Zivot po smrti

Doufám, že máte radi upířinu:-)

Život po smrti

15.března 1440 Transylvánia

Skrz temnou úzkou uličkou, která byla plná odpadků a všelijakých výkalů se prodírali dva muži.
Jeden z nich byl asi 45 let star a měl na sobě kněžské roucho.
Druhý muž byl asi 30 let star a oblečen byl ve věru prazvláštním oblečení.
Celé jeho tělo totiž zakrývala dlouhá černá sutana, která onomu muži zakrývala vše. Snad jen oči byly vidět.
To ovšem nebylo vše. Ten muž měl po celé té sutaně připevněné nějaké malé, ale jistě velmi ostré předměty.
Každý z těch předmětu byl od sebe vzdálen tak deset cm.
Měl je na nohách, na rukách i na břichu.
Muž v kněžském rouchu od sebe znechuceně odkopnul ostře dorážející krysu a pak řekl:
„Vím, že chcete na náš rozhovor klid, že nechcete být nikým rušen, ale tohle se mi zdá jako velmi odporné místo a jde z něj strach.
Zahalený muž však neřekl jedno jediné slovo.
Uličkou se zčistajasna prohnal ledový závan větru, který onomu knězi, skrz jeho skromný šat…
Ten se otřásl a zeptal se znovu, ale tentokrát už ne s tak sebejistým hlasem.
„Kam to jdeme, kdo vůbec jste?“
Tajemný muž znovu nic neřekl.
Kněze se čím dál tím víc zmocňovala nervozita.
Samozřejmě věděl, jaká hrůzná tajemství obestírají celou tuhle uličku.
Šeptalo se, že si tu dávají dostaveníčka pekelné bytosti, že se tu čas od času odehrávají strašlivé orgie. Tak děsivé, že je nikdo nedokáže popsat.
Všichni ti, kteří se o tom doslechli, se vždy pokřižovali a tomu místu se vyhýbali.
A však i přes všechna varování, které jim kněží vštepovali, se v té uličce objevovaly těla můžu a žen.
Mrtvých žen se tam objevovalo více a byly zde děvečky, služebné, satanových vábitelek, ale občas i dvorní dáma či dítě.
Kněz prudce zavrtěl hlavou. Násilně vyhnal tyto myšlenky ze své hlavy.
Pomohl mu k tomu i hlas jeho průvodce, který řekl:
„Jsme na místě:“
Kněz se při zvuku jeho hlasu zachvěl.
Byl to hluboký zvučný hlas a on cítil z jedné jediné věty, že ten muž více chce a že všeho dosáhne, proto polknul a pak zamumlal téměř neslyšitelně:
„Kde to jsme?“
„Pojďte za mnou,“ byla zas mužova jediná věta.
¨Kolem kněze se znovu prohnal ledový závan a on zaváhal.
Muž v kutaně se zastavil asi metr od toho kněze.
„Proč nejdete dál, synu Boží?“
Kdyby ten kněz nebyl tak vystrašený, jistě by si všimnul ironického tonu.
Dřív než stačil cokoliv říct, nedaleko od nich se ozvalo táhlé vytí.
Kněz sebou trhl, ale to už se ozvalo druhé, třetí a čtvrté zavytí.
Tomu knězi to přišlo, jako by se to ozývalo stále blíž a blíž.
Sepjal tedy ruce a počal šeptat modlitby.
Muž v kutaně ho upřeně pozoroval, ale nic neříkal.
V knězi mezitím pomalu, ale jistě klíčila pochybnost.
Ano. Slibovali mu, že ho zavedou na místo, které ještě nikdo nikdy neviděl a které skrývá mnohé tajemství, jenž čekají na toho, kdo je odhalí.
Muž byl však čím dál tím míň přesvědčen, že on je tím vyvoleným.
Ano.Toužil po slávě a bohatství, ale ne za cenu svého života.
Udělal tedy dva kroky vzad, ale muž v kutaně udělal tři a než se mohl kněz obrátit na útěk, pravou rukou mu stisknul levou paži.
„Snad se nebojíš Boží služebníku?“ zeptal se muž v kutane tiše, ale ledově.
Kněz se pokusil z toho sevření osvobodit, ale ten muž ho držel velmi pevně.
„Já.. tedy..,“ kněz byl tak vyděšený, že nedokázal najít žádná vhodná slova.
„Přece bys neodešel, když už jsi tak blízko?“
Slova tajemného muže v kutaně, zněla vyděšenému muži výhrůžněji, nežli to bylo myšleno.
Kněz znovu polknul, ale přinutil se odpověď:
„Musím se vrátit do kostela. Lidé už na mě čekají…“
„Odpuštění, které jim udělíš, bude za jejich poslední peníze, že?“
Kněz se ošil.
„To není pravda….“
„Mlč! Sám bys potřeboval odpuštění aspoň u čtyř zpovědnic!“
„Pusťte mě?“ zaskučel kněz, když už tu bolest nedokázal vydržet.
„Pusťte mě, pusťte mě!“
Druhý muž se k němu naklonil tak blízko, že si kněz poprvé pořádně všimnul jeho očí.
Jak do nich tak hleděl, začal si uvědomovat, že jsou nejen ostře hnědé, ale také pronikavé.
Už už se od nich chtěly odtrhnout, ale v tom se ty oči staly červené!
Muž ho pustil a kněz udělal krok zpět a zakoktal:
„Kdo… kdo proboha jste?“
Muž si místo odpovědi sundal kutanu a kněz se spatřil vysokého muže, který měl hnědé vlasy, hnědé oči a ostře řezanou tvář.
„Kdo jste?“ zeptal se kněz znovu.
„Stvořitel nového života,“prohlásil muž a poté mu na každé straně úst, vyrostly dva ostré zuby.
„Pan temnot,“ zašeptal v posvátné hrůze ten kněz.
Roztřásly se mu ruce, rozklepaly se mu nohy a pokusil se udělat další krok vzad.
Druhý muž se nehýbal a to knězi dodalo odvahu, ale jakmile udělal ještě jeden krok, ale v tom se ze všech stran ozvalo vrčení a kněz spatřil čtyři velké černé psy.
„Pekelní psi,“ pokřižoval se znovu ten kněz.
V tom ten druhý muž udělal ke knězi několik kroků.
„Jsi první,“ řekl jen a pak uchopil „zmraženého“ kněze, přitáhl si ho k sobě a pak se do něj zakousnul.
To toho kněze vzpamatovalo, ale bylo již příliš pozdě.
Ten druhý muž sál a sál.
Když skončil odstoupil od něho.
Kněz se zhroutil k zemi.
Druhý muž se rukou dotknul svých čerstvě zakrvácených rtu a po chvilce řekl:
„Je váš!“
Ani jede ze psů nezaváhal a vrhli se na toho kněze jako „jeden muž“
Ten byl tak slabý, že se nedokázal bránit.
Několik minut se ozývaly zoufalé výkřiky a zvuky, jako když se trhá maso.
Pak všechno utichlo a jejich pán je pochválil.
„Byli jste Výborní,“ a poté odešel a zanechal tam ty psy rvát se o zbytky masa!

Alan spal velmi neklidným spánkem. Každou chvíli se musel převracet.
Zdál se mu totiž sen, který nemohl být nazýván obyčejnou noční můrou, protože to co se mu zdálo, bylo něco strašného.
Viděl dva muže. Jeden z nich byl oden v kněžský šat a druhý byl v kutane, která mu zakrývala tvář. Jen jeho oči byly vidět a jak si Alan mohl povšimnout, byly pronikavě hnědé.
Ti muži někam šli, ale to místo, ta ulice, to zcela jistě nemohlo být v jeho době.
Nikde totiž neviděl žádné lampy, uličky byly úzké a plné odpadků a různých výkalů.
Ten kněz čas od času cosi řekl, ale Alan tomu nerozuměl.
Byla to totiž řeč, kterou už jistě kdysi slyšel, ale nedokázal si jí vybavit.
Ten druhý muž mluvil jen velmi málo.
Nakonec došli na nějaké trochu rozsáhlejší prostranství A Alan si všímal, že je ten kněz stále víc nervózní, zatímco ten druhý muž působil neuvěřitelně klidným dojmem.
Pak ten kněz znovu cosi říkal a v jeho hlase se ozýval zřejmý strach.
Druhý muž cosi opáčí a v jeho hlase se zas ozýval silný nádech ironie.
Kněz poté začal couvat dozadu, ale v tu chvíli ho ze všech stran, obklíčili čtyři velcí psi.
Ti na toho muže zuřivě štěkali a cenili na něj své ostré bílé zuby.
Alan zavrtěl hlavou, převalil se na druhou stranu, ale ať dělal co dělal, toho snů se nedokázal zbavit. To místo, ti muži, to všechno se znovu a znovu vracelo.
Kněz se celý klepal a něco se toho druhého muže ptal. Ten však nic neřekl.
Místo slov si raději tu Kutanu sundal a Alan viděl vysokého muže, jehož hnědé oči se náhle staly rudé červenými.
Kněz zavřísknul, ale byl tak ztuhlý děsem, že se nedokázal, jakkoliv pohnout.
Druhý muž si tedy kněze přitáhnul k sobě.
Na každé straně úst mu vyrostly mu vyrostl jeden ostrý zub.
Naklonil se ke knězi a zakousnul se do něj.
Několik vteřin si ho vychutnával, sál jeho krev a pak od něj odstoupil a zesláblý kněz dopadl na zem. Pokusil se vstát, ale byl na to příliš slabý.
Druhý muž si přejel rukou po zakrvácených rtech a pak řekl:
„Je váš!“
Co následovalo dál, už Alan neviděl, protože se silou vůle donutil probudit.
Několik vteřin přerývavě dýchal a pak, když se jakžtakž uklidnil si uvědomil, že je zpocený a celý se třese.
To však nebylo vše.
Došlo mu, že svých rtech cítí příchuť krve.
Rukou se dotknul svých rtů, ale ty nebyly popraskané, do jazyka se nekousnul, tak odkud se ta krev vzala?
Znovu se dotknul svých rtů. Úplně přesně jako ten muž v jeho podivném snů.
Zavrtěl hlavou. Je jen zmatený.
To se občas stává, když se člověk probudí po těžké noční můře….
Pomalu tedy vstal.
Chtěl přejít pokoj, ale v tom se mu zatočila hlava a proto se raději posadil zpět na postel.
„Raději se na té posteli ještě chvíli zdržím,“ zamumlal sám k sobe.
Chvíli tam tedy jen seděl a zíral před sebe do zdi.
Když už mu bylo konečně lépe, zvednul se a odešel do koupelny.
Kdyby se býval více soustředil, došlo by mu, že je v jeho pokoji neobvykle silný zápach a že postel na místě, kde měl obvykle nohy, je plná krve.
Velmi čerstvé krve!

Transylvánie 1440.
Dva muži kolem 30 let, kráčeli po prašné cestě.
Soudě podle jejich obnošených šatů, které byly na mnohých děravé, to byli nějací nádeníci.
Kdyby je kdokoli potkal, nejspíš by mu bylo jasné, že tito lidé, opustili své místo, bez dovolení svého pána, či něco ukradli a nebo někoho zabili.
Jeden z nich byl totiž v obličeji velmi bledý, ruce měl zpocené a jeho oči těkaly každou chvíli z jedné strany na druhou.
Oproti němu působil ten druhý muž vyrovnaným neli sebevědomím dojmem.
Kráčel pevným krokem a v jeho modrých očích se zračilo jisté odhodlání.
V tom ten ustrašený muž uchopil toho druhého muže za paži a přinutil ho zastavit.
„Co je?“ zeptal se podrážděně a svojí ruku osvobodil.
„Vím, že potřebuješ peníze, že jinak tvá žena zemře, ale já tě zapřísahávám, ve jménu Pána, panny Marie a syna Božího, otočme své kroky a vraťme se do vesnice.
„Pán, Pán, Pán…,“ ten mi nepomohl.
Nikdo z těch tří mi nikdy nepomohl, když jsem je nejvíc potřeboval!“
¨Druhý muž od něj odstoupil a hluboce se pokřižoval.
„Máš zařeknou mysl, bolestí a zoufalství, jinak bys něco tak rouhačského nikdy neřekl!“
Jeho společník se ušklíbl.
„Ano. Mám zatemněnou mysl, ale jen kvůli tomu, že náš Pán mi nechal umřít mé tři děti a ani nevyslyšel mojí jedinou modlitbu!“
„přestaň! Náš Pán je milosrdný, ale jestli nechal zemřít tvé děti, musel k tomu mít dobrý důvod!“
„Mlč!“vykřikl druhý muž.
„ Ne! Já ti nedovolím, abys jakkoliv hanil našeho Pána!
Ty, který tak nestoudně obcuješ se ženami, které k nám seslal samotný Dáběl a tvoje žena, prodává své tělo, jen proto, abyste měli co jist! Je posednutá ďáblem a já to jdu ihned zvěstovat!“
„To neuděláš! Jsme přece jako bratři!“
„Ale udělám,“ potvrdil jeho přítel, který už necítil strach, neboť věřil, že jeho kroky řídí Pán.
„to tedy neuděláš!“ vykřikl jeho přítel a v ruce se mu objevil řeznický nůž..
„Nedovolím ti, aby si mě nebo mé žene, která potřebuje léky, jakkoliv ublížil!“
Druhému muži po tváři přeběhl záchvěv strachu, ale ten zas vzápětí přešel.
„Chtěl jsem zachránit tvojí hříšnou duši, ale jak vidím, jsi už definitivně osidlech dablových a není pro tebe záchrany!“
Otočil se a odcházel, když ho ten druhý muž zezadu probodl.
Zasažený muž zachrčel, z úst mu vytryskl proud krve a poté se skácel k zemi.
Vrah se přinutil ke klidu a sklonil se k mrtvému.
S prudkým škubnutím vytrhl ten muž z těla svého přítele svůj nuž a chvíli si ho prohlížel.
Ten nuž byl celý od krve a čím déle na něj ten muž hleděl, tím víc byl fascinován krví.
Pohlédl na nehybné ležícího muže a poté se zas vrátil k tomu noži, na jehož ostří se stále leskla čerstvá krev.
Zaváhal, ale pak tu krev z toho nože slíznul.
Nejprve se otřásl,, ale když si líznul podruhé, projel mu tělem nepopsatelný popis rozkoše.
Byl to ten druh rozkoše, ke které ho nemohla přivést sebelepší žena.
Zhluboka se nadechl.
„Jestli takovou rozkoš poskytuje služba u Ďábla, tak jí s radostí přijímám“
Poté chtěl pokračovat v cestě, ale po chvilce ho ono tajemné nutkání přemohlo a on i s nožem poklekl k mrtvému a říznul ho nejprve do tepny na zápěstí a v okamžiku, kdy se vyhrnula krev, začal sát.
Tomu ovšem nestačilo a tak toho mrtvého říznul i do krku a teprve proud nové krve, ho dostatečně nasytil.
Když vstal, stékala mu krev jeho přítele po bradě, po krku, na oblečení.
V okamžiku, kdy to místo opouštěl, utvořila se kolem jeho mrtvého přítele velká kaluž!

Transylvánie 1477.

Tři muži, kteří byli oblečeni v prostý městský šat se tiše kradli skrz velký a zhřejme opuštěný hřbitov.
Mohlo jim být asi tak 30 až 40 let. Jednomu z nich, který z těch tří byl nejmenší byla zima, třásl se, zuby mu drkotaly a nebylo to jen chladnou nocí.
Ovšem snažil se, aby si toho ti dva nevšimli.
Ti dva by si toho nevšimli, ani kdyby ho začal kdosi zaživa párat.
Byli totiž tak zaujatí svojí tichou rozmluvou, že si nevšímali ničeho jiného.
„ty pravíš, že víš, kde je údajně pohřben Vlado III?“
„Ty my nevěříš? Zklamal jsem tě snad někdy?!“
„Ne to ne.., ale říká se, že se Vlado jednoho dne kamsi vytratil a nikdo neví, co se s ním stalo.
„Nikdo kromě mě!“ prohlásil pyšně jeho přítel.
„Nebuď tak vychloubačný Radeji…“
„“Vše co říkám je svatosvatá pravda. I panenka Marie mi to může dosvědčit.“
„Psst. Neber do úst jméno Boží ženy, naší ochranitelky. Proč tam chceš vlastně jít?“
Radej se k němu naklonil a zašeptal:
„Když jsem tam byl poprvé, viděl jsem v jeho rakvi stříbro, vzácné příbory, číše, kalichy a dokonce i zlato…“
Druhý muž na něj několik vteřin beze slova hleděl“Ano.. to ano…,“ zamumlal nejistě Siren a pak se pokřižoval.
„Střez se takových myšlenek. Ano jsme lapkové, ale vykrádání hrobu je svatokrádež a za to půjdeme do pekla.“
Radej mávnul rukou.
„ale no tak. Pár stříbrňáku a pár zlatek lehce nabytých…“
„Ne.., s tím já nechci nic mít společného!“
„Ale no tak Sirene. Ani já a ani ty si nežijeme nejlépe a pomysli na svého bratra,“ a hlavou pokynul k třetímu muži, který se pomalu šoural za nimi a celý se třásl.
„Ano.. to ano…, zamumlal nejistě Sirin, ale vykrádat cizí hroby je svatokrádež a ještě k tomu hrob samotného Vláda III…“
„Pcha. Snad tomu nevěříš a i kdyby, já se ho nebojím…“
Sirín váhal, ale nakonec přikývl. Vidina bohatství ho přemohla a myšlenka, že se zbaví svého duševně chorého bratra, ho též hřála u srdce.
„dobře, dobře… jak je to ještě daleko?“
Radej se usmál.
„Já věděl, že se rozhodneš moudře příteli. Už jsme na místě!“
„Opravdu? Ale já nic nevidím!“ Sirín se zmateně rozhlížel kolem sebe, ale neviděl nic podezřelého.
Radej postoupil vpřed a odhrnul listí. Sirín vydechl úžasem.
Ani ne tak kvůli zasazenému kříži, na kterém bylo vyryto:
„zde leží ten, který hanobil, ubližoval, týral, ten, který odmítnul býti synem božím…“
Sirín i když byl dopředu hnán lakotou se zastavil.
Tohle místo bylo jiné. I když tu byl zasazen jen jeden jediný kříž, přišlo mu, jako by tu bylo pohřbeno mnoho těch, kteří zemřeli násilnou smrtí.
V tom se oným místem prohnal ledový vítr, který se mu zahryzl do těle a on se otřásl.
Radej si toho všimnul a zeptal se:
„Co je, snad nemáš strach?!“
„Ne.. ne.. jistě, že ne. Jen tohle místo, zdá se mi ještě chmurnější, nežli místa, kterými jsme dosud prošli…“
Radej nad tím mávnul rukou.
„To za chvíli přejde, když kolem sebe vidíš takové bohatství!“
„Asi ano,“ zašeptal nepřesvědčivě Sirin a ohledl se dozadu, kde spatřil stát svého bratra, který měl ve tváři, onen nepřítomný výraz, který u něj viděl mnohokrát.
Sirin si povzdechl, ale pak řekl:
„Když si od něj něco vezmu, nepřijde si pro to zpět?“
„Radej se rozesmál a jeho smích byl pichlavý.
„Ale no tak, nebuď přece hloupý! Mrtvý nevstávají z hrobu!“
„Ne asi ne, ale…“
„Bud si vem, co hrdlo ráčí nebo odejdi a jiní za to budou moc rádi. Pamatuj na svého bratra!“
„Já vím, já vím, ale kdyby se někdo dozvěděl, že okrádám mrtvého!“
„Ale kdo by se to asi tak dozvěděl. Sem nikdo nechodí.“
„Ale co řeknou, až u mě uvidí stříbrňáky?“
„O to se bratře nestarej, o to se bratře nestarej,“ a pak Radejovi zasvítily oči, ale to už Sirín neviděl, protože se sklonil k pokladu, který se mu rozprostíral před očima.
„Stříbrňáky, poháry, Kalichy…,“ konečně si budeme moct žít pořádně, konečně nebudeme muset být ve špíně.
Jeho bratr, který stál nedaleko od si náhle něčeho povšimnul.
Spatřil se totiž, že Radejovi narostly dva ostré zuby a zezadu se přiblížil k nevědomému Sirínovi.
„Mummm. Jáá. Nuuu,“ snažil se ten nebohý muž varovat svého bratra, ale ten ho nevnímal a lakotně hrabal stříbrňáky a zlaťáky.
„Jeho bratr se chtěl na Radeja vrhnout, ale nedokázal se odtrhnout od země.
„Neměj strach, na tebe taky dojde,“ prohodil k němu Radej a pak přiskočil k Sirínovi a než se ten na cokoliv zmohl, zakousnul se mu do krku.
„Unáh, hunáh!!! Křičel jeho bratr.
Sirín se mezitím snažil Raduje zbavit, ale nešlo to. Byl do něj příliš zakleslý.
„Raději, raději… co to děláš…, co to děláš!!!“
Radej přestal sát.
„Sytím se příteli!“
„Pust mě. Co jsi zač? Já myslel , že jsi přítel!“
„To jsem, ale jsem také hladoví a poté se znovu do nebohého Sirína zakousnul.
Sirín sebou ještě chvíli škubal, ale po chvilce ho Radej vysál a on padl k zemi, mrtev.
Radej se otočil, krev měl po celém obličeji.
„Za chvíli dojdu k tobě!“
Udělal však jen dva kroky, když se ozval jasný, hluboký hlas:
„Toho nech ho pokoji!“
Raděj se otočil a poté poklekl a hluboko sklonil hlavu.
„Jistě můj pane!“

Florina se procházela parkem. Přemýšlela o tom jestli se rozhodla správně.
Nejspíš ano. Ono stejně nebylo jiné řešení.
Flo si sedla na lavičku a zahleděla se před sebe.
Chtěla jen tak chvilku relaxovat, ale neseděla na té lavičce ani dvě minuty, když jí náhle zničehonic začala bolet hlava a to dost silne.
Jako by chtěla každou chvíli explodovat.
Pokusila se vstát, ale bolest jí srazila zpět na lavičku.
„Co se to děje? To přece není samo...,“ dál už nedokázala pokračovat, protože pulzující bolest byla silnější a silnější.
„Dost, dost!“ Flo se pokusila potřást hlavou, ale do celého těla jí náhle začala vystřelovat tak prudká bolest, že se málem zkroutila.
To trvalo asi pět minut a pak ta bolest zmizela. Stejně rychle, jako přišla.
Flo se pomalu narovnala, ale nyní byla jiná.
Oči měla kalné a nehýbala se, jako by zamrzla na místě.
Po chvíli byly její oči zas takové jako dřív, ale ona tam stále seděla a nehýbala se.
Flo před sebou viděla asi třicetiletou ženu, která byla vysoká jako ona, měla dlouhé černé vlasy a na sobě skvostné bílé šaty, které jí celou zahalovali.
Seděla před zrcadlem, do kterého hleděla.
Její výraz v očích však byl nepřítomný a tvář svraštělá, jako by o něčem přemýšlela.
Služebná jí neomaleně trhla za vlasy, ale ta žena to nevnímala.
Služebná zaváhala, ale když viděla, že si toho ta žena nevšimla, pokračovala v česání a dávala si přitom o moc větší pozor.
„Trápí vás snad něco má paní?“ oslovila jí služebná, když už déle nedokázala snášet to tíživé ticho, které se táhlo, dlouhými prostornými chodbami a na tu služebnou dopadala stísněnost.
Její paní nejprve nereagovala, ale po chvilce zamumlala:
„Ne všechno je v pořádku.“
„Opravdu má paní? Vím, jsem jen pouhá služebná a klidně mě za to dejte zmrskat, ale vaše ustaraná tvář mě trápí.“
Ta žena se však usmála.
„Nikdo tě tu nebude za nic trestat Konhoteo. Mám jen strach o svého muže.“
„Ach tak...,“ služebná si zhluboka vydechla, protože zmrskaná, být za žádnou cenu nechtěla.
„Jsem si zcela jistá, že se tu váš choť má paní, už jistě velmi brzo objeví...,“ služebná byla přerušená slavnostními fanfáry.
„Hleďte má paní. Támhle přijíždí,“ šeptla vzrušeně a ukázala rukou.
Vzápětí ihned zrudla, protože něco takového bylo nepřípustné.
Avšak její paní nic neřekla. Vstala a pomalým krokem se blížila ke dveřím své komnaty.
Nežli tam však došla, dveře se prudce otevřely a na prahu se zjevil vysoký, urostlý muž s bohatou kšticí a urostlým knírem, který řekl:
„Elizabeth lásko moje.“
„Můj pane,“ Elizabeth se hluboce poklonila.
„Zanech těchto frází má milovaná,“ řekl ten muž a pak jí dlouze a vášnivě políbil.
Služebná se tiše vytratila.
Elizabeth svého muže objala. Až po chvilce si uvědomila, že na svých bělostných rukách má ještě čerstvou krev.
Odstoupila od něj a zeptala se:
„Můj pane. Je to snad tvá krev, která čpí na tvé hrudi?“
Muž tu krev setřel a pak řekl:
„Nikoliv má paní. Je to nejspíš krev nějakého pohanského Turka, jemuž jsem setnul hlavu, ale již jsem nestačil uskočit oné prýštící krvi.“
„Elizabeth si zhluboka oddechla a pak pravila:
„Tolik děkuji našemu pánovi, že tě přivedl domu živého a zdravého!“
„I já mu děkuji, že po svém návratu, zde na tomto místě nalézám svojí milovanou živou a zdravou.“
„Vlado...,“ zašeptala roztouženě Elizabeth a Vlado pán Rumunska, velitel nesčetných vojsk si sundal brnění a Elizabeth po chvíli udělal to samé se šaty.
Poté jí s neuvěřitelnou něžností položil na postel...
Flo sebou trhla. Prudce zavrtěla hlavou.
Nedokázala pochopit, co právě teď viděla
To co viděla přece nemohlo být možné. To místo, ti lidé, to prostředí.
Toho muže moc dobře znala. Kdo by taky neznal svrchovaného Vládce Rumunska, muže, který svému panství velel železnou rukou a nechával své nepřátele napichovat na kůl?
Šeptalo se však, že na kůlech nekončili jen jeho nepřátelé.
Zhluboka se nadechla a pak zase vydechla.
Nejzvláštnější na tom“snu“ bylo, že se až neuvěřitelně podobala oné ženě...

Radej stále klečel před oním tajemním mužem, po bradě mu stékala čerstvá krev.
Muž, který stál před ním si olíznul rty, ale tak, aby si toho nikdo nepovšimnul.
Ještě chvíli nechal Radeje klečet na prašné zemi a pak mu přikázal:
„Vstaň a usekni muži, kterého si bez mého vědomí vysál hlavu!“
„Ano můj pane?“ zamumlal podlézavě Radej. Popošel o kousek dál, shýbnul se pro cosi, co leželo na zemi a pak se pomalu vrátil zpět a v ruce držel ostrou sekeru.
Když jí spatřil duševně chorý muž, chtěl křičet, ale z hrdla mu nevyšel jakýkoliv zvuk.
Chtěl se pohnout vpřed, ale jako by ho jakási neviditelná silná držela na místě.
„uhhh, nahhhh, nunach...,“ vyrazil ze sebe nakonec.
Radej se podíval nechápavě na muže, kterého oslovoval pane a vzápětí hladové na muže, který tam jen stál a s hrůzou v očích sledoval, jak Radej po chvíli zvedá onu sekeru a následně jedním jediným švihem odděluje Sirinovu hlavu od těla.
Hlava se odkutálela o kus dál a zem zaplavila další čerstvá krev.
Když Radej viděl, že si ho jeho pán nyní nevšímá, hladově se vrhl na zem a začal ze země lízat krev.
Sirinovuv bratr se třásl, ruce se mu potili, ale nešlo říct, jestli to bylo tím, že právě viděl smrt svého bratra.
Bratra, který se k němu choval strašně. Téměř denodenně ho týral a dával mu nažrat z koryt pro prasata a co bylo horší, propůjčoval ho bohatým pánův, kteří si na něm ukojovali svojí chuť, se kterou se nesměli normálně chlubit.
Ryanovi to bylo odporné, strašně to bolelo, ale nesměl říct ani jedno jediné slovo.
Když přece jen nějaké řekl, či spíše vydal jakýkoliv zvuk, nechal ho ten dotyčný zmrskat.
Když si poté noc co noc stěžoval svému bratru, ten ho odbyl tím, že řekl:
„Měl bys mlčet a být rád, že takhle máme aspoň na jídlo.
Ryan se několikrát pokusil utéct, ale vždy ho po chvilce chytli a pak ho nechali nejen zmrskat, ale také ho několikrát vystavili veřejně nahého přede všemi lidmi a každý po něm mohl házet co chtěl a nic se mu za to nestalo.
Tak to šlo asi dva roky až do toho osudného večera.
Sirin si pro svého bratra jako obvykle šel k určenému statkáři, ale už na dvoře, cosi nehrálo. Slepice pobíhali jako šílené sem a tam, prasata kvičela jak o závod a čím blíž byl k jeho domu, tím víc na něj dorážel zápach.
Několikrát se musel zastavit, ale vždy se přinutil jít dál.
Nakonec do toho domu vstoupil, přešel jednu světnici, pak druhou a nakonec vstoupil do třetí a to co tam uviděl, ho zpočátku vyděsilo k smrti.
Na zemi totiž uviděl onoho statkáře, který byl mimochodem značně vypasený, jak tam leží nahý. Oči vypíchnuté, bulvy položené u levého oka.
Vedle pravého ucha ležel vyříznutý jazyk, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Břicho měl rozpárané a všechny jeho vnitřnosti byly pohozené po světnici.
Sirín musel zadržovat dech, aby nevyvrátil vše, co měl k obědu.
Zadoufal, že už je to vše, ale jakmile pohlédl na část těla, kde měl mít ten muž Penis Varlata, musel odvrátit zrak. Muž na zemi neměl ani jednu...
„Bože, bože, bože....,“ šeptal chvíli zcela otřeseně a pak kolem toho muže prošel.
Přitom se však musel probít neskutečným počtem much, které zlostně bzučeli.
Potom ho spatřil, jak klečí v koutě třese se.
Vzklíčila něm strašná zlost, přiskočil ke svému bratrovi a počal do něj bezmyšlenkově kopat. Do nohou, do rukou i do hlavy.
Jeho bratr se nebránil, jen tam seděl a tiše kňučel.
Když se Sirin dostatečně vybouřil, odstoupil od zakrvácené Ryana a řekl:
„Nevím, co jsi tu prováděl, ale teď kvůli tobě musíme opustit město.
Nejprve my však pomož s tím tělem! Musíme ho dát prasatům a doufat, že ho zavčas sežerou!“
Ryan prudce zavrtěl hlavou.
„Absolutně svého bratra nelitoval. Ted, když byl konečně mrtvý, cítil se poprvé za celý život volný a dokonce ani necítil strach z muže, který se k němu právě teď blížil.
Nedokázal to nikterak popsat, ale i l když z toho muže, co se k němu právě blížil, vyvěralo jakési zlo, cítil se v jeho blízkosti v bezpečí.
Ten muž k němu přišel a on si ho mohl konečně pořádně prohlédnout.
Viděl vysokého, urostlého muže s bohatou kšticí a hustým knírem.
„Vím, že nelituješ smrti svého bratra a vím také proč.“
Ryan nic neříkal. Beze slova a s jistou úctou, která se mu odrážela v očích, na toho muže hleděl.
„Nechci ti ublížit, ne dnes, ne tady a proto se můžeš vrátit.
Ryan beze slova přikývnul, ale ten muž pokračoval:
A nebo vstoupíš do mých služeb.
Budeš mi absolutně podřízen, vykonáš vše, co ti přikážu a za to budeš nesmrtelný, nebudeš mít nikdy hlad ani žízeň, nebudeš cítit žádnou fyzickou bolest..“
Ryan se nemusel dlouho rozmýšlet. Vrátit se nemohl a tohle znělo tak lákavě.
„Chci se stát tvým sluhou!“ promluvil náhle čistě.
„Já mluvím!!!“ zajíkl se překvapeně.
„Ano a to je teprve začátek. Víš co tě čeká?“
Ryan pohlédl na Radeje, který stále klečel na zemi a sytil se krví, která vytékala z útrob jeho bratra.
„Ano.., vím můj pane!“
„Dobré. Nastal správný čas a pak se mu zakousnul do hrdla a začal sát.
Muž nejprve vyheknul, ale pak už stál v klidu a čekal.
Cítil, že čím víc ten muž saje, tím rychleji z něho vyprchává život, ale jemu to nevadilo.
Radej si toho všimnul a přestal slízávat krev ze země.
Přistoupil k oběma mužům, oblečení měl plné krve, po bradě mu stále ještě tekla čerstvá krev.
Když ten muž od Raynea odstoupil a tomu se podlomili nohy, úlisně se zeptal:
„Můžu také trochu můj pane?“
„Ne! Již jsi měl dost. Odnes hlavu toho muže k mému hradu a nabodni jí na kůl, jí určený!“
„Ano... můj pane,“ zamumlal trochu neochotně Radej a pak vzal tu hlavu a odešel.
Muž, který vysál Ryana se zdobně zdobenou dýkou, řízl do hrudi a pak zamumlal:
„Pij příteli, pij,“ a malátný Rayn, který cítil, že se pomalu ale jistě mění, nezaváhal ani vteřinku a hltavě začal sát nabízenou mistrovu krev!

1480 Transylvánie
„Bože milosrdný, Bože milosrdný pomož této žene najít klid. Vyžeň z jejího těla temné síly, zbav jí ďábelského opojení! Vyslyš nás náš pane, své věrné služebníky!“
Odříkávalo asi pět mužů v kněžském rouchu.
Všichni byli rozestaveni podel postele, na které ležela asi 25 letá žena, která byla přivázána provazy k posteli.
Měla na sobě jen velmi lehký šat, který jí nezakrýval dostatečně a byly vidět jisté proporce, které kněze velmi dráždily. Ti se však dosud úspěšně bránili.
Ta žena měla dlouhé husté hnědé vlasy, které teď byly rozcuchané, červené oči, bledý obličej a neobyčejně ostré zuby.
Zatímco kneží mumlali, ona těmi provazy škubala a křičela přitom:
„Pusťte mě, pustte mě! Já jsem jen nevinná děvečka!“
„Neměj strach mé Dítě. Za chvíli tě náš Pán osvobodí,“ promluvil k ní jeden z kněží, který už to nutkání nevydržel a odpojil se od svých kolegu, kteří se stále modlili.
„Já nepotřebuju osvobození, já potřebuju osvobození, pořádnou mužnou hrud, ale ty asi nejsi tím pravým, že boží sluho!“ žena ta slova chrlila opovržlivě.
„Takto se vůči našemu pánovi rouhat nesmíš!“
„Pcha! Mě je váš pán ukradený. Já chci muže, muže. Co je na tom špatného?
Copak v této světnici není žádný pořádný muž? Nikdo z vás nechce okusit sladké plody, po kterých všichni tak toužíte, ale úmyslně si je odepíráte?“
Kněz zaváhal. Složil slib celibátu, ale byl přece jen mužem a své touhy nedokázal potlačit.
Bylo to příliš lákavé na to, aby dokázal odolat pokušení, které se před ním rýsovalo.
Pohlédl na ostatní kněží, ale ty se vroucně modlili.
„Možná, že bychom si mohli vyjít vstříc, tys stejně propadlá peklu a já...“
„Ano. Jsem strašná hříšnice a strašně se kaju, ale nechci odejít do pekel, aniž bych naposledy neokusila pozemské slasti!“
Muž zaváhal. Jas jejich očích se mu nelíbil, barva její pleti, ale ona se tam tak svůdně svíjela, což ještě umocňovaly ty provazy a on fascinovaně hleděl na její prsa, která se zvedala a klesala a byly zřetelné přes ten lehký šat vidět.
Pokřižoval se a pak k ní přistoupil a po chvilce se jí začal dotýkat.
Vlasů, uši, tváří, úst, krku, hrudi, prsou, břicha i Venušina pohorka a cítil, že nad ním chtíč vítězí, ale on se nemohl bránit, neboť to bylo silnější.
Ta žena při každém jeho dotyků sténala a olizovala se jazykem.
Když ten muž svým jazykem oblažil její šaty, chtěl je sundat, ale ta žena řekla:
„Jsi snad tak sobecký můj vládce, že všechnu rozkoš si chceš užít sám a mě tvé služebné nic nedopřeješ? Rozvaž mě a já tě zavedu do ráje na místo, kde ještě nikdo nikdy nebyl.“
Muž zaváhal. Pohlédl opět na své bratry, ale ti byli stále ponořeni do svých modlitbách, pak na tu ženu, která smyslně přejížděla jazykem přes své rty a ten muž definitivně ztratil hlavu.
„Rozvážu tě, ale o nic se nepokoušej, nademnou bdí náš pán!“
„Jistě. Neměj strach. Chci se ti jen odevzdat a k tomu potřebuji volné ruce.“
Kněz jí tedy rozvázal a poté jí vyhrnul ty šaty a počal laskat její klín a ta žena začala vzdychat, ale bylo v tom cosi neupřímného, čehož si ovšem kněz, který uvíznul v osídle chtíče neuvědomil.
Vyhrnoval jí ten šat stále nahoru a nahoru až byla ta žena téměř kompletně nahá.
V okamžiku, kdy ten muž laskal její ňadra, žena tiše řekla:
„Přestaň na chvíli můj milovaný a přibliž se k mým rtům. Chci ti něco říct!“
„Já... teď mám jinou práci. Snad později.“
„Prosím můj pane. Je to opravdu důležité.“
Kněz tedy vystrčil svou hlavu z pod jejich šatů a přiblížil se k jejímu obličeji.
Ta žena se usmála a pak zašeptala:
„Nakloň se blíž můj pane. Kněz se naklonil.
Ještě blíž?“ a kněz, který už o sobě téměř nevěděl se naklonil jeho blíž.
To už se ženiny zuby ocitly dostatečně blízko jeho krku a ona žena na nic nečekala pevně ho svýma rukama obejmula kolem krku a vzápětí se do něj zakousla takovou silou, že muž vyjekl bolestí, ale to už žena sála.
Knězi několik vteřin trvalo, nežli se dovtípil, čeho se stal obětí.
Pokusil se vymanit, ale ta žena ho držela pevně a sála sála.
Kněz sebou škubal, ale všechno marné a cítil, že ho opouští sílu, že zrak se mu zatemňuje v hlavě mu hučí. V posledních sil ze sebe dokázal vydat skřek, který probudil ostatní bratry, kteří když to viděli se nejprve hluboce pokřižovali a pak vytáhli kníže a pečedla a přiskočili k té že a začali jí těmi kříži mávat před obličejem.
A žena prskala, svíjela, krev jí stékala po bradě, ale svou oběť musela pustit.
Napadený muž se ztěžka odpotácel dozadu.
Ostatní kněží pořád mávali kříži.
Pak dva z nich přestali a žena se chtěla vymrštit, ale oni jí zavčas na čelo přitisklo posvěcené pečedlo a ta žena se zavřísknutím dopadla zpět na lůžko, kde na ně nenávistně cenila zuby, ale to pečetidlo jí strašlivě pálilo.
Dva z nich na ní stále mířili kříži, jeden z nich se hlasitě modlil a další vzal ze stolu sekeru.
Přistoupil k té ženě, která na něj výsměšně pohlédla
„Ty, že bys mě chtěl zabít? Ty, který kážeš o čistotě a celibátu.
„Ano já ,dáblovo stvoření!“ prohlásil pevně onen kněz.
Žena se rozesmála a pak řekla: Raději by ses měl vrátit, aby ti chlapci, které po nocích utěšuješ ve své posteli, nebyli smutní!“
„Není jiná možnost!“ vykřikl a poté ta sekera dopadla na ženin krk a hlava odletěla o kus dál a celou světnici potřísnila krev.
„Ďáblova pomocnice už nebude více škodit!“
„A co se týče tebe bratře Augistíne a ukázal na muže, který podlehl chtíči, od teď jsi exkomunikován z církve a nejsi hoden nosit kněžský šat!“
„Prosím, prosím. Já se napravím. Nemohl jsem se obránit. Ona mě očarovala!“
Nebylo mu to nic platné. Ostatní kněží z něho strhali veškerý šat a v okamžiku, kdy byl nahý odešli!

Flo se ve své posteli převalovala velice neklidně.
Zdál se jí velice podivný sen. Všechno přitom bylo tak skutečné.
Vlastně to byly pouhé záblesky, ale i z nich šlo poznat, že se jedná o mladou ženu, která zoufale běží po uličce, která je velmi úzká a špinavá. Tak špinavá, že se ta žena jen velmi těžko prodírala odpadky a výkaly, ale i když to bylo odporné a té žene se lepily na bosé nohy, ta šla pořád dál a dál.
Za ní se pozývaly těžké kroky a výkřiky:
„Chyťte jí, Chyťte tu ďáblovu pomocnici!“
Zena byla zadýchaná, srdce jí tlouklo mnohem rychleji nežli obvykle, ale ona stále pokračovala. Sama ani dobře nevěděla, kam chce jít.
Věděla jen, že se musí skrýt před svými pronásledovateli, kteří si myslí, že je spřažení s ďáblem, jen proto, že se dotkla jednoho chlapce, který byl těžce nemocen a on se uzdravil...
Kroky a hlasy byly blíž a blíž a ta žena už nemohla hlava se jí točila jistě by jí každou chvíli dostihli a nechali jí zaživa roztrhat psi, kdyby se náhle před ní neobjevil vysoký muž v kutane.
„Chytl jí za ruku a laskavým tonem řekl:
„zastav mé dítě a ona zastavila.
„Schovej se za mě mé dítě a načerpej nových sil, budeš je potřebovat.“
„Kdo jste?“
„Dozvíš se v pravý čas.“
A ta žena i když se ho bála, se za něj schovala, protože svých pronásledovatelů se bála mnohem více.
Muž v kutane tam tedy stál a úplně klidně čekal na ty muže, až se k němu i s hořícími pochodněmi přiřítí.“
„Netrvalo dlouho a první se k němu přiřítil.
V pravé ruce pochodeň a v levé ostrou sekeru.
„Kde je? Mluv nebo tě..“
„Nebo mě, co?“ Muž nadzvedl obočí.
„Kde je ta pekelná coura, co obcuje se satanem a pak krajem roznáší smrt!“
„roznáší? Neuzdravila snad toho chlapce?“
Muž se zarazil, ale pak řekl:
„Jo to jo, ale to dítě příště den zemřelo a za to může ona!“
„I kdyby snad, vydat vám jí nemohu!“
„Kdo jsi, že si tak troufáš?“ zeptal se druhý muž výhrůžně a poté zatočil svojí sekerou ve vzduchu.
„Jsem někdo, kdo nemá rád, když mu vyhrožuje..“
Muž se zachechtal a s nim další dva, kteří tam mezitím dorazili.
„A co mi jako uděláš, co mi zabrání vzít si to, co mi právem náleží?“
„Já a má kutana,“ odpověděl druhý muž Klidně..
„Cha, cha. A jak mi v tom může tvá kutana zabránit?“
„Zaútoč na mě a poznáš to!“
„klidně a poté se na něho se zdviženou sekerou vyřítil, ale muž nejen, že zůstal stát na místě, ale ještě si z pod kutany cosi vytáhl.
Ten muž co utočil to však neviděl, tak moc se soustředil na útok.-
V okamžiku, kdy chtěl onomu muži v kutane rozseknout jeho tváře, se ruce tajemného muže vymrštily vpřed,“ a příčným řezem, udělal útočícímu muži na břiše svým mečem dlouhou hlubokou ránu, ze které ihned začala prýštit krev.
Muž překvapeně vyjekl, sekera mu vypadla z rukou. On zachroptěl a pak se svezl k zemi.
Další dva muži cosi zaječeli a vrhli se na něho holýma rukama.
Muž s kutane nikam nespěchal, v klidu zvednul tu sekeru ze země a nejbližšímu muži ještě za běhu useknul hlavu tak prudce, že ta hlava dopadla o notný kus dál a druhého, který se včas nedokázal zastavit, rozštěpil na dva kusy.
Když se jeho tělo rozpadlo, uslyšel muž v kutane vřískání.
„Klid.- Ty se nemusíš ničeho bát.“
„Kdo jste, co po mě chcete?“
„Chci ti pomoct. Mě se bát nemusíš!“
„Kdo jste...,“ víc toho žena nedokázala říct, protože si ten muž sundal kapuci a ona si povšimla, že po stranách úst mu vyrašily dva ostré zuby.
Rozklepala se, ale zimou to jistě nebylo.
„Neubližujte mi, udělám cokoliv, jen mi neubližujte!“
„Chci vědět jen tvé jméno, pro začátek, ale posečkej chviličku,“ a poté se sklonil k jedinému muži, který zůstal jakžtakž celý.
Nejprve se zhluboka napil z prýštící krve a pak se tomu muži zakousnul do krku.
Nevadilo že byl mrtev, krev byla ještě pořád čerstvá.
Ta žena tam zatím stála, celá se třásla, oči měla dokořán, ale nepokusila se o útek, jako kdyby jí tu cosi drželo.
Když muž v kutane skončil, otřel si ústa a poté se k ní otočil nazpět.
„O jaká lahoda...“
Když si povšimnul jejího zděšeného výrazu, řekl:
„Hlad se nedá utišit, ale ty nejsi oběť...“
„Jmenuje se Elizabeth,“ vyhrkla ta žena aniž by absolutně tušila proč.
Muži se na rtech zjevil nevyzpytatelný úsměv.
„Elizabeth.. to je krásné jméno a máš i druhé?“
Žene se chvěla víčka, ruce, nohy, čelo měla celé zpocené, ale přesto se přinutila odpovědět:
„Jmenuje se Elizabeth Toryorn!“
Flo sebou prudce trhla a otevřela oči.
Několikrát za sebou se hluboce nadechla a hluboce vydechla.
„To není možné, to není možné!“ šeptala tiše.
Přitom si uvědomila, že je celá zpocená, že se jí třesou ruce, nohy, ale i oční víčka.
„Elizabeth Toryon, Elizabeth Toryon!“ opakovala si, jako kdyby byla v transu.
Nejspíš by si to opakovala stále dokola, kdyby se najednou zničehonic celým domem nezačal rozhléhat vřískot.
To Flo probralo a ona vyskočila z postele, bleskově na sebe natáhla Župan a pak vyběhla z pokoje. Vřískání se ozývalo stále blíž a blíž.
V podstatě vycházelo z pokoje, kde spal Alan.
Flo se zarazila. Nepříjemně jí zamrazilo v zádech., ale ona přesto tu kliku zmáčkla a vzápětí do toho pokoje vstoupila.
Nevnímala, jak na sebe Sára a Susan křičí, ani vyděšené tváře všech ostatních.
Viděla jen ty tři muži na podlaze.
Byly to nejspíš jen tři vagabundi, kteří se pokusili vkrást do domů, ale flo děsilo, jak všichni tři vypadala.
Jeden z nich měl na břiše hlubokou řeznou ránu, druhý byl bez hlavy a třetí byl rozseknut na půlku.
„Co se tu stalo?“ zeptala se, když se aspoň trochu vzpamatovala.
Susan a Sára se přestaly hádat.
„Nemáme absolutního potucha.
Alan tvrdí, že spal, že si nic nepamatuje, ale musel je nějak zabít, ale čím?“
„Sekerou...,“ vypustila Flo z úst dřív, než tomu mohla zabránit.
„Cože? To myslíš vážně?“
„Ano,“ potvrdila, když už Věděla, že vyřčená slova nejdou vzít zpět.
Susan na ní několik vteřin hleděla v její tváři bylo možné číst:
Ty musíš být totální magor, ale nakonec řekla:
„Tak jestli je to tak, kde je ta sekera?!“
Flo nezaváhala a ukázala na skříň s oblečením.
„To jako fakt, myslíš vážně?“
„Podívej se tam,“ zamumlala Flo pouze.
Susan tu skříň otevřela, nakoukla do ní zběžně a zas jí chtěla zavřít.
Jenže v tom okamžiku, jí cosi docvaklo-.
Posunula ty věci ve skříni a vzápětí vydechla:
„Můj bože..,“ rychle se odvrátila.
„Cos tam našla?“
„Useknutou hlavu a mě přišlo, jako by se mi šklebila do xchichtu!“
„Jak se to mohlo stát? To přece nemohl Alan udělat. Tak dobrý zas není.
„Já nevím, nelíbí se mi to...“
Flo neříkala říct. Jen tam stála a hleděla na ty mrtvé muže a před očima se jí začal znovu zjevovat ten sen.
Znovu viděla toho muže v kutane, onu ženu i ty tři mrtvé muže, kteří na tom byli úplně stejné, jako ti tři tady v tom pokoji.
Flo se otřásla a tu vidinu zahnala.
Je to náhoda a nebo jsme snad nějakým způsobem spojeni s těmi lidmi, i když je to dávný středověk?“
„Podívejte, něco jsem našla!“
„Vykřikla Susan a poté to položila na stůl a všichni spatřili malý zlatý medailon.
„Co je to? Kde se to tady vzalo?“
„To netuším, ale počkat, je to pootevřené.“
„No možná, že bychom to měli nechat být,“ ozvala se nesměla Sára.
Susan však mávla rukou.
„Ale no tak nebuď strašpytel.“
„Tak dobře..,“
„Já Věděla, že dostaneš rozum,“ usmála se Susan a pak ten medailonek otevřela.
„Můj bože.. to je mi ale podoba..“
„Co.. co?“ chtěli všichni vidět.
„To je přece Florina a tohle.. tohle Alan. No vypadá trochu jinak, ale je tak on...,“
Florina se k tomu medailonku protlačila, ale jakmile se podívala na ty dvě podobizny, zatočila se jí hlava a podlomily se jí kolena.
Byla tam ta žena a ten muž oba dva se drželi za ruce.
„Elizabeth Toryon a Goldren..,“ není tady příjmení.
„Tak se prý jmenoval můj prapra dědeček,“ ozval se tiše Alan, který až doteď mlčel!

Do pokoje, který obýval Vlado vstoupily dvě ženy ve velmi lehkém oblečení.
Vlado si jich nejprve nevšímal, neboť hleděl na zeď.
Obe dvě ženy poklekly a tiše vyčkávaly.
Pět minut se nic nedělo, deset minut se nic nedělo, patnáct se nic nedělo.
Teprve, když táhlo na 16 minutu Vlado se pomalu otočil, ale když viděl jen dvě, zamračil se.
„Kde je Iznabel?“
ženy však mlčely.
„Kde je Iznabel?“ zeptal se Vlado znovu a tentokrát o poznání zvýšil hlas.
Ženy opět nic neřekly, jen hluboko sklonily hlavy.
„Kde je Iznabel?!“ zařval na ně Vlado.
„Je mrtvá můj pane, Vladce, všemocný...“
„Přestaň! S lichotkami na mě nechoď! Mrtvá..,“ Vlado potřásl hlavou.
„Co se stalo? Měly jste se jen nasytit, přivést mi nové poddané!“
„To jsme také udělaly pane, přesně jak jsi nám přikázal.
Svedly jsme tři muže, souložily jsme s nimi a pak, když nadešel správný čas, vysály jsme je tak, aby vám mohli pokorně sloužit.“
„Tak jakto, že je mrtvá?!“ vybuchl Vlado a udeřil rukou do kamenného stolu.
Ty ženy zaváhaly, ale pak naráz odpověděly.
„My jsme se vrátily, ale Iznabel zatoužila ještě po další krvi.
Odrazovaly jsme jí od toho, nutily jsme jí, ale ona si nedala a říct a...“
„A co?!“
„Víme jen, že v jedné velmi úzké uličce, v té, kde se scházívají pašeráci, otrokáři zhýralý námořníci, byl jeden muž, jehož tělo ovládal ďábel převtělen do podoby silné medoviny a jak se tam ta potácel, Iznabel se nechala přemoci hladem a vrhla se na nej.
V okamžiku, kdy ho vysála se tam objevily čtyři kněží a my věděly, že už jí nemůžeme pomoct, že se musíme zachránit, abychom ti to mohly sdělit a býti ti útěchou, bylo by potřeba.“
Vlado na ně několik vteřin bez pohnutí zíral a pak udeřil rukou do zdi takovou silou, že se počaly na zem trousit malinké části kamínků.
„A jak víte, že je mrtvá?“
„Jisto jistě je mrtvá...“
„Jak víte, že je mrtvá?“ zeptal se Vlado znovu a v očích se mu zlostně zablýsklo.
„Musí být mrtvá. kněží by jí nenechali naživu, ona byla...“
„Ticho! Víte jak ti kněží vypadali?“
„Ano náš pane. Všichni kněží měli na sobe šat, který nosí jen bratři z kostela u SV. Arimioda.“
„Opravdu? To je můj oblíbený kostel a teď se stal ještě oblíbenějším. Měl bych ho jít zase navštívit a pomodlit se k našemu Pánubohu!“ Vlado si nepatrně olíznul rty.
„Můžeme jít s vámi pane?“
„Ne! Zmizte mi z očí. Tomu, že jste ještě stále zde, vděčíte pouze tomu, že jste mé oblíbené nevěstky, ale uděláte li ještě jednu jedinou podobnou chybu...“
ženy se pomalu postavily a vzápětí se znovu hluboko poklonily.
„Ano náš pane!“ a poté odešly.
Vlado se znovu zahleděl na zeď a po chvilce zašeptal:
„Nikdo, nikdo, nebude mě Vladovi III zvanému Dracula zabíjet mé nevěstky!“
„Radeji, Ryane!“ vykřikl a jeho jasný, hluboký hlas se nesl celým hradem.
O chvilku později se tam oba dva objevili.
Dracula si povšimnul, že oba dva mají na bradě zaschlou krev.
Omlouváme se pane, ale právě jsme večeřeli!“
„V pořádku. Všichni přece vědí, že pravidelná strava je velice důležitá..“
Oba dva poklekli.
„Proč jsi nás sem zavolal?“
„Nechal jsem si vás zavolat, protože je čas zabít ty, kteří nás připravili o naší sestru, kterou jsme všichni tak milovali..,“ Dracula pohlédl na oba dva a oběma se v očích zjevil neskrývaný chtíč.
„Iznabel je mrtvá, můj pane?“
„Ano, ale bude pomstěna, že mí milí?“
„Ano náš pane. Pomstíme smrt naší nebohé sestry, která byla zavražděna, když vykonávala své svaté poslání. Zavražděna muži, kteří si říkají kněží, poslové boha!
Ryan si odplivl.
„Výborně.. Jsem rád, že to berete takhle. Za chvíli vyrážíme. Povězte cikánům, Ať připraví kočár!“
„Jistě náš pane!“ oba dva se hluboce uklonili a pak vycouvali z komnaty.
Dracula pomalým krokem přistoupil k oknu.
„Má drahá Elizabeth, má lásko na věčné časy. Vidíš, kde jsem právě teď bez tebe, vidíš co mi tvá smrt způsobila? Proč si mě jen opustila Isabele!“
Chtěl se odvrátit, ale v tom koutkem oko zahlédl na hrací skřínce malé zrcátko.
Dracula zavřísknul a uskočil.
„Jak se sem dostalo to prokleté zrcadlo?“
„Nikdo však neodpovídal, nikdo se tam neobjevil.
Dracula ještě chvíli vyčkával, ale když nikdy nepřišel, štítivě uchopil ono zrcátko za spodní stranu a vši silou s ním mrsknul na protější zeď, o kterou se zrcátko roztříštilo na mnoho kousků.
Dracula odvrátil svou tvář.
„I když se v zrcadle nevidíme, přesto se v něm odráží naše duše, naše zkažené duše,“ zamumlal tiše.
V tom se odněkud ozvalo několikanásobné zažrání koní a Dracula si na sebe vzal svůj plášť a o chvilku později, opustil svůj monumentální hrad.

Mladá žena mohlo jí být tak 25 se šla dlouhou temnou ulicí.
Očividně se něčeho nebo někoho bála, protože se každou chvíli ohlížela dozadu a přerývavě dýchala, jako by uběhla několik kilometrů.
„Ať už tam, Ať už tam není, Ať už tam není!“ opakovala si neustále tiše.
Nedaleko od ní se ozvaly šoupavé kroky a jí se ještě více zrychlil tep srdce.
Někdo se za ní objevil, nějaká mužská postava.
Ta žena vyjekla, ale kolem ní prošel asi 50 letý muž v odrbaných hadrech a s flaškou chlastů.
„Neječ tu ženská pitomá!“ utrousil opilecky a pokračoval dál.
Žena ulehčeně vydechla, ale její úleva netrvala dlouho, protože se za ní ozvaly další kroky a než na to mohla nějak zareagovat, kdosi jí položil ruku na pravé rameno.
„Neubližuj mi, neubližuj mi. Já za nic nemůžu..,“ začala prosit.
Pak si rukama zakryla tvář, jako by očekávala rána, ale ta stále nepřicházela.
Pak se ozval mladý příjemný mužský hlas:
„Nevím, co tady tak krásná žena jako vy děláte a nechci vědět, z čeho máte strach, ale jestli mohu doporučit, těmito uličkami nechoďte nikdy sama.“
„Děkuju, ale já tudy musela jít a co se týče toho...,“ nechci vás tím zatěžovat....“
„Vy me nezatěžujete, ale nejste zraněná?“
„zraněná, proč?“ zeptala se žena nechápavě, ruce měla stále na obličeji.
„Cože...?“ zeptala se nejprve, ale pak jí to došlo.
Pochopila, jak to asi musí vypadat.
„Promiňte...,“ dala ruce pryč z obličeje a teprve teď si mohla pořádně prohlédnout onoho neznámého muže.
Byl celkem vysoký, měl hnědé vlasy, modré oči.
„Jak se jmenujete a co tu děláte tak pozdě v noci?“
„Mé jméno? Muž se zamyslel, jako by snad neznal svoje jméno.
Ta žena od něj odstoupila.
Ne, že by se ho bála, ale bylo v něm cosi děsivého, co nedokázala popsat, něco, co jí nutilo být nanejvýš opatrná.
„Snad se mě nebojíte, slečno?“ zeptal se ten muž tiše.
„Ne... jistě, že ne, ale myslím, že bych měla už raději jít.Děkuji za záchranu, ale vážně už musím jít...,“ žena se pokusila o útek, ale nestačila se ani pořádně rozeběhnout, když k ní ten muž přiskočil a hrubě jí povalil na zem.
„Co chcete dělat? Chcete znásilnit? Prosím ne!“
Muž zavrtěl hlavou.
„Já chci něco jiného, něco mnohem lepšího!“
„Něco mnohem lepšího pustťe me. Jste šílenec!“
„Možná, že šílenec, ale především jsem strašně hladový,“ zamumlal ten muž a chytil žene obě dvě ruce a nohy jí zasedl tak, že se nemohla pohnout.
„Kdo proboha jste? Pusťte me!“ žena se zmítala, ale měla to marné.
„Přestaň se bránit a všechno bude snazší!“
„Přestaň se bránit? Vy jste se snad zbláznil, vy mě tu chcete znásilnit!“
„znovu vám opakuji, že se chci jen nasytit!“
„Cože.., bože, proboho, to není možné, Ježiši!!!!“ začala vřískat a měla k tomu pádný důvod. Tomu muži po stranách úst vyrostly dva ostré zuby.
„Prosím, ne! Prosím ne!!!“ žadonila, ale ten muž se naklonil k jejímu krku a pak se do ní zakousnul a ta žena vyjekla bolestí, ale nemohla se hnout, byla jak paralyzovaná.
Ten muž sál a sál a skončil teprve až po minutě.
Ona žena ztrácela vědomí, ale ještě než omdlela, stačila zašeptat:
„Co jste to za zrůdu!“ a pak ztratila vědomí.
Muž jenž se dostatečně nasytil vstal, oprášil si kalhoty, otřel ústa od krve a tiše řekl:
„Kdo jsem? Přece Alan Denvery!“

Transylvánie 1480
V kostele SV. Ignáci hořely kolem dokola rozestavené svíce. Ty osvětlovaly poněkud skromnou výzdobu tohoto malého kostele. Byl zde skromný oltář, nad ním byl přikován Ježíš a u vchodu byla svěcená voda. Podlaha byla velmi studená, ale čtyřem mužům v kněžském rouchu to nikterak nevadilo.
Všichni čtyři klečeli vedle sebe, hlavy skloněné, ruce sepjaté a všichni se tiše modlili:
„O pane. Dej nám sílu šířit tvojí víru v tomto hříšném kraji.
Všichni čtyři se téměř nastejno pokřižovali a pak znovu sepjali své ruce, ale než se mohli začít znovu modlit,dveře kostela se prudce rozevřely a dovnitř kdosi vstoupil.
„Nyní ne cizince. Nyní se modlíme k našemu pánovi!“ zvolali jako jeden muž, ale ať už to byl kdokoliv, nebral je na vědomí.
Kněží se snažili znovu se ponořit do svého rozjímání, ale hlasitý kroky, které se ozývaly za nimi, jim to značně znemožňovaly.
„Odejdi cizinče! Tohoto je stánek boží jestli ihned neodejdeš, budeš potrestán božím zásahem!“
Chvíli bylo ticho. Když už si však kněží mysleli, že onen cizinec odešel, ozval se za jejich zády výsměšný hlas:
„A co mi tak asi váš pán udělá?“
Všichni čtyři kněží sebou trhli a pomalu se otočili.
„Kdo jsi cizinče, že se tak rouhavě vyjadřuješ o našem Pánovi a Spasiteli?“
Neznámý se zasmál.
„tomuhle vy říkáte rouhavě? Chcete vedet, co jsou to rouhavá slova?
Slova, která vychází ze srdce muže, který kvůli bohovi přišel o to nejdražší, co ve svém živote měl?!“
Muž k nim udělal dva kroky a kněží o krok ustoupili dozadu.
Nedokázali to nikterak popsat, ale na tom muži bylo cosi děsivého.
„ať už se ti stalo cokoliv strašného náš synu, věř, že náš pán je milostivý a že cokoliv udělá, je jen a jen pro naše dobro!“
Tajemný muž stiskl rty.
„Jistě. Jak jsem jen mohl pochybovat o dobrotě našeho pána. Jak jsem si mohl bláhově myslet, že se mi odmění, že mě učiní Šťastným, když budu jeho jménem šířit víru mezi těmi Osmanskými pohany! Bože odpust mi, odpust, že jsem byl tak naivní!“
„Přestaň! Toto je stánek Boží a zde nesmí tato slova vůbec vyjít z tvých úst!“
„A co uděláš? Vezmeš ten maličký kříž, co teď držíš v ruce a začneš mi s ním mávat před očima?“
„Co jsi zač, co pohledáváš zde na posvátném místě?!“
„Posvátném místě, posvátném místě? Nenechte se vysmát!
Já tomuhle neříkám posvátné místo, protože kdyby to tak bylo, nemohl bych udělat tohle: a pak ten muž srazil nádobky se svěcenou vodou pak udeřil rukou do zdi a pak strčil do šokovaných kněží a jedním jediným pohybem vyrval kříž Ježíše Krista ze zdi a pohodil ho na zem.
„Tak kde je váš bůh, kde je? proč mě nepotrestá, proč mě nezničí?!“
Kněží však byli celý zkoprnělý. Něco takového si ještě nikdo nikdy nedovolil.
Nakonec se přece jen jeden z nich vzpamatoval a rozhořčeně zvolal:
„Jak jsi jen mohl opovážit udělat něco takového, cizince?“
„chceš to vedet? Já ti to klidně řeknu, ale nejprve chci vědět, který z vás jí zabil?!“
„Zabil? O čem to mluvíš cizinče? Máš snad chorou mysl?“
Muži se zablesklo v očích a kněží instinktivně ustoupili dozadu.
„Ano. Má mysl je chorá, ale jen a jen díky oné bolesti, kterou mi způsobil náš bůh, ale chci vědět, kdo z vás jí zabil?!“
„Koho? Koho myslíš?“
„Mám na mysli tu ženu, ženu, se kterou obcoval váš bratr!“
„Náš bratr?“ zeptali se všichni čtyři najednou.
„ano. Váš bratr a vy jste mi jí zabili a jeho, který jen ukojil svou vášeň jste potupili!“
Všichni čtyři kněží zbledli a uchopili své malé křížky pevněji do rukou.
„Kdo jsi, co o tom víš?“
„Jsem její pán a vy mi za to zaplatíte!“
„Jsi snad ďábel…????“ vysoukal po chvíli jeden z nich.
Muž však zavrtěl hlavou.
„ďábel? Ne. Já jsem něco mnohem víc!“ a poté vyděšení kněží sledovali, jak mu vyrůstají dva velké ostré zuby.
Všichni čtyři se roztřásli a ustoupili o další dva kroky dozadu. Možná by šli ještě dál, ale onen prostý oltář jim v tom zabránil.
„takže, kdo z vás zabil mojí Nevěstku?!“
Všichni čtyři na sebe pohlédli a v očích se jim zračil strach. Obzvláště jeden z nich byl zpocený a celý se třásl.
Tři z nich zvedli do výšky své kříže a řekli:
„Dělej si s námi co chceš, kníže temnoty, ale my svému Pánu sloužíme a budeme sloužit do poslední chvíle!“
„Opravdu? Jste o tom přesvědčeni všichni čtyři?“ a poté upřel svůj zrak na onoho čtvrtého muže, který se krčil v koutě a celý se třásl.
„Když mi teď kdokoliv z vás řekne, kdo jí zabil, slibuji, že ho nechám naživu!“
„Nikdo z nás ti nic neřekne!“ odpověděl vzpurně jeden z těch tří knězů.
Dracula neboť to byl on si však těch tří nevšímal. Měl svůj pronikavý zrak upřený jen na toho čtvrtého muže.
„Neváhej ani chvíli bratře. Řekni mi, kdo to udělal a já té ušetřím!“
„Ne bratře Dominie, nedělej to!“
„Přemýšlej? Co bys raději? Žil nebo umřel, žil nebo umřel?“
„Ne bratře. Neposlouchej ho, nepodléhej jeho vábení. Je to pán Temnot!“
Avšak čtvrtý muž svého bratra neposlouchal. Pot mu stékal po tváři, nohy a ruce se mu třásly, zuby mu drkotaly.-
„Odvahu bratře, odvahu. Náš pán stojí při nás!“ volal na něj jeho bratři, ale ten kněz už byl rozhodnut. Miloval ženy, miloval děti a rozhodne se jich nechtěl vzdát.
„Bratře vrat se, vrat se!!!“ křičeli na něj ostatní kněží, ale on je nevnímal a každým krokem byl k Draculovi blíž a blíž.
Když k němu přišel na jeden metr, Dracula řekl:
„Dobře děláš. Řekni mi, kdo to udělal a budeš za to bohatě odměněn!“
„V čem by přesně spočívala moje odměna?“ zeptal se tiše ten muž.
Dracula se k němu naklonil a zašeptal:
„Dostaneš ode mě tolik dětí, kolik jen budeš chtít!“
Mužovy očích se zajiskřilo a on se ohlédl na své bratry, kteří vehementně vrtěli hlavou.
„To on,“ zamumlal a ukázal na může uprostřed.
„Výborně a teď tvá odměna!“
„Kdy a kde je dostanu?“
„právě teď a tady a než mohl ten muž cokoliv udělat, Dracula k němu přiskočil, chytil ho pod krkem a zlomil mu vaz!“
„Nenávidím ty, co touží po dětech!
Tak a teď ty?“ ukázal na kněze uprostřed.
„Já se té nebojím páne Temnot!“
„Ale třeba začneš,“ zamumlal Dracula a poté dovnitř kostela vstoupili Radej a Ryan.

„Co to znamená?“zeptala se Susan Nechápavě..
Všichni však mlčeli.
„Co to znamená?“ zeptal se znovu.
„to nevíme. Nemusí to znamenat nic, ale také něco..“
„A co konkrétné a jak vysvětlíte ty mrtvoly v Alanově pokoji?“
„Jak to mám vědět?“ odsekl Alan.
Flo se smířlivě ozvala:
„Nikdo tě z ničeho neobvinuje, že ano Susan?!“
„Jasně, že ne..,“ zamručela Susan.
„Už se ti o něčem takovém zdálo dřív?“
Alan neodpověděl.
„Alane! Je to důležité!“
„Ano. Už se mi o tom zdálo,“ zamumlal po chvilce Alan.
„No to je fakt bezva a proč si nám o tom nic neřekl?“ vyštěkla na něj Susan.
„Já nevím, bylo to celý divný.“
„právě proto si nám to měl říct!“
„A co by to k sakru změnilo, co?!“ vybuchl Alan.
„Něco určitě jo. Tohle zcela určitě nebyla normální noční můra.
„Jasně.. Měl jsem k vám přijít a říct vám, že se mi právě zdálo o chlápkovi, co je upír a že vysál nějakého kněze bůhvíkde ve středověku?“
„Jo. Přece už jsme zažili dost věcí, tak bychom ti zcela jistě věřili.
„Jenže to nebyl jen sen!“
Susan povytáhla obočí.
„Ne? Tak co tedy? Mluvil k tobě a říkal ti snad, že budeš další?“
„Susan. To už by stačilo!“ napomenul jí Bobby, ale ona ho ignorovala
„Tak mluv Alane, proč to bylo jiné?“
„Protože... protože, když jsem se probudil, cítil jsem v ústech příchuť krve a na rtech jsem měl čerstvou krev!“
„Nejspíš si se jen kousnul do jazyka, to se občas stává..“
„Já se ale nekousnul do jazyka!“ zařval Alan.
„to už stačí. Všichni se teď uklidníme!“ zakročil rázně George.
Susan stiskla rty. V očích se jí blýskalo, ale neřekla nic.
„Povez nám Alana všechno. Co jsi viděl a co jsi cítil,, když jsi se probudil.“
Alan se tedy zhluboka nadechl a pak jim všechno řekl.
Všichni ho pozorně poslouchali i Susan i když se jí čas od času zachvěl spodní ret, jako by chtěla něco říct.
„Já nevím jak to vysvětlit, ale přišlo mi to, jako bych to s ním prožíval, jako kdybychom byli jeden muž. To ale přece není možné nebo snad ano?“
„Je to možné. Ještě nikdy jsem však o někom takovém neslyšel.“
„A nebo už prostě našemu Alanovi hrabe!“ ozvala se Susan.
„Susan! Nech už toho!“
„Ještě stále nemůžu přijít na to, co se tu děje, ale mě se to stalo také,“ ozvala se tiše Flo.
„A proč si nám nic neřekla?“
„Já ani sama nevím.“
„Dobře. Vidělas to samé?“
„Ne. Viděla jsem jeho!“
„Koho jeho?“ nechápal nikdo z nich.
„Vlada Napichovače!“ zašeptala Flo a v jejích hlase se ozývala úcta.
„Draculu???“
„Takto ho nenazývejte!“
„Proč ne? Je to přece upír!“
Flo upřela na Susan své hnědé pronikavé oči a řekla:
„To ano, ale především je to muž, který se jako jeden z mála, postavil Osmanským Turkům, miloval svojí ženu a svého boha.
„Tak proč tedy napichoval své nepřátelé na kůly?“
„Protože chtěl ukázat svému nepříteli, že má moc a tehdy to bylo dosti obvyklé...“
„Jo Jasně a sání lidi také, že?“
„Tak už dost! Nech toho, nebo tě pošlu do sprchy!“ ozval se Bobby.
„Trhni si. Jsi snad můj táta?!“
„Ne. Jsem tvůj bratr a radím ti, bud už ticho.
„Nebo co, co mi uděláš?“
„Vyvedu tě z této místnosti!“
Susan po něm vrhla mrazivý pohled a chvíli to vypadalo, že něco řekne, ale nakonec nic neřekla.
George Bobbymu němě poděkoval.
„Co jsi tedy všechno viděla?“ obrátil se George na Flo.
Flo jim tedy všechno řekla. Nejprve o tom parku, jak viděla Draculu a ženu jménem Elizabeth a pak o těch mužích, kteří se poté našli u Alana v pokoji.
George si zamyšleně promnul bradu.
„Nevím co to znamená, nevím jak je to možné, ale vím, že..,“ george byl přerušen nějakým ženským hlasem:
„Pojďte sem rychle!“
„Co se děje, Sáro?“
„Pojďte rychle sem. Tohle musíte vidět!“
O chvíli později se všichni objevili v obýváku a Sára beze slova ukázala na televizi.
„Bože můj!“ zašeptala Susan, která se v tomto okamžiku přestala hněvat a nevěřícně zírala na obrazovku.
Ostatní na to taky otřeseně hleděli, neschopni jednoho jediného slova.
„To ovšem není to nejhorší...,“ ozvala se po chvilce Sára.
„Není?Je ti snad ležící žena ve vlastní krvi málo?“
„Ne to ne. Poslechněte si však tohle!“
Nepodařilo se nám zajistit žádné ostatky. Našli jsme jen tento papír, na kterém bylo napsáno:
„Miluju vaší zemi, miluju vaší krev, tohle je teprve začátek!“
„Jak jistě všichni chápete taková to zrůda musí být co nejrychleji chycená!“
„To je jako všechno?“
„Ale kuš. Poslouchejte dál.“
„Jestliže znáte někoho, kdo se jmenuje Alan Denvery, ihned nám to prosím nahlaste!
„Nesmíme té zrůdě dovolit, aby ublížila komukoliv dalšímu!“
Sára vypnula televizi.
Všichni se bez jakýchkoliv slov zadívali na Alana.
„Já to nebyl. Přísahám!!!“
„A proč bys to být nemohl?“
Sám si nám přece řekl, že si s ním byl nějak propojený!“
„To ano, ale já jí nezabil!“
„A jak to můžeš vědět? Co když si byl venku, co když se z tebe nějak stal upír?“
„To ne. To přece není možné!
Georgi, Bobby, Sáro, Flo!“
Nikdo z nich však nic neřekl.
„No tak. Přece tomu nevěříte!“ vykřikl zoufale Alan.
„Je mi to moc líto Alane, ale na jejich slovech něco bude..,“ promluvil nakonec George.
„Ale já jí nezabil, já jí nezabil!!!“
„Je mi to moc líto Alane, ale musím to udělat!“
„Ne. To nemůžeš! Nemůžeš jim tam zavolat! Já to neudělal. Nedávejte me jim!“
„Promiň Alane,“ zašeptal George a pak vytočil číslo, které viděli na obrazovce!

Kněz, který se vzdorovitě vzepřel Draculovi se ohledl po svých bratrech, ale ti nikde nebyly. Poté si povšimnul rozbitých oken a vše mu bylo jasné.
„To jsou mi teda kněží. Utečou z božího stánku, ještě předtím než to začne.“
„Mrzí me, že to bratři nezvládli, stejně jako to mrzí našeho pána, ale já neuteču, já ponesu svůj osud, tak jak mi bylo přikázáno!“
„Přestaň s tím! Oba dva víme, že se bůh stará jen o sebe. Já jsem toho důkaz a dokonce i ty. Když se nebudeš bránit, slibuju ti, že to bude relativně rychlá a téměř bezbolestná smrt!“
Kněz však místo odpovědi, stiskl pevněji kříž a z pod šatu si vyndal krucifix a pověsil si ho na krk.
Radej a Ryan ucouvli, ale Dracula řekl:
„Čeho se bojíte? Je to jen neškodné!“
Ovšem když mu s ním ten Kněz zamával před nosem tak ucukl.
„Tak neškodné, vládce temnot?“
„Přece se ho nebojíte. Je jen jeden a maximálně se může stát, že vás to popálí, tak si pospěšte!“
„Měl by si se můj synu vrátit zpět domů k žene, která tě miluje, která se ti ráda odevzdá, tak proč chceš hanobit posvátný stánek boží?“
„Protože mi bůh ještě něco dluží a moje Elizabeth byla jediná, jediná, kterou jsem kdy miloval,“ a bůh mi jí vzal!“ a poté začal Dracula ničit vše co mu přišlo pod ruku:
Nádoby, číše, misky, obětní oltář, sochu Panny Marie.
„Dost už bezbožníku, dost už!“ křičel na něj ten kněz, ale Dracula ho neposlouchal.
Kněz se k němu chtěl vrhnout, ale cestu mu zastoupili Radej a Ryan.
„Ty!“ vydechl překvapeně, když uviděl Ryana.
„Ano já ctihodný otce!“
„Ty umíš mluvit? Kam zmizela tvá blekotající nemoc?“
„Můj pán mi jí vyléčil, vzal me pod svá křídla.
Kněz se pokřižoval. To vidím. Udělal z tebe Dítě noci!“
„Lepší býti dítětem noci než být zneužíván a zesměšněn knězy...“
„Odpust. Byla to chyba, ale já se vám nepoddám, já jsem svému pánu věrný!“
„Děláte chybu otče. Bůh myslí jen na sebe či na ty, kteří mají kapsu plnou, ale myslel někdy na chudáky, seslal jim snad někdy milosrdenství? Nikdy!“
„Ale jen proto, že má mnoho práce a...“
„Pust me k němu!“ ozval se Radej a narostly mu zuby.
„Přibliž se synu temnoty a přísahám, že odtud nevyjdeš živ a zdráv!“
Radej se zarazil, ale pak řekl:
„Já už ale nejsem na živu!“ a chtěl ho povolit na zem, ale v tom mu někdo stisknul tak silně jeho pravé rameno, že Radej sykl bolestí a ustoupil dozadu.
„Proč pane proč?“ zakňučel.
„Tohohle si vezmu já osobně, že bratře!“
„Ani jeden z vás nezíská můj život, můj krk, mojí krev!“
„To jsou silná slova, boží posle!“
„Chcete ho přidržet můj pane?“ otázal se podlejzavě Radej.
Dracula však zavrtěl hlavou.
„Nikoliv. Už jsem jednou řekl, že se o něj postarám sám.“
Radej cosi zavrčel, ale poslušně ustoupil dozadu.
Dracula přistoupil k tomu Knězi a zeptal se:
„Jak se jmenuješ pošetilče?“
„Neřeknu ti své jméno!“
„Jak myslíš. Zemřeš jako bezejmenný!“
Kněž před sebou v třesoucích rukách držel malý kříž, ale Dracula mu ho jedním jediným pohybem ruky vyrazil a ten kříž s třeskem dopadl na podlahu.
„Ve jménu otce, duchu i syna Sv.?“ odříkával tiše ten Kněz a v ruce držel krucifix.
Dracula však na nic nedbal a násilně mu ho vyrval.
Ačkoliv ho poté pálila dlaň, bez větších problémů s ním hodil o zem a krucifix se roztříštil „A bude svačinka!“ zamnul si Radej rukama-
Dracula čekal. Čekal jestli se ten kněz ještě o něco pokusí, ale ten odevzdaně sklonil hlavu.
„Měl jsi pravdu synu noci. Bůh nemá o své ovečky zájem.
Kdyby měl, nikdy by to nemohl dopustit, to všechno, co jsi zde provedl!“
„Nebylo jiného zbytí. Víš, že musíš zemřít?“
Ten Kněz měl stále skloněnou hlavu. Vypadalo to, jako když o něčem usilovně přemýšlí.
Nakonec tu hlavu zvedl a řekl:
„Pokud musíš či chceš učin co je nutné, ale dřív než ukončíš můj život, bych ti chtěl říct, že bych si přál být jako ty- syn noci!“
„Cože? To tedy ne..,“ ozval se rozhořčeně Radej.
„Ticho!“ zahřmel Dracula a Radej ustrašeně ustoupil dozadu.
„Co jsi o tom myslíš ty Ryane?“
„Jste můj pán, já jsem jen váš sluha, ale kdybych si mohl vybírat, zvolil bych přijmutí jeho nabídky...“
„Moudrá slova Rayne...“
Když se staneš jedním z nás, uvědomuješ si, co se změní, čeho se musíš vzdát?“
„Ano. Jsem připraven a zlomen...“
„Dobrá tedy. „ Dracula se ho chystal kousnout, ale v tom se z venku začal ozývat příšerný vřískot.
„Co se to děje?“ vzkřikl Dracula a pohlédl ven a to co tam viděl se mu pranic nelíbilo.
Oba dva kněží, kteří se pokusili utéct, klečeli na nohou a u jednoho z nich velmi blízko stál muž, který ještě před chvilkou mel na sobe kutanu, kterátož ležela o kus dál.
„Přestaň!“ přikázal mu Dracula, ale onen muž ho nevnímal a plnými doušky, si vychutnával kněze, který se absolutně nedokázal hnout.
„Můj pane. Ten druhý už bude brzo náš...“
Dracula neodpověděl, ale zuřivě udeřil do okenice takovou silou, že se to okno roztříštilo.

„Halo policie? Dobrý den. U telefonu george Stuart.
Chtěl bych vám nahlásit, že znám člověka jménem Alan Denvery a...,“ George nemohl dále pokračovat, protože na něj Alan zcela nečekaně skočil, povalil na zem a zakousnul se mu do krku.
„Bože můj, Ježiši... Alane! Alane!“ začaly křičet Sára Susan, ale Alan je nevnímal.
Byl přilepený k Georgovi a sál jeho krev.
„Udělej něco Bobby!“ vřískla Susan.
„Ale co?“
„Já nevím cokoliv, ale udělej to rychle!“
Bobby si zoufale pročísl vlasy. Absolutne ho nic nenapadalo.
Pokusil se Alana od George odtrhnout, ale ten se nenechal, zuby stále zaklesnuté v Georgovi, který sebou škubal a vyrážel ze sebe:
„Alane. Pust me, to bolí!“ Alan ho však nehodlal pustit.
Bobby vyzkoušel všechno možné: Praštil Alana vařečkou, pokličkou, pánvi a dokonce i hrncem, ale jako by byl Alan ze železa.
„Tak dělej něco!“ vřískala Susan!
„Já dělám, copak sis nevšimla, ale ono snad na něj nic neplatí!
„On ho zabije. On ho zabije!“
Alan mezitím sál a sál a Georgeův odpor slábnul stále víc a víc.
Bobby uchopil do ruky těžké železné kladivo.
Jestli ho nezastaví tohle, tak už nic.
Avšak v okamžiku, kdy chtěl máchnout, se Alan odtrhl a k smrti vyděšená Sára sledovala, jak má zase normální zuby.
„Co..., co se stalo?“
„Ty zrůdo!“Sára se na něj chtěla vrhnout, ale Flo jí na poslední chvíli zadržela.
„Co se stalo, co jsem udělal?“ zeptal se Alan znovu.
Pak se však podíval na zem a vydechl:
„Můj bože!“
Susan, která se už jakžtakž zklidnila okamžitě přiskočila k Georgovi a šáhla mu na krk.
Hledala puls, ale nemohla žádný najít...
Zkusila srdce, ale to nebilo.
Pomalu zvedla hlavu a roztřeseně zašeptala:
„Je mi to moc líto. Je mrtvý!!!“
„Ne!!!! Ne!!! vřískala Sára a snažila se osvobodit z Florinina sevření, ale ta jí držela pevně.
„Vrahu, bestie, vrahu!“ vřískala Sára na Alana!

Zabijte ho!“ přikázal Dracula Radejovi a Ryanovi.
Radej zaváhal, ale když viděl, že Ryan nemá strach a jde k tomu muži, již bez kutany, dodal si odvahy a následoval ho.
Ryan mezitím přišel k tomu muži, co si olizoval prsty.
„Jsou výborní, dáš si taky?“
Ryan zavrtěl hlavou.
„Proč jsi neuposlechnul rozkaz svého pána?“
Onomu muži potemněly oči.
„On není můj pán! Já jsem svým pánem!“
„Možná, ale přesto nemáš právo podnikat cokoliv proti vůli Draculy!“
Muž se zasmál.
Byl to řezavý smích a radej měl nutkání ustoupit dozadu, ale zavčas zachytil Ryanův varovný pohled.
„Dracula? Kdo je to?!“
„Je to náš pán a kníže Temnot a přikazuje ti, aby si ihned opustil tohle místo.
„Tak on mi to přikazuje?!“
To, že dokáže léčit z něho nedělá boha!
A nebo, že by se náhle stal , tím co tak nenávidí. To už zapomněl na Elizabeth?“
„Dost! Ty o Elizabeth nemluv!“
Před tím mužem se objevil Dracula a oči mu žhnuly.
„A proč ne, švagre?“
„Dracula stisknul rty, ale ovládl se.
„Nebyl si hoden býti jejím bratrem!“
„Proč si to myslíš,švagře?“
„Byla to čistá, nádherná žena, která umřela, protože uvěřila lžím!“
„Má sestra byla především hloupá, když se vdala za tebe a naivní, když tomu dopisu tehdy uvěřila!“
„tys nikdy nelitoval toho, žes zabil svojí vlastní sestru?!“
Ten muž na něj několik vteřin beze slova hleděl a v očích měl pohrdání.
„Ne! Ty sis jí nikdy nezasloužil!
Ani nevíš, jak moc jsem byl Šťastný, když jsem jí tam dole viděl a ještě lépe mi bylo, když jsem si vychutnával tvé utrpení!“
Dracula na něj hleděl. V očích se mu leskly slzy, chmýří se mu chvělo.
„Tak co udělá velký Dracula, jak pomstí smrt své milované?“
„Pane. Já vás zapřísahám, odejdete odtud, vraťte se na svůj hrad, odpočiňte si!“ snažil se ho přesvědčit Ryan, ale Dracula ho prudce odstrčil.
„Vraťte se zpátky!“
„Ne. Nemůžeme vás opustit!“zachránil jste me, uzdravil a j vám chci do svého konce sloužit!
„Jsem pro vás ochoten i zemřít, můj pane!“
„Jdete!“ zahřmel dracula.
Ryan tedy sklonil hlavu a chystal se odejít, ale po pár krocích se však obrátil.
„Neodejdu pane! Jestli je to vaše vůle, zabijte mě!“
Dracula přikývl a pak se zahleděl na Radeje.
Ten stál kus od něj a ve tváři měl nevyzpytatelný výraz.
„A jak jsi se rozhodl ty?“
Radej polknul. Ano byl Draculovi za mnohé vděčný, ale nebyl mu tak oddaný. On nechtěl riskovat svůj život, svůj věčný život!
Moc dobře věděl, co všechno dokáže ten muž v kutane.
„Tak mluv Radeji!“
„Můj pane…,“ začal, ale nedokázal pokračovat, protože se celý chvěl.
„Máš to věru statečné služebníky!“ ušklíbl se muž bez kutany.
„Promluv radeji!“
Radej pohlédl na Ryanea a ten přikývnul.
Pak pohlédl na muže bez kutany a výraz, který viděl v jeho očích se mu vůbec nelíbil.
Radej udělal krok zpět.
Ryan odvrátil hlavu.
Dracula na sobe nedal nic znát.
Dobrá Radeji. Vidím, že jsi si vybral!“
„Takže můžu odejít?“ otázal se Radej rozechvěle.
„Jistě, že ano. Šťastnou cestu!“
Radej se tedy hluboce uklonil.
Děkuju můj pane.
Udělal však jeden jediný krok. Více už nedokázal, jelikož se Dracula proměnil ve Vlkodlaka, skočil po něm, povalil ho na zem a vzápětí se do něho zakousnul.
Radej vřískal, snažil se osvobodit.
„Ryane pomož mi, Ryane!“ křičel na něho, ale ten se ani nehnul.
Jen na to hleděl a podvědomé si olizoval jazykem rty!
Radej sebou ještě chvíli mrskal, ale pak jako by si cosi uvědomil, se přestal bránit a dovolil Draculovi, aby mu prokousnul hrdlo!

Uklidni se Sáro!“
„Uklidnit? Jak se mám uklidnit?! To stvůra mi zabila strýce!“
„Já vím, ale tohle nám nepomůže!““Mě je jedno co nám pomůže. Mému strýci to už nepomůže a za všechno může jen on!“
„Já vím, ale nevím jak to vysvětlit, ale co když za to nemohl...“
„Nemohl? To myslíš vážně?“
„Sáro, Sáro. Chápu jak se cítíš, ale co když má Bobby pravdu.
Já vím. Bude to znít jako fantasmagorie a možná, že to tak i je,ale co když to nějak souvisí s těmi sny.“
„Jak by mohlo. Byly to jen sny i když značně živé...“
„A co když ne,“ trvala na svém Susan.
„Co tě to tak najednou popadlo, Susan? Nebylas to ještě před chvilkou ty, kdo Alanovi nevěřil?“
„Jo to jsem byla, ale to bylo předtím, než jsem viděla tohle:
Po těchto slovech přešla k televizi a zapnula ji.
„Krvežíznivá bestie opět udeřila. Policie před necelými pěti minutami našli další tělo mladé ženy, která byla zabita úplně stejným způsobem.
Žádám všechny mladé ženy a dívky, aby byly opatrné a pokud možno nevycházely sami ven!“
„Tím nám chceš říct, co?“ zeptal se Bobby.
„Bože můj bratříčku. Ty jsi občas tak natvrdlý.
Chci tím jen říct, že Ať už to dělá kdokoliv, rozhodne to nedělá Alan!“
„Takže tu máme jako dva upíry?“ zeptala se pomalu Flo.
„No. Já přesně nevím jak je nazvat.
„Ale já jo. Mě je úplně jedno, že tam venku řádí nějaký šílenec, co mu chutná krev. Já to viděla na vlastní oči, vy jste to viděli na vlastní oči! On mi zabil strýce a já bych....“
„Co Sáro, co? Nejraději by si ho zabila Myslíš, že by to něco změnilo, že by to George vrátilo?“
„Ne.. to asi ne .. ale...“
„Měl bych se vydat policii. Já nevím, co se to se mnou děje, ale Ať už je to cokoliv, zabil jsem díky tomu George...“
„Neblázni Alane! Co jim asi tak řekneme?“
„To já nevím, ale raději Ať me zavřou, než se to znovu stane a já zase ublížím!“
„Ne. Ty přece nemůžeš za to, že jsi s tím upírem, kdo ví v jaké době propojený...“
„Možná, ale jsem příliš nebezpečný. Sára má pravdu!“
„Sakra! Řekl jsem, že ne!“ vybuchl Bobby a všichni ustoupili o krok dozadu.
„Nemůžeš se jim vydat. To co se stalo Georgovi je děsné a musíme ho pohřbít, ale nesmíme zapomínat na fakt, že se můžeš kdykoliv promenit zas toho upíra a ublížit dalším lidem.“
„A ty myslíš, že tady bude v bezpečí a jak chceš mého strýce pohřbít?
Toho jako zakopeme na zahradě nebo co?“
„Něco vymyslíme, ale Alan se nesmí jít udat a nesmí to udělat ani nikdo jiný!“
„To máme dělat jako, že nic, že je všechno v pohodě?“
„Měli bychom se jít všichni vyspat.“
„To tedy ne. Já tady svého strýce nenechám!“
„Já se už o nej postarám. Potřebujete to!“
„Ty my přece nebudeš nic rozkazovat. Já ho neopustím, nedovolím ti, abys ho zakopal kdo ví kde, jako nějakou věc!“
„Ale já ho přece nechci zakopat jen jako nějakou věc, ale pochop, že s ním nemůžu ani do márnice!“
„Já ho pohřbím. Vím o místě, které bude pro něj důstojné,“ ozvala se Flo.
Sára po chvilce přikývla.
„Dobře. Neudám Alana, ale ani s tou stvůrou nebudu spát v jednom dome.
Fakt bych nerada probudila s dvěma tečkami na krku, pokud by mi to hrdlo rovnou neprokousnul.
„Tak už s tím Přestaň.. Musí existovat způsob jak ho z toho vyléčit!“
„Jestli ho znáš tak jsi ho měl použít, před tím než mi zabil strýčka. Jestli ne tak raději Mlč Bobby McBreade!“ a poté Sára odešla a nezapomenula přitom důrazně prásknout dveřmi.
„Co se mnou hodláte udělat?“
„Co bychom s tebou měli dělat?“
„Nemůžete me nechat takhle volného. Nikdy nevíme kdy to může přijít. Je to mnohem silnější než já a jestli bude někdo poblíž...“
„To se nestane. Já nevím jak, ale rozhodne to nepřipustím!“
„Já vím, že se to stane znovu Bobby. Vím, že určitě někomu ublížím...,“náhle se Alan chytil za hlavu, obličej se mu zkroutil bolestí a on klesl na kolena.
„Bože můj, bože můj! To bolí, to tak bolí!“
„Alane, Alane!“ Bobby k němu přiskočil, ale Alan ho prudce odstrčil.
„Nepřibližuj se ke me smrtelníku!“
„Co.. cože? Co je to s tebou? To jsem já Bobby.
Alan ho udeřil do břicha.
„Sám sis o to řekl,“ a vzápětí mu narostli zuby a chystal se do Bobbyho zakousnout.
Naposlední chvíli ho k zemi srazily Susan a Sára.
„Pusťte me vy zpustlé děvky! Nejste hodné se me dotýkati!“
„Už mluvil hodně divně, ale takhle ne.“
„Na co čekáš Bobby? Pojď ho přidržet!“ křičela Susan na otupělé Bobbyho.
Ten se nakonec vzpamatoval, přiskočil k nim a společnými silami ho přitlačili na zem.
"Dík, že si se vrátila."
"Ne kvůli tobě!" odvětila Sára chladne.
„Pusťte me! Pusťte me!“ zmítal se Alan, ale oni ho drželi Pevně..
„Co se to děje?“
„To nemáme tušení. Ten hlas je cizí a mluví to jak... ze středověku!“
„Cože.. co je to za nesmysl?“
„No mě to neříkej. Flo, Flo. Podej nám provaz nebo něco!“
Flo však stála opodál a prohlížela se v zrcátku, které držela v ruce.
„“To... to nejsem já...“
„Flo. Na manekýnování je času dost. Podej nám kruci nějaký provaz, my ho už dlouho neudržíme!“
„Flo? Co je to za divné jméno?“
„To je přece tvoje jméno!“
„Omyl! Jmenuji se Elizabeth Toryová!“
Sára a Susan vytřeštily oči.
Elizabeth Toryová?“ zopakovaly pomalu.
„Hej. Co to do vás vjelo. No tak pomožte mi s ním!“ řval na ně Bobby, ale Susan ani Sára ho neslyšely. Fascinovaně hleděly na Flo.
„Jestliže ty jsi Elizabeth.. tak kde je potom Flo?“
„Kdo? Kdo jste vy, co to máte za divné šaty?“
„Divné šaty? Je přece rok 2007 a nebo snad ne?“
2007?“ zašeptala Elizabeth.
„Co se to tady stalo? To mi tady chcete namluvit, že si jako prohodili těla?“
„Já nevím, ale asi jo..“
“Ale jak? Zničehonic nic?“
„Jak to mám vedet? Byl skoro normální a pak se zhroutil k zemi a po chvilce začal vyvádět.
jistě jelikož to není Alan, ale ten chlápek v kutane, o kterém se Alanovi zdálo.
„Ale ten chlápek je něco jako jeho pra pra pra předek a ta Elizabeth je zas pra pra pra předek Flo a podle všeho tihle dva spolu něco měli!“
„Panebože..., kde jsou tedy Alan a Flo?“
Sára se zahleděla na Flo, která se stále zálibně prohlížela v zrcadle.
„Asi tam, kde ještě před chvilkou byla tahle fiflena a ten upír!“
„A to bylo kde..?“
Řekla bych, že na konci 15 století...“

Pokračování Příště

Transylvánie 1470

Alan se probouzel, ale absolutně se mu nechtělo.
Otevřel oči a zamumlal:
„Bože můj, co se tu stalo? Hlava mi tak děsně třeští. Je to tak strašné, že se mi…,“ nemohl dokončit větu, protože na něho seshora cosi dopadlo.
Šáhnul si na vlasy a uvědomil si, že nejen tam má odpadky. Obzvlášť nechutné odpadky se mu válely po celém těle a všechny vydávaly příšerný puch.
Mel je na nohách, rukách, vlasech, ramenech.
„Co se tam povaluješ ty budižničemo, padej ihned odtud, ozval se krákavý hlas a vzápětí mu na hlavu dopadly další splašky.
Alan jich ze sebe shodil co nejvíc a pak vstal.
„Co je to za děsné místo…,“ vstal a udělal několik kroků.
Cestou ze sebe setřásl téměř všechny odpadky a špínu s nimi spojenou.
Pomalu procházel úzkou zašpiněnou uličkou a všímal si po stranách špinavých mrzáků, ze kterých se linul strašný zápach.
„Kde jsem se to objevil? Tohle přece nemůže můj svět.,“ ať se koukal kamkoliv, všude viděl to samé. Co bylo ještě divnější, byl fakt, že kromě povalujících mrzáků, neviděl ani jednoho muže ani ženu a dítě už vůbec ne.
„Přece to tu nevymřelo anebo snad jo.“
„Co tu pohledáváš, troufalče?“ ozval se za ním hrubý mužský hlas.
Otočil se a uviděl středně vysokého muže v kněžském habitu.
Všimnul si, že v ruce drží malou knížečku pravděpodobně bibli v druhé malý kříž.
„Co tu pohledáváš, troufalče?!“ zopakoval onen muž svojí otázku a přísně se na něj zahleděl.
Alan na něj chvíli zíral, neschopen jediného slova.
Ten muž ho popravdě zaskočil.
„Kde to jsem?“ zeptal se nakonec, nic lepšího ho v tom okamžiku nenapadlo.
Kněz k němu přistoupil.
„Copak ty nevíš, co je tohle za místo?“
Alan zavrtěl hlavou.
Kněz si ho několik vteřin hlouběji prohlížel a pak mu doporučil:
„Otoč se a prchej z tohoto bohem prokletého města!“
„Prokletého města…,“ Alan se kolem sebe znovu rozhlížel, ale neviděl nic, co by naznačovalo, že by bylo tohle místo prokleté. Domy tu byly malé, značně staré, místo střech měli slámu a okna byla většinou vymlácená.
“Proč je na každém, dome sláma, kde jsou všichni, jak se tohle město vlastně jmenuje?“
„Odejdi a zachraň se!“ byla knězova jediná slova.
„Proč mi nechcete říct, co se tu stalo?!“ naléhal na kněze.
Ten však zavrtěl hlavou.
„Tohle místo je prokleté, tohle místo je prokleté, zmocnily se ho strašné temné síly,“ vyslovil to s téměř uctivou bázlivostí.
„Jaké temné síly?“
„Opusť tohle město, dokud ještě můžeš!“ pak se kněz otočil a odcházel.
„Počkej! Kde bych tady našel hotel nebo policii?“
Kněz se pomalu otočil a řádné se pokřižoval.
„Hotel, policii? Obcuješ snad po večerech s ďábly?!“
„Proč bych měl obcovat s ďábly? To jsou přece…,“ nedokončil tu vetu, protože mu zčistajasna cosi došlo.
Ten muž rozhodne, nemluvil anglicky a ani žádným jiným jazykem, který ovládal.
Po pravdě Alan si s Jazyky nikdy jinak zvlášť netykal, tak proč mu rozumí. Znělo to jako jazyk, který čas od času používala Florina, když mluvila pro sebe, ale co ty archaické výrazy?
„Co jsi mi chtěl říct cizince?“ otázal se ho ten kněz a jeho pohled prozrazoval velkou dávku nedůvěřivosti.
„Já… já… ti děkuji a slibuji, že si vezmu tvojí radu k srdci,“ vykoktal ze sebe Alan.
Kněz pozvedl křížek.
„Veř. v našeho pána a vše dobře dopadne,“ a poté odešel pryč.
Alan si zhluboka oddechl a setřel si pot z čela.
„Měl bych se pokusit najít mobil.,“ zamumlal horečnatě a pokusil se najít kapsu.
Uvědomil si, že nemá na sobe své obvyklé oblečení, ale dlouhou hnědou sutanu.
„Ježíši, co je to za módní výstřelek?
Prohledal jí celou, ale nenašel nic zajímavého.
„Musím urychleně najít nějaký hostinec, tedy pokud tam nebude stejné mrtvo jako tady.
V tu chvíli zapadlo slunce a on se ocitl v naprosté tmě.
„No bezva. To mi ještě scházelo!“
Zhluboka se nadechl a udělal několik kroku vpřed.
Nebylo to nic lehkého a několikrát o cosi zavadil, ale spoléhal se na svůj hmat a hlavně kapku štěstí, kterému bylo očividně dopřáno.
Po chvilce totiž nahmatal něco pevného a studeného, podle všeho to byla kamenná zeď.
Chtěl pokračovat, ale výkřik, který se ozval nedaleko něj mu to neumožnil.
Znělo to, jako kdyby někdo někomu ubližoval.
Kolem něho byla neproniknutelná tma. Měsíc byl jak na potvoru zakryt mraky a pokoušet se jít někam v této tmě, by bylo čiré šílenství.
Několik vteřin napnutě poslouchal, ale už se nic neozvalo.
„Je tu někdo?“ zavolal do tmy. O vteřinu později se však ten výkřik ozval znovu a nejenže zněl bolestivěji, ale byl jistě blíž nežli předtím.
„Uteč, cizinče, uteč!“ ozval se přidušený mužský hlas, který zněl Alanovi podvědomě.
„Uteč, cizinče.! Ozvalo se zachroptání, pak výkřik a pak ticho.
Alan se otočil kolem své osy, ale v té tmě nic neviděl.
Chtěl ustoupit dozadu, ale náhle blízko sebe zaslechl nějaké kroky a nebyly jen jedny. Někde u něho anebo kolem něho museli být lidé a muselo jich být alespoň tři.
Cekal, že se mu zrychlí dech a rozbuší srdce, ale nic takového se nestalo.
Ozvaly se kroky, a i když nikoho neviděl, věděl, že jsou k němu zas o něco blíž. Zvláštní bylo, že neslyšel žádný oddechování, žádné sípání po souboji, který jistě minimálně jeden z nich absolvoval.
Neměl u sebe nic, s čím by se mohl bránit a ty osoby se k němu zas posunuly o kousíček, bliž.
„Mysli Alane, no tak mysli. Srdce jim nebije, neslyšíš, dýchaní takže jsou to bud zombíci a nebo upíři.
Vzpamatuj se, Alane! Upíři nebo zombíci přece neexistuji, ale v televizi ukazovali muže, který vypadal jako on, ale on to nebyl a ten dotyčný očividně pil lidskou krev.
Kolem něho se ozývalo šeptání, ale nebyl schopný rozeznat nějaká konkrétní slova.
Pokusil se udělat krok dozadu, ale v ten okamžik ho někdo zcela nečekaně povalil na zem.
Pokusil se vymanit ze sevření, ale ať už to byl kdokoliv, byl značně silný, rozhodne silnější nežli Alan.
Ten dotyčný se snažil dostat k jeho krku, ale Alan, i když nemohl hýbat s tělem, mohl hýbat s hlavou a tak mu to co nejvíc znepříjemňoval.
„Nesmrkej sebou tolik!“ přikázal mu ten, co ho držel., ale Alan ho nehodlal poslechnout.
Síly ho ovšem kvapem opouštěly a zdálo se, že zuby onoho muže dojdou svého cíle, ale těsně předtím, než ho mohl ten upír kousnout, vyšel měsíc a celé prostranství prozářil bílý jas.
Upír, který se ho snažil kousnout, ztuhnul a Alan v ústech pocítil takovou velmi nezvyklou pachuť ke, které se přidružila touha po krvi a než tomu mohl mladý upír zabránit, prudce ho ze sebe shodil. Před očima se mu zatemnělo v uších, mu, hučelo, ale tomu teď bylo jedno. Pro něj teď byla důležitá jedna jediná věc a to, napít se čerstvé krve.
Minul další dva překvapené upíry a přiskočil na zemi ležícímu knězi, který stačil pouze vytřeštit oči, jelikož mu na víc nedal Alan šanci, protože se mu zakousnul do krku,“ a zesláblý kněz, stačil pouze zašeptat:
„Je to prokleté město…!“ztratil vědomí, ale Alan sál dál a dál. Jedna jeho půlka křičela, ať přestane, že není zrůda, ale druhá se stalé nenasytila.
Když přece jen skočil a pustil tělo kněze k zemi, nezbylo v něm ani kapka.
Pomalu se zvedl. Upíři zuby zmizeli.
Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl.
Najednou zcela bez varování zakryl měsíc mrak a Alan se opět ocitnul v neproniknutelné tmě.
„To se mi muselo zdát. To přece není možné. Já přece nejsem upír…, George nemohl mít pravdu…, já nemůžu být upír…“

„Co budeme dělat, otázala se tiše Susan.“
„To nemám tušení,“ odpověděl téměř neslyšně Bobby a hleděl přitom na Georgovo mrtvé tělo.
„Přece je tam necháme,“ ozvala se, rozhodne Sára.
„A jak bys je chtěla přivést zpátky a koho vlastně? Jestli ti to nedošlo, tak Alan pokud to byl vůbec on, zabil George!“
„Bobby… Já moc dobře vím, co se stalo, ale jsem si jistá, že za to nemohl a my ho tam nesmíme nechat.“
Nikdo nic neřekl. Všichni se dívali někam jinam.“
„Co je to s vámi? Alan a Florina jsou kdoví kde a vy jim nechcete pomoct?!“
Alan i Florina jsou tady,“ řekl Bobby, ale do očí se jí nepodíval.
„Ale to přece nejsou oni. Všichni přece víme, že se vyměnili a my je musíme zas nějak prohodit.“
„A nechceš nám náhodou říct jak?“
Sára se nadechovala k odpovědi, když v tom se ozvala Susan:
„Myslím, že tohle byste měli vidět…“
„Co je?“ chtěl se na ní utrhnout Bobby, ale pak to spatřil.
V televizi ukazovali ženu, která mela na krku dvě tečky, stejně jako předchozí oběti.
„Ne, že bych z toho mela radost, ale víte, co to znamená?“
„Mohlo se to stát ještě předtím, než Alan zmizel,“ nedal se tak snadno Bobby.
„Bobby. Zamysli se, co nám tu říkáš! Pokud vím Alan tu, byl celou dobu. Ano choval se divně, ale on nemůže být ten, kdo kouše lidi do krku.
„A kdo tedy? Snad ne já?!“
„Bobby, přestaň! Tohle je dost vážné a..,“ Sára byla přerušena velmi silným zabušením.
„Odkud to bylo?“
„To nevím,“ zamumlala Sára.
Zabušení se ozvalo znovu a tentokrát se k tomu přidal i zvučný hlas.
„Policie ihned otevřete!“
„Policie…?“ Sára mírně pobledla.
„Co tady může chtít?“ snažila se Susan zachovat chladnou hlavu.
„Zkus hádat,“ Bobby kývnul směrem k ležícímu Georgovi.
„Jak by se o něm dozvěděli?“
„To nevím, ale jistě nepřišli kvůli slečně fifleně,“ odtušil Bobby.
Florina našpulila rty. Tohle bych si vyprošovala chasníku.“
„Komu tady říkáš chasníku…,“
„Bobby! Nech jí na pokoji a raději vymysli, jak se z toho dostaneme.“
Bušení se ozvalo znovu a stejně tak hlas:
„Otevřete. Toto je poslední varování!“
„Bože můj. Nesmí ho takhle najít, ale ukryt ho nezastihneme, ale já nechci skončit ve vezení!“
„Uklidni se, Sáro! Hysterčení nám teď absolutně nepomůže.“
„A můžu dělat kromě toho i něco jiného?“
„Jo. Musíme se pokusit ihned něco vymyslet.
V tu chvíli ho „Alan“ odstrčil stranou a přistoupil ke dveřím.
„Co to děláš? Pojď ihned zpátky!“ přikázal mu Bobby, ale Alan ho ignoroval.
„Co to k sakru…,“ Bobby zmlknul, protože „Alan“ otevřel dveře.
Sára a Susan tiše vyjekly a svými těly zakryly Georgovo tělo.
Odstoupil stranou a dovnitř vstoupil asi 30 letý muž
„Stalo se tu něco, o čem bych měl vedet?“ zeptal se a podezřívavým pohledem přeletěl celou místnost.
„Nic. Všechno je v pořádku,“ snažil se Bobby mluvit klidně, ale přesto nezabránil tomu, aby se mu hlas malinko třásl.
Naštěstí to ten policajt nezaregistroval, protože si všimnul Sáry a Susan, jak se křečovitě drží za ruce.
„Ne, že bych proti nim něco měl, ale zrovna teď by se nemusely chlubit tím, že jsou jiné.“
„Cože? My ale přece nejsme…,“ začala Sára, ale Bobby po ní šlehl varovný pohled.
„Taky nejsem odvázaný z toho, že je moje sestra lesbička, ale, ale člověk nemůže za to, kdo se mu líbí.
„Hm. Asi to tak bude. Omlouvám se, že jsem vás vyrušoval, ale bylo nám nahlášeno, že se odtud ozývá neobvykle silný křik.
„Odtud? To se musel někdo splést. My jsme neobvyklá, ale slušná rodina.“
„To by mělo být všude,“ policista se otočil k odchodu, ale v tom si povšimnul nohy za zády Susan a Sáry.
„Stalo se něco?“ chtěl vedet Bobby, ale ten policista ho nevnímal.
„Dejte jí pryč!“ šeptal Bobby,“ a ony jí rychle zakryly.
Bohužel však už bylo pozdě.
„Čí jsou to nohy?“ chtěl vedet policista.
„Jaké nohy,“ dělal nechápavého Bobby.
„Nohy, které jsem viděl za zády těchto dvou žen. Můžete prosím odstoupit.“
„My? Za námi nic není., tedy jsou tu jen dřevené krabice.“
„Můžete poodstoupit dobrovolně anebo si zavolal posily a bude to horší.
„Posily? To ale přece nebude třeba.“
„Já vás varuji!“ ten policista k nim udělal tři kroky a Sáře i Susan vyrazil na čele pot.
„tady ale vážně nic není,“ snažily se ho přesvědčit, ale marně.
„Podívám se sám,“ řekl ten policista a pak obě dvě odstrčil.
„Co to má…,“ začal, ale pokračovat už nemohl, jelikož se dveře zabouchly a přes okna se spustily rolety.
„Co to má znamenat?“ Nikdo mu však neodpověděl, nikdo nevěděl, co se to vlastně děje.
„Ihned zase rozsviťte a nebo...,“ ať už chtěl říct cokoliv nedostal šanci to doříct, protože ho kdosi srazil k zemi, přitisknul ho k ní a policista o vteřinu ucítil, jak se mu do krku cosi zabořilo a jak to z něho saje životní sílu.
„Pomozte mi proboha někdo!“ křičel, ale nikdo se nedokázal pohnout, všichni tam jen zkoprněle stáli.
Policista se snažil osvobodit, ale ten, co ho tlačil k zemi, byl mnohem silnější.
„Pomoc! Pomoc! Pomozte mi přece někdo!“ křičel, ale oni se stále nedokázali pohnout, jako by je cosi přikovalo k podlaze. Útočník nepřestával sát a policista cítil, že víc a víc slábne.
„Prosím…!“ vyrazil ze sebe s vypětím všech sil.
Jako první se vzpamatovala Sára, která k Alanovi vrhla, ale ten jí pohybem ruky odhodil.
„Sáro, jsi v pořádku?“ přiskočila k ní Susan.
Sára potřásla hlavou.
„Jo asi jo, ale co se to děje?“
„To nevím, ale něco mi říká, že nic dobrého… panebože… Bobby přestaň!“ zakřičela, když viděla, že Bobby uchopil do ruky nůž a míří k „Alanovi“ a k tomu policistovi.
Došel k němu a chtěl bodnout, ale „Alan“ mu nedal nejmenší šanci, udeřil ho do žaludku tak silně, že Bobby neudržel rovnováhu a udeřil se hlavou o zem.
Sára se k němu chtěla se k němu vrhnout, ale Susan jí zadržela.
„Bylo by teď naprosto šílené pokoušet se mu pomoct.
„To ho tam mám jako nechat, dovolit tomu, co je v Alanově tele, aby ho kousl?!“
„Pokud nebude jiná možnost a jako že není, musíme odtud vypadnout!“
„Přece ho tam nenecháme! Je to tvůj bratr!“
„Sourozenci se musí někdy obětovat. Jestli chceš, zažaluj me za to, ale teď musíme utéct,“ a poté se chtěla rozeběhnout, ale v tom o něco zakopla a dopadla tak, že srazila Alana z toho chlápka, kterého vysával.“
Oba dva se odkutáleli asi 1. metr, a když se upír vzpamatoval, Sára si povšimla jeho dvou zubu a jejích vlasů, které ji vytrhl.
„Tak dlouho jsem se s nimi dřela a on mi je zničí.“
To už se ovšem překvapený upír řádné zorientoval a ona si všimla, že jak zuby tak i tak brada jsou pokrytý čerstvou krví.
Zvednul se jí žaludek, ale dokázala to zklidnit.
„To jsi neměla dělat!“ zasyčel na ní Alan a chtěl se jí zakousnout do krku, ale v tom mu začaly na paže dopadat kapky vody. Zhřejme to, však nebyly jen tak obyčejná voda, jelikož „Alan“ zavřísknul, otočil se a spatřil Susan.
„Vy nevíte, s kým si zahráváte!“
„Chceš ještě pár kápek?“
„Vrátím se,“ pronesl temně a pak proskočil oknem, dřív než mu v tom mohli zabránit.
„Kdes tu vodu proboha sebrala?“
„Ukradla jsem jí v kostele. Nechtělo se mi čekat frontu na pomazání.“
Sára protočila oči, ale nic neřekla.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Bobby a držel se za hlavu.
„Máme tu další mrtvolu a tentokrát je to dokonce polda a náš upírský přítel utekl a já nechci pomyslet, co všechno se může vstát.
„Kde je Florina tedy Elizabeth?“
„Kde je?“ Susan se rozhlédla, ale nikde jí neviděla.
„Snad taky neskočila z okna.“
„Proč by to dělala?“ chtěla vedet Sára.
„To netuším, ale ti dva si nebyli tak cizí.
„Alan a Florina???!“
„Ne! Ten chlápek, co je v jeho tele a ta Fiflena, co je jejim tele.“
„Trochu zamotané, ale snad to chápu.“
„A chápeš, že nám tu leží dvě mrtvoly a kdokoliv se tu může každou chvíli objevit.“
„To je velice nepravděpodobně,“ nesouhlasila Sára, ale jen co to dořekla, ozvalo se bušení na dveře.
Všichni tři na sebe pohlédli

Florina se probouzela. Sama ani nevěděla proč, vzhledem k tomu, že se cítila dost unavená.
Nakonec ti oči přece jen otevřela a nechtěla věřit svým očím.
Zamrkala, ale to co před chvíli viděla, nejen, že to nezmizelo, ale zdálo se to být ještě realističtější.
„Kde to jsem, kde jsou ostatní?“ ptala se potichu sama sebe.
Třeba se ti to jen zdá, ale třeba taky ne,“ pokračovala v tiché samomluve.
Z myšlenek jí vyrušil chlad. Chlad, který se nemilosrdně zmocnil jejího těla, jí přinutil podívat se na sebe a zjistit, že je oblečená pouze v jemné hedvábné košili, která jí toho moc nezakrývala a ani jí moc před zimou nechránila.
Tohle přece musí být jenom sen, ale…,“ v tu chvíli ji došla jedna velmi podstatná věc.
„Bože můj. Tohle není moje tělo. Vypadá jako moje, ale vím, že to moje není,“ Flo se štípla, ale kromě pocitu bolesti, se nic nezměnilo.
Pořád byla na velké posteli v hedvábné noční košili, v pokoji, kde kromě oné postele, jednoho stolku a jedné židle a jedné almary, nebylo nic jiného.
„Kde jsem se to ocitla. Vždyť jsem přece byla v tom domě a pak.
Muselo se něco stát, ale co? Člověk se přece jen tak někam nepřenese,“celým tělem jí znovu prostoupil onen chlad, který se nacházel v celé místnosti.
Rozhlédla se po ní, ale nikde neviděla ani svíce, ani krb.
„Co je to za místo?“
Posunula se na okraj té postele a zjistila, že ani pořádně nedosáhne svýma nohama na pevnou byť studenou podlahu. Celá podlaha, pokud se to dalo nazývat podlahou, byla tvořená z pospojovaných kamenů.
Zhluboka se nadechla a pak se té kamenné podlahy dotkla svými bosými nohami.
Otřásla se.
„Jak tady může někdo žít?“
V tom se ozval zvuk, nejspíš profukující meluzína, ale Flo se instinktivně přitiskla k té posteli a dost silně pomýšlela, na návrat do alespoň jakžtakž teplé postele.
Než však mohla lézt zpátky na tu postel, nedaleko od ní se začal ozývat zvuk, jako když někdo houpe se zvonem.
Bylo to dost silné a tak byla Florina nucena přikrýt si uši.
Asi po minutě to odbíjení přestalo a ona zas mohla nechat uši volně „dýchat“
„Tohle určitě nebude 21 století, musím se dostat k oknu a zjistit, kde to vlastně jsem.“
Nadzvedla tedy do výšky svou pravou nohu, ale jakmile se jen špičkou své nohy dotknula studeného kamene, okamžitě ucukla.
Ta kamenná podlaha opravdu studila.
„Musím se k tomu oknu dostat! Musím se k tomu oknu dostat!“ pokoušela se k tomu donutit, ale nebylo to nic jednoduchého.
Povedlo se jí přesvědčit sebe samu asi až po čtvrtém pokusu, ale v okamžiku, kdy se, její noha dotkla podlahy, rozezněl se odněkud příšerně hlasitý zvuk.
Znělo to, jako kdyby někdo na něco troubil a jako kdyby ten zvuk, mělo na svědomí tisíc hrdel.
Florina si znovu zakryla, uši, ale opět jí nebylo to nic platné.
V tu chvíli se otevřely dveře do jejího pokoje a dovnitř doslova vběhla asi 20 letá žena, oblečena ve věru prostý šat a ta když spatřila Flo, jak se drží za uši, přiběhla k ní a ve tváři se jí zračila starost.
„Má paní snad nejsi churavá?“ otázala se.
Florina zamrkala.
Ten jazyk poznávala, ale nebyl takový, jak ho znala ona.
„Kdo jsi a co je to za rámus?
Služebná se zatvářila překvapeně.
„Jsem tvá služka, otrokyně, vše, co si budeš přát ty a tvůj manžel můj pán a vládce tohoto hradu.“
„Můj manžel tvůj pán?“
„Ano má paní. Nemám snad zavolat lékaře, možná pustit žilou by pomohlo.
„Jen to ne,“ pomyslela si Flo.
„A kdo je můj manžel?“
Po služčině tváři přeběhl naznak zděšení, ale Flo si ničeho nevšimla.
„Měla bych opravdu dojít pro léčitele, za chvíli jsem zpět,“ otočila se, ale Florina jí uchopila za rameno.
„Jen mě trochu bolí hlava, ale to bude dobré, ale nemohu si vzpomenout na jméno svého muže.“
Služka se otočila.
„Můj pán, vládce tohoto hradu a váš muž, právě přijíždí, pohleďte z okna má paní.
„To bych musela nejdřív překonat ty kameny,“ zamumlala Flo, ale nakonec zatnula zuby a přes tu kamennou podlahu přešla, a když došla k oknu a pohlédla ven, srdce se jí málem zastavila.
Na koni se k místu, kde teď byla, blížil muž, kterého ona moc dobře znala.
Zmocnila se jí nevolnost, žaludek se jí sevřel, nebylo pochyb, byl to on.
„Sám Vlad II později zvaný Vlado Napichovač!

Transylvánie 1470

Byla hluboká noc, tak jako minulou noc, ani tentokrát nesvítil měsíc.
Alan se probudil. Pravdou bylo, že toho moc nenaspal, vzhledem k tomu, že musel neustále myslet na to, kde je a co se stalo tomu knězi.
Nechtěl tomu věřit, ale když si to tak v duchu přehrával, měl pokaždé nepříjemný pocit.
Vstal a rozhlédl se kolem sebe.
Neměl však šanci cokoliv kolem sebe rozeznat, protože vše halila téměř neproniknutelná tma.
Zaposlouchal se, ale nedonesl se k němu sebemenší zvuk, jako by tu nikdo nebyl.
Cítil, že mu srdce zrychleně tluče a dech byl taktéž zrychlený.
„To by ale znamenalo, že nejsem upír, nebo už pro ně neplatí, že jim srdce nebije a ani nedýchají?
Ale tamto jsem byl já anebo snad ne? Jsem snad někdo úplně jiný?“
Alan by se tak rád přesvědčil, ale v té tmě to nebylo možné.
Musí tady přece být nějací lidé, přece by tu ten kněz nezůstával sám, obzvlášť když se tu potulovalo několik upíru, kteří zřejmě neměli žádného pána.
„Mysli Alane, mysli. Někde tu musí být hostinec, nemůžeš přece každou noc ležet na zemi a třást se zimou.“
„Ale kde v téhle tmě, mám najít nějaký hostinec nebo jiné bezpečné místo?“
Zhluboka se nadechl a pak udělal první krok dopředu.
Chystal se udělat další, ale ve stejném okamžiku, kdy měl ve vzduchu zvednutou nohu, kterou se chystal dát dopředu, nedaleko něj se ozval tichý štkavý pláč.
Znělo to, jako když pláče dítě.
„Panebože, copak je tu někde nějaké opuštěné dítě?“
Pokoušel se tou tmou, proniknou, ale bylo to marné.
Ten pláč se ozval znovu.
Alan svraštil čelo a soustředil se.
Přišlo mu, že ten pláč přichází odněkud zepředu.
„Je tady někdo?“ zavolal do tmy.
Nikdo se neozval, stále jen ten pláč.
„Je tady někdo? Chci vám pomoc, ale nepomůžu, když se mi neozvete.“
Opět bylo slyšet jen pláč, který jestli to dobře odhadl, ještě zesílil.
„Pokusím se k tobě dojít,“ zavolal do tmy a pak pomalu postupoval vpřed.
Při každém kroku vpřed, se zdál být ten pláč silnější a silnější až nakonec došel k nějaké siluetě člověka.
Usmál se, ale usměv mu na rtech zmrzl, když se dotkl tváře, byla tak studená.
„Je tady někdo?“
Vypadalo to, že se opět nikdo neozve, ale nakonec přece jenom ano:
„Já tady jsem, kdo jste, chcete mi ublížit, tak jako jste ublížili me matce?“
Podle hlasu to byla nejspíš dívka a mohlo být jí tak dvanáct.
„Já ti přece nechci ublížit, co se stalo tvé matce?“
„Přepadli nás ty stvůry, vrhli se na ní a…,“ znovu se ozval pláč.
Alan nahmatal krk a vše mu bylo jasné.
„Kde máš tatínka?“
Pláč zesílil.
„To tatínek jí to udělal a říkal, že si potom přijde i pro mě.
Alan polknul, ale pak před sebe natáhl ruku a dotknul se jejich vlasů.
Ta dívka ucukla.
„Neměj strach. Já ti nechci ublížit, ale pomoc, a abych ti mohl pomoct, musíš mi věřit.“
„To říkal i tatínek…, já se tu bojím.“
„Já ti opravdu nechci ublížit. Musíš mi věřit!“
„Já chci maminku!“
„Ta už je mrtvá. Věř mi prosím, chci ti pomoct!“
Ta dívka však mlčela.
„Jsi tady někde?“
Opět žádná odpověď.“Alan udělal krok dopředu.
Náhle bez jakéhokoliv varování, odkryly mraky měsíc a jeho záře osvětlilo prostranství, ve kterém se nacházeli Alan a ta dívka.
To co Alan spatřil, se mu vůbec nelíbilo.
Na zemi vedle sebe leželi muž a žena.
Oba dva byli mrtví a nejen, že měli značně potrhané oblečení, ale i na krcích byly vidět patrné dírky.
Za Alanem se ozval slabý šramot. Prudce se otočil a jen tak tak, že se mu podařilo uhnout, před švihnutím sekery, kterou v rukách držela asi dvanáctiletá dívka, která měla bradu, krk i své šaty potřísněné krví.
„To ty?!“
„Dívka se olízla. Moc mi chutnali, ale stalo se to už tak dávno!“
„Nepřibližuj se ke mě!“
Dívce po stranách vyrostli špičáky.
„Tak dlouho jsem čekala, až sem někdo přijde a konečně jsem se dočkala,“ olízla se a znovu zvedla tu sekeru do výšky, jako by skoro nic nevážila.
„Hlavně se neukvapuj. Mohli bychom si promluvit?“
„Mluvit můžeme až po jídle!“ zasyčela a švihla tou sekerou.
Alan jí znovu unikl, ale bylo mu jasné, že to tak dlouho být nemusí, ale nenapadal ho jediný způsob, jak se odtud dostat.
Kdyby mohl, zabil by jí, ale on po ruce neměl nic, kromě…,“ měsíční zář byla stále intenzivnější a stále více jasu, mu dopadalo na tvář a on pojednou začal cítit, že se s ním něco děje, že se znovu začíná měnit, stejně jako tehdy s tím knězem.
„Počkat! To přece nejde! To přece nejde,“ ale očividně to šlo, protože mu nejprve ztvrdly rysy na tváři, poté se mu zužily oči a nakonec mu po stranách stejně jako té dívce vyrostly dva špičáky.
Ta překvapeně upustila sekeru.
„Ty jsi jeden z nás?!“
Alan potřásl hlavou a udělal k ní dva kroky.
„Já nejsem jeden z vás, udělal další krok, já jsem něco mnohem víc,“ pak si její hlavu přitáhl tak rychle, že se ta dívka na nic nezmohla a vzápětí se jí zakousnul do krku.
„Přestaň! Já jsem přece jedna z vás!“ mrskala sebou, snažila se ho od sebe odstrčit, ale on jí držel velmi pevně a sál a sál a její odpor postupně ochaboval.
Když skončil, shodil jí na zem.
Zmizni odtud, než ti udělám něco horšího!“
Dívka se malátně postavila.
„Co jsi to za zrůdu, že piješ krev svého bližního, co jsi to…,“ nic víc už ale neřekla, protože Alan mezitím během její řeči, sebral ze země tu sekeru a jedním jediným švihem, jí usekl hlavu.
Dívčino tělo se zhroutilo k zemi.
Alan si spokojeně utřel ústa a chtěl odejít, ale cosi mu to překazilo.
Nejprve mraky zakryly měsíc a jemu nejprve zmizely zuby, tvář i oči se mu vrátily do normálu.
Prudce vydechl, i když ještě před malou chviličkou, nepociťoval nutnost dýchat.
Cítil se tak nějak slabý, hlava se mu motala.
V tom si povšimnul na zemi ležící dívky a hlavy vedle ní.
„Proboha! Co se tady stalo, jak jsem to mohl udělat, já přece…,“ jeho myšlenky přerušily kroky, které se k němu kvapem blížily.
Otočil se a zjistil, že hledí do tváří asi deseti muži.
Všichni v rukou drželi plápolající pochodně.
„Ono to není tak jak to vypadá, ona byla…,“ začal, ale bylo to marné.
Ti muži křičeli a mávali přitom těmi pochodněmi.
„Tys je zabil! Tys je zabil! Mého bratra, jeho ženu a jeho dceru, dceru, které jsi usekl hlavu!“
„Tak to nebylo, tedy bylo, ale jenom proto, že…,“ nemohl pokračovat, protože ho nejprve obklíčili a pak po něm začali házet ty pochodně a jakmile dopadly na zem, oheň kolem něho, se začal velmi rychle šířit.
„Já jsem to neudělal! Já jsem to neudělal! To ona, ona zabila své rodiče!“
„Ty hanebný zplozenče pekel, nechť zemřeš v zatracení, nech tě plameny, pohltí a ty zemřeš tak, jako zemřeli ti lidé!“
Alan se pokusil ten oheň přeskočit, ale sprška značně velkých kamenů, které na něho okolostojící muži házeli, ho donutily vrátit se zpět.
Oheň byl k němu blíž a blíž a on už cítil ten žár, cítil, jak se mu ježí chloupky na tele, jak co nevidět začne hořet.
„Poslouchejte mě prosím, já jsem opravdu…,“ mlč ty pekelná stvůro!“ zařval jeden z mužů a mrštil po něm kámen, a zatímco oni byli zřejmě zvyklí házet ve tmě, on nic neviděl a tak se stalo, že ten kámen trefil Alana do čela a ten se zhroutil k zemi.
Okolostojící muži začali jásat.
Budou pomstěni! Budou pomstěni!“
Oheň byl už velice blízko Alanovu tělu, sutany o chvilku později, začala hořet a oheň po ní šplhal víc a víc.
„To už by stačilo!“ ozval se za nimi temný hlas.
Všichni muži se otočili a ztuhli.

Současnost.

„Co budeme dělat? Přece jim nemůžeme otevřít.“
„Uklidni se, Sáro. My víme moc dobře, že jim nesmíme otevřít, ale jestli to jsou poldové, dřív nebo později jim dojde trpělivost a ty dveře uvidí a…“
„Bobby! To by myslím stačilo,“ okřikla ho Susan.
Kdyby aspoň ti dva nebyli tak těžcí.“
„To bys je jako chtěla vyhodit z okna?“
„No. Jsou mrtvý, co jiného s nimi.“
„Susan! Mluvíš tady o mém strýci!“
„To je sice moc hezké, ale jestli sem vniknout a uvidí ty dvě těla, myslíš, že nám uvěří?“
„Já nevím, ale přece se nemůžu zbavit těla svého strýce, jako kdyby to byl kus pytle.“
Zabušení se ozvalo znovu a přidal se k němu i nějaký mužský hlas:
„Tady je policie! Ihned ty dveře otevřete!“
Bobby mlasknul.
„Já věděl, že jsme se ho měli zbavit hned, jakmile se začal chovat divně!“
„Bobby mluvíš o Alanovi. Nemohli jsme ho přece jen tak někam šoupnout, vždyť je to dospělý chlap.
„No teď je tu díky němu mrtvý George a taky mrtvý policajt.“
„To ale není Alanova vina.“
„Na tom absolutně nesejde. Myslíš si, že nám policajti zbaští fakt, že jejich kolegu sice vysál Alan Denvery, ale on to přitom nebyl Alan Denvery, ale nějaký chlápek ze středověku?!“
„Jistě, že ne, ale ani ho v tom nemůžeme nechat.“
„Jak mu chceš pomoct, Sáro, no jak mu chceš pomoct? Myslíš si snad, že cestování v čase je nějaká pohodička?“
„To ne, ale on se tam nějak dostal, stejně tak i Florina.
Bobby se uchechtal.
„Ty jsi mi někdy vážně taková…“
„To už by Bobby stačilo. Kde jsou a co dělají ti dva, není v tuhle chvíli zas tak podstatné. My tady máme právě teď dost svých vlastních starostí, které musíme co nejrychleji vyřešit!“
Bobby si přitáhl ruce k tělu.
„Máš snad nějaký plán, sestřičko? Uvědomuješ si vůbec, že tady máme dva mrtvé chlapy, venku jsou policajti a to ani nemluvím, o tom polykači krve, co běhá někde po městě. Jak to chceš vyřešit?“
Susan na to nic neřekla, jen se zahleděla na Sáru.
„Ne! Vykřikla Sára, když jí došlo, co chce susan udělat.
Bobby k ní přiskočil a zakryl jí rukou ústa.
„Mlč ty, káčo pitomá!“
Zabušení se ozvalo znovu a tentokrát bylo ještě razantnější, nežli předtím.“
„Máte pět minut a pak ty dveře vyrazíme!“
„Bože. Ten je sama šlechetnost,“ neodpustil si Bobby.
„Jsi už klidná, Sáro?“
Ta neochotně přikývla.
Bobby jí tedy uvolnil ústa a Sára nejprve zhluboka vydechla a pak zašeptala:
„Nemůžete mého strýce, prostě jen tak vyhodit z okna?““Nemůžeme ho tu ale ani nechat a ani ho zanést do pohřebního ústavu, to by vzbudilo trochu pozornosti.“
„Tohle si odpust Susan.
„Máte už jen tři minuty!“
„Je to na tobě Sáro. Až se to trochu uklidní, slibuji ti, že bude mít George takový pohřeb, jaký si zaslouží, ale myslíš si, že je možné, za světla na zahradě za tři minuty, vykopat dostatečně hlubokou díru, aby tam mohlo být vloženo tělo?“
„Měla jsem mu v tom zabránit!“
„To nešlo, tak jak…,“
„Uděláme, co bude pro nás nejlepší…,“ zamumlala odevzdaně Sára.
„Chápu, že je to těžký, ale čím déle budeme váhat, tím víc může „Alan“ napáchat škody.
Sára přikývla a poté se naposledy zahleděla na svého mrtvého strýce.
„Sbohem strýčku,“ zašeptala a v očích po tvářích jí steklo několik slz.
Bobby mezitím společně se Susan nadzvedli tělo toho policisty a s mírným funěním, se jim ho podařilo vyhodit z okna.
Pak do výšky nadzvedli George a udělali s ním to samé.
Jakmile žuchlo jeho tělo o zem, Bobby Sáře naznačil, aby otevřela dveře.
Sára si usušila tváře a otevřela.
Dovnitř vešli dva muži, kteří se po domě porozhlédli, a když se vrátili, všimli si, že všichni tři mají rozepnuté košile a stejně tak i kalhoty.
„Můžete nám laskavě říct, proč vám to trvalo tak dlouho?“
Všichni na sebe pohlédli a pak Sára přistoupila k Bobbymu.
„Stal se nám takový menší trapas, víte.
„Já jsem tady manželovi dělala jisté pomyšlení a nedávala jsem přitom pozor na svoje vlasy a ty se mi nějak zapletli do jeho kalhot a vůbec to nešlo vyndat, tak jsme museli…“
„To by stačilo. Nemusíte nám to popisovat dopodrobna a vy jste jim jako pomáhala?“ obrátili se na Susan.
„Jistě. Je to snad protizákonné, když se mají ženy rády, ale chlap jim při milovaní nevadí?“
„Jistě, že ne. Přišli jsme, protože se náš kolega, který k vám šel. Stále ještě nevrátil.“
„tady ale nikdo nebyl.“
„Opravdu ne? Zeptal se jeden z nich, protože ten druhý, cosi zavětřil.
„Co je to tady cítit?“
„Sáře se zrychlil tep a i tlukot srdce, ale dokázala se ovládnout.
„To nejspíš je cítit česnek, my ho máme moc rádi.“
„Hm. Kdybyste našeho kolegu náhodou zahlédli, sdělte mu, ať se ihned vrátí na stanici.
„Samozřejmě. Můžete se na nás spolehnout.“
Oba dva muži ještě jednou přelétli očima místnost a pak odešli.
Všichni tři počkali, až odjedou a pak Susan vybuchla smíchy.
Bobby jí sjel zničujícím způsobem, ale to jí nikterak nevyrušovalo.
„Zapletly se mi moje vlasy do jeho poklopce, když jsem mu ho kouřila, kdes na to proboha přišla?“
„Susan. Přestaň!“
„Ne vážně Sáro. Vážně si mu ho mýmu bráchovi…,“ Bobby k ní přiskočil a zacapal jí rukou ústa.
Susan sebou škubala.
„Přestaňte. Něco jsem musela říct a zrovna mě nic jiného nenapadlo.
Susan se uklidnila a Bobby jí uvolnil ústa.
„Fajn, ale lesby nejsme.“
„To taky nikdo netvrdí, teda aspoň ně o Sáře.“
Susan ho přetáhla kabelkou.
„Už toho nechte. Musíme se soustředit.
„Jo. Má někdo plán, jak ho najít a zastavit? Myslíte, že by postačilo:
„Dobrý den pane upíre, mohl byste prosím přestat vysávat lidi?“
„Bobby!“ Teď není čas na legrácky!“ Napomenula ho susan, ale měla co dělat, aby se nesmála.
V tom k nim dolehl křik anebo spíše pískot.
Všichni tři vyhlédli z okna a nestačili se divit.
Nedaleko od nich se totiž procházela úplně nahá „Florina“ a okolo stojící muži obdivně pískali.
„Co jí to k sakru popadlo? Tohle není nuda pláž!“
Bobby se vyřítil ven a Sára a Susan ho po chvilce následovaly.

Transylvánie 1447

Florina stála u okna už dobrých 5 minut.
Služebná, která stála asi metr, se už začínala nervózně ošívat. Nakonec se k tomu odhodlala a řekla:
„Nerada tě ruším paní v tvém rozjímání, ale můj pán, tvůj chot tu bude co nevidět.“
Florina sebou trhla, jako by byla kdekoliv jinde, ale ne tady na tom místě.
Pomalu se otočila.
„To mě můj choť nesmí vidět v tomhle?“ otázala se a prstem ukázala, na svoji dlouhou, hedvábnou košili.
„Musím vás patřičně připravit má paní. Můj pán si přál, abyste ho přišla uvítat, až se jednoho dne vrátí a jistě by nebyl potěšen, kdybyste ho šla přivítat v tomhle.“
„Dobrá. Udělej, co musíš udělat, ale ať to netrvá příliš dlouho.
„Nebude má paní, přísahám, že nebude,“ služebná se otočila a odešla pro vhodné šaty.
Florina pocítili nutkání, znovu z toho okna vyhlédnout, ale věděla, že kdyby to udělala, jen tak by se od něj nedokázala odtrhnout, musela by pořád hledět na jeho tělo, na jeho tvář.
„Musím se uklidnit! Musím se uklidnit!“ mluvila sama k sobě a pomalu mířili k posteli, ze které před jistou chvilkou vstala
Znovu musela kráčet po studené kamenné podlaze, ale tentokrát jí to až tolik nevadilo.
Hřálo jí totiž něco, co už dlouho nezažila a o čem si myslela, že už asi nikdy nezažije.
Když byla mladá tak moc, hltala příběhy o muži, který zprvu bojoval proti nepřátelům, ve snaze ochránit svou zem, až kvůli tomu přišel o to nejdražší, o svojí, lásku a toho vzalo natolik, že se změnil v cosi sice impozantního, nebezpečného, všeho schopného, ale už to nebyl ten milující vladař, který by pro svou milovanou udělal cokoliv a…,“ Florina se zarazila.
Musím zjistit, v jaké jsem době. Je jasné, že to musí být ještě předtím, než zaprodal svou duši temnu, ale kde jsem, jaký je rok, za jak dlouho se odehraje ona bitva, která všechno změní?
Jestli je čas, jestli je čas do oné události, musím se to pokusit…,“ náhle byla ze svých myšlenek vytržená.
Dovnitř totiž vstoupila služebná, která tu byla už dříve a přivedla si sebou další dvě ženy.
„Je ti už lépe má paní?“
„Je mi dobře, co jsou zač ty dvě ženy?“
„Ty mi vás pomohou obléknout, má paní.
Florina chtěla namítnout, že se umí obléct sama, ale pak si všimla těch šatů a bylo jí jasné, že by to sama nedokázala.
Tak se tedy postavila a jedna z žen jí začala česat její dlouhé husté vlasy a další dvě jí nejprve svlékly noční košili a pak jí začaly oblékat šaty, které na sobe určitě ještě nikdy neměla.
Nebyly zas bůhvíjak honosné, ale rozhodne, by kvůli nim mnoho žen rádo, vraždilo.
Zatímco jí ty dvě oblékaly, snažila se přijít na to, v jakém roce se může nacházet.
Podle jeho tváře, by usuzovala, že mu může být tak 30,40, ale mohla se klidně mýlit.
„Trápí tě snad něco má paní? Nejsi snad spokojena s šaty nebo s námi?“
„Ne. Šaty jsou moc pěkné, ale trápí mě jedna věc.
„Jaká má paní? Svěřte se mi a já se pokusím udělat maximum proto, abyste tu byla šťastná.“
Florina se pousmála.
„Nemyslím si, že bys mi mohla.,“ její další slova, utichla v halasu mnoho trubek, a když ustaly, ozval se odněkud zvučný mužský hlas:
„Chvalme našeho pána, jenž umožnil návrat našeho pána, vládce, uchvatitele, mocného dobyvatele léta páne 1446.“
Florine se na několik vteřin, zatemnělo před očima.
„Rok 1446 to je rok před tím než se to stalo…“
Obě dvě služky jí přestaly strojit a ve tváři i v očích se jim zračil strach.
„Jsi si jistá naše paní, že tvé tělo nechuraví?“
„Co…? Jistě, že ano,“ zamumlala Flo, které chvíli trvalo, než se zorientovala.
Stále si ještě nemohla zvyknout na to, že jim rozumí, i když mluví 600 starou Rumunštinou.
Jedna ze služebných se nadechla a chystala se cosi říci, ale v tu chvíli k nim dolehl klapot.
Obe dvě služebné na sebe, pohlédly a zrychlily oblékání.
„Co se děje?“ chtěla vědět Florina, která jen tak tak stačila jejím pokynům.
„Už je tu má paní, tvůj choť, náš pán a vládce.“
Florina cítila, jak se celého jejího těla zmocňuje nával horka, jak se jí třese ruka, podlamují nohy.
„Uklidni se Flo! No tak uklidni se! Přece se před ním nezhroutíš!“ mluvila v duchu sama k sobe.
Ozval se skřípot a velké železné dveře se pomalu otevíraly a dovnitř se chystal někdo vejít.
„Vše je připravené má paní,“ zašeptala uctivě jedna z těch služek a Florina poté viděla, že se všechny tři tiše vzdálily k oknu.
Flo chtěla udělat krok dopředu, přiblížit se k těm dveřím, ale zjistila, že jsou ty šaty ještě těžší, než si původně myslela.
Nakonec to nebylo potřeba, neboť se dveře po chvilce rozevřely dokořán a na prahu stanul muž, který jí tolik fascinoval.
Vlado II, její choť, pán a vládce tohoto hradu a přilehlého panství.
Vlado k ní přistoupil a ona cítila jeho horký dech, pot, který vycházel z jeho těla.
Viděla jeho oči a sledovala, jak z nich mizí krutost, kterou nahrazovala něha.
Hleděli si vzájemně do očí a potom se k ní naklonil a jejich rty se spojily a Flo si se zavřenýma očima vychutnávala dlouhý, vášnivý polibek a absolutně jí nevadilo, že jí jeho vousy šimrají.
Služky se mezitím nenápadně vytratily.

Paráda, upíří příběhy mám ráda, pokračuj.

Transylvánie 1470

Deset mužů hledělo na muže tři a v jejích očích se misíl vzdor se strachem.
Ti tři muži stáli nehybně, ale jejich oči, mluvily zcela jasnou řečí.
Jeden z těch deseti, udělal náhle krok vpřed.
Další z mužů se ho pokusil zastavit, ale on ho prudce odstrčil a pokračoval směrem k těm třem. Ten, který stál uprostřed, pokynul tomu, co stál po jeho pravici.
Oním mužem byl kněz, který před jistou dobou zhřešil a nakonec se stal tím, proti čemu tak dlouho bojoval.
Postoupil dopředu a na rtech se mu zvlnil úsměv.
„Vrat, se! Sám tak jít nemůžeš! Jsou to zplozenci pekel!“ snažili se někteří z těch devíti mužů, přesvědčit toho, co vystoupil z jejich řad, aby se k nim zase vrátil.
On je však nehodlal poslechnout, slyšet jejich ustrašená slova.
Byl rozhodnutý postavit se jim, za každou cenu
Už mel dost toho, jak se jich všichni bojí, jak se díky nim, z jejich města stalo město duchů.
Možná, že kdyby se před chvíli nestřetl s Alanem, o kterém si myslel, že je upír, zřejmě by mu došlo, že zjev těchto mužů je jiný, stejně tak i jejich oči.
Byl však zaslepen svým úspěchem, že něco takového nevnímal.
Rozhodl se, že z jejich města vymýtí jednou provždy tyhle pekelné stvůry a nic ho přitom nemělo zastavit, nebo si to alespoň myslel.
Neuvědomoval si, proti komu to vlastně stojí, ale bylo mu to jedno.
V jedné ruce ruce držel kříž a v druhé kůl.
Myslel si, že to postačí, že je Pán s ním.
Radej pohlédl na svého pána a ten pokynul směrem k hořící hranici, která se utvořila kolem Alana, který byl stále v bezvědomí.
Radej porozuměl a pomalu se k tomu ohni vydal.
Oheň byl u Alana už tak blízko, že se záchrana zdála nemožná, ale Radej kráčel stále vpřed. Čím byl ten muž s křížkem a kůlem k Draculovi a tomu ex knězi blíž, tím prudčeji mu bilo srdce, chvěly se mu ruce i nohy, ale už nemohl ustoupit, už zašel příliš daleko.
Nejvíc ho děsili ty jejich oči. Byly tak pronikavé, připadalo mu, jako by se mu zavrtávaly do žaludku.
Polknul, ale udělal další krok vpřed.
Ex knězi, který na něj nehybně čekal, vyrostly po stranách dva ostré zuby.
„Musím to dokázat! Musím ty zplozence zabít!“ mumlal ten muž tiše.
Ohlédl se a doufal, že se k němu někdo z těch devíti mužů, co stáli opodál, přidá, ale všichni stáli na místě, jako by byli ztuhlí.
„Zbabělci!“ procedil ten muž skrz zuby, ale sám se necítil o nic statečněji.
Hlava se mu točila, žaludek mel sevření, na čele mu vyrazil pot, jen tak tak, že udržel ten kůl ve své klepající ruce.
„Tak pojď a ukaž, co v tobě je!“ vybízel ho ex kněz a naschvál odhalil své zuby.
„Ty jeden zatracený zplozenče!“ vykřikl ten muž a mrštil po něm ten kříž.
Kněz se mu jen tak tak minul.
„Tak ty nejen štěkáš, ale snažíš se i kousat?“ provokoval ho.
„Přestaň! Přestaň! Vrat se k nám!“ křičelo těch devět mužů, ale žádný mu nešel na pomoc, žádný se nerozhodl bojovat s přívrženci temnoty.
„Tak co předvedeš? Ten kříž to bylo všechno?“ pokračoval ve výsměchu ten kněz.
„Já tě zabiju ty, stvůro!“ zaječel ten muž a vrhnul se na něj.
Ten kněz na nic nečekal, vyrazil mu ten kůl z ruky, srazil ho k zemi.
Muž se pokusil bránit, dosáhnout na ten kůl, který u něho ležel tak blízko, ale ten kněz m nedal sebemenší šanci a s chutí se do něj zakousnul.
Muž sebou mrskal, snažil se ho zbavit, ale neměl šanci.
Ostatní muži vykřikli, ale ani teď se nepohnuli.
Nakonec sebou ten muž přestal škubat, když mu došlo, že tenhle upír není jako ten upír, co ho před pár minutami upálili.
„Nech ho!“ ozval se Draculuv hlas.
Kněz si povzdechl, ale mužovo hrdlo pustil.
Pohledl na těch devět ostatních mužů, kteří se teď třásli a nejraději by vzali do zaječích, ale jako by je cosi drželo na místě.
„Ne! Ty nech na pokoji!“
„Ale pane zrovna, jsem začal.“
„řekl jsem, že ne anebo se mi snad chceš protivit?“
„Ne to ne, ale…,“ kněz se k němu neochotně připojil.
Oba dva sledovali Radeje, jak překračuje hořící hranici, jako by tam žádná nebyla a blíží se k Alanovi, který se pomalu probíral.
Muži jako by se probrali a chtěli utéct, ale v tu chvíli nad sebou uslyšeli, strašlivý jekot a když vzhlédli vzhůru, zbledli a ztuhli na místě.
Z nebes se k ní blížily tři okřídlené harpyje.
Pekelné bestie, utíkejte! Pekelné bestie, utíkejte!“
Kněz se olizoval, oči mu zářily, ale Dracula ho držel na místě.
I když ti muži prchali, seč jim síly, stačili, Harpyjím uniknout nemohli.
Ty nad nimi létaly a pak zaútočily a ti muži si mohli jen marně chránit svojí tvář.
Jednomu muži zaryla harpyje své drápy do krku tak prudce, že mu z ramen vystříkla krev a muž se s výkřikem skácel k zemi.
Jiného muže uchopila jiná do svých pařátů a zvedla ho do výšky a odnášela ho pryč.
Onen muž křičel, ale nikdo mu nepomohl, nikdo mu pomoc nemohl.
Další harpyje sekla svých drápem do hlavy, poté ho udeřila křídlem do tváře a nakonec se mu z boku zakousla do krku a muž křičel, prosil, ale nebylo mu to nic platné.
Kněz na to hleděl „sliny“ se mu sbíhaly, ale Drákula mu stále nedovolil odejít.
Teprve v okamžiku, kdy dvě Harpyje přistály na zemi, dal mu pokyn, že může jít.
Kněz se uctivě poklonil a poté se rozeběhl k nejbližšímu člověku.
Dorazil k muži, kterému jedna z Harpyjí rozervala hrdlo.
Sklonil se k němu a s blaženým výrazem začal sát.
Dracula pomalým krokem došel k muži, kterému udělala jedna z nich, šrám na tváři.
Muž se tvářil vyděšeně, třásl se, krev mu stékala z tváře.
„Nezabíjej me, Páne Temnot! Nezabíjej me, Páne Temnot!“ žadonil.
Dracula si ho několik vteřin opovržlivě prohlížel a pak řekl:
Jdi. Dnes tě nechám naživu, možná i zítra či dokonce i pozítří, ale jestli vás ještě jednou uvidím, jak napadáte někoho z nás a jednou v noci se může něco stát, a až se ráno probudíš a už nebudeš tím, kým jsi teď anebo tvá žena, či tvá dcera nebo snad tvůj syn.“
„Rozumím! Rozumím! Už nikdy jsem, nepřijdeme! Už nikdy vás nenapadneme, jen me prosím nezabíjejte, prosím!“
Radej, který se objevil vedle svého pána do něj, kopnul.
„Slyšel jsi. Můžeš jít, ale pamatuj, můj pán neříká nic nadarmo.“
„Ano! Ano! Přísahám! Přísahám!“ blekotal ten muž a pomalu se sunul pryč.
Dracula počkal, až jim zmizí z dohledu.
„Je ten muž v pořádku?“
„Ano. Je jen zmatený a ještě trochu mimo, ale dostane se z toho.
„Vemte ho s knězem na zámek. Ať se tam o nej postarají.“
„Jsi si tím jistý, pane? To nemůže být on.“
„chceš snad pochybovat o mých slovech, říct, že jsem lhář?“
„To ne, ale i když má stejnou tvář, přijde mi jiný.
„Já rozhodnu, co s ním bude dál, vy ho tam jen doveďte.“
„Ano pane,“ Radej se zhluboka poklonil a potom odešel ke knězi, který se jen velmi neochotně zvedal.
Společně zvedli Alana, který byl sice při vědomí, ale nebyl schopný komunikovat, natož dělat něco jiného.
Když odešli, otočil se Dracula k nevěstkám, která se u něho mezitím objevila, a obě dvě se k němu lísaly a nedbaly toho, že mají zkrvavená ústa.
„Výborně mé milované, výborně,“ šeptal a každou z nich políbil na rty.
„Sloužíme jen tobě náš, pane!“ zašeptaly obě dvě téměř naráz.

Současnost

Sára přiskočila k „Florině“.
„Co to tady děláš?“
„Nech me na pokoji ty zbídačelá, děvečko!“ vykřikla „Florina“ a chtěla se Sáře vytrhnout, ale ta jí držela.
„Nechte jí! Má na to právo!“ pokřikovali na ně okolostojící chlapy, ale Sára a ani Susan, která „Florinu chytla za druhou ruku, toho nedbali a táhli jí pryč.
„Fuj! To nemůžete Tohle je svobodná země.“
„Raději se uklidněte a rozejdete se,“ ozval se Bob, který se postavil před vzpouzející „Florinu“.
„Co s ní chcete dělat? Chcete jí mít jen pro sebe? To je ale hnus, nejste vy náhodou kuplíři anebo tak něco?“
„To tedy nejsme, jen prostě…,“ začal Bobby, ale nemohl pokračovat, protože se ozval výkřik a pak zaúpění.
Ohlédl se a spatřil ležet Sáru na zemi a „Florina“ nikde.“
„Co se stalo? Já myslel, že jí držíte?“
„Taky, že jo, ale jí se podařilo mi nějak šlápnout na nohu.“
„Vždyť byla bosá.“
„Právě, že ne. Ty boty byly jediné, co měla na sobě“
„Zatraceně! Musíme jí ihned najít. Nemůže tu přece pobíhat nahá!“
„To, že tu pobíhá nahá, bych ještě, přežila, ale co když se jí něco stane, co když jí něco srazí.“
„Snad to nebude až tak hrozné, ale je fakt, že ona asi ještě v životě žádné auto neviděl a..,“ Bobby byl znovu přerušen, protože opodál stojící lidí s hrůzou vykřikli.
Všichni tři viděli, jak „Florina“ kličkuje po silnici, celá vyděšená, jak na auta cosi křičí.
Byl to zázrak, že jí nikdo nesrazil anebo, že se kvůli ní nikdo nevyboural.
„Co jste to za úchyly? Odkud jste jí to unesli? Zavolám ihned policii!“ vykřikovala jedna žena.
„Policii prosím ne! Já vám to vysvětlím,“ snažila se Sára, ale nezdálo se, že by jí ta žena věřila.
Vytáhla z kabelky mobil a začala vyťukávat nějaké číslo.
„Prosím. Musíte mi věřit! Ona je z daleka a tam mají prostě jiný zvyk a…,“ pro tentokrát byla přerušená Sára a to silnou ránou, která se ozvala nedaleko ní.
Prudce pohlédla na silnici a srdce jí svírala obava, ale když zjistila, že to jen jeden ze řidičů, kterého nahá „Florina“ překvapila, narazil do značky, zhluboka si oddechla. Pořád tu však byla žena, co chtěla volat na policii a policie bylo to poslední, co teď zrovna potřebovali.
„Prosím. Nevolejte jim, já vám to vysvětlím!“
„Žena zaklapla mobil.
„Pozdě. Každou chvilku tady budou, slečinko.“
„Sáro! Sáro!“ uslyšela jak na ní Bobby a susan volají.
„Přišla k ní a zeptala se:
„Co je? Za chvilku tu budou policisté a já cítím, že nás čeká problém.
„No. Myslím, že jeden problém tu už máme,“ zamumlala Susan a ukázala rukou před sebe.
Sára uviděla „Alana“ stát na druhé straně té silnice a po bradě mu stékala krev.“
„Copak pro něj neplatí pravidlo, za dne ven nesmí?“
„Zdá se, že ne a podle všeho má zálusk na Florinu teda na tu Elizabeth.“
„No možná, že bychom jí ho měli nechat, stejně jsou s ní jen starosti.
„Tak přece trochu přemýšlej Susan.
„Ona je člověk anebo doufám a je ve Florinině těle a pokud by si na ní pochutnal, pravděpodobně by se z ní stala upírka a to by nám flo moc nepoděkovala.“
„Za předpokladu, že se vůbec vrátí.“
„To teď není až tak důležité. Podstatné je, že nesmíme dopustit, aby se jí dostal ke krku.“
„A jak to chceš udělat? Oni jsou na druhá straně a my tady, a jestli si nezapomněl, každou chvíli sem přijedou poldové a ti se budou vyptávat a možná, že i šmejdit a co když naleznou ty těla?!“
„Hlavně nehysterčit. Poldy nechme stranou. Ti nám nerozervou krk a nevysají nám všechnu krev, tedy alespoň v to doufám, ale dochází vám vůbec, co se může stát, pokud toho chlapa nechytíme, pokud mu dovolíme, aby z ní udělal sobě podobnou?!“
„Jo asi jo, ale já nevím, co chceš dělat. I kdybychom byli super rychlí, stejně bychom ho nestihli.“
„Nemůžeme tu prostě jen tak sedět, aniž bychom se o to nepokusili!“
Všichni tři se chtěli rozeběhnout, ale v tom spatřili, „ že „Alan“ vlepil „Florine“ facku a ta se zakymácela.
Pak na ní něco křičel a nakonec si jí přehodil přes rameno a vběhl s ní doprostřed silnici auto, které se k ní blížilo, muselo prudce zabrzdit.
Řidič otevřel okno a vykouknul ven a začal na „Alana“ cosi křičet.
Ten položil bezvládnou „Florinu“ na silnici, přiskočil k němu a zakousnul se mu do krku, dříve než se ten řidič na cokoliv zmohl.
Ten chlap se samozřejmě bránil, snažil se ho zbavit, ale on měl ty své zuby, zaklesnuté hluboko v jeho krku.
Chlapi cosi křičeli, ženský ječeli, ale „Alana“ to nikterak nevzrušovalo a sál tak dlouho, jak jen potřeboval.
Když skončil, strčil bledého na smrt vyděšené a značně zesláblého řidiče, zpátky do auta a pak se obrátil a hleděl na ty všechny lidi, co tam stáli, jako by byli na místě přimraženi.“
Jeho oči byly takové…,“ nikdo z přítomných to nedokázal přesně popsat, ale všichni cítili, že jim z toho jde mráz po zádech.
„Alan“ se olíznul, vycenil své zuby a pak se shýbnul pro „Florinu“
„Teď!“ vykřikl Bobby, ale ani Susan a ani Sára se nehnuly z místa.
„Co se děje? Co je to s vámi?!“ chtěl vědět, když si všimnul, že jsou obě dvě bledé a ruce se jim třesou.
„Co se stalo?! Musíme ho chytit!“ naléhal na ně, ale ani jedna z nich se nehýbala.
„Co je to s vámi!“ Bobby přiskočil k Susan a zatřásl s ní.
To jí očividně probralo, protože tiše zamumlala:
„Já mu rozuměla!“
„Cože?!“ nechápal Bobby.
„Já mu rozuměla, vím, co mi říkal,“ zopakovala pouze susan.
„O čem to k sakru mluvíš?!“ Bobby s ní zatřásl ještě jednou.
Nedaleko od nich byly slyšet policejní sirény.
„Musíme odtud vypadnout! Co je to s vámi?!“ Bobby zatřásl se Sárou, ale bylo to stejně jako u Susan. I ona pouze zašeptala:
„rozuměla jsem mu, já mu rozuměla!“
„Sakra!“ Bobby jí jednu vlepil.
„Co to…?“
„Promiň, ale jinak to nešlo,“ pak přešel k Susan a udeřil i jí a tu to taky probralo.
„Musíme odtud rychle vypadnout!“
„Mám takový pocit, že jemu neunikneme.“
„Už zase začínáte?!“
„My jsme rozuměli. Víme, co nám říkal!“
Bobby, který je mezitím odtáhnul do uličky, se zeptal:
„Co vám tedy říkal?“
„Susan pohlédla na Sáru a Sára na ní a obě téměř naráz zašeptaly:
„My jsme na řadě…“
„Cože? O čem to mluvíte?“
„My jsme na řadě…,“ zopakovaly pouze Sára a Susan nepřítomně, jako kdyby byly hypnotizované.

A toto je moje oblíbené - Dracula - upíři, super pokráčko.

Transylvánie 1447

Florina spala. Tuto noc prožila cosi neuvěřitelné. Prožila noc plnou vášně, něhy, lásky a porozumění. I když byla spíše většinou zdrženlivá, minulou noc, na všechnu opatrnost zapomněla a zcela se mu podřídila.
Nepřemýšlela, co se mu stát, co z toho může případně vzejít, důležité bylo, že byla s ním, mužem, po kterém vždy toužila, ale moc dobře věděla, že ho mít nemůže.
Flo se slastně zavrtěla. Zdálo se jí o tom, že se s Vladem milují znovu a znovu.
Náhle Vlado zmizel a Florinu obklopila černočerná tma.
Pokoušela se ho přivolat zpátky, volala jeho jméno, šátrala rukama kolem sebe, ale on nikde nebyl, jako by se vytratil, zmizel.
„Vlado! Vlado! Volala, ale nikdo se neozýval.
V tu chvíli zakopla o nějaké tělo, a protože to bylo nečekané, neudržela rovnováhu a přepadla přes něj.
Když se zvedla, uvědomila si, že kolem ní už není tma.
Když se kolem sebe rozhlédla, zcela jistě se nenacházela v komnatě, kde byla ještě před malou chvíli.
Teď byla v dlouhé, prostorné místnosti, kde bylo plno zrcadel.
„Kde jsem se to ocitla? Ptala se sebe sama a ani nevěděla proč, cítila, že je její tělo napnuté, že jí běhá, mraz po zádech.
Všude po celé té obrovské místnosti byly rozestavené svíce a všechny svíčky hořely.
Podívala se na zem, ale nebylo tam nic, podlaha byla čistá a hladká.
„Já jsem ale přece o něco anebo o někoho zakopla…
Zrakem prohledala celou místnost, ale vypadalo to, že kromě ní v té místnosti nikdo nebyl.
„Halo? Je tady někdo?“ zavolala i přesto, protože fakt, že by tady mohla být sama jí, děsil.
Nikdo se však neozval.
„Přece tady nejsem sama.,“ zamumlala nejistě.
Zdálo se však, že to tak bude, jelikož kromě ozvěny jejího vlastního hlasu, se žádný jiný hlas či zvuk neozval.
„Musím se dostat zpátky do své komnaty,“ Flo se otočila, ale ke svému zděšení nikde žádné dveře neviděla.
Všude byla jen zrcadla, kamkoliv pohlédla, tam byla zrcadla, velká, malá, hranatá, trojúhelníkové, kosočtvercová.
„Přece odtud musí vést nějaké cesta, vždyť jsem sem jednou takovou přišla.“
„Florino,“ ozval se náhle nějaký hlas.
Otočila se, ale nikoho neviděla.
„Florino,“ ozval se ten hlas znovu.
Zhluboka se nadechla a stejně tak i vydechla.
Podívala se na jedno zrcadlo a přišlo jí, jako kdyby jí to zrcadlo přitahovalo, jako by chtělo, aby šla k němu.
Potřásla hlavou.
„Něco takového je přece absolutní nesmysl.
Pak se ten hlas ozval znovu a tentokrát nebyl sám.
Všude kolem ní se ozývalo jedno jediné slovo:
„Florino…, Florino…“
„Tohle musí být jen sen, hodně divný sen,“ snažila se přesvědčit sama sebe, ale příliš se jí to nedařilo.
Pohlédla tedy do jednoho zrcadla a nohy se jí málem podlomily.
Nemohla uvěřit tomu, co tam viděla, nechtěla tomu věřit, ale ať se podívala, do kteréhokoliv zrcadla, všude bylo to samé.
Viděla muže, se kterým se tuto noc tak vášnivě milovala, jak je obklopen dvěma ženami. Pokud se daly nazývat ženami, neboť měli křídla, zkrvavená ústa a.
Museli to být Draculovi nevěstky a on musel být Dracula.
Florina od toho zrcadla odstoupila, ale ten obraz jí stále pronásledoval, nemohla se ho zbavit, všude viděla, jak Dracula hltá nabízenou krev, jak jeho služebníci, muž v kněžském habitu a nějaký čeledín sají lidi, co se jim marně snaží bránit.
Odvrátila hlavu.
„Tohle přece nemůže být ten, se kterým strávila tak nádhernou noc.
Tak krutý a bezcitný přece být nemůže, ne potom, jak se k ní choval.
„To je jen sen! To je jen hodně špatný sen!“
„Prosím, Páne Temnot, nech me žít! Prosím. Páne Temnot, nech me žít!“ slyšela skučivý mužský hlas.
Snažila se to ignorovat, ale nešlo to, musela se podívat.
Když zjistila, že ho Dracula nechal žít, ulehčené si oddechla, ale obraz pokračoval a ona sledovala, jak ho Radej a ten kněz odvádí o kus dál, jak jim ten muž děkuje, ale oni ho nepouští, naopak oba dva se mu každý z jiné strany zakousne do krku. Ten muž křičí, prosí o milost, Dracula to vnímá, ale stojí na místě a hledí jinam.
Florine se, zhoupnul žaludek a chtěla se odvrátit, chtěla na to zapomenout, nechtěla si to připustit, ale nedokázala se odtrhnout, jako by tím byla přitahována.
Když Radej a ten kněz s tím mužem skončili, pohodili jeho tělo o kus dál.
Pak se vrátili k Draculovi, kterého jeho nevěstky mezitím opustily.
Dracula jim beze slov pokynul a Radej a ten kněz vyrazili napřed a nedbali toho, že jim ze rtů kape čerstvá krev.
Dracula se kolem sebe rozhlédl.
Vypadalo to, jako by někoho cítil, jako by věděl, že ho někdo odněkud sleduje.
Florina se otřásla, ale ihned sama sebe napomenula, že to přece není možné.
Nemožné ovšem bylo i to, aby skrz zrcadlo sledovala něčí budoucnost, ale zřejmě se to teď dělo. Jenomže tohle všechno byl jen sen, musel to být sen.
Dracula zužil oči, sevřel ruku v pěst, ale nakonec se vydal vpřed.
Florina si šáhla na čelo a došlo jí, že ho má zpocené.
Chtěla se od toho zrcadla odtrhnout, přála si, aby se už probudila, ale stále to nešlo, stále jí něco nutilo na to zrcadlo koukat.
V zrcadle se totiž zavlnilo, a když se obraz vyjasnil, spatřila na zemi ležet Alana.
„Bože můj! Já na ně úplně zapomněla!“ zašeptala, ale ještě to nebylo všechno.
Alan náhle vstal a zadíval se před sebe a Flo měla pocit, že hledí přímo na ní.
„Znovu sama sobe, tvrdila, že to není možné, ale Alan hleděl stále před sebe a ona sledovala, jak mu po stranách vyrůstají upíří tesáky.
Alan se pousmál a natáhl ruku vpřed a Flo měla takový nepříjemný pocit.
Přišlo jí, že kdyby k tomu zrcadlu stála blíž, že by se jí dotknul.
Naštěstí nic takové se nestalo, ale i tak sledovala s hrůzou ve tváři, jak stéká Alanovi krev ze rtů.
„Ano. Já vím, že na mě hledíš a chci ti říct, že jen díky tobě jsem se stal tím, čím jsem!“
Flo vyjekla, prudce se otočila, ale při otočce o něco nebo někoho zakopla a přepadla.
Flo se probudila. Srdce se bušilo, čelo měla zpocené, tváře jí hořely, ruce se jí klepaly.
Rozhlédla se kolem sebe a maličko se uklidnila.
Nacházela se zas ve své komnatě.
Nikdy by si nepomyslela, že tak stroze zařízenou místnost uvidí tak ráda.
Byl to jen sen anebo bylo něco skutečného? Opravdu viděla do budoucnosti, může skutečně za to, že se z Alana stal upír? Jak na ně mohla zapomenout?
Co se vlastně stalo? Jestliže jsme v minulosti, proč jsem já v době, kdy byl Vlado ještě člověkem a Alan v době, kdy už byl Draculou?“

Transylvánie 1470

Alan pomalu otevřel své oči.
I když spal nejspíš několik hodin, cítil se tak slabý.
Nadzvedl hlavu a vytřeštil své oči.
Vedle něho ležela nějaká polonahá žena, na druhé straně stejně tak a třetí žena mu z ruky sála krev.
Alan sebou ucuknul a ta žena rozmrzele zaprskala.
Ucítil, že ty dvě ženy, co ležely vedle něho, mu prsty přejíždějí po hrudi.
„Nechte me! Kde to vlastně jsem?!“ Alan se pokusil vymanit se z jejich sevření, ale ony ho očividně nehodlaly pustit.
„Jenom klid můj milý, jenom klid,“ šeptala jedna z nich a její pronikavé oči Alana fascinovaly.
Pokusil se od nich odtrhnout, odvrátit svou hlavu, ale nedařilo se mu to.
„Jenom klid, jenom klid.,“ šeptala pro změnu zase ta druhá.
„Co jste zač, co po me chcete?“
„Chceme se jen seznámit,“ promluvila ta třetí, co si přitáhla jeho ruku opět k sobě, a Alan se nebránil.
Cítil se slabší a slabší, ale nedokázal s tím nic udělat, jako by ho ty ženy měly ve své moci.
„Tak je to dobře,“ šeptaly obě dvě najednou a každá ho hladila někde jinde.
„Věděl, že by se měl bránit, že by se jich měl nějak zbavit, protože jestli to brzo neudělá, zřejmě z něho vysají všechnu krev a to on nechtěl.
Pokusil se tedy vstát, ale neměl na to dost sil, svoje nohy a ruce téměř necítil a tak pro ty ženy, nepředstavoval žádnou hrozbu.
Jedna z těch dvou ho přestala hladit a její oči se zahleděly na jeho krev.
Taková sladká krev, byla by to škoda trochu si necucnout,“ olízla si jazykem rty a poté jí po stranách vyrostly dva ostré zuby.
Alan, který rozhodne, nechtěl být kousnut do krku, sebou škubnul, ale jako už poněkolikáté předtím, bylo to zcela marné.
Ty ženy ho mely ve své moci a ony to věděly.
„Nehýbej se, chceme se jen seznámit,“ zopakovaly ty ženy.
„Já si ale myslím, že bychom na to seznamování mohli jít trochu jinak, jelikož…,“ Alan nemohl pokračovat, protože jedna z nich mu položila prst na ústa.
„Věř nám, my víme moc dobře, co děláme,“ a poté i té druhé vyrostly po stranách upíří zuby a ona se s chutí zakousla do druhé ruky.
Alan mel stisknuté zuby, ale to bylo tak vše, na co se dokázal zmoci.
„Už jen chvilku, a když budeš mít štěstí, budeme moc spolu takhle dovádět celou noc,“slyšel jak na něho ta, co se mu chystala zakousnout do krku, mluví.
„Já ale…, já ale.,“ snažil se něco říct, ale jako by mu mozek v tu chvíli odumřel, nedokázal vyslovit pořádnou větu.
„Hodný chlapec,“ pousmála se ta žena a pak se sklonila k jeho krku, svými zuby se už, už chystala proniknout, skrz, když v tom se ozvalo:
„Nechte ho ihned na pokoji!“
Všechny tři se otočili a spatřili ve dveřích stát Draculu, kterému se v očích zlobně blýskalo.
„Ještě chviličku, dej nám jen chviličku, pak budeme jen tvé.“
„Odejdete od něho!“ poručil jim dracula a postoupil o několik kroku vpřed.
„Chceme ho jen uvítat do rodiny,“ ozvala se ta, co sála krev z jeho levého zápěstí.
„Řekl jsem, nechte ho být!“
„Proč nám náš milovaný nedopřeješ trošku povyražení, vždyť proto sem byl dopravený ne?“ ozvala se ta, co sála z pravého zápěstí.
„Ven!“ zahřměl Dracula,“ a všechny tři sebou trhly.
„Ano pane,“ odpověděly všechny tři téměř současně a současně také opustily Alanovu postel a zanechaly tak Alana na pokraji mdlob.
Vnímal, co se kolem něho děje, ale nedokázal na to nikterak reagovat, vždyť skoro necítil své ruce a nohy, hlava se mu otočila.
„Už nikdy! Už nikdy se toho muže nedotknete bez mého svolení!“
„Ale pane. On má takovou chutnou krev a neměl nic proti…“
„Řekl jsem to jasně. Pokud se ho dotknete, budu muset učinit opatření.“
„Přece bys to neudělal, my jsme tvé věrné služebnice!“
„Nechte toho muže na pokoji a vše bude dobré.
Ženy ač nerady se jeho přání podřídili a všechny tři po láskyplném objetí a polibku odešly.
Dracula za nimi hleděl, dokud nezmizely v útrobách jeho rozlehlého hradu.
Poté se otočil a zadíval se na Alana.
Alan, kterému se stále dařilo zůstat při vědomí, jeho pohled neunesl, sklonil svojí hlavu.
Dracula se zamračil.
„Kdo jste, co byly ti ženy zač?“ zeptal se Alan slabě.
„Jsem to, co jsi ty a ty ženy, jsou mé potěšení a mohou být i tvé.“
„Já vám nerozumím.“
Dracula přistoupil k jeho posteli a Alan se zachvěl. Přišlo mu, jako by se celou tou místností, prohnal ledový vítr.
„Chcete mi ublížit? Vysát me stejně jako mě chtěly vysát ty ženy?
Pokud ano, proč jste je zastavil?“
„Já tě nechci vysát, byla by to ode me hloupost.
„Jak to myslíte?“ Alan si nebyl jistý, jestli tomu, co říká dobře, rozumí.
Ať už byl ten muž kdokoliv, mluvil řečí, kterou Alan neovládal, ale přesto mu rozuměl.
„Jsi jeden z nás!“
„To… to tedy nejsem…, já jsem člověk.“
„Samozřejmě, že jsi člověk a toho kněze vysál kdo? Nebo tu dívku upírku, tohle většinou neděláme.“
„Já ne. Já jsem člověk, nebo…, nebo byl jsem jim, já to nechápu.“
„Být upírem není žádný hřích. Je to taky život, i když trochu jiný.
Nemůžeš na slunce, aniž by ses řádné nechránil, nesnášíš česnek, vadí ti kříž, svěcená voda, kůl, či jiná dřevená zbraň, lidé se tě bojí, ale když mají příležitost, snaží se ti useknout hlavu.“
„Proč mi to říkáte? Já nejsem upír. Nevím, co se to se mnou děje, proč se jim stávám, kdykoliv vyjde měsíc, ale vím, že nejsem jako vy anebo ti ženy.“
„Nejsi tím, protože se toho bojíš nebo protože to nechceš?“
„Protože to nejsem já. Já jsem jen Alan Denvery obyčejný chlap, co má obyčejné starosti.
„Máš velmi nezvyklé jméno, ale zřejmě pocházíš z takzvaných křesťanských zemí, kde si mnoho lidí dává prapodivná jména.“
„Já jsem.,“ chtěl mu říct, že je z budoucnosti, ale zavčas si to rozmyslel.
„Poslouchám tě.“
„Myslím, že raději nebudu nic říkat.“
„Jak tedy myslíš, ale než odmítneš onu možnost, stát se jedním z nás napořád, vyposlechni si mojí nabídku.
Alan, kterého po celou dobu jejich rozhovoru, mrazilo v zádech, pomalu přikývl.
„Konáš velmi dobře, Alane.
Pokud přijmeš svůj dar, staneš se tím, čím v hloubi jsi, bude ti zaručen nejen věčný život, ale také nebudeš cítit ani chlad, ani teplo, nebudeš trpět žádnými nemocemi, nebudeš ničím svázán, snad jen povinnosti, podřídit se mi.
Budeš moct mít kohokoliv, vstoupit kamkoliv.“
Alan pozorně naslouchal a čím dál tím víc měl pocit, že zatímco život v jeho době spěl do ztracena, zde se mu naskytovala možnost, o které nikdy nesnil.
Být nesmrtelný, necítit, teplo ani mráz, nikdy netrpět žádnými nemocemi.“
Dracula ho pozoroval, ale neřekl jedno jediné slovo, jen nechával působit svá slova.
Alan zavřel oči a před sebou spatřil ty, které zanechal ve své době.
Bobbyho, který si ho doopravdy nikdy nevážil, Susan, které nebyl dost dobrý, Sára, ano Sára, kterou miloval a se kterou chtěl žít, ale svou šanci promeškal a ona se provdala za někoho jiného.
Alan potřásl hlavou. Ať se sem dostal jakkoliv, zřejmě to muselo mít nějaký důvod a co když byl tím důvodem, právě tento muž, co když má změnit svůj život, něco dokázat? Začít být někomu užitečný…
Vím, že rozhodnout se je těžké, ale jestli myslíš, že byl tvůj život, který si žil předtím, než ses dostal na můj hrad lepší, stačí říct a můžeš jít, vrátit se tam a já slibuji, že už me ani nikoho z mých sluhu neuvidíš.“
„Proč zrovna já?“
„Máš dar, který když přijde, nelze ignorovat.
Už dlouho sháním někoho, kdo me zastoupí, kdo me vypomůže.“
„S čím by ti měl vypomoct?“ zeptal se Alan opatrně.
„Už dlouho se snažím se svými nevěstkami zplodit děti noci, ale nebe mě odmítá, peklo mi nepřeje.“
„Co, to jako, že bych je s nimi zplodil já s těmi, co me chtěly…“
„Už se to nikdy nestane, ale ano, ty bys byl tím pravým, ale záleží jen na tobě.“Je místo, ve kterém si až dosud žil lepší, než to, co ti nabízím tady a teď?“
Alan zavřel oči a nechal je zavřené několik minut.
„Ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu najít nic, kvůli čemu by se měl vrátit.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl a stejně zhluboka i vydechl.
„Je místo, ve kterém si žil lepší, než to, co ti nabízím?“ zeptal se ho Dracula znovu.
Alan otevřel oči. Uvědomil si, že ono mrazení, kterého provázelo několik posledních minut, zmizelo.
Pohlédl na Draculu a řekl:
„Není lepší, než to, co mi tady nabízíš.“
„Věděl jsem, že si vybereš správně.“
„Co mám udělat, co je potřeba?“
„Nech konat me,“ řekl Dracula tiše poté k němu, přistoupil.
„Kdo vlastně jsi?“ otázal se Alan z náhlého popudu.
„Jsem Vlado II některými zvaný Vlado Napichovač.“
„Dracula…,“ vyklouzlo bezděky z Alanových rtů.
„To jen jejich bujná fantazie, ze mě dělá něco, co nejsem, ale jestli sis to rozmyslel.“
„Ne. Myslím, že ne,“ zamumlal tiše Alan.
„Věř mi,“ zašeptal Dracula, přiblížil se k jeho krku.
Alanovi bušilo srdce, čelo měl zpocené, nohy se mu podlamovaly, ale zůstal na místě, nehýbal se, byl připraven, na to, co mělo přijít.
Draculovi po stranách vyrašily upíří zuby a o vteřinu později se do Alanova krku zakousnul a Alana obestřela temnota.

Pokračování Příště

A to se teď z Alana stane upír?

No tak trochu

Život po smrti 3
O týden později.
Bobby se probudil. I když spál několik hodin, cítil se rozlámaný, děsne unavený, jako kdyby spal na tvrdém dřevě.
Posadil se na postel. Zaposlouchal. Nic neslyšel žádné hlasy, žádné kroky.
„Možná, že se sprchují, ale obe dve najednou?“ zaplašil tyhle myšlenky, převlékl se, osprchoval se a pak vyšel ze svého pokoje. Přišel do kuchyne, která byla prázdná. To ho zas tak nepřekvapilo, ale zneklidnil ho pohled na rozházené rohlíky, na nůž od másla, to všechno leželo na zemi, jako kdyby to upustil někdo ve velkém spechu.
Pochyboval, že je to práce jeho sestry Susan, ta totiž nikdy nikam nespěchala a i kdyby snad ano, Sára pečlivá, by tady jistě nenechala nic ležet.
„Sáro, Susan jste tady?!“ zavolal, ale nikdo se neozval.
„Možná, že budou ještě ve svých pokojích,“ zamumlal a pomalu se tam vydal, ale nikdo tam nebyl, ani v koupelně, ani na toalete, vypadalo to, že je v tom dome sám.
Nechtělo se mu věřit, že by si prostě jen tak odešly a nic mu neřekly, nenechaly jediný vzkaz. Zašel do sklepení, ale to bylo taky prázdné.
O vteřinu později za sebou uslyšel nějaké kroky.
Velmi rychle se otočil, ale nikoho neviděl.
Jestli se jim sem dostal zloděj, jestli jim snad nějak ublížil…,“ Bobby vzal do ruky baterku. Nebyl si jistý, jestli by mu pomohla, kdyby na to došlo.
Vyšel ze sklepa, ale nezdálo se, že by tom dome kromě něho ještě někdo byl, ale nemohl si pomoct, cítil kolem sebe nečí přítomnost.
„Půjdu se projít!“ prohodil sám k sobe a pak opustil dům.
Zpoza ledničky vyšel nějaký muž, který mel na zubech krev.

Bobby šel asi deset minut, nepotkal žádného člověka, žádné auto.
Co se s tímhle městem stalo?!“ prolétlo mu hlavou.
Nechtělo se mu veřit, že by snad všichni ještě spali.
Pravdou bylo, že od doby, co mu ty dve řekly, že jsou na řade, chovaly se velmi divne, nesoustředěné, vystrašeně a nebyl si tím úplně jist, ale měl pocit, že něco podobného pozoroval i u dalších lidí,“ potřásl hlavou, tohle znělo jak z nějakého hororu, vždyť se neměli přece čeho bát, ano podle televize se tu sice pohyboval upír, ale byl si jistý, že už se o něho policie postarala. Co zmohl jeden upír proti tolika lidem?!“
„Bože to zní absurdně,. Ale že se sem dostal upír, o tom nebylo pochyb a to ani nemluvil o té šlechtičně ve Floriřině těle, ale přesto,“ Bobby na něco takového odmítal myslet, ale přesto každým jeho krokem pocit, že se tu děje něco nebezpečného, neobvyklého v něm sílil.
Došel na konec chodníku a stále nepotkal jediného člověka, jediné auto a to už bylo opravdu více než znepokojivé.
Rozhodl se, že si zajde do kavárny, kde snad někdo bude, ale když procházel kolem jedné zdi, uslyšel slabé naříkání.
Zastavil se.
„Je tady někdo?!“ zavolal.
„To bolí…, to bolí…,“ doneslo se k němu blízka.
„Kde jste?!“
„Tady. To bolí, to je bolest,“ ozývalo se nedaleko.
Bobby se otočil a vrátil se o kousek nazpět.
Na zemi spatřil ležet nějakého mladého muže, který měl na oblečení krev.
Chtěl k němu pokleknout, ale ten muž sebou cukl.
„Nepřibližujte se ke me, copak vám to jednou nestačilo?!“
„o čem to mluvíte?!“ Bobby se ho dotkl, krev na jeho oblečení byla čerstvá.
Nejprve pojal podezření, že snad někoho zabil, ale pak si všimnul dvou teček na jeho krku.
V duchu se otřásl. Nemohl říct, jak moc jsou ty tečky staré, ale nemohly být příliš dlouho, ale to nevysvětlovalo ti krev.
„Co se vám stalo, kde jste k tomu přišel?!“ Bobby ukázal na ty dve tečky.
„Ona mi je udělala, ta překrásná, svůdná žena, slíbila mi ráj,slíbila mi rozkoš a taky mi jí dopřála, těmihle zuby, jsem se zakousl do mladé též velmi pěkné ženy a sál jsem z ní a krev tekla proudem a ona se nebránila, byla má, byla mi odevzdaná…,“ Bobby, který se otřásl hnusem se od něho odtáhnul.
„Ty jsi zabil nějakou nevinnou ženu?!“
„Ne!“ jeho slova byla důrazná a Bobby viděl, že má v očích nějaký zvláštní zář.
„Chceš mi tvrdit, že se nechala vysát dobrovolně?!“
„Ano! On jí to přikázal! Muž, který tam přišel s tou překrasnou ženou a nechává si říkat Alan Denvery, podlehla jeho očím, stejne jako mnoho dalších a jsou pro něho ochotné udělat cokoliv, cokoliv jim přikáže!“
Bobbyho znovu zamrazilo a zmocnil se ho nepříjemný pocit.
„Viděl jsi tam i tyhle dve?!“ ukázal mu fotky Susan a Sáry.
„Ano! Ano! Jsou tam obe dve, obe dve čekají, až mu budou moci pohlédnout do očí, až budou moci, poznat jeho magicky krásné oči, stejně krásné je má i ta žena…,“ mužova tvář se zkroutila do bolestné grimasy a on sebou začal škubat.
„To bolí! To bolí! Oni me tady nechali! Oni me tady nechali! To tak bolí! Musím se najíst! Musím se ukojit!“muž se zvedl, bobby viděl jeho upíří zuby, ten šílený pohled v očích, tu touhu po krvi.
„Nepřibližuj se ke me!“ varoval ho, ale on ho neposlouchal, pomalu se k němu přibližoval.
„Neměj strach můj příteli, bude to bolet jen chviličku, za chvilku to už nebude problém,“ muž se pokusil Bobbyho k sobe přitáhnout, ale ten ho udeřil baterkou do jednoho toho zubu a on zavyl bolestí a klesl k zemi.
„Moje zuby! Moje zuby. Bobby ho udeřil baterkou do hlavy a ten chlap se skácel k zemi.
Nedýchal, ale toho nepřekvapilo, vzhledem k tomu, že ten upír z něho udělal sobe rovného.
„znamenalo to snad, že všichni v tomhle meste stojí ve fronte a čekají až je kousne, až si z nich udělá svojí hračku i Susan a Sára, copak je tady jediný?!“
Mysli Bobby mysli! Musím toho upíra nějak zastavit, ale jak, jak ho mohu zastavit, když já jsem člověk a on upír, když on dokáže hypnotizovat a já můžu tak leda mávat kolíkem?!
Jedno bylo jasné. Musel na něco přijít velmi rychle, nehodlal připustit, aby se z jeho sestry a jeho ženy staly upíři, ale absolutně nevěděl jak, dost pochyboval o tom, že tam stačí přijít s kolíkem, svěcenou vodou, křížem, česnekem, ani netušil, jestli by to zabralo.
Ležící muž se začal probouzet.
„jen tam hezky zůstaň!“ Bobby ho znovu tou baterkou udeřil a pak se rozeběhl dopředu.

Transylvánie 1447
Strávila další úžasnou noc s Vladem. Nemohla uvěřit, že někdo takový dokáže být tak vášnivě něžný, ale i přesto, že to byla noc, na kterou bude do konce svého života vzpomínat, nebylo to tak uvolňovací, jak by asi mělo být.
Musela myslet na Alana, na to viděla, jestli je tam ještě stále, zda je vůbec naživu, jak je možné, že ona je tady a on tam? Snažila se na to nemyslet, už jen proto, že je dělilo nejméně 23 let a ona mu nemohla pomoct, ale nešlo to, pořád se to k ní vracelo.
Uslyšela zaskřípání dveří a dovnitř vešla nějaká služka.
Zastavila se u dveří, jako kdyby si nebyla jistá, jestli se k ní může přiblížit.
„Pojd sem,“ pokynula jí Florina.
„Má paní. Můj pán, váš choť me poslal, abych vám řekla….,“ víc už toho Florina neslyšela, protože se jí zatočila hlava a odněkud k ní začalo doléhat pískání.
Tvář se jí zkroutila do bolestné grimasy a ona se složila na postel.
Slyšela nějaké hlasy, hlasy, které šeptaly.
„Jsme tady pro tebe, jsme tady pro tebe, budeme tě následovat, jsme ti plně oddány,“ po chvilce se všechny ty hlasy smíchaly nebylo jim rozumět.
„Má paní?!“ ta služka se k ní maličko přiblížila, ale v očích měla strach.
„Odejdi! Odejdi!“ zakřičela Florina a zaryla své prsty do postele.
„Má paní…, můj pán a vládce mi přikázal…“
„odejdi!“ zavřískla Florina a mrštila po ní malý svícen, kterému se ta služka jen o chlup vyhnula.
Začala couvat ke dveřím.
„Zavolám vám Felčara…,“ zamumlala vyděšená k smrti a poté opustila komnatu.
„Tady Felčar nepomůže…,“ zaúpěla Flo, které třeštila hlava. Po chvilce všechno zmizelo a ona si vyčerpane oddechla.
Neměla tušení, co se to s ní děje, ale cítila, že jí to řádne oslabuje, trýzní, copak se tam v jejím světe něco děje, jsou snad Bobby, Sára, Susan v nebezpečí, řádí tam snad ten upír v Alanove těle?!“
Pomalu se převalila na bok. Cítila se najednou tak slabá, tak unavená…, náhle se jí bez jakéhokoliv varování zhoupl žaludek a ona začala zvracet na podlahu.
Neměla z čeho zvracet, posledních několik hodin nejedla…,“ neměla čas na to myslet, protože dovnitř vstoupil nějaký muž.
„Nerad vás ruším má paní, ale služebná mi sdělila, že vám není nějak dobře, tudíž si myslím, že bych vás měl prohlédnout.
Flo si rukou utřela ústa.
„Je mi dobře. Jsem v pořádku!“ zdůraznila, když viděla, že se ten muž nehýbe.
„Možná, že bych vás přece jen…“
„Jsem v pořádku. Je mi dobře. Můžete jít!“
Felčar zaváhal, ale nakonec se otočil a odešel.
„Florina pomalu přešla k oknu, žaludek se jí už uklidnil.
Zahleděla se ven z okna.
„Co se to se mnou děje, jsem snad nějaká nemocná nebo jsem snad…,“ i když jí to připadalo absurdní, šáhla si rukou na břicho. Nic necítila, ale pokud by se stalo to, na co myslela, bylo by ještě příliš brzo, nevěděla tedy, jak dlouho tu je, ale byla si jistá, že ne déle jak tři týdny.
Nemohla být těhotná, nesměla, musela se odtud nějak dostat, vrátit se do jejího století, ale jestli s ním otěhotněla, jestli otěhotněla s Vladem…, zatočila se jí hlava a ona se musela posadit na opodál stojící dřevenou židli.
Zezdola k ní dolehl nějaký hluk.
Vyhlédla z okna a viděla několik desítek vojáku v brnění a připravené koně.
To mohlo znamenat jediné. Chystají se zas na nějakou bitvu
Během několika dnů jich vybojovali už několik, ale ona měla divný pocit, připadalo jí, že je tahle bitva jiná, že by se tam mohlo něco stát. Vzpomněla si se zamrazením, že Vlado byl zabit léta paně 1447 a podle, co se dozvěděla, bylo právě 1447.
Do teď i když to pro ní bylo těžké, byla rozhodnutá za každou cenu se dostat zpátky do její doby, nemíchat se tady do ničeho, co by mohlo ovlivnit chod dějin, ale teď…, nevědomky si pohladila své přímo, jestli s ním čeká dítě, nemůže ho nechat umřít, pokud k ní ještě přijde, vyhlédla z okna, ale nikde ho neviděla, jestli k ní přijde ještě před odjezdem, udělá vše proto, aby do té bitvy nešel, nechtěla riskovat, že by tam mohl umřít, nechtěla myslet na to, že by bylo její dítě bez otce, tedy pokud je těhotná.
Sevřela ruce v pěst.
„Možná, že tím změním dějiny, možná, že zabráním vzniku Draculy, ale já ho nenechám umřít a jestli budu muset…, jestli budu muset, tak tady zůstanu dokud neumřu!“

Transylvánie 1477
Alan se probudil. Otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil kde je, ale po chvilce si vzpomněl. Pomalu se rozpomínal na to, jak k němu přistoupil Dracula a učinil mu nabídku, kterou on neodmítnul,“ nahmatal si svůj krk, nebxyl to sen, ani představa, měl tam stopy po kousnutí.Čekal, že ho zachvátí strach, že si bude něco takového vyčítat, ale nic takového nepřišlo. Měl pocit, že se to asi muselo stát, že byl vyvolený k tomu, aby se stal upírem, ty jeho nutkání, touhy, zakousnout se do lidského těla, musely z nečeho pramenit.
Ozval se zvuk zvuk, který mu připadal hlasitý.
Dovnitř vešel nějaký muž.
„Jsem rád, že jsi se už probudil. Můj pán mi poručil, abych tě vzal sebou a ukázal ti, co je třeba dělat, aby si se nasytil a zůstal přitom pokud možno nepozorovaný.
Alan zamrkal. Rozuměl tomu co mu říkal, ale měl pocit, jako by to jeho hlave nemyslelo, jako kdyby se tam všechno pomíchalo.
„Slyšel jsi me?!“ muž k němu přistoupil.
„Ano. Myslím, že ano. Tvůj pán tu není?“
„Musel odejít vyřídit něco velmi naléhavého, ale hned jak se vrátí, bude s tebou chtíti mluvit.
Alan potřásl hlavou. Slyšel velmi jasně, ale přesto měl pocit, jako by ta slova splývala a vytvářela jakýsi hukot.
„Můžeme tedy jít a nebo si chceš ještě chvíli odpočinout, nabrat více sil.
„To je dobré. Myslím, že se půjdu projít,“ Alan kolem toho muže prošel.
Cestou minul zrcadlo, nepodíval se do něj, tušil, že by se v nem neviděl.
Nemusel vidět svojí bledší tvář, kruhy pod očima a už vůbec ne zuby, které se mu změnily.
Radej neboť to byl on ho sledoval se zamračeným výrazem. Nedovedl pochopit, proč jeho pán přemenil někoho takového, copak nemá už dost svých následovníku.
Na tomhle muži bylo něco divného. Neobvyklá chůze, trochu podivný přízvuk, myslel si, že to on bude stát po Draculove boku, že to on, vyhladí všechny kneze, všechny, kdo se nepřidají k jeho pánovi, ale pak se tu objeví tenhle a bylo více než zřejmé, že je pro Draculu cenný.
Pocítil v prsou ostré bodnutí,vnímal, jak to v něm vře, nejraději by ho ted a tady zabil, ale ovládl se, nic by tím nedocílil, riskoval by jen hněv pána.
„Ukáže mu tedy to, co musí a při troše štestí, ten podivný cizinec udělá chybu a někdo ho zabije i přesto, že se celým městem šířil strach a ten kdo neutekl, se schovával ve svém domě, byl si jistý, že se přece jen někdo najde, někdo, kdo bude chtít tohle měto zbavit od všeho zla, ve chvíli, kdy ten nový, ochutná lidskou krev…,“ Radej s úsměvem na rtech opustil komnatu a vzpozdálí sledoval Alana, jak pomalu kráčí vpřed.
Alanův krok vyl malinko nejistý. Bylo to jako kdyby ho jeho končetiny ještě příliš neposlouchaly. Zastavil se a čekal, že bude dýchat zrychlene, že mu bude v tepnách pulsovat krev, ale nic takového se nestalo, neslyšel žádné oddechování, necítil žádný puls, přestal být člověkem.
Rozhlédl se kolem sebe a viděl stoly, které byly plné všelijakého jídla, vrchovaté džbány, měl jakýsi pocit hladu, takové to nutkání, ale jídlo ani pítí ho nepřitahovalo, cítil vůni čerstvou vůni lidské krve.
Odnekud se ozvaly lehké kroky.
Zprvu si myslel, že to je ten sluha, co ho za ním poslal, ale tyhle kroky zněly jinak, opatrněji, pomalejí, jako by někdo kladl nohu přes nohu, bál se, že snad něco shodí.
Alan nasáhl vzduch. Vůně krve se stávala intenzivnější. Nedokázal to poposat, ale vnímal jí, jako by byla blízko něho, jako kdyby se stačilo jen napít, ale nikde žádnou nádobu plné krve neviděl, přesto ten pocit nabíral na síle.
„Z dovolením můj pane,“ ozval se za ním mladý tichý ženský hlas.
„Tak odtud ten pocit. Blízko něho, velmi blízko něho se nacházela živá osoba s čerstvou, vonavou, sladkou krví.
Maličko poodstoupil stranou a kolem něho prošla mladá žena s košíkem naplněného prádlem.
Mohlo jí být tak osmnáct, měla jemnou bilou plet, krev, která jí proudila v těle, musela být chutná, Alan se olízl a pomalu se k ní přiblížil.
Služka nic netušila, chystala se twn košík položit na zem.
Přiblížil se k ní natolik, že mohl vdechovat její vůni, soudil, že se před malou chvilkou koupala.
Znovu se olízl ta její krev ho k tomu vybízela, měl pocit, jako by ho k sobě lákala, jako kdyby říkala.
„Kousni me! No tak me kousni!“
Ruce se mu zachvěly. V okamžiku, kdy se jí chtěl zakousnout do toho jejího bělostného krku, končetiny, jako by se proti tomu postavily, najednou se cítil tak slabý, tak unavený, měl obrovské potíže, udržet se na nohou.
Služka, která měla nepříjemný pocit se otočila a když spatřila jeho mrtvolně bledý obličej vyjekla.
„Není vám něco můj pane?!“ otázala se, přestože strach svazoval její údy.
Budu v pořádku. Jdi pryč! Budu v pořádku!“ zasípal Alan, který by jí tak rád zakousl, ale končetiny naprosto slabé a třesoucí mu to neumožnovaly, ale ta vůne ta blízkost…, Alan se odvrátil a následně se zakousl do vlastní ruky.
Ozval se tlumený výkřik a ta žena nechala prádlo prádlem a rozeběhla se pryč.
Radej vzteky zkřivil obličej. Vždyť už jí skoro zakousl, téměř jí vysál, tak co se stalo?! Vypadalo to, že ten cizinec hned zkraje udělá chybu, že vysaje Draculovu nedotknutelnou služku, ale nic takového se nestalo.
Ucítil přítomnost mladého chlapce.
O toho cizince se postará později, teď bylo důležité se najít,“ odešel k tomu chlapci, přitiskl ho ke zdi, nedbal na jeho odpor a protrhl mu hrdlo a začal sát.
K Alanovi dolehl tlumený výkřik, ale on na to nereagoval.
Věděl, co bude následovat, co se s ním stane, ale doopravdy na to zřejmě ještě nebyl připravený, možná, že se podcenil, možná, že v něm i navzdory té přeměně, zůstalo něco lidského, chyběl jen kousíček a už mohl na svých zubech, na rtech cítit nevinnou sladkou krev, krev, která by mu možná pomohla zapomenout, na ten niterný pocit, na vyčitku, že i když v jeho době, nemá v podstate nikoho, že neměl právo něco takového udělal, vzdát se svého života, stát se nemrtvým.
Radej mezitím upustil chlapcovo tělo na zem.
Nevysál ho úplně, na to byl příliš dobrý přísun čerstvé krve.
Otřel si rukou ústa, vychutnal si proud krve, klouzávající do zbytku jeho těla.
„Můžeme pokračovat,“ promluvil na Alana.“
„Kde si byl?“
„Nejsi můj pán, nemusím se ti vyzpovídat, následuj me cizinče.“
„Jmenuje se Alan.
„Pravdaže podivné jméno,“ Alan nemohl v jeho hlase nezaslechnout výsměch, ale ignoroval, nezáleželo na tom, co si o něm ten chlap myslí, podstatné bylo, jestli se dokáže plně odpoutat od toho, kým byl zaživa a co po něm Dracula chce.
Pohlédl do zrcadla, ale viděl jen prázdný odraz.
„Už nejsi člověk, rozhodl ses zemřít a zrodit se jako někdo jiný, už nejsi člověkem,“ zopakoval několikrát a poté se vydal za Radejem.

Bobby doběhl na velké rozsáhlé náměstí, které bylo zaplněné do posledního místečka, bylo tam několik stovek lidí, muži ženy, bohatí i průměrní, všichni se snažili protlačit vpřed.
Zahlédl mezi nimi nejednoho zloděje, se kterým už měl čest, ale žádný se nesnažil krást, i přesto, že měli prakticky volnou cestu, ocitli se vedle ženy s luxusní kabelkou, která k tomu přímo vybízela, ale oni se jí ani nedotkli, jen hleděli před a neustále šeptali.
„Ta je krásná, má božský hlas, ta je krasná, už abych u ni byl.
Bylo to tak procítěné až z toho Bobbyho zamrazilo. Neměl z tohoto místa dobrý pocit, ale musel pokračovat dál, musel najít Sáru a Susan. Začal se tedy skrz ty lidi prodírat, ale nebylo to moc jednoduché, ne snad, že by mu tom bránily, ale byli na sebe tak namačkaní a fascinovaní tím, co před sebou viděli, že se jen velmi neochotně odsouvali.
Nikterak ho nepřekvapilo, že ženy mluvily o tom samém, jen s tím rozdílem, že toužili po muži, po muži s tváří Alana.
„s dovolením! S dovolením!“ postupovalo se mu dopředu huř a huř a tak byl nakonec donucen používat lokty, musel sem tam někoho udeřit, srazit k zemi.
Ti, které srazil na to ovšem nikterak nereagovali.
Okamžitě se zas postavili a dál se tlačili dopředu.
Opravdu ho z toho mrazilo. Nechtělo se mu věřit, že by měl jeden potažmo dva upíři takovou moc.
Snažil se ty dvě zahlédnout, ale nedařilo se mu to. Bylo tady příliš mnoho lidí.
V tu chvíli se k němu donesl bolestný výkřik. Zhahleděl se před sebe a spatřil, jak se ten upír zakousl do jednéz mladých žen.
„Čekal, že mezi lidmi vypukne panika, ale ti tomu hromadne zatleskali a ta mladá žena, začala křičet.
„Kousl me! Kousl me! Jsme jedna z nich, patřím k nim!“
„Já jsem na řade, ne to já jsem na řadě, ale ne to já jsem na řade, já mám jít k němu, on me má kousnout, ne me má kousnout, já mám být další, ne já má být další!“
Bobby sledoval, jak si tři mladé dívky, kterým mohlo být tak 19 začaly navzájem škubat vlasy, sápat po krku, škubat si oblečení.
Chtěl na ně zakřičet, aby s tím přestaly, ale v tu chvíli zahledl Susan a Sáru, stály vedle sebe, držely se za ruce a jedna přes druhou opakovala to samé.
„Bože ten je krásný, už, abych tam byla, bože to jen krásný, už abych tam byla.
Bobbymu se chtělo zvracet. Nemohl uvěřit, že tohle říká jeho sestra, která měla na muže speciální nároky. Alan nebyl vůbec její typ, ale měl pocit, že o to tady vůbec nejde, ať už se s těmi lidmi děje cokoliv, můžou za to ti dva, co jsou v těle Alana a Floriny, musely to způsobovat jejich oči, jako kdyby byly hypnotické, či něco takového.
Ozval se další výkřik tentokrát mužský, opět následoval mohutný potlesk a ty tři dívky se přestaly prát.
„Pro dnešek je to všechno, ale kdo chce být jako mi, nech opět přijde zítra.
Mezi davem to zahučelo, ale podle toho, jak se lidé začali rozcházet, usoudil, že tohle nebyl první den, jak si toho nemohl nevšimnout?!“
Protlačil se až k těm dvema.
„Sáro! Susan, co to tady děláte?!“
„Bobby? Co tady chceš?!“ hlas Susan byl otrávený.
„Snažím se vás najít, doma nikdo nebyl.“
„To si jako neumíš udělat jídlo?!“
„Kvůli tomu to není, copak si to neuvědomujete?! Tihle dva jsou upíři! Upíři!“
„Susan ho odstrčila.
„Dej mi pokoj. Jsem nějaká unavená, musím se vyspat, abych mohla být zítra mezi prvními, bože, jak já se teším, až se stanu jednou z nich!“
„Nech nás být! Postav se do vlastní Fronty!“ Susan se Sárou odešli a Bobby tam jen stál, netušil, co má dělat, jak s tímhle bojovat.

Jó, to je moje parketa - upíři. Díky za pokračování.

fanynka ehm stmívání nebo všeobecne? A není zač bude to ješte lepší.

Transylvania 1447
Florina odpočívala na posteli. Cítíla se nějaká unavená. Měla další nevolnost.
Dveře se malinko pootevřely a ona spatřila obličej služky, kterou před několika hodinami vyhnala.
Nechtěla nikoho vidět, ale když už přišla.
„Můžu jít dál má pání?“ otázala se ta služka tiše.
Florina slabe přikývla a ta služka se k ní přiblížila.
„Omlouvám se má vládkyme, ale řekla jsem tvému choti, mému vladaři, že ti nebylo ráno dobře.“
„opravdu? Florina malinko nadzvedla hlavu.
„Ano. Má o vás strach. Poslal me, abych zjistila, zdali vaše obtíže pokračují.“
„Je mi už mnohem lépe, ale proč nepřišel sám?!“
„On chtěl, ale mezi žoldnery se strhla putka, kterou musel řešit, nikoho jiného neposlouchali.
„Chápu,“ zamumlala unavene Florina a položila svojí hlavu na polštář.
Služka se k ní osmělila přijít blíž.
„Nechci být příliš troufalá, ale nemám vám zavolat felčara?!“ zeptala se, když hleděůla na její bledý obličej.
„Ne. Jsem v pořádku. Myslím, že jsem…, že jsem v jiném stavu.“
„opravdu?! Tot radostná zpráva, ihned jí jdu všude rozhlásit,“ služka chtěla odejít, ale Florina jí chytla za ruku.
„Nikomu to prosím neříkej, ještě to není jisté.“
„ale má paní. Jestliže to cítíte, měli by o tom vedět i ostatní.
„Prosím. Najdi mého chote a sděl mu, že s ním musím hovořit.“
„Nejsem si jistá, jestli se mnou bude chtít hovořit. Jsem jen obyčejná služka a můj pán se připravuje na další velkou bitvu s našemi nepřátely.
Florina jí do ruky vložila pečetní prsten.
„Tohle tě k němu pustí. Veřím, že nebudeš otálet, sděl mu, že s ním potřebuji mluvit.“
„Můj vladař vás hluboce miluje, ale obávám se, že už dělé nemůže onu bitvu odkládat.“
„Udělej to! Dej mu ten prsten!“
„Zajisté má paní. Opravdu vám sem nemám poslat Felčara?!“
„Už jsem řekla, že žádného nepotřebuji, chci jen svého chotě, udělej pro to maximum.
„Budu se snažit má paní,“ služebná se hluboko poklonila a poté opustila její pokoj.
„měla bych se pokusit zjistit, co se stalo s Alanem, třeba mi to to zrcadlo zas prozradí,“ mumlala tiše a pokusila se vstát, ale tělo jí neposlouchalo, byla stále tak unavená.
Ve tváři se jí zračily obavy.
„Co když nejsem těhotná, co když jsem tu chytla nějakou nemoc a umírám nebo jsem těhotná, ale umírám a to znamená, že můžu umřít dřív, než se to dítě narodí…,“ zhoupnul se jí žaludek a ona začala znovu zvracet.
Služebná, co poslouchala za dveřmi, měla ve tváři zděšení, rychle se rozeběhla najít Felčara a úplně zapomněla na její prosbu, aby ihned našla jejího chote Vláda.


Transylvanie 1477
Alan probudilo svetlo. Prudce ucukl, ale jak za chvilku zjistil, nesvítilo na něho slunce, ale dopadala na něj zář pochodne.
„Bojíš se? Bojíš se, že by se mohlo stát, že se z ničemnic ocitneš na slunce a tvůj život po smrti přestane existovat?!“
„Ani se neznáme, proč na me utočíš?!“
Radej se ušklíbl a vycenil na něj své upíři zuby.
„Dostal jsi tu čest stát se jedním z nás, být mu po boku, sdílet jeho myšlenky, následovat jeho konání.
„Kvůli tomuhle jsi vůči me nepřátelský?“
„tvá mluva je mi protivná. Nejsi jede z nás, ale náš pán tě chce vidět.“
„proč?“
Radej ho přitiskl ke zdi.
„Pokud si tě vyžádá sám náš pán, nekladem žádné otázky, možná, že chce, aby si konečne pocítil, jaké to je, když saješ čerstvou lidskou krev.
„já.. si nemyslím.
„zmlkni! Náš pán tě očekává a nebo mu mám snad jít sdělit, že odmítáš splnit jeho přání, že nechceš vykonat to, co ti přikázal. Stačí jen říct a já mu to rád vyřídím.
„ne. Už tam jdu, ale mohl bys dát tu pochoden jinám?“
„Jistě cizince,“ Radej se odvrátil i s pochodní.
Alan jí vnímal. Vnímal ten impuls, který se mu vléval do celého jeho těla.
Každou hodinu, minutui každou vteřinu, měl pocit, že mu něco chybí, že je tu něco co potřebuje.
Veděl, že když se nechá kousnout, všechno bide jinak, on zemře a zrodí se jako někdo, kdo nemá žádnou minulost. Předpokládal, že se s tím dokáže smířit, že to pro něj nebude problém, ale čím víc o tom přemýšlel, tím víc si uvědomil, že i když ho dracula osvobodil, dal mu nový život, on nedokáže lidem sát krev.
„Jsi už hotový,“ ozval se netrpělivý radej.
„Za chvilku budu.“
„jdu se nasytit. Ať si připravený. Náš pán má pro tebe slabost, ale ani on nebude zcela jistě tolerovat tvojí nedochvilnost,“ Radej zmizel za rohem a o několik vteřin později se ozval bolestný výkřik a po něm následovalo něco, jako slastné mlaskání.
Tu krev ucítil už při prvním kroku, jako by ho volala, šeptala k němu, vyzývala ho, ať se jí také nasytí, ať použije své zuby k jejímu získání, že čeká jen na něho.
Potlačil to. Dělalo se mu z toho špatně, ale proč, proč se mu myšlenka na to, že by z někoho sál krev protivila?
Už přece nebyl člověk, srdce mu nebilo, nedýchal, necítil ani zimu, ani teplo, ale přesto se mu ta myšlenka hnusila.
„jdeš cizince?!“ o stěnu se opíral Radej ústa měl od krve a oči mu zářily.
Alan se mimoděk olízl, ale uvnitř sebe se mu ten pohled hnusil. Nemohl se koukat na tu čerstvou zcela jistě ještě teplou krev, která tekla Radejovi po brade a po kapkách dopadala na zem.
„Jsi mrtvý! Jsi mrtvý!“ několikrát si to zopakoval, ale ten pocit zhnusení tam stále zůstával. Jeho tělo, zuby po té krvi toužily, tak moc se chtěly do někoho zakousnout, ucítit jí na svém jazyku, nechat jí pomalu sklouznout do žaludku, ale mozek něco takového stále odmítal.
Radej jako by v něm četl ho pobaveně pozoroval.
„Pokud se na to necítíš, můžu se nyní odebrat za naším pánem a říct mu, že tady zůstáváš…,“ radej se otočil a chtěl odejít, ale Alan ho zadržej.
„Sečkej zde. Rád bych se malinko nasytil, než před něj předstoupím.
„Ale jistě. Tady je a čeká na tebe,“ Radej poodstoupil stranou a Alan spatřil na zemi ležet asi 20 letou k smrti vydešenou služebnou.
„Smilujte se nademnou Moc vás prosím! Smilujte se nademmnou! Jsem čístá duše.
„zmlkni!“ Radej jí udeřil a Alan ho nezastavil.
Jak tak hledel na její krk na krev na jejím oblečení, před očima se mu na okamžik zatmělo.
V duchu uvnitř sebe sama se tomu pořád bránil, ale ona tam tak ležela, byla už načatá, to nebylo to samé, jako kdyby to byl on, kdo jí kousnul, takhle stačilo jen přiložit své zuby k již vytvořené ráne a trochu se napít.
Radej ho přestane provokovat a on tak konečně zpečetí svůj přechod, stane se tím, čím si vyvolil být.
„prosím. Neubližujte mi! Mám malé díte, malou dcerušku, neubližujte mi, dělejte si se mnou co chcete, jen tohle ne…, prosím, tak moc vás prosím…!“
„Zmlkni!“ Radej jí znovu udeřil a ona začala tiše zvlykat.
„má díre! Ona má díte!“ ozývalo se v alanove hlave, ale on nehodlal ustoupit, musí se to stát, poklekl k ní, přitáhl si jí k sobe a přiblížil se k jejímu krku.
„Moc vás prosím. Nedělejte to! Vy nejste jako on, vy jste jiný, mám malou dceru, prosím…,“ Alan se do ní zakousl, zuby se zahryzly hluboko do jejího krku.
Ona vykřikla, ale nemohla se hýbat a on cítil přísun čerstvé chutné krve, jak do něho přechází.
Původne si chtěl cucnout jen pár kapek, ale ted se nemohl odtrhnout, nešlo to, ta krev byla tak lahodná a tak sál a sál a kdyby ho od ní neodtrhl radej, nejspíš by z ní vysal všechno.
„To stačí! Pán nás očekává,“ Radej jen těžko potlačoval svůj vztek, nevěřil, že se toho Alan odváží.
Alan se postavil. Hřbetem ruky si ze rtů setřel krev.
„Je to lahoda. Úžasný pocit, když ti ta čerstvá krev protýká hrdlem.
Mel si pravdu Raději. Tomuhle se nic jiného nevyrovná!

„Sáro, Susan musíte se vzpamatovat!“ Bobby zatřásl nejprve s jednou a poté s druhou, ale nijak to nepomáhalo.
„Slyšíte me? Musíme se dostat do bezpečí, promyslet, co budeme dělat, musíme zastavit toho chlapa a zjistit, jak přivést Alana a Flo zpátky.
Obe dve ho naráz odstrčily.
„Nech nás být! Chceme tu na něho počkat, chceme se stát jedny z nich.“
„Vy jste se úplne pomátly! No tak, copak me nevnímáte! Ten chlap není Alan, ale nejmene pět set let starý upír, zatracene!“
„Já vím. Je tak úžasný, už se nemůžu dočkat toho, až se k němu dostanu a on se ke mne nakloní a vzápětí zaryje své krásné zoubky do mého krku a poté mi začne pít krev, už aby to bylo,“ obe dvě blažene zavzdychala a Bobby musel uhnout, jelikož nechtěl být posouvajícím davem, ve ktewrém tvořili převahu mladé ženy tlačen dopředu.
Odstoupil, co nejdál to šlo, pro jistotu se schoval za strom, neměl z toho dobrý pocit, ale byl proti tomu naprosto bezmocný, ten muž, upír, který byl v Alanove tele, je nějakým způsobem kontroloval, nikdo ve fronte si zřejmé neuvědomil, na co vlastne čekají, demonstrovala to mladá dívka, která celá rozjařená přistoupila k tomu muži, ochotne naklonila svůj krk a při sání její vlastní krve, se blažene usmívala.
Odvrátil se. Něco podobného brzo čeká Sáru a Susan, jestliže tedy nezakročí, ale, co mohl dělat, na policii se obrátit nemohl, v tom zástupe jich bylo několik a odtáhnout také ne, na to neměl dost síly.
Zoufale si pročísl své vlasy a usilovne přemýšlel.
Mezítím k „Alanovi“ přistoupila další dívka, čekal, že se to bude zas opakovat, ale k jeho překvapení, vytrhl své zuby z jejího krku a několikrát plivl na zem a vzápětí shodil tu dívku na zem.
Ta na nej nechápave hledela a vztahovala k němu ruce, ale on on od ní s odporem odstoupil a vzápětí se na tu dívku, vrhlo pět mladých žen a tesáky se jí zaryly do krku, ale stejne jako on, i ony je po několika vteřinách vytáhly a začaly plivat po zemi a jedna z nich začala zničehonic hořet.
Ostatní uskočili, lidé na to zíraly, ale nikdo z nich se nehýbal, nikdo ty ostatní upírky nezastavil, když tu nebohou dívku začaly se syčením škrábat po celém těle.
To jako by jí to probudilo, začals se bránit, smnažila se jich zbavit, ale neměla šanci, rozškrábaly jí tělo do krve a pak jí velký statný muž, zvedl do výšky a hodil do hromady plných odpadků.
Ta dívka křičela, prosila o pomoc, ale lidé ve fronte na to je jen tupe zírali.
Nakonec se dopředu pohla jiná mladá dívka, ale „Alan“ jí zarazil s tím, že to pro dnešek stačí.
Zastupem proběhlo zasumení, ale všichni se poslušne rozešli, Susan a Sára procházeli kolem Bobbyho, jasně ho viděly, ale nezastavily.
Pozdeji se nějak postará o to, aby se k tomu upírovi nedostaly, ale ted musí zjistít, proč mu ta dívka nechutnala,“ při přemýšlení pohled vpřed a jeho oči se střetly s „Alanovými“, zamrazilo ho, bylo v nich něco, co se mu vůbec nelíbilo.
„Koutky „Alanových“ úst zvlnil úsměv a poté zmizel v dáli.
Bobbymu se ten úsměv vůbec nelíbil, naznačoval cosi nebezpečného, možná malou výhrůžku, ale on nemohl couvnout, nemohl dopustit skutečnosti, že mu mohl ztratit sestru a Sáru.
Zhluboka se nadechl a pomalu se k té na zemi sedící dívce přiblížil.
Ta sebou trhla, ale nezdálo se, že by se ho bála či snad chtěla křičet.
„Nechci ti ubližit, nepatřím k ním, chci se tě jen na něco zeptat?“
„Na co? Proč je moje krev tak odporná?“
„Ne takhle přímo ne, ale s tvojí krví to souvisí.
„Můžu si pujčit tvojí bundu?“ otázala se tiše.“
„Cože? Nechápal zprvu, ale pak pochopil, oblečení, které měla na sobe, jí v tuhle chvíli víc odhalovalo, než zahalovalo.
„Omlouvám se, samozřejmě tady máš.“
„Díky,“ zamumlala a navlékla si jí na sebe.
„Ty jsi přítel těch dvou žen, co jsi se je marne snažil odtáhnout?“
„Jedna je moje sestra a ta druhá je tak trochu moje manželka.“
„Tak trochu?“ žena povytáhla obočí.
„Je to docela dlouhý příbeh…, mohl bych se tě zeptat, jestli máš nějakou teorii, proč tě odmítnul?“
„Hádám, že kvůli mému vzhledu ne, řekla bych, že spíš kvůli tomu, že mám Leukemii.“
„Ty máš Leukemii? Myslela sis, že by ti mohl pomoct, že kdyby tě vysál, možná by ses uzdravila?“
„Já vlastne ani nevím. Když to říkáš, zní to dost šilene…,“ Bobby jí zarazil zvednutou rukou.
„Co se děje?“
„Myslím, že za námi někdo je.“
„Jak to můžeš…?!“ nedokončila to, protože se za nimi ozvalo zakřupnutí a oba dva hleděli do tváří čtyř mladých žen v bilých šátech, které na ně cenily tesáky.
„Co tu chtějí?“ zeptala se téměř neslyšne ta mladá žena.
Řekl bych dokončit, co před nějakou chvili započaly,“ jakmile to dořekl, všechny čtyři ženy se na ně vrhly.

Transylvánie 1447

Florina otevřela oči. Hledala do ustarané tváře nějakého muže.
„Kde je můj manžel, tvůj pán?!“ otočila svojí hlavu ke služce, která stála za tím mužem.
„Moc se omlouvám má pání, úplně jsem na vaše přání zapomněla, moc se omlouvám, moc se omlouvám…,“ Florina jí pokynutím ruky zastavila.
„Nevadí. Jsem si jistá, že kdyby byl v blízkosti, jistě by neváhal a ihned ke me přišel.
„Takže me nedáte povesit?“ otázala se mladá služka se slzami na tvářích.
„Ne. Ani můj manžel tvůj pán jistě ne, co se stalo, co mé díte?“
„Stále ho ještě nosíte ve svém lůni má pání, bůh nad ním dohlíží,“ promluvil onen muž.
„Díky, díky ti pane,ů zamumlala tiše a chtěla vstát, ale on jí to nedovolil.
„Musíte ještě odpočívat má paní, vaše tělo je ještě příliš slabé.
Flo si povzdechla, ale nevzpírala se tomu.
Felčar se zvedl a chystal se odejít, ale v tu chvíli se dveře rozrazily a v nich stál Vlado celý potřísnění od krve.
„Můj pane! Služebná se hluboce poklonila a v jejím hlase zazníval strach, ale on jí nevěnoval svojí pozornost, rychle přistoupil k posteli, vzal Flo za ruku a zeptal se jí.
„Jsi v pořádku má milovaná, co se stalo?“
„Měla zachvev bolesti, ale už je to v pořádku, můj pane.“
„Myslím, že bych ti měla něco říct.“
„Jdete!“ přikázal obema,“ ti se hluboce poklonili a opustili komnatu.
„Jen mluv má milovaná, jimal me obří strach, když jsem se dozvěděl, že se ti udělalo mdle.“
„Jsem v pořádku a, Flo se nadechla, podle Felčara je v pořádku i naše dítě.“
„Vskutku? Náš pán tě obdařil novým životem, opravdu čekáš mého syna?“
Nejsem si jistá, zdali to bude syn, ale cítím v sobe nový život.“
„Pán budiž pochválen, přál bych si ted hned uspořádat velkolepou hostinu…“
„A proč tak neučiníš můj milovaný? Flo se zatočila hlava, ale hned to přešlo.
Vlado si s jistou námahou sundal brnění zborcené krví.
„Musím se znovu vydat do bitvy. Ti prokletí Turci snad nikdy neodpočívají.
Zamrazilo ji, hlava se jí znovu zatočila.
„Má milována, není ti snad dobře, mám zavolat Felčara, jestliže něco zanedbal…“
„Ne, ne, udělal vše, co jen mohl, prosím manželi můj nikam neodjížděj, přenech to svému zástupci.
„Nemohu. Ti pohanští psi si nesmějí říct, že se jich Vlado bojí, porazím je tentokrát na hlavu, donutím je zalézt do té nejhlubší nory, ve které si budou několik měsíců lizat své rány.
„Prosím! Zůstaň tu se mnou.“
„Nemohu má milovaná. Mé jméno v nich budí strach, ale při pohledu na me, je přímo jimá strach.
„Vlado! Já tě prosím!“
„Vratím se, co nejdříve má lásko,“ zašeptal nežne a poté jí políbil.
„Pobiju všechny ty prokleté Turky a pak budeme moc býti spolu.“
Florina měla sevřený žaludek, težko se jí dýchalo, ale už se ho nepokoušela zastavit, moc dobře vedela, že musí do té bitvy vyrazit, jen jeho osobní přítomnost, může ducha jeho vojáků povznést natolik, že nebudou mít s Osmani žádné slitování.“
„Pak tedy jdi můj pane, pobij je všechny a pak se ke me vrat.“
„Vrátím se,“ znovu jí políbil a poté opustil její komnatu.
„At se mi vrátí,“ tiše se modlila, ale svíravý pocit jí neopustil, zase se cítila tak slabá, přála by si dojít k zrcadlu, ale cítila, že nemá dostatek sil.
„Kde jsi Alane, kde jsi?!“

Flo si moc a moc přeje, aby se jí Vlado vrátil, je to asi velká láska.

Bobby jednu z nich srazil k zemi, ale druhá ho tvrde udeřila do břicha a třetí se vrhla na tu dívku, která se snažila bránit, ale utočící žena byla silnější, povalila jí na zem, přitiskla její ruce k zemi a pak se jí zahryzla do krku.
Bobby vykřikl, ale jedna z tech dvou ho zrazila k zemi a vycenila na něj své tesáky.
Nechápal proč se nepokusí kousnout.
Sající upírka se od té dívky odtrhla, po brade jí stékala čerstvá krev.
Další žena se chtěla k té ležící dívce vrhnout, ochutnat trochu její krve, ale zarazila se, když ta, co se napila zaklopytala, cosi zachrčela a vzápětí vzplanula.
Obe dve zbývající upírky zaječely, ale Bobby byl rozhodnut jim nedat šanci, sebral ze země dlouhé dřevené dřívko a k jedné přiskočil a zezadu jí bodl do srdce, upírka se s jekotem svalila k zemi.
Třetí na něj vycenila zuby, z očé jí sálala nenávist, ale jakmile se Bobby pohnul, dala se na utek.
Bobby to dřívko zahjodil a poklekl k lapqající dívce.
„Jsi v pořádku, jak moc hluboko tě kousla?!“
„Já nevím, já nevím, ale bylo to, jako by mi protrhla kůži skrz na skrz.“
„to bude dobré. Najdeme někoho, kdo ti pomůže.
„Kdo by mi asi tak mohl pomoct, možná, že se mi splní mé přání, zbavím se rakoviny i když jsem takovým způsobem neplánovala.
„Tohle neříkej. Určitě neumřeš a ani se nestaneš jednou z nich.
Odtáhjla se od něho.
„A co když chci zemřít, co když se mi naskytla šance?!“
„Tohle neříkej. Určite se najde něco, co ti pomůže, ale ted te prosím, pomož ty me.“
„Ne. Vím, že bys chtěl pomoct své sestře a skoro žene, ale já chci jít domu, zapomenout na to,“ žena se pomalu postavila.
„Prosím. Musíš mi pomoc. Neumím si to vysvětlit, ale tvá krev by mohla být tešením, musíme je přece zachránít, jistě tam mezi nimi někoho máš?“
„Mám, ale to na tom nic nemení.“
„Prosím. Moc tě prosím, nemohu dopustit, aby se dostal k Susan a Sáře.“
„Je mi to líto opravdu líto, chci jít jen domu a na všechno zapomenout.
„Ono to samo nezmizí, jestli to ted nezastavíme, rozšíří se to, prosím Jessico!“
„Jak to, že znáš mé jméno?!“
„Vzpomínám si na tebe, chodili jsme do jedné školy, ty a Sára jste byly kamarádky, podstate tys byla její její jediná kamarádka!“
Jessica pohlédla dfo dálky.
„Já vím, ale i tak to nemůžu udelat, co když jim má krev uškodí, co když něco způsobím, něco, co nepůjde zvrátit.
„Je tady takové riziko, ale já veřím a žádám te, abys veřila také, Jess tvoje krev je může všechny zachránit.“
„Byly jsme kamarádky velmi blizké, ale to už je minulost, je to dávno pryč, je mi to opravdu líto, ale nemůžu to udělat, mám strach…,“ poté svojí ruku vykroutila zpoza jeho a vzápětí se rozeběhla pryč.
„Jessico počkej! Počkej! Jsi jejich nadeje!“ křičel Bobby, ale ona se nezastavila.
Chtěl se za ní rozeběhnout, ale nakonec to neudělal, proč taky, neměl ponětí, čeho se tak bojí, ale nutit jí nemohl, musela by se rozhodnout sama, zoufale si povzdechl a vydal se pomalu domu.
Ušel několik set metrů, když uslyšel povědomý ženský křik.
Rozeběhl se za tím hlasem a za chvili dorazil k místu , na kterém byla na zemi ležící Flo v honosných šatech a kolem ní, byly tři mladíci, kteří se z ní snažily ty šaty servat.
„Nechte ji na pokoji!“ přikázal jim Bobbym.
Všem třem se v rukou objevily, dlouhé ostré nože.
„Tak nás pojd zastavit!“
Bobby chtěl, ale, ale v tu chvili ho cosi udeřilo do hlavy a on se svalil k zemi a Flo/Elizabeth začala ječet.
Všichni tři mladící se zachechtali a s několika prudkými trhnutími z ní ty šaty servali.
„Veř mi, že ted si pořádne užijeme,“ zašeptal jeden z nich, ale než se jí mohl dotknout, kámen ho zezadu udeřil do hlavy a on se sesul.
Zbývající dva se otočili, ale zmohli se jen na otevření úst, neboť o pár okamžiků později, jim v srdcích drčely ostré šipky.
Třesoucí Jessica nechala kuši dopadnout na zem a sklonila se k Bobbymu.

Radej vstoupil do místnosti, kde se nacházel Vlad Dracula.
„Zastavil se v uctivé vzdálenosti a pokorně sklonil svojí hlavu
„Jaké zprávy mi přinášíš Radeji, mluv.
„Můj pane. Muž jménem Alan se napil z mladé ženy.“
„Výborně,“ hrabe se postavil.
„Nech ho sem přivést.“
Radej se znovu uklonil a chystal se vycouvat, ale po chvilce se zastavil.
„Proč si ještě tady?!“ z hlasu jeho pána číšel chlad.
„Omlouvám se můj pane, ale nemyslím si, že by bylo dobré tohjo muže v tom podporovat.
„Tak ty si to nemyslíš,“ Vlad se objevil za ním a Radej sebou škubnul.
„Nejpokorněji se omlouvám, ale on je jiný než my, jeho touha po krvi ho zcela ovládá…“
Vladova ruka mu dopadla na rameno.
Přestože to Radej ani necítil, uvnitř sama sebe se zachvěl.
„Nezpochybňuj mé jednání Radeji, snad jen v tom případe, že by si už nestal o svůj druhý život.
„Rozumím, můj pane, už se to nebude opakovat, okamžitě vám ho sem přivedu!“
„To nebude třeba,“ Vlado od něho odstoupil a pohlédl před sebe.
Radej učinil to samé znovu se ve svém nitru zachvěl.
Hledal na alana, na jeho bradu, která byla pokrytá krví, ale nebylo to to, co ho vyděsilo, byly to jeho očí, v Alanových očích byla vepsaná lačnost.
Vlad se pousmál a poté k němu přistoupil.
„Jsem rád, že jsi své volání konečně vyslyšel:“
„Pochopil jsem, že toto je můj osud můj pane,“ znělo to uctivé, ale Radejovi se něco nezdálo, neměl z toho dobrý pocit, ne snad proto, že by mu zavídel Draculovu přízeň, ne bylo v něm něco, z čeho mu vstávala kůže na těle a to i přesto, že byl prakticky mrtvý.
„Jsem velmi potěšen tvým pokrokem, ale myslím si, že bys mel zvolnit.
„Vždyť mel jen jednu mladou ženu, můj pane,“ ozval se Radej.“
„Opravdu?“ muži stojící za lanem se rozestoupili a Radej hledel na dva mladé sténající muže, na tečky na jejich krcích.
„Alan“ po něm vrhl nenápadný pohled, který rozhodne, nevyjadřoval přátelství.
„Samozřejmě můj pane. Již jsem svůj hlad utišil, nebudu se to opakovat,“ jakmile domluvil,“ jazykem, si slízl krev z brady.
„To předpokládám. Nyní můžete jít, přiveďte mi sem nějakou mladou ženu.“
„Mladou ženu, můj Lorde?“ nechápal radej.
„Ano. Mladou ženu, pokud možno ještě pannu, čím nevinnějším, tím bude její krev silnější.
„Samozřejmě jak si přejete,“ Radej vycouval.
„Alan“ se chtěl také vzdálit, ale Vlad ho zarazil.
„Až tohle vykonáte, chci, aby si ho zabil.“
V „Alanove“ tváři se nepohnul jediný sval.
„Jak si přeješ, můj lorde,“ znovu se uklonil a poté opustil místnost, v jeho úklone byl naznak pohrdání, ale Vlad si toho nevšimnul.
Otočil se k oknu a naskytl se mu pohled na obraz mladé nádherné ženy, byla to „Flo“.
„Pomstím te má milována, přísahám, že všichni ti tzv dobří křesťané, svému osudu neuniknou, zaplatí za to, že mi te vzali,“ jakmile domluvil, vyrostly mu špičáky.
„Bude to hostina, na kterou se nezapomíná,“ zašeptal, políbil ženu na obraze a vzápětí opustil komnatu.

Asi to bude krvavá hostina, že? Když se jedná o upíry.