Dragon Kal Nosire

Jedna povídka dokončena takže vám přináším další.

Tohle je má první fantasy story, kterou jsem začal psat, před dvěma roky. Je trochu víc popisná, nežli je u me obvyklé, ale jinak se nedá. Začatek je trochu zvláštní, ale já veřím, že vás to neodradí a postupne se budete stále víc a víc nořit do světa, který jak doufám, vám přinese nové poznatky a budete držet naším hrdinův palce a budete doufat, že překonají všechny strasti a úklady a dojdou ke svému cíli, je li tedy nějaký cíl, kterého mohou dosáhnout...


Kal Dragoni Nosire

Nebe nad Crosdeanským mořem bylo temné. Vypadalo to, že se každou chvíli spustí liják, který bude několik hodin bičovat, jinak klidnou hladinu Crosdeanského moře, moře, které oddělovalo území patřící lordů Tarielovi III a území, které ovládal vévoda Kregenus III.
Grilicie, tak se jmenovala země, jejímž pánem byl právě Tarielin. Byla to obrovská plocha, kde nebyla nouze o pastviny, louky, překrásné zahrady, nádherná výstavná města. Jediné, co jinak prosperující zemi chybělo, bylo železo. Ačkoliv dal Tarielin hledat a kopat všude, kde se dalo, horníci našli jen velmi málo železné rudy, tak málo, že téměř ani nestačila na vytvoření brnění.
Naproti tomu Sigerie, kde vládl Kregenus měla železné rudy habaděj, tak hodně, že z ní stavěli všechno možné. Bohužel zase neměli téměř žádnou úrodnou půdu, a lid proto často hladověl a často se bouřil.
Proto jejich pradědečkové uzavřeli mezi sebou dohodu o výměnném obchodu. Grilicie bude dodávat obilí a Sigerie bude na oplátku dodávat železo.
Tak to také chodilo po pětaosmdesát let. Jenže tento rok postihly Grilicii nejprve silné povodně a vzápětí strašlivé sucho, které zničilo většinu úrody.
To, co zbylo, stačilo sotva k nakrmení několikatisícového národa Grilicie, ale den výměnného obchodu se blížil a Lord Tarielin si lámal hlavu, jak to udělat, aby Sigerii nemusel nic dávat.


Kapitola 1

Ve velkém prostorném hradu, kde bylo po většinu roku spíše ticho, teď vládl čilí ruch. Všude po komnatách, a že jich bylo požehnaně, pobíhali sloužící a připravovali pokoje pro vzácné hosty, kteří měli každou chvíli přijet.
Lord Tarielin dal totiž příkaz, že všichni, kdo mají nějaký titul a majetek, se musí ihned dostavit na hrad, kde bude projednávána krizová situace tohoto léta.
Všichni významní muži se obvykle těšili, až budou moci diskutovat se samotným lordem, ale při zmínce o tom, že si sebou mají vzít svůj majetek, se jim stahovala hrdla a někteří dokonce hledali cestu k uschování svého nejdražšího majetku. Jenže zbrojnoši jim nedali sebemenší šanci. Co nenašli oni, našel Suligus - mág, který znal kouzlo, s jehož pomocí vždy našel sebelíp uložené peníze. Není tedy pochyb o tom, že mnozí pánové, se ho všelijakými způsoby snažili sprovodit ze světa. Pochopitelně se jim to nikdy nepovedlo, jelikož Sugilus používal různá kouzla, kterými se vždy ochránil. To všechno ho sice vyčerpávalo, ale stálo to za to.
Naprostá většina pánů byla totiž tak strašně lakomá, že leckdy, když byli mimo svůj dům, přespávali u prasat, či jiných domácích zvířat. Sice byli špinaví a leckdy i poznačení, ale domů vždy odjížděli s pocitem, že opět neutratili ani jednu minci zbytečně.
A nyní by měli se svým majetkem, který tak opečovávají, jít na hrad lorda Tarielina?
Mezi soupeřící pány se pomalu, ale jistě vkrádala nejistota a strach. Chce je snad o všechen majetek okrást? Hodlá snad porušit nařízení, které vydal jeho děd a potvrdil jeho otec? Tyto a jiné mučivé otázky kolovaly mezi zděšenými pány, kteří kvůli tomu zapomněli na svojí rivalitu.
Na cestu na hrad se chystal, i když velmi nerad také baron Greberg, který byl ze všech pánů nejlakomější. Měl jen jednu jedinou dceru, ale všichni, kteří je viděli, by přísahali, že by byl raději, kdyby žádnou neměl. Jeho dcera byla totiž nejen arogantní, ale také strašně marnivá a to ho velice žralo. Měl obrovský dům, mnoho pokojů, ale neměl v nich téměř žádný nábytek, a pokud tam přece jen nějaký byl, byla tam zase hrozná zima.
Kromě něj a jeho dcery, měl ještě starou chůvu, starého nahluchlého sluhu a mladého nádeníka, kterého kdysi našel u svých dveří. Chtěl na něj poslat psi, ale pak vedle něj našel papír, který ho přinutil změnit názor. Ujal se ho a platil mu 2 stříbrňáky.
Nebyla to nijak závratná suma, ale Karik byl vděčný aspoň za něco, i když tedy za ty dva stříbrňáky si musel platit téměř vše.
Bylo mu patnáct a jako ostatní chlapci měl své sny. Jak rád by pracoval u sedláka s prasaty, s ovcemi a kozami, jako jeho přítel Lesrik. Jenže Greberg o tom nechtěl ani slyšet. Ledaže by prý našel někoho, kdo by pracoval jen za jeden jediný stříbrňák. Pochopitelně nikdo takový se nenašel.
Karik byl ve své skromné světnici, kde kromě staré rozvrzané postele, rozežraného stolku a studené podlahy, nebylo nic jiného.
Zrovna si zašíval své potrhané oblečení, když v tom zavrzaly dveře a někdo vešel dovnitř
Zvedl hlavu a zrudnul. U dveří totiž stála pánova 15 - letá dcera ve velmi jemné a pohříchu průhledné košilce, která vesměs odhalovala to, co měla naopak zakrývat.
Karikem projela vlna vzrušení. Miloval Levantis, nebo si to aspoň myslel. Vždy však považoval jen za své zbožné přání, aby ona jeho city opětovala. Vždyť on je jen chudý nádeník bez peněz a ona je dcerou nejbohatšího muže. Také mu to dávala okázala najevo. Už když byli malý, ho jen šikanovala, někdy i týrala a její otec a ten starý hluchoun jí v tom podporovali. Ačkoliv by jí měl za to všechno, co mu dělala nenávidět, všechno bylo právě naopak. Už ve dvanácti si uvědomil, že se mu moc líbí. Nebylo divu. Byla středně vysoká, husté blonďaté vlasy, krásná tvář, nádherné modré oči. Už mnoho mladíků urozeného původu usilovalo o její ruku, ale starý Greberg jí chtěl provdat za někoho, kdo má mnoho peněz, takže by se mu případné výdaje na svatbu, vrátily mnohokrát nazpět.
Teprve teď si uvědomil, že se Levantie nehýbá, upřeně ho pozoruje a tiše se chichotá.
„Co je tu k smíchu, paní?“zeptal se nakvašeně.
„Ty!“odpověděla a vzápětí vyprskla smíchy. Košilka se jí nebezpečně nadouvala a proto Karik sklonil zrak a náhle mu to došlo.
Uvědomil si, že přitom šití se zapomněl doobléct, takže téměř ukázal to, co nesměl.
Bleskurychle si natáhl potrhané katě a zrudnul ještě víc. Celé jeho tělo hořelo. Ke všemu tomu udělala Levantie několik kroků dopředu směrem k němu.
„Co chce dělat? Chce ho zase týrat? Jestli ano, dnes se nenechá, i kdyby ho to mělo stát život.“
Přistoupila až k němu a Karik si zděšeně uvědomil, že její ruka směřuje k intimnímu místu. Instinktivně od ní odskočil.
„Co to děláš?“zeptala se zlostně Levantie.
„To nemůžete,“zamumlal tiše.
„Že nemůžu?“Levantie mírně zvýšila hlas. Já dostanu všechno, co chci a momentálně si chci na to sáhnout!!“
„Vážně řekla sáhnout?“Karik zalapal po dechu.
„Já ale nejsem žádná věc, abyste si na mě mohla sahat, kdykoliv se vám zachce.“
„No a co jsi jiného?“zeptala se Levantie. Tváře jí hořely. Jestli to takhle půjde dál, brzo z ní spadne košilka a on…Raději na to přestal myslet. Kdyby je tady nachytal její otec, přišel by buď o hlavu, nebo by mu dal useknout…, což už prý několikrát udělal.
Mimoděk se otřásl.
„Proč se třeseš? Jsem snad ošklivá, že se mě bojíš dotknout?“zeptala se uraženě Levantie.
„Dotknout? Ona mu nabízí možnost dotknout se jí? V tom bude nějaký podraz.“
„Ne to samozřejmě ne. Jste velice pěkná, ale řekněte mi, proč si chcete sáhnout a proč si nezajdete dolů do města. Tam jsou určitě hezčí kluci než jsem já,“za tyhle slova by si nejraději nafackoval, ale půd sebezáchovy byl silnější.
Levantie se zřejmě uklidnila, protože řekla:“To máš pravdu. Jsou tam mnohem hezčí a ochotnější, jenže otec mi nechce dát koně a pěšky se mi tam nechce, pomysli na moje nohy.“
„To by byla opravdová tragedie,“proletělo Karikovi mimoděk hlavou.
„Pomyslete prosím na vašeho otce. Co by tomu řekl váš otec?“chytil se Karik poslední záchrany.
Levantie se zvonivě zasmála.
„Kdyby náhodou přišel, řeknu mu, že se učím poznávat muže. To přece nic nestojí.“ „Jeho nic, ale mě to bude stát hlavu,“pomyslel si Karik.
„Dost řečí, svlíkej se,“ přikázala mu.
„Nemůžeme to udělat přes oblečení?“
„Muži,“odfrkla si Levantie a pak to udělala. Přetáhla si košilku přes hlavu a nyní tu před ním stála v plné své kráse. Karik vykulil oči. Byl maximálně vzrušený a absolutně se nedokázal přinutit ke klidu.
„Tak bude to?“dupla Levantie netrpělivě nohou.
„Abys věděl, čeledíne, je tu docela zima!“
Karik polkl a udělal, co po něm chtěla.
„Páni, to je ale nádhera,“vydechla Levantie a chvilku si to prohlížela ze všech stran. Karikovi drkotaly zuby zimou i strachem, ale nepohnul se ani o píď.
Nakonec to Levantie jemně uchopila. Chvilku si s tím hrála a nakonec to pustila.
„Tak tímhle přispívají muži ke zrození. Měli pravdu.“
„Už se můžu obléknout, paní?“zeptal se roztřeseně Karik.
„Až potom, co si sáhneš.“
„Vážně můžu, paní?“
„Jsem snad lhářka?“durdila se.
„Ano můžeš. Dnes máš jedinečnou příležitost!“
Karik pomalu přistoupil. Dotknul se nejprve její tváře. Ruka se mu třásla. Poté se dotknul prsou, byly tak hebké a pak se chtěl dotknout místa, které je pro muže rájem, ale náhle se ozval výkřik. Karik vzhlédl před sebe a odskočil od Levantie.
Bylo už pozdě. Hluchoun to viděl, a i když nemohl mluvit, jeho skřeky, které vyrážel, sem museli někoho přivolat a taky že ano. Netrvalo dlouho a udýchaný Greberg se zjevil ve dveřích a jakmile zjistil důvod povyku, zaječel, sebral ze země srp a hnal se ke Karikovi, který se přitiskl ke zdi a očekával strašný konec. Byl už u něho, natahoval ruku se srpem, téměř se už Karika dotýkal, když v tom mu Levantie zcela nečekaně nastavila nohu a Greberg dopadl na zem, kde se natáhl. Srp mu vyletěl z ruky a narazil do protější zdi. Při dopadu mu z pusy vypadly drobky. Nebyly to ovšem drobky obyčejných jídel. Ne to ne. Byly to drobky něčeho, co se dávalo zvířatům. Nastalo hrobové ticho. Levantie se od svého otce zhnuseně odvrátila a Karik pomalu otevřel oči. Tohle, že je nebe? Nebe, o kterém mu vyprávěla stará chůva? Možná, že je to peklo, ale kde pak je Lucifer? Zmateně zamrkal a znovu rozevřel oči, všechno bylo jako předtím. Pak si všimnul Levantie, která tam již oblečená stála a očividně se bavila. Tázavě na ni pohlédl. Ona mu však jen ukázala rukou na jejího otce.
Karik se na něj pomalu podíval a zjistil, že je pomočený. Zrudnul a kolena se mu rozklepala. Vzrušení a strach zapříčinily, že už to nezadržel a pana Greberga pomočil. Ke svému údivu však necítil strach. Bylo mu, jako by s močí, odešel i strach, všechno co ho tížilo. Cítil se najednou volný. Usmál se na Levantii a ta mu to k jeho překvapení oplatila. Oblékl se. Nevěděl, co teď bude, ale jedno věděl jistě. Tady už skončil. Nebude rozhodně čekat, až se pomočený Greberg probudí. Procházel kolem ní, když ho jemně chytila za paži, otočila k sobě a zašeptala:“Jsem moc ráda, že jsi u nás sloužil.“
„Proč si mě zachránila?“vydralo se mu z úst dřív, než tomu mohl zabránit.
„Ani nevím, prostě jen tak,“odpověděla velmi tiše a pak ho zničehonic políbila.
„Na památku, statečný hochu. Až jednou najdeš tu správnou ženu a poznáš veškeré rozkoše, které nabízíme, nezapomeň, že žena má na víc, než na ukojení mužského chtíče a rození dětí.“
„Nezapomenu. Co teď s tebou bude?“
„Na to nehleď a běž, než se otec probudí,“nabádala ho Levantie.
Naposledy jí pohlédl do jejích nádherných očí a spatřil tam spokojenost, vzdor, ale také strach. Neměl však čas dále pátrat, jelikož se její otec pomalu zvedal. Hrubě odstrčil hluchého, seběhl po vrzajících dřevěných schodech, naskočil na nejbližšího koně a bezhlavě se vydal vstříc novému životu.
Poslední, co slyšel, byla prudká rána a následný bolestný ženský výkřik. Musel dál. Pobídl tedy koně a tryskem ujížděl z tohoto panství

Velká hodovní síň byla zaplněna do posledního místečka. Tísnilo se tam přes 300 pánů. Mnoho z nich si sebou přivedlo také své ženy, ve snaze obměkčit Lorda Tarielina. Obvykle s sebou ženy nebrali, poněvadž je považovali za nehodné zúčastnit se těchto důležitých schůzek. Dnes je však sebou vzali, pořádně je vystrojili a doufali, že jim vévoda nebude nic chtít vzít, když uvidí, že mají ženy a doma děti. Všechny kamenné stoly byly obsazeny, sloužící pobíhali seč jim nohy stačili, ale i přesto nebyli páni spokojeni a dožadovali se jídla a pití leckdy i nevybíravým způsobem.
Lord Tarielin nešetřil, všude bylo plno jídla, pití a tak nebylo divu, že se páni nijak zvlášť neostýchali a plnými hrstmi si brali. Vždyť, kdo z nich se takhle naposledy dobře najedl za cizí peníze? Ženy musely sedět na malých, nepohodlných židlích s velice těžkými šaty, ale naprosté většině to zřejmě nevadilo, protože blízko sebe tlachaly a vyměňovaly si poslední klepy. Muži se neostýchali ani při jídle a ani při obtěžování obsluhujících dívek, kterých tam bylo několik. Čím víc byli nažraní a opilejší, tím víc byli drzejší a nepříjemnější. Zpočátku se spokojili pouze s tím, že sahali dívkám na zadek nebo na prsa. Čím víc jim však stoupal alkohol do hlavy, tím víc byli oplzlejší a hlavně ztráceli zábrany. Dívky měly přikázáno nic nedělat, nijak se nebránit, dovolit jim téměř všechno. Mohly se bránit teprve tehdy, kdyby začali být páni příliš násilničtí, čehož si byla většina pánů vědoma. Často se tedy stávalo, že nějaký již notně přiopilý muž, si přitáhl nějakou dívku, které bylo kolem šestnácti let, posadil si ji hrubým způsobem na klín a jednou rukou jí zajížděl rukou pod sukni a druhou jí hrubě třel prsa. Dívka tím trpěla, ale vždy stiskla rty. Nesměla nic udělat. Kdyby cokoliv udělala, vzepřela by se Lordově vůli a za to by ji čekalo něco mnohem horšího. Muž najednou vytáhl svou ruku z pod sukně a řádně si lokl. Dívka zadoufala, že už uspokojil své zvrhlé já, ale ne. Mělo přijít něco mnohem horšího. Ten muž totiž zcela nečekaně přitiskl své rty k jejím, pokoušel se je otevřít, ale dívka,
i když neměla, je odmítla otevřít. Dělalo se jí špatně z toho pachu, chtělo se jí zvracet. Byla rozhodnuta, ať už ji pak čeká cokoliv, své rty, tomu muži neotevřít.
Muž se jí nějakou chvíli pokoušel násilím ty rty otevřít, a ačkoliv ta dívka nebyla nijak zvlášť silná, dařilo se jí mít ty rty zavřené. To už si mužova marného snažení všimli i ostatní, a když viděli jeho marnou snahu, začali se smát. Nejprve tiše a málo, ale postupně smích sílil a přidávali se další. Dokonce i ženy se smály. Vůbec jim nevadilo, že jejich muži laškují s těmito dívkami. Věděli, že své místo mají díky svému majetku zajištěné a popravdě, sledovat muže, jak se snaží ukojit svůj chtíč, bylo docela zábavné a ony byly za toto malé zpestření, v jejich jinak nicotném životě rády. Ostatní dívky, stály opodál a tvářily se vyděšeně. Jedna z nich porušila Lordovo nařízení, i když pravda, to o co se snaží ten muž, hraničí s násilím, ale přesto mu měla vyhovět.
Muž své rty dal od jejích rtů pryč. Dívka si přála, tiše se modlila, aby byl už konec, aby to vzdal. Jenže ten muž byl hodně opilí a chtěl jí získat. Byla kořistí a on lovcem. Oči měl rudě podlité, z úst mu kapala pěna. Dívka se pokusila seskočit, ale dvě silné a chlupaté ruce ji přinutily zůstat na místě. Další dvě ruce jí násilím roztáhly ruce a další dvě jí zakryly ústa v okamžiku, kdy začala křičet. Takhle z jejích rtů, vyšel jen sten. Dívky chtěly začít křičet, ale nemohly. Všichni muži, kteří nebyli zpití do němoty, totiž namířili své meče, na jejich hrdla.
„Co chcete?“zeptala se jedna z nich zděšeně.
Jeden z chlapů se naklonil nebezpečně blízko k jejímu obličeji, přiložil svůj meč k jejímu hrdlu a zašeptal:“Jeden z nás si chce užít a tudíž si užije, a jestli jen jedna z vás vydá jakoukoliv hlásku, přísahám, že tímto mečem vám prokleju hrdlo.“
„To nemůžete!!“
Chlap se uchechtl.
„Že ne?“
Pak se obrátil k ostatním a zeptal se jich:“Slyšeli jste to? Já prý nemůžu.“
Celou hodovní síní se rozlehl opilecký smích a dívka se roztřásla.
„Prosím, nedělejte to. Jsem ještě panna,“úpěnlivě ho prosila. Všechno však bylo marné.
„Já mám panny moc rád,“téměř žádostivě zakňučel muž a potom, aniž by se otočil, přikázal:
„Vykliďte jeden stůl.!“
Stůl byl mžiku vyklizen a všichni muži, kteří se shromáždili kolem, se třásli nedočkavostí.
„Pane, moc vás prosím…“začala, ale ten muž ji přerušil:
„Běž ihned k támhletomu stolu!“ Když se nehýbala, namířil špičku svého meče k jejímu srdci a řekl:“Dělej nebo už pannou navěky zůstaneš!“
Dívka se tedy k tomu stolu vydala a snažila se nevnímat chtivé pohledy okolostojících mužů. Došla až k němu. Muž spokojeně mlasknul. Popošel několik kroků, a když byl opět téměř u ní, přikázal:
„Polož ruce na stůl o otoč se k němu zády!“
Dívka tak učinila, přestože se celá třásla.
„Kdo z vás ji chce svléknout?“otázal se ten muž přítomných mužů.
Téměř všechny ruce vyletěly vzhůru a ozývaly se výkřiky:“Já!“ „Prosím, já…!“,
Ostatní dívky by rády odvrátily svůj zrak, ale nemohly. I jim drželi muži meč u hrdla a i ony si pomalu uvědomovaly, že po té dívce přijdou na řadu, že všechny budou znásilněné.
Muž chvíli váhal, ale nakonec ukázal na vysokého svalnatého muže.
„Vy barone, budete mít tu příležitost, ale nezapomeňte! Pouze ji svléknout!“
Muž přikývl, přistoupil k té dívce, ale než mohl cokoliv udělat, ucítil pořádnou bolest ve své noze.
„Tys mě kopla!“zasyčel na ní.
„Hej vy dva!“zavolal na nejbližší dva muže. Ti okamžitě přispěchali a pevně stiskli její nohy. Muž uchopil za cíp její halenky, ale nemohl ji jí sundat, protože ta dívka sebou škubala.
„Nech toho, nebo to chystá některá z tvých kamarádek!“pohrozil jí muž s mečem.
Dívka rezignovala. Nechtěla ublížit žádné své přítelkyni. Muž, co ji měl svléct jí přes hlavu přetáhl halenku a všichni v místnosti spatřili pěkná prsa. Ostatní dívky zavřely oči. Vzápětí je však musely otevřít, jelikož ucítili dloubnutí.
„Výborně, vybral jsem si dobře,“pomyslel si muž s mečem.
„Zbytek! Zbytek!“začali křičet muži. Bylo na nich vidět, že nad sebou naprosto ztratili kontrolu.
Muž, co jí svlékal, jim naprosto ochotně vyhověl. Svlékl ji sukni, a tak tam ta dívka stála nahá, v obličeji celá rudá a třesoucí se.
Na muži, který jí svlékl, bylo vidět, že strašně rád by se jí dotknul, ale pohled muže s mečem, ho přinutil odstoupit.
Muž přistoupil až těsně k ní, uchopil jí za prsa a pak řekl:“Roztáhni nohy!“
Ta dívka to velice neochotně udělala.
„Uvidíš, bude to nádhera,“zašeptal a začal se svlékat. Nestihl si ani pořádně sundat svršek, když se najednou ozvalo zařvání.
Všichni se podívali na muže, který chtěl proniknout svými prsty do pochvy první dívky.
Válel se na zemi a jednou rukou dotýkal ztopořeného údu a druhou varlat a ječel přitom.
„Co se k sakru stalo?“ Zeptal se zlostně muž s mečem.
„Ta děvka! Au! Ta děvka! Chtěl jsem jí tam proniknout, ale nedal jsem si pozor a ona mě do něj kousla! Au!“vyrážel ze sebe ten muž.
„S tebou si to vyřídím později!“zavrčel muž s mečem k druhé dívce. Udělal však jen jeden jediný krok, neboť v tu chvíli se dveře rozevřely a vzduchem cosi prolétlo a poslední, co ten muž viděl, bylo, že se ta dívka usmívá.
„Ty!“zachrčel a pak padl jak podťatý k zemi.
Ženy začaly vřeštět, muži se kolem sebe bojácně rozhlíželi. Pak jejich zrak utkvěl na vchodu do síně a většina smrtelně zbledla neschopna pohybu. Měli k tomu také důvod, vzhledem k tomu, že ve dveřích stálo přes třicet lučištníků s napnutími luky.
Dovnitř vešel Lord, který se kolem znechuceně rozhlížel a pak se zeptal:„Co se to tady stalo?“
Všichni začali mluvit jeden přes druhého, nedalo se to vydržet.
„Ticho!“zahřměl Lord a přejel celou místnost a pak mu pohled spočinul na nahé dívce u stolu.
„Mluv ty!“přikázal jí.
„Bylo to takhle můj…“
„Nejprve se oblékni!“přerušil ji Lord.
Dívka se hluboce uklonila, pak vytrhla vedle ní stojícímu a chvějícímu vojákovi své věci, oblékla se a spustila:“Dělaly jsme, pane vše, co jste nám přikázal. Trpělivě jsme snášely jejich zvrhlosti, tak jak jste nám přikázal, ale oni později nad sebou ztráceli kontrolu a někteří nás chtěli znásilnit a to jsme nemohli dopustit…“chtěla ještě pokračovat, ale Lord ji pohybem ruky zastavil.
„To stačí, už je mi všechno jasné. Pak se otočil ke strážím, kteří byli připraveni na jeho rozkaz a přikázal jim:“Vy odveďte pány, kteří jsou při smyslech do jejich komnat a ty, kteří nejsou, nechte tady! Co se týče vás.“a otočil se k ženám, které se k sobě strachy tiskly, „udělali jste vše, co jsem vám přikázal, tedy až na tebe,“ a rukou ukázal na dívku, která kousla muže. „Ty musíš být potrestána, nesplnila jsi, co ti bylo nařízeno,“jeho hlas byl chladný a rozhodný. Některé dívky začaly plakat, neboť věděly, co dotyčnou čeká. Při štěstí dvacet ran bičem a při neštěstí mučení. Dívka, která měla být potrestána, se zhluboka uklonila a pak se nechala odvést.
Tarielin se otočil k Suligovi, který se náhle zjevil vedle něj a neurčitě zamumlal:
„Tohle se nám moc nevyvedlo, co příteli?“
„To ne pane, ale bát se nemusíte, chlapec se už vydal na ces

Karik jel nepřetržitě přes dva dny. Věděl, že by si měl, jak on, tak i kůň odpočinout, ale bál se zastavit. Prsty barona byly opravdu dlouhé. Schylovalo se k večeru a podle zatažené oblohy to vypadalo na pěkný liják. To by tak Karikovi ani nevadilo, byl zvyklý na prudké deště, jako mladý, se v nich často pohyboval, ale uvědomoval si, že bez delšího odpočinku by už on a jeho kůň moc daleko nedošli.
Zastavil tedy uříceného koně, slezl z něj a poslal ho pást na nejbližší trávu. Sám ulehl pod strom a unaveně zavřel oči. Neusnul však hned. Přesto se mu před očima začali míhat různé obrazy. Některé znal, ale jiné pro něj byly naprosto neznámé. Třeba ten, ve kterém se mu zjevoval vysoký, štíhlý muž, zajisté v silném brnění a velkým lesklým mečem, který byl zborcený krví. Karik by přísahal, že na něho mluví, že mu chce určitě něco říct, ale on nepatřil mezi ty, kteří by byli ovlivňováni magií. Samozřejmě věděl, že existuje, vždyť téměř všude byly nějaké známky, ale nikdy se s ní doopravdy nesetkal, nikdy nepotkal žádného čaroděje, čarodějnici, mága, prostě žádnou bytost, která by byla jiná než byli ti, se kterými se dosud setkával. Přitom mu na mysli, vytanula vzpomínka na Levantii, na její krásu, na to jak se jí dotýkal, jak mu pomohla. Mnohokrát přemýšlel nad tím, co se s ní stane. Modlil se, aby jí baron nezabil, strašně si přál se s ní ještě jednou setkat, třeba jen na krátkou chvíli a dotknout se její krásné, hedvábné pokožky. Již téměř spal, když se ozvalo vyděšené koní zaržaní . Karik se bleskurychle probral. Moc dobře věděl, co to znamená, takové zaržaní může věštit jen nebezpečí a on byl bez zbraně, byl zcela bezmocný. Přesto se přinutil otevřít oči, ačkoliv se cítil hrozně unavený.
Hned, jak je otevřel, litoval, že je nenechal zavřené. Nad ním se totiž v kruhu tyčili čtyři vysocí ozbrojení muži. Jeden měl zjizvený obličej a u pasu sekeru, druhý byl holohlavý a v ruce držel kopí, třetí byl na pohled normální, ale to co držel v ruce, se Karikovi vůbec nelíbilo. Byla to totiž kosa a čtvrtý muž, měl na sobě jako jediný oblečení pánů a u pasu se mu houpal zcela jistě velice ostrý meč.
Zavřel ihned oči a doufal, že si toho nevšimli. Doufal ovšem marně, neboť o chvilku později ucítil u žeber nepříjemné dloubnutí. Zaťal zuby. Nesmí jim dát najevo, že žije, třeba odejdou. Bohužel druhé ještě bolestnější dloubnutí ho přesvědčilo o opaku a Karikovi bylo jasné, že jestliže neotevře ihned oči, na místě ho probodnou. Nedělal si žádné velké iluze, že by z toho mohl vyváznout živý. Ti muži byli určitě loupeživý. Takových se prý v tomto lese pohybovalo mnoho. Karik tedy otevřel oči, i když ho nesmírně pálily.
„Heleďme se, tak on přece jen žije,“konstatoval udiveně zjizvený muž.
„To jsem moc rád, já totiž tak nerad píchám do mrtvol,“ozval se holohlavý. Třetí neřekl nic, jen rukou pohladil svojí kosu, jako by to bylo něco velmi vzácného.
„Tak jak s ním naložíme?“otočil se zjizvený muž, ke čtvrtému muži, který stejně jako třetí nic neříkal, ale na rozdíl od něj, upřeně hleděl na Karika, kterému to nebylo dvakrát příjemné. Zvláštní bylo, že mu to připadalo známé, jako by tohle už zažil, jenže to byla hloupost. Nikdy toho chlapa neviděl, nikde totiž nikdy nebyl. Baron ho nepouštěl ani do města, nikdy neřekl proč, prostě to tak bylo. Čtvrtý muž odrhl své oči od Karika, nic neříkajícím pohledem sjel všechny tři muže, pak se vrátil ke Karikovi a nakonec promluvil:“Uděláme s ním to, co děláme se všemi.“
Karik se otřásl.
Uděláme s ním to, co se všema, to mohlo znamenat jediné. Okrást mě a pak mě zabít! Pomyslel si a v žaludku měl zničehonic nepříjemný šimravý pocit.
„Nic takového!“promluvil po chvilce ten čtvrtý muž, jako by mu četl myšlenky. Karik na něho vytřeštil oči.
„Vy mi chcete udělat ještě něco horšího?“
Holohlavec se zachechtal.
„Myslíš, že je ještě něco horšího, než je okradení a smrt čtyřmi způsoby?“
Karik zbledl a na čele mu vyrazil pramínek potu. Cítil, že na něj jdou mdloby. Nebyl žádný zbabělec, ale ještě nebyl nikdy tak blízko smrti.
„Nemusíš se bát hochu, bude to velice rychlé,“přidal se k holohlavému muž s kosou. Jeho hlas zněl dutě, jako by vzdáleně. Karik se ještě víc roztřásl, nechtěl přijít o hlavu, říkalo se, že ten, který přijde o hlavu, zažívá pak strašná muka a jeho duše, nikde nedojde poklidu.
„To už stačí!“ozval se znovu čtvrtý muž. Jeho hlas byl rázný a přísný, ale přesto připadal Karikovi na tak tvrdého muže, jakým ten muž zcela jistě byl, ten hlas velice zvláštně. Zněl tvrdě, hluboce, ale Karik se nemohl zbavit toho divného vtíravého pocitů, že ten hlas, není jeho hlasem. Byla to hloupost, ale on si přesto nemohl pomoct. Připadalo mu, jako by ten muž mluvil jiným hlasem. Mohlo to být ovšem také tím, že podle všeho byl ten čtvrtý muž nejmladší. Vypadal, že mu je kolem dvaceti, zatímco ostatním bylo přes třicet, ale zcela jistě ten mladý muž, byl vůdcem těch tří mužů. Neměl však čas nad tím přemýšlet, jelikož zbraně, které mu mířily na břicho, mu připomněli, že pravděpodobně brzo zemře.
Najednou se k němu zjizvený naklonil, tak blízko, že Karik hleděl na jeho jizvy. Jizvy, které byly posety po celém obličeji. Věděl, že nemůže uniknout, ale přesto, nechtěl se jim zcela odevzdat. Jeho otec, i když absolutně nevěděl, kdo to je, by se určitě tak lehce nevzdával. Opřel se tedy rukama o zem, lehounce a nenápadně se přemístil doprava a překvapivě rychle začal postupovat dozadu. Dost to vyčerpávalo, chodit jen po rukách a ještě pozadu, ale musel to zkusit. Zjizveného muže to zřejmě překvapilo, jelikož ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi. Holohlavý se rozchechtal, ale jakmile spatřil pohled čtvrtého muže, na nic nečekal a mrštil svým kopím po Karikovi. Ten vyjekl a zakryl si ruce obličejem. Kopí však se však zabodlo těsně vedle jeho pravého ucha.
„Sakra!“zaklel holohlavý muž, ale jeho tvář vyjadřovala spokojenost. Karik si oddechl a znovu napnul všechny své síly a dal se do pohybu. Neušel však příliš, neboť zjizvený muž mezitím vstal a pečlivě mrštil svou sekerou. Ta dopadla několik metrů za Karika. Ten si toho nevšimnul a ve spěchu do ní hlavou narazil. Došlo mu to ale již pozdě. Celou jeho hlavu ovládla prudká nekontrolovatelná bolest. Před očima se mu objevily mžitky a on vzápětí omdlel. Zjizvený muž si pomalými kroky došel pro sekeru, prudce jí ze země vytrhl a vzal s sebou i kopí. Po chvilce se vrátil k mužům, beze slova podal holohlavému kopí, který ho láskyplně objal.
„Myslíte, že ještě žije?“přerušil po chvilce holohlavý ticho.
„Je to jeho syn,“odpověděl úsečně zjizvený muž.
„Tak se na něj nezlob! Jen se snažil zachránit. To se stane všem,“popichoval ho holohlavý. Zjizvený muž se po něm ohnal sekerou.
„To už stačí! Vemte ho na koně! Musíme tam být, co nejdřív!“přikázal jim čtvrtý muž.

Dívka, která měla být potrestána za neuposlechnutí rozkazu, byla vedena do místnosti, kde měla být potrestána. O chvilku později do ní vstoupila i s dvěma vojáky. „Běž tam na to místo,“ přikázal jí jeden z těch mužů a ukázal na dlouhý dřevený stůl. Dívka neřekla ani slovo a došla k tomu stolu, kde nebylo nic jiného, než jen okovy.
„Lehni si na něj!“přikázal jí druhý muž.
„A nezapomeň se svléknout!“připomněl jí zas první muž.
„Donaha pánové?“
Muži na vteřinku zaváhaly, ale pak jednohlasně řekli:“Ano, donaha.“
Předpokládali, že se bude dívka bránit, ale ta udělala vše, co jí přikázali.
„Děvka, co?“prohodil jeden k druhému. Ten přikývl a zamumlal:“Tam dělá drahoty a tady se div nenabízí.“
„Může to být past. Tyhle ženský jsou všeho schopný. Nezapomeň, co udělala Gerovi.“
„Neboj, já už jí zkrotím,“prohlásil sebejistě jeho přítel a pomalu se vydal ke stolu, na kterém už ležela nahá dívka. Muž se vyškrabal na stůl, svlékl se a položil se na ni, když se najednou otevřely dveře. Voják ztuhl v okamžiku, kdy do ní chtěl proniknout. Vypadalo to velice směšně, ale tomu, kdo přišel, to vůbec směšné nepřipadalo. Jako první se vzpamatoval stojící voják, který zablekotal: „Čemu vděčíme za vaši návštěvu, mistře Suligusi?“
Suligus však neodpověděl a rázným krokem mířil ke stolu, kde ležela ta dívka a nad ní ten muž. Suligus neřekl ani slovo, ale ten muž se vzápětí ocitl na zemi.
„Zvedni se a zmiz!“přikázal mu Suligus.
„Ale mistře, my tu máme práci,“zablekotal ten voják. Suligus si znechuceně odfrkl.
„To vidím. Zcela jistě se dobře bavíte, že?“jeho hlas byl štiplavý.
„Ne, ne, jen jsme si chtěli trochu…,“začal muž na zemi hledat výmluvy, ale Suligus ho pohybem ruky utnul.
„Oblékni se, vem sebou i toho druhého a oba dva odtud ihned vypadněte nebo se Lord dozví, že vykonáváte velice zvláštně svěřený trest. Zajímalo by mě, co byste dělali, kdybyste tu měli muže.“
„Vykonali bychom to, co by nám bylo přikázáno,“ohradil se dotčeně oblečený muž.
„To určitě, to si dovedu domyslet,“ prolétlo Suligovi hlavou.
„Tak bude to, nebo chcete pomoct?!“Suligusovi oči zaplály a jeho pohled sklouzl na oblékajícího muže, který se do toho moc nehrnul, ponevaž neustále hleděl na dívku, která si mezitím sedla. Suligus zašeptal jedno slovo a ten voják byl najednou oblečený a něco ho táhlo ven.
„Budeme mít problémy,“volal na Suliguse, ale ten mlčel.
„Že se za nás přimluvíš, že ano?“dožadoval se druhý muž mágovy pozornosti, ale jediné, co Suligus udělal, bylo to, že máchl rukou a oba dva muži se rozpadli na prach.
Dívka vyjekla, zbledla, sáhla po oblečení, ale Suligus se k ní otočil a řekl:“Nemusíš se bát, nechci ti ublížit. Potřebuji jen tvoji pomoc,“jeho hlas byl příjemný, vábivý a dívku to k němu táhlo. Přesto váhala. Moc se o tomhle mágovi nevědělo. Jen, že když něco chtěl, vždycky to dostal.
„Proč mě chcete? Na co mě potřebujete? Chcete mě také na to, na co mě chtějí ostatní?“ „Ne, to vůbec ne. Já potřebuji někoho, kdo mi bude pomáhat při mé práci.“
„Při tvé práci? Co ta tvá práce obnáší?“zeptala se opatrně dívka.
„Uvidíš. Když půjdeš se mnou, tak uvidíš. Neboj se. Já ti vážně nechci ublížit.“
Dívka chvíli seděla na místě, ale pak se oblékla, seskočila a pomalu k němu přešla.
Suligus ji jemně pohladil po vlasech a dívkou projel hřejivý pocit.
Suligus se poté otočil a pomalými kroky mířil ke zdi.
„Pojď za mnou,“vybídl ji a přitom se ani neotočil, ani nezastavil. Dívce se rozbušilo srdce. Mág chce, aby mu pomáhala, jaká to pro ni čest. Už odmalička toužila umět něco, čím by odháněla dotěrné chtivé muže a že ji už pronásledovali od jejího raného dětství. Došla až k němu a pak s úctou zeptala:“Co teď mistře?“
„Projdeme skrz,“odpověděl jí nevzrušeně Suligus.
„To je přece nemožné. My přece zdí procházet neumíme,“reagovala ta dívka poděšeně. „Neboj se Liono. To nech na mě.“
„Vy znáte mé jméno?“
„Já toho znám mnohem více, děvče, ale teď pojďme. Čas ubíhá a my se nesmíme zdržovat,“mág mluvil stále tímž hlasem, ale Liona cítila, že teď se vyptávat nemá.
„Až tam budeme, řeknete mi všechno, co budu chtít?“
„Ano, na všechno ti odpovím. Spokojená?“
„Ano, moc se na to všechno těším. Já budu pomáhat velkému čaroději?“šeptala vzrušeně Liona.
„Ano, to budeš. To zajisté budeš,“vyplynulo velmi tiše z mágových úst.
„Co mám udělat?“zeptala se Liona, které se při pomyšlení, že bude cestovat skrz zeď, udělalo nevolno.
„Jen se drž mé ruky a nepouštěj ji,“poradil jí Suligus.
„To stačí? Jen se držet ruky?“
„Ano, to bohatě stačí, připravena?“
Liona přikývla.
„Ano, myslím, že ano.“
Poté se chytla jeho ruky. Na to, že už nebyl nejmladší, ji měl neuvěřitelně hebkou.
Suligus před sebou opsal rukou kruh a oba dva vstoupili do zdi. Bylo to, jako by se Liony něco zmocňovalo, jako by jí to táhlo k sobě. Kdyby se pevně nedržela Suliguse, zajisté by ji to k sobě připoutalo. Takhle ji jen ovanul studený závan a než se naděla, byla venku, venku, kde nic nepoznávala. Nijak zvlášť jí to však nevadilo. Tam na starém místě ji stejně nic nedrželo. Chvíli tam jen tak stála, stále tisknouc mágovu ruku. To všechno kolem ní bylo to tak překrásné. Všude bylo plno louky, spousta trávy, před ní majestátně se týčící hory.
„To je váš domov? Zde žijete?“zeptala se nakonec bázlivě.
„Ano, to všechno kolem je můj domov,“promluvil Suligus tak tiše, že ho stěží slyšela.
„Vy to tu nemáte rád?“
„Ale to víš, že mám. Jen mi tu bývalo smutno.
„Teď už nebude, Jsem tady já,“prohlásila zvesela Liona.
„Tomu jsem rád, velice rád,“zašeptal pro sebe Suligus

Taky zajímavý, a také škoda, že nikdo nepřidává komentáře.

Co naděláme a pro tebe po delší dobe další čast, doufám, že toho není moc:)

Kapitola 2

Vyprahlou krajinou, krajinou, kde bylo málo trávy a ještě méně vody, se řítil malý černý koník, který byl řízen též malým, podsaditým mužikem. Oba dva zcela jistě putovali již nějaký ten čas, nebo jak kůň, tak i jeho jezdec byli celí zchvácení. Bylo na nich vidět, že by si moc rádi odpočinuli, ale něco je zřejmě hnalo vpřed.
Ten mužík si pro sebe tiše brblal:“Ach jo. Proč já? Proč ne někdo jiný? Já mám přece na starost zcela jiné úkoly, ale když se jim nechce, tak to prostě někdo musí dělat. Měl by jim vévoda za jejich lenost setnout hlavy. Nebylo by jich škoda…,“brblal by si takhle zcela jistě dál, kdyby se neozval silný hlas:“Kam to jedeš mužíčku?“
Bylo to nečekané vyrušení, a tak se stalo, že se kůň vzepjal a překvapeného mužíka shodil a že jeli v plné rychlosti, zle si natloukl.
„Jejda, to jsem neměl v úmyslu,“ozval se ten hlas znovu, o poznání tišeji a vzápětí něco přispěchalo k mužíkovi, který ležel rozpláclí na zemi a nehýbal se. Tvor, který tohle spískal, k mužíkovi okamžitě poklekl a vytáhl něco ze svého hnědého plátěného sáčku. Byla to hnědá hlína. Chtěl jí položit na mužíkovo čelo, ale nedostal se k tomu, jelikož ho čísi ruka chytla za jeho a silně mu jí zkroutila.
„Au! Pust mě! Chci ti pomoct.“
Ta ruka ho však držela stále a tomu tvorovi, se zdálo, že ještě pevněji.“
„Pust mě. Já ti přece nechci ublížit,“naléhal na něj znovu tvor.
Zdálo se, že to zabralo, protože ta ruka ho pustila a ten tvor si svoji ruku opatrně masíroval.
„Pomoc? Já ti dám pomoct. Vždyť to tvoje odporný hulákání málem zapříčinilo mou smrt!“hlas, který byl velice rozhořčený, vycházel z úst mužíka, který se nyní maličko hýbal. Tvor si oddychl a poté se opatrně zeptal:“Chceš pomoct vstát?“
Hned, jak to dořekl, musel uskočit, protože se po něm ten mužík ohnal něčím, co připomínalo velice ostrý špendlík.
„Hej, nemusíš mě hned zabíjet. Já ti vážně nechtěl ublížit!“
„Ne! Tys mě chtěl rovnou sprovodit ze světa, co?“zaútočil na něj slovně ten mužík a přitom se velice pomalu sbíral ze země.
„Nemůžu za to, že mám tak silný hlas a vůbec. Měl jsi se ohlásit sám,“ohradil se dotčeně ten tvor. Mužík něco zavrčel. Bylo to určitě něco nepěkného, ale ten tvor nechtěl zkoumat, o co šlo.
Mužík se mezitím konečně zvedl a ten tvor si ho mohl prohlédnout. Ten mužík byl asi 60 cm. vysoký, krátké nohy, hubený, zeleno hnědé oblečení a vousatá tvář.
„No ne, to jsou mi ale vzácní hosti,“pokusil se ten tvor o poklonu, ale jediného čeho dosáhl, bylo, že zelenohnědý skřítek mu z ruky vytrhl klobouk, který ten tvor nevědomky, uchopil do ruky, narazil si ho na hlavu a pak se kolem sebe začal rozhlížet. Zřejmě však nenašel to, co hledal, poněvadž jaderně zaklel.
„Hledáš snad někoho?“ozval se opatrně ten tvor. Skřítek se k němu zprudka obrátil a jeho oči ho sjely od hlavy až k patě.
„Lesní skřet,“ zamumlal nakonec opovržlivě.
„Tak hele! Já toho vydržím hodně, ale osobní urážky se mě dotýkají,“vykřikl skřet, který byl přes metr sedmdesát vysoký, dlouhé šlachovité nohy, na kterých se rýsovaly svaly, ruce měl dlouhé, pokryté vrásčitou kůží, kulatý též vrásčitý obličej a s mnoha malými dírkami na tvářích a dost dlouhé uši. Na pohled nikterak krása, ale jeho oči prozrazovaly o svém majiteli mnoho. Například, že příliš neholduje násilí, i když momentálně se v jeho zelených očích nebezpečně blýskalo.
Skřítek si toho však vůbec nevšímal. Zdálo se, že dokonce zapomněl na důležitý úkol, kvůli kterému štval svého koně den a noc.
„Omluv se mi!“přikázal mu skřet.
„Nikdy!“procedil skřítek nenávistně mezi zuby a bleskově se připravil k obraně. Zaťal pěsti a začal před sebou šermovat tou ostrou věcí, která velice připomínala špendlík.
Skřet zrudnul. Vcelku byl poklidné povahy, ale tohle ho vždy vytočilo, když se k němu začal kdokoli bezdůvodně chovat nenávistně, přesně jako tenhle skřítek, kterému se snažil pomoc. Nenáviděl, když ho házeli do jednoho pytle společně s jeho krvežíznivými příbuznými - horskými skřety. On byl zcela jiný. Hlídal cesty a pomáhal ztraceným nebo zraněným poutníkům. Jenomže jediné, co za to dostával, bylo opovržení a nenávist. Nechtěl tomu skřítkovi ublížit, ale pokud se neomluví, udělá to!
„Omluv se mi za to, co jsi mi řekl!“vyzval ho skřet.
„Nikdy, ty skřeti zrůdo!“odplivl skřítek tyto slova na zem. Skřetem projela velká zlost, vrásčitá kůže se mu napnula a vzápětí zaútočil. Sekl po skřítkovi svojí velkou rukou, ale ten to očekával, takže se jeho ráně nejen vyhnul, ale dokonce mu do ní vrazil tu svojí ostrou věc. Skřet zařval a urychleně stáhl ruku zpět. Po chvilce se na něj vrhl znovu, tentokrát se snažil zasáhnout skřítka do břicha, ale ten se na poslední chvíli sklonil, takže skřetova noha místo do něj, narazila do pichlavého keře, který stál hnedle za skřítkem. Bolestně zavyl a trhnutím vrátil svojí nohu zpět. Skřet cítil velkou bolest a uvnitř sama sebe si uvědomoval, že ten skřítek je rychlejší a chytřejší než on, ale nehodlal ustoupit. Tentokrát ne. Ten skřítek zaplatí za všechnu tu bolest, kterou musel za ty léta snášet. Skřítek si mezitím oprášil své oblečení a narovnal si čepičku. Pro něj byla ta záležitost již vyřízena. Předpokládal, že tohle bude tomu skřetovi stačit. Jak ho tedy překvapil zvuk, který se za ním ozval. Jako když někdo trhá něco ze země.
Zvedl hlavu a na místě zděšeně ztuhl. Skřet totiž držel oběma rukama nad hlavou velký kámen, se kterým mu mohl klidně rozdrtit hlavu, k čemuž se také určitě chystal, vzhledem k jeho rudému obličeji. Skřítek polkl. Uvědomil si, že toho skřeta podcenil. Teď ho nejspíš rozmáčkne. Na chvilku si pomyslel, že by ho měl odprosit, ale vzápětí to zamítnul. Byl velice hrdý a pokud měl zemřít, zemře se ctí. Nemělo cenu ani utíkat, skřet byl mnohem rychlejší. Skřet se napřáhl a chystal se ten kámen omlátit o skřítkovu hlavu, když se velice blízko ozvalo zažrání a vzápětí se keře rozevřely a na to místo vjelo pět koní s pěti jezdci. Respektivně čtyři jezdci a jedna mladá jezdkyně. Skřet, i když měl hlavu plnou vzteku, je ihned poznal. Byl to vévoda, jeho dcera a tři členové družiny

Vévoda zvedl ruku a všichni ostatní zastavili. Slezl z koně a přešel k těm dvěma, kteří tam teď stáli rudí až po uši. Vévoda je oba přejel zrakem a pak se zeptal:“Co se to tu děje?“jeho hlas byl hluboký, čistý, ale také velmi přísný. Skřítek pohlédl na skřeta a ten zase na něj a oba dva zamumlali:“Nic, vaše milosti.“
„Tak proč jste nakročeni, jako byste si chtěli všechno, co máte na sobě vyškubat?“
„Ne, my jsme…jen jsme se tak škádlili…“
„Tak škádlili, říkáte? No, viděl jsem už všelijaká škádlení, ale tohle mi přijde velice zvláštní. Nějak mi přijde divné, že by se skřet a skřítek jen tak škádlili. Vždyť se přece nemají rádi.“
Oba dva sebou škubli, jako by je něco píchlo. Vévoda si odkašlal a pak tiše, ale důrazně promluvil:“Všichni moc dobře víme, co se tady dělo a mně je to moc líto. Myslel jsem si, že něco takového už z mé země dávno vymizelo, ale zřejmě jsem se spletl.“
Jeho hlas zněl vážně a velice ustaraně, jako by ho něco trápilo a on se toho nemohl zbavit. Skřítek i skřet sklonili hlavy. Uvědomili si, že vévoda má pravdu, že se nezachovali správně. Nastalo ticho, které nic nepřerušilo, ani ptačí zpěv, jako by si ptáci uvědomili, že nastala zvláštní chvíle. Nakonec se jako první pohnul skřítek, který skřetovi podal ruku. Ten se na ní nejprve překvapeně zadíval, ale pak upustil kámen dál od skřítka, srdečně mu nabízenou ruku stiskl a skřítek řekl:“Omlouvám se ti. Já jsem nechtěl být takový, ale náročný úkol, kterým jsem byl pověřen, mě učinil ostražitým a trochu…tedy více nepříjemným, což já obvykle nejsem a promiň za ten keř.“
Skřetova jindy tvrdá zelená vrásčitá tvář zjihla a potom řekl:“To nic. Já jsem to taky přehnal. Měl bych být už dávno smířený s tím, že mě budou všichni srovnávat s mými horskými bratry a já se popravdě zachoval jako jeden z nich.“
„Přátelé,“vyhrkli svorně vzápětí a znovu nyní vroucněji si stiskli ruce. Vévoda se slabě usmál.
„Kéž by to tak končilo pokaždé,“z myšlenek ho najednou vytrhl skřítkův zděšený výkřik: „Bože, bože, jak jsem na něj mohl zapomenout, to kvůli té hloupé rvačce, jestli já ho ztratil, to ne, to ne,“ lamentoval skřítek.
„Co se děje příteli?“zeptal se vévoda. Skřítek se poplašeně uklonil, což u jezdkyně vyvolalo tiché chichotání, což ale vzápětí přestalo, neboť po ní jeden z průvodců šlehl nepěkným pohledem.
„Ach, já nešika! Proč jsem to jen udělal! To je malér!“hořekoval skřítek.
„Uklidni se, příteli. Co se stalo tak hrozného?“vyptával se vévoda, zmatený jeho chováním. Byly to však marné otázky, jelikož ten skřítek ho neslyšel a dál mlel svou. Vévoda už byl zoufalý, když v tom se ozvalo:“Dovolíte milosti?“vedle vévody se objevil jeden z jeho doprovodu a než se kdo nadál, uchopil skřítka za obleček, vyzdvihl ho do výšky a zeptal se:“Tak, co se stalo příteli?“
Skřítek na něho nejprve vyvalil oči a pak řekl:“Pust mě probůh!!“
„Beze všeho, ale řekneš nám, proč vlastně takhle vyvádíš?“
„Jo, moc se omlouvám, Vaše Milosti. Jsem tak rozrušený,“řekl omluvně skřítek, když ho ten muž položil na zem.
„To nevadí. Hlavně nám už řekni, o co vlastně jde.“
Skřítek si narovnal zmačkaný límeček a spustil:“Jmenuji se Selik a již 158 let žiji zde v Sigérii. Avšak vždy za několik let se vydám do Grilicie navštívit tamější příbuzenstvo, které se má o něco lépe než já, ale opravdu jen o malinko. Asi tak před třemi dny jsem tam zašel. Očekával jsem, že to bude takové, jako obvykle:spousta skřítků, skřítek, bohaté hodování, klepy, tlachání a tak. Jenže jakmile jsem překročil hranici, jeden můj bratranec mě ihned stáhl do svého domků a nedal mi vůbec příležitost rozkoukat se po krajině. Nebyl jsem tam deset let. To bylo zvláštní a ještě divnější bylo, když mě po vstupu do jeho domu, chytil za ruku a beze slova mě někam táhl. Byl jsem úplně vyvedený z míry, protože tohle se mi nikdy nestalo.
„Chce mi snad dát nějaký dárek, který je tak velký, že by ho neunesl,“letělo mi hlavou v tom spěchu. Pak jsem si uvědomil, že je to nesmysl. Talik totiž nikdy nikomu žádný dárek nedal. Ptal jsem se ho, kam tak spěcháme, ale on udělal pouze pššt, a tak jsem se už na nic neptal. Všechno mi to připadalo vážně divné. Když jsme prošli skrz několik chodeb, on má totiž domek pod vykotlaným dubem, dorazili jsme na místo určení. Zřejmě to tak bylo, jelikož mi Talik rukou ukázal na protější stranu, kde stálo několik do kruhu sezařených dubových židliček. Všechny až na jednu byly obsazené. Volná židlička trůnila přesně uprostřed. Polil mě nepříjemný pocit. Připadalo mi, že se mi dělá zle. Vůbec nic jsem nechápal. Nevěděl jsem, proč mě Talik dovedl sem, do míst, kde jsem předtím nikdy nebyl. Nechápal jsem proč si mám sednout na židli uprostřed. Nechápal jsem ani, jak je možné, že všude kolem byli staří skřítci a nikde jsem neviděl své příbuzné, své přátelé. Bylo tu jen patnáct velmi starých skřítků, a co bylo nejpodivnější, všichni se tvářili velice ustaraně, tak ustaraně, že jsem dostal strach, jestli mě náhodou nechtějí sežrat. Vzápětí bych se za ty myšlenky nejraději zfackoval, neboť skřítci přece nejsou kanibalové,“tady se Selik odmlčel a rozhlédl se kolem sebe. Došlo mu, že všichni sedí vedle sebe v kruhu a upřeně na něj hledí. Všichni i ta mladá dívka, měli hluboce zamyšlený výraz. Nehýbali se. Selika zachvátil strach. Zabil je snad někdo, když vyprávěl? Využil někdo jejich nepozornosti, když ho poslouchali?Selika se zmocnila hrůza, najednou měl pocit, že odtud musí, co nejrychleji vypadnout, protože kdyby ho tu načapal, jak tu sedí v kroužků s pěti mrtvými z niž jeden je samotný vévoda, čekaly by ho strašné věci.Vyhrabal se na kolena, otočil se a chtěl vyběhnout, když v tom se ozval vévodův hluboký hlas: „Upokoj se příteli, jsme stále na živu,“ Selik vyjekl, srdce se mu rozbušilo tisíckrát rychleji. Promluvil snad na něj duch, jeho milosti? Celé jeho tělo se třáslo, zuby mu jekotaly. Nebyl strašpytel, ale bál se duchu, s duchy se nedalo bojovat, ani magie toho mnohé nesvedla. „Prosím, prosím, nech mě žít, nechtěl jsem tě připravit o tělo…“Nějakou vteřinku bylo ticho, ticho, které Selika zevnitř stravovalo a pak se ozvalo…, ano nebylo pohyb, bylo to tiché chichotání, ovšem Selik měl výborné uši. To musela být ta mladá dívka. Bylo mu stále hůř a hůř. Bylo však jasné, že mrtvým a ani duchům nemůže pomoct. Chtěl se rozeběhnout, ale znovu se ozval hlas, jenže tentokrát byl ostrý a nepřátelský: „Takhle si ty představuješ svojí oddanost vůči svému pánu?“ Zavřel oči, zacpal si uši. Nesmí to poslouchat, snaží se ho jen svést, chtějí, aby se přidal k nim, ale on tak hloupý nebude, nedá se!!“Najednou cosi zapraskalo a to Selika na místě zmrazilo. To nemohl být duch. Duchové se neumějí dotknout něčeho živého. Pomaličku se otočil a nevěřícně vydechl. Všichni žili a pozorovali ho. Tedy až na muže, který ho prve držel ve vzduchu. Ten totiž na nic nečekal a bleskově mu ke krku přiložil svůj velice ostrý meč

Karik se pomalu probouzel, hlava mu třeštila, smysly měl pomíchané, jednu chvíli si neuvědomoval kdo je a kde to vlastně je. Vzápětí se mu ovšem vyjasnilo, i když on by byl možná vděčný, ještě za trochu toho temna. Cítil otřesy, to mohlo znamenat jediné. Ti čtyři muži ho zajali a teď ho jdou určitě prodat na nejbližší tržiště. Jediné, co ho snad na tom těšilo, bylo to, že za něj toho moc nedostanou, protože je samá kost a kůže. Otevřel oči. Všimnul si, že se stmívá, to by znamenalo, že musel spát nejméně dvanáct hodin, což bylo v této nepříjemné poloze přímo zázračné. Byli v lese, to bylo očividné, ale jak to? Možná, že se ti chlapi bojí do nejbližších měst, třeba tam na ně čekají. Kam ho chtějí dovézt, na konec Grilicie? Třeba ho chtěj někde v hlubokém lese usmrtit, třeba dělají temné rituály, Karik se otřásl. V tom se ho něčí ruka dotkla. Vůbec to nečekal, tak nadskočil, čímž si přivedl velkou bolest, jelikož nadskakovat se svázanýma rukama je dost dřina. Ačkoliv jeho tělem proudila dost prudká bolest, zatnul zuby, nevydal ani jednu hlásku. Někdo se dotknul znovu. Byl to velice jemný dotek, velice příjemný. Tohle nemohl udělat žádný z těch chlapů, nikdo z nich určitě nemá tak jemný dotyk. Musela to udělat žena nebo dívka, ale kde by ta se tu vzala. Leda, že by jí taky někde zákeřně zajali. Pootočil tedy hlavu a úžasem sledoval dívku, která byla jen o několik let starší než on. Byla krásná, dlouhé husté hnědé vlasy, překrásné modré oči, hezkou tvář, kterou však trošku hyzdil strach, usazený na jejím obličeji. Rád by se podíval, co má tahle krásná dívka na sobě, ale provazy mu to nedovolily. „Kdo pak si?“ zachraptěl, neboť už nějaký čas nedostal napít.“To se dozvíš, ale až později, zatím ti ošetřím rány, budeš muset být silný, protože tam kam jedeme, nás nebudou vítat příliš nadšeně,“ její hlas byl tak melodický, Karikovi se rozbušilo srdce. Vzápětí se v něm vzepjal strach, neboť moc dobře věděl, jak on a ta dívka skončí. Nemohl přece dopustit, aby tak překrásné stvoření, skončilo za pár mizerných zlaťáků, u nějakého zvrhlíka.Vztek znásobil jeho síly a on začal trhat provazy, ale ty byly velice pevně utáhnuty, takže jedině čeho dosáhl, byly krvavé šmouhy na rukách. Nehleděl však na to ,zcela jistě by si rozřezal provazy do krve, což by mohlo znamenat smrt. V tom se ho ta jemná ruka dotkla znovu a někdo zašeptal:
„Nech toho prosím Kariku. My ti neublížíme, přísahám!“
Karik byl zmatený. To skoro vypadalo, jako by k ním patřila, ale co pak by se mohla tak krásná dívka, spojit s bandou hrdlozeřů?“ „Chcete mě v tom městě prodat?“ „Ne, to v žádném případě?“ odpověděla ta dívka jemně. „Tak proč jsem svázaný a ležím na tom koni, jako bych byl určený k porážce?“ Zeptal se Karik prudce. Tušil, že by se měl ovládat, ale vždyť bylo úplně jedno, co řekne, stejně ho prodají nebo zabijí? Dovolila by to však, ta překrásná dívka? „Já vím, že to musí být velice nepříjemné, ale je to jen a jen pro tvé dobro?“ přišla odpověď, kterou tedy nečekal. „Cože? To, že jsem svázaný a houpu se z jedné strany na druhou, je jen a jen kvůli mé bezpečnosti?“ ujišťoval se Karik zpátečně. „Ano, je,“ zazněla tichá odpověď. „Dobře, jsem v klidu, nic neudělám, nepokusím se vám utéct, prosím rozvažte mě.“ „To nejde, ještě není vhodný čas,“ přišla opět tichá odpověď. „Proč je najednou tak tichá?“ pomyslel si znepokojeně Karik. „Prosím, půste mě, slibuji vám, že se nepokusím utéct, s nohama ze železa by to ani nešlo,“ pokoušel se Karik obměkčit tu dívku. Opravdu neměl v úmyslu, se o cokoliv pokusit. A jak taky. Nohy necítil, ruce skoro také ne, kdyby nemluvil, myslel by si, že je mrtvý. Několik dlouhých tíživých minut bylo ticho a pak se ozval rozkaz:
„Rozvažte ho!“ „To byl mužský hlas, hlas toho nejmladšího. Kam se poděla ta dívka, co s ní udělali?“ „Ale Celi, tedy Ceneku, ještě to nemůžeme udělat, pořád tu hrozí velké riziko,“ ozval se protestující hlas, který jistě patřil holohlavému. Jaký riziko? On přece není nakažené divoké zvíře,“ problesklo Karikovou hlavou rozhořčeně. Opět se ho zmocňoval vztek, ale tentokrát ten vztek potlačil. Musel se dozvědět, jestli ho pustí. „Chceš mi snad Saresi odporovat, chceš se vzepřít mým rozkazům?“ hlas toho mladého překypoval vztekem a zněla tam jakási výhrůžka. Zaznělo jakési zavrčení a vzápětí někdo prudce přetrhl provazy, kterými byl Karik svázaný, ale už ho nepodržel, tudíž se Karik zřítil z koně na zem. Nebylo to nic příjemného, ale byl alespoň volný. Nestačil se ani zvednout, když se nad jeho hlavou, rozpoutala bouřlivá hádka. Slyšel však jen „ Ty mě musíš poslouchat, já jsem tě odtamtud vytáhl, mě vděčíš za to, že dnes si zde a Ne někde úplně jinde,“ ten hlas očividně patřil tomu nejmladšímu. „Někdo další chtěl něco říct, ale hlas holohlavého, mu nedal šanci: „Ano za mnohé ti vděčím, ale nezapomeň ty na jednu věc, bez naší podpory, by si daleko nedošel, protože by tě zcela jistě…,“ víc už toho Karik neslyšel. Jako by se kolem něj utvořila bublina, která mu znemožnila cokoliv slyšet, ačkoliv natahoval uši, jak jen mohl. Mohl jen pozorovat, jak se jejich rty pohybují velice rychle, ruce připravený k obraně či k útoku. Nakonec však k ničemu nedošlo, protože mezi dva hádající muže, naprosto v klidu vkročil muž s kosou, zvedl jí do výšky několikrát s ní zatočil a najednou byl klid. Oba dva muži se od sebe odvrátili a Karik si uvědomil, že zas slyší všechny zvuky kolem sebe. Zvedl se a chtěl se jít projít, aby prokrvil ztuhlé nohy, ale neušel ani dva kroky, když se za ním ozvalo:
„Proč si neutekl, měl jsi obrovskou příležitost?“ Karik se otočil a spatřil muže s kosou. Stál tam klidně a ještě klidněji si čistil svojí kosu. Do Karika, jako by uhodilo. Měl obrovskou příležitost. Měl využít jejich hádky a odplížit se, pokusit se dostat odtud co nejdál, ale ne. On samozřejmě musel zůstat, jako trdlo na zemi a snažit se zaslechnout, něco z jejich hádky.“Vy mě asi nepustíte, že?“ muž s kosou zavrtěl hlavou. „Ne a jsem rád, že jsi neutekl.“ „Proč, co je kolem? Hrozí nám snad nějaké nebezpečí, můžeme snad zemřít?“ „Muž však pouze zavrtěl hlavou a otočil se na druhou stranu. Prosím, řekněte mi to, mám právo to vědět, prosím,“ dorážel na něj Karik, ale marně, muž nic neřekl. Vlastně se ani nehýbal. Že by ze mě usnul?“ Nevěděl, co ho to popadlo. Najednou z ničeho nic, cítil, že ho k tomu muži něco táhne, že se tomu nedá bránit. Pomalými kroky se tedy k tomu muži přibližoval. Snažil se nadělat co nejméně hluku, ale větvičky pod ním stejně praskaly. Vždy se zastavil a čekal, ale ten muž se nehýbal. Rozhlédl se kolem sebe a až teprve teď si uvědomil, že široko daleko, není nikdo jiný než on a ten zvláštní muž. Kam všichni zmizeli? Vždyť před chvilkou tu byli všichni. Stál tam bezradně. Na jedné straně na něj kývala svoboda, ale ke druhé straně, byl něčím přitahován, něčím, co bylo silnější než on. Zkusil udělat krok dopředu, ale jakmile jednu nohu, položil před druhou, otočil se a udělal dva kroky doleva. Jako by to nebyl on, kdo řídí své tělo. Zavrtěl hlavou. Nesmysl, nikdo a nic, nedokázalo ovládat tělo někoho druhého. Musí být z toho všeho ještě pořád mimo. Zkusil to tedy ještě jednou, ale bylo to úplně jako předtím, jen s tím rozdílem, že teď udělal tři kroky doleva. Asi, bych je měl zavolat, tohle se mi vůbec nelíbí,“ blesklo mu hlavou, ale ať otvíral ústa sebevíc, ať se snažil, jak chtěl, z jeho úst nevyšel jeden jediný hlásek, a ke všemu tomu, cítil všude kolem sebe zimu. Zjistil, že od toho spícího muže, stojí jen malý kousíček. Bylo zřejmě, že se má toho muže dotknout. Zcela jistě to tak mělo být, proč by mu jinak to něco, co ho pořád obrací, bránilo v odchodu? Popravdě měl z toho divný pocit. Nebylo mu dost jasné, proč by se měl toho muže dotýkat. Pokud to ovšem způsobí, že bude moc odejít, proč by to neudělal? Koneckonců, co by se mu asi tak mohlo stát? Zahřál si tedy ruce, odehnal obláčky, které vyplouvaly z jeho úst, a pomalu natahoval svou ruku k mužovu rameni. Čím byl blíž, tím víc mu byla zima, ale byl odhodlaný. Čím dřív to udělá, tím rychleji, bude moct jít domů. Téměř se již dotýkal, když se ozvaly kroky a planinou se nesl jakýsi hlas, kterému ovšem Karik nerozuměl. Chtěl se ovšem ohlédnout, ale nemohl. Cosi ho udeřilo do kolen a on dopadl na zem a rukou se přitom dotknul mužova ramene. Násilně otočil svou hlavu a poslední, co uviděl, byli tři muži, kteří se k němu, řítili velice rychle. Avšak ne tak rychle, aby mohli zabránit, tomu co právě následovalo. Karik se pokusil sundat svou ruku, ale nešlo to. Jako by byla přimražena. To nebylo vše, náhlé na něj dýchal neuvěřitelný chlad, vlasy mu zbělely, oči mu ztuhly, tváře zledovatěly, krk zmodral a i ostatní části těla, byly velice ledové. Poslední, co Karik stihl udělat, bylo, že otevřel ústa.

Karika mě je docela líto, je to chudák.

Ti tři k němu doběhli, uřícený, unavení. Na nic ovšem nečekali a vrhli se ke Karikovi, nedbali, že chlad rozežírá jejich zpocené těla, že se jich zmocňuje. Jako první se k němu dostal holohlavý. Zuby mu jektaly, nohy a ruce téměř necítil, a přesto se pokoušel Karika od sedícího muže odtrhnout. Bylo to však marné. Zdálo se, že Karik a ten muž, jsou k sobě přitesáni. Muž to však zřejmě nehodlal vzdát, bušil do ledu, který je obklopoval, snažil se ho prorazit svým kopím, ale bylo to marné. „Pojď zpátky, pojď!!“ uslyšel, jak na něj někdo křičí, ale on nechtěl odejít, ne bez toho kluka. „Tak vstávej, pusť ho starochu, tohle jsi neměl dělat, já tě nenávidím!!!“ holohlavým lomcoval neuvěřitelný vztek, ale nepomáhalo to. Karik byl tím ledem stále obalený a holohlavý cítil, že se zmocňuje i jeho, ale nehodlal to vzdát, nehodlal mu ho nechat, ne jeho ne. Bušil do ledu znovu a znovu, ale naprosto zbytečně. „Podej mi sekeru,“ zařval z plných sil. „Cože?“ ozvalo se odněkud. „Tvojí sekeru, jízváči!!!“ zařval holohlavý. „Je to zbytečné, už je pozdě, vypadni odtamtud, nebo tě taky dostane.“ „Mě ne, já ho odtud dostanu, podej mi tu sekeru!!“ Vzápětí se blízko něj objevily ruce. Holohlavý natáhl svoje, ale místo sekery, se kolem jeho rukou cosi omotalo. Ne, tohle ne,“ zakřičel Holohlavý a snažil se z toho provazů vymknout, ale bylo to marné a on to věděl. Někdo ho tahal ven. Vzpíral se, ale nakonec se ocitl z kruhu venku. Byl celý modrý, vlasy měl téměř bílé, celé tělo bylo pokryto ledem, ale on toho nedbal. Ihned se otočil k čtvrtému muži a požádal ho:
„Rozvaž mě. Já tam musím!!“ čtvrtý muž pomalu zavrtěl hlavou. „Je mi to líto. Nedá se nic dělat. Musí se s tím poprat sám.“ Holohlavý se nepříjemně zasmál. Jeho smích byl řezavý. Jasně jsi po svém otci. Ten taky říkal, že se s tím musí jeho bratr poprat sám a jak to dopadlo? Rozsápal ho na kousíčky a to byl dospělý, zkušený bojovník. Co teprve ten mladý kluk…?“ jeho hlasem se vztekem zlomil. Karik to zvládne, je úplně jiný. My musíme jít dál. Nechci, aby mě dostal, už tam nechci nikdy být!!“ Holohlavý pohlédl čtvrtému muži do očí a z jeho úst pomalu vyplynulo: „Je mi to jedno. Selhal jsem a na ničem jiném mi už nezáleží. Nesplnil jsem slib!“ „Nemůžeš odejít. Máme určitou dohodu. Nemůžeš mě v tom nechat. On mě zabije, prosím.“ Holohlavý se však beze slova otočil. Uchopil své kopí do ruky a natřikrát ho zlomil. Hodil ho k nohám čtvrtého muže a kráčel směrem k lesu, neohlédnul se ani na jednu stranu. Čtvrtý muž pohlédl pln zoufalství na zjizveného muže, ale ten neřekl ani jedno jediné slova a svou sekeru zabořil do země.
Čtvrtý muž přikývl. Vytáhl meč, opsal s ním ve vzduchu několik oblouku a pak ho vložil zpět do pochvy. Rysy mu ztvrdly a on zašeptal: Máš pravdu. Poradím si s tím sám!!“
Zjizvený muž se poklonil, vzápětí se zvedl a pomalým krokem se vydal též k lesu. Čtvrtý muž se kolem sebe rozhlédnul a poté zašeptal: Ještě nemáš vyhráno,“ a poté se též vydal k lesu. ¨

Selik na ten meč hleděl a brada se mu třásla.“ Co chcete dělat? Přece byste mně Vaše Milosti nezabil?“ „Chtěl jsi utéct a za to zaplatíš,“ zavrčel muž, který u jeho krku držel svůj meč. „Ale proč? Ničím jsem se přece neprovinil, já jsem se jen bál,“ obhajoval se Selik. Ale toho muže jeho řeči zřejmě nezajímaly, protože pozvedl svůj meč, namířil ho na jeho krk. Těsně předtím než však mohl švihnout, ozvala se vévodova dcera. Muž se zarazil. „Proč milosti, on si nic jiného nezaslouží. Byl by schopen odtud utéct a všechny kolem se vykašlat.“ „Je to docela možné, ale třeba měl jen strach a strach, nutí dělat člověka či kteroukoliv jinou bytost, věci, které by jindy neudělal.“ Muž pohlédl na vévodu. Vévodova tvář byla zachmuřena. Jeho dcera na něho prosebně pohlédla. Vévoda nakonec řekl: „Dobře nech ho žít a ty pokračuj,“ ukázal prstem na Selika, který s úlevou usedl zpátky na zem a třel si rukama krk. Muž zastrčil svůj meč zpět do pochvy, usadil se naproti tomu skřítkovi a zamračeně na něj hleděl. Skřítek polkl a pak spustil:
Tak jsem se tedy posadil, i když po pravdě, necítil jsem se zrovna nejlíp. Jak bych taky mohl, v místnosti, kde bylo pěkné dusno a koukalo na vás patnáct starých skřítků. Vůbec jsem netušil, co chtějí, proč mě sem zatáhli. Vzápětí jsem se to dozvěděl. Promluvil nejstarší z nich, kterému muselo být nejméně čtyři sta. Byl malý, bělovlasý, vrasčitá kůže. Pohlédl mým směrem. „Ty, který žiješ na druhé straně, věz, že tvému národu hrozí velké nebezpečí.“ Vytřeštil jsem oči. „Cože? O čem to mluvíš? Naší zemi přece nic nehrozí, máme sice nedostatek potravin, ale až doteď jsme si s tím vždy poradili. „Mluvím o tom, že již velice brzo, budete bojovat o svůj holý život?“ trval na svém starý skřítek. „Proč bychom měli bojovat o svůj holý život a s kým?“ nechápal jsem. Rozhlížel jsem se po ostatních, ale všichni byli zřejmě stejný blázni, ponevač se tvářili stejně jako ten staroch.
„Vaše milosti. Řekl bych, že si tento skřítek vymýšlí a nejlepší by bylo, kdybychom ho vzali sebou na hrad, kde by nám mohl vysvětlit pár věcí,“ ozval se muž, který seděl naproti tomu skřítkovi. „To je lež. Já bych vám nelhal, naší zemi opravdu hrozí nebezpečí!!“ Ten muž si opovržlivě odfrkl, ale vévoda řekl: „Měl bys vědět, že je nemožné, aby nás někdo napadl. Crosdeanské moře přece odděluje obě dvě části a vzhledem k tomu, že mořem se prostírá magie, není to možné. „Tohle všechno vím, vaše Milosti, ale to co říkám je pravda. Proč by mi mí příbuzní lhali?“ „Tak jestli je to všechno, měli bychom odtud urychleně odejít,“ ozval se znovu ten muž, na kterého ten příběh očividně nezapůsobil. „Proč, děje se něco, Perlone?“ „Nevím Milosti, ale přísahal bych, že kolem nás někdo je?“ odpověděl zachmuřeně Perlon. „Kdo si myslíš, že by to mohl být? Tady na mém území?““To nevím, ale raději bychom se…,“ zbytek jeho slov, zanikl ve svistu šípu, které se ve velkém vyrojily z lesa. Všichni až jednoho vojáka, padli k zemi. Dotyčný neměl sebemenší šanci, zabořilo se do něj šest šípu, byl na místě mrtvý. „Co se to děje, kdo by to mohl být?“ „Nemám zdání Milosti.“ Těsně nad jejich hlavami proletělo dalších nejméně dvacet šípu. „Musíme se odtud dostat, jestli tu zůstaneme, dřív nebo později, nás nějaký trefí?“ vykřikl Kregenus.“ Nemůžeme, jakmile bychom se pohnuli, zcela jistě by nás trefili, ale já myslím, že zabít nás nechtějí,“ zakřičel ten muž svůj názor. Než se ho mohl Kregenus na cokoliv zeptat, ozval se nedaleko něj, bolestivý výkřik. Další voják,“ pomyslel si zoufale vévoda. „ Co tedy budeme dělat?“ Musíme se vzdát, oni nás chtějí stejně dostat živé, ale pokud se budeme o něco snažit, zabijou vaší dceru, Milosti,“ promluvil ten muž po chvilce a bylo na něm vidět, že to říká velice nerad. „Vévoda věděl, že Perlon má pravdu. Nevěděl, kolik jich kolem je, ale muselo jích být hodně, když mohli vystřelovat tolik šípů najednou. Uvědomoval si, že jeho potřebuju živého, ale jeho dceru ne. Netušil, kdo na ně může střílet. Nedokázal pochopit, že by se sem dostali nějací nepřátele a hlavně, kteří? Pravdou bylo, že s Tarielinem v poslední době neměl zrovna moc dobré vztahy, ale ten by to přece neudělal, jejich pradědečkové spolu uzavřeli smlouvu, kterou oni byli nucení respektovat

Vévoda beze slova pohlédl na svou dceru, která neměla ve tváři žádný výraz. „Omlouvám se ti dcero,“ zašeptal tiše. „To není tvoje vina, otče. Jen mám strach, co když to bude bolet? Vévoda zaskřípal zubama, ale neodpověděl jí, nemohl. Nemohl jí říct, že to co jí ti muži udělají, jí bude velice bolet. „Není to vaše vina, Milosti,“ pošeptal vedle něj Perlon. To já jsem vás měl ochránit, to já zklamal.“ „Ne, tys nezklamal,“ odmítnul jeho sebeobviňování Kregenus. „Ano zklamal. Měl jsem vás ochránit a selhal sem, je mi to moc líto, pane, zabijte mě.“ „Přestaň s tím Perlone. Přikazuji ti, přestaň s těmito řečmi,“ přikázal mu ostře Vévoda. Perlon otevřel ústa, ale vévodův pohled, ho přinutil je zase zavřít. Vévoda se pomalu otočil ke své dceři, která byla bledá, rty se jí chvěly. „Mám tě moc rád dceruško…,“ hlas mu zoufalstvím zlomil. Jeho dcera mu položila svou ruku na rameno a zašeptala: „Však my se ještě uvidíme, tatínku,“ Vévoda na to nic neřekl a přikázal Perlonovi: Vezmi všechny naše zbraně a zahoď je co nejdál…, tak, aby si mysleli, že jsme bezmocní,“ dokončil po chvilce váhání. „To také jsme, milosti,“ vyrazil ze sebe vztekle Perlon, ale vzápětí vykonal vévodův rozkaz. Jakmile všechny meče, přistály několik metrů od nich, z lesa vystoupilo pouhých pět mužů. Šli pomalu, velice váhavě, jako by nevěřili, že ti na zemi, jsou opravdu bezmocní. Když si všimli pohozených mečů, zajásali a okamžitě zrychlili. Vévoda čekal, že se z lesa vynoří další, ale nikdo se už neobjevil. „To není možné, nemůže jich být jen pět, to je nemožné. Neměl však více času nad tím přemýšlet, jelikož jeden z nich k němu přišel a beze slova ho zprudka kopnul do obličeje. Vévoda ucítil obrovskou bolest. „Nechte ho. Nesmí zemřít. Máme za něj obrovský balík,“ uslyšel zpovzdálí jakýsi chraplavý hlas. „Dobře a co ten chlap? „Toho taky nechte na živu, ale zařiďte, aby nedělal potíže,“ ozval se ten chraplavý hlas znovu. Vévoda se snažil i přes strašnou bolest, která pulzovala celým jeho tělem, přijít na to, kde ten hlas už slyšel, ale nedokázal se soustředit. „s radostí,“ zachrochtal jeden z těch můžu a praštil Perlona něčím tupým do hlavy. „ A hele tady je ženská,“ ozval se nedaleko od Vévody druhý slizký hlas. „Co s ní pane?“ „Tu vám daruji, za dobře odvedenou práci,“ vyřkl muž s chraplavým hlasem svůj ortel. Oba dva muži se slizce zachechtali a nazvedli tu dívku. Ta se jim snažila vysmeknout, ale bylo to marné. Byli mnohem silnější. Jakmile jí násilím dostali nahoru, surově z ní servali jezdecký oblek, takže dívka byla oblečena jen do slabé blůzičky, která jí téměř nechránila. Oba dva muži potěšeně olízli své popraskané rty. Vévoda se pokusil vstát, ale cítil, že jeho tělo je ochromené, že ta bolest, mu nic nedovolí. Jediné, na co se zmohl, bylo zachrčení a pak upadl do bezvědomí. „Otče?“ vykřikla ta dívka a pokusila znovu vymanit, ale ti muži ji nedali šanci. Každý jí z jedné strany uchopil za ruku a pak jí táhli směrem ke křoví. Dívka křičela, kousala, snažila se kopat, ale všechno marně. O chvilku později muži tu dívku zatáhli do křoví a vzápětí se odtamtud ozývali zvuky, při kterých by čestnému člověku tuhla krev v žilách, ale muž s chraplavým hlasem, naprosto v klidu procházel planinou a sbíral ze země vše, co mělo nějakou cenu. Nejprve sebral všechny tři meče a zasunul je do tří pochví, pak svlékl Perlona i Vévodu, zanechal jim pouze spodní část. Všechny ti věci si naprosto klidně odnesl ke koním, s kterými přijel Vévoda a jeho doprovod. Všechny věci naložil na koně a pak z brašny, vytáhl bochník chleba a s chutí se do něj zakousl.
Výkřiky bolesti, vzteku, rozkoše, ho nechávali naprosto klidným.
O půlhodinu později vyšli ti dva muži z křoví ven a za sebou táhli bezvládné tělo. Chraplavý muž si tu dívku prohlédnul. Na mnohých místech měla podlitiny. „Vy jste jí zabili?“ zeptal se jich nezúčastněně. „Ne to ne, ale dost se bránila, tak jsme museli zkrotit,“ zazubil se spokojeně jeden z mužů. „Jo a stálo to za to, byla panna,“ dodal druhý muž a olízl si rty. „Panna?“ „Ano, blána ještě nebyla porušena, zřejmě jí tatíček držel zkrátka, má to štěstí, že těmi vyvolenými jsme byli my,“ muž slastně zachrochtal.
Chraplavý muž se několik vteřin nehýbal, ale pak ním přistoupil a oba dva obdrželi velmi bolestný políček.“ „Jau, za co to bylo? Říkal jsi, že si s ní máme užít,“ zavyl bolestně jeden z mužů a rukou si držel tvář. „Jo, jestli si jí chtěl pro sebe, měl si nám to říct,“ přidal se druhý. Ten muž se znovu rozpřáhl a ti dva muži bojácně ustoupili dozadu. Zdálo se, že je udeří, ale nakonec muž svojí ruku sklonil a řekl:
„Ano daroval jsem vám jí, ale v okamžiku, kdy jste zjistili, že je panna, měli jste jí přivést nazpátek!!“ „Proč?“oba dva muži na něj nechápavě zírali. Vzápětí za to pykali. Na druhou stranu obličeje, dostali znovu políček a tentokrát byl ještě silnější. Ani jeden z nich nevykřikl, ale oba dva, tak prudce stiskli své rty, takže jím ze rtů vytryskl proužek krve.
„Proč? Protože nyní bude mít na trhu v Zagarnii, mnohem menší cenu,“ zasyčel na ně chraplavý muž. Ti muži si drželi napuchlé tváře a mlčeli. Nakonec jeden z nich řekl:
„To přece nikdo nepozná.“ Chraplavý muž přitiskl svůj obličej těsně k jeho a zavrčel:
„A ty podlitinu a tu krev, to si všechno způsobila ona, že?“ „Ne…, to samozřejmě ne…, ale nějak to přece…, zařídíme,“ hledal muž těžce vhodná slova. Chraplavý muž si pohrdavě odfrkl a řekl:
„Už přestaň, nechci už více slyšet. Když půjde její cena, příliš dolů, doplatíš to ty!!“
„Ale já přece nic nemám?“ bránil se ten muž. „Ne? A co je tohle,“ zeptal se ten muž a ukázal na mužovo srdce. Mužova tvář zpopelněla, celý se roztřásl. „To neuděláš, jsme přece společníci…“ „A to řekl kdo? Já tedy ne,“ řekl chraplavý muž chladně. „Ale vždyť jsme přece spolu uzavřeli obchod, že jo brácho?“ vyděšený muž se obrátil na druhého muže, ale ten pouze zavrtěl hlavou. „Cože? Ty mě zradíš? Jsme přece bratři, tak řekni tomuhle a ukázal na chraplavého, že spolu máme smlouvu,“ naléhal na druhého muže jeho bratr. Ten však znovu zavrtěl hlavou. „Ty,“ zasyčel nenávistně první muž a začal se na druhého muže sápat. Tomu se však v ruce objevil ostrý nůž, který prvního muže donutil ustoupit. „Nezabil bys mě, že ne?“ ujišťoval se první muž. Druhý muž zastrčil nůž zpátky za opasek a pak promluvil: Ale zabil a s velkou radostí….“
„Co s ním udělal, co jsi udělal s mým bratrem?“ dorážel zprudka první muž na chraplavého. Chraplavý se na něj soucitně usmál a podal mu ruku. „Všechno bude dobré, uvidíš.“ Muž se na něj podezřívavě zahleděl. Po chvilce zavrtěl bezmocně hlavou a chystal nabízenou ruku stisknout, ale v tom se mu něco zabořilo do zad. Projelo to téměř celými jeho zády. Někdo tu věc z jeho těla vzápětí vytrhl, jako by jí zabodával do zvířete a ne do člověka. Prvnímu muži vyrazila z úst krev, která mu stékala po oblečení, oči rozevřené dokořán. Klesl na kolena a poslední na co se zmohl, bylo zašeptání: „Co si s ním prokletče udělal?“ poté se svalil na zem, mrtev. Jeho bratr se k němu sklonil a svůj
zkrvavený nůž si chladně otřel o jeho pomalu rudnoucí oblečení.

Ty tedy krví nešetříš, teče proudem. A chudák holka.

Janča: Opravdu?

Kapitola 3

Karik pomalu přicházel k sobě. Cítil se velice ztuhle. Otevřel oči a překvapeně vydechl: „ Páni, to je ale nádhera,“ jeho údiv byl na místě, neboť se nacházel v obrovské zahradě, která byla plná květin, stromů, ptáci zpívali, po stromech pobíhaly veverky. Bylo to moc pěkné místo, ale Karika při pohledu na to všechno, podivně razilo. Nedokázal si to vysvětlit. Slunce nádherně hřálo, rostliny rostly, zvířata byla Šťastná, ale on cítil zimu. Pomalu vstal. Bylo to mnohem těžší, nežli si představoval. Celé jeho tělo ho bolelo, téměř necítil své prsty, ani na rukou, ani na nohou. Reflexivně si šáhl na vlasy a ihned ucukl, byly zmrzlé. Karika se zmocnil znepokující pocit, co to má všechno znamenat? Dotknul se obličeje, ten byl také celý studený. V následujících vteřinách ohmatal celé své tělo a s hrůzou si uvědomoval, že je celý studený, veškeré jeho tělo a intimní místa, to všechno bylo ledové. Šáhl si na srdce. Bylo tiše, ale pravidelně. Čelo měl však studené. To není možné, přece nemůžu být tak zmrzlý? Znamená to snad, že jsem mrtvý, že je tohle ráj?“ zmateně se kolem sebe rozhlídnul. Ano, tohle všechno může být ráj, ale on nemůže být mrtvý, bije mu přece srdce. Znovu si šáhl na srdce. Jeho hrudník byl přímo ledový, ale nebylo pochyb, jeho srdce bilo. Posadil se zpátky na zem. Vůbec nic nechápal, nic z toho nedávalo smysl. Nebyl nikterak vzdělaný, ale místní kněz vždycky říkal, že mrtvý se pozná podle toho, že už mu nebije srdce. Jenže jemu bilo. Celé jeho tělo bylo studené, ale srdce mu pořád bilo a teď mu bije dokonce silněji, než třeba před chvilkou. Teprve teď mu došlo, že si téměř nic nepamatuje, k čemu došlo, za posledních dvanáct hodin, jako by o všechny svoje vzpomínky přišel. Zprudka zavrtěl hlavou. To byl holý nesmysl. Svraštil čelo, snažil se na všechno vzpomenout. Šlo to dost ztuha, ale přesto se mu před jeho očima, začali objevovat, jeho vzpomínky, to, co zažil za posledních dvanáct hodin. Nebylo toho zrovna málo. Jako první se mu zjevila matná vzpomínka, jak se snaží utéct čtyřem mužům. Ta se však vzápětí vytratila. Zřejmě byla velice krátká. Vzápětí se mu začali pře očima s velkou rychlostí míhat kratší, či delší vzpomínky. Šli po sobě v kusých obrazech, ale čím víc je sledoval, tím mu bylo čím dál tím jasnější, co se to stalo. Když se mu zjevila poslední vzpomínka, ve které se dotknul toho zvláštního muže s kosou, zničehonic se mu před očima zamlžilo a on neviděl nic. Zamrkal, rozevřel oči, znovu svraštil čelo, ale tentokrát už nic nepřišlo. Vypadalo to, jako by mu někdo kus té vzpomínky usekl. Vzápětí zavrtěl hlavou. Takový nesmysl, to přece nikdo nedokáže a i kdyby, proč by to dělal, proč by kradl někomu tak nevýznamnému jako je Karik, jeho vzpomínky, proč zrovna tuhle? Snažil si vzpomenout, namáhal svůj mozek, ale poslední, co vždycky uviděl, bylo, jak pokládá tomu muži na jeho rameno svojí ruku? „Ale proč by to dělal? Proč by k sakru kladl svou ruku na rameno muže, který ho se svými kumpány přepadl a jistojistě ho chtěli prodat na tržišti. „Už ho bolela hlava a ke všemu ho začalo celé tělo pálit. Ještě před chvilkou mu byla neuvěřitelná zima, ale teď ho stravovalo příšerné horko. „Co se tu děje? Pomozte mi prosím,“ začal křičet, ale nikdo se neukázal, nikdo se neozval. To horko bylo stále horší a horší. Strhnul ze sebe veškeré oblečení, ale stejně to nepomáhalo. Najednou zničehonic to horko zmizelo a on se cítil jako dřív. Už nebyl vůbec studený, byl normální jako dřív. Cítil se divně. Něco tu bylo v nepořádku. Karikovi se tu vůbec nelíbilo. Nejprve mu je hrozná zima, vzápětí strašné teplo a pak je mu zas normálně. Chtěl se obléknout, ale jakmile se sklonil k zemi, aby sebral svůj oděv, zděšeně si uvědomil, že na zemi není. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikde je neviděl. Kam my mohli zmizet, přece se nevypařili. Nemůžu tu chodit nahý,“ honilo se mu poplašeně hlavou. Najednou se odněkud ozvalo zachichotání. Karik se kolem sebe rozhlídnul, ale nikoho neviděl. Zachichotání se ozvalo znovu a tentokrát bylo mnohem blíž. Karik stále nikoho neviděl. Přece tu nežiji neviditelní? Tohle bylo opravdu nepříjemné. „Ať jsi kdokoliv, ukaž se. Jestli máš moje šaty, přines mi je, přísahám, že ti neublížím,“ naléhal na neviditelného chichotálka, ale kromě dalšího zachichotání, se nikdo neobjevil. Karik přemýšlel. Zřejmě ať už mu věci sebral kdokoliv, zřejmě to považuje za velkou legraci. „Musím ho nějak přelstít, vůbec mě však nenapadá, jak to mám udělat.“Kleknul si na kolena a rukama začal prohledávat zem. Sám ani dobře nevěděl, co vlastně hledá. Měl neurčitý pocit, musí najít něco. Ale co by mohlo přilákat neviditelného chichotálka, co by ho mohlo přinutit, aby se před ním zjevil?“ Několik minut tedy šátral po zemi, ale nikde nemohl nic najít. Nebylo tu nic jiného, než kamení, malé klacíky, větvičky. Připadal si divně. Nahý lézt po zemi. Už to vzdával. Pomalu se zvedal, když se mu do ruky cosi zapíchlo. Téměř to necítil, ale přesto si uvědomil, že mu na ruce něco doslova visí. Opatrně se postavil. Přestal si zakrývat intimní části. Vždyť je to jedno. Mnohokrát už byl přece přinucen stát na hanbě, všem na očích, leckdy jen za úplně malé prohřešky, jako byla krádež ovoce, mlíka od krávy a podobně. Každý jiný pán, by mě něj vymyslel nějaký mírnější trest, ale baron Greberg, ten ho vždycky přinutil, aby se za každého počasí, za každé malé provinění postavil před dům nahý a celou hodinu tam stál. Nesměl se pohnout, nesměl nic zakrývat. Všichni, kdo šli kolem, si ho mohli prohlížet. Někteří toho opravdu využívali, zvlášť mladé dívky, které si na něj ukazovali, a nepokrytě se mu smály. Naštěstí si na něj nesměli šáhnout. Cítil se samozřejmě ponížený, ale baronovi to bylo jedno. Posílal ho tam i za tuhé zimy, ale to se nad ním někteří lidé slitovali, hlavně ti starší. Poskytli mu jakousi kožešinu, která byla na mnoho místech rozežraná, ale přesto mu pomohla. Teď už chápal, zvědavost a poznámky Levantie. Její přítelkyně jí o tom zcela jistě povídaly. Ze vzpomínek ho vytrhlo ostré píchnutí a on se kolem sebe rozhlédnul, ale nikde nikoho neviděl. Chtěl se na tu věc, která se mu zachytila na ruce podívat, když v tom se to štípnutí opakovalo, někde u kolena. Sklonil tedy hlavu, a když se pořádně zadíval na své koleno, úžasem se mu rozevřela ústa. Několik centimetrů od jeho pravého kolena cosi poletovalo. Bylo to asi dvacet centimetrů vysoké, zelené tělíčko, zelená hlava, ale růžový obličej a mělo to malinká křídla, která se slabě třepala. Podíval se, co vlastně drží v ruce. Byla to malá vícebarevná kulička, která měla několik děr. Vypadalo to, jako by jedna díra byla vchod a druhá zase východ. Že by to byl domeček této malé podivné bytůstky?“ Neměl čas o tom přemýšlet, neboť znovu ucítil jakoby štípnutí. Dělá to snad ta malá třepotající věc? Karik nikdy nic takového neviděl. Opatrně tu kuličku položil doprostřed dlaně a klesnul na kolena. Chtěl si tu věc lépe prohlédnout. Uvědomil si, že je to dívka. Tedy obličej měla dívčí. Vlastně ho to ani nepřekvapilo, kdo jiný se chichotal nežli holky? U žádného kluka to ještě nikdy neslyšel, i když po pravdě znal jen Lesrika. „Vrátíš mi mé oblečení?“ Zeptal se jí tiše. Nevěděl, jestli mu rozumí, ale nemá přece co ztratit. Ta bytůstku zatřepala svými malými křídly, natáhla k němu svojí malinkatou ručičku. Karik nechápal, co mělo to její gesto znamenat. Pak si všimnul, že se ta bytůstka snaží natáhnout svůj malý krček k jeho ruce. Zmateně zamrkal. Stálo mu nebylo jasné co chce. Proč si o to neřekne? Ta bytůstka se zřejmě o cosi snažila, protože otevřela svá malinkatá ústa. Vypadalo to, že chce promluvit, ale povedlo se jí jen cosi vyprskat. „Ty nemůžeš mluvit, že?“ zeptal se jí nejistě. To stvoření horlivě zakývalo hlavičkou a vzápětí opět natahovalo svojí ručku k jeho ruce. Karikovi to najednou došlo. Ona chce jistojistě tu malinkou kuličku, kterou mám v ruce,“ problesklo mu hlavou. Opatrně přiblížil svojí ruku k ní a zeptal se: „Ty bys chtěla tuhle kuličku, viď?“ Horlivě pokývla hlavou a spojila své ručičky v prosík. Vypadala velice roztomile, ale Karik jí to nehodlal dát zcela zadarmo. Pochyboval, že ona může za zmizení jeho věcí, ale magie zvládne velké věci. Nikdy by si nepomyslel, že se s ní někdy setká. Věděl, že jí ovládá mistr Suligus, ale nikdo ho nikdy neviděl při práci. Já vím, že nemůžeš mluvit. Udělám ti jeden návrh. Když s ním budeš souhlasit přikývneš, když ne, tak zavrtíš hlavou, souhlas?“ její obličej se na chvilinku stáhl, jako by se to snažila pochopit. Zřejmě se jí to povedlo, neboť přikývla. Oddychl si. Byl rád, že mu rozumí. Alespoň to bude snadnější. „Takže, potřebuji svoje oblečení, a když mi ho vrátíš, vrátím ti tvojí kuličku, co ty na to?“ Ta bytůstka chvíli jen třepotala svými křídli, ale nakonec zavrtěla hlavou a smutně svěsila svojí hlavičku. Karika to vyvedlo z míry. Očekával, že mu ty věci dá, protože ta kulička, musí být pro ní velice důležitá. Nevěděl co dál. Tušil, že by mu ty věci ta bytůstka ráda vrátila, ale neví, kde jsou. Znamená to, že bude chodit celý život nahý? Je tady zima? Kde to vlastně je? Nastalo ticho, které bylo přerušováno jen občasnými vzlyky té bytůstky. Karik si uvědomil, že to stvoření, má v očích malinké slzy, které jí stékaly po jejím obličeji. Byl v rozpacích. Když jí tu kuličku dá, ona svoje získá a odletí pryč. Nerad si to připouštěl, ale byl za její přítomnost rád, i když se před ní jakožto naháč cítil divně. Nemohla sice mluvit, ale aspoň tu byla. Bude tady tedy sám? Svraštil čelo. Ještě nikdy v životě, nemusel řešit tak nepříjemný dilema. Podíval se na ní podíval a když viděl, že její zelené šatičky jsou zmáčené, rozhodl se. Není přece sobec. Aspoň ať je ona Šťastná. On to už nějak zvládne, snad. Neměl ovšem ponětí, jak jí oslovit. Nemohl jí říct stvoření a ani bytůstko. Chvilku si nad tím lámal hlavu a pak na to přišel. Bude jí říkat Vilko, to jí snad neurazí.

Mě by se to oslovení bytůstka docela líbilo.

„Vilko, oslovil jí tiše. Vilka se několik vteřin nehýbala, ale pak k němu zvedla tázavě své malé oči. „Tady máš,“ zašeptal tiše Karik a podal jí tu kuličku. Vilka se na ní a pak na něj nedůvěřivě podívala, ale když pokynul malinko hlavou, radostně zapištěla a pak v ní bleskurychle zmizela. Karik cítil, jak se mu ta kulička odlepuje od dlaně, jako by jí něco zvedala. Počkal, až se z jeho ruky odlepí úplně a v okamžiku, kdy se jemně nesla vzduchem, zvedl obě ruce na rozloučenou. Když mu kulička zmizela z dohledu, svěsil ruce dolu. Nevěděl, co teď bude dělat. Pořád nevěděl, kde to vlastně je. Tak rád by na sebe něco obléknul, ale nikde nic nebylo. Okolí už mu nepřipadalo tak nádherné. Cítil se tu sám, bylo mu divně, Ne, že by u Greberga měl tunu přátel, ale byla tam alespoň Levantie a i když ho často trestala, pořád byla někým, s kým se dalo mluvit. Došlo mu, že se stín prodlužuje, že by měl jít spát. Zítra se snad odsud pokusí najít nějaký ten východ, snad tu nějaký bude. Lehnul si na trávu, která byla až neuvěřitelně hebká, zavřel oči a vzápětí usnul. Znovu se mu před očima zjevovaly obrázky, které tak dobře znal. Přesto dnes to bylo jiné, zdály se mu jen samé šťastné sny, dokonce i ten muž, co měl vždy na sobě zbroj a u sebe meč, kdesi seděl a usmíval se. Karik měl po dlouhé době, klidné, nerušené spaní.
V okamžiku, kdy se měsíc v plném rozkvětu, ocitnul na vrcholu nebes, Karik se najednou probudil. Možná, že ho spíše probudilo zlatavé světlo, které se rozlévalo všude kolem něho. Modlil se, aby to nebyli další banditi, ale ti přece nevydávají zlatavé světlo. Promnul si oči a vzápětí se posadil. Musel sice oči zas zavřít, jelikož to světlo bylo vskutku prudké. O chvilku později však to světlo pohaslo a on mohl zas oči otevřít. Uvědomil si, že nyní již tlumené světlo, vydávají stovky možná tisíce tvorečku podobných Vilce. „Copak tu děláte?“ Ani jedna z nich neodpověděla, ale přes tisíc malých ručiček, ukázalo na jeho nahé tělo. Karik se zamračil. „chtějí se mu snad vysmívat, je Vilka tak krutá?“ honilo se mu hlavou. Zřejmě ne, protože Vilka natáhla svoje malé ručička k jeho pro ní velké ruce a brzo se k ní připojili další a Karik cítil, že se kolem jeho rukou cosi utváří, něco velmi pevného. „Vy mi nechcete ublížit, že?“ všech tisíc hlaviček zavrtělo hlavou. „Tak proč jsem svázaný, našli jste snad moje věci?“ Zeptal se jich a v hlase se mu ozývala naděje. Všechny vilky radostně zatřepaly křídly. „Umí některé z vás mluvit?“ Vilky ihned smutně svěsily hlavu. „To je divné. Jsou jích tu stovky, ale ani jedna neumí mluvit, co je mi to za divný ráj. V ráji by přece měli umět všichni bez rozdílu, stejnou řeč. Došlo mu, že mu možná chtějí pomoct, ale těžko to budou moct provést, když ani jedna neumí mluvit. „Máte nějaká jména?“ Všichni, kromě Vilky zavrtěli hlavou. „tak je mi tedy čím dál tím divnější. Žádná z nich neumí mluvit, žádná z nich nemá jméno. To by vysvětlovalo, proč Vilka ihned zareagovala, když jí oslovil. Pokud tu nikdo z nich nemá jméno, zřejmě ho touží mít. Ale proč ho nemaj, kdo jim v tom brání, proč by to probůh dělal?“ Rozhodl se, že něco vyzkouší. Snad ho to nebude stát život. Nechtěl by, aby se tyto stvoření obrátily proti němu. Všiml si, že na něho naprostá většina, samozřejmě dívek hledí s úctou a hleděli mu na tvář a ne na tělo. Že by něco udělal a ani o tom nevěděl? Cítil, že rudne. Pak se jich na to zeptá, ale nejprve musí vědět, jestli tu vůbec někdo mluví a jestli tu někdo má vůbec jméno. „Umí tu někdo mluvit, má tady někdo vlastní jméno?“ vypálil to na ně zpříma. Připadalo mu to lepší. Všechny ty stvoření jakoby na minutku ztuhly, znehybněly ve vzduchu, na tváři se jim objevil strach. Karik znejistěl. Tohle místo se mu vážně nelíbilo čím dál tím víc. Ta stvoření zas vzápětí třepotala ve vzduchu, jako by se nic nestalo, ale přesto, připadal Karikovi vzduch o něco těžší. Tak na tuhle otázku, se nejspíš nedočká odpovědi. „Můžete mě dovést k mým věcem?“ Všechny stvořeníčka souhlasně pokývly hlavičkami. „Tak směle do toho,“ zamumlal Karik a pomalu následoval slabě svítící stvořeníčka, které letěli několik centimetrů před ním. Zřejmě už tu musel být někdo jako on, poněvadž věděli, kde mají být, aby se mu někam nechtěně nepřipletli. To docela chápal. Dovedl si živé představit, co by se stalo, kdyby mu některá z nich vlétla do pusy nebo ucha. Ušel asi třicet metrů. Pro něj to nebylo nic, ale ty stvořeníčka, to zřejmě dost vyčerpalo, i když to nedávaly najevo. Ti, kteří byli mezi prvními se náhle zastavili u jednoho vyvráceného kořene. To se vymykalo, jinak spořádané zahradě. Vlastně na tom nezáleželo. Pokud tam bude oblečení, bude mu to ke štěstí bohatě stačit. Podíval se do díry, která vznikla odtržením toho kořene, a srdce mu zaplesalo. Jeho věci tam byly úhledně naskládány. „Děkuji, otočil se ke stvořeníčkům, ale k jeho překvapení, nikdo nikde nebyl. „Co se stalo, kde jsou všichni, copak všechny najednou zemřeli? Zavrtěl hlavou. „Proboha, na co to hned myslíš?“ pokáral se Karik. Ale nikde nikdo vážně nebyl.“Halo, kde jste kdo?“ Nikdo se však neozval. Karikovi z vyhrkly slzy. Přišli prostě spontánně zničehonic. Byla to pouhá chvilka, několik minut jí jen znal, ale jemu to připadalo, jako by jí znal dlouhý čas. Setřel si slzy rukávem a shýbl se pro věci. Než se jich však stačil dotknout, odněkud se ozval mrazivý hlas: „Nedělej to Kariku. Máš jedinečnou příležitost. Karik zvedl hlavu. „Kdo mě volá, opět někdo neviditelný?“ zeptal se a hlas se mu třásl zlostí, sám ani nevěděl proč. Před ním se objevil muž střední postavy jistě velmi starý, neboť měl vlasy bělovlasé a jeho obličej jistě pamatoval lepší časy. Přesto z něho vyzařovala jakási aura moci. Bylo zřejmé, že je zvyklí rozkazovat. Měl na sobě bílé oblečení. „Co po mě chceš? Jsi li ten, kdo tady vládne, vrať mě domů,“ vyjel na něj Karik, kterému se ten muž vůbec nelíbil. Muž se usmál a jeho bělovlasé vlasy slabě zavlály. „Chápu tvoje pocity, vím, že to pro tebe není lehké, ale časem se s tím vyrovnáš, časem na všechno zapomeneš, konečně tady nalezneš klid, klid, který si potom všem utrpení zcela jistě zasloužíš,“ mužův hlas byl podmanivý, laskavý, nebyla v něj ani stopa po předchozí autokrativitě. Karik na něj hleděl. Cítil se najednou tak ospalý, bylo mu, jako by celý den těžce pracoval a teď má konečně právo na odpočinek, odpočinek, který mu zcela jistě navrátí všechny jeho prací ztracené síly. Natahoval k muži své ruce, ale těsně předtím, než mu je podal, mu hlavou prolétla vzpomínka na předchozí okamžik. Uvědomil si, že ještě před chvilkou si chtěl obléknout své věci, že předtím mluvil s Vilkou a že ony všichni náhle zmizeli. Včas svou ruku odtáhl, odtáhl jí ke svému tělu. Ve starcově tváři se zračil úžas. „Ty jsi, nechceš odpočinout, ty netoužíš ulehnout do měkké trávy, zavřít své unavené oči a snít o krásných věcech?“ jeho hlas byl tak příjemný, že se Karikovi klížily oči. Cítil se skutečně unavený, oči ho velice pálily. Zcela jistě by si zasloužily odpočinek. Klesl na kolena. Všude kolem něj byla tak hebká tráva zcela jistě se na ní musí spát nádherně. Lehnul si na záda, ale hlavu měl stále zdviženou. O chvilku později mu však začala klesat a on se víc a víc blížil k zemi. Na tváři starce se usadil spokojený výraz. Karikova hlava ležela již téměř na zemi, když ho cosi píchlo do ruky. Celým jeho tělem projela prudká bolest a on se ihned posadil. Tvář starce se stáhla v nenávist. Ihned se však ovládl a sladce se zeptal: „Není ti snad tráva příjemná, mladý příteli?“ „Ne… já… nechce se mi spát,“ vyrazil Karik ze sebe nakonec. Starcovy oči zaplály hněvem. „A co ti v tom brání, musíš si přeci odpočinout,“ nabádal ho ke spánku Stařec. Karik však zavrtěl hlavou. Najednou se necítil vůbec unavený, nechtělo se mu spát, tak proč mu to ten starý chlap pořád vnucuje, proč se cítí být jednu chvíli unavený a druhou čerství, stal se snad součástí nějaké hry. „Ne, já nechci spát, chci ihned odtud odejít!“ Stařec zasyčel, jeho oči se zužily. „Ty ale budeš spát, jsi už stejně můj. Takže se nebraň a budeš to mít rychleji za sebou,“ promluvil ten stařec a jeho hlas byl tak ledový. Karik cítil, že se najednou ochladilo, že mu chlad proniká všude a to, že je nahý, mu zrovna dvakrát nepomáhalo. „Co jsi zač, proč tolik toužíš potom, aby tady usnul?“ Stařec se jen zasmál. Ten smích byl tak řezavý, že se Karik otřásl. Bylo jasné, že ho chce ten muž zabít, jinak než se to sice dělalo obvykle, ale přesto, začínalo být Karikovi jasné, že jakmile by usnul, už by se nejspíš neprobudil. Způsobil tu zimu a následně to teplo, ten samý muž? Má snad něco společného s mužem s kosou? Dělají to tak s každým, nebo se jim on, nevýznamný sirotek, kterého kdysi našel baron Greberg u svého domu, nějakým způsobem zalíbil, provedl jim snad něco, o čemž nevěděl? Ke všemu tomu se kolem něj začal prohánět ostrý mrazivý vítr, který způsoboval, že mu mrzlo všechno. Snažil se rukama chránit citlivé místo, ale to šlo ztěžka, když ruce byly samy velmi zmrzlé, takže mu to nakonec ještě uškodilo. „Musím se dostat k těm věcem, jedině ony mě snad můžou zachránit. Na nic nečekal a rukou se k nim pomalu blížil. Stařec si toho však všimnul a nedal Karikovi šanci. Zadul vítr a Karik se nadzvedl. Snažil se dostat dolu, snažil se ten vítr překonat, ale nešlo to, neměl se o co opřít, mával rukama do prázdna. „Tak co, budeš už spát?“ otázal se ho zezdola stařec, který tam jen stál a foukal ze svých sevřených úst. „Ne,“ zakřičel co nejsilněji Karik. Klidně si mě tu zmraz, klidně si buď kým chceš, ale já nebudu spát, slyšíš, já nebudu spát!“ zakřičel Karik svou odpověď. Stařec se zachechtal a pak otevřel svá ústa dokořán. Vypadalo to, že se nadechuje. Nadechl se jednou, podruhé, potřetí a počtvrté se zřejmě chystal vypustit vichr, který měl asi s Karikem skoncovat. Jemu to vlastně už bylo jedno. Byl zcela ztuhlý, svoje nohy, ruce, uši již necítil. Stařec se mezitím nahrbil, ale vichr neměl možnost vypustit, protože do jeho otevřené pusy cosi vlétlo. Vlastně to nebylo cosi, ale stovky, možná tisíce slabě zářících malých bytůstek. Karik měl oči ztuhlé mrazem, ale přesto se mu je podařilo uvidět. „Prosím ne, nedělejte to, tohle nesmíte,“ křičel na ně, ale zcela marně, do starcových úst mířilo stálé více zářících bytůstek a Stařec tím byl tak překvapený, že zavřel ústa. Jakmile to však udělal, tváře se mu nadouvaly a než stačil ústa znovu otevřít, zadržovaná síla vichru explodovala a on se zhroutil na zem a mrskal sebou. Po několika vteřinách, však náhle ztuhnul a celé jeho tělo obalil led. Karikovi opět z očí vytryskly slzy. Jenže ihned zledovatěly a dost ho pálily. Tisíce malých tvorečku vlétly tomu divnému starci do úst, nejspíš proto, aby ho zachránily, ale byla to zřejmě naprosto zbytečná oběť, jelikož byl pořád držen uvnitř silného větru, tělo celé ztuhlé. „Ne, musí se pokusit dolu. Nesmí dovolit, aby ten chlap dosáhl svého. Začal si třít ruce i nohy, pokoušel se o to, aby mu z úst vycházel horký dech, což bylo nemožné, ale on to přesto zkoušel. To tření šlo velice pomalu. Bál se, že to nestihne, že přece jen chlad zvítězí. Už teď mu bylo jasné, že děti už nikdy mít moc nebude, ale to bylo teď poslední, co ho nějak trápilo. Snažil se o zahřátí a zdálo se, že to zabírá, protože nohy i ruce byly volnější, led je už tak nesvazoval. Pravdou ovšem bylo , že ho tyto oteplovací snahy připravovali o sílu a on cítil, že slábne, že se stává slabším a slabším a že zima přece jen nakonec zvítězí. Když už byl téměř bez sil a zdálo se, že ho zima přece jen udolá, cosi ho zničehonic uchopilo za konečky jeho pravé ruky. Zpočátku to přes ten chlad necítil, ale postupně to k němu začalo pronikat. Bylo to, jako by se ho někdo snažil uchopit za ruku a vytáhnout ho ven. Ale kdo, nebo co?. V tom cosi zahlédl. Přísahal by, že to byly dvě malé třepotající křidélka, ale to byl naprostý nesmysl. Vždyť všechny přece vletěly do úst toho starce, a i kdyby Ne, tak malé stvořeníčko, by nemohlo vydržet takový chlad. Musela to být ledová halucinace, nebo jen zbožné přání. Vzápětí je však uviděl znovu a tentokrát neviděl jen dvoje, ale tisíce. Třepotaly se ve vzduchu a zřejmě se snažily překonat poryv větrů. Chtěli nejspíš k němu. Ale to je přece nesmyl, vždyť to přeci viděl, to nemohli přežít. Nebylo však pochyb o tom, že ho cosi drží, že ho cosi tahá ven. Vítr ho sice držel, snažil se ze všech sil, ale to, co ho drželo za ruce, bylo mnohem silnější a nakonec Karik z toho větrů, doslova vyletěl a dopadl na zem. Překvapivě necítil téměř žádnou bolest. Pomalu se postavil. Tělo měl zas úplně normální, jako dřív. Nikde neviděl žádné omrzliny. Co je to? Snad nějaké kouzlo?“ Pomyslel si zmateně. Náhle ho cosi jemně štíplo. Podíval se před sebe a zjistil, že nedaleko od něj poletuje Vilka, bledá, křídla zmáčená, ale zajisté byla spokojená, když se usmívala. „Jak jsi to dokázala, já myslel, že jsi tam…,“ Karik tu větu nedokázal doříct. Vilka nic neřekla a zlehka ho políbila na tvář. Téměř to necítil, ale přesto zrudnul. Došlo mu, že Vilka má jinou barvu těla. Už to nebyla ta ošklivá zelená. Ne, teď měla hnědé vlasy, růžový obličej, růžové tělo a sobě měla bílé šatičky. „Nevím, jak jste to dokázali, ale bude vám za to nadosmrti vděčný.“ Vilka zvesela zatřepala křídly. „Tak teď bych si měl asi dojít pro věci. Nevím, jestli mi to pomůže se odtud dostat, ale zcela jistě se budu cítit líp. Shýbnul se a vzal si své věci. Byly to jen kusy hadru, ale Karikovi v tu chvíli připadaly jako velmi vzácné. Jakmile si dooblékl svršek, hned se cítil o mnoho lépe. Pohlédl na Vilku a uvědomil si, že pláče. Polekal se. Provedl snad něco, kvůli čemu ona pláče? Byl jí a jejím přátelům nesmírně zavázán a tak nechtěl, aby kdokoliv z nich plakal. „Copak se děje, Stalo se snad něco?“ zeptal se jí Karik tiše. Vilka však jen zatřásla hlavou a svými malými ručkami si pomalu sušila mokré tváře. Karik by se tak moc rád dozvěděl, co Vilku trápí, ale nevěděl, jak to má udělat. Pak ho něco napadlo. Jevilo se to jako hloupost, ale přesto to zkusil: „Ty pláčeš kvůli mně?“ Vilka smutně pokývla svojí maličkou hlavičkou. Karik se zarazil. „Vždyť já přece nikam nejdu, odtud se nedostane,“ promluvil chlácholivě Karik. Moc by si přál se odtud dostat. Na pohled moc pěkné místo, ale při bližším zkoumání…?“ otřásl se. Doufal, že nikoho takového už nepotká. Otočil se. Připadal si unavený, chtěl si na chvilku odpočinout. Najednou se ozval jakýsi hlas:

Být tebou, tak bych si nelehala.“ Karik se zprudka otočil. Srdce se mu rozbušilo. Je to hlas zas nějakého starce? Ne, stařec to být nemůže, ten hlas byl ženský. Podíval se před sebe a opravdu naproti němu stála mladá vysoká, moc hezká žena, která měla ovšem bílé vlasy, což bylo dosti zarážející, ale jí to zřejmě vůbec nevadilo, protože se na něj mile usmála, upravila své dlouhé bílé oblečení a vykročila k němu pomalým ladným krokem. I když se nezdálo, že by mu ta žena chtěla ublížit, Karik instinktivně ustoupil dozadu. Pohled na bílou, mu nedělal moc dobře. Když však viděl, že k ní Vilka radostně přiletěla a nechala si jemně pohladit křídla, postoupil zas o kousek dopředu. Žena vilce cosi pošeptala a ta vylétla do vzduchu, kde udělala přemet. Vzápětí však zrudla a ihned se usadila na ženině pravém rameni. Karika zajímalo, co jí ta žena řekla, že takhle vyváděla. Neměl však čas nad tím hloubat, neboť ta žena znovu promluvila: „Děkujeme ti Kariku.“
Karikovi se proti jeho vůli nahrnula červeň do jeho obličeje. Proč?“ Já přece nic neudělal, to vilka a její přátelé zastavili toho muže,“ odpověděl Karik, kterému ještě nikdo nikdy za nic nepoděkoval. Žena se usmála. Vilka jí napodobila. „Je hezké, že jsi skromný Kariku z Reverie, ale věz, že někdy je nutné, být naopak velice neskromný.“ „ Má paní, řekla jste z Reverie?“ otázal se jí nesměla Karik. Ta žena pouze přikývla. „To není možné. Zajisté jste se musela splést…,“ Karika přerušilo Vilkonino nesouhlasné prskání. Žena jí znovu cosi řekla, ale tentokrát se Vilka zakabonila. „Ne Kariku. Já se nikdy nespletu,“ znělo to smutně. „Dnes jste se ale spletla, protože, kdybych byl z Reverie, jak říkáte, musel bych být…,“ Karik tu větu ani nedokončil, zdálo se mu to naprosto šílené. „Momentálně není důležité odkud si, ale kdo a věř mi, že jsi mladý muž, který má srdce na pravém místě.“ „Ale proč si myslíte, že já…,“ začal Karik, ale ta žena zvedla ruku:
„Nezapomeň, co jsem ti říkala o skromnosti Kariku.“ „Byla to jen malá výčitka, ale Karika zasáhla hluboko. Uvědomil si, že ta žena tu není proto, aby čelila jeho vesměs hloupým otázkám. „Máte naprostou pravdu. Smím se zeptat, kde to jsme a jestli tu zůstanu, již napořád?“ „Myslela jsem si, že se nezeptáš. Jsi jako tvůj otec.“ Už zase. Proč mu to ta žena dělá, když mu poté nechce nic prozradit? Cítil moc zvláštní pocit v žaludku. „Nemusíš se bát Kariku, všechno vyjde najevo. Jsme v Landividii v místě posledního odpočinku.,“ „Takže jsem měl pravdu, Tohle je něco jako ráj?“ přerušil jí Karik. „Dalo by se to tak říct, ale nepřerušuj mě,“ požádala ho ta žena mírně, ale přesto důrazně. „Já…, já se omlouvám. Už budu potichu,“ zamumlal omluvně Karik. „To nic. Naopak mě překvapuje, jak dobře jsi vychovaní, na to, že jsi žil u barona Greberga. „To stará chůva,“ špitl Karik. „Myslela jsem si to. Ne, ty tu rozhodně nezůstaneš. On by si tě sice rád vzal, ale ty jsi stále naživu, i když tedy na samém kousíčku života.“ Zdálo se, že už domluvila, tak se Karik odhodlal zeptat: Kdo je on, jak na kousíčku?“ „Melodon, vládce zdejšího světa, ale víc ti o něm neřeknu,“ dodala, když viděla, že otvírá ústa. Karik je tedy zklamaně zavřel. „Tobě jí sebral, viď?“ zeptala se láskyplně. Nečekala však na odpověď a už mu cosi podávala. „Co je to?“ zeptal se Karik a se zájmem si prohlížel malou krabičku. „Otevři ji, ale ihned stiskni ruku v pěst. Bylo to zvláštní přání, ale Karik se rozhodl, že uposlechne. Byl strašně zvědavý, co se v té krabičce skrývá. Otevřel jí tedy a ihned stisknul ruku v pěst. Ucítil, že v jeho ruce sebou cosi škube, ale nepovolil. „Výborně, teď si jí přilož ke spánku. To bylo ještě divnější, ale Karik ani teď neodporoval. Přitiskl svojí sevřenou pěst ke spánku a cítil, že cosi z jeho ruky, přechází do jeho hlavy. Lekl se, že je to snad něco nebezpečného, ale jakmile se mu vsáklo do hlavy, cítil se o něco plnější. „Co to bylo?“ „Tvoje vzpomínka Kariku:“ „Moje vzpomínka, na co?“ nechápal Karik. „Vzpomínka na to, co se dělo, když ses dotknul muže s kosou.“ „Moje vzpomínka,“ zašeptal uchváceně. Svraštil hlavu, ale než se mu na mysli zjevila jeho ztracená vzpomínka, ta žena řekla: „Teď na ní nemysli.“ Nebylo mu jasné proč, ale přesto uposlechnul. Žena ho zlehka políbila na tvář a pak řekla: „Je čas jít. Opatruj sebe a také Vilku. Svěřuji ti jí,“a v okamžiku, kdy to řekla, vklouzla Vilka do jeho kapsy. „Karika to překvapilo, ale podstatě proti tomu nic neměl. „Řeknete mi své Jméno?“ „Jednou ano, Kariku z Reverie. Opatruj Vilku, bude ti dobrou rádkyni, ale ne vždy dej na její radu.“ Vilka se znovu mírně zamračila. „Jak by mi mohla radit? Vždyť neumí mluvit.“ Ta žena se pousmála. „Ve vašem světě, to chodí trochu jinak, ale to podstatě poznáš sám. Zatím sbohem a nezapomeň, někdy je nutné, být velice neskromný,“ a s těmito slovy, se ta žena rozplynula. „Snad se z toho dostaneme,“ zamumlal Karik k Vilce. Ta vyhlédla z jeho kapsy a usmála se. „Tak jo, snad máš pravdu.“ Vilka zakývala hlavou a zmizela v jeho kapse. Netušil, jakým způsobem, by se měl dostat jinam, ale zřejmě, už za něj bylo rozhodnuto. Zničehonic ucítil po celém těle zvláštní šimrání a vzápětí se obraz rozostřil a stále více se mu před očima smíchávaly barvy a nakonec oba dva zmizeli.

Teď jako bych se přenesla do nějaké fantasy pohádky.

A to je špatne?

Kapitola 4

Velká hodovní síň byla opět zaplněna do posledního místečka, muži, kteří se ovšem tentokrát nebavili, ale rozčíleně a se strachem diskutovali o tom, co jim Lord Tarielin zhruba před hodinou oznámil. Pro všechny to byla velká rána:
„Vážení šlechtici, mí poddaní. Jsme tu, abychom vyřešili jeden velmi závažný problém.“
„O co jde Vaše Lordstvo?“ zeptal se kníže Kriberg. „Jde o to pánové, že den výměny se blíží, jenže my jim tentokrát jídlo dát nemůžeme!!“
„Jak to myslíte, Lorde? Nemáme přece na vybranou. Víte přece, že kdybychom nemuseli, nic bychom jim nedávali. Víte, jaká je to pro nás ztráta? Váš pradědeček však uzavřel dohodu s pradědečkem Vévody a my jí přece musíme respektovat!!“ ozvalo se několik reptajících hlasů. Několik vojáku postoupilo o několik kroků vpřed, ale Tarielin pozvedl ruku a oni se zas navrátili nazpět. Vzhledem k tomu, že všichni přítomní byli v tento moment střízlivý, uvědomovali si, že Lord má nejspíš plán, který se jim jistojistě nebude líbit. Nikdo z nich však nic neřekl a všichni souběžně hleděli na Tarielinovu zachmuřenou tvář.
„Je mi jasné, že zrovna vy, se do té výměny nijak zvlášť nehrnete, kníže Kribergu, ale vzhledem k nedávným katastrofám, nám téměř nic nezbylo. Sotva se mi podaří nakrmit můj vlastní lid. Je tu ovšem jedno zcela nekonfliktní řešení,“ dodal Tarielin po chvilce odmlky.
„Které Vaše Lordstvo?“ zeptalo se opatrně několik pánů.
Tarielin si urovnal své zčechrané vlasy a poté oznámil:
„Že všichni, kteří jste zde, se s našimi sousedy rozdělíte o čtvrtinu vašich zásob,“ hned jak to dořekl, zvedl se nesouhlasný šum a mnozí páni hleděli jeden na druhého, ale bylo zřejmé, že nikdo se nemá k tomu, aby komukoliv obzvlášť druhé straně, se kterou měla většina pánů spory, dávali cokoliv ze svých zásob, které si za ty léta nahromadili.
„To nepřichází úvahu. Já se nebudu s nikým nedělit. Je to moje a moje to zůstane!!“ vykřikl jakýsi muž. „Správně, správně, tak to je a tak to zůstane. Je to jen a jen jejich problém, my máme železa momentálně dost, tak ať si ho nechají, ať si z něho udělají jídlo,“ ozývalo se sem tam posměšně. Tarielin stál nad svou hedvábem polstrovanou židlí a pozorně hleděl na muže, kteří byli rozhodnutí, se svého majetku, nevydat ani kousek přebytečného obilí. Posadil se. Bylo jasné, že emoce lakomých pánů, budou ještě nějakou chvíli bouřit. Když se všichni pánové zhruba po čtvrt hodině zklidnili, znovu povstal ze své židle a promluvil:
„Je li to vaše rozhodnutí, plně ho respektuji, protože, jak můj děd, tak i můj otec, vám zaručili, že vás nikdo nebude nutit vydat své zásoby, leda, že by byl opravdový stav nouze, což nám momentálně nehrozí a podle Suliguse, bude příští úroda mnohem lepší.“ Tu a tam se ozvalo pohrdavé odfrknutí, ale ani jeden z nich nepromluvil. Tarielin se zhluboka nadechl a řekl: „Mám důvěryhodné zprávy, že se nás chystá Sigerie napadnout. Podle mých zvědů, už tamější vévoda Kregenus III, nedokáže udržet stale se zhoršující situaci a mezi jeho lidmi se šíří násilí a stále častěji se ozývají hlasy, které volají po zabrání a zdevastování Grilicie. Není to jen tento rok. Je to už několik let, co propukají bouře, které Kregenus, jen ztěžka řeší, za pomocí svých železem chráněných můžu, ale jeho vojáků rapidně ubývá, zatímco nespokojených obyvatel neustále přibývá. Je jisté, že ani dvojnásobek našich potravin, by je nezachránilo, protože nelze nakrmit šest tisic zubožených obyvatel, když jejich pán je neschopným vladařem,“ Tarielin mluvil zvučným celou místností rozléhajícím hlasem, který téměř všichni pánové hltali. Tarielin se rozhlédl po místnosti a byl spokojený. Všichni ho poslouchali a téměř všichni s jeho slovy souhlasili. Nesouhlasil snad jen Tanekr, který měl v Sigerii sestru, Brakvek, který měl v Sigérii dobrý obchod a Sakreg, který tam měl rodiče. To všechno, se v případě nutnosti vyřeší. Tarielin si nemyslel, že by to znamenalo nějaký větší problém.
„A jak tohle všechno víte, pane?“ ozvalo se odněkud. Všichni pánové tím směrem pohlédli a spatřili asi dvacetiletého, vysokého, svalnatého mladíka. „Už jsem se bál, že se nikdo z vás nezeptá. Budťe rádi, že máte mezi sebou tak bystrého mladíka.“ Mnozí pánové po mladíkovi vrhli opovržlivé pohledy, ale ten si jich nevšímal a hleděl na Tarielina, který dvakrát tleskl rukama, a dveře se ihned otevřely a dovnitř vešli dva mohutní muži, kteří za sebou táhli malého špinavého mladíka, který měl na sobě již jen cáry. „Přivedťe ho sem ke stolu,“ vydal rozkaz. Oba dva muži do mladíka hrubě strkali, ta dlouho, až se ten mladík ocitnul u stolu. Cirik, tak se jmenoval mladík, který požadoval po Tarielinovi důkazy, se na toho mladíka podíval a srdce se mu na několik vteřin zastavilo. Podíval se na něj znovu. Nemohlo být pochyb. Byl to jeho Starší nebohý bratr, který byl stejně jako mnozí obyvatelé odvlečen. Měl sice vlasy špinavé, slepené, na obličeji šrámy, ale ty rysy, ty se zapřít nedali. Prudce vstal, ale nedostal ze sebe ani hlásku, protože ho kdosi strhl k sobě a než se na cokoliv zmohl, někdo mu něčím zacpal ústa. Někteří pánové se zachechtali. Naprostá většina však upřeně hleděla na toho mladíka, co byl držen. Možná, že kdyby nebyl držen, zřítil by se k zemi, neboť se sotva držel na nohách. Zcela jistě to byl Sigerinan. Černé rozcuchané vlasy, hnědé oči, propadlé tváře, špína, vyzáblé tělo. Mnozí pánové se od toho zjevu znechuceně odvrátili a někteří si dokonce pro sebe mumlali tiché nadávky.
Ten chlapec sebou škubal, ale bylo to marné. Ti muži byli velice silní a on tak zesláblý.
Muži chlapce dotáhli k Lordovi, který se ho zeptal: „Jsi Sigeřian?“ „Ano pane a nestydím se za to!“ „To byla neslýchaná drzost. Někteří pánové se zvedli, ale Lord jim pokynul a oni se posadili. „řekni, je pravda, že chce tvůj pán na nás zaútočit?“ Chlapec pokrčil rameny: „Jak bych to já, obyčejný žebrák mohl vědět?“ jeho hlas překypoval štiplavostí, která však Lorda nechala zcela klidnou. Řeknu ti to tedy já sám. Mám spolehlivé zprávy o tom, že tvůj pán se na nás chystá zaútočit a naší zemi zdevastovat…,“ „To není pravda, Vévoda by nikdy nic takového neudělal, on to nemá zapotřebí. Máme hlad, všichni dost trpíme, ale nikdy, nikdy vaše Lordstvo, bychom kvůli jídlu nikoho nezabili,“ ostře ho přerušil chlapec. „Opravdu ne? Jenže nemůžeš popřít, že mnozí z vás by toho byli schopní,“ provokoval ho Tarielin dál. Chlapec se na něj hladově zahleděl, ale v okamžiku se ovládl. Tarielina přesto zamrazilo. Ten výraz byl děsivý. „Myslím, že ten kluk je k ničemu, dovolte mi, abych ho využil pro mnohem důležitější věc, můj Lorde,“ ozval se zničehonic Suligusuv hlas. Všichni sebou trhli i Lord. Otočil svou hlavu, zahleděl se na Suliguse, který se slabě usmíval. Tarielin polkl. Moc dobře věděl, co má Suligus v úmyslu, ale nebyl si jistý, jestli v tom má pokračovat. Slibuje mu velkou sílu, ale stojí to za to? „ Tak, jak se rozhodnete, Lordstvo?“ Neměl rád, když na něho ten mág tlačí. Celou dobu si myslel, že je to on, kdo má návrh, ale pravda bude úplně někde jinde. Když se Suligus nadechoval k dalšímu nátlaku, nevrle zavrčel: „Dobře je tvůj““ a pak dal pokyn. Chlapec sepjal ruce, oči se mu rozšířily. Nevěděl, co ho čeká, ale zcela jistě to nebude nic dobrého. „Prosím vaše milosti. Nenechávejte mě tomu muži, on mi určitě ublíží, prosím, jsem výborný stopař…“
Než mohl Lord cokoliv říct, ozvala se rána a muž, který strčil Cirika násilím pod stůl, se ocitl na zemi a rukama si držel nos, který měl přeražený. Cirik se postavil, šáhl k boku, ale potom mu došlo, že nemá žádný meč. Zaklel a zprudka si začal razit cestu skrz muže, kteří mu v tom nebránili, dokonce mu někteří sami ustupovali. Tarielin si byl vědom, že musí ihned jednat. Pokud zamítne Suligovi žádost, mohlo by to být nebezpečné, s tím mladíkem, se nějak vyrovná. Cirik šel rychle, ale přesto byl stále příliš daleko od toho chlapce a vojáků z niž jeden vytáhl malý ostrý nůž a špinavého chlapce, bez jakýchkoliv citů podřízl. Ten pouze zachraptěl a pak se sesul k zemi. Byl mrtev. „Ne, ne, ne!!“ vykřikl Cirik a skočil na muže a povalil ho na zem. Muž se zdál být překvapen, ale to trvalo jen okamžik. O chvilku později začali spolu zápasit. Cirik mnohem mladší, ale zase hbitější a muž starší o něco slabší, ale zase s nožem. Několik minut se převalovali z jedné strany na druhou. Cirik se toho muže snažit zasáhnout pěstí do spánku a muž se mu na oplátku snažil probodnout srdce. Nikdo z přítomných, se ani nepohnul. Všichni čekali, jak to dopadne. Snad jen Suligus se zhluboka uklonil a potom s dvěma muži, kteří nesli již chladnoucí tělo odešel.
Cirik uhýbal ze strany na stranu, ten muž se ho pokoušel probodnout. Byla to bezvýchodná situace. Zdálo se, že nikdo nemůže vyhrát. Navzájem se drželi tak, aby si neublížili. Ne, že by ani jeden nechtěl, ale jejich končetiny se zkřížily. Když to trvalo déle než čtvrt hodiny, dal lord příkaz, aby je od sebe odtrhli. Museli to udělat tři muži, protože oba dva byli k sobě přisátí. Když se jim je podařilo odtrhnout, dva muži uchopili vzpouzejícího Cirika za ruce. Škubal sebou, kopal, dokonce i kousal, ale ti muži drželi pevně, i když výrazy jejich tváří, vypovídaly o tom, že by Cirika nejraději na místě zabili.
Lord se postavil, mávl rukou a pak promluvil: „Za narušení, budeš potrestán, odveďte ho!“ „Ne, to nemůžeš, jsi prachsprostý vrah, opovrhuji tebou,“ křičel Cirik a náhle směrem k němu plivnul. Slina k Tarielinovi nedoletěla, ale on přesto ustoupil Muži Cirika srazili k zemi a jeden z nich ho chtěl kopím udeřit kopím do hlavy, ale Lord to pohybem ruky zakázal. Mnozí pánové se zvedli. Cítili, že ve vzduchu cosi je, cosi velmi nepříjemného. Stráž se na Tarielina podívala. Nevěděla, co po nich vlastně chce. Před chvilkou jim řekl, aby ho odvedli do šatlavy, ale teď jim v tom brání. „Tázavě tedy pohlédli na Lorda a ten řekl: „Rozhodl jsem se, že půjde do komnaty.“ „Do komnaty, náš pane?“ „Ano, do naší komnaty, pro hosty!“ Mezi pány to zašumělo. Proč nějakého bezvýznamného hrabátka posílá do komnaty, která je pro nejvýznamnější? Je to tedy také vězení, ale vězení s veškerým pohodlím, které tento hrad může nabídnout. Stráž se na sebe podívala, ale neřekla, ani jedno jediné slovo. Uchopila Cirika, stiskli mu ramena a pak s ním hrubě smýkali po podlaze a o chvilku později vyšli z hodovní síně.
Všichni pánové se posadili a začali se mezi sebou opět tlumeně bavit. Jako by se nic nestalo. Jen baron Greberg kolem sebe vrhal zamračené pohledy. Jeho zrádná dcera, která se nechala osahávat od prostého nádeníka, je v oné místnosti. Uvědomuje si to Lord, zapomněl snad na to, nebo to ví, ale snaží se o něco, pro něj jistě nepříjemného?
Ať už to bylo jakkoliv. Levantie odteď patřila Lordovi, tak ať si s ní dělá, co chce.
Tarielin mezitím upil z velkého stříbrného poháru, upřel svůj ostří zrak na okolo sedící pány a pak jim oznámil:
„Jak jste slyšeli toho muže, kterého jsem byl nucen zabít, Sigerie se na nás v nejbližší době chystá zaútočit…“
„To musí být omyl, vaše Lordstvo. I kdyby nás chtěli napadnout, nemohli by. Přece nás rozděluje Crosdeanské moře, moře, kterým přece protéká magie?“ ozval se jeden z pánů. „Ano Vévodo Skedegu, tak to zcela jistě bylo do nedávné doby, ale ten Sigeřian je důkazem, že už to tak není, protože, kdyby ano, nikdy by se sem nedostal. Jeho úmyslem nebylo nakupovat, ale zabíjet!!“ Mezi pány proběhlo vystrašené mumlání.
„Dejme tomu, že nás již moře nechrání tak jak by mělo, ale čím je to způsobené, přece se to nemohlo zničehonic najednou pokazit. Vždyť již před osmdesáti lety, byla na to moře položena magická síť a ten mág byl zcela jistě velmi mocný, když ho báli všichni. Uměl prý ovládat i temné umění.“ „Ano, ano, to je pravda, co se stalo, proč už nám nepomáhá?“ vždyť máme Suliguse, ten je přece mocný čaroděj, ať tu síť spraví, ať je zas normální,“překřikovali se páni se svými návrhy. Tarielina tvář byla zamyšlena. On sám se už mnohokrát ptal, co se to děje, proč už to není takové, jako to bývalo dřív. Pak si uvědomil, že žádná magická síť nebyla, ale jim se podařilo všechny přesvědčit, že tam je, že je chrání. Jestli jeho děd a jeho otec, něco uměli, tak to, že lžemi přesvědčovat lidi, že je chrání něco, co doopravdy neexistuje. Všichni tomu zpočátku věřili, ale hlad donutil mnohé Sigeřany, překonat svůj strach, pokusit se o šílenou věc. Přeplavat Crosdeanské moře. Pravdou bylo, že břeh byl obestřen odstrašující magii. Každý kdo se přiblíží příliš blízko, chytne po celém těle velmi nepříjemnou kopřivku. mnohé to odradilo, ale situace v zemi bylo horší a horší, jídla bylo stále méně. Tehdy, když jejich pradědečkové uzavírali vzájemnou smlouvu, bylo v Sigérii jen dva tisíce lidí,ale za 80 let, jich tam přibylo přes 4000 tisíce. Mnozí se tam narodili, ale ještě více se tam přistěhovali ze zemí, které byli poničení dračími nájezdy v době Lyonské války mezi draky. Mezi černými, kteří sloužili legendárnímu, ale naprosto šílenému Zagairovy, který pustošil vesnice, jen tak pro zábavu, pro radost z krve, z utrpení a draky, kteří prý sloužili lidem. Před dvaceti lety, na tom byl svět moc špatně. Lidé se přátelili s draky. Chovali se k ním, jako sobě rovným

Ale kdyby chtěli, tak si cestu a důvod najdou k napadení, že?

Trvalo to celých pět let. Pět let se vraždilo neúprosně bez výjimky. Byli zabíjeni muži, ženy, děti, tvorové, kteří by na tomto světě neměli naprosto existovat. Tarielin velice nenáviděl všechny skřítky, všechny víly, skřety, draky, trolly. Tak rád by se jich zbavil, všechny by je nejraději pozabíjel, ale na nátlak toho prokletého čaroděje, který se tváří jako jeho přítel a přesto má své vlastní plány,je pouze zahnal, nebo přinutil, aby se nikde neukazovali. Tak rád by nějakou bytost našel, tak rád by jí sprovodil ze světa, jenže neměl štěstí. Prohledal všechno možné. Kopal kde se dalo, dal hledat i v těch nejméně přístupných místech. Lidé si samozřejmě mysleli, že tak horlivě hledá železnou rudu, která byla v té době zoufale k nedostatku, ale on se snažil najít nějakou tu zatracenou bytost, někoho, kdo nebyl člověkem. Sám asi dobře nevěděl, proč je tak zoufale touží zabít. Možná to bylo tím, že když byl ještě velice mladý, do hradu vtrhli tři trollové, zabili čtyři stráže a pak unesli jeho matku. Matku, které si vážil asi jediné. Zničehonic vtrhli do jejího pokoje v okamžiku kdy pokojně spála. Jeden z ní serval šaty, zřejmě, aby mu nepřekážely, druhý rozbil všechno kolem a třetí zabil další dva strážce, které jí přiběhly na pomoc. On by se o tom nikdy nedozvěděl, ale v tu chvíli zcela náhodou, vyšel ze své komnaty a viděl to. Na místě ztuhnul, neschopen jakéhokoliv pohybu. Zděšeně hleděl na trolla, který byl nejméně 3 Metry vysoký, nazelenalý, objemné břicho, kulatá hlava, rudě vypouklé oči. Trol na něho upřel svůj pohled, olízl rty, ale pak se od něj odvrátil a všichni tři se pomalým krokem vydali směrem k vratům, které vedly pryč. Tarielin chtěl vykřiknout, chtěl ho zastavit, ale nedokázal ani jedno. Zůstal jen přimraženě stát. Stát do chvíle než se u něho objevil otec, který mu jen ubližoval, který o něm říkal, že je k ničemu. Když ho prosil, když plakal, pouze se odvrátil a strážím přikázal aby Tarielina odvedli zpět do jeho komnaty. Tarielin to přesto slyšel, slyšel, jak se jeden z vojáků ptá, zda se má pustit za tím trollem, jeho otec odpověděl: „Ne, nehodlám kvůli ní ztrácet své muže!“ Tarielinovi tehdy vytryskly slzy, snažil se vymanit ze sevření, ale ten muž ho držel pevně a následně ho dotlačil do jeho komnaty a před dveře postavil dva muže, takže Tarielin nemohl utéct, i když se o to několikrát pokusil.
Z nepříjemných vzpomínek ho vyrušil hluk. Otevřel oči a viděl, že mnozí pánové stojí a v ruce drží meč. Zpočátku si myslel, že se snad proti němu chtějí vzbouřit, ale pak si uvědomil, že to jak drží meč, nemůže znamenat ohrožení. Muselo se dít něco jiného, něco co přinutilo tyhle líné lakomé muže vytáhnout meč. Rozhlédl se kolem sebe, ale nic tu nebylo podezřelé. „Co se děje?“ Verline, obrátil se na muže, který byl jeho osobním strážcem. Verlin se uklonil a pak mu pošeptal do ucha: „chytli jsme, někoho kdo vás může zajímat, můj lorde.“
„Našli jste snad….,“ Tarielin samým vzrušením nedokázal svou otázku dokončit. Ani nemusel, moc dobře věděl, po jaké zprávě jeho Lord touží. Zavrtěl hlavou: „Je mi líto Lorde, vaší matku jsme stále nenašli.“ Tarielinova tvář vyjadřovala hluboké zklamání a ještě větší rozhořčení. Kdyby Verlin nevěděl, že jeho zpráva stojí za to, dávno by před jeho pohledem ucouvl. Takhle však zůstal stát na místě a čekal na okamžik, kdy bude Lord opět poslouchat. „Tak proč mě rušíš? Copak nevidíš, že zrovna teď tu s pány řeším něco velmi závažného!“ Jeho hlas byl nepříjemný, ale verlin byl na to zvyklí. Nebyl už nejmladší, ale stále si udržoval svou konvičku a několikrát svému Lordovi již zachránil život. „Je mi jasné, že v tento okamžik se řeší velké věci, které můžou rozhodnout o našem dalším životě a já vám zde slavnostně slibuji, že ať se rozhodnete pro cokoliv, jsem vám kdykoliv k službám, můj Lorde, ale před několika minutami se nám podařilo chytit jednoho skřítka…?“ poslední slova pronesl šeptem, takže je zachytil pouze Tarielin. Tarielinova tvář se rozjasnila, zaťal ruce, tváře mu zahořely a pak se stejně tiše zeptal: „Kde je a odkud je?“ Je v kobce a tvrdí, že je ze Sigerie, ale slouží jen a jen vaší milosti.“ „Pchá, žádný takový odporný stvoření, není v mým službách. Zabijte ho, já na to osobně dohlednu,“ Tarielinova tvář se zkřivila v nenávistný úšklebek.
„Chápu vás Vaše Milosti, ale ten skřítek tvrdí, že ví něco o plánech Sigeřianů.“
Tarielinova tvář ztuhla, rasy mu ztvrdly. „To je jen ubohý trik, nemám čas, na nějakého skřítka, který se nechal hloupě chytit a teď se lžemi snaží zachránit svůj mizerný život.“
„Nechci vám Milosti odporovat, ale měl byste ho opravdu navštívit. Věřte mi pane.“
„Dobře, tak za ním pojďme,“.
Vyšli z hodovní místnosti, nikdo si jejich odchodu nevšiml. Prošli nejméně pěti komnatami, dvěmi dlouhými chodbami, až konečně došli k těžkým mřížovaným klecím. Tarielin se od jedné klece zastavil asi 50 metrů. Podíval se před sebe a když jeho oči v matném světle svíček rozeznali malou postavu, zeptal se:
„Co víš o plánech, Sigeřianů?“ jeho hlasem protékala nenávist. Uvězněním skřítkem projelo zachvění. Už o tomhle muži věděl. Na pohled vypadá jako správný pán, ale doopravdy je prý velice krutý a co hůř, nenávidí všechny magické bytosti, jen proto, že mu Trollové kdysi unesli jeho matku a on toho byl svědkem. Selik neboť to byl on, si byl vědom, jakému se vystavil nebezpečí, když se dal chytit, ale musel to risknout, Podařilo se mu s jeho přáteli chytit samotného Vévodu Kregenus a jeho rozkošnou dcerušku, kterou však dva hlupci, nebetyčně zneuctili. Tušil, že ho Lord může v okamžiku nechat zabít a nemrkne přitom ani okem, ale Selik doufal, že ho jeho nabídka uspokojí, že mu bude za ní vděčný a dá mu něco jiného, než jen tuhle odpornou železitou kobku, která byla na skřítka dost těsná. Měl by Lord, když jim pomáhal samotný Suligus. Přitiskl se k mříži a zašeptal: „Podařilo se nám zajmout Vévodu Kregena…“
Tarielin se hlučně rozesmál a než se Selik nadál, měl ke svému hrdlu přiložený meč.
„Co mají k sakru s těmi meči?“ pomyslel si nevrle Selik.
„Mluvím pravdu Vaše milosti a můžu to dokázat.“
„Dokaž,“ vyštěkl Tarielin. „Moc slušnosti tedy nepobral,“ pomyslel si Selik, ale na nic nečekal a cestu ke své záchraně ihned vyndal. Byl to malý, ale velice pěkný ručně udělaný šátek. Byly na něm nějaké iniciály. Tarielin mu ho prudce vytrhl z ruky a zadíval se na něj. Jeho tvář byla kamenná, nedal na sobě nic znát. Selikem škubal velice nepříjemný pocit, že to zřejmě nebude stačit. „Pusťte ho,“ přikázal okolostojícím strážcům. Tohle zřejmě nečekali, ale udělali, co jim poručil. Mříže se otevřely a Selik pomalu vyšel ven. Cítil se velice ztuhle, ale měl jen minimum času rozhýbat své nohy, jelikož ho Tarielin chytil za pravé ucho a zeptal se ho:
„Jak jste je získali, kde jsou, co s nimi chcete dělat?“
„Půste mě a všechno vám řeknu,“ zaskučel Selik. Tarielin ho s odporem pustil na zem. Selik se postavil, několik vteřin si třel své bolavé ucho a pak promluvil:
„Vévodu jsme dostali zcela náhodou. Původně jsem měl v úmyslu, jen tak vyprovokovat jednoho blbého lesního skřeta, který si o sobě myslel, že je bůhvíco. Jenže, nevyšlo mi to tak, jak jsem si myslel a málem by mě ten skřet dostal, kdyby tam v tu chvíli nevjel Vévoda se svojí pěknou dceruškou a třemi muži.Vévoda toho skřeta zastavil a pak jsme si museli podat ruce. Bylo to ,to nejhorší, co mě zatím potkalo a že jsem za 158 let zažil již ledacos…,“ náhle přerušilo proud jeho slov netrpělivé klapání Lordových vysokých bot. Uvědomil si, že to lorda nezajímá. Polkl a řekl: „Omlouvám se Vaše lordstvo. Někdy mi to ujede.“ „Tak se snaž, aby se ti to předemnou nestávalo.“
„Jistě, můj pane,“ Selik se hluboce uklonil.
„Jak se vám ho podařilo obelstít. Bylo mi řečeno, že Kregenus je velmi opatrný.“
„To zajisté ano. Náš Vévoda je muž na svém místě, ale s pomocí jednoho svého přítele, jsme vymysleli povídačku, která ho učinila neopatrným.“
„Jakou povídačku a s kým, jsi jí vymyslel?“
Selik už ,už otvíral ústa, aby mu řekl, že mluvit do vyprávění je neslušné, ale když viděl jeho napřažený meč, na poslední chvilku si to rozmyslel a místo toho pokorně řekl:
„Pomohl mi s tím, váš čaroděj Suligus. Měl jsem jim vyprávět o tom, že když jsem byl zde, zatáhl mě jeden bratranec dolu, přivedl mě ke shromáždění starších a tam my velice starý skřítek oznámil: Ty, který žiješ na druhé straně, věz, že tvému národu hrozí velké nebezpečí, což je sice nesmysl, ale on tomu uvěřil.“ „Ano, to je nesmysl. To umí vymyslet jen Suligus, kdo by jim chtěl asi tak ublížit, zamumlal nezřetelně Tarielin.
„Říkal jste něco milosti,“ zeptal se opatrně Selik. Z toho muže šel strach.
„Ano, pokračuj!“ Selik se zhluboka nadechl. Najednou tu byla nepříjemná zima.
„Moc toho není. Jakmile jsem dopověděl co vím, muž, který se jmenuje Perlon mi ani trošku nevěřil. Navrhoval, aby mě vzali na hrad, kde mě bude moct pořádně vyslechnout.
„To se mi ani trošku nezamlouvalo a ten hnusný chlap, by mě do toho hradu jistojistě odvlékl, kdyby se z lesa nevyrojilo nejméně dvacet šípu. Všichni až na jednoho muže, urychleně padli k zemi Pokoušeli se na něco přijít, ale nakonec se vévoda vzdal, jelikož mu došlo, že jeho dcera, nás nikterak nezajímá.“
„Takže ho máte a máte i jeho dceru, to je výborné,“ zamumlal spokojeně Tarielin. „Běžte ihned oznámit Suligusovi, ať se vydá co nejrychleji na trh v Zagarnii a bez Vévody ať se nevrací.“ „Ale pane, to bude stát mnoho zlaťáku a naše pokladna…“, začal jeden ze strážců, ale jakmile po něm Tarielin šlehl svůj pohled, přestal a spěšně vyšel z vězení.
„Dostanu svojí odměnu? Odměnu, kterou mi slíbil váš čaroděj?“
„Odměna? Tobě se zachtělo odměny?“Zeptal se Selika Tarielin a oči mu přitom blýskaly.
„Ano, slíbil, že dostanu celý měšec zlata?“ Selik o krok ustoupil, ale na svém trvat nepřestal. „Ihned dostaneš svou odměnu?“ řekl Lord a než se Selik na cokoliv zmohl, jeden z můžu co stál za ním, vytasil meč a přiložil mu ho pod bradu. Chtěl říznout, ale Selik na poslední chvíli zaječel:
„Prosím, nezabíjejte mě. Dovedu vás ke skřítkům!“

Co taky Selik čekal? On si myslel, že něco dostane?

Karik se pomalinku probouzel. Vůbec se mu však nechtělo vstávat, zdál se mu velice pěkný sen. Byl u nějakého u nějakého jezera, kde se koupal nahý s Levantii. Nějakou chvilku po sobě cákali, ale pak se k sobě pomalinku blížili, našpulili rty, ale v okamžiku, kdy mělo dojít k polibku, s ním kdosi zatřásl a všechno se mu mžiku rozplynulo. Rozmrzele zamrkal očima, ale když před sebou uviděl muže s kosou, rychle vyskočil. Ozvalo se rozhořčené písknutí, které jako by vycházelo z kapsy jeho šatů. Hledal něco, čím by se mohl bránit, ale nikde nic nebylo.
„Nepřibližuj se. Já…, já se ti nepodám!“
Muž kosu položil na zem, natáhl ke Karikovi svojí ruku:
„Neboj se chrabrý příteli. Já ti nechci ublížit.“
„Nevěřím vám. Nevím kdo jste, ale zcela jistě jste byl ve spojený s tím „Ledovým mužem?“ Karik popošel několik kroku dozadu.
Muž svou ruku sklonil k tělu. „chápu, že jsi vystrašený a že my nevěříš, ale teď není čas. Musíme se ihned vydat na cestu. Místo, do kterého musíme dorazit je ještě daleko, a my máme stále méně času. Věř mi. Já za to nemůžu. Musím mu prostě sloužit.“
Jeho slova zněla upřímně, ale Karika přesto svíral nepříjemný pocit.
„O jakém místě to mluvíte, proč mu musíte sloužit?“ Zeptal se už méně útočně, ale přesto stále obezřetně.
„To je moc dlouhý příběh, ale jestli ho chceš tak mermomocí vědět, povím ti ho cestou.“
„Neodpověděl jste na mou otázku. Co je to za místo, ke kterému musíme podle vás jít a chci slyšet jen pravdu, nebo tu zůstanu sedět a nehnu se.“
Muž si povzdechl. Znovu uchopil svojí kosu. „Musíš pochopit, že teď ti o něm nesmím říct. Musíš mi věřit. Byl jsem donucen k tomu, abych tě tam poslal, ale teď už je to bezpečné.“ Karik nedůvěřivě potřásl hlavou. „Ne, nemůžu a ani ti věřit nechci. Už s tebou nikam nepůjdu, a jestli mě budeš tou kosou ohrožovat, budu křičet o pomoc.“
„Prosím posluž si. Ne, já budu křičet za tebe, schválně jestli někdo přijde, uchechtl se hořce muž s kosou.Karik se kolem sebe rozhlédl. Zřejmě byli uprostřed hlubokého lesa, takže i kdyby křičel sebevíc, zřejmě by mu to nebylo nic platné. „Kde jsou ostatní? Ty si taky zabil?“ zeptal se podezřívavě.
„Ne, ty si šli zachránit svojí vlastní kůži i když tě holohlavý pustit nechtěl, Lucien ho vysvobodil.“
Nastalo mlčení, které bylo jen občas přerušováno nějakým osamělým ptákem. Konečně Karik tiše promluvil:
„Ačkoliv se mi vůbec nelíbíš a já tuším, že se s tebou opět dostanu do nějakých velmi nepříjemných potíží, půjdu s tebou, ponevadč stejně už nic nemám a pro tenhle svět nic neznamenám.“
„To se mýlíš…,“ začal muž, ale vzápětí ztichl. Po několika sekundách sykl:
„Schovej se ihned za nejbližší strom.“
Karik zvedl tázavě své oči, ale muž si pouze přitiskl prst k ústům a druhou rukou ukázal k nejbližšímu stromu. Karik několik vteřin otálel, ale pak se ho, sám ani nevěděl proč, rozhodnul poslechnout. Skryl se za nejbližší strom a udělal dobře, neboť vzápětí se z druhé strany vynořili čtyři vysocí, svalnatí a mečem a nožem vyzbrojení muži. Jejich tváře napovídaly o tom, že to nejsou žádní milý sedláci. Pomalu si to zamířili k muži s kosou, který stál klidně na místě. Došli až k němu a jeden z nich se ho zeptal:
„Neviděl jsi tady kluka kolem patnácti let?“ jejich mluva byla hrubá.
„Ne, je mi opravdu líto, ale žádného kluka jsem neviděl dobrých dvě stě let,“ odvětil mu muž naprosto klidně.
„Ty, ještě jednou a uvidíš,“ zasyčel ten největší muž vztekle a před mužovým obličejem, zamával svojí obrovskou pěstí. „Ten by mě i klidně mohl rozmáčknout,“ pomyslel si Karik, ale nehýbal se. Nevěděl co se bude dít, ale chápal, že jestli muž s kosou bude odpovídat takhle, povede to jen k násilí a i když ho neměl rád, nerad by viděl někoho umírat. Popravdě řečeno, ještě to nikdy neviděl, bál se toho.
Muž s kosou však s naprostým klidem, odstrčil mužovu pěst z dosahu svého obličeje. „Pánové mám velice naspěch a ocenil bych, kdyby jste mě přestali obtěžovat a já se mohl věnovat svým záležitostem…“ Největší muž vzteky zrudnul. Slyšíte ho? On nám přikazuje, abychom ho nechali, tak to tedy ne. Mužova pěst náhle vyrazila a směřovala na bradu muže s kosou, ale co se nestalo. Ta pěst byla již jen několik centimetrů od brady muže s kosou, ale najednou namířila na bradu druhého muže. Byla to tvrdá rána. Druhý muž se zapotácel a pak upadl na zem. Bylo vidět, že je otřesený. Karik vykulil oči. Nebyl si jistý, jestli se to stalo, ale první muž vztekle zavyl, vytáhl svůj nůž a bleskově s ním švihl. Už, už to vypadalo, že ten muž nalezne svůj cíl, když v tom se stalo přesně to samé, co před malinkou chviličkou. Těsně u obličeje, násilníkova ruka opět sama od sebe uhnula stranou a nůž se zabodl do žeber třetího muže, který se ihned zhroutil k zemi a svíjel se.
První muž byl rudý, bledý, rudý, bledý, barvy v jeho obličeji se střídaly s neuvěřitelnou rychlostí. Ruka se mu třásla, oči měl vyděšené, ale přesto se přinutil vytáhnout meč a zavrčet: „Nevím, jak to děláš prokletče, ale tomuhle už neujdeš!“
Muž s kosou na to nic neřekl. Pouze zvedl svojí kosu nad hlavu.
První muž se zachechtal:“ Tímhle mě chceš ohrozit?“ i když se snažil o drsný tón, byl v jeho hlase slyšet strach. „Vzdej to a nech mě projít!“ přikázal mu muž s kosou.
„Nikdy, zabiju tě,“ ozvalo se zasípání a pak jeho ruka i s mečem vyrazila. Karik zavřel oči. Tohle vážně vidět nemusel. Muž s kosou švihnul, ozval se tupý náraz, výkřik, opět švih a pak už nic. Najednou bylo ticho. Velice nepříjemné ticho. Karik se otřásl.
„Jdeme, nesmíme ztrácet čas,“ ozval se hlas. Karik pomalu otevřel oči a to viděl s ním otřáslo. Nedaleko od něj stál muž s kosou, celý potřísněný krví a dole pod ním ležel ten muž, bez hlavy.“ Karik se odvrátil. Byl to hrozný pohled.
„Vy…, vy…, jste ho zabil,“ podařilo se mu vykoktat hned poté, co zadržel nutkání zvracet.
Muž s kosou zavrtěl hlavou. Já ne. To on se zabil. Já jsem mu jen ulehčil bolest, kterou si tak nerozvážně způsobil.“ Jeho hlas byl smutný.
„Ale vždyť na vás mířil svým mečem a máte na sobě jeho krev?“ nic nechápal Karik.
„Pojď teď není vhodná doba cokoliv vysvětlovat. Zabil se sám a stejně tak zabil i své kumpány. Něco je dobré vědět a o něčem je zas dobrý nevědět. Věř mi, já ti neublížím.
„ A teď už prosím pojď. Tímhle jsme ztratili mnoho času. Musíme si vážně pospíšit, nebo se nám to nepodaří stihnout a to by bylo opravdu nepříjemné,“ v jeho hlase se ozývala naléhavost, jako kdyby šlo o život.
„Co se stane, když tam nedojdeme včas, co se stane?“ „Na to se neptej. Na to ani nemysli, prostě si pospěš. Jestli z něho v předchozích vteřinách vycházel až ledový klid v souboji s mužem, teď z něho sálal strach, div, že se neklepal.
Karik měl sto chutí se ho zeptat, co se to s ním děje, ale nakonec si to rozmyslel. „Jak je to daleko?“ zeptal se místo toho.
„Asi tři kilometry,“ odvětil téměř neslyšně muž s kosou.
A za jak dlouho, tam máme být?“
„Za hodinu.“ „Tak to stihneme,“ reagoval spokojeně Karik.
Muž s kosou se k němu otočil a Karik si všimnul jeho propadlých tvářích, bezvýrazných očích. Nedokázal pochopit, co se s tím mužem stalo, když ještě před chvilkou, byl plný zdravý. „Kéž ti tvůj optimismus vydrží?“ pošeptal tiše a znovu se otočil.
„Čeká na nás snad něco, o čem bych měl vědět,“ zeptal se nejistě Karik.
Muž na to nic neřekl a pomalu se vydal na cestu.
„Dík za odpověď,“ procedil Karik mezi zuby a pomalu se za ním vydal.

Že by se jednalo o smrtku?

Kapitola 5

„Pusťte mě. Nemáte žádné právo mě takhle držet, kam mě to vedete, slyšíte?“ Domáhal se Cirik svými výkřiky pozornosti strážců, ale ti si ho zcela nevšímali a dál ho táhli po zemi každý z jedné strany. „Nemáte na to právo, jsem kníže, ihned mě Pusťte!“Jeho hlas byl rozkazovačný, ale ty muže to stejně nebralo a než se Cirik nadál, otevřel třetí nějaké dveře a vzápětí ho tam ti dva muži doslova vrhli a Cirik se řítil po naleštěné podlaze. Snažil se brzdit, snažil se o něco zachytit, ale nikdy nic nebylo. Zcela jistě by narazil do zdi, ke které se nebezpečně blížil, kdyby se před náhle někdo či něco nepoložilo. To, že do něčeho narazil, zmírnilo rychlost, kterou byl vyslán.
Otřepal se. Byl to velmi nepříjemný zážitek. Jestli mu chtěli ti muži rozbít hlavu, měli to udělat jiným méně bolestným způsobem. Hlava mu třeštila. Skoro jako by se mu měla každou vteřinu rozletět. Pokusil se vsát, ale celé jeho tělo ho bolelo, hlava se mu stále točila. Několik minut tedy zůstal ležet a pak se začal pomalu zvedat. Velice pomalu, nechtěl, aby ho přepadla závrať, která mohla klidně přijít.
Nakonec se postavil a uvědomil si, že se nachází skvostně vybavené komnatě. Mramorová podlaha, překrásný malovaný strop, velká okna, velice pohodlný, čalouněný nábytek, dvě krásné postele. Dvě, kdo tu probůh spí?“ prolétlo mu hlavou. Všiml si také, že všude v místnosti jsou obrazy. Na některých byla vyobrazena krajina, na dalších výjevy z historie Grilicie, ale na naprosté většině byli lidé, lidé, kteří museli být velice mocní, soudě podle jejich oblečení a jejich výrazu. Většina z nich, muži i ženy, měli arogantní a povýšený výraz.
Bylo zvláštní, že ho dali zrovna sem. Jeho obyčejného knížete. Jsem určitě dávají ty, kteří jsou velice silní a mocní a on se jich nechce zbavit definitivně, jelikož by to vyvolalo velice nepříjemnou reakci. Ale proč on? Potřásl udiveně hlavou. Možná, že ho tu chtějí vyhladovět?“ zauvažoval, ale vzápětí si všimnul, že na stole je plno jídla. „To je opravdu zvláštní, proč mě tu chtějí?“ chtěl se jít posadit, když v tom se ozvalo:
„Co ty tady děláš?“ Cirik se otočil a to co spatřil, mu na několik vteřin vyrazilo dech. Před ním totiž stála asi patnáctiletá dívka středně vysoká, husté blonďaté vlasy, krásná tvář, nádherné modré oči.
„Jsi snad anděl?“ zeptal se uchváceně. Bylo mu něco přes dvacet, ale takovou krásu viděl jen jednou jedinkrát u své matky. O vteřinu později si všimnul, že má na sobě jakýsi šaty z nepříliš kvalitní látky, zato velmi těžké, které jí zakrývaly celé tělo. Ještě jedné věci si všimnul, na několika místech, je měla špinavé. „Co se ti stalo, kde jsi …?“ začal, ale pak mu to došlo. Narazil do čehosi měkkého a jedině ona to mohla být, protože ať se kolem sebe rozhlížel sebelíp, nikde neviděl, nic, co by mohlo tak měkce zbrzdit jeho skluz. „Tos byla ty? To ty ses předemně vrhla?“ zeptal se jí nevěřícně.
Ta dívka jen krátce přikývla. „Ale proč? Vždyť tě to muselo bolet.“ „Nebyla to zas tak velká bolest, zažila jsem horší,“ odpověděla ta dívka tiše a poté se zahleděla skrz mříže, které lemovaly celý pokoj. Několik minut bylo ticho. Ze zdola byl slyšet rámus, jak se páni veselili. „Proč jsi tady?“ otázala se ta dívka zničehonic znovu.
Její otázka Cirika zaskočila. Právě v těchto okamžiku byl zahloubán sám do sebe, přemýšlel nad tím, co se stalo jeho matce, otci. Matně se mu před očima míhali vzpomínky na to, co viděl, čeho byl svědkem. Bylo mu však jen pět let a tenkrát tam Borojští rytíři vtrhli a nikomu nedali šanci. Vzpomínal také na to, jak ho a jeho bratra odloučili. Jeho bratr byl o dva roky starší. Byl však stejně jako mnozí odvlečen a Cirik si o něm myslel, že je také mrtvý, že už ho nikdy nespatří. Nemohl si být jist, viděl ho jen na chvilku, ale ta tvář, to vystupování, ta hrdost, musel to být jeho bratr. Bratr, kterého neviděl přes 15 let, bratr, o kterém si myslel, že už není na živu a ten zpropadený Lord ho dá zabít, jen proto, že si to přál ten odporný čaroděj. Z plné duše oba dva nenáviděl. Kdyby mohl, postavil by se mu. Jenže nikdo se proti Lordu Tarielinovi nepostaví a všichni s ním raději kují tu nesmyslnou, nespravedlivou válku, proti nebohým obyvatelům Sigerie. Zatnul ruce v pěst, tvář se mu zbarvila hněvem. V tom k němu dolehla její otázka a on sebou škubnul a pak se zeptal: „Co, co jsi říkala?“
Dívce se rtech zvlnil slabý úsměv. Bylo vidět, že jí to činí velké potíže. „Ptala jsem se proč jsi tady, švarný jinochu?“ byla to jen otázka, žádná koketnost, jak to dělali mnohé dívky na dvoře. Cirik přesto zčervenal.
Pohlédl jí zpříma do oči a pak řekl: Ani nevím, proč jsem tady. Vyslovil jsem svůj nesouhlas s Lordovým plánem, násilně ovládnout Sigerii, pak jsem chtěl zabít muže, který podřízl mého bratra, jen proto, že si to ten prokletý čaroděj přál. Oh, jak já ho nenávidím. Proč také nejsem mágem?“ „To je mi líto, já….já,“ zdálo se, že ta dívka neví co říct. Cirik najednou naprosto nečekaně, přistoupil až téměř k ní , vztáhl svou ruku a chtěl jí pohladit po tváři, ale ta dívka sebou ucukla a odběhla na druhou stranu.
Cirik se zatvářil zmateně. „Já ti nechci ublížit, chtěl jsem tě jen pohladit po tváři.“
Dívka pokývla hlavou, ale zůstala na místě. „Co se ti stalo?“ Dívka na něj chvilku hleděla, jako by si cosi rozmýšlela a pak obnažila svou pravou ruku. Cirik uviděl ruku, na které bylo mnoho podlitin. „On tě někdo bije?“ zeptal se zděšeně. Dívka přikývla a chtěla cosi říct, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupili čtyři statní muži. Cirik se k nim otočil a zeptal se jich:
„Co tady chcete? Tady pro vás nic není!“ Ti muži si ho však nevšímali a jeden z nich ho udeřil loktem do obličeje takovou silou, že Cirik odletěl a narazil ramenem do okraje stolu. Se zasyknutím se svezl k zemi. Do ramene mu vystřelovala velmi nepříjemná bolest a on se nemohl hnout. Ta dívka vykřikla a hnula se. Jenže vzápětí jí jeden z těch mužů chytil za obnaženou ruku a smýknul s ní na zem. Ta dívka se mu snažila svou ruku vytrhnout, ale ten muž jí držel pevně. Druhý muž si jí ne zrovna jemným způsobem kleknul na kolena a třetí muž na nic nečekal a oblečení z ní serval. Ta dívka sebou škubala, kopala, kousala, ale jestli to ten chlap cítil, nedal to na sobě znát a pomalu, ale jistě začal svými špinavými mozolovitými prsty sjíždět po jejím stále ještě hebkém i když na mnohých místech již podlitém těle. Téměř na každém kousku svého těla měla ta dívka nějakou modřinu či nějakou podlitinu. To všechno jí zcela jistě muselo způsobovat velké bolesti, ale ani jeden z nich, na to nijak nehleděl.
Nejprve jí svou hrubou rukou sjížděl po nohách a hrubě jí dřel kůži. Pak proniknul mezi nohy .Pro tu dívku to muselo být strašné. Nebyl vůbec jemný. Nekřičela však. Zřejmě už to několikrát zažila a tak věděla, že křik by je ještě víc rozdivočel. Mužovy prsty pomalu mířily od břicha k obličeji. Zastavil se u prsou, několikrát je políbil a zmáčknul. Bylo to velmi nepříjemné a dívka udělala jedinou možnou věc. Plivla mu vší silou do tváře. Měla štěstí trefila se přímo do pravého oka. Ten muž zaječel, několikrát poslepu zašermoval rukama. Stalo se tudíž, že jednoho srazil ránou k zemi a druhý raději uskočil. Muž plný zlosti nahmatal dívčin krk, stiskl ho, ale než mohl začít škrtit, ucítil, že ho do malíčku cosi kouslo. Byl to pořádný kousanec. Zvedl ruku a chtěl jí uhodit. Dívka však na nic nečekala. V okamžiku kdy měla volnější ruce, vzala botu, která byla jen kousek od ní. Na několik vteřin byla volná, musela to udělat, měla jedinečnou příležitost. Ten muž si v tom okamžiku promnul oči, tudíž nic neviděl. Dívka tu botu vzala a vší silou s ní udeřila do jeho citlivého místa. Jakmile to udělala ten muž vyskočil, držel si to místo oběma rukama a vztekle poskakoval. Ostatní dva muži se mu snažili pomoct, ale jednoho ten vřískající muž znovu srazil rozmáchlou pěstí k zemi a druhý se raději otočil. Bylo vidět, že chce odtud co nejrychleji vypadnout, ale nedošel ani ke dveřím, když mu v hlavě přistála dýka. Bez hlesu se skácel k zemi. Dívka pohlédla na čtvrtého muže, který tam až doteď jen stál. Ten se na ní podíval. Jeho tvář byla kamenná, ale ona by přesto přísahala, že na vteřinku viděla v jeho očích záblesk něhy.
„Kdo jste?“ dostala ze sebe namáhavě. Vždycky to hodně bolelo i když dnes nedošlo k nejhoršímu. „Není čas na řeči, ihned se oblékni!“ přikázal jí ten muž tiše, ale důrazně.
„Co si to dovolujete…?“ začala arogantně, ale na poslední chvíli si uvědomila, že už není dcerou největšího boháče a lakomce. Ne, teď byla někým s kým si mohl kdokoliv užít. Začal s tím její vlastní otec, který jí nejprve nechal zbičovat a pak znásilnit obyčejným hluchým starcem. Jen proto, že jí chtěl dát poznat to, po čem tolik toužila. Bylo to odporné. Jeho staré vráščité tělo se dotýkalo jejího hedvábného a starostlivě opečovávaného těla a to, s čím do ní proniknul…,“ dívka se zhnuseně otřásla. Přála jsi to vyzkoušet, už chtěla být ženou, ale ne takhle ne s ním. Její vlastní otec nechal znásilnit svou jedinou dceru špinavým starým, odporným, hluchým sluhou. Z nepříjemných vzpomínek jí vyrušil hlas toho muže:
„Přestaň snít, obleč se a pak mi s ním pomož!“ Jeho hlas byl tak panovačný, tak se jí zarýval pod kůži, ale dívka se rozhodla mlčet. Ihned sebrala věci ze země. Uvědomila si však, že navléct tyto těžké a navíc hnusné šaty, by trvalo několik minut a na to nebyl čas. Každou chvilku tu můžou být strážní a všechno by bylo ztraceno. Ale něco si vzít musela. horečně se kolem sebe rozhlížela, hledala na sebe něco lehkého, něco co by jí alespoň trochu chránilo, ale co by také mohla obléknout rychle. Stále se nemohla rozhodnout a čas utíkal. Vtom se zdálky ozvaly kroky a bylo zřejmé, že míří k její komnatě. Muž, který se na to nemohl již déle koukat, vzal ze země dlouhou, mírně rozdrbanou noční košili a přetáhl to přes ní. „Zas tak hrozný to nebylo, co?“ zeptal se jí úsečně.
Dívka si tu košilku prohlédla. Bylo zřejmé, že je to košilka pro služky, jelikož byla na několika místech potrhaná. Tohle přece nebude nosit. Ona přece není žádná služka. Krev jí rozhořčeně bublala a ona vztáhla ruku ke košilce, ale když si jí chtěla sundat, upřel na ní ten muž, tak tvrdý pohled, že dala ruce raději pryč.
„Muž se uchechtl. Marnivá za každých okolností, co?“ „Nejsem marnivá, jen si zasloužím nosit něco lepšího,“ohradila se dotčeně. Muž se vpil svýma očima do jejich a poté zašeptal: „Je zcela jasné, že jsi po matce, ale momentálně má milá, nejsi nic. Dokonce i ta nejmenší služčička je oproti tobě někdo!!“
Ta dívka se reflexivně otřásla, ale už neřekla ani slovo.
V tom se ozvalo slabé zasténání. „Co je s ním?“ zeptala se vyděšeně ta dívka. „Bude v pořádku, pokud se odsud dostaneme,“ odpověděl jí suše muž.
„Co je s ním?“ dorážela na něj ta dívka.
„Bože můj. Kdyby nebyla mrtvá, přísahal bych, že jsi to ty. Jen vykloubené rameno. Pomož mi . Je potřeba ho podepřít.“ Dívka ač sama zesláblá podepřela Cirika z jedné strany. Chtěla se na cosi zeptat, ale rámus, který se rozpoutal před její komnatou, jí to znemožnil. Ozývaly se různé hlasy, řinčení zbrání někdo se očividně hádal a pak několiko zabušení. V očích se jí zjevil strach, začala panikařit. „Co budeme dělat? Je příliš pozdě, dostanou nás. Já nechci, já už nechci…,“ a další a další panické výkřiky. Rány do komnaty ještě zesílily a ten muž zaklel: „ K čertu, jak já nemám rád hysterii. Nebyl čas na uklidňování. Vrazil tedy dívce facku. Té vyhrkli z očí slzy, ale zklidnila se. „Promiň, ale hysterie nám teď nepomůže:“ „Co chcete dělat? Odtud se nemůžeme dostat. Ne živý!“
„Ještě jsem neřekl poslední slovo:“ Běž ihned i s Cirikem k oknu a až vám řeknu, tak vyskočíte.“ „To nemůžeme. Zabijeme se?“ zaprotestovala ta dívka. A Jak to, že znáte jeho jméno?“ „Nebuď pořád tak zvědavá,Levantie!“ „Vy znáte mé jméno, odkud?“ „Teď ne. Připravte se. Pevně ho drž a až řeknu tak skákej. Věř mi. Já vím co dělám.“
Pak jí zcela nečekaně položil svojí ruku na její rameno a ta dívka cítila, že se jejím tělem rozlévá zvláštní teplo. Uviděla, že veškeré modřiny, podlitiny zmizely.
Pohlédla na to muže v němém šoku, ale ten pouze rukou ukázal o oknu.
Když ho měla táhnout sama byl mnohem těžší. V jednou okamžiku jí napadlo, že by ho tu měla nechat, ale ihned to zavrhla, protože se jí snažil ochránit. Došla s ním tedy až k oknu a vyhlédla ven. Byly asi třicet metrů vysoko. To nemůžou přežít.
Mezitím si muž vytáhl svůj meč, který byl lesklý a zajisté velice ostrý. Naposled se ohlédnul po Levantii a Cirikovi a potom vykřikl: „Teď,“ a vzápětí otevřel dveře a vyřítil se z komnaty mezi překvapené vojáky. Levantie zavřela oči a pak i s Cirikem vyskočila.
V hodovní síni se zatím pilo a hodovalo. To co jim Lord oznámil jim přidělá mnohé starosti, ale v tuto chvíli se na to rozhodli zapomenout a zdarma se dobře najíst. Jejich veselí však netrvalo příliš dlouho, neboť se z hořejších pater ozval křik, křik, který vždy doprovází rvačku či nějaký boj. Většina pánů na místě ztuhla, někteří ani neodložili svojí číši zpátky na stůl a všichni upřeli svůj již dosti podnapilý pohled na Tarielina, který jak se zdálo, byl tím ruchem, také překvapen. Naklonil se k muži, co seděl vedle něho a ten mu cosi zašeptal. Tarielinova tvář se vzteky zkroutila. Vzápětí však vstal a přikázal: „Deset mužů ihned do druhého patra!“ Vybraní muži ani nemrkli, pouze se uklonili a odešli. Mnozí pánové si mezi sebou začali cosi vzrušeně šeptat.
Tarielin se znovu otočil k muži po pravici a znovu se ho na cosi tiše zeptal. Ten muž zřejmě na několik vteřin zaváhal, ale pak Tarielinovi odpověděl. Jakmile to udělal, udeřil ho Tarielin těžkou rukavicí do levé tváře. Mnozí pánové vykřikli, ale ani jeden z nich se nepohnul. Muž, kterého Tarielin uhodil, vstal hluboce se uklonil a poté ihned odešel.
„Co se děje, můj pane?“ osmělil se zeptat jeden z pánů. „Nic pánové vůbec nic. Všechno je v nejlepším pořádku. Nenechte se rušit,“ Tarielin se snažil působit klidně, ale několika pánům, kteří ještě nebyli tak zpiti, neušlo, že mu škube tvář.
Deset vybraných můžu se hnalo po schodech nahoru. Nevěděli, co je čeká, ale podle všeho krvavý boj. Ani jeden si nedokázal vysvětlit, jak by se sem mohl jakýkoliv člověk dostat, když jsou všude stráže. Čím bliž byli k místu, kde se bojovalo, tím víc se jich zmocňoval strach. Nebyli strašpytli, ale za svůj život ještě nikdy s nikým naostro nebojovali. Nakonec se dostali na úroveň dveřích, ve kterých se zřejmě bojovali, neboť se tam tísnilo několik mužů, kteří se o cosi snažili. Příchozí muži toho moc neviděli, ale pokud mohli dobře soudit, všude bily vidět jen jejich odznaky, barva jejich plášťů. Zmateně se zatvářili. To snad bojují mezi sebou? Je to snad nějaká ďábelská halucinace? Několika mužům se strachy rozklepaly kolena. Měli velký strach z magie. V tom na ně kdosi zakřičel: „Nestůjte tam hlupáci, pojďte nám s ním pomoct!“
To je probralo a všech deset mužů se vrhlo ke dveřím. Zprvu nic neviděli, jelikož všude kolem nich byli natlačení jiní vojáci, ale pak cosi zahlédli. Vysokou postavu, kterak se ohání mečem. Všude kam meč dopadl, se ozval bolestný výkřik. Krev stříkala proudem. Několik vojáku bylo spíše rudě než zeleně zbarveni. „Kdo je to?“ zeptal se jeden z těch deseti mužů. „To nevíme, ale nedá se zastavit,“ přišla odpověď odněkud. Jako by chtěl ten muž jejich slova potvrdit, znovu se rozmáchl a nejbližší chlap, se náhle ocitnul bez hlavy. Další muž zezelenal, ale než s tím mohl cokoliv udělat, ozval se další švih a byl taky bez hlavy. Další muži zděšeně ustupovali. Snažili se dostat ven, pryč z tohoto místa, pryč od muže, který jednou ranou usekává hlavy. Všichni se v panické hrůze otočili a snažili se dostat ven. Jenže v úzkých dveřích bylo nejméně deset mužů a ti si navzájem pletli pod nohama. Muž mezitím pomalu ale se smrtící jistotou pokračoval kupředu. Kdokoliv se mu na cestě naskytnul, toho připravil buďto o hlavu nebo o jinou partii těla. „Musíme něco vymyslet, musíme ho nějak zastavit?“ křičeli na sebe zbývající muži, ale nikdo se o nic nepokusil, všichni jen v panické hrůze ustupovali, přestože byl východ ucpaný.
Následujících vteřinách se ještě další čtyři muži ocitli bez hlavy. Snad by je ten muž jistojistě vyvraždil všechny, kdyby náhle jeden z mužů, kterému chyběla pravá ruka, neshodil v zoufalém ústupu nějakou vázu. Byla to vzácná váza, ale to ho teď nezajímalo. Postrčil před sebe svého přítele z dětství a zatímco se k jeho příteli ten muž blížil, otočil se a očima hledal ještě nějakou vázu. To co ho napadlo bylo šílené, ale musel to zkusit. Musel se pokusit toho muže zastavit. Zatímco před ním jeho přátelé umírali, snažil se on najít další vázu. Jenže ta váza kterou shodil byla na okenním parapetu a tam se většinou dává jen jedna. On se však nevzdával. Musí tu být ještě jedna, musí,“ mumlal si pro sebe. Muž zatím kosil jednoho muže podruhem byl k jemu stále blíž a blíž a zdálo se, že k němu každou vteřinou dorazí a ten muž stále nic nenašel. Všude kolem byly poházené různé cetky, kterému však byly zcela k ničemu. Ten muž byl už u jeho přítele z dětství, který se ani nebránil, jen zvedl svůj meč nad hlavu. Ten muž se rozpřahoval, jeho meč pomalu, ale jistě sklouzával k hrdlu mužova přítele, když muž, který hledal vázu, konečně uspěl. Konečně se mu podařilo najít vázu, která byla 30cm. vysoká orientálně zdobená objemná. Tušil, že je to Lordova oblíbená váza, ale v tom okamžiku mu na tom nezáleželo. Byl vystresovaný, ruka se mu třásla. Mohlo se stát, že místo toho muže trefí svého přítele, ale ten to měl v podstatě stejně spočítané. Zvedl jí nad hlavu. Na nic nečekal
A vzápětí jí potom muži vrhnul. Ten muž by si jí za jiných okolností všimnul, ale v tom momentě se připravoval ke smrtící ráně. Nikdy k ní však nedošlo, protože v okamžiku, kdy chtěl švihnout, ho ta váza zasáhla do čela. Roztříštila se na tisíc kousku a střepy se rozletěly všude. Muž se zkrvaveným mečem několikrát zavrávoral a pak se svezl k zemi, kde zůstal ležet. Všichni přeživší muži propukli v jásot a ihned obklopili muže, který hodil vázou. Gratulovali mu, objímali ho, děkovali mu. Poté, co se zbývající muži uklidnili, co jejich mysl, vstřebala euforii z vítězství se pomalu rozhlédli kolem dokola. Byl to strašní pohled. Bylo sem vysláno 25 mužů a z toho přežilo pouze sedm. Všichni ostatní leželi v kalužích krve. Někteří bez hlavy, někteří bez rukou, další s probodnutým břichem. Zbývající muži se odvrátili. Byl to hrůzný pohled. Zčistajasna se ozvalo slabé zasténání. Všichni ihned bedlivě pátrali po místu, odkud to zasténání vzešlo. Nakonec ho jeden z mužů objevil. Vycházelo z muže, který byl udeřen tou váhou. Bylo neuvěřitelné, že žije, ale přesto to tak bylo. Jeden z můžu to však nehodlal zřejmě dopustit, protože ihned vytáhl svůj meč a chtěl ležícího muže probodnout, ale číši ruka ho v poslední okamžik zachytila. Zprudka se otočil a spatřil muže se zakrváceným pahýlem. „Zabijeme ho. Pomstíme naše muže,“ zasyčel nenávistně. Jednoruký muž na to nic neřekl, jen mu prudce vytrhl jeho meč a zahodil ho velice daleko. První muž zbrunátněl ve tváři, svaly se mu napjaly, tváře mu nadouvaly. Vypadal strašně. Jednoruký muž si však jeho vzteku nevšímal a přikázal mu: „Reku, vrať se ihned ostatním a řekni jim ať ho vezmou dolu!!“
Rek se zachechtal. Ten smích byl tak děsivý, až se několik mužů proti své vůli otřáslo. I oni nechápali rozhodnutí jednorukého muže, ale byl velitelem a zachráncem, tudíž se ho rozhodli poslouchat a Rekovo chování znepokojovalo.
Dva muži postoupili o krok dopředu, ale jednoruký muž je pohybem ruky zarazil.
„Odmítáš poslušnost? Stavíš se proti Lordovi?“
„Já odmítám poslouchat tebe, jednoruký. Kdo tě ustanovil naším velitelem, kdo ti dal právo rozhodovat o našem příštím kroku?“
„Nikdo, ale já si myslím, že bychom to tělo měli odnést a ošetřit ho. Lord ho zcela jistě rád uvidí,“ reagoval jednoruký na Rekův útok s neuvěřitelným klidem.
„Hraješ si na chytrého, co, hraj si dál, ale beze mě,“ zasyčel Rek.
„Jaký názor na to mají ostatní?“ Všichni ostatní muži svorně prohlásili:
„Stojíme za tebou, Segine.“
Reko se znovu rozchechtal. „Mě samozřejmě nepřekvapuje, že takový zbabělci jako jste vy, stojí za tím jednorukým. Může si za ním stát třeba regiment, ale já ho nebudu poslouchat. Můj velitel zahynul v boji s tímhle můžem a já budu čekat do chvíle, než bude řádně zvolen nový velitel!“
6 mužů vytáhlo meče, ale Segine jim znovu pokynul a oni je velmi neochotně sklonili k zemi. „Sám moc dobře víš, že nový velitel může být zvolen až při třetím shromáždění a to bude až za týden. Tak dlouho ten muž nevydrží.
„Právě proto,“ Rekovu tvář zkřivil úšklebek.
„Tak dlouho čekat nemůžu!“ řekl jednoruký muž.
„Ani nemusíš, právě jsem se jim ustanovil,“ prohlásil zčistajasna Reko a vytáhl svůj meč a namířil ho na jednorukého. „To neuděláš.“ „Ale udělám,“ a chtěl bodnout, ale jeho meč narazil do jakýsi bariery. Tvář mu zbledla, oči vylezly z důlku a než to kdokoliv dokázal pochopit, sesunul se k zemi, ústa rozevřena ve tváři strach. Muži zděšeně uskočili. I Segini zmateně ustoupil. Nedokázal pochopit, co se stalo. Tohle musela mít na svědomí magie? Ale kdo, jak?“ Ozvalo se zasténání a to Seginiho probralo. „Vemte toho muže do volně komnaty a někdo z vás dojdete pro mistra Suliguse.“ Dva muži zraněného muže okamžitě zvedli, ale nikdo jiný, se nepohnul. „proč nejdete, je to naléhavé,“
Ani jeden z nich neodpověděl a Segini v jejich očích zahlédl strach.
„Co se zas …,“ začal, ale v tom ho kdosi přerušil:
„Nikoho pro mě posílat nemusíš. Jsem tady.“ Segini ten hlas moc dobře znal. Ihned poklekl a sklonil hlavu na znamení úcty.
Suligus se před ním zjevil, pozvedl mu bradu a pravil:
„Předemnou klečet nemusíš.“
„Tos byl ty,pane?“ otázal se uctivě Segini, hlavu stále skloněnou.
Suligus se usmál, prohrábl své černé vlasy a pak řekl:
„To ty Segini ,to ty!“
„Já můj pane? To je nemožné, jsem jen obyčejný voják.“
„Skutečně? Pak je pravdu zvláštní, že se tam objevila, když ještě před malou chvilkou byla v Lordově osobní komnatě, jak se sem mohla dostat,“ zadumal Suligus.
Na Segině tváři se zjevil úžas a strach. „Copak ona nemá kopii?“
Suligus potřásl hlavou. „Nebylo třeba. Byla pod mou ochranou.“
Segini se roztřásl. Moc dobře věděl, co ho teď čeká. Zničil Lordovu neoblíbenější a nejvzácnější vázu.
„Ničeho se bát nemusíš Segine. Lord bude naopak potěšen, že sis jeho vázu vypůjčil kvůli jeho bezpečí,i když ho zcela jistě zamrzí, že už jí nikdy neuvidí,“ chlácholil ho Suligus.
„Ale jak, kdy, proč?“ Zeptal se nevěřícně Segini.
Suligus neodpověděl. Položil mu svou pravou ruku na pahýl jeho ruky a cosi zašeptal.
Zprvu se nic nedělo, ale poté Segini cítil, že se s jeho rukou cosi děje. Cítil, že z pahýlu cosi roste a je to delší a delší. Nakonec to přestalo růst a z kořínku mu vyrašily prsty. Palec, ukazováček, prostředníček, prsteníček a nakonec malíček. Segine na to nepochopitelně hleděl. Nenacházel jakýkoliv slova. Měl opět ruku, ruku o kterou ho kdysi připravili.
Segini byl tvrdý muž, který se jako jeden z mála zúčastnil Lyonské války a poté se vrátil nazpět. Jeho svoboda však byla vykoupena rukou ženou a dvěma dětmi, ale v tom mu z očí vytryskly slzy, slzy radosti.
Ostatní vojáci ho mezitím pozorovali, neschopni jediného slova.
Suligus stál nad Seginem a hleděl na jeho nyní zmáčenou tvář. Jeho tvář byla neproniknutelná. Nevyjadřovala vůbec nic , z myšlenkových pochodů.
Hleděl asi tak ještě minutu na Segina a pak promluvil:
„Není pochyb. Jsi to ty.“
„Co jsem zač, proč nejsem jako ostatní, můj pane?“
Suligus ho pohybem ruky vyzdvihl ze země, pohlédnul mu do očí a pak zašeptal:
„Jsi poslední z Korku, můj synu!“ Segini si v dlaních skryl svou tvář a ostatní vojáci posvátně vydechli:
„Je poslední z Korku,“ a poté všichni najednou poklekli a hluboko sklonili své hlavy.

Takže nějaký král, vladař, pán??

Dalo by se tak říct


Levantie po několika vteřinách dopadla na zem. Kdyby nedržela Cirika, zajisté by dopadla mnohem lépe, ale takhle si nepříjemně odřela koleno. Byla to sice nepříjemná bolest, ale velice dobře si uvědomovala, že se tím nesmí zabývat, že odtud musí ihned odejít. Zvedla se oprášila si již dosti potrhanou košilku a chtěla se vydat na cestu, když si uvědomila, že Cirikovi váhu už necítí. Na okamžik jí zalil pocit spokojenosti, ale pak jí došlo, co to znamená. Nikde nebyl.“ Copak se probudil a prostě od ní odešel?“ Levantie pohrdlivě odfrkla: „Ti nevděční muži.“ Z horních pater hradu se stále ozýval rámus, stále se tam bojovalo. Nedokázala pochopit, proč ten arogantní chlap také nevyskočil, to chtěl za každou cenu zemřít? Zavrtěla hlavou. Nechtěla na toho muže myslet. Navlékl jí do tohohle hadru a rozkazoval jí, jako by byla obyčejná služka. Nevěděla kam jít, neměla žádné peníze a téměř nic neuměla, protože jí otec nenechal a protože nic dělat nechtěla, připustila sama sobě po chvilce neochotně. Jedno však bylo jasné. Pod okny stát nemůže. To raději bude dělat cokoliv, třeba i hnusnou žebračku, jen když už nebude muset snášet doteky těch hnusných chlapů. Rozběhla se tedy k nejbližšímu stromu. Šlo to však velmi pomalu, vzhledem k tomu, že byla bosa a měla rozedřený koleno, které ji velice pálilo. Nakonec však k nejbližšímu stromu dokulhala. Opřela se o něj a zhluboka vydechla. Ušla jen několik metrů, ale jí to připadalo jak několik kilometrů.
Zaposlouchala se. Nic však kromě tichého ptačího zpěvu neslyšela. Už se neozývalo žádné řinčení mečů, žádné výkřiky. Otřásla se. Nevěděla ani proč, ale smrt toho muže jí vzala víc, než by si přála. Nepřipouštěla si, že by někdo mohl přežít nápor několika desítek vojáků.
Ozvaly se kroky. Byly docela blízko. Rychle se schovala za strom, ale nikdo nikde nebyl. V tom se však kroky ozvaly znovu a vzápětí někdo odněkud vyštěkl jakýsi rozkaz. Možná, že už v okolí nikdo nebyl, ale Levantie se neodvážila zpoza stromů vyjít, i přesto, že jí zimou zuby drkotaly. Bylo již k večeru a vzduch se stával chladným.
Celá se chvěla, koleno jí stále pálilo. Věděla, že by se měla vydat na cestu, nebo se alespoň nějak zahřát, ale nedokázala se přinutit k pohybu.
A tak tam stála deset, dvacet, třicet minut a byla stále víc zmrzlejší. Během půlhodiny začal vát mrazivý vítr, který jí na klidu moc nepomáhal. Profukoval její slabou košilkou a celé její tělo mrzlo. Ona se přesto nedokázala přinutit k pohybu. Stála u toho stromu, jako by byla přimražená.
Kdyby u toho stromu stále jistě ještě tak deset minut, už by asi pomalu umrzala a dřív nebo později by zemřela, ale asi tak tři minuty po půlhodině, se jí někdo zničehonic dotknul. Zprvu to necítila. Její tělo bylo již dost zmrzlé a její myšlenky byly někde jinde. Teprve v okamžiku, kdy s ní někdo zprudka zatřásl, sebou polekaně škubla.
„Neboj se. Chci ti jen pomoct,“ ozval se klidný mužský hlas. Levantie se zprudka obrátila a pokusila se zvednout své zkřehlé ruce na obranu, ale příliš se jí to nepovedlo.
Před ní stál muž kolem dvaceti let, který měl na sobě teplý kožich a na rukách měl cosi z králičí kůže. „Kdo…js…te…, co…chce..te,“ donutila Levantie svá ústa vyslovit tuto otázku. Muž si bez jediného slova sundal svůj teplý kožich a obalil Levantii.Ta sebou nejprve mírně škubla, ale pak se nechala. Stejně neměla sílu.
Jakmile jí ten kožich obalil, chlad se vytratil, a ona cítila, že se do jejího těla vrací teplo, že její tělo znovu začíná žít, že jí krev proudí zas tak, jako před hodinou.
Pohlédla na toho muže, který tam stál v šedé kazajce a zašeptala:
„Děkuji, děkuji.“ Muž se maličko usmál. „Mě děkovat nemusíš. Nejspíš bych tě nikdy nenašel, kdyby můj zlobivý syn, tudy náhodou neběžel.“
„Vy máte syna?“ vypravila ze sebe Levantie ztěžka.
„Ano jsou mu tři a je to velký nezbeda, proč?“
„Jen tak, jen tak,“ zamumlala tiše Levantie. Oči se jí klížily. Chtělo se jí spát a ten kožich byl tak teplý. Zajisté neuškodí, když si na chvilku odpočine. Oči se jí zavřely a sny k ní pomaličku přicházely, když v tom s ní ten muž zatřásl. Ztěžka otevřela oči a spatřila toho muže, jak jí starostlivě pozoruje. „Budu v pořádku, jen si odpočinu,“ zašeptala unaveně. Muž s ní však znovu zatřásl. „Musíš zůstat vzhůru. Támhle mám koňské spřežení. Za žádnou cenu mi tu nesmíš usnout!“
„Proč?“ Levantie dlouze zívla. „Protože by to znamenalo, že umřeš a to já nehodlám připustit,“ promluvil rázně ten muž.
„Proč ne? Nebylo by pak všechno mnohem lepší?“ otázala se unaveně. Tak strašně se jí chtěla spát, noha jí pálila, ruce měla ztěžklé, celé tělo volalo po spánku.
„Prostě vydrž,“ řekl ten muž a v jeho hlase se ozývala naléhavost.
„Ta já to zkusím.“ „Výborně, já se hned vrátím.“ Rázně vykročil vpřed a volal přitom: Jerene ke mně. Musíme se ihned vrátit.“ „Nikdo se však neozval. „No tak Jerene, pojď ihned sem. Musíme jít.“ Stále se nikdo ani neozval ani neukázal. „Jerene, jestli se tu ihned neukážeš, řeknu to mamince a ta si pro tebe dojde," zavolal již rozzlobeně muž. Netrvalo dlouho a z pod jiného stromu vykoukla tvář tříletého kudrnatého rozesmátého chlapce.
Muž k němu rychle přišel, vlepil mu jemný pohlavek a pak káravě řekl:
„Tohle my už nedělej. Tady to není bezpečné.“ Očekával, že se jeho syn zastydí, ale tomu se najednou ve tváří objevil zděšený výraz a vymrštil svou ruku vpřed. „Co…?“ chtěl se ho jeho otec zeptat, ale na poslední chvíli si uvědomil, že jeho syn nemůže mluvit. Ohlédl se tedy. U toho stromu, kde zanechal tu dívku, byl velký huňatý medvěd. „Běž do kočáru a za žádných okolností z něj nevycházej,“ přikázal svému synovi. Ten mlčky přikývl a rychle odběhl. Muž bleskově vytasil meč. Nebyl si však jist, jestli to na něj bude stačit. Byl velký a vypadal hladově. Jak se sem dostal? Tady přeci žádní medvědi nežijí,“ prolétlo mu zmateně hlavou. Neměl však čas se tím zabývat. Ten medvěd tam cosi dělal a pokud ta dívka neutekla, o čemž při jejím stavu pochyboval, zajisté se jí snažil sežrat. Mohl by zavolat stráže, ale to by jim musel tu dívku vydat, za předpokladu, že by z té dívky něco zbylo. Ne musí se mu postavit sám. Třeba bude stačit jen postrašení, ale moc v to nedoufal. Sám ani nevěděl proč, ale tu dívku zachránit musel. Někoho mu připomínala, někoho koho měl kdysi velice rád. Zvedl tedy meč nad hlavu s křikem se k tomu medvědovi rozeběhl. Čím k němu byl blíž, tím si uvědomoval, že se ten medvěd šťourá prackami ve stromě a ne kolem stromu. Když už byl tak blízko, že se čepel jeho meče již téměř dotýkala kožichu medvěda, došlo mu, že dívka nikde není. Zprudka zastavil. Těsně svůj meč zastavil ,velice blízko medvědova hrdla. Sklonil meč. Medvěd se k němu otočil, cosi zabručel a pomalým krokem se odkolébal pryč.
Muž pomalu zasouval svůj meč a hlavou se mu honilo: „Co tady dělal, kde je ta dívka, kam proboha zmizela, získali jí znovu vojáci, odvlekli jí zpět na hrad?“
Neměl však možnost se tím hlouběji zabývat, protože se ozval dětský křik. „Panebože Jerene. Kde jsi, co se stalo?“ „Žádná odpověď nepřišla a ani přijít nemohla, ale to si muž v ten okamžik neuvědomil. Na nic ovšem nečekal a ihned se rozeběhl z lesa ven. Běžel velice rychle. Nakonec vyběhl z lesa ven a před ním se objevila nepříliš kvalitní cesta. To ho však nijak nezajímalo. Zoufale se rozhlížel kolem sebe. Ještě před chvíli tady byl vůz, vůz, který táhli dva statní koně. Jenže teď byla cesta prázdná, nikdo nikde nebyl. Jeho syn nikde nebyl. Vběhl na cestu a hledal na zemi cokoliv, co by mu pomohlo. Nikde však nic nenacházel. Snad jen stopy od koní a kol. Nebylo pochyb s jeho vozem někdo odjel. To však nic neznamenalo. Jerene často neposlouchal. Často šel někam jinam. „Jerene, kde jsi, Jerene, vrat se. „Můj bože, můj bože,šeptal ten muž otřeseně. Co jsem to provedl, co jsem to provedl.“Ozvaly se kroky, ale muž se ani nestačil otočit, jelikož ho cosi zezadu udeřilo do hlavy a on se bez hlesu svezl k zemi.
Tři muži, kteří měli na svém šatě znaky Grilicii zvedli omráčeného muže se země. Jeden muž se od ostatních odpojil. Bylo zbytečné, aby jednoho člověka nesli tři muži. „kde je ten, který se jmenuje Cirik?“ zeptal se ostře třetí muž dvou zbývajících mužů.
Muži pokrčili rameny. „To nevíme pane, ale jedna služka říkala, že při praní prádla, viděla jak se jakýsi muž řítí ze svahů dolu.“
Třetí muž každého z nich krátce, ale nepříjemně švihl jezdeckým bičem přes obličej a řekl:
„Tohle jsem slyšet nechtěl. Odneste ho do hradu, Lord ho bude chtít jistě vidět.“
Jeden muž stiskl ruku v pěst, ale ani jeden z nich nic neřekl. Pouze hluboko sklonili své hlavy. Podepřeli omráčeného muže každý z jedné strany a vydali se s ním pomalu na hrad.
Třetí muž spokojeně uložil bič na jeho místo a zahleděl se do dálky, kde v ten okamžik projížděl povoz. Na kozlíku seděl jakýsi muž a ne zrovna jemným způsobem švihal dva statné hnědáky. „Máte je oba dva?" ozval se za ním tichý hlas. Muž se neotočil. Pouze odpověděl: „Ano máme oba dva, Mylorde!“

Ten Lord má asi pěkný vliv na lidi, neodváží se neposlechnout.

Tři muži, kteří zajali Vévodu Kregeniuse, jeho dceru a jeho vojáka, je postupně a s velkou námahou položili na jejich koně. Obzvlášť ten voják byl dosti těžký, ale ti muži si s tím poradili. Když nakládali vévodovu dceru zmítali jimi choutky, ale to co se stalo čtvrtému muži, je vždy udrželo. Když je naložili, dal chraplavý muž pokyn a všichni vyrazili. Do Zagarnii bylo daleko, ale oni tak daleko naštěstí chodit nemuseli, jelikož poblíž byla jejich skrýš, kde měli povoz. Nemuseli se bát, že by jim ti tři dělali jakékoliv problémy. Ještě nejméně deset hodin budou spát. Za deset hodin je dovezou na trh a potom už zajistí, aby jim nikdo neutekl. Muži si zamnuli rukama. Čekal je jistojistě výnosný obchod. Třeba přijde i Lord Tarielin, pokud mu to tedy ten hňup selik vyřídí.
Jeden z mužů si opovržlivě odfrknul. Nedokázal pochopit, proč ho jeho pán přijal do jeho bandy. Snad to bylo proto, že ten Skřítek umí být podlý a jeho kecy téměř každého paralyzují. Málem to nevyšlo. V okamžiku, kdy ten hlupák začal věřit v duchy, se všechno značně zkomplikovalo. Jen tak tak, že ho ten chlap nezabil. Ještě, že je Vévoda tak měkký. Chraplavý muž dal pohybem ruky znamení a koně vyrazili. Šli pomalým krokem. Zřejmě nebyli zvyklí, že je nikdo neřídí. Po několika minutách došli k jejich skrýši. Ti muži své zajatce z koňů sundali, položili je vedle sebe na zem a chraplavý zavolal:
„Marlo, pojď ihned ven!“ Jeho poskoci se zasmáli, ale úsměv jim na tvářích ztuhnul v okamžiku, kdy ven vyšla malá ,vetchá, shrbená, téměř bezzubá, ale její pohled naznačoval, že kdyby se ji někdo smál, smát by se ihned přestal a ti muži to dobře věděli.
Přišourala se až k těsně k chraplavému muži a skřehotavě se ho otázala:
„Co si přeješ, pane?“v jejích slovech byl skryt výsměch, který buď chraplavý nevnímal, nebo vnímal, ale ignoroval. „Vidíš tu dívku?“ zeptal se hrubě a ukázal na Vévodovu dceru. Stařena se přišourala až k ní, prohlédla si jí ze všech stran a pak se zachechtala, což při jejím nedostatku zubů neznělo příliš lahodně.
Chraplavého tvář se mírně stáhla. „Co je ti tu k smíchu, stařeno?“
„Tisíckrát se můj vládce omlouvám, ale to jak vypadá, mě prostě rozesmálo.“
Muž jí přiložil k hrdlu svůj meč a zasyčel: „Nech si ty řeči stařeno a běž jí ihned umýt, ať vypadá co nejlépe!“ Stařena ucukla. „ i ty dva, můj pane?“ zeptala se a nepatrně si přitom olízla své popraskané rty.
„Nech si zajít chuť stařeno, o ty se postarají jiní,“ uzemnil jí chraplavý.
Ve stařeniných očích se mihl záblesk hněvu, ale ihned se ovládla a hluboce se poklonila:
„Jak poroučíš nejmocnější.“ Poté se pomalu sklonili k nehybně ležící dívce, uchopila ji za obě dvě ruce a chystala se jít dovnitř jeskyně, když jí cosi švihlo přes ruku a vzápětí se ozval hlas chraplavého:
„Takhle ne Marlo. Řekni ostatním, ať ti s ní pomůžou. Ponesete jí nad zemí.“
„Ale pane. Nemá cenu je rušit kvůli něčemu takovému,“ pokusila se mu to vemlouvavě vymluvit, ale chraplavý trval na svém. Moc dobře věděl, že kdyby tu dívku nechal Marle, ta by jí vytrhala všechny vlasy a všelijakým způsobem znetvořila její velmi pěkné tělo. Marla totiž nenáviděla všechny, které byly krásné, mladé, protože ona sama byla jednou nohou v hrobě. Stále si však o sobě myslela, jak kdovíjak není krásná.
Vztekle zaskřípala zuby, ale poté zavolala:
Sajo, Neveo!“ Vzápětí se tam obě dvě objevily. Nemuseli pátrat po důvodu, proč byly odvolané od své práce. Stačilo se podívat na Marlen a vše bylo jasné.
Na nic nečekaly. Odstrčily Marlen a vzápětí jedna z nich uchopila jemně dívku za ruce a druhá za nohy a poté jí nazvedli. Jestli při pohledu na její stav něco cítili, nedaly to nijak najevo. Marlen chtěla jít s nimi, ale když jí jedna jich znovu hrubě odstrčila, Marlen se od nich odvrátila a pomalu se šourala ke druhému vchodu do jeskyně.
Chraplavý pokynul rukou a ty dívky vešly a s Vévodovou dcerou dovnitř. Nemohlo to být nic příjemného, ale ty dívky byly zřejmě zvyklé, nosit i těžší věci.
Chraplavý muž se mírně pousmál, zahleděl se před sebe a poté dal pokyn čtyřem okolostojícím mužům a ti na nic nečekali a ihned zvedli Vévodu a Perlona a odnesli oba do třetí části jeskyně.
Chraplavý venku ještě chvíli setrval. Hleděl nejprve na nebe, pak před sebe, za sebe a nakonec i on následoval své čtyři muže, kteří se nyní starají možná o nejlepší obchod v jeho v životě. Otočil se a rázným krokem vkročil do jeskyně. Jakmile v ní zapadl z jiné části vyšla ven Marlen. Zvedla ruku a světle slunce se zaleskla dlouhá a jistě ostrá dýka. Opsala s ní ve vzduchu znamení smrti a pak vešla do té části jeskyně, do které před několika minutami vstoupily dvě dívky s Vévodovou dcerou

Levantie nevěděla nic o tom, že její zachránce nejen, že přišel o svého syna, ale sám byl kýmsi zajat. Ona sama byla rozhodnuta, že bude stát u stromu a čekat jestli přijde. Pravdou je, že poté co odešel se jí chtělo spát a málem se tomu poddala, když najednou uslyšela vyplašený ptačí křik, který jí probral. Zvedla hlavu a pátrala po příčinách jejích křiků, ale ať se koukala kamkoliv, nikde neviděla nic, co by nebylo normální.
Ptáci byli však stále vyděšení. Něco se někde muselo dít, ale Levantie nikde nic neviděla. Už už se chtěla pohnout a pokusit se zjistit, proč ti ptáci tak vyvádějí, ale zavčas si uvědomila, že tomu muži slíbila, že se odtud nehne, dokud se nevrátí zpátky. Nevěděla, proč se mu rozhodla věřit. Mohl to být pytlák, který loví na Lordových pozemcích. Zavrtěla hlavou. Kdyby to byl pytlák, jistě by jí nezahříval. Pak to samozřejmě může být voják, který chce zneužít…, ani sama nevěděla proč, ale tahle možnost se jí zdála nepravděpodobná. K tomu muži jí cosi přitahovalo. Jako by ho už někde viděla nebo to byl on, koho si vždycky ve svých snech přála potkat. Už odmalička snila o vysokém, dobře stavěném bohatém, krásném muži, který by s ní zacházel jako s člověkem a ne s kusem hadrů, jak je to zvykem u většiny mužů. Nedokázala si pomoct. Ten muž jí fascinoval a nikterak nevadilo, že má malé dítě. Pravděpodobně měl manželku, ale v tom Levantie neviděla žádný problém.
Pohlédla na oblohu. Slunce již stálo dosti vysoko a jeho teplo se začalo rozlévat po krajině. Levantie ze sebe ten kožich stáhla a opatrně ho položila na zem. Odhadovala, že muselo uplynout několik hodin a muž, co jí zachránil, se stále nikde neukazoval.
Začínal na ní dorážet nepříjemný pocit. Co když ten muž jí zachránil jen proto, že je to lupič a teď odešel pro své další kumpány? Snažila se tu myšlenku potlačit. Přece jí říkal, že až najde svého syna, vrátí se pro ní, ale čas plynul a on stále nikde nebyl. Pravdou bylo, že se několik minut ozývalo jakési volání, ale neměla ponětí, co kdo volal, byla velmi unavená. Možná, že svého syna hledá, možná však žádný syn neexistuje a on odešel pro ostatní a až přijdou, udělají ji strašné věci a nakonec jí prodal do hostince, kde bude muset pod pohrůžkou hostit všechny přítomné muže. Potřásla hlavou. Tělem jí projížděl mrazivý chlad. Byla zmatená. Měla by utéct, schovat se, někam se odtud dostat, ale co když jí chce doopravdy pomoct, co když je to jeden z opravdových mužů, stejně jako byl roztomilý Karik…, při vzpomínce na něj se Levantii na tváři zvlnil úsměv. Vzpomněla si na všechno, co mu kdy dělala, jak leckdy ošklivě se k němu chovala a jak za všechno zaplatil on. Obvykle, když na to vzpomínala, měla hned lepší náladu, ale dnes jí vzpomínky nepobavily, spíše se při nich cítila provinile.
V tom jí ze zamyšlení vytrhnulo křupnutí. Zpozorněla. Nic na obranu neměla, ale přesto bojovně svou bradu vystrčila
Nějakou chvilku nic, ale pak jednou, podruhé, potřetí. Znělo to jako zdálky. Jako by se k ní blížil někdo velký, kdo dělá velký rámus, ale je ještě daleko. Po pěti vteřinách se to křupnutí ozvalo znovu a Levantie by přísahala, že zaslechla i mručení.
Pomalu se otočila a vyjekla. Před ní stál vysoký huňatý medvěd, který tiše mručel. Oči byly hladový o tom nemohlo být pochyb. Levantie chtěla křičet, ale ať se snažila jakkoliv, nemohla ze svých „zkamenělých úst“ dostat ani slovíčko a ten medvěd dopadl zpět na všechny čtyři a pomalým kolíbavým krokem se k ní blížil. Levantie se roztřásla. Nechtěla zemřít, neměla zájem skončit v jeho žaludku. Horečnatě přemýšlela, jak se z toho dostat, jak se mu bez jakékoliv zbraně ubránit. V tom nastalém stresu si neuvědomila, že svoboda je velmi blízko, že se stačí jen otočit a vzít nohy na ramena, ale jí to v tu chvíli nenapadlo a ten medvěd byl blíž a blíž. Kdyby se aspoň neoblizoval, alespoň by nemusela hledět na ty velký zuby. Došel až těsně k ní, napřáhl pracku, Levantie zaječela, medvěd se lekl, a jisto jistě by jí svými drápy roztrhl obličej, kdyby Levantii někdo na poslední chvíli zezadu nestrhl. Jenže strhl jí tak nešikovně že na něj svalila a oba dva se vzápětí kutáleli naštěstí z ne příliš velkého srázu. Přesto to nebyla v žádném případě příjemná cesta. Vedla totiž jednu chvíli přes kopřivy, poté přes bodláky a nakonec přes cosi ostrého, které připravila Levantii o značnou část již tak chátralo košilky. Nakonec přece jen zastavili. Levantie ležela na zádech toho, který jí strhl dolu.
Pomalu se z něho odkulila. Zjistila, že jí zbytky košilky chrání pouze dolní část. Ihned si svá prsa rukou zakryla, ale to neměla dělat, jelikož měla na ruce mnohé bodláky a mnoho spálených míst od kopřiv. Když se jí dotkla prsou, velice to zabolelo. Dalo tudíž velmi rychle pryč. Prudce se otočila. Nechtěla tomu, co jí takhle zřídil, nic ukazovat. Byla rozhodnuta, že až se zbaví veškerých bodláků, dá tomu dotyčnému co proto. Nedošlo jí, že jí ten dotyčný právě zachránil, i když trochu nešetrně.
Začala tedy pomalu vytrhávat malé, ale velmi nepříjemné bodláčí ze svého těla. Byla to namáhavá práce. Některé bodláčí se nechtělo pustit a ty místa, která si popálila o kopřivy, jí taky nepřidávaly dvakrát na klidu. Nakonec se však všech bodláku zbavila. Teď už zbývalo jediné. Kde sehnat něco na odhalené poprsí. Už dávno sice nebyla panna, už dávno díky otcova sluhy, ale stejně sama sebe nepovažovala za ženu, která se poddá každému muži, který se jí dotkne. Ať však hleděla kamkoliv, nikde nemohla najít nic, čím by mohla zakrýt své obnažené poprsí. „To je tvá vina,“obořila se na toho druhého, který k ní byl otočen zády. Ten však na její nářky nijak nereagoval. Byl v takové podivně skrčené poloze, ale protože se mu hýbala hlava, usoudila Levantie, že je naživu a že se také nejspíš snaží ze sebe dostat všechno to bodláčí. Zadoufala, že by je mohl mít třeba i v intimnějších partiích. Rozhodla se, že dokud s tím ten nešika neskončí, nebude si ho všímat. Otočila se tedy na druhou stranu a své prsa si prozatím zakryla rukama.
Dotyčný se jí ani věnovat nemohl, protože sám měl dost starostí. Nejen, že téměř po celém těle měl bodláky, ale ke všemu tomu si nepříjemně při pádu poškrábal ruku, takže mu teď tekla krev a on nevěděl, jak jí má zastavit. Pokoušel se rukou, listím, ale rána byla hluboká a on se bál, že schytá otravu. Uvědomil si, že jedinou pomocí mu může být hluboká čistá voda. Na nic tedy nečekal i přes velkou bolest v ruce se zvedl a rozeběhl se. Nedbal na Levantiiny výkřiky. Teď neměl čas poslouchat její nářky. Běžel asi sto metrů. Sto metrů, kterému však připadali jako jeden kilometr. Nebyl si jistý, jestli tu v okolí najde nějakou vodu. Spíše v to v koutku duše doufal. Zprvu nic neviděl, ale když uběhl těch sto metrů, před nim se rozevřel pohled na docela velké a průzračné jezero.
Nezaváhal a ihned tam i ve svém značně potrhaném oblečení skočil. Jakmile to udělal okamžitě svojí rozedřenou ruku strčil do vody a doufal, že voda mu ruku vyčistí.
Zdálo se, že to pomohlo, neboť když vytáhl ruku z vody, krev už netekla a rána se zdála být čistá. Zhluboka si oddechl a chtěl vylézt, ale v tom ho zarazil jakýsi hlas:
„Co tu děláš, chlapče?“ Mladík sebou trhl a poté pohlédl hlavou před sebe a spatřil asi 50. letého muže v loveckém oblečení.
Mladík nevěděl, co má dělat. Správně by měl tomu muži odpovědět, ale co když patří k Tarielinovi, co když ho odvede zpět na hrad a tam ho popraví nebo hůř, svěří ho do pracek toho zrůdného čaroděje, který mu zabil bratra. Na druhou stranu si moc dobře uvědomoval, že když mu neodpoví, jistě ho zabije. Bude si totiž myslet, že tu pytlačí. Musel doufat, že nepatří k Tarielinovi, ale doufat v to, tak blízké přítomnosti hradu, bylo čiré šílenství. Jeho mozek jel na plné obrátky. Snažil se vymyslet něco, co by mohl tomu muži předložit a nevzbudit přitom žádné podezření. Ať se však snažil sebevíc, nic ze sebe nedokázal vymáčknout. Zrovna v tu nejdůležitější chvíli, jako by mu mozek přestal pracovat. Minutu utíkaly a on stále na nic nepřišel.
Nakonec nepříjemné ticho prolomil ten druhý muž:
„Okamžitě mi řekneš, kdo jsi a co děláš v tom jezeře, nebo tě zastřelil jako pytláka!“ a aby dodal svým slovům dostatečný důraz, pozvedl kuš a Cirik neboť to byl on, uviděl napnutý šíp, který čekal jen na to, až ho vypustí.
Cirik polkl. Věděl, že musí jít z vody ven. Pomalu tedy z toho jezera vyšel. Jakmile to udělal, celým jeho tělem projel chlad. Uvědomil si taky, že je od pasu nahoru nahý, že nejspíš ty cáry, co měl na sobě při ošetřování ruky zahodil.
Muž na něj hleděl, ruku stále na spoušti.
„Já…, já… jsem…, jsem …,“ Cirik se opravdu snažil, ale byl prochladlý, prostě mu to nemyslelo.
„Když neumíš říct, co tady děláš, budu tě muset zastřelil,“ řekl ten muž a pomalu přikládal svůj prst ke spoušti. Každou vteřinou musel ten šíp vyletět a pro Cirika by to znamenalo jistou smrt. Však se s tím Cirik i když nerad smířil. Uvědomil si, že ve všem naprosto selhal. Zavřel tudíž oči a čekal.