Proč právě já?

Tak jsem taky zkusila něco napsat. Zatím to je jen začátek, ale pokud budou nějaké komenty, tak snad se to pak trochu rozjede.

Dakota – Bobbyho dům
Dean pomalu otevíral oči. Víčka měl jak z olova, ale nakonec se mu oči podařilo udržet otevřené. Pomalu se rozhlížel kolem sebe, místnost byla rozmazaná, ale poznával to, byl u Bobbyho doma.
„Ale proč? Co tady dělám? A proč vlastně ležím na posteli a nemůžu se ani hnout?“
Špatně se mu dýchalo, jako kdyby mu na prsou ležel velký kámen, jako kdyby vdechoval rozžhavený vzduch. Pravá noha ho bolela a hlavně v koleni to příšerně píchalo. Celý se jaksi třásl, bylo mu horko a přitom s ním lomcovala zimnice. On ho vlastně bolel každý kousek těla, připadal si jak převálcovaný.
„Já snad nemám levou ruku, či co? Vůbec ji necítím !!!!! Ne to nemůže být pravda …………“ Křičel, přímo řval, ale přes rty mu nepřešlo ani slovo, bylo to jen v jeho nitru. „Deane, sakra, vzpomeň si, co jsi to zase vyváděl? Mysli chlape !!!!“
Ono to s tím myšlením nebylo teď moc slavné. Dalo mu dost práce, aby si vůbec uspořádal myšlenky, natož aby si pamatoval, co se vlastně stalo. Poslední, co si vybavil, že byli se Samem v nějakém starém domě, ale co tam probůh dělali? Pak jen, že se před ním objevil obrovský, hnusný, špinavý, zjizvený chlap s napřaženou sekyrou a on mu namířil na hlavu svoji spolehlivou stříbřitou pětačtyřicítku s vykládanou rukojetí a zmáčkl spoušť. A pak ……. Nic. Měl prostě okno.
„No jasně, proto necítím tu ruku, asi mě ji usekl !!!“ Dean si jen rezignovaně vzdychl a už se s tím začínal smiřovat. Ale pak mu pohled sjel na přikrývku a ruce měl obě. Celou levou dlaň a až skoro po loket měl v bělostném obvazu.
„Tak proč mě k čertu připadá, že mám jen jednu, ale vidím dvě, asi mám halucinace.
Chtělo by to asi štípnout, jestli se mě to všechno nezdá, ale čím? Levou ruku vůbec neovládám, pravačkou by to možná šlo.“
Zkusil pohnout prsty pravé ruky, žádná velká sláva, ale při troše sebezapření to šlo. S námahou odhrnul kousek přikrývky a zděsil se. To zjištění, že ……. Hrudník měl pevně stažený bělostným obinadlem a stejně tak pravou nohu, od půlky stehna do půli lýtka. Jinak měl po celém těle samé modřiny, které se již začaly vybarvovat do zelenožluta. Na sobě nic neměl (pardon – určité partie zakrývaly boxerky).
„No, Deane, to je teda paráda, seš pěkně zřízenej, magore,“ a hlava mu padla zpět na polštář, začínala mu třeštit, už se ani nechtěl štípnout, nechtěl nic, nic, jen spát. Ale nějak to nešlo, ta bolest, která mu už pulzovala celým tělem, kromě té levačky, mu nedovolila usnout.
------------------
Po chvíli si uvědomil, že má hroznou žízeň. V ústech měl úplně vyprahlo, rty popraskané. Chtěl si je alespoň olíznout, ale neměl ani jedinou slinu. Snad bude někdo poblíž, aby mu pomohl !!!! Otočil hlavu na pravou stranu, tam byl stůl, ale na něm stál jen Sammyho počítač a Sam nikde. Chtěl zavolat, ale nevydal ze sebe ani hlásku, jen zasípal. Roztřásl se ještě víc a začalo ho polévat znovu horko, na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Nevěděl jestli to je strachem z toho, že pomoc není nablízku nebo horečkou. Asi od obojího trochu.
„No nic, musím si pomoct sám. Vždyť to není poprvé co jsem si musel sám poradit. To zvládneš Deane“, utěšoval se, „přece tady neumřu žízní“.
Převrátil se na levý bok, že si přilehl tu levačku, vůbec necítil, jako kdyby ji neměl a levou nohu pomalu spouštěl na zem, při tom ucítil palčivou bolest na hrudníku a dýchání se mu opět ztížilo.
„Ale teď přece nesmím přestat, musím tu bolest překonat !!! Jsem přece Winchester a ti se tak lehce nevzdávají.“
Trochu se nadzvedl a při znovu vystřelující bolesti v hrudníku začal v duchu nadávat (a byly to ty jeho oblíbené, nejpestřejší) a zase se sám sebe ptal, cože se mu to stalo, že je tak nemožnej.
Pomalu začal taky přesouvat pravou nohu směrem dolu z postele, už to vypadalo, že má vyhráno. Ale jak se mýlil. Sotva se dotknul prsty pravé nohy země, projela mu od kolena přes celé tělo až do mozku taková bolest, zatmělo se mu před očima, udělalo se mu tak špatně od žaludku (už myslel, že to nevydrží, ale překonal se) a svalil se zpět napříč přes postel, prudce oddychoval. Chtěl, aby přišlo nějaké vysvobození od té bolesti, jedno co, třeba rána pěstí. Bylo to opravdu k nevydržení, ale žádná úleva nepřicházela a on trpěl dál. A tak alespoň jen tiše sténal.
„Deane, Deane, co to děláš, nesmíš vstávat, musíš zůstat ležet.“ Sam se zrovna vracel zpátky do pokoje a uviděl co se stalo. Hned k němu přiskočil a jeho silné paže ho opatrně znova uložily zpět na postel.
„Sammy….. mám, mám ……. hroznou žízeň“, zašeptal tiše roztřeseným hlasem.
„Hned to bude Deane“ a Sam s těmito slovy odešel do kuchyně pro něco k pití. Otevřel lednici a vzal láhev s minerálkou a vracel se k Deanovi. Jo se za ním zamračeně dívala, aby zjistila, co míní dělat. Když viděla, že láhev otevřel a sklání se k Deanovi, zarazila ho slovy:
„Same, co to děláš, chceš mu ještě víc ublížit !!! Musí pomalu a jen trochu, ty bys byl schopen do něho nalít celou tu láhev !!“
Sam ztuhnul, nechápal v první chvíli, proč nemůže zraněnému bratrovi dát napít. Jo se k němu přiblížila a jenom s takovým výmluvným pohledem mu vzal tu minerálku z ruky. Sam to vzápětí pochopil a vzpomněl si, co mu v nemocnici říkal doktor. Jo se znova vrátila do kuchyně a vzápětí se vrátila v jedné ruce měla lahvičku s tabletami a v druhé skleničku s obyčejnou vodou.
„Same, trochu ho podepři, musíme mu dát léky.“
„Já vím, omlouvám se za tu mou předešlou zbrklost, ale nemůžu ho vidět takhle trpět“.
Jo chápavě pokývla hlavou a dalším pohledem ponoukla Sama, aby udělal to, co prve po něm žádala. Sam si teda sedl na postel a jemně vzal Deana kolem ramen a nadzvedl ho. Cítil jak úplně hoří a nekontrolovaně se třese. Jo si k Deanovi sedla z druhé strany a zašeptala:
„Deane, poslouchej, vím, že nesnášíš prášky, ale musíš, aby ses uzdravil. Teď ti dám léky a musíš je zapít, slyšíš…..…..musíš !!!“
Dean trochu pootevřel oči, viděl všechno rozmazaně, nějakou známou ženskou postavu přímo proti sobě, která mu něco nutila do pusy, chtěl to vyplivnout, ale neměl na to vůbec sílu. Pak ucítil na rtech chladné sklo skleničky a trochu vody v ústech. Polkl. Bylo to jak když polyká žiletky, tak hrozně to pálilo. Ale žízeň byla ještě větší než bolest. Chtěl se znovu napít, možná to i zašeptal, protože vzápětí ucítil na rtech znovu skleničku. Ale tentokrát si vody vzal pořádný doušek. Co si vůbec mysleli, že uhasí žízeň takovou trochou, vypil by celý rybník!!!! Ale jak velice se zmýlil podruhé. Rozkašlal se a začal se dusit, okamžitě ho polil ledový pot. V hlavě se mu rozezněly zvony, před očima se mu roztančila černá a rudá kola a jakoby z dálky slyšel, jak někdo volá jeho jméno.
„Deane, Deane, uklidni se, prosím. Klid, klid, tiše …….. tiše. Tááááák, tak je to dobře.“
Dean se po chvíli začal zklidňovat, dech se mu vracel do normálu. Sam ho tedy pomalu položil zpět na polštář. Ale Dean se pořád třásl. Sam se tázavě podíval na Jo.
„To bude možná od té ruky, možná má otravu krve, nikdo neví, co na tom železe nebo skle bylo za svinstvo,ale ……“ větu Jo nedokončila, protože Sam vyskočil a vytřeštil oči.
„Jak to myslíš, on tam chytil nějakou nemoc, on má otravu? Přece ho v nemocnici ošetřili a teď jsme mu dali léky !!!“
„Nedivoč Same …… kdybys mě nechal domluvit. Jasně, že mu v nemocnici pomohli, ale něco se v něm už pase, nějaký zárodek nemoci. A právě proto, že jsme mu dali léky, tak musíme počkat, než začnou působit.“
Sam tedy sledoval, jak Dean pod vlivem vcelku rychle účinkujících léků pomalu upadá do jakéhosi trhavého, horečnatého polospánku, ale pořád se chvěl. A byl tak neuvěřitelně bledý.
Jo se zvedla a odešla. Sam přes otevřené dveře viděl, jak z lednice nabrala kostky ledu do misky s vodou a s čistým měkkým ručníkem se vrátila zpět k Deanovi. Sedla si k němu a ručníkem namočeným v té ledové tříšti mu otírala čelo, tváře, krk a pak i paže a hrudník.
„Víš Same, jen tak mu můžu trochu srazit horečku, když to jinak bohužel nejde. Od bolesti mu asi nepomůžeme, to už musí zvládnout sám“.
„Možná měl raději zůstat v nemocnici, měl by tam lepší péči“, pokračovala po malé odmlce.
„To víš a pak by mě zabil, kdyby zjistil, že mě doktor dovolil, když se o něj postarám, můžu ho vzít z nemocnice pryč!“
„Hmm, asi máš pravdu“, povzdechla si Jo a pokračovala v ošetřování Deanova rozpáleného těla.
„To bude dobrý,“ snažila se Sama uklidnit. Ale přitom vlastně uklidňovala sama sebe a do očí se jí tlačily slzy.
„A pořád si to nedávej za vinu. Dean se přece hnal sám bezhlavě do každého případu.“
Sam jen souhlasně pokýval hlavou, ale v duchu si povzdechl: „Kdybys jen věděla, že za všechno můžu vlastně já, asi bys po mě hodila tu mísu s ledovou vodou a pak bych ještě schytal nějakou facku, no tu asi schytám i tak, ale od Bobbyho.“
Mlčeli oba dva, byl jen slyšet těžký, přerývaný Deanův dech.
„Díky“, řekl najednou do nastálého ticha Sam.
Jo na něj vrhla trochu nechápavý pohled.
„Víš, že se o Deana tak staráš. Asi bych to sám nezvládl.“
„Same, prosím tě, to snad je samozřejmé. Ostatně je tady ještě máma a Bobby. A kde vlastně jsou? Prý jenom něco zařídíme a brzy budeme zpátky. To by mě zajímalo, co tam zařizují?“ trochu naštvaně bručela Jo.
Sam se na na ni tak nějak divně podíval, jako co tím myslela, tou narážkou, že by Ellen a Bobby, oni dva spolu? Nó, to by byl fakt gól.
------------
Venku práskly dveře od auta a bylo slyšet hlasitý hovor dvou lidí. A za chvíli vešli Bobby a Ellen do dveří a hned: „ Co Dean??!!“
Sam a Jo se na sebe podívali a jen pokrčili rameny.
Ellen znala Jo příliš dobře, tak hned poznala, že něco není v pořádku a museli s barvou ven, že Dean málem zkolaboval. Jen po nich loupla očima, což bylo stejné jako kdyby řekla:
„Ani chvíli vás nemůžeme nechat o samotě.“
A protože už bylo dost hodin, šla připravit něco k jídlu, pochopila, že Jo se celou dobu starala o Deana a o kuchyň asi ne. I na Samovi bylo vidět, že je z této situace celý nějaký vystresovaný a nebyl by schopen uvařit ani čaj. Jo mámě poděkovala úsměvem, ona vlastně nikdy o kuchyni neměla moc zájem. Ellen ale ještě prohrabala nákupní tašku a vytáhla z ní jakousi krabičku s krémem a podala ji Jo se slovy:
„Tím pak Deana natři, osvěží ho to trochu, když musí zůstat pořád ležet.“
Jo krabičku hned otevřela, emulze uvnitř pěkně voněla po nějakých bylinkách. Začala s ní Deana natírat, nejprve raději na pažích, měla přece jen trochu strach, aby mu to něco neudělalo s obličejem. Sama si prsty od toho krému nevědomky přejela čelo. Za chvíli ucítila nádhernou svěžest a takové uvolnění po celé hlavě. Už úplně v klidu pokračovala v natírání Deanova obličeje a krku.
Sam pochopil, že už je tam vlastně zbytečný, Jo se o bratra teď už postará, zvedl se a odcházel, ještě se otočil a musel se trochu škodolibě usmát, ale na Deanovu adresu.
„Tak přece došlo bráško na moje slova, zůstaneš ležet ať chceš nebo nechceš. Aspoň si taky trochu odpočinu. Ale za takovou cenu to zase být nemuselo………………. Bobby mě stejně zabije, až zjistí, jak se to stalo.“
Opřel se o dveře do pokoje a s pohledem (který byl najednou trochu zvlhlý) upřeným na Deana, se mu před očima jako film odvíjely obrázky uplynulých tří dnů.

Teda Jani toto je skvelá torturing poviedka no ja len čumím Len to začalo a už torturing, ty si totálne môj človek Dean trpí po nejakom love , ktorý zatiaľ ostáva v tajnosti , som zvedavá čo sa vlastne všetko stalo Sam a Jo sa oňho starajú , no ja som v nebi fakt a aj Ellen a Bobby sú tam ,skvelé už sa moc teším ,ako sa to celé bude odohrávať hah a nemôžem sa dočkať ďalšieho Torturing Deana ´úžasne píšeš prosím rýchlo ďalšiu časť lebo sa snáď nedočkám

No musím povedať, že je to skvelí začiatok. No a vidím tak dean trpí čo je veľmi dobrá vlastnosť pre poviedku aj pre neho.

No som normálne žasol, že tam bola Jo s Ellen. Už som tak dávno nečítal takú poviedku kde neboli, no ale ja si na ne zvyknem.

Na koniec len žiadam jedno : POKRAČKO

super zaciatok, ja by som zo seba nikdy taketo nieco nedostala
pacilo sa mi to, s tymi oblubenymi nadavkami v zatvorke ...myslim ze kazdy si to vie velmi dobre predstavit

Tak máme tady pokráčko

Motel na okraji jednoho nejmenovaného města – o tři dny dříve – asi ve 22.00 hodin

„Same …….., Sammy!!!“
„No, co je zas?“ zavrčel Sam a ani nezvedl hlavu od počítače.
„Já jen, jestli jsi už něco našel.“ Dean ležel na pohovce s očima upřenýma do stropu a viditelně se nudil.
„Když budeš pořád takhle otravovat, tak ještě dlouho nebude nic. A poslední dobou jsi fakt nesnesitelný. Co pořád tak blbneš? Není pomalu jediný den, abychom nehonili nějakého démona. Co kdyby tě nějaký zabil? Co pak? Víš přece jaký máš před sebou úkol?“ a pohled, který Sam na Deana vrhnul, byl naprosto výmluvný.
„Kdyby sis raději lehnul a nedělal vůbec nic, aspoň nic nepokazíš. Já bych si chtěl taky trochu odpočinout a pořádně se vyspat. Ale ty ne, nenecháš si nic říct, na druhýho ohledy nebereš. Však ono se ti to vymstí, dojde na má slova,“ toto si Sam spíše bručel jen pro sebe.
Dean si jen povzdychnul: „A je to tady zas.“ Že se má šetřit a dávat na sebe pozor, to mu Sam předhazoval každou chvíli, ale to přece ví sám dobře k čemu je předurčen, co má udělat, to mu nemusí pořád dokola nikdo připomínat.
„Ale Sammy, právě proto, že vím co mě čeká, chci těch démonskejch parchantů pozabíjet co nejvíc, přece neodejdu z tohoto světa jen tak naprázdno bez toho krásnýho pocitu, že jsem jich tam poslal ještě takovou řadu,“ a ukončil to výmluvným gestem s palcem dolu.
„Ty jseš snad nějakej vševědoucí, že už víš jak to dopadne a už toho nech a neštvi mě nebo tě něčím praštím.“ Z jeho očí, které na něho upřel přes počítač, začínaly lítat zatím jen malé blesky.
„Ale Sammy ………. Auuuu…….. co je vole, vždyť jsi mě málem vypíchnul oko. To mě ještě ke všemu chceš oslepit. To budu opravdu vypadat úžasně. Zachránce světa na jedno oko slepej, to mě klidně můžeš i nějak zchromit,“ trochu naštvaně, ale taky trochu posměšně zavrčel Dean.
„A ty ještě jednou otevřeš tu svou hubu na toto téma, tak už to bude něco horšího než jen tužka, to mě věř a sklapni už, nemůžu se soustředit….. blbče“, Sam už viditelně pěnil.
„Ale já jsem jen chtěl …..“
„Deane !!!!!!!!!!!!!!!“, to už znělo velice nebezpečně. Sam se začínal rozpalovat do „běla“ a jeho hlas nabíral na intenzitě.
Dean věděl, jak by to zase skončilo a tak raději opravdu sklapl. Lehl si znova na pohovku, hlídal do stropu a hlavou se mu honilo všechno možné.

Tichý monolog Deana:
„Vole, blbče, tak vždycky končila naše hádka a tys to pak ještě zakončil tím svým nádherným výrokem – Jsi neskutečný debil. Popřípadě sis významně poklepal na čelo. Jó, to byly zlaté časy. Vrátí se to někdy zase zpátky do starých kolejí?“ Dean se musel při té představě usmát.
„Já pořád nebudu nablízku abych tě ohlídal, když tě to zase popadne, ne že bych se bál sám o sebe, ale ty jsi schopen ublížit někomu úplně nevinnému, aniž by sis to uvědomoval. Ale zase musím Sammy uznat, že se fakt snažíš a společnými silami se nám to zatím daří jakž takž „ukočírovat“. Alespoň už nepiješ tu démonskou krev. Fuj…, když si na to vzpomenu, brrr……, úplně mě jde z toho mráz po zádech. Ze začátku to bylo kruté pro nás oba. Jak jsem tě musel držet pevně na posteli někdy i na zemi, než ten záchvat přešel. A co to naše první a doufám že i poslední extempore, to jsi mě uštědřil pořádnou ránu pěstí do brady (přejel si mimoděk dlaní po tom místě). Už se ani nepamatuji, proč ta rozepře vznikla, kdo ji začal, určitě to byla zase nějaká malichernost. Teď už naštěstí poznám, kdy to na tebe„leze“ a včas tě raději někam uklidím.“
Stočil pohled na Sama, ten hleděl do počítače nebo to aspoň předstíral.
„Nemůžu ti ani říct pravdu o tom, proč mám zase rozbitou hubu…..včera jsme se prostě ožrali a takhle to dopadlo, ty si to nepamatuješ Sammy? Sežral jsi to i s navijákem. Ostatně tak jako vždycky, když ses zeptal, co se stalo. Tak jednou to byly otevřené dveře a potmě jsem do nich vrazil, pak jsem zakopl na schodech, nebo jsem se opil a spadl na chodníku a takových výmluv mám po ruce vždycky dost, však mě znáš. A kupodivu zatím zabíraly.“
Dean se samolibě ušklíbnul sám nad sebou „jak je dobrej“ a pokračoval dál v rozboru té nepříjemné ranní události.
„Víš co vůbec nechápu, co tě to vlastně popadlo v té restauraci, kde jsi chtěl za každou cenu jahodový koktejl. To děvče za pultem ti přece jednou, dvakrát, třikrát opakovalo, že ti může dát jen sklenici mléka, ale tys nechtěl nic jiného než ten blbej koktejl a už jsi byl na ni trochu hrubý. A když jsem viděl, že se místní usedlíci začínají zvedat od stolů, zvláště ten jeden co vypadal jak Rambo, tak jsem tě raději odvedl ven. Pak jsem se chtěl vrátit, abych omluvil tvoje chování a zaplatil útratu…….. jen jsem otevřel dveře, dostal jsem takovou pecku do obličeje, právě od toho Ramba, až se mě před očima zatmělo a pak hned druhou do brady že jsem si rozkousl ret. (mimoděk si ten opuchlý ret olízl jazykem). Stačil jsem zablekotat cosi, že jdu jen zaplatit a nechci žádnou hádku, což jsem taky rychle udělal a vypadl ven. Vlastně je dobře Sammy, že si nějakou chvíli po každém incidentu nic nepamatuješ, pak jsi jak Alenka v říši divů, jako kdyby ses probudil z nějakého hlubokého spánku. Jo, jo Sammy tak to bylo vždycky, vždycky jsem to schytal místo tebe a ty si teď o mě asi myslíš, že jsem naprostej idiot, který ani neumí chodit a pořád někde padá a v jednom kuse se opíjí.“
Dean si jen povzdechl.
„Ale co když ten svůj poslední boj opravdu prohraju a ty tady zůstaneš sám, kdo ti pak pomůže? Budeš to muset zvládnout sám, ovládat se, kontrolovat, potlačovat to v sobě. Běda, kdybys někomu ublížil, zabil…….. lovili by tě jako nějakou zrůdu a sám se neubráníš. Nejsi takový silný, nemáš tak pevnou vůli, jsi snadno manipulovatelný, stačí aby přišla zase nějaká démonská děvka jako Ruby a trochu tě popíchla a ……… nechci ani domyslet co by se pak dělo. Třeba se nám to podaří dostat pod kontrolu do té doby než já ….. a nebudu ti to ani muset říct, co se s tebou celou dobu dělo. A kdybych přece musel kápnout božskou, ……ale na to je ještě čas.
Zavřel raději oči a nechtěl už myslet vůbec na nic.
-----------------------

ÓÓ to bola super časť , ako sa hádali ,jaj ach a potom tie Deanove myšielienky omg a ten torturing ako to schytal miesto Sama a on sa nevie ovládať , potom si na nič nepamätá , to je úplne geniálne , fakt úžasné . Milujem túto ff , len prosím nech sú tie časti rýchlejšie veď , KTO TO Má VYDRžAť ,ach . Moc sa tešm na ďalšiu časť , inak skvelá práca , super píšeš.

Ve stejnou dobu.
Protože se Dean asi držel hesla „Moudřejší ustoupí“ a zmlkl opravdu brzo, tak i Sam se zklidnil vcelku rychle. Díval se do počítače, ale opravdu se jen díval na obrazovku a s rukama položenýma na klávesnici mu také hlavou probíhala spleť myšlenek.

Stejně tichý monolog Sama
„Víš Deane, ty seš fakt hroznej blbec, zase se takhle opít, podívej se jak vypadáš. To je každou chvíli, sotva se ti zahojí obličej, rozbiješ si ho vzápětí znova. A co pořád do mě reješ a schválně mě provokuješ a já pak ……, proč jsem vlastně po tobě hodil tu tužku? Vážně jsem ti mohl vypíchnout oko !!! Jak se to vůbec k tobě chovám, místo toho abych ti byl vděčný, tak tě skoro zmrzačím. Vděčný, vděčný a za co? Uvnitř cítím, že bych ti za něco měl být opravdu vděčný, ale já fakt nevím za co. Jako kdybych měl nějaké výpadky paměti. Jako kdyby se mě vařila v žilách krev. Vždycky se mě udělá před očima rudo a pak černo a nic si nepamatuju. Jen takové útržky mě probleskávají v paměti. Vidím nad sebou tvůj vyděšený obličej, něco křičíš a silou mě držíš při zemi. Ale proč, proč? A bylo to vícekrát, co si tak uvědomuju. Jednou to bylo v nějakém pokoji, pak v Impale, jednou dokonce někde v nějakém blátě. No to bylo teda něco, jak jsme oba vypadali a hlavně Impala, protože jsi mě do ní násilím nacpal i když jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti ji tak zašpinit a pak jsem ji musel čistit, prý za trest. No to teda nevím cos tím myslel, byl jsi tenkrát hodně naštvaný. Taky se mě míhají před očima tváře vyděšených lidí, ….. snad jsem jim nic neudělal? Ne, ne ….. to bys mi řekl. Proboha, teď mě napadlo, nezmlátil jsem tě snad včera? Jasně zmlátil. Ale ne, to by sis nenechal líbit a vrátil bys mně to. Ale já narozdíl od tebe hubu rozbitou nemám a nikdy jsem vlastně neměl. Tak nevím co si o tom mám myslet.“
Sam zvedl obočí a přes počítač se podíval na Deana. Ten nepřítomně čučel do stropu nebo to tak aspoň vypadalo.
„Já vím, že to co jsem provedl je zcela neodpustitelné, že jsem zapříčinil apokalypsu. To si náhodou pamatuju ještě docela dobře a ani nevíš, jak bych rád tento okamžik vrátil. Proč jsem ti proboha nevěřil a raději věřil té děvce Ruby? Ale ona byla tak přesvědčivá. A nejhorší na tom je, že ty teď za to zaplatíš asi nejvíc, svým životem. Víš Deane, taky si to nechci připustit, ale že bys z toho vyváznul….. živý? Pokud tě ovšem do té doby nezabije nějaký démon. Jdou po tobě úplně všichni a ani jim to nedá velkou práci tě najít, ty se vůbec nesnažíš se nějak ukrývat. Zrovna ten minulý týden, co to mělo znamenat? To bylo od tebe tak, tak….ani nevím, jak to nazvat..………nezodpovědné, praštěné? Sammy, klidně zůstaň v Impale, toho jednoho zvládnu levou rukou! A lákal jsi toho parchanta k sobě čím dál tím blíž, provokoval jsi ho těma svýma kecama. Myslel sis, že je tam jen jeden a najednou se objevil další. Karta se obrátila a smál se on, jak s tebou zatočí takovým způsobem, že to ještě nikdo nikdy nezažil. A jak se tím zavděčí svému pánu, ta odměna, kterou mu dá za tvou smrt bude ohromná. Ještě, že jsem si v Impale stočil okno a nepouštěl (ty bys to tak udělal) ty tvoje kazety a všechno jsem slyšel. Šance byly tím pádem vyrovnané a poslali jsme ty dva, tam kam patří. Ale byla to teda od tebe blbost. Ty si prostě nevidíš do huby a kecáš a kecáš.“
Sam jen zavrtěl nechápavě hlavou nad tou Deanovou lehkomyslností.
„Já taky nechci konec světa (a kdo by chtěl) a nechci, abys umřel. Chci, aby to mezi námi bylo zase jako dřív a chci skončit s tímto životem, chci žít jako obyčejný člověk, mít rodinu, normální zaměstnání. To ty bys chtěl taky, jen si to nechceš přiznat, že už toho máš taky dost a toužíš po normálním životě. Vždycky jsi byl a budeš navenek velkej drsňák, ale uvnitř jsi citlivka , já to vím, jsem tvůj brácha.“
Samovi se na tváři usídlil nešťastný výraz, zhluboka se nadechl a konečně se vrátil ke svému počítači.

------------
Sam ani Dean netušili, že se jim prakticky ve stejný čas hlavou honili podobné myšlenky.
-------------

Nová časť yeees!!! No bolo to perfektné ,Sammyho monolón nemal chybu , kks čítala som to s takým napätím , že je mu za niečo vďačný ,ale nevie za čo a ako mal tie krátke útržky , že bol v blate atď. skrátka skvelá poviedka a už sa teším na ďalšiu časť

úžasné!! miluju takové pitvání lidské duše, já sama to moc neumím a proto si vždycky ráda přečtu něco takového!!!

samov tichy monolog.. lol :d
poviedka je super a tesiiim na dalsie pokracko...
precitane vsetky:) konecne som to dohnala

Tak tedy další část.

O pár minut později
„Deane, Deane, to teda budeš zírat !!!“, Sam nadšeným hlasem.
Dean jen protočil oči. „On si vážně nic nepamatuje. Před chvílí mě málem propíchnul tužkou a teď je jak milius. To je fakt neskutečný.“
„Tak co, hovoř,“ trochu neurvale na něho houkl, protože ho to fakt trochu štvalo, ráno dostane po hubě, pak málem přijde o oko a teď jako kdyby se nic nedělo. Věděl, že Sam za to nemůže, ale čeho je moc toho je příliš, taky má jen jedny nervy.
Ale pak se ovládl, sedl si a upřel dychtivě svoje oči na Sama. A Sam už v jeho nádherných zelených očích viděl jen nedočkavost po dalším případu.
„Nedaleko odtud je nějaký dům ve kterém straší jednou za sto let. Představ si to, že Bobby má takový případ celou dobu pod nosem a nic neřekne.“
„No, tak strašidlo to jsme tady ještě neměli,“ uchechtl se Dean.
„Proč mě hned chytáš za slovo, démon nebo strašidlo, to je snad jedno. Ostatně tady to tak stojí napsáno. Myslel jsem si, že to pochopíš, ale asi ne, jak je vidět,“ a Sam už zase začínal rudnout ve tváři.
Dean to postřehl a takovým omluvným pohledem pronesl:„Já jsem si zase myslel, že poznáš srandu, ale asi ne.“
„Víš co, radši nemysli a pojď sem, ať to na tebe nemusím hulákat přes celou místnost.“
Dean se musel podívat na podlahu, aby Sam neviděl ten jeho nasupený výraz a ne moc ochotně se zvedl z pohovky, rychle přešel za Sama. On ty Samovy narážky vždycky překousl a tvářil se, že je vše v pohodě. Sam vždycky, když se mu začínal zvedat adrenalin, něco plácl a bylo mu to asi jedno, jestli tím někomu ublíží.
„Ty Deane, vnímáš mě vůbec, už ti to říkám podruhé a ty nic.“
„Promiň …….Sammy, trochu jsem se zamyslel, co jsi říkal?“ a opřel se mu rukama o jeho široká ramena. Sam cítil pevný stisk a teplo z jeho rukou i jeho dech a pochopil, že Dean, tak jak mu stojí za zády teď, bude mu nablízku napořád i když už nebude mezi ži …….., Sam zatřepal hlavou, zase ty pohřební myšlenky, to je fakt ohromný. Teď se zase divil Dean, proč Sam mlčí a neříká nic o případu, ale raději mlčel taky a čekal.
„Tak poslouchej. V roce 1709 řádil v těchto místech, když tady byla jen malá osada, nějaký chlap a zavraždil několik lidí, hrozným způsobem, rozsekal je sekyrou. Nikdo neví proč, asi mu hráblo. Místní lidé na něho uspořádali hon, chytili ho a na tom místě, kde dnes stojí ten dům, ho popravili. Jak, to tady nepíšou, jestli ho oběsili nebo ……..“
„Mohli ho taky rozsekat na kousíčky tou sekyrou a pak je rozházet po celé okolí a nemuseli ho ani pohřbívat, ono by se to vstřebalo do země.“
Sam jen protočil oči: „Ty seš fakt hroznej, nestačím se divit, kam na ty nápady chodíš.“ Ale přesto se musel trochu usmát, on Dean měl ten dar i z té nejvážnější a někdy i bezvýchodné situace udělat frašku. Jak to vždycky říkal? „Sranda néééé.“ Mnohokrát jim ty pohotové hlášky zachránily kůži, když je někdo polapil. Věznitelé byli z těch jeho „blbin“ tak vyvedení z míry, že se jim podařilo je zneškodnit nebo utéct. Ale pokaždé se to také nepovedlo a ať se Dean snažil jak chtěl, neoblbnul je a pak to bylo o to horší, ta nakládačka.
„Můžu pokračovat? ………………..Dík.“
„O sto let později, tedy v roce 1809, se parta mladých lidí vsadila, že na tom místě stráví noc. Byla to už jiná generace a brali to jako nějakou pověst, asi jako kdo se nebojíte, přijďte na mejdan na…….“
„Sekerníkův kopec“, doplnil pohotově Dean.
„Přestaň, nebo ……..“ Sam se už neudržel a vyprskl smíchy.
Dean asi pět vteřin zachoval kamennou tvář, protože nevěděl, zda se ten smích vzápětí nezmění ve výbuch vzteku. Ale když viděl, jak se Sam nevázaně a od srdce směje a v jeho hlubokých čokoládových očích poskakují veselé jiskřičky radosti, byl to Sam jak ho znal dřív, Sam, který se dokázal smát jeho někdy i hloupým hláškám, vybuchl smíchy taky.

Jee , to bolo krásna časť Na tejto poviedke milujem , že je v nej neustále torturing a to nemyslím len fyzický ,ale aj psychický kks ,ako Sam Deana vlastne stále mučí tým , že Dean nikdy nevie či Samovi prepne alebo nie, to je úžasné No ten prípad vyzerá pekelne zaujímavo predpokladám , že tam Dean príde k svojím zraneniam , už sa hrozne , nepredstaviteľne teším No a ten koniec ma dorazil , to mi pripomenulo starý dobrý supernatural bračekovci sa smejú , úžasné ale to Deanove zapochybovanie to musí byť už chudák pekne na nervy fenomenálne rýchlo ďalšiu časť

Dík, jsem ráda, že se to někomu trochu líbí.

Soniq: aj ty napíš pokráčko k tvojej poviedke.

Než vložím další část, prosím všechny co už začali číst moji povídku, aby si znova přečetli první část. Některé pasáže jsem tam upravila. Je to proto, že mí přátelé na mě tak dlouho útočili, abych to vytvořené dala už k přečtení a bylo to ještě takové nedodělané a trochu jsem se tím pádem ukvapila. Měla jsem tolik ještě jiných nápadů a myšlenek, které se mě hodí pro další vývoj děje povídky (ty jsem tam teď vložila). Doufám, že to příliš nevadí, však jsem prakticky teprve na začátku. Ještě jednou se omlouvám.
Další část bude brzy pokračovat, slibuji.

Doufám, že jste mě moc nenadávali, za ten upravený začátek.
Přidávám tedy slíbené pokráčko.

„Seker……sekerní……. kopec“, Sam se až zajíkal, jak nemohl mluvit, „ ty…… seš …… fakt vůl!!“
„No uznej Sammy,“ a Dean se zakuckal při dalším záchvatu smíchu, „kdybys mě neměl, ani bychom se nezasmáli.“
A protože už ho od toho smíchu bolelo břicho, tak si šel znova sednout na pohovku, ale než dosedl, znova se podíval na smějícího se Sama a zase se tak rozchechtal, celou váhou těla se svalil na pohovku a nebyl k utišení.
Sam si začínal uvědomovat, že se musí vrátit k případu, neboť jak znal Deana, byl schopen „zavalit“ zase nějaký nesmysl a mohli strávit celou noc tím bláznivým chechtáním. Jak to Deana jednou popadlo, tak ty svoje pohotové a někdy i opravdu vtipné hlášky ze sebe chrlil takovou rychlostí a nebyl k zastavení. Sam tušil, že ho čekají opravdu ještě „perné chvíle“.
Podíval se na něho přes počítač a pro sebe si prohodil: „No, Deane, takhle smát se jsem tě neviděl už ani nepamatuji, snad někdy….. to už je opravdu dávno. Humor a vtip jsi neztratil, o tom jsi už přesvědčil mnohokrát. Dobře vím, že od té doby, co ses vrátil z pekla a andělé na tebe hodili tu záchranu světa, jsi mnohem vážnější, ale tenhle smích ti jde opravdu přímo ze srdce.“
„A už dost nebo tě fakt zmlátím“, Sam naoko trochu zhurta, ale pořád se musel trochu uculovat, ještě, že ho nebylo za počítačem vidět.
Dean si sedl, ale i tak si dal před pusu dlaň, aby zase Sam neviděl jak se chichotá.
„Tak hovoř !!!“
Sam jen zakroutil očima: „Mohl bys s tím přestat ……… prosím ??!!“
„S čím??“
„S tím tvým hovoř, kdes to vůbec slyšel???“
„Já ti ani nevím ……. a proč??
„Protože, protože …… a už sklapni…….blbče!“
„Jasně vole !!!“
Sam si přitom uvědomil, že nebyl vůbec vytočený těmi Deanovými hláškami, spíš ho to pobavilo. Zase spolu mluvili jako dřív bez nějakých emocí, ty vzájemné nadávky a narážky vůbec tak nebrali vážně. Byla to vlastně normální mluva jejich vrstevníků.
Ale zároveň si taky nějak matně uvědomoval, že poslední dobou stačilo jen jedno slovo, z kterého by jindy Dean okamžitě udělal legraci, jen jedno slovo a oheň byl na střeše. A byla to vždy nějaká malichernost, kvůli které se pohádali.
„Tak abych pokračoval,“ a Sam už byl rozhodnut nesmát se za žádnou cenu a za každou cenu se věnovat případu. Ale v Deanových jasně zelených očích pořád svítily takové potměšilé jiskřičky radosti a Sam věděl, že tohle rozhodně není konec a odevzdaně se přichystal na další útok z Deanovy strany na svou bránici.
Dean jen tak pokývl hlavou a byl jedno ucho, ale uvnitř sebe se pořád chechtal.
„Takže, když se ta mládež nevrátila ráno domů z toho mejdanu na tom KOPCI,“ a při tom slově se na Deana významně podíval, ten se zprvu tvářil jakoby nic, ale najednou zvedl ruku jako ve škole a Sam už tušil zase nějakou čertovinu.
„Hele, Sammy, víš co by mě zajímalo??“
„To teda fakt nevím.“
„Jak asi vypadal takový mejdan v té době, tenkrát určitě tak nechlastali jako teď, nepíchali si nějaké svinstvo a ani tak nesoulo……, pardon nebyli sexuchtiví.“
Sam už opravdu nevěděl co má dělat. Kousl se do dolního rtu a jen stěží zadržel další výbuch smíchu, ale když viděl jak se Dean tváří vážně, začal se přesto dusit smíchem a dokonce mu vyhrkly z očí slzy. Dean se jen uculoval, ale bylo vidět, že má taky co dělat, aby nevyprskl.
„A víš ….. co by …… zajímalo mě??“ Sam skrze smích nemohl ani pořádně mluvit.
„Nóóó !!!“
„Kdy konečně sklapneš….. a zavřeš hubu !!!“
Dean si tedy dal demonstrativně před pusu pěst, jako že „už mlčím“, ale spíš aby ututlal smích.
„Tak dál ……. rodiče je šli ráno po tom „společenském posezení“ nebo jak to mám nazvat, hledat, všichni byli mrtví, byli roz ….. „ nedořekl, protože Dean ho zase přerušil.
„Nech mě hádat, rozsekáni sekyrou, kdo by to čekal, jak typické.“
Sam jen otočil oči v sloup: „Deane no tak, takhle se nikam nedostaneme.“
„Ale Sammy, sranda néééééé ………………….. a už fakt mlčím.“
„No to bych ti taky radil.“
„Tak a jsme o dalších sto let dopředu, máme rok 1909. Ten pozemek koupil nějaký boháč, postavil tam ten dům a přestěhoval se tam s celou rodinou. Okolo domu byla obrovská zahrada, stáje byly plné dobytka. Majitel byl vlastně šťastný člověk až do té doby, kdy se blížil zase ten osudný den. Nedal na rady lidí, aby alespoň na ten jediný den opustil dům, byl to moderní městský člověk a nevěřil na žádné nadpřirozeno a vraždící duchy. Ráno ho našli i s celou rodinou jak jinak než zavražděné sekyrou. Od té doby dříve tak honosný dům a nádherná zahrada chátraly.“ Sam se podíval na Deana a čekal zase nějaký blábol a Dean jako obvykle nezklamal.
„Až dochátraly“……… a přivřel oči jakoby se zasnil, „zní to jako pohádka.“
Chtě nechtě se Sam usmál, ale hned vytrhl Deana z jeho snění.
„A teď máme rok 2009 - dalších sto let a ten osudný okamžik bude asi tak“……. Sam nevěřícně hlídal do počítače ……… „ty vole ……. asi za jednu hodinu.“
Dean vyskočil, podíval se na hodinky: „Tak to máme co dělat, jak je to daleko?“ A už se natahoval po své pětačtyřicítce a kontroloval zásobník.
„Deane, co zase divočíš? Je to tak čtvrt hodiny, ale jak tě znám, ty to zvládneš za polovic. Takže klídek. Já jsem myslel, že se na to nejdřív zeptáme Bobbyho a hlavně, proč nám o tom už dávno neřekl.“
„No, když myslíš, tak volej,“ trochu otráveně Dean, už byl tak natěšený, že konečně zase nějaká akce, ale jak se do toho namontuje Bobby, mohl by jim udělat pěknou čáru přes rozpočet.
Sam vzal mobil a vytočil Bobbyho. Dal telefon na hlasito, aby slyšel i Dean a položil ho na stůl.
Z telefonu se za chvíli ozval mrzutý Bobbyho hlas: „Víte vy dva kolik je hodin, jestli mě budíte skrze nějakou hloupost, která může počkat do rána, tak si mě nepřejte !!!“
Dean dělal na Sama rukama posunky jako „no vidíš, já ti to říkal.“
Sam Bobbymu v krátkosti vysvětlil o co kráčí a hlavně proč to před nimi zapíral.
Na druhé straně mobilu bylo chvíli ticho a pak Bobby zvýšeným přímo výhružným hlasem.
„Tak a teď mě dobře poslouchejte vy dva pitomci a nebudu to opakovat dvakrát. Ten dům je starý, skoro rozpadlý, už se tam stalo tolik úrazů, když to děti braly jako dobrou skrýš pro jejich hry. A už vůbec není jisté, že tam je nějaký duch. Jsou to možná jen babské povídačky. Už jste viděli nějakého stoletého nebo ještě staršího pamětníka? Já teda ne. Tak kde berete tu jistotu, že tam fakt řádí nějaký duch. Spíš toho někdo využil pro svou pomstu a tato legenda se mu hodí. Nebo nějaký maniak. Takže vám zakazuji, slyšíte, zakazuji do toho domu chodit, nebo vám hnáty zpřerážím. A pro tvou informaci Deane, jsou tam krysy.“
Sam se podíval na Deana (ten se zatvářil znechuceně) a uchechtl se protože věděl jak Dean krysy nesnáší. Vzpomněl si, když byli naposled v nějakém kanálu, kde se to krysami jen hemžilo. Dean vytáhl pistoli a chtěl okolo sebe střílet a argumentoval tím, že to jsou stejně zplozenci pekla. Samovi dalo tenkrát dost práce ho přesvědčit o tom, že ti praví „zplozenci pekla“ jsou jinde a oni musí zůstat v tichosti, aby se neprozradili.
„Mimochodem, hoši, jaksi mě ušlo, kdy má být ten den D a hodina H ??? A teď mě napadá, proč vůbec jste v motelu, když to ke mně máte kousek ???“
Sam se už nadechoval, ale Dean se pohotově natáhl po mobilu na stole.
„V klidu Bobby, je to až zítra o půlnoci, času dost. No, …..víš, my jsme přijeli až večer a už jsme nechtěli otravovat,“ zablekotal Dean, protože očividně ho na tu druhou otázku nenapadla žádná lepší odpověď.
„Ale stejně jste to udělali, tak to teda moc nechápu. Zítra ráno jsem tam, tak ať vás ani nenapadne něco podnikat, slyšíte ???“
„Ano ….. tati,“ odpověděl za oba Dean, zaklapl mobil, protože nechtěl slyšet Bobbyho odpověď (ale dovedl si ji představit – blbče nebo debile) a zatvářil se tak zkroušeně jako opravdu hodný synáček.
Sam na něho jen vyvalil oči a nevěřícně zakroutil hlavou.
„Proč jsi mu vůbec říkal, že až zítra ??“
„To víš a bude tady jak na koni. Zítra až bude po všem, Bobby už s tím nic nenadělá, maximálně ty ji schytáš zprava a já zleva nebo obráceně.“
Sam nevěřil vlastním uším: „On je fakt neskutečný, ten humor ho neopustil ani teď, snad nebudu muset poslouchat ty jeho žvásty až do rána !!“, zamumlal si pro sebe. Ale když si představil ráno Bobbyho jak zuří, tak ta první varianta by byla asi lepší.
Dean se ještě natáhl pro poslední hamburger, co jim zbyl od večeře, zastrčil pistoli za zadní pásek riflí, hodil na sebe bundu, podíval se na hodinky a se slovy: „Pohni Sammy, máme co dělat, abychom tam byli včas.“
Sam se na něho chvíli nevěřícně díval a v duchu si říkal.
„Kolik toho ten člověk dokáže sežrat a v kteroukoliv dobu to je fakt neskutečný a je pořád v kondici. Kdybych toho tolik snědl já, tak brzy neprojdu dveřmi.“ Ale nahlas řekl: „Ty budeš teď ještě jíst?“
„Ne teď ne, ale cestou………. máš snad nějaký problém, hmmm ??“
„Neee …… s tebou to je fakt těžký“, Sam s povzdechem vzal brokovnici, oblékl si bundu a vyrazil za Deanem k Impale.

Takže už som si prečítala aj tú pozmenenú prvú časť , strašne rada som si ju opäť prečítala ..Oki takže, perfektná časť , ja som nemohla z tích Deanových vtípkov a ako sa tam rehnili, no koniec a ten prípad čo riešia je fakt zaujmavý už sa teším na tú akcošku , keď tam pojdú jaaaaj to bude haluz , nemôžem sa dočkať a hrozne sa mi páčilo , keď telefonovali Bobbymu a Dean povedal

citácia :

„Ano ….. tati,“

jaaj to tati , krásne ..a nemohla som , keď si Dean ešte do cesty vzal ten hamburger a Sam sa čudoval hah ..fakt nádherná poviedka , perfektná , čítam ju s takou chuťou a radosťou a vždy, keď idem na fórum nazerám, či si sem nehodila new časť , vážne perfektné už sa teším na ďalšiu časť

Vďaka Soniq za koment. Teraz neviem, mam pokračovať alebo nie. Lebo mi pripadá, že už poviedky nikoho tak nezaujímajú. Ták celkovo. Veď sú super.
Je ich tu veľa rozpísaných a vždy sa to skončí v momente, kedy sú bratia zranení alebo v ohrozeniu. Taky by ma zaujímalo, ako sa to skončí. Nik, okrem pár ľudí, nepísa komenty ani nedokončujú svoje poviedky. Aj ty Soniq si vo "skluze" s tvojou poviedkou, ty, ty, ty.
Mason už začal písať dalšie poviedky, on je taký spisovateľ.

Neviem, ako "dokopať" ľudí by písali komenty a tým následne "popichli" autorov poviedok k ďalšiemu pokračku. Máš dajaký nápad?

Janka určite pokračuj , už tu boli nejaké ff krízy ,ale prekonali sa , takže myslím , že aj terarz to tak bude.. ľudkovia buď nemajú čas , bo musia pracovať , učiť alebo sú lenivý a nevedia sa k tomu dokopať .. ja teraz nemám absolutne čas, učenie mi zaberá veľmi veľa + kamaráti a tak ,ale teraz aj tak píšem poviedku k jednému anime a k sn sa neviem dostať a pochubujem , že by to ešte niekto čítal ..ale tak budem sa snažiť možno tento topic osvieti .. Mason je jediný , ktorý zostáva a píše , no aspoň niekto a samozrejme aj ty Jani ..

citácia :

vždy sa to skončí v momente, kedy sú bratia zranení alebo v ohrozeniu. Taky by ma zaujímalo, ako sa to skončí

no presne to aj mňa , lentilku som veľmi dlho otravovala ,aby napísala ďalšiu časť a už pol roka nič , ale niekedy dôjde aj fantázia , múza
p.s. skvelá slovenčina

Vďaka Soniq. Pokúsim sa čo skoro napísať ďalšiu časť. Možno si jú prečítá aj niekdo iný.

čauky Jani, taky jsem si říkala, jestli vůbec ještě někdo píše ... I když já se mám co ozývat, napíšu jednu část po půl roku.... Ovšem když jsem se chystala přidat další část, klekl mi totálně notebook, takže všechno co bylo v něm je pryč a na počítači, který teď náhradně využívám je děsná grafika a nedá se tu sedět dýl než 20min... prostě se vždycky něco najde... navíc práce a koníčky zabírají hodně času a jak jde vidět, postihlo to tady většinu ale myslím, že to zse pomine a my zase nebudeme vědět, kterou povídku si přečíst dřív Tvá ff se mi moc líbí, tak snad budeš pokračovat a když Ti tady nenapíšu komentář, nemysli si, že jsem si ji nečetla, mně totiž neunikne nic

Dakota – polorozbořený dům kdesi za městem - o pár minut později
Byla jasná noc, hvězdy svítily a měsíc ozařoval tuto ponurou scenérii polorozpadlého domu. Impala prudce zastavila těsně před zborceným plotem a oba bratři vystoupili. Dean mezitím stačil sníst ten hamburger, mastný papír hodil jako obvykle na zadní sedadlo. Sama to již ani nerozčilovalo, už si zvykl na ten jeho nepořádek, ještě se natáhl do přihrádky a vzal z ní baterku a oba si to namířili po zarostlé pěšince k domu.
„No to je teda pořádná bara…….“, Dean si založil ruce v bok a prohlížel si ten dům takovým způsobem, jako kdyby ho chtěl snad koupit, „…….bizna“, dořekl a jen tak pokývl hlavou.
Sam jen zakroutil hlavou: „ Ono tě to ještě nepřešlo, ty tvoje blbinky???“ Odložil brokovnici na zem a začal prohlížet zámek ve dveřích. Vzápětí vzal svou baterku a podával ji Deanovi.
„Udělej víc světla, je tady houby vidět a já potřebuji obě ruce.“
Dean si prohledal kapsy a ……. rychle „vystřízlivěl“z té své pohodové nálady. Kousl se dolního rtu – on tu svou baterku neměl.
„Já jsem ale idiot.“
„Snad mě nechceš říct, že jdeš do akce a nevezmeš si co potřebuješ, jseš fakt jak malej kluk. To tě mám ještě kontrolovat?“
Samův hlas se najednou ve vteřině změnil. Dean to postřehl. A jestli Sam zase bude „mimo“, je to jen jeho vinou, jeho blbostí. Chtěl to rychle napravit.
„Sammy, no tak jsem ji zapomněl, snad se nezboří svět, asi mě budeš opravdu muset kontrolovat jako malýho kluka,“ a zasmál se v domnění, že i Sam to vezme trochu s humorem.
Nepomohlo to, spíš ještě přilil oleje do ohně.
„Tak nakonec za to můžu ještě já !!! Můžeš mě říct co v tý hlavě máš? Asi tam máš nas…… (nechtěl být sprostý, od toho tady byl vždy Dean)……… nemáš tam nic, jen to jídlo (to byla narážka na ten hamburger). Jsi fakt neskutečný debil.“
Dean mlčel. Věděl, že má Sam pravdu, to se mu ještě nestalo, aby šel do nějakého případu bez patřičného vybavení a v duchu si nadával do blbců. Ale taky se trochu cítil ukřivděně. On měl takovou radost , že Sam byl po dlouhé době jako dřív, jak se nasmáli, prostě úplně vypustil nějakou blbou baterku a teď z toho bude skoro „třetí světová válka“. Nejradši by si nafackoval. Ale je pravda, že ten hamburger vzal tak nějak automaticky. Ušklíbl se. Že by fakt chtíč „jídla?“
„Tak mě aspoň posviť tou moji bat…….“ Samův hlas zněl trochu klidněji, asi se už vyzuřil a podával Deanovi svoji baterku.
Nestačil to doříct. Dean vykopl dveře jediným kopem a takovou silou, že zůstaly viset jen na horním pantu.
„No a je to, ………přece se nebudu srát s nějakým zámkem, víš vůbec kolik je hodin? Za chvíli bude půlnoc.“ konstatoval suše Dean.
Sam jen zakroutil hlavou a pro sebe si prohodil: „To snad je zlej sen. Proč já mám za bratra takovýho vola, ………….no, ale přesto co pořád vyvádí a kecá a někdy mě opravdu hodně štve, ho mám rád. Nikdy nikomu nedovolím, aby mu ublížil, nechci ho ztratit, to on snad ví,………. udělám cokoliv, abych ho zachránil. Když se obětoval on za mě, nedokázal jsem tomu zabránit, ale teď už ne, už k něčemu takovému nesmí dojít. Měli bychom proto držet při sobě a ne se pořád hádat!!! Tak proboha co se to mezi námi v poslední době děje?????????????
Sam sebral ze země brokovnici, vkročil jako první do domu se slovy: „Máš pravdu, tak už pojď …………….a bacha na krysy, brácho,“ neodpustil si ještě jedovatou poznámku, ale v jeho hlase už nebylo takové napětí.
Dean poznal, že Sam, tak jak to na něho rychle přišlo, tak rychle se i uklidnil. To bylo dobré znamení. Nejen pro jejich dnešní noční akci, ale také snad do budoucna. Že by to už Sam dokázal kontrolovat a potlačovat??? Vykročil za Samem, ono mu ani nic jiného nezbývalo, když si neměl čím posvítit.
Z vnitřku domu to na ně dýchlo starobou a hnilobou. Při každém kroku vráželi do nějakého rozbitého nábytku a pod nohami jim křupalo sklo z již dávno vytlučených oken. Postupovali pomalu přes celou místnost a nic se zatím nedělo a to byla za pár minut půlnoc.
Dean našlapoval obzvlášť opatrně. Při představě, že by šlápl na krysu nebo nedej bože by mu lezla po noze nebo po ruce, se úplně otřásl a po celém těle mu naskočila „husí kůže“. Najednou z toho měl takový divný ………….. strach ??? , ne strach, to slovo on neznal, byl to divný pocit …………….pocit chladu a znovu se otřásl, ale tentokrát zimou.
„Same“, zašeptal.
„Noooo ……… co je ??“
„To ještě nevím, ale mám takový neblahý tušení. Neměli bychom se na to opravdu vykašlat, co když tady žádný duch není, co když měl Bobby pravdu a je to fakt jen babská povídačka? A stihneme to vůbec do půlnoci??“
„Ty máš ………..ty krávo, ty máš strach??“ Sam se otočil, ale pro tmu nemohl rozeznat Deanův výraz v obličeji. Vždyť už toho tolik prožili, a že by měl někdy Dean strach??? Neuvěřitelné!!!!
„No dovol, já a strach !!!“, uraženě Dean, ale hned dodal, „ já jen, že se mě to tady nelíbí, je to tady takový divný, je tady zima a tma.“
„No a čí to je vina, že je tady tma, tvoje ……kdybys nebyl takový sklerotik, tak jsme mohli mít o trochu víc světla. Jó a to jsem ti vlastně neřekl, času máme dost, podle té legendy se ten duch má zjevit od půlnoci do svítání, takže na to máme asi tak pět hodin. Ale čím dřív ho zmáknem, tím líp,“ a Sam dál bloudil kuželem světla po místnosti.
„Aspoň mě už nenadává do blbců, volů, deb …….“ pomyslel si Dean a vzápětí chytil Sama za rukáv, „slyšel jsi to Sammy?“
„Nééé …. a co? Tobě fakt už haraší, nech toho ………..asi krysy,“ dodal ještě posměšně Sam.
„Fúúúj, jestli se mě jen nějaká dotkne, tak začnu ječet, na to tě upozorňuju dopředu.“
„To si můžeš zkusit, hned ti tu tvou hubu zacpu a už ztichni nebo si mě nepřej !!!“
„No dobře, tak kam teď?? Už jsme to tady všechno prolezli a nic“, ještě špitl Dean.
Dean najednou chytil Sama znova za rukáv.
„Co zase je??“ Sam už trochu nevrle, „co to s tebou dneska je?“
„Tys to necítil, ten ledový proud vzduchu?“
Sam se zastavil a opravdu se nějak rychle ochladilo.
„Tobě je fakt zima? Vždyť ti úplně cvakají zuby!!!“
„Něco se mě otřelo o ruku a teď o nohu,……..ale krysa to rozhodně nebyla,……jako kdyby mě někdo nebo něco dýchalo na záda. A mimochodem, moje zuby to nejsou, že by to ten duch? Ještě jsem ale neslyšel, že by duchům byla zima a drkotaly jim zuby, pokud nějaké vůbec mají.“ Dean pološeptem a už sahal po pistoli.
Sam uslyšel ten známý zvuk: „Počkej Deane, neblázni, ještě postřelíš mě nebo sebe. Teď už taky něco slyším, odkud se to ozývá?? ……… někde támhle nahoře !!!“
Sam posvítil baterkou směrem nad jejich hlavy. Byly tam dveře vedoucí do pokojů v horním patře a před nimi kus polorozpadlého dřevěného vyřezávaného balkónu. Tenkrát si lidé potrpěli na okázalost, nádheru a hlavně …….. hlavně na výšku.
„Tak tam se chceš dostat jak?“ se zájmem se zeptal Dean, v té tmě to totiž odhadoval tak na šest nebo sedm metrů (možná i víc).
Sam pokrčil rameny a dál přejížděl baterkou po horní stěně, až světlo narazilo na druhý konec balkónu i s ještě docela zachovalým schodištěm. A mezi těmi dvěma konci zela asi tak čtyř metrová mezera, takže o nějakém přeskočení nemohlo být ani řeči, možná s rozběhem by to šlo, ale tady na to nebyl prostor. Sam zase přejel světlem tam a zpátky a zpátky a tam a najednou se trochu potměšile usmál: „Možná by to šlo.“
„Ale nééé, on snad fakt našel způsob, jak se tam nahoru nějak vyškrábat, polezeme snad po zdi???“ Dean zabručel otráveně, už se tak těšil, že to Sam vzdá a konečně z toho domu vypadnou.
Sam ještě jednou přejel baterkou tam a zpátky a v tu chvíli to Deanovi došlo.
„To snad nemyslíš vážně, no na to vůbec nemysli, taková šílenost. Vždyť se to může každou chvíli zbortit celé …….. i s námi.“
Ale Sam ho vůbec neposlouchal, hodil mu brokovnici a už šel hledat to co měl na mysli. Za chvíli vítězoslavně odněkud vytáhl kus dřeva, kterému se možná mohlo kdysi říkat prkno. Teď ještě hodil Deanovi i baterku: „ A posviť mě pořádně ……………. no tak co jééé,“ a šel opatrně do schodů.
Dean ho nasraně, nevěřícně a hlavně s hrůzou sledoval. Sam se za chvíli dostal až nahoru a to prkno přehodil na druhou stranu, povedlo se mu to na první pokus. Byla to sice rána a zvedly se oblaka prachu, ale nic se nedělo, že by třeba ten rámus vyburcoval ducha.
„Pojď nahoru“, polohlasem Sam.
Dean ho tedy, ne moc ochotně, následoval po schodišti na ten balkón.
Sam nejprve nohou zkoušel pevnost prkna, zdála se být vcelku dobrá, vzal si zase brokovnici a baterku a chtěl vykročit.
„Ty Sammy, jseš si jistej, že nás to unese?“
„No oba naráz asi ne,“ a Sam přejel baterkou po Deanovi od hlavy až k patě a změřil si ho pohledem, který mluvil úplně sám za sebe – „kdybys furt tolik nežral“.
Oni na tom ale váhově byli oba skoro stejně. Sam byl sice štíhlejší, ale o půl hlavy vyšší než Dean a byl víc šlachovitější, svalnatější. Zato Dean byl takový podsaditý, ramenatý. Ani jeden z bratrů tedy nebyl žádný „drobek“. Neměli si navzájem co vyčítat.
„Sammy, já ti fakt nevím, děláme dobře?“ Dean se nemohl zbavit pocitu něčeho zlého.
Ale Sam už vykročil a za chvilku byl na druhé straně. Dean aby se nenechal zahanbit, udělal taky první kroky. Sam mu svítil pod nohy, závratěmi z výšek nikdy netrpěl, tak zatím bylo všechno v pohodě. Najednou uviděl za Samem nějaký stín. Byl to nějaký obrovský chlap a v ruce se mu něco zalesklo. V ten okamžik se dovnitř dostaly měsíční paprsky a Dean viděl, že je to ……… proboha byla to sekyra, ale tak obrovská, jako popravčí.
„Same, za tebou !!!!“ zařval a přitom trochu ztratil balanc, ale ustál to.
Sam se bleskurychle otočil ……….. nic tam nebylo, otočil se zase zpátky a už otevíral pusu, že Deanovi pěkně vynadá, takhle ho vyděsit ……… to zase měl být nějaký jeho fór, pěkně blbý. Ale pak se stalo něco, čeho Sam dlouho litoval ……… litoval, že vůbec takový nápad dostal.
Ozval se praskot, pod Deanem už to ztrouchnivělé prkno nevydrželo a on se zřítil z té výšky do změti rozlámaného nábytku, roztříštěného skla a starého nářadí.

Povídky se čtou, ale mnohem častěji tištěné, protože při delších pracech bolí z kompu bulvy a na komenty se zapomíná.
Samozřejmě napravuji a klepu se, co bude dál. Mučeníčko, to je potěšeníčko, líbí se mi to.
Co se kritiky týče, tak snad jen k interpunkčním znaménkům.

citácia :

námi v poslední době děje?????????????

Příliš mnoho teček, otazníků apod., to tam působí poněkud rušivě.

Bobbyho dům – o pár minut dříve
„Blbče“, zasyčel Bobby a zakroutil hlavou nad tím Deanovým oslovením, ale pak se trochu pousmál. Ani by se tomu oslovení moc nebránil, vždyť má ty dva rád jako vlastní a pevně doufal, že i oni jeho. Chvíli chodil po místnosti sem a tam a pak mu to nedalo a sedl k počítači a hledal příslušnou stránku o té legendě. Najednou vyskočil od stolu.
„Deane, ty parchante!!“ vykřikl nahlas, „tak ty si ze mě budeš dělat legraci? Prý zítra, já ti dám zítra, já ti ukážu, takhle si ze mě utahovat, ty …. ty“, Bobby už neměl slov a ani dech.
„Tak já se o ně starám, jako kdyby byli moje krev, klepu se o ně strachy, všechno bych pro ně obětoval a oni takhle, lháři zatracení“. Bobby běhal zuřivě po místnosti a hlasitě nadával.
„Děje se něco Bobby?“ ozval se ženský hlas z vedlejšího pokoje.
„Ale ne, spi dál Ellen a promiň, že jsem tě vzbudil. Musím teď nutně odjet a do rána mě nečekej, pak ti zavolám.“
Sbalil si rychle nejnutnější věci a šel k autu, ale přitom pořád hudroval na oba bratry.
„Jestli jste tam šli a jak vás znám tak šli, tak vás oba přerazím,“ a znovu se pokoušel alespoň jednomu z bratrů dovolat (už po kolikáté). Marně, oba ho měli vypnutý. Bobby tedy nasedl do auta a vyrazil také k tomu záhadnému domu.

Opět v tom starém domě
Sam máchl rukou před sebe (baterka mu přitom vypadla), jako kdyby se snažil Deana zachytit, ale v dlani ucítil opět jen ten ledový vzduch. Naklonil se a s vytřeštěnýma očima se snažil najít v té tmě kam dopadlo Deanovo tělo. Nic nebylo vidět, zvláště teď, když přišel o světlo …… ani žádný šramot a nadávky. Co by teď Sam dal alespoň za jednu, byť i sprostou nadávku, věděl by tak, že se Deanovi nic nestalo …… Bylo ticho.
„Deane“, polohlasem se odvážil Sam. Nic.
„Deane !“ Sam už trochu hlasitěji a v jeho hlase bylo cítit strach, strach o bratra. Zase nic.
Pak už Sam zařval: „Deane !!“ Odpovědí mu bylo jen ticho.
Sam začínal myslet na to nejhorší, nevěděl co má dělat a hlavně jak se dostat dolů. Skočit? V té tmě? To by si moc nepomohl, skončil by asi jako Dean a možná i hůř.
Tak se soustředil na pomoc bratrovi, že si nevšiml jakéhosi pohybu za sebou, až když ucítil úplně z blízka, jako kdyby mu dýchal někdo na záda. Ale nebyl to ani dech, spíše zaskučení, zachroptění a tak to bylo ledové, že měl Sam pocit, jako kdyby ho někdo probodával zezadu rampouchem. Stiskl pevněji brokovnici a velice pomalu se otáčel. Ani tento pohyb nedokončil, stačilo mu to co viděl koutkem oka. Ten chlap (nebo co to bylo) stál proti oknu, kam zrovna dopadal svit měsíce. Měřil snad ……… ne vypadal jak obr a třímal v ruce obrovskou sekyru, která měla každým okamžikem dopadnout na Samovu hlavu. Sam v posledním okamžiku zmáčkl spoušť brokovnice, ozval se řev a silueta chlapa zmizela. Sam ale dobře věděl, že ještě není konec. To byla tedy situace. On vlastně neměl kam utéct, před ním zela prázdnota a za ním nějaké monstrum, nebo opravdu jen šílenec? Ale pak si všiml dveří do pokoje. Snad tam najde něco, co by mohl použít k sešplhání dolů, třeba stará prostěradla nebo závěsy, daly by posvazovat k sobě. Zkusil kliku a otevřel……
Ten chlap stál zase přímo proti němu a už se znovu napřahoval k úderu. Sam na poslední chvíli uhnul stranou, sekyra jen zasvištěla kolem jeho ruky a zabodla se do dřevěné podlahy. Její majitel zůstal překvapeně civět, vůbec nečekal nějaký odpor. Sam využil momentu
překvapení a vší silou ho kopl do břicha až odletěl na druhý konec té místnosti. Pak na něho namířil brokovnici a zasyčel nenávistně: „Táhni do pekel ty zrůdo!!“ a zmáčkl spoušť. Ten chlap se rozprskl snad na tisíc kousků a zmizel. Sam si oddechl a šel konečně hledat něco, aby mohl k Deanovi, už opravdu měl o něj strach. Ale ať hledal, jak hledal, ono ani v té tmě nic najít nešlo, zkoušel vlastně něco jen podle hmatu ….. nic nenašel. Ještě ho napadlo seskočit nebo nějak sešplhat z okna, ale to bylo prakticky to samé. Tma a asi pořádná výška. Už nebyl zoufalý, ale začínal být vzteklý,…. vzteklý na sebe, na to jak je bezmocný. Otočil se a chtěl jít zase zpátky na balkón.
„Néééé, to snad není pravda …… ty jseš snad nějakej terminátor, nezničitelnej.“ On ten chlap stál zase proti němu. Sam už začínal být pěkně naštvaný, namířil na něho brokovnici a zmáčkl …….a nic, jen to cvaklo naprázdno.
„Já jsem ale idiot, když chceš střílet Same, tak si taky nabij.“ Sam už byl tak vytočený tou situací, která se mu začínala jevit jako bezvýchodná, že si ani neuvědomoval, jak si mluví sám se sebou. A v návalu vzteku vzal tu brokovnici, která mu už byla prakticky k ničemu a udeřil s ní toho parchanta do obličeje. Ten se propadl někam do té tmy před ním. Sam se pokoušel zaslechnout alespoň něco, co by nasvědčovalo, že tam ten chlap někde je. Ale nic, bylo jen ticho. A to ticho Sama znervozňovalo, byla to jak „ticho před bouří“.
„No jasně, vždyť je to duch, sice trochu zhmotnělý, ale pořád duch, ten se přece pohybuje tiše a hlavně se dostane všude i bez žebříku, takže ho můžu čekat za chvíli zase tady, ale už mě fakt docházejí nápady, jak ho zabít.“ Sam si opravdu začal zoufat, on je tady nahoře a Dean…… Dean někde tam dole.
„Proboha Dean, úplně jsem na něho zapomněl ……. no jasně, jediný kdo ho může teď už zabít je Dean, on má v pistoli stříbrné kulky, vždyť já jsem měl jen obyčejné náboje a jestli ani to stříbro nepomůže, tak už teda nevím.“ A Sam se přiblížil co nejvíc k okraji balkónu a chtěl zavolat Deanovo jméno v naději, že snad není …… ne na to nejhorší vůbec nechtěl ani pomyslet, ale zůstal jen civět a nemohl ze sebe dostat ani slovo. V tom šeru se mu podařilo rozeznat nějakou postavu, která pomalu kráčela kupředu s napřaženou sekyrou. Bylo úplně jasné komu je ten úder určen, vždyť kromě něho už tam byl jen jediný člověk. Ke vzteku, zoufalství, bezmoci se teď přidala i panika.
„Střílej, Deane …. střílej proboha, zabij toho….. zkurvysyna….. nebo je s námi amen.“ Samovi už přeskakoval rozčílením hlas a přitom ani nevěděl, jestli ho Dean slyší, jestli není v bezvědomí, jestli je vůbec naživu.
----------------------
„Jsem mrtvej …. už zas“, konstatoval pro sebe suše Dean. Všechno tomu nasvědčovalo, tma a zima jako v márnici. Probrala ho právě ta strašná zima, ten ledový vzduch. Hlavu měl jak střep, všechno se s ním točilo a okamžitě se mu zase začínaly zavírat oči, chtělo se mu spát, cítil se hrozně slabě, jako kdyby mu z těla unikal život. Celý levý bok, rifle na stehně měl nasáklé něčím lepkavým a mokrým a ten ledový vzduch to ještě umocňoval. Byla mu tak hrozná zima až mu drkotaly zuby (teď už opravdu). Ale právě tyto pocity ho utvrdily v tom, že ještě žije, kdyby tomu tak nebylo, necítil by už vůbec nic. A to ani netušil, že tu zimnici má z větší části z toho pádu, že je v šoku a má otřes mozku. On nevěděl vlastně co se to s ním stalo, kde je, proč tady je, proč leží na podlaze??? Nic, prostě nic. Ale když trochu zaostřil oči, uviděl kolem sebe nějaký nábytek, jedno si uvědomil, vždyť je pořád……
„To snad není pravda, jsem pořád v tom zasraným baráku!!!“ Chtělo se mu křičet, ale přes rty mu nepřešlo ani písmeno, všechno to bylo jen v jeho hlavě. Nemohl vlastně ani mluvit natož křičet, něco mu leželo na prsou a přitlačilo ho to k zemi. Pravou rukou zjistil, že to je nějaký kus dřeva, podařilo se mu ho odsunout z hrudi dolu. Ale teď to bylo ještě horší, při každém nádechu jako kdyby polykal ledové rampouchy.
„Musím pryč, hned !!“ to byla jeho další myšlenka. Něco takového už zažil, když havaroval loni s Impalou, je to prostě takový podvědomý reflex …… pryč od místa neštěstí. Tohle bylo něco podobného, chtěl co nejrychleji pryč z tohoto prokletého domu.
Chtěl se postavit, ale ouha !!! Pravá noha ho neposlouchala.
„Asi se musím odplazit, ale musím ven………. musím,“ Deanovi se dělalo čím dál víc špatně a chtělo se mu zase strašně spát, hlava už mu třeštila. Zkusil se odsunovat jen levou nohou a pomáhal si přitom pravou rukou. Levou ruku měl taky jako „mimo provoz“. Po chvilce a asi po třech metrech, ale jemu to připadalo jako kilometr a neuvěřitelně dlouhá doba, narazil zády na nějakou překážku. Pochopil, že je konec, nemá šanci se odtud dostat a zavřel rezignovaně oči a chtěl už jenom spát nebo umřít, bylo mu to v té chvíli jedno.
„Střílej, Deane, střílej ……..“, to ho opět trochu probralo k vědomí. To křičel Sam….Sam, úplně se mu vytratil z mysli. Téměř z posledních sil otevřel oči a před sebou uviděl …….
ohromného, škaredého, zjizveného chlapa, který se mu chystal rozetnout sekyrou hlavu.
„……střílej nebo je s námi amen!!!“ to ho vyburcovalo ke zmobilizování zbytku sil, sáhl pro pistoli (naštěstí tu neztratil), namířil na tu přibližující se hlavu, odjistil a zmáčkl spoušť. Ozvala se ohlušující rána …… Dean měl pocit, že mu v hlavě vybuchl granát……..,oslnivý záblesk a příšerný řev té zrůdy a pak……… pak se Dean propadal už jen do temnoty, do milosrdného bezvědomí.

Kks nevieš si predstaviť, aká som bola happy , keď som videla novú časť ...nevyjadritelná radosť , fakt.. TO BOLO TEDA TORTURINGU !!! úplne úžasné ,ty proste píšeš presne pre mňa .. mám pocit akoby si ma úplne poznala , akoby si úplne poznala ,čo sa mi mooooc páááči ten dej je tak perfektný , že ja nemám slov , akože inokedy sa rozpisujem ,ale teraz ja už ani neviem vyjadriť moje pocity , pretože sú úplne maximálne , úplne som hotová z toho ,aké je to dokonalé omg , omg!!!! som fakt vzrušená, heh, si proste môj KING , úplny macher milujem túto ff a samozrejme aj spisovatela tejto poviedočky po prečítaní mi behalo mysľou len jediné, JAAAA CHCEM ĎALŠIU ČASŤ PLLLLS !!! NEVYDRŽÍM!!!

Soniq: vďaka, už píšem ďalšiu časť.