Zapovezená síla

Zajímavě pojaté s tím 24.prosincem, jsem zvědavá, zda se to opravdu stane.

Počkat! Počkat! Melinda zastavila Adama.
„Co je zas Johsonová?“
„S tebou nemluvím.
„Tak si tady klidne stůjte, ale já odtud padám,“ Kevin se chtěl od nich odpojit, ale do cesty se mu postavil Rufus, který výhrůžne vrčel.
„Odvolej si toho psa,“ nařídil Adamovi.
„Je mi líto. Není to můj pes.
„Řekni mu at me nechá na pokoji!“
„Tak mu to řekni sám,“ ozvala se Melinda pobavene.
„přijde ti to vtipné?!“
„No. Když o tom mluvím tak jo.“
„Hele. Odvolejte si toho psa anebo…!“
„Nebo co, co uděláš pane dokonalý?!“
„Melindo! Kevine! Na tohle nemáme čas. Musím vám připomínat, že potřebujeme co nejrychleji najít Briana a alex.
„ K čemu? Jak mi pomůžou, vrátí mi snad mojí matku, můj život?!“
„Mohl bys zmlknout?!“ Adam zvýšil hlas.
„Hele. Nevím, co si o sobe Baldwine myslíš, ale…,“ Kevinův hlas zanikl v zuřivém psím štěkotu.
„Mohl by ten pes zmlknout?!“
„Někdo nebo něco nás sleduje. Musíme si pospíšit.“
„Adame ráda bych si s tebou o něčem promluvila.“
„Ted na to vážne není čas.
„Adame. Já si myslím, že bychom si o tom měli promluvit.“
„Někdy později. Ted opravdu musíme jít.“
„Adame! Zaječela Melinda, jak nejvíc dokázala.
„Zešilelas?! To chceš, abychom ohluchli, copak nestačí, že tady šteká ten pes?!“
„Mohl bys me poslouchat?!“
„Tak jo. Co se děje, že to nepočká?!“
Melinda se nadechla a pak ukázala dozadu.
Adam se otočil a spatřil tři muže v potrhaném oblečení, jak v ruce drží tři kamínky, tři kamínky, které tam položil Rufus.
Rufe! Já vím, žes nás zachránil, ale nemohl si je dát na nějaké bezpečnější místo?
„Nemluv s ním jako by to byla živá bytost. Je to jenom pes.
„A co je podle tebe pes frajere,“ ozvala se mel.
„Zmlkni!
„Promiň, ale necítím to, co se obvykle nazývá strach.
„Kašlete na nějaké pitomé kameny. Sám si Baldwine říkal, ž musíme najít toho Briana a nějakou Alex, jako by už nestačila johsonová!“
Mel stiskla ruce v pest.
„Jenom klid Mel.
„On me tak vytáčí! Ten rozmazlený fakánek!“
„Jenom klid. Je to jeho způsob, jak se vyrovnat s nastalou situací.
„To je mi jedno! Každý z nás to prožívá, ale nikdo není jako on.
„Neudelej žádnou chybu.
„Hej! Mohli byste se přestal miliskovat, najednou máte spoustu času?!“
„Já mu ty jeho zuby vyrázím. Nechápu proč už jsem to neudělala.
„Soustřed se mel. Proste se jen soustřed.
„Tak co chceš dělat? Pokoušet se najít ty dva a i to přesto, že nemáme nejmenší představu o tom, kde by mohli být?!“
„Rufus je najde, ale…“
„Ale co? Já vím, že ti chlapy mají ty kamínky a pamatuji i, co jsi o nich říkal, ale najít ty dva, by mělo být naší prioritou
Adam zavrtěl hlavou.
„Tak počkat. Tohle vrčení se mi vůbec nelíbí.
„Tak co tam ještě stojíte? Kouknete na to psisko,, jak tady poskakuje.
Rufus, který až doted nepřátelsky vrčel, se vrhnul po Kevinove ruce.
„Ježiši! Ten čokl zešílel!“ vykřikl.
„Rufe! Okřikl ho Adam, ale pak si všimnul, že na zemi leží nějaká černá tužka.
„Tos mel v ruce?!“ otázal se Kevina a v hlase mu poprvé po dlouhé době zazníval vztek.
„A co když ano? Co zas šílíš? Je to jen pitomá tužka!“
Ne. Je to sledovací zařízení.“
„To si děláš srandu!“
„Ani náhodou. Jejich lidé pracujou i u tajných služeb , ted už chápu, proč se tu ti tži objevili tak rychle.
„Co na tom záleží. Zavolejte si toho psa k sobe a už pojdme!“
„Kdes jí našel?!“
„Co je ti potom!
„Kdes jí našel?!“ zopakoval adam svojí otázku a přiblížil se k nemu.
„Nech me na pokoji“ je mi jedno, jestli je ta tužka to nebo to.
„dame! Nech ho být! Je to Mills, te u toho co dělá, zrovna dvakrát nepřemýšlí.“
„tohle odvoláš! Tohle hned odvoláš!“ Kevin chtěl jít k ní, ale Rufus ho přinutil zůstat na míste.
„Já jsem vedela, že budeš dělat jen potíže, ale ted musíme najít ty dva.
„Ne. Musíme jim sebrat ty kamínky,“ zamumlal adam, který se uklidnil.
„To se s nimi chceš prát? Jsou vyší, silnejší a nejspíš šílení,“ zakončila, když si všimla, že si jeden z nich do pusy cpe sníh a slastne ho přežvykuje.
„Ne! Nějak jim je, ale musíme sebrat!
„Proč? Proč je to tak důležité?!“
Adam se od ní odvrátil.
„Adame! Mluvím s tebou!
„Stačí ti jen vedet, že to proste, musíme udelat.
Mel mu co nejsilněji stiskla rameno.
„Tohle na me neplatí. Proč se mnou nejednáš na rovinu?!“
„Proste to nejde. Musíš mi veřit!“
„To se těžko veří, když to předemnou skrýváš, ale ty kamínky přece nemůžou jít k sobe..
„No nemůžou, ale mám dojem, že to by jim nedělalo žádné problémy.
„Dobře. Než ale cokoliv podnikneme, chci, abys mi řekl všechno, všechno, co o tom víš, co víš o nich.
„To nejde. Ne ted. Proste mi musíš věřit!“
„Ne! Chci to vedet! Zatracene Adame! Jestli máme něco dokázat, měli bychom si veřit!“
„Takže jim řekneš, jak ses je tam v té nemocnici pokusila zabít?!“ vyklouzlo mu dřív než tomu mohl zabránit.
Mel zrudla.
„Ano. Jestli myslíš, že je to správné, pak ano, ale nejprve ty!“
Kevin si odkašlal.
„Fakt me dojímají ty vaše společné chvilky, ale co tedy bude?!“
Mel na něho chtěla zařvat,at drží hubu, ale zarazily jí padající kapky.
„To nám ještě chybělo,“ blesklo jí nejprve hlavou, ale pak jí došlo, že ty kapky jsou černé.
Pohlédla na Adama a byla si jistá, že v jeho tváři zahledla překvapení, snad dokonce udiv.
Znovu se to z neho chtěla pokusit dostat, ale v tom Kevin vykřikl.
„Co je to? Co je to za…,“,“ oba dva se otočili a videli, jak na kevina dopadají černé kapky a ulpívají mu na tele.
„Dejte to ze me pryč!“ křičel a snažil se tech černých kapek zbavil, ale bylo to marné, byly na něm jak přisáté.
„Zbavte me toho! Ihned me toho zbavte.
„Uklidni se! Musíme odtud.
„Vždyt si tvrdil, že musíme získat ty kamínky.
„Ted je nejdůležitejší se schovat.
Proč? Proč je to důležité?!“
„Ted o tom opravdu nemůžu mluvit, ale jestli tu zůstaneme, dopadneme jako ti muži, které si videla.
„O čem to mluvíte?!“
Melinda se zachvěla.
„Tak jo. Kam chceš jít? Siroko daleko není nic, kde bychom se mohli schovat.
„Proste pobežíme a snad na něco narazíme.
„To me moc neuklidňuje.
„Prosím Mel.
Povzdechla si, ale už nic nenamítala.
„Támhle před námi by mělo něco být,“ adam ukázal rukou před sebe.
„To je fakt povzbuzující,“ zavrčel Kevin, ale tím smerem se rozebehl.
Kapky se však mezitím zmenili v dest a ten přešel ještě vytrvalejší a černá hmota se jim jim lepila na telo, pronikala všude.
„Co je to? Nemůžu se toho zbavit? To sbad na nás z nebe padá dehet?!“
„Nevím! Fakt nevím, ale mohl bys mlčet a zrychlit?!“
„Co si to dovoluješ?!“ kevin jí chtěl udeřit, ale v tom se pod ním probořila země a on zmizel v černém bahne.
„Kevine! Zavřískla Mel.
„Pozor!“ zakřičel Adam a strčil do ní a Mel se zapotácela.
„Adame, co to deláš, co to….?!“ Dralo se jí z úst, ale o vteřinu pozdeji jako by v ni všechno slova odumřela, ze země se totiž vynořily dve černé ruce a vtáhly Adama do země.
„Ne!“ zavřískla Mel.
„Melindo! Melindo! Stávej! No tak vstávej,“ doléhal k ní zblízka nějaký hlas.
Zmatene zamrkala očima.
„kde to jsem?!“ otázala se tiše.
Blízko ní se ozvalo pohrdavé odfrknutí.
„Jsme pořád u toho místa, ze kterého nás rufus dostal,“ poznala adamův ustaraný hlas.
„kde jsou ti muži, jakto, že nejste balený tou černou hmotou.
„Říkal jse, že se musela praštit do hlavy,“ Kevin opsal ve vzduchu kolečko.
„Mohl bys mlčet.
„jací muži, jaká černá hmota?
„Nic takového se nestalo? Nikdo se tu neobjevil?!“
„Ne. Všude prázdno. Je ti už dobře? Musíme za Brianem a Alex.
Mel se malátne zvedla.
„kde jsou ty kamínky?“
„Rufus je bezpečne zahrabal. Ať už se ti zdálo cokoliv, byl to jen sen.
„Asi máš pravdu, ale bylo to tak skutečné.
„Tak co vyrazíme. Jsi toho už schopná Johsonová, tedy jestli nejsi tehotná,“ na Kevinove tváři se rozlil úšklebek.
„Sklapni,“ okřikla ho a pak se pustila Adama.
„Už je to dobrý. Dobře, že to byl jenom sen.“
„Kevina si nevšímej. Snaží se tím vším vyrovnat po svém.
Zamrazilo ji, ale nedala to na sobe znát.
„Máme ponetí, kde by mohli být?
„Rufus je najde.“
„Jo. Jen se nechme vést čoklem.“
Mel po Kevinovi střelila vražedný pohled.
O jak já se bojím.“
„Přestaň se chovat jako idiot!“
„Ani slovo Kevine. Jdeme,“ zarazil ho Adam.
„Jdu za tebou Baldwine,“ procedil skrz zuby a poté se všichni tři vydali za Rufem.

Ti se pořád jenom hádají, pošťuchují. Doufám, že to zdárně dotáhnou do konce.

Alex celá zadýchaná a zpocená se zastavila.
„Co se to tady děje? Teda já vím, že po nás jdou nějací šílenci, ale co to bylo?
„Nechme to být,“ zamumlal Brian, který nebyl zpocený.
„Jak to, že…?!“ chtěla vědět proč taky není zpocený, ale během své otázky si uvědomila, že její společník nejednou zemřel.
Otřásla se. Zpocené vlasy se jí lepily na tělo, stejně tak i oblečení, srdce jí prudce bušilo.
„Proč to vypadá, jako byste se dobře znali, na čí jsi vlastně straně Briane?!“
„Na té, ve které jsem důležitý,“ odvětil tiše a pak se sklonil a užaslá Alex viděla, jak si zavazuje tkaničku.
„Oni za námi možná běží a ty si tady v klidu zavazuješ tkaničku!“
„Nejdou za námi,“ jeho hlas byl klidný.
„Jak si můžeš být tak jistý? Musíme se dostat na nějaké bezpečné místo, kde si budu moct sundat tohle oblečení a především se umýt.
„Na to nebude čas.“
„Kdo si myslíš, že jsi?!“
„Mela by sis to tričko sundat a stejne tak i kalhoty.“
„Co?!“
„Mela by sis sundat oblečení, dokud to ještě půjde,“ řekl Brian znovu stále tím svým klidným hlasem.
„Tak to ani náhodou! Sice je to nepříjemné, ale rozhodne ti nedovolím, abys me očumoval!“
„Ty pod tím nic nemáš?“ znelo to značně lhostejně.
„Jistě, že mám, ale i tak nevidím důvod, proč bych…,“ najednou zaječela a začala se ošívat a rukama plácat po rukách, nohách, břichu.
„Sundej je ze me! Sundej je ze me!“ ječela a delala co mohla, ale mravenci se jen tak nedali a když se jí podařilo pár shodit, objevili se na ní další.
„Sundej je ze me! Já nenávidím mravence! Sundej je ze me!“
„Já ti to říkal.
„Tos m,i neřekl!“ Alex ze sebe svlékla triko i kalhoty a zkontrolovala si své telo, nikde žádný mravenec.
Uskočila k Brianovi a sledovala, jak se její oblečení zaplňuje mravenci.
„To je odporné! Kde se tam vzali? Zádní tam nebyli, když jsem si sedala!“
„Kdoví,“ odvětil Brian s pokrčením ramen.
Alex se znovu otřásla, ale tentokrát zimou.Brian se otočil na druhou stranu.
„Hele. Na něco takového je pozdě. At si to oblečení nechají a raději mi řekni, co budeme delat, protože já tu nehodlám stát ve spodním prádle!“
Brian však nereagoval a Alex viděla, že rukama přehazuje hlínu.
„To je nechutný! Co to zas děláš? No tak vnímáš me?!“
On však dál nerušene pracoval.
„Alex v sobe dusila vztek. nejraději by mu vrazila facku, ale neodvážila se, bála se, že by mohl začít být agresivní, u nikoho takového si nebyla jistá.
Znovu se otřásla a potom se podívala na své kalhoty a tričko.
Nebyl na nich ani jeden mravenec, zato byly pekně zmrzlé, nemohla je ani vzít do ruky.
„Co…, co…, co…?!“ nedokázala to ze sebe dostat.
„Kam se poděly ti mravenci a jak to, že je kolem nás sníh?!“
Brian ani tentokrát nereagoval, holýma rukama odhazoval sníh a nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.
„Mluvím s tebou? Co se to tu deje?!“ maličko se dotkla.
Brian se k ní otočil a v ruce držel nějaké oblečení, nejspíš několik desítek let staré záplatované kalhoty a nějaké triko, které bylo na několika místech proděravené.
„Obleč si to,“ vyzval jí a podal jí ty věci.
„To nemyslíš vážně? Mám si vzít na sebe tohle? Vždyt to jsou hadry a ještě k tomu klučící.
„Ber nebo nech.“
Z hrdla se jí vydralo zavrčení. Jak neskutečně jí vytáčel.
Zadívala se na to oblečení na ty díry, záplaty, představovala si, jakému typu človeka to muselo patřit, zrovna dvakrát to nevonelo, ale chlad, který se kolem ní obepínal a pronikal do každého místečka, jí donutil přijmout i něco takového.
„Můžu se o tebe opřít?!“
Nereagoval, ale zůstal na místě.
Opřela se tedy o nej a to oblečení do sebe nasoukala.
Bylo jí o několik čísel vetší, ale kupodivu jí zahřálo.
Brian se otočil. Jeho oči na ní spočinuli.
Čekala, že se jí bude pošklebovat, ale jeho tvář zůstala kamená.
„Musíme si pospíšit. Zvládneš bežet?“
Zaúpěla. Vybavila se jí představa sama sebe, jak v tomhle beží.
Pohled se jí stočil na její zamrzlé oblečení.
„Myslím, že asi ano,“ promluvila na ní nezvykle tiše.
Přikývl a otočil se dozadu.
„Pronásleduje nás někdo?“
„Nic, co by se nezvládlo.“
„Briane. Jsou ti ti samí?!“
„Musíme si pospíšit.
Řekni mi to a taky, co se stalo, jakto, že kolem me byla tráva, mravenci a ted je všude led, to mám snad halucinace.
„Možná později,“ odvětil nepřítomně a znovu se otočil.
„Kdo po nás jde? Ti samí nebo nějací zlodeji, násilníci, či jiný uchyláci, pedofilové, zoofilové či snad nekrofilové,“ Brian se na ní podíval takovou pohledem, až jí zamrazilo v morku kostí.
„Promiň. Jsem vystresovaná, zmrzlá, v klučícím oblečení.
„Jdeme,“ bylo to pronesené klidným hlasem, ale jí to přišlo jako rozkaz.
„Kam jdeme, co jsou zač, co po nás chtějí?!“
„Promluvíme si o tom později,“ řekl a pak jí uchopil za ruku.
„Nech me! Já to zvládnu sama.
Brian se znovu otočil a když se k ní opět obrátil, měla dojem, že v jeho očích zahlédla strach.
„Tak jo. Tady to stejně není dobrý!“ po několika krocích však byla nucená se zastavit.
Ze stínů se vynořili čtyři muži, všichni nejméně o hlavu vetší než oni, mohutnější svaly a zjizvené tváře, taky leccos naznačovala.
Vnímala, že se jí třesou ruce, silou vůle tomu zabránila.
Otočili se, ale měla podezření, že tamtudy taky cesta nevede a nespletla se.
Opět proti nim stali čtyři muži, jenže tentokrát měli jizvy na druhé tváři.
„Tys o tom vedel?!“ šeptla k Brianovi. Ten se však plne soustředil na muže před sebou.
„Tak koho pak tu máme. Celkem pěknou slečinku a jednoho.., neříkal jsem ti snad už jednou, že se mi máš vyhýbat?!“
„Nevzpomínám si,“ z Brianova hlasu čísel chlad.
„Tak ty si nevzpomínáš,“ zavrčel ten chlap a vyraz v jeho očích nevěštil nic dobrého.
Alex se naklonila k Brianovi.
„Chápu, že jsou ti odporní to me taky, ale možná by trochu vřelosti neuškodilo.
„Copak si to tam šeptáte?!“ jeden z můžu se k nim přiblížil.
Mela co dělat, aby se nesložila z jeho dechu. Vždycky jsi myslela, že to její deda má nejsmradlavejší dech, ale oproti tomuhle, byl jeho dech velmi osvěžující.
„Nechte nás projít,“ promluvil Brian a jeho hlas byl pevný, ale ona věděla, že má taky strach, poznala to z toho, jak jí stiskl ruku.
Nebránila se. Něco jí říkalo, že má přijít něco mnohem horšího a dokazovaly to i její útroby, které jako by se smrskly.
„To je hezké,“ všech osm chlapů se zasmálo.
„Nehýbej se,“ zašeptal Brian.
Ani nemohla, ale byla ráda, že to řekl
„Co po nás chcete?!“
„Začínáš být otravný, ale abych pravdu řekl, tak po tobe nic, ale co se týče té slečinky…,“ Alex zachytila jeho pohled a zděsilo jí, co v jeho očích viděla.
Muž ukázal své žluté zuby. Zřejmě ho potěšilo, že pochopila.
„Briane…, oni…, oni me…,“ nebyla schopná to vyslovit.
„K tomu nedojde,“ zašeptal, pustil jí ruku a chtěl skočit na jednoho z nich, ale v tu chvíli ho někdo udeřil zezadu kamenem do hlavy a on se sesul k zemi.
Alex vykřikla a pokusila se rozeběhnout pryč, něco jí říkalo, že by to tak Brian chtěl, ale nedostala se daleko, nějaký muž na ní skočil a povalil jí na zem.
Pokoušela se ho zbavit, škubala sebou, snažila se kopnout, ale ten muž něco takového nedělal poprvé.
Otočil si jí na zada .
„Nechte me! Nechte me!“ křičela .
„Jenom si křič, slečinko, ale děláš si to těžším.
Ty jí chyt ruce a ty jí nohy,“ přikázal dvěma mužům.
Ti to hned udělali. Její ruce a nohy sevřely silné paže a ona se nemohla hýbat.
„Nedělejte to prosím! Nedělejte to! Nic jsem vám neudělala.
„Nic ve zlým, jen se potřebuji trochu pobavit.
„Ne! Ne!“ marně sebou škubala.
„Nevzdává to to se mi líbí,“ zachechtal se ten muž a pak jí vysvlékl kalhoty.
„Prosím! Nedělejte to! Jsem ještě panna!“
„Já vím! Já vím!“ znovu se ten muž zasmál a pak jí začal rukou přejíždět po nohách a pomalu postupoval nahoru.
Alex z očí vytryskly slzy, ale to pro nej nic neznamenalo.
Maličko si jí nadzvedl, přejel jí rukou po prsou a pak jí ten rozepnout podprsenku, ale zabránil mu v tom hluboký štěkot.
„Co to bylo? Jestli je tu nejaký čokl, postarejte se o nej,“ přikázal zbývajícím peti mužům.
„nikdo nás přitom nebude rušit,“ zašeptal Alex do ucha a zajel rukou do dolních partii.
Otřásla se, ale tentokrát to nebylo zimou.
„Nechte me prosím,“ zašeptala.
„Nebude to moc bolet, dovedu být neuvěřitelně něžný,“ zašeptal a pak se jí chystal znovu rozepnout podprsenku, ale i napodruhé ho vyrušil psí štěkot a tenhle znel snad ještě děsivěji než předtím.
„Copak se o toho psa neumějí postarat?!“ pootočil hlavou a viděl, jak se velký černý pes zahryzl do krku jednoho z jeho mužů, ten padl k zemi a ten pes zaútočil na dalšího a co nejsilněji se mu zakousl do paže, kterou mu vzápětí vytrhl z kloubu.
„Tohle přece žádný…, zabijte ho! No tak ho zabijte!“ křičel na své muže, ale ti byli vůči nemu bezmocní, ten pes se přesouval od jednoho druhému a jednoho kousl do nohy, druhému se zakousl do břicha a třetímu do varlat a pak se přiblížil k tem třem, co drželi Alex, oči mu zářily, z huby mu kapala krev.
„Zabijte ho!“ přikázal tem dvěma, ale ti s křikem pustili její ruce a nohy a utekli pryč.
„Vratte se! No tak se vraťte!“ křičel za nimi, ale oni se očividně nehodlali zastavit.
Nevadí zvládnu to i bez nich,“ jakmile se však k Alex otočil, její prst vystřelil vpřed a zasáhl jeho oko.
Muž zavřískl a uhodil jí.
„Ty mrzká čubko!“
„Rufe? Jsi to ty, že jo? Zbav me ho!“
„Rufe! Nech ho a pojd sem,“ dolehl k ní Melindin hlas.
Ruf se téměř dotýkal mužova obličeje a výhrůžně cenil své tesáky.
„Rufe! Řekla jsem, že máš jít ke me!“
Co to dělá? Copak se ta Johsonová zbláznila?!“
Rufus se otočil a malinko poodběhl.
Rufe! Proč me neposloucháš?!“
Muž už zas konečně viděl.
„Tos neměla!“,“ hmátl po ní rukou a vytrhl jí podprsenku, kterou držela v ruce.
„A ted to dokončíme,“ a chtěl jí vysvléknout kalhotky, ale to k němu Rufus přiskočil a prokousl mu hrdlo.
Muž zachroptěl, zatočil se a pak se svalil k zemi.
Alex, které prudce bušilo srdce ho objala nevadilo jí, že je Rufus celý od krve.
„Díky! Díky! Promiň za všechno, co jsem o tobe řekla, moc se omlouvám, díky, díky!“ její hlas byl roztřesený.
„No kdybych te viděl takhle možná, že bych tam s tebou i šel,“ dolehl k ní jistý hlas.
Uvědomila si kdo to je, a že nechala nechráněná prsa a zrudla tudíž až ke kořínkům.
„Mohl bys sklapnout a nebýt takový prasák?! Ten uchyl jí málem znásilnil!“
„A co? Má si dávat pozor,“ doneslo se k Alex, která by se nejraději zahrabala do sněhu.
Ozvala se mlaskává rána.
„Co si to dovoluješ?! Ty zatracená…!“
„Drž hubu,“ Melinda k ní přišla.
„Je mi to líto. Vím, že k tomu nedošlo, ale i tak…“
„Já… já.. já myslela…, myslela jsem, že… on na me šahal, na celý mé telo, už se chystal svléknout, nevím…, nevím…, nemohla pokračovat rozvlykala se.
„Už je to dobrý. Už jsme tady, už jsme tady,“ Melinda jí pomohla zapnout podprsenku a pak jí objala.
Adam mezitím přešel k ležícímu Brianovi.
Spravne tušil, že by tam nebyl potřeba, možná, že by jí to jen rozrušilo.
Sklonil se k nemu, ale Brian se nehýbal. Sklonil k nemu hlavu, ale neslyšel tlukot a ani nenahmatal puls.
„Briane? Briane? No tak prober! Jsme už docela blízko! No tak!“ stále se však nehýbal.
„Co se tam deje?!“ otázala se Mel, která si všiomla jeho počínání.
Adam se postavil a zadíval se na ne, předevšim na tiše vzlykající Alex.
„Adame? Co se deje? Proč se nehýbe? Omráčili ho?!“
Neodpovedel. Nevedel jak jim to má říct.
„Adame! Odpovez! Co je?!“
Polknul a maličko se k nim přibližil.
„Mrzí me to, ale…, ale Brian …, on…, on je mrtvý….“
„Panebože…,“ Mel si zakryla ústa.
„Není! Není mrtvý! Alex vyskočila.
„Alex! Uklidni se! Je to strašné, ale…
„Není mrtvý! On nemůže být mrtvý!“
„Je to strašné, ale je to tak… je mrtvý, už mu nepomůžem, je to…, je to..,“ Melinde selhal hlas.
„Je konec…., Brian je mrtvý, všechno marne…,“ šeptal si pro sebe Adam.
Alex zavřískla a pak se zhroutila k zemi, kde se hystericky rozvlykala.

Brian mrtvý, Alex na pokraji zhroucení. Co bude dál???

O několik ulic dál se muž v černé, plášti opíral rukou a zeď.
Tvářil se zachmuřeně a jeho oči nevěstily nic dobrého.
Opodál seděli na zemi nějací dva mladí muži snad dokonce ještě mladíci tak 17. muži a tiše si povídali.
„Co myslíš, že se stalo?!“
„To netuším, ale rozhodne to nechci zjišťovat,“ zamumlal ten druhý a nenápadně pohlédl na onoho muže.
„Nevím proč se tváří takhle. Ty kamínky postupně nacházíme, kámen máme.
„Netuším, ale musí to být něco velmi nepříjemného, takhle už jsem ho dlouho neviděl.
„nedělej jako by ses s nimi důvěrně znal, nikdo kdo je jako my, se k nim nesmí přiblížit.
„To je fakt, ale já už v tom jsem nějaký čas, takže….?“
„ty pojď sem,“ muž v plášti na mluvčího ukázal prstem.
„Má mě rád,“,“ prohlásil hrdě vybraný muž a potom se pomalu přiblížil k stále se opírající muži.
Jeho společník se jen ušklíbl. Popravdě on rozhodne, nestal o to, být jejich oblíbencem.
„Čím můžu posloužit můj mistře?!“ otázal se muž, když se přiblížil k opřenému muži.
Ten mu pohlédl do obličeje. Nic jiného nedělal, jenom mu hledal do tváře.
Pro toho muže to nebyl příjemný zážitek, ale rozhodne si nedovolil svoje oči sklopit, zavřít či odvrátit.
„Rád bych ti svěřil jednu záležitost,“ promluvil muž v plášti nakonec.
„a jakou můj mistře?!“ chtěl vedet druhý muž, který se nemohl zbavit svíravého pocitu, jako kdyby byl jeho žaludek v křečích.
Jeho mistr šáhl rukou do pláště a něco od tamtud vytáhl.
Druhý muž sebou mimoděk škubl, ale pak se nepatrne začervenal. Uvědomil si, jak to asi musí vypadat, ž se mu musí jeho kumpán sedící na zemi vysmívat.
„Zcela jistě víš, kdo je mladík jménem Brian.
„Jistě můj mitře, pane. Je to jeden z těch strážců," do hlasu se mu vkradlo pohrdání.
„Vypadá to snad na to, že by mě zajímal jakýkoliv tvůj poznatek?!“ hlas jeho mistra zněl ledově a on mel pocit, že má snad k sobe přilepená kolena.
„Potřebuji, aby si mu dál tohohle napít,“ promluvil klidným, ale rozhodným hlasem.
„Co je to můj pane?“ odvážil se zeptat.
Vzápětí toho litovat, tak nějak se připravoval, že mu jeho mistr a pán ublíží, ale ten zůstával v ledovém klidu.
„Dám mu napít tohoto,“ zopakoval a následně mu do ruky vtiskl nějakou lahvičku.
Byla neuvěřitelně studená, měl pocit, jako kdyby mu začala tuhnout krev, ale i přesto, že to bylo velmi studené a každou vteřinou cítil své prsty méně a méně, nepovážil si jí přendat do druhé ruky.
„Čekáš tady, protože…,?!“
„Já… tedy…, jistě můj pane, ale, oni jsou naši nepřátelé a jak jsem se doslechl, tak už jsou všichni pohromadě, ale stalo se něco…, co zapříčinilo, že je ten Brian mrtvý a ke všemu tam je…,“
„Ano?!“ muž v plášti na něj upřel své oči, a i když se v nich odrážel chlad, jemu to přišlo, jako kdyby mu propalovaly jeho tváře.
„Podle všeho je tam také ten pes Rufus a…“
„Má to snad znamenat, že se ho bojíš?“
„ne. Tedy ano…, chci říct, že ten pes je nebezpečný, že je velmi agresivní a já….,“
„A já nehodlám poslechnout, to se mi tady snažíš říct?!“
„Ne! Ne! To bych si nikdy nedovolil, jenom mám, proste obavy, že…“
„To stačí,“ přerušil ho klidně, ale velmi důrazně jeho mistr.
„Pokud tam půjdu sám, mohlo by se mi něco stát a vy víte, že já jsem jak vám tak i této věci odevzdán, ale…“
„Podej mi tu lahvičku,“ požádal ho jeho mistr.
Muž vykulil oči.
„Podej mi jí,“ hlas jeho mistra byl stále klidný, ale skrytá hrozba, nešla přehlednout.
„Velmi se omlouvám, můj pane. Můžeš po mě žádat cokoliv, ale tohohle se nemohu zúčastnit.“
„To je v pořádku. Nejspíš máš pravdu. Bylo by to od nás zcela jistě velmi nezodpovědné, kdybychom te vyslali samotného ke čtveřicí dospívající, kteří jsou jen obyčejnými lidmi.
„Já se nebojím jich, ale toho…,“ muž v plášti se zlehka dotknul jeho paže, ale pro něj to bylo, jako kdyby mu jí začal drtit.
„Prosím, můj mistře, učiteli, pane, tohle bolí!“
„Opravdu?!“ v očích jeho pána se zalesklo, ale jeho ruku pustil.
„Můžu už jít můj, pane?“ otázal se pokorně, ale neodvážil se mu pohlédnout do tváře.
„Jistě, ale ještě předtím, bych te chtěl požádat o jistou maličkost.
Polkl, ale horlivě přikývl. Nemůže být nic horšího, než setkání s tím strašným psem.
Natáhni před sebe pravou ruku a otevři ústa.
Vykulil oči, ale udělal, co po nem chtěl.
Jeho pán mu tu ruku pevně stiskl.
„Za tvé věrné služby, bychom se ti chtěli odvděčit,“ jakmile to dořekl, toho muže zamrazilo, ale svojí rukou nepohnul.
„Uvolni se. Bude to tak mnohem jednoduší,“ jeho hlas zněl klidně a uklidnujicne.
Po celém těle mu naskočila husí kůže, ale ignoroval to, jeden z nich se ho právě chystal něčím obdařit a to se pokud si dobře pamatoval, ještě nikdy nestalo.
„Stůj klidně. Pamatuj, že ať se bude dít cokoliv, nesmíš se pohnout.
Přikývl. Srdce mu tlouklo vzrušením, nemohl se dočkat, až ten dárek dostane.
„Pootevři svá ústa ještě více.“
„Nechápal co to má společného s dárkem, ale učinil tak.
Sedící muž se mezitím postavil. Mel pocit, že by mel teď stát,
Jeden z nich k tomu muži, co ho držel za ruku, přistoupil a z jeho úst vyšla tato slova.
„Nech si tuhle odměnu navždy pamatuješ,“ po tváři onoho muže se rozlila hrdost, ale ta začala mizet v okamžiku, kdy jeho pán začal do plic nabírat vzduch.
Na tom by nebylo nic divného, kdyby ten nabíraný vzduch neodcházel z jeho plic.
Zprvu to necítil, ale když se nadechl podruhé, potřetí, začalo se mu náhle nedostávat kyslíku, jako by mu ho odebíral z plic a čím víc se nadechl tím více mu ho sebral.
Zalapal po dechu, pokusil se vyprostit svou ruku, ale nešlo to a vzduchu se mu nedostávalo víc a víc.
„tohle je dar, který si od nás zasloužíš,“ ozvalo se jako mnohohlasná ozvěna a jemu se kriticky, nedostávalo vzduchu, nemohl hýbat ani rukama, ani nohama, v hlavě mu hučelo a on ztrácel vědomí, ale jeho mistr znovu a znovu odebíral vzduch z jeho plic a o chvíli později se ten muž zhroutil na zem, několikrát marně zalapal a poté umřel.
Jeho kumpán celý otřesený stál blízko něj, ale neodvážil se pohnout, s hrůzou sledoval, jak se oči nyní již mrtvého muže mění na jeho původní modrou barvu, jak se jeho kůže stává vrasčitou a začíná mu odpadávat.
Odvrátil se.
„Černý“ jezdec tu mrtvolu překročil tak, jako by překračoval pouhé poleno či snad větev položenou přes cestu.
Muž se zachvěl, ale ovládl se. Rozhodne, nechtěl skončit jako jeho přítel.
„Byl jsi vybrán za mého nového pobočníka,“ oznámil mu ten muž hlasem, kterého šel strach, ale on si dával pozor, aby se netřásl.
„Rozumím, můj pane. Mám tam dojít, podat tomu strážci tu hlavičku?!
Ty se nebojíš Rufa?!“ jeho hlas byl bezbarvý, ale on tušil, že jen čeká na jeho odpověď.
„Ano bojím, ale jsem vám zcela oddán, a pokud je to vaše přání, ihned ho vykonám,“ pokoušel se mluvit co nejpevnějším hlasem, ale přesto se mu nepodařilo zcela ovládnout chvění hlasu a mírný třas jeho končetin.
Pohledem stále zalétával k ležícímu tělu, které zestárlo nejméně o padesát let.
„To nebude třeba. Dojdu si tam sám.
„Můj pane! I když jsou to bez kamene jen neškodný lidé, mají v sobe něco, co by mohlo být nebezpečné.
„Dokážu se o sebe postarat, ale pokud mě hodláš přesvědčovat, můžeš také klidně dostat náš dar,“ jeho byl zvýšený, ale ne výhrůžný, ale i přesto ten muž couvl o krok dozadu.
„Samozřejmě, že nic takového můj mistře.
„Dobrá. Postarej se o to tělo a sděl ostatním, že si musí pospíšit a vyřiď prstičkáři můj příkaz, chci, aby se ke mně připojil.
„ano můj pane, můj mistře,“ hluboce se uklonil a chystal se odejít, když ho zarazil.
„Ty?!“ toto jedno jediné slova mu způsobilo mrazivé brnění.
„Ano mistře?!“ otázal se pokorně.
„Jaké ke tvé jméno.
Nejraději by si zhluboka oddechl, ale potlačil to.
„Michael. Michael Johson.
„jistě. Samozřejmě. Jdi, a pokud te prstíčkář nebude poslouchat, vyřiď mu, že dva prsty toho ví víc, než jen jeden.
Přišlo mu to zmatené, ale to si nechal pro sebe.
„Spolehnete se, můj mistře. Všechno zařídím, kamínky budou do 12:00.“
„To předpokládám. Nemusím ti připomínat, co čeká ty, co nějak selžou.
„Michael zaletěl pohledem k ležícímu tělu.
„Ne můj mistře. To nemusíte,“ a poté odešel splnit jeho příkazy.
Muž za ním hleděl.
„Tušil, že mi jeho záchrana přinese užitek a nejenom to,“ rozevřel druhou dosud zavřenou dlaň a mel v ní medailonek.
Napravo byl vyobrazen Michael, nalevo Melinda a uprostřed nějaká velmi krásná žena, která byla velmi podobná služebné z roku 1880.
„O' Melindo. Čeho všeho budeš schopná, až zjistíš pravdu, pomůžeš mi přivést ostatní na to místo, budeš…, ústa mu zvlnil úsměv, budeš tatínkova malá holčička?!“
Schoval ten medailon do kapsy a pak zahvízdnul.
Vzápětí k němu přiběhl kůň černý jak noc.
„Je to velmi blízko můj příteli,“ zašeptal koni do ucha a pak pohlédl na oblohu, na které se kupilo několik černých mraku, velmi černých mraků.
Naskočil na svého kone, pevně se v nem usadil.
Zahleděl se do dálky.
„Bojíš se, že ano Adame.
Na jednu stranu bys chtěl nad námi zvítězit, uchránit před námi Zapovězenou sílu, ale na straně druhé víš, že jestli jí nezískáme do půlnoci 24, čeká te ztráta něčeho, co je pro tebe velmi cenné, jak se tedy rozhodneš Adame? zasmál se a jeho smích se nesl po celém okolí.
Kun se vzepjal a poté vyrazili vpřed.

To je nádherný výraz - prstíčkář.

vid, že jo? I ta jeho záliba?

„Alex. No tak se vzpamatuj. Pro nikoho z nás to není snadné, ale musíme jít dál,“ snažila se jí probrat Melinda, ale bylo to zbytečné.
„No tak. Musíme jít?“ zkoušela to znovu a znovu, ale pokaždé to bylo marné.
„Nemá to cenu vlastne na tom ani nezáleží?“ promluvil tiše Adam, který hleděl na Brianovo mrtvé tělo.
„Nemá to cenu? Nemá to cenu?!“ Mel vyskočila a přišla k němu.
„Takhle mi pomáháš? Takhle nám pomáháš? To co se stalo Brianovi je strašné, ale to neznamená, že se na všechno proste vykašlame a budeme předstírat, že se to nějak vyřeší samo.
„opak to nechápeš. Na to, abychom je zastavili musíme být čtyři a jestli sis nevšimla, Brian je mrtvý.
„Jasne, že jsem si všimla! Jsem si ale jistá, že by nechtel, abychom to vzdali, nechtěl by, abychom se takhle chovali, musí přece existovat způsob, jak jim zabránit, aby se stalo to, co jsem videla!“
„já vím, že jsi vydešená, ani mě se to pranic nelíbí, ale bez Briana to proste nejde.
„Musí to jít! Slyšíš mě! Musí to nějak jít! Co zkusit najít někoho jiného, někoho kdo by ho mohl nahradit!“
„ty to stále nechápeš! Být strážcem není to samé jako být v nějaké pitomé soutoži, ve které může být někdo nahrazen! Tohle je život. Pokud jsme je měli zastavit, odvrátit přichod toho, co jsi videla, museli bychom být čtyři, čtyři Melindo!“
Je to moje vina. To kvůli mě je mrtvý,“ doneslo se k ním slabé zašeptání.
Alex!“ melinda k ní přiskočila a chtěla jí pomoct vstát, ale ona jí odstrčila.
„Je to moje vina,“ zopakovala a pomalu se postavila, obličej měla pokrytý slzami.
„Není to ničí vina! Tio muži/stvoření nebo co jsou vlastne zač, jsou všeho schopný a nic je nezastaví a Brian tě chránil…“
„Zmlkni ty krávo pitomá!“ zařvala Alex a ruce se jí chvěly.
Melinda ustoupila o krok.
„Alex. Musíme jít dál. Nevím, co máme dělat, ani jak je teď zastavíme, ale je jasné, že si to musíš přestat vyčítat a to nejlépe hned teď.
„Já nikam nejdu?“ zamumlala Alex, které se zase začala zmocnovat melancholie.
„Musíme někam jít. Musíme najít způsob, jak je zastavit, jak jim zabránit v nalezení Zapovezené síly.
„Můžete jít. Klidně se za tím honte, myslete si, že máte možnost, ale co zmůžete proti nim, proti všem, co jsou kolem nás?!“
„Alex. Teď je to težké, ale prosím tohle neříkej, potřebujeme tvojí pomoc.
Alexin pohled se stočil na ležícího Briana.
„Já nikam nejdu,“ zašeptala téměř neslyšitelne.
„Co si to říkala? Řekni, že jdeš s námi, řekni, že to nevzdáváš.
„Já nikam nejdu,“ zašeptala znovu a tentokrát hlasiteji.
„Nemůžeš to teď vzdát. Jestli to teď vzdáš, oni jí najdou a svet se zmeni, my se změníme, tak tě prosím….,“
„Já nikam nejdu!“ zaječela a znovu do ní strčila.
Slyšíš?! Je mi to jedno! Je mi to jedno! Nezáleží mi na tom! Nezáleží mi na tom, oni se mě pokusili znásilnit, já na to proste nemám…
„Poslouchej mě….!“
Alex ji uštedřila facku a Mel se zapotácela.
„já jsem s tím skončila! Skončila jsem s tím!“ křičela Alex, vlasy jí vlály ve vetru, po tvářích jí stekály slzy.
Adam se k ní chtěl přiblížit, ale cosi ho zarazilo.
Během svých slov totiž z Alexiných prstů vyskakovaly malé jiskry, ze všech jejich prstů a stejné to bylo i s jejími vlasy, jako by se kolem nich tvořila jakási energetická spojitost.
„Neuvveřitelné! Nemožné, šeptal, ale ty záblesky nezmizely, naopak se stávaly intenzivnejšími.
„Alex!“ zakřičela na ní Melinda, která i přesto, že byla otřesená a naštvaná a ta facka jí bolela, jí chtěla na něco takového upozornit.
„Co je?!“ Alexin hlas zněl nepřátelsky.
„Nic už nic,“ zamumlala Mel, která to nemohla pochopit.
„Všechna ta energie, která snad proudila z každé Alexininy součásti byla najednou pryč.
Mel se otočila na Adama, který se tím byl zdát také překvapen.
„Na co tak zírate?!“ zeptala se alex už ne tak nepřátelsky.
Najednou se cítila uvolněnejší, klidnejší, jako by jí ten křik, který ze sebe vydala pomohl.
„to je neuveřitelné…, to je neuveřitelné,“ mumlal adam.
Alex si vyměnila pohled s Mel, která úplne zapomněla, že jí udeřila.
„Co je neuveřitelné, co je neuveřitelné?!“ zeptaly se obe skoro současne.
Adam otevřel ústa, ale než mogl něco říct, dolehl k nim dupot.
„Někdo nebo něco se sem blíží,“ zašeptala alex.
Mel přikývla a adam udělal to samé.
Domesl se k nim zvuk, který zněl jako konské žažrání.
Všichni tři se na sebe podívala a jejich zloba byla pryč.
Znovu se to ozvalo a připojilo se k tomu zahřmení.
Všichni ve stejný okamžik pohlédli na oblohu, ale ta byla skoro bez mráčků.
Přesto se to hřmení ozvalo znovu a oni měli pocit, že bylo někdo velmi blízko.
Přistoupili k sobe blíž, všichni měli stažené hrdlo, potilo se jim čelo.
Zahřmení se ozvalo potřetí a všichni sebou škubly, protože měli pocit, že se to snad stalo u jejich uší.
„Co se deje?!“ zaptala se Mel.
„Nemám tušení, ale nebude to nic dobrého,“ odvetil adam.
„Jenom ne další násilníci.
Rufus se postavil před ne a začal výhrůžne vrčet. Bylo to hluboké značně nepřátelské.
„To zvládneme,“ pokusil se je Adam uklidnit, ale o vteřinu později na ne padla tma a to i přesto, že kolem nich byl jasný den.
Alex i Mel vyjekly a každá chytla aydama za jednu ruku.
Rufus se rozštekal, nahrbil se, jako by byl připravený ke skoku, ale nikoho nevideli, v té tme ani nemohli.
Alex i Mel se pustili adamových rukou, ale stále je svírala nejistotu a měli pocit, že vzduch je najednou řidší a Rufus štekal víc a víc.
Pak se znovu zahřmelo a místo kolem nich ozářil blesk, který se vzal odnikud a oni videli muže na koni a vedle kone stál asi 17 letý mladík.
Mel zapomněla několik vteřin dýchat.
„neveř tomu Mel. Neveř tomu! Je to jen přelud, jen pouhý přelud,“ šeptal adam, který ho poznal.
„Mám pro vás návrh strážci,“ promluvil muž na koni hlubokým hlasm, ze kterého je mrazilo.
„Nemyslím si, že bychom si měli co říct?“ promluvil Adam jak nejpevněji dokázal.
„Přišel jsem pomoci Brianovi,“ muž mluvil klidně, bez jakékoliv stopy emocí.
„Jemu už nikdo nemůže pomoct a pochybuji, že zrovna ty, bys mu chtěl pomoct?“ osmelila se mel i přesto, že jí ten chlap nahánel hrůzu, už ho videla a ne jednou v jeho postoji bylo něco známého, něco velmi známého.
„Tušil jsem, že se ozveš Melindo.
„Nás nezlomíš! Briana jste sice zabili, ale nás nezlomíte,“ ozvala se alex, která se marně snažila o to, aby se jí netřásl hlas.
Rozesmálů se a jeho smích se nesl daleko a všude kolem se odráželů.
Vaše smrt je to poslední, co potřebuji.
„Brianovi nikdo nemůže pomoc,“ trvala na svém alex.
Ma jeho rtech hrál pobavený úsměv.
„Mohu takové věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou strážkyne.
„Mě nevydesíte a ani nás nedonutíte vašemi falešnými sliby!“
„Poznáváš tohoto mladíka melindi?!“ ukázal na nehybne stojícího mladíka.
Mel polkla, ale donutila se k odpovedi.
„Vypadá jako michael, ale je to jen vaše iluze!“
„skutečne? Polož sem prst,“ vyzval mladíka a ten na to místo položil svůj prostředníček.
Muž mu do něj zabodl nuž a Michael zakřičel a z rány začala vytékat krev.
„Stále si myslíš, že je to jen iluze?!“
„Michaele, ale jak, co jste s ním udelali?! Já myslela, že je mrtvý! Michaele! To jsem já Mel tvoje sestra.
On však na ní hleděl prazdných pohledem.
„Co jste s ním udělal! On za nic nemůže!“
„může být zase normální, může být zas jen človekem, ale něco za něco.
„ne! Neposlouchej ho! Nevnímej ho! Nenaslouchej mu!“
„Koho budeš poslouchat? Adama, který ti lže a neustále před tebou něco skrývá a nebo sama sebe? Můžu ti tvého pravda vrátit a stejne tak i vašeho přítele.
„Neposlouchej ho Mel. Cokoliv ti nabízí, cena je vždy vyšší.
„nech mě!“ mel ho odstrčila.
„Co za to chceš?!“ zeptala se pomalu.
„Jenom takovou maličkost. Dovedeme vás k zapovezené Síle a vy splníte svojí povinnost.
„Ne! To v žádném případe!“ vykřikl adam, ale Melinda mlčela.
„Melindo! Snad na něco takového ani nemyslíš?!“
„jak mohu veřit někomu jako jste vy?!“
„Nemůžeš, ale jak jsem řekl nemám v úmyslu vás zabít, to v žádném případe, takže jak se rozhodneš Melindo, pomůžeš svému bratrovim, napravíš svojí tehdejší chybu a zároven přivedeš zpet i Briana a to všechno jen za splnení vám předurčenému zavazku.
„o čem to mluvíš?!“ vyjela na něho ostře alex.
„vida. Vida, co se s ní stalo.
„Adam vám jistě řekl, že se musíte k Zapovezené síle dostat dřív než my, ale zcela jistě už vám neřekl, že jestliže se tak nestane do půlnoci 24 Prosince, stane se něco, co ani mi nechceme. Pokud však spojíme síly,podaří se nám jí najít včas a pak..,“
„pak udeláte z lidí své nástroje a přinutíte je vzdát se svého já.
„Přesne, ale bude to alespoň kontrolované, no jen se ho zeptejte.
„Je to pravda adame?!“
Adam sklopil oči.
„Je, ale je to….,“
„Věřila jsem ti. Všichni jsme ti veřili, je tu ještě něco, cos nám neřekl?!“
„Ne. Prosím Melindo. Nemohl jsem vám to říct, protože bych vás tím vystavil obrovskému tlaku, který byste nemuseli zvládnout a..
„mlč! Prostě jen mlč!“ přerušila ho Mem s třesoucím hlasem.
„a zase jim lžeš adame. S tímhle chceš proti nám bojovat, s nekým, kdo ti pořád lže, zatajuje pravdu.
„To je lež!“
„Skutečne? Skutečne se snažíš se všech sil najít cestu k Zapovezené sile?“
„Samozřejmě, že ano! Mě nedostaneš!“
„To není třeba. To zařídí tvé další tajemství.
„Vy víte, kde zapovezená Síla leží?!“
„Již docela blízko, vlastne jste kolem ni prošli, ale Adam se jí vyhnul, odešel odtamtud i s vámi.
„To jsou lži! Neposlouchejte ho!
„Ano. Adam se snaží zachránit svet, odvrátit hrozbu, napravit své předchozí selhání, ale má také strach, strach ze smrti.
„Co tíím chceš říct?!“
„No jen se ho zeptej, zeptej se ho, proč s vámi chodí v kruhu.
„Je to pravda?!“ zeptala se Mel a vpíjela své oči do adamových.
„je to značne složité…“
„mě nezajimá jak moc to je složité.
„Je pravda, co ten chlap říká, byli jsme u ní, byli jsme tam?!“
„Ano…,“ hlesl tiše.
Mel mu vrazila facku a pak se obrátila k tomu muži.
„Když udelám co chcete, vrátíte je zpet?“
„Ano. Vrátím je zpět.
„Mel nedělej to! Mrzí mě to. Mel jsem proste strach, jen jsen nebyl připravený, pokud bychom se k ní dostali příliš blízko…, zemřel bych.
„Celou dobu si s námi jen hraješ, ale s tím je konec.
„Mel! Prosím nedělej to! Mel je mi to líto! Ne nedělej to, neříkej to!“
„Udelám co budete chtít, jenom mi vratte bratra a a Briana, beztak tohle všechno byla jen lež a přetvářka.,“ a po domluvení pohlédla na Adama.

Už tak nenapínej - co se stane toho 24. prosince???

Tohle je konec první časti...

Mardevill před třemi lety
Muž, kterému mohlo být tak 40 let, vytrvale bušil do zdi a křičel.
Nikdo z těch, co stáli za zavřenými dveřmi, mu však nerozuměl.
Žádný z nich se neodvážil jít dovnitř a pokusit se ho uklidnit.
Muž mezitím začal do té zdi bušit ještě intenzivněji a po chvilce začal přejíždět prsty po stene, bylo mu jedno, že na té zdi potom zůstávají krvavé rýhy.
Ani tohle nikoho nepřinutilo pohnout se.
„Co se to děje?!“ u dvou mladých sester se objevil doktor a zdál být se velmi rozezlený.
„Pacient je velmi neklidný,“ konstatovala jedna z nich.
„Proč jste ho tedy neuklidnily?!“
„V tomhle stavu je velmi agresivní, snažily jsme se dovolat k zřízenci, ale žádný nereagoval.
„Takže ho tam raději necháte sebetrýznit?!“
„Ne. Samozřejmě, že ne, ale jak jsme už řekly, on je velmi…“
„Můžete jít. Jsem si jistý, že vás čekají jisté povinnosti.
„Ano pane doktore, ale nejsem si jistá, jestli je to nejlepší nápad, jít tam k němu sám, on se tu časem jistě někdo objeví a zklidní ho.“
„Už jsem řekl. Zvládnu ho. Vy dve se ihned vraťte na svá místa.“
„Ano pane doktore!“ obě dve odešly.
„To bylo až nečekaně lehké, což je tak trochu škoda,“ zamumlal tiše a potom do toho pokoje vstoupil.
Toho muže to však v jeho činnosti nezastavilo, dál pokračoval ve škrábání do zdi.
Doktor se k němu opatrně přiblížil.
Ty sestry měly pravdu. Choval se jako naprostý šílenec a slovo, co mu vycházela z úst, nedávala žádný smysl.
Tedy alespoň pro obyčejné lidi, on moc dobře rozuměl. Muž před ním, býval velmi váženým mnichem, ale jedné noci, se stalo něco, co ho naprosto změnilo.
Tu noc zničehonic zabil půlku mnichů a tu druhou zmrzačil.
To však nebylo to, co všechny velmi vyděsilo.
Zjistilo se totiž, že všem ať mrtvým nebo zmrzačeným mnichům, chybějí prsty, jak na rukou, tak na nohou.
Když ho konečně našli, seděl na zemi a blábolil něco řečí, kterou nikdo neznal.
Všichni zírali na jeho ústa, na ústa ze kterých kapala čerstvá krev. O několik okamžiku později, nalezli, zbývají prsty, měl je kolem sebe.
Když mu je chtěli vzít, bleskurychle vyskočil, několik z nich zranil a křičel něco ve smyslu, že je musí všechny sníst, že jen tak se dočká jistého spasení.
Někteří z toho byli zhnusení, dalším se udělalo špatně, ale ti, na které to tak nepůsobilo, mu všechny prsty vytrhly a pak ho povalili na zem..
Nedbali jeho mrskání, prskání, ani jeho výkřiku, že mu je nesmějí brát, že musí sníst určitý počet prstíků, aby byl před nimi v bezpečí.
Nejprve ho dovlekli na stanici, ale jakmile se všem začal sápat po jejich prstech, převezli ho na velmi zabezpečenou psychiatrickou kliniku.
Tam trávil 13 let, nikým nenavštěvován.
To se změnilo v den, kdy za ním přišel doktor, jehož oči byly úplně černé.
Muž se k němu ještě více přiblížil, ale nezdálo se, že by ho teď už jen tiše mumlající muž vnímal.
Přistoupil tedy až k němu a dotknul se ho.
Ani tohle však nezaznamenalo žádnou odezvu.
On však zůstával v naprostém klidu.
Moc dobře totiž věděl, co je potřeba udělat.
„Mistře. Myslím, že tu pro tebe něco mám,“ a hned jak domluvil, vytáhl z kapsy, několik čerstvě uřezaných prstů, z některých ještě kapala krev.
Myslím, že patří vám,“ promluvil znovu tentokrát tiše a poté mu ty prsty položil na semknutá kolena a poodstoupil stranou.
Asi minutu se nic nedělo, ale pak se ten muž nepatrně pohnul, ale ty prsty neskončily na zemi, podle křupavého zvuku, usoudil, že se mu teď právě převalují v ústech.
Bylo očividné, že tím značně pookřál. Po každém rozkousání slastně zamlaskal a za chvíli si už pochutnával na dalších.
Muž ho nechal sníst pět, poté luskl prsty a zbývající prsty zamrzly.
Sedící muž zaklel a obrátil své zarudlé oči, k muži, který mu je přinesl.
„Co po mě chcete?!“ jeho hlas zněl skřehotove tak nějak cize, ale nebylo divu, skoro třináct let neslyšel svůj hlas.
„Uklidni se mistře Laone. Ty prsty dostaneš zpět, ale budu za to něco chtít.
„Co by to mělo být?!“ otázal se po chvilce, ani se nesnažil zakrýt hladoví výraz a jeho krví podlité oči, zářily zvláštním jasem.
„Chci, abyste odpřísáhl věrnost, stal se jedním z nás.
Mnich se uchechtl a vzápětí vystřelila jeho ruka k prstům, ale „doktor“ na to byl připravený, takže s nimi včas ucuknul.
Mnich vztekle zavyl, ale znovu už se o to nepokusil.
„Je to jen na vás mistře. Čím dříve se nám podřídíte, tím rychleji se dostanete k prstům, po kterých tak toužíte.
„Jak můžu vedet, že to co mi tady říkáte je pravda, vždyť ani nejste lidská bytost.
„To nejsem,“ přisvědčil naprosto klidně.
„Stačí mi jen přísahat věrnost a pak můžete mít prstů, kolik jich jen budete chtít, ale nesmíte nikdy kvůli nim napadnout své spojence!“
Muž ze sebe vydal zklamaný povzdech, ale po chvilce se na toho druhého muže zadíval.
„Přísaháte, že si můžu vzít téměř všechny prsty a nebudu za to stíhaný?!“
„Přesně tak mistře. Nabízíme mnoho a chceme tak málo.
Mnich si olízl rty.
„Co jste vůbec zač?!“
„Vše se dozvíte. Takže se k nám připojíte?“
„Cokoliv je lepší, než život tady a pokud mě zbavíte těch snů…“
„ty sny potřebujeme, ale slibuji, že brzy pro vás nebudou přítěží.
Mnich na něj pochybovačně hleděl.
„Věřte mi,“ zašeptal ten muž a natáhl k němu své ruce.
„Co chcete dělat?!“
„tohle vám pomůže,“ druhý muž mu na každé jeho oko položil jeden svůj prst.
„Co to…,“ mnich se snažil těch jeho prstů zbavit, ale ty jako by byly k jeho víčkům přilepeny.
„Bude to jen chvilka,“ doneslo se mu k uchu a poté mu na ty víčka těmi prsty zatlačil a mnichem projela bolest, bolest, jakou ve svém dosavadním živote ještě nezažil.
Rozječel se a začal sebou škubat, ale toho muže to nevyvedlo z koncentráce a zatlačil na ta víčka, ještě více a bylo mu lhostejné, kolik bolestí to musí tomu mnichovi přinášet. Nevnímal ani kapky krve, které začaly z těch očí, dopadat na zem.
Znovu zvýšil svůj tlak a to už ten mnich řval a třásl se.
Muž ani teď nepolevil a vytrvale tlačil jeho oči dozadu. Poté přestal čekal asi minutu a pak dal své prsty pryč.
„Už je to hotové,“ oznámil klidně, jako by dělal nějakou běžnou věc.
Mnichovým tělem pulsovala nepředstavitelná bolest, ale během několika sekund si uvědomil, že může ty oči nejenom otevřít, ale že dokonce vidí, mnohem lépe nežli před chvilkou.
„Co jste mi to udělal?!“ chtěl vědět a hlas se mu přitom chvěl.
Muž mu pomohl vstát a dovedl ho k zrcadlu.
Zaskočený mnich zíral na své oči, které byly úplně černé.
„Co to…,“ začal, ale dál se nedostal, jelikož se otevřely dveře a dovnitř vpadly ti dve mladé sestry. Jedna z nich ukázala na „doktora“.
„Kdo jste a co jste tady dělal?!“
Muž si jí změřil pohrdlivým pohledem, jeho tvář nevyzařovala žádnou emoci.
„Ptám se vás, kdo jste?!“ ozvala se znovu, ale zůstávala na místě.
„Jsem doktor a přišel jsem za pacientem.
„Lžete! Doktor, za kterého se tady vydáváte, je už několik dní mrtvý, takže…,“ nemohla dál pokračovat, protože se u ní ten muž zčistajasna objevil, chytil jí za ruce, tvrdě jí přišlápl nohu, pohlédl jí do očí a poté začal něco šeptat“Snažila se ho zbavit anebo aspoň uhnout svýma očima, ale ani jedno se jí nedařilo, jako by jí paralyzoval.
Druhá žena chtěla začít křičet, ale mnich byl rychlejší, surově jí přitlačil ke zdi a začal jí olizovat prsty.
Mezitím ten muž dál paralyzoval onu sestru, která se už nebránila.
Nakonec od ní odstoupil a pokynul tomu mnichovi, který se jen velmi nerad od té druhé ženy odpoutal.
Jakmile byla ta žena volná, chtěla začít křičet, ale první žena jí povalila na zem, rukama jí roztrhla oblečení a začala jí vášnivě líbat.
Mnich se pobavené zachechtal a rozžvýkal přitom další prst, jako by to byla jen nějaká tyčinka.
„Pojďme. Čeká nás ještě mnoho práce.“
„S radostí se do ní pustím,“ zasmál se, olízl marně se bránící žene prsty u nohou a pak oba dva odešli.
O vteřinu později tam přiběhlo několik zřízenců a ty dvě od sebe odtrhly.
Žena, která na tu druhou zaútočila, začala vykřikovat.
„Musím se s ní pomilovat! Musím se s ní pomilovat, jen to mě před nimi ochrání, nechte mě, musím se s ní pomilovat! Musím se s ní pomilovat!“ srazili jí k zemi a spoutali do kazajky.

Co to to. Fakt blázni, jo?

Angela se prudce posadila. Šáhla si rukou na čelo, měla ho celé zpocené.
Několikrát se zhluboka nadechla.
Byli to už skoro dva dny, co se jí podařilo najít jednu strážkyni a zachránit jí před „Černýma“ očima, ale to bylo vše, co mohla udělat.
Její otec, který k nim patřil, jí držel doma. Nechal mezi lidi rozšířit, že je velmi nemocná a nikdo jí nesmí navštěvovat.
Vztekle udeřila rukou do polštáře.
Jistě, že se pokoušela utéct, ale nemělo to cenu, nemohla jim uniknout.
Všichni ti přisluhovači, měli přikázáno jí neublížit, ale ani jí za žádnou cenu nenechat utéct.
Zaskřípala zubama. Připadala si tak bezmocná.
Vzpomínala na dobu, před stotřiceti lety, kdy jí po celém tele, pulsovala nezměrná síla. To všechno však zmizelo v okamžiky, kdy se černým očím, podařilo rozeštvat strážce proti sobe.
Anabel byla zavražděná, Lisa a Patrik se přidali k ním a Adam…, bezděky stiskla obě dvě ruce v pěst.
Vybavili se jí vzpomínky na jejich krátký, ale velmi intenzivní vztah, který však možná zapříčinil to, že se mezi ně černé oči dostali.
Oba dva v okamžicích, když byli spolu, úplně zapomněli, že k něčemu takovému nemělo nikdy dojít. Strážce a jeho průvodce se měli navzájem respektovat, chránit, ale nic víc.
Oči se jí zalily slzami a rukama si ohmatala svoje tělo.
Ne, že by se jí nelíbilo. Bylo mladé, celkem pěkné, obdivované, ale bylo také velmi křehké a to byla velká nevýhoda, oproti tělu, ve kterém tehdy žila. Tehdy byla silná, hbitá, velmi rychlá, ale pokaždé, když průvodce zemře, zrodí se v jiném těle, ale se svým vědomím.
Tohle se už dělo mnoho a mnoho let, ale skutečnost, že se Adam stal znovu strážcem, jí velmi překvapila. Ještě zvláštnější bylo, že si všechno pamatoval,
Další tři se zrodili tak jak bylo předurčeno, ale Adam byl výjimka a ona netušila, proč tomu tak je.
S povzdechem vyhlédla z okna. Sníh padal stále hustěji, ale přisluhovače to neodradilo, dál hledali ty kamínky.
Znovu si povzdechla.
Nemohla uvěřit, že tady stojí a ztrácí čas. Neměla však na výběr.
V tuhle chvíli byla jen pouhou 16 letou holkou, která se tvářila, že se zajímá jen o modu, populární sportovce a večírky.
Hnusila se jí tahle přetvářka, ale bylo jí jasné, že jen tak, se vyhne všem potížím a bude moct pomáhat strážcům, jak to jen půjde
„Až doteď se jí to dařilo. Pokaždé se zrodila do bohaté a velmi vlivné rodiny, jejíž členové, neměli absolutně ponětí, kdo ve skutečnosti vlastne je.
To však neplatilo o jejím posledním zrození.
Na začátku to vypadalo, jako pokaždé, snad jen s tím rozdílem, že místo sester, měla bratra. V den jeho narození pro ni její otec přišel, vzal jí za ruku a usmíval se na ní.
Na povrchu byla jen desetiletou holčičkou, která byla ráda, že si jí její tatínek všiml, ale hluboko uvnitř sebe, byla smrti vyděšená, děsily jí jeho oči, oči, která byly dříve blankytně modré se měnily, až se staly úplně černými.
Její tehdejší desetileté já, tím bylo jen zmateno.
Hluboko uvnitř jí mezitím její strach sílil a prohloubil se ještě více, když se sklonil k jejímu uchu, do kterého jí zašeptal.
„Vím, kdo doopravdy jsi! Já to vím!“
Poté se zvedl a odešel a jeho desetiletá dcera, se ještě dobrých deset minut, třásla, Ačkoliv vůbec netušila, proč.
Přestože jí v následujících šesti letech nikdy neublížil, cítila na své tváři jeho pohledy, vnímala jeho mnohovýznamové úsměvy, které nebyly určeny pro dospívající dívku, ale pro tu, která se uvnitř ní ukrývala.
Celých šest let jí pečlivě sledoval, nedovolil jí, aby se stýkala s někým, kdo by jí mohl jakkoliv pomoci.
Byla tu tedy uvězněná a přestože jasně cítila, že byli nový strážci zrozeni, nemohla se odtud dostat, jinak jim pomoc, navést pro ní určenou strážkyni na správnou cestu.
Opravdu se snažila, ale pokaždé jí chytili.
Tušila, že strážkyni, by mohla být jedna ze studentek Beverly High, ale neměla absolutně ponětí, která by to mohla být.
Využila tedy příležitostí, že se Kevin Mills stal nejpopulárnějším a ona, jako nejpopulárnější dívka, předstírala, že ho chce, za každou cenu získat.
Hnusil se a nechápala, proč zrovna on.
Tak jako každý průvodce, tak i ona vycítila, že to on, bude dalším nositelem.
Bála se, že to není ten pravý, ale ona si ho vybrala, takže jí nezbývalo nic jiného, nežli to akceptovat.
Pozvala tedy všechny na večírek a modlila se, aby přišla i budoucí strážkyně, jen tam měla šanci, zjistit kdo to je a pokusit se jí navést na správnou cestu.
Takové večírky jí dodávaly větší svobodu, otec jí tak nehlídal.
Aby měla větší jistotu, přimíchala do každého drinku speciální prášek, po jehož pozření, se strážkyně svalí k zemi.
Nikdy by jí však nenapadlo, že to bude zrovna Alex…
Z myšlenek jí vytrhlo zabušení.
Než však stačila otevřít ústa, dveře se otevřely a dovnitř vešel její sedmiletý bratr.
„Co tady chceš?!“ vyštěkla na něho.
Ten se zastavil a ona si všimla, že začíná natahovat.
„Promiň. Mám blbou náladu.“
„Chtěl bych tí něco ukázat,“ řekl a jeho tvář se rozjasnila. Došlo jí, že to na ní jenom hrál.
Chtěla jho plácnout, ale upustila od toho, zajímalo jí, co jí může její sedmiletý bratr ukázat.
Nejspíš to zas bude nějaká blbost, ale pocit, že by to možná mohlo být něco, každou chvíli sílil.
Prošli několik pokojů, ve kterých byly rozvěšeny portréty členů jejich rodiny. Nejčastěji byl na nich Sven, její starší bratr, který k nim přišel později.
Bodlo jí u srdce, ale rozhodne to nebyl pocit ztráty, spíše osten nenávisti a pohrdaní.
Nakonec došli k nějakému oknu a její mladší bratr, pronesl.
„Koukej se,“ a Angela tak učinila a zmocnil se jí pocit, že se snad celé její tělo ocitlo v plamenech.
Nemohla uvěřit tomu, co právě viděla.
Strážci kráčeli bok po boku přisluhovačů Černých očí a nezdálo se, že by se to dělo proti jejich vůli.
„Je to moc hezké, že?!“ její bratr se na ní zazubil.

9 letý Brian kráčel po ulici. Vedle neho byl Rufus, který mel stále uši nastražené a každou chvilku výhrůžně vrčel.
„No tak už toho nech,“ Brian se zastavil a podrbal ho za uchem.
Rufovi to sice bylo příjemné, ale vrčet nepřestal.
Brian si povzdechl.
„Copak já vím, co chceš? Je mi jasné, že to jídlo, které jsme sehnali, ti asi není po chuti, ale je mi teprve devět a pak nehodlám krást a..,“ Rufus zavrčel a chytil jeho tričko do svých zubu.
„Hej! Co si myslíš, že děláš?!“
Rufus ho však nepustil, začal ho táhnout pryč.
„Nech toho! Co je to s tebou? Musíme si najít další jídlo,“ Brian se pokoušel osvobodit, ale jeho pes ho držel velmi pevně.
„No tak! Co je to s tebou!“
Rufus ho nepřestal táhnout pryč.
V tom Brian do někoho narazil.
Zvedl hlavu a celé jeho tělo zaplavil strach, nohy se mu malinko roztřásly.
Viděl toho muže asi jen dvakrát, ale takový obličej se nezapomíná.
Rufus ho pustil a chtěl na toho muže zaútočit, ale ten se rozmáchl železnou tyčí, udeřil Rufa do těla a ten odletěl o kus dál.
„Rufe!“ vykřikl Brian a chtěl se k němu rozeběhnout, ale ten muž mu silně zmáčknul rameno a otočil si ho k sobe.
Dětská tvář se zkřivila v bolestnou grimasu, ale na tom tomu muži nezáleželo.
„Pamatuješ si na mě, že jo?!“
Brian mlčel, jen se třásl.
„Pamatuješ si na mě?!“ hrubě s ním zatřásl.
„Ano,“ špitl tiše.
„Cos říkal?!“
Zná vás…,“ zopakoval trochu hlasitěji.
„Hodný chlapec,“ pohladil ho po vlasech, Briana z toho zamrazilo.
„Tvoje kurevská matka je mrtvá, ale to předpokládám, víš.
Brian vyděšeně přikývl.
„Je to velmi smutné, vlastně značně nepříjemné, tvoje matka mi něco dluží, něco, co mi asi už nedá, víš, co to je?!“
Brian zavrtěl hlavou.
„Peníze! Hodně peněz!“ jeho nehty se zaryly dítěti do ramene a to vykřiklo bolestí.
„Ty peníze potřebuji, to jistě chápeš.
„Já žádné nemám…,“ zavzlykal Brian, kterého ten tlak velmi bolel.
„Já vím, já vím, ale mám řešení, které by mohlo prospět nám oběma.
Brian k smrti vyděšený si uvědomil, že se právě počural.
No fuj! Muž mu vrazil facku a Brianova levá tvář, jako by se najednou ocitla v ohni.
„Koukám, že ti tady ten život na ulici nesvědčí, ale se mnou se to změní,“ i svou druhou ruku, zaryl do druhého ramene a Brian zaječel bolestí.
„Sklapni! Vezme tu na takové místo, na místo, kde budeš moct zaplatit matčiny dluhy.
„Já nic nemám…,“ vysoukal ze sebe bolestně Briam.
„Jsou lidé, kteří si myslí něco jiného,“ pohledem zaletěl k jeho zadečku.
„Takže pojďme,“ chytil ho za límec a začal ho táhnout dopředu.
Brian se nebránil, jednak byl k smrti vyděšený a jednak nemel nejmenší šanci.
Neušli však ani pět metrů, když se za nimi ozvalo zažrání.
Na okamžik ztuhl, ale pak s ním smýknul na zem a nakonec se otočil.
„Co tady chceš?!“ zeptal se a nasadil nejdrsnější tón, kterého byl schopný, ale vzhledem k tomu, že se mu třásly jak ruce, tak nohy, vyznělo to spíše směšně.
Muž v černém plášti pomalu seskočil z koně a změřil si toho chlapa pohrdlivým výrazem.
„Zůstaň na místě!“ zasípal chlap, co držel Briana.
Brian toho muže znal, ale nemohl si vybavit odkud.
Pohrdavý výraz vystřídal shovívavý možná, že také trochu pobavený.
„Já jsem svojí část dohody splnil, dostal si, co jsi chtěl, takže je čas, abys ty splnil tu svojí.
„Už ani krok! Rozmyslel jsem se,“ třásl se mu hlas, nedokázal hledět do těch úplně černých očí, probouzely v něm hrůzu.
„Takhle to nefunguje. My jsme ti něco nabídli a tys to přijal a zavázal ses stát jedním z nás.
„Rozmyslel jsem si to a už ani krok!“ zopakoval a přiložil nuž k Brianovu krku.
„Tohle by mě mělo zastavit?!“ z jeho hlasu čísel chlad.
„Ani krok! Přísahám, že toho kluka podříznu!“ ač se mu ta ruka, ve které mel nůž třásla, dokázal se donutit k přitlačení nože ke krku.
Brian bolestí usykl. Cítil ten nuž velmi blízko svého hrdla.
Nevěděl koho se má bát víc, jestli toho muže, co ho chtěl zabít a nebo muže, který k nim pomalu kráčel.
„Já to myslím vážně! Ještě jeden krok a podříznu ho! Vím kdo to je!“
„Tak to udělej,“ vybídl ho ten muž a udělal další krok.
„Přísahám! Zabiju ho!“ na čele mu vyrazil pot.
„No jen do toho,“ hlas přibližujícího se muže byl velmi klidný až lhostejný.
„Nenecháš ho zabít! Ne když je to…“
„Je mi to jedno,“ zopakoval ten muž a jeho oči se vpíjely do jeho.
„Já te varoval,“Brian vykřikl, marně se pokusil vysmyknout, muž mu podřízl hrdlo.
Brian vytřeštil oči a pak se svezl k zemi.
„Řekl sis o to,“ prohlásil spokojeně ten muž.
Druhý muž se zastavil, jeho pohled sklouzl na ležícího Briana a pak se zahleděl na muže, který ho zabil, a z jeho úst vyšla tato slova.
„Postarej se o něj!“
„Ke komu to mluvíš, ty nejsi on, ty jsi jen nějaký blázen,“ úlevně se rozchechtal, ale smích o o pár sekund později přešel, protože se mu něco zezadu zakouslo do hrdla, pomalilo ho to na zem.
Spatřil Rufa, kterému po tlame tekla krev.
„Co to…,“ zachroptěl, dotknul se rukou svého krku a uvědomil si, že ho má skrz na skrz prokousnutý a kolem něho je velká kaluž krve.
„Ale….,“ měl ve svých očích otázku.
Muž v plášti mu ukázal na své oči a jemu to došlo. Zpomalil jeho myšlení a ten zatracený pes mu mezitím prokousl hrdlo, ty zatracené oči…, otevřel ústa, chtěl na něho vychrlit nadávky, ale místo toho jen vychrlil krev a za chvilku bylo po něm.
„Na tebe je vždy spolehnutí,“ zašeptal Brianův otec a podrbal za uchem.
Rufus spokojeně zavrtěl ocasem.
„Vždycky si byl, věrný Rufe, vždycky,“ poté přistoupil k nehybné ležícímu Brianovi.
Pohladil ho nejprve po vlasem a pak mu položil svojí ruku na jeho krk, zamumlal několik slov a Brianův krk byl zas v pořádku, stejně tak i jeho oblečení bylo suché a čisté.
„Lehce do něho strčil a Brian se malinko pohnul.
Otočil se k Rufovi.
„Hlídej ho pořádně a nezapomeň, proč si s ním, co je tvoje povinnost, k čemu si byl stvořen.“
Rufus zaváhal, ale poté několikrát tiše zaštěkal.
„Já vím, že je na tebe spoleh,“ muž se usmál a poté se vyhoupl na kone a odjel.
Brian otevřel oči a hleděl na Rufa, který na něj přátelsky vrčel.
Neviděl jeho tlamu plné krve, neviděl jeho oči, které byly černé jako noc.
Natáhl se k němu a pohladil ho.
„Hezky jsem se prospal, Rufe.“

Brian to tedy vůbec nevěděl, co se s ním stalo.

Melinda se prudce posadila. V ústech cítila takovou nepříjemnou pachuť, ruce a nohy jí brněly, ale to co se jí zdálo, jí vyděsilo ze všeho nejvíc.
Pohledem zaletěla k Brianovi, který byl sice „živý“. Ale byl snad ještě zamlklejší, než kdykoliv předtím.
Její oči se střetly s Rufovými, a přestože je neměl úplně černé, měla pocit, jako by byla na minutu ochrnutá, neschopná jakéhokoliv pohybu.
Rufus na ní malinko vycenil zuby a pak se obrátil k Brianovi, který si bez zájmu pohrával s ping pongovým míčem.
„Všechno dobrý,“ uslyšela za sebou Adamův hlas.
„Jo,“ odvětila stroze a odtáhla se od něj.
„Mel. Prosím. Vím, že máš zlost a že chceš zachránit svého bratra, ale prosím…“
„Jsi jedním z nich, už nemusíš tu hru hrát,“ po těchto slovech se zvedla a odešla do koupelny, kterou jí přidělil Angelin otec.
„Já jsem s vámi, ale vy nejste se mnou,“ zašeptal Adam a pohlédl nahoru.
Obloha byla posetá těžkými mraky, mnohým by se mohlo zdát, že brzo začne hodné sněžit, ale on věděl, že jestli se odtud do šesti hodin, nedostanou, tak to, co bude padat z oblohy, rozhodne, nebude sníh.

Před 16 lety.
Nějaký muž přistoupil k jinému muži.
„Co tady chceš, Myslel jsem, že tě pověřili něčím jiným.
„Však také ano,“ zašeptal ten muž a poté mu do jeho rukou vložil miminko.
„Co s ní mám dělat? Poslední, co potřebuje je díte, ještě k tomu holka.
„Ta není pro tebe hlupáku!“
Muži s dítetem zčerněly oči, svaly se mu napnuly.
„Tohle už si příště nedovolíš!“
„Opravdu? Hlupáku!“
„Ty! Druhý muž ho chtěl uhodit, ale v tom se to miminko rozplakalo a on nechal ruku klesnout.
„Co s ní mám dělat?!“
„Předáš jí tomuto muži,“ první muž mu ukázal fotku muže.
„To mám k němu jen tak přijít a říct.
„Dobrý den tady máte dítě?!“
Po tváři muže, který mu předal díte se rozlil shovívavý úsměv.
„Nikdy jsem nepochyboval o tvém usudku, ale jsem si jistý, že pochopíš, co je potřeba udělat.
„Tohle už…,“ první muž se rozplynul.
„To je…., co mám s tebou dělat? Ty máš být jedna z nich, ty máš být ta, co nás má zastavit?!“
Miminko sebou spokojeně zavrnělo.
„ani nevím jak se jmenuješ, ale na tom nezáleží, však oni si tě už nějak pojmenují,“ zadíval se na tu fotku, byl na ní Melindin otec.
Ve stejné čtvrti o kus dál.
Nějaká zahalená žena přistoupila k muži, kterému se přes pravou tvář táhla čerstvá jizva.
Jakmile jí uviděl, pokusil se couvnout dozadu, ale ona se na tom místě objevila dřív, stejne tak na jiném a pak na dalším, kamkoliv se pohnul, tam byla i ona a držela něco v náručí.
„Můžeme si takhle hrát třeba do skonání světa, ale byl jsi vybrán…,“ promluvila velmi hlubokým hlasem, který se kolem nich odrážel jako ozvěna.
Muž se zachvěl. Modlil se, aby nebyl mezi vybranými, ale stalo se.
„Kdo je to? Holka anebo kluk?!“
„Přesvědč se sám,“ nyní zněl její hlas sykave.
Znovu ho zamrazilo, ale uvědomil si, že čím dříve si to díte, vezme, tím rychleji se jí zbaví.
Vzal si tedy od ní to miminko, měla tak ledové ruce.
„Tomuhle muži ho dones,“ promluvila znovu a tentokrát byl její hlas tichý.
Takže to byl kluk. Byl mu sveřen jeden ze strážců.
„Tenhle chlapík to díte nepříjme.“
„Ale ano přijme. Není to strážce.“
„Jak to, že to není strážce…,“
„Podívej se lépe,“ vyzvala ho a rukou se dotkla jeho ramene.
On bezdeky ucouvnul, měl pocit, že je její ruka neskutečně horká.
Miminko se neprobudilo.
Pohlédl na to díte.
„Bože můj. Chceš mi snad říct, že je to…“ ta žena tam už však nebyla.
„Nenávidím, když jí posílají za mnou, copak jsem se jim nějak protivil?!“ zamumlal a pak se na tu fotku zadíval, byl na ní Kevinův otec.
O tři bloky dál, ale pořád v té nejluxusnější části se nějaká žena opírala o lampičku.
Měla na sobe lehké, průsvitné šaty a to i přesto, že byla noc a byla slušná zima.
Zívla a zadívala se před sebe.
Kolem ní projelo auto, zatroubilo, ale nezastavilo.
Po chvilce projelo další a to sice zastavilo, ale vzápětí se zas rozjelo.
Po chvilce se tam objevilo další, dlouhá černá limuzina, ze které vystoupil nějaký vysoký muž v černém obleku a nesl cosi v naručí.
Ta žena se od té lampy odpoutala a pomalu se k němu přiblížila.
„Je to ona?!“ otázala se tiše.
Muž stroze přikývnul a předal jí miminko zabalené v růžovém.
„Ta je ale sladká, nechce se mi veřit, že je jednou z nich.
Muž jí do ruky vstisknul fotografii a poté se bez jediného slova otočil, nastoupil do limuzíny a odjel.
Ta žena si to miminko k sobe jednou rukou přitiskla a druhou mu zamávala.
„Ráda jsem vás tu viděla, přijďte zas.
Poté si tu fotku otočila k sobe.
Odmítave se zamračila, ale musela respektovat jejich nařízení.
Na té fotce byli rodiče Alex.
Na druhé straně města ve čtvrti kam slušní lidi nechodí, sedela na studených schodech žena, které mohlo být 30, ale kdekdo by jí soudil hodne přes padesát.
Tvář měla strhanou, oči podlité krví, vlasy rozchuchané.
Ozvaly se kroky težké a dunivé, ale jí to nechávalo chladnou.
Někdo se dotknul jejího ramene.
Neochotne zvedla hlavu, nepřekvapilo jí, když ho uviděla.
Když u ní byl naposledy, slíbil jí, že se vrátí.
Proklínala ten den, kdy ho poznala. Platil velmi slušne, ale jako by z ní vysaval život.
„Co tady chceš?“ zeptala se bez zájmu a chtěla zas sklonit hlavu, ale on jí rukou podepřel bradu a donutil jí se postavit.
„Postaráš se o něho,“ jeho slova byla tichá, ale jí se přesto vrývaly do mozku.
„Nechci se o něj starat. Jsem děvka a ne chuva.
Dotknul se svojí rukou jejího ramene a ona měla pocit, jako by jí tím paralyzoval celé tělo.
„Postaráš se o něj do jeho sedmi let,“ jeho hlas byl stále tichý, ale to přesto nezměnilo nic na tom, že jí po celém jejím těle probíhalo mrazení. Nemohla si pomoc, ale ten muž jí fascinoval. Vysoký, pevné rysy, bohaté vlasy, pronikavé oči, jen ten plášt jí vždycky trochu děsil. Nikdy si ho nesundalas když spolu souložili.
„Proč do jeho sedmi let?!“
„To není tvoje věc. Postarej se o něj,“ jeho oči se střetly s jejíma a jí se udělalo zle, najednou měla pocit, že bude brzo zvracet.
Ten pocit však zmizel stejně rychle, jako přišel.
Malinko od něho couvla, ty oči, které každou chvíli měnily barvu jí tak desili.
„Co s toho budu mít? Starat se o decko, to není jen tak.
Podal jí to miminko, které ona neobratne uchopila.
Po chvilce jí do volné ruky vtiskl svazek bankovek.
Přepočítala si je očima a muselůa zadržet dech.
„Kolik peněz nikdy v živote neměla a že měla pár bohatých klientů.
„Jak ho mám pojmenovat?!“
Muž miminko pohladil po tváři.
„On už má jméno.
„A jaká?!“ opravdu se v jeho přítomnosti cítila nesvá.
Jeho oči se změnily na hnědé a on řekl.
„Jmenuje se Brian a nezapomeň starej se o něj do jeho sedmi let.
„Jasně. Počkej ještě si musíme něco…, ujasnit dodala po několika vteřinové odmlce, ten muž tam už nebyl.
„Tak se na tebe kouknem Briane,“ zvedla ho do výšky.
„Všimla si, že má na krku malý hnědý otisk.
„Co to sakra je? Zlehka se ho dotkla a Brian se rozplakal, stejně tak Melinda, Alex a Kevin.

Chudák malý.

Kdo?

No přece Brian.

Pročpak? Kvůli tomu jakou dostal matku?

O tři hodiny později přecházel Adam nervózně sem a tam.
Mraz kolem nich, každou hodinu přituhoval, sněžilo stále víc a víc, mraky se stávaly temnějšími, ale nezdálo se, že by to Melindu a ostatní nějak znervózňovalo.
Olíznul si rty. Chápal důvody jejich chování vůči němu, v duchu sám sebe proklínal za to, že podlehl své touze své sobeckosti, ale teď byl připravený, to všechno obětovat, všechno ztratit, jen aby oni nedosáhli toho, o co se snaží.
Zahlédl Melindu, která se k němu pomalu blížila.
Vydal se k ní, ale ona změnila směr.
„Melindo. Musíme si promluvit,“ zavolal na ní, ale ona se nezastavila.,
„Melindo!“ Adam zrychlil krok a chytil jí za ruku.
„Vyškubla se mu.
„Nech mě. Svého si dosáhnul!“
„Mel! Chápu, že se na mě zlobíš a je mi to vážně líto, ale jsem ochotný, všechno obětovat, nejdůležitější je, abychom jim zabráni získat přístup k Zapovězené síle!“
Vytrhla se mu.
„Už ti nemůžu věřit. Každé tvé slovo může být lží,“ chtěla pokračovat, ale on jí znovu zadržel.
„Mluvím pravdu. Musíme se odtud dostat, nemůžeš přece všechno zahodit, všechno ophrozit, jen kvůli tomu, že jsem se zachoval zbaběle.“
„Nech mě na pokoji,“ Mel ho od sebe odstrčila a Adam si všimnul, že se k nim blíží Michael.
„Nejsem jediný, kdo myslí sobecky sám na sebe.“
„To je něco jiného,“ odsekla.
„Ne to teda není. Nesmíš to udělat, jen proto, že mají ve své moci tvého bratra.
„Dostali ho kvůli mně, a jestli je šance, že ho nechají být…“
„Nic takového neexistuje, nikdy ho nenechají, jenom vás k tomu využijí, musíme odtud utéct a najít Zapovězenou sílu sami a…“
„Zmlkni už!“ zavrčela Mel a potom vyšla vstříc svému bratrovi.
„Ten se od ní zastavil asi dva metry a zahleděl se na ní.
Oči mel černé a ve tváři prázdný výraz.
„Již vás očekávají,“ promluvil bezbarvým hlasem.
„Michaele! To jsem já tvoje sestra Mel.“
„Již vás očekávají, kameny jsou rozmístněný.“
„Michaele,“ v jejím hlase zaznívala zoufalost.
Čekají na vás,“ zopakoval?“ pak se obrátil a odešel.
„Michaele!“ chtěla jít za ním, ale Adam jí znovu zadržel.
„Říkal jsem ti to! Nikdy je nenechají odejít!“
„Nech mě být!“ zaječela Mel a rozeběhla se za svým bratrem, ale ten na její slova ani doteky nereagoval.
Adam chtěl jít za ním, když se ozvalo.
„Chceš jí odtud dostat?!“
„Adam se pomalu otočil a uviděl Angelu, která byla přitisknutá ke zdi.
Beze slova přikývl.
Angela se kolem sebe rozhlédla a pak se odlepila od stěny
„Jestli je chceš odtud dostat dřív, než nad vámi převezmou moc ty kameny, znovu se kolem sebe rozhlédla, musíš zabít jejího bratra.“
„Tohle přece nemůžeš myslet vážně!“
„Jinak je odsud nedostaneš, ona neopustí svého bratra, ne když jí tolik tíží svědomí.“
„Přece nezabiju jejího bratra! To mě potom bude nenávidět.
„Nenávist bude nic oproti záchraně světa.“
„Musí existovat jiná cesta!“
„Jistě můžeš se jí znovu a znovu pokoušet přemlouvat, ale máš už jen dvě hodiny a já si nemyslím, že by jí jakákoliv slova, přinutila změnit názor.
Adam si prohrábl vlasy.
„Nemůžu přece zabít jejího bratra!“
Angela se kolem sebe znovu rozhlédla, jako by se něčeho bála.“
„Sám víš ze všech nejlépe, že jakmile odbije 11 hodina, všechny ty kameny nad vámi převezmou kontrolu a Černé oči vás budou mít pod naprostou kontrolou a pak už je nic nezastaví!“
„Je to její bratr,“ zašeptal Adam.
„Já vím, ale jen jeho smrt vás může dostat z jejich moci,“ zašeptala Angela a stáhla se dozadu.
Adam pohlédl před sebe a spatřil, jak se k němu blíží Michael, pomalým krokem, jako by bez života, nezdálo se, že by vnímal cokoliv kolem sebe.
„Nebude to jako vražda, vlastně mu tím přinesu vysvobození, jestli to Mel a ostatní, odtud dostane, jsem připravený na to, co přijde,“ poté se chtěl pohnout vpřed, ale v tom vzduch prořízl vyděšený výkřik, který přicházel za jeho zády.
Otočil se a spatřil dva muže, jak vláčejí Angelu pryč.
„Angelo!“ chtěl se k ním rozeběhnout, ale v ten samý moment před něj skočil Rufus.
„Uhni mi z cesty,“ Adam ho chtěl obejít, ale Rufus mu to nedovolil.
„Udělej, co je třeba,“ donesl se k němu Angelin výkřik.
„Nech mě! Myslel jsem, že si na naší straně!“ znovu se ho pokusil obejít, alůe Rufus vrčel, cenil na něj své zuby.
„Vypadni,“ Adam ho chtěl kopnout, ale Rufus byl rychlejší,“ vrhl se na něj a srazil ho na zem, zubami se zaryl do košile, ale neprotrhl jí.
„Nech mě!“ Adam se ho marně snažil zbavit.
Udělej, co musíš, udělej, co musíš, nedovol jim to, nedovol jim, aby vás ty kameny ovládly, pospěš si, pospěš si Adame…,“ Angelin hlas zanikl v ženském jekotu v jejím vlastním jekotu.
„Angelo!“ sebral všechny své síly, ale Rufuse se mu i tak nepodařilo setřást, Rufusovi zářily oči.
Já jsem to tušil, tušil jsem, co jsi zač, Alex měla pravdu, nechal si zabít nevinnou ženu…!“ Adama společně s Rufusem ozářilo jasné červené světlo a Adamova víčka zaškubala, jeho oči se na několik vteřin staly černými.
Po chvilce zas byly normální a on zprudka oddechoval, všechny svaly ho bolely a Rufus ho stále držel na zemi.
„Nech ho nám,“ ozval se nějaký mužský hlas.
Rufus ho pustil a pomalu se otočil.
Hleděl na nějakého poměrně vysokého a svalnatého muže.
„Já už se o něj postarám, dovedu ho k ostatním,“ a po těchto a slovech se k Adamovi, který se pomalu zvedal, přiblížil.
Rufus ustoupil stranou, oči mu stále zářily.
„Hodné psisko,“ pochválil ho ironicky ten muž a přistoupil k Adamovi, který se cítil neuvěřitelně slabý tak slabý, že ani nedokázal pozvednout ruce.
„To přece..,, ale co za pár hodin už na tom nebude záležet,“ promluvil ten muž a chtěl ho uchopit za ruku, ale Rufus na něho ze strany skočil a zakousl se mu do krku.
Muž zaječel, pokusil se Rufa zasáhnout, ale ten se ještě více zakousnul a muž se skácel k zemi.
Rufus se od něho odtrhl a obrátil se k Adamovi, který na to zíral a nebyl schopný pochopit, co se právě stalo.
Chvíli zíral na Rufa, který mel tlamu plnou krve, chvíli na toho muže, který se svíjel na zemi, lapajíc po dechu, proud krve tekoucí z jeho krku naznačoval, že mu Rufus prokousl krční tepnu.
Rufus jehož oči teď byly naprosto normální k němu přiskočil, zakousl se mu do nohavice a začal ho táhnout pryč, Adam se nebránil, o několik vteřin později se kolem toho muže začala tvořit jakási černá hmota a rozlézala se i do míst, ve kterých ještě před chvíli stál Adam, ozvalo se zasyčení, a když ta hmota zmizela, byla celá ta země spálená.
Oblohu znovu prozářilo jasné rudé místo a všem pěti na několik okamžiků opět zčernaly oči.
Rufovi trvalo několik minut, než se mu podařilo dotáhnout Adama k ostatním.
Melinda se na něho dívala, ale ani ona ani Brian či Alex, neměli normální oči a jejich tváře byly nehybné.
K Rufovi se sklonil nějaký muž.
„Hodný,“ a poté přešel k těm čtyřem a navzájem jim svázal ruce.
„Omlouvám se, ale jinak to nejde, už tady nemůžete zůstat, musíme se odtud dostat, musíte najít Zapovězenou Sílu jako strážci a ne jako jejich loutky, tak to aspoň tvrdil muj mistr a já mu veřím.
Rufus začal výhrůžně vrčet, celý se napjal.
„Já vím Rufe, já vím,“ uklidňoval ho ten muž, ale Rufus nepřestal vrčet a cenit zuby.
„Je mi líto, ale už ji nemůžeme pomoct,“ zašeptal ten muž a pak zatáhal za provaz a všichni čtyři se pohnuli vpřed .
Podařilo se mu je přinutit k dalšímu kroku, stále o sobe nevěděli, záře na nebi přetrvávala déle, než to původně vypadalo, ale v dalším pohybu, jim zabránilo vynoření ženy přímo před nimi.
Byla to Angela, ale její oči byly černé její tvář pobledlá, oblečení mela potrhané na nohou a rukou mela krev.
„Už ani krok Atane,“ promluvila bezbarvým hlasem.
„Je mi to moc líto Angelo!“
„Už ani krok,“ opakovala bezbarvě Angela a její černé oči na něho hleděly tak, jako by ho nevnímaly.“
„Nenuť mě to udělat Angelo, byla dobrou spojenkyni.
Angela nehnula ve tváři jediným svalem, natáhla svojí ruku vpřed a potřetí zopakovala.
„Už ani krok Atane.
„Atan jí chtěl odstrčit, ale její ruka vystřelila k jeho krku.
Tušil, o co jí jde, byl si jistý, že jakmile by své prsty zaryla do jeho krku, nebylo by už uniku a tak udělal, co musel udělat, jeho pravá ruka se vymrštila vpřed, zasáhla její břicho.
Angela vyhekla, ale to jí nezastavilo a k němu dolehly kroky, blížili se ostatní.
Atanovi se v očích zaleskly oči, naposledy se na ní podívala a pak se mu jeho pravá ruka otevřela a bylo v ní bílé světlo.
Angela sebou škubla, ale on si jí k sobe přitáhnul, jednou rukou jí otevřel ústa a druhou jí tam ono světlo vložil.
Ona se po něm ohnala, její ostré nehty jen o kousíček minula jeho tvář, chtěla couvnout dozadu, ale celým jejím tělem prostupovalo světlo, které se stávalo víc a víc intenzivnější a ona po několika vteřinách skrz naskrz zářila a během chvíle se jí z těla odloupla kůže a nakonec z ní zbyl jen černý práh.
„Miloval jsem tě a nikdy na tebe nezapomenu,“ pronesl v duchu a pak znovu chopil za provaz a táhl všechny čtyři pryč, rudá záře na obloze stále zářila a zástup lidí s očima černých jako noc se zvětšoval a zvětšoval a všichni do jednoho měli prázdné tváře.
Rufus vrčel, ohlížel se na všechny strany.
Atan se zastavil a ohlédl se za sebe, uvědomil si, že se k němu blíží asi tak 30 lidí zezadu a dalších čtyřicet lidí zepředu a do strany nemohl, tam byly vedle sebe poskládány ty kamínky, byly sice malý, ale když jich byl dostatečný počet nejen, že ovlivňovaly strážce, ale také eliminovaly jakékoliv schopnosti.
vzhledl k nebi, nohy ho studily, bylo mu jasné, že tady svojí moc užít nemůže, ale to neznamenalo, že by se hodlal vzdát, ti strážci se odtud, museli dostat stůj, co stůj, ale čas se rychle krátil a všichni ti lidé byli blíž a blíž a z dálky k němu doléhaly zvuky kopyt, to mohlo znamenat jen jediné, pohlédl na Rufuse.
„Dostaň je odtud, na tebe nevztáhnou ruku.“
Rufus nesouhlasně zavrčel.
„Udělej, co jsem ti řekl, už zbývají jenom dvě hodiny, rychle Rufusi!“
Rufus souhlasně zavrčel, chňapnul po provaze a začal všechny čtyři táhnout pryč, skrz všechny ti lidi a ti se před ním rozestupovali, jako by se ho snad štítili.
Doléhal k nim nějaký vzteklý mužský hlas, ale nikdo z nich ho nezastavil, ani se ho nedotknul a tak mohl Rufus i se strážci zmizet v lese.
Atan se pokusil proniknout, ale všichni ti lidé se na sebe namačkali tak, že skrz ne proste, nemohl, nemohl je uhodit, nemohl je kopnout, nemohl je srazit k zemi, necítil žádnou sílu a lidé ho začali tlačit tem, kteří přicházeli z druhé strany.
„Odpuste mi mistře selhal sem,“ modlil se v duchu.
„Naopak Atane, naopak,“ ozvalo se mu v mysli a pak všechno kolem zčernalo a do jeho těla vstoupila bolest, bolest, kterou nikdy předtím nezažil a jeho oči se pomalu, ale jistě měnily v černé a on nemohl nic dělat.
Nakonec byl dokončen přerod, a když otevřel oči, pohlédl na vysokého muže v černém plášti a bezbarvé se zeptal.
„Co poroučíš, můj pane?“
„Najdi toho psa, přived mi strážce.“
„Atan se uklonil a odešel.
Jezdec se otočil k ostatním.
„Nechejte kameny zářit, jejich moci nemůžou uniknout.
Zahleděl se vpřed jako by je viděl před sebou a po tváři se mu rozlil chladný úšklebek, který se ještě více rozšířil, když na jeho hlavu stejně tak i na hlavu všech, začaly dopadat černé vločky.

Většinou se předpokládá, když je zima, budou padat bílé vločky, ale budiž. Asi v tom bude nějaká černá magie.

Janča vetšinou jo, ale tady je to trochu jiné.

Po několika minutách ta záře pohasla a všichni čtyři se začali pomalu probírat.
Jako první se probral Adam. Trvalo mu několik vteřin, nežli se vzpamatoval.-
Zamrkal a nechápavě se kolem sebe rozhlížel.
Nemel tušení kde to je, ani co tady dělá a už vůbec neznal nikoho z těch, co stáli kolem něho. Ty holky mu připadaly známé, ale toho bledého mladíka, jistě nikdy ve svém životě neviděl.
Ozvalo se zavrčení a on nadskočil.
Rufus se k němu přiblížil.
„Vypadni odemne,“ ohnal se po něm rukou, ale Rufa to nezastrašilo, vycenil na něj své ostré zuby a Adam si všimnul, že má Rufus na zubech krev.
Zamrazilo. Nedokázal si vzpomenout, jestli s ním má něco společného, jestli je to snad jeho či jiná krev.
Rufus znovu zavrčel a chytil ho zuby za rukáv.
Adam se mu s prudkým trhnutím vytrhl, z toho psa šla hrůza.
Ustoupil od něj a ze země sebral klacek.
„zkus se ke mě jenom přiblížit!“ pohrozil mu.
Rufus na něj hleděl, ale nezdálo se, že by měl v úmyslu cokoliv podniknout.
„Musím se dostat domu, rodiče už o mě budou mít jistě strach,“ blesklo Adamovi hlavou a chtěl odejít, ale v tom se pohnula Alex a on do ní narazil.
Oba dva spadli na zem.
„Au! Nemůžeš davat pozor ty nemerhlo,“ obořila se na něho Alex.
„To ty ses mi tam připletla,“ zavrčel Adam a postavil se.
„Já jsem nebyla ta, co tak neschopně couval?“ zavrčela pro změnu Alex a pak se kolem sebe rozhlédla.
„Kde to vlastne jsem, co tady dělám, jsi snad nějaký úchyl, co mě unesl?!“
Adam jí přejel pohledem.
„To bych si dal. Vůbec tě neznám, stejně jako tamtu holku a tamtoho divně vyhlížejícího kluka.“
„Jo. Máš pravdu. Přijde mi nějaký divný, nemám z něho dobrý pocit, ale ta holka je mi povědomá.“
„To mě taky, ale není to zas tak podstatné, jestli dovolíš, rád bych odtud odešel, doma mě už jistě hledají.
Alex si opovržlivě odfrkla.
Kolik ti je, že se staráš, jestli tě někdo shání či nikoliv.“
„Tobe potom nic není, takže jestli dovolíš…“
„S radostí. Nechápu, jak jsem se vůbec mohla ocitnout v blízkosti takového maminčina mazlíčka!“
Adamovi se zalesklo v očích, ale nakonec se rozhodl její poznámku ignorovat a chtěl kolem ní projít, ale do cesdty se mu postavil Rufus.
„Uhni mi z cesty!“ poručil mu, ale Rufus se ani nehnul.
„Říkám ti, abys mi uhnul z cesty!“
Ani tentokrát se Rufus nehnul, jen na něj hleděl a tiše přitom vrčel.
Řekl jsem ti, ať mě necháš projít!“ Adam chtěl do Rufa kopnout, ale zastavila ho čísi ruka.
Otočil se a spatřil Briana, který mel ve tváři zdravou barvu.
„Nech me na pokoji,“ Adam se mu vytrhl a chystal se Rufa znovu kopnout, ale i tentokrát ho Brian zadržel.
„Toho psa se nedotkneš,“ mel nezvykle hluboký hlas.
„Je to snad tvůj čokl?!“
„Nevím. Nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděl.“
Takže zmizni, já se chci odtud dostat!“ Brian ho však nepustil.
„Říkám ti to znovu a naposled, toho psa se nedotkneš!“
Adam do něho strčil, ale Brian si uchoval rovnováhu.
„Nevím, co máš za problém, ani proč jsem tu s někým takovým, ale nikdo mi nebude poroučet a jestli to zatracené psisko neustoupí, tak ho k tomu donutím:“
Brian se na něj vyzývavě zahleděl.
„Jestli mu chceš ublížit, musíš se dostat nejprve předeme.
Adam mu oplatil pohled.
„Beze všeho. Takové jako ty vyřídím raz dva.
„Mohli byste toho vy dva blbečci nechat?!“ ozvala se Alex,. Ale oba dva jí ignorovali.
„Tak pojď, pojď se předvést, jak mě dostaneš,“ vyzval ho Brian a zaujal bojové postavení.
Adam se ušklíbl, vyhrnul si rukávy, ale než se mohli do sebe pustit, znovu se mezi ne připletla Alex.
„Nechte toho vy pitomci!“
Ty se do toho neplet,“ zachrčel Brian, ale Alex nehodlala ustoupit.
„V tom s ním souhlasím, vypadni, manekýnko!“
Alex zaťala pěsti.
„Já nejsem žádná manekýnka, ty jeden podelanej blbečku!“ zatímco to ze sebe chrlila, oba dva užasle zírali na její tělo, kolem kterého se začali tvořit modré jiskřičky.
Oba dva udělali krok dozadu.
„Co jsi sakra zač?!“ vyhrkl Adam.
„O čem to …?!“ začala Alex, ale o několik vteřin později, všechny ozářila rudá záře a všichni tři znehybněli, oči se jim staly černými, aby vzápětí zas získaly svojí obvyklou barvu.
Jako první se probrala alex a hned jí padl pohled na ležící Melindu.
„Melindo!“ vykřikla a přiskočila k ní.
„Melindo! Prober se! No tak se prober!“
„Kluci! S Mel něco je, co se stalo Rufe, ublížil jí někdo, no tak Mel!“ Mel se však neprobírala, měla stále zavřené oči.
„Dýchá, ale nemůžu jí probudit, co se to děje, proč si nemůžu vzpomenout, co se udalo za posledních několik minut?!“
„Uklidni se Alex,“ snažil se uklidnit Adam, ale ona ho hystericky odstrčila a znovu zatřásla s Mel, opět bezvýsledně.
Brian se k nim pomalu přiblížil, ve tváři byl opět bledý a v jeho očích, nebyla žádná jiskra.
„Ustup?“ Adam zaujal Alexenino místo, ale ani on jí nedokázal probrat.
„Vím, že se na mě zlobíš a máš na to jistě právo, ale my te tady potřebujeme, no tak se vrať se, musíme se tam dostat dřív než oni, ale bez tebe to nepůjde, prober se prosím, no tgak Mel, prober se!“ nic se nestalo, byla naživu, ale stále se neprobrala.
„Tenhle sníh se mi nelíbí,“ ozvala se tiše Alex, která si prohlížela černý sníh na své dlani.
Adam se zachmuřil.
„Bude to ještě horší, musíme jí nějak přivést zpátky.“
„Ale jak?!“ Alex rozhodila rukama.
„Já nevím, ale…,“ další Adamova slova, zanikla v Rufove štěkotu, který byl značně zuřivý.
Oba dva vstali a podívali se na Briana, tren jen pokrčil rameny.
Rufus nepřestával štekat a oni si všimnuli, že se k ním blíží nějaká mužská postava.
„To je přece Atan! Proč na něho šteká?!“ nechápala Alex.
„To nevím, jdu to zjistit,“ jakmile však Adam udělal krok, rudá záře kolem nich pohasla a všichni tři opět ztuhli, jejich oči zas získaly jinou barvu.
Rufus nepřestal štěkat, byl celý napjatý, v očích mu zářilo jakési světlo, ale to Atana nezastavilo, byl každou vteřinou blíž a blíž, Rufus se na něho vrhl, pokusil se ho srazit k zemi, ale Atan ho odhodil bílým bleskem a on odletěl o kus dál a při dopadu bolestně zakňučel.
Jako by to ty tři probralo, všichni naráz otevřeli oči a v očích se jim zračil děs a zmatenost.
„Kde to jsem, co tady dělám, proč nejsem doma, co je tenhle chlap zač?!“ ptali se jeden přes druhého.
„Musím vás přivést zpět,“ promluvil Atan dutým hlasem.
Alex sebou trhla a zároveň odskočila od Adama.
„Nemám tušení, kdo seš anebo co chceš, ale nech mě na pokoji!“
„O někoho takového mám zrovna zájem, co je zač ten chlap?!“
„Mě je to jedno, vím jen, že se mi vůbec nelíbí,“ ozval se Brian, jehož obličej opět vypadal zdravě.
Ozvalo se zakňučení, ale nikdo z nich tomu nevěnoval pozornost, všichni zírali na muže před sebou.
Atan sepjal ruce a začal v nich cosi vytvářet.
„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zamumlal stísněně Adam.
„Ty jeden strašpytle,“ rýpla si Alex, ale i ona cítila, jak se jí svírá žaludek.
„Musím vás přivést zpátky,“ promluvil znovu Atan a poté ze svých rukou cosi vypustil.
Kolem těch tří se ovinul bílý velmi pevný provaz, který se sám od sebe utahoval.
„Co to má být, co je to…,“ Adam se marně snažil toho provazu zbavit, stejně tak Alex i Brian, provaz se utahoval víc a víc a jim se začalo špatně dýchat a bylo to horší a horší, až nakonec všichni tři ztratili vědomí a složila se k zemi, provaz kolem nich se sám rozvázal.
Atan k nim pomalu přistoupil, upřel na ně svůj pohled, chystal se přenést do místa, ze kterého utekli, ale v tu chvíli se mu zakousl Rufus do ruky.
Nebyl to tak silný stisk, jakého byl Rufus obvykle schopen, ale stačil na to, aby Atan zavrávoral, před očima se mu udělaly mžitky a on se svalil k zemi.
Rufus, kterému z boku tekla krev, tiše zakňučel a pak se zahleděl ke kamínkům, které měli všichni čtyři na krku.
Nejprve začal zářit Melindin, pak Adamův, následoval Brianův a nakonec Alexin.
Rufus přišel nejprve k Melinde a zatnul do jejího kamínku zuby, jak nejsilněji dokázal, ale to zranění bylo velké, krve z něho vytékalo stále víc a víc, ale on se i přesto nevzal a strhnutím z ní ten kamínek serval, jakmile dopadl na zem, jeho záře pohasla a Melinda se pohnula.
Pomalu přešel k Brianovi, jehož kamínek snad zářil ze všech nejvíc, uchopil ho do tlamy, nedbajíc toho, že se stal velmi teplým a pevným škubnutím mu ho serval z krku a i tento kamínek pohasl a Brian se pohnul.
Rufusovi oči se naplnily krví a krev mu začala vytékat i z huby, přestával cítit pravou pracku, ale to ho nezastavilo, přešel k Adamovi, jehož kamínek byl pro změnu zas velmi studený, ale rufus škubnul a kamínek stejně jako ti předchozí dva skončil na zemi a jeho zář pohasla, Adam cosi zamumlal.
Jakmile se pomalu velmi šouravě přiblížil k ležící Alex, jako by se do něj v následujících vteřinách zabodlo tisíce jehliček, které zasáhly snad každý centimetr jeho těla, ale ani to Rufa nezastavilo, přestože už skoro necítil své zuby, tlapy se mu podlamovaly a krev mu začala téct, z několika dalších míst, zakousl se jako už po několikáté do toho kamínku, ale tentokrát se mu ho nepodařilo strhnout ani na poprvé ani na podruhé a ani na potřetí a síla ho opouštěla mnohem rychleji, než před několika vteřinami, cítil, jak celý hoří, jako by ho snad zevnitř cosi rozežíralo, ale on to zkusil znovu a tentokrát se mu ho konečne podařilo strhnout z jejího krku, ale už ho nedokázal vyplivnout tak jako ostatní, bolestně zakňučel, olízl nehybného Atana a pak se svalil na zem.
Trvalo to déle než u ostatních, ale nakonec se pohla i Alex.

Zářící kamínky - super.

Melinda se probudila. Jakmile pootočila hlavu vykřikla.
Briane! Alex! Adame, Atane vstávejte!“
„Co se děje, kde to jsem?!“ mumlala alex, ale posadila se.
„Co se stalo Melindo?“ zeptala se jí Adam.
Melinda na něho pohlédla. Vzpomněla si, co jim udělal, ale zahodila to, teď už na tom nezáleželo, někdo je sem odtáhl, což znamenalo, že by měli držet spolu.
Mlčky ukázala na ležícího Rufuse.
Proboha,“ Adam se obrátil na Briana, který nic neříkal, jen na něho hleděl, jeho tvář byla jak z kamene.
„Briane,“ Melinda se k němu chtěla přiblížit, ale on jí zarazil.
Zemřel tak, jak vždycky chtěl?“ zamumlal téměř neslyšitelně.
„Třeba ještě není mrtvý,“ ozvala se k překvapení všech Alex.
Všichni se na ní podívali.
Teď není vhodný čas na tvojí averzi Alex.“
„Já., už dávno to neplatí. Ještě stále mě z něho mrazí, ale teď když vím, že je na naší straně.“
„Když byl na naší straně,“ opravil jí Adam.
„Ne. Já říkám, když je na naší straně, on není mrtvý,“ poté se k němu sklonila a pohladila ho.
„Děkuju moc Rufe a promiň, že jsem na tebe byla taková.
Ozvalo se slabé zakňučení a všichni sebou trhli.
Melinda pohlédla na Brianovu tvář, ale ta nejevila žádné změny, bylo to trochu znepokojující.“
„Můžeš se postavit, jsi někde zraněný?!“ Adam ho prohlédl, ale nenašel žádné viditelné známky.
„Tak proč se nemůže hnout?!“ vyslovila Alex hlasitě otázku, kterou si pokládala ona a Mel.
Adam bezradně pokrčil rameny.
„Nevím. Není zraněný, ale přesto se nemůže hýbat.“
„Myslíš, že ho někdo otrávil?“ zeptala se tiše Mel a pohlédla na Briana, ale opět se nesetkala s žádnou reakcí.
„Je to s ním horší a horší, kéž bych mu mohla nějak pomoct.
„Já taky.“
Mel se na ní překvapeně zahleděla.
„Tohle mi znělo, jako by ti na něm záleželo víc, než jako na kamarádovi, spojencovi.
„dej mi pokoj. Jenom mi zachránil život, nám všem zachránil život, to je celý.
„No. Jak myslíš,“ Mel se přesunula k Atanovi, který se neprobral.
„Jak se ten sem dostal?!“
„Tak to opravdu netuším, ale co na tom záleží, třeba bude moct pomoct Rufovi.
Melinda se na ležícího Atana zadívala.
Mela takový nutkavý pocit, že se s ním v nedávné době setkala, ale nedokázala si nic vybavit.
Poslední na co si vzpomínala, bylo, jak mluví s Adamem, jak se jí snaží omluvit, ospravedlnit, mimoděk zatnula ruce v pěst, následně potřásla hlavou.
Musí na to přestat myslet, i ona se zachovala sobecky, přesne, jak řekl.
„Kde je Kevin ?Kevin blbeček?!“
„Alex! Takhle bys neměla mluvit.“
„Proč? Jen proto, že on byl vybraň, že je tím nositelem, kterého bychom měli obskakovat? Ten šmejd si nic takového nezaslouží, ne potom, co mě tak ponížil a co jim dal ten drahokam, jen proto, aby mel od nich klid!“
„Chápu tě, ale my ho musíme najít, dostat ho odtamtud.“
„Kvůli němu riskovat své životy? Tak to ani náhodou!“
Mel pohlédla na Adama, ale ten jen nechápavě pokrčil rameny, ani on netušil, co se to s Alex děje, ale ať to bylo cokoliv, ovlivňovalo to je všechny.
„Proč se neprobouzí, je snad mrtvý?!“
„Ne. Aspoň tedy dýchá a srdce mu bije.“
„Nemůžeme se přece vydat na záchranu Kevina a Rufuse tady nechat, ten toho pro nás udělal třikrát víc, než ten rozmazlený spratek.
„Alex! To už by stačilo.“
Alex po ní vrhla výhrůžný pohled.
„Starej se o sebe Johnosonová, já si budu říkat, co chci!“
Mel otevřela ústa, ale v tom Brian uchopil Alex za ruku, jeho vlastní ruka byla tak studená.“
Pokusila se tu svojí vykroutit, ale on jí držel velmi pevně.
„Už nemluv, už nemluv,“ promluvil velmi tiše.
Cukla sebou, ale stále jí nepouštěl.
„Myslím, že je jen na mě, kdy…,“ začala, ale Brian si jí natočil k sobe a ona hleděla do jeho temně hlubokých očích, kde byla nekonečná prázdnota.
Polkla a on jí pustil.
„Alex. Takhle jsem to nechtěla.,“
„Nech mě být. Už nebudu mluvit, pojďme zachránit, našeho „krasavce.“
„Tohle jsem neměla v úmyslu,“ obrátila se Mel vyčítavě na Briana.
„Nikdy nedostaneme to, co chceme,“ promluvil bezbarvým hlasem.
Zamrazilo ji, ale byla si jistá, že není pod jejich vlivem, ale jako by se pomalu stával jedním z nich.
„Jestli chceš, můžeme si o tom…,“ Brian jí obešel, zamířil k Rufovi, který slabě zaštěkal.
Rozhlédla se kolem sebe.
„Jsme ještě vůbec ti správní anebo se snad stávají oni, budeme snad ještě horší?!“ blesklo jí hlavou a žaludek se jí sevřel nepříjemným pocitem.
„Nikdy nebudete jako oni, ale mají ten drahokam,“ ozval se za ní tichý mužský hlas.
Trhla sebou, ale když zjistila, že je to Atan, uklidnila se.
„Můžeš Rufovi pomoc, můžeš ho vyléčit tak jako předtím?!“
Pomalu zavrtěl hlavou.
„Každý z nás to může učinit jen jednou.“
„Takže mu může pomoct někdo z nás?“
„Ne! Nikdo z vás se nesmí nechat oslabit.“
„Takže ho máme nechat zemřít?! Zachránil nám život!“
„Rufus je připraven zemřít, ale teď to nebude, můžu mu dodat trochu síly, ale ten jed v jeho těle zůstane a později…“
Mel se v očích zaleskly slzy.
„Jaký jed? Copak ho někdo otrávil?!“
Atan beze slova ukázal na malé kamínky, kamínky, které jim Rufus strhl z krku.
„to jsem měla na krku, všichni jsme to měli.
Chceš říct, že v tom byl jed?!“
Ne tak doslova, ale Rufus byl stvořen zlem, ale slouží dobru, ty kamínky byly naplněné zlem.“
„Chápu. Otrávilo ho to a my nemůžeme nic dělat.“
„Usmířili jste se s Adamem, přežili jste.
„Jsme si rovni, ale to neznamená, že nechci svého bratra osvobodit.“
„Možná později.“
„Proč později? Když už jdeme zachránit pana hvezdného?“
„Nejdete,“ řekl jediné slovo, ale i to stačilo, aby ostatní zpozorněli.
„Jak to myslíš, že nejdeme?!“ chtěla vedět Alex,“ a kolem jejího těla se začaly objevovat bílé jiskry.
„Uklidni se. Nejdete tam, protože musíte na místo, kde vám může někdo pomoct.“
„O něco takového nestojím! Jestli je máme zastavit, potřebujeme naší hvězdu!“
I kdyby se k němu dostali, nebude vám to nic platné.
„Proč ne?!“ vyštěkla Alex,“ Adam na ní zíral.
„Je 25 cesta k Zapovězené síle byla uzavřená.“
„Co to znamená?!“ chtěla vedět Melinda.
„Až do dne, kdy se starý rok, mění na nový rok, je cesta neprodyšná.“
„to znamená, že zvítězili…?!“
„Ne. Mají Drahokam, mají Kevina, ale nemají vás.“
„Takže podle tebe musíme čekat dalších šest dní, abychom to s nimi skoncovali?!“
„Jen 31 Prosince se znovu cesta otevře.“
„Do háje!“ Alex udeřila kamenem vztekle o zem.
„Takže je teď mezi námi nějaké příměří?“
„To bych neřekl. Udělají všechno proto, aby vás donutili vrátit.“
„Zabijou Michaela, budou mě vydírat?!“
„Ne. Až do 31 nemohou použít kohokoliv, kdo se k nim nepřidal dobrovolně.“
„Jsi si tím jistý?!“ Mel byla napjatá.“
„Myslím, že ano. Bohužel jsem nedokázal dojít až tam, kam můj mistr.
„Vedeš si dobře. Moc ti děkuji.“
„A kam tedy půjdeme, máme se těch 6 dní schovávat?!“
„Ne. Navštívíme muže, který vás může mnohé naučit.“
„A jak je starý? 150 let?!“ rýpla si Alex.“
Ne. 165,“ odvětil Atan s úsměvem a poodešel stranou.
„Tak jo. Já jsem pro,“ ozvala se Mel
„ Mě je to jedno, ozval se Brian.
„Briane. Tohle ti nemůže být jedno!“
„Je mi to jedno,“ zopakoval Brian bezbarvým hlasem.
Mel bezmocně rozhodila rukama.
„Jsem pro,“ přidal se Adam a následně i Alex, i když s nulovým nadšením.
„Dobře. Můžeme…,“ další Atanova slova zanikla v jeho vlastním zaúpěním.
„Atane? Není ti dobře?“
„Ne je mi fajn, pojďme,“ jeho hlas zněl stejně, ale jeho oči byly nyní černé.