Zivot po smrti

Dalo by se tak říct

Bobby opatrně sebral kuši z jejích rukou.
„Ještě nikdy jsem nezabila, nic ani hmyz a ted jsem zabila tři ženy…“
„Nezabila jsi je. Nemohla jsi je zabít, byly už mrtvé.“
Jess se slabe pousmála.
„To je fakt, ale to na tom nic nemění.
„Mění to fakt, že jsem díky tobe stále naživu.“
„Musela jsem se vrátit. Nechci, aby to pokračovala, aby ten muž nebo co to je, tímto způsobem zotročoval ženy i muže.
„My ho nějak zastavíme, ale ted se musím vrátit ke své sestře a skoro žene.
Jess ho pomalu pustila.
„Zní to opravdu trošku zvláštne.
„To bezpochyby, ale nic moc s tím nenadělám, kde se sejdeme, nechci tě strašit, ale až se o tom ten upír dozví, půjde po tobe.
„Jess se otřásla.
„To zní tak neuveřitelne, ale je to pravda, mám z něho husí kůži.
„Proto se musíš hned schovat.“
„Nemám kám jít, můžu jít s tebou Bobby, jestli budeme spolu, nebude to mít lehký.“
„Nevím jestli je to dobrý nápad, netuším, co na to řeknou.“
„Rekni jim, že jsem poslem toho upírá.“
„Nevím jestli tomu uveří a pak je to příliš nebezpečné.“
„Jestli je chceš učinit imunní vůči jeho kousnutí, musím tam být, budeš pak mít vetší šanci, udělat z mé krve něco, co ho snad zastaví.“
„V to doufám, ale nechci ho zabít, je to můj kamarád…“
„Opravdu? Proč mám pocit, že on je tím důvodem, proč je tvoje žena jen napůl tvojí ženou.
„Nechci o tom mluvit? Podstatné je, že tam někde uvnitř, je to stále ten Alan a já ho musím zachránit, ale nejprve…,“ Bobbyho přerušil ženský křik, který k nim doléhal z blízkého místa.
„to bude ona, myslím, že je nebezpečí,“ Bobby se rozeběhl.
„Počkej na me,“ zavolala za ním Jess, ale on se nezastavil.
Zvedla kuši ze země, zkušen e jí nabila a pak se rozeb žhla za ním.
Bobby po několika minutách dobehl na místo, na kterém se nacházela „Flo“.
Bylo zřejmé, že je značne vydešená a on hned pochopil proč.
Ze všech stran na ní doraželi nějací mladí muži, byli čtyři, netušil, jestli jsou to upíři, ale i kdyby byli, musel jí zachránit.
Ohlédl se dozadu, Jessicu nikde neviděl, možná, že to bude tak lepší, nemusí se na ní aspoň ohlížet, nebyl jsi jistý, jestli by dokázal ochránit obe dve.
„Nechte ji!“ přikazal těm čtyřech tím nejsilnějším hlasem, jakého byl schopen.
Dva z nich nepřestali na „Flo“ dorážet, snažili se z ní servat šaty, ale ona se jim bránila.
Další dva se zvedli a natočili se k němu.
Měli normální vzevření, zcela jistě nebyli upíři, ale to jejich tetování na ramenech, nevěstilo nic dobrého.
„Radím ti, abys odtud hned vypadl,“ promluvil jeden z nich a pak velmi rychle zamával malým, ale viditelne ostrým nožem.
„To, že měli všichni čtyři nože, situaci trochu komplikovalo, ale i přesto Bobby neustoupil.
„Nechte jí být!“ zopakoval ještě důrazněji.
Ti mladíci se však jen zasmáli a sápali po kříčící „Flo“ ještě s větší intenzitou a ona je marne odstrkovala a bobbymu nemohlo uniknout, že je její odpor s každou vteřinou slabší a slabší, jestli něco neudělá…“
Ozval se zvuk, který připomínal trhání a vzápětí začali všichni mladíci vitezne křičet.
Už nemohl déle čekat, mel jen dve možnosti a to bud odtud odejít a nechat jim Elizabeth napospas a nebo se jich nějak zbavit, jeho pohled mu znovu padl na to jejich tetování, nebyl jsi jistý, ale nemohl se zbavit pocitu, že už ho někdevidel.
Jednomu mladíkovi se podařilo ty šaty znovu natrhnout a Elizabeth začala cosi ječet ve své rodné řeči.
„Ztichneš! Mela bys být ráda, že se ti dostane té pocty!“
Ona však nepřestala křičet.
„Já jsem te varoval!“ jeden z nich jí vrazil facku.
„To byla příležitost, Bobby k němu přiskočil a udeřil ho do obličeje nejprve jednou a pak podruhé
Ostatní tři tím byli nejdřív zaskočeni, ale vzápetí se na Bobbyho vrhlki, prvnímu se vyhnul, stejne tak i tomu druhému, ale ten třetí mu se svým nožem zajel do paže a Bobby zakřičel bolestí.
„Pochopíš, že plést se do toho, byla velká chyba,“ zasyčel jeden z nich a pak udeřil a pak znovu a znovu.
„To si nemyslím,“ zasípůal Bobby a poté vhodil nejbližšímu mladíkovi hrst písku do očí.
Ten vykřikl a zapotácel se, mával svým nožem tak nešikovne, že zasáhl jednohjo ze svých kumpánů, Bobby se pokusil odvalit stranou, ale bodavá bolest v paži mu to znemožnila a to už ho ten třetí znovu udeřil.
„To si vyžne nemel dělat,“ vyprsknul na něj a pak se ho chystal bodnout, ale vzduchem prosvíštěl šíp, který se mu zaryl do čela a on se zřítil k zemi.
Ostatní tři začali křičet a vrážet do sebe, snažíc se z toho místa dostat, ale nedařilůo se jim to, příliš si navzájem překáželi, vzduchem cosi prosvištělo a druhý mladík se zřítil k zemi s propíchnutím krkem.
Třetí padl na kolena.
„Nezabijejte me, jen jsem plnnil povinnost.
„Kdo ti něco takového přikázal.
„Prosím nezabijejte me, já se chci stat jen jednim z nich,“ knoural mladíka ve tváři měl hrůzu.
„Kým si se chtěl stát?!“ ta bolest byla pronikavější a to ani radeji nemyslel na vytékající krev.
„Nezabijejte me prosím, nezabijte me, chtěl jsem je, aby nám dali požehnaní, aby nám dovolil stát se jednim z nich!“
„Kým? O kom to mluvíš?!“
„Chtěli jsme jen zažít život po smrti a pak se vrátit zpět, prosím! Prosím!“
„Zmiz mi z očí,“ přikázal mu Bobby, ale jakmile se ten mladík pohnul, něco ostrého se mu zarylo do hrudi a on se s hrčením složil k zemi.
Bobby se ohlédl, musel přitom tisknout ústa, ale nikoho nevidel.
Ten čtvrtý se s křikem rozeběhl pryč, nic ho nezasáhlo.
Pomalu se přiblížil k Elizabeth, která na něho vydešene hledela.
„To jsem já Bobby, nechci ti ublížit, už jsme se videli vzpomínáš?“
Elizabeth na něho hledela, nic neříkala.
„Bude to dobré, jen se musíme odsud dostat…,“ Bobbyho tvář se zkřivila bolestí.
„Pomůžu vám,“ ozval se blízko něj ženský hlas.
„Jesiko jsem tak rád, že jsi tady.“
„tys pomohl me, já pomůžu tobe,“řekla a pak mu pomohla vstát.
Elizabeth váhala, ale pak se k ním připojila.
Ani jeden z nich si nevšimnul opodál položené kuše, na které byla čerstvá krev.
O několik vteřin pozdeji, prořízl opuštené místo, bolestný mužský křik, ale Bobby ho nevnímal, motala se mu hlava, celé tělo měl najednou tak slabé.
Elizabeth se podívala na Jess, ta se povzbudive usmála.
Elizabeth si nemohla nevšimnout čerstvé krve na jejich zubech, otevřela ústa, ale nevyšlo z ni ani jedno slovo, bránil jí v tom ostrý předmět přiložení k jejim zádům.
„Za chvilku tam Bobby budeme, za chvilku už bude dobře,“ šeptala Jess a po stranách jí vyrostly dva ostré tésáky.

Už to vypadalo tak nadějně, že se zachrání, ale nemohli vědět, že Jess je upírka.

A co myslíš, že ted bude?


Bobby, Elizabeth a Jessica vstoupili do domu.
„Udělejte si pohodlí, třeba i čaj, já se za chvíli vrátím, jdu se opláchnout.
„Jistě my si nějak poradíme, že ano Elizabeth?“ Jessica se na Elizabeth otočila a její tesáky se zasunuly.
Elizabeth nic neříkala, jen na ní vyděšeně hleděla.
„Bobby se na ní ustaraně zahleděl.
„Jsi v pořádku?“ oslovil ji.
Ona po chvilce přikývla.
„Jen se bež osprchovat, udělám ji čaj, je jen nejspíš trochu otřesená z toho přepadení.“
„Máš pravdu,“ Bobby odešel a obe dve o chvilku pozdeji, uslyšely téct vodu.
„Ani se odtud nehni ty středověká hlupačko, já jsi jdu s Bobbym trochu užít,“ Jess se tiše zasmála a poté se kousla do rtu.
„S rozkoší slizla stékající krev a vzápětí se vydala za Bobbym.
Elizabeth beze slova sepjala ruce.
Bobby se mezitím sprchoval, absolutně netušíc, že se k němu Jessica blíží.
Plně si vychutnával tekoucí vodu.
Jessica přistoupila těsně k zakrytému sprchovému koutu.
Na jejich rtech se rozšířil úsměv a poté ze sebe shodila všechno oblečení a následně rozhrnula záves a vstoupila do sprchového koutu.
Bobby si jí nejprve nevšimnul, ale pak ucítil její ruku na svých zádech.
tělem mu nejprve projelo zamrazení a poté se pomalu otočil.
Oči se mu překvapeně rozšířily.
„Jessico, co tady děláš? Vždyť jsem vám říkal, že se jdu osprchovat…“
„Já vím. Jsem tu, abych ti poděkovala,“ během svých slov mu začala mýdlem přejíždět po hrudi.
Cítil, jak jeho tělem prostupuje vzrušení, bylo jasne, že ho Jessica vzrušuje, ale nic takového si Ted nemohl dovolit, musel přijít na to, jak pomoct Sáře a Susan a težko na to přijde, když se bude oddávat sexu.
„S námahou odstrčil její ruce, ale nezdálo se, že by s tím chtěla přestat, přitiskla se k nemu, on jasně vnímal její prsa na své hrudi a jeho přesvědčení, že musí myslet na záchranu Sáry a Susan sláblo a ona tomu napomáhala, přejížděla mu rukama po celém těle.
„Ne. Odstrčil jí od sebe.
„To nejde, nemůžu, ne ted, ony mě potřebují.
„Co na nich záleží, ted jsme tady jen ty a já,“ Jessica ho přitlačila ke stene a Bobbyho to začalo bolet.
„Jessico přestaň, „ pokusil se jí odstrčit, ale ona se nedala, byla poměrně silná a v nem začal klíčit nepříjemný pocit.
„Přesně tak,“ přikývla s úsměvem a přitlačila mu obě dvě ruce ke stene.
„To není pravda. Nemůžeš být upírka…“
„Vážně ne? V tom případe, sleduj,“ po stranách jí vyrašily dva ostré tesáky.
„Jestli si jedna z nich, proč si ty tři zabila?“
„Abych se k tobe dostala, nic pro nás neznamenala a můj pán se ze me nenapil, všechno jsme to jen zinscenovali, protože jsme věděli, že tomu uvěříš.
„Takže to všechno byla lež?!“
Jessica mlaskla.
„Hlavně s tím prosím nezačínej, s tím si na mě nepřijdeš a ano, všechno to byla lež teda až na tu leukémii, ale můj pán mě z ní vyléčil a já se mu teď vděčím,“ přiblížila svůj obličej k jeho ruku.
„To se nikdy nestane!“ Bobby zabral, ale veškera jeho snaha byla marná, byla silnější než on.
„Ušetři si marnou snahu, věř mi, nemá to žádný smysl.“
„Elizabeth!“ zakřičel zoufale, ale ona se zasmála.
„Bojím se, že nepřijde.“
„Jestli si jí něco udělala…!“
Tak co, co uděláš?! Ne nezabila, ani to nebylo potřeba.“
„Elizabeth!“ zakřičel znovu, ale nikdo nepřišel.
Říkala jsem ti, že je to marné, bylo mi s tebou fajn, ale je načase se rozloučit.“
„Nikdy!“ naposledy se vzepřel, cítil ve svých rukách bolest, svaly se mu napínaly, ale všechna jeho snaha byla marná, Elizabeth se sice postavila, ale nikam nešla.
„Vážně hezký pokus,“ ocenila ho Jess a pak se její tesáky zabořily do jeho krku.
Bobby znovu zakřičel a pak ještě jednou, ale Elizabeth zůstávala na místě, ruce stále sepjaté a Jess sála a sála, až nakonec Bobby padl k zemi.
Odtrhla se a jazykem si ze svých rtů olízla čerstvou krev, blaženě zamlaskala.
„Přeji ti dobrou noc, užij si sny,“ a poté ten sprchový kout opustila.

Flo pomalu otevřela oči. Uvidela jak se nad ní sklání nějaka velmi stará žena.
„Jak se citíš má paní?“ zeptala se jí překvapive jemným hlasem.
„Už o něco lépe, co se stalo, co mé díte?“
„Je v pořádku. Náš pán bude potešen, že se vám obema vede dobře.“
ůOn se ještě nevrátil?“
„Ne má paní. Podle zpráv, které se k nám dostali, urputne…,“ ženu odstrčil Felčar, kořenářka se zamračila, ale nic neřekla.
„Náš pán se vrátí v pořádku má paní, ted se musíme postarat o vás.
„Vždyť ta žena řekla, že jsem v pořádku.“
„Je to kořenářka, těm se nedá tak úplne veřit, ale má pravdu, už je vám mnohem lépe, ale za žádnou cenu nevstávejte z postele.“
„Chtěla bych se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„To nejde má pání, musíte odpočívat, nesmíve připustit, aby se horečka vrátila zpět.
Flo si rezignovane povzdechla, bylo jí jasné, že její plány, najít Vláda, jsou nadobro zhatene, i kdyby v tom nikdo nebránil, nejspíš by nikam nedošla, cítila se tak slabá.
„Donesu vám nějaký posilnující lektvar má paní,“ ozvala se stará kořenářka a chtěla odejít, ale v tom flo silne rozbolela hlava a před očima jí přebehlo několik obrazů, videla Alana jak saje z nějaké dívky, jak si upír v tele Alana k sobe přitahuje Sáru a Susan, odhrnuje jim vlasy z krků a ony se mu nebrání, jen se spokojene usmívají a také Bobbyho ležet na zemi s krví kolem jeho těla a s dvema tečkami, na jeho krku.
„Ne!“ vykřikla!“ a ruce jí vystřelily vzhůru.
„Má paní to bude dobré, má paní,“ snažila se jí uklidnit kořenářka, ale nedařilo se jí to.
„Proboha všechny zabije, všechny je zabije, jestli ho hned nezastavíme, všechny je zabije, musíme ho zastavit, musíme ho zastavit!“ dopadla zpátky na postel a kořenářka jí sáhla na čelo, bylo horké.
Felčar od ní ustoupil a pokřižoval se.
„O tomhle se nikde nezminíš, je ti to jasné?“ otočila se na něho kořenářka.
„Naše paní je posedlá dáblem!“ zašeptal Felčasr a znovu se pokřižoval.
„Rozumíš mi?! Nikomu o tomhle nepovíš!“ Stařena se na něho zadívala a on znovu ucouvnul.
„Já to vedel! Vedel jsem to! Jsi jim označená, vrchní kněz to musí ihned vedet, musím ho okamžite informovat!“ chtěl vybehnout pryč, ale služka, co stála za ním, na nic nečekala a udeřila vázou o jeho hlavu, váza se roztříštila a on se sesul k zemi.
„Já jsem ho zabila, bůh me chraň,“ zašeptala mladá dívka zdešene a zakryla si ústa.
„Naší povinnosti je chránit naší paní, náš pán by si to tak přál, uklid to tělo.
Dívka roztřesene přikývla.
„Kdy jí tu hroznou novinu sdělíme?“
„až nadejde správný strach,“ zamumlala témeř nezřetelne stařene a hledela přitom na něklidne spící Flo, jejiž rty se každou chvíli pohybovaly a ona slyšela.
„Musíme toho upíra zastavit, musíme ho zastavit, dřív než někoho zabije, chtěla bych zpátky, ale zároven ho nechci opustit, přestaň s tím Alane, přestaň s tím…“
„Co říká?“ zajímalo tu dívku?“
„Jen blábolení nemocné, bude zas jistě v pořádku, postarej se o to tělo, rychle nikdo ho nesmí najít, no tak rychle.“
Dívka přikývla a podařilo se jí toho Felčara odtáhnout.
„Všechno zas bude dobré má paní, vše zas bude dobré.“

Jess prošla kolem v křesle přitisknuté Elizabeth.
„Vyřid Bobbymu, že mu děkuji za dobrou večeři, Elizabeth,“ Jess se zasmála a vycednila na ní své do krve zbarvené zuby, Elizabeth se ještě více přitiskla k křeslu.
Jess vzala za kliku, ale místo otevření, se obrátila k Elizabeth a její oči se zužily.
Elizabeth se zmocnil mrazivý pocit, ale přesto byla dál jak přikovaná k tomu křesla.
„Možná, že bych si mohla dál nějaký ten zákusek, co říkáš?
Neříkám, že byl špatný, to vůbec ne, ale možná, že by chtěl můj Pán oliznout i trochu té tvé krve,“ malinko se k ní přiblížila.
Elizabeth sice zvedla ruce, ale nevypadalo to, že by se chtěla bránit.
Ty moje malá chudinko,“ projevila falešný soucit a posadila se vedle ní a nedbala toho, že jí po brade ještě stále stéká Bobbyho krev.
Elizabeth se zachvěla a rukou si nahmatala svůj krk, nenašla tam však zřejme to co hledala, jelikož se jí její oči ještě více rozšířily.
„Musí to být opravdu hrozný pocit, citit se tak vystrašene, zmatene, být v úplně cizém svetě, byť v podobném těle, že ano?“
Elizabeth se od ní pokusila odtáhnout, ale Jess jí to nedovola, zaryla své nehty do její kůže,“ Elizabeth sykla bolestí.
Jess se pohrdave ušklíbla.
„Myslela jsem, že když ses v tomhle těle, tak bys mohla něco vydržet.
Elizabeth otevřela ústa, ale nevydala ze sebe ani hlásku.
„Nenamáhej se, stejně bych ti nerozuměla,“ Jessica jí odhrnula její vlasy z ruku, Elizabeth se nebránila, byla stále celá tuhá.
„Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem ještě neměla tu čest, pochutnat si na šlechtické krví, přece jen, dneds je o dost težší se k nějakému tomu šlechtici dostat, proto jistě chápeš, jak moc je to pro me lákavé,“ obe dve uslyšely slabé zachrčení.
Jess se nepatrne zamračila, ale pak přiblížila své ústa k její šíji, Eli se znovu zachvěla.
„Ale no tak, není púřece důvod mít strach, nevím, co jsi slyšela, snad jen při tom prokousnutí, pocitíš slabou bolest, ale ta pak zmizí a během toho, co se ti to deje, pocituješ jen příjemne se rozlévající teplo,“ Jessin hlas slabnul, poslední slova už šeptala velmi tiše, vzpomínala na dva vysoké urostlé muže, kteří jí jednoho dne přepadli, povalili na zem a zatímco jí jeden z nich znásilňoval, druhý z ní pil, bylo težké říct, co bolelo víc, nakonec jí přinutil vypít krev a pak odešli a nechali jí tam nahou, poníženou a připravenou zemřít a zároven se zrodit,“ ze vzpomínek jí vytrhlo další Bobbyho zasténání.
„Možná, že jsem nebyla dost důkladná, počkej tu na me,“ zamumlala k Elizabeth, která vypadala pořád stejne vyděšeně a nehybně, ale ve skutečnosti se snažila dosáhnout, na malý stříbrný křížek, nakonec se jí to podařilo a ve chvíli, kdy se k ní Jess sklonila a políbila jí na její šiji, vší silou, jí ten stříbrný křížek, přitiskla na její krk.
Ozvalo se zasyčení a Jess od ní bleskove odskočila a ten křížek odhodila do dálky.
„Ty zatracená mrcho, chtěla jsem si tě nechat na později, ale máš pravdu, to by už nebylo ono,“ vycenila své zuby a chtěla se na ní vrhnout, ale Elizabeth, přesto, že se strachem klepala, jí co nejsilněji udeřila svojí nohou do břicha a a podařilo se jí tak Jess, odstrčit několik metrů.
„To si neměla dělat středověká hlupačku,“ zasyčela Jess, ale než se k ní mohla vydat, do tváře jí zasvítilo žhavé slunce.
„Ne!“ zaječela, ale nebylo jí to nic platné, vzápětí začala hořet a během několika okamžiků shořela.
„Ne! Ne!“ ječela a nakonec utichla, po pár vteřinách z ní zůstal jen prách.
Elizabeth sepjala dlane a její ruce se sepjali.
O chvíli pozdeji jí vyrušilo další zasténání.
Pomalu se zvedla, ruce a nohy se jí stále chvěly a pomalu postupovala do koupelny, když tam přišla, musela se velmi snažit, aby udržela obsah jídla ve svém žaludku, na zemi totiž ležel Bobby ve své vlastní krví.
„Elizabeth…,“ zachraptel.
„Maličko se k němu přiblížila.
Bobby namáhavě zvedl svou hlavu.
„Pomoz mi…, pomoz mi zemřít…!“ zasípal a vzápětí ztratil vedomí.
Ona ustoupila dozadu, kde se od něj odvrátila.

Dobře, že Jess shořela. Ale teď jak se zachová Elizabeth.

Tohle je zatím vše:-)

Alan potácivým krokem došel k nějaké zdi, rukou se o ní opřel a přerývavě dýchal, nebo si to aspoň myslel, ale po několika vteřinách si uvědomil, že nedýchá, že ani nemůže.
Zatočila se mu hlava a on mel co dělat, aby se udržel na nohou, jednou nohou šlápl do velké louže.
Sklonil se k ní, ale svůj odraz v ní neviděl.
Rukama si ohmatal svojí tvář, ve vodě nebylo stále nic vidět.
„Co jsem to udělal?“ zašeptal a cítil, jak celým jeho tělem prostupuje mrazení.
Uslyšel za sebou nějaké kroky.
Pomalu se otočil a hleděl na 15 letou dívku, která na něho hleděla nevinnýma očima.
„Není vám snad dobře pane?“ oslovila ho tiše.
„Jdi pryč?“ zasípal a snažil se nevnímat onu pronikavou vuni čerstvé krve, která z ní vyzařovala, at pohledl na její hlavu, ruku, nohu, krk odevšad cítil vábení čerstvé mladé nevinné krve.
Skubnul sebou a sklonil hlavu.
Ta dívka se k němu malinko přiblížila, velmi opatrně k němu natáhla svojí ruku, nereagoval, ale touha uchopit její ruku do své, zakousnout se jí do její tepny, byla každou chvíli silnější.
„Jdi pryč, zopakoval a olízl si přitom své rty, nechtěl to udělat, ale nemohl si pomoct.
„Chtěla bych vám pomoci, maminka mi vždycky říkala, že mám pomáhat těm, kteří to potřebují, a vy to potřebujete.
„Jdi pryč!“ zvýšil Alan svůj hlas, ale znovu si své rty jazykem olízl a malinko zvedl svojí hlavu a zahleděl se na její krk, pulsující volání čerstvé krve bylo tak silné, zachvěly se mu ruce.
„Vaše oči…,“ zašeptala dívka a ustoupila o krok dozadu.
„Budu pořádku, jen prosím jdi, jdi!“
““ Dívka se pomalu postavila celá se třásla.
„Upíři…, upíři…“
Dívka se chtěla otočit, ale Alan jí nedal jí nedal šanci k útěku, bleskově k ní přiskočil, srazil jí k zemi, ale jeho tesáky nezamířily k jejímu krku, ale k levé ruce, kde se zakously do tepny.
Dívka zaječela a snažila se ho zbavit, ale on jí nepustil, napil se z ní znovu a znovu, nepřestávala křičet.
Z nedaleka k němu dolehly nějaké hlasy, přestal sát a zvedl hlavu, viděl, jak se k němu blíží tři muži.
„Omlouvám se, ale nemohu si pomoct, omlouvám se,“ zašeptal s ústy celými od její krve a pak se zvedl a rozeběhl se pryč.
Jeden z mužů se k ní sklonil a další dva se za ním s klacky rozeběhli a za chvíli už ho skoro měli, Alan nedokázal běžet, prostě nemohl, bližší z těch mužů ho udeřil a vzápětí srazil k zemi, ten druhý mu uštědřil další ránu a pak zas další.
„Zabiju te ty pekelná stvůro! Pošlu tě tam, kam patříš!“ křičel ten muž a znovu ho udeřil, Alanovi začala ze rtů vytékat jeho vlastní krev, celé tělo jako by mel v plamenech, ale přesto se nebránil.
„Pošlu tě zpět do pekel, nemrtvá stvůro!“ opakoval stále dokola jeden z těch dvou mužů a chystal se ho znovu uhodit, ale v tom na něho zezadu někdo skočil, zahryzl se mu do krku a povalil ho na zem.
Ten druhý muž se rozmáchl, ale v tom skrz jeho břicho projel meč a on se zřítil k zemi a na zemi ležící Alan, sledoval, jak se na jeho krk, vrhá nějaká mladá žena, ta samá, ze které se před jistou dobou sám krmil.
Ležící muži chraptěli, pokoušeli se bránit, ale jejich odpor byl marný a s každou uplynulou vteřinou slábl a slábl, až ochabl úplně.
Radej neboť on byl ten, který mu přispěchal na pomoc, se od ležící muže odtrhl od toho druhého tu ženu, která to však nesla s nelibostí.
Pomohl Alanovi vstát.
„Vidím, že si nezahálel, to je dobře, alespoň budeš připravený.“
„Připravený na co?“
„Už si zapomněl? Náš Pán má přece jistý plán, pojď ať na nás nemusí čekat, nebylo by moudré ho rozhněvat.
Alanův pohled zaletěl k ležící dívce.
„Trochu me překvapuje, že si jí vychutnal takhle, ale nic proti tomu nemám.“
„Mohu jí také ochutnat?“ otázala se chtivě ona žena.
„Ne. Myslím, že jsi měla až až, vzpomeň si, jaká prvotřídní hostina nás čeká.“
Trochu zklamaně se stáhla dozadu, pak se obrátila k Alanovi a zhluboka ho políbila, cítil na svých rtech její rty a stejně tak i krev, která jim oběma stékala po brade.
„Nechte toho! Náš Pán čeká!“ odtrhl je od sebe Radej.
„Samozřejmě,“ žena si olizla své rty a blaženě zamlaskala.
„Pojd Alane. Za chvíli si budeme moct dopřát víc?“ promluvil na něj Radej, ale on ho vnímal jen zčásti, jak tak hledel na krev na svém oblečení, zatočila se mu hlava.
„Není ti nic můj pane?“otázala se ho ta žena.
„Jsem v pořádku, kam, že jdeme?“
Radej se zamračil.
„Jdeme pomoci našemu Pánu s jeho minulostí, copak si zapomněl, na velkolepou hostinu, na které jsme každou chvíli očekávání?!“
„Nemohu se dočkat, nemohu se dočkat, až si své rty zvláčím v nějaké panenské krví,“ zasnila se ta žena.
„Musím se z toho nějak dostat, prosím musím se z toho nějak dostat!“ proběhlo Alanovi hlavou a poté všichni tři odešli a nechali stenající muže ležet na zemi.
Dívka se pomalu postavila, jen tak tak, se udržela na nohou, celá se chvěla.
„Upíří…, upíři, chtějí nás zahubit, stůj při nás náš Pane, stůj při nás náš Pana,“ šeptala mezitím ta dívka a snažila se rozeběhnout, ale nedařilo se jí to kvůli stále vytékají krve z jejího zápěstí.
„Musím je varovat, dej mi sílu můj Pane, dej mi sílu, ušla asi dalších deset, pak dvacet kroků, každou chvíli se cítila slabší a slabší, síly jí kvapem opouštěly, po dalších deseti krocích se jí podlomila kolena a ona dopadla na zem.
„Musím je varovat, musím je varovat,“ chraptěla, ale už neměla sílu pokračovat
„Upíři, upíři!“ zakřičela, jak nejsilněji dokázala a poté jí hlava klesla k zemi.

Elizabeth seděla u Bobbyho. Nevěděla, co má dělat. Ta žena, která před chvilkou shořela, byla dcerou Temnot a pravděpodobné učinila z muže, který ležel před ní na gauči to samé, což znamenalo, že by ho měla zabít.
Otočila se a hleděla v tomto podivném dome něco, čím by to mohla udělat, vždyť on sám jí o to požádal.
Bobby zasténal, ale neprobral se, všímala si potu na jeho čele, stejně tak i na nohou a na rukou, bylo jí jasné, že se pomalu, ale jistě proměňuje ve tvora temného, který jí jistojistě zabije, pokud ho ona nezabije první.
Zvedla se. Byla tu už nějakou dobu, ale stále si nezvykla, že se nachází v tele někoho, kdo je nejen lehčí nežli ona, ale nosí tohle neuvěřitelně lehké oblečení.
Bobby znovu zasténal a k ní se dostalo tiché mumlání.
„Sáro, Susan odpuste mi, že jsem vás nezachránil, je mi to líto sestřičko, je mi to líto…,“ jeho tvář se zkřivila bolestí a několikrát sebou škubnul.
Prohledala tedy celý dům, koukla se do každé škvíry, pod postel, za skříní.
Našla Samozřejmě několik dřevených věcí, které by mohla použít, ale žádné nebylo dost dlouhé, věděla, že každé z těch dřívek, by způsobilo Bobbymu dlouhou a velmi pomalou smrt a to ona nechtěla.
„Jistě byl to cizinec, který tak nějak mohl za to, že se ocitla tady na tomto místě, ale dobře se o ní staral a především jí zachránil, před těmi zkaženými muži, nebýt jeho, tak by nejspíš byla zneuctěná či snad dokonce i mrtvá.
Zastavila se a její pohled padl na třesoucího se Bobbyho, který stále cosi mumlal.
Obešla tedy Gauč a na druhé straně, narazila na zemi ležící dřevený kolík.
Sebrala ho a na mysli jí vytanula vzpomínka, jak ho Bobby sám vyřezal s tím, že ho použije proti tomu, kdo se nachází v Alanove tele.
Nechápala sice, o čem to mluví, ale teď byla vděčná, že našla něco, čím bude moc jeho smrt učinit rychlou a téměř bezbolestnou.
Přešla k Bobbymu, který se potil víc a víc.
Zvedla ruku do výšky, připravená bodnout do srdce, ale předtím, než mohla spustit ruku dolu, Bobby otevřel oči.
Ruka se jí zachvěla a ona chtěla ten kolík položit, ale Bobby jí tu ruku zachytil.
„Udělej to, nedovol, aby se to ze me stalo, udělej to,“ jeho hlas byl mdlý téměř neslyšný.
„Nemohu, nemohu to učiniti, když si naživu.“
Elizabeth! Já tě prosím! Jestli to neuděláš, ublížím ti a pak dalším a dalším, nedovol mi proměnit se, moc tě prosím…,“ Bobby se rozkašlal a z úst mu začala vytékat krev.
„Umírám, ale nechci umřít takhle, urychli to, zastav to!“
„Učiním tak, to slibuji,“ šeptla a znovu pozvedla svou ruku.
Na Bobbyho rtech se objevil naznak úsměvu.
„Děkuji,“ zamumlal a poté zavřel své oči.
Elizabeth se rozpřáhla, mířila tím kolíkem k srdci, ale kolík se ho nikdy nedotkl, snad jen svou špičkou, neboť ve stejnou chvíli Eliuzabeth od Bobbyho někdo odhodil, nějaký muž jí chytil za levou ruku a smýkl s ní na zem, kolík jí vypadl z ruky a Susan ,která byla za tím mužem, ho rozlomila napůl.
„Ne!“ zakřičela a chtěla se postavit, ale muž co už jí jednou udeřil, učinil tak znovu a následně se vrhl k jejímu krku.
Elizabeth se pokusila bránit, ale bylo to marné, jeho ostré zuby se jí zahryzly do krku, zaječela, ve stejné chvíli nadskočila Flo ze své postele a služebná spatřila, jak se jí na krku, vytvořily dvě tečky.
Chtěla začit ječet, ale bába kořenářka, jí omráčila.
„Má nebohá paní,“ zašeptala.
„Nech jí! Přikázala mu Sáru a on jí neochotně uposlechl, odtrhl se od sténající Elizabeth. Ani Susan, Ani Sára nebyly kousnuté, ale obě dve se při pohledu na stékající krev olízly.
Pak obrátily svojí pozornost ke stenajícímu Bobbymu.
„Ubohý bratr, můj ubohý bratr,“ ušklíbla se Susan.
„Přišly jsme právě včas.
„Doneste ho našemu Pánovi, po tomhle už nás bude zcela jistě chtít přijmout do svých řad.“
„Co s ní?“ zeptal se nevraživě muž, kterého přinutily, aby jí nechal.
„Nech jí tady, ta nikomu neuškodí.“
„právě proto bych se mel o ní postarat!“
Rysy v Sařine tváři ztvrdly.
„Řekla jsem, abys jí nechal být, zpochybňuješ snad Pánova slova?!“
„Jistě, že ne,“ muž se olízl a pak se od Elizabeth odvrátil a všichni odešli.
Elizabeth se pokusila postavit, ale nedokázala to, jako by bylo celé tělo nehybné.

To je tedy dost smůla, že se Elizabeth nepodařilo zabít Bobbyho a tím ukončit jeho trápení.

A bude hůř

Florina otevřela své oči. Hned je však zase zavřela. Bylo zřejmé, že musela spát nejméně 12 hodin, ale stále se cítila tak unavená.
„Má paní?“ dolehl k ní slabý ženský hlas.
Odolala nutkání nechat své oči zavřené a pomalu je otevřela.
Spatřila nad sebou naklánět ženu, která se o ní v poslední době starala.
„Co se stalo, vrátil se už můj manžel váš Pán?“ její hlas byl tichý.
Stará služebná se otočila k mladé a Florina si teprve teď uvědomila, že obě dve mají na krku uvázané černé šátky.
Zmocnila se jí neblahá předtucha, zamrazilo jí po celém těle.
„Co se stalo, kde je Vlado můj manžel, proč máte na sobe ty černé šátky,“ pokusila se nadzvednout, ale stařena jí to nedovolila.
„Musíte zůstat ležet má paní, musíte myslet na dítě, které v sobe nesete.
„Chci ho vidět, chci ho okamžitě vidět!“ znovu se pokusila posadit, ale stařena jí znovu tentokrát s pomocí té služky zatlačila zpět do postele.
„Snažně vás prosím, upokojte se.“
„Chci ho vidět, chci ho vidět,“ opakovala Florina, ale už se nepokoušela posadit.
„Ted to bohužel nejde má paní, připravují ho na důstojný odchod, vy se nesmíte namáhat, myslete na díte, na plod vaší lásky.
„Jak se to stalo, jak se to stalo…?“ Flo se zlomil hlas, ve tváři byla bledá, po zádech jí stékal studený pot, v očích se jí leskly slzy.¨
Stařena nejprve sklonila hlavu a pak jí zvedla a zahleděla se jí do očí.
Zemřel statečně, bojoval do poslední chvíli, tak jak se na šlechtice patří, nepřátelé při pohledu trnuli hrůzou, klepali se jim kolena, byli tak těžkopádní, pobil mnoho z nich, ale…“
„Pak co?!“ Flo jí zatahala za halenu.
Stařena pohlédla na mladou dívku, která měla také v očích slzy.
Když už to vypadalo, že zvítězí, že s boží pomocí porazí další, zezadu se k němu přiblížil jeden z jeho nejvěrnějších druhů a do ucha mu pošeptal, že jste mrtvá, že jste nemohla ty velké bolesti vydržet, že to na vás bylo příliš…,“ mladá dívka nemohla pokračovat.
„Náš Pán tomu samozřejmě nevěřil, ale stačilo to na rozptýlení jeho pozornosti a toho využil jeden z nepřátel, který byl ještě stále naživu, zabodl svůj meč do nechráněného místa a náš Pán…“
„Náš Pán padl k zemi mrtev, ale to nebylo všechno.“
„Co tím myslíš?!“
„Uklidněte se má paní. Vojáci, kteří se z oné bitvy navrátili, přísahali na Svatou trojici, že to skutečně slyšeli.
„Co slyšeli?“ Florinin hlas už byl o dost mírnější.
Obe dvě se nejprve pokřižovaly a pak stařena řekla.
„Přísahají, že náš Pán váš manžel zapřísahal démona, ďábla, že ho žádal, aby ho po jeho smrti přivedl zpět, aby se pomstil těm, kteří zavinili vaší smrt…“
„To je lež! To by nikdy neudělal!“ Flo píchlo v boku.
„Je mi to opravdu líto, ale ti vojáci jsou o tom přesvědčení, tvrdí, že to slyšeli velmi jasné a někteří přísahají, že než vydechl naposledy, změnily jeho oči barvu.
„To je přece nesmysl, jistě to neudělal!“ znovu jí píchlo.
„Musíte odpočívat má paní, myslete na vaše dítě, na čistý plod vaší lásky, myslete…,“ Stařenina další slova přerušil Flořinin výkřik a pak sebou škubla.
Mladá služebná chtěla začít křičet, ale stařena jí zacpala ústa.
„Cokoliv teď uslyšíš, tak je to jen žal naší paní, rozumíš?“
Mladá služebná po chvilce přikývla.
Flo sebou mezitím znovu škubla, čelo se jí orosilo potem a pak začala vykřikovat.
„Tohle se nesmí stát Alane, tohle nesmíš udělat, nesmíš se už znovu napít, nedělej to to Alane, nedělej to, bojuj s tím, vrat se zpět, nesmíš podlehnout, tohle už není on, to už je někdo jiný, nedělej to Alane, nedělejte to, ještě je cesta zpět…,“ před očima se jí odehrával obraz, viděla Alana, Vlada Draculu, Radeje a nějakou mladou ženu, jak postupují ke čtyřem mužům, kteří před nimi ustupují a ve tváři se jim zračí des.
V jednom z nich poznala i přes jeho staří muže, který byl Vladavi velmi blízký, který mu vždy stál po boku, ale ted před nim ustupoval a celý se třásl.
Všichni čtyři upíři vycenili své tesáky a Dracula řekl.
„Je čas zaplatit za své zločiny,“ a poté se všichni čtyři na ně vrhli, povalili je na zem a tři z nich se zakousli, Alan ne, bylo vidět, že s tím bojuje, ale boj to byl těžký a vůně přítomné krve velmi silný a ten muž se nebránil, jen kňučel.
„Alane, nedělej to, Alane, nedělej to,“ sípala Flo.
Alan se naklonil k jeho krku.
„Už nikdy nebudu jako dřív, něco takového nelze vrátit, není cesta zpět, vířilo mu v hlavě, ruce se mu mírně chvěly, před očima se mu dělaly mžitky a ten muž se nebránil, nesnažil se ho zbavit, stále jen kňučel, okolo něho se ozýval křik, další tři muži sebou marně mrskali.
Nedělej to Alane, Nedělej to Alane, jistě je cesta zpět, jistě je cesta zpět,“ šeptala Flo, které stékaly slzy po tváři.
Obe dvě služebné se na to vyděšeně dívaly, ale ani jedna ze sebe nevydala ani hlásku.
„Pospěš si Alane, copak už to není dobré, rozmyslel sis to, odtud cesta nevede,“ ozval se Radej, který se ani nesnažil setřít si krev ze své brady
Alanovi před očima proletěla myšlenka na Susan, Sáru, George a Flo, jak na něho všichni hledí s odporem a všichni říkají to samé.
„Nemel si se nikdy vracet, mel jsi tam zůstat, jestli si se změnil, neměl si se nikdy vracet, rozhodl si se dobrovolně, mel si tam zůstat ty stvůro, mel si tam zůstat!“
„Ne! Neposlouchej to!“ Flo natáhla své ruce do prázdna, Alane neposlouchej to, neposlouchej to, moc tě prosím, moc tě prosím,“ znovu jí bodlo a tvář se jí zkřivila bolestnou grimasou.
„Udělej to Alane a nebo tě zabiju, udělej to!“ Chtěl být si upírem, tys měl na výběr, tak to přijmi se vším všudy, udělej to, dokonči to, dokonči to, Zrůdo!“ zaslechl Alan znovu a pak znovu.
„Je mi to líto,“ hlesnul a pak se jeho špičáky zabořily do mužova krku.
„Ne!“ zaječela Flo a nadzvedla se, zpět na postel dopadla v bezvědomí.
„Má paní! Má Paní! Stará služebná s ní několikrát zatřásla, ale Flo nereagovala.

Tak z Alana je tedy zrůda, ach jo.

Muži, kteří drželi bezvládného Bobbyho na nohou ho dovlékli k nohám jejich pana „Alana“.
„Dobrá práce,“ promluvil „Alan“ a poté do Bobbyho kopnul.
Ten na to nereagoval.
Susan se Sárou na to hleděly lhostejně.
„Doufám, že je ještě naživu?“
„Jsme si tím jisté, náš pane,“ promluvila uctivě Sára.
„To je jen dobře, proberte ho, mí věrní musí vidět, co se stane tem, kteří me nenásledují.
„Jistě můj pane,“ každá vzala Bobbyho za jednu ruku, ale ještě předtím, než ho odtáhli, do něj „Alan“ znovu kopnul a to samé udělali dva okolostojící muži,“ z Bobbyho rtů se vydralo téměř neslyšné zasténání.
„Vida. Pomalu přichází k sobe, dotáhnete ho na pahorek.“
„jak si přeješ náš pane, ale před tím než to uděláme, můžeme se te zeptat, zdali nás potom všem přijmeš mezi své věrné?“
„Alanova“ zamračená tvá ř se malinko rozjasnila.
„To je pochopitelné a teď už jdete, čím dřív to bude vykonáno, tím dřív se to bude moct stát,“ po těchto slovech „Alan“ i s těmi muži odešli a ti muži na ně provokativně cenili své tesáky.
Susan se sklonila k ležícímu Bobbymu.
„Je mi líto, čím si musel bratře projít, ale tohle je naše jediná možnost omlouváme se za to, co ted přijde, doufám, že nám odpustíš…,“ Sára beze slova přikývla a poté ho obě dve začaly táhnout po holé zemi.
Bobby sténal, snažil se je zastavit, ale nemel na to sílu, jak ho tak po té zemi táhly, kůže na jeho zádech se na několika místech protrhla a z jeho úst vyšel přidušený výkřik, jeho oči se zalily krví.
„Vydrž to Bobby, vydrž to,“ šeptala Sára, která by ho nejraději stejně jako Susan nadzdvihla, ale to nemohly, protože je z ne přílišné dálky pozorovali upíři, přeměnění služebníci a ony nemohly riskovat, že by se odhalily.
Bobby se to snažil vydržet, pochopil i ve svém polomrtvém stavu, že se mu Susan se Sarou snaží pomoct, že snad nejsou v jeho vlivu, tak jak si myslel.
Do jeho holých zad se zadřel malý kamínek, do celého těla, mu vystřelila neskutečná bolest, ale ony pokračovaly, táhly ho přes další a další kamínky, ti upíři kolem nich, se nepřestali ani na vteřinu dívat.
Nakonec ho dotáhli až nahoru a tam ho pustili.
„Chtěly zjistit, jak moc je to vážné, ale dva příchozí muži jim to znemožnili.
Neurvale je od sténajícího Bobbyho odstrčili a jeho přivázali k velkému seskupení kamenů, obě dve viděly, jak mu po zádech stéká pramínek krve, ale nemohly s tím nic udělat, jakýkoliv pokus mu pomoct, by mohl znamenat prozrazení, nebyly si tak úplně jisté, co vlastně chtějí provést, ani jestli to bude fungovat, ale budou se o to muset alespoň pokusit a jestli neuspějí, zemřou alespoň s vědomím, že se to pokusily zastavit,“ obe dve se od zřízeného Bobbyho odvrátily.
Ten otevřel svoje ústa, ale ze svého suchého hrdla, nedokázal dostat jediné slovo.
„Není potřeba mluvit, už brzo bude po všem,“ zasmál se jeden z těch mužů a poté mu uštědřil tvrdou ránu do žaludku, druhý muž se k němu ochotně přidal.
Sáře to ve tváři škublo, ale než mohla provést nějakou hloupost, susan jí zadržela.
„Je to Bobby bude v pořádku, vím jaké to je, ale musíme vydržet, musíme se dostat zatracenému upírovi a končit to s ním navždy.
„On je však v Alanove těle, co když to bude zároveň znamenat i jeho…“
„Tak moc bych si přála říct, že ne, ale to nás nesmí zastavit!“
Susan! Je to Alan náš přítel!“
„Já vím, ale jestli to znamená, že jeho smrt tohle zastaví…“
„Můžete jít slečinky, jsme si jistý, že to náš pán patřičně ocení.“
„to určitě,“ uchechtl se ten druhý muž.
Obe dvě se od nich s odporem odvrátily, naposledy pohlédly na Bobbyho, který se ze všech sil, držel při vědomí a poté odešly.
„Už se těším až je změní, zabírám si tu vyšší.
„Klidně já jen doufám, že ještě předtím zabije pro naše potěší tohohle chudáčka,“ muž opět Bobbyho tvrdě udeřil a a ten bolestne zachrčel.
„Miluji, když vydávají tenhle zvuk.
„Plně s tebou souhlasím,“ druhý muž Bobbyho též udeřil.

„Měla byste odpočívat má paní, musíte myslet na vaše dítě, na dar, který nám náš Pán nadělil.
„Náš pán mi sebral mého manžela.“
„Takhle nemluvte, mohl by vás někdo slyšet.“
„Co na tom záleží, on je mrtvý, zůstala jsem sama, nedokázala jsem to, nedokázala jsem to změnit.“
„Má paní?“ Stařena se na ní ustaraně podívala.
„Budu v pořádku, chtěla bych vidět tělo mého manžela.
„Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad má paní.“
„Chci ho vidět ted hned,“ Flo nepatrně zvýšila svůj hlas a ignorovala zatočení své hlavy.
„Tak dobrá má paní, pojďme prosím opatrně,“ Flo tedy za pomocí oné služebné opustila svojí komnatu a pomalu mířila ven z hradu.
V okamžiku kdy vyšla na nádvoří, všichni lidé, vojáci, služebnictvo, dokonce i církevní služební poklekli na jedno koleno a sklonili své hlavy.
„Naše paní je tu, naše paní v požehnaném stavu, díky ti pane, díky ti,“ mnozí z nich se pokřižovali.
Flo kolem nich procházela, upírala své oči na nehybně ležícího Vláda, který i ve smrtelné chvíli, vypadal stále majestátně, hlava se jí znovu zatočila, ale on to opět ignorovala, udělala krok, pak další a poté ještě jeden, až nakonec stanula u jeho mrtvého těla.
Z očí jí vytryskly slzy a celá se zachvěla.
Stará služebná k ní chtěla přistoupit, ale ona to nedovolila, zaryla své prsty do jeho pláště.
„Je mi to tak líto, chtěla jsem to změnit, chtěla jsem, aby to bylo jinak, je mi to moc líto, odpust mi má lásko, odpust mi má lásko,“ hlava se jí znovu zatočila a ona ucítila, jak jí po krku stéká něco dolu.
Okolostojící lidé vykřikli, ona se ho dotkla svojí rukou, ucítila něco teplého.
Všichni okolostojící lidé se znovu pokřižovali, ale tentokrát byl v jejich očích strach.
„Má paní!“ stará služebná se k ní chtěla rozeběhnout, ale nějací dva muži jí zadrželi.
„Přešla na ní ďáblova kletba!“ vykřikla nějaká jiná stařena, ale Flo už nic kolem sebe nevnímala, zavrávorala a vzápětí ztratila vědomí.
Kdesi ve svém podvědomí cítila, že se něco děje, jako by někam zmizela, uviděla tváře všech, které znala a pak to zmizelo a ona se znovu probudila, ale už nebyla na nadvoří před hradem, ale v nějakém moderně zařízeném pokoji a také oblečení bylo úplně jiné.
„Co se to stalo, jak jsem se zde ocitla, byl to snad všechno jen nějaký podivný sen?“ rukou se dotkla svého břicha, nebylo pochyb, čekala, díte.
„Alane, Sáro, Susan, Bobby, jste tady?“ Nikdo se však neozval.
Pomalu se tedy zvedla a přešla k zrcadlu, jakmile se na sebe podívala, na několik vteřin přestala dýchat, na pravé straně krku, měla totiž dvě tečky.
„Co se to tady stalo, kde jsou všichni?“

Alan na to zpovzdálí hleděl. Byl od toho jen pár metrů, ale přišlo mu jako by na to hleděl z velké dálky.
Čím víc se na ně díval, tím víc se mu to zhnusilo, pohled na to, jak někomu sají krev se stával neúnosným, věděl, že je jeden z nich, že si to sám vybral, ale čím dál tím víc byl přesvědčen o tom, že je to špatné, že se tomu znovu nesmí podvolit, nesmí už nikdy zabít,“ k nohám mu dopadlo tělo nějaké mladé dívky, která ještě žila.
Podle šatu usoudil, že je to služebná a co bylo podstatnější, očividně byla k smrti vyděšená, zajisté nemela s touhle pomstou nic společného, tohle musí přestat,“ chtěl se k ní sklonit, ale ona před ním ucukla, zvedla svoje ruce na obranu, povšimnul si, že má na krku dvě tečky, což značilo, že si jí jeden z nich teprve označil, zřejmě si jí nechával na později, vzedmula se v něm vlna znechucení.
Radej mezitím odhodil k zemi nějakou starší ženu a otočil se k nim.
„Na co čekáš Alana, tu jsem nechal pro tebe, jen se do ní dej, určitě bude stejně dobrá, jako byla její matka,“ Radej se olízl a ta dívka vyjekla.
„Tak na co čekáš, chceš, abych ti jí snad sebrala ta naše nová přítelkyně,“ Alan na ní pohlédl, ale ta se zcela věnovala mladému muži, který svůj marný boj již vzdal.
„Zastavte jí prosím, zastavte jí, je to můj bratr, zastavte jí,“ šeptala ležící dívka a sama ani nevěděla, jestli má utéct anebo setrvat na místě, ale něco jí říkalo, že je ten muž lepší, než ten, který před chvíli zabil její matku.
„slyšíš jí? Slyšíš, co říká, to je tak roztomilé, no tak na co čekáš Alane a nebo se mám snad o ní postarat sám,“ Radej se k ní přiblížil, ale alan se postavil před ní.
„To by stačilo, už zemřelo dost nevinných.
„Uhni mi z cesty, náš Pán rozhodne, kdy se skončí a já od něj nic neslyším, takže jestli jí nechceš, rád bych si jí vzal sám,“ chtěl jí chytit za ruku, ale Alan mu tu jeho zablokoval.
Oči se mu nepatrně zužily.
Řekl jsem, že to stačí, už žádné další zabíjení, ti kvůli kterým jsme sem přišli, jsou již mrtví.“
„Jak se opovažuješ. Myslíš si snad, že jsi něco víc, když tě přeměnil sám náš Pán, uhni mi z cesty!“ vycenil na něj své zuby a pokusil se ho odstrčit, ale s Allanem to nehnulo, sám také vycenil své tesáky, cítil, jak se za jeho zády ta dívka třese.
V Radejových očích se zlověstně zalesklo.
„Raději si to pořádně rozmysli Alane, to tvé jméno je samo o sobe podivné, ale toleroval jsem tě, protože si tě náš Pán vybral.
„Nikdo už se tady nikoho nedotkne,“ zopakoval Alan tím nejpevnějším hlasem, jakého byl v tuhle chvíli schopen.
Radej se zasmál, žena, která se odtrhla od tiše sténajícího mladíka nadzvedla tázavě hlavu.
„Jdi za naším pánem a řekni mu, že tady jsme skončili.
„To se nikdy nestane a ty to víš, ta dívka bude moje.“
„Jen v tom případe, že mě porazíš!“
„Bude mi potěšením,“ zavrčel Radej a chtěl ho srazit k zemi, ale nepodařilo se mu to, Alan ho svým pravým kolenem udeřil do žaludku, Radej se prohnul, ale vzápětí se naroval a jeho tesáky se zakously Alanovy do ramene a když je vytáhnul, mel tam Alan hlubokou krvavou ránu.
„Opravdu ti za to ten člověk stojí, se mnou se nemůžeš rovnat, raději mi jí přenechej.
„Tohle skončilo,“ zavrčel Alan a než se Radej nadal, udeřil ho pěstí do jeho zubu.
Radej zaječel a z úst mu začala vytékat krev.
„Tohle byla velká chyba,“ zachrčel a vyplivl jeden zub a vzápětí se na Alana vrhl, povalil ho na zem a snažil se mu zakousnout do krku, ale podařilo se mu ho kousnout jen do paže, kterou tam Alan v poslední chvíli zastavil, i tak to bolelo, ale alan nemyslel na bolest a udeřil volnou rukou Radeje do hlavy a tomu se před očima zajiskřilo, čehož Alan okamžitě využil a udeřil ho znovu, tentokrát z druhé strany a poté ho ze sebe shodil.
„Myslím, že by to stačilo Radeji, jdete pryč.“
Radej se postavil, plival na zem krev.
„Tohle zastaví jen tvá smrt, a že mi to nebude vůbec vadit,“ poté na Alan znovu zaútočil, zasypal ho ranami zprávě a pak levé strany, následně mu chytil pravou ruku a snažil se mu jí vykloubit, byla to příšerná bolest, ale Alan věděl, že se jí nesmí poddat, volnou rukou udeřil Radeji do krku a ten se zapotácel.
„Přestaňte s tím! Jsme upíři, máme stát při sobe, společně si vychutnávat čerstvou lidskou krev,“ pokusila se Alanovi vyškrábat oči, ale ten s ní mrštil na druhou stranu, kde dopadla na hrot dřeveného kříže, jeho špička jí projela srdce.
Cosi zaskřehotala a poté zůstala bezvládně ležet.
„Ted už si doufám spokojený, Alane,“ procedil Radej nenávistně skrz zuby.
Alan mu bleskově podrazil nohy a třesoucí dívka mu do srdce zarazila malý dřevený kříž.
„Hlupáku!“ vyrazil ze sebe Radej a pak znehybněl.
„Děkuju,“ zamumlal, aniž by se na ní podíval.
„Proč to děláš? Vždyť si také pekelné stvoření!“
„To sem, ale už nechci zabíjet!“
Dívka otevřela ústa a to bylo vše, co dokázala, neboť jí kdosi zezadu jediným trhnutím zlomil vaz.
Alan se zprudka otočil, ale už jí nemohl pomoct.
„To bylo ušlechtilé, ale velmi hloupé aAane,“ promluvil Dracula tichým, přitom mrazivým hlasem.
Alan se otřásl, po celých zádech cítil mrazení, ale teď už nebylo kam ustoupit.
Zahleděl se mu do očí.
„Myslel jsem, že to má být pomsta, ne hodování na nevinných!“
„Nikdo z nás není bez viny, tohle je tvá volba, už se ti tvůj nový život znelíbil, rozhodl si se navrátit ke svému starému životu, ale uvědomuješ si, že i když už nebudeš sát, ani zabíjet, nikdy se nestaneš tím, čím si byl, nežli jsem te přeměnil?!“
„Ano já vím.“
„A přesto ses rozhodl? Mě nemůžeš porazit, Alane.“Alan se na něho zpříma podíval.
„O tom se ještě přesvědčíme, můj pane,“ a po těchto slovech vyrazil vpřed.

Tak tohle je poslední část. Doufám, že se vám tenhle příbeh líbil a teším se na vaše komentáře:)


„Prober se!“ nějaký muž udeřil Bobbyho tvrdě do tváře.
„Co po mě chcete, proč me hned nezabijete?! Zeptal se sípavým hlasem.
„Chtěl snad po tobě někdo, aby si mluvil?!“ muž ho znovu tvrdě udeřil, Sára sebou škubla, ale Susan i když jí to nebylo vůbec příjemné, jí zadržela.
„Nezapomeň, o co se tady snažíme,“ zašeptala.
„To by stačilo!“ před Bobbyho se postavil „Alan“
„Tvá otrokyně či co to bylo je mrtvá!“
„V „Alanove“ tváři se nepohnul jediný sval.
„Ano já vím. Udělala, co měla,“ pohledem se zameřil na Bobbyho krk, nebyla pak už potřebná, vlastně si me toho ušetřil.
Bobby sebou škubnul, ale byl to takový marný, křečovitý pokus.
Co po mě chceš, zabít me?“
„Na „Alanove“ rtech se objevil úsměv, ale nebyl to přátelský úsměv.“
„Zabít tě? Proč bych tě měl zabíjet, nejsi pro me žádná hrozba.“
„Tak co po mě chceš, co chceš mé sestře a…“
„Sám ani nevíš, co přesně je, že ano?
„Chci jim splnit jejich největší přání, umožním jim, aby se k nám přidali,“ obě dve na sebe nenápadně pohlédly.
„Jak… jak to souvisí se mnou?“
„Zkus o tom Bobby trochu popřemýšlet,“ „Alan“ se podíval na Susan a Sáru a ty zamrazilo.
„Budou přeměněné a ty budeš ten, kdo tak učiní.“
„Nikdy se to nestane!“ Bobby se znovu pokusil vysmeknout, ale ti muži ho drželi velmi pevně.
„Oba dva moc dobře víme, že už to dlouho nepotrvá a ty se změníš, skrz svou smrt se zrodí nový Bobby.“
„Nikdy! Nikdy!“ Bobbyho náhle přepadla slabost, srdce se mu rozbušilo, spánky mu tepaly.
„Pomalu ale jistě k tomu vše směřuje, být tebou nebránil bych se tomu, časem pochopíš, že to není vůbec špatné, odveďte ho na bezpečné místo a až zemře, pohřběte ho na našem hřbitove.
Muži co ho drželi, přikývli a začali vléct Bobbyho pryč, ten se nebránil, nemohl, nemel na to sílu, uvnitř sebe sama cítil, že se mění, že přichází něco, co z něho přestává dělat člověka.
„Bobby!“ zaječela Sára, vytrhla se Susan a rozeběhla se k „Alanovi“ s napřaženou dýkou, pokusili se jí zastavit, ale ona jim zasadila několik bodných rán a přiblížila se s ní k němu.
„Alan“ se na ní klidně díval.
„Myslel jsem si to, tak pojď, pojď to zkusit.“
„Sáro ne!“ křičela Susan, ale nemohla se k ní dostat.
„Sára švihla dýkou a podařilo se jí ho škrábnout do ramene, ale to bylo vše, vzápětí jí byla ta dýka vyražená, „Alan“ jí udeřil tvrdě do břicha a ona se zhroutila na kolena
Vycenil své zuby, sklonil se k ní, ale nekousnul jí, povalil jí na zem.
„odveďte je obe dvě, ať vám neutečou..“
„Nechte me! Nechte me!“ Susan se jích snažila zbavit, ale ti muži byli silnější, nejprve jí vyrazili kolík, poté jí srazili k zemi, spoutali jí ruce za záda, postavili zpet na nohy a poté ji společne se sárou odvlékli pryč a cenili přitom na ne své ostré zuby, nekteří velmi blízko.
„Sarah, Susan, Sarah, Susan…,“ hlesnul Bobby a poté ztratil vědomí.
Alan bojující s Draculou pocítil bodavou bolest na pravém rameni, čehož Dracula využil, nadzvedl ho nad svou hlavu, jako by skoro nic nevážil a poté s ním mrštil o zeď, po které se Alan s bolestivým heknutím svezl k zemi.
Dracula se kolem sebe rozhlédl a poté k ležícímu Alanovi přistoupil.
vybral jsem si tě, protože jsem v tobě viděl někoho výjimečného, ale jak je vidmo, spletl jsem se.“
Alan zasténal, pokusil se postavit, ale nezdařilo se mu to, hlava ho příliš třeštila.
„Udělej to rychle,“ dostal ze sebe s vypětím všech sil.
„Rychle? Myslíš si, že kdybych nechal umřít své nepřátele příliš rychlé, vybudoval bych si u nich patřiční respekt?“
„Já nejsem tvůj nepřítel, jenom jsem nechtěl…“
„Jen si nechtěl nechat umírat nevinné lidi? Být noční bytostí obnáší především zabíjení, tvoření a šíření strachu a nutkání zaplašit hlad,“ Dracula hrábnul za sebe a přitáhl k sobe nějakého malého chlapce.
„Nech ho prosím!“
„Nechám ho žít jen v tom případe, že se o něj postaráš ty.“
„Ne. To neudělám. Já takový nejsem, byla to chyba.“
„Alane, Alane. Něco takového nemůžeš nazvat chybou, bylo to osudové rozhodnutí, nikdo tě nenutil, rozhodl si se sám.“
„Já vím, ale nemohu už v tom dále pokračovat, já se cítím být…,“
Dracula shodil k smrti vyděšeného chlapce k zemi a přiskočil k němu, chytil ho pod krkem přitiskl ho ke zdi a vycenil na něj své tesáky.
„Opovaž se to vyslovit. Nikdo si nezaslouží smilování, nikdo z nich si nezaslouží žít, lidé jsou malicherní, hloupí, pomíjivý, ale my, my jsme věčný, silný, výjimečný, copak to nevidíš, proč“ se necháváš zaslepovat svojí lidskostí, vzdej se ji, zapud ji, zbav se jí, osvoboď se.
„Ne!“ Alan mobilizoval veškeré své síly, povyrostly mu upíří tesáky a následně se Draculovi zakousl do krku.
Ten nejprve překvapeně zamrkal a pak se ho zbavil.
„Takhle jsem si to nepředstavoval, ale je to dobrý začátek.“
„Nikdo z nás už nikdy nikomu neublíží.“
„Opravdu? Jak to chceš dokázat? Myslíš, že me můžeš porazit, do toho.
„Já najdu způsob,“ zavrčel Alan a ani si neuvědomil, že si slizl po brade stékající krev.
„Jsem rád, že se snažíš bojovat,“ Dracula si k sobe přitáhl chlapce, sklonil se k jeho krku, ale před tím než se do něj mohl zahryznout, proti němu Alan vystartoval, ale nikdy se k němu nedostal, protože se mu před očima zamlžilo, bodlo ho u srdce a když sklonil hlavu, uviděl, jak se jeho oblečení začíná plnit krví, jeho vlastní krví.
Pokusil se natáhnout ruku, ale nepodařilo se mu to, v okamžiku, kdy mu začala vytékat krev z úst, se zřítil k zemi a poslední, co slyšel, byl chlapcův jekot.
„Alan“ se zapotácel, otočil se dozadu a s neskrývaným překvapením hleděl na pobledlou Florinu, která držela ve svých rukou nůž.
„Myslíš, že me tohle zastaví, ty si skutečně myslíš, že me tímhle můžeš zastavit?!“ Zasmál se jeho smích byl mrazivý.
„Ne tohle te zastaví, do něčeho na zemi kopla nohou, to vyletělo vzhůru a vzápětí se to zabodlo do Alanova srdce, bylo to dostatečně velké dřevené dřívko.
„Jak si to.., jak si to…, Chopte se jí! Chopte se jí!“ přikázal svým služebníkům, kteří stáli kolem, ale nikdo z nich se nepohnul.
„Udělejte, co vám říkám, udělejte…,“ znovu zavrávoral, před očima se mu zamlžilo a on se zřitil k zemi, kde zůstal bez hnutí ležet, třesoucí Flo upustila nůž.
„Alane! Sára k němu přiskočila.“
Sáro? Je mi to tak líto, zachraptěl Alan.
„Co je ti líto?“ nechápala Sára.
„Nechtěl jsem to udělat, nechtěl jsem, nevím, proč jsem to..,“
„Pšt teď nemluv, zas to bude dobré.“
„Ne nebude, je konec, zase budu volný, odpuste mi to, odpuste mi to,“ Alan jí silně mačkal její ruku.
„Není, co odpouštět, zůstaň se mnou Alane, zůstaň se mnou,“ šeptala a po tvářích jí stékaly slzy.
„Postavil jsem se tomu, postavil jsem se tomu…,“ po tváři se mu rozlil křečovitý úsměv a poté jeho stisk povolil.
„Alane! Alane! Ne to mi nedělej, to mi nedělej, Alane!“
Někdo jí od bezvládného těla odtrhl, byla to Florina.
Už je pryč, Alan je mrtvý.“
„Proč si to udělala?!“ Proč si to udělala?!“ Sára jí několikrát udeřila.
„Nešlo to jinak, nebyla jiná možnost.“
„Byl to Alan! Alan! Náš přítel!“ znovu jí udeřila ani ted se Flo nebránila.
„Nešlo to jinak, je mi to líto…,“ další její slova přerušil mužský výkřik.
„Bobby!“ obe dve viděli Susan jak se pomalu zvedá a v ruce drží zakrvácený nuž.
„Susan! Co si to proboha udělala, proč si zabila Bobbyho, copak jste všichni zešílely?!“
„ted ne Sáro, ted ne,“ Susan pohodila nůž na zem a opustila to prostranství.
„Proč ho zabila? Vždyť to byl její bratr?!“
„Ona ho kousla. Nějaká upírka ho kousla, on se pomalu přejmenoval.“
„Panebože…,“ Sára si zakryla ústa.
Rozhlédla se po ostatních lidech, kteří vypadali úplně normálně a značně zmatení.
„jak se to stalo?“
„To nevím. Možná, že když se vrátil zpět do svého času, jako by se nic takového nic nestalo.“
„Tak jaktože se Bobby měnil, jak to?!“
„Já nevím, já nevím, ale Susan by to nedělala kdyby to nebylo…“
„Mluvíte o mě?“ ozval se za nimi tichý mužský hlas.
„Bobby! Ty žiješ, ale my myslely!“
„Ne. Jsem stále naživu, na rozdíl od Alana.“
„Pojďme,“ všichni zvedli Alanovo tělo a položili ho na lavičku.“
„Jdete. Já to vyřídím.“
„Jsi si tím jistá?“
„Ano. Sejdeme se na jeho pohřbu teď jdete, jdete!“
Sára políbila zlehka Alana na tvář, slza jí přitom ukápla.
„Sbohem Alane, Odpouštím ti, i když nevím co, doufám, že nalezneš klid, bud sbohem můj příteli, můj…,“ zadrhl se jí hlas.
Susan, která se k ní připojila jí stiskla jednu ruku, Bobby tak učinil z druhé strany.
„Co mu máš odpustit?“
„Já nevím, ale at se tam kde byl, stalo cokoliv, doufám, že je teď na mnohem lepším místě.
Bobby se zahleděl na jeho nyní pokojnou tvář.
„Jsem o tom přesvědčený, jistě se vydal na novou pout, na pout po živote.“
„V to doufáme, v to doufáme,“ zašeptaly obe dve naráz a poté zmizely Flo z očí.
Ta si pohladila své pomalu rysující bříško, před očima se jí zjevil muž, se kterým ten život stvořila a vzápětí se vydala vstříc k přicházejícím policistům

Muselo to tak být, jinak by Alana nevysvobodili.

To jo. Jiná cesta nebyla a jak se ti povídka líbila celkove?

Bylo to dobré, teď jsou upíři v kurzu i v Supernaturalu se objeví.