Zapovezená síla

Brian mezitím seděl na posteli. Hleděl na rufa. Štvalo ho, že je tak bezmocný, že mu nemůže nijak pomoc. Několikrát měl chut se zvednout a doběhnout pro někoho, kdo mu pomůže s Rufem, ale nakonec vždy zůstal sedět. Nepřišlo mu správné, aby ty dve opustil. Ovšem Rufus na tom byl stále huř a huř. Tiše knučel, jednou za čas sebou škubnul. Brianovi se to nelíbilo, neměl pocit, že by šlo jen o bodnutí. Pohladil rufa po hlave. Celé jeho těla bylo horké, jeho oči byly nějaké divné.
„Co je to s tebou? Copak je to bodnutí tak vážné?!“ zašeptal a jeho tvář vyzařovala starost.
Rufus se malinko pohnul, zakňučel.
Brian si pročísl vlasy.
„Tohle se mi nelíbí. Holky si budou muset poradit beze. Musím tě ihned dostat k nějakému doktorovi,“ Rufus nereagoval.
„Rufe! Rufe!“ Brian s ním zatřásl, ale nic to nezměnilo.
„No tak Rufe! Přece me tady nenecháš! No tak prober se!“ znovu s ním zatřásl a Rufus se trošičku pohnul.
Zhluboka si oddechl.
„takhle už me nedes,“ měl pocit, že je jeho pes stále víc unavenější.
„Musím tě odsud dostat! Nějak to už udělám, ale nejprve se musím trochu uklidnit,“ šáhl do kapsy a vytáhl z ní malou flašku. Přiložil si jí k ústům a chtěl se napít, ale v tuhle chvíli ho rozbolela hlava tak, že tu flašku neudržel a ta se roztříštila o zem a její obsah se vylil.
„Ne!“ padl k zemi, ale už bylo pozdě.
„Zatracená hlava! Co se to děje?!“ jakmile to dořekl ta bolest přišla znovu a tentokrát to bylo ještě intenzivnější, dopal na kolena a rukama si stiskl spánky.
„At to zmizí! At to zmizí!“ zakřičel, ale ta bolest nezmizela, naopak se mu rozlezla do zbytku jeho těla a celé jeho tělo ho brnělo, nemohl se pohnout, přišlo mu, že se mu ta hlava rozskočí, odněkud k němu dolhalo tiché Rufovo kňučeni, ale nedokázal ani otevřít oči, ta bolest byla nesnesitelná, jako kdyby se mu měla hlava, každou chvíli rozskočit.
Rukou se pokusil chytit postele, ale podařilo se mu jen shodit vázu, narazit rukou do stolu.
Rufus se pohnul, pokusil se postavit na všechny čtyři, ale nedokázal to, neměl sílu, celé tělo ho pálilo, proudila jim neskutečná bolest, jeho krví proudilo něco, co ho pomalu zabíjelo.
„Rufe! Rufe! Já tě odtud dostanu,“ úpěl Brian, ale nedokázal ani otevřít oči, prostě to nešlo.
Tohle trvalo asi tak tři minuty a pak to všechno zmizelo, bolest prostě zničehonic odeznala a on mohl otevřít oči, pohnout končetinami.
„Rufe!“ vykřikl a vrhl se k nehybnému psu.
„Tohle mi vážne nedělej! Tohle mi nedělej!“ třásl s ním, ale Rufus nereagoval, jeho oči se nehýbaly, měly takový strnulý výraz.
„Prober se Rufe! Prober se!“ křičel a třásl s ním, ale bylo to zbytečné.
„Prosím! Prosím!“
„Ustup,“ ozval se blízko něho nějaký mužský hlas.
„Pomalu se otočil, slzy mu stékaly po obličeji.
„Jak jste se sem dostal?! Já myslel, že máte být s tím Kevinem.“
„Neuspěl jsem. Přišel jsem pozdě.“
„znamená to, že jim ho ten chudák předal?“ brianův hlas zněl lhostejne, mel by cítit znepokojení, mělo by mu dojít, co v tom případe mohla znamenat ta bolest, ale bylo mu to jedno, Rufus mu umíral, pokud už nebyl mrtvý, což by znamenalo, že musel být ten nůž otravený.
„Ne!“ udeřil pěstí do podlahy.
„Pomůžu mu, ale ty musíš pomoc alex, Melinde a adamovi.
„Neopustím ho.jestli je je mrtvý…, tak ho musím pohřbít.
„Ne! Dojdeš pomoct těm třem.“
„Ne! Zůstanu u něho! Nenechám ho tady samotného, musím ho pohřbít, co nejdříve!“
„on není mrtvý! Pomůžu mu, ale ty musíš pomoci jim! Jste strážci!“
Brian sestřásl jeho ruku ze svého ramene.
„ted už je to jedno. Ten tzv nositel, se podělal strachy a ten kámen jim dal, takže co asi proti tomu zmůžeme?!“
„Tímhle všechno začíná! Dokud je naživu, tak je šance! Oni se pokusili zabít tvého psa, jelikož se ho bojí, ale já mu můžu pomoct, ale jenom tehdy, pokud za nimi pujdeš, oni potřebují tvojí pomoc, musíte se ke Kevinovi dostat co nejrychleji.“
„Proč?! Aby mu mohl někdo z nás rozbít tu jeho rozmazlenou držku nebo nejlépe všichni? Jestli mají ten kámen, na ničem už nezáleží!“
„Běž jim pomoc! Věř mi! Běž jim pomoc a já pomůžu tvému psu, ale musíš tam jít!“
„Jak můžu vědět, že si nevymýšlíte, že me jen nechcete donutit, abych jim šel pomoct, ale doopravdy Rufovi pomoct nechcete nebo nemůžete!“
„Musíš mi věřit Briane! Udělám vše proto, aby to přežil. On nesmí umřít.“
„Proč?! Protože je to můj pes?!“
„To ti nemůžu říct, ale slibuji, že udělám vše proto, aby to přežil, ale ty musíš jít, tak jdi, pospěš si, čím míň času jim dáme, tím větší šance je, že ono místo najdeme první.
„Bez toho talismanu?!“
Atan zaštrachal v kapse a vytáhl malý zářivý kámen.
„Tohle nás povede, ale už jdi, jdi, jestli chceš pomoci Rufovi!“
„Doufám, že mi nelžete a Rufovi opravdu pomůžete, protože jestli ne…,“ nedokončil to, ale divoký pohled v jeho očích mluvil za vše.
„Pomůžu mu. Přísahám!“
„Vrátím se,“ zašeptal k dosud nehybnému Rufovi, sebral ze země baterku a pak vyběhl z místnosti.
Atan chytil Rufa za pracku. Jemně mu jí stisknul.
„Jdeme na to. Ty to zvládneš!“ a po těchto slovech začala do Rufa proudit jeho životní síla.

Alex se postavila. Trochu se jí motala hlava a tak se rukama zachytila o stěnu, alespoň doufala, že je to stěna.
„Melindo? Jsi tady?!“
„Tady jsem. Jak si na tom?“
„Myslím, že dobře. Omlouvám se. Nechtěla jsem něco takového udělat, ale…“
„To je dobrý. Každý máme z něčeho strach. Měla si nám to říct.
„Nebo nás to mělo napadnout, tedy za předpokladu, že bych tam byl s vámi?“ ozval se odněkud mladý mužský hlas.
„Kdo je tady?! Jsem ozbrojená, jen netuším, kde to mám.“
„Jmenuji se Adam a vy jste?!“
„Adam? Adam, za kterým jsme měli jít?!“
„Kdo vám to řekl a kolik vás je?!“
„Mohl by někdo rozsvítit. Nechci hysterčin, ale kromě psů taky nesnáším tmu.
„Světlo bych tu měl, ale nevím, jestli je to dobrý nápad.
„Proč by nebyl?“ otázala se Alex, která si posunula ruku dolu, místo, kterého se ještě před chvilkou dotýkala, jí přišlo nějaké divné, jako by bylo vlhké a nějak divne tvarované.
„Mohl bys rozsvítit Adame? Já jsem Melinda, tam někde Melinda mávla ve tme rukou je Alex a v nemocnici je Brian s rousem- to je jeho pes.
„Bylo slyšet hluboké oddechnutí.
Alex a Melinda se zatvářily ve stejnou chvíli nechápavě a to i přesto, že na sebe neviděli.
„Takže to dokázal. Atan to dokázal.“
„Co dokázal? Mohl by si už konečně rozsvítit?! Cítím se tu nějak divně.
ozvalo se zakřesání, pak ještě jiný zvuk a následně celý ten prostor, kde se nacházeli, prozářilo světlo z pochodně.
„Není to nic moc, ale mělo by nám to stačit.“
Alex vyjekla a uskočila dozadu.
„Co tady zas ječíš?!“ zareagovala Melinda podrážděněji, nežli měla původně v úmyslu.
„Copak ty to nevidíš, ty je nevidíš?!“
„Hlavně se uklidni, co bych měla vidět?!“
„Ty kosti! Jsou úplně všude! Jsou všude kolem nás a já jsem se jich dotýkala!“ Alex si otřela ruce a oblečení.
„Já jsem vás varoval, ale nechovejte se k ním, jako by to byla nějaká špína, jsou to kosti těch, co tu zemřeli.“
Alex malinko zrudla.
„To je jejich práce?!“ zeptala se tiše Mel a myslela tím muže s černýma očima.
Adam přikývl.
„Nejsem si jistý, ale myslím, že to jsou kostry všech nositelů a jejich strážců, kteří proti nim neuspěli a buďto už je sem hodili mrtvé nebo je sem zaživa shodili a nechali je umřít hlady.
„Počkej! Mohl by ses vrátit k té části, ve které říkáš, že tady umřeli hlady? Má to snad znamenat, že odtud nevede cesta?!“
„Během těch necelých dvou dnů jsem to tady prohledal, ale kromě kostí, jsem nic nenašel, žádný východ, žádné lano, ani žebřík, světelnou signalizaci, prostě nic a teď jste se tu objevili vy, což znamená, že jsem opět selhal,“ Adam se tvářil zdrcene, bylo na něm vidět, jak moc si to bere k srdci.
Mel mu nesměla, položila ruku na rameno.
„Není to tvoje vina Adame, To co tady vidíme je strašné, ale nemůžeš za to.“
„Daniel by tvrdil něco jiného,“ zamumlal tiše.
„Kdo je Daniel?!“ chtěla vědět Alex, která se snažila mezi kostmi proskakovat.
„Právě si jen těsně minula jeho hlavu.“
„Ježíši! Alex se k ním připojila a otřásla se.
„Tohle je Daniel předchozí Nositel?!“
„Ano. Zemřel, protože jsem selhal a támhle je další a tam ještě jeden a na druhé straně…“
„To už stačí. Ať se tehdy stalo cokoliv, je to už minulost. Ted jsme strážci my a musíme se odtud nějak dostat.“
„Jak už jsem řekl, není odtud cesta a jestliže vás sem shodili…“
„Nás sem nikdo neshodil, tedy tak trochu ano, ale rozhodně to neměli na svědomí černé oči,“ Melinda se zahleděla vyčítavě na Alex.
„Co tím myslíš?!“
„Myslím tím, že jsme sem spadly, když jsme se tě snažily najít, tady Alex prý viděla psy a tak nějak do nás strčila a my jsme skončily tady.
„Tady žádní psy nejsou. Oni se jich bojí, stejně tak koček.“
„Tak jo. Žádní psy tam nebyli, ale mě přišli tak skuteční.“
„Oni dokážou zhmotnit nejenom naše tužby, ale i naše strachy, ale už na tom nezáleží.“
„Mohl by si s tím přestat? Tam nahoře nikdo není, tedy kromě Briana a Rufa.“
Žádný muži ani ženy s černýma očima?!“
Mel zavrtěla hlavou.
„Leda, že by se ukrývali ve skříních. Když jsme přišli, byla tahle nemocnice úplně opuštěná.“
Adam zbledl a opřel se rukou o hromádku kostí.
Alex se musela otočit, ale moc si nepomohla i na druhé straně byly kosti.
„Jestliže tady nikdo nebyl, může to znamenat jediné a to…,“ jeho slova zanikla v křiku, který k nim přicházela shora.
„Melindo…, Alex jste v pořádku?!“
„To je Brian! Briane! Jak víš, že jsme tady?!“
„Měl jsem ten pocit. Není vám nic?!“
„Pokud nepočítáš to, že stojíme na hromádce kostí, tak jsme v pohodě,“ pronesla Alex nezvykle štiplavě.
„Našli jste Mel toho Adama?!“ ignoroval ‚Brian Alexinu poznámku.
„Ano. Já jsem tady. Ty jsi ten čtvrtý strážce?!“
„No. Jestliže si to někdo myslí a ty bolesti to značí, tak asi sem.
Adam pohlédl na Mel.
„On už je asi takový. Občas se u něho projeví takový apatický stav.
„Chcete tam zůstat nebo se chcete dostat nahoru?!
„A jak nás hodláš vytáhnout?!“
„Mám tady provaz, o kus dál leží žebřík.“
„Ty si tam nechal Rufuse samotného?!“
„Nastalo asi minutové ticho.
„Stará se o něho ten mnich, ale…, bojím se, že mu nepomůže, vypadá to, že byl ten nůž napuštěn jedem…“
„To je mi tak líto.“
„Ještě není mrtvej! Ten mnich tvrdil, že mu může pomoc, tak mu pomůže!“
„Briane. Já mám sice pocit, že ten mnich, není obyčejný mnich, ale i tak by ses měl připravit na to…“
„Chcete tedy vylézt?!“ přerušil jí Brian.
„jasně, že chceme vylézt,“ ozvala se Alex, které o chvilku později proběhlo cosi pod nohama.
„Co je to? Co je to? Ty kosti se snad hýbou?!“
„Myslím, že je tu pár krys.“
Zaječela.
„To si nemohl říct dřív?! Já nesnáším krysy!“
„Tak me napadá. Je vůbec něco, co máš ráda?!“
Alex otevřela ústa, ale v tu chvíli k ním dopadl poměrně dlouhý, dřevený žebřík.
„Tak polezte. Snad vás to udrží všechny.“
„Tak já polezu první,“ Alex k němu přistoupila.
„Nejsem si tím tak jistá.
„Já chci být odtud, co nejrychleji.“
„Tak dobře. Adam poleze za tebou a já půjdu jako poslední.
„Díky Mel,“ Alex se rukama chopila ne zrovna pevného žebříku a začala šplhat nahoru.
Byla sice protivná a měla spoustu výhrad a fobii, ale šplhat uměla dobře.
„Ještě kousek. Ještě malý kousek,“ povzbuzoval jí Brian klidným hlasem.
Mohl bys projevit trochu emoce?!“
„Až přijde vhodná chvíli,“ odtušil a natáhl k ní ruku, ale ona jí nestiskla, jelikož jí v tu chvíli rozbolela hlava tak, že nebyla schopná cokoliv jiného dělat, jako by jí v tom okamžiku znehybněly všechny její končetiny.
„Alex?! Co se tam děje?!“ zakřičela na ní zespoda Melinda, ale ona jako by měla ztuhlý jazyk.
„Potkalo jí to, co me,“ podotkl Brian až mrazivou lhostejností.
„O čem to mluvíš?! Tak jí pomoc.“
„Brian k Alex natáhl ruku, ale ta se tou svojí nedokázala od toho žebříku odpoutat, ta brňavka, pocit, který jí svíral prsty neustával a stejně tak ta bolest hlavy.
„To se nedá vydržet!“ vykřikla a pak se pustila.
Brian po ní hmátnul, ale nezachytil jí.
Zoufalá a k smrti vyděšená Alex sebou dolů stáhla jak Adama, tak i Mel.
Dopadli tvrdě na zem a zůstali nehybně ležet.

Chudáci, nemůžou se odtud jaksi dostat, ale věřím, že se jim to povede.

Asi o kilometr dál od té nemocnice stáli u zábradlí Filip a Alice.
Oba dva byli bledí.
„To nebylo něco hrozného. Myslel jsem, že nás zabije.
„Já jsem na tom byla stejně. Když nám ukazoval ten drahokam, byl víc než spokojený, ale v okamžiku kdy zjistil…,“ otřásla se.
Ještě, že jsem v tu chvíli nebyl vedle něho.
„Mají ten kámen, ale je jim nanic, vzhledem k tomu, že cestu určuje jiný mnohem menší kamínek.“
„Chlápek vedle něho to asi tušil, ale neměl nejmenší šanci, on ho vysušil do morku kostí, stačilo mu k tomu, dotknout se jen nějaké části jeho těla…,“ Alice se znovu otřásla.
„Vím, že nám tohle skýtá velkou moc, téměř nesmrtelnost, ale co kdyby na nás přišla řada.
„Podstatné je, že se tak nestalo. Musíme se tomu vyhnout a to dokážeme jen tehdy, pokud se nám podaří získat ten kamínek.“
„Myslíš, že ho má ten Kevin.
Filip zavrtěl hlavou a zahleděl se k nemocnici.
„Neměli jsme jí všichni opouštět.“
„Byl to jeho rozkaz. Tvrdí, že jich kolem sebe potřebuje co nejvíc, proč asi?!“
„Čím víc jich kolem sebe má, tím více může odčerpávat životní energie.
„když o tom tak přemýšlím, možná to nebyl nejlepší nápad, co když mel Adam nakonec pravdu?“
„Přestaň s tím! Rozhodli jsme se správně. Raději budu jedním z nich, než mrtvý nebo neustále pronásledovaný.“
„To já taky, ale tohle jsem nečekala. Ta jeho zloba, ty oči, úplně me z toho mrazilo.“
„Už o tom přestaneme mluvit. Musíme získat ten kamínek.“
„Vždyť ani nevíme, kdo ho má.“
„Myslím, že ten mnich, ale v tom nevidím problém,“ Filipovi se na rtech rozprostřel úsměv.
„Jakto, že to nevadí? Vždyť ani nevíme, kde ten mnich je.
„Je s našimi „strážci!“
„To. Jako, že se sešli, ale to se nemělo stát.“
„Ted už na tom nezáleží. Mají navigační kamínek, ale my zas máme drahokam, co otevírá cestu k Zapovězené Síle, takže jediné, co musíme udělat je…,“
„Donutit toho mnicha, aby nám ten kamínek vydal, a já myslím, že vím jak.“
Filip jí chtěl políbit, ale ona couvla.
„Tohle nedělej. Copak si zapomněl?!“
„Dej mi s tím pokoj. Nic by se nestalo!“
„Možná, ale já to nechci riskovat, nechci, aby se stalo něco, čeho bych potom mohla litovat.
„Nebuď hloupá,“ zavrčel Filip, ale už se o nic nepokoušel.
„Najdeme tedy toho Kevina a přinutíme ho, aby zavolal toho mnicha, a tomu mnichovi pak nezbude zbývat nic jiného., než nám ten kamínek vydat, ještě pořád ho musí chránit, udělat vše proto, aby přežil.
„Nechápu, proč ho nezabije. Je ještě horší než Daniel, je to sebestředný chudáček, ale bylo by mi lépe, kdyby byl po smrti.“
„To není naše věc. Je v podstatě neškodný, všichni ti strážci jsou neškodní, i kdyby se nakrásně sešli, nic neznamenají, nemají žádnou moc.“
„Mohl bys o nich mluvit trochu miň opovržlivě?“
„Snad s nimi nějak nesoucítíš? Víš, co říkají, jestli projevíš jen kapku jakékoliv sympatie, mohla bys skončit, jako ten chlapek, vysušená do morku kostí.
„Já s nimi nesympatizuji. Vybrala jsem si tohle a jsem připravena udělat vše proto, aby oni byli spokojeni.“
Filip jí pohladil po tváři. Nechala ho i přesto, že hluboko uvnitř se jí to hnusilo.
„Jdeme navštívit Kevina. Nemůžu se dočkat, až uvidím jeho výraz.
Bože. Ten chudáček si vážně myslel, že ho zbavíme jeho rodičů.“
„Jsi odporný,“ zamumlala Alicie, která měla divný pocit. Dosud dělala, co po ní chtěli, chytala lidi, ze kterých získávali ti s černýma očima, životní sílu, dělala vše proto, aby získala drahokam, ale když se jim ho podařilo získat, měla z toho všeho najednou takový divný pocit. Čas od času se jí ve snech zjevovala Anabel a vyčítavě na ní hleděla a někdy se k ní připojil i Daniel, nic neříkal, jen na ní zíral.
Z těchto myšlenek jí vyrušila rána, něco dopadlo k jejím nohám.
„Co je to?“
„Rozbal to,“ řekl Filip a vytáhl z kapsy nějakou kuličku, kterou si strčil do pusy. Jeho oči se staly černými.“
„Měla by sis taky jednu vzít, díky ní jsme silnější, rychlejší a máme stejné oči, jako oni.“
„Snad později,“ Alice ten pytel rozvázala a naskytl se jí pohled na hromadu kostí.
Ihned ten pytel zavázala.
„Proč je to tady?!“
„chtějí, abychom to chodili na obvyklé místo.
„Neměli jsme jít za Kevinem?“
Filip se zamračil.
„Ten bude muset počkat. Je to jejich rozkaz.“
„Myslím, že bychom se o kevina, měli postarat, co nejrychleji.
„Koho se bojíš? Těch „strážců“ a nebo toho mnicha? Není ani z půlky tak nebezpečný jako jeho mistr a ten už je jaksi upečený.“
„jsi vážně zvrhlý?“ pomyslela si.
Filip se ušklíbl.
„Dej si pozor na to, na co myslíš.“
Alice si olízla rty.
„Tak jo. Jdeme do té nemocnice.“
„Neměj strach. Pokud by se někdo z nich, vyhnul naší připravené pasti, pořád máme jistotu, že se o ně náš člověk postará.
„My tam máme člověka?!“
„Ty to nevíš?!“ v jeho slovech zazníval špatně zakrývaný výsměch.
„Ne. Řekni mi to.“
„Oni o to zřejmě nestojí.“
„Ten náš člověk je má zabít?!“
„Ne. Má zajistit, aby se z té díry nedostali, aby tam umřeli.
„To je trochu kruté…“
Filip jí chytil za ruku.
„Není čas na jakýkoliv soucit! Uvědomuj si, že kdyby se o tom dozvěděli, mohla bys špatně skončit. Jsme jejich součástí, plníme jejich rozkazy a za to máme dlouhověkost, jisté schopnosti, takže se snaž, aby to na tobě nebylo vidět, už nejsme strážci, jsme na druhé straně a pokud oni chtějí, aby takhle zemřeli, tak zemřou a on se o to postará…, jenom…,“ Filip si nebyl jist, jestli má pokračovat, takže raději zmlkl.
„Jenom co?!“ naléhala na něj Alicie.
„Vem ten pytel. Hodíme jim tam malé překvapení a jestli narazíme na Atana, budu se moct těšit, docela ho nesnáším, ba já přímo nenávidím tzv. napravené hříšníky!“
Alici znovu zamrazilo. Filip jí víc a víc děsil, ale nedala na sobe cokoliv znát a uchopila ten pytel z jedné strany.
Jak tak pomalu táhly ten pytel plný kostí k nemocnici, honilo se jí hlavou.
Někdo z těch strážců je zrádce, pracuje pro černé oči, kdo, proč?!“

„Jste tam dole v pořádku?!“ zakřičel Brian do tmy.
Absolutně nic nebylo vidět. Adam tu pochodeň zhasnul.
On jim svítil baterkou, ale ona nějak přestala svítit.
Několikrát do ní ťuknul, ale nezabralo to. Ona se nechtěla rozsvítit.
„Co je to s tebou? Ty baserská mrcho?!“
Ozval se nějaký zvuk. Přestal se pokoušet tu baterku zprovoznit a znovu se zahleděl do té tmy.
„Je tam někdo naživu, při vědomí, nedal by si někdo loka?!“
„Žádná odpověď, ale přesto se ten zvuk ozval znovu. Nebyl si jistý, ale znělo to jako štěkání.
„Je tam někdo při vědomí? Já tam dolu nepolezu.
Nic se neozvalo.
No tak se rozsvit ty kráme!“ znovu do té baterky uhodil, ale opět marně.
„Neměl jsem tě v tom výprodeji krást, měl jsem tušit, že budeš k ničemu,“ zamumlal a hodil s baterkou o zem.
Jakmile baterka dopadla, celý prostor kolem něho ozářilo světlo.
„To si snad ze me…,“ nedokončil to, protože k němu dolehlo tlumené štěkání.
Tohle štekání moc dobře znal. Takhle štekal rufus při plné síle a taky, když…, cítil přítomnost zla, jejich přítomnost.
„Tohle je vážný! Je tam dole někdo z vás ještě naživu?!“
Čekal asi minutu a mezitím ten štěkot zesílil a zněl značně nepřátelský.
„Musím za Rufem. Vy už jste stejně asi mrtvý,“ zamumlal, „ a pak se rozeběhl pryč.
Zezdola dolehlo nahoru slabé zasténání, ale to už on neslyšel.
Běžel chodbou, pak po schodech nahoru, bral to po dvou, po třech, Rufus štěkal a vrčel tak, jak ho nikdy neslyšel.
Doufal jen, že mu ten mnich něco neudělal, že ho snad nějak nezměnil, ale tohle bylo nepřátelské štěkání, velmi nepřátelské.
„Rufusi! Rufusi! Už jsem skoro tam!“ zakřičel a chtěl vběhnout do toho pokoje, ale při rychlém běhu, narazil mezi dveřmi do nějaké bariery, která ho odmrštilo o několik metru dál.
Oklepal se. Dal si vlasy pryč z čela.
Co se to děje? Kdo tam dal tu barieru, že by ten mnich?!
Ne! Ten neměl sebemenší důvod, tak snad Rufus?!
Opět zavrtěl hlavou. Rufus byl sice výjimečný pes, ale tohle nedokázal.
„tak snad ten, na koho je jeho pes tak nepřátelský?!
Chce snad tomu mnichovi a Rufovi ublížit?!
Vzkypěla v něm zlost a on se pokusil skrz tu barieru proskočit, ale onen štít mu to nedovolil a on skončil na zemi.
Štekot se ozýval i nadále, občas přecházel ve vyhrůžné vrčení.
„Dostanu se k tobe Rufe!“ zakřičel a pokusil se skrz tu barieru proplazit, ale byl opět odražen, pak přeskočit jí na malých kamínkách, ale neuspěl, následně probojovat, ale ať dělal cokoliv, nemohl se skrz ní dostat.
„Já se tam nějak dostanu, i kdybych se tam mel prokousat,“ zavrčel a chystal se na další pokus, ale v tu chvíli se k němu doneslo bolestivé zakňučení a on ztuhnul uprostřed pohybu.
Rufovi někdo ubližuje a on trčí tady, bezmocný, ubohý, před nějakou barierou.
Ozvala se další rána a další zakňučení.
„Ne! Nechte Rufa na pokoji!“ zakřičel a prohodil skrz tu barieru svojí botu.
Ztratila se mu z dohledu, ale podle bolestného výkřiku mohl soudit, že si našla svůj cíl.
Nebyl si jistý, jestli zasáhla toho mnicha nebo toho, kdo ubližoval Rufovi, popravdě by to přál tomu útočníkovi.
Možná, že ta bariera povolila, chystal se jí projít, ale na místě ho zarazil jemu dobře známý hlas.
„Nezáleží na tom, jak dlouho mi budeš vzdorovat, jak dlouho si myslíš, že můžeš ochraňovat toho psa, můj úkol je jasný a já ho splním.
„Nedělej to. Byl jsi jedním z nich, ty je máš chránit, dohlížet na ne, vést je.
Ozvala se rána a pak ten známý hlas promluvil.
„To už je dávná minulost. Už dávno nezáleží na tom, co jsem byl, podstatné je, co jsem teď a co mám za úkol.
„Přestaň s tím! Nevíš, s čím si zahráváš!“
„Kde je ten kamínek mnichu?!“ otázal se mladý známý mužský hlas.
Brian chtěl projít, ale nemohl, jako by ho něco drželo na místě.
„Kde je ten kamínek?!“ ozvala se rána a pak další.
„To už by stačilo, Filipe!“ ozval se nějaký ženský hlas.
Brianovi se zatočila hlava. I tenhle hlas mu byl podvědomý, i když už ho dlouho neslyšel.
„Ty se do toho neplet aAiace a raději ho prohledej!“
„To nejde! On me k sobe nepustí.“
„Nebuď zbabělá! Prohledej ho!“
Říkám ti, že to nejde!“
„Ty máš ten kamínek, že ano?! Dej ho sem a smrt bude rychlá a skoro milosrdná!“
„Nikdy ti ho nevydám,“ ten mnichův hlas zněl nějak divně.
„To víš, že dáš,“ozvala se další rána a po ní následoval zvuk, jako když se někdo řítí k zemi.
„Proboha Filipe přestaň! Tak daleko to nemělo zajít!“
„Varuji tě Alice. Mlč nebo…!“
„Nebo co?! Taky me zřídíš, jako si zřídil toho mnicha Atana?!“
„Klidně ho zabiju a zabil bych i toho psa, kdybych mohl…
„Jenže ty nemůžeš, ty se toho psa…,“ ozvala se rána, někdo narazil do stolu.
Brian nerozhodl to risknout, zavřel oči a vběhl do té bariery.
Očekával, že zas bude vržen zpátky, ale nestalo se tak, ocitl se v jiné místnosti, viděl na zemi ležet nějakého asi 40 letého muže na zemi, vedle něho nějakou mladou ženu, která měla nateklou tvář, Rufuse, který mel na čumáku krev a nakonec muže.
Brian ustoupil o krok dozadu.
Bylo to sice už deset let, ale na takovou tvář se nezapomíná.
Filip na něho asi minutu zíral a pak se zeptal.
„Co tady děláš, Briane?!“
Brian mel z jeho temného pohledu divný pocit, připadalo mu, že se mu žaludek houpe, v uších mu hučí, oči pálí, ale přesto s nimi neuhnul.
„Přišel jsem chránit Rufuse, Tati!“

Melinda se pohnula. Mela dojem, že má snad rozlámané všechny kosti. Při sebemenším pohybu jí to bolelo.
„Adame, Alex jste v pořádku? Nechtěla na to myslet, ale to už bylo nejméně podruhé, co je dostala Alex do takových problémů.
Nikdo se neozval.
„Adame, Alex. Slyšíte me?!“ Mel se opřela o kosti a pomaličku se začala zvedat. Nakonec to vypadalo, že má jen řádne otlučené a ne zlomené kosti.
V té tme nic neviděla.
Nahmatala nějaké další kosti.
„omlouvám se, ale budu vás muset použít,“ zamumlala a poté v kapse zašátrala a našla zapalovač.
Nikdy by si nepomyslela, že by se jí mohl hodit. Doteď ani nevěděla, proč ho vlastně nosí.
Ohmatala tu lebku, zdálo se, že je to hlava.
„V tuhle chvíli by se mi spíše hodila dýne, ale co nadělám,“ udeřila rukou do lebky a horší část se propadla.
„Vážně se omlouvám, ale musím ten zapalovač někam dát,“ znovu zamumlala poté vložila dovnitř zapalovač.
Doufala, že nezhasne anebo z té lebky nevypadne, to by mohl klidně podpálit všechny ty kosti kolem nich.
Plamen, který zářil uvnitř té lebky, prozářil místnost kolem ní.
Zprvu neviděla ani Adama, ani Alex, ale když trochu popošla, uviděla je ležet na hromádce kostí.
Nehýbali se. To nebylo vůbec dobré.
Opatrně položila lebku i se zapalovačem na zem a poklekla k ním.
„Adame! Adame! Slyšíš me?!“ malinko s ním zatřásla, ale nedostalo se jí žádné reakce.
Přešla k Alex, která byla ponořená v kostech a též se jí dotkla.
„Alex! To jsem já melinda, vnímáš me?!“ zas žádná reakce.
Zmocnil se jí strach, do jejího nitra se počala vkrádat panika.
„Adame! Alex! Vstávejte!“ z obou dvou odhrnula všechny kosti, znovu s nimi zatřásla, ale nikam to nevedlo, oba dva tam stále leželi nehybní.
Rozepnula jim košile. Zhluboka si oddechla. Žili, ale neprobouzeli se.
Zaváhala, ale pak projela každé místečko na jejich těle.
U Adama nic nenašla, ale když se dotýkala Alexina temene hlavy, dotkla se krve.
„Bože můj! Co je to s vámi?!“ nevěděla co má dělat. Rozhodne na něco takového nebyla připravená, jestli upadli do nějakého komatu…, v tu chvíli k ní dolehl Štěkot.
Postavila se a zakřičela.
„Rufusi! Briane, jste tam?! Pomožte nám! Briane! Briane!“
Štěkot se ozval znovu a pak zas, ale pomalu jí docházelo, že to není na ní, že je to dost daleko a tohle navíc, znělo tak nepřátelsky, ale jestli už je Rufovi líp, tak na koho tedy šteká na Briana nebo toho mnicha a nebo se tam objevil ještě někdo jiný.
„Adame! Alex Probuďte se! Někdo tady je, Brian potřebuje naší pomoc nebo mi…, spíš potřebujeme jeho,“ zatřásla s nimi, jak nejvíc dokázala, ale stále žádná reakce, dýchali, srdce jim bylo, ale zatím se neprobrali.
„Co budu dělat?! Co budu dělat?!“ mumlala rozčíleně, hlava se jí motala a ona málem převrhla lebku se svíčkou.
„Probuďte se! No tak Adame! Alex vzbuďte se!“
„Briane! Jestli tam někde jsi pomož nám! No tak ‚Briane! Potřebujeme te tady,“ začal se jí ztrácet hlas, počala chraptit, nakonec přestala křičet, nikdo se k ním neblížil, což mohlo znamenat, že je bud mrtvý, nebo je daleko, či má nějaký problém nebo dokonce, na mysl se jí vkrádala myšlenka, že je tady mohl klidně nechat, protože mu v podstatě jde jen o Rufa a ten už je v podstatě zdravý.
Okamžitě tuhle myšlenku potlačila. On nebyl takový. Byl divný, uzavřený, možná občas až krutě lhostejný, ale rozhodne by neodešel, nenechal je tady, protože Rufus je tady a on by bez Rufa neodešel.
Nadechla se a přesto, že měla hrdlo vysušené, znovu začala křičet.
„Pomoc! Pomoc! Slyší me někdo?! Pomoc! Jsme tady dole! Adam a Alex se nehýbají, pomozte nám někdo! Pomozte nám….,“ její hlas se vytratil a ona začala kašlat, potřebovala by se napít, ale nebylo čeho.
Poklekla zpátky k těm dvěma, kteří se stále nehýbali.
Žili, ale nechtěli se probudit a ona už vyzkoušela snad všechno, co znala, co dovedla.
Zoufale si pročísla vlasy.
Kdyby tady byl Michael, ten by si poradil. Než se stala ta nehoda…, dělal záchranářský kurz, což jak jí v tuhle chvíli napadlo, mu vůbec nepomohlo.
Jenže její bratr byl mrtvý a ona tady s nimi byla sama, nahoru se nemohla dostat, i kdyby tady snad měla žebřík, svaly jí tolik bolely, ale žádný tu stejně neměla.
„Briane! Briane!“ zachraptěla, ale bylo to marné.
Zoufale si rukou pročísla vlasy. Ve tváři měla vypsanou bezradnost, strach, bolest, ti dva se ještě stále nehýbali, už nevěděla, co má dělat, ani mluvit už nemohla.
V tu chvíli si uvědomila, že už neslyší Rufovo štěkání.
Zamrazilo jí. Co když to znamená, že je mrtvý nebo se přece jen stalo to, čeho se tak obávala, Brian i s Rufem odešel a nechal je tady.
Znovu se jí zamotala hlava, srdce se jí rozbušilo, ruce a nohy se jí začaly třást.
Jestli odešel…, jestli odešel…, pohled jí padl na kosti kolem ní, jestli odešel a nechal je tady…
„Já nechci umřít! Já nechci umřít!“ vykřikla několikrát chraplavě.
„Uklidni se! No tak! Mel hlavně se uklidni!“ potlačila v sobe dřímající hysterii.
Křik ti nepomůže, nádech a výdech, nádech a výdech,“ mumlala sama k sobe, pokoušejíc ovládnou paniku, která se jí pokoušela zmocnit.
Padl jí pohled na zapalovač, plamínek sebou několikrát zakmital, nezhasnul, ale už to nebude dlouho trvat.
„Musím se odtud nějak dostat…, musím se odtud nějak dostat,“ pokusila se postavit, ale brňavka, která se zmocnila, celého jejího těla, jí to nedovolila.
„Ne! Ne! Nech me být!“ rozmáchla se rukou a srazila na zem, několik na sebe naskládaných kosti.
Prudce oddychovala, hlava se jí každou chvíli motala, obraz před očima měla rozmazaný a ti dva se stále neprobouzeli a ten plamínek uvnitř té lebky kmital víc a víc.
„Já to nezvládnu! Já to nezvládnu! Tohle není nic pro mě, já tohle nezvládnu!“ začala si opakovat a pocit beznaděje, čirého zoufalství, byl stále intenzivnější.
Náhle bez jakého varování, blízko ní dopadlo nějaké lidské tělo.
Zuchlo sebou do hromady kostí.
Mel vyjekla a v prvním okamžiku si myslela, že je to Brian, ale když se uklidnila a přišla k němu blíž, poznala, že je to nějaký jiný muž, muž, co se Brianovi docela podobal, ale byl o několik let starší.
Měla pocit, že tam někdo nahoře je, že se tam někdo mihnul.
Vzhledla vzhůru a viděla obrys nejspíše mužské postavy.
„Briane?! Briane?! Jsi to ty?! Jestli si to ty, musíš nám pomoct, adam a Alex jsou stále v bezvědomí!“
Ta postava se pohnula, pohlédla dolu a ona ve světle zapalovače viděla Briana, který mel obličej od krve.
„Briane! Pomož nám! Dlouho tady nevydržíme!“ zakřičela, jak nejvíc dokázala, ale i tak to bylo spíš pištění.
On jí však zřejmě slyšel, protože sebou škubnul, pak jeho hlava zmizela.
Mel čekala, že jí sem něco hodi, že jí sem dá něco, co jí pomůže, ale uběhlo pět minut a on se neukázal, pak deset a nakonec čtvrthodina a stále nic a jí se začalo zmocňovat podezření, že je tady přece jen nechá s dvemi lidmi v bezvědomí a s jednou mrtvolou, nechá je tady umřít a odejde si i s Rufem, ale proč, proč by to dělal, vždyť je jeden z nich, je to strážce!“
20,25, 30 stále nikdo nepřicházel, nikdo jim neházel.
„Briane! Briane!“ zachraptěla několikrát, poté se jí podlomily nohy a ona klesla na kolena, slzy jí stékaly po tváři.
Chtěla se znovu postavit, ale zničehonic se cosi obalilo kolem její pravé nohy, bylo to studené, velmi studené.
„Pomoc! Pomoc! Pomoc!“ začala ječet, ale nebylo jí to nic platné, ať už to bylo cokoliv, začalo jí to táhnout ke zdi.
Ona sebou škubala, škrábala, kousala, ale nic jí nepomáhalo, byla tažená ke zdi.
Nakonec jí tam to něco dotáhlo, pustilo jí ruku a vzápětí se zpoza kostí vynořila nějaká mužská hlava.
Mel vyjekla a ztratila vědomí. Byl to Brian.

Přečetla jsem to jedním dechem - napínavé.

To me teší, doufám, že to bude ještě více napinavé

„Odejdi, Briane. Tohle se tě netýká!“
„Ne!“ bylo jediné slovo, které Brian vypustil ze svých úst, ale v tom slovu bylo všechno, vzdor, tvrdohlavost, odvaha i strach.
„Varují tě Briane. Odejdi. Nehodlám kvůli tobě, neposlechnout rozkaz.“
Brian se přiblížil k Filipovi a Alici.
„Nepotřebuji, aby si na me bral ohledy, předstíral, že váháš jen proto, že jsem tvůj syn.
„Briane. Vím, že je to pro tebe Těžké…“
„Těžké? Nemám ten pocit. Samozřejmě, když jste mi zabili mojí “matku“, strčili me do děcáku, ale tam se mi nelíbilo. Neviním vás z toho. Z čeho vás můžu vinit, že jste spolu měli sex a co horšího, z toho „vašeho“ vztahu, jsem se narodil já.“
„To by stačilo. Ihned odtud odejdi nebo…,“ Filipova ruka se zachvěla.
Brian se mu znovu podíval do očí. Ted zpříma.
„Co uděláš? Zabiješ me nebo zabiješ Rufa?!“
„Nepokoušej me Briane!“
„Filipe! Brian má pravdu. Tohle zašlo příliš daleko. Souhlasila jsem, že se stanu jednou z nich, že budu vykonávat jejich rozkazy, ale nepůjdu proti vlastnímu synovi.“
„zmlkni alice!“
„Ne! Alice vzdorně potřásla hlavou.
„Možná, že by to měla skončit, měli bychom si to přiznat.“
„Nebuď hloupá. Máme skoro nesmrtelnost, jsme pořád mladí, máme moc, to všechno chceš zahodit kvůli němu?!“
„ten někdo je náš syn!“
Filip se zasmál.
„Najednou je to tvůj syn. Proč nebyl tvým synem, před několika lety, kdes byla, když se o něho starala ta prodejná děvka!“
„Ano! Selhala jsem to uznávám, ale tohle už je prostě moc!“
„Jestli ho budu muset zabít, zabiju ho. Oni chtějí ten kamínek a dostanou ho, takže se mi klid z cesty!“
„Ne!“ Alice se postavila před Briana.
„Tohle nemusíš dělat, nepotřebuji tvojí ochranu,“ promluvil Brian klidně, jako kdyby nestal před svým otcem, ale nějakým neznámým chlápkem.
„Mohl by si projevit trochu úcty anebo spíše domluvit své matce, zase jí to chytá,“ Filip se výsměšně uchechtl.
„Tentokrát ne. Tentokrát je to jiné Filipe.“
„To už si říkala několikrát. Přestaň s tím Alice. Už si mi tvrdila několikrát, že s tím skončíš, že to takhle dál nejde, ale nedokázala si to, vždycky si se vrátila.“
„Ted je to jiné!“
„V čem je to jiné ty chudinko, maminko?!“
„jde tu o našeho syna. Poslouchej se trochu!“
Filipovi rysy ztvrdly a jeho oči se staly pichlavými.
„Skončeme to. Me je jedno, že je to můj syn, vlastně má pravdu, že to bylo chyba začít si s někým, jako jsi ty.
„Mého syna se nedotkneš!“ Alice chtěla chytit Filipa za ruku, ale ten byl rychlejší, loktem jí udeřil do obličeje a ona upadla na zem.
Filip chtěl do ní kopnout, ale Brian, přestože mu na matce nikterak nezáleželo, mu to nedovolil, povalil ho zem.
„Slez ze me!“ vykřikl Filip a briana odmrštila nějaká neznámá síla a on dopadl na zem.
Ihned se však zvedl a vyrazil proti svému otci.
Ten se jen ušklíbl a pohnul rukou vpřed, Brianovi nohy jako by srostly se zemí, nemohl se hnout.
„Přestaň s tím Brianem. Nemáš proti me nejmenší šanci, zkus se začít chovat jako hodný syn.
„Neměl jsem tu správnou výchovu,“ zavrčel Brian a svaly ve tváři se mu napjaly, stejně tak na rukách, bylo na něm vidět, že do toho dává maximum, ale i tak se nedokázal pohnout.
„Tohle by te mělo zaměstnat,“ Filip se zasmál a pak se obrátil k rufovi, který na něho vrčel a mel pěnu u huby.
„Ty jsi můj pes, takže lehni! Lehni ti přikazuji,“ ale Rufus nic takového neudělal, naopak se napnul a pak vyskočil a namířil si to k jeho hrdlu.
Ve vzduchu se zaleskla čepel ostrého nože a nejspíš by se Filipovi podařilo Rufa bodnout do krku, ale někdo ho srazil k zemi dřív, než to mohl uskutečnit.
Rufus ho minul a zakousl se do Alicininy ruky, neboť to byla ona, co ho srazil.
Vyjekla bolestí a Rufus jí ihned pustil.
Filip toho využil a uštědřil ránu do Rufova čenichu a ten bolestně zakňučel a malinko se stáhl.
„Nejsi pro me tak důležitá,“ Filip se pokusil zasáhnout její krční tepnu, ale někdo mu vykopl ten nuž z ruky.
Tvrdě jí ze sebe setřásl a spatřil onoho čtyřicetiletého muže.
„Mnichu! Nějak jsi nám zestárl!“
„Ne tolik, abych si s tebou neporadil.
„zkus to,“ Filipova ruka vyletěla vpřed a jen těsně minula Atanovi oči.
„Kruci!“ zaklel a pokusil se Atana udeřit nohou do žaludku, ale ten byl rychlejší, vtiskl mu ten kamínek na čelo.
Kamínek se rozzářil a Filip zařval bolestí.
Když dal atan ten kamínek pryč, měl Filip na čele červenou značku.
„Zabiju tě!“ zasyčel a ruce se mu začala třást.
Všichni kolem něho pocítili intenzivní bolest hlavy, byla tak silná, že je donutila, padnout na kolena.
„Teď jste bezmocní, že? Myslíte si, že mi můžete ublížit, že se vás snad bojím, že me dokážete zabít? Tak to ani náhodou,“ tlak, který vycházel z jeho rukou zesílil a ani Atan, ani brian ani Alice se nemohli hnout, nemohli zvednout ruce či nohy, ani zavřít oči a Filip to ještě zesílil a všem třem začalo hučet v uších, všichni měli pocit, že jim snad musí jejich lebka každou chvíli prasknout.
„Nejste nic,“ Filip kopnul do Atana, který se snažil soustředit, přivolat svojí vnitřní sílu, ale nešlo to, ta bolest mu to znemožňovala.
Alice se už skoro postavila, ale Filip jí opět srazil k zemi a pak do ní kopnul.
„Měla jsi všechno! Měla jsi všechno!“
„Na ní si dovolíš a na me ne?!“ vyrazil ze sebe Brian, který se snažil tu bolest potlačit, zahnat jí do kouta.
Filip k němu přišel.
„Přidej se k nám synu! Stan se jedním z nás! Dříme v tobě velký potencionál, jsi typ člověka, kterého přesně potřebujeme, postav se po bok svého otce!
„Já nemám otce!“ vyrazil ze sebe Brian a poté jeho ruka vyletěla vpřed a zasáhla nos jeho otce.
Ozvalo se křupnutí.
„Tys mi zlomil nos! Rozhodl si se sám!“ Filip sebral ze země nuž a chystal se Brianovi probodnout krk, ale na poslední chvíli se mu Rufus zakousl do pravé ruky.
Filip zařval, nuž mu spadl na zem.
Chtěl Rufa odhodit, ale ten se mu do té ruky zakousl opravdu pevně.
„Pust me! Já jsem tvůj pán!“ udeřil ho druhou rukou, ale Rufus ho nepustil, udeřil ho znovu a tentokrát silněji a pak další rána do břicha, a přestože to Rufa bolelo, jeho ruku nepustil a zahryzával se do ní víc a víc.
„Pust mi tu ruku!“ pokusil se ho udeřit do tlamy, ale v tu chvíli Rufus škubnul svojí hlavou ta prudce, že se mu podařilo, vyrvat Filipovu ruku z těla.
Ten zařval a tvrdě ho uhodil, ale jeho ruka byla pryč. Rufus byl velmi silný pes a on sám ho cvičil, sám ho učil, jak se zakousnout, jak vyrvat z těla nějakou končetinu.
Filip křičel a pokoušel se zastavit řinoucí krev, ale nedařilo se mu to. Rufus mezitím odhodil jeho ruku o kus dál a vrčel na něho s vyceněnými zuby, které byly plné krve.
„Ty psisko! Ty psisko!“snažil se to zastavit, pokoušel se to zhojit, ale tekoucí krve bylo příliš a jemu začaly docházet síly, cítil, že pokud něco neudělá, vykrvácí.
„Pomozte mi!“ pomozte mi!“ zakřičel dp vzduchu, ale nikdo nepřišel, nikdo se neobjevil a on ztrácel víc a víc krve.
„Briane! Synu! Můj milovaný synu! Pomoz mi! Ukonči to! Ukonči to teď hned! Já tě o to prosím! Nenech me umřít pomalu, nenech me čekat….!“
Brian sebral ze země nuž a pomalu k němu přistoupil.
„Výborně synu. Udělej to, udělej to pro svého otce a dej pozor na toho psa, je nebezpečný, brzo se vymkne kontrole, tak to skonči…, skonči to…,“ Filipovi se každou vteřinou hůře mluvilo.
Brian, který mel tváři nečitelný výraz, zvedl nuž do výšky, naznačil, že se chystá bodnout, ale když už byl ten nuž těsně u Filipova srdce, nechal svojí ruku klesnout k tělu a nuž mu vypadl z ruky.
„Co to děláš?! Seber to! Okamžitě to seber! Já ti to nařizuji! Jsem tvůj otec!“ Filip byl ve tváři bledší a bledší, místo kolem něho, bylo plné jeho vlastní krví.
„Nemám otce, nikdy jsem ho neměl, chcípni pomalu,“promluvil Brian a úmyslně přitom odsekával.
„Ty…,“ Filip se ho pokusil udeřit, ale jeho čas nadešel, ztratil příliš noho krve, jeho tělo se s tím nedokázalo vyrovnat, padl na záda a zůstal ležet.
Alice celá otřesená zamumlala.
Briane…,“ na jednu stranu byla ráda, že je Filip mrtvý, ale na druhou stranu jí děsilo, jak chladně nechal Brian umřít svého otce.
„Už ti neublíží,“ odvětil Brian klidným hlasem a přešel k Rufovi, který přestal vrčet.
Brian ho pohladil po čumáku, pak po celém těle.
„Zvládl si to Rufa. Většinou s tím tvým trháním nesouhlasím, ale tentokrát nemám nic proti tomu.“
„Briane. Vím, že nám tím zachránil život, ale neměl bys ho v tom podporovat!“
Brian jí slyšel, ale ignoroval. Obrátil se k Atanovi.
„Jste to vy ten mnich?“
„Ano. Jsem to já. Pomoc Rufovi se na me podepsala, ale udělal jsem to rád.
Brian váhal. Chystal se udělat něco, na co nebyl zvyklý.
Stiskl Atanovi ruku.
„Díky. Díky za to, že jste ho zachránil.
Tam dole jsou další tři strážci. Musíme jim pomoct, ale žebřík už nemám.“
„Briane. Mel by sis trochu odpočinout.“
„Na to není čas. On byl jen pešák. Oni jsou tam venku a mají ten svůj talisman. My máme ten kamínek, musíme pomoci ostatním strážcům,“ Brian si přehodil svého otce přes rameno, jako kdyby skoro nic nevážil.
„Dole. Pod tím místem kde jsou je tajná chodba. Dřív tu bylo pašerácké doupe. Mel by tam být poklop, díky kterému se tam dostaneš.
„Díky,“ zamumlal stroze a chtěl kolem ní projít,
Musíš mít Studenou rukavici, musí být velmi studená.“
„Dobře. Ještě něco?!“
Alici nebylo příjemné, že je k ní tak chladný, odtažitý, ale nemohla mu to vyčítat.
„Mezi nimi je zrádce. Řekl mi to Filip. Je všeho schopný, ale není lhář.
Brian vymanil svojí ruku z jejího sevření.
„Já vím, zamumlal a poté odešel i s tělem svého otce.

Melinda se probudila. Když vedle sebe uviděla sedět Briana, který byl od krve trhla sebou.
„Co tady děláš? Jak si se sem dostal? Já myslela, že jsi odešel.
„Měl jsem menší potíže se svým otcem,“ pohodil hlavou k ležícímu Filipovi.
Melinda si poposedla o kousek dál.
Jeden ze strážců ten, co se k nim přidali ti dva je tvůj otec?
„A ona je mojí matkou.“
„Tu si taky zabil?!“
„Ne. Nebyl důvod,“ řekl bez špetky jakéhokoliv citu.
Mel z toho mrazilo. Věděla, že Brian není nějaký krutý necitlivý, že má city, dokázal to u Rufa, ale to, jak ted mluvil jí děsilo.
„Oni se ještě neprobudili?!“
„Možná časem. Chceš, aby se probudili?“
„Co je to za otázku? Jistě, že chci, aby se …,“ nedokončila to, protože nedokázala snést pohled v jeho očích.
„Nemusíš to předemnou skrývat,“ promluvil a rukou prohrábl několik kostí.
„Co tím myslíš?!“ nechápala.
„Co třeba tohle,“ jeho hlas zněl stále klidně, Melinda spatřila malý dřevený nožík, který mel však docela ostrou hranu.
„kde se to tady vzalo? To tady musel nechat někdo z nich…,“ mávla rukou na povalující kosti.
Brian nic neřekl. Prstem se dotknul krve na tom noži.
„Pokud tady nestraší, musel to udělat někdo živý, krev je ještě čerstvá, tak hodinu, dve.
„Cože?!“ Chceš snad říct, že je to moje?!“
„Chci tím říct, že ten nuž byl použit, že jim byl někdo bodnut do hlavy.
Mel se ve tváři zračilo zděšení.
„Vážně si myslíš, že bych byla něčeho takového schopná?!“
Brian vstal. Přešel k Adamovi.
„Toho si omráčila jako prvního, neměl šanci.
„Briane! Tohle je nesmysl! Nikdy bych jim neublížila!“
„Tady u Alex si to už měla těžší, bránila se, ale nakonec se ti jí podařilo povalit na zem a i když chtěli, abys jí zabila, tys to nedokázala, zmohla si se jen na zabodnutí do vlasů, což nejspíš zapříčinilo ten krvavý šrám.“
„Briane! Přestaň s tím! Nevím, o čem to mluvíš!“
„Tu noc, co se ti zdál ten sen o mniších, za tebou přišel jeden z nich.
„To je nesmysl, ale i kdyby ano, nikdy bych Adama a Alex nezabila, přestože mi leze na nervy.
„To oni vědí,“ jeho hlas zůstával stále klidným a trochu si hrál s tím nožem.
„Mohl by si s tím přestat?!“
„jestli to tak není, proč mi je nepomůžeš probudit, stačilo by s nimi jen zatřást.“
„To už jsem zkoušela,“ odpověděla Mel co nejpevněji dokázala, ale nemohla se ubránit polknutí.
„Tak se na to podíváme,“ Brian si klekl k Adamovi a chystal se s ním zatřást, ale Mel k němu přiskočila a povalila ho na zem.
„Přestaň! Oni se nesmějí probudit…,“ hlas se jí začal třást.
On na ní znovu pohlédl, ale v jeho očích nebyl vztek, ani zklamání, spíše lítost.
„Co ti slíbili? Tvého bratra?“
„Zmlkni! Co ty o tom můžeš vědět!“
„Slíbili ti, že ho vrátí, že ho pustí, ale ty na oplátku, nesmíš připustit, abychom se dostali z nemocnice, že ano?“
„Ne! Tohle bych nikdy neudělala!“
„Přišel za tebou Michael a požádal tě o to. Řekl ti, že ho nechají jít, jenom nás tu musíš zdržet tak dlouho, dokud nezískají talisman, což už se stalo.
„Zmlkni! Prosím! Ty to nechápeš! Já nechci nikomu ublížit, ale jestli je Michael naživu a oni můžou…“
„Ty tomu opravdu věříš? Co se týče me, klidně si tomu věř., nechej je, aby získali vše, co potřebují.
„Neříkej to, jako bych dělala něco strašného. Já chci jen odčinit svojí chybu, jestli ho mohu zachránit, tak se o to musím pokusit.
Musíš me chápat Briane. S Alex nemáme šanci, je neuvěřitelně protivná a má snad tisíc fobii,A dam už jednou selhal a ty se doopravdy staráš jen o Rufa a já…, chci pomoc Michaelovi.“
„Chápu Vlastne to je tak lepší. Myslím, že tohle všechno je v podstate nesmysl. Jsme čtveřice ani ne dospělých jedinců, kteří nemají moc, ani jiné prostředky, jak jim vzdorovat, takže bude nejlepší, když si každý půjdeme svojí cestou. Já se vrátím na ulici, alex se bude snažit zapadnout, adam se s tím už nějak vyrovná a ty budeš štastná a rodiče tě možná začnou mít rádi, pokud jim domu přivedeš jejich milovaného syna, takže bychom jim to asi měli řícz. Sice nám pak hrozí jakési zotročení, ztráta svobodné vůle, ale me na tom nezáleží. Je mi jedno, jestli mi bude poroučet člověk a nebo jiné zlo, prostřednictvím toho talismanu.
„Briane. Takhle o tom nemluv. Já nechci, aby vyhráli, ale taky nechci přijít o šanci, zachránit svého bratra, odčinit svojí chybu.
Brian se dotkl její ruky.
„Oboje mít nemůžeš. Budto se toho vzdát a budeš snad se svou rodinou, nebo budeš i nadále strážkyní a na svého bratra, matku, otce v podstatě zapomeneš.“
„jenže mojí rodiče nejsou jako tvojí, tedy ne úplně, chtěla jsem říct…“
„já netrvám na tom, že mi byli rodiče vzorem. Pro me není problém vrátit se na ulici, ke starým zvykům.
„Myslíš jako pít a tak?!“
„Na tom není nic špatného. Bude fajn, když alespoň někdo, bude šťastný se svojí rodinou, pokud opravdu věříš, že ho nechají jít, že to bude to nejlepší, tak jim to řekni, nech je, ať Atanovi seberou ten kamínek, které je dovede k té síle.“
„Chci pomoci svému bratrovi, ale ne za cenu, že by to získali.“
„Je jen jedna možnost melindo Johnosová. Bud budeš s nimi anebo proti nim.
Pokud chceš být s nimi, ignoruj okolní svět, nestarej se o ostatní lidi, říkej si, že nejsou důležití, přednější je přece tvé štěstí…“
„Briane! Tohle stačí“ Tohle nikdy nedokážu! Nemůžu předstírat, že me ostatní lidi nezajímají.“
„Pak tedy bud tím, pro co si byla vyvolená, ale zapomeň na bratra, na šťastnou rodinu.
„neexistuje mezitím nějaký kompromis.
„Ne! Musíš si vybrat bud jedno či druhá. Pokud si vybereš bratra a rodinu, já osobně nebudu nic namítat, ale pokud si vybereš svůj osud, přestaneš myslet na to, co se stalo a společně se je pokusíme zničit, budu rád, že jsem jedním ze strážců.
„Vůbec mi to neulehčuješ.“
„Nikdo kdo si to v živote ulehčuje, to nedotáhl daleko.“
Ozvalo se slabé zasténání a Alex se malinko pohnula.
„je nejvyšší čas. Zadrž nás tady, jak dlouho to bude potřeba a nech je vyhrát a tvůj bratr bude zachráněn a tvá matka tě vezme na milost anebo na něho definitivně zapomeň, stejně tak na rodinu, na přátele, plně se oddej tomu, co před tebou je, zajisti, aby na tebe nemohli nic použít, aby se k tobě nemohli dostat.
„Mám být taková, jaký jsi ty?!
Promiň. Tak jsem to nemyslela.“
„To je v pořádku. Pokud máme držet při sobe, nesmí být mezi námi žádné lhaní, žádné zakrývaní, měli bychom si všechno říkat přímo a na rovinu, ale ty ses rozhodla, pro rodinu, že?
„Pojďte sem čer…,“ začal, ale dál nepokračoval, protože mu Mel přikryla rukou pusu.
„Sám říkáš, že jsme čtyři ani ne dospělý lidi, co proti nim nemají šanci.“
„Brian se odvrátil.
„je jedno, co říkám já, podstatné je, co si myslíš ty. Jestli máš na to svůj názor, znamená to, že nejsi pod jejich vlivem, že chceš něco změnit.“
Melinda zavřela oči a viděla svého bratra, jak se topí, jak na ni křičí, ale ona jen stojí na pláži a chichotá se a její bratr vzápětí mizí v moři.
„Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem vás všechny málem zradila. Michael mi musí odpustit a nebo já si musím odpustit sama, ale je to minulost a kdyby to byl doopravdy on, nikdy by po mě nechtěl, aby někomu ublížila…,“ snažila znít sebejistě, ale slzám vytékajícím z jejích očí nezabránila.
„Nevím, jaké to je mít sourozence a ani to nikdy nezjistím, ale jsem si jist, že je rád, že má takovou sestru.
Melinda přikývla. Sama ani nevedla proč, ho najednou objala.
Brian z jejího sevření bleskově vycouval.
„Tohle už nedělej,“ prohlásil zachmuřeně.
„Omlouvám se. Nevím, co me to popadlo.“
Dojdu pro Rufa a pro matku. Doufám, že si si tím jistá.“
„To netuším, ale je to minulost. Co jim mám říct?!“
„Řekni jim, že to já jsem je omráčil.“
„To přece není pravda.
„Oni to chtějí slyšet.“
Netvrdil si mi, že máme být k sobe upřímní?!“
„Někdy musí jít upřímnost stranou. Me můžou nenávidět, ale dřív nebo později je to omrzí, protože mě tyhle pocity nikterak neovlivňují, ale kdyby věděli, že si to ty…. Jsme slabý fyzicky, nemusíme být i psychicky,“ a poté zmizel Brian v zaplave kostí.
Alex a Adam se posadili.
„Co se stalo? Kdo me praštil.
Měla chuť říct, že ano, ale uposlechla Briana.
„To vám udělal Brian.
„Šmejd jeden, ale u něho me nic nepřekvapí. Ještě, žes to nebyla ty, to by me štvalo mnohem víc.
„Ne. To bych nikdy neudělala….“
Adam se na ní zahleděl a ona měla pocit, že ví, že lže, ale nic neřekl.
„Jak se sem dostal ten násilník?!“
„On není násilník. Je jenom jiný.
„Je to divný násilník a já s ním mám spolupracovat?!“
„Musel k tomu mít důvod.“
„Takový jako on nemusí mít důvod,“ zabručela Alex a rukou se dotkla své hlavy.
„Vede odtud cesta?!“ zeptal se tiše Adam.
„Ano. Pod těmi kostmi je nějaký poklop, kterým se dostaneme ven z nemocnice.
„To jako prohrabávat kosti? Fuj, ale nemám na výběr co?. Je mi fakt líto, že jsem to zkazila a znovu vás sem dostala.“
„To je jedno. Vede odtud cesta a to je nejdůležitější.
„Co budeme dělat, až se dostaneme z nemocnice?!“
„Musíme najít Kevina.“
„Toho frajírka, co si myslí, že je playboy, ale jakmile se s nimi setkal, ihned jim ten drahokam vydal?!“
„Myslela jsem, že se ti líbí.“
„Líbil a to jen do okamžiku, kdy me tak ponížil, ale vzhledem k tomu, co se z něho vyklubalo, nemá to ponížení od někoho takového žádnou cenu.“
„Alex. Potřebujeme ho, musíme ho přesvědčit, že jsme s ním, že musíme ten talisman získat
„Jsem tady a jsem připravená, tedy aspoň doufám.“
„Musíme ten drahokam získat zpátky, jen tak odčiním svou zradu, málem jsem všechno zkazila.“
„Říkala si něco?!“
„Měli bychom si pospíšit. Brian už na nás nejspíš čeká.
„Ten neurvalý, lhostejný násilník? Když už jsme ti strážci, nemohl to být někdo jiný?!“
„Je s námi a to stačí.“
„Hm,“vydala ze sebe Alex a pak se ponořila do kostí.
„jak to bylo doopravdy Melindo?“
„Co tím myslíš?!“
„On nebyl ten, kdo nás omráčil.“
„jistě, že byl. Můžeš se ho zeptat.
„Mel. Nevím, proč, ale vím, že už to neuděláš.“
„Adame. Já ti…“
„Neviděl jsem tě, ale slyšel tvůj dech, takhle Brian nedýchá, on skoro jako by nedýchal vůbec.
„Adame…, moc me to mrzí!“
Adam jí stiskl ruku.
„Každý Melindo! Každý si tím projde, ale ne všichni odolají…,“ asi dvě minuty jí tu ruku držel.
„Myslím, že bychom měli jít…,“ vymanila nakonec mel svojí ruku zpoza jeho.
„Máš pravdu. Je čas jít,“ Adam se chtěl ponořit, když ho zadržela.
„Opravdu je mi líto. Chtěla jsem jen pomoc…“
„Nemysli na to. Je to minulost,“ a poté se ponořil.
Povzdechla si. Byla přesvědčená, že se rozhodla správné, ale přesto se jí nedařilo zbavit se, takového zvláštního pocitu, jako by tímhle rozhodnutím, ztratila i kus sebe.
Prudce potřásla hlavou a pak se též ponořila do hromady kostí.

No, to je teda fakt - napínavý - krvavý.

Proč ten smajlík?

Nevím, kterým to vyjádřit nejlíp, že je povídka napínavá, temná. Tak teď tedy nedám žádného.

Klidne můžeš, takhle to jen vyznívá, že s tím nesouhlasíš:-)

Kevin vešel do domu. Byl rád, že se toho drahokamu zbavil. Byl to jen bezcenný šutr, ten mnich byl nejspíš blázen, bylo mu jedno, že ten chlapek tam byl s konem, že jeho oči byly temné a chladné. Něco mu slíbil a on nemel duvod pochybovat.
Jakmile za sebou zavřel dveře, ozvalo se za ním.
„Myslím, že už bylo načase, aby si se tu ukázal.
Kevinovi jako by na okamžik zmrzly končetiny.
„Mluvím na tebe kevine Reginalde Charlesi Millsi.“
Ten chlap me podrazil! On me podrazil!“ blesklo mu zlostne hlavou, ale přesto se otočil a hleděl na své rodiče.
Na svojí matku, která měla ve tváří vepsaný nefalšovaný strach a na svého otce, na jehož tváři nebyl strach, ale vztek.
„Kde jsi byl, proč nám nebereš telefon, proč myslíš, že jsme ti ho koupili?!“
„Neměl jsem na to čas,“ odsekl Kevin, který už se z toho vzpamatoval.
Jeho otec v obličeji zrudnul.
„Tohle si neřekl nám, že ne? Sháním tě, protože jsem dostal lukrativní nabídku, ale potřebuji tě, takže sebou hni, co nejrychleji převléknout, máme tam být max za deset minut.
Kevin, který už stoupal po schodech se zastavil.
„Já nikam nejdu. Kašlu ti na tyhle tvé akce, už se nehodlám nechat reprezentovat, jako nějakou věc, měli jste táhnout do háje.
„Cos to řekl? Zopakuj to ještě jednou!“
„Georgi! Já si s ním promluvím,“ ozvala se jeho žena, ale on jí odstrčil.
Kevin, který byl naštvaný, že ze sebe udělal hlupáka, zopakoval, co řekl.
„Nikam s tebou nejdu! Já už ze sebe nehodlám dělat žádné značkové zboží, takže bud me budeš brát jako svého syna a nebo táhni do háje!“
„Cože?!“ jeho otec po nem mrštil vázou, která Kevina jen tesne minula.
„Proboha Georgi, co to děláš? Je to náš syn!“
„Je to spratek, šmejd jeden nnevdečná!“
„nevdečná? Nevdečná? Jako otec za nic nestojíš!“ a po těchto slovech chtěl jít Kevin do svého pokoje, ale jeho otec k němu přiskočil,. Tvrde s ním narazil o zed.
„Tak poslouchej ty nevdečný parchante! Dal jsem ti všechno, peníze, pohodli, luxus a ty se mi takhle ovdečuješ?!“
„Pust me!“ Kevin se ho pokusil zbavit, ale jeho otec mel velmi pevný stisk, tak pevný, že vykřikl bolestí.
„Georgi? Co to děláš? Georgi! Nech ho proboha no tak Georgi!“ křičela na svého muže jeho žena, ale neodvážila se tam jít.
„Staral jsem se o tebe a chtěl jsem jen málo ty parchante, ale já to veděl, veděl jsem to už v okamžiku, kdy te moje žena přivedla, že…“
„Georgi! Tohle neříkej! Tohle nesmí vedet!“
„Zmlkni!“ okřikl svojí ženu a pak přitiskl Kevina, ještě blíže ke zdi a zmačknul mu rameno snad ješte víc a Kevinem procházela ostrá bolest.
„O čem to mluvíš? Odkud me přinesla z porodnice?!“
Otec ho nohou udeřil do břicha a Kevin se bolestive prohnul.
„Kéž by! Kéž bych si byl alespoň na vteřinku jist, že jsi můj syn, moje krev, ale ne, ty nejsi můj syn,“ z jeho hlasu číselo pohrdání.
Jegho matka zakvílela, bylo na ní vidět, že něco takového nechtěla nikdy slyšet, ale její muž jí ignoroval a hledel naKkevina.
„To je nesmysl! Jsou to jen lži, těmito lži me nepřinutíš, abych i nadále šaškoval!“
jeho otec se zasmál.
„Vážne si myslíš, že kdybys byl můj syn, tak bych udelal tohle?!“
Znovu ho kolenem udeřil do břicha, vzápětí loktem do obličeje.
„Tati přestaň! To bolí! Jestli na tom tedy…“
Znovu ho udeřil a tentokrát do nosu, domem se nesl Kevinův bolestný výkřik.
„Tohle už není potřeba, ty už si nám k ničemu,“ znovu a znovu ho udeřil a Kevin celý otřesený, nic nechápal.
„O čem to mluvíš? K čemu me nepotřebuješ, kdo jsou tedy mými rodiči, proč jste mi to nikdy neřekli?!“
„Prosím Georgi! Neříkej mu to!“ prosila úpenlive jeho žena, ale ten jí nebral na zřetel.
„Bylo mi to přikázalo. Mel jsem te najít, vyrvat tě tvým rodičům a pak tě vychovat jako svého vlastního a po celou dobu ti mám znepřijemnovat život, tak, aby si byl ochotný vzdát se toho kamene co nejrychleji!“
„O čem to tady mluvíš?! Jaký kámen, kdo tedy byli mé rodiče, proč si me jim vzal, co jsi vlastne…,“ teprve až ted si Kevin uvedomil, že oči muže, kterého považoval za svého otce, jsou úplne černé, nechápal, jak to, že si toho nikdy nevšimnul.
„Co se to tady…?!“
„Tví rodiče? Tví rodiče byli narkomani, žebráci, byli úplne mimo, nemusel jsem je ani zabíjet, stačilo jim dát tak 20 dolarů a rádi se te zbavili, stejne se to chystali udělat tak nebo tak. To díky me jsi tady! To díky me nežiješ ve špíne, hladu, nežebráš, nesmrdíš!“
„Ne! Ne! Tohle je lež!“
„Nemáš ponětí, co se tu děje, co všechno se odehrává kolem tebe, nechám tě žít, jen kvůli tomu, že si nám ho dal a že jeho nositel musí být živý, aby ten drahokam dokázal otevřít cestu k oné moci, ale táhni z mého domu, táhni mi z očí,“ jeho otec s ním tvrde smýknul o zem a Kevin mel dojem, že se mu snad při pádu zlomila všechna žebra.
„Co jste zač, o co vám jde, o jaké moci to mluvíš?!“
„Zeptej se toho mnicha, mnicha, který ti nedal všechno,“ udeřil ho do zad a Kevin se rozplácl na podlaze, všechno ho bolelo, z nosu a ze rtu mu tekla krev, nedokázal zvednout ani ruku ani nohu.
Jeho otec mu k nohám hodil pár kousku oblečení.
„Ať si do večera pryč a zkus to říct policii, nemůžu se jich dočkat.
„Proč si to udělal, co je to s tebou, co to máš s očima?!“ Jeho matka se konečne odhodlala a přibehla ke svému muži.
„Zmlkni!“ otočil sel k ní a jedním pohybem jí zlomil vaz a Kevinova matka se bezvládne svezla k zemi.
„Mami!“ zařval Kevin i přesto, že to rozpoutalo neskutečné bodání v jeho břiše, měl pocit, že jsou snad všechny jeho svaly napnuté, že se snad rozpůlí, nemohl popadnout dech.
„Do večera. Zkus si klidne najít místo, kde by mohli být tvý rodiče, nejspíš jsou už mrtví, ale bezdomovci tě jistě vezmou rádi mezi sebe a pamatuj, uštedřil mu další tvrdý kopanec a Kevinovi oči se zalily slzami.
„Pamatuj ty hvězdo, jestli se potkáme a ty vůči me řekneš jedno jediné slovo, které se mi nebude líbít…, sklonil se k nemu, zaručene ti můžu slíbit, že si budeš přát, aby si nikdy tyhle slova neřekl,“ poté se postavil, šlápl mu levou nohou na pravou ruku a poté opustil dům a nechal tam nehybného a tiše vzlykajícího Kevina s mrtvolou jeho matky.

Jako první se vynořil Brian. Otevřel oči a zjistil, že je obloha potemnělá.
Neudělalo to na něho žádný dojem. Na počasí mu nezáleželo.
Co bylo zvláštního, nepodařilo se mu najít ten poklop. Byl si jistý, že tam někde je, že skrz něj přišel, ale od okamžiku ponoření, byly všude kolem nej kosti, malé, velké.
Nechápal to, ale věděl, že se musí skrz ne prodírat, že někde musí být cesta ven.
Čím déle plaval skrz kosti, tím víc se ho zmocňoval nepříjemný pocit, co když tam ten poklop je, ale on ho neviděl, jako by byla jeho mysl zaslepena, jako kdyby viděl jenom to, co někdo chtěl, aby viděl. Nemohl se zbavit pocitu, že to takhle nemá být, už jen proto, že ho celou tu dobu značně bolela hlava a jemu se velmi těžko myslelo, ale přinutil se na tu bolest zapomenout, vybavil si Rufa, jak na něho čeká již plně uzdravený.
Nakonec se mu podařilo nějaký poklep najít a s mírnou námahou ho otevřel a vylezl ven.
Neocitl se však v místnosti, jak očekával, ale očividně venku.
Zprvu si to neuvědomil, ale pak mu došlo, že něco takového není možné.
Přestože byla obloha potemnělá a nad hlavou se mu vznášely temné mraky, uvědomil si, že mu oči slzí, jako by byl vystaven přímému slunci.
To ani nemluvil o bolesti hlavy, která se znovu přihlásila s vetší intenzitou, nežli kdykoliv předtím, měl pocit, že mu snad praskne.
Stiskl jazyk a pokusil se vstát, ale pískání v uších mu to znemožnilo.
„Co se to děje?!“ vyhrkl a pravou rukou se chytil lampičky.
Přišlo mu, že v tom uchu opět slyší křik nějakého člověka, ale nedokázal ho rozeznat a to i přesto, že mu připadal značně podvědomý.
V tu chvíli se hromada kostí rozhrnula a vynořila se z ní Alex.
Byla zadýchaná v obličeji celá rudá, čelo zpocené.
„Co se to tady děje, kde to jsme, jak to, že všude kolem nás byly kosti?
Tvrdil jsi nám, že někde blízko je poklop, že ho musíme najít, že se dostaneme do místnosti, kde je ten mnich a ten tvůj pes, ale tohle není ani pokoj a dokonce ani nemocnice, jak jsem se dostala ven, proč je ta obloha tak temná, to se sem žene bouřka, proč me sakra….,“ Alex nemohla pokračovat,. Protože jí Brian zacpal ústa.
Překvapeně sebou škubla, její oči se rozšířili, pokusila se Briana zbavit, ale ten mel vetší sílu.
„Mohla bys být na chvilku zticha? Nevím, co se stalo, jak to, že jsme ten správný poklop nenašli ani proč byli všude kosti, ale nějaké tvoje žvatlání nám ted nepomůže…,“ obličej se mu zkroutil do bolestné grimasy, Alex, která sebou přestala škubat, měla v očích nechápavý a také trochu ustrašený výraz.
Nakonec něco zahuhlala.
Uvolním ti ústa, ale budeš potichu.“
Brian tak učinil a Alex mu vrazila facku.
„Co si sakra myslíš, že děláš, kdo si myslíš, že jsi?!“
„Uklidni se! Snažím se na to přijít stejne jako ty,“ Briana ta facka nepřekvapila.
„tak ty se na to snažíš přijít? Vždyť ani nevíš, jestli tam ten poklop byl, víš ty vůbec, jak odporné to bylo, prodírat se tolika kostmi?!“ Alex se otřásla, ale vztek, který měla v očích jí pohasl.
Otřásla se. Je tady docela zima, co?“ zeptala se už o dost mírněji. Teprve ted si pořádně prohlédla Brianovu tvář a i když na něho byla značně naštvaná, to co viděla, jí znepokojilo.
Na čele mel krvavé jizvy, na tvářích hluboké ryhy, pod nosem zaschlou krev, stejne tak i na rtech.
„Co se ti stalo? To už si se stačil poprat?“
„O čem to mluvíš?!“
„Koukni se na sebe,“ zaštrachala v kapse a ke svému překvapení tam našla malé zrcátko. To bylo dost zvláštní, vzhledem k tomu, že ještě před chvilkou žádné neměla.
„nepotřebuji se na nic koukat.
No tak. Na tohle nemáme čas, musíme se někam dostat,“ Alex se otřásla, pak znovu.
„Je tady dost zima,“ zopakovala.
„jak tady může být zima…,“ jsi celá mokrá.
„Jak můžu být mokrá, když jsem plavala kostmi…,“ chtěla protestovat Alex, ale vskutku celé její oblečení bylo mokré.
„co se to…., ještě před chvilkou jsem byla úplně suchá…,“ v alexine hlase se ozýval naznak paniky.
„hlavne klid. Nějak se to…,“ nemohl pkračovat, protože slunečný paprsky ho opět udeřily do očí a on byl donucen několikrát zamrkat.
„Tobe tečou slzy? Neporazitelnému Brianovi, mladíkovi, co všechno překousne, tečou slzy?“
„Za to může to slunce. Nedá se…,“ bolestne se prohnul dozadu, bolest hlavy vypukla nanovu a s ní se vrátil i ten lidský křik.
„Co je ti?!“ Alex ho chtěla chytit, ale Brian jí odstrčil.
„nech me na pokoji, copak ty to necítíš, neslyšíš?!“
„Co mám slyšet, co mám citit?!“
„Tu bolest, ten křik!“
„Ne! Nic neslyším, jen mi je zima, musím se toho oblečení zbavit,“ chtěla si to mokré oblečení sundat, ale jako by k ní bylo přilepené.
„Nemůžu se toho zbavit! Nemůžu se toho zbavit!“ začala hystericky vzlykat.
Brian, kterého ta bolest zase přešla zaváhal, nebyl si jistý, tohle mu nebylo podobné, ale nakonec jí chytil za ruku.
„Uklidni se. Ať se s námi v tuhle chvíli děje cokoliv, určite to přejde, musíme počkat na Mel a a Adama a pak se uvidí.“
Alex se nadechla. Jeho stisk jí trochu uklidnil.
„Neměli by se tu už objevit, co když nenašli ten poklop a nebo uvízli v záplave tech kostí, jestli se tady neobjeví…,“ začala jí znovu přemáhat hysterie a Brian vnímal znovu přicházející bolest. Nechápal to, ale očividne to muselo nějak souviset s tím, jestli byla Alex hysterická.
„prosím hlavne se uklidni a přestaň myslet na to, že máš na sobe mokré oblečení, prostě na to přestaň myslet.
„Tobe se to řekne. Jak se můžu uklidnit? Jak se můžu uklidnit?!“
„Ty to zvládneš! Proste na to nemysli, nemysli na to své mokré oblečení, prostě na to nemysli!“
„Tak jo. Tak jo. Zkusím to…,“ vymanila svojí ruku z jeho sevření.
„Nemám na sobe mokré oblečení! Nemám na sobe mokré oblečení! Nemám na sobe mokré oblečení!“ Brian jí pozoroval.
Když to zopakovala asi tak po desáté, uvědomila si, že už jí oblečení netíží, že ho nemá přilepené k tělu, vlastne bylo úplne suché.
„Jak je to možné, copak jsou tady někde a nebo už z toho šílím?!“
„Myslím, že za to může ten talisman, má tu moc, přivodit človeku falešný pocit nebezpečí, navodit mu představu, že se s ním něco děje.“
„Ten kámen má přece ten mnich!“
„Zavrtel hlavou.
„předal ho Kevinovi a ten ho předal jejich vůdci.
„Ten zbabelý idiot! Proč to ten mnich udělal?!“
„Nemel na vybranou. Musel to…,“
„Počkat! Jak to víš?!“ přerušila ho Alex.
„Řekl mi to,“ řekl nezvykle klidne.
„Cože?!“ on ti řekl, že ti proti komu jsme měli bojovat už ten kámen mají a tys nám nic neřekl?!“
„Nebyl na to vhodný čas,“ Brian zase získal zpět svůj stoický klid.
„Nebyl na to vhodný čas!“ alex ho chtěla znovu uhodit, ale on její ruku zadržel.
„Na tom už nezáleží. Získali ho a tudiž mají díky nemu vetší moc.
„Jestli to ale tak je, proč nás nezabijou a nebo nějak jinak neodstraní, vždyť jsme stále jenom lidé..“
„Nevím. Možná se plne soustředují na hledání místa, kde by mela být ona mocná zapovezená síla, o které se ten nich zminoval.
„To me tedy uklidnilo. Takže oni mají kámen a my můžem jít domu.
„Ne. My musíme najít Kevina a přesvedčit ho.“
„Toho zbabelce? To ani náhodou!“
„Alex!...,“ Brian nepokračoval, protože obloha ještě více potemněla a na oba dva se snesla tma.
„Briane. Ještě se neobjevili,“ doneslo se k nemu tiché šeptání.
Oni se objeví,“ odvetil stejne tiše.
„Myslíš, že tu moc najdou?!“
„To nevím, ale je jasné, že nesmí.“
„abychom je ale zastavili, museli bychom tu být všichni čtyři a oni jsou stále…“
„Oni se tu objeví,“ zopakoval, ale ani Mel ani adam se nevynořili.
„Briane. Mám strach…,“ zašeptala alex.
Otevřel ústa, ale než mohl cokoliv říct, oblohu prořízl blesk a ozářil prostor kolem nich.
Alex si s hrůzou uvedomila, že stojí u těla svých rodičů.
Začala vřískat a nebyla k utešení.
Kamkoliv pohlédla tam leželo nějaké telo. Všechno to byli její přibuzní, přátelé.

Chudák Kevin, pěkně tedy dostal do těla.

Melinda se probudila. Nechtělo se jí. Cítila se nějaká unavená, svaly jí bolely, ale i přesto všechno své oči otevřela.
Nemohla si vzpomenout, co dělala před několika minutami.
Vstala. Mírně se jí točila hlava. Zachytila se lampičky.
„Kde to jsem, co tady dělám?!“ zamumlala.
Vyděsilo jí, jak její hlas zní, neznáme.
Ohmatala si svojí tvář. Přišla jí stejné, ale jakmile promluvila, nebylo pochyb, její hlas zněl jinak, dospěleji.
Zavrtěla hlavou. Tohle byl přece nesmysl. Nemohla prostě jen tak zestárnout.
Adam! Vzpomněla si, že byla za Adamem, hlavou jí začaly vířit vzpomínky, viděla sama sebe, jak se noří do kostí a jak se jimi prodírá, nikde nemohla najít poklop, o kterém mluvil Brian, jednu chvíli se jí už začala zmocňovat panika, ale potlačila jí, teď na to nebyl nejlepší čas, vnímala, jak na ní Adam něco křičí, vypadalo, jako by se k ní snažil dostat a pak to všechno zčernalo.
Zamrkala. V očích jí malinko pálilo, zamrkala znovu a pak ještě jednou a to pálení zmizelo.
„Adame jsi tady někde?!“ zavolala do prázdna, ale žádná odezva.
„Jestli tady někde jsi, tak se ukaž,“ snažila se, aby zněl její hlas pevne, ale přesto nezabránila malinkému chvění.
Neměla z tohohle místa dobrý pocit. Přišlo jí nějak moc opuštěné, chladné.
„Je tady někdo?“ zavolala do prázdná, ale nikdo se neozval.
„Je tady…,“ chtěla to zkusit znovu, ale v tu chvíli si všimla, že na každé lampě sedí dva krkavci.
„Táhnete domů!. Nevím, o co vám jde, ale já nic nemám!“
Všichni naráz zakrákali, ale nikdo z nich se nepohnul, všichni na ní hleděli, jako by jí jejich oči propalovaly.
„Mohli byste toho nechat?!“ zavrčela a odvrátila se.
Oni však byli na každé straně a všichni na ní hleděli.
„Co se mnou máte?!“ Melinda udělala dva kroky vpřed a pak se zastavila, měla pocit, jako kdyby do něčeho šlápla. Bylo to něco lepkavého. Otřásla se dřív, než se na to podívala.
Její noha se nacházela v něčem černém, mohl to být dehet.
Skubla s ní a zhluboka si odechla, její noha byla volná.
„Co je tohle za místo, kde jsou všichni, kde je ta nemocnice.
Znovu k ní dolehlo sborové zakrákání a ona si musela zakrýt uši.
„Mohli byste laskavě ztichnout?!“
Znovu zakrákali a tentokrát v tom byl slyšet výsmech.
„Mel se shýbla. Ti krkavci jí neuvěřitelně vytáčeli.
Pohlédla na zem, chtěla najít nějaký kámen anebo něco, co by je umlčelo.
Zprvu se jí nic nedařilo najít, ale když udělala několik dalších kroku, povšimla si ne příliš velkého kamene.
„Není to sice nic moc, ale možná jim to zavře ten jejich zobák.
Narovnala se, zvedla ho do výšky a chtěla ho mrštit po nejbližším krkavci, ale zarazila se. Zahleděla se na domy, které byly kolem ní.
Všechny byly natřeny na černo, stejně tak i lavičky, zastávky, reklamy, obchody.
„Co to má znamenat….?!“ Znovu jí zamrazilo, když udělala několik kroku, zůstala stát, tráva byla celá černá, nikde nebyla zelená.
„To je přece…,“ nemohla pokračovat, protože za sebou uslyšela kroky.
Otočila se a vyjekla.
Před ní stál asi 30 letý muž, co měl na sobe černé oblečení, jeho tvář byla začernělá, jeho oči byly černé.
„Co se vám stalo?“
„pomoz nám! Pomoz nám! Nesmí se to stát…,“ zachraptel.
„Co se nemá stát, co je to za místo, kde to sem, jakto, že je tu všechno černé, co máte z očima?“
„Pomoz nám! Nesmí se k ní dostal,“ znovu ten muž zachraptěl, na to, že mu bylo 30 zněl jako 80 let starý muž.
„O čem to mluvíte? Komu mám zabránit, tem, co se nás snaží zabít, to je jejich práce.
Muž jí chytil za obe dve ruce, mel tak studené ruce.
„Pospěšte si za Kevinem, Pospěšte si za Kevinem, jenom s ním jim to můžete překazit, jenom s jeho pomocí, jim můžete znemožnit získání Zapovězené síly, udělejte vše proto, aby se tak nestalo, protože jinak…,“ další jeho slova zanikla v krákání a vyděšená Mel, sledovala, jak na toho muže zaútočilo asi 40 krkavců, jak do něho klovají, šlehají ho křídli, ten muž stále křičel, ale ona mu nerozuměla.
Pokusila se ty krkavce odehnat, ale dva z nich na ní zaútočili a několikrát jí klovly do tváře, udeřili do hrudi a ten muž klesl na zem, ale krkavci nepřestávali a znovu a znovu na něj utočili.
„Nechte toho!“ zakřičela k smrti vyděšená Mel a chtěla po nich hodit kamenem, ale ten kámen jako by k její ruce přirostl a co bylo horší, kolem celé její ruky se začala obalovat ta samá černá hmota, která byla všude kolem ní.
Zaječela a ze všech sil se snažila toho kamene zbavit, dala do toho všechnu svojí sílu, ale nepomáhalo to, ta černá hmota obalila nejprve jednu ruku, pak druhou, poté nohy, krk, obličej, vlasy se jí staly černými.
Vnímala, že se její oči pomalu mění, že se stává takovou jako byl ten muž, co ležel na zemi a celé tělo mel do krve rozedřené.
„Ne! Ne! Ne!“ vyrážela ze sebe a zkoušela hnout nohama, pak rukama, ale nebylo to možné.
Pote se jí před očima všechno zatemnilo.
Adam klečel u Melindina těla a pokoušel se jí probudit, ale nedařilo se mu to.
Něco se stalo. Plavala za ním a zdála se být v pořádku, ale pak sebou škubla, začala kolem sebe plácat, rozrážet kosti, doléhalo k němu ne! Ne! Ne! A potom najednou ztuhla.
Nezaváhal ani vteřinu. Otočil se a vrátil se pro ní i přesto, že to nebylo lehké, měl pocit, že těch kostí je víc a víc, že se jimi hůře proráží, ale nakonec se k ní dostal, podepřel jí a podařilo se mu nalézt nějaký poklop, těžko se vyhrabával z těch kostí, ale nakonec to dokázal a položil jí na pevnou zem.
Nemel tušení, kde to jsou, ale vypadalo to, že jsou v nějaké staré zatarasené stanici.
Pravdou bylo, že mu to v tu chvíli bylo jedno, musel nějak pomoc Mel, ať už se jí přihodilo cokoliv, musel jí nějak probudit, ale nemel tušení jak, zkoušel s ní třást, provádět masáž hrudníku, dýchání z úst do úst,ale nic z toho nepomáhalo, stále tam ležela nehybná, oči zavřené, rty zmodralé, jako by se topila.
„No tak Melindo! Nemůžeš to vzdát! No tak prober se!“ znovu jí provedl dýchání z úst do úst, poté masáž hrudníku. Žila, protože jí bylo srdce.
„No tak Mel! No tak! Přece jim to nedovolíš! Ztratil jsem Anabel, tebe ztratit nechci, nechci ztratit nikoho z vás, no tak Mel, tak se prober, tak se sakra prober!“
Chtěl jí znovu provést dýchání, ale v tu chvíli otevřela oči a malinko ho od sebe odstrčila.
„kde to jsem?!“ otázala se a v očích měla zmatek smíchaný se strachem.
„Už jsi bezpečí. Nemám tušení, ale už jsi v bezpečí.
„kde jsou ostatní a proč jsem skoro nahá?!“
„Přes oblečení se težko provádí masaž. Nic jiného jsem nedělal a nemám tušení, kde jsou ostatní.
„Já vím. Nejsi ten typ kluka, může nebo co vlastně si,“ Melinda se posadila.
„Co se stalo? Vzpomínám si, že jsem byla za tebou a potom najednou co…,“
„Potom najednou co?!“
„Nevím jestli to byl sen, ale byla jsem na hodne divném míste, všechno kolem bylo černé, úplně všechno a pak se tam objevil nějaký muž a byl taky úplně černý, ale nebyl to černoch, spíš jako by byl obalený dehtem a říkal, že je musíme zastavit, že je Kevin naše jediná šance, že s ním můžeme zabránit, aby oni získali Zapovězenou sílu a chtěl mi toho říct mnohem víc, ale to se na něj slétlo asi 40 krkavců a začali na něho utočit a napadli i me a bylo…,“ Mel se otřásla, Adam si všimnul, že se jí klepou ruce.
„Už je to dobré. Už je ten sen pryč. Pojďme najít Briana a Alex.
„Myslíš, že jsou v pořádku. Mám dojem, že je Alex trochu..,“
„Oni to zvládnou. Můžeš chodit?“
„Jo. Myslím, že jo,“ postavila se a i to přesto, že se necítila úplně jistá.
Byl to jen sen, nemysli na to,“ zamumlal Adam a pak se pomalým krokem vydali hledat něco, co je dostane z tohoto místa.
Adam šel vedle Mel, ale nedíval se na ní.
Nechtěl, aby to na něm poznala.
„To co viděla, nebyl sen, nemohl to být sen, on zažil to samé, den předtím, než zemřel Daniel.

Kevin se pomalu vzpamatoval a to i přesto, že se mu znovu a znovu v jeho hlavě odehrávala scena mezi ním a mužem, kterého až doted považoval za svého otce. Nebyl si však jist, co je vlastně děsivější, jestli fakt, že tohle nejsou jeho rodiče a nebo to s jakou chladností zabil svojí matku.
Zahleděl se na její bezvládne tělo a škubl sebou.
Nemel ponětí, jak dlouho tam vlastně ležel. Modlil se, aby to všechno byl jen sen, ale tak to zřejmě nebylo.
Pomaličku se k ní přiblížil.
„mami? Mami?!“ oslovil jí několikrát zcela marne.
Prudce potřásl hlavou. Neveděl co má dělat, možná, že by to mel nahlásit, ale co jí má říct, že jí zabil chlap, co má černé oči? Co když mu neuvěří anebo ještě hůř, nejspíš uvěří, ale strčí ho bud do decáku a nebo…, na další varianty nehodlal ani pomyslet.
Vyhlédl ven z okna. Možná, že by mel utéct, na všechno tohle zapomenout, na blbý kámen, lidi, co mají černé oči, na toho pošahaného mnicha, co mu tvrdí, že jen on jim může zabránit ve získání nezměrné moci.
Co je mu do toho, proč by ho mělo něco takového zajímat? On má svůj život, svojí pověst, určitý respekt a to přece nezahodí, jenom kvůli tomu, že si nějaký holohlavý mnich myslí, že on je to a to,“ Kevin, který pomalu získával svojí sebejistotu zpátky si pohrdavě odfrkl, ale vzápětí si vzpomněl na slova „svého“ otce.
„Nechám te žít, ale jen proto, že musí být nositel naživu.
„Já přece nejsem žádný nositel! Já jsem Kevin Mills jeden z nejbohatších nejhezčích a nemám své rodiče…, nemám své rodiče, tohle nejsou mí rodiče, co když to jsou opravdu nějací fetáci, to se má snad k ním vratit…,“ musel se rukou opřít o stěnu, protože se mu zatočila hlava a on mel pocit, že snad začne každou chvíli zvracet.
Po chvilce to přestalo a on už věděl, co musí udělat.
Bylo více než zřejmé, že tenhle dům neopustí, že utíkat by byla pěkná blbost.
zřejmě ještě nikdo netušil, co se tu stalo, nikdo neví, že je jeho matka mrtvá.
„Jasně. To bude nejlepší,“ zamumlal.
Rozhlédl se po místnosti. Po chvilce si všimnul dveří, které vedly do sklepení.
„Počkej tady matko, dojdu ti otevřít dveře,“ zamumlal k nehybně ležící matce a potom otevřel dveře. Vyvalil se na něho ledový závan vzduchu, ale jemu to nevadilo a jeho matce to už jistě taky vadit nebude.
Vrátil se k ní a vzal jí za obe dvě ruce.
Nevím kdo jsi, ani proč jste si me vzali, ale nenechám si všechno sebrat, jsem Kevin Mills a Kevinem Millsem také zůstanu,“ a poté jí začal táhnout k tem dveřím.
Přestože byla jeho matka za života docela lehké a on mel slušne vypracované tělo, v tuto chvíli mu přišlo, jako by vážila snad sto kilo.
Po chvilce marné námahy to vzdal a pokusil se jí nadzvednout, šlo to poměrně snadno, ale jakmile se s ní chtěl pohnout dopředu nešlo to, nebyl schopen jí utáhnout, ať zatínal zuby jak chtěl. Zkusil jí tedy znovu nadzvednout, opět to šlo lehce, ale když se jí pokusil táhnout dopředu, prostě to nešlo, skoro jako by byla k té zemi přilepená.
„Tohle přece není možné! Je mrtvá a byla lehká, tak proč to ted nejde,“ unavené si setřel pot z čela,
Nějak jí tam musím dostat, jestli sem někdo přijde a uvidí jí tady…, já nechci do decáku, Kevin Mills nesmí do decáku,“ tohle sebepřesvedčování jako by mu dodalo novou sílu, znovu jí chytil za ruce, ale než mohl zabrat, ozvalo se rána a sklo v okně se rozsypalo.
Nadskočil, ale než mohl jakkoliv zareagovat, dveře vypadly z pantů a dovnitř se nahrnulo šest zamaskovaných mužů v policejních uniformách.
„K zemi! Lehni si okamžitě k zemi!“ nařídil mu jeden z nich.
„Já jsem nic neudělal, já jsem to nebyl!“
„k zemi! Lehni!“ zopakoval to znovu ten muž a pak ho srazil k zemi.
„Já jsem nic neudělal! Já jsem jí nezabil! To byl můj otec, nechte me!“ Kevin se tomu muži pokusil vyškubnout, ale ten mu sedl na nohy a dal ruce za záda.
Kevin vykřikl, ale nebylo to bolestí, mel pocit, jako by mu ty ruce hořely, jako by to způsobovaly ruce muže, který mu seděl na nohách.
„Pusťte me! Já jsem nic neudělal!“
„Zmlkni!“ ten muž ho chytil za vlasy a škubl s nimi.
Kevinem projela ostrá bolest, ale pocit, že hoří, přebil i tohle.
Bylo to víc a víc intenzivní, jako by ho to celého spalovalo.
„Hořím! Já hořím! Já hořím!“
„dobrý pokus, ale z tohohle se nevykroutíš, oni si pro tebebudou muset přijít a jestli tě budou chtít zpátky, budou nám muset vydat ten kamínek, ten mnich nám ho vydá!“
„O čem to mluvíte? O jakém kameni, mnichovi?
„Nepřetvařuj se nositeli! Tohle ti nikdy nevěří.
„já nejsem žádný nositel, co jste to za policii, ihned najdete vraha mé matky!“
„Zmlkni!“ ten muž ho znovu zatahal za vlasy a Kevin se v duchu proklínal, že si je nechal narůst, ale co bylo horší, tihle chlapy zřejmě nebyli žádní policisté, ale nějací šílenci bažící po nějakém nesmyslném kameni a ten žár, tiskl zuby z čela mu stékal pot, celé tělo mel zpocené a to i přesto, že sem skrz rozbité okno a vypadlé dveře proudil studený vzduch.
„Nechte me na pokoji! Já nejsem žádný nositel,“ přestože nebyl v nejpříjemnější pozici, hluboce si oddechl, že to nejsou policisté.
„Zmlkneš už!“ zavrčel ten muž, který mel značně hluboký hlas.
Chtěl mu hlavu otřísknout o zem, ale v tu chvíli se z něho skutálel a zůstal ležet na podlaze s rozevřenýma očima.
„Tamhle je! Dostaň te ho! Seberte mu ten kámen, zabijte ho, vemte mu ten kámen, musíme ho získat, no tak dělejte!“ ozývaly se kolem něho výkřiky, ale on mel tak ztuhlé tělo, že se nedokázal otočit a tak slyšel jen výkřiky, rány, vnímal nějaké modré záblesky, rachot, jako když něco padá, pak další rány, následovalo zavřískání, koutkem oka zahlédl nějakého muže, jak obklopen se obklopen plameny vrhá skrz okno ven, pokusil se otočit krkem, ale nešlo to, jako by ho mel zablokovaný, sebemenší pohyb mu přinášel bolest a znovu ty výkřiky, další muž se ocitl v plamenech, doléhalo k němu jakési mumlání, pak další rána, měl pocit, že se to snad třese celý dům a další výkřik, bolestné zavřísknutí, snad něco jako zasyčení a pak najednou bylo ticho.
Hrobové nepřirozené ticho.
Pokusil se vstát, ale vzdal to. Přes tu bolest krku se nedokázal dostat, každý pohyb mu způsoboval nezměrnou bolest.
V tom k němu někdo poklekl.
Škubnul sebou a oči se mu zalily slzami. Bylo mu jasné, že nemůže uniknout.
„Zůstaň v klidu,“ promluvil na něho nějaký mužský hlas.
Mel pocit, že už ho někde slyšel, ale to si s ním jen nejspíš pohrával mozek, ten znel o dost jinak.
„Jenom klidně lež,“ ozval se ten hlas znovu, když sebou Kevin trhl.
„Kdo jste, co po me chcete?!“
„Všechno později. Nyní te odtud musím dostat.
„Jak to chcete udělat a jak vám můžu věřit?!“
„Nehýbej se. Ted to trochu zastudí,“ jakmile ten hlas domluvil, ucítil na svém krku cosi studeného, tak studeného, že ho to na několik vteřin ohromilo.
„Nehýbej se,“ přikázal mu ten hlas a on uposlechl.
Vnímal, že bolest mizí, že se jeho krk zas stává pohyblivějším.
Otočil hlavou, ale nikde nikdo nebyl.
Potřásl hlavou, ale vzápětí se zahleděl na zeď a pořádně se mu zhoupnul žaludek.
Na několika místech byla krev, která z té steny stékala, o kus dal byl ba podlaze nějaký černý flek, který byl cítit jako spálenina, nábytek byl rozsekaný, poličky rozlámané, nádobí, roztřískané a na několika dalších místech byly ty samé černé fleky a všechny byly cítit jako spálenina.
Otřásl se a okamžitě se rozeběhl do koupelny, kde začal zvracet do umyvadla.
Když to přešlo, otočil ke dveřím a viděl, že je na nich připíchnutý lístek.
„Tady v dome zůstat nemůžeš. Během chvilky přijdou další, najdi strážce, najdi Atana…, nebyl si jistý, jestli je to zrovna to správné jméno, jelikož bylo silně přečmarané.
Zamrazilo ho.
Vážně existuje něco jako nositel, strážci, lidé nebo či snad nějaké bytosti s černýma očima? On, že má být tím nositelem? On, který o tohle nestojí? Proč, jak to, co byli zač jeho rodiče, kdo nebo co, byl ten, co ho očividně zachránil a proč je jméno toho mnicha začmarané?!“ zatočila se mu z toho hlava.
Stále tomu nechtěl, nemohl věřit, ale nechtěl riskovat, že by se v tomhle dome objevili další lidi, kteří by se mu snažili ublížit kvůli nějakému šutru.
Vrátil se do kuchyně a došlo mu, že nikde nevidí telo své matky.
„Kdo by sebou bral mrtvé tělo? Znovu se otřásl snad už potřetí za krátkou dobu.
Nemel tušení kam půjde, ale jisté bylo, že tady nezůstane, snažil se nekoukat na steny, vzal ze stolu peneženku, ve které byly všechny peníze, což bylo taky dost zvláštní, olízl si rty a pak vyšel ven.

Ty tedy krví nešetříš, jen co je pravda. Ale pokračuj, je to dobré.

To ne, ale jsem rád, že to zvládáš

„Už jsi v pohodě?“ otázal se Brian klidným hlase stále se třesoucí alex.
„Vidíš snad, že bych byla v pohodě?!“
„Nesmíš jim všechno věřit.“
„A jak jsem to mohla vedět?! Jak jsem mohla vědět, že je to jen výplod mé fantazii?!“
„Brian pokrčil rameny.
„Mohl bys to přestat dělat?!“
„Co máš na mysli?!“ otázal se nevzrušene.
Alex zatnula ruce v pěst.
„Mohl by ses přestat tvářit, že je ti to jedno!
„Me je to jedno. Vlastně mi ani nezáleží na tom, jestli budou tví rodiče žít či nikoliv.“
„Cože? Ani ty nemůžeš být tak bezcitný!“
„Bezcitnost? Nemáš nejmenší představu, co to znamená.“
„mohl bys o tom přestat mluvit. Jsem ráda, že to byla jenom má představa.
„Tentokrát to byla jen představa, ale příště…“
„Mohl bys sklapnout?! Tobe se to snad libí, copak je můj problém, že nikoho nemáš a nebo, že tví rodiče jsou parchanti, co se nám snaží ublížit!“Alex byla naštvaná, ale hned jak to dořekla, uvědomila si, že to byla dost tvrdá slova.Chtěla se omluvit, ale Brian jí zarazil rukou.
„Na mluvení není čas. Nezáleží na tom, koho jsem mel a nebo snad mám, v tom co přijde jsem sám, každý z nás by mel být sám, je to ta nejlepší obrana.“
„Možná,“ přitakala tiše Alex.
„Musíme najít Adama a Melindu někde tady budou.
„A co…, a co Rufus?!“ odhodlala se to nakonec vyslovit.
„Ten je v bezpečí,“ odvětil svým typicky klidným hlasem, ale ona v nem přesto vycítila náznak obavy.
„No, olízla si rty, možná, že bychom se po něm měli kouknout a taky po tom mnichovi, přece jen nám zachránili život.
„myslel jsem, že máš ze psů panickou hrůzu.
„To mám, ale když na to přijde, tak mám skoro ze všeho hrůzu, mojí rodiče si se mnou teda užili.
„Nemáš rodiče.“
„o čem to zas mluvíš?! Hele! Omlouvám se, nechtěla jsem být ohledne tvých rodičů taková…,“
„Na tom nesejde. Mí rodiče za nic nestáli ani ti, co me vychovali ani ti skuteční.“
„To me mrzí, ale stejně ti to nedává právo zpochybňovat mé rodiče.
Brian se k ní otočil.
„Nikdo z nás nežije u svých pravých rodičů.“
„tak to je tedy pěkný nesmysl!“
„Nemáme na to čas, ale je to společný znak strážců, nikdo z nich nežije se svými pravými rodiči.
„To je nesmysl! Kdes na to přišel?!“
„Jak jsem řekl, na tohle nemáme čas,“ Brian chtěl zrychlit krok, ale ona ho chytla za ruku a otočila si ho k sobe.
„Tohle mi vymetli!“
Brian nic neřekl, ani se nepokusil svojí ruku uvolnit, jen jí hleděl do očí a jeho studené oči se vpijely do jejich.
Ucukla a pustila mu ruku.
„Můžeš je klidně najít a přesvědčit se, ale já jdu najít Adama a Melindu, jestli máme najít toho Kevina, musí to být co nejdřív, byl bych rád, kdyby se nám to podařilo ještě předtím, nežli začnou.
Alex z toho rozbolela hlava. Vůbec nechápala, proč musela skončit zrovna s ním, vždyť se s ním nedalo mluvit, měla pocit, že mluví z cesty, její rodiče jsou její rodiče, to by přece poznala, kdyby to bylo jinak, musela by to poznat…,“ čím víc však o tom přemýšlela, tím menší jistotu měla.
Když na to myslela, tak se jí vybavovali nějaké okamžiky, ve kterých se k ní její rodiče chovali poněkud chladne a odtažitě. Byla malá, ale teď si to uvědomovala, pokaždé na její narozeniny, svátek, vysvědčení, se její rodiče zavírali ve své ložnici a ozývala se odtamtud hádka a v tuhle chvíli se jí vybavovala i některé věty
„Říkala jsem ti, že to dítě sem nemáš nosit, že o žádného parchanta nestojím, že si chci užívat života a ne jí utírat, převlíkat nebo snad něco učit.
„Zmlkni! Je to jejich rozkaz! My jsme k tomu byli vybráni a tak to musíme respektovat!
„Proč mi? Proč zrovna my, je tu plno jiných, všichni přece jasně vědí, jak děti nesnáším, jsou tak uřvané, náročné, copak po me chtějí, abych se přetvařovala, smála se?!“
„je to jejich příkaz a ty ho budeš respektovat. Pět rodin dostalo, díte! Pět rodin a nikdo si nestěžoval.
„Jestli jsou ty decka tak nebezpečný, jestli se bojí toho, co by se v nich mohlo později probudit, proč je nezabijí a neskončí to?!“
„Ozvala se rána a pak hlas jejího otce řekl.
poslouchej pozorné! Každý z nich! Opakuji každý je klíčem k Zapovezené síle!“
Alex potřásla hlavou a vydechla. Měla pocit, jako by jí něco drtilo hrudník.
Nemohla tomu uvěřit, ale ta vzpomínka byla její, matka, která se na ní vždycky usmívala, byla k ní milá, mnohému jí naučila, jí v podstatě nenávidí…,“ měla pocit, jako by se její nohy náhle staly tak slabými, že jí musí každou vteřinu spadnout na zem.
Brian se zastavil. Jeho obličej zůstával bez jakékoliv emoce, ale jeho oči, jasně říkaly, že asi tuší, co se s Alex v tuhle chvíli děje.
„Jdeš tedy se mnou?“ zavolal na ní.
Škubla sebou.
„Ano. Máš pravdu. Ru…fus se o sebe postará,“ po chvilce se k němu připojila.
„Je to velký pes,“ zamumlal Brian, který potlačil nutkání, zeptat se jí, jestli mu už věří.
Alex byla ráda, že se nezeptal. Nechtěla na to myslet.

Melinda a Adam šli už několik hodin.
Po celou dobu na nikoho nenarazili.
„Tohle se mi nelíbí. Doted nemáme ponětí, kde to vlastne jsme.
„Ani me se to nelíbí, ale nesmíme na to myslet.
„Chceš tím říct, abychom dál slepe šli doufajíc, že narazíme na někoho, kdo nám řekne, kde jsme se to vlastne ocitli? To může klidne trvat i roky!
„Možná, ale podle me je lepší tohle, než se každou chvilku zabývat myšlenkou, kde to jsme.“
Melinda sezastavila.
„Nevím jak ty, ale já jsem si to takhle nepředstavovala, vlastne ani nevím, co jsem od toho čekala, ale mám dojem, že tohle určitě ne.
„Hlavne se uklidni.
Mel stiskla ruce v pěst, tvář se jí zamračila, ale než mohla vybuchnout, spatřila před sebou postavu mladíka, kterému mohlo být tak sedmnáct.
„Počkat. Není támhle to Kevin?!“ náhle z ní vypršel veškerý vztek.
Adam zamrkal očima.
„Mohl byto být on, ale taky nemusí, vždyť tenhle se vůbec nepodobá onomu uhlazenému krasavci.
Hele. To jsem měla říct já, ale máš pravdu, to asi nemůže být on, ale je to aspon člověk někdo další, už jsem s tebou dost dlouho a já nerada trávím dlouhý čas s lidmi.
„V tom připade bys mela být s Brianem.
„Tak to si nemyslím. Mám dojem, že bychom se nesnesli.
„Takže si podle tebe Brian a alex rozumí?“
Mel pokrčila rameny.
„Težko říct. Alex je Alex a Brian je Brian, ale jestli je s někým bezpečí, tak je to Brian.
„Snad máš pravdu,“ zamumlal Adam, který sklopil hlavu.
„děje se něco?!“ chtěla vedet Mel, která si prohlížela přichozího.
Ňic. Jsem v pořádku,“ zamumlal Adam a narovnal se.
„Taky už jsem unavená,“ konstatovala Mel a pak vyšla vstříc tomu mladíkovi.
„Tohle není o unave,“ zašeptal Adam a pomaličku rozevřel svojí pravou dlan.
Hřál se mu v ní malý kamínek, přesně takový jaký mel atan.
Stiskl rty a tu ruku zas sevřel v pěst.
„No tohle. Je to možné?!“ dolehl k němu Melindin sarkastický hlas.
„Co tady děláš Johnosonová?!“ tohle byl bezpochyby hlas kevina Millse.
Adam cítil, jak se mu ten kamínek v sevřené ruce rozpaluje.
Položil na ní druhou ruku a zakryl tak, aby nebyla ona světelkující zář videt.
„Adame. Pojd sem. Tohle je náš nositel,“ zavolala na něj Melinda a její hlas stále překypoval sarkasmem.
„Zchladni ty pitomý kameni, okamžite zchladni a nebo se všechno zkazíš,“ na čele mu vyrazil pot, který ihned setřel.
Ušel už velmi dlouhou cestu na to, aby se všechno pokazilo, byl přesvedčený, že se to takhle musí stát.
„Tak už pojd Adame, co tam děláš, není ti snad dobře.
„Řekneš mi, co tady děláš Johnsonová?!“
Melinda se na oko zatvářila překvapene.
„A je. Ty znáš mé jméno? To není možné. Kevin mills hvezda naší školy by přece neznal jméno někoho tak průmerného, jako jsem já.“
„Mohla bys už přestat a říct mi, co tady děláte a kde jsou všichni?!“
Opět měla na jazyku nějakou štiplavou odpoved, ale zarazila se.
„Jak to myslíš, kde jsou všichni?!“
„jsi opravdu tak hloupá?!“
„Hele! Tady už nejsi ve škole a tvůj obličej už ehm nebypadá tak sexy…“
„Tys po me taky jela?!“
„Cože? Tak o tomhle si tedy nech zdát!
„Jo. Nedala si to sice najevo, ale jela si po me stejne jako kterákoliv holka.“
„Tys bys dlouho na sluníčku, co? Máš v té hlave ješte něco?!“
„Nech me! Ještě před chvili jsem byl v ulici, kde bylo plno lidí a najednou jsem tady a jste tady jen vy dva, což muže znamenat…,“ Mel mu zacpala ústa.
„Tak na to tedy ani nemysli. Vy dva jste poslední, se kterými…, co je ti potom.
Kevin se ušklíbl, ale už nic neřekl.
„Jak si se sem dostal Millsi?!“
„To nemám tušení. Proste jsem šel ulici, vstoupil do nějakého pruchodu a najednou jsem tady, řekneme mi někdo z vás, co se tady deje?!“
„Ty jsi tady pan Playboy, ze kterého všechny holky šílí.“
„Vidíš. Znovu si to řekla.
„O čem to žvatláš?!“
„Řekla si, ze kterého šílí všechny holky tebe nevyjimaje.“
Mel se zamračila, ruce sevřela v pěst.
„O tomhle se nebudeme bavit,“ zakročil adam dřív než mohlo k nečemu dojít.
„To je od tebe Baldwine ohleduplné, že jí hrajíš.
„Já chráním tebe hlupáku.
„To jako, že by me jako zbila?“
„Mohli bychom se soustředit. Kfyž si šel tou uličkou, tím pruchodem, nevidel si nic neobvyklého.
„Co neobvyklého bych jako mel videt? Mohl bys mluvit srozumitelne?!“
„V tomhle s ním souhlasím a aby bylo jasno, parkrát jsem myslela na to, že bych tě snad oslovila, ale hned jak me to napadlo, jsem se musela jít vyzvracet, takže si laskave přestaň fandit!“
„Melindo!“
„No… teda ta cesta byla až desiveprázdná, ale než jsem vstoupil do dalšího pruchodu, mám dojem, že jsem viděl něco na zemi,“ Kevin mluvil tiše a nejistě.
Melinda cítila uspokojení, ale nenaplnovalo jí to tak, jak o tom vždycky snila.
Nemohla si pomoct, ale měla pocit, že i když se kevin snaží vystupovat arogantne, zažil něco, co s ním otřáslo a nebo snad za to mohlo pouto, kterým k nim byla spojovaná jakožto jeho strážce?
Prudce potřásla hlavou. To byl absolutní nesmysl!
„Co si našel, co tam bylo?“
„proč? Co na tom záleží?“
„Proste mi odpovez,“ vyzval ho adam, kterému se sevřel žaludek a ten malý kamínek ho pálil, jako nikdy předtím.
„nějaký malý kamínek. Tak trochu se podobal šutru, který mi podával ten mnich a který jsem dal tomu šílenému chlapovi na koni a kvůli kterému zemřela mojematka…“
„sebral si ten kamínek?!“
„co se děje adame?
„Ted na me nemluv Melindo.“
„co chceš říct tím, ted na me nemluv?!“
„Řekl jsem, abys na me ted nemluvila,“ Adamův hlas znel najednou tak příkře, skoro nepřátelsky.
„Co je to s tebou Baldwine. Byl to jen pitomý kamínek, co svítil.
„Vzal si ho do ruky?!“
„Jo. Řekl jsem si, že bych ho mohl prodat, když je ted ze me bezdomovec.
„Ne! Ty idiote“ Máš ho ještě u sebe?!“
„Tohle už neříkej!“
„Máš ho ještě u sebe?!“ adamova tvář pusobila najednou tak zlovestne, až z ní Melindu mrazilo.
„Nevím o co tady jde, ale…
„Řekl jsem ti, aby držela hubu!“ zařval adam a pak srazil Kevina k zemi.
„Hej! To si úplne zešílel?!“
„Ty hlupáku! Na ten kamínek si neměl nikdy šáhat! Rozumíš nikdy!“
„Proč ne? Je to jen pitomý zářící kamínek a ty jsi úplný magor!“
„Ten kamínek je jeden z deseti, který určuje cestu!“
„Určuje cestu? Jakou cestu?!“ zeptala se Melinda, přestože to v ní vřelo vzteky.
„Pokud by se někomu podařilo najít všech deset kamínků, měl by cestu volnou, mnohem snadneji by našel cestu k místu, kde je ukrytá zapovezená síla!“
„Já myslela, že od toho je ten drahokam, který jim tenhle hlupák dal!“
„Byl to jen stupidní šutr, proč bych nemel?!“
„Protože to byl…,“ Mel se zarazila.
„Byl? Znemená to snad, že…,“
„Já nevím, co to znamená, ani proč Baldwin vyšiluje, ale chlap, co byl můj otec má černé oči, zabil mou matku a říkal něco o tom, že me nechá naživu, protože je potřeba, aby byl nositel naživu, ale co je to ten nositel, proč kvůli tomu zabíjel mojí matku, co jste vlastne vy, co je ta zapovezená síla a…“
„Sklapni! Přerušil ho Adam.
„Adame! Taky jsem na něho naštvaná, ale jestli si to pan „hezounek“ pomalu uvědomuje…“
„O to tady nejde…,“ Adam ztišil hlas a vnímal, že ho ten kamínek pálí víc a víc.
„Nepálí te v tuto chvíli ten kamínek?!“ otázal se a jeho hlas zněl o dost klidněji.
„No. Vlastne jo. Jak to víš?!“
„Protože mám taky jeden…,“ ted už to nemělo cenu.
„Adame?!“ ty máš jeden z tech kamínků?!“
„Ano.Já mám jeden kamínek.“
„Proč si nic neřekl a kvůli čemu tak vyvadíš, vždyť si říkal, že je potřeba najít všech deset kamínků!“
„Tak by to mělo být, ale není to možné.“
„Jak to?!“
„Ty kamínky se nesnesou navzájem a pokud jsou blízko sebe, vydávají velké teplo.
„To je jiste nepříjemné, ale kvůli tomu nemusíš tak vyšilovat.“
„To není to nejhorší.
„Co může být ješte horšího?!“
„Adam se nadechl.
„Pokud jsou byt jen dva kamínky příliš blízko sebe, navzájem se ovlivnuji.
„To znamená co?“ chtěla vedět Mel se staženým hedlem.
Adam pohlédl na Kevina, který se tvářil zmatene.
„To znamená, že pokud se tykaminky překříží, jejich smery se propojí a vznikne tzv meziprázdno.
„Mezi…? Melinda zbledla.
To znamená, že někde kolem nás jsou normální ulice s normálními lidmi, ale my se k ním nemůžeme dostat, protože se tyhle kamínky zkřížily?!“
„Přesne tak.“
„A to se jich nemůžete zbavit? Zahodit, rozdupovat?!“
„Ne. Nejdou zničit, nejdou zahodit.“
„Proboha…,“ na nic jiného se nezmohla.

Tak to jsou tedy pěkně v háji.

„Jdeme už nějakou dobu a ještě jsme je nenašli,“ postežovala si Alex, kterou už začinaly bolet nohy.
Brian nereagoval. Jen hledel před sebe.
„Mluvím tady s tebou!“
Brian však stále upřene hleděl před sebe.
„Hej! Tohle mi nedelej!“ chtěla se ho dotknout, ale v tom její pohle upoutal muž, který se horečnate přehraboval v popelnici.
„Fuj to je ale nechutné.
„Jdeme dál,“ promluvil tiše Brian.
„Ty umíš mluvit?!“
„Jdeme dál,“ ignoroval její poznámku.
„tak to tedy ne. Jestli mi něco chceš, tak se ke me hezky otoč.
„Jdeme dál. Myslím, že jsou někde tady,“ znovu byl jeho hlas tichý..
„Co nechápeš na vete. Jestli něco chceš, tak se ke me otoč.
„Na tohle nemáme čas. Není tady bezpečno.“
„To je mi jedno! Nikam nejdu, dokud se me neotočíš.“
„Na tvé hloupé chování nemame čas,“ zvuk jeho hlasu mírne zesílil.
„Tak si se mnou přestaň hrát!“ její ruka vystřelila vpřed chytla ho za paži a otočila si ho k sobe.
Brian se pokusil sklonit hlavu, ale nebyl dost rychlý.
Alex zaječela, po celém těle jí zamrazilo.
„Co se ti stalo…, co…, co to má být?!“
„Musíme si pospíšit. Jsou někde blízko tady,“ jeho hlas byl témeř neslyšitelný.
„Co to máš s obličejem, kde se to tam vzalo, co to máš v ruce, jak to, že to vydává takovou zář?!“
„nic to není. Jdeme. Máme málo času a oni nás potřebují.“
„ne! Ted hned chci vedět, co to má s tváří, co je to za kamínek a kjak můžeš vedět, kde jsou ti dva?!“
Brian se ohlédl na muže přehrabujícího se v popelnici.
„Lidi kolem nás hledají tyto kamínky, protože ty jsou bezpečnou cestou k zapovězené síle.“
„Tyhle malé pitomé kamínky?! Ty můžou za to, jak ted vypadá tvá tvář?!“
„Tak trochu, ale musíme jít! Mel! Adam a Kevin nás potřebují.“
„Ne! Chci vedět, co se tu deje!“
Brian se znovu ohlédl na toho muže. Stále se hrabal v popelnici, ale jeho pohyby rukou už nebyly zuřivé, spíše pomalé, jako by to jen předstíral a doopravdy je poslouchal.
Brian se otočil zpet k Alex, která se tvářila naštvane.
„já čekám! Jak to můžeš vedet? Jak můžeš sakra vedět, že je s nimi ten hnusák Kevin? Copak ti poslali nějakou zpravu?!“
„Ne! To není potřeba,“ každé slovo vypouštel pomalu.
„Nemůžeš se pro jednou chovat normálne? Já chci jen jen, co máš s obličej, jak můžeš vedět, že je tam s nimi Kevin a k čemu nám jsou ty kameny, to je máme najít a všechny zničit?!“
„Nejdou zničit, nejde se jich zbavit.“
„tak už mi to řekni! Řekni mi, co se ti stalo s tváři?! Jestli máme být strážci, jestli máme chránit, tak musíš být ke me upřimný!“
„Schovej se za me,“ vyzval ji.
„Cože?! To není odpoved na mojí otázku!
„Schovej se za me!“ zvyšil Brian svůj hlas a ona ho poslechla.
Zastrčil si ten kamínek do kapsy a jeho tvář zas byla normální.
„Nehýbej se! Vůbec se nehýbej!“
„Co se děje? Myslela jsem, že už být divnejší nemůžeš, ale očividne jsem se spletla.
„Mlč. Žádám jen o ticho.“
Alex uražene sešpulila rty, ale mlčela.
Několik vteřin se nic nedělo.
Brian hleděl na toho muže u popelnice a ten zas hledel na něj.
Alex z toho neměla dobrýpocit, ale nehýbala.
Neměla tušení, co se s brianem deje ani proč se tak chová, ale měla dojem, že celé jeho tělo je napnuté, jako by se k nečemu připravoval.
Uběhlo několik dalších vteřin apak se ten muž s křikem odpoutal od té popelnice a bežel na Briana.
Ten se nehýbal, ani když byl už o dost blíž, ani když už byl ten muž u něho velmi blízko.
Alex viděla, že oči toho muže jsou črné, že jeho obličej je pokrytý jakými si čeernými skvrnami.
Chystal se udeřit Briana do obličeje, ale ten mu tu jeho ruku jeblokoval a následne jí otočil do protismeru a ozvalo se křupnutí.
Muž zařval a chtěl ho udeřit druhou ruku, ale Brian mu jí opet zblokoval a následne mu nohou uštedřil do žaludku takovou ránu, že muž klesl na zem, ale ani ted se po nem nepřestal tou zdravou rukou sapat.
„Dej mi ten kamínek!“
Brian ho však místo toho povalil na zem a usžedřil mu do obličeje tvrdou ránu loktem.
Alex vyjekla.
„Kolik už jste jich našli?!“
„To ti nikdy neřeknu! Dej mi ho!“
Brian ho udeřil uz druhé stranutakovou silou, že se ozvalo další křupnutí a tomu muži začala ze rtu a z nosu téct krev.
„kolik jich už mají?!“ otázal se znovu a přestože byl jeho hlas tichý, znel velmi vyhrůžne.
„Nikdy ti to neřeknu! Postavil si se proti svým vlastním a pokud ne já, tak někdo jiný získá ten kamínek a nakonec budou mít všechny a potom…,“ nenechal ho domluvit, malým nožižek řizl toho chlapa do krku a z hrdla se vyřinul slabý proužek krve.
Alex si zakryla ústa.
„Briane?! Co je to s tebou? Je to jen nějaký šílenec!“
On však na ní nereagoval.
„Kolik jich už mají?!“
„Nikdy! Nikdy se to nedozvíš!“ muž se zasmál a pokusil se vstát, ale Brian mu ho chytil za hlavu a jediným škubnutím mu zlomil vaz.
Alex zaječela, ale nedokázala se pohnout, celé její tělo, jako by bylo zkamenělé.
„Co nevidet tu budou další,“ promluvil klidným hlasem, jako kdyby se nic nestalo.
„Co jsi to za človeka?! Byl to šílenec, ale tys ho chladnokrevne zabil!“
„Nemáme času nazbyt,“ setřál ze sebe její ruku.
„Co jsi to za človeka?! Co se to s tebou deje?!“
Zastavil se, otočil se k ní. Ucouvla.
„Chceš to opravdu vedět, chceš vedět, co jsem za člověka?!“
Než se alex na cokoliv zmohla, chytil jí za ruku a začal jí někam táhnout.
„Au“ to bolí! Zbláznil si se!“
„dotáhl jí na nějaké místo!“
„Klikni na zem a polož na ní ruku.
„Cože?!“
„Udelej to hned!“
Bušilo jí srdce, ale udelala, co po ní chtel.
Pořádni se té země dotkni, dotkni se jí všemi prsty, no tak jen do to alex!“ jeho hlas byl desive mrazivý. Mebyla v nem ani špetka lidskosti.
„Myslím, že už to nechci.“
„Udelej to! No jen se té země dotkni!“
„Co je to s tebou?!“ pokusila se vstát, ale on jí srazil zpet na zem.
„No tak se podívej. Ukoj svou zvedavost!“
Alex , která se chvela se dotkla země všemi prsty.
Zprvu se nic nedělo, ale pak se jí zatočila hlava a ona zjistila, že hledí tak na osmiletého chlapce, který se v bobku krčí u zdi a má u sebe velkého černého psa.
Vypadalo to, že je ten chlapec k smrti vydešený.
Ozvaly se kroky težké a desivé a ten chlapec se k té zdi ješte víc přitiskl, ale nebylo mu to nic platné, o chvilku pozdeji se před ním objevil velký muž v černém jezdeckém plášti, jehož tvář vyjadřovala potešení.
„Tady jsi Briane. Jsem rád, že jsem te našel.
„Neubližujte mi,“ zašeptal Brian.
„Proč bych ti ubližoval? Jsi mi přece tak blízký.
„Prosím! Já to nikomu neřekni, jen nám neubližujte,“ po tváři mu stekaly slzy.
„Já ti nehodlám ublížit,“ muž se pokusil o úsmev, ale vznikla z toho desivá grimasa.
„Já to opravdu nikomu nepovím, nikomu neřeknu, co jsem videl.
„To máš pravdu Briane. To máš pravdu,“ muž s usmevem, který nevestil nic dobrého k nemu přistoupil.
Velký černý pes na neho nepřátelsky vrčel, ale nedovolil si zautočit.
„Hodný Rufus. Jako spravný pes, pozná svého pána,“ po těchto slovech si k sobe přitáhl třesoucího se Briana.
„Mám te rad, ale chyby se musí napravovat?“ zavřel oči a poté malému Brianovi zlomil vaz.
Alex se od té země odtrhla. V obličeji byla na smrt bilá.
„To jsi byl ty?!“
„Ano,“ přikývl Brianuž zase svým klidným hlasem.
„To… to… to.. přece… není… není možné. Jestli, že si to byl ty,tak bys mel být…,“ Alex polkla.
Brian jí pohledl do očí a teprve ted si povšimla v jeho očích jakési prázdnoty.
„Zemřel jsem a ne jednou, ale znovu a znovu a znovu.
„Ne! Vydralo se jí z úst, hlava se jí roztočila, chtělo se jí zvracet ale nakonec se sesunula k zemi, byla v bezvedomí.

To je jasné, pokaždé, když někdo říká, že nic neviděl a nic neřekne, stejně ho ten druhý zabije. Jen tak pro jistotu.

Janča: To jo a co říkáš na Brianův "Dar"?

Nedaleko od místa, kde byli adam, mel a Kevin stály u jednoho domu nějací dva muži. Byli skoro stejne vysocí, podobne oblečení, vlasy měly stejné i oči mely černé a přece se od sebe vyrazne lišily.
Zatímco jeden z nich se opíral o nějaké auto a ve tváři se mu mísilo znechucení s nudou ten druhý sedel na lavičce ve tváří zářící spokojenost a na dlani několik lidských prstů.
„Mohl bys s tím přestat! Pamatuješ , co ti říkali?!“
„Jistě, že pamatuji,“ zahuhlal ten druhý muž a pak vzal maliček namočil si ho do kečupu a vzápetí si ho strčil do pusy.
První muž se odvrátil.
Nechapal proč ho nechali s ním s tím šíleným pojidačem prstů.
„Mnam to je dobrota. Mnam mnam!“ rozplyval se druhý muž a k tomu druhému doléhal křupavý zvuk.
Přestože byl na ledacos zvyklý, měl co dělat, aby nezačal zvracet.
„Mohl bys s tím sakra přestat?!“
„Mám právo na svačinu,“ zamumlal jeho kumpán a potom vnezl do výšky prostředníček maximálne vysušený a velmi jemne ho namočil do připravené tatarky a pak si ho strčil do pusy a opet se ozvalo ono křupání, ze kterého se dělalo jeho společníkovi špatne.
„Máme tu práci! Zapomněl si, čím nás pověřili? Času je málo ty „decka“ si nedají pokoj a protože je zatím nesmíme zabít, nemeli bychom ztrácet ani minutu.
„vždyť já jí neztrácím o bože to je tak chutné, nic se nevyrovná křupajícímu prstu, už jen když se ti převaluji na jazyku a to ani nemluvím o pocitu, který te provazí, když ti sklouzávají do žaludku a…
„Mohl bys už sklapnout?! Máme se pokoušet najít ty pitomé kamínky a ne se tady rozplývat nad tím, jak nám chutnání…,“ nedokončil co chtěl říct, vlastne byl rád, že byl přerušen.
O chvíli pozdeji k nim došli dva podobne vyhlížející muži, kteří mezi sebou vedli asi 40 letého holohlavého muže.
„Ale ale. Koho pak nám to vedete?!“
„Toho mnicha jsme chytli, když se pokoušel dostat z té nemocnice.
„Ten černý čokl tam nebyl?!“
„Ne. Ani nikdo z tech“ dětí“,“ jeden z můžu, co toho muže drželi se posmešne zachechtal.
„Zmlkni! Okřikl ho vztekle muž, který jim zřejme velen.
„No no. Snad sezas nevztekáme, neříkej, že si zas dopřává svojí oblibenou pochoutku, což mi připomí,“ muž během své řeči, cosi vytáhl z kapsy.
Nikdo z tech tří nemusel dlouho hádat, co?
Držel v ruce několik sebou mrskajích hádků.
„Dáte si se mnou?!“ nabídl ostatním.
Jejich šéf ustoupil stranou, chlapek co držel toho mnicha zavrtěl hlavou a ten, co mel rád prsty, se olízl, ale řekl.
„Ne díky. Nejsou pro me dost křupavý.“
„vaše smůla,“ zamumlal ten muž a jednou rukou držel toho mnicha a druhou si přiložil jednu mrskající ješterku k ústům a vzápetí jí ukousl hlavu, pak kousl znovu a pak ješte jednou.
„Bože. To je dobroto. Nechápu, proč si to někdo z vás odpírá!“
„Já myslím, že vím,“ zavrčel jejich šéf.
„jestli jste s tím skončili, mohli bychom se venovat tomuto holohlavcovi.
„Co s ním? Je to jen nějaký pitomý mnich. Z něho nic nebude, ani nemá cenu ho měnit.
„V tom případe bych si od nej něco vzal,“ ozval se milovník prstů a oči mu přitom zářily.
„To ani náhodou.
„Proč ne? Jeho prsty vypadají baječne, zdrave, jsou čerstvé a s kečupem, budou jiste chutnat ještě lépe a …“
„Dost! Přestaň s tím!“
Všichni tři se uchechtli.
„Co je? Snad se z tebe nestala slečinka? Jen se tím udržujeme v kondici, víš jak je težké žít přes sto let? Tohle je náš malý doplněk stravy.
„Tak si to doplnujte někde mimo me!“
„Rozkaz,“ v jejich hlase se ozýval výsmech, ale jejich šéf to ignoroval.
Přiblížil se k tomu mnichovi, který na něho hleděl s kamenou tváří, ani oči mu nemrkali.
„Co jsi zač?!“
Neodpovedel.
„Ptám se tě, co jsi zač?!“
„Opět žádná reakce, toho mnicha už musely bolet nohy a možná nejenom ony, jak si teprve všimnul, ten mnich mel potrhané oblečení, malinko popálenou tvář, na obličeji čerstvé jizvy.
„když mi řekneš kdo jsi, můžu te toho zbavit.
V mnichove očich se nepatrne zablysklo, ale nijak nic.
„Ty budeš mluvit,“ chtěl ho uhodit, ale milovník prstů ho zastavil.
„Pomalu rothare. Myslím, že vím kdo to je?!“
„Jo? Opravdu? To ti pošeptaly ty prsty, cos práve sežral?!“
„Ne. Umím si dát dohromady jedna a jedna.“
Jeho šéf zrudnul, sevřel ruku v pěst.
„Chceš me urážet?!“
To nemám zapotřebí. Stejne jako ty i já sloužím velké trojici, ale došlo mi, že přežil jediný mnich.
Nepřátelství z tváře jeho šéfa se začalo pomalu vytrácet.
„jsi si tím jistý?!“
„Stoprocentne, tady máš dva vynikající exřempláře, které mi ten mnich tak laskave poskytl.
Ze všech mnichu zasvecených do Zapovezené Síly zbyl už jen jediný a tím je…
„Atan…, „ dokončil za něho jeho šéf.
„Tohle ale nemůže být on! Atan, to jméno vyslovil s odporem je přece o dost mladší.
„to ano, ale stejne jako jeho mistr a předtím zas jeho mistr i on, daroval část své životní síly rufovi.
„Zatracené psisko,“ odlipvl si druhý muž, ale už se tvářil mnohem spokojeneji.
„No. Jestliže je tohle atan, mel by mít u sebe další kamínek a bude li to tak, tak už máme čtyři.
Stejne nechápu, proč je chtějí, když se nemůžou navzájem křížit.
Boss mávl rukou.
„Tohle me nezajímá. Plním jen jejich rozkazy.
„Takže ty jsi ten Atan poslední ze „svatých“ mnichů“ je to tak.
Opět žadná reakce, ale milovníkovi prstů, neunikl bepatrný zablesk v jeho očích.
„Snaží se, ale jeho mistr zemřel příliš brzo.
„Tvojí vinou,“ nedokázal se udržet atan.
„Tvojí vinou?!“ ostatní tři muži nadzvihli obočí.
„To je minulost, co ho takhle prohledat?“
„To je moje práce. Prohledejte ho a důkladne.
„Jasne,“ oba muži tak učinili, prohledali ho skrz na skrz, ale nic nenašli.
„Nic tady nemá!
„To není možné! Jestli je poslední, musí ten kamínek mít.
„On ho nemá! Hledali jsme všude, toho máme vysvléknout?!“
„Ne! Už tak mi je špatne,“ zamumlal jejich šéf a pak udeřil atan do obličeje.
Ten sebou škubl, ale byl držen velmi pevne.
„Kde je ten kámen?!“
Atan mlčel.
Znovu ho udeřil a tentokrát snad ješte tvrdeji.
„Na tohle nemám čas. Chci vedet, kde je ten kamínek.
Několik jizev na tváři mu popraskaly a začala z nich vytekat krev.
„Nemám tušení,“ procedil skrz zuby.
„Však ty si vzpomeneš,“ chtěl ho znovu udeřit, ale jeden z můžu ho zastavil.
„Mám lepší nápad.
„Skutečne? Jaký požírači?!“
„Já sám dávám přednost požitkáři.
„Me je to jedno, co je tvým lepším nápadem,?!“ v jeho hlase zaznívalo pohrdaní.
Na toho druhého to však nijak nezapůsobilo.
„sleduj a uč se,“ malinko ho odstrčil a pak k atanovi natáhl ruku a ten videl, že v ruce něco má.
„Tohle ne! Já nic nevím!“¨
„Ty mi lžeš Atane. Znovu a znovu. Lhal jsi mi tehdy, lžeš mi i ted.“
To ty jsi jim lhal…“
„Pšt…, myslím, že je zbytečné se rozčilovat, absolutne to neprospívá tvým prstíkům.
„Mohl bys k věci?!“
„Já vím, že už ho nemáš, ale víš, kdo ho má.
„Nemám tušení!“ v Atanových očích planul vzdor.
„Tak se přesvedčíme,“ ten muž mu položil onu svítící věc na čelo a atan zavřískl.
„Já nic nemám,…,“ pokusil se zakřičet, ale hlas mu selhal a ten druhý muž vzápetí videl vše, čím si atan v poslední době prošel, zjevila se mu nemocnice, jak zachránil rufa, následné plameny, které pohltily jeho mistra, jeho rozhovor s Kevinem, s Melindou, ale o kamínku nic.
„Tak co bude?!“
Muž se nenechal vykolejit a tu zářící věc ješte víc přitlačil na atanovo čelo.
Z jeho úst vytryskla sprška krve, která potřísnila opodál čekajícího bose, ruce i nohy se začaly samy od sebe pohybovat, jeho oči byly dokořán rozevřené, ale stále nic o tom kamínku.
„Copak ten tvůj zázrak moc nefunguje,“ nezapomnel se jeho šéf pichlave ozvat.
Jeho to však ani tentokrát nevyvedlo z míry.
„S kým ses setkal atane, kdo ti ten kamínek sebral?!“
„Já nevím,“ dostal ze sebe tan.
„Já to zjistim,“ a ješte víc přitlačil. Mihl se kolem nej obraz atanovi dcery i to jak jí srazil, jak šel za mistrem, videl sam ebe jako jednoho z dvanácti nejvyšších mnichu, jak odmítá jeho přijetí, ale mistr ho přesvedčil, poté se za atanem objevila nějaká mužská silueta, nebyl si jistý, byla hodne rozmazaná.
„No tak! No tak šeptal,“ atanovi v hlave bušilo a pak se ta silueta rozjasnila a on ho spatřil.
Asi tak 30 letého, vysokého, dobře vypadající muže, který mel na sobe mnišsky šat a na holé hlave mel vytetovanou lebku.
„Ne!“ vykřikl ten muž a nechal tu věc spadnout na zem.
„Copak si zešílel?!“ obořil se na něho jeho šéf.
Muž se k nemu otočil a v obličeji byl bledý.
„Copak te tak vystrašilo?!“
Muž nedokázal promluvit. V jeho očích byl skutečný strach.
„Co je to s tebou?!“ druhý muž s ní prudce zatřásl.
„Ona unikla! Ona unikla!“
„Kdo unikl? O čem to žváníš?!“
„Zapovezená síla je venku…, zapovezená síla je venku…!

Brianův dar - dobrý. A konečně se dovíme, co nebo kdo je ta zapovězená síla??

To ješte chvíli potrvá:-)

Melinda si hrála se svými vlasy. Prsty se jí nervozne propletaly skrz.
„Mohla bys toho nechat Johnosonová?!“ zavrčel Kevin podraždene.
„To teda nemohla,“ odsekla Mel.
„Nerad to říkám, ale připojuju se ke Kevinovi. Tohle nikam nevede.
„A tohle někam vede, to vaše sezení? Hodláte tady sedet dokud neumřeme. Už to úplně vidím, na náhrobku budu mít napsáno. Zde leží ta, co vyhladovela kvůli tomu, že se nemohla dostat ven z jakýsi paralerních svetů.“
Adam se slabe pousmál.
„Nejsou to paralelní světy a nemyslím si, že by nám hrozilo vyhladovění.
„Kde bereš takovou jistotu? Ty víš jak se odtud dostat? Jestli jo, tak na co ještě čekáme?!“
„Nevím. Jestli z tohohle existuje cesta , tak mi jí neřekli.“
„Kdo ti to neřekl?!
„Mohla by si už mlčet Johnosonová? Tvoje žvatlání, nás odtud nedostane.“
„Aspon se snažím něco delat, pokouším se na něco přijít, zatímco ty tady jen sedíš a tiše fňukáš nad tím, jak si o všechno přišel.
Kevin prudce vyskočil.
Žádná hloupá holka mi nebude říkat, že fnukám!“
„No? A jak mi v tom zabráníš? Kdybys nebyl tak zabednený a nebránil ses tomu, co bylo zřejmé, vůbec jsme tady nemuseli skončit.“
„To už trochu přeháníš Johnosonová. Tvoje jediné štestí, že holky nebiju.
„Melinda se zasmála a ukázala na něj prstem.
„Ty, že holky nebiješ? Jasne, že je nebiješ, když by te každá přeprala a to si přece „Buh“ Kevin Mills nemůže dovolit.
„Tos neměla říkat!“ Kevin chtěl jít k ní, ale adam ho zadržel.
„Tohle by stačilo. Musíte se kontrolovat.“
„Dej mi pokoj. Poslední dobou jsem se kontrolovala a co mi to přineslo?!“
„Vím, že je to težké, ale nesmíme tomu podlehnout.“
„O čem to mluvíš a víš co, ted mi dej pokoj, mám tady nějaké vyřizování s panem jsem krásný, ale jsem blbeček a to krasný je myšleno v posmešném významu.
„Uhni Baldwine. Já jí ukážu, kdo je tady blbeček,
„Zůstan hezky na svém míste Kevine. Musíme se soustředit, zcela jiste se odtud nějak dostaneme.
„Na to ti kašlu. Nikdo me nebude urážet a už vůbec ne pitomá holka, co se ožrala tak, že kvůli ní umřel její bratr, mimochodem jeden z mála inteligentních lidí na urovni.
„Michaela do toho neplet!“ Melinda sevřela ruce v pest tak silne, až jí zbelely klouby.
Ted se zas pro zmenu rozesmál Kevin, který byl ve tváři rudý.
„Nemluv o Michaelovi, připomíná mi to moji chybu, jak jsem se jen mohla takhle ožrat, jak jsem ho tam mohla nechat, já nebohá Melinda!“
„Sklapni!“ Mel ze země sebrala kámen a mrštilo ho po Kevinovi.
Ten se mu vyhnul a znovu se zasmál.
„Víc toho neumíš, na víc se nezmůšeš, no jen mi pojd ukázat, jak me každá holka přebere, no jen mi to pojd ukázat, předved se, ukaž co v tobe je, no jenom pojd!“
„Fajn. Řekl sis o to, ale pak mi tady nebul,“ Mel si vyhrnula rukávy.
Kevin se provokativně oklepal.
„Vidíš? Vidíš to? Strašne moc se te bojím.“
Melinda stiskla zuby a chtěla se k nemu přiblížit, ale adam jí zadržel.
„Počkej! Copak ti něco nedochází?“
„co by mi mělo docházet? Ten chudáček, co ztratil maminku, potřebuje dostat lekci, takže se mi koukej klidit z cesty!“ pokusila se ho odstrčit, ale Adam se nehnul.
„No tak zkus se nad tím zamyslet. Copak ti tohle přijde normální.
„Hej Baldwine! Do postele si jí můžeš vzít pozdeji, ale nejprve jí dám malou lekci.
„Sklapni debile. Já bych nešla ani s jedním z vás, oba dva se mi tak hnusíte a to ani nemluvím o tom, že ty Baldwine bys mel být už dávno mrtvý a ted mi uhni!“
Adama její slova zasáhla, ale tušil, že to není její vina.
Už nějakou chvíli cítil nepatrný zápach, nebyl si jistý, ale mel dojem, že by ho mohli vydávat ty dva kamínky, co byly příliš blízko sebe a nejenom, že si návzajem překžížily průchod, ale postupem času, vyluzují jakýsi zapach, který proniká do mozku a odbourává v lidech zabrany a zvyšuje agresivitu.
Nejradeji by si nafackoval. Jak na to mohl zapomenout?“
„Melindo poslouchej me! Něco se s vámi deje! Ty kameny vydavají takovou zvláštní vůni, která…,“ Adam nemphl pokračovat, protože ho Mel kopla do břicha.
„Už sklapni! Nechci poslouchat jakékoliv kecy! Chci jen tomu frajírkovi rozbít tu jeho držku.
„No tak pojd! Pojd a přestan se s tím ubožákem vybovat, pojd mi ukázat, čeho si schopná, jestli alespon svému bratrovi saháš pod pás, jestlis v té vode náhodou nemela zemřít ty.
„Melindo ne! Tohle nejste…“
„Řekla jsem ti, abys sklapl!“ Mel ho udeřila loktem do obličeje a pak se rozesmála. Smála se minutu, pak dve, tři a nakonec se přestala smát, ale koutky úst jí škubaly, stejne tak i Kevinovi.
„No tak pojd! Pojd!“ Melinda se na něho s křikem vrhla, ale než se mohli vzájemne udeřit, vskočil mezi ne obrovský černý pes a oni s výkřikem spadli na zem.
„Rufe!“ vykřikl Adam, který se jen težko zvedal ze země.
„Co tady dělá to odporné psisko? To je tvoje práce zbabelá holko?!“
„To ani náhodou ufnukaný kluku!
„No tak dem na to, konečne se ukaž, no tak co bude?!“
Melinda se pokusila ke Kevinovi přiblížit, ale zastavilo jí Rufovo hluboké vrčení.
„Bež stranou. Musím si tady vyřídit něco s panem, nebij me tatínku, jenom me prosím nebij!“
„Můj otec možná není mým otcem, ale určite me nenenávidí, jako tebe tvoje matka a není to jen kvůli tomu, žes jí zabila jejího syna!“
„Sklapni!“ zaječela Mel a chtěla Rufa obejit, ale ten se jí jemne zakousl do pravého stehna.
„Au! Ty si se snad zbláznilo psisko!“
„Musíš odtud Rufe dostat ty kamínky, rychle mu ho seber, rychle!“
„Ke me se ani nepřiblížíš ty hnusné psisko!“ Kevin se ho pokusil zdeřit, ale rufus byl rychlejší a povalil ho na zem.
„Nech me! Nech me na pokoji!“
Rufus mu svými zuby rozthal kapsu, vytáhl ten kamínek.
To je moje! Ihned mi to vrat ty čokle,“ pokusil se vstát, ale to na něj skončila Mel a chytla ho za vlasy.
„Co to děláš?!“
„Bojuju jako holka!“
„Au! Dej ty hnusné ruce pryč a ty mi vrat ten kamínek,“ Kevinovi se podařilo ze sebe setřást Melindu a rozebehnout se za Rufem, ale když ho skoro dohánel, Adam mu nastavil nohu a Kevin se rozplácil na zem a rozthal si ret.
„Utíkej Rufe! Vem je ven no tak utíkej!“
„Počkej! Ty kaminky se mi líbí!“ vykřikla Mel a rozebehla se k Rufovi, ale i jí Adam podrazil nohy a ona si při pádu odřela koleno.
„Vratte se ty čokle! Ihned se sem vrat! Vrat se sem! Já ti to přikazuji! Přikazuji ti to!“ Rufus je však držel v hube a o chvilku pozdeji jim zmizel z očí.
„Ne!!!“ zakvileli Melinda s Kevinem současne.
Adam se zvedl.
„Ať to zabere! At to zabere!“
Asi o minutu pozdeji se Kevinovi a Mel zamotala hlava, udelaly se jim mžitky před očima a pak to zmizelo.
Oba dva současne zamrkali očima.
„Co se stalo, co dělám tady, co to mám s kolenem, to je vaše práce?!“
„Kdo mi rozbil ret?!“ tos byl ty Baldwine?!“
„Proč bych to nemohla být já?!“
„Nenech se vysmát Johnosonová. Holky na to nemají.“
Vážne? Tak co kdybychom se o tom přesvedčili?!“
„Ticho!“ zařval Adam, jak nejvíc dokázal a oba dva na okamžik ztuhli.
„Musíme odtud odejít.
„Copak už je nějaká cesta?!“ otázala se Melinda sarkasticky.
„Ano je. Musíme jít.
„Jak je to možné. Pokud si vzpomínám, tak si nám tvrdil, že nevím, jak se odsud dostat!“
„Něco se zmenilo.
„Co se zmenilo?!“
„Vysvetlím vám to cestou. Musíme jít.“ Adam vstoupil do uličky.
„Drž se odenme dál Johnosnová,“ zasyčel jí Kevin do ucha a nsledoval Adama.
„S tou nejvetší radosti,“ zamumlala a pak to místo také opustila.
Nikdo z nich se nevšiml na zemi ležícího medailonku, ve kterém byla podobizna ženy z roku 1880.

Pěkná bitka o kamínky.

Brian se sklonil k bezvedomé Alex.
„Vstavej. Na tohle není čas,“ ona se však neprobrala.
„Mel jsem si nechat trochu toho pítí to by jí zaručene probudilo.
No tak vstávej. Musíme pokračovat,“ mluvil na ní, ale nedotýkal se jí.Nesnášel dotyky.
„To chceš, abych te tady nechal?! Tak dobře. Počkej tady, dojdu je najít aak se vrátím,“ brian se otočil a chtěl odejít, ale v tu chvíli k němu dolehly čísi hlasy.
„Nekde tady budou.“
„Jak si tím můžeš být jist?!“
„Oni to tvrdí. Chceš snad zpochybnovat jejich slova?
„Jiste, že ne, jen nevím proč se nimi tak zabýváme, je to jen tlupa dětí.
„Nejsou to deti a za druhé, copak ti nedochází, co jsou zač, čím je každý z nich speciální?!“
„No jasne. Vy si myslíte, že mají jisté vedomosti, které do nich vložili jejich rodiče.
„Mám to snad brát tak, že tomu neveříš? Zapomněl jsi snad, co čeká ty, kteří je jen maličko zpochybnují?!“
„Jiste, že ne, ale ty to…,“hlas zmlkl, protože se ozvala rána.
„Tys me uhodil??!“ v tom hlasu pulsoval vztek.
„Může se ti stát ještě něco horšího. Takhle ty projevuješ svojí vdečnou, takhle se jim ovdečuješ?“
„vždyť já delám co chtějí, jen mi proste přijde, že to přehánení, že jejich strach z tech detí je přehnaný, vždyť co zmůžou čtyři ani ne dospelý jedinci proti nám nebo jim, chceš snad tvrdit, že by je mohli porazit?!“ v jeho hlase zaznívalo pobavení.
Ozvala se další mlaskavá rana.
„Au! Za co tohle bylo?!“
„Zmlkni! Jdeme hledat jinam,“ Brian skoro nedýchal, byl přitisknutý ke zdi, naslouchal jejich vzdavaným krokům, ale v tu chvíli sebou alex pohnula a ze rtů se jí vydral sten, jako by mela noční můru.
Jiného by to asi naštvalo, ale Briana nikterak nepřekvapilo, že tady usnula.
Alex se otočila na druhý bok a něco zamumlala.
Ted bylo jasné, že jí tady nemůže nechat ležet.
Sklonil se k ní a přibližil svůj prst k její ruce, ale nedokázal se jí dotknout, před očima mu probehla vzpomínka na ženu, která se ho na chvíli ujala a snažila se mu dát do života nějaký směr, ale byla to prostitutka zavislá na Kokainu, takže se o něho moc nestarala, ale dokázala ho naučit psat, číst a občas mu sehnala nějaké to obličení.
Jednoho dne se vratil z místa, kde se dali sehnat dobré věci, vešel do téhle uličky a uvidel jí, jak leží na zemi nahá a nejmín dvacet bodných ran po celém tele.
Bylo mu deset a i když na něho byla hrubá, vyrazne se to do něho vepsalo.
Pomalu se k ní přiblížil, dotknul se jí, všude po celém tele měla krev.
V tu chvili za sebou uslyšel kroky. Otočil se a spatřil vysokého muže v černém oblečení, který mu byl podvedomý, ale nemohl si vzpomenout.
Ten muž se k nemu sklonil a promluvil hlubokým hlasem.
„Tohle si nemel videt Briane a vzápetí všechno zmizelo, vzpomínal si, že se probudil na úplne jiném míste.
Prudce potřásl hlavou a zahnal tu vzpomínku.
Vstavej! No tak vstávej!“ malinko zvyšil svůj hlas, ale dosáhl jen toho, že sebou alex zavrtěla a zamumlala.
„Nechte me být. Je ještě moc brzo.
Ohlédl se dozadu a přestože nikoho nevidel, musel okamžite jednat.
Dotknul se prstem její ruku. Zachvel se a znovu se mu vynořila vzpomínka na tu pobodanou prostitutku.
Potlačil ji a položil na její ruku další prst a pak další, opět se mu vynořila vzpomíka tentokrát na její podříznutý krk a na ruce a nohy, které nemely prsty.
„Vstavej! Jsou tady blízko!“ zašeptal, ale ona ho nevnímala, otočila se na druhou stranu.
Dotknul se celou rukou jejího ramene a před očima se mu vynořily postavy dalších šesti žen a všechny byly pobodané, měli podřízlý krk a všem chybely prst.
„No tak vstávej!“ zasyčel a maličko jí stiskl rameno.
Alex sebou škubla a pak otevřela oči.
Když si uvědomila, že se nad ní sklání bledý Brianův obličej začala ječet.
Bleskove jí zakryl ústa, ale i tak to bylo pozde.
Doléhal k nemu dupot. Odhadoval to na tři statné muže.
„Musíme se schovat. Jdou po nás.
Alex sebou znovu škubla, oči mela rozevřené.
„Musíme se odtud dostat,“ zopakoval Brian.
Alex prudce zavrtěla hlavou a něco zahuhlala.
„Když te pustím, budeš v klidu, musíme ihned za adamem a Melindou.
Alex přikývla, ale jakmile jí uvolnil ústa rozječela se na celé kolo.
„Pomoc! Pomoc! Je tady šílenec! Pomoc! Chce mi ublížit!“
„Uklidni se! Jsme na stejné strane!“
Ona se však nechtěla zklidnit a dál křičela.
„Pomožte mi! On mi chce ublížit! Je to stvůra! Pomoc! Pomoc!“
„Přestaň! Nevíš co děláš!“ chtěl jí znovu zacpat ústa, ale ona ho kousla do prstů.
„Nech me ty nemrtvá stvůro! Nech me na pokoji! S tebou už nebudu ani minutu.
„Tamhle jsou! Už je máme!“ doléhaly k nim nějaké hlasy.
„Sklapni!“ brian udelal, co musel omráčil jí.
„Horší už to mezi náma nebude,“ zamumlal a pak si jí přehodil přes záda, jako by skoro nic nevážila.
„tamhle jsou! Támhle jsou! Zůstaň stát Briane! Jsi jako my, jsi jeden z nás!“
„Nikdy! Nikdy nebudu jeden z vás,“ zavrčel Brian a pak po nich hodil kamen, pak další.
„přestaň se tomu bránit! Narodil ses kvůli tomu, nemůžeš to ignorovat, ty nejsi jeden z nich, nikdo z vás není!
Nikdy! Já jsem já a má minulost je má minuost.
„Stůj Briane!“ zakřičel na něho jeden z tech mužů, ale Brian se rozebehl i s Alex, jako by jí ani necítil.
„Proč si ho nezarazil?!“ otázal se jeden muž toho, co na něho křičel a černé oči mel potemnené.
„Nesmíme se jich dotknout pamatuješ?!“
„Jiste, že pamatuji, ale proč z nich mají sakra takový strach?!“ chtěl vedet ten muž a držel si přitom napuchlou tvář.
Z jednoho prostého duvodu.
„A to z jakého?!“
Muž se zadíval dopředu, ale Brian s alex už zmizeli z dohledu.
Nesmíme dopustit aby se všichni čtyři setkali, ale nesmíme se jich ani dotknout.
„Proč?! Nedelej s tím takové tajnosti!“
Muž se tedy k tomu druhému natočil a něco mu šeptal do uší.
Na tváři onoho muže se nejprve objevil úžas, pak neveřícnost, následovalo ohromení a naposledy zdešení akdyž od něho ten první muž odstoupil, byl v obličeji pobledlý.
„To přece není možné. Vždyť nám tvrdili, že ta…?“ jeho společník mu zakryl ústa.
„nesmí to nikdo vedet. Všichni vedí, jak to je doopravdy.
„takže tohle nějaká lež?!“
„první muž se pousmál.
„Povyšil si. To, co jsem ti práve řekl, ví jen několik z nás.
„Jestli je to ale tak, proč se honíme za těmi kameny, jestliže to oni…!“
„Tentokrát si to zvládl, ale davej si pozor,“ hlas jeho kumpána byl mrazivý.
„Vedí to o sobe? Vedí jak to je doopravdy?!“
„Ne! Kdyby ona tak by před námi neutíkali a proto je musíme udržet oddelé a dostat se co nejrychleji k tomu místu, kde to leží, jenom tak, budeme mít šanci.
Druhý muž si setřel pot z čela.
„Už to chápu. Proto každý z nich skončil u někoho…, tak blízko, jsme jí tak blízko…“
„Moje poslední varování. Možná, že jsem udelal chybu, když jsem ti to sveřil.
„Ne! Už ani slovo! Nikdo se to nedozví, ale proč po sedmnácti letech?
„Šetnáct a sedmnáct,“ zašeptal ten první muž a pohledl vzhůru do mraku, do mraku ze kterých se na zem začali snášet snehové vločky.
„Co se stane, jestli se nám do zítra nepodaří to místo najít.
„Nevím, ale vím, že se nesmejí setkat.
„Dobře. Jdeme pokračovat v hledání. Jsem rád, žes mi to řekl,“ druhý muž toho prvního poplácal po rameni.
„To já taky,“ zamumlal jeho kumpán a pak sledoval, jak se jeho kumpán hroutí do snehu, škube sebou, z úst mu vyteká pena a vzápetí už ležel nehybne.
„Moc rád jsem to udelal,“ tiše se zasmál a podíval se na svojí pravou ruku.
Cosi se na ní třpitilo a ten samý třpyt mel na obličeji i ten mrtvý muž.
„Mnich“ je venku, ale máme ještě den.
Zhluboka se nadýchl, citil, jak mu mráz proniká do plic.
„O půlnoci 24 Prosince dojde k onomu spojení tak či onak, ale jsem si jistý, že to my ho budeme mít pod kontrolou, to nás budou poslouchat.