Dragon Kal Nosire

Karik se chystal jít k Jezeru, dokázat mistrovi, že může být s drakem v souznění i bez toho, že by ho jakkoliv donutil.
Udělal několik kroku, byl již témeř u toho jezera, když k němu dolehl výkřik.
Zastavil se. Nebyl si jistý, zda se mu to jen nezdálo, obzvlášt když mu ten hlas přišel povedomý.
O několik vteřin pozdeji se ten výkřik ozval znovu, nebylo pohyb, někdo potřeboval pomoc.
Ohlédl se k Jeskyni, moc dobře si pamatoval, co mu Mistr Locarn řekl, jaká byla pravidla, ale nechtělo se mu veřit, že by mistr, kvůli těm pravidlům obetoval lidský život.
Rozebehl se k tomu místu, dorazil tam asi za minutu a videl, jak nejací tři vousatí a pomerne svalnatí muži se snaží k zemi srazit mladou dívku a mladého muže, možná spíše mladíka, oba dva byli staří jako on a ta dívka mu přišla povedomá.
„Okamžite je nechte!“ vykřikl.
Muži se s těmi dvemi přestali prát, ale stále si je u sebe drželi, mladík i dívka se marne snažili vytrhnout.
A kdo nám to jako přikazuje, ty?“ zeptal se jeden z nich a pobavene zachrochtal.
„Ano já. Okamžite je pustte!“ přikázal mu Karik nejautokrativněji jak dokázal, cítil, že mu ruce slabé brní, stejne tak i prsdty na nohou, ale nemel tušení, co by to mohlo znamenat.
Všichni tři muži se rozesmáli.
„To jako myslíš vážne, chlapečku? Myslíš si, že když máš na sobe ten hadr, tak se tě bojíme?!“
„Nechci vám ublížit, chcí jen abyste je pustili!“ prohlásil Karik tím nejpevnějším hlasem, ale začal si pomalu uvědomovat, že vnímat se do toho, nebyl nejlepší nápad, každý z tech mužů byl témeř o polovinu vetší, značne svalnatější a on u sebe nemel žadnou zbran a žádnou magii se ještě ovládat nenaučil, podle mistra Locarna, se mu musí nejprve řádne zpevnit tělo.
„Kdo je to?“ zeptala se tiše Levantie, přišel jí povedomý, ale nedokázala si vybavit, že by už nekdy viděla někoho takového.“
„To nevím, ale je to blázen, ti muži ho rozšlapnou.“
„Snaží se mu pomoct, já jsem ti říkala, že tudy nemáme jít.“
Nemeli jsme moc na výber, vzpomínáš? Jestli už si zapomněla, tak nás honili.“
„Zmlknete!“ každý z mužů jim uštědřil ránu do žeber.
„Okamžite je pustte! Říkám vám to naposledy!“ Karik ze země sebral klacek.
„Já se o neho postarám,“ ozval se pobavene třetí muž a pak se ke Karikovi vydal, ten se ho pokusil udeřit tím klackem udeřit, ale muž mu ho vyrazil z ruky a tvrdou ranou ho poslal k zemi.
Karik tvrde dopadl, na několik vteřin si vyrazil dech, Levantie vyjekla, muž, co jí držel jí znovu udeřil, vyhrkli jí slzy.
„Nech jí být!“ vykřikl Cirik.
„Tak aby ti to nebylo líto,“ muž ho držel ho také udeřil.
Mezitím se karik pokusil vstát, ale muž mu nohou stoupl na břicho.
„Já jsem te varoval skrčku, ted pochopíš, že není moudré, plést se jiným do cesty.“
Karik se pokusil jeho nohy zbavit, na prstech mu zajiskřilo, ale více nedokázal.
„Moc hezký pokus „čarodeji“, ted myslím je řada na me, muž se shýbnul, vzal klacek ze země a následne jim chtěl vypíchnout Karikovi oko, ale nedostal se k tomu, nad jeho hlavou se rozprostřel stín.
Zvedl hlavu, otevřel ústa, ale na víc se nezmohl, mohutné dračí zuby se zaryly do jeho ramene, odlepily jeho nohy od země a vzápětí ho odmrštily velmi daleko.
Zbývající dva muži okamžite pustili, jak Cirika tak i Levantii, semkli se k sobe a skuhrave prosioli.
„Neubližuj nám, neubližuj nám…“
Ozvalo se zafunění a následne do jejich těl narazil mohutný ocas, ozvalo se zapraštení a vzápětí se oba dva bez života sklátili k zemi.
Levantie se rozječela, Cirik se jí pokusil uklidnit, ale ona ho od sebe odstrčila.
„Děkuji, dekuji,“ zamumlal Karik, který se pomalu zvedáš.
To nic neznamená, nejsi pro me nic, ale tři tři, byli ještě míň, doufám, že te to přesvědčilo o tom, že pokoušet se o neco, je zcela marné Kal Dragoni Nosire!“ promluvil ten drak dunive, nacez zamával křídly a během chvíle se vzhnesl do výše.
„To byl drak, skutečný drak…“
„Ano. To byl drak a vy dva jste…, Levantie jsi to ty?!“
„Ano. Já jsem Levantie, ale jak bys to mohl vedet, nikdy jsme se nepotkali.“
„Ale ano. My jsme se nejen potkali, my jsme dokonce vyrustali na jednom statku i když v cela jiných pomerech, na statku Barona Greberga.“
„To je absolutní nemysl, jak bys mohl vyrůstat na statku mého otce“ to bys musel být…Karik?!“ Ty jsi Karik můj sluha?!“
„Tvůj bývalý,“ upřesnil, zatímco si oprašoval svůj šat.
jak je to možné, co se stalo?“
„No musel jsem utéct, vzpomínáš, ale co tady děláš ty a s tímhle…?“ teprve ted si Karik uvědomil, že všichni tři mají podobné rysy, on a ten mladík vyrazněji podobné.
„To přece není možné.“
„Co není možné, že se někdo jako ty, stal Nositelem dračího tajemství,“ zeptala se štíplave Levantie.
„Jak o tom víte?“ v Karikove tváři se zračilo překvapení.
„Řekli nám to skřitci před tím, než se nás pár z nich pokusilo zabít?“
„Skřítci? Pokusili se zabít?“
„Jo a tohle je cirik, on je můj bratr.“
„Tvůj bratr?“ Karik vypadal víc a víc zmateněji.
„No alespoň to tvrdil ten belovlasý skřítek a to znamení na naších zádech…, panebože to není pravda, to nemůže být pravda.“
„O čem to mluvíš, no tak uklidni se.“
„Ty přece nemůžeš být můj…, ty přece nemůžeš být…“
„O čem to mluví?“ obratil se Karik na Cirila.
Ten mu ukázal svoje znamení a pak se prstem dotkl jeho.“
„Myslím, že ty já a ona jsme sourozenci.“
„Sourozenci? Bratr Levantie to přece není možné…“
Otevřel ústa, ale v tu chvili se oblaha zčistajasna zatahla a on uvidel v dálce Vilku, jak zuřive mává svými malinkatými křídly.
„Co se deje? Jakto, že se tak náhle zatahlo?“
„Myslím, že jsem v průšvihu, jemu se to nebude líbit.“
„Komu se co nebude líbit?“ chtěla vedet Levantie, ale Karik jí na to nemohl odpovědět, jelikož se rozplynuli a následne objevili u jeskyne přímo naproti Locarnovi, jehož tvář byla zamračená.
„Jemu,“ zamumlal Karik a ukázal na svého mistra.
„Kdo je to?“ zeptala se Levantie bázlive, nemohla si pomoct.
Karik polknul.
„Locarn můj mistr a čarodej.“

Ten drak mi připomněl, že nyní sleduji Merlina, tam je super drak.

To je tady tak super nebude, tedy myslím:-)

„Cože je to?“
„Můj mistr, čarodej.“
„Podobný čarodej jako je Suligus na hrade Lorda Tarielina?“ ozval se Cirik.
„O tom tzv Lordu mi ani nemluv,“ vyprskla Levantie, ale okamžite si dala ruku na ústa.
„Omlouvám se, chovám se jak nějaká vesnická devečka.“
Karik překvapene zamrkal, za celých patnáct let, co sloužil či spíše otročil u jejího „Otce“ barona Greberga, se Levantie nikdy za nic neomluvila.
„Co je?“ zeptala se se, když jí došlo, že na ní zírá.
„Nic. Mého mistra se bát nemusíte, nic vám neudělá,“ jeho hlas ovšem neznel tak jiste, jak by si v tuhle chvíli přál.
„Jses si tím jistý, me přijde, že je pekne naštvaný,“ nad jejími hlavami se náhle zjevil stín, který během několika vteřin zmizel.
„Co to bylo? To nemohl být mrak.
„To nebyl mrak,“ promluvil po krátkém váhání Karik.
„A co to tedy bylo?“
„Drak, kterého si jak doufám brzy dobrovolne osedlám.“
„Vyskočila.
„Drak? Co tím myslíš, že drak? Něco jako drak přece nemůže…,“ zmlkla, jelikož za sebou uslyšela zafunení a zavan teplého vzduchu.
Otočila se a začala ječet.
Karik k ní rychle přiskočil a rukou jí zakryl ústa, škubla sebou.
„Vidím, že vás je tu víc, výborne, alespoň me budete moct drbat z více stran,“ promluvil drak dunivým hlasem.
Cirik se postavil a udelal krok dozadu.
„Nikdo ti nebude nic dělat, dokud si ty a já nepromluvíme,“ ozval se nebojácne Karik.
Drak si odfrknul a z nozder mu vyšel kouř.
„Snad si nemyslíš, že bys ty mohl být nekdy mým…,“ skrz blízké jeskyne se rozléhal dunivý smích.
„On ti neublíží, jen už prosím neječ,“ zašeptal Karik k Levantii a poté ji uvolnil ústa.
Ta vytřestenýma očima hledela na drakovo mohutné tělo.
Drak se olízl, klouzal pohledem z ní na Cirika a nakonec se vrátil ke Karikovi.
„To se nikdy nestane, jestli se chceš stát mým jezdcem, budeš me muset zotročit Kal Dragoni Nosire.“
Neco takového neudělám!“
„V tom případe si ušetři svůj čas marnou snahou, drak jako já, nikdy nebude spolupracovat s někým, jako jsi ty, nedovolím, aby se to znovu opakovalo,“ po těchto slovech začal mávat svými mohutnými křidly, všichni tři se museli nečeho chytit.
„Počkej! O čem to mluvíš? Chci být tvým přítelem, chci být tvým jezdcem…,“ drak se v pomerné vyšce zastavil, zahledel se na nej a poté z jeho nozder vyšlehl plamen, Levantie zaječela, ale plamen se k nim nedostal.
„Zapomen na to kloučku, nikdy se to nestane,“ zadunel jeho hlas a následne jim drak zmizel z očí.
„To byl…., to byl skutečný, živý drak…,“ zamumlala roztřesene Levantie.
„Posad se,“ Karik jí pomohl posadit, překvapilo ho, že přitom už nic necítí, žadný strach, žádné vzrušení, na mysli se mu vybavila ta krásná dívka v oné jeskyny, byl jsi jistý, že mu říkala, že se jmenuje Celie.
„Ty bys na nem chtěl opravdu létat, na takovém tvorovi?“ otazal se Karika Cirik napůl obdivne napůl zavistne.
„Ano. Stejne jako vy byste se měli stát jezdcem a jezdkyni svého draka.“
Levantie, která se už víceméně vzpamatovala, prudce zavrtěla hlavou.
„Já, že bych se mela k nečemu takovému přiblížit anebo se na to dokonce i posadit? Tak to ani náhodou!“
„Já vím, že máš strach.,“ začal karik, ale ona ho přerušila.
„Strach? Me při pohledu na nej jimá des.
„Každý drak nemusí být takový.“
„Me je jedno, jací jsou, nehodlám se s nimi přátelit natož na nich letet.“
„Je to váš uděl,“ ozval se za nimi Locarnův tichý hlas.
Všichni tři sebou trhli a Karik se zahanbene otočil.
„Je mi to moc líto místře, vedel jsem, že to nemám delat, ale oni potřebovali moji…,“ Locarn ho zarazil zvednutou rukou.
Nemohu předpokládat tvojí bezmeznou oddanost a stoprocentní zodpovědnost, obzvlášt, pokud jde o tvé sourozence.“
„Vážne je to jisté?“ zeptala se pochybovačne Levantie.
Ano. Je nanejvýš jisté, že vy tři jste jedna rodina.“
„Ale jak to, jak by bylo něco takového možné?!“
Locarn si vzpomněl na utok a následný unos práve narozených detí z komnat Reverierského zámku.
„To je dlouhý příbeh, nyní byste si měli odpočinout a obléct si nové šaty, obzvlášt ty Levantie.“
„Proč já…?“ začala, ale pak si uvědomila, že její oblečení jen steží zakrývá její prsa.
Nepatrne zrudla.
„Ano to bych mela, moc vám za to dekujeme, ale myslím, že bychom měli jít, že je to tak Ciriku, musíme se mu pokusit zabránit, spáchat další nasilí.“
„O kom to mluvíš?“ nechápal Karik.
„O skřítkovi pokud se dá takhle vůbec nazývat, co zakeřne zabil svého otce a tak nějak se jiste chystal zabít i nás.“
Locarn se zachmuřel a na jeho čele vyvstaly vrásky.
„Toho jsem se obával.“
„Čeho můj mistře?“ otázal se ho karik.
„Ne všechny magické bytosti jsou smířené s tím, že Kal Dragoni Nosire, se může stát jen smrtelník, člověk.“
„Přesne tak, to samé říkal i ten bělovlasý, ale jsem si jistá, že to nečekal od svého syna.
„Takže belovlasý je mrtvý?“ Locarn mluvil tichým, ale mrazivým hlasem, všichni tři se zachvěli.
„Ano. Ukladne zavražden svým synem a jeho stoupenci, nemohli jsme nic dělat.“
„Nikdo vás z toho neobvinuje, nemůžete ted odtud odejít.“
„Ne? To tady jako musíme zustat, žít v jeskyni?“
Karik jí chtěl napomenout, ale Locarn s úsmevem přikývl.
„Jsou velmi pohodlné, nesmíte toto místo opustit, alespoň ne do chvíle, než budete připraveni.“
Levantie a Cirik se na sebe podívali a v očich se jim mihl strach.
„Musíte stejne jako Karik projít zkouškou, najít a ochočit si svého draka a získat dostatečné čarodejné umění.
„já nechci být čarodejkou a už vůbec ne žadnou dračí jezdkyní, klidne to přenechám svým bratrům…,“ Karikovi ani Cirikovi neušla štiplavost v jejím hlase, ale nereagovali na to.
Locarn jí položil ruku na rameno.
„Já vím, ale jak jsem řekl, nelze se tomu vyhnout, ledaže by si to předala tomu skřítkovi, co zabil belovlasého, což předpokládám, nechceš?“
Levantii se vybavilo tělo belovlasého muže ležící ve vlastní krvi.
„To vskutku ne,“ zamumlala smířene.
„Nebude to lehké, ale pokud jste alespoň způlky takový, jako byli vaši rodiče, potom to jiste dokážete.“
„Až na to, že my nemáme absolutne ponetí, kdo naši rodiče byli, tak co kdybys nám to řekl?“
Její oblečení nahradil čarovný šat.
„Oslovuj me mistře, Levantie,“ řekl Locarn a poté se rozplynul ve vzduchu.
„Tohle, že mám nosit? Vždyt v tom vypadám jako…“
„Vypadáš v tom zajimave,“ prohlásil se smíchem Cirik.
Ohnala se po něm.
„Ten chlápek, tedy náš mistr, to myslí vážne, co?“ obrátila se na Karika.
„Ano. Řekl bych, že ano.“
„To je hezké a navíc my dva jsme sourozenci.“
„To je tak špatné, to me tak nesnášíš?“
„Ne. Kdybych te neznášela, poznal bys to, jen mi to přide divné a jak si vůbec přišel k tomu znamení na ruce, není to nejaký sadista, nebo tak, že ne?“
Ne, i když…, však vy to zvládnete, uvidíme se zítra při zkoušce.“
Jaké zkoušce?“
„Při zkoušce, při které získáte tohle znamení,“ Karik se zahalil do plášte a oba dva ho o několik vteřin později uvideli stát u protejší jeskyne.
„Tohle je děsivé místo.“
„Naopak tohle je užasné místo,“ nesouhlasil Cirik.
„Uvídíme, jestli ti to vydrží do zítra, ušklíbla se a poté odešla k jezeru se vykoupat.
„Kal Dragoni Nosire, to jsem já,“ zašeptal uchvacene Cirik a poté se po svých vydal k jeskyni za Karikem, Vilka ho zpovzdáli znepokojene sledovala.

Nechte me! Nechte me být!“ zmítala se vevoda dcera, ale zcela marne. Dva urostlí chlapy jí nekompromisne táhli dlouhou chodbou.
„Nechte me! Já jsem Vévodova dcra! Okamžite me pustte!“
„My moc dobře víme, co jsi zač a co se týče tvého otce, též o nej bude velmi dobře postarano!“ jeden z mužů odhalil své zažloutlé zuby a nakonec jí dotáhli k nějaké komnate, vešli dovnitř a ona si ke své hrůze uvědomila, že u okna stojí nějaký ne příliš vysoký, ve tváři ohyzdní můž.
Smykli s ní na postel, když se pokusila vstát, přitlačili jí zpátky, bolestne vykřikla.
Muž u okna se potešene usmál a pomalu se k ní začal přib ližovat.
„Me nemůžete ublížit! Já jsem Vévodova dcera, budoucí Královna Sigerie!“ vykřikla mladá dívka, ale i přes svojí veškerou snashu se jí nepodařilo potlačit strach v jejim hlase.
Ohyzdný muž se usmál, ten úsvěm byl velmi odporný.
„Já vím, kdo jsi, krásko, ale je mi to úplně jedné, protože do té své Sigerie se už nedostaneš.
„Co po nás chcete, co jste zač?“
„My? Co jsme zač? Jen muži, co touží vydělat pár penez a také se trochu pobavit,“ během svých slov si zasčal rozepínat pásek u svých kalhot.
Dívce se zhoupnul žaludek, škubla sebou, spíše v marném gestu, než, že by dopravdy veřila, že se jí podaří utéct.
„Nemusíš se ničeho bát má milá, se mnou zažiješ něco, co jsi ješte nezažila,“ dívce se vybavili ti suroví muži, kterří jí připravili o panictví, což bylo hrozné, ale alespoň to byli muži, ale tenhle muž, pokud se vůbec dal nazývat mužem byl tak ošklivý, doslova ohyzdný a co bylo nejhorší, mel bradavici i na svém přirození.
„Nedělejte to prosím, snažne vás prosím!“ po tváři jí začala stékat slzy, ale muž k ní přistoupil ještě blíž apoté těm dvěma, co jí drželi, přikázal.
„Svvléknete ji do naha a poté jí otočte.
„Prosím! Já vás prosím!“ snažila se je obmekčit, ale její prosby byly marné, muži udělali, co jim bylo přikázáno, servali z ní šaty a poté jí hrube otočili.
„Konečne., konečne…,“ zamumlal malý muž a poté do ní hrube pronikl, celým hradem se nesl bolestný ženský křik.
Sares a Perlon sebou škubli.
„Slyšel jsi ten křik?“
„Bohužel ano a takový ženský křik může patřitjen Vévodove dceři.
Sares udeřil rukou do stromu.
„Uklidni se můj příteli, ješte je můžeme zachránit.
„Opravdu? Než se tam dostaneme, můžou být už mrtvý anebo už mučeni.
Něco vymyslíme, nejaký způsob musí existovat…,“ oba dva uslyšeli nepatrné křupnutí.
Otočili se práve včas, aby čelili tváři tvář Celii a muži s kosou.
„Orune? Co ty tady děláš a kdo je tohle?“
„To je Celie,“ promluvil Perlon.
opravdu? Proč mám dojem, že už jsme se nekdy potkali?“
Celie mávla před svým obličejem rukou a před ním stál mladík, který společne s nimi chytil Karika.
Že me to nepřekvapuje,“ utrousil bez vetšího vzrušení Perlon.
„Co tady děláte?“ zeptal se tech dvou dvou Sares.
„Přisli jsme sem se pokusit vysvobodit Vévodu s jeho dcerou.
„Stejne jako vy, předpokládam, že víte, že je unesl Garen.
„bylo nám to sděleno,“ přisvědčil klidne Orun, Sares se chtěl zeptat kým, ale radeji si to rozmyslel.
„Slyšeli jste to ten ženský křik?!“
„Ano! Ten ohyzda si konečne užije!“ procedila nenávistne Celia skrz sevřené rty.
„Napadá vás něco, nějaký způsob, kterým bychom je mohli zachránit, bez vetšího krveprolití.
Celie se ušklíbla.
„Bez krveprolití? Jestli je na tom hrade Garen a jeho muži, tak ti neznají nic jiného nežli krveprolití.
„S pomocí magie bych nás tam mohla dostat, ale pak už bych jí nemohla využívat, protože by mohla přitáhnout příliš mnoho pozornosti.“
„Předpokládám, že budeš bojovat jako muž?“ nadhodil Sares, Celie na něho upřela tak vražedný pohled, že ho nepatrne zamrazilo a to se mu stávalo velmi zřídka.
„Budu bojovat jako Celia dcera Lorda Tarielina.“
„Jestli ale prohrajeme a oni te dovedou ke tvému otci, tak ten te kruté potrestá.
V očích se jí zlovestne zablesklo.
„tak se postarajme, aby k tomu neměl příležitost, chytte se za ruce.“
Všichni tři na sebe pohlédli, ale učinili, co po nich chtěla.
Celia se nejprve nadechla a poté zhluboka vydechla, její oči na několik vteřin ztmavly, vzduch ztežkl, všem třem mužům se vztyčily chloupky na těle a vzápětí se přenesli na hrad.

Jsem zvědavá na ten boj.

Levantie prudce zavrtěla hlavou.
„tak na to zapomente, něco takového si na sebe nikdy nevezmu.“
„Levantie tenhle šat je nedílnou součastí,“ pokoušel se jí domluvit Karik.
„To je mi jedno, vždyt bych v tom vypadala, hrozne.“
Karik se omluvne obrátil na svého mistra, kterému na rtech hrál pobavený úsměv.
„Jestli je ti ten šat tak opravdu nepříjemný, nemusíš si ho brát.“
„Děkuju. Konečne někdo rozumný,“ jakmile ten šat upustila, objevil se na ní.
„Hej. To není fer,“ vykřikla, ale nesnažila se ho sundat.
„Mohli bychom přejít k té zkoušce?“ ozval se Cirik.
„Jiste že, následujte me.“
„Tou zkouškou myslíte to, co má Karik na dlani? Tak to ani náhodou.“
Karik si povzdechl, ale nezdalo se, že by Locarnovi její vzpurnost vadila, více ho znepokojoval Cirik, to jak se do toho hnal, jak byl netrpělivý, Vilka vedle nej nepatrne přikývla a pozorne sledovala Cirika.
„Není to až tak hrozné Levantied, skoro to nebolí.“
Levantie se obrátila k Karikovi.
„kdo tady říkal něco o strachu z bolesti? Jen se jen nelíbí představa, že budu mít něco takového na své dlani.
„Jiným způsobem svého draka nepřivoláš.
„Neříkala jsem snad, že o žádného draka nestojím?“
„Já půjdu první,“ Cirik jí malinko odstrčil a přistoupil k vařící vode.
„Co to do nej vjelo?“ zabručela tiše.
„Nevím, nechápu, proč se do toho tak hrne,“ odvetil stejne tiše i Karik.
„Ponoř do té vody celou ruku a ponech jí tam dve minuty,“ promluvil Locarn, který čekal, že se bude Cirik stejne jako Karik zdrahat, ale ten sevřel rty a tu ruku do té vody ponořil, ozvalo se zasyčení, Cirik sebou škubnul, ale tu ruku tam ponechal minutu, půldruhé minuty, dve minuty.
„Vyndej jí!“ Vykřikli Karik a Levantie současne, Cirik tak učinil, znamení vypalené do jeho dlane jasne zářilo.
„Ted je řada na tobe Levantie,ů vyzval jí Locarn.
Levantie se podívala nejprve na nej a poté na tu vodu a zpět na nějj, následne na karika, který se na ní povzbudive usmál, což mu oplatila zašklebením a nakonec tu ruku do té vody ponořila. Tak jako v případe Cirika i tentokrát se ozvalo zasyčení, musela se kousnout do jazyka, aby nezačala křičet, voda bublala.
57,58,59, dve minuty!“ vykřikla a svojí ruku bleskove vytáhla.
Když otočila svojí dlan k sobe uviděla na ní vypalený kruh, kruh, ve kterém byl ješte jeden malinký.
„Neuveřitelné,“ zamumlal Locarn, když si prohlédl její ruku.
„Co to znamená, mistře?“ chtěl vedet Karik.
„Nejsem si tím jistý, nikdy předtím jsem něco takového nevidel.“
„Cože? Jak to myslíte? Nikdy jsem nic takového neviděl?!“
„Uklidni se Levantie, jistě to není nic špatného.“
„Já jsem klidná!“ vyštekla podraždena na Karika.
„Kde najdeme ty draky?“ zeptal se Cirik a v jeho hlase bylo možné zachytit stopu netrpělivosti.
„Trpělivost Ciriku. Nejprve se najíte a poté vyrazíte.“
„Vyrazíme? Kam? Tady nikdo nemluvil o žádném vyražení?“
„Musíte najít horu Draků, kde si každý z vás vybere svého draka.“
„Nemůžeme je přivolat mistře?“ otázal se Karik.
„Z tohoto místa byste tak museli učinit všichni tři, ale ty přece nechceš svého draka zotročit, je to tak Kariku?“
„Je to tak mistře.“
„Zotročit? Proč bych si měla nějakého draka chtít zotročit, když s nimi nechci mít nic společného.“
„Je to tvojí součastí Levantie, přijmi to,“ ozval se Cirik, na kterém bylo vidět, že by už rád vyrazil. Karik při pohledu na Cirika přepadl podivný pocit, ale zahnal ho a zeptal se svého mistra.
„Jak daleko je ta Hora Draků mistře?“
„Necelé dva kilometry, ale budte opatrní, dbejte na to, aby nikdo neviděl vaše znamení a až tam dojdete, vy berte si draka, kterého si podřídíte, který se stane vaší součastí.“
„To já neudělám, dokážu ho přesvědčit, že já jsem ten pravý, stejne jako já, jestli mám mít něco společného s jakýmkoliv drakem, tak ho rozhodne, nehodlám zotročit, ale třeba se stane, že se mi nepodaří, žádného vhodného draka najít.“
„Nevím, proč to chcete takhle komplikovat, jestli máme možnost, měli bychom toho využít,“ ozval se nesouhlasne Cirik.
Levantie se zamračila.
„Jsou to živé bytosti, sice desivé a dosti smrdí, ale přesto živé takže je nemůžeš jen tak připravit o jejioch svobodnou vůli!“
„Můžu, máme na to právo!“
„Co je to s tebou?“
„Se mnou? Co je to s vámi? Tam venku jsou vrazi třeba jako ten trpaslík, co zabil svého otce, nebo ten krutý Lord a vy místo toho, abyste je potrestali, se tady ohlížíte na takové maličkosti!“
Levantie otevřela ústa, ale nedokázala ze sebe nic vypravit.
„Uvidíme se venku, pokud se tedy rozhodnete jít, strašpytlové!“ Cirik vyšel ven.
Levantie potřásla hlavou.
„Vůbec ho nepoznávám, nechápu, co se s ním deje?“
„Možná je toho na nej hodne, potřebuje si pročistit hlavu,“ odvetil zamyšlene Karik.
Vilka zatřepala křídla a chtěla přeletet ke Karikovi, ale Locarn jí jemne zadržel.
„Musí tím projít sami.
Nesouhlasne zatřepala křídly, Ale už se k němu nesnažila dostat.
Locarn si prohrábl své bilé vlasy.
„Nečeho takového jsem se obával, ale stále se to může zlepšit.“
Vilka nesouhlasne zatřepala křídly.
„Hrozí nám tam nějaké nebezpečí, mistře?“ otázal se Karik Locarna.
„U té hory se čas od času pohybují nebezpečná individua, ale myslím, že…“
„Vy víte, že se tam pohybují násilníci, vrazi a kdovíkdo ješte a přesto nás tam posíláte?“ přerušila ho ostře Levantie.
Karik mel v očích omluvu, ale Locarn se nehneval.
„Tohle by vám mělo pomoct,“ svojí rukou se dotknul jejich vlasů ty zbelely.
„Co jste mi to udělal…?“
„Je to jen dočasné, davejte pozor na Cirika.“
„Mistře? Vy něco víte, že ano?“
„Štastnou cestu,“ popřál jim místo odpovedi Locarn a Karik nenaléhal, stejne jako Levantie, oba dva opustili jeskyni a připojili se k Cirikovi, který netrpělive podupoval nohami.
Pokud si všimnul zmeny jejich vlasů, nikterak to nekomentoval, všichni tři se pomalým krokem vydali ke Dračí hoře.
Locarn se obrátil k Vilce, vrasky na jeho čele se ješte více prohloubily.
„Dohlédni na ně Vilko, nesmí se stát, aby si Cirik násilne podmanil některého z draků.“
Zatřepala křídly a následne vyletela z jeskyne.
Locarn zvedl oči k obloze, od západu se pomalu, ale jiste blížily černé mraky, mraky, které nevěstily nic dobrého.
Dva kruhy na jedné dlani, stejné kruhy měla i jeho dcera první dračí jezdkyne, jezdkyně, kdesi ztracená.

Tak a teď mají vypálené znamení a může se jít na draka.

Liona zlehka zaklepala na dveře Suligusovy komnaty.
„Pojhd dál mé díte, už na tebe čekám.“
„Tak jako již po několikáté i tentokrát se její srdce rozbušilo, bylo tomu pokaždé, když chtěla vejít do jeho komnaty.
„Mistře Suligusi,“ poklonila se, jhak nejhlouběji dokázala.
„Něco takového tu není potřeba mé dítě.
Liona se narovnala.
„Nás Lord Tarelian to vždy vyžaduje a vy jste pro me stejne mocný ne li ješte mocnější.“
„Dávej si pozor, na to co říkáš,“ Suligus vrhl rychlý pohled na chodbu.
Sklopila oči.
„Omlouvám se mistře.“
„To nic. Nemusíš se ničeho obávat, pojd se mnou, chci ti něco ukázast.“
„Podařilo se vám najít Lordovu sestru?““ne. Nasšel jsem však něco mnohem lepšího.“
„Něco lepšího? Zatvářila se zmatene.
„Následuj me a dsavej si pozor kam šlapeš,“ Suligus se pomalým krokem vydal dopředu a ona ho následovala.
Zprvu nechápala, co tím myslí, ale během své chůze si povšimla, že na několika dlažebních kostkách je cosi rozlitého, má to divnou barvu a vydává to zvlastní syčivý zvuk, jiste by do toho šlápla, kdyby jí na to její mistr neupozornil.
Oči se jí rozzářily a ona na muže před sebou hledela ještě posvátněji než kdy předtím.
Suligus, který si toho byl vedom, se zastavil u okenního parapetů.
„Co mám videt mistře?“
„Podívej se pořádne mé díte,“ vyzval jí klidným hlasem Suligus a poté zamumlal několik slov a před užaslou Lionou se začala na okenním rámu zhmotňovat krev.
„To je krev můj pane, komu patří?“
„Celii dceři našeho lorda.“
„Dceři? Lord Tarielin má dceru?“
„Ano. Jen se o ní nemluví, on sám jí považuje za mrtvou, podle něho nemohla ten utek přežít.“
„Jak to, že byla ta krev skrytá?“
„Celie je napůl čarodejka, díky tomu se jí podařilo nejen z toho hradu uniknout, ale navíc zamaskovat i své zranění.“
„Mám to oznámit jeho Lordstvu,“ otočila se, ale on jí zadržel a ona se zachvěla.
Ne. Chtěl bych to ponechat v tajnosti, alespoň do té doby, nežli se mi jí podaří vystopovat.“
„To dokážete, mistře?“ z jejího hlasu čisel obdiv.
„Ano. S tvojí malou pomoci.“
„S mojí pomocí?“ Lione se zatočila hlava, musela se rukou opřít o studenou zed.
„Ano s tvojí. Předpokládám, že jsi stále panna.“
Malinko zrudla.
„Proč se ptáš, mistře…?“
„Nemusíš se bát mé dítě, nechci ti nikterak ublížit, polož prosím svojí pravou ruku na okenní parapet.“
„Co se má stát mistře?“
Popošel k ní maličko blíž a podíval se jí do očí.
„Veříš mi?“
„Celým svým srdcem můj mistře,“ zašeptala, Lione.
„Pak tedy udělej, oč jsem tě žádal, dotkni se svojí rukou té krve a ponech jí tam 30 vteřin.
„Jak si přeješ, můj mistře,“ Lione se k tomu oknu přiblížila a vzápětí se svým prstem dotkla té krve, škubla sebou a poté znovu, oči se jí rozšířily, těla se zmocnilo mrazení, ale i přesto, nedala svůj prst pryč.
„Co vidíš mé dítě?“ zeptal se jí Suligus tiše.
„Vidím rozsáhlou chodbu, v té chodbe je pomerná zima Lione se zachvěla.
„Vidíš nějaké muže?“
„Vidím tři muže, jednoho holohlavého, jednoho s kosou a jednoho nesoucí sekeru,“její hlas znel dutě, jako by přicházel z velké dálky.
„Výborne mé díte, kam mají ti muži namířeno?“
„Blíží se k nějaké komnate, která se otevírá a z ní se na ne řítí sedm mužů a snaží se je zabít…,“
Lione od toho okna odskočila, ve tváři smrtelne bledá, ruce se jí třásly, čelo měla zbortené potem.
„Je mi to líto mistře, více jsem už nedokázala, viděla jsem, jak ti tři muži nelitostne zabijejí, jako by to pro ně bylo cosi lehkého, slyšela jsem ten křik, ta krev…,“ Liona byla očividne otřesená.
„To bude dobré mé díte, velice si mi pomohla.“
„Opravdu?“ Liona se postavila, stále se ješte cítila zeslablá, ale jako by jí jeho slova dodaly novou energii.
„Opravdu mé díte, jdi si odpočinout do mé lože.“
„To nemohu, mistře, jsem jen obyčejná služka.“
„Máš mé svolení, zasloužíš si to.“
„Děkuji, mistře, děkuju, ale kde budete tedy potom spát vy?“
„Hodlám pracovat celou noc, pokud se mi podaří dostat k jeho dceři, nebude už tak težké najít jeho sestru.“
„Dobrou noc mistře, moc děkuji,“ Liona se uklonila a poté se odebrala do jeho postele a během několka málo chvil usnula tvrdým spánkem.
S úsměvem se obrátil ke své knize a chvíli v ní listoval, když našel, co potřeboval, knihu zavřel a následne vyhlédl z okna.
„Tentokrát mi už neutečeš Celie, tentokrát již ne.“
Celie vykřikla a zhroutila se k zemi, vedle mrtvých mužů.
Všichni tři na sebe pohlédli a poté se k ní Perlon sklonil.
„Celie, co se děje, zranili te?“
Zavrtěla hlavou.
„S těmi muži to nemá, co dělat.“
„A s čím tedy, slyšel to někdo?“ obrátil se na muže s kosou.
Ten zavrtěl hlavou, vytetované zbrane zůstávaly bledé.
„On me našel, podařilo se mu to,“ zasípala tiše Celia.
kdo te našel, o kom to mluvíš?“ nechápal Perlon.
Celia zvedla hlavu a on v jejích očích spatřil zachvev strachu.
„Suligus, ví, kde jsem.“
„Ten zatracený čarodej, jak by to mohl vedet?!“
„Podařilo se mu odhalit stopu mé krve a využít k tomu pannenskou dívku.“
„Cože?“ Muž s kosou se zachmuřil.
„Moc tomu nerozumím, ale myslím, že bychom měli couvnout, odpočinout si.“
„Ne!“ Celie razantne mávla rukou.
„Nevypadáš vůbec dobře, a i když nevím, co přesne se tu deje, vůbec se mi to nelíbí.“
„Budu zase v pořádku, pomož mi stát, vévoda a jeho dcera nás potřebují.“
možná, že bychom měli…“
„Já hodlám pokračovat a to bud s vámi anebo bez vás!“Celia se musela rukou opřít o zed, cítila se tak slabá, jako by někdo na chvíli odčerpál její sílu, jen na chvíli, protože se opět vrácela.
Perlon pohledl na zbývající dva muže, Sares pokrčil rameny a Orunova tvář byla nečitelná.
„Jsi si tím jistá?“ obrátil se Perlon ustarane na Celie.
„Ano pokračujme, už jsme pomerne blízko,“ Celie odhodlane uchopila svojí zbran pevněji do rukou a pomalu začala sestupovat po vlchkých schodech dolu do hladomorny, všichni tři jí následovali.

Skřítek, který se musel tahat se zbraněmi ostatních udýchane dýchal, z čela mu stékal pot, ale oni mu nedovolili zastavit, neumožnili mu si pořádne vydechnout.
„Mohli bychom na chvíli zastavit? Já už vskutku nemůžu.“
Nekteří se uchechtli, další se zamračili, belovlasého syn se k nemu obrátil.
„Tak ty by sis chtěl odpočinout?“
„Ano. Opravdu už me všechno bolí a chvilka odpočinku přece nikomu neublíží“Neublíží? Zapomněl jsi snad, kvůli čemu tady jsme?“
„Ne. To jiste ne, ale…“
„Tak v tom případe zmlkni, pokračuje se dál,“ ostatní skřítci se rozesmáli a on cítil, jak rudne.
„Doufám, že se nám tady nerozbrečíš?“ rýpnul si pobavene jeden ze střítků.“
„Drž ty meče pořádne!“ vyštekl na něj jiný a vzápetí mu do pečlive srovnané hromady kopnul, meče se rozkutálely.
Honem je chyt, než ty spadnou do rybníka,“ pobídl ho jiný a méstem se opet rozhlehl pobavený smích.
Skřítek zatal ruce v pest, ale netroufl si na toho, kdo ho takhle ponižil zautočit, nejen, že byl o něco vetší, ale také mnohem lépe ovládal boj s blízka.
„No tak pohni sebou, jestli se ty meče namočí, pořádne to schytáš!“ vyštekl na něho nějaký další skřítek.
Rozeběhl se tedy k tomu rybníku a cestou ssbíral pohozené meče, s přibývajícími meči to šlo huř a huř, ale on si je nemohl, dovolit dát stranou, co kdyby do nich zas nějaký skřítek kopnul, úplně se pod jejich tíhou prohíbal, ale dařilo se mu je udržet v naručí.
Shýbal se zrovna pro posledního, když koutkem oka zahledl na druhé strane toho rybníka tři postavy, dva mladíky a jednu dívku.
Zamrkal jen tak tak udržel ty meče ve své náruči.
Ti tři na něho hledeli, zdalo se, že neví, co mají přesne dělat.
Skřítek se ohlédl dozadu, videl že se vetšina skřítku povaluje a popíjení nejaký nápoj, zatímco on se tady musí plahočit jejich meči.
Pohlédl zpátky na ty tři a zavrtěl hlavou, doufal, že to pochopí správne.
Zřejme ano, jelikož se na sebe nejprve podívali, poté mu podekovali pokyvnutím hlav a následne se rozebehli.
„tamhle jsou! Támhle jsou!“ rozkřikl se jeden ze skřítků a rukou ukázal na vzdalující se postavy.
„Jak to, že me na ne někdo neupozornil dřív?!“ vykřikl vztekle
„To ten strašpytel, byl u potoka, musel je videt dřív!“ vykřikl nějaký skřítek.
Coldren se otočil a vztekle si zmeřil skřítka s meči.
„Je to pravda?!“ Videl jsi je?!“
„Ne. Videl jsem je, až když už byli příliš daleko,“ odpověděl nejklidneji jak dokázal.
„Lže! Jsem si jistý, že je videl dřív a neřekl nám to.
„Má to snad znamenat, že je chrániš, že si se obrátil proti nám, přes to všechno, co jsme pro tebe udelali?“
Skřítek vybuch v hysterický smích.
„Co jste pro me udelali? Vždyt me jen urážíte, ponižujete, necháte me nosit težké zbrane.
„Jak se opovažuješ?!“ Coldren ostatní umlčel zvednutou rukou.
„Tohle je velmi zaslužná práce, měla by to být pro tebe čest, ale jestli jí již nechceš vykonávat, dej mi ty meče a já najdu někoho jiného,“ chtěl mu je podat, ale pak v Coldrenových očích zahledl vražedný záblesk, rychle otočil hlavu dozadu a pak zase zpět.
„Nemáš kam utéct, dej mi okamžite ty meče!“ přikázal mu Coldren, přiblížilo se k nim několik dalších skřítků a všichni měli v očích zlo.
„Dej mi ty meče, hned!“ přikázal mu Coldren znovu a malinko se k nemu přiblížil, skřítek i s meči naopak ustoupil o kousek dozadu, nohami se již témeř dotýkal vody.
Coldren ho chtěl udeřit, ale on byl rychlejší, mrštil po nem a po ostatních jejich meče a ty meče vetšinu z nich srazily k zemi, otočil se a skokem se ponořil do vody.
Coldren, který padl k zemi a tak se vyhnul letícím mečům, udeřil rukou do země.
Následne se postavil a otočil se, hledel na ostatní z nich naprostá vetšina se teprve hrabala zpátky na nohy.
„Co budeme delat?“ zeptal se ho jeden z nich.
„Obejdeme ten rybník.“
„Pořád si myslíš, že je dohoníme?“
Coldren toho, co to řekl, chytil pod krkem.
„Troufáš si snad o me pochybovat?!“
„Ne. Nikdy,“ zasípal škrčený skřítek, Coldren uvolnil svůj stisk a následne uvolnil i skřítkův krk, který se nadechl a vzápětí vydechl.
„Je jen jedno místo, kam můžou jít.“
„A které místo to je?“ zeptal se jiný skřítek z bezpečné vzdalenosti.
„Támhle ta hora?“ Coldren ukázal na nedalekou mohutnou skálu.
„To je Dračí skála,“ zašeptal bázlive jiný skřítek, Coldren k němu přiskočil a svým mečem mu zajel do břicha, když svůj meč vytáhl, skřítek se zřítil k zemi.
„Ještě někdo?“
Ostatní skřítci mlčeli, jen si nekteří z nich vyměnili pohledy strachu.
„Posbírejte si své meče, at jsme u té hory první!“ přikázal jim a poté se vydal na cestu a ostatní ho neochotne následovali a častokrát přitom vrhlali pohledy na mohutnou horu.
Skřítek, který skočil do vody, nebyl špatný plavec, ale voda byla hluboká a skutečnost, že se nesmel vynořit, mu to neskutečne stežovala, ale snažil se s tím bojovat, ale pomalu ubývaly jak vzduch, tak síly a nejspíš by se každou chvili utopil, kdyby se o nej neotřelo cosi třpytivého.
Nejprve vykulil oči, ale následne se toho chytil a nechal se unášet na druhou stranu rybníku

Tři muži a jedna mladá dívka opatrne postupovali dopředu, přes jeden druhý, třetí, čtvrtý schod a s každým překonaným schodem byli blíže k rozmístěným kobkám, ze kterých vycházel budto nářek nebo křik, sem tam také odevzdané knučení.
„Opravdu chceš pokračovat?“ otočil se Perlon na Celii.
„Jsem v pořádku, pokračujme.
„Blíží se k nám nejací nepřátelé Orune?“ obrátil se Sares na muže s kosou.
„I kdyby se blížili, tentokrát se to nedozvíme, dřív než je uvidíme.“
„To je fakt, úplne jsem zapomnel na skutečnost, že nám tady magie není nic platná.“
„Mohl by si zmlknout?“ zasyčela Celia.
„Co je to s ní?“
Nemám tušení? Odvetil Perlon.
„každou chvilku se nám musí podařit najít Vévodovu kobku.
„I kdyby se nám to podařilo, kde se píše, že bude naživu či ve stavu, kdy bude moct chodit.
„Celie vrhla na Perlona varovný pohled a poté ještě s vetším odhodláním, postupovala vpřed a snažila se ignorovat, všude přítomný zápach, který byl na některých místech opravdu silný.
„Pomožte mi prosím, vodu, jídlo, pomožte mi,“ ozývalo se z kobek a natahovalo se k nim pár rukou, ale oni si dávali pozor, aby se k nim nepřiblížili příliš blízko.
„Ten zápach je skutečne nesnesitelný, měli bychom odtud odejít, sdem zcela určite vévodu nedali, ani oni nemůžou být tak krutí.“
„tak si rukou zacpi nos,“ vyštekla podráždene Celie a dál se snažila najít Vévodu, ale v tom pološeru a příšerném zápachu, to nebylo vůbec nic lehkého, ale přesto se ani na vteřinu nezastavila, nezacpala svůj nos.
„Vévodo, jste tady, vévodo, jste tady?“ zavolala několikrát, žádná odpoved, Perlon se jen tak tak vyhnul velké kaluži močoviny.
„Nemá to cenu, Vévoda tu není, musíme odejít, dřív než se to tu stane nesnesitelné,“ ozval se Sares, ale ona ho ignorovala a dál se snažila hledat mezi zuboženými muži z nich nekteří na tom byli, opravdu hrozne.
„Celie slyšíš me? Vzduch je tu nedýchatelný,“ pokusil se jí chytit za paži, ale ona uhnula.
„Jestli se chcete vrátit tak se vrátte, ale já pokračuji, i bez magie vím, že tady nekde musí být, klidne se vratte já to zvládnu i bez vás!“
Víš dobře, že bez tebe se nevrátíme.“
„V tom případe přestante mluvit, už jsme skoro na konci, nekde tady musí být!“
Perlon pohlédl na Sarese a ten pokrčil rameny.
„Když si něco umane, nic jí od toho nedokáže odtrhnout,“ do Perlonova nosu udeřil mnohem silnější zápach, než kdykoliv předtím zhoupnul se mu žaludek, ale podařilo se mu ho uklidnit a během chvíle všichni tři dohonili Celii, která neunavným krokem došla k poslední kobce, na toho muže nevidela, jelikož byl schoulený na zemi.
„Přistoupila až tesne k nemu.
„Celie? Co si myslíš, že děláš?!“ ona se však nezastavila, přistoupila až tesne k tomu schoulenému muži a zhlehka se ho dotkla.
Vévodo, jste to vy?“ zeptala se tichým hlasem.
„Místo odpovedi zasténání, zkusila to tedy znovu lehce se přitom dotkla jeho ramene, Perlon a Sares na to nesouhlasne hledeli, ale nezakročili.
„Vévodo pokud jste to vy, stisknete mi slabe ruku,“ k překvapení opodál stojících mužů se tak skutečne stalo.
„Kde je moje dcera, co s ní udělali?“ vyšel z jeho úst sípavý hlas.
„Nevím, ale řekla bych, že jí odvlékli nekam nahoru, což byla jen častečná pravda, ale ona mu nemohla říct, že slyšela, jak jí znásilňuje ten ohyzdný muž.
„Vévoda se ztežka postavil, mel na sobe jen cáry a na tele několik krvavých škrábanců.
„Musíme vás odtud ihned dostat, dokážeš Orene ty dveře otevřít?“
„To nebude problém, ustup,“ jakmile tak Celie učinila, rozmáchl se svojí kosou a železný zámek se rozpadl na několik kousků a dveře do Vévodovi kobky se otevřely.
Tak tomu já říkám, pořádná kosa,“ zamumlal obdivne Perlon a pak přistoupil k Vévodovi, ale ten nejprve řekl.
„Musíme zachránit mojí dceru, nesmíme jí tady nechat, musíme jí zachránit.“
„To není dobrý nápad, nejspíš je až v nejvyšší komoře.“
„Prosím! Musíte zachránit moji dceru, bez ní neodejdu!“
„Pochopte, že to je…,“ začal Perlon, ale Vévodovi nehty se mu zaryly do ruky.
„Prosím! Musíte jí zachránit, musíte!“
„Potom jí tedy zachráníme,“ ozvala se Celie.
„Tohle nemyslíš vážne?!“
„Má pravdu, nemůžeme ji tam nechat.“
„Vždyt tam nahoře můžou být desítky muže, to máme snad Vévodu nekam odložit a pak se pro neho vrátit?“
„Něco se vymyslí, ted musíme opustit tohle místo.“
„Tohle je šílené!“ Perlon potřásl hlavou, ale poté uchopil Vévodu z jedné strasny a Celie z druhé.
Po několika minutách se jim podařilo z tech smrdutých kobek vyjít, Perlon i sares se několikrát zhluboka nadechli.
„Můžu doufat, že sis to rozmyslela?“
Celie se na něho podívala pohledem, ze kterého ho zamrazilo.
„Z toho soudím, že ne.“
„Uvedomujes si, že tu naše magie neplatí, že jsme odkázani jen na naše umení boje?“
Beze slov přikývla.
„A přesto se jí chceš pokusit osvobodit, i když budeme nejspíš stát proti nekolikanásobné přesile?“
„Znovu přikývla.
„Tak v tom případe se mnou počítej, i se mnou, se mnou také,“ připojil se muž s kosou.
„Někdo musí zustat s Vévodou.
„Když s ním jeden z nás zůstane, bude vás tam nahoře o jednoho méne.
„když ho tady necháme a někdo z nich ho tu najde, tak ho tentokrát jistě zabijou.“
„Tak co budeme delat, předpokládám správně, že ty s ním zustat nechceš Celie.“
„Předpokládáš správne Perlone, schovejte se na bezpečné místo, pokud se do 30 minut nevrátíme, utečte.“
„V tom případe se vratte.
„To máme v plánu,“ a po těchto slovech se otočila a společne se Saresem a Orunem začala stoupat po schodech.

Karik, Cirik a Levantie se již témeř přiblížili k oné hoře, zbývalo jim vyšlapat pomerne strmou stezku.
Levantie na ní hledela s nelibostí, Karik s obavou, jen Cirik si z ní nic nedělal, byl připravený se po ní vydat.
Levantie me se tam také moc nechce, ale je li to mistrovo přání.
„Je to přání tvého mistra a v tomhle oblečení se mi tam tedy nechce lézt.
Cirik netrpělive mlaskl.
„Levantie. Miusíme tam nahoru, slyšela jsi ho, je na to souzené.“
Vzdorne pohodila svými vlasy. Nehodlám tam lézt, jen proto, že to řekne nejaký čarodej, já se s nimi vůbec nechci setkat, vlastne jediné co chci, je najít mějaké bezpečné prostředí, kde si budou moct odpočinout a..,ů obha dva uslyšeli nejaký zvuk, Levantie se otočila a zrak jí padl na nějaké malé telo, které leželo na okraji rybníku.
„Dokončíme to pozdeji,“ zamumlala a následne se k tomu telíčku rozebehla.
„Počkej tady,“ obrátil se karik na Cirika a poté se za ní rozebehl.
„Tak to ani náhodou,“ Cirik začal po té strmé stezce pomalu vstoupast vzhůru.
Levantie mezitím k tomu teličku dobehla, zjistila, že je to skřítek, jeden ze skřítku, kteří se postavili proti belovlasému.
Zmocnil se jí vztek a chtěla ho tvrde udeřit, ale Karikova ruka jí zastavila.
„Nech me! Tohle je jeden z nich!“
„On se na té vražde nepodílel a i kdyby, nemůžeš ho proste jen tak zabít.
Vyškubla se mu, ale ruku si přitáhla k telu.
„Proč ne? Oni se pokusili zabít nás!“
Karrik se rozhlédl kolem sdebe, ale nikde nevidel jiné stopy než jejich.
Musel nějakým způsobem přeplavat celý rybník.
„No a co, to na tom snad něco mení?“
„Uklidni se. Zřejme ho hryzlo svedomí nebo něco takového.
„No to je užasné, jeho hryzne svedomí a my mu máme vše odpustit?!“
„To jsem neřekl, ale musel mít pádný důvod, přeplavat ten rybník by dalo práci i dospelému muži natož skřítkovi.“
„Co na tom záleží, myslíš si snad, že nám chce pomoc?“ jakmile domluvila, skřítek slabe zasténal.
Levantie od něho ustoupila, stále obezřetná.
„Otevřel oči, zmatene zamrkal a poté se tiše zeptal.
„Kde to jsem, co se stalo?“
„Co tím myslíš?“
Skřítek sebou škubnul, chtěl se postavit na nohy, ale byl zeslablý.
„Vy jste ti dva, které chtěli zabít.“
„To je milé, že si nás poznal,“ neodpustila si Levantie ironickou poznámku.
„Jak si se sem dostal, jak se ti podařilo přeplavat rybník?“ zeptal se ho Karik.
„Nemám tušení. Slibil jsem svému učiteli, že se vám pokusím pomoct a tak jsem skočil do vody, ale pak jsem si uvědomil, že to nebyl dobrý nápad, ale už jsem nemohl zpátky, ostatní by me zabili a tak jsem začal plavat, ale po nejaké době mi začaly docházet síly a já bych se nejspíš utopil, kdyby..“
„Kdyby co?!“ vyštekla na nej Levantie.
„Máš na to plné právo, nechtěl jsem, aby se to stalo, ale copak jsem tomu mohl zabránit, postavit se jim všem.
„Mohl ses obrátit na nás, mohli jsme tomu zabránit.
„Ne! To by bylo hrubé porušení skřítčího kodexu!“
„A zabití jednoho z vás není?!“
„Je. Já neveděl, že se to stane, myslel jsem že ho jen zraní tak, že nebude schopen chodit a Coldren tak převezme jeho místo, vůbec me nenapadlo, že by ho mohl zabít, obzvlášt, když byl jeho synem.“
„Veřím ti,“ promluvil Karik po krátkém mlčení.
Dekuji. Opravdu jsem ho mel rád, mnohokrát mi pomohl.
Levantie ho podezírave pozorovala, ale nic neříkala.
Řekneš nám, co se stalo, že si se ocitl na druhé strane?“
„Já nevím, když jsem byl na konci sil, objevilo se předemnou cosi zářivého a já se toho chytil a to me zřejme doneslo až sem.
„Cosi zařivého říkáš?“ pronesla pochybovačne Levantie.
„Je to pravda! Přísahám!“
„Chtel bys vzít nekam na bezpečné místo, my se musíme vydat na horu Draků, Cirik na nás jište již netrpělive čeká…,“ Karik se zahledel dopředu, ale Cirika nikde nevidel.
„Kam mohl jít, snad se mu nic nestalo.
„Jestli se vydal po té stezce nahoru, může ho čekat smrt,“ promluvil tiše skřítek.
„Co o tom můžeš vedet?“
„Znám dračí horu a její okolí velmi podrobne, mohl bych vám pomoct, mohli bychom jít cestou, která je sice trochu delší, ale zato bezpečnější, čím dřív vyrazíme, tím vetší je šance, že najdeme vašeho bratra.“
Karik se podíval na Levantii, která mela sice v očích pochyby, ale nakonec přikývla.
„Vezmu si te k sobe,“ nabídl se Karik a skřítek se mu posadil na rameno.
„Potkal si nekdy draka či draky?“ zeptala se ho Levantie.
Skřítek se na ní patrave zadíval, hledal stopy výsměchu, ale nenašel je.
„Jednou. Já a má rodina jsme se jednomu tak trochu připletli do cesty.
„Přežili jste to?“
Ken já, ostatní byli umačkání…“
„To je strasšné a za takovými bestie nás tvůj mistr posílá.
„Náš mistr,“ opravil jí kasrik, ona jen odfrkla.
všichni draci nejsou zlý, vetšina z nich je zahořklá, stále si pamatuji na zradu jednoho z vás.
Jak to myslíš jednoho z nás?!“
„nerad o tom mluvím,“ ošil se skřítek.
„No jen nám to řekni.“
Skřítek si povzdechl, ale pak začal.
„Za času velké války, kdy draci a lidé bojovali bok po boku a my jsme skutečne něco znamenali, se jednoho dne stalo, cosi desivého.
„Co?“ otázali se Karik a Levatie současne.
„Jeden jezdec násilne ovládl draka jiného jezdce.“
„A proč by někdo něco takového delal?“
„to nikdo neví, tomu jezdci se podařilo uniknout, ale ješte předtím donutil toho draka, aby pozabíjel, několik dalších jezdců či jezdkyn.“
„To je strašné.“
Ten drak byl toho ovladnutí zbaven a vyhnan pryč, už nikdy se nesmel k ostatním přiblížit,“ Karik si vzpomněl na toho draka u Locarna, na jeho slova znovu už ne.
„Proč to udělali, vždyt to nebyla jeho vina?“
„Nebyla, ale zůstat s nimi nemohl.“
„Měli bychom vyrazit, každou chvíli nastane tma a já bych byl nerad, aby k tomu došlo, nekde napůl cesty,“ ozval se Karik a jak Levantie tak i ten skřítek souhlasne přikývli.
„Máš nejaké jméno?“ zeptala se levantie skřítka značne přátelštějším hlasem, než před pár minutami.
„Ominuk skřítek nizšího postavení.
„To vůbec není špatné jméno.
Ominukova tvář se rozzářila.
„Dekuju,“ zašeptal a poté se vydali na cestu, ominuk je navedl na stezku za záhybem a oba dva začali pomalu, ale jiste vstoupat vzhůru.

Lione, vstoupila do Suligusovi komnaty.
Nemohla mu uniknout unava v její tváři, mírne kruhy pod očima, ale nemohl ustoupit, ona byla jedinou možností, cokoliv dělal, dělal pro svého Lorda, to on mu přikázal, že mu má najít jeho sestru a tak jí hledal a ta služka byla proto ideální.
Ono spojení, kterému jí vystavil a kterému jí planoval vystavit znovu, odebralo hodne energie, ale ještě to párkrát potrvá, než se to na ní začne projevovat, do té doby, toho musí zjistit co nejvíc.
Mistře Suligusi? Oslovila ho tiše a maličko se k nemu přiblížila.
„Vítej mé díte,“ pronesl, aniž by se otočil.
„Mistře prý jste si me dal zasvolat?“
„Ano pojd ke me blíž mé díte, nemáš se čeho bát,“ ona tak učinila.
„Dotkni se toho parapetu mé dítě.“
Na jazyk se jí drala odmítavá odppoveded, ale potlačila jí a udělala, přesne to, co po ní chtěl.
„Na nic nemysli mé díte, nech myšlenky volne plynout,“ slyšela Suligusuv tichý hlas, chvíli se nic nedělo, ale pak sebou trhla a poté znovu, před očima se jí několikrát zjervila Celie, jak kráčí s napřážením mečem vpřed, jak se blíží k nějaké komnate, jeden ze dvou mužů klepe na dveře, ty se po chvilce otevírají, ven vychází nejaký voják, ta mladá žena na nic nečeká a švihem mu usekává hlavu, telo se složí k zemi.
Vykřikla po celém tele se zachvěla, ale toho parapetu se nepustila, znovu spatřila tu dívka, jak vchází společne s těmi muži do té komnaty, další voják padá k zemi tentokrát proklán skrz na skrz mečem jedním z tech dvou mužů.
Odnekud se ozývá strašlivý ženský křik, ve kterém se misily vykřiky bolesti, prosby, zoufalství a do toho se každou chvíli přimýchal odporný mužský chechtavý hlas.
Lione se zachvěla, čelo se jí orosilo potem, z nosu jí začala vytékat krev.
Odtrhla se od toho parapetu a potacivým krokem došla až k Suligusovi.
„Co jsi viděla mé díte?“ otázal se jí láskyplným hlasem a mávl přitom rukou a krev z jejího nosu přestala téct, cítila se o něco lépe, nežli před minutou.
„Opět jsem viděla tu mladou dívku a dva muže.“
„Dva muže? Nebyli posledne tři?“
„Ano byli, můj mistře, ale jeden zustal dole a hlídal.
Co hlídal?“
„To nevím, mistře, mluvili jen o tom, že doufají, že to zvládnou, zatímco oni se pokusí zachránit jeho dceru.“
Tak dceru říkáš?“
„Můj mistře? Mohu si jít odpočinout, cítím se tak slabá.“
„Samozřejme vyspi se opět v mé posteli, já tu mám ješte mnoho práce.“
„Dekuju,“ zasšeptala vdečne a poté pomalým krokem odešla pryč.
„Takže se snažíte osvobodit jak vévodu tak i jeho dceru,“ zamumlal pro sebe, poté si mávnutím levé ruky k sobe přitáhl objemnou černou knihu, nechal jí viset ve vzduchu a očima převracel stránky, činil to tak asi pět minut a poté se ta kniha zaklapla a vrátila se zpet na své místo.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad Celie,“ zašeptal a poté fouknul z okna.
Celie se zapotácela, meč jí vypadl z ruky a se řinkotem dopadl na podlahu, sares a Orun sebou škubli.
„Celie, co je ti?“
Celie zvedla svojí tvář a sares div nevykřikl, její tvář byla bledá, témeř průsvitná.
„Celie? Co se ti to stalo s tváří?“
„To je magie, někdo na me musel uvalit blednoucí kouzlo,“ zašeptala témeř neslyšne.
„Blednoucí kouzlo? Nikdy jsem o nem neslyšel a já myslel, že tady magie nefunguje.
„To kouzlo také nepřišlo odtud, ale zvenčí, někdo velmi silný a schopný používá kouzla, mela jsem pomoct, jako by skrz me někdo nahlížel,“ sarese zamrazilo a pohledl na Oruna, jehož tvář nic nevyjadřovala.
„Něco takové je možné, jak?“
„Může se to podařit skrz pannenské spojení,“ zatímco odpovídala, pokiusila se ze země sebrat svůj meč, ale nepodařilo se jí to, jako by ve svých prstech nemela cit.
Skrz pannenské spojení, ale to by mi znamenalo…“
„Upřela na něj svojí bledou tvář.
„Veř mi, že nechceš pokračovat.“
Sares otevřel ústa, ale v tom k nim dolehl dusot několika nohou.
„Bliží se k nám deset mužů,“ oznámil jim Orun klidným hlasem.
„Deset. To nemůžeme zvládnout, musíme se nekam ukrýt,“ pohledl na Celii a čekal projem nesouhlasu, ale k jeho překvapení, sla e přikývla.
„Nejsem vám k ničemu, během kouzla bledosti, nemohu používat svoje prsty, jsou zcela necitlivé.
„A jak dlouho potrvá, než to kouzlo odezní?“
„To záleží na tom, jak schopný je ten kouzelník a v tomhle případe, je velmi zdatný a velmi mocný.
„To zní jako bys veděla, o koho jde.“
„Rychle do toho vyklenku!“ zavelala místo odpovedi, ale ihned si uvědomila, že nemůže hybat ani nohoma, vrhla rychlý pohled po Orunovi, který na nic nečekal, vzal jí do náručí, jako by témeř nic nevážila a poté se se saresem ukryli ve vyklenku, doufali, že se nikdo z tech mužu nezastaví, že všichni pobeží dál.
A tak se také stalo, všichni kolem nich probehli, jen jeden z nich se na několik okamžiku zastavil, ale po chvilce se zase rozebehl.
„Už me můžeš pustit,“ požádala Celie Oruna a ten tak učinil.
„Opravdu to zvládneš?“ zeptal se jí ustarane Sares.
Čím dřív Vévodovu dceru vyrveme z jeho odporných rukou tím lépe,“ odvetila pevne a ješte pevneji uchopila do ruky svůj meč.
Tak dobrá,“ Sares se též dotknul svého meče a poté všichni tři, zamířili k další komnate.

Až teď jsem se dostala k přečtení dalších pokráček. Tak oni jsou sourozenci?? To je zajímavé.

„Jak je to ješte daleko?“ zeptala se levantie během 15 minut již potřetí.
Omunin pohlédl na Karika, ten jen pokrčil rameny.
Za chvíli tam budeme, stačí vydržet.“
„To už jsem nekde slyšela,“ zavrčela Levantie, ale začala znovu šplhat, Karik jí jistil zezadu, podle Omuinina nebyla tahle stezka tak nebezpečná, jako ta, po které se vydal Cirik.
Nemohl pochopit, jak jim to mohl udelat, tedy vedel, že se Cirik nemůže dočkat, ale neveřil, že by šel bez nich, zatímco se oni pokoušeli zachránit toho skřítka.
Levantie se sevřenými ústy překonala další kamenný schod a chystala se na ten poslední, když v tom se celým místem rozlehl strašlivý řev, ozvala se rána a ona sebou trhla, ztratila rovnováhu a spadla by nejspíš dolu, kdyby jí Karik nezachytil.
„Díky,“ zamumlala se a postavila se.
„Co to bylo?“ obrátil se Karik na Omunika.
„Nemám tušení, možná dračí řev.“
Levantie zbledla a udelala krok dozadu, ozval se drolivý zvuk.
„Levantie opatrne,“ zavolal na ní Karik a ona se posunula maličko dopředu.
„Co tím myslíš? Vedí o nás a nechtěji nás tady?“
„Nemyslím si, že by to bylo vámi,“ odvetil Omunik vyhýbave.
„Omuniku jestli něco víš, tak nám to řekni,“ jakmile to Karik dořekl, ten řev se ozval znovu, po nem opet následovala rána, kamení kolem nich se začalo drolit na menší kousíčky.
„Možná bychom měli přijít jindy,“ navrhla tiše Levantie.
„Ted se vrátit nemůžeme, musíme pokračovat,“ nesouhlasil Omunik.
„Chceš snad, aby nás zabili, rozdrtili naše kosti, snedli naše maso?“
„Levantie! Tohle jiste nedelají,“ okřikl jí Karik a poté se obrátil ke skřítkovi.
Že to nedelají, že ne?“
„Ne až na občasné vyjímky.“
„Děláš si legraci, že?“
„Ne. Existuje asi pet draků, kteří se živí vyhradne lidským masem,“ Levantie si rukou zakryla ústga a obrátila se na druhou stranu.
„Můžou tady nejací být?“ otázal se tiše Karik.
„Nemyslím, jsou to samotáři a ostatní draci se s nimi nestýkají, obvinují je, že to oni vyvolali válku s lidmi a dalšími.
„A vyvolali?“ zeptal se Karik s tíživou předtuchou.
„Samozřejme, že ano, ale jak jsem řekl, nyní jich zbylo už jen pět.“
Karik přešel k Levantii.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí, ale neodvážil se jí dotknout.
Nepatrne přikývla a poté se k nemu otočila, ve tváři byla ješte stále pobledlá, ale barva se jí pomalu vracela.
Karik chtěl pokračovat, ale v tom před nedaleko před nimi vyšlehl oheň a a oni v tom zaslehu videla nejakou mužskou postava, jak drží ruku před sebou.
Oba dva se na sebe podívali, v očích měli stejnou otázku.
Plameny vyšlehly znovu, videli mohutné křídlo, které se však té siluety ani nedotklo.
Ten muž či spíše mladík tam stál, hledel na nějakého draka před sebou a nehýbal se.
Ten drak zařval, jeho řev se nesl pomerne daleko, ale ani to s tím mladíkem nehnulo, ten mel stále svojí ruku nataženou a vycházela z ní nejaká záře.
Drak znovu udeřil svým křídlem, ale jakýkoliv jeho pokus nemohl tomu mladíkovi ublížit, jako by ho před ním, cosi chránilo, vydal ze sebe další řev, ale ten byl tentokrát o dost slabší, byla v nem prosba, prosba at ten mladík přestane, ale ten nepřestal, naopak se k tomu drakovi začal pomalu přibližovat, ruku stále nataženou, nedbal toho, že se ten drak chveje, či mu stékají slzy z očí, přistoupil k nemu natolik blízko, že se na neho mohl vyšvihnout.
„Ciriku?! Co to děláš?!“ okamžite z neho slez, tohle nesmíš!“ zakřičel na nej Karik, Cirik se jejich smerem zahledel, ale poté zaryl své nehty do drakovy kůže a ten se vznesl.
„Ciriku! Okamžite se vrat! Ciriku! Okamžite se vrat!“ křičel karik, ale marne Cirik mu a Levantii brzy zmizel z očí.
„To je strašné, jak mohl něco takového udělat?!“ zašeptala šokovaná Levantie.
„Já nevím, ale udělal to, donutil draka k poslušnosti…,“ na Karikovi bylo videt, že je tím šokovaný.
Ominun se zlehka dotknul Levantinini ruky.
„Co je?!“ utrhla se na nej, ale poté na svých zádech ucítila horký dech, pak další a další, otočila se a mela co dělat, aby nezačala ječet, před ní bylo pět mohutných draků a všichni si jí a Karika meřili nepřátelským pohledem, z nozder jim stoupal dým.
„Kariku?“ oslovila ho.
Karik se otočil.
„Nevím, co se stalo, ale my nejsme jako on, nepřišli jsme vám ublížit, musíte nám veřit…,“ dva draci otevřely své tlamy a vzápětí z nich vyšlehl ohen, Levantie zaječela.
Oheň se jich však nedotknul, narazil do mohutného těla draka, se kterým se setkali u jezera.
Plameny se rozpadly.
„Jak se opovažuješ?“ zahřmel nejvetší z draků, jak se opovažuješ sem přijít, potom, co se stalo?!“ otázal se ho druhý.
„Tech dvou se nedotknete a pokud ano, tak jedine přes mojí mrtvolu!“ promluvil ten drak a vyzývave hledel na ostatní draky.
„Nejsem si jistý, jestli je to dobrá strategie,“ zamumlal Karik, ale drak ho ignoroval.
„Jeden z nich násilím ochočil jednoho z nás, přinutil ho k tomu svým znamením!“
„Tak si ho najdete, tihle dva nemají něco takového v úmyslu, že?“ zeptal se Karika a Levantie, aniž by ostatní draky pustil z očí.
Oba dva horlive přitákali, cítili, jak se drakovi svaly napínají, všímaly si jeho vysunutých drápů.
„Nekdo musí za tu ohavnost zaplatit!“ zahřmel jeden z nich, ale nezdalo se, že by se chtěl on či někdo jiný pouštet do boje, jako by se toho draka, co je chránil, báli.
„Ano to musí, ale tihle dva to nebudou,“ potvrdil drak a z nozder mu vyšlehl dým, nasednete si!“ přikázal tem dvema a ti tak po několika vteřinách učinili, ne. že by se jim nejak zvlášt chtělo, ale zustat s temi draky, kteří je očividne nechteli poslouchat, by nebyl dobrý nápad.
„Neshodíš nás, že ne?“ ujistovala se Levantie.
„Nechte se překvapit,“ odvetil a poté se s nimi vznesl do výšky, Levantie vykřikla a Drak se rozletel smerem k jezeru, žádný z draků ho nepronásledoval.

Celie a ostatní stanuli před třetí komnatou.
Celie se chystala otevřít dveře, když jí Sares zarazil.
„Co když se to stane znovu, co když to ten čarodej provede znovu anebo vymyslí ješte něco horšího, možná, že by ses mela připojit k Perlonovi a vévodovi.“
„Něco takového se nestane.“
„Dá se proti tomu bránit, co když se to stane zrovna, když budeme uprostřed boje?“
„Ocenuji tvojí starostlivost, ale já to zvládnu, nemůžu se proti tomu bránit, ale to neznamená, že kvůli tomu uteču,“ vzala za těžkou masaznou kliku, ale předtím než jí zmáčkla, dolehl k nim tichý ženský pláč, který se ozýval z komnaty naproti nim.
Otočila se, ale v tom jí pro zmenu, zadržel Orun.
Podívala se na něj, nemusel nic říkat, bylo jí jasné, co má na mysli.“
„I kdyby tomu tak bylo, necouvnu, vy můžete.“
Sares pohlédl na oruna.
„Nejsem sice žadný rozený bojovník, který se vyživá v zabijení, ale také nejsem ten, co opouští své druhy, takže jdeme na to.“
Celie jim obema stiskla ruce a vzápětí otevřela dveře do komnaty.
Na posteli seděla vévodova dcera s napuchlou tváří, šaty měla potrhané témeř jí nezakrývaly.
„Utečte prosím, utečte!“ vykřikla, ale nikdo se nepohnul.
Sares nemusel dlouho hledat, hned mu bylo jasné, že se za každým závěsem ukrývá jeden muž, který čeka jen na znamení.
„Utečte! Oni vás zabijí! Utečte!“ upenlive je žena pobízela, ale oni sae nepohnuli, netrhli sebou, ani když se za nimi, zavřeli dveře.
„Schovej se ke zdi,“ přikázala Celie té žene, která tak učinila.
Nejprve udělal krok dopředu Sares, pak Orun a nakonec i Celie, stáli tak, aby mohli dobře čelit utokům zepředu a zároven i utokům zezadu.
Asi pět minut se nic nedělo, to čekání bylo umorné, ale nakonec se zpoza zavesů vyřítilo šest mužu, kterí je okamžite napadli, meče o sebe narazili, bylo to velmi prudké, ale Celie nezakolísala, držela svůj meč pevne ve svých rukou a utok dvou mužů odrazila a následne sama zautočila, povšimla si nechraneného místa na pravém boku jednoho muže a okamžite tam svým mečem zajela, muž vykřikl, zakolísal, ale udržel rovnováhu, ohnal se po ní svým mečem, jen tesne minul její levé ucho.
Orun mezítím přesekl svojí kosou obema utočícím mužům jejich meče a vzápětí jí zasekl jednomu muži do hrudi, ten zachrče,l z úst se mu vyhrnul proud krve a vzápětí se svezl k zemi, druhý muž se pokusil před obličejem zkřížit ruce, ale Orun byl rychlejší, svojí dýku mu zabodl do levého oka, okamžite jí vytrhl a zabodl jí i do jeho druhého oka a když jí vytrhl, projel mu mečem, který mu sebral do břicha, muž se svalil k zemi, podlaha se brzo zbarvila krví.
Sares bojoval ze všech sil, jeho meč se s meči tech dvou utočících mužu střetl několikrát a několikrát se mu i v rukách zachvěl, ale nepustil ho, následne se mu podařilo jednoho z nich seknout do nohy a druhého do paže, doufal, že je to přinutí přestat bojovat, ale oni se na nej vrhli s ještě vetší zuřivosti a začali ho tlačit ke zdi a každou chvili se ho snažili zasáhnout, odražel jejích stále agresivnejší vypady s vypětím všech sil, dotlačili ho témeř až ke zdi a při jednou švihu se jednomu z tech dvou podařilo Sarese bodnout do ramene, byla to sice jen povrchová rána, ale i to stačilo, aby na chvíli nad situací ztratil kontrolu, čehož chtěl využít druhý muž, ale předtím, než mu mohl zasadit smrtící rtánu, Orun švihl svojí kosou a oddelil jeho hlavu od zbytku těla.
Druhý muž se otočil, ale toho pro změnu, probodla Celie, která mela krví polepené vlasy a krev jí stékala též z pomerne hlubokého šrámu na tváři.
„Jsi v pořádku Saresi?“ optala se ho, Sares beze slov přikývl a odlepil se od stěny, chtěl se k nim připojit, ale v tom se stěna za ním otevřela a objevil se za ním nějaký muž.
„Sardi!“ vykřikla Celie, ale Sares se nedokázal včas otočit, mužův meč mu zajel do břicha, Saresovi začala z úst vytékat krev, pokusil se ze sebe cosi dostat, ale nepodařilo se mu to, jakmile z něho ten muž vytáhl svůj meč, zhroutil se k zemi.
Saresi!“ vykřikla Celie, ale jemu už nebylo pomoci.
Upřela tedy nenávistný pohled na muže před sebou, ten se usmíval a pohrdave na ní hledel.
Celie se k němu chtěla rozebehnout, zabít ho, ale Orun jí zadržel, v návalu hnevu, by pro něho byla snadnou kořiostí.
„Nech me!“ zaječela, ale on jí držel pevne.
„Ješte se uvidíme, princezno,“ muž udělal posmešné pukrle a zmizel v nekonečné chodbe
„Proč si me zastavil?! Mohla jsem ho zabít, mohla jsem pomstít Saresovu smrt, proč jsi me nenechal?!“
„Byla bys pro něho snadným soustem, umíš bojovat, jsi dobrá, ale Garen je mnohem lepší, místo jedné mrtvoly, by tu byly dve,“ promluvil Orun klidným hlasem a následne otřel svojí zakrvacenou kosu o telo nějakého ležícího muže a poté se obrátil k třesoucí mladé žena, která na sobe mela krev.
Kde je ten muž, co ti ublížil?“ zeptala se již o něco klidnější Celie té mladé ženy.
„Dneska ráno opustil tento hrad, kdo jste?“
„Jsme tu proto, abychom vám pomohli, tvůj otec je v bezpečí.“
Můj otec je naživu?!“
„Ano. Zeslablý a trochu zranený, ale nic vážného,“ Celie zavadila pohledem o ležícího Sarese, ten jeho pohled se jí vstiknul do vedomí, pohled ve kterém se misilo překvapení s bolestí.
Orun se jí zlehka dotknul, škubla sebou.
„Doved jí k Perlonovi a Vévodovi, já se postarám o jeho tělo, pohřbím ho, dokončil, když viděl, že Celie otevírá ústa.
Děkuji,“ zašeptala, vzala stále se třesoucí dívku za ruku a společne překročily ležící tela, byly již témeř u dveří, když se ozvalo slabé zastenání, pustila Vévodove dceři ruku, otočila se a malým mečem proklála stenajíci muži srdce, poté se obrátila zpet, nabidla dívce svojí ruku a ona jí přijala, obe dve opustily komnatu a do pěti minut došly po schodech dolu, jakmile dívka uvidela Vévodu, pustila se její ruky a rozebehla se ke svému otci, který jí pevne sevřel v náručí.
Perlon nic neřikal, jen na Celii hledel, na její tvář poznamenanou několika šrámy, na šast pokrytý krví.
Nakonec se tichým hlasem zeptal.
„Nezvládnul to, že?“Bylo jí jasné, že má na mysli Sarese.
„Sklopila hlavu, a když jí narovnala, zahledl v jejích očích slzu.
„Garen ho zákeřne probodl, neměl nejmenší šanci.“
„Nemohla si tomu zabránit…, Garen není čestný muž.“
„To na tom nic nemění,“ odvetila témeř neslyšne Celie a poté přesla na druhou stranu a zahledela se přes okna ven, viděla jak orun vkladá Sarese do hluboce vyhloubené jámy. Stála tam asi pět minut a poté se obrátila k Vevodovi a jeho dceři.
„Dovedeme vás na nějaké bezpečné místo a pak…“
„Děkuji,“ řekl Vévoda, kterému bylo jasné, co bude pak.
„Je mi líto vašeho přítele,“ promluvila tiše jeho dcera.
„Líto to bude tem, kteří mají podíl na jeho smrti,ů“a po těchto mrazivých slovech opustila hrad a oni jí vzápetí následovali, jakmile se všichni ocitli venku, všechna zranení se jim vylečila, po minute se k nim připojil Orun a všichni následne zamiřili ke koním, kteří se pásli nedaleko nich.

To znásilnění bylo tedy fuj. A Celie je odhalená nebo spíše vystopovaná.

Teď, když nad tím přemýšlím, nečetla jsem tyhle dvě nebo tři kapitoly již někdy v červenci a srpnu? Nedal jsi je sem omylem ještě jednou??

Janča: Máš pravdu. Moc se omlouvám, ale už jsem to napravil, čekají na tebe tři zbrusu nové časti, fakt se omlouvám

No, to už je jiný "kafe". Teď už v tom nemám takový zmatek. Díky za opravu.

musím to po sobe ješte víc kontrolovat tak jak se ti libila bitka?

Drak s Karikem a Levantii přistal na okraji jezera.
Oba dva slezli z jeho hřbetu témeř nastejno, obema se trochu točila hlava, cítili slabou nevolnost, ale ta během chvíle zmizela.
„Děkujeme, že si nás zachránil, já nechápu, proč Cirik něco takového udělal.“
„Opravdu ne?“ Drak se k nim sklonil a hledel na ně svýma velkýma očima, Levantie z toho nemela vůbec dobrý pocit, ale neodvážila se cokoliv říct, bála se, že by jí ten drak slupnul bez mrknutí oka.
„Teda vím, že byl horlivý a vypálení toho znamení si doslova užíval, ale nikdy me nenapadlo, že by spáchal něco takového.“
„To znamení,“ drakovi z nozder vyšlehl plamen, Levantie vykřikla, ale plameny narazily do stromu, který začal hořet.
„Proč si to udělal?“ nechápal Karik.
„Proč ne?“ odvetil drak a chtěl ještě něco dodat, ale v tom se jim nad hlavou objevilo několik stínu.
Když vzhlédli, Karik a Levantie malinko zbledli, drakova tvář zůstala beze zmen, jen roztáhl svá křídla.
„Nasednete, tady už není bezpečno.“
„Ale co mistr, mel bych mu o tom říct a kde je vůbec Vilka, mel bych ji najít,“ karik se chtěl rozebehnout, ale drak ho svým drapem zastavil, dotkl se jeho zad jemne, ale přesto důrazne.
„Na něco takového nemáme čas, chtěli jste se stát Kal Dragoni Nosire, ted k tomu máte příležitost.“
„Ještě jsme se nic nenaučili.“
„Nejlepší je se učit za pochodu, okamžite mi vylezte na hřbet!“ přikázal jim drak, který spočítal, že se k nim pomalu blíží čtyři draci, jindy by si to s nimi vyřídil, nejspíš je i zabil, ale to by riskoval, že se těm dvema něco stane a kdyby k tomu došlo a oni zemřeli, zustal by Cirik jediným kal Dragoni Nosire a to nepřicházelo v uvahu.
„Dělejte! Okamžite na me nasednete!“ přikázal jim znovu s větším důrazem.
„Vždyt já o tohle ani nestojim,“ vykřikla Levantie, ale to už jí stejne jasko Karika nabral druhým křídlem a posadil je na svůj hřbet.
„Pořádne se držte!“ zakřičel, z nozder mu vyšlehl plamen a zasahl nejbližšího draka, který se zachvěl, ale podařilo se mu udržet rovnováhu a i na dále se k nim snažil dostat, z nozder mu vyšlehl plamewn s menší intenzitou, ale i tak je ohen minul jen tesne, následne se po ních ohnal, ale nezasáhl je, protože se oba dva zavčas skrčili.
Drak počkal, až se k němu ten mladý přiblíží dostatečne blízko, když se tak stalo, udeřil ho druhým křídlem, mladý drak se zřítil k zemi.
Ostatním z nozder vyšlehl ohen, ale byli ješte daleko, taklže se Karikovi a Levantii nic nestalo.
„Držte se pevne!“ zaburácel jejich drak, poté několikrát rozmáchl svými křídli a vznesl se do vyšky, Levantie vykřikla, jenou rukou se pustila, Karik jí však zavčas chytil a svojí ruku přitlačil na její.
Drak se ve vzduchu otočil, oba dva se na nem drželi ze všech sil.
„Ted to bude trochu házet,“ otočil se k nim a poté se otočil dopředu a čelil dalšímu mladému drakovi, kterému se v očích hnevive blýskalo.
„Nemáš nejmenší právo je bránit, nemáš právo utočit na svůj druh!“ vyštekl mladý drak a sekl svým drápem, jejich drak byl ovšem rychlejší a svými ostrými zuby, se mu do té nohy zakousl, mladý drak zavyl bolestí, a když mu jí pustil, začal padat dolu.
Jejich drak vyplivl kus masa a poté zakřičel.
„Musím zrychlit!“ hned jask to řekl, začal mávat křídly s mnohem vetší intenzitou, do Karika a Levantie naražel proud vzduchu z obou strasch do nich tlačila síla, ale oni se na nem udrželi a drak letel dál, ostatní dva draci se ho snažili dohonit, ale byli to ješte mladí draci, kterí nebyli zvyklý na takovou rychlost a tak je nejprve přestal pronásledovat jeden a pak následne i druhý, vypustili ze svých ust ten nejsilnější plamen, jakého byli jen schopni, ale ty je ani v nejmenším neohrozili, jejich drak s ními letel asi ješte pět minut, oba dva cítili, jak se celé jeho tělo napíná, jak jeho ocas kmmitá ze stranu na stranu až nakonec zpomalil a začal klesat k nějakému jezeru, u které přistal za další dva minuty.
Levantie se z neho spíše skutálela, nežli slezla, ale jinak byla v pořádku.
Karik z něho seskočil, udělal několik vrávoravých kroku a poté se zastavil a následne se svalil vedle Levantie a oba dva přerývave dýchali.
„Takhle jste si svůj první let nepředstavovali, že?“ otázal se jich drak a poté se mu z hrdla vydralo hluboké zachrčení.
„Co to bylo?“ levantie sebou škubla, zachrčení se ozvalo znovu, vypadalo to jako by to vycházelo zevnitř nej.
„To je muj hladový žaludek.“
Levantie se začala škrábat na nohy, ale on jí zadržel tím, že na její rameno položil jeden ze svých drapů.
„Nehodlám vás snist, lidi už nejím.“
„Vážne? Přísaháš?“
Drak se zasmál, ale poté zvednul svou pravou nohu a řekl.
„Přísahám, že už nejím lidi,“ položil jí zpátky na zem a sundal svůj dráp z jejího ramene.
„A co tedy budeš jíst a kde to vlastne jsme?“
„Jste na bezpečném míste,“ ozval se za nimi povedomý hlas.
„Mistře!“ vykřikl Karik když se oba dva otočili.
„jak jste se sem dostal a a to je.,“ skřítek postoupil dopředu, vlasy mel pocucané, na tváři škrabanec, ale jinak se zdál být v pořádku.
„mistře! Je mi to strašne líto, vím, že to byla zkouška, že jste nás zkoušel, ale Cirik.,“ Locarn ho zarazil.
„Vím všechno.“
Levantie otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo, protože za sebou uslyšela krupavý zvuk, otočila se a zhoupnul se jí žaludek, drak práve polykal živého zajíce.“
To je odporné!“ vykřikla.
Drak se na ní zahledel, olizl se a potom se zeptal.
„Chtěla si snad, Abych místo něho sežral tebe?“
Ustoupila dozadu.
„To ne, ale vždyt to byl králik živý králik.
„Toho jsem si vědom, nebyl vůbec špatný a poté se obrátil k Locarnovi.
„Vrátím se a přivedu sebou i ostatní, tedy pokud těmto dvema veříš.“
„Ano. Ti jsou ti správní.“
Drak zacvakal zuby, zamával křídly a vzápětí se vznesl do výše a během minuty jim zmizel z očí.
„Vy mu něco takového tolerujete?!“ obrátila se Levantie vyčítave na Locarna.
„byla by si radeji, aby jedl živé lidi?“
„Jiste, že ne, ale tohle byla také živá bytost!“
„Chápu tvé rozhořčení, ale takový je kolobeh.“
Levantie nesouhlasne odfrkla, ale už nic neříkala.
„Mistře je to moje vina, kdybych se nesnažil zachránit toho skřítka…,“ locarn ho zarazil.
„Udělal jsi přesne to, kvůli čemu jsem si te vybral, stejne tak ty Levantie, vedel jsem, že když bude třeba, pomůžete i tomu, kdo se podílel na zločinu, skřítek zahanbene sklopil oči
„To je jasné, obzvlášt, když toho dotyčný lituje,“Levantie pohlédla na skřítka, který toužil být ted hluboko pod zemí, ale díky tomu jsme dali Cirikovi příležitost, provést takový hanebný čin.“
„On sám se rozhodl jít touto cestou,“ bylo očividné, že to Locarna trápí snad mnohem více než je.
Nad jejich hlavam se opět rozprostřel stín,“ levantie se chtěla schovat za blizký vysoký kámen, ale Karik ji zadržel, klesali k nim tři draci, tedy spíše dva draci a jedna dračice.
„Mistře Locarne,“ promluvil prostřední z nich, který mel hřbet rude zbarvený.
„Ty musíš být Levantie,“ promluvila dračice a olízla se.
„Proč to musí dělat?“ zamumlala ke Karikovi.
„Kariku,“ naznačil nejmohutnější drak posmešne Úklonu, dračice do nej štouchla křídlem.
„Takže jste připraveni?“
„Připraveni na co?“ chtěla vedet Levantie.
„Na to stát se Kal Dragoni Nosire, být hodnen toho sedet nám na našem hřbete,“ odvětila dračice a z nozder ji vyšlehl dým.
„Můžu to odmitnout?“
Dračice popošla trochu dopředu, témeř se Levantie dotýkala svým čenichem, hledely si asi minutu vzájemne do očí a poté dračice promluvila.
„Nemůžeš, protože tímto si te vybírám za svojí jezdkyní.“
Levantie polkla, obrátila se na Karika, který se na ní povzbudive pousmál.
„Máš nějaké jméno?“ vypravila nakonec ze sebe.
„Zádné odmlouvání, žádné popírání, odmítaní,“ dračin hlas znel malinko zklamane, ale následne jí zlehka polibila na čelo, Levantie se i tak zapotácela.
„Proč si to udělala?!“
„To je stvrzení našeho spojení, ze kterého už nebudeš moct vycouvat, kdyby si náhodou zmenila názor.“
Levantie se s prosbou obrátila na Locarna, ale ten jen pokrčil rameny.
„Tak dobrá, ale nejsi… však víš?
„Co…? Poté pochopila a rozesmála se, její smích se rozléhal daleko.
„to by byl velmi velmi nerovný vztah, to vskutku nejsem.“
„Já jen, aby bylo ve všem jasno,“ zamumlala Levantie a ustoupila dozadu, stejne jako Locarn takže vepředu zůstal Karik s draky sám.
„Takže si stále myslíš, že by si byl pro me ten nejlepší Kal Dragoni Nosíre?“ otázal se ho Drak, který je na to místo přinesl.
Karik se podíval na ostatní draky, ale z jejich tváří, nedokázal nic přečíst.
„Myslím, že bychom si mohli být oba dva vzájemne prospešný.“
„Co si myslíš, že jsem nějaký mladý drak, dýchtící po zkušenostech?“ v drakových očích se zalesklo, ale Karik se nepohnul ani se nezachvěl.
Karik se zhluboka nadechl a stejne hluboce i vydechl.
„Veřím, že spolu dokážeme mnohé věci, zastavit zlo, pomoc těm, kteří to potřebují a možná, že se nám podaří navrátit ti úctu, která tio náleží, chci být tvým jezdcem a veřím, že ty to chceš také, můžeme se pokusit smazat vzpomínku, co se stalo před několika lety, očistit tě, znovu te učinit Pánem Draků.“
Drakovy svaly se napjaly, dračice chtěla zasáhnout, ale nakonec to nebylo nutné, drak položil jeden svůj dráp na Karikovo pravé rameno, maličko do nej zajel, Karik sykl bolestí a poté svůj stisk uvolnil, dal svůj dráp z jeho ramene prýč a Karik videl na svém rameni obtisk.
„To znamená…?“
„To znamená, že ti dávám příležitost, dokázat mi, že jsi skutečne Kal Dragoni Nosire.“
„A když se to neprokáže?“
„No když ne, drak vycenil své mohutné zuby, když ne, tak udělám vyjímku a spolykám te zaživa.“
„Irane přestan,“ ozvala se dračice nesouhlasne.
„Takže máte jméno,“ ozvala se Levantie z uctivé vzdalenosti.
„Jistě, že máme jména, ale obvykle se mezi sebou neoslovujeme.“
„A jak zní?“
„Přeju ti příjemnou zábavu Ariano,“ prohodil k dračici a vzápětí se vznesl do vzduchu.
„Takže ty jsi Ariana, on je Irian a ten třetí?“
„Ten třetí si ho nechá pro sebe, myslím, že je čas, abyste se šli vyspat.“
„Ale mistře….“
„Dobrou noc Kariku, Levantie,“ popřál jim Locarn a oni se tak pomalu vydali k jeskyni, která vypadala úplne stejne jako ta předchozí.
„Tohle se nemelo stát.“
„Ty je dokážeš připravit včas, i když na to budeš mít mnohem méne času,“ promluvil drak stojící před ním a poté se vznesl do výšky a brzo mu zmizel z očí.
„Doufám v to,“ zašeptal Locarn a poté se i on vydal k té jeskyni.

Jo, bitka dobrá. Ještě, že ten drak fakt už nejí lidi, to by měli dost blbý.

Suligus vstoupil do Tarelianovi komnaty.
„Poslal jsi pro me můj pane?“ zeptal se s ironickým nadechem, což Tarelian ignoroval.
„Ano poslal. Zajimá me, jestli si už našel mojí sestru Suligusi?“
„Ne můj pane, ještě se mi to nepodařilo.“
Nepodařilo?“ Tarielin se prudce otočil, ale na Suliguse to žádný dojem neudělalo.
Jak je to možné? Už to bude skoro dva dny, co jsem ti to uložil, má to snad znamenat, že nejsi tak schopný čarodej, jak o sobe tak rád prohlašuješ?!“ doufal, že to Suliguse vyprovokuje, ale ten zůstával klidným.
„Vaší sestru se mi sice zatím nepodařilo vypatrat, ale za to jsem narazil na vaší dceru Celii.“
„Cože? Ona žije?“
„Ano můj pane, žije a před několika minutami osvobodila ještě s dalšími muži Sigerského Vévodu a jeho dceru.“
„Cože?!“ Tarelian chtěl rukou udeřit do stolu, ale zavčas se zastavil a maličko se k Suligusovi přiblížil.
„Snažíš se tím něco dokázat, čarodeji?!“ zeptal se ho vyzývave.
„Nikoliv můj pane, jen ti oznamuji, že tvoje dcera a nejací muži osvobodili Vévodu a jeho dceru a nyní je odvádění do bezpečí.
„Nezahráváš si se mnou čarodeji? O Vévodu se mel postarat muž jménem Garen!“
„A také postaral, ale vaše dcera se k Vévodovbi dostala, stejne jako k jeho dceři a oba dva je osvobodila i když přitom ztratila jednoho z mužů.“
Tarielin udeřil rukou do stolu, stul se zachvěl, Suligus se na to díval nezučastněným pohledem.
„Co ten muž Garen?“ zeptal se Tarielin po několika minutách.
„Podařilo se mu utéct.“
Tarielín rychlým krokem zamířil na protejší stranu, mumlajíc přitom.
„Takže ona nejenom žije, ale navíc miu kazí mé plány, ale jak…,“ obrátil se k Suligosovi, který tam stále nehnute čekal.
„jak to můžeš vedet? Myslel jsem, že si mi říkal, že je má dcera čarodejka stejne jako matka a co já vím, nechal jsem Vévodu a jeho dceru uvěznit na hrade, kde nefunguje magie.
„Tak se také stalo, můj pane,“ odpověděl stále klidný Suligus.
„Tak jak můžeš vedet, že je osvobodila má dcera, že tam vůbec byla?!“
V Suligusove tváři se mihlo zaváhání, bylo nepatrné, ale Tarielin si ho přesto povšimnul.
„Ty jsi přišel na nějaký způsob, že ano?“
„Ne můj pane,“ odvětil mu Suligus pevným hlasem, ale Tarielin stejne vycítil, že mu Suligus něco tají.
„Lžeš! Ty se opovažuješ lhát svého lordovi?“ v očích se mu hnevive zalesklo a i když to na Suliguse neudělalo žádný dojem, vedel, že mu bude muset o své služce povedet, protože když to neudělá, dá jí Tarielin mučit.
„Já čekám čarodeji,“ ozval se netrpelive Tarielin.
„Podařilo se mi navázet tzv Pannenské spojení, můj Lorde,“ promluvil neochotne.
„Pannenské spojení, tím snad chceš říct, že má dcera je stále panna?!“
„Přesne to chci říct, můj Lorde.“
Tarielin si rukou promnul bradu.
„Takže se ti to podařilo vyvolat skrz tu služebnou, kterou si před jistým časem zachránil od tech mužů?“
„Přesne tak.“
„Výborne. Je li tomu tak, poté mužeme mojí dceru sledovat a pak až se naskytne vhodná příležitost, jí chytit a přivést zpět na ténto hrad, kam skutečne patří.
„Obávám se můj pane, že to nepůjde.“
„Proč? Je snad ta služka mrtvá?!“
„Ne můj pane, ale jak sám víš, takové spojení je velmi náročné.,“ Tarielin ho přerušil mávnutím ruky.
„To me vůbec nezajímá, jestli umře anebo se jí něco stane, najdi si jinou pannu, jistě tu není jediná.“
„Můj pane! Ta dívka může zemřít bolestnou smrtí.“
Tarielin se k němu otočil a namířil spičku svého meče na jeho krk.
„To me vůbec nezajímá, chci vedet, kde moje dcera je, s kým je a kam jde a nic jiného me nezajímá, já jsem tvůj Lord, já ti dávám rozkazy, je ti to jasné?!“
Suligusova levá ruka se nepatrne zachvěla, vzduch kolem nich byl staticky nabitý.
„Jeden z mých sluhů, bude pečlive sledovat, zdali plníš mé rozkazy, jestli máš možnost sledovat mojí dceru, využij to.“
„Jak si přeješ, můj Lorde,“ Suligus se uklonil a poté vzdálil.
Jakmile dorazil do své komnaty, máchl rukou a dveře se zabouchly takovou silou, až se na poličkách zachvěly lektvary.
Lione, vyskočila na nohy, byla stále mladá a pomerne krásná, ale několik jejich vlasu zbelelo, nevšímla si toho jen díky tomu, že pokaždé, když se jí Suligus dotknul, použil zastírací kouzlo, ale pokud jí do toho bude nutit časteji, nebude to možné a nemůže se vzepřít jeho rozkazu, ješte ne, ještě je příliš brzo,“ unavene se posadil do svého křesla.
Lione se opatrne přiblížila.
„Můj mistře?“ oslovila ho uctive.
„Všechno je v pořádku mé díte, můžeš pro dnešek odejít.“
„Jsi si tím jistý můj pane?“
„Ano jsem, díte, jdi do své komnaty.“
Lione tedy odešla a Suligus k sobe pohybem své ruky přitáhl tlustou černou knihu.
Chvíli v ní očima listoval, z dálky k němu dolehly kroky, nevnímal jim pozornost, vedel, že je to jeden ze zdejším sloužících, kterého poslal Tarielin.
Listoval stránky a přitom se mračil, v té knize bylo spoustu kouzel, kouzel, které by mžiku odstrasnila Tarieliana, ale to nemel v úmyslu, musel jen najít kouzlo, které zajistí, že se nečemu takovému Lione vyhne, ne že by mu na ní záleželo, on neveděl, co je to cit, ale rozhodne jí nehodlal vystavit nečemu takovému, jenom proto, že si to přál Tarielin, mel s ní jiné plány, na sledování Celie už jí nepoteboval, už vedel, kde je a byl si vedom toho, že nemůže použít žádné kouzlo, aby zamaskovala svojí přitomnost.
Listoval další strankou a poté další a další, to kouzlo v ní bylo, ale velmi dobře skryto, stvořitel tého knihy si nakonec uvědomil, co to vlastne způsobil, ale už bylo pozde, ta kniha nešla zničit, tak udělal to jedinmé, co mohl to kouzlo řádne zamaskovat, ale Suligus se nevzdával, trpělive obracel stránku za strankou až se mu konečne podařilo narazit na kouzlo, které hledal.
Se spokojeným úsměvem zaklapl tu knihu a obrátil se ke dveřím, veděl, že během pěti vteřin, vstoupí do jeho komnaty ani ne 17 letý mladík a tak se také stalo, jakmile ten mladík vstoupil dovnitř, obdařil ho Suligus přátelským úsměvem, ten úsmev však vyvolal mladíkovi zamrazení, ale i přesto ten úsmev nesmele oplatil.
„Jsem tu, protože si to…,“ začal, ale Suligus ho přerušil.
„Já vím, proč tu jsi chlapce, tvé jmono?“
„Gorin můj pane.“
Suligus nas nej asi pet minut hledel a poté se ho zeptal.
„Jsi stále ješte panic Gorine?“
Můj pane.,?“ mladík zrudnul.
„Odpovez mi Gorine.“
Gorin se otočil dozadu a poté se pohledem vrátil k Suligusovi.
„Ano jsem, můj pane, proč se ptáš?“
„Udělej si u me pohodlí Gorine a nezapomen se seznamit s mojí služebnou Lione, bude ráda, že tady má někoho svého věku.“
„Můj pane…,“ Gorin neveděl, co má říct.
„Můžeš jít, chlapče,“ Gorin se zmatene uklonil a opustil jeho komnatu.
Suligus přešel k polici s lektvary, vzal z ní tři, smíchal je dohromady, pořádne je zamíchal a poté je nalil do malého pohárku.
Vyhlédl z komnaty a sledoval Gorina, jak míří k jedné vzdálenější komnate.
„Dneska večer si přijdeš vypít tento nápoj,“ vyslovil ty slova velmi pomalu a sledoval přitom Gorina, ten se náhle zastavil, ale vzápětí zas pokračoval v ceste a vzápětí vstoupil do jedné ze dvou komnat.
„Jakmile na vežních hodinách odbila 7 hodina, vstoupil Gorin do Suligusovi komnaty, nezdalo se, že by vnímal dění kolem sebe, zamířil k na stole stojícímu poháru a vypil ho na jeden zátah, po několika vteřinách sebou škubl, oči se mu rozšířily, upustil ten pohár na zem a vzápětí se vydal zpět, ale jeho nohy nemířily k jeho komnate, ale ke komnate, kde spala, Lione.
Vašnive se pomilovali, aniž by si to uvědomovali.
O několik hodin pozdeji se oba dva probudili v rozhlehlém opuštěném lese

To tedy bude pro oba dost těžké, až si uvědomí, co se stalo. Nebo ne???

trochu jo. Co soudíš o suligisovi?

Perlon drhnul svůj meč, krev z neho nechtěla slézt.
Uslyšel za sebou kroky, bleskove se otočil, ale hned se uklidnil, byla to Celie.
„Už je to nejaká doba, co jsem s tím mečem masivne zabíjel, úplne jsem zapomněl, jak na nem ta krev drží,“ Celie nic neříkala, hledela k místu, kde byl pohřben Sares.
Perlon se postavil na nohy a zlehka jí položil ruku na rameno.
„Zemřel jako muž, tak jak si to vždy přál.“
Celie zavrtěla hlavou.
„Jako muž by zemřel, kdyby byl zabit v čestném boji.“
„Garen nemá ponetí, co je to čestnost, řídí se penezmi, udělá cokoliv, aby se k nějakým dostal, pokud dostal přikázáno zajmout Vévodu a jeho dceru, udělá pro to maximum, nepotrvá dlouho a sežene si nové muže.“
„Proto se musíme dostat na bezpečné místo,“ zašeptala Celie a zahledela se na Vévodovu dceru, která seděla u svého otce, a ten s ní tiše rozmlouval.
„Mela jsem jít dopředu, lépe to ohlídat, neumožnit něco takového!“
„Celie! Ten hrad je starý a má mnohé zakoutí a během toho boje…“
„To me neomlouvá, neměla jsem se tím kouzlem rozhodit a…,“Celie zmlkla a zaposlouchala se, Perlon nic neslyšel ani neviděl, ale nezapomínal na fakt, že je to tak trochu čarodejka.
Celie se zamračila a svojí pravou ruku položila na meč.
„Co se deje, blíží se k nám snad někdo?“ otázal se jí, neodpověděla, upřel tedy svůj pohled na Oruna, ale ten si v klidu brousil kosu kamenem, ani jeho vytetovaná znamení nezářila.
Vévodova dcera sebou škubla, v očích se jí odražel strach.
Perlon jí a jejímu otci naznačil, že se nic nedeje, ale nebyl si tím tak jist, žádní nepřátelé se očividne neblížili, ale Celie se přesto chovala divne.
„Celie, co se deje?“ pokusil se jí oslovit, nereagovala, jen stále hledela k lesu, který byl před nimi.
„Je tam,“ zamumlala nakonec a poté vytáhla meč a začala k tomu lesu pomalu posdtupovat.
„Celie, co to děláš?“ otázal se nechápave, ale jako už po několikáté, na neho nereagovala.
Pohlédl na Oruna a ten mu naznačil, že jí má nasledovat.
Celie pomalým krokem mířili k lesu, on jí z dvou metrové vzdalenosti následoval, Vévoda pohlédl na Oruna a ten mu naznačil, že má zustast sedet a dál brousil svojí kosu. Perlon a Celie vstoupili do lesa, Perlona zaplavil podivný, neurčitý pocit, který během následujících chvil zmizel, když udelal další tři kroky, naskytl se mu pohled na dve osoby, na mladíka a dívku, mohlo jim být tak 18.
„Celie nikdo tady není, měli bychom se vrátit,“ zašeptal, ale ona pokračovala dál.
Celie, slyšíš me? Ti dva jsou jiste neškodní, vždyt vypadají vystrašene a zmatene, ale Celie se nezastavila, po dalších peti krocích se ocitla u té dívky a prudce máchla mečem, nezasahla ji, jelikož ji Perlon zavčas srazil k zemi a meč tak švihl doprázudna.
Dívka zaječela, stejne jako ten mladík.
Celia ze sebe setřásla Perlona, zvedla se a chystala se k nové ráne, ale Perlon jí tu ruku zadržel.
„Copak si se úplne zbláznila?!“
„To je ona!“ procedila Celie skrz sevřené rty.
„Kdo ona?“ nechápal Perlon.“Ta skrz kterou me našel a na chvíli oslabil, nech me Perlone, musím jí zabít!“
„Tak to v žádném případě, polož ten meč!“
Ona však tak neučinila, stále na tu dívku hledela a v očích jí žhnulo zabíjení.
„Nevím, o čem to mluví, nevím, kde to jsem, nevím kdo je tohle ani kdo jste vy?“ ozvala se k smrti vydešená dívka.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí Perlon, který se postavil před Celii, doufajíc, že ho neprobodne.
„Jmenuji se Lione a donedávna jsem byla služebnou u mého mistra.“
„Donedávna, co tím myslíš?“
„Já nevím, šla jsem si lehnout, pak se něco stalo a já se probudila tady v lese.“
Stejne tak já,“ ozval se ustrašne mladík, který tekal pohledem z Perlona na Celii, která mela ve tváři stále nepřátelský výraz a plamennou jiskru ve svých očích.
„Vy si nepamatujete, co se stalo?“
Oba dva svorne zavrteli hlavami.
„Kdo je ten tvůj mistr?“
„Velký čarodej Suligus,“ pronesla, Lione zasnene.
Perlon sebou škubl, ale svou rukou se svého meče nedotknul.
„A tvůj také?“ obrátil se na mladíka, ten zavrtel hlavou, sepjal své ruce, nemohl mu to mít za zlé, Celie vypadala docela desive.
„Já jsem jen pachalek u jeho veličenstva Lorda Tarielina.
„Měl si něco společného s jeho čarodejem?“ Perlon ucitil nepatrne štipnutí na svých zadech, bylo mu jasné, že je to špička Celinina meče, ale nehodlal ustoupit, ješte ne.
„Já… já.. nevím, poslední na co jsi pamatuji, bylo, že jsem se vracel do své komnaty a slyšel jsem nejaký hlas, jak říká: dnes večer přijdeš ke me a vypiješ na stole přichystaný nápoj.“
„A učinil si tak?“
„Já nevím, probudil jsem se tady vedle té dívky a…“
„A co?“ Perlon znovu ucitil malinké štipnutí na svých zádech.
„Oba dva jsme byli nazí a já mel svojí ruku položenou na jejím levém stehni..,“ oba dva zrudli.
Perlon se otočil k Celii a zjistil, že má sklonený meč, to bylo dobré znamení.
Otevřel ústa, ale ona byla rychlejší.
„Je to ona, skrz ni me Suligus našel, ale už není panna, stejne jako ten mladík,“ jakmile domluvila, zastrčila svůj meč a výraz v její tváři se uvolnil.
„Myslíš, že utekli anebo je to jeho práce:“
Tenhle les je příliš daleko od Tarielinova hradu, musel je sem poslat.“
„Dobře, ale proč by to dělal, proč by se vzdával výhody, co já vím, tak si nám říkala, že by te rád našel a ted, kdyxž se mu to povedlo, se toho vzdal, to se mu vůbec nepodobá.“
„To nevím, ale otázkou zustává, co uděláme s nimi, tady zustat nemůžou, jsou bezbranní.“
„To nemůžou, ale nevím, jestli máme dost jídlo.
„Jídlo není problém,“ Celie otočila rukou a před temi dvemi se objevilo čerstvé jídlo, ti se na to nejprve s obavou zadívali, ale když jim Celie pokynula, hladove se do něho pustili.
„Tak dobře a děkuju, že si me ani ne neprobodla.“
„Co se týče tebe, nemela jsem k tomu daleko.“
„O nečem takovém se ani nežertuje.“
„A kdo říká, že žertuji?“ tiše se zasmála a poté se vydala zpátky k ostatním, kteří ji až na Oruna přivítali tazavými pohledy.
„Naznačila, že se nic nestalo a poté se posadila k ohni a zakousla se do práve opečeného králika, o dve minuty pozdeji vyšli z toho lesa ti dva následováni Perlonem.
Když ti dva spatřili Vévodu, škubli sebou, ale poté sklonili hlavu.
„Připojte se k nám,“ vyzval je Vévoda a oni tak učinili, Orun to nikterak nekomentoval, jen položil na zem svojí čistou a vybroušenou kosu.
Mladík s dívkou sebou vydešene škubli, ale Vévoda jim na ramena položil své ruce a oba dva se uklidnili, Perlon na Oruna vrhl nesouhlasný pohled, ten jen pokrčil rameny.

„ Co budeme delat?“ zeptala se Levantie. Všem bylo jasné, že má na mysli Cirika.
„Nemám ponětí,“ zamumlal Karik a pohlédl na skřítka, který upřel pohled na Locarna
„Něco takového se nikdy nemělo stát, trochu jsem se toho obával, ale neveřil jsem, že by to mohl skutečne udělat.“
„Vy jste mel tušení a nic jste nám neřekl a nebo huř i přesto jste nás tam poslal?“ vyjela na něho levantie, ale vzápětí sklopila hlavu.
„Omlouvám se mistře, já to prostě nedokážu pochopit, teda je mi jasné, že to co udelali ti skřítci, ho muselo sžírat a navíc mu nechal Tarielin zabít bratra, ale i tak bych si nikdy nepomyslela, že udělá něco tak strašného.“
Karik se jí chtěl konejšive dotknout, ale ona ucukla.
Locarn se nejprve rozhlédl kolerm sebe a poté promluvil.
„Mel jsem za to, že pokud na nej bude Vilka dohlížet, nic takového se nestane, je očividné, že jsem se mýlil…“
„Vilka!“ Karik vyskočil.
„Kariku. To nemusí nic znamenat, to, že na neho mela dohlednout, neznamená, že by jí nějak ublížil anebo snad zabil.“
„Já o ní nic nevím a jak je zřejmé tak ty taky ne!“
„Co prosím?! Levantie vyskočila.
„Uklidnete se oba dva, posadte se,“ vyzval je Locarn a oni tak učinili, ale zlost z jejich tváří úplne nevymizela.
„Vilka je naživu,“ promluvil Locarn po kratkém mlčení.
„A kde tedy je mistře?“
„To nemám ponetí.“
jak tedy mužete vedet, jestli je naživu, nemel, jste nás tam vůbec posílat, celá věc s těmi draky je hloupost, vůbec si nedovedu sama sebe představit, jak na nějakém dobrovolne sedím, jak s ním někam letím, já nechci být čarodejkou, ani žadnou Kal Dragoni Nosire, všechno co jsem chtěla, bylo dostat se na nějaké bezpečné místo, získat nějakou tu půdu, možná si nekoho najít a založit rodinu, rozhodne, jsem nesnila o tom, že budu čarodejkou či dokonce něco jako dračí jezdkyní.“
„Jste k tomu předurčeni.“
„Myslíte kvůli tomuhle?!“ ukázala na vypálený dvojí kruh na své dlani.
„Ano. To je jedna z předurčujících vecí, ale je v tom mnohem více.
„Já o to ale nestojím, proč to nechcete pochopit!“ Levantie ser začala nehty škrábat do té dlane.
„Přestan!“ Karik jí zastavil, vytrhla se mu, ale už v tom nepokračovala.
„Jak je to vůbec možné? Myslela jsem, že se musíme nejprve naučit magii ovládat, ale z toho, co jsme videli, to Cirik ovládal bez problému!“
„Protože je to ve vás skryté, ale tímto způsobem to nikdy nemelo vyjít na povrch, takový způsob, vám zajistí rychlou moc a sílu, zkušenosti, kterých byste za normálních okolností nikdy nedosáhli…“
„Takže nám radíte, abychom ted vyšli ven a podrobili si ty své draky úplně stejným způsobem.“
„Ne!“ Tohle se nikdy nemelo stát, netuším, zdali je za jeho činem touha po pomste, neovladatelný hnev a nebo něco jiného.
„Co máte na mysli Mistře?“ zeptal se tiše Karik.
Locartn se však místo odpovedi zvedl a přešel k východu té jeskyne.
Levantie rozhodila rukama, ale nic neřekla.
„Mistře?“ oslovil ho Karik tiše, ale Locarn neodpověděl, hledel před sebe a vzpomínal na den, kdy se tito tři deti narodily.
Byl to dlouhý a bolestný porod, ale nakonec se narodili dva chlapci a jedna holčička.
Všichni byli nesmírne šťastní, ale po několika dnech se stalo cosi zvláštního.
Jednou v noci, uslyšel Locarn ze své komnaty zvlaštní zvuk, byl téměř nezachytitelný, ale jisté bylo, že se mu z toho zvuku, zježily všechny chloupky v tele, rychle vybehl ze své komnaty, dobehl do komnaty, kde byly miminka práve včas, nad jedním z chapců se tyčil černý stín, vypadalo to, jako by k tomu miminku promlouval.
Locarn na nic nečekal a švihl svojí bilou holí, stín se se zaječením rozplynul, ani jedno miminko se neprobudilo, ten chlapeček mel ve tváři spokojený vyraz.
Dovnitř vběhl král i se svou chotí a horečne se ho začali vyptávat, co to bylo za zvuk, jestli jsou miminka v pořádku.
Řekl jim, že to byla černá kočka.“
Král vyhlédl z okna a opravdu po ceste bežela černá kočka.
Okamžite přikázal všechna tři miminka přemístit blíže k nim.
Mistře?“ Karik ho lehkým dotykem vyrušil ze vzpomínek.
„Měli byste si jít lehnout, potřebujete nabrat síly.“
„Lehnout? Tak to ani náhodou, přece to tak nemůžeme nechat, at se s Cirikem deje cokoliv, musíme ho urychlene zastavit!“ ozvala se protestne Levantie.
„Není nic, co bychom mohli v tuhle chvíli udelat.“
„Že ne není?! Toho jako necháme zabíjet, protože to má zcela jasne v plánu! Musíme něco udělat!“
„Nemůžete, nejste na to připravení, vaši draci jsou velmi zkušení, ale pokud máte bojovat proti jednomu z vás, musíte být na to řádne připraveni.
„To nemyslíte vážne!“
„Levantie chápu tvé rozhořčení, ale tuhle jeskyni v několika nasledujících dnech neopustíš.“
Levantie zlostne kopla do dřevené židle.
„Tak s námi polette vy, jste přece dost zkušený ne?!“
„Ano to jsem, ale nemohu, na dracích smí letat jen Kal Dragoni Nosire.“
„To je neuveřžitelné. Ne, že by mi na tech skřítcích zaleželo, skřítek vedle ní sklopil oči, nebo snad na Tarielinovi, ale sám jste říkal, že takto vypuštená síla, může napáchat obrovské škody, co když toho draka donutí zautočit na obyčejné lidi, lidi, kteří proti tomu budou bezbranní, ani tohle vás nepřimeje zmenit názor!“ Levantie na Locarna upřela divoký pohled.
„Nepopírám, že se to může stát, ale vy musíte zustat tady, nejste připraveni, nemůžu, nechci riskovat smrt dvou Kal dragoni Nosire.“
Levantie mrštila talířem o zem a poté vybehla z jeskyne, jakmile však ubehla několik metru, neznámá síla, jí přesunula do jiné části té jeskyne, zuřive udeřila rukou do stěny.
Karik se za ní chtel rozebehnout, uklidnit ji, ale Locarn ho zadržel.
„Musí se s tím vyrovnat sama.
Mistře jak dlouho bude trvat, než budeme připrasvení?“
„To se nedá říct, může to trvat dny, ale klidne i týdny, trenink je velmi náročný, vyžaduje klidnou a uvolněnou mysl.
„Mistře! Nemáme týdny, dokonce ani dny, jestli to Cirika pohltí, muže napáchat strašlivé škody!“
„Já vím, chlapče, já vím, ale já nemohu, nejste připraveni.
„Mistře…“
„Dobrou noc Kariku, začínáme zítra s usvitem,“ popřál mu a poté opustil jeskyni.
Karik máchl rukou do prázdna a poté se uložil ke spánku, ale dlouho se mu nedařilo usnout, když se mu to nakonec podařilo, pronásledovaly ho neklidné sny, ruzné vidiny toho, co všechno muže Cirik napáchat