Proč právě já?

Souhlasím s Danny: Ale pravda je, že by bylo od nás nefér ho očumovat, když už takhle má dost Dobře, pro tentokrát ho necháme oblečeného... ale už se těším na další kousek a pořád doufám v tu kavalérii já vím, se naotravuju... už se jdu zahrabat

Holky, jsem ráda, že si rozumíme. Ale stejně ještě k tomu svlékání. Když se vrátíte o pár kapitol zpět - přesně do míst, když se Dean dostal z toho krysího sklepa a Tom ho ošetřoval a zapojíte představivost - dál snad nemusím pokračovat. A nebo ještě dál, když byl v nemocnici a nenechal na sebe sáhnout, jen Alex to bylo dovoleno. A s tou kavalérii bude Syd trochu zklamaná, já jsem určila pro záchranu někoho jiného. Ale fakt nebojte, Sam se do toho ještě později vloží. A protože jste byly tak milé, dole další kousek. Přeji všem hezké počtení.


-------
Eddie odkráčel, ve dveřích se ještě otočil a vítězně se ušklíbnul. Alex s hrůzou čekala, co se bude dít dál, ale naštěstí pro oba věžně přišel nějaký další člověk, naklonil se k Jasperovi a něco mu důvěrně sděloval. Jasper se zamračil, zrudnul, peprně zaklel: „Hlupáci, o všechno abych se postaral sám,“ a kvapně odešel, Frank a zbývající dva strážní za ním.
„Asi nějaká nepříjemnost se zaměstnanci,“ pokusil se Dean o vtip. Měl štěstí, že ho už neslyšeli ….. vyneslo by mu to určitě pár kopanců navíc. Nebo ho slyšeli, protože zhaslo i to
jediné světlo, které sice chabě, ale přece trochu osvětlovalo tu kobku.
„Deane ….“
„Hmm.“
„Mám strach…..z té tmy.“
„To jako vážně??“
„Nesměj se.“
„Já se nesměju, zase takovej kretén nejsem,“ tvář mu zkřivila bolestná grimasa, Alex to jasně vycítila i v té tmě, „a hlavně to neříkej před tady těmi nebo to použijí proti tobě ….. vlastně se smát nemůžu, mám pocit, že za chvíli nebudu ani mluvit …… všechno se se mnou točí.“
„Tak nemluv, jen tě to vysiluje.“
Dean poslechl a mlčel, ale dlouho ne.
„Asi se chceš na něco zeptat. Jak udělal tu proměnu?? Možná mu stačila kapka mé krve, možná to udělal silou své vůle, opravdu nevím, možností je mnoho ….. je to ďábel a to mluví samo za sebe,“ Dean zlostně zavrčel, „ale pokud vím, tyhle kopie většinou něco prozradí, někdy jejich vlastní hloupost. Jen doufám, že Sam s Bobbym na to přijdou včas.“
Alex si povzdechla a v duchu se modlila, aby to byla pravda.
-------
Ke dveřím se přibližovaly kroky. Alex se strachem čekala, kdo se v nich objeví. Rozhlédla se kolem, co by použila na obranu, rozhodla se, že už nedovolí, aby Deana mučili, bude bojovat. Stála tam jen ta stolička a ať byla jak rozvrzaná, Alex neměla tolik síly odtrhnout jedinou nohu a dělat hluk prásknutím o stěnu nechtěla, ale na to bylo stejně už pozdě ….. rozsvítilo se opět světlo a dveře se pomalu otevřely.
„Tess?? ….. Tess, sestřičko, pomoz nám odsud …. prosím. Musím Deana dostat k tátovi nebo umře!!“ zoufale vykřikla Alex.
„A co?? Dříve nebo později k tomu stejně dojde,“ opáčila bez zájmu Tess.
Stupňující bolest postupně brala Deanovi veškeré vnímání a to on teď nemohl potřebovat …… musí přemýšlet …… zkoncentroval poslední zbytky sil ……
„Přišla ses pokochat svým dílem a bez doprovodu?? Jen se na ni podívej, jak by mi ráda zakroutila krkem! Ale nemůže, musí poslouchat, jako pejsek,“ Dean ani neotevřel oči, ústa se mu zkřivila do posměšné grimasy, „když už jsi dostala mě, ji nech jít. Co ti udělala?? Aha!! Její jediná chyba je, že je tvojí sestrou.“
Žádná odpověď, jen zasyčení.
„Jasně!! Nemůžeš snést, že je lepší než ty. Že něčeho dosáhla, že ji lidi mají rádi, váží si její práce, že jí táta dával vždy přednost před tebou.“
Až teď zasvítily Tess oči zlobou, nakročila směrem k Deanovi, který tou poslední větou ťal do živého. Alex jí zastoupila cestu a přitom překvapeně zazírala na Deana ….. jak tohle může vypustit z pusy, neví nic o jejich životě.
„Mlč, proboha!! Ne Tess, neposlouchej ho, neví, co mluví, má horečku. Tátá tě má stále rád, já taky, nedělá mezi námi rozdíly a nikdy nedělal. Vzpomeň si na naše dětství, jaké to bylo, co jsme se navyváděly hloupostí. Jak jsme se tátu snažily doběhnout a vydávaly se jedna za druhou, ale vždycky to poznal, jak jsme .…,“ a Alex vyjmenovávala jednu rošťárnu za druhou.
Na tváři jakoby zkamenělé Tess se najednou objevil úsměv i ty černé oči zjihly: „Alex, co se to děje??“ zašeptala ….. obě sestry se po velice dlouhém čase opět objaly.
--------
„Holky, nechci vám kazit sesterskou chvilku, ale bylo by dobré odsud co nejdříve vypadnout,“ ruka už mu znecitlivěla, zato ostatní části těla ho pekelně bolely o hlavě ani nemluvě ….. jak rád by teď vzal zavděk nějakými tabletami, když jediná, kdo mu v tomhle mohla pomoci – Jo, nebyla poblíž.
„Povedlo se to,“ zašeptal Dean, když mu Alex pomáhala na nohy.
„Co??“ nechápavě Alex.
„Dokázala jsi v ní probudit její druhou tvář, její skryté dobro, jen jsi potřebovala tu správnou motivaci. Promiň bylo to asi trochu krutý, ale svůj účel to splnilo.“
Ještě vteřinku jí trvalo, než pochopila. Muselo to tak být, musely tady hrát roli emoce,muselo to být věrohodné …… konečně svitla naděje, že svou sestru získá zpět.
„Ty jsi ale číslo,“ špitla.
Dean se ušklíbnul, jakože „já vím.“
Tess věděla, kde se pohybují stráže a šikovně se jim vyhýbala, hlavně těm s černýma očima, aby nevycítili Deana. Ale vypadalo to, že většina odjela s Jasperem a zůstalo jen několik, převážně lidských hlídačů. A ti využili šéfovu nepřítomnost a v jedné ze zadních místností se vesele bavili ….. byl slyšet hluk, smích. Tím tak nepřímo dopomohli vězňům ke snadnějšímu útěku. Poměrně lehce se dostali k Alexinu autu‚ klíčky zůstaly v zapalování.
--------
„Kam to jedeš?“ Dean měl stažené okénko, ten čerstvý vzduch mu udělal dobře a i přes občasné zamlžení očí zaregistroval, že Alex míří zpět do centra města a k Bobbymu to bylo na opačnou stranu.
„Do nemocnice …..“
„Ne, musíme za Samem,“ vykřikl Dean, hned toho litoval, samotné mluvení mu dělalo potíže a hlasité ho mučilo přímo ukrutně.
„Ne, jedeme do nemocnice, zavolám odtud Samovi (její mobil jí sebrali okamžitě a Dean ho nechal v bundě v Impale) a přitom tě táta ošetří,“ Dean už neprotestoval, stejně by mu to nebylo nic platné, Alex nasadila výraz „přes tohle nejede vlak a konec diskuze.“
------

žůžo labůžo sice se kavalérie nekonala, ale hlavně že jsou z tý díry pryč k ranní kávičce v práci to bylo ideální počtení! díky díky!!!

Já vím, že mi to trvalo dost dlouho, tak snad jste na mě nezanevřeli. Je to jen kousek a trochu pro Deana nepříjemný. Ale i přesto doufám, že se bude líbit.


V ordinaci Tom nejdříve k sobě přitisknul svoji dceru a po několikerém ujištění, že jí nic není, se začal věnovat Deanovi, kterému se už podlamovala kolena, z toho nemocničního vzduchu mu začalo být špatně. S Tomovou pomocí doškobrtal do bílého křesla, Alex urychleně připravila vše potřebnému a přitom vyprávěla přerývaným hlasem jejich zážitky, které Dean doplnil pouze několika slovy.
„Proč jste tam Tess nechali?“ byla Tomova první otázka, jen co Alex skončila.
„Nedala se přesvědčit, prý by to bylo nápadné ….. neboj tati, já jí věřím. Teď už jen zbývá, aby jí Jasper dal volnost, říkal jsi přece, že stačí vrátit slovo,“ obrátila se Alex na Deana.
„To ano, ale musíme ho k tomu donutit …..on ji jen tak lehce ze svých pařátů nepustí.“
„Volám šerifovi, ať se o tu bandu postará policie, od toho tady snad je,“ rozhořčeně Tom.
„Néé …… policajti nechytnou ani ptačí chřipku na kachní farmě v Hongkongu,“ zaúpěl Dean.
Tom obrátil oči v sloup, k tomuto výroku se nevyjádřil, ale pokračoval ve svém rozhořčení.
„Opravdu?? A nemyslíš, že tohle už zašlo příliš daleko??“
„Už jsem ti přece několikrát jasně říkal, že …. kurva, dávej pozor,“ Tom mu právě odmotával ten špinavý kus hadru (samozřejmě už místy přischlý k ráně), „….. že na tohle je policie krátká ….. auuuu,“ přidušeně zavřeštěl.
„No, no …… slečinko!!“
„Blbče! Si myslíš, že to je nějaká slast?!“
Tom byl tak zabrán zkoumáním Deanovy ruky, že si vůbec neuvědomil, co mu mimoděk vyletělo z pusy. Jen se trochu podivil, proč se mu dostalo takové ostré výtky, pokrčil rameny a pokračoval dál ve své práci.
„Deane??“
„Hmm, co zase??“
„Prsty sice máš, ale …..“
„Ale?? Hovoř!“
„Tkáň je tak silně poškozená, z kostí třísky ……to byla snad nějaká drtička a pěkně zasviněná!! Proto jsi dostal otravu krve tak zatraceně brzy,“ Tom kouskoval větu, aby co nejvíce oddálil tu poslední část, „ …… musím ti je amputovat.“
Ticho.
„Dělej, co musíš,“ odevzdaně Dean, „hlavně rychle, musím za Samem …..volala jsi mu už??“ obrátil se znatelnou námahou hlavu k Alex.
„Ještě ne,“ pípla Alex, „myslela jsem, že přednější je …..“
„Tak nemysli a zavolej mu,“ přerušil ji Dean, „prosím ……. chci to slyšet, než mě tvůj táta rozkouskuje a pošle do věčných lovišť,“ zakončil bolestivým šklebem.
„Nejraději bych tě poslal někam úplně jinam,“ opětoval mu Tom úšklebek, „už plně chápu Sama, když tě občas tituluje tak nelichotivě.“
„Jo, jo, Sam, ten umí potěšit a co teprve, když to vylepší tím svým oblíbeným …. neskutečný,“ doopravil ho Dean a kdyby už ho neopouštěly síly a některé věci neviděl dvakrát i třikrát, zdůraznil by to zvednutím prstu.¨
„A opovaž se mi dávat nějaký oblbovák, oni to taky dělali bez ničeho,“ a i když se snažil o výhružný tón, znělo to víc jako prosba, „já to vydržím ….. neboj,“ nastavil ruku.
Tom přikývnul na znamení souhlasu a už bral do ruky skalpel, když ho ještě přerušila Alex.
„Nemůžu se Samovi dovolat, ani Bobbymu,“ bezradně stála před oběma muži s telefonem v ruce, „a Jo s Ellen už odjeli domů, ověřila jsem si to a také neberou telefon.“
„To se dalo čekat ……. parchant jeden!!“ zaskřípal Dean zuby a jakoby mu to znovu vlilo novou krev do žil, dalších několik vteřin ze sebe chrlil pěkně peprné nadávky, „zase nějaké kouzlo, proto tam musím jet, tak už dělej.“
„Už to je.“
„To jako fakt??“ Dean se podíval na svoji levou ruku …… a opravdu. Místo dvou posledních prstů mu trčely jen krvavé pahýly, které Tom urychleně zakrýval bělostným obvazem. Dean ještě chvíli zamračeně civěl na svoji ruku a pak stejně na Toma. Ten ani nezvednul oči, nenechal se vyrušovat, vycítil Deanův pohled.
„Kecáš, kecáš příteli a ……,“ usmál se, „ono je to tak lepší, než zdlouhavá psychická příprava, klasika na tři ….. a bla, bla, bla …. ani jsi o tom nevěděl, že?? Cítil jsi něco??“ Dean zavrtěl záporně hlavou.
„Víš, vůbec jsem neměl v úmyslu ti dávat nějaké, jak ty tomu říkáš „oblbováky“. Máš celou ruku naprosto znecitlivělou, otrava ti pěkně postupuje ….. jsi zralý na postel a nejraději bych tě měl tady a pod dohledem,“ vzal do ruky injekční stříkačku.
„Co to je?? Říkal jsi přece ….. teď už to snad není potřeba,“ vytřeštil Dean oči a tím ještě více nabral ten drobný nástroj s jehlou v jeho bolavé mysli obrovských rozměrů.
„Je to na zastavení krvácení a otravu krve, které jsi už tak ztratil dost …. tak sklapni a nemel,“ odbyl ho Tom v jeho vlastním stylu, „nebo si tě tady fakt nechám!!“
Dean tedy zmlknul, nechal dělat Toma svoji práci, již neměl chuť ani sílu se s ním dohadovat (nebo hádat), obrátil se k Alex a prosebně zašeptal.
„Mám hroznou žízeň.“
Alex si všimla, že se mu ruka i se sklenicí silně chvěje, nicméně obsah do sebe obrátil na ex a bez jediné vylité kapičky, ale pak měla co dělat, aby mu ji z křečovitě sevřené dlaně vypáčila, podívala se zhrozeně na svého tátu. Tom právě dokončoval obvaz na té už tolik doničené levačce a samozřejmě mu neunikl Deanův horečnatý třes, který se mu nelíbil stejně jako Alex, ale pohled, který opětoval své dceři, mluvil jasně, „já vím, ale nic s ním nenaděláme, prosadí si svou i kdyby se měl k Bobbymu doplazit, necháme tomu volný průběh,“ usmál se na ni povzbudivě a na závěr ještě pořádně zafixoval to vykloubené rameno.
„Hotovo, můžeš jít,“ Tom pomohl Deanovi na nohy a až si byl jistý, že udrží stabilitu, pustil ho, ale nespouštěl ho z očí. Za normální okolností by Alex proti tátovu jednání protestovala, ale už pochopila jeho úmysl. Dean musí poznat sám, bez nátlaku a na vlastní kůži, že není ve stavu, aby něco sobě nebo někomu dokazoval i když mu z obličeje vyzařovalo odhodlání varovat bratra před Eddiem za každou cenu, prostě ho nechali. Vrávoravým krokem namířil ke dveřím, ale ouha!! Nebyly jedny, ale troje. Míhaly se mu před očima, točily se v kruhu a až na sekundu zůstaly v jedné přímce, zkusil ty prostřední …… špatně ….. trefil zeď, která ho katapultovala o několik kroků zpět a na podlahu. Poslední co uviděl a uslyšel, byl Alexin vystrašený obličej a Tomův povzdech.
„Neříkal jsem to?!“
---------

Prímový kousek! Až na ty Deanovy prsty Jediný štěstí měl, že to nebyla pravá ruka nebo jiný prsty... jak by potom střílel?
Každopádně skvělé počtení! už se těším na pokráčko

Tak jsem konečně vytvořila také kousek. Já vím, trvalo to dlouho - dovolená, víkendy a zase dovolená. Ale už jsem zpět v realitě (bohužel) A snad to psaní trošku doženu. 


„Jak dlouho …..,“ Deanovi bylo stěží rozumět.
„Co, jak dlouho?“
„…… jak dlouho jsem byl mimo?“
„Dost dlouho na to, aby ti zabrala ta injekce, ale ne dost na to, aby se věci mezitím daly do pořádku,“ odpověděl mu sušeTom.
Dean chvíli vstřebával jeho odpověď, očividně ho neuspokojila: „Jak dlouho??“ vyštěkl znovu.
„Asi tři hodiny.“
„Cožééé? Víš, co se mohlo za tu dobu stát? Co mohl ten zkurvenej, nedomrlej duplikát mého já udělat?“ pokusil se vstát ……. zatočila se mu hlava a se zaúpěním padnul zpět na lůžko.
„Hej, hej ….. pomalu kovboji,“ Tom se nad ním starostlivě sklonil.
„Nic mi není,“ zavrčel ten „kovboj“, „a raději mi místo těch keců dej klíčky od svýho auta.“
„Tobě asi straší na cimbuří, že? Snad si nemyslíš, že tě nechám šoférovat,“ a Tom si pro větší názornost ukázal na hlavu.
„Tak mě tam doprdele zavez ty!“ Dean nasupeně hleděl a rozčílením mu až přeskakoval hlas.
„A taky že to udělám!!“ Tom přejel Deana od hlavy až k patě výmluvným pohledem, „silně pochybuji, že by ses vůbec rozjel …..a kdyby se ti to nááááhodou povedlo, nechci vidět tu jízdu a ……“ a dál se bavil pohledem na Deana, jehož oči kdyby probodávaly, byl by Tom už „přišpendlený“ na protější stěně. Nesnášel, když někdo zpochybňoval jeho řidičské umění.
„ …… a hlavně klídek,“ pokračoval Tom, „Alex už tam jela…..,“ udělal pomlku (Deanův zpytavý pohled), „…….stále jsme byli v kontaktu, pak se signál ztratil, asi je tím kouzlem celý dům stále opředen,“ Dean se napřímil, jakoby chtěl vyskočit, „ale věřím, že dorazila včas, dříve než ten tvůj dvojník stačil napáchat velké škody, “ dokončil rychle Tom, aby Dean zase „nevyšiloval“, ale on jen krátce dodal, „tak jo, raději už pojeďme.“
A tak mlčky a už za žádných vzájemných slovních potyček, sedli oba do Tomova auta a odjeli.

Dakota – Bobbyho dům
(Pozn.autora: A teď je čas vrátit se zpět do doby, kdy Eddie s Deanovou tváří, jeho šperky a jeho Impalou, ve které našel i koženou bundu s veškerým arzenálem, dorazil k Bobbymu).

Sam sedící u počítače si viditelně oddechnul, když Impala zastavila (sice ne moc ladně) před okny, kde Dean nikdy neparkoval, ale důležité bylo, že konečně byl tady. Protože i Jo byla znepokojená, když jí Dean nezvedal telefon, Sam s Bobbym to zatím před oběma ženami „zahráli do autu“. Jak dlouho však budou moci utajit Deanovu nepřítomnost?? Proto se Samovi opravdu ulevilo. Svoje teorie o tom, že se Deana i Alex zmocnil démon, neměli oba lovci nijak potvrzené, Jasper se doposud neozval, aby oznámil svůj triumf ….. chtěli vyčkat a dobře udělali (alespoň tak se to zpočátku jevilo).
Dean dost hlučně otevřel dveře, koženou bundu držel za poutko a tím ji lehce vystavil styku se zemí a pak ji jen tak ledabyle odhodil na nízkou komodu po své levé ruce. Sam nad tím zakroutil hlavou, nic neříkal, nechtěl zase slyšet něco o tom, že je jiný člověk. Ale se svojí bundou, i kdyby měl jakkoliv špatnou náladu, takhle Dean nikdy nezacházel a to ještě vypadla na zem jeho stříbřitá pětačtyřicítka, což zanechalo na Samově tváři překvapený, ba přímo pobouřený výraz.
„Co čumíš!!“ vyjel na něho bratr, zvedl pistoli a hodil ji na bundu.
„Já jen, jestli ….. jestli jsi v pohodě,“ zakoktal zmateně Sam.
„Proč bych nebyl?!“ odsekl Dean.
„Protože ……,“ Sam se nadechnul, nehodlal dále trpět bratrovy urážky, měl připravenou řeč typu „chováš se jako vůl, vůbec nevíš, co se tady dělo, Bobbyho ovládala prapodivná síla, málem všecho zpackal a možná to zlo tady ještě je …. a jestli ano, ani já to nemůžu nijak zjistit, asi to je silnější než já, “ a nakonec z něho vypadlo.
„Kde jsi vůbec byl?? Telefon nebereš, nezavoláš ……,“ něco mu napovídalo, že Deana by ty problémy stejně nezajímaly.
Dean zamračeně vytáhnul mobil: „Je vybitej, krám jeden,“ a vztekle ho hodil na stůl až se po jeho hladké desce doklouzal k Samovu počítači. Sam měl na jazyku „tak si ho nabij debile,“ ale pak jen v duchu mávnul rukou, nechal to být a chvíli bezmyšlenkovitě zíral do počítače.
„O Alex čirou náhodou nevíš??“ jednoduchá bezelstná otázka, nic víc v tom nebylo, a proto reakce, která následovala, Sama dost vytočila.
„Proč bych se staral o tvoji buchtu, mám snad svoji,“ zašklebil se majetnicky Dean, „kde vůbec je??!“ a rozhlížel se po místnosti, jakoby ji hledal …… jakoby nevěděl, kde může být, kde mají svůj pokoj.
Sam se jen tak tak udržel na židli, zatnul pěsti. Takhle se vyjadřovat o Alex a o své ženě!!!
Už, už chtěl bratrovi něco ostrého odpovědět, čím dál méně se mu líbilo jeho chování a ten slovník!!!! Ten už vůbec ne. Ale to již Jo scházela ze schodů, radostně se rozběhla k Deanovi.
Ten ji k sobě strhnul a hrubě políbil: „Oblíkej se, pojedeme do města, do baru …. tam napřed rozbiju pár kebulí a pak se ožeru jako doga.“
Sam se zamračil, že jeho bratr používá tvrdá slova, to věděl, ale vždy tam byl podtext humoru. Tohle však bylo již příliš, vůbec mu to k němu nesedělo. A nebyl sám. Jo se vytrhla z Deanova náručí, ten napřáhnul zlostně ruku, na tvář Jo však nedopadla ..... Sam ji zachytil a pevně, ocelově stisknul, až Dean zaskučel.
„Tobě úplně přeskočilo, hrabe ti, či co?? Co to děláš?? Chceš jí a dítěti ublížit??“
Dean chvíli vyjeveně koukal, jakoby nevěděl o čem je řeč: „Kdoví s kým toho parchanta má,“ procedil pak skrze zuby.
Jo samovolně vyhrkly slzy: „Jak tohle můžeš říct??“
Pohledy obou bratrů se zkřížily. Zatímco v Deanových očích jakoby probleskovaly černé plamínky a do jasné smaragdové zeleně měly hodně daleko ….. pod probodávajícím bratrovým pohledem se Dean ustrašeně choulil do sebe, protože Sam se nad ním hrozivě tyčil jako „bůh pomsty“ a jeho čokoládové oči metaly spravedlivé blesky hněvu.
Sam stále se stisknutou bratrovou rukou chvíli přemýšlel, jak se dál zachovat, nic rozumného ho však nenapadalo (kromě toho, že mu rozbije hubu), tak bratra docela znechuceně pustil a Eddie (ano budeme ho raději nazývat pravým jménem) se s nadávkami odtáhnul někam ven. Plačící Jo se přitiskla k Samovi ..... cítil jak se chvěje.
„Same, co to s ním je, vůbec ho nepoznávám ..... jakoby to nebyl on .... bojím se ho.“
Sam se zamyšleně díval oknem na Eddieho, jak rozzuřeně pobíhá po vrakovišti a do všeho nohou kope ….. i Impala schytala kopanec: „Máš pravdu, jakoby to nebyl on.“
--------

eddimu hra na Deana naozaj nevychádza a dúfam, že Sam, Jo alebo Bobby čoskoro prídu nato , že to Dean nie je ....alebo stihne prísť Dean spolu s Tomom v pravej chvíli, každopádne som zvedavá ako to bude celé pokračovať a dúfam, ze Jasper nakoniec dostane to čo si zaslúži...ďakujem za pokračovanie

Děkuji za komentář a přidávám další část, snad nezklame. 

Sam přitisknul Eddieho levou rukou ke zdi a pravou se napřáhnul k úderu.
„Co jsi zač?? Kde je můj bratr??“
„Měnič??“ otázal se Bobby (už byl také v obraze).
(Pozn.autora: Sam se s Bobbym pokoušel spojit ….. bez úspěchu. Zcela jistě se příchodem Eddieho znovu vrátila a ještě více umocnila neviditelná síla démona, bylo to jako laserové paprsky obestírající celý dům, proto se ani Alex nemohla dovolat. Naštěstí se Bobby z města, kde neúspěšně pátral, vrátil právě ve chvíli, kdy se Sam chystal udeřit na Eddieho.)
„Myslím, že ne,“ řekl Sam, „podívej se na něj, klepe se jako osika, tohle není žádný démon,“
odtáhnul Eddiemu košili od krku ….. jasně tohle čekal. Kouzlo, nebo co to bylo, nebylo dokonalé, zkopírovalo pouze tvář, ale osobnost uvnitř ne, ani tetování – to bylo imunní proti všemu. Ale tady určitě nešlo o nějakou dlouhodobou imitaci, bylo otázkou času, kdy na to oba lovci přijdou, ale to už možná bude pozdě a Dean bude mimo hru nadobro a jaký osud postihne Eddieho?? Je to jen obyčejný pěšák, který splnil svoji úlohu a pak bude nepotřebný. A veškeré tyto svoje myšlenky shrnul Sam nahlas do jedné věty.
„Řekl bych, že je to jen nastrčená figurka, aby odlákal pozornost, na jeho životě nezáleží. A teď vyzkoušíme, jak vysoký práh bolesti ta Jasperova loutka má!!“
Bobbyho zarazilo co má Sam v úmyslu: „To myslíš vážně?? Mučení??“
Ale Sam byl pro záchranu bratra a Alex odhodlán ke všemu …… s kamennou tváří přikývnul.
Oba lovci odvlekli nijak nevzpouzejícího se Deanova dvojníka do kůlny, kde mu Sam dal malou „lekci“. Bobby mlčky přihlížel, bedlivě pozoroval Sama, aby mu to nepřerostlo přes hlavu a on pak nemusel toho ničemu před ním zachraňovat. Ale Sam už se asi opravdu naučil ovládat svoje vnitřní pocity a byl v pohodě.
„Jak to, že se nemění zpět do své podoby??“ nechápal Bobby, „takhle to dál nepůjde, když má Deanův obličej.“
„Jo, taky mě to je proti srsti, že mlátím jakože Deana, i když ……,“ škodolibě se usmál, nesčetněkrát si přál, aby to mohl udělat …. rychle zahnal takové myšlenky, teď na takové hlouposti nebyla vhodná chvíle a aby si Bobby nemyslel bůhvíco, s vážnou tváří pokračoval, „musí to být něco úzce spjatého s Deanem, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ zamyšleně si Eddieho prohlížel.
„Bundu už zahodil, pistoli taky, ostatní oblečení má určitě svoje,“ ušklíbnul se Sam, „teď, když se něho pořádné podívám, takovou hnusnou košili by si Dean nikdy neoblíknul“ takhle uvažoval nahlas a nepřestával Eddieho očima zkoumat, pak se jeho zrak zastavil na Eddieho pravé ruce. Stáhnul mu prsten i náramek a …… a nic se nedělo, před ním se stále třásl bratrův dvojník a pak to Samovi „docvaklo“, roztrhnul Eddiemu košili.
„Ty parchante, tak tohle jsi neměl dělat ….. to jsi neměl, sahat Deanovi na amulet,“ Sam natáhnul ruku pro to, co bylo bratrovi tak drahé ……
„Same, dávej si pozor, to není Dean!!“ ozvalo se za jeho zády.
„Já vím, neboj Alex,“ Sam se ani neotočil, její hlas by poznal i v davu, „nech mě, ať si to s ním vyřídím jednou provždy, ale nejprve chci vidět jeho pravou tvář,“ a znovu natáhnul ruku po amuletu.
S Alex přišla i Jo, která měla sice zarudlé oči od pláče, ale byla již o poznání klidnější (a to ještě neviděla Deana, jak vypadá).
„Nech ho být Same, já ti řeknu kdo to je, ale teď vám musím říct něco ……. no podle mě je to dost důležité …… abychom se připravili na možný útok.“
Oba lovci pořádně Eddieho zajistili a všichni čtyři odešli do domu, kde na ně už čekala Ellen.
-------
Byli tak zaujati Alexiným vyprávěním a Samovými těžko potlačovanými střídavými výbuchy vzteku a bezmoci, že vůbec nepostřehli další přijíždějící auto (Tomovo).
Dveře do místnosti se zlehounka otevřely a v nich stál (nebo se spíše o ně opíral) Dean. Pohled na něho byl opravdu žalostný …..špinavý, zakrvácený, bledý. Horečnatým, unaveným pohledem přelétnul všechny přítomné …… spokojeně se usmál.
Jo vstala, chvíli váhala (aby to zase nebyla další nevydařená kopie), když však na ni jeho zelené oči měkce spočinuly ….. nebylo pochyb, byl to Dean ….. její Dean. Rozběhla se k němu, pevně ho objala a kdyby za ním nebyla zeď, asi by oba skončili na zemi. Dean to i cítil, že to „sblížení se zemí“ nebude trvat dlouho, obrátil se proto na bratra s otázkou.
„Kde je??“
Dalších indicií nebylo třeba, Sam hned věděl o kom je řeč: „V kůlně …….. buď v klidu, já to s ním vyřídím a....,“ zvednul se ze židle, „víš co, po tom, co jsem slyšel, udělám to hned.“
„Ne!!“ zarazil ho Dean, „tohle je jen mezi ním a mnou …. “
„Co chceš dělat?? Sotva stojíš na nohou!“ Sam byl dvěma skoky u bratra …… právě včas, aby zachytil jeho vrávorající tělo, „vidíš, vole,“ neodpustil si dodatek.
„Same!! Říkám ti, že tohle je osobní ….. a dost řečí ….. pojďme.“
I Tom, který se dostal do místnosti až nyní, chtěl namítnout, že Dean může být rád, že je rád a měl by si okamžitě lehnout. Ale když se vzájemně míjeli, Dean nemusel vůbec nic říkat, jeho oči mluvily naprosto jasně „i kdybych měl lézt po čtyřech nebo se tam doplazit, udělám co musím, nesnažte se mě zastavit.“
Sam už tak trochu tušil o co Deanovi jde a zamrazilo ho po těle, když si představil, jaký konec pro Eddieho to znamená .…v tomto případě bratra opravdu nic a nikdo nezastaví, mlčky ho podpíral na cestě do kůlny. Tom je naštvaně následoval, nešlo mu na rozum, proč Sam tomu „oslovi“ v tomhle ještě pomáhá. Bobby na Samův tichý pokyn zůstal v domě …… pohledem mu naznačil, aby ani jednu z žen za nimi nepouštěl, protože to co bude následovat, nebude pro jejich oči.
Děs v očích Eddieho, když uviděl Deana, se nedal popsat. Dean mu nenadával, ani se ho nesnažil zmlátit (viděl, že to už za něj udělal někdo jiný), beze slůvka strhnul z jeho krku svůj přívěšek a pak ……. jediným trhnutím mu zlomil vaz.
„Říkal jsem, že tě zabiju,“ Dean skelným pohledem sledoval, jak se mu k nohám svezl již Eddie ve své pravé podobě ……. a vzápětí ho na zem následoval.
-------

Tak a pro všechny věrné čtenáře další kousek. 


Tom zděšeně zíral, nemohl se vzpamatovat z toho, co viděl. Stále nechtěl uvěřit, že Dean byl schopen něčeho takového!! Kde se v něm po tom všem, čím prošel, vzala ta síla ….. síla zabít člověka a způsob jakým to udělal!! Všechno se uvnitř něho bouřilo, on lékař má život zachraňovat a ne přihlížet, jak vyhasíná! A nejhorší na tom bylo, že Dean to neudělal v afektu, plně si uvědomoval co dělá….. chtěl to udělat, musel to udělat. A Tom si bláhově myslel, že už ho trochu zná! S trpkostí si musel přiznat, že ho zdaleka nezná. Už také pochopil, že to bylo skrze ten jeho přívěšek, ale co nechápal !!! Proč?? Copak taková cetka může vyvážit lidský život? Tohle bylo naprosto mimo jeho chápání.
Sam se beze slova sklonil se nad bratrem, z křečovitě sevřené dlaně mu vypáčil amulet a strčil ho do kapsy, podíval se na ztuhlého Toma.
„Taky bych nevěřil, že to zvládne jednou rukou, ale ……,“ pokrčil rameny a myšlenku, kterou pronesl určitě trochu úmyslně, raději nedokončil, „pomoz mi s ním, tady o toho,“ a hlavou hodil k Eddiemu, „se postará Bobby.“
Tak tohle už Tom skoro „nerozdýchal“. Co je to za lidi??? Jeden zabije a druhý nehne ani brvou, jakoby se nic nestalo. A čemu se vlastně divil!! Není to tak dávno a došlo málem k bratrovraždě. A nadále stál jako „solný sloup“. Sam si povzdechnul, přehodil si bratra přes rameno, ale než vykročil ke dveřím …..
„Já vím co ti vrtá hlavou …. odsuzuješ ho, nás oba, ale není to tak, jak to vypadá …… musíš mi věřit,“ udělal první krok, „je to složitý ….. pak ti to vysvětlím.“
Tom za ním pomalu kráčel k domu ….. najednou ten potlačovaný hněv z něho vytrysknul.
„Nevím, co je na tom složitého, právě jste zabili člověka,“ zařval, „ano, ty na tom máš stejný podíl a já ……? Já vlastně taky!!“ a zastavil se.
Sam zůstal stát také: „Tak vidíš!! Nevím co teda řešíš!! Říkal jsem, že ti to vysvětlím …… a už toho nech a pojď!! Dean bude potřebovat tvoji pomoc!“
To znělo jako příkaz. Normálně by Tom asi pěkně ostře protestoval. Ale teď poslušně šel, stále měl před očima ten strašný obraz a Samův rozkazovačný tón příliš nevnímal.
---------
Sam položil opatrně bratra na pohovku, poodstoupil, aby uvolnil místo Tomovi a …… a on nic, zúženýma očima si oba dva hrozivě „měřil“. A záhy se k němu přidala i Alex, které stačily útržky slov, jež táta mumlal, aby vše pochopila a došlo to i ostatním, protože Jo přidušeně vyjekla ….. okamžitě si přitiskla obě ruce na ústa.
„A to pro něho opravdu tolik znamená?? Všimla jsem si, že ani v nemocnici se od něho neodloučil, pokud ho nemohl mít na krku, měl ho položený alespoň na stolku a vražedným pohledem sledoval každého, kdo se k němu jen přiblížil,“ Alex byla stejně rozrušená, jako její táta, ne že by Eddieho nějak zvlášť litovala, byl to darebák, ale přesto, „ ….. nepřehnal to Dean??“ otázka patřila Samovi.
„Vidím, že nedáte pokoj a nebudete mít klidné spaní, takže ……“ a Sam několika větami vylíčil celou historii přívěsku, „a neznám nikoho, kdo by přežil neoprávněný, byť jen dotyk Deanova amuletu ….. vím, je to krutá realita, ale tak to prostě je,“ Sam hledal alespoň v jedněch očích pochopení. A snad jen Bobby, který pravdu samozřejmě znal, Ellen s Jo také byly částečně v obraze, Alex to vzala jako holý fakt, pouze Tom se s tím pořád nemohl smířit. Od Bobbyho věděl, že bratři zabili již spoustu lidí a to velice zlých lidí, přisluhovačů démonů a v neposlední řadě i posedlých démony (když nebylo zbytí). A Eddie nebyl žádný „svatoušek“, ale skrze kousek železa na šňůrce?? A Tom zase to téma rozvířil.
„To chceš říct, že by mi také zakroutil krkem, kdybych mu sáhnul na amulet??“
„No, kdybys neměl dobré úmysly …..,“ Sam udělal pomlku, aby zdůraznil konec, „asi ano.“
„Neuvěřitelné,“ hlesnul Tom a chtěl zase protestovat proti té, pro něj tak nesmyslné smrti. Sama už to očividně přestalo bavit, rozkročil se proti němu a chystal se ….. kdoví k čemu ….. začínal ve tváři brunátnět, na rozdíl od Deana, který byl každým okamžikem bledší a bledší.
„Už dost, oba dva,“ vložil se, na tiché prosby Jo, do debaty Bobby, „už se stalo a nedá se to vrátit. Měli bychom raději být v pohotovosti ….. jeden nikdy neví,“ vykročil ke dveřím,
„postarejte se o Deana a já jdu poklidit ten bordel, co po něm zůstal v kůlně.“
--------
Dobrá zpráva byla, že Tom už konečně mrtvého nechal mrtvým a začal se starat o živého, zvítězila v něm jeho profesionalita.
„Celý hoří, musíme mu co nejdříve srazit teplotu ….. vyzuj mu boty,“ Tom kývnul hlavou na Sama, ten se znechuceně zašklebil.
„No, co je?? Neříkej, že jsi mu nikdy nepomáhal z oblečení, třeba, když se zranil nebo opil.“
Sam zavrtěl nesouhlasně hlavou: „On to vždycky zvládnul sám a když ne, nechal jsem ho.“
Tom protočil oči, zabrblal něco jako, „že jsem si to hned nemyslel,“ a raději se obrátil na svou dceru.
„Alex prosím tě …..,“ ta již věděla co dělat, jemně odstrčila Sama, v mžiku měla připravené pruhy látky, namáčela je do ledové vody a těmi obložila Deanovi kotníky, zout ho jí nedělalo potíže, z nemocnice byla zvyklá na horší podmínky. Stejně tak mu obtočila pravé zápěstí, u levé ruky to bylo horší, měl ji až do půli loktu v bílém obvazu, tak mu jen položila chladivý obklad na zbytek oteklé ruky a vykloubené rameno. O čelo i celý obličej se již postarala Jo, tohle jí Alex mileráda přenechala. Křeč v Deanově tváři povolila, ledové zábaly mu pomohly.
„Měl štěstí,“ prohodil Tom.
„Cože, co tím chceš říct?? Podívej se jak vypadá?? Přišel o dva prsty, má otravu krve …… to považuješ za štěstí??“ Sam v té chvíli vypadal, že na Toma skočí a roztrhne ho vejpůl.
„Kdyby mu znovu zlomili žebra, asi by se udusil ….. a to koleno ……. nikdy by se nepostavil, tak jsem to myslel,“ konečně se Tom trochu usmál, „a hlavně se uklidni, vypadáš jak rozzuřenej býk.“
„Že by vtip??“ zakřenil se Sam, „takže už v pohodě?“
„To ani náhodou,“ zavrčel Tom, „z tohohle budu mít noční můru hóóódně dlouho. Kdybych věděl, co chce udělat!! A já blbec mu ještě pomáhám …… prý, zavez mě tam….., “ už zase začínal brblat, ale když zjistil, že se na něho upírá čtvero párů očí, zmlknul, podíval se na hodinky a změnil téma.
„No nic, musím zpět do nemocnice. Alex máš to pod „palcem“, nechám ti tady nějaké léky. Až se Dean probere, hlídejte ho, ať zase nedostane nějaký vynikající nápad, podobný tomu předchozímu (musel si ještě rýpnout) a až z něho svlíknete ty špinavé hadry, nezapomeň mu zafixovat znovu to rameno.“
Alex se zatvářila dotčeně: „Tati, prosím tě!! To se snad rozumí samo sebou, přece ho nenechám takhle (měla na mysli to, že táta mu sice rameno pěkně pevně stáhnul, ale i přes oblečení a pak nebyl čas s tím něco dělat). A na nic nečekala, vzala do ruky nůž a několika rychlými tahy rozřezala Deanovi tričko (odstranit cáry už byla hračka). Až teď se odhalila jeho levá ruka v „celé kráse“. Barevná podlitina od vykloubeného ramene se téměř propojila s namodralou tkání z postupující otravy krve od useknutých prstů. Pod Alexiným velením se začali naplno věnovat Deanovi. Tom usoudil, že už ho tady není potřeba, pacient je v dobých rukou, ve dveřích se ještě na vteřinu zarazil a na půl úst zamručel.
„V jednom má Bobby pravdu, už se stalo.“
--------
„Jak je?“
„Jak mi asi může být, co myslíš? ..... mizerně. Jako někomu, komu právě usekli dva prsty. Byl to asi hloupý nápad, nastavit ruku,třeba by Alex nic neudělali,“ Sam na to nic, jen lehce pokrčil rameny, „jestli to takhle půjde dál, příště přijdu o celou ruku, pak možná o nohu a nakonec i o hlavu,“ nevesele se usmál Dean.
„No, vidím, že už je to s tebou dost zlý, když je na programu černý humor,“ zašklebil se Sam na bratra, opřel se pohodlně o opěradlo židle, přehodil si pohodlně nohu přes nohu a jakmile se tahle usadil, znamenalo to jen jedno, bude kázání. A bylo.
„Chtěl tě jen zlomit a ……“
„No …. a ….povedlo se mu to??“ byla to spíš otázka než konstatování.
„Jo, je to tvoje slabá stránka, zachraňovat lidi, jsi tím vyhlášenej ….. i tam dole,“ Sam palcem ukázal směr.
„Já vím,“ šeptnul Dean.
„To tě nenapadlo, že Jasper je dobrý manipulátor a všechny ty řeči jsou jenom kecy, chtěl tě vidět zlomeného. Normálně bych ti řekl ….. jsi neskutečný debil.“
„Já vím,“ Dean přivřel oči, byl unavený, chtěl spát, ale Sam měl chuť „popichovat“.
„Vzpomínáš jak jsem ti prorokoval pobyt v nemocnici a posteli??“
„No to je fakt, nechtěl bys změnit zaměstnání?“
Samův obličej byl jeden velký zvědavý otazník.
„Úplně to vidím,“ a Dean se snažil pravou rukou udělat takové rozmáchlé gesto, zůstalo však jen u chabého pokusu: „Sam Winchester – jasnovidec,“ tvářil se přitom velice vážně.
„Blbče,“ syknul Sam.
„Sranda nééé.“
„Jsi vůl ….. že já ti vždycky na všechno skočím,“ Sam protočil oči, takhle to skončilo pokaždé, ať se snažil sebevíc, Dean měl v závěru vždy navrch.
„Já vím …… a už toho nech Sammy,“ slabým hlasem Dean, znovu zavřel oči, ústa se mu začala roztahovat úsměvem i Sam se pomalu uchechtával. Tak je našla Jo, sáhla Deanovi na čelo, trochu se na Sama zamračila.
„Copak nevidíš, že má horečku, nech ho odpočívat.“
„To je dobrý, Jo ..... zase tak zle mi není, potřeboval jsem se zasmát jako sůl,“ otevřel oči, již zase jiskřily smaragdovou zelení.
„Deane zlobíš,“ Jo na něho zahrozila prstem, „ty hlavně potřebuješ spát. Tak Same, šup,šup ..... dej si odchod,“ Jo strkala do Sama a poháněla ho k většímu spěchu, sama si pak sedla k Deanovi, otírala mu orosené čelo a uspávala tím obvyklým způsobem ...... hlazením vlasů a pravého spánku. I přes veškerou péči, chladivé obklady a léky, blouznil celou noc a neustále někomu vyhrožoval, že ho zabije ……. zklidnil se až k ránu.

janča - potešilo ma, že aj keď je aktuálne deviata séria v plnom prúde, nezabúdaš na nás, svojich pravidelných čitateľov.     
Dúfam, že nás na pokračovanie nenecháš dlho čakať    .

jéj pokracovanie bolo prvé čo ma napadlo ...v tejto sa mi pacil najmä Tom naozaj verim, ze to musel byt prenho šok vidiet coho je Dean schopný

Tak a nějaké povánoční čteníčko. Komentáře vítány.

Pomsta
„Kde je Sam??“ Dean se rozhlédnul kolem sebe, v místnosti kromě něj a Bobbyho nebyla ani „noha“ a tak zabodl oči do staršího lovce, sedícího za stolem.
„Alex odjela brzy ráno i s Ellen do nemocnice, Jo si šla nahoru na chvíli lehnout …..to víš, moc toho nenaspala, byla celou noc u tebe …… nedala se nikým a ničím přesvědčit.“
Dean se usmál, živě si to dokázal představit a ta představa se mu náramně zamlouvala, ale proč mu to Bobby říká …… zamračil se ….. na tohle se vůbec neptal a opakoval otázku.
„Kde je Sammy??“
„Pryč.“
„A to jako kde?? Odjel za Alex? Trénuje??“
„Ne,“ odpovědi byly čím dál kratší.
„Bobby!! Neser mě!! Kde je Sam?!“ za tím věčným vymlouváním a oddalováním Dean už tušil něco nekalého, „neříkej, že šel ….,“ ani nemusel dokončit, Bobby souhlasně pokývnul hlavou.
„Cože???? A ty jsi ho nechal …… no to si snad ze mě děláš kozy!!!!“ začínal zuřit a to ještě nebylo všechno.
„Vůbec jsem o tom nevěděl, ztratil se „jako pára nad hrncem“ …… a Deane,“ Bobby se zahryznul do rtu, „…… vzal si tvoji pistoli,“ Dean jen zalapal po dechu.
„Myslím, že to chce udělat po staru, tohle jsi přece vždycky chtěl, aby nezneužíval svoji sílu.“
Dean chvíli mlčel a pak vyštěkl: „A to mě jako má utěšit?? Za prvé, už vůbec není dobrý to, že tam šel sám. A za druhé, když bude vidět, že to nezvládne nebo budou v přesile, stejně tu sílu použije. Máš tušení, kam mohl jet?“ chrlil ze sebe a na to jak byl bledý, během chvilky zrudnul jako rak.
Bobby zavrtěl hlavou: „Do toho domu určitě ne, tam Jasper už nikdy nevkročí. Volal jsem mu, vypnul telefon, očividně nechce, aby ho někdo sledoval ….. já mu věřím …… hej, hej, ty nikam nepůjdeš,“ Dean měl tendenci vstát, ale tělo odmítalo plnit příkazy mozku …. padnul zpět do měkkého polštáře, „ty se odsud nehneš na krok a já obtelefonuju známé, jestli se někde neděje něco zvláštního,“ a otočil se k rozběsněnému Deanovi zády a začal telefonovat. Překvapilo ho, že Dean už neprotestuje, nenadává. V jednu chvíli se otočil zpět, spokojeně se usmál, Dean spal, rozhovor ho dost vyčerpal.
-------
(Pozn. autora: A teď dáme prostor Samovi, aby ukázal, co v něm je).
A Sam uvažoval podobně. Hledat Jaspera na místech, která již Winchesterové znají, nemělo smysl. Nyní stoprocentně zúročil hodiny strávené za počítačem. Zadal do vyhledávače Lucas Black, na jehož jméno byla registrována spousta nemovitostí, pár telefonátů a za chvíli věděl, kam má jet. A jak řekl Bobby, nenápadně sbalil potřebné věci, Deanovu pětačtyřicítku, klíče od Impaly a tiše se vytratil ……. přechytračil je.
Vůbec to nebylo nějaké odlehlé nebo opuštěné místo, ba právě naopak …… jeden z domů přímo na náměstí. Jasper se asi držel hesla „pod svícnem bývá tma“. Sam se rozhodl, že mu do té tmy vnese pořádné světlo. Zaparkoval Impalu v postranní uličce, ozbrojil se vším, co se mu vešlo do kapes …. nožem počínaje, přes bratrovu pistoli, sůl a svěcenou vodou konče. Naprosto suverénně nakráčel do budovy. U výtahu stály dvě „gorily“, Sam se ušklíbnul, proklouznul kolem nich a vzal to po schodech. Vůbec neprolézal jedno patro po druhém, šel na jistotu, jeho démonská část mu byla dobrým „kompasem“ a přivedla ho k jedněm masivním dveřím ve druhém patře. Opatrně vzal za kliku. Právě ve chvíli, kdy zaslechl útržek hovoru známého ostrého hlasu, zvyklého rozkazovat a …… a něco, co ho ujistilo, že je opravdu na správném místě …… bratrovo jméno.
„……. Dean Winchester je sice člověk, ale ne jen tak obyčejný, je těžko ho zabít. Dám vám ještě jednu šanci, tak ji nepromarněte!!“
„Ty už nedáš šanci vůbec nikomu,“a s těmi slovy vpadnul Sam (možná trochu unáhleně) do místnosti. Mohla ho tam čekat „horda“démonů nebo lidí nebo oboje dohromady, ale k Samovu překvapení a velké „klice“ tam byl jen ON. I Jasperův údiv byl značný, hned ho však vystřídal vztek, zlost a nenávist.
„Co?? Cože? Co jsi to říkal?? Jak jsi mě našel?? A jak jsi se sem dostal??“
Sam postoupil o krok dopředu: „Asi jsi nedoslýchavý, tak ti to zopakuju,“ přiblížil se o další krok, „tvoje malé impérium se pomalu, ale jistě hroutí a za všechno zlo, co jsi kdy způsobil, za všechny, kterým jsi kdy ublížil a hlavně,“ Sam polknul a nadechnul se, „a hlavně za mě a mého bratra, skoncuji s tebou jednou provždy,“ pobaveně pozoroval zlostí se měnící barvy ve tváři svého protivníka, „a dostal jsem se sem po schodech, jako normální člověk …… ta tvoje ochranka stojí za pěkný kulový …… blbečku.“
(Pozn. autora: Chvíle neutrálního ticha).
„Jo, jo slyšel jsem, že jsi právě obdržel nemilou zprávu, Dean ti zase utekl ….. to už tě asi musí pěkně srát, co???“ vysmíval se mu Sam a hned se zle zamračil, „pěkně jsi ho zřídil, ale on se z toho zase vylíže ….. cože?“ Sam si ohnul ucho (jakože špatně slyší), „myslel sis, že tak dlouho vydrží hrát ten dvojník jeho roli, že to nepoznám??!!“ Sam Jaspera nepustil ke slovu, vedl takový dvojitý monolog a dostával se pěkně do ráže, ale stále to měl pod kontrolou, „a že ani mě neuvidíš? Co sis myslel ty rádobyvládče?? Pošleš takového idiota, který nedokázal ovládat svoje emoce a touhu po pomstě,“ ušklíbnul se, „špatný herec …… moc špatný.“
Až teď měl Jasper možnost se k tomu vyjádřit …… využil Samovy odmlky.
„Abych pravdu řekl, očekával jsem od něho víc. Podcenil jsem tě Winchestere, měl jsem tam fakt poslat někoho lepšího,“ mávnul znechuceně rukou, „docházejí mně lidi, nu což …… stejně jste vy lidé banda neschopných idiotů, jste takoví, takoví.…,“ hledal slova, udělal jen takové neurčité gesto a pak si podepřel si rukou bradu, „nu což, byl to jen pěšák a když se kácí les, létají třísky, dnešní doba přináší oběti …… stejně bych se ho dříve nebo později zbavil,“ mávnul rukou, „měl bych ti vlastně poděkovat.“
„Není zač,“ ušklíbnul se Sam, „ale ještě, než to s tebou skončím, musíme vyřídit jednu věc.“
Jasper viditelně znervózněl a už, už sahal po tlačítku. Aby přivolal posily?? Alespoň tak to vypadalo.
Sam zvednul varovně prst: „To bych nezkoušel!! Nebo vlastně, není to zas tak špatný nápad …… zavolej Tess,“ Jasper nic, nepohnul se ani o píď, tak Sam důrazně zasyčel, „dělej!!!!“ a namířil na něj bratrovu pistoli.
Vzápětí Sam pochopil démonovu nervozitu a neochotu vyplnit jeho požadavek. Za dveřmi se ozval nějaký šramot, Sam zpozorněl, ustoupil ke stěně. Dveře se prudce otevřely….. další dvě gorily táhly vzpouzející se Tess (Sam si pomyslel něco o rychlosti blesku) a jedna z nich ji postrčila před Jaspera.
„Pane, tady je ta proradná mrcha, ani se nesnažila utéct.“
Ale ta pro Jaspera jakoby neexistovala, díval se někam skrze ni, až za ty dva …… otočili se a zírali do ústí pětačtyřicítky. Oči jim zčernaly, pro Sama to byla jasná volba a než stačili cokoliv udělat, dvěma rychlými přesnými ranami do čela je poslal k zemi a ……. a dál nic, bylo ticho, žádné chvění země, zvukové nebo světelné efekty, ne jako když zlikvidoval Warricka. Koneckonců on byl někdo, tohle byli jen poskokové.
„Takže, abychom se hnuli dál,“ Sam těm dvěma na zemi již nevěnoval ani pohled a ukázal rukou na Tess, „vrať jí její slovo!!!!“
„Nechci být tvoje otrokyně, chci volnost, propusť mě…,“ špitala, moc přesvědčivě to neznělo.
„Jak si to představujete, milánkové!! Myslíte, že peklo je nějaký holubník??“ zahřměl démon, „co jednou uchvátí, nikdy už nenavrátí,“ a zadíval se prudce do očí Tess, Sam s hrůzou pozoroval, jak se mění jejich barva i celá osobnost Tess, (a jako kdyby slyšel Deana, „vzchop se, ještě jsme neusekli tasemnici hlavu“), okamžitě přešel do protiútoku.
„Ale vrátí, vrátí …..“
Jasper se zarazil, přestal hypnotizovat Tess: „Aha, teď myslíš svého podařeného bratra. Unikl jen díky pomoci těch okřídlenců a to byla vyjímka, která potvrzuje pravidlo,“ ušklíbnul se.
„Seš nějakej chytrej,“ opětoval mu úšklebek Sam, „ale zpátky k našemu problému. Tady jsme na zemi a ne v pekle, tady platí jiná pravidla, všechno se dá napravit ….. tak sklapni,“ otočil se k Tess.
„Řekni to …… řekni, že chceš svoje slovo zpět, musíš to říct a musíš to chtít srdcem.“
Démon šlehl po Samovi pohledem: „Jak můžeš vědět, že to takhle funguje?“
„Trochu jsi zapomněl kdo jsem ….. milánku,“ vrátil mu Sam zpět přímý pohled.
„Ty zatracenej polodémone, to ti našeptala ta tvoje démonská část???“ zasyčel Jasper.
„No, to ani ne ……. jsem Winchester,“ hrdě vypnul hruď Sam.
„Já tě zašlápnu jako červa …… Winchestere,“ Jasper rudnul zlostí, Samův klid a blížící se jasná prohra ho rozzuřila ještě víc, až k nepříčetnosti. Trochu pozdě si uvědomil pravdu, že nemá za soupeře kohokoliv, ale Winchestery. Dokud je nepoznal osobně, nepřikládal tomu velkou váhu. Ty pověsti, co jsou bratři zač, nelhaly. Oba mohli přispět k zániku démonů, každý však trochu jiným způsobem. Jeden měl navždy uzavřít brány pekla a druhý se svými schopnostmi by lehce převzal moc nad démony, aby je pak snadněji ničil jednoho po druhém. A časem by si možná démoni přáli, aby první z bratrů co nejdříve dokončil svůj úkol. Jedna varianta lepší než druhá!!
Jasper se tak zaměřil na Sama, že na Tessino opravdu důrazné „chci zpět svoje ANO,“jen zavrčel něco v tom smyslu a už bez nějakých průtahů, „dobře, dobře, máš to mít, já se musím vypořádat tady s tím ……,“ už Samovi nemohl přijít na jméno a kdyby jeho černé oči zabíjely, byl by Sam již dávno po smrti. Ale Jasperovi něco bránilo, z jeho protivníka vyzařovala síla, která mu neumožňovala přiblížit se k němu a ani cokoliv jiného mu způsobit.
Sam cítil, jak mu „vyletěl“ adrenalin, ale zároveň zjistil, že to dokázal ovládnout a tu svoji sílu využil jen jako obranný štít proti démonovi. Měl z toho zatraceně dobrý pocit, velké vnitřní uspokojení a přál si, aby to viděl Dean.
A pak už Samovi nic nebránilo, aby dokončil svůj úkol a „useknul hadovi hlavu“, respektive ustřelil a přitom si neodpustil poznámku ve stylu svého bratra,„žer to jako chleba“. Tentokrát
to vypadalo, že se celá budova zhroutí,sklo se sypalo, obrazy padaly ze stěn. Rychle popadnul Tess za ruku a táhnul ji pryč. Oba viděli jen zkázu, kterou Sam svým (dobře míněným) činem způsobil. Lidské schránky mrtvých démonů s vyhaslýma očima a lidi, kteří neměli takové štěstí jako Tess, aby jim Jasper včas vrátil jejich lidskost ….. choulili se porůznu v koutech, třásli se a bázlivě na ně koukali. Sam očekával trochu jiný průběh – když padne Jasper, pomine jeho moc a všechno se vrátí do normálu, ale nebylo tomu tak ….. přesně jak říkal Jasper, „když se kácí les, létají třísky.“ Ale takhle to tedy nechtěl, takhle ne!! Doufal, že se přeživší z toho nezblázní. A jediné, co na tom v první fázi shledal pozitivního, že už nebudou další oběti.

  

janča: je fajn, že pokračuješ v povídce, už jsem tu dlouho nebyla a ani nečetla, takže jsem už pozapomněla na obsah - hl. konec, takže si toho většinu budu muset přečíst znova   hl. pokračuj      

Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem vytvořila další kousek. A pro lepší propojení a zapamatování je tam ještě malý dovětek k té minulé části. Takže přeji příjemné počtení.  


Sam zavezl Tess raději k Tomovi do nemocnice, nejevila sice takové známky pološílenosti jako ti, které právě „v dobré víře zachránil“, ale jistota je jistota. A hlavně nechtěl, aby byla svědkem rodinné hádky. Bylo „nad slunce jasnější“, že po návratu domů ho nebude čekat žádné vřelé uvítání. A nemýlil se. Ve dveřích se srazil s Bobbym, který mu nejprve bez okolků vrazil pár facek se slovy, „blbče, máš štěstí, že žiješ,“ a pak ho krátce obejmul, měl namířeno ven, ale vrátil se zpět, asi byl zvědavý na Deanovu reakci. Ellen s Jo byly v kuchyni, nejprve obě ztuhly, vzápětí byl slyšet ten „kámen, co jim spadnul ze srdce,“ a pak káravé pohledy obou žen. To lepší setkání už měl za sebou….to horší ho teprve čekalo…..Dean. A ten byl ve špatné náladě, asi se nevalně vyspal nebo ho bolely ty rány nebo oboje dohromady.
Bez jediného slůvka (a o to to bylo horší) sledoval Dean bratra, jak odkládá batoh, zbraně, bundu, sedá si za stůl a ……a než Sam stačil vypustit jedinou slabiku, Dean ho tak seřval, (sem tam nějaké sprosté slůvko padlo), ale z jeho hlasu byl cítit strach a zároveň úleva, že se vrátil v pořádku. Sam by nejraději zalezl pod stůl, až ho bylo Ellen a Bobbymu líto a chtěli něco říct na jeho obhajobu. Dean je všechny hned v záčátcích zarazil a intenzitu hlasu zvyšoval od jedné osoby ke druhé.
„Ty mě neštvi!“ na Ellen.
„Ty drž hubu!!“ na Bobbyho.
„S tebou ..... s tebou si to ještě vyřídím!!!“ na Sama.
„A ty …..,“otočil se k Jo (ta jako socha čekala, čím se provinila ona), ale Dean ji a všechny odzbrojil svým, „ty mě dones mlíko, mám žízeň, vyschlo mě v krku ....prosím,“udělal psí oči.
Po Samově poznámce: „Seš vůl,“ padla už tak napjatá atmosféra a konečně se dozvěděli, že problém Jasper je vyřešen jednou provždy, bohužel i s těmi nežádoucími následky.

A čas pomalu a nemilosrdně odkrajoval
(Pozn.autora: Níže uvedené pasáže jsou pouze pro rychlejší posun v čase. Jsou to jen takové postřehy, momentky, není pro ně přesný časový termín, udály se během následujících dnů).
-------
„Pálí se ti cibule.“
„No jo, já vím, nějak to vaření nestíhám,“ omluvně se usmála Jo, „…..a ty lež, máš odpočívat,“ zahrozila na Deana prstem, protože se zvedal z pohovky.
„Pár kroků mě nezabije,“ a než mu v tom mohla Jo zabránit, už stál u ní, nakukoval pod pokličky, co dobrého se pod nimi připravuje.
„Tak když už jsi tady, mohl bys mi s tím pomoct?? Prosím …..,“ žadonila Jo, Dean přikývnul. Ale po pravdě, více než vaření, se věnovali sami sobě. A teprve až začala polévka vybublávat z hrnce na plotnu ….. měli napilno ten oběd dokončit. Deana ta veškerá činnost tak zmohla, že poslechl svoji ženu a šel si zase lehnout.
--------
Téhož dne k večeru …….
„Co děláš vole???“ Dean se bolestí probral.
„Myslel jsem, že tě bolí ruka, naříkal jsi, házel jsi sebou, tak jsem ti chtěl pomoct.“
„Prosím tě Same nemysli a běž pryč …. ty mě pomůžeš leda tak do hrobu,“ Dean počkal až
Sam odkráčí. Nezhojené rameno pěkně pálilo, nechal bolest chvíli odeznít a pak milimetr po
milimetru zase pomalu dával paži dolu, každý sebemenší pohyb ho zabolel a v duchu posílal svého bratra ke všem čertům.
--------
Sam zbrocený potem se zprudka posadil: „Poslední dobou mám takové divné sny ….. vidím Deana mrtvého, klečící Jo, zoufale volá jeho jméno, nenávidí mě, že to byla moje vina. Pointa je stále stejná, pokaždé umře, jen nevím jak ….. nevím, co bylo před tím, nevím, jak se to stalo, jen se mi vždy vrací ten obraz, kdy už leží mrtvý na zemi,“ Sam mluvil těžce, přerývaně a s velkými pomlkami, „začalo to tím jeho slepákem a od té doby se mi to pořád vrací ….. jako zlé znamení, mám z toho špatný pocit. Nechci se mu o tom zmínit, je to jako předzvěst …. však víš čeho …..,“ Alex mlčky přitakala, „a on je právě nyní tak šťasten, bude otcem ……“
(Pozn. autora: Alex nyní tak často do Bobbyho domu nedocházela, věnovala hodně času svojí sestře, aby jí pomohla vrátit se zpět, vzpomenout si na své staré já, na všechny, kteří ji měli rádi a které milovala ona. A proto byli Sam s Alex vděčni za každý okamžik, který strávili spolu a ono se to takhle zvrtlo a co hůře …… tyhle stavy úzkosti přepadaly Sama čím dál častěji.)
Alex se k Samovi schoulila, přejížděla po jeho nahé hrudi, až se dotkla tetování. Uvědomila si, že dodnes neví o jeho účelu, tenkrát v nemocnici to s Deanem zamluvili a teď na to nebyla vhodná chvíle (snad někdy později), raději ho nechala dál mluvit, věděla, že to potřebuje. Sam ji obejmul, znovu se položil na postel, oči upřené do stropu …. byl rád, že se konečně vypovídal z té své noční můry …. té noci již neusnul. -------
Ani trénink bratři neopomínali. Společně vždy odešli do kůlny, kde Sam tvrdě „makal“ na svém těle, Dean se opřel o sloupek a pouze se na bratra díval. Tak rád by se přidal!!! Však levou ruku zavěšenou na šátku a pravou?? Pravou jen bezmocně zatínal v pěst. A aby tam opravdu nestál „jen do počtu“, zdokonaloval už zdokonalené – střelbu ze své pětačtyřicítky. Pak obešel celou kůlnu a do všeho, co mu stálo v cestě, pravačkou praštil, ale pokaždé to asi tak po půl hodině vzdal a vrátil se do domu nebo se loudal po vrakovišti …… sám a hluboce zamyšlen.
-------
„Deane, zahrej mi prosím na kytaru,“ zaškemrala Jo a sepnula ruce, nedalo se odolat, Dean sáhnul po nástroji. Jo si všimla, že občas kytaru bral do ruky a zkoušel na ní brnkat. Šlo to o moc hůře, ale jak bylo jeho zvykem, nedal to na sobě znát. A tak to vypadalo, že hru na kytaru bere jako velkou zábavu, ale opak byl pravdou, ruka se mu hojila velice pomalu a každé rozdrnčení strun cítil až do morku kosti.
„Tak to né!!!“ vyskočil Sam, „nemysli si, že budete pořádat nějaký soukromý koncert, pěkně pro všechny, taky chceme mít nějakou kulturu.“
„Tak dobře,“ povzdechl si Dean (už nebylo vyhnutí), „ale až večer, teď mám práci,“ a odešel.
Sam nad tím zakroutil hlavou, „jakouže on může mít práci, jen chabá výmluva,“ zabořil se zpět do svého počítače. Ale kdyby se podíval z okna, zjistil by, že se mýlil. Dean chodil kolem Impaly, zotvíral všechny dveře, nechal dovnitř proudit vzduch, otevřel kufr, porovnal jeho obsah, pak se „vrtal“ v motoru. Když už nevěděl co ještě vylepšit, přejížděl hadrem po karosérii, až se v ní sluneční paprsky odrážely jako v zrcadle. A to všechno jen jednou rukou. A že příčinou této přehnané péče o auto může být ignorování bolesti ….. to Sama vůbec nenapadlo.
--------
Každým dnem bylo Deanovi lépe a lépe. Už si mohl dovolit nějaký lehký trénink. Pro oba bratry to bylo mnohem veselejší - než když se jeden potil a druhý na něj smutně koukal. Jo, která se šla podívat, co hoši dělají a jestli to Dean moc nepřehání, nechtěně zaslechla konec vzájemné výměny „zdvořilůstek“. Nejprve ji to trochu vyděsilo, co se zase mezi nimi stalo, ale podle tónu hlasu posléze poznala, že šlo opravdu jen o obvyklé „bratrské špičkování“, jako za starých časů ……
…….. „To musíš mít pořád poslední slovo!! Drž už laskavě hubu!!“
Dean jen zalapal po dechu, byl to přece vždy on, kdo měl vždy pohotovou odpověď v záloze a teď pouze cosi zablekotal, Sam ho naprosto odzbrojil ……nebyl schopen jakéhokoliv slova, jen překvapeně zamrkal zelenýma očima. Bylo to tak komické, že se Sam neudržel a vybuchl smíchy .... konečně měl nad svým bratrem navrch.
Jo už chtěla mezi bratry vejít, ale Dean mezitím chytil „druhý dech“ a rozhodně se nechtěl nechat porazit ….. vyčkala.
„Ty Sammy, já ti takovou jednu fláknu!!“
„A proč, co jsem udělal??“ nevinně se optal Sam (měl co dělat, aby znovu nevyprsknul).
„To ještě nevím …… ale víš, kam bych tě nejraději poslal??“
„Do prdele?!!“
„Tam, kam sluníčko nesvítí,“ zakřenil se Dean.
„A není to úplně to samé??“ oplatil mu grimasu Sam.
„No, v podstatě je, ale moje verze je slušnější.“
„A odkdy ty jsi takový slušňák??“
„Od té doby …… no, nemůžu přece před svým synem mluvit sprostě, to bych mu byl špatným příkladem,“ a kvapně odcházel pryč (nakonec si to poslední slovo prosadil).
Sam se za ním zamyšleně díval, bylo mu smutno. Jeho bratr si tak plánuje budoucnost, věří, že ten den „D“, který je zatím v nedohlednu, přežije. Jak byl dříve v tomto pesimista!! Jak tvrdojíšně přesvědčoval okolí a hlavně sám sebe, že se nikdy opravdově nezamiluje, neožení ..... a dítě?! No to už vůbec ne. Jak bratříček zapomněl na minulost, překopal svůj dosavadní život od základů. Měl mnohem pevnější vůli, než dříve, když si něco umínil, dodržel to, jako zrovna tohle - alkoholu se vůbec nedotknul, stal se z něho prakticky abstinent. Teď opravdu platilo to jeho „jsem jiný člověk.“ Byl tak šťasten a tu radost sdíleli všichni s ním.Nepřipouštěl si budoucnost ...... tu strašnou budoucnost, které nebylo možno uniknout. Žil naplno, dokázal se radovat z každého prožitého dne, tak si to Sam vždy přál.
Jo se přitiskla ke stěně, teď se již nechtěla prozradit, že zaslechla útržek jejich rozhovoru. Cítila to úplně stejně jako Sam. Zadržovala dech i slzy, aby se to celé neproměnilo ve vzlykot.
-------
„Co mě lezeš do snu??“ Dean měl nádherný živý erotický sen se svojí ženou a Sam mu ho takhle překazí ……. právě v tom nejlepším.
„Co to meleš, do jakýho snu??“
„Ale nic,“ mávnul Dean otráveně rukou, „tak co je ..... hovoř?“
„Víš, myslel jsem ….. a hlavně neříkej nemysli,“ zarazil Sam bratra hned, protože viděl, že nasadil ten svůj šibalský výraz a jejich debata by se stočila jiným směrem, „když už ti je líp, že bych našel nějaký případ ….. co ty na to?“
„No vidíš!!“ vykřikl nadšeně Dean, „přece nemáš tu hlavu jen na čepici, to tě nemohlo napadnout dřív?! Já už se tady můžu ukousat nudou. Tak na co čekáš?? Mazej k počítači a hledej!!“ zamnul si radostně ruce, byl natěšený jako malé dítě, kterému rodiče slíbí dlouho žádanou hračku. Samovo gesto rozhození rukama bylo výmluvné, „je to debil.“
--------
U oběda Dean snědl jen přílohu, masa se sotva dotknul. A s tím, že nemá hlad, se zvednul od stolu a odešel ven. Jo se za ním dívala skrze okno, než se jí ztratil někdy mezi vraky aut. Přemýšlela, kde se stala chyba, ostatním chutnalo, obzvláště Samovi (což za chvíli dokázal).
„Nesnáší ryby,“ zahučel Sam s plnou pusou.
Tři zbývající osoby v místnosti se na něho „pověsili“ očima a čekali vysvětlení (očividně ani Bobby tohle netušil).
„Proč jsi to neřekl,“ s mírnou výčitkou v hlase Jo, „myslela jsem, že sní všechno.“
„No, to ano ….. vůbec si nepamatuju, kde se v něm vzal odpor k rybám …… mimochodem, je to výborný,“ olíznul se Sam, mlasknul a natáhnul se přes stůl pro bratrův talíř, na kterém za chvíli zbyly jen kosti.
Jo si povzdechla, začala se rozhlížet po kuchyni, otevřela lednici. Sam byl jedním skokem u ní.
„Tak to ať tě ani nenapadne!!!“ zaklapnul lehce dveře od ledničky, „víš, byl to právě Dean, kdo mě při každé příležitosti vtloukal do hlavy, „jez co máš na talíři a když ti to nechutná, nech to být a už vůbec to neomlouvej nějakými historkami, kdy se ti to jídlo znechutilo a nemůžeš ho ani cítit a bla, bla, bla …… zkrátka nejlíp uděláš, když budeš držet hubu a krok“.“
„A má pravdu,“ přisadila si Ellen, byla právě na odchodu a pohledem Bobbymu naznačovala, aby udělal totéž (oba odešli).
Jo se tedy přestala shánět po náhradním obědu, stále se mírně mračila, zlobila se v prvé řadě sama na sebe, že s tou rybou to byla další věc, kterou o Deanovi neví.
„Neboj, on hlady neumře,“ povzbudivě se usmál Sam, „za prvé, má z čeho trávit a za druhé,“ důrazně zvednul prst, „….. za druhé, když bude nejhůř, obslouží se sám ….. v tomto bych se o
něho vůbec nebál,“ zasednul znovu za stůl a otevřel si počítač.
„A koláč mu můžu donést??“ po chvíli Jo.
„Co??“ zvednul Sam oči, asi vteřinku trvalo, než mu došlo, co na něj Jo zkouší, „jasně, to je povolený,“ ustoupil raději hned na začátku, nechtěl tuto debatu vést až k jablku nebo dokonce žvýkačce, protože Jo by vymýšlela a vymýšlela ….. a Sam právě prověřoval něco dost důležitého, neměl na takové dohady čas a náladu. Byl to od něho docela dobrý diplomatický tah, protože bylo jasné, že ve výsledku by nakonec stejně prohrál.
--------
Jo se vzbudila, Dean vzdychal, něco mumlal, lehce s ním zatřásla.
„Co ..... co je, co se děje ..... už je čas?“ Dean zprudka otevřel oči a vyděšeně se rozhlížel.
Jo se na něho bolestně podívala, vyhrkly jí slzy (ještě, že byla tma a on to neviděl) …… asi nějak podvědomě cítí, že se ten okamžik neodvratně blíží.
„Ne ...... miláčku, jen jsi měl ošklivý sen ..... jsi úplně zpocený,“ sáhla mu na čelo, „nechceš se osprchovat??“
„Hmm ..... asi ano,“ necítil se opravdu dobře, zvednul se z postele, padnul zpět, „nemůžu vstát, hrozně mě bolí obě nohy“, zaúpěl, „ ...... ne, bolí mě celý člověk.“
„Pomůžu ti,“ nabídla se bez přemýšlení Jo. Tentokrát nic nepředstíral, opravdu nemohl téměř chodit, dost se o ní opíral. Za její pomoci se dobelhal do koupelny .....šla s ním, teď už mohla, nikdo by se nad tím nepohoršoval. Až na světle byl vidět jeho bolestí ztrápený obličej.
--------
Na druhý den ráno …..
„Kde je Dean? Chtěli jsme se dnes podívat na ten, podle místních, prokletý kostel.“
„Spí,“ špitla Jo a nabírala na talíř něco k snědku.
„Cože??? To jste celou noc tak vyváděli, že to teď musí dospat?“
Sam netajil své rozladění. On, který celý život nezastonal, teď je neustále v posteli. Zranění, nemoc, slepák a teď ještě vyspává ….. to byl vrchol. Rázně vykročil směrem do podkroví a už chystal řeč, kterou si jeho bratr rozhodně „za rámeček nedá“.
Jo ho chytila za loket: „Néé ……měl špatnou noc,“ a vysvětlila mu jak na tom Dean je a otočila se s talířem plným šunky a sýra ke schodišti.
Sam se kousnul do rtu ......měl to tušit, poslední dny pozoroval na bratrovi nějakou změnu, občas byl takový zamlklý, tichý. Zastavil Jo, vzal jí talíř z ruky a položil ho na stůl.
„Počkej, půjdu za ním.“
-------
Dean podřimoval (a to dost hlasitě), měl levou ruku nad hlavou, jizva tmavě rudá, pravou položenou na hrudi, právě mu tělem prošla vlna bolesti ..... zabořil prsty do trička ….. a to ho probralo úplně, viditelně se bratra leknul. Sam vůbec nechápal, jak s ním mohla Jo spát, když tak příšerně chrápal, ale jí to očividně nevadilo, nebo si již zvykla. A když si zpětně promítnul, čím si oba prošli, došel k závěru, že to patří k lásce, sebeobětování.
(Pozn. autora: Sam však nevěděl jedno, že Jo měla účinné ucpávky do uší - jeden z dalších neobvyklých dárků od Deana).
„Tak co se děje brácho??“
Otazníky v Deanových očích.
„Víš kolik času jsi za poslední dobu strávil v posteli??“
„Asi hodně že??“
„To si piš ….. vynahradil sis to za celý život.“
„Jsem to udělal snad schválně??“
„Ale ne, jen …..jen …..,“ Sam hledal vhodná slova (žádná nenašel) a aby se do toho ještě více nezapletl, znovu vybafnul, „co to s tebou je?“
„Nevím,“ zašeptal Dean.
„Venku je nádherně a ty jsi na umření ..... barometr se porouchal??“
„Asi ano,“ vzdychl si Dean, „nemůžu chodit, dýchat, bolí mě hlava, co mám dělat??“
„To nevím, normální člověk by si vzal něco utišujícího na bolest, ale ty …..“
„Nejsem normální, že??“zaskučel Dean.
Sam se zarazil, nechtěl bratra nijak naštvat nebo urazit: „Promiň, ale nejsi, proč jsi vyhodil ty léky?? Teď by se hodily!!“
Oba si vzpomněli co s těmi léky Dean před nedávnem provedl.
(Pozn. autora: V lahvičce zbylo několik tablet, Dean se na ně chvíli díval a pak otevřel kamna a celou nádobku hodil do ohně …… ta se žárem roztavila i se svým obsahem: „Už je nebudu nikdy potřebovat, mám ten nejlepší lék na světě ….. tebe,“ lehce přivinul Jo k sobě a políbil ji do vlasů. Ale tuto noc zjistil, že pokaždé to takhle fungovat nebude. Přítomnost Jo a veškerá její snaha byla téměř nulová ….. nepomohlo ani hlazení bílého pramínku vlasů).
„Podívej se na sebe!! Seš mokrej jako myš!! Můžeš se jít osprchovat znovu.“ Byla to pravda, Dean se potil jako „dveře od chlíva“……. znovu si vzdychnul, takhle hrozně se snad ještě necítil, ve všech věcech kolem viděl potencionálního nepřítele, cenily na něj zuby, šklebily se a vysmívaly se mu. Ale nic z toho nebyla pravda, všechno to byl výplod jeho bolavé mysli. Opřel se o Sama celou váhou těla ….. a že žádný drobeček nebyl! Až se Sam divil, jak to Jo v noci zvládla, on sám s ním měl z těch schodů co dělat a také se s mírnou výčitkou v hlase na ni hned otočil. „A pro příště, pokud vám to ušlo, spím hned vedle, tak mě vzbudíte, nemůžeš se s ním takhle tahat, ještě ublížíš sobě nebo dítěti.“ ------- Další sprcha byla k ničemu ……
„To je jako konec??“ podíval se Dean nešťastně na Sama, ten pokrčil rameny, „pěkná blbost, ještě jsem neudělal, co jsem udělat měl!!“a Dean skučel a naříkal dál, až už to Sam nevydržel.
„Neskuhrej!!!“ obořil se na něj (hned však ubral na důrazu), „kdo to má pořád poslouchat!!“ (tohle už znělo soucitněji). Zakroutil hlavou …… ať už v minulosti jeho bratr trpěl sebevíc, nikdy nedával takhle najevo projevy bolesti, už raději nic neříkal, vzal telefon a volal Tomovi. Rychlý posel – Alex se objevila ve dveřích docela brzy. Zběžně Deana prohlédla a vůbec se nezdržovala nějakými tabletami a začala cosi natahovat do injekční stříkačky. „Neboj,“ když viděla rostoucí paniku a odpor v Denových očích, „jsou to jen vitamíny.“ Dean poslušně strpěl ten vpich, ale za okamžik začal zase ….. „Pálí mě kůže, já snad nemám na těle místečka …….. jdu si dát ledovou sprchu.“ „To ti nepomůže, ba právě naopak, bude tě to pálit znovu a ještě víc.“
„Tak co mám dělat??“, zoufale Dean, „to se nedá vydržet.“
„Hlavně nic ledového,“ řekla Alex, donesla mu z kuchyně velkou sklenici chladného čaje, „za chvíli ti zabere ta injekce, tak vydrž. A pro jistotu ti tady nechám nějaké léky, aby se to podchytilo hned v začátcích,“ ale když viděla tu „hromádku neštěstí“ před sebou, kývla na Jo ….. kdoví, co by s nimi on zase provedl.
-------
„Kurva!!“ praštil Sam pěstí do stolu, „je to jako předzvěst ……,“ oči Bobby a Ellen se stočily k němu. Sam bleskově přemýšlel, zda má vůbec něco říct (naštěstí Jo byla s Alex trochu
stranou), tak to prostě ze sebe vysypal, ty svoje sny, předtuchy, bezesné noci. Až teď mu
došla vážnost situace …… všechno to určitě mělo souvislost.
„Možná další zkouška, co vydrží, možná jeho tělo cítí blížící se konec a takto se na něj připravuje a …….,“ a asi by Sam pokračoval dál, kdyby na něho Bobby nezasyčel ….. Jo už se vracela zpět.
-------
„Hej, hej …..kam si myslíš, že jdeš??“ byla to taková Samova oblíbená fráze, jako první si všimnul, že se jeho bratr mátožně zvednul z pohovky a míří do podkroví. Dean na něho doširoka upřel zelené oči …… nechápal, proč nemůže jít do svého pokoje a lehnout si.
„Pěkně zůstaneš tady, než ti bude líp,“ Sam malinko přidal na důraznosti, „kdo se má s tebou pořád vláčet ze schodů – do schodů.“
Asi už se začínaly projevovat účinky toho léku (Alex s těmi vitamíny trochu zalhala), protože Dean pořád nepřítomně „čučel“ ….. byl trochu mimo. Teprve až se ze všech stran ozvalo souhlasné mručení, přikývnul také.
-------

Tak zase je nejprve kousek na dokončení kapitoly a v té další se konečně dozvíte odkud ten název povídky Proč právě já?  Přeji pěkné počtení, snad se bude alespoň trochu líbit a díky za komentáře.

-------
Deanovi stačily dva dny, aby se z toho dostal, ale ……!! Byly to dva krušné dny nejen pro něj, ale i pro jeho blízké. Jakoby se jeho život obrátil naruby, předpovídat počasí už podle něho nešlo, barometr uvnitř něj selhal. Nejhorší na tom všem bylo, že nic nezabíralo a Dean nechtěl, aby mu Alex zvyšovala dávky utišujících léků, nechával bolest odeznít samu od sebe.
-------
Zatím v nemocnici Tom se svým kolektivem dával stále do pořádku to, co Sam způsobil svojí pomstychtivou akcí. S uzdravováním těch chudáků to neviděl moc „růžově“, zvláště po tom, co si jeden vzal sám život, pravděpodobně už neunesl tu psychickou zátěž uvnitř sebe. A podle úspěšnosti léčby bylo jasné, že to půjde pomalu a zdlouhavě. Ještě, že polozřícení té budovy přikládali odborníci náhlým otřesům půdy, k čemuž v této oblasti občas docházelo.
A tak oběti uvnitř byli oběťmi zemětřesení. Nikdo v tom naštěstí nic jiného nehledal, což bylo pro ty, co znali pravdu, jen dobře. A že právě ta pochybná sekta soustředila své členy do toho domu?? Prostě smůla. Těžko by asi vysvětlovali šerifovi, kdo a co za tím vším vězí.
Tom se tak mohl věnovat Tess (u ní byla velká naděje pro návrat do normálního života) aniž by musel zodpovídat dotěrné a nepříjemné dotazy. Velikou oporou mu v této těžké době byla Alex, která trochu zanedbávala svůj soukromý život, ale rodina pro ni, stejně jak pro Winchestery, byla přednější.
--------
A konečně přišla řada i na ten kostel, který si Sam nechtěl nechat ujít, věřil, že tam bude nějaká práce.
(Pozn.autora: No, práce tam byla, ale pro bratry ne. Málem se to skončilo velkým fiaskem. Ale pojďme si to objasnit).
Bratři ke kostelíku dojeli v dobu, kdy se začalo stmívat. Postarší duchovní právě zamykal dveře kostela, což bratry trochu zaskočilo ….. mysleli si, že tam nikoho nezastihnou a dovnitř se v tichosti vloupají, vyřeší případ a odjedou. Teď na sebe koukali …… Sam už vymýšlel teorii o památkářích nebo velice zbožných cestovatelích, naštěstí Dean si pamatoval z dětství, že v kostele se nemá lhát, tak to řekl po pravdě, „jsme lovci duchů,“ a kupodivu to fungovalo, získali si farářovu náklonnost (cenil si pravdomluvnosti, byť byla jakkoliv podivná) a dozvěděli se pár užitečných informací.
„Noc co noc jsou z kostela slyšet divné zvuky – škrábání, pištění, šustění, hýkání a do toho rámusu cinká zvon. Lidé se pomalu bojí chodit i ve dne do kostela a večer už vůbec ne. A jaké to dříve bývaly bohoslužby při západu slunce! Ještě dlouho do noci se nesly nádherné chorály, které lákaly poutníky ze širokého okolí. V posledním roce tato tradice upadala, věřících v kostele je stále méně a méně a tím je zákonitě  méně peněz a ochotných rukou na opravu,“ povzdechnul si na závěr duchovní a tak prosebně se na bratry zadíval, jakoby
očekával právě od nich finanční pomoc. Sam nesměle natáhnul ruku pro klíč …. oba počkali,  
až se farář ztratí za první zátočinou, pak vstoupili dovnitř.
-------
„Ty brácho, víš, co je mně divné??“
„To teda nevím ……. hovoř.“
„Že to šlo tak hladce, to nemá strach, že jsme vykradači kostelů, co když zavolá šerifa??“
Dean se zastavil: „Myslím, že toho se bát nemusíme, rozhlídni se kolem sebe,“ několikrát zakroužil baterkou, „už chápu tu jeho poznámku o penězích. A za druhé ….,“ udělal malou pomlku, „určitě věří, že mu tu jeho farnost zachráníme.“
Sam začal také brázdit baterkou po oprýskaných stěnách …… úplně obyčejná výzdoba, nic honosného, jen všude plno živých omamně vonících květin. Po několika námitkách o starých, cenných relikviích (které mu Dean obratem vyvrátil), dal nakonec bratrovi za pravdu. Oba si sedli do první lavice a čekali. Strašidelný rachot na sebe nenechal dlouho čekat.
V rohu se něco pohnulo, ve světle zapadajícího slunce se mihnul stín. Dean se usmál, už  nějakou chvíli měl podezření, kdo jsou ta strašidla a teď se mu to potvrdilo, ale jeho bratr, zapálený do boje, bohužel ne …..
„Já toho hnusnýho hajzla hned sejmu,“ zasyčel Sam a než mu v tom mohl Dean zabránit …… ozvala se dunivá rána …..a až se setkaly dva kužely světla na tom místě …..byl to jen obrovský ježek. Sam zablekotal něco jako, „mrzí mě to …… to jsem nechtěl.“
(Pozn. autora: Na noc se do zvonice slétávali holubi a v zákoutí kostela hledala útočiště různá drobná zvířata. Nic neobvyklého, když uvážíme v jakém stavu kostel byl).
„Můžeš se omluvit ještě té teplé kalužině krve, magore zbrklej“ zavrčel Dean, „a pojď pryč, než ty ubohý stvořeníčka zlikviduješ všechny,“ ještě prohodil nějakou peprnou nadávku na Samovu adresu a zamknul dveře. Čekal v Impale, až Sam zakope svojí oběť a kdyby mu ježka nebylo líto, asi by se rozesmál, ale teď měl chuť dát bratrovi přes hubu, svrběla ho pěst.
Ve vesnici vyhledali faráře a vysvětlili mu, v čem je problém, se kterým si musí poradit sám a zapojit do toho i své „ovečky“. Žádná strašidla v tom roli nehrají a je to jen a jen o těch penězích a dobré vůli pomoci.  Padla i otázka, proč on a jeho farníci nevzali nejprve v úvahu tohle vysvětlení?  Jasně!! Jednodušší bylo prohlásit toto místo za strašidelné a bude o to více zajímavější, ale opak byl pravdou. A třeba to bylo úmyslné, v podobě lidské zloby, pomsty ….. mnohokrát se o tom bratři přesvědčili. Lidé, ti jsou nevyzpytatelní, krouží kolem jako supové, jsou mnohem podlejší než démoni, ti se se svými úmysly netají. No, a kde je pravda v tomto případě, to nehodlali bratři řešit, svůj úkol si splnili.

Proč právě já?
Zprávy z celého světa byly opravdu apokalyptické. Živly ničily města, zabíjely lidi, devastovaly přírodu, některé televizní i rozhlasové stanice už přestaly vysílat. Bylo to stále častěji a ve větším měřítku. Jen Bobbyho dům ty katastrofy obkroužily (a pěkně v uctivé vzdálenosti) ….. jakoby měly respekt před jediným člověkem, který měl tohle všechno zastavit.
Dean už to nemohl poslouchat, natož se na to dívat, beze slova vypnul televizi a odešel ven.
Ten den nebylo slunečno, právě naopak.  I to počasí bylo asi již ovlivněno blížícím se koncem světa, často pršelo a citelně se ochladilo, na toto roční období nezvykle …… byl vrchol léta.
……..
„Kruci …… Castieli …… tohle mi nedělej!! Kolikrát jsem ti to už říkal!!! Jestli druhým nevadí, že jim funíš do zad, tak mě ano, rozumíš?? Jsem se tak leknul, málem jsem si …..“
„Co??“
„Ale nic …… co chceš, hovoř!?“ vyštěkl Dean.
„Den zúčtování se blíží a Gorat …….“
„Gorat???“ skočil mu do řeči Dean, „kdo to kurva je? Zase nějakej zasranej démon??“
„Néé,“ Castiel pohoršen Deanovou mluvou, „je to jeden z andělů, kterým Bůh svěřil starost o svět, jeho …….,“ zarazil se, nemohl si vzpomenout, jak jen to ti lidé říkají.
„Jeho pravá ruka,“ dokončil Dean suše, nehodlal se omlouvat, poslední dobou anděly a

démony „strkal do jednoho pytle“. A Castiel mu stejně k omluvě nedal příležitost, navázal
přesně tam, kde přestal.
„…… a Gorat mě poslal, chce se ujistit, že jsi připraven na svoji úlohu.“
„Aha!!“ zamračil se Dean, „jinak by ses neobtěžoval zaskočit a poklábosit s kámošem, co?? Jen když tam nahoře potřebují poslíčka!! Víš ty co, ty opeřený ….. ,“okamžitě se mu v  hlavě honily myšlenky, k čemu by anděla přirovnal, „…. poskoku!!  To nepřijde líto, ale nasere.“
Castiel na tu jeho „kousavou“ poznámku vůbec nereagoval a pokračoval jako podle „nalinkovaného“ scénáře.
„Náš Pán věděl co Sam udělá. A stejně tak věděl, že jsi silný a nezlomíš se, co jeden bratr pokazil, druhý napraví. Chápeš, že vedl všechny vaše kroky ….. kroky a mysl Sama, když tě zachránil na poslední chvíli před tou kletbou, před Warrickem a potom zase a znovu a znovu …..  všechno to bylo cílené, naplánované. Bůh to nechal dojít až do krajnosti, ale nikdy by tě nenechal zemřít, když si tě vyvolil,“ Deanovy zelené oči se rozšiřovaly údivem s každým andělovým slovem, „všechno to byly zkoušky, bolest fyzická i duševní …..“
Ten konec ho dorazil a údiv vystřídala zloba: „Tak zkoušky jo? Co vydržím?“ Dean si zhnuseně odplivnul, „jdi do háje s těma kecama, jděte do háje všichni!! Bůh to přece může zastavit, mohl  to zastavit …… kdykoliv!! Stačilo jen lusknout prsty!“
Castiel nic, ani souhlas/nesouhlas, z jeho kamenné tváře se nedalo nic vyčíst.
„Ne, svět je plný zla, nenávisti, už bylo načase nechat lidi trochu „vydusit“,“ poslední slovo vykouzlilo Deanovi na tváři ironický úsměv ….. ten výraz slyšel anděl od něho a kupodivu si ho i zapamatoval a dobře použil v kontextu, „ale padnout svět nenechá, proto jsi tady ty a v ten správný okamžik tomu uděláš přítrž, tak ho nezklameš a necouvneš!!“
„A co když už nechci nastavovat krk a kůži za někoho jiného, dělám to celý život a teď, když jsem našel nový smysl života ……. PROČ PRÁVĚ JÁ????“  
„Nechceš to udělat!?“ Castielův hlas zazněl výhružně.
„To si piš, kdo by se taky do toho hrnul ….. ne, ne počkej, „viděl v Castielových očích záblesk zlosti, „slíbil jsem to a já svému slovu dostojím. Asi jsem se špatně vyjádřil. Ale nechci se znovu obětovat pro nic.“
„Pro nic??? Tak tohle je pro tebe nic!!  Záchrana světa!!“ Castiel zrudnul jako krocan.
„Už jsem to jednou udělal a co z toho vzešlo? Zatímco jsem byl v pekle tam dole,“ palcem Dean naznačil směr, „Sam mezitím úspěšně rozpoutal peklo na zemi.“
„Tohle nemůžeš srovnávat!! Tehdy to byla tvoje volba, všechno jen pro jednoho člověka. (znělo to pohrdavě)  Ale teď se jedná o bytí celého lidstva!!“
„Já vím, sakra …… nemusíš mi to pořád připomínat,“ ta slova o obětování se pro bratra přešel bez jakékoliv poznámky, „raději mně řekni, kdy a kde to bude ….. abych to už měl za sebou,“ to poslední zašeptal Dean pro sebe.
„Nevím, ale poznáš to.“
„A jak??“
„Nevím, ale měj na paměti, že to musíš udělat sám.“
„To já přece vím,“ mávnul Dean rukou.
„Ty mě neposloucháš!! Když říkám sám, tak sám,“ podíval se mu chladně do zelených očí, „už rozumíš???“
Deanovi se nelíbil jeho panovačný tón, který se během jejich rozhovoru stupňoval, hrál si snad na „pána světa“?? Kde zůstala jeho andělská pokora?? Ale pochopil, jak to anděl myslel, cítil jak se uvnitř „rozklepal“, nechtěl to však dát znát a pokusil se o humorný podtext.
„Takže žádná záloha, žádná pomoc …… že by mi malinko Sam podržel Lucifera za nohu, kdyby chtěl utéct!!“ Castiel zcela vážně zakroutil hlavou, on v tom humor neslyšel, „a Sam se tak těšil, že bude při tom, jak napravuju to, co on zpackal.“
Zase žádná reakce …… Dean mávnul rukou, zamručel něco jako, „to je ale suchar, blbej anděl, to je každej anděl takovej suchar??“ A chtěl již odejít, ale Castiel jakoby mu viděl do duše.
„Máš strach??“
„Mám a jaký …… že to nedokážu.“
„Všichni věříme, že ano, teď máš tu správnou motivaci, abys to dotáhnul do konce.“
Dean zprvu nechápal, ale pak mu to došlo, přiskočil ke Castielovi, přitisknul ho ke zdi, ze zelených očí mu létaly blesky.
„Tak vy jste využili Jo k tomu, abych necouvnul??“ zakroutil nevěřícně hlavou, „tím chceš říct, že to bylo všechno zmanipulované??“
Byly to dlouhé, velice dlouhé vteřiny co takhle proti sobě stáli. Castiel se vůbec nebránil a jemu stačilo tak málo, aby se vymanil z jeho sevření, ale čekal až Dean sám povolí stisk.
„Nééé, nevěřím, Bůh může všechno, ale jedno ne, ovládnout lidský cit, lásku ….. bylo to opravdové, cítím to, vím to,“ Dean přesvědčoval sám sebe, že to, co prožíval s Jo nebylo vyumělkované a živý důkaz jejich lásky nosila Jo pod srdcem ….. to snad žádný klam nebyl!!
I přesto ho zaplavila vlna pochybností a zoufalství ….. pustil anděla a o krok couvnul.
Castiel stál se vzpřímenou hlavou, on nechápal jeho rozhořčení, on tyto lidské pocity neznal.
Náhle zahřmělo, Castiel zmizel. Dean se rozhlížel kolem dokola …… nerozhodně rozhodil rukama, co má teď dělat, ten trouba anděl si zmizí bez jediného slůvka ….. jen se zbytečně naštval, prohodil nějakou nadávku, otočil se k domu.
Znovu se zablesklo, Castiel tam stál, ale nějaký jiný, se sklopenou hlavou, vyzařovala z něho zase ta andělská pokora.
„Bůh mě přísně potrestal za to, co jsem řekl, poslal jednoho ze svých archandělů ..... zbičoval mě …… to za mou aroganci, povýšenost.“
Dean obešel Castiela kolem dokola a prohlížel si ho.
„Jestli hledáš nějaké stopy po bičování, žádné neuvidíš, má lidská schránka neutrpěla. Věř mi, nikdy si nepřej rozhněvat Boha ……. boží bič v rukou archanděla je mocná zbraň, nikam se před ním neschováš, všude si tě najde.“
„A to tě jako z toho těla vytáhli, zmlátili a zase dali zpátky??“ nedalo to Deanovi, byl zvědavý.
„Ono to tak jednoduché není, ale v podstatě máš pravdu,“ zahanbeně přitakal Castiel.
„Tak to je hustý!! Nechtěl bych být v tvojí kůži, ale ty vlastně žádnou kůži nemáš a tu co máš, je jen vypůjčená a nemůže být poškozená, což je na jednu stranu dobrý a …….,“ a rozváděl by svoji teorii dál a dál, naštěstí ho Castiel zarazil gestem ruky, jako když zastavuje auto.
„Slyš Boží poselství: „Věř svým citům, svému srdci, neztrácej víru, jen tak můžeš porazit zlo“.“
Dean zvážněl a chtěl (opravdu chtěl) přemýšlet, jak mu ten vzkaz pomůže v boji. Dlouho mu to nevydrželo, protože Castiel to nevinnou otázkou obrátil opět ve frašku.
„Už budu muset jít, ale můžeš mi ještě něco říct?“
„Jasně hovoř, jsem jedno ucho.“
„Co je to hustý, co je být suchar a že jsi jedno ucho??“
Místo odpovědi se Dean hlasitě a od srdce rozesmál.

Jsem nadšená, že je tu další pokračování. Ale přečtu si to až toho bude víc, protože pauzy jsou moc dlouhé (to není výčitka!), takže pak už zase nevím co bylo. Jinak jsem tuto povídku četla už několikrát (před časem ), a to o něčem vypovídá Díky a pokračuj

tesim sa ze tu pribudol dalsi kusok a som zvedava na dalsie pokracovanie

Děkuji moc za pochvalu a za přízeň. A už se blížíme do finále, prozatím první část. Snad se bude líbit a hlavně zpříjemní tohle hrozné vedro, které panuje i teď večer venku.

Poslední boj – 1.část
Počasí se umoudřilo, tedy pokud se tak dalo nazvat to, že konečně přestalo pršet a vysvitlo slunce. Hned se lépe dýchalo, všechno se zdálo veselejší. Jen Dean věděl, že je to pouze relativní ….. pouze „klid před bouří“. Jak dříve cítil v kostech každou změnu počasí i to jak poslední dobou byl jeho barometr naruby, nyní už selhal v plné míře …… necítil uvnitř sebe nic, nic ….. jen prázdno. A právě proto mu bylo jasné, že tohle je ten signál, výzva k boji a ten druhý signál, místo kde se má utkat s Luciferem, na sebe určitě nenechá dlouho čekat.
--------
Ten večer stál Dean u otevřeného okna (byl opravdu vlahý teplý vzduch), hlavu opřenou o rám, díval se do tmavnoucí dáli. Ani nepostřehnul, jak se k němu potají přikradla jeho žena, přitisknul ji k sobě. Byl rád, že se už šeřilo, Jo alespoň neviděla jeho ztrápený, smutný obličej. Tak tam nehnutě a beze slova stáli, než je vyrušil Sam, že si potřebuje s bratrem promluvit.
Jo odešla, Sam otevřel dvě piva, postavil se také oknu a zíral společně s Deanem do tmy, oba se zaobírali svými myšlenkami. A i když Dean hleděl stále upjatě do té černé noci, nemohl si
nevšimnout, že se Sam po chvíli začal usmívat.
„Je něco k smíchu? Poděl se s třídou,“ vybídnul ho.
„Víš, přehrával jsem si v hlavě, čím jsme si za poslední rok prošli a …..,“ zarazil se, opravdu vůbec nechápal, že právě tahle nepříjemná část mu utkvěla v mysli, byly to přece ty nejhorší okamžiky v jeho životě a ještě mu to přišlo směšné. Doufal, že nebude muset rozvádět dále tohle téma, ale jeho bratr nebyl stejného názoru, co bylo jednou „nakousnuté“……
„A co??“
Sam velice zvolna pokračoval, „….. a nějak se mi tam připletlo, jak jsi sprostě nadával …..“
„A to je nějaká novina?“ přerušil ho Dean, „nadávám přece často,“ a zadíval se znovu do tmy.
Ale to by nesměl být Sam tak hlasitě nervozní …… jak si oddechnul ..… Dean se na něho proto zpytavě podíval, „nebo byla nějaká zvláštní příležitost?“
Tak přece se k tomu trapasu Sam vlastním přičiněním propracoval. Cítil, jak zrudnul, nejraději by se stal součástí té černoty tam venku, ale už se nedalo vycouvat, protože Dean by to z něho stejně „vypáčil“, tak polohlasem šeptnul, „jak jsme tě umývali, čistili zuby a …..“
„Dost,“ zarazil ho opět Dean, „do nějakých podrobností chodit nemusíš,“ a nesouhlasně zavrtěl hlavou ….. nechtěl nebo si to opravdu nepamatoval?
A aby nakonec nedošlo k nějaké trapné situaci, změnil téma: „Ale proto jsi nepřišel, abys mi to připomínal, tak se vymáčkni, co máš na srdci?“
„No…..,“ Sam byl rád, že to Dean vzal tak s nadhledem, spadnul mu „kámen ze srdce“, ale stejně nevěděl, jak do toho, proč opravdu chtěl s bratrem mluvit ….. pro začátek upil lehce piva, „jsem tvůj bratr a ……“
„A to hodně dlouho,“ přerušil ho Dean.
Sam protočil oči, chtěl ho nazvat tím „hovězím dobytkem“ na tři písmena, mírně zrudnul.
„Ááá, je to něco intimního,“ Dean to pochopil po svém, „Alex?? Hovoř, obrátil ses na toho správného člověka a neboj ….. hrob je proti mně kecálek.“
„No to určitě,“ kysele se zašklebil Sam, „od tebe už žádnou radu v tomto směru nechci, poradím si sám.“
„To rád slyším Sammy …..ono už ti taky nic jiného nezbyde,“ pousmál se Dean, loknul si piva.
„Tak právě o tomhle s tebou chci mluvit. Máš ženu a brzy se vám narodí dítě, máš Bobbyho, přátele …… máš mě,“ Sama rozčilovalo, že Dean je poslední dobou tak klidný, vyrovnaný, všechno zlehčuje, což také hned potvrdil.
„Já vím, měl jsem už dávno odejít, hodně daleko a zahrabat se hluboko pod zem.“
„To jako vážně??“ Sam polknul naprázdno, „a nemyslíš, že je jedno, kde budeš? Démoni využijí Jo, Ellen a Bobbyho proti nám, proti tobě,“ začínalo to v něm vřít, „něco ti řeknu a dobře poslouchej ….. nemusí to tak být, nemusíš do toho jít sám ….. půjdu do toho s tebou, pomůžu ti, společně to zvládneme.“
Dean smutně pokývnul hlavou, objal Sama, aby neviděl slzy, které se mu draly do očí.
„Běž spát Sammy, uklidím ten náš bordel (myslel ty dvě láhve od piva) a jdu také.“
Sam ke svému údivu dál nic nenamítal a poslušně odkráčel do podkroví, počínající rozrušení opadlo ….. pomohlo Deanovo objetí a jeho uklidňující hlas.
Ale úklid byla jen záminka, proč chtěl být Dean sám. Po celou dobu, co stál u okna, pozoroval stále jasnější a jasnější černofialovou záři daleko na obzoru. Bylo to fascinující, přitahující. A bylo s podivem, že ani Jo, ani Sam ji neviděli nebo ….. nebyla určena pro ně, proto ji vidět nemohli.
--------
Samovi se zdálo, že slyší zvuk odjíždějící Impaly …. proč by ale uprostřed noci Dean někam jezdil? Otočil se na druhou stranu a ……. ne, nemohl usnout, seběhnul dolu do kuchyně, aby se přesvědčil. Vykouknul z okna – Impala stála na svém místě, Deanova kožená bunda na věšáku, pod ní jeho batoh se zbraněmi ….. všechno se zdálo být v pořádku, tak proč měl Sam pocit, že není? Až když míjel stůl, se mu potvrdilo, že sen nebyl sen, ale skutečnost. Na stole ležel bratrův amulet, stříbrný prsten, náramek, klíčky od auta (nebyla to tedy Impala) a
pětačtyřicítka sloužila jako těžítko přeloženého papíru. Sam ho se zlým tušením a třesoucí
rukou otevřel.
„Je to můj boj, moje úloha, musím to udělat sám, promiň bráško. Mám tě rád. Dean.“
--------
„Co je tím směrem, Bobby??“ Sam namířil prst na ten fialovočerný jev na obzoru a ptal se sám sebe, jak to, že si předtím ničeho nevšimnul, když vedli s bratrem rozhovor?
Bobby vykouknul z okna, pak na Sama a znovu z okna: „Nevím, co máš na mysli, ale já vidím jen tmu,“ trochu naštvaným tónem, protože musel vylézt z postele a pro co?? Pro nic.
Sam si ho přeměřil pohledem „si ze mě děláš prdel nebo blbce, či co??“
„Nevím,“ opakoval znovu Bobby, nechtěl pokoušet Samovo vnitřní zlo a rozhodnul se, že bude hrát tu jeho podivnou noční hru, „podej mapu.“
Sam roztáhnul na stole mapu, po chvilce zapíchnul prst do jednoho místa.
„Podle mých odhadů to vychází odsud, ale nic tady není zakresleno,“ podíval se zpytavě na staršího lovce.
„Počkej, nech mě přemýšlet,“ Bobby si prohrábnul vlasy, „napadá mě jediná možnost, někde tam je starý, dávno opuštěný lom na polodrahokamy. S trochou štěstí se tam i dnes dají najít drobné krystalky vzácných kamenů, ale hluboko pod zemí prý jsou ještě veliká ložiska zvláště smaragdů, která střeží samotný ďábel …… ber to všechno s rezervou, jsou to jen babské povídačky.“
Sam mlčel, přemýšlel ….. rázem pochopil.
„Lom?? Je to lom Bobby?? No jasně!! Víš co to říkáš?? Žádný kostel, klášter nebo hřbitov, ale otevřený prostor, aby bylo vidět široko daleko vítězství nebo prohra jednoho či druhého. Lepší místo k poslednímu boji si Lucifer nemohl vybrat. Smaragdový lom …… to je teda ironie osudu,“ Bobby nechápavě pokrčil rameny, tak Sam pokračoval ve snaze, že mu to dojde.
„Víš jakou barvu očí má Dean?“
„No jasně, však jsem vás vychovával dost dlouho, jsou zelené jako smarag ……,“ Bobby nedořeknul, plácnul se do čela, „to mě poser, ani ve snu by mě tohle nenapadlo, parchant jeden!!“ už věřil, že Sam nemá žádné halucinace ohledně té záře ve tmě, bojoval sám se sebou, aby nerozmlátil první věc po ruce …… zvítězil chladný rozum (zatím).
„Ale my máme výhodu, Dean se tady moc nevyzná, musí podle mapy, můžeme tam být i dřív než on, obhlídnout to a pak zaútočit ze zálohy,“Sam se nehnul, jen zíral do té záře na obzoru, „co stojíš, když vítězství je tak blízko, budeme tři na jednoho …… dělej, jedeme!“ pobídnul ho Bobby a ohlížel se po svém batohu.
„Ne Bobby, on už tam dávno je, nepotřebuje mapu, je to jako magnet, přitahuje ho Lucifer a ty smaragdy, jakoby s těmi kameny byl spjat,“ a podal zkoprnělému Bobbymu bratrův dopis.
„A to v tom bratra necháš samotného? Už ti zase „hrabe“?“ Bobby se neovládnul, rozpřáhnul se a vší silou praštil pěstí do stolu a další rána pravděpodobně směřovala na Samovu tvář …. on pohotově zachytil jeho ruku.
„Přestaň Bobby, prosím ……. není to tak, jak si myslíš …… poslouchej,“ zatlačil staršího lovce do židle, který i přes neustálé reptání byl opravdu zvědavý na Samovu obhajobu.
„Ten boj už začal …… podívej,“ otočil se znovu k oknu, „no vlastně …..,“ uvědomil si, že Bobby venku nic nevidí, „každou chvíli odtud vytryskne fialovočerný ohňostroj, to má navrch Lucifer ….. teď, teď je ta záře více zelená, to vyhrává Dean, věř mi Bobby, vím, že to tak je,“ nadšeně Sam, trochu se rozohnil ….Bobby mu raději dal za pravdu, aby nenastal problém, ale Sam už docela dobře zvládal techniku sebeovládání, klidně, ale smutně pokračoval.
„Všechno, co měl kdy rád, tady nechal, vzal si i jiné auto, jakoby čekal, že Lucifer rozmetá nejen jeho, ale i celé okolí na kousky. A všechny, které miloval ……“
„Tak nevím, jakými zbraněmi bojuje?“ nečekaná Bobbyho otázka byla zcela na místě.
„Myslím, že to nebude vyloženě fyzický boj, ale kdo z těch dvou má větší vnitřní sílu, respektive jak silný bude Dean, prototě Lucifer se ho bude jistě nejprve chtít zlomit duševně a pak,“ Sam si povzdechnul, „ani nechci domyslet, jaké mučení si pro něj nachystal,“ přivřel bolestně oči, až mu z nich téměř vytryskly slzy, setrval tak několik vteřin, pak si přejel tvář dlaní a pokračoval v té přerušené větě, „ …… a všechny, které miloval, opustil beze slova rozloučení, nechtěl žádné srdcervoucí scény ….. zase se obětoval, jak tohle vysvětlím Jo,“při té svojí samomluvě se díval stále na ten barevný jev, najednou se prudce otočil.
„Máš pravdu! Musí Luciferovi čelit jen on sám? Jedu tam a jen já sám,“ Sam posunkem naznačil, aby Bobby svoji bundu zase pověsil na věšák, „já jsem to všechno způsobil, měl bych být součástí toho boje taky!! A tu mapu budu potřebovat, mě to nevolá, ale vím na sto procent, že to je to správné místo a možná ….,“významně se odmlčel, „…… možná si pohraji s osudem,“ Bobby nechápal, ale poslechnul, opřel se o stůl a čekal, co tím chtěl Sam říci.
„Vím, že to bude znít šíleně, ale mám takovou teorii. Místo je skryté každému obyčejnému smrtelníku ….. to bychom už o tom něco slyšeli ve zprávách ….. a že bych já najednou patřil mezi vyvolené? Proč mi naráz „spadly klapky“ z očí? Možná je to tou mojí démonskou krví a že to já jsem Lucifera vypustil, strachem o Deana a …..“
„A nebo si s tebou ten ďábel jen hraje a chce abys přihlížel, jak ti nejprve zabije bratra, potom tebe a pak zničí celý svět,“ suše konstatoval Bobby.
Sam se zamračil, tahle varianta ho nenapadla a znělo to celkem logicky, ale chtěl dokončit myšlenku, ať už byla sebevíc šílená.
„Nebo to je popostrčení od někoho úplně jiného,“ a podíval se směrem nahoru, „abych napravil tu svoji chybu,“ Bobby také zvednul oči, tak tohle zase nenapadlo jeho, že by v tom mohl mít „prsty“ ten nejvyšší …… trochu bázlivě se schoulil do sebe.
„To už je jedno …… kdo nebo co způsobilo, že vidím neviditelné. Ale pokud mám pravdu já, využiju moment překvapení a pokusím se Deanovi pomoct. Asi se mu nebude líbit to, co udělám, ale musím v sobě probudit toho spícího démona …. neboj Bobby, už vím, jak na to,“ uklidňoval Sam staršího lovce, když viděl v jeho očích paniku, „Dean představuje dobro a já zlo ….. mohli bychom Lucifera zvládnout ……. společně jsme vždy byli silní,“ vzal svůj batoh, vyšel ze dveří a ještě polohlasem dodal, „snad nebude příliš pozdě.“

Tak a jsme u konce, ale nejprve mi dovolte malé zamyšlení, teorii. Když bych si měla vybrat, ukončení seriálu, tak třetí řadou, na vrcholu slávy. Dean zemřel a pak kratičký přestřih (po několika letech). Sam v obleku, v ruce diplom, před třemi náhrobky – John, Mary, Dean. Stojí u toho posledního a říká, „bráško, udělal jsem to, co sis vždy přál, dokončil jsem školu, mám rodinu, normální život,“ a z oka mu stéká slza. V povzdálí je Impala o kterou se opírá mladá žena s chlapcem v náručí. A dál už nic.
Nicméně seriál pokračoval k mé radosti, protože mě to přivedlo k napsání této povídky. Pak někde byla zmínka, že měl skončit pátou řadou. Protože bylo řečeno, že Dean je předurčen k záchraně lidstva, měla jsem takovou představu o zakončení. Jaké překvapení na konci, že tou zásadní postavou byl nakonec Sam. A Deanova úloha v zastavení apokalypsy? Svojí přítomností (a nesmí se opomenout Impala) dokázal Sama přimět, aby na několik vteřin ovládnul Lucifera, takže ve výsledku nějakou zásluhu měl. Nakonec jsem ráda za tento závěr, byl dost vzdálený té mé představě, alespoň ji můžu klidně použít ve své povídce. Tak tedy níže, prosím, čtěte.


Poslední boj – 2.část
Dean opravdu nepotřeboval žádné ukazatele směru nebo mapu …. na každé křižovatce zcela automaticky odbočil správně, jel prostě tou nejkratší cestou, až se sám divil. Před velkou, oprýskanou a zašlou cedulí „Vstup zakázán“ zastavil a vystoupil. Dlaní otřel zbývající nápis.
„No, do hajzlu, to je teda ironie osudu,“ zaklel, když zjistil, co je to za místo (stejně jako Sam pochopil, proč ho Lucifer vybral), „vždycky jsem chtěl nějakej zelenej kamínek pro štěstí, no teď v tý tmě asi najdu kulový,“ pokrčil rameny (neztrácel humor – zatím) a vydal se s rukama v kapsách za tou černofialovou září, která vycházela z nitra lomu. Šel naprosto uvolněně, netížily ho žádné zbraně (bylo jasné, že tady s nimi nic nezmůže) a bez obav, že na každém rohu bude číhat démon ….. tohle bylo jen mezi ním a Luciferem.
------
Až na samém dně lomu stála postava ve tmavě fialovém obleku a jak Dean přicházel blíže a blíže, zjišťoval, že jeho košile s vázankou byly stejné barvy, dokonce i polobotky (o ponožkách už vůbec nepochyboval) …… až měl na jazyku otázku, zda i spodní prádlo (pokud nějaké má) je v téže barvě. Lucifera si Dean představoval jako starého, vychrtlého, vráščitého démona v nějaké kápi nebo naopak obrovitého svalovce oděného jen do půl těla …… a ne takového štíhlého elegána, jako vystřiženého z módního žurnálu …. neudržel se a pochvalně hvízdnul. Pán pekel byl opravdu pohledný muž a asi tak ve stejném věku jako jeho sok. Černé vlasy „ulízané“dozadu, jeho tvář byla však nezdravě až smrtelně bledá, vynikaly tak tmavé hluboké oči a jasně červené rty. Stáli proti sobě beze slova, jen se vzájemně pozorovali. První to (jak jinak) nevydržel Dean, přikročil blíže.
„Tak jsem tady …. skončeme to jednou provždy,“ řekl to velice odhodlaně, ale ve skutečnosti neměl vůbec představu, co má dělat. Snad uškrtit ho holýma rukama?? Už ho i svrběly dlaně.
Ale hned ten hloupý nápad zavrhnul, Lucifer by mu nedal šanci se ho jen dotknout.
„Vítej Deane ….. i já jsem na tohle setkání dlouho čekal. A máš pravdu, tohle nezkoušej.“
Lucifer nepohnul rty, neusmíval se, nemračil, tvářil se stále stejně a jakoby smutně, ale Dean
mu ke svému zděšení rozuměl každé slovo, stačilo se mu dívat do očí, vlastně ani jinam to nešlo, jeho uhrančivým černofialovým očím se nedalo odolat.
„A sakra, tohle bude těžký „oříšek““, podvědomě strčil ruce do kapes, nahmatal v lahvičce svěcenou vodu a sůl (tyhle dvě věci nosil stále pro všechny případy)….. nehodlal nic z toho použít, stejně by mu to bylo k ničemu, ale Lucifer si myslel pravý opak.
„Vážně?? Myslíš, že tohle mi ublíží? Mně??“ Kdyby se dokázal smát, asi by smíchy vybuchnul.
„To snad není možný!! Nejenže slyší mé myšlenky, on mně vidí i do kapes!! Nemůžu si ani pr….., aniž by o tom nevěděl.“
Lucifer lehce pokývnul hlavou, dával mu tím za pravdu a Dean opět pro sebe zaklel.
„Do prdele!! Nemůžu na cokoliv ani jen pomyslet! Jak to říkával Sam? Hlavně nemysli.“
Chtěl se od myšlenek oprostit …. nefungovalo to. Kolikrát se vrhal do boje bezhlavě a bezmyšlenkovitě a k výhře to stačilo, ale proti takovému protivníkovi to nebylo možné, nešlo bojovat a nemyslet. Ale jak mohl Dean vymyslet nějakou strategii, když mu Lucifer viděl do hlavy?? Bylo to k vzteku!! Okamžitě si vzpomněl na ten svůj příchod. Démon si zcela jistě přečetl v jeho hlavě i tu nevyřčenou otázku o barvě svého spodního prádla. Trochu trapas, když teď zjistil, že před ním své myšlenky neutají ….. přesto se neudržel a zasmál se a bylo
mu jedno, že Lucifer věděl čemu se směje.
(Pozn.autora: A celý další rozhovor byl veden bez jediného slova, ale oba si rozuměli, to co Lucifer chtěl Deanovi sdělit, sdělil telepaticky do jeho mysli …..ani Dean nemusel mluvit, jakoby měl pána pekel ve své hlavě).
-------
„Udivuje mě, že si takovou obyčejnou pozemskou nicku vybral Bůh k tomu velkému úkolu.“
„Taky se tomu občas divím, je tolik jiných lidí na světě, ale když už ten Černej Petr zůstal u mě, nějak se s tím poperu,“ pokrčil Dean rameny, přijal ten bezeslovný dialog, stejně nemohl nic ovlivnit, cokoliv ho napadlo, protivník to okamžitě věděl, mohl jenom dát více průchod svým grimasám a gestikulacím, které by každého druhého vytočily, ale Lucifera? Nikoliv.
„A víš nad čím jsem poslední dobou přemýšlel? Jako mocný tvor můžeš jedním pohybem prstu zničit cokoliv se ti zamane, možná i půl planety, tak jak tě může zastavit jeden člověk??
Mrknutím oka mě smeteš z povrchu zemského a máš cestu volnou, já nemám šanci, abych tě zadržel ….. ale myslím, že už jsem to pochopil,“ v démonově tváři jakoby se objevil záblesk zájmu, „je to jako hra - všechno nebo nic, kdo z koho, hop anebo trop….,“ nadále však Lucifer beze změny, nechytal se, buď nevěděl o co jde nebo byl opravdu tak silný a nedal na sobě nic znát, tak těch slovních hříček Dean nechal, „dobrá, takže znovu a lépe“.
„To nebylo přesné, ne hra, ale zkouška. Bůh si mě vybral jako zástupce lidí, mám v rukou jejich osud. Když mě jakýmkoliv způsobem zlomíš a já se ti dobrovolně podvolím, pohraješ si se světem podle libosti a mojí vinou půjde svět do kytek nebo se přeze mě nedostaneš, tak …..tak pomažeš zpátky tam dolu,“ Deanovi se rozehrál na tváři úsměv, „a můžeš na to vzít jed, že neustoupím ….. nikdy!!!“
Oba přestali na chvíli komunikovat, Lucifer si asi přebíral protivníkovo hrdinské gesto a Dean tak měl možnost vychrlit na démona další dávku.
„A proč jsi tak otálel? Proč jsi se do ničení Země nedal hned, když tě Sam osvobodil? Proč to naše střetnutí až teď??? Někdo ti bránil?? Zajímalo by mě, jakou taktiku zvolíš, mučení, psychický nátlak nebo oboje?? Sakra, teď bych si dal panáka,“ olíznul si rty.
„Máš příliš mnoho otázek Winchestere.“
„To víš, jsem od přírody zvídavý, ale ty nejseš vůbec sdílný.“
„Dnes mám dobrou náladu ….. odpovím ti, protože pro tebe mám slabost,“ (Dean udělal takovou grimasu jako „to je dost, čekám“).
„To co se ti stalo za minulý rok, nebyla pouhá náhoda. Trochu jsem pomohl osudu, doufal
jsem, že mám schopné démony a dokáží tě zabít. Jeden měl dost blízko, ale tvůj bratr přišel
včas. A pak ten další, ani nevím jeho jméno ….. jména jsou nepodstatná. Místo toho, aby se tě zbavil, hrál si na velkého šéfa a nic nedokázal, zapomněl s kým se pouští do křížku.“
„Osvěžím ti paměť, jmenoval se Jasper ….. chtěl zdrhnout, srab jeden …… no, dostal co si zasloužil a víš, co je na tom nejlepší? Sejmul ho taky Sam.“
Lucifer po něm šlehnul očima, že si vůbec dovoluje mu to připomenout ……pokračoval.
„Stříbrný nůž, stříbrné kulky – pchá – to platí jen na mé poddané. Například Ruby, ta také zapomněla, že jste Winchesterové. A to vaše tetování naštěstí funguje jen proti démonům, ne proti obyčejným duchům, proto tehdy ten s tou sekyrou mohl přenést svoji kletbu na tebe. Sam jakoby úplnou náhodou najde tu pověst o něm, neodoláte tomu ….mám vás hoši přečtené. Měla to být hračka, no přežil jsi ….. proč musíš mít zrovna ty za bratra takového knihomola?? Ale nakonec sis díky tomu svému pádu, který byl mimo plán, alespoň něco odnesl,“ s úšklebkem se zadíval na jeho zjizvenou, chromou levou ruku a pak se zaměřil na jeho pravé koleno.
Deanovi tam také sjely oči: „Ne, ne, jen to ne ….. o to mu právě jde, jak mě co nejrychleji srazit na kolena a tohle by mu moc práce nedalo.“
„Ano, bylo by to snadné, ale zase na druhou stranu, nebyla by to žádná zábava, musíš na ta kolena padnout sám a prosit.“
Dean se hrdě napřímil, jakože, „už jsem ti snad jasně řekl, že k tomu nikdy nedojde!!“
Smířil se také s tím, že před Luciferem neutají naprosto nic, dal myšlenkám volný průchod a v mysli se kochal vším možným a jakkoliv se snažil vyhnout intimnostem, myšlenkám na sex se svojí ženou se neubránil. Trochu se při tom červenal, ale na druhou stranu mu bylo jasné, že Lucifer těmto lidským potřebám nerozumí nebo nechce rozumět, jeho hnala pouze touha po moci, což znamená v prvé řadě zničit svého soupeře a dál se pyšně chlubil vším, co kdy na oba bratry přichystal.
„Doufám, že už jsi pochopil!! Ovládnu mysl a to i na dálku, třeba přes telefon (Dean si hned vzpomněl na Bobbyho) …… mysl lidí, démonů, Samovu ……i tu tvoji. Mohl jsem v tu chvíli být na opačném konci planety, třeba i v jiné galaxii, mnou zmanipulovaná osoba vykonala příkaz a bylo mi jedno jakým způsobem se to stane a kolik to bude stát obětí.“
„Aha, něco jako dálkové ovládání. Parchante …. zatáhnul jsi do toho našeho sporu spoustu nevinných lidí a hlavně ….hlavně všechny, na kterých mi záleží!!“ Dean si zhnuseně odplivnul.
Ale Lucifera tohle nijak nevyvedlo z míry.
„A ty noviny??? Myslíš, že by Sam byl tak hloupý a nechával je v kufru?? Tak nadějně to vypadalo, že odejdeš, rozděleni jste víc zranitelnější. Ale ty nééé, zase jsi se ukázal jako velký bratr a odpustil jsi mu. A mohl bych pokračovat ve výčtu mých dobře naplánových akcí …..“
„Které nakonec selhaly,“ dokončil Dean .
„Máš pravdu, které nakonec selhaly.“
„Jo, měl jsi docela dobré plány na mé zničení, ale už to nikdy nikdo nedotáhnul do konce a proč?“ otazníky v očích Lucifera.
„Ano, asi bych už byl dávno mrtvý, ale zachránil mě Sam nebo jsem se z toho dostal sám, ale v podstatě v tom měl prsty ještě někdo třetí, mocnější než ty, také mi zamíchal s osudem a s jeho pomocí tě porazím …… ááá, už ti to došlo, že by strach?“ jízlivě se usmál Dean, neboť se mu zdálo, že teď v očích pána pekel zahlédl zděšení, ale opravdu jen na okamžik, Lucifer ve vteřině nasadil zase svoji neutrální „masku“.
„Nech mě hádat, můj otec, že?? Zase se do toho musel plést. Je pravda, mohl jsem se tě zbavit už tolikrát, tak nevím, co tím Bůh sledoval, takhle tě nechat trpět,“ zamyslel se, „už vím, byl to účel, zkoušel tě, to on s oblibou dělá. A musím tě trochu zklamat ….. svého otce znám, tak nějak jsem s tím počítal, že bude celou dobu hatit mé plány.“
„Ani nevíš, jak přesně jsi to trefil …… zkoušky, kolik toho vydržím, jestli se s tebou můžu
měřit,“ Dean se trpce ušklíbnul, bodlo ho u srdce, při vzpomínce, čím si prošel.
„A ani teď to není jiné, nedovolí mi tě jen tak zabít, musí se ukázat, kdo z nás dvou je silnější,“ Lucifer nakrabatil čelo, „silnější jsem přece já, tak proč to zjišťovat a proč ty všechny
zkoušky? Mohl tě té bolesti ušetřit, stejně nakonec zvítězím ….. zlomím tě.“
-------
Zčistajasna si Lucifer pohrával s jedním zářivým smaragdem.
„Je nádherný, že?? Jako tvoje oči. Hodí se, že ti právě tímto kamenem rozdrásám tělo, tvé nitro a nakonec i duši, nemyslíš??“
„Nebojím se ho, nebojím se ani tebe, ty zkurvysynu.“
„Uvidíme!! Ještě budeš skuhrat, prosit, plazit se, abych ukončil to nekonečné utrpení, které tě čeká …… a pak se přidáš ke mně.“
„Nikdy, jakože se Dean Winchester jmenuji, neustoupím ….. nikdy!!!!“ zařval Dean nahlas
(přešel zase na hlasitý projev a u toho už zůstal), „a zapiš si to za uši!“
Lucifer si povzdechnul: „Vy Winchesterové, jeden mi pomohl ke svobodě a druhý……?? Druhý mě má zastavit?? To je k popukání! Ty si opravdu myslíš, že je to možné? Víš ty vůbec, kdo já jsem?“
„Pěkně namyšlenej kret ……,“ Dean spolknul ty poslední dvě slabiky, „ano, pán pekla, to ví přece každé malé dítě.“
Luciferova tvář zůstala beze změny, pouze mu zableskly oči: „I pochvalou dokážeš urazit.“
„Hmm, vidím, že mě znáš a ….. a víš, jak to myslím,“ uchechtnul se Dean, „a ty zase, když mluvíš, klesá IQ celého okolí ….. sorry, zatím jsi ani nepípnul, ale to je jedno,“ mávnul rukou, „už mě to nebaví a bolej mě nohy, budeme tady celou noc jen stát nebo budeme konečně bojovat??“
Dean už nevěděl kudy kam, ztrácel trpělivost (a to už je co říct), chtěl těmi svými hloupostmi a nesmyslnými urážkami Lucifera vyprovokovat, aby udělal nějakou chybu a odhalil tak svoji slabinu, ale on stále nic. Jen si ho měřil ledovým pohledem a nehnul ani brvou ani ústy, jakoby mu chtěl dát najevo, že není hoden slyšet jeho hlas. Názorně mu však demonstroval svoji sílu. Vyhodil polodrahokam do výše a zaměřil na něj svůj pohled. Kámen se roztříštil a jeho drobné úlomky se snášely k zemi, jako zelený, jiskřivý déšť.
„Tak co říkáš Deane? Tohle je jen kámen, ale až se bude takhle štěpit tvoje tělo …,“ úmyslně přestal, čekal na Deanovu reakci ….. nic ….. tak pokračoval, „… nedokážeš si vůbec představit, jaká „slast“ to bude,“ odezva opět žádná.
Lucifer si zprvu ničeho nevšimnul, byl tak zaujat sám sebou a jasným vítězstvím a dál „hustil“ Deanovi do hlavy, že nemá žádnou šanci vyhrát. Jako každý člověk musí mít nějakou slabinu, které nakonec podlehne. Kromě jiného mu nabídnul místo po svém boku a společnou vládu nad světem, znovu mu barvitě vylíčil, jaké utrpení ho čeká a následně i smrt, když se k němu nepřidá. V neposlední řadě zkoušel zaútočit na jeho nejslabší stránku, strach o nejbližší. Předpokládal, že tohle zabere ….. Dean nic …... teprve nyní pochopil, že veškerá jeho snaha vyšla vniveč.
(Pozn. autora: A tady nastal ten zlom. Právě na tu pýchu, sebechválu, povýšenost Lucifer doplatil. Kdysi dávno ho pro tohle svrhnul Bůh do pekla a teď měl dobře „nakročeno“ se tam zase vrátit a ani o tom nevěděl).
-------
Dean jako fascinovaný hleděl na …….. ne na, ale skrze tu zelenou mlhu, která zůstala ve vzduchu a podařilo se mu něco, s čím se Lucifer zatím u nikoho z lidí nesetkal. Naráz pochopil Castielova slova. Veškeré svoje cítění, myšlenky soustředil do místa, kam Lucifer nemohl, našel zbraň proti němu a bylo to tak prosté, stačilo jen uslyšet hlas svého srdce. Zavřel oči a všechno ostatní přišlo úplně samo, bezprostředně. Obrnil se proti démonovi, vytěsnil ho z hlavy, přestal vnímat okolí i svého protivníka, za zavřenými víčky viděl jen svoje nejbližší, vytvořili pomyslnou hradbu mezi ním a Luciferem a všichni mu svorně říkali, že to nesmí vzdát, ať je cena za vítězství jakákoliv ….. i ta nejvyšší. Dodali mu tu poslední kapku síly, kterou tak nutně potřeboval ve svém srdci najít …… teď již věděl, co má dělat a jak to má udělat. Všechen stres a napětí z něho spadlo, neměl ani náznak strachu z nadcházející bolesti a ze smrti už vůbec ne. Již byl připraven, jen se modlil, aby se to skončilo co nejdříve. A když znovu otevřel oči, usmál se. Emoce, kterým samozvaný vládce světa dal konečně průchod, se mísily v jeho tváři jedna přes druhou ….. nebyl „neprůstřelný“ ….. prohrával. Dean procedil skrze zuby, „to jsi prosral co?? ….. saláte!!“
(Pozn. autora: A to bylo jedno ze střídání dvou barevných září, které Sam viděl).
Pěkně rozběsněný démon to však nechtěl tak lehce vzdát, vztekle zasyčel, přešel na jinou taktiku – fyzickou bolest. Vyslal proti soupeři veškeré ostré předměty ve svém okolí – nářadí, dřevo, sklo a zelené kameny, jejichž hrany byly ostřejší než břitva …..a to všechno jen pouhou myšlenkou. Dean se nesnažil uhýbat ….. nechtěl a nebylo ani kam …. jakoby se proti němu obrátil svými špičatými vrcholky hustý les. Teď už najisto věděl, že to nepřežije, ale také byl pevně rozhodnut necouvnout a bojovat až do konce. V tu chvíli se cítil tak lehce, uvolněně, v hlavě mu jako film probíhaly ty nejkrásnější a nejšťastnější okamžiky svého života, co kdy dokázal (i zkazil). A Lucifera rozzuřovalo čím dál víc, že už byl jen pouhým „divákem“ bez možnosti cokoliv ovlivnit, že nemohl zastavit tok Deanových myšlenek ….. myšlenek tak hlubokých, které mu právě dávaly tu obranu proti němu.
-------
Z lomu vytryskl zelený ohňostroj, v tu chvíli právě přijížděl Sam ……spěchal za tou zelenou září, která se postupně měnila na bílou. To co uviděl ho přibilo k zemi. Na jedné straně hluboký kráter, ze kterého stoupal tmavý fialový, téměř černý dým a na druhé straně …… nééé!!!! Rozběhnul se, padnul na kolena, vzal do náručí bezvládné zakrvácené bratrovo tělo, po tvářích se mu kutálely slzy …… dopadaly na Deanův obličej. Sam se je snažil hřbetem ruky setřít, ale jen rozmazal krev na bratrově čele, kdyby to bylo jindy, asi by se rozesmál, ale teď!! Myslel, že se zblázní, že se mu rozskočí hlava. Měl strach, že se v něm zase probudí zlo, bude nezvladatelný a už není nikoho, kdo by ho udržel na uzdě. Nic, jen se mu tiše řinuly slzy.
------
Dean padal k zemi, jakkoliv se to snažil ustát, už nemohl …… vzdáleně slyšel, že Lucifer zuřivě zařval (a byl to opravdu uši drásající řev). Země se začala třást, kolem něj se rozprostírala bílá záře a z ní jakoby vystupovaly průhledné paže a …… ne že by se po něm sápaly …… ale spíše se ho jen jemně dotýkaly a jakoby ho chtěly odnést z tohoto místa. A v tom zamlženém bílém závoji se najednou objevila Samova tvář. Byla to skutečnost? Klamaly ho smysly? Nevěděl. Byl to však příjemný pocit (i kdyby to byla jen představa), že ho Sammy drží v náručí …. něco stále opakoval. Nerozuměl co, pokoušel se mu tedy odezírat ze rtů, „dokázal jsi to, je po všem.“ Takže vítězství, paráda!! Tak moc mu chtěl něco říct, bylo toho ještě tolik, co mu chtěl říct, nemohl, neměl sílu, ani na úsměv, na všechno už bylo pozdě, cítil jak mu spolu s krví, která mu unikala z těla, vyprchává i život. Samova tvář byla čím dál více rozmazaná, jeho hlas se mu vzdaloval a vzdaloval …… všude se rozprostřela jasná bílá záře, která Deana vtahovala více a více, až ho pohltila celého.

Blahoželám k úspešnému zakončeniu románu
Vedome píšem románu, pretože poviedka to už dávno nie je. Rozsahom aj postupným vývojom postáv "Proč právě já?" spĺňa počet bodov potrebný na vyššiu kategóriu.
Ďakujem za niekoľko hodín príjemnej zábavy a zvlášť ďakujem za Tvoju snahu Tvoj román ukončiť. Myslím, že ostatní autori by si z Teba mohli vziať príklad.

aceras1: Díky za tvůj komentář. Ano, máš pravdu, nakonec je z toho román a jsem velice ráda, že se mi ho podařilo po tolika letech dokončit.