Zapovezená síla

Tohle je můj nový přibeh. Doufám, že se bude někomu libit:)

Zapovězená Síla

1880 22. Prosince Londýn
Mladá žena podle šatu služebná spěchala zdánlivě opuštěnou uličkou. V ruce cosi nesla. Nešlo poznat, co to je, ale muselo to být něco velmi cenného, protože to úzskostlive svírala. Všude kolem ní byla tma.
Místo, kterým procházela, neosvětlovala žádná lampionová lampa.
Nacházela se v nechvalně proslulé čtvrti a sama by do ní nikdy nevstoupila, ale bylo to přání jejího pána. Tvrdil, že mu to musí donést a to co nejdříve.
Nežilo se jí u něho špatně, ale pravdou bylo, že to byl tak trochu podivín.
Většinu času trávil ve své pracovně a vycházel z ní jenom zřídka.
Kdykoliv se pokusila zjistit, co tam vlastně dělá, pokaždé jí ve výhledu bránil vlastním tělem a po chvilce jí poslal něco dělat.
Zastavila se a zachvěla se. Chtěla pokračovat v cestě, ale v tu chvíli se k ní donesl nějaký zvuk. Nebyla si úplně jistá, ale znělo to jako kočičí mňoukání.
Měla nutkání se kolem sebe rozhlédnout, ale potlačila ho a raději se dala znovu do pohybu. Nechtěla se na tomhle místě zdržovat déle nežli to bylo nutné a pak měla už nějaké to zpoždění a byla si jistá, že další by jí už její pán netoleroval.
Faktem bylo, že pro tu věc přišla ještě za světla, převzala jí od toho divného muže, ze kterého měla obzvlášť nepříjemný pocit a pak mířila domu.
Cestou ale potkala jednu svojí přítelkyni jinou služebnou a dali se do řeči.
Čas jí poté uběhl příliš rychle a ona teď musela běžet touhle temnou uličkou.
Cítila, jak jí ta věc, kterou měla na své dlani propaluje kůži. Přišlo jí, že se stává teplejší a teplejší.
V dálce zahlédla dům svého pána a to jí naplňovalo novou chutí a částečně to zaplašilo strach, který postupně prolézal každým místečkem jejího těla.
Ani ta věc už tolik nehřála.
V tu chvíli se zamňoukání ozvalo znovu a ona cítila, jak se jí nějaké zvíře otírá o nohu.
Zmocnila se jí panika. Ruce a nohy jí na několik vteřin přestaly poslouchat a tak se stalo, že o něco zakopla. Bylo to něco dlouhého.
Zaposlouchala se, ale to mňoukání už nebylo slyšet.
Zhluboka si oddechla. Znamenalo to, že si jí ďábel nevybral, že její víra v pána byla silnější.
Pokusila se vstát, ale nebyla na to dost silná.
Ramena a paže jí bolely tak jako nikdy předtím.
„Musím se dostat ke svému pánovi anebo se na me bude zlobit,“ zamumlala a pokusila se postavit, ale ani tentokrát se jí to nepovedlo, jako by ve svých rukou neměla žádný cit.
Rozhodla se tedy, že se pokusí najít něco, co jí pomůže zvednout se.
Ať se snažila, jak chtěla, nemohla najít nic, co by jí pomohlo.
Tedy až na to, přes co přepadla.
Několikrát se toho dotkla a pokaždé byla víc a víc přesvědčená, že jde o lidské tělo.
Nakonec po krátkém zkoumání nabyla děsivého přesvědčení, že přepadla přes lidské tělo, přes mrtvé ženské tělo, jak mohla soudit dle míst, kterých se dotýkala.
Trvalo jí několik vteřin než se z toho vzpamatovala, ale to ještě nebylo vše. Podle toho jak na jejím těle bylo něco mokrého s hrůzou usoudila, že byla tato žena zavražděna a že na jejím těle je její vlastní krev.
Odtáhla se od ní a nějakou chvíli tam jen seděla a zírala před sebe.
Pak začala ječet, ale nikdo nepřišel, nikdo se neozval.
Hnána touhou opustit toto hrozné místo se znovu a znovu pokoušela vstát, ale ruce jí stále neposlouchaly a ke všemu tomu se znovu ozvalo to zamňoukání, ze kterého jí tak mrazilo.
Měla pocit, že to Satan se jí skrz tu kočku vysmívá. srdce jí prudce bušilo, čelo měla zpocené, všechny své údy zkoprnělé a to mňoukání se ozvalo zas a tentokrát jí bylo blíž.
„Jdi pryč! Me nedostaneš! Já jsem pod ochranou našeho pána!“
Něco takového tu kočku očividně neodradilo, jelikož k ní přišla blíž a začala spokojeně příst.
Nebohé k smrti vyděšené to však spíš znělo jako tichý výsměch
Byla si jistá, že na ní kočka upírá své žluté oči proto, že se snaží zlomit víru v pána..
„Jdi pryč ty ďáblovo stvoření!“ křičela na ní, ale neodvažovala se jí dotknout.
Tak kočka se však nehnula ani o piď a ona zas cítila, jak se ta věc v její ruce stává teplejší. V tu chvíli zpoza mraků vykoukl měsíc a prozářil místo kde seděla a ona viděla, že je ta žena nahá. Tušila to, už když se jí potmě dotýkala, ale tohle jí dalo jistotu. Netušila však, že té žene, chybějí prsty a má podříznutý krk.
Znovu se rozječela, a když se k ní přidala i ta kočka, která začala žalostně mňoukat, začala být na pokraji nervového zhroucení.
A aby toho nebylo málo ta věc v její dlani jí začala pálit jako nikdy předtím.
„Uklidni se mé dítě,“ uslyšela blízko sebe mladý uklidňující hlas.
Škubla sebou. Její strach se vyšplhal na únosnou hranici.
„Nechci ti ublížit mé dítě,“ promluvil ten muž znovu a pak k ní přistoupil blíž a ona s ulehčením poznala, že je to kněz.
„Otče! Ani nevíte, jak moc ráda vás vidím!“
„Já vím mé dítě! Já vím!“ Se mnou už budeš v bezpečí!“ V jeho hlase bylo cosi temného, ale ona to nevnímala, byla moc ráda, že je tady.
Podal jí ruku a ona se s jeho pomoci postavila celkem snadno.
Nepozastavila se však nad tím. Pro ní bylo důležitý, že pro ní přišel služebník boží, který jí přišel zachránit.
Kněz jí chytil za ruku, ve které držela tu věc.
„Už se nemusíš bát se mnou už jsi v bezpečí má dcero,“ zatímco jí šeptal tyto uklidňující slova, snažil se jí otevřít ruku, ale ona to ucítila a přisála tu ruku k tělu.
„otče. Tato žena potřebuje vaše poslední požehnání.
Kněz na tu mrtvou ženu sice na tu mrtvou ženu pohlédl, ale v očích se mu zračila chladná lhostejnost.
„jistě mé dítě, ale nejprve mi dovol, pomoci tobě.“
Žena si začala pomalu uvědomovat, že s tímto knězem není něco v pořádku. Ty jeho oči se jí vůbec nelíbili.
„Já jsem ctnostná a čistá a jestli me otče omluvíte, musím za svým pánem, již na me netrpělivě čeká.“
„Já vím mé dítě,“ promluvil tiše a pokusil se jí dotknout, ale ona ucukla.
Jeho ruka byla tak studená.
„Jste snad nemocen otče?“
„Nikoliv mé dítě. Jen bych od tebe něco potřeboval.“
„A co je to?“ zeptala se i přesto, že jí po celém těle mrazilo. Čím víc hleděla do jeho chladných očích, tím více jí jímala hrůza.
„Chci, abys mi dala talisman, co držíš ve své ruce.“ Zatímco jeho hlas byl jemný a laskavý, tak jako by se jeho oči snažili propálit do jejího nitra.
Ona ten jeho pohled dlouho nevydržela.
„ano,“ zamumlala jako by byla duchem nepřítomna a pak tu ruku rozevřela a kněz s dychtivostí v očích hleděl na malý zářící talisman.
Zářil příliš jasně. Bylo zřejmé, že ho poznal i přes tento šat.
Zasykl, ale ovládl se dřív, než si toho všimla.
„Vezmu si ho,“ zašeptal a už už se ho dotýkal, když v tom ta žena tu ruku na poslední chvíli zas sevřela.
„Omlouvám se otče, ale už budu muset jít. Můj pán na mě již zcela jistě netrpělivě čeká.
„Jsem si jistý, že tvůj pán na tebe ještě chvíli počká. Dej mi ten talisman.“
To nejde! Musím jít!“ bylo na ní vidět, že je zas sama sebou. Pokusila se rozeběhnout, ale kněz byl rychlejší. Silně jí stiskl rameno.
„Dej mi ten talisman!“ přikázal jí a jeho hlas už nebyl laskavý, ale chladne panovačný a jeho oči byly doslova mrazivé.
„Já nemůžu! Musím jít! Žene se třásl hlas. Pokoušela se mu vytrhnout, ale on jí držel pevně, a když přitvrdil, ozvalo se křupnutí a vzduchem se nesl jekot plný bolesti.
„Dej mi ten talisman! Dej mi ten talisman!“ zopakoval svůj rozkaz a druhou rukou přitlačil na její druhé rameno.
Žena se zajíkala bolesti, po tváři jí stékaly slzy.
„Prosím! Já nemůžu, musím ho donést svému pánovi!“
„Dej mi ho! Dej mi ho!“ muž jí začal drtit i to druhé rameno.
„Nejde to! Nejde to!“ vzlykala a tvář měla zkroucenou.
„Dej mi ho! Musíš mi ho dát anebo….,“ uvolnil svůj tlak a ona zadoufala, že by to mohlo skončit, ale když na svém krku ucítila, chladnou ocel, pochopila, že tohle neskončí dobře.
V duchu se začala modlit k pánu, aby jí co nejrychleji vzal do nebes.
„Dej mi ten talisman!“ zasyčel a špičkou jí řízl do kůže.
Zaúpěla a chtěla mu ten kámen dát, ale zavčas si vzpomněla, co jí její pán kladl na srdce.
„Nikomu to nedávej! Slyšíš za žádnou cenu to nesmíš nikomu dát!“
„nedostaneš ho pekelné stvoření!“
Muž se uchechtl.
„Ještě se uvidí a pak té nebohé služebné, rychlím a zkušeným pohybem podřízl hrdlo.
Pokusila se zastavit proud tekoucí krve, ale něco takového nebylo možné.
Rozevřely se jí oči, ústa a o chvilku později se zhroutila k zemi.
Muž zaklel a odhodil kněžský šat.
Nyní měl na sobe dlouhý černý plášť, který ho halil do černočerné tmy.
Nejprve otřel svůj zkrvavený nůž o její šat a pak se jí ten talisman pokusil vyrvat ze ztuhlých prstů, ale jak čekal, nepodařilo se mu to. Ten talisman byl příliš horký.
Ozvalo se zasyčení, a jakmile tu ruku otočil, spatřil uprostřed dlaně popáleninu.
„Ono to půjde! Musí to jít!“,“ zavrčel a poté vytáhl ze svého pláště sekáček, který se obvykle používal na porcování masa a jednou jedinou ranou, odsekl její zápěstí od zbytku těla.
„Já ho získám! Musím ho získat!“ zasyčel s planoucíma očima a pak si kus té ruku strčil do pláště. Bylo mu jedno, že z ní ještě odkapává krev.
Cítil, jak ho ten talisman pálí, jak se snaží od něho dostat pryč, ale on věděl, že je v jeho plášti v bezpečí, že je jen otázkou času, kdy se mu ho podaří zlomit.
Tiše zahvízdal a mžiku byl u něho kůň černý jak noc.
„jsme už blízko můj příteli, jsme již velmi blízko!“
Kůň jako by mu rozuměl, pohodil hlavou a hrábl kopyty.
„Jeho moc bude moje!“ vykřikl a tmou se nesl jeho mrazivý smích.
kůň zafrkal a on se přestal smát.
„Máš pravdu! Času je tak málo a práce tak moc,“ a pak se na toho koně elegantně vyšvihl a kůň se nedal pobízet a tryskem vyrazil do dáli.
Muž se ho držel velmi volně, celou dobu hleděl vpřed a jeho černý plášť se nadouval ve vetru.

Současnost Střední škola v Beverly Hills.
Školní chodbou kráčel šestnáctiletý mladík vysoké atletické postavy, pohledná tvář, pronikavé modré oči.
„Bože můj… to je Kevin Mills,“ neslo se chodbou a všichni se zastavovali a hleděli na jeho sebevědomé vykračování fascinoval je jeho povýšený výraz.
„Bozi. Jak já bych ho chtěla,“ vzdychla jedna ze stojících dívek.
„Jeho anebo jeho prachy?“ rýpnul si do ní mladík, co tál vedle ní a napodobil její hlas.
„Bože. Jak já bych ho chtěla.
Několik okolo stojících studentů se uchechtlo a ona ho praštila do ruky.
Kevin si jich však vůbec nevšímal a kráčel dál.
„Nepozveš me na ples?“ zeptala se ho dychtivě jiná dívka.
Kevin se zastavil a pomalu se na ní zadíval.
Nebyla ošklivá. Měla však brýle a na její tváři bylo vidět, že se v posledních několika hodinách snažila vymačkat všechny své uhraky.
Mezi okolostojícími studenty to zahučelo a všichni čekali.
„Ty po me chceš, abych s tebou šel na ples?“ jeho hlas se nesl celou chodbou.
„Ano! To bych moc chtěla!“
Sjel jí pohledem, který mluvil za vše. Ostatním už bylo jasné, co bude následovat. Někteří jí v duchu litovali, někteří se šklebili a jiným to bylo jedno. Nebyla první ani poslední.
„Tak mi prosím něco řekni!“
„To se budu dříve líbat se žábou, než by k tomuhle vůbec mohlo dojít,“ z jeho hlasu čišela arogance.
Přihlížející propukli ve smích a zrudlá dívka jen velmi těžko zadržovala slzy.
„Stačilo říct ne,“,“ vykřikla s třesoucím hlasem a pak se rozeběhla pryč, doprovázena škodolibým smíchem většiny svých spolužáku.
„To se ti fakt povedlo,“ poplácal ho jeden z mladíků.
Kevin opovržlivě setřásl jeho ruku ze svého ramene.
„Už se me nikdy nedotýkej!“
„Jasně kámo…,“ mladík couvl dozadu.
„Přijdeš dneska na mojí párty Kevine?“ ze zadu se k němu přitočila velmi pěkná blondýna.
„Jestli budu mít čas tak nejspíš ano,“ odpověděl stroze, ale ona se i přesto rozrazila, jako by jí řekl něco úžasného.
„Děkuji! Věděla jsem, že…“
„Neobtěžuj me s tím,“ přerušil ji a pak pokračoval ke dveřím.
„Ano za ním hleděla a blaženě se usmívala.
„On přijde na mojí party.
Kevin Mills přijde na mojí párty!“
„Pokud přijde tak se vsadím, že udělá vše proto, aby s ním mohla souložit, tedy jestli vůbec přijde,“ šťouchl jeden mladík do druhého.
„Nebuď blbej. Všichni přece vedí, že Kevin „Božský“ Mills chodí na párty opravdu jen výjimečně a nevidím důvod, proč by mel jít na párty zrovna téhle bloncky.“
„No dejme tomu, že tam nakonec dorazí, co myslíš podaří se jí s ním vyspat?!“
„Ani náhodou. Je pěkná, ale jinak nemá nic, co by našeho Kevina zajímalo,“ osten žárlivosti v jeho hlase se nedal přehlédnout.
„Vsadíme se? 50 doláčů, že se jí to podaří?“
„Jak chceš. Budou to tvé ztracené peníze.
„Hele. Neříkej hop, dokud jí nepřefiknul.
Kevin se už mezitím dotýkal kliky a chystal se jí otevřít a vejít do další místnosti.
Studentky na něm mohly oči nechat, ale žádná z nich se ho už neodvažovala oslovit, bály se, že by mohly skončit jako ta s brýlemi.
Kevin si otevřel, ale než mohl projít, mezi přítomnými studenty to zničehonic zašumělo.
„Co tady chcete, nespletli jste se náhodou?“ neslo se posměšně vzduchem.
Kevin to ignoroval ale pokaždé když chtěl stisknout kliku nedokázal to, nemohl se zbavit pocitu, že ho něco volá k sobe.
Pokaždé to potlačil, ale ono se to zas vrátilo a pokaždé to bylo silnější.
„Hej vy dva. Jestli hledáte kostel anebo něco podobného, tak to musíte jinám,“ ozval se nakonec posměšně jeden mladík.
Dva muži. Jeden starý a jeden mladý, oba dva holohlavý a v dlouhách hnědých kutanách, se rozhlédli kolem sebe.
„Hele. Jestli hledáte nějakou konkretní osobu, možná vám budeme moc pomoct, ale jestli hledáte jen duchovní utěchu, tak to vážně musíte jinám. Tahle škola je to poslední místo, kde byste jí mohli najít.,“ několik studentu se zasmálo a někteří z nich si dokonce zaťukalo prstem na čelo, ale ty dva to nechalo chladné, zachovaly kamennou tvář.
„je tady mezi vámi mladík, který se jmenuje Kevin Mills?“ otázal se ten starý muž nakonec.
„Proč bych ti to jako měl říkat ty vyholená hlavo?! Co jsi nějaký skinhead nebo mnich, co chce požádat Kevina, jestli by nezaskočil do kostela, aby vám tam malinko zvýšil návštěvnost?“
Mladší muž měl téměř neznatelný záškub ve své tváři.
„Jmenuje se někdo z vás Kevin Mills?“ zeptal se ten starší muž znovu a tentokrát snad ještě klidněji nežli napoprvé.
„Proč to chceš vědět dedku? Jsi snad nějaký pedofil,“ zachechtal se jeden z mladíků.
Mladší muž sevřel svojí ruku v pěst, ale starší ho pohledem uklidnil.
„Chtěli bychom s ním mluvit.“
„A to jako proč? Kevin na takové jako jste vy nemá čas.
Starší muž upřel na mladíka, co právě mluvil pronikavý pohled.
„Platí ti snad za tvé mluvčí služby, nebo nemůže mluvit nebo snad muže, ale stydí se a ty ho tady takhle ponižuješ.“
Mladík zrudnul a očkem sledoval Kevinovu reakci, stejně jako všichni ti, co na té chodbě byli.
Ten sice ještě pořád stál u těch dveřích, ale nezdálo se, že by ho cokoliv z toho, co řekl ten kluk anebo ten starý mnich zajímalo.
Mladší nich se naklonil k tomu staršímu a něco mu pošeptal.
Ten souhlasně přikývl, ale nedovolil tomu mladšímu, aby se ke Kevinovi přiblížil.
Mladší mnich tázavě nadzvedl obočí.
Dostalo se mu odpovědi, které nebylo rozumět.
Zapříčinil to zvonek, který ohlašoval konec přestávky.
Kevin i když se snažil celou dobu předstírat, že ho ti dva vůbec nezajimají, nemohl se zbavit zvláštního pocitu, který procházel celým jeho tělem.
Byl tedy rád, že mu konečně začne další hodina. Uvědomil si, že společne s tím zvonkem zmizel i ten pocit, který ho nutil zůstat na místě.
Na mladíka, který za něho mluvil, vrhl jasný pohled a pak prošel do další místnosti.
Mniši se ho nesnažili zadržet, i když na tom mladším bylo vidět, že se musí přemáhat.
Většina studentů se postupně rozešla do svých tříd, takže na té chodbě nakonec zůstali jen mniši ten kluk, co mluvil za Kevina a jedna mladá dívka, co se držela u zdi.
Mohlo být jí tak 16. Nebyla bůhvíjak hezká, ale měla husté dlouhé vlasy, pronikavé oči. Ty oči už si ty mnichy nějakou tu chvíli měřily.
Když si byl ten kluk jistý, že tam na té chodbě zbyl jen on a ti dva holohlavci, tu dívku s přehledem ignoroval, obrátil se k těm dvěma.
„Být vámi, tak bych odtud koukal, co nejrychleji vypadnout, protože jinak by se mohlo stát, že by mohl někdo poldum nahlásit fakt, že se po této škole pohybují dva vyholení uchylové,“ jakmile domluvil, usadil se mu na rtech vítězný úškleb.
Dívka zaskřípala zuby, ale nehýbala se.
Tenhle hajzlík jí vždycky vytáčel. Nedokázala pochopit, jak můžou být ti dva pořád tak klidní, obzvlášť ten starý, který se tvářil, jako by nic od něho neslyšel.
„Slyšel jsi me dědku?“ obořil se na něho,“ ten jejich klid ho tak vytáčel.
Starší mnich tomu mladíkovi pomalu podal nějaký bílý papír.
„Mohl by si to prosím donést Kevinovi?“
Mladík se ušklíbl a zahleděl se na ten bílý papír.
Neviděl absolutně nic.
„To si jako ze me děláš prdel?!“ vyjekl vztekle.
„Ne. Něco takového my nedokážeme, ale byli bychom ti velmi vděčný, kdyby si mu ho donesl prosím.“
„tak donést jo?“ Mladík ten papír roztrhl na několik kousku.
„Tak. Už jsem mu to donesl. Doufám, že jsi spokojený dědku,“ nepokryté se mu smál do tváře. Doufal, že ho tí už konečně vytočí, ale ten muž zůstával v naprostém klidu.
„Děkuji ti synu. Jsem přesvědčený, že pro začátek by to mohlo stačit.“
„O co ti jde dědku plešatej?!“ vybuchl vztekle.
„To už by myslím stačilo Simonsi,“ ozvala se ta dívka a odpoutala se od steny.
Simons jí sjel opovržlivým pohledem.
„Starej se o tu svojí zeď Johsonová a mezi normální lidi se neplet!“
„Měl bys jít na hodinu Simonsi!“ uvnitř ní to vřelo, ale na pohled se kontrolovala.
„Na to ti kašlu! Mám tady nějaké to vyřizování s těmihle uchyly!“
Říkám ti. Měl bys jít na hodinu Simonsi,“ dívka si hrála s Jojem.
Simons se na ní zahleděl a v očích mu hrál vzdor.
„myslíš, že odtud odejdu jen proto, že to chceš? To me má k tomu snad přinutit to Jo jo,“ zasmál se tomu.
„Můžeš na me zkusit ty své čáry máry. Já z tebe nejsem udělaný jako jiný. Me nezajímá, že máš na sobe nějaké černé hadry a obličej máš jak sto let svraštělá mrtvola!“
V jejich očích se zablýsklo a mladší mnich v nich viděl planout oheň, ale starší mu pohledem přikázal, aby zůstal na místě.
„Myslím, že odejdeš, protože dneska učí ve vaší třídě profesorka Smithová a píšete písemku,“ dívka si vychutnávala výraz zděšení, který se rozprostřel po jeho obličeji.
„Do hajzlu!“ S vámi jsem ještě neskončil!“ zakřičel na ty dva a pak se rozeběhl tak rychle, že by si jeden myslel, že mu snad u zadku hoří koudel.
„Děkujeme ti za pomoc, ale nebyla nutná.“
„Všimla jsem si. Hezky jste s ním vytřely podlahu.“
„To je jen takový slovní obrat,“ usmála se, když viděla jejich nechápavé pohledy.
Popravdě mám dojem, že by vás otravoval do té doby, dokud by vás bud nevytočil anebo si pro něho nepřijela sanitka.
„Opět jejich nechápavý pohled.
„Nechte to být. Jsou to jen slovní obraty, co rád používá brácha…,“ usměv z její tváře zmizel.
„Mohli bychom ti s něčím pomoci?“ otázal se starý muž.“
„Ne. To je dobrý,“ bylo na ní vidět, že o tom nechce mluvit.
„Mistře. Mám pocit, že bychom měli jít. Tady zřejmě není ten, koho hledáme,“ promluvil mladší mnich a jeho hlas byl zvučný.
„Trpělivost. Vzpomeň si, že skrz trpělivosti dojdeme cíle.
„Ano mistře, ale víte, že času je málo a mladík jménem Kevin tady zřejmě není.“
„Já vím. Cítím však jeho přítomnost zde na této škole.
„Jak myslíte, mistře,“ povzdechl si jeho společník.
„Omlouvám se, ale možná bych vám mohla pomoct.“
„Ty znáš Kevina?“
„No. Potíž je v tom, že těch Kevinů je tady hned několik. Víte příjmení?“
Oba dva naráz zavrtěli hlavami.
„Víte, jak vypadá?“
„Opět záporné zavrtění.
„Hm. Tak to nebude nic lehkého.“
„Kolik Kevinů chodí na tuto školu?“
Zamyslela se. Čelo se jí svraštilo.
„Já se s nikým moc nestýkám, ale pokud se nepřemnožili tak by jich tu mělo být deset.“
„Mistře, co když to byl ten, který stál u těch dveří. Cítil jsem, že ho to volá.“
Jeho mistr zavrtěl hlavou.
„Já jsem nic necítil. Musíme najít toho pravého. Kdyby se to dostalo do rukou nesprávného…“
„To nikdo z nás nechce,“ bylo to téměř nepostřehnutelný, ale dívka měla pocit, že se v hlase toho mladíka s vyholenou hlavou ozývá něco, co se jí nelíbilo.
Pohlédla na toho druhého, ale ten se tvářil tak jak se tvářil.
Popravdě ať se snažila z jeho tváře vyčíst cokoliv, nic se jí nepodařilo a to v tom byla dost dobrá.“
„Podle čeho byste ho chtěli poznat a co po něm vlastně chcete?
Tedy já si nemyslím, že byste byli uchylové nebo tak něco, ale musíte uznat, že to působí trochu divně.
„Potřebujeme mu předat tento bílý papír. Až najdeme toho pravého, on bude vědět.“
„Počkat. Vždyť ten papír Simons roztrhal.“
„To byl jen papír,“starý mnich se neznatelně pousmál.
„Já na tom papíře nic nevidím,“ zamumlala, i když to nebyla tak docela pravda. Zpočátku byl ten papír prázdný, ale po chvilce se na něm začala objevovat nějaká slova.
Zachovala chladnou hlavu a nedala na sobe nic znát. Měla roky praxe. Pomalu si ten papír strčila do kapsy.
Jestliže si jejího vteřinového zaškubu ti dva všimli, nedali to na sone jakkoliv znát.
„Je čas jít dál,“ promluvil do ticha starý muž.
„když něco zjistím, jak vám to mám dát vědět.
„Jestli se ti podaří nalézt Kevina, kterého my hledáme, přijdeme.“
„Tak jo. Opakuju ale, že nejsem zrovna společenská a…,“ dívka se kolem sebe rozhlédla, ale nikde je neviděla.
Zamračila se. Tohle bylo hodně divné.
Chtěla jít pryč, ale v tom se blízko ni ozvalo krákání.
Pohlédla k oknu a spatřila tam velkého krkavce.
„padej zmetku,“ a krkavec se zvedl a odletěl.
Potřásla hlavou.
„Krvavec v Beverly Hills.
Chystala se projit dveřmi, ale náhle se k ní donesl zvuk, který zněl jako ťukáni na okno.
Pomalu se otočila a na několik vteřin ztuhla.
Za oknem stál nějaký vysoký muž v černém plášti, jehož oči jí způsobovaly mrazení.
Na rtech mu hrálo cosi jako úsměv. Kývl na ní a pak zmizel.
Po chvilce to ochromení zmizelo a ona mohla zase volně dýchat.
Něco se tu dělo, ale ona nedokázala říct co.
Ten chlap byl cizí. Byla si naprosto jistá, že se s ním nikdy ve svém živote nesetkala, tak proč její útroby svíral strach, proč měla neodbytný pocit, že on jí zná a ona zná jeho?!“

Oba dva mniši vyšli z budovy.
„Kam teď mistře?“
„Počkáme, jestli nám ta dívka pomůže.“
„Bylo moudré jí do toho zatáhnout?“
„Ona je jednou z nich,“ prohlásil jako by to bylo něco samozřejmého.
„Ano. Také jsem to viděl, ale nejsem si jist, jestli je na to připravená.“
„Na to není nikdo připravený. Něco takového přichází s časem.“
„Já vím, ale měli bychom se jít pokusit hledat na jiné škole. Kdyby byl tady, kámen by ho poznal.“
Starý mnich zavrtěl hlavou.
„Ne. Přesvědčili jsme se už jednou, že kámen nedokáže rozeznat svého pravého majitele. Řídí se jeho čistotou v duši a může se tak stát, že vybere toho špatného.“
„Mistře. Myslím, že to bylo jen ojedinělé. Ten komu jsme ho tehdy svěřili, nemohl být člověk.“
„Je to možné, ale nemůžeme vinu schvalovat na někoho jiného.“
Dali jsme mu ho my a málem ho získal.“
„Nikdo není neomylný, ale právě proto si myslím, že bychom se měli vydat do jiné školy o nějaké, kde nebudou tak zkaženi. Vždyť skoro každý z nich, co tam stáli mají v sobe zlo, touhu ubližovat, ponižovat.“
„To má v sobe každý z nás Atane.“
„Samozřejmě, ale copak jste to necítil? Pochybuji, že někdo z nich je hoden nosit talisman.“
„O tom my nerozhodujeme. Řídíme se jeho volbou.“
Atan si povzdechl, ale už svého mistra dál nepřemlouval. Bylo mu jasné, že neuspěje.
Rozhlédl se kolem se a nemohli mu ujít podezřívavé pohledy okolostojících studentů.
Nemusel se ani snažit a bylo mu jasné, že tady nejsou vítání, že už o nich mladík jménem Simons rozhlásil něco špatného.
Pohlédl na svého mistra, který to také cítil, ale očividně ho to nijak neznervózňovalo.
Jeden z mladíku se k ním přiblížil.
„Nechci být hrubý, ale mohli byste opustit areál naší školy?
Tady totiž nesmí být nikdo, kdo tady nestuduje. Znáte to bezpečnostní opatření, co kdybyste byli teroristé nebo tak něco?“ několik lidí se zasmálo.
„Na někoho tady čekáme,“ odvětil s ledovým klidem starý muž.
„A není vám při tomhle čekání tak trochu zima? Chci říct, máte pod tím habitem ještě něco?“znovu se ozval posměšný smích a na tom mladším bylo vidět, že se jen velmi těžko kontroluje.
Jeho mistr jako by to vycítil, mu položil ruku na rameno.
Mladíkovi se na rtech zvlnil chápavý úsměv.
„Aha už tomu rozumím. Jste si natolik blízcí, že si vzájemně dodáváte teplo…,“ ostatní studenti se rozchechtali a začali si na ně ukazovat.
Smích je však vzápětí přešel, když ruka mladšího mnicha vyletěla vpřed, chytla toho mladíka kolem krku a jako by téměř nic nevážil, nadzvedl ho malinko do výšky.
Přítomné dívky vyděšeně vyjekly, mladící couvli.
„Pusťte me! Co jste zač?!“ zachraptěl ten mladík.
„Pusť ho Atane,“ řekl starý muž.
Atan ho však nadále držel a maličko zesílil tlak a mladíkovi se začalo špatně dýchat.
Všichni okolo byli tak zkoprnělí, že mu nikdo nepřišel na pomoc, nikdo nezačal křičet.
„Pusť ho Atane! Pamatuj na učení!“
Atan ho pustil a mladík dopadl na zadek.
„pomoc! Pomoc! Je tady násilník!“ začali všichni studenti křičet.
„Ještě jednou,“ promluvil Atan tiše, ale výhrůžně.
Mladík si rukou ohmatal krk, pak se otočil a následně se rozeběhl pryč a křičel.
„Zavolejte někdo policii! Zavolejte někdo policii!“
„Co se to tady děje?“ z budovy vyšel vysoký 40 letý muž s kleštěmi v rukách.
„Pani Devline! Zavolejte policii!“
„proč? Uklidni se Rodneyi. Proč bych mel volat policii a na koho vůbec?“
„Na támhlety dva pošahané mnichy!“.
„Na jaké dva mnichy Rodneyi? Dýchni na me.“
„Cože? Na támhlety dva!“ Rodney se otočil, ale ti dva tam už nebyli.
„To přece není možné. Vždyť tam ještě před chvilkou byli!“
Obrátil se na své spolužáky a ti horlivě přikyvovali.
Devlin si je všechny podezřívavě změřil a pak obrátil svojí pozornost zpět k Rodneyemu.
„A proč bych měl vůbec volat policii?“
protože ten mladší vyholenec se me snažil uškrtit!“
Devlin se zahleděl na jeho krk, ale nenašel tam absolutne žádnou stopu, že by se ho někdo snažil škrtit.
„Myslíš si, že je to legrace Rodneyi?“ zeptal se a jeho hlas zněl naštvaně.
Rodney zmateně zamrkal.
„Jak to myslíte? Já vám přísahám, že me ten chlap škrtil, copak to na mém krku nevidíte?!“
„To je právě to. Na tvém krku není nic, co by tomu napovídalo.“
„To není možné. Ještě před chvilkou jsem to tam cítil, mel jsem to červené, to přece tak rychle nezmizí…“
Ostatní studenti opět horlivě přikyvovali.
„Tak to už by stačilo. Mazejte zpátky do tříd. Budete me s těmi vašimi legráckami štvát ještě dlouho tak….“
„Je to pravda! Já přísahám! Ten chlap me chtěl uškrtit!“
„Zmizte všichni do tříd nebo vás nechám nahlásit řediteli!“
Rodney chtěl něco namítnout, ale jiný mladík ho raději odtáhl pryč.
„Vím, co jsme viděli, ale raději ho neštvi. Všichni vědí jak je Devlin nebezpečný a s takovými nástroji, co má v ruce ještě víc.“
„Ale jak je to možné? Ten chlap me škrtil!“
„Jo. My všichni to víme, ale fakt tam nic nemáš,“ a po té jeho kámoš vstoupil do budovy a Rodney ho po chvilce následoval.
Ve dveřích se zastavil a ohlédl se.
Viděl Devlina jak zuřivě štípe nějaké drátky a o kus dál stáli ti dva mniši.
„Tamhle jsou!“ chtěl vykřiknout, ale někdo mu zakryl ústa.
„Jenom klid. Nebylo by dobré to tady rozkřikovat,“ ten hlas patřil muži, kterému mohlo být tak 40.
Rodney sebou škubl.
„Jenom klid. Buď tak hodný a nikde se o tom nezmiňuj, ať z toho nemáš zbytečné problémy,“ ta ruka z jeho úst zmizela.
Otočil se kolem své osy, ale nikde neviděl nikoho, kdo by mu to mohl udělat.
Všude kolem něho byli studenti a nikdo z nich nemel tak velkou, chladnou ruku.
„Tak už pojď!“ zavolal na něho jeho kámoš netrpělivě.
Rodney potřásl hlavou, ale pak nad tím přestal přemýšlet. Musel se soustředit na nadcházející hodinu, ve které ho čekala nesmírně těžká písemka.

Dívka, která těm mnichům slíbila, že se podívá po všech těch Kevinech, kteří se na této škole pohybuji, toho začala pomalu litovat.
Jednak jí došlo, že tím ztratí dost času, ale především to znamenalo jít mezi lidi, vyptávat se a to nebylo nic pro ní. Nebyla stydlivá ani neměla žádné komplexy meněcenosti a už vůbec se jich nebála, ona se jich štítila. Všech těch bohatých a většinou blbých studentů. Kdyby nemusela na téhle škole být, okamžitě by z ní vypadla, ale její otec na tom trval, její miliardářský otec, který jí pořád do nečeho nutil, něco přikazoval. Povzdechla si, ale dala slib a tak se ho musí pokusit najít i když absolutně nechápala, proč má nějakému klukovi pokud to tedy nebude učitel, ale žádný jejich učitel se nejmenoval Kevin, dávat nějaký papír, který je ještě k tomu prázdný.
„Chtějí si snad z ní ti mnichové vystřelit.
Opřela se o stenu a podívala se na něj.
Zprvu to byl jen bílý čistý papír, ale po chvilce se na něm začaly objevovat písmenka, prostě jen tak zničehonic, se tam začala formulovat nějaká slovo.
„Ježíši!“ ona ho vrazila zpátky do kapsy a snažila se uklidnit své bušící srdce.
„No tak se uklidni, Sáro. Může to být třeba nějaký japonský blbo vynález. Třeba to je nějaký druh inkoustu, který se ukáže po nějaké době,“ moc tomu tedy nevěřila, ale nabízelo se to jako možné racionální vysvětlení.
Chtěla si skočit na záchod, ale ještě předtím neodolala zvědavosti a ten papír se znovu podívala as zas chvilku nic a pak se tam zas začala objevovat písmena.
Chtěla to zas zastrčit zpět do kapsy, ale v tom si uvědomila, že tam byla jiná slova nežli předtím. Musela se splést, tak dobří nejsou ani Japonci.
Vytáhla tedy ten papír ven, ale už tam nic nebylo, byl zas bilý.
„Hej co to tam máš Johsonová?“ ozval se nějaký hlas.
Otráveně protočila oči.
„Tenhle jí tady chyběl.
Někdo k ní přistoupil blíž. Tak co tam máš, černá kněžno?“
„Moc vtipné debile,“ utrousila a chtěla kolem něho projít, ale on jí zadržel.
„Hele! Já jsem se zeptal slušně tak mi laskavě odpověz.“
„Musím na hodinu, tak si nad tím hloubej jak dlouho chceš,“ on jí však stále držel.
„Chci vědět, co to máš za papír. Jsou to snad nějaké čarodějné klikyháky?“
„Potom ti nic není a teď me nech projít!“ nezdálo se však, že by to mel v úmyslu.
„chci jen vědět, co tam máš.“
„Nic pro tebe. Varuji te. Jestli me hned nepustíš…“
„Tak co… co uděláš?“ mladík jí rychlím pohybem šáhl do kapsy a vytáhl ten bilý papír.
„Hej! Vrať mi to!“ pokusila se mu to sebrat.
„Co je? Proč vyvádíš kvůli blbému bílému papíru? Vždyť tam nic není.
„To není tvoje věc! Ihned mi to vrať!“
„Jo. Co uděláš, když ti to nevrátím?“
„Neštvi me Morrisi!“ cítila, jak s ní cloumá vztek, ale jinak byla bezmocná, ten mladík, co jí ten papír sebral byl o hlavu vyšší a o dost silnější.
„Vrať mi ho!“ škrábla ho nehtem do obličeje.
„Au! Ty couro! Je to jenom blbej bílý papír, ale když ho tolik chceš,“ roztrhal ho na několik malých kousků.
„Jsi fakt divná. Divím se, že tě tvůj fotr ještě neposlal na internát pro bohaté magorky,“ a potom odešel a rukou se přitom dotýkal škrábance, který mu na té tváři udělala.
„Blbou jeden. Má IQ banánové tykve,“a pak se shýbla a chystala se posbírat roztrhané kousíčky, ale v tom si uvědomila, že v kapse něco má.
Zašátrala tam rukou a po chvilce vytáhla čistý bílý papír.
Jak tak na něho zírala, začaly se tam opět objevovat nějaká slova a zase byla jiná.
„Dej si pozor. Je blízko tebe.
„Co to má být,“ zavrtěla hlavou a chtěla pokračovat ve sbírání těch papírů, ale žádné už tam nebyly.
„To není možné. Uklizečka tu během těch několika vteřin být nemohla a přece se ty kousíčky nesebraly a někam neodcupitaly.
Rukou si pročísla vlasy. Tady to něčím zavánělo, jen si nebyla jistá čím.
Znovu se podívala na ten papír. Bylo divné, že se na něm něco objevuje a ještě divnější, že měla sebou jen jeden jediný, ale i tak si nemohla pomoct a musela se na něho každou chvilku kouknout.
Po chvilce zas četla úplně jiný text.
„Pozor na prsty,“ ještě to ani pořádně nepřečetla a už začaly okraje toho papíru hořet.
„Ježíši!“ upustila ten papír okamžitě na zem a po ohni nebylo ani stopa.
„Copak mám halucinace? Co mi to ti mniši dali?“ blesklo jí hlavou.
Opatrně ten papír sebrala ze země. Nebyla tam žádná stopa potom, že by ten papír ještě před chvilkou hořel.
Trochu nejistě si ten papír zastrčila zpátky do kapsy a vešla na dívčí záchody.
Hned jak tam vešla dolehlo k ní krkavčí krákání a když pohlédla k oknu spatřila ne jednoho, ale hned tři krkavce, kteří jí pozorovaly.
„Co je? Máte nějaký problém?!“
Krkavci zakrákali a potom se naráz zvedli a odletěli.
„Krkavčí Stalking,“ ušklíbla se nevesele a pak vešla do jedné z kabinek.

Kevin po skončení školy šel parkem domu. Rád chodil sám. Rozhodne, nestal o to, aby s ním šli nějací kluci a žvatlali něco o tom, jak jsou dobří, jak moc úspěšný a nestal ani o to být obklopen nažhavenými holkami, které by se kolem něho snažili obtáčet.
Samozřejmě si to užíval ten zájem, to vzdychání, to ponižování a všelijaké zesměšňování, ale nikdy nebyl ten typ, který by se nechával oklopovat všelijakými patolízaly, plazili anebo někým kdo pořád vzdychá, když ho vidí.
Znechucovalo ho to a on to dával veřejně najevo a možná právě proto, byl mezi ostatními tak populární. Kdo by se nechtěl pobavit trablemi někoho jiného.
Park byl opuštěný, ale na tom nebylo v tuhle hodinu nic divného.
„Trochu zvláštní ale bylo, že neslyšel ptáky, nikde neviděl veverky.
Ne, že by si na přírodu nějak zvlášť potrpěl, ale bez nich bylo to místo tiché takové zlověstné.
Cítil, že mu po zádech naskakuje husí kůže.
Potřásl hlavou a snažil se myslet na něco, co mu pomůže zapomenout na tuhle cestu, ale ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu myslet na nic konkrétního.
Všechny jeho myšlenky jako by byly roztříštěné, jedna střídala druhou.
Nakonec se zastavil u jedné staré zrezavělé lavičky.
Chtěl si na ní sednout, ale v tom se k němu donesl zvuk.
Znělo to jako datlování, ale v tomhle parku se datel naposledy objevil před několika lety. Možná, že se vrátil. Ptáci už jsou takový,ů už o něco klidnější se posadil, ale v tom se ten zvuk ozval znovu, a když se kolem sebe rozhlížel, stále neviděl žádného ptáka a to datlování se ozvalo znovu a tentokrát bylo silnější.
Samozřejmě všude neviděl, ale jestli si dobře pamatoval, datel by mel být vidět, protože datluje do stromu zepředu.
Jenom klid. Je to jenom pták. Možná, že datluje o kus dál,“ snažil se uklidnit sám sebe.
Nebyl žádný strašpytel, ale datel popravdě nepatřil mezi jeho oblíbené ptáky.
Po chvilce se chtěl zvednout a pokračovat dál, ale zvuk, který se právě ozval ho přinutil zůstat na místě.
Nebyl si úplně jistý, ale znělo to jako křupnutí, jako když někdo stoupá na větev a ta pod jeho váhou křupe.
„Je tady někdo?“ zavolal hlasitě a co nejvíc klidně.
Nikdo se neozval, ale to křupnutí se ozvalo znovu.
„Je tady někdo?!“ zeptal se znovu a jeho hlas zněl stále pevně. Snažil se využít to, co ho naučil otec. Dokud to půjde, snaž se, by byl tvůj hlas klidný, musíš dát těm, kteří ti chtějí ublížit najevo, že před nimi nemáš strach a vůbec nezáleží na tom, že můžeš být ve skutečnosti podělaný strany, ty jim to nesmíš ukázat rozumíš?!“
„Jeho otci se to snadno řeklo. On prošel tím nejtvrdším výcvikem, ale když mu to tehdy říkal, Kevinovi bylo teprve pět, ale jeho otec se k němu choval jako by mu bylo nejméně patnáct.
Svojí vůli zahnal tyhle myšlenky. Jeho otec je minulost. Dokáže si se vším poradit i bez jeho pomoci.
Křupnutí se ozvalo znovu a on měl pocit, jako by na svém krku cítil horký dech.
Otočil se, ale nikde nikdo, na zemi před ním absolutně žádné stopy.
„Kevine! Ozval se nějaký hlas.
Trhl sebou, ale vzápětí se ovládl. Nedej na sobe znát strach!“ opakoval si tiše.
„Kevine,“ ozvalo se pro změnu z jiné strany.
Tady jsem, Kevine, tady, tady,“ ozvalo se z pokaždé z jiné strany.
Nestačil ani otáčet hlavu, ale stejně to bylo zbytečné, vzhledem k tomu, že tam kromě něho nikdo nebyl.
„Kevine, musíš získat ten talisman. Musíš ho získat pro nás,“ byl to mužský hlas tak kolem 40, chladný, lhostejný, ale svým způsobem vemlouvavý.
„Je tady někdo?“ zavolala a jen těžce držel svůj hlas v klidné rovině.
„Jsi ten, kdo může ten talisman získat, musíš se jen trochu snažit Kevine,“ zasyčel mu ten hlas do ucha.
„Jaký Talisman. Kdo jste? Ukažte se!“
Ozval se smích, mrazivý smích.
„Talisman Kevine. Musíš získat talisman.“
„Kdo jste?“ Kevin z kapsy vytáhl malý nožík. Blízko sebe cítil něčí přítomnost, ale nikoho neviděl a to datlování, měl pocit, že je to jeho datování stále hlasitější a hlasitější, jako by se snažil čímsi provrtat a pak na svém rameny ucítil palčivou bolest, a když na něho pohlédl s hrůzou si uvědomil, že mu po ruce stéká pramínek krve, ale když se toho ramene dotkl, nic tam nebylo.
„Talisman Kevine. Musíš získat talisman,“ ozval se zas ten hlas.
„Kde jsi? No tak se ukaž!“
„Kevine?“ přistoupil k němu asi 16 letý mladík a ve tváři měl udivený výraz.
„Co tady chceš, Baldwine?“ utrhl se na něho, když se mu po chvilce podařilo zklidnit bušení srdce.
„No jsem tady, protože si mi napsal, že se semnou chceš tady sejít.“
„Blbost. Kdes na to přišel.
„Píše se to tady na tom papíru,“ nic nechápající mladík mu podal nějaký papír.
Kevin na něho pohlédl a rty se mu sevřely a než mohl Baldwin jakkoliv zareagovat, chytil ho pod krkem a přirazil ho ke zdi.
„Co…, co…, co to děláš?!“ vyrazil ze sebe Baldwin s námahou.
„Myslíš, že mám na tohle náladu? Myslíš, že si ze me můžeš tropit šašky, tak to si se tedy spletl!“
„O čem to mluvíš? Na tom papíru bylo napsáno.
„Adame přijď dnes do parku, potřebuji s tebou mluvit Kevin.
„Já jsem nic takového nenapsal!“ zavrčel a přirazil Adama ještě víc k tomu stromu.
„tak promiň. Možná si ze me někdo vystřelil, ale bylo to tvoje písmo a já nevím o nikom, kdo by dokázal tvoje písmo tak dobře zfalšovat!“
„Netvař se jako bychom byli kamarádi?“ Kevinův hlas byl už malinko klidnější, ale stisk nepovolil.
„Kevine! To me chceš udusit?!“ zachroptěl Adam.
Kevin ho pustil a Adam se svezl do dřepu, kde několik sekund přerývavě dýchal.
„Hej. Já se omlouvám! Nechtěl jsem tě špehovat, jen jsem si prostě…“
„Zmiz odtud!“ přikázal mu a pak se od něj odvrátil a chtěl jít od toho stromu pryč, ale nešlo to. Měl pocit, že musí něco udělat, že u toho stromu něco co je.
Adam se pomalu zvedl. Cítil, že ho bolí kosti, že má nejspíš naraženou ruku.ů
„Co je to s tebou Kevine? Dřív jsi býval normální. Tedy taky takhle nepříjemný, arogantní, panovačný, ale rozhodne si se nesnažil někomu zlámat kosti anebo hůř uškrtit.
„Vypadni, Adame!“ Kainův hlas byl nebezpečně chladný.
„Vzpamatuj se brácho!“ a po těchto slovech se odbelhal pryč.
Kevin ho ani pořádně nevnímal. Musel myslet na to, co právě v tuhle chvíli cítil. Nemohl si pomoct, měl pocit, jako by ho k tomu stromu cosi přitahovalo.
Prudce zavrtěl hlavou. Prošel kolem toho stromu snad už tisíckrát a nic necítil.
Když se nad tím zamyslel, něco podobného cítil v přítomnosti těch dvou mnichů.
„Nesmysly. Je to jen obyčejný strom,“ otočil se a chtěl sebrat ten bílý papírek, který tam Adam upustil, ale nikde ho neviděl.
Rukama prohrabal listí,. Ale ten papír nikde nebyl.
Adam ho o kus dál pozoroval. Nevěděl, co si má o tom myslet
„Ty jsi ten papír sebral?!“ zakřičel Kevin nakonec na Adama.
„Ne! K čemu by mi byl prázdný papír. My máme doma čím topit.“
Kevin jeho poznámku ignoroval.
„Víš to jistě?!“
„Ano. Klidně sem ovšem můžeš přijít a rozmačkat mi pár žeber, pak mi z nich možná ten papír vypadne.“
Kevin ho znovu ignoroval a obešel ten strom. Nenašel však nic zajímavého.
„Ten talisman Kevine! Získej ten talisman!“ donesl se k němu opět ten mužský hlas a on sebou trhl a kůže na zádech se mu zas zježila.
„Řekl jsem ti, abys zmizel, Baldwine!“ přikázal mu panovačně.
Adam si povzdechl, ale vydal se pryč z toho parku a zanechal tam Kevina samotného a ten stále kolem sebe cítil přítomnost něčeho, co bylo velmi silné a velmi blízko, ale on to neviděl a mrazení po jeho těle postupovalo.
Pak se ozvalo krákání a všechno zmizelo. Ten pocit i to mrazení.
Krkavec tady?!“
Odpoutal se od toho místa a mířil k sobe domu.
Za stromem stál muž v černém plášti a hladil krkavce, co mu seděl za rameny.
Když mu Kevin zmizel z dohledu, jediným pohybem zlomil tomu krkavci vaz.

Atan a jeho učitel pomalu kráčeli ke klášteru, který stál mimo Beverly Hills.
Město jim povolilo stavbu, ale s podmínkou, že to bude mimo bohaté čtvrtě.
Většině mnichů to nevadilo. Přišli sem rozjímat, žít svůj život, ale Atan byl jiný. Přidal se k ním, protože tomu věřil, chtěl se jednou stát takovým jako jeho mistr, chtěl mít jeho sebekontrolu, nadhled, ale ať proto dělal cokoliv, pořád to nebylo ono.
„Trápí tě snad něco Atane?“ zeptal se ho jeho mistr, když byli od té školy několik set metrů.
„Ne mistře,“ odpověděl, ale jeho mistr poznal, že něco skrývá.
„Co tě trápí Atane?“
„Nic mistře,“ odpověděl vyhýbavě.
Starý mnich se zastavil.
„Trápí tě snad skutečnost, že si toho chlapce nezabil?“
„Ne mistře! Vím, že to byla chyba, že jsem e neměl nechat vyprovokovat.
„Co tě tedy trápí?“ zeptal se starý muž znovu a v jeho hlase zaznívala vlídnost.
To Atana překvapilo. Čekal, že ho začne plísnit, vždycky to dělal, když udělal něco, co neměl.
„Víš, že se mi s tím můžeš svěřit.“
„Já vím, mistře. Přemýšlím nad tou holkou.“
„Přemýšlíš, jestli byl dobrý nápad zasvětit jí do toho?“
„Ano. Omlouvám se jestli…“
„To je v pořádku. Ona je jednou z nich a je nutné jí do toho zapojit.“
„O to mi nejde. Jde o to, že ona sama přiznala, že se s ostatními prostě příliš nikdo nebaví, protože ona o to nestojí.“
„Proto je čas s tím začít Atane.
„Ano to chápu. Jenže to si opravdu myslíte, že se s ní budou bavit, ale i kdyby, co myslíte, že udělá, jestli se jí podaří najít nositele. Absolutně nic o tom neví…,“ Stařec ho přerušil zvednutím ruky a Atan pochopil, že zašel příliš daleko.
Hluboce sklonil svou hlavu.
„Omlouvám se mistře. Nechtěl jsem…“
„Kvůli tomu to není Atane,“ promluvil ten druhý a vlídnost z jeho hlasu nezmizela.
„Tak co se děje mistře?“
Neodpověděl jen malinko nadzvedl obočí, a když Atan zvedl hlavu, spatřil na jednom stromu sedět asi deset krkavců.
Mlčely. Jen na ně zíraly a ty jejich oči jako by se jim snažily propálit do duše.
Měl co dělat, aby se neotřásl, aby na sobe nedal sebemenší naznak strachu, nechtěl, aby to na něm ti ptáci poznaly.
Pohlédl na svého učitele. Jeho tvář byla jako obvykle neproniknutelná, ale jeho oči žhnuly, bylo v nich něco, co v nich Atan ještě nikdy neviděl nenávist.
Krkavci jednolitě zakrákaly a všichni se ve stejném okamžiku zvedly a odletěly a na Atanovu ruku dopadlo peří.
Druhý mnich jí navzdory svému staří neuvěřitelně rychle smetl a stále mel v očích ten žár, ale ten postupně mizel, až byly jeho oči zase vlídně nevyzpytatelné.
I když krkavci neznamenaly nic dobrého,Atan se nedokázal ubránit uspokojivému pocitu, že ani jeho mistr není dokonalý, že i když je jeho tvář neproniknutelná, jeho oči ho prozrazují.
Chtěl na něho pohlédnout, zjistit, jestli se nezměnila miminka jeho tváře, ale v tu chvíli jeho oči upoutala záře, která se odehrávala nedaleko před nimi.
Vypadalo to, že něco hoří.
Zmocnil se ho nepříjemný pocit. Po očku pohlédl na svého mistra.
Napohled zachovával lhostejnost, ale on si povšimnul snad vteřinového záškubu jeho pravé ruky.
To mohlo znamenat jen jediné, i když byli od těch plamenů ještě poměrně daleko, jeho mistr již rozpoznal co hoří a podle toho vteřinového záškubu usoudil, že hoří něco, co mu je srdci blízké a jediná budova jemu srdce blízká byl jejich klášter.
„Ne!“ zaťal ruku v pěst tak silně až mu zbělely klouby a rozeběhl se vpřed.
Jeho učitel se ho nepokoušel zastavit, najednou se cítil tak slabý, tak unavený, chtělo se mu spát.
„Ne… to ne… to ne…,“ zašeptal a pak se mu podlomila kolena a on klesl na zem a jeho obličej zesínal, jako kdyby z něho cosi odsávalo životní sílu.
Atan, který už byl dost daleko o tom nic nevěděl a snažil se tedy dostat co nejrychleji k tomu požáru.
Po chvilce už začalo být zřejmé, že hoří jejich klášter.
„Plameny šlehaly vysoko a daleko. Zbylo mu asi 200 metrů, ale žár už k němu pronikal a jemu bylo jasné, že se už blíž nedostane.
Rozhlížel se kolem, ale nikde nebylo nic, čím by to mohl hasit.
V dálce slyšel houkání, ale hasiči k nimi nejeli ačkoliv ten požár museli vidět.
„Bratři kde jste?“ zakřičel, nedostalo se mu však žádné odpovědi.
„Je tady někdo?“ zakřičel znovu a udělal pár kroku vpřed i navzdory tomu, že žár byl silnější a on ho cítil.
„Kde tady někdo?“ zakřičel potřebí a pak se rozkašlal, kouř mu pronikl do těla.
Když se ani teď nikdo neozval, usoudil, že buďto už utekli a nebo…,tak či onak byl donucen couvnout ten žár se prostě nedal vydržet.
Chystal se z toho žáru uniknout, zachránit se dřív, než mu začne hořet kutana, ale v tom k němu dolehl nějaký zvuk.
Nejprve si nebyl jistý, ale pak se ten zvuk ozval znovu a pak ještě jednou a jemu došlo, že je dětský pláč.
Žádné dítě tam však nebylo, ale ten zvuk se ozval znovu a doopravdy zněl jako dětský pláč a po chvilce se k němu přidal i zoufalý ženský hlas.
„Pomozte nám prosím někdo! Zachraňte me dítě!“ hlas to byl zoufalý k smrti vyděšený a ozýval se tak 5 metrů před ním v místech, kde intenzit šlehaly plameny.
„Jestli tady někdo je zachraňte mé dítě!“
Opět se k němu doneslo hasičské houkání a opět miřili někam jinám.
Pravé oko mu škublo a ten křik se ozval znovu a poté ten pláč.
Za tou plamenou hradbou byla očividně žena s nějakým dítětem a on tady byl sám.
Jít do těch plamenů nebylo pro něho lehké, ale byl učen, že pokud možno, nemá nikoho nechat v nebezpečí i kdyby mel přitom přijít o život.
Atan se nadechl propojil své duševní já se zbytkem svého těla, maximálně se soustředil a po chvilce se kolem něho utvořilo něco jako modrá ochranná bublina.
Nebyl si jistý, jestli s ní dokáže skrz ty plameny projít, ale zjistit se to dalo jen jedinou cestou. Vstoupil do těch plamenů a cítil, že ho obklopily, že se snaží proniknout skrz tu modrou bublinu, že se ozývá syčení, prskání, plameny se stávaly agresivnějšími a on si pomalu uvědomoval, že tohle nebude jen tak obyčejný oheň, tyhle plameny byly někým ovládané a snažily se k němu proniknout, dělaly vše co mohli, aby se k němu dostali, ale modrá bublina stále držela i když nedokázal říct jak dlouho.
„Kde jste?“ zavolal, ale nepřišla žádná odpřede.
„Jste ještě naživu?“ zavolal znovu a neúprosně se prodíral skrz ty plameny.
Opět se nic neozvalo a jemu začínalo být jasné, že musel podlehnout sebeklamu, žádný člověk nemohl v těchto plamenech přežít.
Nejraději by si nafackoval, ale už se stalo a on se musel co nejrychleji dostat mimo ty plameny, ale jak to tak vypadalo, ty plameny to nehodlaly připustit, semknul se kolem něho a dorážely na tu bublinu mnohem agresivněji nežli předtím a Atan cítil, že ta bublina pomalu polevuje, že plameny každou chvíli tu barieru prorazí a on tu uhoří, protože podlehl klamu.
„Zmocnila se panika, na chvilku nad sebou ztratil kontrolu, ale zavčas si vzpomněl na mistrova slovo.
„Za každou cenu musíš zachovat chladnou hlavu, nikdy nesmíš dovolit, aby tě strach obalil!“
Jeho mistr to možná dokázal, ale on tak daleko ještě nebyl,“ pokoušel se však poslouchat jeho rady, ovládnout paniku, ale šlo to velmi těžce, už jenom kvůli tomu, že se na jeho ochranné bublině začaly tvořit praskliny a oheň byl víc a víc útočnější a on to cítil, ten žár, tu hrůzu která z těch plamenů vycházela, křik, pláč, děsivý smích.
Atan silou své vůle všechno tohle potlačil, postavil si kolem sebe neprůlomovou barieru od které se všechno odráželo, ignoroval syčení, prskání i fakt, že mu na několika místech začíná ten hábit hořet, důležité bylo dostat se z těch plamenů a to za každou cenu. Už byl skoro venku zdálo se, že se odtamtud dostane jen s malými popáleninami, ale v tom se k němu cosi ze vzduchu sneslo a začalo do té značně poškozené bubliny klovat, byly to datlové, kteří i když hořely nepřestávaly, klovaly tak dlouho dokud úplně neožehly, ale jakmile jeden shořel nahradily ho další dva a ti do té bubliny klovaly snad ještě zuřivěji než předtím a bublina praskala, trhliny se stávaly většími a těm ptákům vůbec nezáleželo na tom, že přitom shoří, prostě jen klovali a klovali a bylo zřejmé, že ta bublina každou chvíli praskne a Atan shoří.
Nemohl proti tomu nic dělat bublina, která ho měla chránit se teď pro něho stala vezením a datlové klovaly a klovali a plameny pronikaly dovnitř a už mu hořely nohavice, pak i rukávy a bylo jen otázkou, kdy mu začne hořet celé tělo.
V duchu se modlil a sledoval, jak další pták shořel při klování na práh a pak další, ale konec bubliny se neodvratitelně blížil a bylo to jen otázka několika vteřin a pak když se ozval praskavý zvuk a bublina kolem něho splaskla očekával Atan svůj konec, ale ten nepřišel, jelikož se plameny kolem něho nečekaně rozestoupily.
Zprvu si myslel, že ten oheň prostě přestal hořet, ale pak si povšimnul shrbené postavy v mnišské kutane, která mela sepnuté ruce.
To, že dokázal plameny takto rozdělit mohlo znamenat jen jediné.
„Mistře! Co to děláte?!“
„Jdi Atane! Najdi hledaného, pamatuj, co je potřeba, pamatuj, kudy ho musíš vést!“
„Tohle neříkejte! Najdeme ho společně!“
„Uteč Atane! Dlouho už je neudržím!“ Atan si povšimnul, že se jeho mistr třese to znamenalo, že mu někdo odebíral jeho sílu.
„Ne! Zabije vás to!“
„Jdi Atane! Jdi!“ v hlase jeho mistra byla slyšet naléhavost.
„Já vás tady nenechám!“ zakřičel Atan, který sledoval, jak se plameny chvějí, jak se k sobe znovu přibližují a bylo jasné, že jestli tam zůstane tak shoří.
„Jdi Atane!“ zakřičel starý muž a pak klesl na kolena a plameny se už téměř spojily.
„Sbohem mistře! Budu následovat vaší cestu!“ zašeptal Atan a pak skrz ty plameny proběhl a podařilo se mu dostat ven.
Dotykem své ruky uhasil hořící nohavice a rukávy a pak se chtěl vrhnout na pomoc svému mistrovi, ale bylo již pozdě, jeho mistr nad těmi plameny ztratil kontrolu a ti ho obstoupily, a když se pokusil pozvednout ruce a zahnat je, pohltily ho.
„Mistře!“ zakřičel Atan a chtěl se mu rozeběhnout na pomoc, ale nedokázal se skrz ten žár dostat, jako by mu v tom bránila bariera utvořena teprve nedávno.
„Ne! Mistře! Dovolte mi jít pro vás!“ zakřičel, ale plameny, které šlehaly do třímetrové výšky jeho slova spolkly
„Mistře! Já ještě nejsem připravený!“
„Jsi Atane! Jsi!“ ozval se starý hlas a potom už k Atanovi doléhal zvuk, který značil škvařící se maso!“
„Mistře!“ Atan padl na kolena a slzy mu začaly stékat po tváři, už je nedokázal déle zadržet.
Slyšel křik, dusot nohou, ale bylo mu to jedno, on jen hleděl do plamenů.

Melinda vyšla z kabinky. Přistoupila k umyvadlu. Umyla si ruce a pak chtěla odejít, ale v tom se ozvalo zakrákání.
Otočila se a hleděla na čtyři blízko sebe nalepené krkavce.
„Co je? Co máte za problém?!“
Nehnuly se jen na ní zíraly.
Melinda i když nebyla zbabělec se zachvěla. V těch jejich očích bylo něco studeného.
„Zmizte! Tady není nic k vidění!“
Nezdálo se však, že by se chystali odletět.
„Počkejte chvíli,“ šáhla si do kapsy a vytáhla z ní housku.
„Ups. Já věděla, že jsem na něco zapomněla.
Ti krkavci na ní stále hleděly.
Přistoupila blíž k oknu a tu housku rozdrobila na několik části.
Nehnuly se jen jí pozorovaly.
Hodila pár kousku na okenní parapet.
„Na puta puta, na puta puta, hele nemusíte se nechat prosit,“ řekla naštvaně, když viděla, že je to nechává chladnými.
Krkavci svorně zakrákaly a pak se naráz zvedly a odletěly.
„Ses v pořádku Johnsonová?“ ozval se za ní nějaký posměšný dívčí hlas.
Neobtěžovala se ani otočit.
„Já jo a co ty?“
Dívka, která jí oslovila, zrudla.
„Dej si pozor, co říkáš Johnsonová. Blázni mají na téhle škole svoje místo!“
Melinda se pomalu otočila a prohlédla si ji.
„To slípky taky,“ konstatovala nakonec.
„Ty…,“ ta dívka jí chtěla uhodit, ale v tom se k ním doneslo.
„Hoří! Hoří!“
Dívka zbledla a pak vyběhla ze záchodu.
„Hoří! Hoří!“ volal nějaký hlas,“ Melinda vyšla klidně ven podle toho hlasu usoudila, že tomu dotyčnému nehoří půda pod nohama.
„Kde se flákáš Johnsonová už jsi mohla být dávno mrtvá!“
„Tady nehoří,“ odvětila klidně.
„Jak si můžeš být tak jistá Voo-Doo šamanko?“ zeptal se jí jeden student.
Melinda neodpověděla. Několik vteřin štrachala ve své kapse a potom vytáhla chrastítko. Několikrát s ním zachrastila a pak řekla.
„Povědělo mi to moje Voo-Doo chrastítko Jacksone.
Několik studentu se zasmálo a jeden zamumlal.
„Ta ho pěkně vypekla.
Jackson se zamračil, ale než mohl něco říct, objevil se na chodbě nějaký profesor, který jim řekl.
„Tady není nic k vidění vratte se laskavě do svých tříd a to okamžitě!“
Ozvalo se rozmrzelé bručení, ale všichni až na Mel se rozešli do tříd.
„Pro vás to snad neplatí, slečno Johnosonová?“ zeptal se jí ten profesor přísně.
„Samozřejmě, že ano, ale…“ chtěla mu říct, že si musí přepudrovat nos, ale v tom jí zamrazilo po celém těle, zatočila se jí hlava, a kdyby jí profesor na poslední chvíli nezachytil, jistě by spadla na zem a udeřila by se do hlavy.
„Není vám snad dobře slečno Johnsonová?“
„Ne. Je mi fajn,“ zamumlala a pak se chtěla postavit, ale hlava se jí znovu zatočila a v uších jí začalo pískat. Měla pocit jako by v tom slyšela nějaký hlas, ale nebyla si tím jistá.
„Vezme vás na ošetřovnu,“ přísný výraz nahradil starostlivý.
„To je dobré pane profesore. Je to asi jen malá nevolnost.
„Nejste těhotná, že ne?“
„Proboha? Leda, že bych otěhotněla jako Panna Marie. Možná jsem jen něco špatného snědla, ale už je to lepší.“
„Jste si tím jistá slečno? Opravdu nechcete dovést na ošetřovnu?“
„Ne. Už je mi vážně mnohem líp. Na chvilku si tady sednu a bude to ok.“
„Tak dobře,“ profesor od ní odstoupil.
„Vážně. Nenechte je kvůli me nudit pane profesore.“
„Kdyby se vám přitížilo, jdete domu anebo za sestrou,“ a poté odešel.
Melinda se opřela o zeď a několikrát se zhluboka nadechla a stejně tak i vydechla.
Hlava se jí už netočila, nutkaví pocit zvracet už taky zmizel a i to pískání už zmizelo.
„To bylo divné,“ potřásla hlavou a pak vyhlédla z okna.
Po chvilce jí došlo, že hoří klášter, ve kterém žili ti dva mniši.
„Snad se jim nic nestalo,“ blesklo jí hlavou a chtěla se od toho okna odvrátit, ale hlas, který k ní odněkud dolehl jí v tom zabránil.
„Pomoz Atanovi! Pomoz Atanovi!“ nebyla si jistá, ale měla dojem, že ten hlas už slyšela. Zněl docela staře, takže to musel být…,“ odlepila se od toho okna a rozhlédla se kolem sebe, nikdo kromě ní tam nebyl.
„Jste tady?“ zavolala do prázdna. Nepřišla žádná odpověď.
„Pomoz Atanovi,“ těsně u obličeje se jí zjevila tvář starého muže, prostě zničehonic nic.
Vyjekla a upadla na zem a z kapsy jí vypadl ten bílý papír, který od těch dvou mnichu dostala.
Chtěla ten papír vsunout zpátky do kapsy, ale zarazila jí objevující se písmenka.
„Proč mám pocit, že se to bude stávat často?“ chtěla to ignorovat, ale zvědavost byla silnější.
„Jdi za Atanem. Bude tě potřebovat.“
„Ne. Musím najít toho Kevina.“
Písmenka vybledla, přeskupila se a pak se tam zas začaly objevovat.
„Atan tě potřebuje. Musíš jít za ním.“
„Ne. Musím si jít na chvilku lehnout.“
Opět vybledla, přeskupila a objevila se nová.
„Jestli za ním nepůjdeš, riskuješ.“
„Tak hele…, počkat proč já se s tebou vlastně bavím, vždyť si jenom papír.“
„Riskuješ! Riskuješ! Riskuješ!“ objevilo se na tom papíře tohle slovo několikrát.
„ Tak to teda ne. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat a nějaký papír už vůbec ne!“ strčila ho rázně do kapsy.
„Správná volba,“ ozval se blízko ni nějaký mužský hlas.
Nikoho neviděla.
Zaváhala. Měla pocit, že by se měla na ten hořící klášter ještě jednou podívat, ale pak nad tím mávla rukou. Měla svých starostí dost, jestli tam ti dva uhořeli, alespoň nebude muset hledat ty Keviny,“ hned jak tuto myšlenku dokončila, zachvěla se a prsty u nohou jí zabrněly.
Nemohla pochopit, jak jí jenom mohlo něco tak krutého napadnout.
Zastrčila si ruce do kapes a opustila chodbu.

Kevin, který bydlel ve velkém, rozlehlém dome kráčel pomalu.
Neměl důvod spěchat. Jeho rodiče na sebe budou jako vždy křičet, vyhrožovat si, rozbíjet nádobí . Ne, že by mu to vadilo popravdě mu to bylo jedno, ale už ho ta jednotvárnost nebavila.
Asi sto metru od jeho domu se nacházel onen klášter.
Většině bohatých by vadilo, že jsou blízko něčemu takovému, ale jak už bylo řečeno jeho rodiče se neustále hádali a jemu to bylo jedno.
Nezáleželo na tom, jak moc blízko ten jejich klášter byl, podstatné bylo, že k němu nechodili žebrat. Nenáviděl žebráky, opovrhoval bezdomovci a kdykoliv mohl, dával jim to patřičně najevo své opovržení, svojí nechuť.
Až doteď měl mírně skloněnou hlavu, ale když se k němu donesly výkřiky zvedl jí a zahleděl se před sebe.
Viděl oheň šlehat do velké výšky, viděl lidi jak křičí, ale nikdo se k tomu ohni nepřiblíží, nikde nebyli vidět požárníci.
Zprvu si nebyl jist, co to vlastně hoří. Zajímalo ho to jen z toho důvodu, že by mohl klidně hořet jeho dům. Když přišel o něco blíže rozpoznal na zemi klečet holohlavého muže. Něco mu říkalo, že to je ten chlap, který byl v jeho škole a ptal se po něm.
Několik vteřin hleděl na hořící klášter, slyšel praskání, vzlykání, tiché šeptání, ale absolutně nic necítil. Chystal se projít kolem klečícího Atana, ale ten sebou škubnul.
Atan tam klečel dobrých deset minut. Stále hleděl do těch plamenů a neustále se mu v hlavě přehrávala mistrova poslední slova.
„Jsi připravený! Jsi připravený!“ v duchu vrtěl hlavou. Věděl, že není, že měl před sebou ještě dalekou cestu, že se toho ještě musel hodně naučit, ale už nebyl nikdo, kdo by ho vedl, kdo by ho káral, vypadalo to, že zůstal poslední, protože ostatní mniši buď utekli anebo uhořeli.
Někdo ho oslovil, nereagoval, někdo se ho dotknul, ale on ho nevnímal.
Nakonec ho nechali být a lidé se začali pomalu rozcházet.
On to nevnímal, nezáleželo mu na tom.
Nejspíš by tam klečel několik dalších hodin, ale drahokam, který ho začal pálit ho upozornil, že se někdo blíží. Zprvu se to snažil ignorovat, ale ten drahokam se stále více a více rozpaloval a pak, když už se to nedalo vydržet, zvedl Atan hlavu a rozhlédl se po lidech, kteří tam ještě zůstali.
Pokaždé když se podíval na špatného člověka drahokam mu začal propalovat kutanu a tak se hned přesunul k dalšímu, ale drahokam reagoval stejně a bylo tomu tak i po třetím člověku.
Mohl to být kdokoliv, mohl kolem něho jen projít, ale vzhledem k tomu, že ho ten drahokam pálil tak silně, musel to být jeden z pětice. Bud jeden ze strážců nebo sám…,“ atan se prudce otočil a hlavou se srazil s Kevinovou.
oba dva upadli.
Okolostojící lidé sice vykřikli, ale nikdo z nich se nepohnul.
Kevinovi se zajiskřilo před očima.
„Nemůžete dávat pozor?! Mohl jste mi ublížit!“
Atan, který byl také mírně otřesený, cítil, že drahokam vyhladl a to mohlo znamenat jen jediné. Před ním stál další držitel.
„Omlouvám se. Jmenuješ se Kevin Mills?“
„Nezajímá me tvá omluva a do mého jména ti nic není,“ Kevin chtěl odejít, dostat se od tohohle divného mnicha co nejdál, ale Atan, který i když stále truchlil pro mistra a ostatní mnichy, pochopil, že teď má jedinečnou příležitost ho chytil za ruku.
„Počkej. Potřebuji s tebou mluvit.“
„Pusťte me!“ Kevin mu svojí ruku vykroutil, ale Atan se nenechal tak snadno odbýt.
„Musím s tebou mluvit. Chci jen mluvit nic víc.“
„Nedotýkejte se me!“
„Kevine! Chci s tebou jen mluvit!“ Kevin ho však nehodlal poslouchat udělal krok dozadu.
„Nechte me na pokoji! Nevím, kdo jste a ani co chcete, ale ať je to cokoliv me to nezajímá!“
Atan se ho chtěl znovu dotknout, cítil, že jestli ho nechá odejít, tak ztratí jedinečnou příležitost, ale kámen, který se znovu rozzářil ho upozornil, že blízko něho je někdo, kdo pro něho může být nebezpečný.
Nikoho sice neviděl, ale cítil, že tu někde je.
Přitiskl ruku na kapsu, ve které byl ukrytý drahokam, který nyní pálil tak silně, že to cítil i přes vnější stranu.
„Co je to za světlo, co to má ten mnich v kapse, že by to bylo zlato?“ proběhlo šeptem mezi přihlížejícími lidmi.
„Možná, že měli nějaké to zlato v klášteře nejspíš ho vybral a pak ho zapálil a nechal tam uhořet všechny své spolunocležníky, bratry, milence,“ přidal se nějaký hlas.
V Atanovi se zvedla vlna vzteku, měl sto chutí ty lidi na místě zničit, ale ovládl se, musí se soustředit na jiný úkol.
„Kevine. Chci si jenom promluvit,“ oslovil znovu Kevina, který mezitím udělal další krok dozadu.
„Nehodlám se s vámi bavit, a jestli me budete pronásledovat, policie už se o vás postará.
Atan se zvedl a chtěl se k němu přiblížit, ale cestu mu zastoupili tři muži.
„Ten kluk má pravdu. Zavolat policii by vůbec nemusel být špatný nápad.
Nechte me projít,“ atan se skrz ne pokusil prosmýknout, ale oni mu to znemožnili.
„Kam bys chtěl jít holohlavá hlavo?“
„Nechte me projít,“ požádal je co nejklidněji.
„Copak? Tak ty jsi nejenom zhář, ale líbí se ti i mladící?“
„žádám vás nechte me projít,“ stále mluvil klidným hlasem, ale nyní se v nic skrývala tichá hrozba, kterou však ti muži přehlédli.
„Co uděláš, když tě nepustíme? Budeš nás nudit nějakou dlouhou modlitbou?“
„žádám vás naposledy nechte me projít!“ i přesto že se snažil pomalu, ale jistě se z jeho hlasu vytrácel klid.
Všichni tři muži se otřásli, ale nebylo to doopravdy.
„Myslíš, že se tě bojíme. Nedovolíme ti, abys toho kluka obtěžoval, leda, že by si se s námi chtěl podělit.
„Já nic nemám!“ a poté se znovu pokusil skrz ne prodrat, ale oni byli o dost silnější nežli on. Dva z nich mu uchopili ruce a třetí mu rukou zajel do kapsy.
„Nedotýkej se toho!“ vykřikl Atan, který cítil, že ten drahokam pálí jako nikdy předtím, jemu neublíží, ale pokud se ho dotkne někdo, kdo se ho nesmí dotknout…, „Au! Kruci! Bože moje ruka!“ zařval muž a ihned svojí ruku z jeho kapsy vytáhl.
Bylo však už příliš pozdě. Měl úplně spalenou dlaň tak spálenou, že mu bylo skoro vidět maso.
„Co to tam máš ty bastarde?!“ zařval na atana a udeřil ho druhou rukou do břicha, pak mu vrazil pěsti, následně ho kopnul do holeně, ale i když celým jeho tělem procházela silná bolest, Atan měl zavřená ústa.
„Ptám se tě, co to tam máš?! úplně mi to spálilo ruku!“
„Říkal jsem ti, aby ses toho nedotýkal!“
„Ty šmejde!“ ten muž ho znovu udeřil a pak ještě jednou.
Lidé co stáli okolo, nic nepodnikli, nepomohli, prostě tam jen stáli, ti tři muži tu byli velmi známý a nikdo si s nimi nechtěl začínat a popravdě jestli ten mnich zavraždil ostatní mnichy, jak si někteří mysleli, něco takového mu přáli.
„Tak mluv! Co to tam máš?!“ ale ani po další a další ráně Atan nepromluvil a to už mu tekla krev jak z nosu, tak ze rtů.
„Budeš mluvit?!“ chlap, kterému něco spálilo dlaň, byl rozlícen na nejvyšší míru se ho chystal uhodit znovu.
Kevin, který stál opodál to až doteď sledoval s ledovou lhostejností. Vlastně byl tak trochu překvapen tím, že ještě neodešel, ale možná to bylo tím, že už dlouho neviděl, jak někdo někoho mlátí. Pokaždé když byl něčeho takového svědkem, v duchu se přejícně smál a čekal kam až to dojde. Ne, že by sám někomu způsoboval násilí něco takového se mu hnusilo, ale podívat jak někdo ubližuje někomu jinému, tomu doopravdy nevadilo.
V okamžiku kdy ten chlap vytáhl svou popálenou ruku se však něco změnilo.
Nejprve se cítil nějaký ospalý, zeslábly. Naštěstí to po pár vteřinách přešlo, ale v následujících minutách měl pocit, jako by ho něco volala, jako by se to k němu snažilo dostat, něco podobného zažil už ve škole.
Rozhlédl se kolem sebe, ale všude jen viděl lidi a jejich dychtivé výrazy, zářící oči.
Očividně nebyl sám, komu se něco takového líbilo.
Obrátil svou pozornost zpátky k Atanovi, který se již sotva držel na nohou, ale ústa měl stále zavřená a ten šeptavý hlas, který se k němu odněkud donesl ho značně znervózňoval.
„Měl by si mu jít na pomoc Kevine, když mu pomůžeš, dá ti něco, o může změnit svět, no tak mu běž pomoc, běž si proto, co ti právem náleží, no jen si pro to jdi, jdi si pro talisman, no tak jen jdi!“ zmateně se kolem sebe rozhlédl, ale vedle něho stal sice nějaký chlap, ten hlas byl mužský a už ho několikrát slyšel, ale ten muž na něj nemluvil.
„Co je?“ zeptal se, když si všimnul, že na něho Kevin zírá.
„Vy jste na me mluvil?“
„Ses blbej?!“
Kevin zrudnul. Nechápal to, něco takového se mu ještě nikdy nestalo.
Jestli na něho nemluvil ten chlap tak kdo, z druhé strany stála žena a za ní další a vedle ní nějaký stařec…, nemohl se pořádně soustředit stále se k němu doléhalo ono volání, měl pocit, že by tam měl jít, jeho nohy to chtěly, jeho ruce taky, ale mozek ho varoval.
Neviděl nic ani nikoho, kdo by na něho volal snad kromě toho mnicha, ale k tomu tedy nehodlal jít.
„No tak Kevine. Nenech se prosit. Ten talisman tam na tebe čeká, je pro tebe připravený, stačí jen tomu mnichovi pomoct a on ti ho dá, on ti ho dá a ty potom dokážeš velké věci, stačí mu jen pomoc Kevine, stačí mu jen pomoc, ukaž se jako hrdina…“
„Kde jste, co po pořád chcete, můžete me nechat na pokoji.
„Mohl bys sklapnout mladíku?!“ obořil se na něho muž, co stal vedle něho.
„Co…,“ otevřel ústa, ale ať chtěl říct cokoliv neřekl to.
„Nečum tak na me!“ usadil ho hrubě ten muž a potom odešel pryč.
Kevin neschopen jediného slova zíral před sebe. Tichý hlas zmizel a s ním i ono volání. Sledoval, jak se ten chlap chystá atana znovu uhodit, ale v tom se skrz přihlížející lidi prodralo pět policistů a jeden 16 letý mladík v něm Kevin poznal Adama Baldwina.
„Nechte ho být! Okamžitě ho nechte být!“ přikázali policisté těm třem mužům.
„My nic neděláme,“ řekl jeden z nich, ale Atana pustil stejně tak i druhý.
„Proč jste ho napadli?!“
„On napadl nás. Chtěl utéct z místa činu!“
„Já jsem nic neudělal,“ ozval se atan.
„Z jakého místa činu?!“
„Podpálil tenhle klášter a zabil všechny mnichy.
„Nic takového jsem neudělal!“ chtěl vykřiknout, ale vzpomněl si na svého mistra v této situaci je nejlepší sebekontrola.
„Proč by něco takového dělal?!“
„To se zeptejte jeho, ale vím, že má něco v kapse, něco co mi udělalo tohle,“ muž jim ukázal svojí dlaň.
Policisté se zamračili.
„Myslíte si, že je to vtipné?!“
„Co? Já jí mám…,“ jeho dlaň byla úplně normální.
„To není možné. Vždyť jsem jí mel spálenou až na maso!“
„Myslím, že s námi taky půjdete,“ jeden z policistů nasadil Atanovi želízka.
Ten se nebránil. Pohlédl na Kevina a mel v očích prosbu. Kevin se však odvrátil a odešel pryč.
„Hlupáku! Mel jsi šanci!“ zasyčel mu nějaký hlas u ucha a pak dodal z druhé straně.
„Musíš ten talisman získat! Musíš ten talisman získat!“
„Nech me!“ vykřikl a rozeběhl se, ale ten hlas nezmizel naopak ještě zesílí.
„Musíš ten talisman získal! Musíš ho získat, spolu budeme mít moc, ty budeš mít moc, copak ho neslyšíš, neslyšíš snad jeho volání?!“
Zacpal si uši, ale to nepomáhalo.
Nakonec uběhl asi dvě ste metrů a pak se zastavil. Hlas zmizel a místo něho se všude kolem něj at se pohnul kamkoliv ozýval mrazivý smích.
Kevin se znovu rozeběhl a byl tak vystresovaný a trochu i vyděšený, že nedával pozor na cestu a tak stalo, že zakopl o pařez a při dopadu si ošklivě poranil koleno.
„Chceš sílu, chceš moc, získej talisman! Chceš moc, chceš sílu tak získej talisman!“ a pak nastalo ticho.
Kevin se zatnutými zuby zvedl. Koleno ho děsně pálilo a pohled na krev mu taky nedělal nejlépe.
„Co se to děje, co to se mnou je?!“ mumlal rozčíleně.
„Kevine, co je to s tebou, kam si tak běžel…, proboha tvoje koleno.“
„Nech me na pokoji Baldwine.“
„Krvacíš. Musíme te dostat do nemocnice.
„řekl jsem ti, abys me nechal na pokoji Baldwine!“ kevin se pokusil vstát, ale ta bolest mu to nedovolila a krev z té rány stále vytékala.
„No tak Kevine. Předemnou si nemusíš hrát na tvrdáka. Vím, že máš i city, musíš se dostat do nemocnice, ta rána je dost velká a teče ti docela dost krve,“ Adam ho chtěl podepřít, ale on ho prudce odstrčil.
„Nech me být! Co na tom sakra nechápeš?!“
„Nenechám tě vykrvácet nebo chytit otravu!“
„Nestojím o tvojí pomoc o tvůj soucit, já si dokážu poradit sám!“ pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily a nespadl jen díky tomu, že ho Adam podržel.
„Chci ti jen pomoc. Jsem snad nějaká zrůda, abych tě tady nechal?“
„Klidně si tou zrůdou bud, protože já chci, abys me tady nechal!“
Adam si povzdechl, ale nevzdával se.
„Musím tě dostat do nemocnice, ať už chceš nebo ne.“
„Jak ti mám sakra…,“ dál Kevin nepokračoval, protože se mu zatočila hlava a v uších mu začalo pískat.
„Kevine, co? Co je to s tebou?!“
„Po chvilce se mu přestala točit hlava a zmizelo i to pískání, které mu ale spíše připomínalo nějaký křičící lidský hlas.
„Tak jo. Vem me do té nemocnice, ale jestli to někomu řekneš…“
„To nemám v plánu,“ zamumlal Adam, který nedal najevo fakt, že se mu taky zatočila hlava, že mel i pískání v uších, které spíše připomínalo lidský křik.
Kevin, který se sotva držel na nohou se nechal podpírat a pomalu s Adamem kráčeli k nemocnici.
Zpoza stromu je pozoroval muž v černém plášti a na tváři se mu rozlil chladný úšklebek.

Melinda přišla domu. Bydlela na konci Beverly Hills. Její otec byl bohatý, ale nechtělo se jim žít uprostřed.
Jakmile prošla dveřmi poznala, že je to u nich stejné jako když odcházela.
Její rodiče seděli v obýváku a zírali na televizi. Nemusela tam ani hodit, už na prahu poznala, na co se to koukají.
Podle křiku a smíchu usoudila, že na jejich poslední dovolenou, dovolenou na které s nimi byl i její bratr Michael.
Slyšela jeho hlas, jak jí provokuje, domyslela si, že se zrovna koukají na část, kdy byli u moře.
Zastavila se u dveří a potlačila slzy.
Je to už rok, co jejího bratra spláchla příbojová vlna.
Dodnes to měla před očima. Pamatovala se, že chtěla jít na večerní párty , na které byl kluk, který se jí dost líbil. Michaelovi se nechtělo. Tvrdil, že nesnáší tyhle večírky, že všem jde jen o jedno. Nejspíš o tom něco věděl, byl o dva roky starší.
Ona tedy odešla a on tam zůstal s tím, že se vykoupe.
Vrátila se tam asi po dvou hodinách a nutno říct, že byla značně opilá.
Sedla si na písek a smála se. Všechno kolem jí připadalo legrační.
Trochu jí udivil fakt, že tam Michael nikde nebyl, ale nic si z toho nedělala, bylo klidně možné, že už někam šel.
Seděla tam asi deset minut a pak se chtěla zvednout, ale v tom dolehl nějaký zvuk, jako kdyby na ní někdo volal.
Podívala se do moře a o kus dál spatřila Michaela, jak na surfuje na vlnách, které byly malé, neškodné.
Smála se tomu, pošklebovala se mu, že na malé si troufne, ale s velkých má strach.
Michael, který jí chtěl odvést do hotelu se urazil a odplaval kousek dál.
Melinda na něho zavolala, že už jí to tady nebaví, že se půjde projít.
On na ní zavolal, že ať nechodí daleko, že by jí nerad odněkud vytahoval, že jen sjede velkou vlnu, která se k němu blížila.
Mávla opilecky rukou a odcházela.
Po několika metrech se však zastavila. Zmocnil se jí divný pocit, jako by na několik vteřin vystřízlivěla, otočila a s hrůzou v očích sledovala, jak se přes jejího bratra přelívá mohutná vlna a on padá s prkna.
Vykřikla, ale nedokázala se pohnout, protože se jí náhle udělalo z toho všeho pití nevolno a ona začala zvracet.
Z dálky k ní doléhal zoufalý křik jejího bratra, ale ona se prostě nedokázala pohnout, znovu a znovu zvracela, cítila se slabá, zrak mela rozostřený, necítila skoro ani svoje nohy, svoje ruce.
Křik, který k ní doléhal se stával slabším a slabším. Michael volal její jméno, viděla ho jak zoufale bojuje s vlnami, které se přes něho začaly přelévat jedna za druhou ačkoliv ještě před chvilkou bylo moře docela klidné.
Byl sice atletické postavy, ale nebylo mu to nic platné.
„Melindo! Pomoz! Melindo!“ doléhalo k ní a ona se trochu vzpamatovala a chtěla mu běžet na pomoc, ale když doběhla ke kraji, podlomily se jí nohy, zatočila se jí hlava a v uších jí začalo pískat a ona měla pocit, že v tom pískání slyší lidský křik.
„Melindo! Pomoz! Melindo pomoz!“ křičel její bratr, kterému kvapem docházely síly, ty vlny jako by se ho snažily utopit, převalovaly se přes něj se stále vzrůstající zuřivostí a on jim nedokázal vzdorovat, nedokázal dostávat svojí hlavu nahoru tak často, několikrát si loknul vody.
„Melindo! Melindo!“ zakřičel ještě několikrát a pak zmizel pod hladinou.
Mel se snažila k té vodě přiblížit, ale hlava se jí točila tak prudce, že se nedokázala soustředit.
Michaele!“ vykřikla, ale do té vody neskočila, prostě to nešlo, ta bolest jí to znemožnila.
Cítila, že jí nějaká mužská ruka odstrkuje pryč, doléhal k ní nějaký ženský křik, pláč, řev někoho dalšího, vnímala šplouchnutí, křik, zoufalé volání, pak další křik a pak to přestalo. Hlava se jí přestala točit, pískání ustalo a ona zas dobře viděla.
Viděla svého otce, jak vystupuje z vody a v náručí nese bezvládné tělo svého syna.
Hleděla na svého bratra, který mel dokořán rozevřené oči, zmodralý obličej, slyšela křičet svojí matku, cítila a viděla, jak se její otec snaží svého syna oživit, ale veškerá jeho snaha byla marná, jeho syn, její bratr se utopil.
Veškerá opilost, byla pryč. Všechno se teď zdálo mnohem jasnější.
Otec vstal od těla svého mrtvého syna a vlepil jí takovou facku, že upadla.
„Co jsi tady dělala?!“ Proč jsi svému bratrovi nepomohla? Jsi přece skvělá plavkyně!“
„Já jsem…, já jsem…,“ tváře jí od té facky hořely.
„Ty jsi pila! Ty jsi opilá! Proto jsi nemohla pomoct svému bratrovi! Jsi opilá, ožralá, jako dobytek!“ otec jí udeřil podruhé a jí se zajiskřilo před očima.
„Trochu jsem pila, ale chtěla jsem mu pomoct, já jsem vážně chtěla, ale nemohla sem…,“ Mel začala vzlykat tváře jí bolely.
„Nemohla? Nemohla? Jak to, že jsi nemohla?!“
„Chtěla jsem, ale zatočila se mi hlava a já… já…“
Chtěl jí uhodit znovu, ale nakonec se od ní se zatnutými zuby odvrátil.
„Zmiz mi z očí!“
„Tati! Je mi to moc líto, ale já jsem nemohla, prostě to nešlo!“ hlas se jí třásl, po tvářích jí stékaly slzy.
„řekl jsem, abys mi zmizela z očí! Nechci tě vidět! Vypadni! Vrať se ke svým ožralým kamarádům!“
„Tati…, mami…,“ její matka se jí však vyhnula obloukem a poklekla ke svému mrtvému synovi.
„Já… jsem…“
„Zmizni!“ zakřičel na ní její otec a pak už si jí nevšímal.
Třesoucí Melinda poodešla kousek dal. Sama ani nevěděla proč se zahleděla na moře.
Nechápala to. Bylo tak klidné, tak mírumilovné, jak jen to bylo možné, copak se během pěti minut uklidnilo a jakto, že nikde neviděla jeho surfovací prkno?
Možná, že se potopilo, ale voda by ho přece musela vynést na povrch nebo ne?“
Chtěla se odvrátit, ale v tom zahlédla ve vodě průzračný mužský obličej.
Zamrkala, ale ten obličej tam stále byl. Zrcadlil se na klidných vodách a jí přišlo, že se usmíval, usmíval se na ní.
Melinda tyhle vzpomínky zahnala a pak vstoupila dovnitř do obýváku.
„Ahoj,“ pozdravila i přesto, že tušila, že žádnou odpověď nedostane.
Nemýlila se. Jestli jí slyšeli, nereagovali, jen dál zírali na televizi.
„Škola v pohodě, kdyby něco,“ zamumlala.
Opět žádná reakce. Kdyby je neviděla maličko se pohnout, nejspíš by si myslela, že při tom neustálém sledování vydechli naposledy,
„Kdyby něco, jsem v pokoji,“ odešla.
Její matka se maličko pohnula.
„Michaele jsi tady ještě?“
„Ano jsem, matko,“ před ní stal její syn Michael.
Matka natáhla ruku do prázdna, ale pro ní tam byl její syn.
„Neodcházej můj synu.“
„Neodejdu, ale musím pro me něco udělat.“
„Cokoliv synu….“
„Získej pro me Talisman matko,“ a poté se Michael rozplynul, ale v jejich představách tam stále byl.

Na policejní stanici.
„Ptám se vás znovu. Kdo si myslíte, že založil požár?“
„Nevím. Musel to být někdo se zlou krví.“
„Tak se zlou krví říkáte? Kde jste byl, když se to stalo?“
Posledních několik hodin jsem byl mimo klášter.
Policista, který ho vyslýchal se zatvářil nedůvěřivě.
„Může vám to někdo potvrdit?“
„Můj mistr byl se mnou, ale…“
„Ale co pane…? Jakto, že u sebe nemáte žádný průkaz totožnosti. Jakže se to jmenujete?“
„Mé jméno je Atan a můj mistr mi to nemůže dosvědčit, protože je…,“ vybavila se mu vzpomínka na jeho mistra, jak vstoupil do plamenů, rozdělil je a zachránil mu tak život, ale sám tam nakonec uhořel.
„Kde je váš mistr, co se s ním stalo? Volalo nám sém pár studenty s tím, že vy dva jste přišli do jejich školy a hledali jste Kevina Millse. Proč?“
„To vám nemohu říct,“ odsvětil atan tiše, který cítil, že se drahokam ukrytý v jeho kapse opět rozpaluje to znamenalo jedno jediné, někde blízko mezi lidmi byl někdo, kdo ho chtěl získat, kdo neměl dobré úmysly.
Soustředil se a nakonec se mu podařilo eliminovat veškeré zvuky, veškeré hlasy, kromě jednoho hlasu, který hledal.
Přicházel z vedlejší místnosti. Normálně by nebyl slyšet, ale takhle ho slyšel celkem jasně.
„Ten kámen musím dostat. Jestli ho dostane někdo jiný, všechno bude ztraceno.
Atan se neznatelně zamračil. Tušil, že to bude jeho práce.
Chtěl odstínění zrušit, ale v tom se k němu donesl jiný hlas, který zněl dost tiše a byl takový úlisný, jedovatý.
„Musíš si pospíšit. 24 se blíží jestli ten kámen nebudeme mít do 24 tak…,“ víc už se toho Atan nedozvěděl, protože s ním někdo zatřásl a ty dva hlasy zanikly v šumu všech těch lidí, kteří na té stanici byli.
„Hej! Co je s vámi? To jste zdrogovaný?“
„Omlouvám se. Asi jsem se zasnil.“
„Tady jste na policejní stanici a ne v nějaké noclehárně!“
„Omlouvám se. Už se to nestane.“
„To taky předpokládám, takže mi laskavě řeknete, co jste dělali v té škole?“
„Jak jste sám řekl hledali jsme Kevina Millse.
„Proč? Co jste mu chtěli? Co mohou chtít dva kluci synovi, který má jedny z nejbohatších rodičů?!“
„To vám nemůžu říct!
„Tak vy mi to nemůžete říct,“ policista to úmyslně protáhl.
„Ne. Je to jen mezi mnou a Kevinem.“
„Aha. A co je mezi vámi a panem Rodneyem?“
„ Kým?“ Skoro ho neposlouchal, snažil se zachytit něco z rozhovoru těch dvou mužů, co byli ve vedlejší místnosti.
„Myslíte si, že je to vtipné pane…?“
„Jmenuji se Atan a není to vtipné, jen vám k tomu nemám co říct.“
„Podle jeho slov jste ho napadl a málem uškrtil!“
„Vy mu věříte, pane…,“
„Detektive Rogersi. Fakt je, že na jeho krku nic nebylo, ale tvrdili to i ostatní studenti.“
„Čemu věříte, detektive? Řečem anebo důkazům?“
„Jistě, že jsou pro me přednější důkazy něco co je vidět.“
„V tom případe, předpokládám, že mohu jít pane detektive,“ Atan se zvedl, ale Rogers ho zadržel.
„Ne tak rychle pane Atane tedy jestli je to vůbec vaše jméno.
„Je to mé jméno. Odkázal bych vás na své bratry, ale všichni jsou mrtvý.“
Detektiv si odkašlal. Zjistíme, kdo ten klášter zapálil, vy tvrdíte, že jste tam několik hodin nebyl, že byl s vámi váš mistr, ale ten je mrtvý.
Jak je možné, že on uhořel a vy ne?“
„Nevím. Neřídím kroky svého mistra,“ Atan při této odpovědi nehnul ani brvou.
„Hm. Muž se kterým jste se pral, vás obvinil, že máte ve své kapse něco, o co si popálil svojí ruku.“
„Já jsem se s ním nepral. On napadl me.“
„Mohl byste to prosím vyndat?“ Rogers předstíral, že jeho poznámku přeslechl.
„Obávám se, že to není možné.“
„Pane atane! Uvědomte si, že jste na policejní stanici. Chci po vás, abyste okamžitě vyndal všechno ze svých kapes!“ Rogers zvýšil hlas a to připoutalo pozornost ostatních.
„Nemohu to udělat,“ řekl po chvilce mlčení Atan.
„Slušně jsem vás požádal a vy jste odmítnul. To znamená, že vás budu muset prohledat a všechno vám odebrat.“
„To nemůžete. Pochopte, že je to důvěrné.“
„Tady jste na policii. My víme, co je to důvěrnost, ale já chci vědět, co máte v těch kapsách a buďto mi to vydáte sám nebo si to od vás vezmu. Jestli vám to chlape ještě nedochází, tak jste byl obviněn z napadení a i když tam ani jeden nic nemají, je mojí povinností. Zjistit, jestli v té kapse opravdu nic nemáte.“
Atan mlčel. Cítil, že ten drahokam září a zároveň i pálí, bylo mu jasné, že jestli se ho někdo dotkne se zlým úmyslem, nejen, že se spálí, ale ta spálenina mu tam zůstane a z toho detektiva sálala, hamižnost.“
Samozřejmě mohl by se obklopit ochranou aurou, ale jak jeho mistr vždycky říkával, neprozrazuj více, než je to nutné, už jen kvůli tomu, že nikdy nevíš, kdo může být blízko tebe.
Ten policista byl neškodný, ale vedle byli dva muži, kteří by to hned poznali. Tušil, kdo jsou alespoň o jednom z nich.
„Tak co pane Atane. Vyprázdníte ty kapsy dobrovolně?“
„Zaváhal, ale nakonec zavrtěl hlavou.
Nesmí ho nikomu vydat kromě jediné osoby.
„Ok. Jak myslíte. Prohledejte ho!“ přikázal Rogers dvěma policistům.
Ti k Atanovi přistoupili, ale ve chvíli , kdy se ho chtěli dotknout, vešla do té místnosti asi 23 letá žena.
„Detektive Rogersi. Toho muže si vezmu já.“
Rogers ohrnul pysky.
„Já to zvládnu. Děkuji, detektive myersová.
Myersová se slabě usmála.
„To je rozkaz detektive Rogersi. Šéf chce s vámi ihned mluvit.“
„Jsem si jistý, že ještě chvíli počká.
„Já si tím tedy jistá nejsem. Povídal něco o zpronevěřování detektive.
Rogers zaklel.
„Ať nikam nechodí. Je podezřelý z několikanásobného napadení, založení požáru a pronásledování šestnáctiletého kluka.“
Atan maličko pootevřel ústa, ale pohled Myersové ho přinutil je zase sevřít.
Bylo v něm něco, co znal, ale co si zrovna nemohl vybavit.
„Žádné strachy detektive.“
Rogers po ní šlehl nepřátelský pohled a odešel.
„Máme ho tedy prohledat detektive?“ zeptal se jeden z policistů a nezakrýval opovržení nad tím, že velení převzala žena.
„Ne. Znovu ho vyslechnu v soukromí.“
„Jste si tím jistá detektive? Ten chlap může být nebezpečný.
„Zvládnu to. Dík za starost,“ zdálo se, že si z jejich posměšků nic nedělá.
Jakmile se k němu přiblížila, kámen se stal náhle chladným.
„Vy jste jedna…,“ začal, ale ona ho zarazila.
„tady ne. Jsou ve vedlejší místnosti.“
„atan pochopil. Na nic se už neptal.
„Chce s ním být v soukromé místnosti, chci tam s ním být sama,“ napodobil jí jeden z policistů, když odešla s Atanem.
Slyšela to, ale nevnímala.
Prošli dlouhou chodbou a pak se zastavili.
„Co tady děláte, kde máte mistra?“
Nepřekvapilo ho m, že to poznala.
„Je mrtvý,“ snažil se, aby jeho hlas zněl pevně, ale tak úplně se zachvění nedokázal ubránit.
Myersová sklonila hlavu.
„Našli jste toho mladíka?“
„Ano. Nejsem si ale jist, zdali je to on.“
„Co říká drahokam?“
„Cítí s ním spřízněnost, ale ten mladík je…“
„A strážci? Našel jste je?“
„Dva. Jsou to ještě skoro děti.“
„Drahokamu na tom nezáleží,“ v jejím hlase zaznívala hořkost.
„ Nejsem si jistý, jestli to zvládnu. Cítím, že můj výcvik neskončil, ještě jsem nedosáhl takové duchovní síly a několikrát jsem už udělal chybu.
„Nikdo z nás není dokonalý. Musíte rychle najít zbylé dva strážce. 24 se blíží.“
„Pomůžete mi?“
„Ne!“ Zavrtěla rázně hlavou.
„Prosím! Kámen vás poznal. Byla jste jednou, že čtyř strážců toho posledního, že ano?“
„Je to už dávno. Nemůžu pomoct.“
„Prosím. Máte s tím zkušenosti!“
„Nejde to! Je mi to moc líto!“
Bylo na něm vidět zklamání, ale během chvilky ho potlačil.
„Jsem poslední. Ostatní uhořeli.“
„Já vím, ale ani tak vám nemohu pomoct. Dostanu vás odtud, ale to bude všechno!“

Melinda mela divný sen. Dalo by se to nazvat noční můrou.
Viděla sama sebe, jak stojí v nějaké místnosti. Byla to dlouhá a skoro prázdná místnost. Zem musela být studená, ale ona nic necítila.
Hleděla asi na sedm mužů v mnišském šatě. Všichni měli vyholené hlavy, jako ti dva, co potkala v té škole.
Všichni ti muži byli očividně velmi nervózní, zdálo se, že je něco velmi znepokojilo a o něčem spolu mluvili, ale nerozuměla jim.
Pak se jí ta místnost rozplynula, všechno bylo několik vteřin rozmazané a když se vyjasnilo uvědomila si, že je v jiné místnosti, že stojí za mužem, který vypadal jako těch sedm , ale v jeho držení těla, bylo něco, co jí znervózňovalo.
Přišlo jí jako by se hrbil, slyšela ho něco říkat, ale nebyla schopná tomu rozumět, byla to pro ní nějaká neznámá řeč.
Když domluvil, nadzvedl malinko hlavu, zahleděl se před sebe.
Nemohla si tím být jistá, ale přišlo jí, jako by někomu naslouchal.
Nebylo komu. Nikdo tam krome nich nebyl anebo ho alespoň neviděla.
Neodvažovala se pohnout, nechtěla riskovat, že by si jí všimnul.
Po několika minutách sebou ten muž trhl, něco zamumlal, pak odmítavě zavrtěl hlavou a pak znovu něco zamumlal a poté se mu roztřásly kolena. Melinda když nic nechápala to sledovala, jak nejtišeji dokázala.
Neměla sice ponětí, co bude dělat, jestli se ten chlap otočí, ale zvědavost byla příliš silná, nemohla se prostě od toho místa odtrhnout.
Mnich znovu zvedl hlavu a opět se zdálo, že někomu naslouchá.
Po chvilce zas sklonil hlavu, něco zamumlal, znělo to dost ustrašeně, i když tomu nerozuměla.
Vypadalo to, že už se tady nic dít nebude a tudíž se chtěla otočit, ale ten mnich jí překvapil, otočil se tak rychle, že to ani nestačila zaregistrovat.
Ztuhla a na okamžik si pomyslela, že je s ní konec.
Ve tváři měl uštvaný výraz, oči podlité krví, rty popraskané, kůži na obličeji taktéž.
Nezmohla se na nic než na křečovitý úsměv, ale co bylo divné, srdce jí skoro vůbec nebušilo.
Tomu muži se v těch očích zračil strach, ale taky něco, co mohlo nazvat posedlostí, touhou.
Znovu sebou škubnul, natáhl své ruce vpřed, skoro se jimi dotýkal Mel, ale nezdálo se, že by to vnímal, že by jí vnímal.
„On me nevidí! On me nemůže vidět! Vždyť tohle je jen sen! Sice hodně divný sen, ale jenom sen.,“ blesklo jí hlavou.
Muž jako by chtěl potvrdit prošel skrz ní a něco přitom mumlal.
Otřásla se. Vůbec to nebylo příjemné. Otočila se a zjistila, že se může pohybovat, což bylo dost zvláštní, ale nepídila se, proč tomu tak je, prostě jen toho muže následovala.
Ten kráčel stále vpřed jeho krok byl nejistý, jako by byl opilý, ale ona si nemyslela, že by tomu bylo, spíše se to bylo tím, že se celý klepal, nejspíš zimou, ale kdyby to bylo zimou, proč by se každou chvíli křižoval, modlil, něco mumlal.
Prošli jednou místností, která byla úplně holá, pak další, ve které bylo jen několik svícen a nakonec vstoupili do místnosti, kde už jednou byla.
Poznala, že v téhle místnosti se ocitla, dokazovalo to těch sedm mnichů.
Jenomže teď stála za jejich zády a neměla z toho dobrý pocit.
Neuměla to vysvětlit, ale nemohla se zbavit pomoci, že se něco stane, něco ošklivého.
I Přesto, že měla pocit, že se asi nic nezmění, přistoupila k tomu muži blíž.
Jestli byla pro něj neviditelnou, tak to nejspíš platilo i pro ostatní.
Ti si ostatně toho muže ještě nevšimli, protože spolu stále o něčem rozmlouvali ona jim kupodivu rozuměla, teda alespoň několika útržkům.
„Našli ho! Našli dalšího! To není možné, nemůže to být dítě! Nesmí to být dítě! Není to dítě je mu 16 a drahokam tvrdí, že je to on, drahokam už jednou selhal a tehdy to byl dospělý muž…,“ víc toho neslyšela, protože jí opoutalo mumlání muže, který se od těch mnichu držel dál.
Překvapilo jí, že mu nyní rozumí, ale snažila se zachytit každé slovo.
„To nemůžu. Jistě, že chci, toužím potom, hledám už to tak dlouho, já vím, já vím, ale nemůžu!
Ne prosím neodcházej! Neodcházej, má krásko, má růže, má něho, neodcházej!
Žádej po me cokoliv jiného, jen tohle ne! Prosím pojď ke me.. ano.. ano… já to tedy udělám, udělám to pro tebe, pro nás…,“ poté natáhl ruce vpřed.
Přišlo jí, že se někoho dotýká, že někoho líbá, ale ona nikoho neviděla.
„Ano udělám to! Udělám to! Jen zůstaň se mnou!“ šeptal ten muž a vypadalo to, že kolem sebe nic jiného nevnímá.
„Zabij je! Zapal je, zapal je všechny, zapal celý klášter, udělej to a budeme spolu, navěky spolu,“ slyšela Mel náhle zcela jasně.
Otřásla se, ale rozhodné to nebylo zimou.
Ten hlas už slyšela, už ho určitě slyšela, přišel jí tak známý, tak povědomý.
Muž se pohnul, jeho oči nabyly barvy černé jak nejtemnější noc, natočil se k ní a pak promluvil.
„Opět se spolu setkáváme. Jsi jiná, ale já vím, že jsi to ty!“
Nejdřív si myslela, že mluví k někomu, kdo je za ní, ale nikdo žádná jiná žena kromě ni tam nebyla.
Jeho koutky se roztáhly k potměšilý úsměv.
„Ano. Mluvím k tobě. Jak si nyní říkáš, Melinda?!“
Polkla. Chtěla utéct, ale najednou se nemohla pohnout, měla sucho v krku.
„No tak. Proč me nepozdravíš, proč to předstíráš?“ ten hlas zněl pobavene.
„O čem to mluvíte? Kdo jste, co tady chcete, nechte toho mnicha na pokoji!“
Mnich se rozesmál, ale nebyl to jeho smích. Tenhle byl hluboký, děsivý.
„Co po me chcete? Já nemám tušení, kdo jste? Já jsem Melinda Melinda Johnsonová!“
Znovu ten smích. Nyní snad ještě hlasitější a mrazivější než předtím, ale nezdálo se, že by to ty mnichy nějak zajímalo, stále spolu mluvili, semknuti k sobe.
„Nehraj to na me. Zkoušíš to pokaždé, ale nakonec mi stejně podlehneš, protože mi každý podlehne, každý má tužby, sny, přání a já mu je plním.“
„Plníš? Plníš? Vždyť tu nikdo není a ten chlap se chová, jako by se tu před ním kroutila kdoví jaká sexy kočka.
Mnichovy rty se zvlnily v takový úsměv, že měla sto chutí mu ho ihned vypárat.
„Sama na to přijdeš, ale zamysli se. Raději se ke me přidej hned, ať tím nemusíš procházet znovu,“ hned jak domluvil se tomu mnichovi podlomili nohy.
Ostatní, i když to viděli dál pokračovali v šeptání.
Melinda, která byla nejen vyděšená, ale i zmatená se chtěla vzdálit, ale ten muž jí náhle chytil za ruku, stiskl jí tak pevně, že bolestí vykřikla.
„Nezatracuj me za to“ Dělám to pro ní! Musím to udělat a pak získám ten drahokam!“
Vyškubla se mu a snažila se uklidnit, zvládnout své třesoucí ruce.
Muž sebou škubnul a když se po chvilce zvedl, všimla si, že jeho oči už nejsou černé jak noc.
„Co chcete dělat?“ zeptala se, když si všimla, že z kapsy svého habitu vyndal sirky.
Nezdálo se však, že jí vnímá. Škrtl sirkou o zápalky a ona za chvíli začala hořet.
„Kam chcete jít?“ zeptala se znovu, ale opět nereagoval. Pomalu přistoupil k nejbližšímu mnichovi. Ten si ho nevšímal.
„Počkat! Copak jste zešílel? Co s ní chcete dělat?!“
Pak si na něco vzpomněla:
„Zabij je! Zapal je, zapal je všechny, zapal celý klášter, udělj to a budeme spolu, navěky spolu,“
„To nemyslíte vážně! To je šílenství! Žádná ženská neexistuje, je to jen ve vaší hlavě, no tak, co tady musí šestnáctiletá holka udělat, aby si jí začal někdo všímat?!“
On jí však nevnímal, byl u toho prvního mnicha už tak blízko, aby mu mohl zapálit hábit, což také udělal.
Zaječela nikdo jí neslyšel, neexistovala.
Trvalo to několik vteřin, ale poté onomu muži došlo, že není něco v pořádku.
Jiný muž vykřikl a chtěl mu ten hořící hubit uhasit, ale máchl rukou tak nešťastně, že ho zasáhl do obličeje a ten co hořel, spadl na jiného a ten chytil, ten zas na jiného a oheň přeskakoval z jednoho na druhého, navzájem se snažili uhasit, ale to už se oheň začal šířit po dřevěné podlaze a za chvilku už byl všude.
Všech sedm mnichu se s křikem rozeběhlo, ale dosáhli jen toho, že se díky nim oheň šířil rychleji a rychleji.
Melinda tam stála jako přikovaná, věděla, že je bezmocná, že jim nemůže pomoc, viděla jak se snaží uhasit o zeď, o podlahu, ale všechno bylo marné, oheň se stával větším a větším a už vůbec nemohlo zabránit vyhoření toho kláštera a uhoření těch mužů. Křičeli, volali, proklínali, ale nic jim to nebylo platné, jednoho po druhém to stravovalo a ona se na to musela koukat.
O kus dál stál ten chlap. Který to zapálil. Nehýbal se, jen se usmíval, natahoval své ruce vpřed a stále se jen usmíval a pokračovalo to i tehdy, když oheň pomalu trávil jeho tělo.
Musela se odvrátit ui když ten druhý pohled nebyl o nic lepší.
V tu chvíli se k ní donesl zvuk, jako když se uvolní něco velkého.
Pohlédla vzhůru a s hrůzou hleděla na ní se řítící trám.
Zaječela a pak to všechno zmizelo.
Prudce se posadila na postel. Přerývavě dýchala, hlava jí malinko bolela, před očima mela mírně rozmazaný obraz.
„To byl sen. To byl strašný sen, podívala se na své ruce třásly se jí.
Pomalu se dopližila k zrcadlu. Zatajila dech. Obličej mela od sazí.
Potřásla hlavou. Vždyť to byl jen sen!“ pak si ale vzpomněla, jak se jí ten mnich mol na chvilku dotýkat, tak co když to nebyl jenom sen:“
„Nesmysl. Nejspíš se někde jen umazala.
Znovu pohlédla do zrcadla.
„Já vím, kdo jsi. Znovu tu hru nehraj. Přidej se ke me, neabsolvuj to znovu, me neunikneš, nikdo mi neunikne!“
„Zmlkni!“ praštila vší silou do zrcadla a to se roztříštilo a ona se pořezala.
„Já jsem Melinda! Melinda Johnsonová!“ když si však vzpomněla na svůj odraz tom zrcadla, uvědomila si, že i když to byl její odraz, připadala si tak nějak prázdná, tak jako už mnohokrát předtím.
„Co když má pravdu, co když…?
Ne! Jsem to, co jsem!“ snažila se přesvědčit, ale hluboko v sobe o tom začala pochybovat . Zatlačila všechny tyhle myšlenky a šla si opláchnout mírně krvácející ruku.

Adam a Kevin vešli do nemocnice.
„Už me můžeš pustit!“ Kevin se mu pokusil vysmeknout, ale neměl na to dost síly. To koleno ho strašne pálilo.
„Ještě nejsme ani na přijmu,“ nenechal se Adam.
„Já to zvládnu. Je to jen blbá odřenina!“
Adam si jeho koleno prohlédl.
„No tak Kevine. Ušli jsme takovou dálku. Já ti chci jen pomoct.
„Nepotřebuji to. Říkal jsem, že to zvládnu!“
„Jak chceš,“ Adam ho pustil, ale stál tak blízko, aby ho zase mohl zachytit.
Kevin udělal jeden vravoravý krok a chystal se na další, ale v tom se mu noha podlomila a on by se zžítil na zem, kdyby ho Adam zavčas nezachytil.
Řekl jsem ti, abys me nechal! Já to zvládnu!“ Kevinůb hlas byl hhrubý.
„Co se tady děje?!“ přistoupil k nim nějaký doktor.
„Můj kámoš si asi nejspíš podvrtnul kotník.“
„Nejsem tvůj kámoš a nemám podvrtnutý kotník!“ zavrčel Kevin a pokusil se zvednout, ale nohy ho neposlouchaly.
Doktor k němu poklekl.
„obávám se, že má tvůj kamarád pravdu. Máš nějak rozřízlé koleno, ale zřejme sis nepěkne narazil nárt..
„O čem to mluvíte? Dejte mi obvaz a já budu zas ok!“
„To nepůjde. Tvoje noha bude muset pár dní odpočívat a to ani nemluvím o tom, že tu ránu musíme okamžite dezinfikovat.
„Já vám říkám, že je noha v pořádku. Jen mi dejte ten obvaz!“ trval Kevin na svém.
Doktorovou tváří proběhl vteřinový záškub, ale ovládl se.
Veděl kdo je ten kluk a měl tušení, co by s ním jeho otec udělal, kdyby mu teď ujely nervy.
„tak jo. Myslíte si, že máte zdravou nohu,“ malinko mu přitlačil na napuchlý nárt.
Kevinovi vytryskly slzy a měl co dělat, aby nezačal křičet.
„Tvoje noha musí odpočívat a konec diskuze.
Kevin šlehl po Adamovi pohledem, který jako by říkal.
„Tohle je tvoje vina!“
„To bude dobré,“ Adam mu chtěl položit ruku na rameno, ale Kevin jeho ruku zlostne sestřásl.
„Mel byste mu být vdečný pane Millsi. Váš kamarád vám zachránil život.“
„On není můj kamarád! Kolikrát vám to budu říkat…,“ Kevina přerušil záškub druhé nohy.
Doktor se zamračil.
„Stává se ti to často?“
„Co jako? Ze me lidi nedají pokoj? Ano docela často.
„Kevine. Mohl bys prosím odpovedet.“
„Ty na me nemluv!“ obořil se na Adama a pak se obrátil zpět k doktorovi.
„No občas me brní, ale jenom když sportuji, nechcete mi tím doufám něco naznačit?“
„Jsem doktor. Já nikdy nic nenaznačuji. Sestro Ortézová můžete jít prosím sem.“
„Ano doktore?“
„Připravte pro pana Millse pokoj a udělejte mu bylinkovou mast a řeknete na rentgenu, že ho tam zavezu.
„Jste si jistý pane doktore? Můžu ho tam vzít já.“
„Vy bežte udělat, co jsem vám řekl, já ho tam vezmu.“
„Dobře. Sestra odešla.
Můžu tam jet s ním?“
„Ne. Nikdo jiný tam nesmí. Můžeš na něj počkat v čekarne.“
„Tak dobře.“
„Nemusíš tam být. Já tam nikoho nechci. Je to jen otok.“
„veřte mi pane Millsi, že takový nelečený otok, se může stát velmi nebezpečným.“
„Můžete me prosím ušetřit tehlech řečí a vzít me na ten rentgen. Večer něco totiž mám.“
Doktor mu chtěl připomenout, že si tu poleží několik dní, ale nakonec to neřekl. Bylo evidentní, že ho ten kluk neposlouchá.
Společne s jinou sestrou položili Kevinana vozík a odvezli ho k výtahu.
Adam ho chtěl následovat, ale v tom se mu rozezvonil mobil.
Podíval se na displej. Byla to máma.
Zaváhal. Jak jí znal bude po něm chtít zas něco, co ho na dlouho zdrží, ale je to máma.
Povzdechem přijal hovor.
„Halo kdo je tam?“
Nikdo se však neozval. Bylo slyšet jen praskání.
Už to chtěl položit, když se ozvalo mnoukání. Zamrkal, ale to mnoukání se ozvalo znovu. Zaklap ten telefon, ale v tu chvíli ho hlava rozbolela tak silne, že zavrávoral a musel se chytit stěny.
Je ti něco chlapče?“ zeptala se ho sestra na přijmu.
„Jsi na špatný strane Adame. Znovu už me neporazíš!“ ozval se blízko něj chladný mužský hlas.
„Hej. Mluvím s tebou?“ ta žena se ho dotkla a bolest zmizela.
„Jsem v pořádku. Jsem v pořádku,“ zamumlal, ale pramínek krve vytékající z jeho nosu dokazoval něco jiného.
„zůstaň tady. Někoho zavolám.
„Doktor Morgan nedorazil na rentgen,“ doneslo se k Adamovi, kterému už bylo o dost lépe. Bolest zmizela, krev mu přestala téct.
„Jak je to možné? Vždyť je to odtud kousek.“
„To netuším. Oznámila sem jim to tam, ale nedorazil.“
„To není možné. Doktor Morgan je vždy přesný.
„Pojdte rychle za mnou,“ zavolala na ně nějaká sestra u dveří.
„Co se děje?“
„Našla jsem doktora Morgana.“
„O čem to mluvíš? Ten jel přece s tím mladíkem na rentgen.“
„Tak to těžko,“ za tou sestrou, co stála u dveří se vynořil muž, který odvezl Kevina.
Vypadal trochu jinak, obličej mel dost potlučený a kolem tela mel jen ručník.
„Doktore Morgane.., co to má znamenat?“
„Někdo me přepadl. Myslím, že to byl Peter.“
„Peter? Náš Peter zdravotní bratr?“
„Ano. Prostě se ke me zezadu přiblížil, srazil me k zemi serval ze me oblečení, několikrát me udeřil a pořád mlel něco o tom, že to dělá pro talisman, že když to udělá, tak získá to, po čem tak hrozně touží.“
„To jako, že se zbláznil?“
„to já nevím, ale nešlo s ním mluvit. Pak me svázal nahého a odešel i smými věcmi, ale k čemu mu byly, když je země serval:!
Adam se zachvěl. Ten chlap, co tu byl, mel na sobe lekařské oblečení, ale až tech si teprve uvědomil, že ten plášt byl nečím zalátován.
„Nevěřím, že by byl Peter něčeho takového schopný.“
„Ať je to jak chce musíme zavolat policii a toho kluka najít!“
Adam, kterému se znova zatočla hlava odněkud uslyšel kočičí mnoukání, pak znovu a ještě jednou, ale žádná kočka tam nebyla.
„Kdo je tohle?“ zeptal se doktor a ukázal na Adama.
„To je jeho kamarád.“
„Všiml sis nečeho?“ oslovil ho ten doktor.
Ne. Přišel mi jako normální doktor.“
„Aha,“ doktor se chtěl od něho odvrátit, ale v tom se Adamovi něco vybavilo.
„Myslím, že mel černé oči.“
„Černé oči?“ zopakoval pochybovačne doktor.
„Ano černé oči. Já vím jak to zní, ale jeho oči byly černé, tak studené.“
„Jo fajn. Díky. Mel by si jít domu.“
„To myslíte vážne. Mého kamaráda někdo unesl a vy mi říkáte, abych šel domů.
„Doktor se k nemu naklonil.
„Hned teď se otočíš a půjdeš domu a nebo to odnesou ty dve slepice, strážče…,“ v jeho hlase zaznívala vyhrůžnost.
„Nevím o čem to mluvíte.“
„Zapomeň na nej! Zapomeň, že existuje a nic se ti nestane,“ a poté mu rukou silne stiskl rameno.
Adam chtěl vykřiknout, ale ať dělal cokoliv, nevydal ze sebe ani hlásku.
„Ten kluk je náš. Jste jen dva, nech to být,“ a pak přitvrdil a jeho tvář se zkroutila do bolestné grimasy.
„O čem to mluvíte, jaký strážce?!“
Na mužove rtech se zvlnil uznalý úsměv.
„Jsi odvážný a taky jediný, kdo si na to pamatuje, ale jsi jen kluk nech to být, zapomeň na to. Talisman je náš!“ a pak ho druhou rukou uhodil do žaluidku tak silně, že adam na chvíli ztratil dech.
„Jdi. Neridkuj zbytečne svůj život. Dva nic neznamenají,“ a potom ho s úšklebkem pustil.
„Doktore,“ obrátila se na něho jedna z těch dvou sester, která očividne nic neviděla.
„Ano sestro Ortízová.“
„Policie už jede a ochranka je hledá, ale zatím žádné stopy.“
„Dobrá vratte se k pacientůn,.“
„Ale pane doktore!“
„Řekl jsem to jasne. Pacienti nesmí nic vedět!“
„Ano!“ obe dve odešly.
„Doufám, že si rozumíme?!“ jeho oči se střetly s Adamovými a ten je po chvilce sklonil. Neměl sílu hledět do těch temne hlubokých očí.
Nechtěl tady Kevina nechat, ale byl sám a měl pravdu. Byly jen dva a jen on si to pamatoval.

Rogers vstoupil do místnosti, kde byl atan.
„Tak jsem zpátky pane Atane,“ Atanovi neuniklo, že se usmívá. Byl to takový ten vševedoucí úsměv.
„Mohl bych už odejít detektive. Musím se postarat o pohřeb svých nebohých bratrů.
„Tak nebohých říkáte. Jaké, že je vaše jméno?“
„Už jsem vám ho říkal. Jmenuji se Atan.“
„Tak Atan. Rogers se ušklebkem posadil a po chvilce přisunul k Atanovi nějakou fotografii.
Ten se na ní ani nemusel dívat. Poznal jí okamžite. Byl na ní on ve vezenském.
„Co mi k tomu řeknete pane Atane tedy spíše pane orsene?!“
Atan sebou malinko škubl.
„Vidím, že si vzpomínáte pane Orsene,“ nenechal si Rogers ujít šanci trochu se v tom poštourat.
„Jmenuji se Atan. Jméno a fotka, které jste mi ukázal, jsou už dávnou milulostí.
„tak minulostí pane Orsene. Myslíte si snad, že všechno zmizí, jakmile si začnete hrát na mnicha, myslíte si, že všechno bude ok, jen proto, že si oholíte hlavu a několikrát denne budete žvatlat nějaké nesmysly?!“
V Atanových očích se nebezpečně zablesklo, ale rogers si toho nevšímal.
„Já jsem hned veděl, že budete nějaký zločinec s pestrou minulostí pane orsene.“
„Jmenuji se Atan. Je to minulost, se kterou už nemůžu nic dělat, ale zdůraznuji, že je to minulost.
„Já vám ale nevěřím. Nezskoušejte na me ty kecy o tom, že se každý člověk může změnít a tak dále.
„já jsem se změnil!“ Atan zatnul ruce v pěst. Vzpomněl si na slova svého mistra.
Pokud se někdy ocitneš v situaci, která bude náporem na tvojí psychiku, za žádnou cenu nesmíš podlehnout, protože když se tak stane, často už to pak nejde vzít zpět!“
Rogers se chápave usmál.
„Samozřejmě pane Orsone, ale problém je, že zatímco v jiných Státech vám tu vaší mnišskou přetvářku žerou, já vám neveřím.“
„Já jsem se opravdu změnil! Nic z toho, co jsem dělal tehdy, už nedělám!“
„Takže vy už neberete drogy, nepijete, nezapalujete domy?!“
„Ano. Tohle všechno je už minulost!“
„Pane Otsone. Přestaneme si hrát. Pyroman zůstane pyromanem a nebo jste snad prošel nějakým speciálním odvykáním?!“
Atan ho pozoroval. Byl si vědom toho, že se ho ten muž snaži vyprovokovat, že mu o něco jde.
„Je to minulost! Já už dávno domy nepodpaluji.“
„Zapálím si, že vám to nevadí?“ Rogers si zapálil.
„Takže jsou spory mezi vámi a několika mnichy jen pouhou báchorkou?“
„To s tím nemá nic společného.“
„To víte, že má! Svedci mi tvrdí, že jste na mnicha neobvykle horlivý, výbušný, že máte občas problém se sebeovládáním a respektováním starších.
„O co vám jde?!“ jeho pohled zaletěl ke dveřím, ale tentokrát nikdo dovnitř nevstoupil.
Rogers ho pobavene sledoval.
„Jestli čekáte, že nás někdo vyruší a vy tomuhle uniknete, tak vás musím zklamat.
Detektiv Myersová musela na speciální výjezd považte až do nemocnice.“
„Stal se tam snad nějaký zločin?“
„Nevím proč bych vám to měl říkat, ale dejme tomu, že někdo unesl nějakého mladíka a ona se ho pokouší najít. Popravde v tuhle chvíli jsme v této stanici jenom my dva takže spolu můžeme mluvit na rovinu,“ Atan se zachvěl, ale ovládl se. Hlas toho muže se změnil. Nyní byl tichý, ale výhrůžný.
„Nemám vám co říct. Tohle všechno už minulostí.“
„pořád to samé dokola pane Orsene, ale máte pravdu, možná, že bych to měl přenechat pánům, co čekají za dveřmi.“
„Tvrdil jste, že jsme tady sami,“ řekl Atan zneklidněne a vybavil si přítomnost onech dvou mužů, kvůli kterým se ten drahokam tak rozřářil.
„O. Já jsem lhal. Můžete me za to klidne žalovat pane Orsone. Pánové můžete jít prosím k nám.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži kolem 40.
Měli na sobe černý oblek.
Nepotřeboval ani drahokam, aby poznal, že ti dva patří k nim.“
Jejich chůze, jejich pohledy, ale především ty jejich černé oči. Drahokam se rozzářil a začal pálit s takovou intenzitou, že to bylo skoro nesnesitelné.
Jestli si toho ti dva všimli nedali to na sobe znát.
„Můžete jít detektive Rogersi!“ vyzval ho jeden z nich>
„Já tady bude s vámi.“
„Myslím, že se kolega vyjadřil docela jasne detektive,“ oba dva muži měli gluboký, chladný hlas, ze kterého ho mrazilo.
Atan zabloudil pohledem k oknu, ale to bylo příliš vysoko.
„Nemyslím, si, že by to byl dobrý nápad. Kdyby se o tom dozveděli mí nadřízení.
Jeden z mužu chytil Rogerse za rameno a jejich oči se střetly.
Rogers se rozklepal, jeho ruce se mu začaly třást, víčka jeho očí škubat.
„Rozumím. Doufám, že až s ním sončíte tak to dostanu.
„Všeho dočasu detektive,“ Rogerse vyprovodil jejich pohled, který jako by mu pronikal do jeho nejhlubšího nitra, jako by v něm četli, vnímali jeho násilnou povahu, jeho hamižnost.
Když se za ním zavřely dveře a jeden z nich se ujistil, že neposlouchá, obrátili svojí pozornost k atanovi.
„Zcela jistě víš kvůli čemu jsme tady atane.
„nezáleží na tom, co řeknete, drahokam vám nikdy nevidám!“
Obema naráz se koutky úst zvlnily v soucitný výraz.
„Zůstal jsi nato sám, že ano atane. Tvůj mistr je mrtvý, všichni tví bratři jsou mrtvý a víš, co je špatné.
Zabil je jeden z nich.“
Tomu neveřím!“ Atan na několik vteřin ztratil kontrolu.
Jejich úsměv se ještě prohloubil.
„tvůj mistr si myslí, že jsi připravený, že jsi již opustil cestu svého minulého života, ale ona to není pravda, že ano.
„Ano. Snažíš se žít jako mnich, modlit se, pracovat, učit se sebekontrole, pomáhat ostatním, ale pořád to tam v tobe je, cítíš, jak to v tobe doutná tvá surová povaha, touha po zapalování.
„dost! Snažíte se marne!“
„Chtělibychom ti učinit nabídku, kterou zcela určitě neodmítneš,“ pokračovali, jako by nikdy nic neřekl.
„Nemůžete mi nabídnout nic, co by me zajímalo.“
„Ne? Co takhle smazání všech tvých chyb? Dokážeme ti zařídit úplne čistý rejstřík!“
„S tím dokážu říct! Já vám ten kámen nevydám! Dostane ho jen vyvolený.“
„Vyvolený? Myslíš, že tenhle bude ten pravý? Posledne jste udělali chybu dva ty a tvůj mistr, ale teď jsi na to sám sám atane.“
„Marne se snažíte!“
„Vydej nám ten talisman, zbav se toho bříme. Ty nejsi ten typ, následuj příklad ženy, která měla za úkol ochranovat předchozího strážce, ale selhala, copak chceš skončit jako ona?!“
„Ne. Byl mi sveřen úkol a za žádnou cenu vám ten drahokam nevydám.
Ozvalo se zobouchání, ale ti dva ho ignorovali. Upírali pohled na Atana, ale ten se jejich temne hlubokých očí nezalekl.
„Jestli je to všechno, vratte se ke svému pánovi a cyřidte mu, že ten drahokam nikdy nezíská, že jestli ho chce, musí si pro něho přijít.“
„To myslím nebude nutné,“ jeden z mužů k Atanovi přisunul jinou fotku.
Nechtěl se na ní koukat, ale neodal. Byla tam jeho dcera, ležela na posteli napojená na přístroje.
„Tady je naše nabídka atane,“ promluvil jeden z mužů a hleděl na něho, jako by se mu snažil číst myšlenky.
Atan polkl. Hledel na svojí 8 letou dceru, která po nehode upadla do komatu a o které si lékaři mysleli, že už se nikdy neprobudí.
Jeho mistr říkaval.
„I když je to težké,musíme se plne oddat našemu poslání, naší službe, nesmí nás k našemu dřívějšimu životu nic poutat.
Atan se dokázal vzdát téměř všeho. U své dcery to nedokázal. To on jí srazil, to kvůli němu upadla do toho komatu.
Zabušení se ozvalo znovu, ale všichni ho ignorovali.
„Naše nabídka je jasná.
„Dáš nám Talisman a mi ti uzdravíme dceru. Dej nám ho a tvoje dcera bude zdravá, nedělej opět tu chybu, neriskuj, že opět sveříš talisman do špatných rukou.
Přemýšlej Atane. Talisman za dceru! Talisman za dceru!“ a poté se oba dva rozplynuly a zanechali tam Atana s onou myšlenkou. Talisman za dceru! Talisman za dceru!“ hučelo mu v hlave.
Dveře vypadly a dovnitř vbehla Myersová.
„Jste v pořádku? Neudělali vám něco?!“
„Ne. Jsem v pořádku,“ odpoveděl Atan,“ kterému se v hlave neustále ozývalo.
„Talisman za dceru! Talisman za dceru! Dej nám Talisman uzdravíme ti dceru!“
„Opravdu?“ Myersová se na něho zahleděla.
Atan zachoval kamennou tvář.
„Můžu už odejít?“
„Ano. Kapitán Rogers vás tu nesmí držet…“
Když atan kolem ni procházel chytla ho zaruku.
„Je mi to líto, ale opravdu nemůžu.
„To je v pořádku,“ řekl a odešel.
Myersová za ním hleděla ve tváří měla pochyby. Ti dva s tím mnichem něco udělali…“

Byl večer a několik desítek mladých lidí mířili do jednoho rozlehlého domu.
Konala se tam velká párty, kterou pořádala dcera jednoho z nejbohatších lidí.
Rodiče odjeli s tím, že doufají, že po návratu najdou svůj dům celý.
Dcera jim to slíbila, ale doopravdy jí bylo jedno, jak to bude v dome po skončení vypadat, ona se těšila jen na jedno jediné. Byla si jistá, že Kevin přijde, nikdo přece nedokáže odolat jejímu svůdnému pohledu.
Jak tam ale tak u těch dveří stála a vítala jednoho návštěvníka za druhým, její dobrá nálada se pozvolna vytrácela. Do jejího domu přišlo asi 50 lidí a bylo mezi nimi pár top oblíbenců, ale Kevin se ještě neukázal.
Byla tím tak rozmrzelá, že posledního návštěvníka postrčila hrubě dovnitř.
„Nežvan a padej!“ utnula jeho pokus cokoliv říct.
Toužebně se zahleděla ven, ale nezdálo se, že by mel ještě někdo přijít.“
Se stisknutými zuby ignorovala řeči dvou mladíků, co stáli za ní.
„já ti to říkal. Bylo hned jasné, že nepřijde. To by tu párty musel pořádat někdo jiný,“ a hned jak domluvil nastavil ruku a jeho kámoš mu do ní otrávené vtiskl 50 ti dolarovku.
Já jsem si tím byl tak jistěj…“
„to nic. Jdem se napít a řeknu ti, takhle se můžeme sázet častěji,“ poté oba dva odešli ke stolu s pitím.
Zaskřípala zuby. Nejraději by ti blbečky uškrtila, ale faktem bylo, že Kevin nepřišel a to sníží její hodnotu.
Otráveně se chystala zavřít dveře a zapojit se do právě se rozjíždějící párty, ale v tom někdo zaklepal.
Chtěla to ignorovat, ale zaklepání se ozvalo znovu.
„Co je?“ otevřela tedy ty dveře dokořán.
Před ní stála dívka, kterou Kevin ve škole tak ponížil.
„Co tady chceš Kevin tady není!“ pronesla štiplavě.
„Přišla jsem na tu párty,“ nenechala se ta dívka vytočit.
„ty? Proč myslíš, že bych tě tady chtěla mít?“
Ta dívka jí mlčky podala nějaký papír.
Ta druhá ho znechuceně prolétla.
„A co já s tím,“ řekla nakonec.
„Je tam napsáno, že na tuhle párty může každý jehož rodiče mají aspoň milion dolaru a tak jsem tady.“
Ta druhá se ušklíbla, sjela jí pohrdavým pohledem, ale ustoupila stranou.
„Tak prosím, ale opakuji Kevin tu není.“
Víčka té dívky se zachvěla, ale jinak zůstala klidná.
Nejsem tady kvůli němu,“ promluvila tiše a poté kolem ní prošla.
Ta za ní hleděla. nevěděla jestli jí to má přát a nebo litovat.
Vždyˇjí musí být jasné, že se stane terčem posměchu a narážek. No a co je to její volba,“ zabouchla dveřmi a pak se připojila k ostatním.
Zábava už byla v plném proudu. Alkohol tu tekl proudem, jídla byla spousty, na hudbu si nikdo nemohl stěžovat.
Ta dívka se toho nezúčastnila.
Posadila se do kouta a sem tam si něco vzala a napila čisté vody.
„Hele. To je přece ta, co dostala od Kevina to boží ponížení!“ vykřikl jeden mladík, který už mel dost upito.
„No jo. To je fakt. To je ona ta naivní husa,“ ozvala se nějaká holka.
„To je teda frajerka, že se sem odváží, ale možná proto, že si byla jistá, že se tukovin neukáže, protože by ho nejspíš jinak požádala o tanec a on by jí stopro zas odkopnul,“ přidal se jiný mladík.
Většina z nich se rozesmála. Ona si z toho nic nedělala nebo se o to alespoň snažila.
„Jak se vlastně jmenuješ „Krásko“?“ zeptal se jí jiný mladík a opilecky se zahihnal.
Ignorovala ho a vzala si jednohubku.
„Mluvím s tebou!“ nedal se tak snadno odbýt, i když se sotva držel na nohou.
„Nech me být,“ promluvila.
„Ho ho. Ono to mluví,“ znovu se zachichotal a pak se otočil k nějaké dívce.
„Půjdeš se mnou na ples?“ zeptal se jí napodobujíc přitom dívčí hlas.
„To bych se raději dřív líbal s žábou, napodobila ta dívka Kevinův hlas.
Všichni v té místnosti propukli v huronský smích.
Tedy až na jejich hostitelku. Kdykoliv jindy by se k nim radostí přidala, ale téhle holce se prostě nemohla smát, nevěděla proč, ale kdykoliv se na ní podívala, měla pocit, jako by to už někdy zažila ona sama, což byl sice nesmysl, ale nemohla se toho pocitu zbavit, ba dokonce snad i cítila něco, co by se dalo nazvat lítostí.
„No tak. Pojď mezi nás. Třeba si s tebou i zatančím, ale to bych nejprve musel políbit žábu a to se mi nechce, já si s tebou klidně zatančím, ale jen proto, že mě žádná jiná nechce, nechtě jí ona přece čeká na Kevina, na další ponížení, chudinka malá jak jen mohla být tak naivní,“ ze všech stran na ní dopadaly posměšné poznámky a ona si jich snažila nevšímat, ale to bylo dost těžké.
Znovu a znovu jí to opakovala, smály se jí, ukazovali si na ní.
Chtěla se zvednout, chtěla se projít, ale v tom se jí zatočila hlava v uších jí začalo pískat a ona měla dojem, že v tom pískotu slyší nějaký lidský křik.
Zamotala se a mále spadla.
„Cože ona už je opila? To si děláte srandu, ona se opila z vody?“ dolehlo k ní zachechtání a pak další a další a hlasy se stávaly rozmazanějšími, jako by přicházely zdálky v hlavě jí pořád hučelo, obraz před očima měla rozmazaný.
„Kdo ví, co v té vodě bylo, co si tam dala, třeba se chtěla zdrogovat anebo se zabít.
Měli bychom zavolat policii.“
„To určitě to by byl průšvih,“ odmítnul to kategoricky značně opilí mladík.
Cítila, že se jí houpe žaludek, že má nutkání zvracet a to pískání neustávalo, ale ten lidský křik se i přesto stával zřetelnějším.
„Pomozte mi! Pomozte mi!“ doléhalo k ní z velké dálky a poté se jí podlomila kolena ona dopadla na zem.
„Ta už to má za sebou. Odneste jí někdo, chudinka malá, jenom se předvádí, podle mě to hraje, uvidíte, že za chvíli vstane.
„To už stačí!“ vykřikla dívka, která je sem pozvala.
Všichni na několik vteřin ztuhli.
Cos to říkala?“
„Řekla jsem, že už to stačí. Jste tady přece kvůli párty tak se bavte a jí nechte nepokoji!“
„To jo, ale o to tady přece jde!“
„Už jsem řekla! Jestli se to někomu nelíbí, může odtud vypadnout!“
„Co to s ní je, copak jí přeskočilo?“ brumlali někteří, ale všichni od té ležící dívky odstoupili.“Nechci tvůj soustrast a nejsem opilá!“
„Já vím. Svene, pomůžeš mi?“ obrátila se na blonďatého kluka, který stál za ní.
Ten se na ní nechápavě podíval, ale pak jí pomohl tu dívku zvednout.
„Vezmeme jí do mého pokoje.“
„Jsi si jistá Diano. Neustále mi připomínáš, že tam nikdo kromě tebe nesmí.“
„Už jsem řekla. Jdeme do mého pokoje.“
Sven pokrčil rameny a pak jí tam společně přenesli.
„Nepotřebuji vaší pomoct…,“ zahuhlala ta dívka a oba dva si všimli, že je v obličeji bledá.
„Diana se na Svena zadívala.
„V tom jídle nic nebylo, přísahám!“
„Dojdu ti pro pití,“ řekla a odvedla Svena o kus dál.
„Je to ona. Je to další strážkyně,“ zašeptala tiše.
„Sven zavrtěl prudce hlavou.
„Tahle? To je nesmysl!“
„Je to ona! Cítila jsem to!“
„Ne! Někdo takový to být nesmí!
„Proč ne? Jasně není dokonalá, ale je jednou z nich!“
Sven prudce zavrtěl hlavou.
„Je to nesmysl. Zatočí se jí hlava a ty už si myslíš….“
„Je to v ní! Poznám to. Naše matka, naše babička, prababička ty všechny to měly.
Diano. Tohle není ona. Prostě se jí jen zatočila hlava,“ a po těchto slovech její bratr odešel.
Diana se na tu dívku zahleděla. Teď byla jen trochu divnou 16 letou dívkou, ale před chvíli to byl…, Talisman jí dá jistotu,“ odešla a nevšimla si jak Sven mluví s nějakým mužem s černýma očima.

„Kam me to vezete? Tady zcela určitě není rentgen!“ doktor ho však ignoroval a dál s ním někam jel.
„Zastavte! Okamžitě zastavte!“ přikázal mu Kevin, ale on ho ignoroval.
„Jste snad hluchý, co jste to za doktora, jste vůbec doktor?“ do jeho hlasu se vkradl náznak strachu. Pokusil se ho ovládnout, potlačit, ale muž, který tlačil ten vozík to vycítil.
„řekl jsem vám, abyste ihned zastavit!“ Kevin se po něm ohnal, ale zraněné koleno mu nedovolovala příliš daleko dosáhnout.
„Vydrž nositeli?“ zašeptal ten doktor a Kevin si teprve teď uvědomil, že jeho oči jsou černé. Žádné bělmo, prostě byly černé.
Zamrazilo ho, ale rychle nad sebou získal kontrolu. U nich doma se stávaly věci a jeho jedinou záchranou bylo, že zachová kontrolu.
„Chci, abyste me pustil!“ přikázal znovu a jeho oči se blýskly.
Na muže, který ho tlačil vpřed to však neudělalo žádný dojem.
Naopak se zdálo, že se tím baví.
„Chci po vás, abyste me…,“ nemohl pokračovat, protože ten doktor ten vozík zastavil, ale ne rukou, ne nohou, prostě to pustil a vozík zůstal stát, ale pro Kevina to bylo, jako by narazil do nějaké zdi, protože přeletěl dobrou půlku chodby, ve které se právě nacházely.
Při dopadu si odřel loket.
„Vy jste snad zešílel, copak jste totální šílenec, vy zatracený…,“ chystal se ho počastovat několika šťavnatými výrazy, ale ten muž k němu přiskočil, položil mu ruku na rameno a Kevin jen otvíral ústa. Ať se snažil sebevíc z jeho úst mu nevyšlo ani slovo, ani zvuk, prostě nic.
Oči mu těkaly ze strany na stranu, bylo v nich možné číst strach, skutečný strach.
„Poslouchej me Kevine Millsi,“ promluvil ten muž a jeho hlas byl chladný, důrazný.
„Chci po tobě jen jednu jedinou věc.
Kevin otevřel ústa a snažil se posunkem něco naznačit.
Mužovy rty zvlnil úsměv.
Odtáhl svou ruku a Kevin zas vnímal svůj dech.
„Co jste k sakru zač?!“ vybuchl a chtěl ho udeřit, ale on ho zablokoval a znovu mu stiskl rameno a Kevin opět nemohl mluvit.
„Kvůli tomu jsem ti neumožnil mluvit Kevine,“ jeho hlas zněl klidně, ale nešlo přeslechnout tichou výhrůžku.
Kevin přikývl, že rozumí.
Muž mu to rameno uvolnil.
„Co po me chcete?“ zeptal se znovu, ale tentokrát o dost klidněji a to i přesto, že to v něm vřelo.
Koleno ho děsně pálilo, odřená ruka taky zrovna nebyla nejlepší a ke všemu ho unesl nějaký šílený chlap, který… těžko se mu to připouštělo, ale ten chlap mu sebral řeč, pouhým dotykem své ruky.
„Chci po tobě jen jednu takovou maličkost příteli.“
„Nejsem váš přítel,“ chtěl odseknout, ale nakonec tuhle odpověď v sobe zadusil a místo toho se zeptal.
„Jakou věc? chcete peníze? klidně si je vemte!“
Muž se rozesmál a jeho hlas se rozléhal po celé chodbě a ke Kevinovi se vracel v mnohočetné ozvěně.
„Peníze? Co jsou to peníze?“
„Peníze jsou…,“
„Já vím, co jsou!“ muž mu velmi rychlým pohybem přirazil paži ke zdi.
Kevin bolestně usykl.
„Tak co po me chcete? Já nic kromě peněz nemám!“
„A co třeba tohle?“ muž vzal do ruky přívěsek, který mel Kevin zavěšený na krku. Byla to osmicípá hvězda.
„Jestli to chcete, klidně si to vemte. Je to jen nějaká cetka, kterou mi dala má matka.
Muž stáhl svojí ruku zpět ke svému tělu.
„O Tohle já nestojím.“
„Tak o co stojíte, o co vám jde, co jste to únosce, když vám nejde o peníze?“
„Pořád jenom samé peníze. Jak jsem řekl, potřebuji od tebe malou laskavost.“
„A potom mě pustíte?“
„Myslíš, že kdybych ti chtěl ublížit, tak bych to udělal dávno.“
„To je fakt tak, co po me chcete? Jak jsem řekl, nemám nic, co bych vám mohl dát, když tedy nechcete peníze.
„Nejde o to, co mi můžeš dát teď, ale o to, co mi můžeš dát později.“
„Nechápu! Jste vůbec při smyslech?!“
„Co myslíš?!“ zasyčel ten muž a pak položil ruku na jeho rozbité koleno a zatlačil.
Kevinem projela neskutečně ostrá bolest tak ostrá, že mu vyhrkly slzy z očí.
„Tak tak jo. Jste normální!“ vyhrkl rychle.
„Jsem rád, že chápeš.
„Vzpomínáš si na ty dva mnichy, co tě hledali na té škole?“
„Vy myslíte ty dva holohlavce?!“
„Přesně ty myslím. Když si byl blízko nich, necítil si něco, jako například tiché volání, pocit vábení.
„Co jste sakra zač?!“ Kevin se mu pokusil vysmeknout, ale on mu přitlačil na paži.
„Odpověz mi. Chovej se jako bys mluvil s přítelem.“
„Já žádného nemám, a i kdybych měl, jsem si jistý, že by se mi nesnažil rozdrtit ruku.“
„Odpověz!“ přikázal mu ten muž a jeho oči se vpily do jeho.
„Já… já nevím. Nestarám se o to, je mi to jedno.“
„Jedno? Je ti to jedno?“ hlas toho muže byl stále klidný, ale bylo v něm něco, co ho děsilo.
„Byl jsi, vybraný Kevine.“
„Vybraný to jako v nějaké soutěži?!“ i když viděl čeho je ten chlap schopný, nemohl si pomoct.
„Však tebe humor rychle přejde,“ zasmál se tiše ten muž a rukou mu zatlačil na oteklý nárt.
„Prosím! Tohle bolí!“
„To doufám. Chci od tebe jasnou odpřede!“
„Tak tak jo. Něco jsem cítil, jako by mě to vábilo, promlouvalo to ke me, ale nejspíš jsem byl jen unavený, nevyspalý.“
„To si nemyslím. Přijde za tebou jeden z těch mnichů, druhý už je mrtvý…,“ tvář se mu zkřivila potěšujícím způsobem, byl v tuhle chvíli tak odporný, že mel Kevin co dělat, aby nezačal zvracet, protože tomu muži přitom úšklebku vystoupily dopředu licní kosti, kůže se stala povislou.
„Muž si to uvědomil a jeho tvář se zas stala normální, zbrázděná jen lehkým úsměvem.
„Co jste zač, vy nejste snad ani člověk!“
„No tak Kevine. Poslechni se. Dochází ti vůbec, jak hrozne to zní: “vy snad nejste ani člověk.“
„Já jsem to viděl!“
„Ano? Dokázal by si to odpřisáhnout, dokázal bys to říct někomu jinému?“ muž mu hleděl do očí a rty se mu přitom pohybovaly, ale Kevin nic neslyšel.
„Jistě, že ano. Viděl jsem, jak se vám vaše tvář změnila v…, změnila se v…,“ ať se namáhal sebevíc, nedokázal si to vybavit.
„Co jste mi to udělal?!
„Abys me pochopil. Mohu ti ublížit, ale taky pomoci.“
„Co záleží na nějakém mnichovi? Byli to nejspíš jen nějací dva vyholení blázni!“
„Blázni, co se ptali po tobe!“
„Nevím asi si mysleli, že jim u mě něco kápne, ale jak jsem řekl, je mi to jedno!“
„Ne není!“ muž mu znovu přitlačil na oteklý nárt.
„Ok! Ok! Tak není!“ Kevin se snažil, ale ta bolest se nedala ignorovat.
„Jsem si jistý, že jejich nabídku odmítne a přijde za tebou a něco ti nabídne.“
„Proč by mi měl něco nabízet?!“
„Prostě se tak stane. Ty to přijmeš a přineseš mi to!“
„A co když ne ať už je to cokoliv.“
„Poté k tobě přijdu a začnu ti trhat tvé končetiny, nejprve ruce, pak nohy, pak uši a nakonec hlavu.
„To nemyslíte vážně?!“
„Jistě, že ne a víš proč? Jsem přesvědčený o tom, že uděláš správnou věc. Ten muž je velmi nebezpečný a bude ti chtít předat velmi vzácný drahokam. Na pohled to možná tak nebude vypadat, ale věř mi, že je to velmi cenný kámen.“
„A jak se k němu dostal?“
„Na tom nezáleží. Podstatné je, že až ti ho předá ty ho předáš mě a víš, co je na tom to nejlepší Kevine?“
„To tedy opravdu nevím,“ odtušil, který se dosud nezbavil mrazení v zádech
„Pokud mi ten drahokam předáš, můžu zařídit, aby si byl volný, abys už nemusel žít s rodiči, aby ses nemusel koukat na jejich každodenní hádky, na jejich pití, braní drog, provozování prostituce…“
„Jak tohle víte?! Tohle nikdo neví!“
„Já to vím a vím toho mnohem víc. Přemýšlej, Kevine, svoboda, klid, popularita ti ještě stoupne, nikdo už nebude využívat tvojí tvář a tahat z důvěřivých lidí peníze. Ty přece nechceš být takový, že, nechceš tahat z důvěřivých lidí peníze, dělat podvodné reklamy, ty si chceš jen vychutnávat obdiv, ponižovat druhé, že ano?“
„Jak tohle všechno víte? Jste snad nějaký federál.
„Umí nějaký federál to co já?“ muž položil svojí ruku na jeho stehno a tam se v mžiku vytvořila velká modřina.“
„Au! Jak jste to udělal?!“
„To ke mé tajemství, ale opakuji. Stačí mi ten drahokam předat a zbavím tě tvých rodičů, potom přece toužíš, že ano, to si přeješ z celého svého srdce a když mi ten drahokam přineseš, dostaneš nejenom svobodu, ale možná i mnohem víc,“ a poté se dotknul jeho stehně a modřina zmizela.
Kevin se na něho díval a v očích se mu zračila nedůvěra.
„Takže když vám předám nějaký kámen, zbavíte me rodičů?“
„Ano. To ti slibuji.
„Přísahejte, že je to pravda!“
Po mužově tváři přelétl náznak pohrdání, ale odpřisáhl to.
„Přísahám, že je to pravda! Na vše, co je mi přitom svaté! Teď ty Kevine.
Kevin, který měl v žaludku už nějakou chvíli nepříjemné šimrání se nadechl.
jen do toho. Tato přísaha bude závazná. Ty uděláš něco pro mě, já udělám něco pro tebe.“
„Fajn. Přisahám, že pro vás získám ten drahokam a při….,“
„Dost Kevine! Neříkej to!“ donesl se k němu výkřik.
„Hej! Co ty tady děláš Baldwine? Ihned vypadni!“
„Nedělej to Kevine! Nesmíš přísahat! Jestli to uděláš!“ tomu muži, co tam byl s ním se zaleskly oči a ze zdi se vynořil dvě mohutné černé ruce, které se bleskově ovinuly kolem Adama.
„Kevine! Nedělej to! Nepřísahej! Nesmíš jim ten talisman vydat!“
„O čem to mluvíš, Baldwine. Je to jen nějaký šutr, který ten mnich ukradl!“
„Ne! Je to talisman, který…,“ víc už nedokázal říct, protože se mu kolem pusy ovinula další ruka.
„O čem to mluvil, co to plácal o nějakém talismanu?!“
„To nic. Možná sis už všimnul, že má ten mladík bujnou fantazii.“
„Baldwin? Adam Baldwin.“
„Na tom nezáleží. Chceš snad přijit kvůli pitomému klukovi o možnost zbavit se svých rodičů, chceš se snad vzdát té šance. Jen přísahej, přísahej, že ten drahokam přineseš!“
Adam se s těma rukama snažil bojovat, ale ty byly příliš silné a obepínaly se kolem jeho těla tak těsně, že mel problémy s dýcháním.
„Neváhej Kevine. právě v tuhle chvíli pro tebe tví rodiče chystají nějakou další ponižující reklamu, opravdu to chceš podstoupit? Můžu tě jich navždy zbavit, prostě jen přísahej, přísahej! Přísahej!“
„Ne Kevine!“ vyhrkl Adam, kterému se tou rukou podařilo prokousat.
Kevin zaváhal, ale vidina, že se zbaví svých šílených rodičů byla příliš lákavá, proč by mu mělo záležet na nějakém šutru.
„Přísahám, že vám ho přinesu!“ pronesl slavostne!“
„Budu čekat,“ řekl ten muž a pak se s chechotem rozplynul.
Černé ruce zmizely a Adam dopadl tvrdě na zem.
Ihned se však vzpamatoval, přiběhl ke Kevinovi, který nemohl uvěřit tomu, co právě viděl.
Ze si to neřekl?!“
„O čem to mluvíš?“
„Že si to neřekl?!“ zopakoval znovu a oči mu žhnuly.
„Nech mě na pokoji“
„že si to neřekl, žeš nepřísahal?!“
„Nech me…!“ Adam ho přirazil ke zdi. Kevinem projela bolest, to koleno ho zas začala palit.
„Zešílel si snad? Nech me na pokoji!“
„Že jsi nepřísahal! Řekni, že ne!“
„Jo přísahal! Donesu jim ten pitomý šutr stačí ty magore?!“
Adam se napřáhl, ale nakonec ho neuhodil. Pustil ho a zamumlal.
„Ne! Historie se zas opakuje!“
„O čem to sakra mluvíš?!“
Adam po něm vrhl takový pohled, že to Kevina zamrazilo o on o krok ustoupil.
„Co to s tebou je?“
„Jsi idiot!“ procedil Adam a pak se rozeběhl pryč.
„Co si to dovoluješ? Ihned se vrať! Zakřičel Kevin, ale Adam se nezastavil, běžel jak nejrychleji dokázal.
To, že Kevin podlehl mnohé změnilo, už to nesmí podcenit jako minule, nesmí jim dovolit, aby ovládli Kevina, i když to byl děsný rozmazlený spratek, Drahokam si ho vybral a jestli ho předá…,“ potřásl hlavou a zrychlil.
Už byl skoro z té nemocnice venku, ale v tu chvíli se před ním zviditelnil natažený provaz a on přes něj přepadl.
Dopadl na zem, dost si odřel loket, ale to ho nezastavilo.
Postavil se znovu na nohy a chtěl se rozeběhnout, ale překazily mu to ty černé ruce, které se opět vynořily ze zdi.
Pokusil se jim vyhnout, ale ony byly rychlejší, zas se kolem něho obepnuly a neuvěřitelně rychle ho přitáhly ke zdi. Bylo to tak rychlé, že Adam při snaze se tem rukám vytrhnout narazil hlavou do zdi. Před očima se mu zajiskřilo a pak se svezl k zemi v bezvědomí.

22. Prosince 1880
Dvě ženy a dva muži všem bylo tak kolem 30 pomalu ustupovali dozadu.
„Musíme bojovat,“ promluvil jeden z mužů, který mel na tváři krvavé šrámy.
„Ne! My musíme najít Daniela.“
„To je šílené. Daniel to nezvládl, není to on.“
„Kdo ti dává právo něco takového posuzovat Adame?!“
Jjde jen o to, že Daniel je příliš zahleděný do sebe. Tušil jsem od začátku, že to nedopadne dobře.“
„Musíme ho najít. Nesmí ten drahokam použít pro své potřeby, jestli to udělá….“
„Kde ho chceš hledat a jak ho chceš hledat? Jsme obklíčení, jsou všude kolem nás.“
„Nějak to jít musí, Adame,“ snažila se, ale i přes všechnu její snahu se jí nepodařilo zakrýt strach a třes jejího hlasu.
„Ty to nechápeš Anabel. Jsme obklíčeni. Naletěli jsme jim, podařilo se jim nás rozdělit, jako strážci jsme selhali.
„Tak to není!“
„Má pravdu!“ ozvala se druhá žena se zachmuřeným výrazem. Povedlo se jim nás donutit opustit Daniela, jako strážci jsme selhali!
„On jim podlehl! Podlehl jejich vábení!“
„Podlehl jim, protože jsme byli každý jinde ve chvíli, kdy nás potřeboval, jsme tam nebyli, nechránili jsme, morálně jsme ho nepodpořili, neměl šanci.“
„Co chceš dělat? Nějak se k němu dostat a vyrvat mu ten kámen?!“
Anabel prudce potřásla hlavou.
„Víš moc dobře, že se toho kamene nemůžeme dotknout ne teď, když složil přísahu!“
„Já to tak ale nehodlám nechat! Musíme něco udělat!“ ozval se druhý muž.
„Není co. Selhali jsme.“
„A to je všechno? Prostě si řekneme, že jsme selhaly, neochránili ho, nebyli u něj a tak se rozejdeme. V tuhle dobu na tomto místě?!“
„A co bys chtěl dělat Filipe? Ten kámen patří jim. On jim ho předá a není způsob, jak tomu zabránit.“
„Filip pohlédl nejprve na Adama, který zavrtěl hlavou, pak na Anabel, které se rozšířily oči a pak na tu druhou ženu, která po chvilce přikývla.
„Tohle nemyslíte vážně! To vám nedovolím!“
„Adam má pravdu! Filipe, jsi jeho strážce! Máme ho chránit!“
„já ho chráním! Přísahal jsem, že udělám vše proto, aby se tem kámen nedostal do špatných rukou!“
„To my všichni, ale ty plánuješ vraždu!“
„Ne! Vraždu ne! Poslední zoufalý pokus, jak zabránit předání! Nesmíme jim to dovolit, nesmí ho získat, a protože Daniel podlehl, je to na nás.“
„Ne Filipe! Vzpamatuj se! Nemůžeme ho zabít!“
„takže jim to raději předáte? Umožníte jim získat přístup k neomezené moci?!“
„Jistě, že ne, ale nehodlám tomu zabránit vraždou!“
Filip pohlédl na Anabel a v očích se mu zračilo odhodlání.
„Slíbil jsem to. Nehodlám čekat, až pomocí toho drahokamu získají přístup daleko k větší síle! Copak to nechápete? Daniel je pod jejich kontrolou, je jen otázkou času, kdy jim ten kámen vydá a jestli to místo najdou do 24, bude všechno ztracené. Chcete to opravdu riskovat, vzít si na svědomí desítky, stovky, možná tisíce nevinných životů?“
„Filipe! Mluvíme tady o vraždě! O vraždě nositele!“
Filip zabodl do Adama svůj ostrý pohled.
„Je mi jasné, že se proti tomu stavíš odmítavě, protože Daniel je tvůj přítel, ale nenech si zatemnit rozum pochybným přátelstvím!“
„Filipe!“ Adam ho chytil za ruku!“
„Nech me! Není jiná možnost!“
„Filipe, nedělej to!“ kolem Adama se vytvořil modrý štít.
„Takže mi nejenom nepomůžeš, ale ty mi v tom chceš i zabránit,“ kolem Filipa se utvořil ten samý štít.
„Filipe! Adame! Okamžite s tím přestaňte!“ vykřikla Anabel, ale ani jeden jí neposlechl.
„Alice. Pomož mi s nimi!“ otočila se na tu druhou ženu, ale ta kolem sebe utvořila červený štít.
„Alice! Co to děláš?!“
„Filip má pravdu! Není jiné východisku. Pokud Daniel zemře, oni ten drahokam nedostanou, nemůžu si ho vzít, nesmí se ho dotknout, může jim být jen předán a když už nás Daniel neposlouchá!“
„To přece nemyslíte vážně! Okamžitě s tím všichni přestaňte!“
„Jen v případe, že se k nám připojíte, protože jestli to neuděláte, budeme vás považovat za přisluhovače našeptávačů!“
„To my přece nejsme!“
„Tak se k nám připoj! Co je jedna smrt oproti záchraně mnoha tisíc životu!“
Anabel pohlédla na Adama, který mel ve tváři odmítavý výraz.
Alice jí položila ruku na rameno.
„Neposlouchej ho! Je to hlupák! Nedokáže se přenést přes své blízké velmi blízké přátelství. Já vím, že jsi rozumná Anabel, že víš stejně jako my, že není jiná možnost. Nemělo se to stát, ale stalo se, drahokam při výběru selhal.
Ti mniši jsou bůhvíkde je to jen na nás a jestli ho necháme naživu, předá jim ten kámen a poté…,“ Alice to nedořekla, ani nemusela.
Anabel si moc dobře pamatovala, co jim řekli jejich průvodci, zasvětitelé.
„Nedělej to Anabel. My nejsme vrazi! Daniel jim podlehl, ale my nesmíme, nesmíme být jako oni, nesmíme ho zabít!“ ozýval se jí v hlavě tichý Adamův hlas.
„Neposlouchej ho! On je slaboch! Nikdy neměl být vybraný za jednoho z nás!“ ochranný kruh kolem Alice zmizel a ona se k ní přiblížila.
„Jestli ti jde o záchranu světa, jestli chceš našeptávače zastavit řekni ano Anabel stačí jen říct ano! Pomysli na všechny ty lidi, kteří nic netuší, kteří si žijou podle svých možnosti, to je chceš vážně uvrhnout do chaosu, strachu, bolesti, chceš kolem nich rozpoutat peklo jen proto, že to nositel nezvládl, že podlehl, vezmeš si to na svědomí, dokážeš s tím žít?!“
Anbabel bilo srdce tak jako nikdy předtím, hlavou se jí honily myšlenky na to, co by se mohlo stát, kdyby se ten drahokam dostal do rukou našeptavačů.
„Jak se rozhodneš Anabel, co uděláš, pomůžeš nám, uchráníš lidi nebo se budeš raději dívat na to, jak trpí, umírají?“
„Anabel. Neposlouchej ji! Ještě je tady šance!“
„Nevnímej ho! Soustřeď se jen na odpovědět!“
„Nedokážu to! Nedokážu ho zabít! Jak říká Adam, je tady jiná možnost, něco se musí najít!“
„Hlupačko!“ zavřískla Alice a pak se její oči změnily v černé.
„Bože můj,“ Anabel chtěla couvnout, vytvořit kolem sebe ochranný červený štít, ale Alice jí nedala šanci, její ruka hbitě vystřelila vpřed a Adam si teprve teď všimnul, že v ruce drží nůž.
„Alice! Ne“ Anabel!“ Anabel však byla bezradná hypnotizovaly jí Aliceniny oči.
„Anabel!“ zakřičel znovu Adam, ale to už jí vjel nůž mezi žebra.
„Proč…,“ zachroptěla Anabel a pak se svezla k zemi.
„Měla si šanci. Jsou nad naše síly, ale splnily svou povinnost ten drahokam nedostanou,“ a poté jí tu dýku zabodla znovu a znovu, a když jí vytáhla, obrátila se k Adamovi, který se nemohl pohnout, protože by jinak přišel o štít a stal se bezmocným.
„Musí to být hrozný pocit, co Adame. Dívat se, jak ti umírá přítelkyně a přitom nic neudělat, protože se bojíš o svůj život.“
„Alice! Jsme strážci! Jak jste jim mohli podlehnout!“
Přišla k němu a zabodla nůž do ochranné koule. Nůž se odrazil.
„Jsme v podstatě jenom lidské bytosti. Máme své tužby, ale jak řekl Filip, ten drahokam jim nevydáme. Sbohem Adame. Žij s vědomím, že jsi nechal umřít jednoho z nás,“ a poté se opovržlivě otočila a odešla i s Filipem, který se pohrdavě ušklíbl, ale nic neřekl.
Když si byl jist, že odešli, zrušil ochranný štít a poklekl k Anabel.
„Omlouvám se! Omlouván se! Jsem zbabělec! Neměl jsem se stát strážcem! Nemám na to…“
Anabel mu slabě stiskla ruku.
„Ty jsi z nás nejsilnější! Ani na okamžik nepochybuješ, nenecháš se zlákat, kéž bych byla taky tak silná.“
„Nebýt me…!“
„Ne! Udělal si dobře. Zabili by nás oba…, musíš je zastavit, musíš jim v tom zabránit, nesmí ho zabít, nesmí to udělat…,“Anabel se z úst vyřinul proud krve.
„Příště Adame… příště…,“ zašeptala a pak jí hlava klesla na zem.
„Anabel… Anabel…,“zašeptal a pak zatlačil její oči.
„Najdu způsob. Nenechám Daniela zemřít! Najdu způsob, jak tomu zamezit, nezískají ho! Nezískají…,“ hlas se mu třásl, žaludek se mu houpal.
Z dálky k němu dolehl dusot.
Nemusel dlouho přemýšlet. Bylo mu jasné, kdo přijíždí.
„Tak moc me to mrzí Anabel,“ a po těchto slovech se zvedl a odešel, i když se mu šlo velmi těžko. Nechtěl jí tam nechávat ležet, ale nemohl se zdržovat jejím pohřbením, času bylo málo, ti dva nesměli Daniela najít jako první.
Setřel si slzy z tváře a po chvilce zmizel v temné uličce.
O několik minut později přijel k tomu místu muž v černém plášti.
Seskočil z koně černého jak noc a pak poklekl k Anabel.
Rukou se dotknul krve na jejím břiše.
Byla teplá. Zabila jí před pár minutami Podle stop usoudil, že jdou pešky a že zůstali tři, ale jeden jde jinou cestou.
„Strážci zabili jednoho ze svých,“ se spokojeným výrazem se vyšvihl na koně.
„Musíme si pospíšit. Talisman je dosah. Jestli tam budou dřív, šance bude promarněna. Jestli ho získám a já ho získám, budu mít dva dny na to, aby našel ono místo, místo, které otevřu s pomocí talismanu a potom…,“ muž se rozesmál a jeho řezavý smích se rozléhal, chladnou noci a pronikal do morku kostí dvěma asi 20 letých mužům, kteří se krčili u zdi a třásli se zimou. Měli na sobe potrhané oblečení, vítr jim profukoval celým jejich tělem, ale oni čekali, čekali, až budou moci okrást tu mrtvou ženu, její oblečení být od krve zajisté přinese pár stříbrňáků.
Když si byli jistý, že ten děsivý chlap odjel, přiblížili se k ní.
„To jí tedy pěkně zřídili.“
„No. Důležité je, že větší část jejich šatů je čistá,“ řekl druhý muž a začal jí svlékat.
„Není to proti bohu? Okrádat mrtvé?“
„Jí už je to mrtvé a bůh nám jistě odpustí, zcela určitě nechce, abychom zemřeli hlady,“ odvětil jeho kumpán a pokračoval ve svlékání.
„Pomož mi s ní,“ ten druhý jí trochu nadzvedl.
Když jí vysvlékl donaha,“ jeho kumpán chtěl se šaty odejít, ale ten druhý vytáhl nuž a podřízl jí hrdlo!“
Co to děláš?!“ ten druhý se pokřižoval.
Tady v Londýne prý řádí nějaký vrah, co zabijí ženy, budou si myslet, že to udělal on.
„Je moc…“
„Proboha! On tě slyší!“
„Dobře! Dobře! Jdeme. Někdo se sem blíží.“
„Já nic neslyším!“
„Já jo. Raději vypadneme!“ oba muži i se zakrvácenými šaty odběhli.
K Anabel přišel nějaký starý muž. Poklekl k ní a kudličkou odřezal jeden prst za druhým.
„Miluju prsty! O jak já miluju prsty,“ a poté odešel.

Adam se prudce posadil. Srdce mu splašene bilo, dýchal přerývavě, oči ho pálily, ruce a nohy ho bolely.
„Kde to jsem?!“
„Jsi na bezpečném míste Adame,“ ozval se ženský hlas.
Pomalu pohlédl před sebe a spatřil Anabel v bílých šatech.
„Kdo jsi?“
„Ty víš moc dobře kdo jsem Adame!“
„Ne. To tedy nevím,“ lhal i přesto, že mu na spáncích tepalo.
„Nechal si me umřít! Nechal jsi me tam!“
„Nešlo to jinak…“
„Vidíš? Nedokážeš lhát při první příležitosti se prořekneš.
„Je mi to moc líto. Vím, že to nemůžu změnit, ale…“
Anabel ho utnula pohybem ruky.
„Dnes se děje to, co se dělo před sto třiceti letyAdame!“
„Já vím. Snažil jsem se, ale s Kevinem je to těžké!“
„Výmluvy svět nespasí. Dosta ljsi druhou šanci Adame. Nesmíš znovu dopustit, aby jim podařilo mezi vás vrazit klín, nesmíš to znovu dovolit, nesmíš nechat Kevina zabít, tak jako jsi nechal zabít Daniela!“ Anabel prošla skrz nej.
Chtěl se zvednout, ale v tom se mu zatočila hlava a on spadl zpátky na postel a měl pocit, že s ním někdo třese a slyší nějaký hlas.
„No tak vstávej Adame! No tak se prober! Musíš se probrat!“ obraz kolem něho se náhle rozplynul, a když opět otevřel oči, uvědomil si, že leží na posteli.

„Co se stalo, kde to jsem?“ zeptal se zmateně.
„Jste v nemocnici. Narazil jste při běhu do vozíku a nějak se vám podařilo omdlít.
„do vozíku? Já jsem přece n…,“ nepokračoval, protože ho objala jeho matka, která měla na tvářích zaschlé slzy.
„Vyděsil si me k smrti. Co je to s tebou, takhle běžet po nemocnici, mohlo se ti stát cokoliv.
Jsem v pořádku. Kde je Kevin?“
„Jestli myslíš Kevina Millse. Propustili jsme ho“
„Takže jste ho našli?“
„Jak to myslíš, našli? Byl na rentgenu, který naštěstí nepotvrdil zlomeninu, ošetřili jsme mu ho a pak ho propustili.“
„Ale co ten chlap, co se vydával za doktora Cartera.
„Nechápu, o čem to mluvíš.“
„No přece ho měl odvézt doktor Carter!“
„Je mi líto, ale nikdo takový tu nepracuje.“
„Nepracuje,“ začalo se ho zmocňovat nepříjemné tušení.
„Co je to s tebou broučku?“
„Nic. Jsem v pořádku. Jsem jen unavený.
„Bude v pořádku. Možná, že si vzpomněl na doktora Cartera z ER.
„Za chvilku se vrátíme,“ matka ho pohladila po vlasech a pak i s jeho otcem odešla.
„Takže ani sestra Ortízová neexistuje?“
„Doktor k němu přistoupil a položil mu ruce na krk. Mel je ledové.
„Co myslíš strážce?!“
Adam ucuknul.
„Nehodlám ti ublížit vlastne ani není třeba. Bylo to s ním ještě lehčí než s Danielem. Na toho si určitě vzpomínáš stráčce, že ano?!“
Adam se pokusil posadit, ale svaly měl nějaké unavené. Zahleděl se ven snežilo.
Je 23 strážce. Talisman bude brzo nás a vy jste jen tři a on ani neví, že je nositelem a jestli nám ho vydá, jako, že nám ho vydá…, opět si prohrál adame,“ a poté odešel a Adam klesl unaveně zpět na postel.
„Je 23 Prosince. Prospal jeden celý den a Kevin to slíbil, nebyl to sen…“

Atan stál u ohořelých trosek kláštera. Hleděl na ně a hlavou se mu míhaly myšlenky na to, co mu ti dva řekly.
„Vydej nám ten kámen a tvá dcera se uzdraví.“
Potřásl hlavou.
„Tak moc by si přál, aby se jeho dcera probudila, aby byla zas taková, jaká byla před tou nehodou, ale aby se tak stalo, musel by se vzdát drahokamu, který mu byl svěřen, který má předat nositeli…, náhle se mu zatočila hlava, srdce se mu prudce rozbušilo, ve spáncích mu začalo tepat.
Škubnul sebou, ale nezmizelo to. Dotknul se rukou drahokamu, který byl v jeho kapse. Byl studený, ale ne jako obvykle, byl ještě studenější.
Posadil se na lavičku, i když při té bolesti hlavy to nebylo nic jednoduchého.
Po chvilce ta bolest zmizela, ale kámen zůstával stále chladným.
To nevěštilo nic dobré. Mohlo to znamenat jen jediné.
Donutili Kevina, aby jim slíbil, že jim ten drahokam vydá.
Jestli je to pravda, neměl by mu ho vydat, ale potíž byla v tom, že jestliže to udělal, jestli jim podlehl, stal se drahokam v tuhle chvíli neškodným, což znamenalo jediné, oni si pro něho přijdou, pokusí se mu ho sebrat.
Postavil se, ale nerozeběhl se i přesto, že měl nutkání.
Moc dobře věděl, že se tady objeví každou chvíli a nemýlil se.
„Tak jak si se rozhodl mnichu?“ před ním se objevili tři muži v černém.
Znovu se mu vybavila tvář jeho dcery, jak leží v posteli, napojená na přístroje a po chvilce i ten okamžik, kdy jí srazil, opilý a zfetovaný.
Na rtech všech tří muži se zvlnil úsměv. Hleděli na něho a moc dobře věděli, co se v něm odehrává.
„Tvoje dcera za ten Talisman,“ promluvil nakonec jeden z nich a napřáhl k němu ruku.
Jindy by už kámen pálil, ale v tuhle chvíli zůstával chladným.
„Nepodlehni panice. Pamatuj, co se stalo posledně, neudělej tu samou chybu, jako si udělal s Danielem,“ napomenul v duchu sám sebe.
„Tvoje dcera čeká.m“že se uzdravit během vteřiny, stačí jen, když nám dáš ten kámen,“ promluvil znovu ten muž a přistoupil k němu blíž.
Konečky prstů se už téměř dotýkal kapsy, ve které byl drahokam.
„Odpusť mi Chelsie,“ zašeptal Atan a poté se kolem něho utvořila modrá ochranná bublina.
Muž s výkřikem ucuknul.
„Rozmysli si to dobře. Tohle je jedinečná příležitost. Tvoje dcera může být opět zdravá, stačí nám jen dát ten talisman!“
„To už stačí! Konec předstíraní,“ ozval se náhle třetí muž.
První po něm vrhl hněvivý pohled.
„Nedostanete ho! Já vám ho nevydám!“ Atan se pokusil ustoupit dozadu, ale narazil na barieru. Nijak ho to nepřekvapilo.
Sevřel čelo, jeho tvář vyzařovala soustředění, cítil, jak se jeho mysl pokouší proniknout skrz tu barieru, jak se jí snaží rozbít, ale ona byla příliš silná, utvořena třemi.
„Nemá to cenu. Prohlásil si jednou vzpomínáš, tak proč si myslíš, že to tentokrát bude jiné? Nesnaž se předstírat, že si někdo jiný? I když si se stal mnichem a dal se na cestu pokání, stále to v tobě je, ten vztek, to pohrdání. Řekni mi jeden jediný důvod, proč bys měl chránit kámen pro někoho, kdo o něm ani neví, kdo se o to nestará. Všichni víme, že to Kevin má v sobe, ale že je snad ještě horší, nežli Daniel, kterého si mimochodem opustil, nechal ho tam, nechal si ho zabít!“
„Tak dost!“ vybuchl Atan a ledová smyčka se ovinula kolem toho muže, co právě mluvil.
Ten rukou ucuknul a oči mu zahořely.
„Děláš si to jen těžším. Vzdej to Atane! Zahoď tuhle přetvářku a staň se jedním z nás!“
„Nikdy! Já jsem mnich a strážce Drahokamu!“
„O bože Atane. Mohl by sis s tím přestat?“ vedle těch tří mužů se objevila asi tak 30 letá žena.
„Před stodvacetin lety jsme si byli blízcí. Už jednou si se snažil stát mnichem, ale neuspěl jsi. Poté, co si selhal jsi se snažil žít jako normální, ubohý člověk, ale skončilo to tím, že si srazil svojí vlastní dceru a pak si opět šel do toho vašeho kláštera a prosil je, aby tě vzali zpátky. Nechtěli, ale jejich mistr ten který rozhoduje, se ti rozhodl dát druhou šanci a učinil tě svým osobním žákem, navzdory tomu, že s tím ostatní nesouhlasili, že věděli, jak výbušnou máš povahu.“
„To už stačí, Líso!“ zavrčel a ruku měl stále na kapse, ve které byl drahokam.
„Vidíš, kam si nás tou svojí zbabělostí dohnal, vidíš, co se z nás stalo?!“ Lisinina tvář vyzařovala pohrdání, nenávist, ale také smutek.
„Selhal jsem, ale nebude se to opakovat! Já vám ten kámen nevydám!“
„tomu nemůžeš zabránit,“ ozval se zas ten třetí muž. Ten kámen patří nám, on nás zná, ví o nás, ví kdo jsme!“
„Ano Filipe! Ví, co se s vás stalo!“
„Neměli jsme na výběr! Bojovali jsme proti přesile a kdes byl ty, ten tvůj mistr, když jste zjistili, že jste udělali chybu, utekli jste, nechali jste nás tam a my se snažili, snažili jsme se ten kámen před nimi ukrýt. Podařilo se nám Daniela zabít, odvrátit tak hrozbu, že by jí získali oni,“ tvář obou zbývajících mužů se zachmuřili.
„Chtěli jsme se o ten kámen postarat, zajistit, aby byl v bezpečí, ale pak se tam objevil ten hlupák Adam a všechno zkazil. Sebral nám ho a odnesl ho kdo ví kam, ale naštěstí, Filipova tvář se zkřivila v děsivý úšklebek, ho ten muž svěřil té hloupé služce a on si na ní počkal, zabil jí a ten kámen si vzal.“
„Byli jste strážci! Měli jste bojovat do konce!“
„Ne! Strážci jsme byli dokud jsme měli ten talisman. Avšak v okamžiku, kdy nám ho adam Baldwin vyrval, jsme se museli rozhodnout. Bylo jasné, že bud zemřeme a nebo se k nim přidáme a pro me a pro Lise to byla jasná volba!“
„Dost řečí! On na něj čeká! Jestliže nám ho nechceš vydat dobrovolně, získáme ho jinou cestou. Jistě už víš, že nám ho ten hlupák Kevin slíbil a víš moc dobře, že mu ho musíš předat a máš čas do zítra, protože jestli to neuděláš, probudíš nekontrolovanou sílu, sílu, kterou dokáže zvládnout jen nositel a když mu ho nedáš, žádný nositel nebude.“
„To nebude ani tak, jestli vám ho dá!“
„To pak tuhle záležitost činí velmi jednoduchou. Slíbil to a ty víš, že takový slib je posvátný, jelikož při jeho porušení, by ho ten talisman zabil,“ tři muži a jedna žena se zasmáli.
„Je to až ironické, že ano.
„Talisman, kámen, který chráníš se může kdykoliv stát nebezpečnou, smrtící zbrání, proto tě znovu žádám, vydej nám ho teď!“
Atan věděl, že má Filip pravdu. Nikdo ten drahokam neznal lépe než jeho strážci. Musí ho nositeli odevzdat do 24, protože jestli to neudělá, uvolní tím tak mocnou sílu, že nebude šance jí zvládnout, ale jestli mu ho předá a on bude nucen ho dát jim, všechnu moc získají oni a lidstvo přestane být v bezpečí, s tím kamenem budou moci proniknout do každé mysli, naslibovat jim, co budou jen chtít a pak je donutí, umírat při hledání zapovězené síly! Jakmile je budou mít pod kontrolou, bude to jen otázka času. Nechtěl raději ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se dostali k zapovězené síle, které se báli i ti nejmocnější, o které i jeho mistr mluvil s úctou.
Štít, který kolem sebe utvořil ho sice chránil, ale jak dlouho? Pravdou bylo, že by tady mohl vydržet třeba i celý den a držel je v šachu, ale ono to bylo spíše obráceně.
To, že jim to Kevin slíbil jim dodávalo pocit, že se k tomu drahokamu dostanou tak či ona, že pokud jim ho nevydá Atan, tak Kevin zcela určitě, vzhledem k tomu, že on nebude riskovat probuzení oné temné, nekontrolovatelné moci.
Kdyby byli aspoň všichni čtyři strážci, ale našel jen dva a ti dva jsou příliš mladí, i když Adam…
„Na něco musí přijít! Znovu jim nepodlehne!“
Filip se ušklíbl a Lisa na něho upřela své hypnotické oči.
Pokoušel se před nimi uhnout, uniknout, ale dozadu nemohl a všude kolem něj byla další a další bariera. Ruce ho začaly svrbit, cítil jejich záškub.
„dej nám ho! Dej nám ho!“ mumlala Lisa tiše a snažila se svým pohledem proniknout do jeho duše, ale on sebral svojí veškerou sílu a upřene pohlédl do jejích očí.
Asi tři minuty si vzájemně hleděli do očí, na spáncích mu zas začalo bušit, v uších mu hučelo, oči ho pálily, ale on nepolevil, stále jí hleděl do očí, do její duše.
Nakonec sebou Lísa trhla a odvrátila zrak.
„Mohl si to mít snadné Atane. Takhle to bude bolet mnohem víc. My ten kámen získáme, bude náš, síla bude naše,“ a poté se všichni rozplynuly ve vzduchu.
Klesl na kolena, žaludek se mu bouřil, před očima se mu dělaly mžitky, hlava mu třeštila a ten kámen zůstával stále chladným.
Kdyby chtěli, dřív nebo později by ho zlomili, ale kámen už pro ně nepředstavoval hrozbu, když jim to slíbil a tak si raději počkají. Musí ho předat, když to neudělá…,“ zase jsem zklamal, mistře!“
„Ne! Atane! Dokázal jsi jim vzdorovat! Ty najdeš způsob, jak tu hrozbu odvrátit, musíš jen spojit nové strážce!“ ozval se blízko něj hlas jeho mistra.
„Mistře!“ nikde ho neviděl, ale cítil jeho přítomnost.
„Najdi zbývající dva strážce, musí být čtyři dříve než odbude půlnoc 24. Pospěš si Atane!“
„Já nevím, kdo jsou ti dva a kámen mi už nepomůže!“
„Řiď se svým já, instinktem, ty je najdeš, ale času není nazbyt, pospěš si Atane! Pospěš si!“
„Mistře…,“ zavolal Atan do prázdna ale mistrovu přítomnost už necítil.
„Dostanu Adama z nemocnice a pak je najdu, musím je najít. Znovu je neopustím!“ a poté kolem sebe zrušil štít a vzápětí zmizel.
Ze stínu vyšel asi 17 letý mladík v potrhaném oblečení.
„Moje hlava, co to sakra bylo? Jako by mi v uchu hrál nějaký orchestrál a ten hlas koho mi to jen připomínal a proč mám pocit, že me k tomu chlapovi něco přitahovalo, jako bych vnímal něco jako vábení. Možná bych mel přestat pít,“ jakmile domluvil, pořádně si loknul z flašky, kterou držel v ruce.

Diana seděla na židli. Četla si nějakou knížku, když se ozvalo.
„Co tady děláš, co to mám na sobě?“
„Už bylo na čase, aby se probudila,“ Diana tu knížku neodložila.
Ta dívka, která jí omdlela na její práce, nechápavě zavrtěla hlavou.
„Proč jsem tady?“ zeptala se znovu.
„Udělalo se ti špatně a obě dvě víme proč,“ mluvila klidně, stále ještě nepřestala číst.
„jestli je to zas nějaký blbý vtip!“ Chtěla vylézt z postele, ale nohy jí neposlouchaly.
„Mohl by to být, ale není,“ Diana zaklapla knížku a podívala se na ní.
„Copak ty to necítíš?!“
„Co mám cítit?!“
„To uvnitř tebe. Předpokládám, že tam na té párty se ti zatočila hlava, měla si v uších pískání a pak ten hlas, znělo to jako mužský hlas, co volá o pomoc, že ano?“
Ta dívka se posunula na kraj postele.
„Nevím, jestli jsem ti něco udělala anebo se chceš na můj učet jen pobavit, ale nech me na pokoji.“
„Jenom klid. I když na to možná nevypadám, já jsem ta dobrá.“
„Ty? To nemyslíš Vážně?!“
„Je čas to přijmout strážce.“
„Strážce? O čem to mluvíš? Probudila jsem se snad v blázinci?“
Diane zaškubaly koutky, ale ovládla se.
„Jsi jedna ze strážců. Čtyři strážci chrání jednoho nositele.
„Jsi si jistá, že je ti dobře? Vážně mluvil s Dianou Královnou, co má skoro nejbohatšího tátu a doufala, že sem dostane, Kevine Millse, protože se s ním chtěla vyspat?!“
„S ním bych si nikdy nezačala. Je sice pěkný, má i svoje charisma, ale je také arogantní, trochu zabedněny, ale je to nositel, chtěla jsem mu to tady říct, ale nepřišel.“
„Víš vůbec, jak to zní? Mluvíš jako nějaká…,“ dívka, která mezitím došla k oknu vyjekla, do okna narazil Havran.
„Pozor! Jdi od toho okna pryč!“ zakřičela na ní Diana, ale ona byla ztuhlá strachy, nedokázala se pohnout.
„Běž odtamtud pryč!“ zakřičela na ní znovu, ale to už do toho okna narazil další krkavec a ona zaječela hrůzou, když si rozbil hlavu a o to okno.
Diana k ní přiskočila.
„Měla jsem to vědět! Měla jsem tušit, že se o tom dozví, neměla jsem čekat, až se probudíš,“ chtěla tu dívku chytit za ruku, ale ta jí od sebe odstrčila.
„Nevím, co se to tady děje, ale nech me na pokoji.
„Uklidni se! Jak se vlastně jmenuješ?!“
„Neřeknu! Nech me na pokoji!“
„Jenom klid! Já ti nechci ublížit!“ pokusila se jí Diana uklidnit, ale v tom do toho okna narazil další krkavec, tentokrát se nerozplácnul, ale zlostně krákal a snažil se skrz to okno dostat.
„Musíme odtud vypadnout! Tady nejsme v bezpečí! Je potřeba najít dalšího strážce!“
„Já nechci nikoho hledat! Já chci tady zůstat!“ zaječela ta dívka a znovu jí od sebe odstrčila.
„Panebože. Proč zrovna ona? Blesklo Diane hlavou, ale nevzdávala to.
„Svene?! Svene? No tak kde jsi?!“ Sven se však neobjevil, zato se další krkavec pokusil proniknout skrz okno dovnitř, ale ani on neuspěl.
„Svene! Já tě tady potřebuju!“ zaječela, jak nejsilněji dokázala, ale on se tam neobjevil.
„Musíme odtud vypadnout! Je to tady příliš nebezpečné!“ zakřičela a znovu se pokusila tu dívku chytit za ruku, ale ta byla k smrti vyděšená a znovu jí od sebe odstrčila.
„Já nevím, co ti je, ale já nejsem žádný strážce, jsem jen holka s uhráky, holka, které se každý směje, a já už mám dost těch vašich legrácek!“
Další krkavec zaútočil na okno, které opět vydrželo, ale Diana si nebyla jistá, jak dlouho.
„Tohle není žádná legrácka! Vím, že je tomu těžké uvěřit, ale jsi jedna ze strážců a oni se tě snaží zabít a jestli se mnou ihned nepůjdeš, tak tě zabijou!“
„To už stačí!“ dívka začala kýchat.
„Tady máš kapesník a pojď!“ dolehli k ním kroky, jako kdyby někdo běžel po schodech.
Zadoufala, že to bude Sven a on to taky byl, ale stál uprostřed dvou mužů v černých pláštích a černých očích.
Diana na chvíli ztratila řeč, ale bleskově se vzpamatovala.
„Ty jsi na jejich straně? Můj vlastní bratr?!“
„Promiň, ale už jsem to nemohl vydržet, nehodlám být nadále ve tvém stínu!“
„O čem to mluvíš?! Proboha Svene! Vždyť tohle všechno je jen přetvářka!“
„Chci být taky obletovaný, obdivovaný, pořádat velkolepé party, být středem popularity.
„Ty jsi zešílel?! Kvůli tomu ses zaprodal?!“
„Vydej nám tu holku a nikomu se nic nestane.“
„Co tady chcete, kdo vlastně jste, nechte me na pokoji!“ zakřičela ta dívka a přitiskla se ke zdi.
„To není ona! Drahokam se spletl! Ne já jsem se spletla! Vždyť tahle holka nemůže být jednou z nich, vždyť se chová, jako smyslů zbavená!“
„Je to ona a ty to víš! Ještě nikdy tě tvá intuice nezradila!“
„Nechte jí na pokoji!“ mrštila po Svenovi knížku, ale ten jí pohybem ruky roztrhal ve vzduchu.
„Přidal jsem se k nim nejen z toho důvodu sestřičko a teď uhni!“
„Nedostanete ji!“ Diana se postavila před ní a zároveň po něm hodila tužku, která ho cvrkla do nosu.
„Au! To jsi neměla dělat a prstem ve vzduchu opsal kružnici a poslal jí na ní a Diana ucítila sto bodanců po celém těle.
„Přestaň si s ní hrát! Chcete mu tu holku!“ promluvil jeden z těch mužů a udělal krok dopředu.
Diana využila Svenovi chvilkové ztráty koncentrace a hbitě jim podtrhla koberec a všichni tři spadli na zem.
„Už to chápeš? Myslíš, že by po tobě šli, protože si pěkná, bohatá?!“
„Co po me chtějí?!“
„To raději nechtěj vědět!“ zavrčela Diana, která kopem srazila jednoho muže, co se právě snažil vstát kopem zpátky k zemi.
„Nedělej to Diano! Je to marný boj!“ varoval jí Sven, ale ona mu na hlavu vysypala kyblík s Ledem a pak rychle otevřela okno.
„Vyskoč!“ přikázala té dívce.
„Vyskoč!“ Zopakovala znovu, ale ona se k ničemu neměla.
„Jestli nevyskočíš tak ti ti krkavci vyklovou oči!“
„Já nechci! Já se bojím výšek!“
„Ty to zvládneš!“ a poté jí vystrčila ven a ta dívka s výkřikem vypadla z okna. Dopadla na obě dvě ruce, ani se neodřela.
Krkavci, kteří si jí všimli se k ní začali snášet.
„Utíkej! Najdi muže jménem atan a nebo kluka jménem Adam, Adam Baldwin!“ zakřičela Diana a chtěla také vyskočit, ale zabránil jí v tom provaz, který se jí omotal kolem nohou, pokusila se zachytit parapetu, ale někdo s větší silou s tím provazem trhl, a táhl jí přes celou místnost, až jí nechal zády narazit na protější stěnu.
„Chyť ji!“ přikázal jeden z mužů Svenovi a ten na nic nečekal, vyskočil z okna a rozeběhl se za prchající dívkou, která i když byla k smrti vyděšená se rozeběhla a v uších jí zněla Dianina slova.
„Najdi Atana a nebo Adama Baldwina!“
„Chyť jí! Chyť jí!“ poháněl jeden z těch dvou Svena, který běžel, jak nejrychleji běžel, ale k té dívce se nemohl za nic přiblížit, nakonec vyčerpaně zakopl o kámen a svalil se k zemi.
„Hlupáku!“ zasyčel ten muž a pak přikázal havranům, kteří kolem něj poletovali.
„Sledujte jim, a jestli najde toho mnicha nebo toho strážce, zabijte je!“
Krkavci souhlasně zakrákali a pak odletěli.
„Zabijeme jí?!“ otázal se druhý muž.
„Ne! Vezmeme jí sebou! Může se nám hodit,“ a poté uchopil Dianu za vlasy a začal jí tahat po podlaze.
Náhle se dveře otevřely a v nich stáli nějací čtyři muži.
Ti dva něco zavrčeli, ale vzápětí se rozplynuli.
„Diano! Miláčku! Co se ti stalo?!“ jeden z mužů k ní poklekl.
„To nic tati. Budu v pořádku. Musím rychle ven!“
„To ani náhodou! Vždyť se na sebe podívat! Máš na sobe krev a kdo byli ti chlapy?!“
„Ty víš tati. Ty to víš!“
„To je nesmysl. Všechno tohle je už minulost, a potom jí konejšivě objal, i přesto, že ona o to nestala, že se snažila marně z jeho objetí vymanit.
„Už je to dobré. Jsi už v bezpečí! Postarám se u tebe!“ šeptal její otec a stále jí nepouštěl.
Nakonec se od ní odvrátil a obrátil se k těm třem mužům.
„Ukliďte to tady a pak zavolejte doktora pro mojí dceru!“
„Já jsem v pořádku. Musím jít někoho najít!“
„Ty si půjdeš lehnout,“ hlas jejího otce byl láskyplný, ale nezdálo se, že by jí chtěl pustit.
„Pust me!“ dala do toho všechnu svojí sílu, ale bylo to marné.
„Ona je naše! Zachechtal se tiše její otec a stiskl jí ruku tak, že jí zbělely klouby.
Strážci nikdy! Rozumíš nikdy nebudou kompletní!“

Dívka, které se podařilo utéct před Svenem, a těmi muži se nezastavovala. V uších jí zněla Dianina slovo. běžela dál i přesto, že se nezdálo, že by jí někdo pronásledoval. Nedokázala se zastavit, byla tak vystrašená.
V tu chvíli se blízko ní ozval nějaký zvuk. Škubla sebou, ale nezastavila se a to i přesto, že už jí nohy dost bolely. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že musí najít buď toho muže jménem Atan nebo nějakého Adama.
Zvuk se ozval znovu a ona si uvědomila, že i když běží o nohu se jí otírá nějaká kočka.
Vykřikla, nohy se jí propletly a ona spadla na zem.
Postavila se. Kočka nikde nebyla.
Zhluboka se nadechla a vydechla.
„Uklidni se Alex. No tak se uklidni!“
Třeba si to jen všechno představuješ, vždyť je to nesmysl, jaký srážce a ti krkavci, proč by utočili na to okno, možná, že by sis měla odpočinout,“ vířily se jí hlavou myšlenky, ale v tu chvíli nad sebou uviděla tři krkavce, kteří jí poletovali nad hlavou, krákali a jejich oči rozhodne, neměli svojí barvu.
„Tamhle je! Našli ji! Pohnete sebou!“ donesl se k ní Svenův hlas.
Na několik vteřin jako by zamrzla na místě, ale včas se vzpamatovala.
Ohnala se rukou po nejbližším krkavci, ale ten se nenechal tak snadno odbýt.
„Nech me na pokoji! Nic jsem ti neudělala! Bež za někým jiným!“ nezdálo se však, že by chtěli odletět.
„za chvilku jí máme. Pamatujte pokud možno, musí být naživu,“ Alex zamrazilo.
„Vzchop se! No tak! Ať už se tady děje cokoliv, nesmíš jim padnout do ruky!“ hecovala sama sebe a pak se znovu rozeběhla, ale těch krkavců se nezbavila, neustále jí sledovali a krákali snad ještě hlasitěji, nežli předtím.
„Dost! Nechte toho! Nechte me být!“ křičela, ale nepomáhalo a to píchání v boku, bylo stále víc a víc důraznější a ona cítila, že ztrácí rychlost, že jí co nevidět mladík jménem Sven dostihne a předá jí těn mužům s černýma očima, kteří s ní udělají…, nechtěla na to raději ani myslet. Stačilo, když se musela nutit nemyslet na to, co udělali Diane, té rozmazlené nafrněné slečince, která jí pomohla, Alex byla úplně zmatená.
„Za chvilku jí máme! Za chvilku jí dostaneme!“ ve Svenove hlase se ozývala radost, jistota, sebevědomí a to jí podrývalo a ona běžela pomaleji a pomaleji a nejspíš by jí během chvilky dostihli, ale to by se z temné uličky nesměl vyřítit velký černý pes, který proběhl kolem ní a s vyceněnými tesáky se vrhl na Svena, který vyjekl, ale to bylo všechno, ten pes mu prokousl hrdlo.
Ozval se výkřik a pak se Sven složil k zemi.
Alex, kterou tohle vyděsilo na nejvyšší míru se nezastavovala, přestože jí bolely svaly na hrudníku, žebra, svaly na nohou.
Slyšela, jak ten pes vrčí, jak něco křupe, něco jí říkalo, aby se neotáčela, aby běžela dál, ale v okamžiku, kdy vběhla do tmavé uličky, už prostě dál nemohla, svalila se na zem, dýchala zrychlene, srdce jí pulsovalo mnohem rychleji než obvykle, svoje nohy skoro necítila.
Zastřeně vnímala, že k ní někdo poklekl, že jí obrátil na záda, cítila pach alkoholu, pokusila se ho odstrčit, ale neměla sílu.
„Nechci ti ublížit,“ dolehl k ní mladý mužský hlas, který až na ten alkoholový zápach byl celkem příjemný.
„kdo jsi a co tady děláš?!“ zeptala se, když předtím několikrát zakašlala.
„To bude dobrý. Tohle je moje místo, měl bych se ptát já, kdo jsi a co tady děláš?!“
Alex otevřela oči a zjistila, že hledí do tváře asi 17 mladíkovi, který měl rozčepýřené vlasy, jeho oblečení bylo na mnoha místech děravé a docela zapáchal.
Zvedl se jí žaludek, ale ona tu nevolnost potlačila.
Nebyla si tak úplně jistá, jaké s ním má ten mladík úmysl, ale rozhodne mu nechtěla dát žádnou záminku.
„Já vím. Zrovna nevoním, ale mám teď takové to období. Doufám, že chápeš.
Sice nechápala, ale přesto přikývla.
„Myslím si, že budeš v pořádku. Co to bylo za chlápka, co tě honil? Tvůj extremně dotěrný přítel?!“
„Alex vstala i když její nohy ještě nebyly tak pevné.
Nemám tušení. Prostě me z ničeho nic pronásleduje.“
Mladík povytáhl obočí a vzápětí si lokl z flasky, kde zcela určitě nebyla citro limonáda.“
„Mohl bys to prosím přestat pít?!“
Mladík si rukávem otřel ústa.
„To teda nemohl. Taky ti neříkám, že si máš dávat pozor na to, s kým to chodíš.“
„Já jsem s ním přece…,“ začala, ale pak jí došlo, že jí nevnímá.
„No fuj Rufusi! Co jsi mi to sem přinesl! Okamžitě to odnes zpátky.
Alex se otočila, ale vzápětí sama sebe proklela, že to vůbec udělala.
Ten pes držel v ruce zakrvácenou lidskou ruku.
„Proboha!“ okamžitě se otočila.
„Kolikrát jsem ti říkal, aby ses nevrhal na lidi a nekradl jim končetiny, dej mi sem tu ruku!“ Pokusil se jí Rufovi vyrvat z huby, ale ten jí držel pevně a vrčel.
„Na me tedy nebudeš vrčet,“ zavrčel jeho pán a pak se škubnutím dostal tu ruku ven.
„Rufusi! Nemůžeš takhle porcovat lidi na potkání! Lidé nejsou zajíci, králici či něco podobného!“
Rufus zavrčel a pak se otočil a odběhl pryč.
„To je strašné. To tvůj pes takhle rozkouše každého….?!“
„Rufus je dobrý pes, ale vycvičili ho k zabíjení a já dělám, co můžu.
„Děláš, co můžeš?! Vždyť ho skoro celého rozkousal!“
Mladík pokrčil rameny.
„No vždyť to říkám. Moc mi to zatím nejde, ale neříkej, že nejsi ráda, že už tě ten kluk nepronásleduje.“
„To jsem, ale rozhodně jsem tohle nechtěla…“
„Berme, co se nabízí,“ odtušil lhostejně a pak položil Svenovi ruku na jeho břicho.“
„Měli bychom jít. Tady není bezpečno.“
„To ho taky jako necháš?!“ Alex byla v šoku.
„To si ho mám jako přehodit přes záda, odnést ho k policajtům a říct jim, že ho takhle zřídil muj pes?!“
„Ne. To ne, ale přece ho tady nenecháme!“
„Jemu už je to jedno. Dřív nebo později ho tu někdo najde.“
„Jak jen můžeš být tak bezcitný?!“
„Bezcitný? Tohle je ulice slečinko. Klidně si tu zůstaň a pčkej si až někdo přijde, ale co když se tu objeví někdo, před kterým se snažíš utéct?“
„Nikdo takový není. Já nejsem žádný zločinec.
„Jak je libo! Rufusi ke me. My jdeme zas o uličku dál.“
Alex si všimla krkavců, kteří jí upřesně pozorovali.
Neměla z toho dobrý pocit a rozhodne tu nechtěla zůstávat se Svenovou mrtvolou.
„Půjdu s tebou, ale musím někoho najít.“
„Vážně? Tady nikoho nenajdeš. O koho by mělo jít?!“
Alex zaváhala. Ten kluk byl dost divný a ten jeho pes, ale nebýt jeho, už by jí ti chlápci dostali.
„Muže jménem Atan.“
„Dost divné jméno. Jak vypadá?!“
Popsala mu ho.
Podrbal Rufuse za uchem. Nemohla si nevšimnout, že nad nečím přemýšlí.“
„Promiň. Takový chlápek se tu asi neobjeví.“
„Což o to. Jeden takový tu byl a mám dojem, že se jmenuje Atan, ale přišel mi dost divnej.
„To od tebe sedí,“ blesklo jí hlavou.
„Jak moc divný?“
„Povídal něco i nějakém drahokamu, že prý musí najít nějaké strážce a navíc někoho oslovoval mistře, i když nikde nikdo nebyl.“
Alex k němu přistoupila blíž i když to díky tomu zápachu, nebylo nic snadného.
„Jsi si jistý, že mluvil o strážci a nějakém drahokamu.“
„Jo. Zcela jistý. Mám pocit, že v opileckém deliriu jsem nebyl, ale nemůžu to říct s definitivní platností, protože jakmile domluvil, prostě se rozplynul a tohle normální lidi nedělají.“
„Jsme my vůbec normální?!“ znovu jí proběhlo hlavou.
„No a…,“ nebyla si jistá, jak by se na to měla zeptat.
„Jestli se chceš na něco zeptat, jen klidne do toho, času máme spoustu,“ v jeho hlase zaznívala pokaždé jakási lhostejnost.
„necítil jsi, když si byl blízko něho, něco neobvyklého?“
„Jako, že jsem teplý?! Žiju sice se psem, ale rozhodne, nejsem…, jo jak se to řekne?!“
„Ne! Tak jsem to nemyslela., tedy ne, že bych zkoušela zjistit…, tvojí sexuální orientaci…,“ Alex malinko zrudla.
„Berou me holky, jestli tě to zajímá, ale ty ses asi ptala na něco jiného, že ano?
Třeba jestli me nebolela hlava, neměl jsem hučení v uších, neslyšel nějaký lidský hlas?!“
Alex překvapeně zamrkala. Právě na to myslela.
„Ty umíš číst myšlenky?!“
Zavrtěl hlavou.
„Dokážu to vyčíst z tváře. Tobě se stalo to samé?!“
„Ano. Nějaká holka mi tvrdila, že jsem strážkyně, že je mým úkolem střežit nějakého kluka, co má kámen s obrovskou moci…,“ přestala, uvědomovala si, jak děsně to musí znít.
„Pokračuj,“ vyzval jí.“
„Řekla mi, že musím najít Atana nebo Adama Baldwina, že ti prý budou vědět, ale copak je něco takového možné?!“
„Všechno je možné. Tohle se mi taky stalo, když tu byl ten mnich a očividně to nebylo způsobeno pitím…,“ chtěl si znovu loknout, ale Alex ho zadržela.
„Zkus to chvíli vydržet.“
„Nevidím jediný důvod. Hele, i kdybych snad byl nějakým strážcem, co má hlídat kámen, je mi to jedno. Můj život je tady.
„Copak ty ho netoužíš změnit?!“
„Nemám důvod. Žiju jak žiju. Jestli chceš, najdu ti toho tvého Atana, ale tím to zhasne. Nehodlám obskakovat nějakého kluka, jen proto, že by snad mel být nositelem kamene s obrovskou moci, me na ničem takovém nezáleží.“
„Jenže jestli je tohle všechno pravda a my jsme…,“ zmlkla, protože na ní Rufus výhrůžně zavrčel.
„Ok. Jdeme najít toho Atana a zjistit víc…“
„Rufusi ved nás,“ vyzval mladík svého psa.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Záleží na tom? Jména můžou být závazná.“
„Já jsem Alex- Alexandra.“
„Zadíval se na zem. Skoro jako by tam něco hledal.
„Já jsem Brian,“ zamumlal tiše a potom popošel dopředu

Melinda se probudila. Cítila se odpočatá.
Umyla se a poté se oblékla a podívala do zrcadla.
Viděla tam svůj odraz. Nebylo na něm nic neobvyklého. Byla to ona Melinda.
Přistoupila ke dveřím a chtěla je otevřít, ale v tu chvíli si uvědomila, že od zdola k ní doléhají nějaké hlasy.
V prvním okamžiku si myslela, že spolu mluví máma a táta, ale po chvilce se zarazila.
Ten ženský hlas zcela jistě patřil, máme, ale ten mužský nebyl, rozhodne jejího otce.
„Co to má znamenat? Že by měla matka nějakou návštěvu?
Od smrti jejího bratra, sem nikoho nezvala. To jí přišlo divné, že by se tím něco změnilo.
Chtěla sejít po schodech, zjistit, kdo to mluví.
Udělala však dva tři kroky a musela se zastavit. Dolehl k ní jiný mužský hlas, který už slyšela. Byl to stejný hlas, jaký se ozýval v koupelně a nabádal jí k tomu, aby se k němu přidala, aby už přestala předstírat.
Ten hlas byl o něco hlubší, ale nebylo pochyb.
Po celém těle jí zamrazilo, po několik vteřin nebyla schopná, pohnout jakoukoliv částí těla.
nevěděla, co má dělat? Co tady ten chlap chce, chce snad ublížit jejím rodičům?!“
Jedna její půlka jí nabádala, aby po těch schodech ihned seběhla a pokusila se to zjistit, ale druhá její půlka jí varovala.
Ten chlap může být nebezpečný, a co hůř nemusí to být ani člověk,“ znělo to sice absurdně, ale už něco zažila a pro ní nebyl zas takový problém, něčemu takovému věřit, obzvlášť potom, co viděla v místě, kde se její bratr utopil.
„Uklidni se Mel. Musíš se soustředit. Buďto se vrátíš zpátky do svého pokoje a budeš čekat, než ten chlap odejde a nebo tam půjdeš a pokusíš se zjistit co nejvíc, snad se ti ten chlap nepokusí ublížit před vlastními rodiči…,“ zmlkla teprve teď jí došlo, jak blbe to asi zní, když mluví sama se sebou.
„V té škole mají asi pravdu. Nejspíš jsem trochu divná,“ zamumlala a pak udělala krok nahoru zpátky do svého pokoje.
Než však mohla udělat další krok, zarazil jí smích její matky.
„To není možné! Její matka se už přece nesměje…,“ její rozhodnutí vrátit se do pokoje a vyčkat se rozplynulo. Znovu se ozval smích, a když se Mel maličko přiblížila, uslyšela, jak její matka říká.
„Jsi tak vtipný Michaele. Skoda, že to po tvém otci nezdědila taky tvoje sestra.“
Do Melindy jako když udeří! Ona mluví s Michaelem?! Směje se jeho vtipům?!“
Měla co dělat, aby se na těch schodech udržela.
„Co to má znamenat?! Michael je přece mrtvý, jak by s ním….?!“
Postoupila po další krok dolů.
„Mel má zase jiné nadání mami,“ dolehl k ní mladý mužský hlas.
Zatočila se jí hlava a málem se z těch schodů zřítila k zemi.
„To byl jeho hlas. Neslyšela ho už přes rok, ale hlas svého bratra, který jí několikrát podržel a schvaloval její trochu zvláštní koníček, by poznala klidně i za pár let.
„Co se to tady děje? Nechtěla věřit, že by se tu mohl její bratr objevit? Matka si ho mohla vysnít, ale to by jí přece neodpověděl, byla jen jedna možnost, jak zjistit pravdu, seběhla ze schodů tak trochu doufajíc, že tam bude její bratr, že to s mořem, byl jen hodně špatný sen.
Doběhla tam, ale nikoho jiného kromě své matky neviděla.
„Kde je Michael?!“ otázala se své matky, ta na ní však nereagovala.“Jaké ona může mít nadání? Ty myslíš tu její zálibu ve všem černém anebo to, jak si myslí, že je mocná čarodějka?!“ hlas její vlastní matky zněl pohrdlivě a Mel přestože věděla, jaký má na ní její matka názor bodlo u srdce.
„Mami?! Vnímáš me?!“ zamávala jí rukou před očima, ale nezdálo se, že by jí vnímala. Jen stále hleděla vpřed, jako by tam někoho viděla a na rtech jí pohrával slabý úsměv.
„Chápu, že se o ní pořád staráš, chráníš jí jako starší bratr, ale mel by si jí nechat, aby se mohla stát samostatnou, přestala s těmi hloupostmi, dělá nám akorát ostudu, když si v té škole hraje na mocnou čarodějku, všichni se jí jenom smějí, říkají, že je divná, že bychom jí měli šoupnout do nějakého ústavu a já bych to klidně udělala, ale tvůj otec si to nepřeje, pořád si myslí, že se z toho dostane.
Melinda na ní zírala s otevřenou pusou. Jak mohla její matka něco takového říct? Ano měla takové období, ale to jí přešlo, když jí bylo deset, ale to přece neznamená, že byla bláznivá,“ zatřásla svojí matkou.
„Mami! To jsem já! No tak vnímáš mě? Kde je táta?!“
Její máma však mávla rukou, jako by odháněla dotěrný hmyz a vzápětí se zas rozesmála.
„Ano pamatuji si, jak se tady potom koberci batolila, žvatlala a nakonec začala vřískat a nechtěla se utišit. Tvůj otec se z toho mohl zbláznit a pak si jí vzal za ručku a ona se utišila, proč se to jen muselo stát v tobě?!“
Melinda, která měla v očích slzy jí pustila ruku.
„Takže já jsem byla v podstatě nechtěné dítě???!“ zmocnila se jí závrať a ona se musela opřít rukou o zeď. Moje máma mě nenáviděla už dávno předtím, než se stalo to neštěstí, ale proč? Narodila se snad jako nechtěná?!“
„Ano! Ano! Já vím Já vím…,“ začala její matka neurčitě mumlat.
Mel potlačila slzy a chtěla odejít do svého pokoje, ale zarazila jí další matčina slova.
„Slibila jsem ti, že se pokusím ten talisman získat a taky to udělám, pro tebe cokoliv můj synu.“
„Talisman?! Její matka právě teď mluvila o talismanovi? O tom talismanu, který chtějí ti mniši předat tomu Kevinovi, na kterého úplně zapomněla? Proč, co s tím má matka společného, patří snad taky k těm, kteří ho chtějí získat.
Musí najít toho mnicha zeptat se ho na to,“ a poté chtěla odejít, ale její matka jí chňapla po ruce, sevřela jí tak silně, že bolestně vyhrkla a pak otevřela své oči.
Melinda chtěla zaječet, ale dokázala to ovládnout.
Oči její matky byly černé.
„pust me! To jsem já Melinda! No tak me pust!“ pokoušela se své matce vytrhnout, ale bylo to marné.
Ta si jí k sobe přitáhla blíž a zašeptala.
„Chci ten talisman! Chci, abys mi přinesla talisman!“
„Pust me! Co to s tebou je?!“
„Přineseš ho! Chci ho pro svého syna, pro syna, kterého si mi zabila ty malá stvůro!“ v jejím hlase bylo tolik nenávisti.
„Já jsem ho nechtěla nechat umřít a žádný kámen ti nepřinesu!“ snažila se ze všech sil, ale jako by měla její matka několikanásobně větší silu, začala jí drtit prsty a Mel, lomcovala bolest.
„Přines mi ten Talisman! Všechno bude dobré, ale musíš mi ho přinést, musíš mi ho přinést pro svého bratra!“ v tu chvíli si Mel uvědomila, že její matka sice otvírá ústa, ale slova, která z ní vycházela, zněly tak nějak divně.
Otočila hlavou i přesto, že jí ty prsty celou dobu drtila a spatřila u steny stát vysokého muže v černém plášti s černýma očima, tvář stáhnutá v děsivý úšklebek, cítila, že z něho něco sála, měla pocit, jako by jí vysával, zbavoval jí veškeré síly.
„Kdo jsi?!“ zeptala se, ale to už ten muž znovu promluvil s její matkou ve stejný čas,to znamenalo, že…, mel byla donucená otočit se zpět ke své matce, která zrovna říkala.
„Měla si využít mojí nabídku. Mohla si být mojí součástí, takhle znovu prohraješ a poté uchopila její matka její zápěstí a chtěla ho trhnutím zlomit, ale než se tak mohlo stát, dveře do jejich domu nerozrazily a k smrti vyděšená Mel, sledovala, jak se k nim blíží velký černý pes, který se zakousává do ruky její matka.
Ta zavřískla a pustila ruku své dcery.
Ten pes se do té ruky zakousl a začal z ní rvát maso.
Melinda zaječela, chtěla toho psa uhodit, ale místo toho se jí zatočila hlava a ona se zřítila k zemi.
Muž u steny cosi pronesl a pak se vypařil.
„Rufusi! Nech toho! Nech tu ruku na pokoji!“ k tomu psu přiběhl asi tak 17 letý mladík v potrhaném oblečení a snažil se Rufa odtáhnout, ale ten se ruky Melindiny matky nechtěl vzdát, ale nakonec ho ten mladík odtáhl a to i přesto, že na něho Rufus výhrůžně vrčel, oči měl podlité krví, tesáky též plné krve.
„Co to… co to…?!“ Melinda nebyla schopná slov.
„To je Rufus Brianův pes. On je trochu divoký,“ promluvila tak 16 letá dívka dívka s dlouhými blonďatými vlasy o něco menšího vzrůstu, než byla Melinda.
„Trochu divoký? Trochu divoký? Vždyť málem rozkousal mojí máme ruku!“
„Jednomu klukovi prokousl hrdlo a z těla mu urval ruku…,“ promiň tohle jsem neměla říkat.“
„Jo. Bylo to trochu nechutné. Kdo jste a co tady děláte?!“
„Jmenuju se Alex, tamto je Brian a ten pes je Rufus.“
„To není pes! To je bestie,“ zavrčela Mel, které se ještě stále třásly nohy, prsty jí bolely.
„On není bestie. Jen ho takhle vycvičili,“ ozval se Brian a přistoupil k nim.
Mel měla co dělat, aby si nedala ruku k nosu.
„Klidně můžeš. Me to nevadí.“
„Tobe nevadí, že páchneš?!“
„Ne. Je mi to jedno,“ odtušil Brian bez zájmu a vytáhl z kapsy flašku.
„Co jsme si řekli?!“
„Je úplně jedno jestli piju anebo ne, jestli ti to vadí, můžeš jít jinam.“
„Není to jedno. Nevím, co se ti stalo, ale je ti teprve sedmnáct!“
„Není důvod cokoliv měnit,“ zamumlal skepticky, ale tu flašku zastrčil zpátky do kapsy.
„Vysvětli mi tady někdo, co se tady děje?!“
„No. Jestli ti to to nevadí, ráda bych se osprchovala i když někdo z nás to potřebuje mnohem naléhavěji,“ Alex se kriticky podívala na Briana, ale ten se sklonil k Rufovi a začal ho drbat za uchem.
„Klidně. Stále nevím, proč jste tady…?“
„To netuším. Chtěli jsme za Atanem a…“
„Počkej! Říkala si, že chcete najít Atana?!“
„Ano! Je to nich a nejspíš o tom něco ví.“
„O čem?!“ nechápala Melinda.
„No…, začala Alex nejistě, jako by nevěděla, jestli to má říct. Myslíme si, tedy oni si to myslí, že jsme strážci a máme chránit nějaký kámen a jeho nositele, což ale bude…“
„Vy jste strážci? Ty a ten kluk?!“
„Ty o tom něco víš? Nesměješ se mi?!“
„No. Já jsem podle všeho asi taky strážkyně a ten chlap, co stál u stěny, chce ten kámen získat.“
„Jaký chlap? Žádný tady nebyl.“
„Tys ho neviděla?!“
„Ne. Počkej, nejsi ty náhodou Melinda Johnosonová ta bláznivá čarodějka?!“
„Je to už šest let. Aty jsi ta, co požádala Kevina Millse, aby s ní šel na ples a on tě ponížil. Po Alexine tváři přeletěl záblesk potlačovaného vzteku.
„Jestli už jste skončili s tím vzájemným ponižováním, měli bychom se vydat hledat toho atana.
„Nejprve se vykoupeš!“
„Tak to ani náhodou!“
„To víš, že ano. Ted už nejsi na ulici, proboha není to dobrý, když si takhle cítit.
„žiju s tím už nějakou dobu, nepotřebuji to měnit.“
„Hele. Jestli se hned nepůjdeš umýt a převléct, dotáhneme tě tam a vykoupeme samy, že ano Alex?“
„No já nevím. Jestli nechce…“
„Toho se neodvážíš!“
„Jako proč? Protože jsi silnější a nebo proto, že já jsem holka a ty kluk, Sorry, ale v tomhle případe, musí jít konvence a stud stranou, jelikož se ten zápach nedá vydržet.“
„Taky si myslíš, že bych se měl umýt?!“ obrátil se Brian na Alex.
„No já…, myslím si, že ano…, přece jen čistější a voňavější, není to hned lepší pocit?“
„Ne,“ odsekl, ale svlékl si bundu.
„Koupelna je támhle vzadu. My tu na tebe čekáme, ale ať to netrvá dlouho.“
„Ty tady zůstaň Rufusi. Jdu se umýt…,“ a po té prošel kolem těch dvou a Melinda ho pohledem sledovala, dokud nezmizel v koupelně.
„Nebyly jsme na něj trochu tvrdé?“
„To si nemyslím, jen doufám, že nás ten jeho pes do chvíli než se vrátí, nerozkouše.“
Alex polkla.
„Taky doufám. Kouká nějak hladově.
„Alex přešla k oknu.
„Kdo si myslíš, že je ten, koho máme chránit…., stále tomu nemůžu uvěřit, strážci, magie, zlo…!“
„Magie? Já žádnou nedisponuji. Jinak nemám potuchy, i když jeden kandidát by tady byl.“
„A kdo? Kdo by to měl být?!“
„Nevím, jestli bych ti to měla říct.
„Ne. Jenom povídej.
„Mniši si myslí, že by to mohl být Kevin…“
Cože?! Snad nemyslí, že by to měl být ten frajírek Kevin Mills?!“
„Není to jisté, ale je to pravděpodobné.“
„Tak to tedy ani náhodou!“
„No tak. Třeba se pletu a jestli ne…“
„Ne! Nehodlám chránit, či pomáhat někomu takovému!“
„Já vím, že to muselo být hrozné, ale…“
„Ne!“ přerušila jí Alex nezvykle tvrdě.
„Jestli je to on, nikomu takovému nebudu pomáhat!“
„Alex. Je mi jasné…,“
„Nic ti není jasné! On me ponížil, zesměšnil. Já vím, že nejsem bůhvíjaká krasavice, ale…, ne! Nikoho takového nebudu chránit!“
„Jsi Strážkyne!“
„To je mi jedno! Nehodlám někoho takového strážit, ba dokonce se k němu ani přiblížit!“
„Tak můžeme vyrazit,“ ozval se Brian, který vstoupil dovnitř.
Teď vypadal, rozhodne lépe. Učesané vlasy, voněl, měl na sobe čisté oblečení.“
„Kde si ho sehnal?“
„Ve skříni. Jestli to vadí…“
„Ne. To je Michaelo mého bratra.
„Pokusím se mu to nezničit.“
„Je mrtvý.“
„Aha,“ hlesl Brian a Melinda v jeho očích zahlédla, zablesk. Měla pocit, že tohle slovo, už ve svém životě slyšel několikrát.
V tu chvíli její matka zasténala.
„Musíme jí pomoct.
„Přežije to. Jestli chceš, zavolej záchranku, ale nemůžeme čekat.“
„On už je zřejmě takový. Neboj tvoje máma bude ok.
„Alex. Ohledne tamtoho….“
„To je dobrý. Třeba je to všechno jinak, a jestli ne, to co jsem řekla, to platí,“ a poté Alex opustila dům a Brian jí následoval.
„Kéž bych ti mohla pomoct,“ zašeptala Mel ke své matce a pak také opustila ten dům.

Adam se posadil. Už ho tu drželi několik hodin. Několikrát se pokusil uniknout, dostat se z pokoje, ale pokaždé ho chytli. Nic mu neudělali, jen ho dovedli zpátky do jeho pokoje.
Pohlédl z okna a viděl, že se pomalu stmívá.
Děti křičeli a házeli po sobe sníh. Neměl ponětí, jestli se Atanovi podařilo najít tři další strážce, bylo by to k ničemu, protože on se odtud nemůže dostat. Vždycky ho nechají dojít na konec chodby a pak se tam objeví a odvedou ho zpátky.
Udeřil rukou do postele. Byl na sebe naštvaný. Jak si mohl tak hloupě myslet, že v nemocnici nebudou?!
Znovu udeřil rukou do matrace a pak se chtěl zvednout, ale vtu chvíli se s mírným zaskřípnutím otevřela skříň, ve které by měly být věci, ale nyní byla prázdná.
Zaváhal. Mohlo jít o nějaký jejich další trik, velmi se vyžívali v tom, že nad ním mají psychickou výhodu.
Znovu do té matrace bouchl a skříň se začala pomalu uzavírat.
Slezl z postele, odtrhnul prostěradlo, ale pod ním byla jen obyčejné, ne zrovna měkká matrace.
Potřásl hlavou, ale znovu do ní udeřil a dveře skříně se zas rozevřely.
„To je mi důmyslné,“ zamumlal.
Posadil se na židli, kde se převlékl a pak se zamyslel.
Bylo mu jasné, že ho sledujou, ale zřejmě na tu skříň nevidí, protože by se tu už nejspíš objevili, takže jestli vede skrz tu skříň nějaký průchod, je to jeho šance, ale předtím, než tam vstoupí, musí nějak odvést pozornost, musí si myslet, že chce zas odejít dveřmi, ale jak to udělat?“
Adamovo čelo se svraštilo. Jak to udělat, aby se dostal do záběru kamery a zároveň nevzbudil podezření, že těmi dveřmi nešel?!
Rozhlédl se kolem sebe, ale v tom pokoji nic nebylo, kromě postele, stolku, lampičky a misky s vodou.
Chtěl se vrátit zpět k posteli a podívat se pod postele, ale v tu chvíli mu to došlo.
Ať už ho sledujou odkudkoliv, kamera musí být někde na stene nad jeho posteli, namířená směrem ke dveřím.
Pomalu si lehl a pohledem sjížděl po stene a hledal cokoliv, co by mohlo připomínat kameru, ale nic nenašel.
Stene byla v podstatě prázdná, jen skoro u stropu se nacházela rámečková fotografie starého muže, který se usmíval.
Pokud v něm byla zabudovaná kamera, tak by snímala především dveře, ta skříň by se nedostala do zaberu věděl, co musí udělat, ale jak? Kdyby na ten obraz tu vodu hodil, okamžitě by sem přiběhli a to nemohl připustit.
„No tak mysli Adame! Mysli! Musíš se dostat k ostatním, jestli už Atan předal Talisman Kevinovi…,“ zahnal tyhle myšlenky, jen ho rozptylovaly.
Ten obrázek byl docela vysoko, ale pokud se pořádně odrazí, mohl by se k němu dostat, namočit ho a doufat, že jim poškodí obraz, jestliže by se něco takového stalo, měl by asi necelých pět minut na to, aby zabarikádoval jak dveře tak i okna, což nebylo moc, ale byla to naděje, šance.
Teď ještě zbývalo přijít na to, jak se dostane k té vodě, aniž by si toho někdo všimnul.
Ať se namáhal sebevíc, nic ho nenapadalo, musel by být akrobat anebo umět roznožku, provaz, ale nebyl si jistým, jestli to ještě dokáže, bylo to několik let, co to naposledy dělal.
„Ok. Tak jdeme na to,“ zamumlal a posadil se na zem.
Rukama se opřel o zem a pomalu začal své nohy roztahovat souběžně doprava a doleva.
Nebylo to nic příjemného, přišlo mu, jako by se jeho tělo mělo každou chvíli roztrhnout, ale vydržel to, zatnul zuby a dařilo se mu to natahovat, až se jedna noha dostala ke stolu, na kterém byla ta miska a ta druhá na okraj postele.
Ta bodavá bolest na stehnech byla nesnesitelná, ale on věděl, že má jen jeden pokus, že pokud se mu to nevede teď, nepovede se mu to už nikdy.
„Vydrž Adame! Vydrž ještě chvíli!“ hecoval sám sebe a pak své ruce odpoutal od země, natáhl je, jak nejvíc to šlo, nedbal, že jeho svaly křičí a jeho prsty se přiblížily k té misce, ale nemohl se jí dotknout, chyběly asi dva centimetry ,cítil, že takhle napnuté tělo už dlouho neudrží.
„No tak!“ kousl se malinko do jazyka, přenesl co nejvíc tíhy k tomu stolu a nakonec se k té misce dostal, byla skoro plná.
V tuhle chvíli mu bylo jasné, že nedokáže vyskočit na postel a odrazit se, musel to zkusit odtud.
Zaklínil své nohy o stůl a o postel i přes to, že jeho tělem projížděla mučívá bolest z očí mu tekly slzy, ale on nesměl povolit.
Podařilo se mu tu misku malinko nadzvednout, ruce se mu třásly, byly stejne jako nohy napnuté, ale dokázaly tu misky udržet i když se pár kapek vylilo na jeho chlapa.
Adam tiše zaklel a pak s tou miskou mrštil na ten obraz a povedlo se to jen tak tak, voda se potom obrazu rozlila.
Neměl ponětí, jestli to zabralo, ale rozhodne na ně nehodlal čekat, přitáhl si nohy k sobe i přesto, že je skoro necítil, vyskočil a dotáhl ten stůl ke dveřím.
Z dálky k němu začaly doléhat hlasy a mířily k němu, takže to asi zabralo.
I když ho ty nohy bolely, skoro na nich nemohl stát, neztrácel ani vteřinu a hned jak přirazil stůl ke dveřím, přiskočil k oknu a postavil k němu lampičku.
Bylo mu jasné, že ta je dlouho nezdrží, ale musel být rád aspoň za něco.
Došel k té skříně poměrně rychle i když jemu to přišlo značně pomalé.
Modlil se, aby tam byl nějaký průchod, který ho dovede jak doufal ke svobodě.
Ozvalo se zabušení, někdo do těch dveří začal kopat, do oken začali vrážet Krkavci, ale jak dveře, tak okna zatím držely.
Neměl sebou žádné světlo, ale nedalo se nic dělat, vběhl dovnitř do skříně a s úlevou zjistil, že je v uměle vybudovaném tunelu.
Neměl však čas se zastavovat. Poslepu nahmatal stěnu, byla hladká a studená.
„Doufám, že to dovede ven,“ zamumlal a poté postupoval v před velmi pomalu.
V tom k němu dolehla rána a on slyšel hlasy ve svém pokoji.
Dostali se tam rychleji, než čekal. Na několik vteřin ho ovládla panika, ale jemu se jí podařilo, ovládnou.
Bylo mu jasné, že si té skříně všimnou, tudíž mu zbývalo jen jediné,“ rozeběhl se, jak nejrychleji dokázal. Zaslechl za sebou ozvučené hlasy, Což znamenalo, že někdo z nich vstoupil do té skříne a našel ten vchod.
„Musím zrychlit! Musím zrychlit!“ znovu a znovu hecoval sám sebe a tak běžel, jak nejrychleji dokázal,ale toho pohledu na svých zádech se prostě nemohl zbavit a tak běžel a běžel a v dálce uviděl světlo, které mohlo značit východ, ale v tu chvíli se ozvalo křupnutí a pod Adam se propadla zem a on se zřítil do hlubiny a vzduchem se nesl jeho k smrti vyděšený výkřik

Kevin přišel k domu. Ne, že by se mu chtělo, ale jeho rodiče už se mu nějakou tu dobu snažili dovolat. To mohlo znamenat jen jediné, zase se do sebe pustili a chtějí po něm, aby je rozsoudil. Jako malému mu to připadalo zábavné, ale teď ho to otravovalo, znepříjemňovalo život. Jeho rodiče nedokázali pochopit, že už mu není osm, že s ním nemůžou zacházet, jako by byla jen nějaká věc.
Naskytl se mu pohled na velký, rozlehlý, luxusní dům, ale dříve než mohl vstoupit dovnitř, se u jeho ucha ozvalo:
„Nezapomeň na svůj slib Kevine. Nezapomeň nám předat ten talisman.“
„Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl.
„Již brzy ti ho předá a pak nám ho předej a my tě zbavíme tvých rodičů, už tě nebudou moci takhle zneužívat, ale musíš nám ten talisman předat, musíš nám ten talisman předat,“ několik mužských hlasů se slilo v jeden.
„To stačí! Už jsem řekl, že vám ten pitomý kámen předám, ale ten mnich tu ještě není a kdoví, jestli se se tu vůbec objeví, vždyť je to nesmysl, proč by mi nějaký mnich dával nějaký kámen, co je na něm tak zvláštního, že o něj tak stojíte?!“
„Je to naše rodinné dědictví a on nám ho ukradl společně s tím starým dedkem, slib nám to znovu, slib nám to znovu!“
„To stačí! Nechte me na pokoji! Tohle je šílené!“
Nějaká síla ho přitiskla k zídce.
„Tohle je šílené,“ zasyčel nějaký chladný hlas a Kainova hlava se proti jeho vůli natočila k jejich domu..
V krku mu něco křuplo, ale at dělal, co dělal, nemohl s tím krkem pohnout.
I když byl od toho domu vzdálený několik metrů i tak k němu doléhal křik jeho rodičů.
„Kde ten pitomý kluk vězí?! Už tady měl dávno být! Jak si to představuje, naši sponzoři už čekají, chtějí ho vidět, jestli ho neuvidí, nedají nám prachy!“
Proboha Gregu! Nemluv o něm, jako by byl nějaká věc! Je to náš syn!
Že si tohle neměla na paměti, když si ho tenkrát předváděla tem svým přítelkyním nejnovější hadry, to ti nevadilo, že je to tvůj syn.
„Zmlkni!“ zaječela jeho matka a o zem se něco roztříštilo.
Kevin se tam, chtěl rozeběhnout, ale síla co ho u té zdi držela ho nepustila.
„Už tam nemusíš chodit. Stačí nám to jen znovu slíbit, co ti to udělá, Kevine?!
„Až se tu ten mnich objeví, bude ti říkat lživé věci, snažit se tě přesvědčit o tom, že jsi něco, co nejsi, že s tím talismanem budeš moct vykonat velká věci, ale to všechno jsou jen lži, jak bys taky mohl věřit muži, co dříve kradl, bral, drogy a doživotně zmrzačil své dítě.
Ano. Předstírá, že se změnil, že z něho mnišský šat udělal někoho jiného, ale to všechno je jen klam, nesmíš mu věřit jedno jediné slovo, on ti nechce pomoct, on tě nechápe, je mu jedno, co se děje u tebe doma, chcete jenom k něčemu využít, ale tomu my zabráníme, nedovolíme mu něco takového a ke všemu ti pomůžeme od rodičů a ty konečně přestaneš být investice, kterou musí za každou cenu zpeněžit, stačí jenom zopakovat slib a poté předat Talisman, pamatuj ten mnich je lhář a násilník, ale tobe neublíží, ale musíš nám to slíbit, slíbit, slíbit!“ hučely do něho hlasy ze všech stran.
„Tak dost! Přestaňte! To stačí! Vždyť už jsem vám to jednou slíbil a, aby jste mi dali pokoj, tak já vám to tedy slibuji…,“
„Neříkej to Kevine!“ zarazil ho Atan.
„Co tady chcete?! Nechte me na pokoji!“
„Nesmíš to říct. Nesmíš jim to slíbit!“
„Já můžu dělat, co chci! Nevidím jediný důvod, proč bych měl poslouchat,micha, mnicha, co zmrzačil svojí dceru!“
I když Atan věděl, že s tím přijdou, zasáhlo ho to, ruce sevřel v pěst, ve tváři mu zaškubalo.
Tohle, že má být nositel, tenhle, že má chránit kámen před nimi?!“
„Nezkoušejte me zastavit! Já si řeknu, co chci a komu chci!“
„kevine! Vím, že to bude pro tebe těžké něčemu takovému uvěřit, ale neříkej to.
„Věřím, že se v tobě jako v každém jiném je kousíček dobra a…,“ Kevin udeřil Atan a ten se zapotácel.
„Přestaňte s těmi nesmysly! Já to nehodlám poslouchat, takže ti radím, vypadni, než ti dám ještě jednu.“
„Kolem se ozval smích, ale Atan se ho snažil ignorovat.
Bylo špatné, že se ke Kevinovi dostali dřív, ale už se stalo, musel jim pomoct, musel doufat, že Adama najdou, ale jestli neuspěje teď a tady…
Nadechl se. Musí se soustředit, kontrolovat, nesmí tomu podlehnout.
„Poslouchej me Kevine. Ať se ti v hlavě v tuhle chvíli ozývá cokoliv, jsou to jen lži.“
„Já na to opravdu nemám čas!“ zavrčel Kevin nepřátelsky a ten smích se ozval znovu a tentokrát byl o dost silnější…
Prsty u Atanovi ruce zaškubaly. Bylo tak těžké se koncentrovat, ten kluk ho vytáčel, nejraději by se otočil a nikdy mu ten kámen nedal, ale jestli mu ho nedá, stane se něco, co nebudou muset zvládnout.
„Za chvilku ti ho předá a na všechno, co řekne, přikývni, ale doopravdy tomu nevěř, pamatuj, že všechno jsou to lži, že je to naše rodinné dědictví,“ tichý, chladný hlas mu hučel do ucha.
Kevin se na Atana zahleděl. V jeho očích bylo pohrdání.
„Jestli mi něco chceš, řekni mi to teď a pak zmiz, než na tebe zavolám policii, jsem přesvědčený, že by si tě rádi odvezli:“
Atan cítil zvláštní vibraci, která vycházela z jeho kapsy.
Naděje, že by to přece jen nebyl on padla, drahokam ho poznal i přesto, že v tu chvíli nevyzařoval absolutně nic.
„Tak co bude? Nehodlám tady čekat, až se tady rozprší!“
„Tohle je drahokam, který ti musím svěřit, protože si…,“ Atana přerušilo zahřmění a on na obloze viděl velký temný mrak.
„No tak! Bude to!“ Kevin si vychutnával jeho váhání.
„Musíš to udělat Atane. Třeba to nebude jako s Danielem!“ přesvědčoval sám sebe Atan.
„Jsi nositelem tohoto drahokamu a společně se čtyřmi strážci ho musíš dostat…,“ Atan to nemohl dokončit, protože Kevin hmátl rukou vpřed a vyškubl mu ten drahokam z ruky.
Zvedl ho do výšky a zakřičel.
„Slibuji vám, že vám ho dám! Slibuji vám, že vám ho dám, jen me zbavte rodičů!“
Ne!“ tan ho srazil k zemi a ten kámen mu vyrazil z ruky, ale bylo už pozdě, znovu se zahřmělo a vzápětí se rozpršelo a Atan a Kevin spatřili před sebou vysokého muže v černém, může ze kterého vyzařovalo cosi děsivého a zároveň imponujícího.
„Je náš…,“ zašeptal a vzal ten kámen do ruky.
Znovu se zablýsklo, déšť zesílel, ale kámen zůstal chladný, tak chladným, jako nikdy předtím.
Ten muž se vyhoupl na svého černého koně a se smíchem vyrazil vpřed.
Atan v zoufalém pokusu, skočil před hřebce, ale ten ho kopytem udeřil do prsou a vyrazil mu tak na několik vteřin dech.
„Příliš pozdě mnichu! Příliš pozdě!“ muž zvedl drahokam do výše a drahokam se rozzářil jasně rudou barvou. Cesta je volná!“ a s tímto výkřikem vyrazil kůň s jezdcem tryskem vpřed

Melinda, Alex, Brian a Rufus se ocitli před nemocnicí.
Rufus celou cestu tiše vrčel.
Melinda si byla jistá, že to dělá pořád, ale když si všimla Brianova zneklidněného obličeje, došlo jí, že to není až tak obvyklé.
Otevřela ústa, ale předešla jí Alex.
„Tohle, že má být nemocnice, ve které má být držený ten Adam.
Brian přikývl.
„Je to ona.“
„Vždyť vypadá opuštěne, tam určitě nikdo není.“
„Někdo tam je. Rufus je cítí.“
Alex se nadechla. Chtěla říct, že je to pes, jak by něco takového mohl vědět, ale nakonec si to rozmyslela, nechtěla se s ním pustit do křížku, nevěřila, že by ho na ní nakonec neposlal.
„Měli bychom jít dovnitř, ale jestli tady byli, mohli klidně odejít.
„Jako, že by ho zabili, zahrabali a pak si odešli?“
„Musíš myslet vždycky na to nejhorší?!“ otázala se Melinda Briana vyčítavě.
Řídím se heslem. Pokud jsi připraven na to nejhorší, to lepší tě může jen překvapit.“
„Máš poněkud překroucený smysl pro něco takového?“ neodpustila si Alex.
„Doted to nikomu nevadilo, jestli to vadí tobě, předstírej, že to neslyšíš.“
„Můžete toho nechat? Je nám 16,17, tak bychom se podle toho měli chovat.
„Puberta? Říká ti to něco?!“
Melinda se musela pousmát, ale vzápětí zvážněla, protože začal Rufus vrčet hlasitěji, Brian cítil, že se mu zježily chloupky.
„Co se děje Rufe? Cítíš snad někoho? Je tam někdo z nich?“
Alex protočila oči, ale nekomentovala to.
Rufus se nahrbil, jako by se připravoval ke skoku.
„Co se děje? No tak vnímej me Rufe.
Rufovi se zaleskly oči a on chňapnul po Brianove ruce.
Melinda vykřikla, ale Rufus nešel po jeho ruce, držel v zubech nějakou malou černou věc, vypadalo to, jako páčidlo.
„Co s tím?!“ zeptal se Brian, ale uchopil to páčidlo do ruky.
„kde se tady vzalo? Ještě před chvilkou tady určitě nebylo.“
„To nemůžeme vedet jistě nebo ty snad vidíš pod Rufovi nohy, koukáš má snad na spodek břicha?!“
„Tak to ani náhodou!“
„Soustřeďme se. Co by dělalo pačidlo před nemocnicí?“
„Mohl ho tady někdo ztratit, ale tohle páčidlo už bude hodně staré, tak 50, ale možná spíš sto let.
„Kdo by ztrácel 120 let stará páčidla?“
„To je jedno. Jestli je to ta nemocnice, měli bychom se pokusit najít toho Adama, už me nebaví, tady jen tak stát a obdivovat se nějakému páčidlu, jestli Brian chce, tak ať ho prodá.“
Brian se na Alex zadíval a ta couvla.
„Jdeme se tam podívat. Jestli tady byli a odešli, tak to určitě nebylo kvůli nám, jsme ještě pořád jenom obyčejný studenti a tak nějak…,“
Ty tomu nevěříš? Myslel jsem, že s tím má problém slečinka zakomplexovaná.“
Alex se zamračila, ale fakt, že na ní Rufus upírá své oči, jí přinutil mlčet.
„nejde o to, že bych tomu nevěřila, jen… já nevím…, prostě se mi zdá divné, že bychom získaly nějakou tu moc, pokud bychom našli toho Adama.
„Myslíš, že nám Atan lhal?!“
Melinda zavrtěla hlavou.
„To si nemyslím, ale…,“ její další slpova zanikla v zaburácení a oblohu vzápětí pročísl blesk.
„Bouřka? V tomhle ročním období?! Den před Vánocemi?!“
Znovu se zahřmělo a oblohu prozářil další blesk a pak ještě jeden a na všechny se začal snášet déšť.
„Tak to budou teda fakt blátivé vánoce.“
„Promiň Alex, ale Vánoce jsou to poslední na co ted myslím,“ jakmile to Mel dořekla, ozvalo se další zahřmění a déšť zesílil.
Rufus zaštěkal, Brian cítil, jak se mu napnuly šlachy.
„Co je Rufe? Je tady někdo?!“
Rufus znovu zaštěkal a upřel svoje oči do dálky.
Všichni se tím směrem zadívali, ale nikoho neviděli.
„Měli bychom si pospíšit, než tady promokneme na kost, vážne se mi nechce chodit v mokrém oblečení,, jiné sebou nemám.
„Ještě stále můžeš chodit nahá,“ zakřičel Brian pokoušejíc se překřičet hřmení.
„Cože si to říkal?!“ nerozuměla mu Alex.
Že si musíme pospíšit, vypadá to na pěknou průtrž mračen,“ zakřičel Brian v odpověď a pak chtěl odvést Rufa do nemocnice, ale ten se nechtěl hnout z místa, jako by byl k té zemi přikovaný.
„No tak Rufe. Musíme dovnitř, tady zůstat nemůžeme!“ Rufus se však nehodlal pohnout, znovu zaštěkal a stále upíral své oči dopředu, ale oni tam nikoho neviděli a už pršelo tolik, že už měli oblečení nasáklé vodou, na zemi se začali tvořit kaluže a to hřmení bylo stále silnější.
„Rufe! Tak už pojd! Nemůžeme tady zůstat!“ snažil se Brian Rufa přinutit, ale ten se odmítal hnout z místa a jenom vrčel.
„Tak si tady zůstaň, ale já už jsem mokrá tak, že tady nezůstanu už ani vteřinu,“ Alex se vydala k nemocnici.
„Alex stůj, měli bychom tam jít společně,“ zakřičela na ní Melinda, která byla též úplně promočená, oblečením.
Alex se nezastavila, pokračovala dál.
„Alex! Nevíš, co tam je, raději se vrať!“ zakřičela na ní znovu, ale ona jí ignorovala.
„Co to s ní je?!“
„Lepší otázka je, co je s Rufem,“ v Brianove hlase zazníval strach.
Rufus se znovu rozštěkal, přišlo jim, jako by měl každou chvíli vyběhnout vpřed.
V tom se k nim doneslo zaječení.
Oba dva se ohlédli a viděli válet se Alex na zemi a vedle ní ležel kus lampičky, kterou zasáhl blesk.
„Pomůžu jí, ale tady opravdu nemůžeme zůstat,“ zašeptala Mel a odběhla k Alex, která byla v pořádku, snad jen malém šoku.
„Málem to na me spadlo. Co je to s tím psem?!“
„To nevím, ale nemůžeme ho tady nechat.“
„Proč ne? Je to pes. My jsme lidi!“
„Alex! Přestaň s tím!“
„S čím jako? Ty obhajuješ psa? Jejich psa?! Ok. Je pro něho důležitý, ale to tu máme kvůli němu nastydnout, to bychom pak mohli něco dělat a to ani nemluv o tom, že nás může něco zasáhnout…,“ Alex zmlkla, protože oblohu prozářil další záblesk a oni spatřili, nějakého chlapa v otrhaném oblečení, jak se plíží ze zadu k Brianovi.
„Briane pozor!“ zakřičely obě dve najednou, ale Brian je v tom hřmotu neslyšel, vnímal, že na něho křičí, ale nerozuměl jim.
„Pozor!“ zaječela Alex, když viděla, jak ten muž vytahuje nůž.
Brian ho konečně vycítil, otočil se, ale nebýt Rufa, nejspíš by ho ten muž bodl.
Rufus se bleskově otočil a skočil po něm, jeho zuby, zasáhly mužovu tvář a ten zavřískl a upadl na zem Rufus zaútočil na jeho hrdlo, ale i když to tak nevypadalo, ten muž mel silu, udeřil nejprve Rufa do čumáku a pak se jeho nuž zabodl do Rufovy pravé pracky.
Ten zavyl bolestí, ale zaryl se mu tesáky do krku a pak znovu a znovu.
Rufe! Rufe!“ zakřičel Brian, kterému se na několik vteřin snad i zastavilo srdce.
Rufus z toho muže seskočil, lehl si na bok a začal bolestně knučet a z nohy mu na zem kapala krev.
„Pozdě! Je pozdě!“ zachrčel ten ležící muž a pak umřel.
„Rufe! Rufe! Jak si na tom, ukaž mi to!“ ta rána nebyla smrtelná, ale jestli ho ihned nedostanou k doktorovi.
„Je mi ho líto, ale nemůže chodit a my se musíme schovat, co když jsou tady další!“
„Ne! Já ho tady nenechám! Nenechám ho tady! Zachránil mi život, jako už po několikáté, měl jsem toho chlapa vidět, měl jsem ho vidět, k čemu mi je, že jsem střízlivý, když jsem ho neviděl?!“
„Briane. Opravdu mi je to líto, ale tady zůstat nemůžeme, jestli jich tam je víc, tak už nám Rufus nepomůže!“
„Nech me!“ Brian Melindu odstrčil, roztrhal si svojí košili na několik kousku a obvázal Rufovi jeho zraněnou nohu.
„Ježíši! Vždyť takhle můžeš umřít! Ten pes za to nestojí!“
„Ty za to nestojíš!“ odsekl Alex a pohladil Rufa po těle.
„Dostanu tě tam!“ Brian ho vzal do náruče a pomalu se začal stavět na nohy, nebylo to nic lehkého, Rufus rozhodne, nebyl nejlehčí, ale on to nevzdával a se zatnutými zuby se postavil.
Videl jak tím provizorním obvazem, prosakuje krev, Rufus se skoro nechýbal.
„Vydrž kamaráde vydrž! Najdu někoho, kdo ti pomůže!“ pomalu kráčel k nemocnici, nedbal toho, že mnoho kapek dopadá na jeho polonahé tělo, že se mu na zádech ježí kůže.
„Otevři ty dveře!“ zakřičel na Alex, která je otevřela.
Další blesk udeřil do země do místa, kde ještě před chvilkou klečel.
Vešel dovnitř, nevnímal, že se třese, že ho bolí svaly, musel dostat Rufa do tepla. Nakonec došel k nějakému lehátku, položil na něj opatrně Rufa.
„Na vem si něco na sebe,“ Melinda mu nabízela svetr z ovčí vlny, co byl pohozený na židli.
„Nepotřebuji ho. Jsem v pohodě,“ zavrčel, přestože se celý klepal.
„tohle nikomu nepomůže. Vem si ho! Ruf bude v pořádku, jen musíme někoho sehnat.“
„Jak chceš někoho sehnat v téhle bouřce, vždyť tady kromě nás nikdo není a nikdo z nás není lékařem!“
„Na něco přijdeme, on to zvládne, ale nebylo by dobrý, kdyby si ty třeba onemocněl, takže si to vem.“
„Měl jsem ho vidět, tolik let žiju na ulici, prostě jsem ho mel vidět.“
„Nejsi žádný super mladík, byla bouřka, nebylo nic slyšet, nakonec to dobře dopadlo.“
„Nemám ten pocit,“ Brian si ten svetr oblékl a pak se od ní odvrátil.
„zkusím najít nějaké oblečení, jestli nějaké najdu, chceš taky přinést.“
„Pokud nebude moc velké.“
„Máme snad na vyber?“
„Otázka oblečení me v tuhle chvíli trápí nejmíň, ještě mám spodní prádlo a přinejhorším…“
„Tak to teda ne. Nahá tu tedy pobíhat nebudu,“ Alex se malinko pousmála, ale vzápětí zvážněla.
„Nemám ho ráda, ale doufám, že neumře.“
„Neumře. Pomohla si ho zachránit.“
„Nejsem na to připravená a vadí mi spoustu věci a…,“ dojdu pro to oblečení,“ Alex zmizela ve vedlejší místnosti.
Melinda se zahleděla na Briana, který držel Rufa za zdravou pracku.
Slyšela ho, jak tiše šeptá.
„Ty to zvládne! Ty to zvládneš! Nenech me tady samotného!“
Venku hřmelo, vítr narážel do oken.
Do místnosti vběhla Alex ve spodním prádle.
„Někdo tady je! Slyšela jsem křičet nějaký hlas!“
„Uklidni se! Jsi si tím jistá?!“
„Jo! Svlékla jsem se a najednou ke me, dolehlo volání, nebylo to bouřkou, ani větrem, někdo někdo volal o pomoc…,“ teprve teď jí došlo, že je jen ve spodním prádle.
„Uplne jsem se zapomněla převléct, jak je na tom?“
„Nemám zdání, ale jestli rychle neseženeme doktora.
V tu chvíli k nim dolehl nějaký mladý mužský křik.
„Říkala jsem to! Někdo tady je!“
Melinda se zahleděla na Briana a váhala.
Nakonec se obrátila zpět k Alex.
„Prohledáme to tady. Oblékneme se a zkusíme zjistit, jestli tady někdo je.
„A Brian…?!“
„Nešel by a já to chápu. Jdeme.“
Alex přikývla, otřásla se a pak obě dvě opustili tu místnost.

Alex a Melinda pomalu postupovaly vpřed. Šly vedle sebe dlouhou opuštěnou chodbou, světla poblikávala.
„Nemám z toho dobrý pocit!“ zamumlala Alex.
„Já taky ne, ale jestli tady někdo, měli bychom mu pomoc.
„Co když to je jeden z nich, co když tady zůstal a snaží se nás vlákat do pasti.“
„Proč by to dělal? Myslím, že to nemá zapotřebí.“
„Možná, že ne, ale ve filmech to tak chodí.
Melinda se zastavila.
„Nevím, jak to vnímáš ty, ale tohle není žádná hra, žádný film, pokud se něco stane, nikdo nepřijde a nezachrání nás, pokud k tomu dojde, budeme se muset zachránit sami!“
„Já vím. Já vím. Jen se mi prostě nechce věřit, že tohle všechno děláme jen proto, abychom mohli ochránit toho Millse.
„Alex. Jsi na něho naštvaná a já to chápu, ale jestli je tady někde Adam a potřebuje naší pomoc…?“ Mel přerušil další bolestivý mužský výkřik.
„Promluvíme si o tom později.
Je tady někdo? Jestli jsi to ty Adame, tak se ozvi.“
Dolehla k nim nějaká slova, ale nebylo jim rozumět, jako by přicházely odněkud z hloubky.
„Jsi někde dole?!“ zavolala Melinda a zaposlouchala se.
Tentokrát žádné hlasy nepřišly, ale zato se někde blízko nich ozvalo škrábání.
„Vážně nemám z tohohle místa dobrý pocit,“ zašeptala Alex.
„Někde tady je a potřebuje pomoc, drž se u me a nic se ti nestane,“ zamumlala Melinda a udělala několik kroku vpřed a došlo k nějakému pokoji, jehož dveře byly rozevřené dokořán.
„Zapnu ještě další světla,“ Alex se dotkla spínače a následovala rána a celá nemocnice se ponořila do tmy.
Alex tou rukou ucukla.
„To jsem nebyla já. Přísahám.
„Hlavně klid. To se může stát každému,“ Melinda zaštrachala v kapse a vytáhla malou baterku.
„Není to sice nic moc, ale aspoň něco.“
„Vážně me to mrzí. Prostě jsem se toho dotkla…“
„To je dobrý. Briane, jste v pořádku?!“ zakřičela, jak nejsilněji dokázala.
Po chvilce přišla v pořádku.
„já jsem v pořádku, ale v té tmě nevidím na Rufuse, co se stalo.
Alex se chtěla přiznat, že to ona vyhodila pojistky, ale Mel jí předešla.
„Udeřila jsem moc prudce do spínače, moc se omlouvám.“
„To je dobrý. Mám tady baterku. Našli jste něco?“
„Ještě ne, ale myslíme si, že by tu mohl být Adam.
„Jako, že ho tady nechali a jen tak si odešli?“
„Je to možné. Ještě se ozveme. Zkus se nějak dovolat.“
„To bych rád, ale není elektřina, není telefon a já jaksi nemám mobil.
„Promiň. Úplně jsem zapomněla.“
„To je dobrý. Už je mu lépe. Buďte opatrné.“
„Je to tak strašidelné, jak se ty vaše hlasy rozléhají celou nemocnici.
„No není to ideální, ale spokojme se, co se nám nabízí,“ Melinda chtěla vejít do toho pokoje, ale Alex jí zadržela.
„Chtěla bych ti poděkovat, žes to vzala na sebe.“
„Poslední, co ted potřebujeme, jsou vaše vzájemné urážky. Nemusíte se zrovna milovat, ale měli bychom držet u sebe a ne se do sebe neustále navážet.“
„Já vím. Snažím se, ale prostě me tak trochu vytáčí.“
„A čím? Že byl bezdomovcem a nebo, že má Rufa?“
„Já nevím. Mám z něho divný pocit, ale zkusím být o malinko přátelštější.“
„To by bylo fajn drž se u me,“ Melinda s Alex vstoupily dovnitř.
Přejela baterkou celou místnost.
Na zemi se povalovali věci, stěna byla mokrá, obraz nějakého starého chlápka visel nakřivo, postel byla rozházená, stůl byl převrácený.
„Co se tady stalo?!“
„Tamhle je skříň a vypadá to, že je otevřená.“
Melinda světlo zamířila tím směrem.
„V té skříni něco je.“
„Asi oblečení ne?“
Mel zavrtěla hlavou. Myslím, že něco jiného,“ pomalu k ní přistoupila, Alex jí následovala.
„Opravdu z ní mám špatný pocit. Neměly bychom dojít přece jen pro Briana?“
„Je dost daleko. Jestli tady někdo je, musíme mu zkusit pomoc.
„Tak jo,“ Alex si povzdechla a do té skříně nakoukla.
„To je neuvěřitelné, doneslo se k Melinde.
„Co se děje?!“
„Skrz tuhle skříň asi vede nějaký průchod.“
„Počkej,“ Mel se postavila vedle ní.
„Máš pravdu. Vypadá to, že uvnitř té skříně je vybudovaný umělý tunel.
„To je jak za dob AL Caponneho.“
V tu chvíli se ozvalo škrábání a bouchání a obe dve měli pocit, že přichází zezdola.
„Nechceš mi doufám tvrdit, že je někdo dole? Jak by se tam dostal.
Melinda si klekla na podlahu a rukou zabušila do podlahy.
Vzápětí přišlo podobné zabušení.
„Někdo tam dole je,“ hned jak domluvila, dolehl k nim nějaký hlas, ale nebylo mu rozumět.
„Jestli jsi to ty Adame, tak ještě chvíli vydrž.“
Zas se ozvaly rány, ale ony neměly ponětí, co by mohly znamenat.
„Za chvilku te najdeme,“ Melinda vyšla ze skříně a zakřičela.
„Briane! Jdeme do skříně! Někdo je dole!“
„Dobře. Počkám tady!“
„Ok!“ a pak se vrátila zpátky.
„Možná, že bychom se měli pokusit najít někoho dospělého.
„Musíme ho najít samy. Jestli je zraněný, nemůže na nikoho čekat.“
„Máš pravdu. Jdi první. Budu tě následovat.“
„Jestli se na to Alex necítíš…“
„To je dobrý. Nenechám tě tam jít samotnou, co když bude potřeba, aby ho někdo vytáhl.“
„Už k tobě jdeme Adame,“ zavolala a pomalu se s Alex vydaly vpřed.
Ozvalo se zuřivé zabušení, ale iny ho nevnímaly, prostě postupovaly vpřed.
„Nechoďte sem! Není tady bezpečno!“ dolehl k nim Adamův hlas, když ušly několik metrů.
„Cože? Co jsi to říkal?!“
„Nechoďte sem dolu! Je tam díra, vraťte se!“
„Jaká díra? Kde jsi?!“
„jsem tady…,“ Adamův hlas byl přerušen štěkotem. Alex se otočila a uviděla před sebou nějakou siluetu vysokého zvířete.
Ozvalo se výhrůžné zavrčení a ta silueta se k ní přiblížila.
„Zaječela, otočila se, nohy se jí propletly a ona spadla dopředu na Melindu, které spadla na zem baterka a rozbila se.
„Alex! Co to vyvádíš?!“
„Moc se omlouvám, ale za námi je pes!“
„Za námi žádný pes není!“
„Je tam trvala na svém Alex, ale když se obě dve otočily, žádný pes tam nebyl.
„Já ho viděla! Přísahám!“
„Jdete odtud pryč!“ dolehl k nim Adamův hlas.
„Zkusím najít jinou baterku,“ Mel se chtěla otočit, ale v tu chvíli Alex zaječela a v záchvatu paniky strčila do Melindy a ta se s výkřikem zřítila do velké díry.
„Ne! Psy ne! Cokoliv jenom psy ne!“ šeptala, oči rozšířené strachy.
„Mel?! Mel! Jsi tady někde?! Všude kolem nás jsou psy! Všude kolem nás jsou psy! Já nemám ráda psy! Mel jsi tady? Mel slyšíš me?! Tohle není legrace!“ v jejím hlase se ozývala hysterie a ona ustupovala krok za krokem a hleděla přitom na čtyři velké černé psy, kteří na ní cenili své zuby a po bradě jim stékala krev. Byli tak podobní Rufovi.
„Mel!“ zaječela, když po ní jeden z nich skočil, ona zavrávorala a vzápětí se zřítila do té díry.
Nikdo však v té chodbě nebyl.

Tak tam všichni napadali, do té díry a nad něma psi s krvavýma tlamama, to mají dost blbý

Janča: To lepší a desivejší teprve přijde:-) Dekuji moc!