Dragon Kal Nosire

I já jsem naprosto podvědomě zavřela oči a čekám. Vystřelí - nevystřelí.

A co se podle tebe stane?

Dost!!“ ozvalo se najednou odkudsi zaječení. Muž sebou trhl a obrátil svou hlavu za tím zvukem. Cirik otevřel oči a došlo mu, že na něj nikdo nemíří, že by mohl utéct, ale nehnul se ani o píď, protože spatřil, jak se k ním blíží Levantie, obličej stažený zlostí. To však nebylo to, co Cirika přinutilo stát na místě. Byly to její krásná oblá prsa, které se jí při chůzi nadouvaly a působily tak…, Cirik nenacházel žádné správné slovo.
Také muž s kuší zíral na přicházející Levantii. Jak si však Cirik povšimnul, nedíval se jí na prsa, ale zíral na její obličej. Neviděl mu do něj, ale přísahal by, že v něm má úžas, nevěřícnost a dokonce i naději.
To už byla Levantie velice blízko. Cirik raději sklonil oči k zemi. Věděl, že už tak bude mít co poslouchat. Nechtěl, aby si o něm myslela, že je nějaký uslintanec.
Mezitím se Levantie zastavila na pět kroku od toho muže, který na ní stále zíral a čím byla blíž, tím se mu obličej vyjasňoval. Levantie ho sjela pohledem. „Proč se tak koukáš starochu, copak jsi nikdy neviděl mladou ženu? Pak pohlédla dolu a uvědomila si, že je od pasu nahoru nahá a vystavuje na obdiv svá prsa. Pohlédla na toho muže a chtěla mu vynadat, ale v poslední chvíli si uvědomila, že ten muž nehledí na její prsa, ale na obličej. Měl ve tváři ne toužebný, ale nevěřícný snad trochu doufající výraz.
Odstoupila od něho. Cítila se pod jeho pohledem nesvá. Nejraději by kolem něho prošla. Záminku jí mohl být Cirik, kterého si teď všimla. Dost jí to překvapilo, ale nedala to na sobě znát. Když však chtěla kolem toho muže projít, ten muž cosi řekl a ona se zastavila. Sama nevěděla ani proč. Snad, že jí ten hlas připadal známý, jako by ho někde slyšela. Jenže za žádnou cenu si nemohla vzpomenout, kdy. Možná, že to byl jen přelud. Mohlo to být způsobeno vším tím, co dosud zažila a nebylo toho zrovna málo.
Opět udělala jeden krok a ten muž se ozval znovu:
„To není možné, to nemůže být pravda, ale ty oči, ty vlasy,“ muž to spíše mumlal sám pro sebe, ale Levantie to přesto zaslechla a teď víc než kdy jindy, jí připadal, ten hlas známý.
Ačkoliv byla stále naštvaná, přesto se zeptala:
„To mluvíte o mě, pane?“
Ten muž zaváhal. Jeho tvář vyjadřovala usilovné přemýšlení. Nakonec přikývl.
Levantii projelo nekontrolovatelné vzrušení. Ani sama nevěděla proč.
„Vy mě odněkud znáte?“ zeptala se pomalu.
„Ano, myslím, že ano,“ přikývl po chvilce ten muž.
„A odkud? Já si na vás nevzpomínám,“ přiznala poctivě Levantie.
„Ani nemůžeš. Já jsem totiž byl váš…,“ začal muž pomalu, ale pak se najednou zarazil.
Pohlédl na Cirika, který tam stál a třásl se zimou. Muž beze slova sklonil kuši, sundal si svůj lovecký kabát, přistoupil k Cirikovi, který chtěl ucuknout, ale muž mu položil přátelsky ruku na rameno a vzápětí ho do kabátu oblékl a ten Cirika v okamžiku zahřál.
Levantie se na něj koukala. Byla opravdu zmatená. Vůbec nechápala, co se tady děje. Ten muž na toho zpropadeného Cirika nejdřív míří a poté ho obléká do teplého kabátu. Sama si v tu chvíli uvědomila, že jí je velká zima. V tom už k ní ten muž přicházel a v ruce cosi nesl. Levantie si povšimla, že to jsou lovecké kalhoty a lovecký kabát. Na něj byly příliš malý. Než mohla začít přemýšlet o tom, pro koho to má, přišel až těsně k ní, podal jí to oblečení a řekl: „Obleč si to pa…., dívko.“
Levantie na to oblečení několik vteřin zírala a pak se zeptala:
„Vážně si to musím obléct?“
„Nemusíš, pokud chceš přitahovat pozornost. Zbytek košilky tě již dlouho chránit nebude,“ odpověděl prostě ten muž.
Levantie chtě nechtě musela uznat, že zbytky té košilky jí chránit dlouho nebudou. Zcela živě si dovedla představit, čemu všemu by byla vystavena, kdyby takhle přišla do města.
Většina mužů by jí jen nechutně okukovala, ale někteří…“ nad tou příšernou představou zavrtěla hlavou. Na druhou stranu, když si na sebe vezme tohle oblečení, bude vystavena posměchu, ale alespoň si na ní nikdo nedovolí. Při troše štěstí ani nepoznají, že je dívka.
„Dobře. Vezmu si to, ale nechcete po mě, abych se převlékala zde, že?“
„Chraň mě bůh,“ pokřižoval se ten muž. Běž za to křoví, ale oblékni se rychle,“ dodal úzkostlivě. Levantie přikývla. Vzala věci a zašla za křoví, kde ze sebe svlékla zbytky košilky a začala se soukat do kalhot. Nebylo to zrovna příjemný na nahé tělo, ale slíbila sama sobě, že to do nejbližšího města vydrží.
Mezitím se chtěl Cirik tiše vytratit, ale ten muž zavolal:
„Nikam nechoď Ciriku z Kalorie.“
„Vy mě znáte?“ zeptal se udiveně Cirik a otočil se.
„Ano znám. Již jsem tě poznal.“
„Jak to myslíte, kdo jste? Nikdy jsem vás neviděl.“
„Já jsem…,“ začal pomalu ten muž, ale v tom se z dálky ozval psí štěkot. Muž sebou trhl. Tvář mu polil pot a on k Cirikovu překvapení, mu do ruky vtiskl, jakýsi do ruličky srolovaný a nějakou stuhou svázaný papír a zašeptal přitom:
„Odneste to prosím co nejrychleji do Reverie. Buďte velice opatrní. To velice vzácné psaní, psaní, které může rozhodnout o mnohém,“ šeptal ten muž rychle. Díval se však spíše kolem sebe než na Cirika, který absolutně nic nechápal.
„Já nevím, kde je Reverie.. Nikdy sem o ní neslyšel. Vemte si to zpátky,“ pokoušel se Cirik ten pergamen vrátit, ale ten muž odtáhl ruce pryč.
„Vy to zvládnete. Vy a Levantie. Musíte to zvládnout. Jen na vás záleží, jestli je ještě šance,“ mumlal ten muž slova, která Cirikovi nedávala žádný smysl.
V tom se psí štěkot ozval blíž a mnohem hlasitější. V mužových očích se objevil strach. „Levantie pospěš si,“ zavolal tiše.
„Už jsem skoro hotová. Není to tak snadné. Co jsou zač ti psy?“
„Patří Lordu Tarielinovi. Pospěš si. Musíte vyrazit co nejdřív,“ naléhal na ní ten muž.
„Dobře už jdu, ale ne, abyste se mi smály.“ Levantie vyšla ven. Muž spokojeně přikývl hlavou. Cirikovi zaškubala tvář, ale ovládl se. Po pravdě to Levantii slušelo. Bylo to na ní sice poněkud velké, ale vypadala jako kluk se staženými vlasy. Při nejhorším by měla stačit kapuce. Nestačila se ani zeptat, co se vlastně děje, když je ten muž, postrčil k sobě a zakřičel: „Běžte, neohlížejte se běžte a pozor na emoce!“
„Nevěděli, co po nich vlastně chce, ale přesto se oba dva co nejrychleji bok po boku rozeběhli. Právě včas, neboť v dálce se objevily první velcí černí psi, kteří se velmi rychle blížily k tomu muži, který ovšem na nic nečekal, pozvedl kuši a vystřeloval jeden šíp za druhým. Skolil nejméně tři psy, než se jich na něj vrhlo tolik, že se nemohl bránit. Kousaly, trhali a jistě by ho i zabily, kdyby se neozval hlasitý pískot a křik, který je přinutil od toho muže ustoupit, i když se drželi poblíž a zlostně vrčely. Ten muž se pokusil vstát, ale byl na několika místech zle pokousán.
V tom se nad ním někdo sklonil a řekl:
„Pomohl si jim utéct. To se Lordovi líbit nebude.“
„Vyřiď svému pánovi, že to nikdy nedovolíme!“ zachraptěl ztěžka pokousaný muž. Muž nad ním se jen uchechtl.“ Tak tohle říkali i tvůj pán a tvá paní a hádej jak dopadli…“
Pokousaný muž se pokusil nadzvednout, ale čísi ruce ho přinutili, zůstat na zemi a zanedlouho ho někdo něčím udeřil do hlavy a on ztratil vědomí.
Muž, který stál nad pokousaným mužem, se otočil k okolostojícím mužům a přikázal jim:
„Ty a ty, odveďte ho na hrad a vy a otočil se k dalším mužům, najděte ty dva!!“

Pěkně se ta Levantie vystavuje, jen co je pravda.

Cirik a Levantie běželi. Ani na chvilku se nezastavili. Vzdálený štěkot jim oznamoval, že psi jsou stále za nimi.
Při běhu spolu téměř nemluvili, sem tam prohodili zadýchané slovíčko. Když uběhli něco přes kilometr, Levantie náhle zprudka zabrzdila. zhluboka se vydýchala. Srdce jí velice rychle bilo, plíce se jí roztahovaly. Věděla, že si musí odpočinout, že musí znovu nabrat síly. Cirik když si toho všimnul, přibrzdil, sklonil se k ní a podával jí ruku.
„Vím, že je to dost vyčerpávající, ale musíme dál. Přece nechceš, aby nás ti psy dostihly?“
„Běž sám. Jsem moc zadýchaná. Bez pořádného odpočinku neuběhnu nic,“ odstrčila Levantie Cirikovu ruku.
„Vstávej. Jdou po nás psy, musíme něco odevzdat,“ nevzdával se Cirik a poklepal rukou na kapsu svého kabátu, kde měl schovaný dopis.
„Běž sám. Já vážně nemůžu. Proč bychom měli chodit tak daleko? Vždyť ani nevíme, kde ta Reverie leží. Kdoví jestli vůbec existuje. Já na tohle vážně nejsem zvyklá!“
Cirik byl zoufalý. Psi byly stále blíž a blíž a on už měl být dávno mimo ten les.
Měl by jít bez ní, ale to on neudělá, protože by jí tady našli lovci a kdoví, jestli by se k Lordovi vůbec dostala.
Zatřásl s ní. „No tak, vstávej Levantie. Vážně musíme jít.“
„Nech mě být. Chci zůstat tady!“ znělo to jak příkaz, ale Cirik nehodlal za žádnou cenu poslouchat. Dostane jí z tohohle zpropadeného lesa třeba i násilím. Těm chlapům jí tady teda nenechá. Ačkoliv si to neuvědomoval, jakýmsi způsobem přilnul k Levantii.
Psí štěkot se ozval znovu a tentokrát byl zas o kus blíž. Zatímco oni tady ztráceli čas, psi se svými pány byli blíž a blíž a jestli se ihned Levantie nezvedne, co nevidět tu budou a pak… Bylo mu jasné, že musí ihned jednat. Sebral v sobě veškerou sílu a vytáhl Levantii na nohy. Neměl to zrovna dvakrát lehký, neboť ona sebou nepříjemně škubala. Pokoušela se dostat z jeho sevření. Pust mě násilníku. Já nikam nechci. Jsem moc unavená,“ křičela na něj, ale Cirik toho nedbal a táhl jí za sebou. Bylo jasné, že tímto způsobem jim jistě neuniknou, ale musel se o to pokusit. Za žádnou cenu se nechtěl nechat přeložit Lordovi na talíři. „No tak buď rozumná. Copak nechápeš, co ti ,ti chlapi udělají?“ Už s ním lomcoval vztek a párkrát mu na mysl přišlo, že by jí tady přece jen měl nechat a dojít tam sám. Nemůže přece chránit sebe a rozmazlenou holku, která ho jen zdržuje, ale věděl, že on takový není.
Otočil se a pohlédl před sebe a došlo mu, že nejbližší psi jsou od nich pouhých dvě stě metrů a stále se blížili a ke všemu vpovzdálí zahlédl siluetu muže, který jim určitě nechtěl pomoct, protože si připravoval kuš a mířil jim na hlavu.
Taky byl unavený, taky se mu špatně dýchalo, ale byl rozhodnutý běžet do chvíle, kdy jim bud zmizí z očí nebo se mu roztrhnou plíce. Běžel a přitom za sebou táhl Levantii, která se ještě chvíli bránila, ale nakonec přestala, vytrhla mu svou ruku a sama se rozeběhla. „Nádhera, panička si odpočinula,“ zafuněl zlostně, ale na nic nečekal a z plných sil běžel za ní. Jenže jakmile zrychlili oni, zrychlili také psy. Bylo jistě, že i když do toho dávají Cirik Levantii všechnu svojí sílu, nemůžou mnohem rychlejším a vytrvalejším psům uniknout. Čím déle běželi, tím více jim vypovídalo tělo. Bolely je žebra, nohy, špatně se jim dýchalo. Psi byly od nich již pouhých sto metrů vzdáleni a radostně štěkaly, jako by oni byly nějaké hračky, které oni mají chytit.
„Už nemůžu, už vážně nemůžu,“ vyrážela ze sebe nesourodě Levantie. Stále sice běžela, ale bylo na ní vidět, že se každou chvíli zhroutí. Cirik na tom nebyl o moc líp. Celé tělo ho píchalo, noh strašně bolely. Přitom les za chvilku končil. Už jen pouhých sto metrů a oni mohli být venku, venku, kde měli šanci se těm psům schovat.
Běželi tedy na doraz s tím, že se každou chvíli zhroutí. Psi byli od nich 90,80,70,60,50,40,30, už po nich téměř chňapali a zdálo se, že každou chvilku na ně musí skočit a povalit je na zem. Blížili se k ním tři největší a také zcela jistě nejrozdivočejší a jejich pánové nebyli nikde na blízku. To mohlo znamenat pouze jednu jedinou věc. Pokud na ně ty psi skočí a že to bylo téměř jisté, roztrhají je dřív, než sem přijdou jejich pánové.
Oba dva cítili za svými zády jejich horký dech, oba dva se připravovali na to, že po nich musí každou chvilku skočit. Však se také dva ze tří psů připravovali ke skoku. Však také dva skočili a s rozevřenou tlamou plnou ostrých zubů se blížili k jejich krků. V tom oba dva jak Cirik tak i Levantie o cosi zakopli a protože to bylo v plné rychlosti kutáleli se znovu. Psi tohle nečekali, tudíž překvapeně dopadli na zem jen na druhého a vzhledem k tomu, že ten druhý nedokázal svojí tlamu rychle zavřít, zakousl se prvnímu do kožichu.
Muži co se k ním blížili sice na ně cosi pokřikovali, ale psi se od sebe nemohli odtrhnout. Ten druhý se do toho prvního zahryznul opravdu hluboce.
Mezitím se Cirik a Levantie kutáleli, ale ponevadč to bylo po rovině za malou chvilku se zastavili. Možná to zapříčinila půdu, která byla v tekutém stavu, možná Cirikovi brzdná snaha. Ať tak či onak. Najednou zůstali ležet a psí štěkot nikde kolem sebe neslyšeli.
Pocítili přiliv štěstí a naděje. Unikli svým pronásledovatelům v což v nejmenším ani nedoufali. Cítili, že se jich zmocňuje euforie. Byla však příliš předčasná, poněvadž Levantie si náhle uvědomila, že se její pravá ruka pomalu, ale jistě propadá do země. Jako by jí cosi stahovalo. Zaškubala s ní několikrát. Vší silou se jí snažila z té měkké země vytáhnout. Jenže to nešlo a čím víc se jí snažila vytáhnout, tím její ruka klesala níž a níž. A nebyla to jen ruka. I nohy se jí pomaličku propadaly. Škubala sebou, ale vyprostit se nedokázala. „Ciriku pomoz mi,“ zakřičela prosebně. Cirik se k ní namáhavě otočil a ona zjistila, že i kdyby chtěl, pomoct jí nemůže, neboť i jeho pomalu ta divná zem stravovala. Ať šátrala ještě volnou rukou kamkoliv, nikde nemohla najít pevné místo, kterého by se mohla zachytit. Začala se jí zmocňovat hysterie. Cirik si toho všimnul, ale byl bezmocný. Co taky mohl dělat, když jedna jeho část se potápěla a druhá byla zraněna a pohyb s ní mu způsoboval nepřejemnou bolest. Věděl, že kdyby tu někde byl třeba jen malinký strom, určitě by měl větve, kterých by se on a Levantie mohli zachytit. Jenže nikde nic nebylo . Ani jeden malý stromeček, ani jedna malá větev. A ta mělká půda ho stahovala víc a víc. Došlo mu, že čím víc sebou bude kopat, tím to bude rychleji. Ne, že by v tom viděl rozdíl, protože jestli se nestane něco neočekávaného, umřou tady a on nikdy nepomstí smrt svého nebohého bratra.
„Dělej něco,“ zakřičela na něj Levantie a on poznal, že je jen kousek od zhroucení.
Měli jen dvě možnosti. Buďto se přestanou hýbat a bude to rychlá smrt, nebo budou volat o pomoc a při vší pravděpodobnosti přivolají muže Lorda Tarielina.
Cirik se neubránil zamrazení při pomyšlení na toho čaroděje, kterému by se jistě dostal. Jenže není tu sám. „Máme jen dvě možnosti,“ prohlásil ztěžka.
„A jaký?“ zeptala se Levantie.
„Buďto se přestaneme bránit a zemřeme tak rychle, nebo budeme volat o pomoc a pak přijdou Tarielinovi muži a nás nečeká…?ů Levantie ho nenechala ani domluvit a začala křičet:
„Pomoc, pomoc, kde jste kdo? Cirik chvíli otálel, ale pak začal také křičet.
Několik vteřin se nic nedělo a pak se v dáli ozval štěkot.
„Tady jsme, tady jsme!!“ ječela doslova Levantie. Štěkot byl blíž a blíž a Levantie instinktivně natahovala svojí ještě volnou ruku, ale ta půda jako by se rozhodla, že si je vezme, je nyní táhla mnohem rychleji dolu. Cirikovi se zdálo, jako by ho někdo ze spodu tahal dolu, ale neměl čas. Musel volat o pomoc, i když to bude znamenat jistou smrt a on si nebyl tak zcela jistý, která smrt by byla lepší.
V dálce již spatřili jakýsi siluety, které se k ním rychle přibližovali. Viděli psi a dokonce i lidi. Záchrana byla stále blíž a oni se konečně dostanou ven z tohohle divného lesa.
V tom sebou cirik škubnul. Jasně ucítil, že někdo nebo něco tahá za jeho nohy. Chtěl se tomu vyškubnout, ale při prudkém pohybu, ztratil jakousi rovnováhu. Jeho druhá volná ruka se ocitla ve vzduchu a on se potápěl. Nemohl se jakkoliv vyškrabat. To co ho stahovalo bylo mnohem silnější. Nemohl ani cokoliv říct. Šlo to velice rychle. Během několika vteřin měl již téměř celý obličej v mělké půdě. Dusil se. Nedostávalo se mu kyslíku.Jediné, co stačil udělat bylo zabublat a pak celý zmizel v půdě.
Levantie si toho zprvu nevšimla až když neslyšela žádný křik se otočila a vyjekla:
„Ciriku, kde jsi?
V tom se ozval psí štěkot z mnohem bližší vzdálenosti a nebyla si jistá, ale přísahala by, že zaslechla i tlumené lidské hlasy. Na několik vteřin zaváhala, ale pak se otočila zpět a znovu zakřičela:
„Pomoc, pomozte mi!“ poslední co viděla, bylo, že k ní chvatně míří čtyři statní muži. Pokusila se o úsměv, ale zmohla se jen na výkřik hrůzy, protože půda kolem ní se najednou rozestoupila a ona se doslova zřítila do prázdna. Nejbližší muž sice hbitě přiskočil a natáhl ruku, ale neměl nejmenší šanci a dokonce byl nucen ruku ihned stáhnout, pokud nechtěl, aby mu jí ta zvláštní půda vcucla.
Zaklel, ale ihned se otočil a doslova utíkal pryč z tohoto místa.
Půda se znovu spojila v jedno. Byla zas nepropustná jako dřív

To jako nějaká bažina, jó????

To uvidíš respektive přečteš

Kapitola 7

Už jdeme přes dva dny a ještě jsme nikam nedošli. Dokonce jsme si ani nikde nijak zvlášť neodpočinuli, Už mě bolí nohy,“ postěžoval si Karik směrem k muži s kosou, ale ten ho téměř nevnímal. Byl velice neúnavný. Za dva dny prošli přes třicet kilometrů. Karik se již sotva udržel na nohou, ale ten muž byl stále čilý, jako by to pro něj nic neznamenalo. Když šli kolem stromu, opřel se o něj Karik ramenem. Byl rozhodnut, že nepůjde dál, bez řádného odpočinku. Už přes dvanáct hodin neměl nic pořádného k jídlu. Připadalo mu, že ho ten muž snad chce vyhladovět. Sám ani dobře nevěděl, proč s tím mužem jde. Vždyť on může za to, že se ocitl u nějakého opravdu chladného muže a nebýt Vilky a jejich přátel, byl by z něj pravděpodobně výstavní rampouch. Otřásl se.
Nahlédnul do kapsy. Byl rád, že alespoň někdo může v klidu spát. On sám za ty dvě noci ani pořádně nezamouřil oka. Pořád mu na mysli přicházela vzpomínka na ty tři muže, kteří ho nejprve přepadli, chtěli prodat a nakonec se ho pokusili zachránit. Tak to alespoň tvrdil muž s kosou. Popravdě moc výřečný teda nebyl. To by už si víc popovídal s ptáky, kdyby si chtěl mermomocí povídat. Snažil se ho různými způsoby přimět, aby mu řekl kdo, kdo byli ti tři a kam to vlastně jdou, ale ten muž neodpovídal buďto vůbec nebo velmi stroze.
Všimnul si, že ten muž ušel ještě dalších třicet metrů a pak se teprve zastavil. Pomalu se otočil a zahleděl se na Karika, který stál u toho stromu.
„Je potřeba, abychom tam byli co nejdřív. Na odpočívání bude času dost.“
„Tak to teda ne. Jsem vážně unavený a mám dost velký hlad. Odpočineme si tady, najíme se a pak půjdeme dál!“ Karik byl rozhodnut a v duchu přesvědčoval sám sebe, že se odtud bez řádného spánku nepohne.
Mužova tvář nevyjadřovala jakýkoliv pocit. Jen upřeně hleděl na Karika. „Nech toho,“ řekl Karik, ale ten muž na něj hleděl dál.
„Vážně říkám ti nech toho,“ řekl nervózně Karik. Muž po několika minutách svůj zrak odvrátil a Karik si zhluboka oddechl. Tak vtíravý pohled ještě vážně nezažil.
„Tak už mě necháš spát?“ zeptal se ospale.
„Pokud musíš, tak ano, ale doporučoval bych ti jiné místo.“
„Mě tohle naprosto vyhovuje,“ odpověděl mu Karik již v polospánku a pak se svezl dolu a vzápětí se mu zavřely oči a Karik usnul.
Muž se neznatelně usmál a připravil si kosu. Vypadalo to, jako by chtěl začít sekat. Široko daleko však nebylo nic, co by bylo nutné posekat.
Kosu měl ten muž sice připravenou, ale výraz jeho tváře napovídal, že momentálně nedli zde, ale někde úplně jinde.Sklonil hlavu a z úst mu vyšlo několik zvláštních slov:
„Kendle, Diode, Centie, Beréte,“ jakmile dořekl poslední slovo, rozklepal se.
„Je tady někde. On je tady někde. Prudce se rozhlížel na všechny strany, ale nikde nic. Bylo až neobvyklé ticho. On si nás našel. Byli jsme moc pomalý. Měli jsme tam dojít za hodinu, jenže on to nedovolil. Prodlužoval nám to tak dlouho, až nás dostal tam kam potřeboval. Mužovy oči se strachem zúžily.
Měl by Karika ihned probudit. Jenže má to nějaký smysl? Čím dřív bude Karik při smyslech, tím ho rychleji dostane. Bylo mu jasné, že kdyby na to přišlo, musel by se mu podřídit. Kdyby nebyl tehdy hlupák, mohl mít vše, co bylo pro člověka důležité. srdce, mozek, duši. Mozek a srdce mu stále patřily, ale duše se zbavil, protože věřil cosi, co bylo nemožné.V hlavě se mu vířilo mnoho myšlenek, ale žádná by nevedla ke Karikově záchraně. Na něm mu ani kapku nezáleželo. On musel odtud dostat Karika.
„No tak přemýšlej, vymysli něco,“ nabádal se, ale nic nepřicházelo.
Uvědomil si, že se náhle ochladilo. „Už je tady, už je tady.
„Je náš , je náš, nebraň mu, víš, že mu bránit nemůžeš,“ ozývala se najednou odevšad šeptavé hlasy, které však způsobovaly mrazení po celém těle.
Muž máchl kosou. „ Teď mu ho nevydám. Podruhé mě nepřinutí!“
„Chi, cha, cho, chi, cha, cho,“ ozývalo se ze všech stran, stále hlasitěji. Ty musíš, musíš!“
Muž se držel za hlavu a křičel: „Ne, ne , ne!“
„Ano, Ano, Ano,“ ozývaly se sborově hlasy. Je už blizoučko. Brzy si pro něho dojde a ty jako hodný sluha mu s tím ještě pomůžeš, pomůžeš!“
Muž bojoval s hlasy, a tak si ani nevšimnul, že se Karik zavrtěl. Byl příliš zaměstnán svým bojem. Karik sebou znovu zavrtěl a pak náhle prudce otevřel své oči. Zdála se mu totiž divná věc. Posadil se a rukou si promnul oči.
Pohlédl na muže s kosou a nechápavě vytřeštil oči. Viděl totiž, jak se ten muž ohání kosou do vzduchoprázdna. Chtěl se zeptat, proč to dělá, ale místo slov, mu z úst vyšla pouze pára. Uvědomil si, že se tu za tu chvilku až nepřirozeně ochladilo.
Chtěl se zvednout, ale nohy se nepohnuly. Byly jako přikované k zemi.
„Co se to děje? Pomožte mi někdo,“ volal v duchu, ale nikdo nikde.
V tom ho ovanul ledový vzduch. To snad ne. Copak je všude? Pokusil se znovu zvednout, ale bylo to marné. Byl k té zemi jako přikovaný. Uslyšel za sebou šelest. Pomalu otočil hlavou a to co spatřil se mu vůbec nelíbilo. Promnul si ještě jednou oči, ale nebylo pochyb. Nedaleko od něj se vznášel černý mrak, jemuž uprostřed žhnuly rudé oči.
Karik to ještě nikdy neviděl, ale z nějakého pro něj neznámého důvodu se toho nebál. Pociťoval spíš něco, jako nenávist, opovržení. Mrak se k němu přibližoval. Zprvu rostl a rostl, až nabyl dosti uchvacující velikosti. Karik napadlo, že ho snad chce pohltit.
Ale v okamžiku, kdy byl ten mrak přes tři metry velký, počal se zčistajasna zmenšovat a Karikovi docházelo, že i když je to nesmysl, mění se ten mrak v lidskou bytost.
Nejprve se zmenšil na 188 cm, zjevily se odněkud vlasy černé jako uhel, uši, nos, a nakonec tvář. Tvář, která byla posetá jizvami, tvář která byla na jedné straně spálená.
Neznámý svá ústa roztáhl v cosi, co možná mělo připomínat úsměv, ale Karikovi to přišlo, jako vítězní úšklebek. Nebyl však čas nad tím zauvažovat, neboť tělo neznámého se víc a víc zhmotňovalo. Zanedlouho se objevil krk, ruce, břicho a nohy. O vteřinku později byl celý. Karik si povšimnul, že je v celém černém. Jen na plášti měl čtyři barevně vyobrazené nástroje. kosu, sekeru, kopí a meč. Kosa zářila rudě, sekera zeleně, kopí modře a meč zářil stříbrně. Za jiných okolnosti by to jistě byl pěkný pohled, jenže teď se v Karikově mysli honily úplně jiné myšlenky.
Muž byl od něj asi tři metry. Karik očekával, že se ho každou chvíli dotkne, ale to se nestalo. Zdálo se sice, že se ho chce ten muž dotknout, ale na poslední chvíli svou ruku stáhl zpět, jako by si něco uvědomil.
Jeho tvář se stáhla do naprostého soustředění. Vypadalo to, jako by se snažil, na cosi vzpomenout. I když to Karikovi připadalo marné, řekl si, že by se mohl pokusit odtud utéct. Třeba to, co ho tu drží, povolilo.
Zachytil se rukou o nejbližší strom. Ruka se k tomu stromu téměř přisála. To mohlo být dobré znamení. Položil i druhou ruku na ten strom a stalo se to samé. Celý se tedy zhoupnul a podařilo se mu vstát. Rychle pohlédl na toho divnému muže, který se tu před něj nejprve zhmotní z mraku a teď tu téměř rozjímá.
Stále byl ponořen do sebe. Jako by pro něj okolní svět neexistoval. Karik se pokusil rozeběhnout, ale ihned toho musel nechat. V nohách ho cosi nepříjemného píchalo
Zkusil to ještě jednou, ale výsledek byl stejný, ne li ještě horší. Už to chtěl vzdát, jelikož to tak zřejmě mělo být, ale na poslední chvíli si uvědomil, že to může být také tím, že dlouho ležel v nepohodlné pozici. Třeba to rozchodí. Jestli se ho pokusí chytit, nebude mít šanci. Ale musí se přece o něco pokusit.
Udělal první dva kroky a nic necítil. Pocítil naději. Pohlédl na muže s kosou, ale ten tam pořád švihal ve vzduchu kosou. Na vteřinku zaváhal, ale pak se obrátil a pomalými kroky se vydal na druhou stranu na jih. Tiše se modlil, aby si toho ten muž nevšimnul.
Ušel asi deset kroku a pořád nic. Byl si tedy stále víc a víc jistý, že se mu podaří uniknout. Nadzvedl nohu s tím, že udělá další krok, ale v tom uslyšel:
„Přece bys nás tak rychle neopustil Kariku z Reverie?“
Karik se prudce rozhlédl, ale nikde nikoho neviděl.
Znovu tedy zvedl nohu, ale stejně jako předtím, v okamžiku kdy jí chtěl položit na zem se ozvalo: O vaší rodině jsem slyšel ledacos, ale nikdy nepadla zmínka o tom, že jste nezdvořilý.“ Karika se zmocnil zvláštní neklid. Znovu se kolem sebe rozhlédl, ale znovu nikoho neviděl. „Copak už z toho šílím?“ pomyslel si znepokojeně.
Obrátil svou pozornost zpět před sebe, ale tentokrát ani nezvednul nohu a ten hlas se ozval znovu a tentokrát zněl výsměšně:
„Vážně mě mrzí, že zrovna ty jsi nezdvořilý, ale to možná bude tím, že jsi nevyrůstal u dvoru.“
To už Karik nevydržel a zakřičel:
„Nechte mě být. Já vám nic neudělal.“
„Tak za prvé nekřič. Myslím, že sluch mám skvělý, za druhý, udělali jste mi toho všichni moc a moc a za třetí chci se k tobě chovat přátelsky, tak se toho laskavě drž,“ ten hlas zněl přátelsky, ale přesto v něm nešla přehlédnout tichá výhrůžka.
„Kdo jste a kde jste?“ zeptal se Karik.
„Kdo jsem? To momentálně není podstatné. Kde jsem? No přece deset kroku za tebou. A ještě něco. Nekřič prosím. Pokud ovšem musíš ,používej vnitřní hlas. Je to pohodlnější a nehrozí, že přitom přijdeš o sluch.“ „Co, jaký…?“ začal zmateně Karik, ale pak mu došlo, že ten mužův hlas neslyší skrz uši, ale ve své hlavě.
„Jak jste to udělal? Jste snad čaroděj?“
„Pchá. Proč si každý hned myslí, že když někdo umí něco navíc, musí být automaticky čaroděj?“ mužův hlas zněl opovržlivě.
Karik ani nevěděl proč, ale najednou mu připadalo důležité, dozvědět se o tom muži co nejvíc.

Taky by mě to štvalo, stejně jako Karika, kdyby si se mnou zahrával nějaký cizí hlas.

„Takže tedy nejste čaroděj?“
„Ale to víš ,že jsem. Jen nemám rád, když si všichni hned myslí, že za všechno můžou kouzla.“
Karik z toho byl zmatený. Než však mohl otevřít ústa, ten muž řekl:
„Tím se teď nezabývej. Přijď ihned ke mně.“ Muž se snažil o laskavý tón, ale Karikovi neušlo, že hluboko uvnitř je něco, co nemá s přátelstvím nic společného.
„Proč? Já s vámi nechci mít nic společného.“
„Řekl jsem, že půjdeš a co já řeknu, to se pokaždé stane,“ mužův hlas už nezněl vůbec přátelsky. Byl tak ledový.
Karik sám ani nevěděl proč, zavrtěl hlavou.
„Ne, já nikam nepůjdu. Musel jsem poslouchat někoho, kdo za to nestál přes patnáct let.Už nikdy nebudu nikoho poslouchat!“ sám byl překvapen, kolik rozhodnosti se v jeho hlase ozývá.
Pohlédl vzdorovitě na toho muže, který stál stále na jednou místě a stále rozjímal. I když Karik si tím už nebyl jistý. Vždycky mu do hlavy tloukli, že kouzla, magické bytosti neexistují. Že kdysi dávno snad existovali, ale dnes už nic takového neexistuje.
Karik tomu věřil. Neměl jediný důvod proč nevěřit. Za celý svůj dosavadní život se nesetkal s ničím, co by jen malinko souviselo s magii. Jenže, jak je zřejmé magie existuje a zřejmě jí je víc než dost. Ten chlap, co se ho snažil přinutit ke spánku jistě nebyl člověk, Vilka, co mu odpočívala v kapse, jistě nebyla člověk a ten, který se ho snaží přinutit k poslušnosti se tím dokonce chlubí.
Karik si vlastně ani neuměl představit, co takový čaroděj umí.
Jistě umí kouzla, kterými by ho mohl klidně i zabít, ale on si nemyslel, že by to ten chlap měl v úmyslu.
Najednou si uvědomil, že se otočil a pravá noha sama od sebe udělala dva kroky vpřed. Nestačil si to v hlavě srovnat, když levá noha udělala tři kroky. Nedal jí jakýkoliv pokyn. Vypadalo to, že někdo jiný, převzal kontrolu nad jeho tělem. Stisknul rty a pokusil se nohy vrátit zpět, ale ty se nepohnuly ani o centimetr.
Naopak o vteřinku později udělala pravá noha dva kroky vpřed a levá jí ihned následovala. Znovu se pokusil přinutit své nohy k poslušnosti, ale znovu se jeho úsilí minulo účinkem. Bylo to, jako by ty nohy patřily někomu jinému a on k nim dodal jenom tělo. „Prosím. Nic jsem vám neudělal,“ zašeptal prosebně, ale ať už to ten muž slyšel nebo ne, jeho nohy se znovu pohnuly a už byly jen tři kroky od toho muže, neboť pravá noha udělala jeden krok navíc a vyrovnala se tak levé.
Karik se pokusil otočit. Nešlo to. Byl jak přimražený. Ať sebou škubal sebevíc, nedokázal své tělo otočit. Zkoušel to znovu a znovu, ale všechna snaha byla marná. Stál pořád na stejném místě a stále hleděl na již zřetelný mužův obličej, který se teď .usmíval. Byl to však úsměv, který v něm vyvolával husí kůži.
Snažil se překonat své tělo, ale po pěti minutách, vyčerpaně svěsil ruce podél bok.
Ačkoliv to jen nerad přiznával, proti tomu, co s ním prováděl jistojistě ten muž se nedalo bojovat. Nechtěl se mu podřídit. Snad jen z trucu nebo z jiného důvodu, ale stále víc si uvědomoval, že mu nic jiného nezbývá.
Dost ho totiž bolel krk, který se tak dlouho bez šance pokoušel přinutit k otočení na druhou stranu.
Pohlédl se na muže, který se už neusmíval, a jeho tvář byla vlídná.
Zastyděl se. Co když mu křivdí. Třeba mu chce pomoc. Tak rád by se dozvěděl, proč mu všichni říkají Kariku z Reverie, když Reverie je tak daleko a všichni kdo tam žijí, mají znamení moci. Nikdy o tom moc neslyšel, jelikož Baron se o tom nehodlal vůbec bavit a stará chůva, která se k němu ze všech chovala nejlíp, mu řekla jen to, že všichni kdo pochází z Reverie mají na pravém rameni vytetované bílého koně.
Proč, to pochopitelně nevěděla. Karik i když věděl, že je to zbytečné se na své pravé rameno podíval. Pochopitelně tam nic nebylo. Teda až na mizející rudé šmouhy od ran bičem.
„Chcete mi pomoct?“ odhodlal se nakonec k otázce.
„Podej mi ruku a vše bude jasné,“ řekl ten muž místo odpovědi.
„To není odpověď na mou otázku.“
„Existují místa, kde se odpovědi nedočkáš.“
„Jenže teď jsme zde a zde odpovědi existují,“ Karik zapomněl, že má mluvit tiše a ta slova vykřikl.
Mužovy oči zahořely, tvář se mu sevřela do bolestné grimasy, ale vzápětí už byl jako dřív.
Několik vteřin vzduchem plulo hrobové ticho. Pak Karik uvnitř sebe sama uslyšel:
„Pokud na tom tolik trváš. Ano chci ti pomoct. Dát ti rodinu, titul, vše co ti náleží.“
„Rodinu, titul? Já přece nemám ani rodinu a ani titul,“ řekl nechápavě Karik.
„Jistě, že máš rodinu. Velkou a Šťastnou. Zbavili se tě však,protože se báli, že bys jim mohl zničit všechno, co za ty léta nashromáždili,“ mužův hlas zněl tak opovržlivě.
„Nemyslím si, že to co tady říkáte je možné. Pokud si dobře vzpomínám, u barona jsem odmalička a jestli chůva mluvila pravdu, všichni z Reverie mají na pravém rameni vytetovaného bílého koně a to já nemám, takže nemůžu být….,“ dost!“ zaječel ten muž. Tvůj hlas. Nauč se buď šeptat, nebo se nauč používat vnitřní hlas!“ přerušil ho prudce ten muž. „No já…,“ Karik byl zaskočený. Vždyť mluvil nejtišeji, jak jen mohl. Přece po něm nemůže chtít, aby šeptal? „Já bych se ho rád naučil, jenže nevím jak,“ přiznal se po chvilce rozpačitě.
„Podej mi ruku a já tě naučím všemu, co budeš potřebovat. Neboj se. Vážně ti nechci ublížit. Nechci na tebe ani tlačit, ale čas tlačí nás. Čím víc jsme tady, tím míň nám potom zbývá na výuku.“
„Výuku? Jakou výuku? Základy psaní a čtení přece mám.“
„Ne, na výuku magie, ale na víc se vážně neptej. Pokud samozřejmě nechceš vyměnit magii za předávání informací?“
„Výuka magie. Ze mě bude čaroděj,“ šeptal uchváceně Karik. V duchu si to úplně dovedl představit.
„Ne to pochopitelně ne,“ řekl Karik, který byl již zcela přesvědčený.
„Výborně. Hned jak se dostaneme na můj hrad, můžeme ihned začít s výukou. Stačí jen podat ruku.“
Karik ruku natáhl. Konečku prstů se již dotýkal mužovy ruky, ale těsně před tím než mu jí stisknul, ucuknul zpět.
Mužova tvář, která až doteď vyjadřovala téměř neskrývané štěstí, najednou ztuhla a prsty pravé ruky se zabořily do stehna.
Ovládl se však v okamžiku a ustaraně se zeptal.
„Stalo se snad něco? Rozmyslel sis to?“
Doopravdy v něm vřela krev, ale moc dobře věděl, že tohle je příliš cenná kořist na to, aby jí nechal uniknout jakoukoli zbrklostí.
Karik zavrtěl hlavou. Ne to ne. Uvědomil jsem si však, že nevím, co se stalo s Levantii. Vždycky jsem si myslel, že je to hrozný člověk, který má neskutečnou radost z toho, že může týrat někoho, jako jsem já, ale tak to vlastně není. Ona je ve skutečnosti nejen krásná,“ ale taky…,“ chceš vědět, kde je?“ přerušil ho netrpělivě ten muž.“
„Co? Jo…ano,“ zamumlal popleteně Karik.
„To jsem si mohl myslet. Abys věřil, že to s tebou myslím upřímně, ukážu ti, kde tvoje přítelkyně právě je.“
Muž na zemi rozhrnul hlínu a pak na čisté místo položil pět různobarevných kuliček.
„K čemu to je,“ zajímal se Karik.
Muž mávnul rukou. Nepřerušuj mě. Ostatně každou chvíli to zjistíš. Poté se už věnoval pouze kuličkám. Modrou dal vedle zelené, červenou dal na druhou stranu vedle žluté a doprostřed vložil bílou kuličku.
Karik se musel přemáhat. Tak rád by se ho zeptal, jak mu můžou tyhle kuličky ukázat, kde je Levantie, ale vždy se mu podařilo udržet jazyk za zuby.
Po pěti minutách se ten muž zvedl z bobku, poodešel kousek stranou.
Nic se nedělo. Karik trpělivě čekal, jelikož netušil, jak něco takového trvá dlouho, ale po deseti minutách se začínaly zmocňovat pochyby. Ten chlap si z něj jen nepěkně vystřelil. On jako hlupák něčemu vůbec věřil.
Chtěl se od těch nesmyslných kuliček odvrátit, když se ten chlap nechápavě zeptal:
„Na co ještě čekáš?“
„Říkal jste, že mi ukážete, kde je Levantie a vy my místo toho ukážete nějaké kuličky, které položíte na zem…“
Mužovu tvář zvlnil chápavý úsměv.
„Omlouvám se ti. Zapomněl jsem, že nemáš ponětí, jak se to dělá. Jestli chceš, tak ti to ukážu.“
„Myslíte scvrkání kuliček do důlku? To přece umí každý hlupák,“ namítnul podrážděně Karik.
„Vážně? Takže to nechceš ukázat?“
„Ne, tohle vážně zvládnu sám. Jen nevím k čemu něco takového bude.“
„Ihned ti to vysvětlím. Aby si se dozvěděl, kde tvoje přítelkyně právě je, musíš dokázat přesunout kuličky na opačnou stranu než teď jsou. Svou přítelkyni uvidíš hned, jak se ti podaří vytlačit Fialovou kuličku z prostředku,“ muž mluvil klidně v hlase se mu ozývalo téměř nezakrývané pobavení, ale Karik, který ho pozorně poslouchal, si toho nevšimnul.
„To je jako všechno?“ zeptal se Karik nejistě. Jestli si ze mě děláte legraci, vězte, že s vámi nikam nepůjdu.“
„Nic takového. Nemám na to ani čas ani chuť. Uvidíme zda je to hra i pro toho největšího hlupáka.“
„A které kuličky mám prohodit?“
„Modrou vedle zelené a žlutou vedle červené.“
„Vždyť je to úplně to samé. Co je to za nesmysl.“
Muž zavrtěl hlavou. Nemyslím si, že by to byl nesmysl.
Chceš li vidět, jak se daří tvé přítelkyni, máš pět minut na to, abys dal kuličky se správnou barvou k sobě a sestřelil bílou z jejího výsostného postavení. A kdyby si to snad vzdal dřív, stačí jen říct a já zbytek zařídím.“
Karik prudce zavrtěl hlavou. Žádný strach. Co se týče kuliček v tom jediném jsem dobrý,“ jakmile to dořekl, ucítil v boku nepříjemného bodnutí. Téměř ho však nevnímal, jelikož se už nemohl dočkat, až uvidí Levantie.
„Je to tvoje rozhodnutí. Kdyby přece jen něco, jsem tady opodál,“ a po těchto slovech ustoupil o několik kroku dozadu
Karik se na ty kuličky díval a usilovně přemýšlel, jak to má provést.
Mohl by to nechat tak jak to je, ale nic by tím nezískal, protože ten chlap je pěkně prohnaný. Čas pomalu utíkal a on ještě stále nedokázal nic vymyslet. Sem tam pohlédl na toho muže, ale ten tam jen tak stál a pozoroval ho bez jakékoliv emoce.
Když už to trvalo přes čtvrt hodinu, zeptal se ho:
„Nechceš to raději vzdát? Bude to pak méně bolet.“
Karik ho nevnímal. Svraštil čelo. Nějak to přece musí jít. Cvrknul do jedné kuličky, ale ta se k jeho překvapení vůbec nepohnula. Zkusil tedy jinou, ale dopadlo to úplně stejně. Zmocnil se ho zvláštní pocit, jako by se něco chystalo.
Měl pocit, že by se měl toho muže zeptat, ale něco mu říkalo, že to překoná, že přijde na to, jak ty kuličky posunout. Byl tedy tak zabraný do marné snahy , že si nevšimnul, že se mužovy prsty protáhly v ostré drápy, tvář mu zarostla. Už nevypadal jako člověk, ale jako zdivočené zvíře. Karik si však nebyl ničeho takového vědom, jelikož svojí veškerou energii soustředil na kuličky. Avšak i on si pomalu uvědomil rozdíl, který nastal v tomto okamžiku. Zatímco ještě před chvíli všude kolem něj cvrlikaly ptáci, teď bylo až nepřirozené ticho. Pomalu se zvedl, ale než se mohl otočit, cosi proletělo a minulo to jeho krk jen o kousíček. Zprudka se otočil a měl co dělat, aby nezačal křičet:
Před ním totiž stál tvor, kterého nikdy v životě neviděl. Měl chlupatou tvář, krvavé oči, vlasy rozcuchané , hrud chlupatou a ty ruce byly nejen plné krve, ale místo prstů měl ostré drápy.
„Kdo…kdo jste?“ vykoktal ze sebe nakonec zděšeně.
„Nezáleží na tom kdo jsem. Podstatné je, že ty jsi moje večeře!“ tvorův hlas zněl tak nepřirozeně, jako by z velké dálky. Karik sebou škubnul, ale strach nepociťoval. Jako by toho tvora někde viděl. Možná, že byl jen strachem ztuhlý, jelikož toho tvora nikdy neviděl. Karik chtěl ustoupit dozadu, ale ke svému zděšení si uvědomil, že opět nemůže. Zato ten tvor se mohl hýbat o kousek se k němu přiblížil. Otevřel něco, co mohlo být nazýváno ústy. Karikovi se zvedl žaludek. Nebylo divu. To co měl ten tvor v ústech, mohlo být klidně považováno za zbytky masa. Ten tvor měl až nepřirozeně velké a ke všemu tomu ostré zuby a jak strašně mu páchlo z úst.
Nejhorší na tom bylo, že kroky nohou, jako by mu na místě ztuhla i hlava, protože nedokázal otočit ani ji.
Ten tvor ze sebe vydal něco, co mělo připomínat smích, ale Karikovi to znělo, jako zvrhlý chechot. Ten tvor se k němu znovu přiblížil. Byl už u něj tak blízko, že ten zápach, který se linul z jeho úst, přinutil Karika rozkašlat. Tvor se olízl a na zem skapalo několik jeho slin. Karik ani nevěděl proč, ale vymrštil dopředu svou pravou ruku a zasáhl překvapené tvora přímo do největšího zubu. Tvor zařval. Musela to být strašná bolest, ale Karik toho nedbal. K jeho úlevě zase mohl hýbat nohama. Na nic tedy nečekal, otočil se a chtěl proběhnout skrz položené kuličky, ale jakmile se ocitl uprostřed kruhu, ze země vyšlehl modrý plamen a on uskočil na poslední chvíli. Odnesli to jen jeho vlasy, které byly mírně spálené. Roztřeseně si odechl. Mozek mu horečně pracoval. Jestli to má na svědomí ten odporný tvor, musí být velice silný, ale i kdyby to tak bylo, Karik se nehodlal stát jeho stravou. Ten plamen nebyl iluze, to mu dosvědčují jeho spálené vlasy, ale podle všeho se ten plamen držel jen na jednom místě, takže když se dobře odrazí, mohl by se dostat na druhou stranu. Sebral ze země malý klacek a hodil s ním před sebe. Když letěl klacek prostředkem, plamen vyšlehl, ale jen na tom určitém místě a klacek se dostal na druhou stranu téměř nepoškozen. Karika zaplavil pocit radosti.cítil v sobě mnohem víc energie, když byla svoboda na dosah. Předklonil se tedy, napnul všechny své svaly, ale přesně v okamžiku, kdy chtěl skočit, že kolem jeho krku cosi obalilo. Začalo ho to škrtit. Karik se toho zoufale snažil zbavit, ale ať už to bylo cokoliv, bylo to silnější a stále víc a víc mu to svíralo krk a on se začal dusit. Před očima se mu začal vytrácet obraz. Opouštěly ho síly. Už věděl, kdo ho to škrtí. Byl to ten tvor, jelikož Karik ucítil na svém krku ostrý dráp. „Pomoc, pomoc,“ zachroptěl. Netušil jestli někdo byl v blízkém okolí, ale byl tak zoufalý, že se snažil o cokoliv. Nikdo se však nikde neobjevil a Karik kromě chechotu cítil, že stisk toho tvora sílí a on jistě každou chvíli ztratí vědomí. Po chvilce klesnul k zemi, neschopen už žádného pohybu. Ozvalo se jakési uspokojené mlasknutí a Karik již jen podvědomě cítil, že mu ten tvor pomalu přejíždí po krku. Každou chviličku očekával, že se mu ty prsty zavrtají do krku a on opustí tento svět. Ten tvor se k tomu také chystal, ale než mohl vsunout svůj dráp do Karikova krku, spatřily jeho zakrvavené oči šest vysokých postav v zelených pláštích. Zaječel a mrštil s téměř bezvládným Karikem o zem. Moc dobře věděl, co jsou ty postavy zač. Pokusil se vcucnout do země, ale vzduchem v neuvěřitelné rychlosti prolétlo šest šípu a všechny si našli svůj cíl. Ten tvor se zhroutil k zemi, několikrát proběhl jeho tělem záškub a pak bylo po něm.
Všech šest postav v naprostém klidu zasunulo svůj připravený šíp do toulce a pomalým krokem se vydali k ležícímu Karikovi.
Tomu připadalo, že se vznáší kdesi mezi hvězdami. Připadal si tak volný, tak bezstarostný. Vůbec by mu nevadilo, kdyby to tak zůstalo již na pořád.
V tom s ním někdo zatřásl. Nejprve jemné, ale pak silněji a Karik si uvědomil, že už není vysoko nad zemí mezi hvězdami, ale že opět cítí nepříjemný zápach a zvláštní pocit něčeho, co nedokázal popsat. Na chvililinku si pomyslel, jestli už náhodou není mrtev, ale pak si uvědomil, že to by necítil ten zápach. Zase s ním někdo zatřásl a tentokrát to bylo silné. Nebylo pochyb, někdo se ho snaží probudit. Pomaličku tedy otevřel oči. Když uviděl, že se nad ním sklání pět můžu a jedna žena,instinktivně sebou škubl, ale když ta žena promluvila, uklidnil se. Pocítil takový zvláštní klid.
„Neboj se chlapče. Všechno už je v pořádku. Měla tak čistý, melodický hlas.
S mírnou námahou se posadil a pořádně se rozhlédl po všech šesti tváří.
Všichni byli vysocí, měli na sobě oblečení v zelené barvě. Měli pronikavé modré oči a docela špičaté uši. Nápadně připomínali starodávné elfy , o kterých se zpívalo mnoho básní a kolovalo mnoho legend. Nebylo to však možné. Elfové vymřeli, nebo byli vyhnání před mnoha lety. Přesto, když se na ně podíval, nebylo pochyb. Jestli to nebyli Elfové, museli by být z národa jim velmi blízkého.
„Na, napij se,“ podal mu jeden z můžu plnou čutoru. Jeho hlas už nebyl tak jemný, ale zněl přátelsky. Karik roztřeseně uchopil čutoru do obou rukou a dlouze se napil. Byla to obyčejná, ale čistá voda a on cítil, že jeho tělem proudí nová energie.
Chtěl se zvednout, ale jeden z mužů ho jemně přitlačil k zemi.
„Nevstávej příliš prudce,“ mužův hlas zněl přátelsky, ale zřejmě nesnesl jakýkoliv odpor.
Karik se tedy místo pokusů o postavení, zeptal:
„Kdo jste a co byl zač ten tvor, patřil snad k Melodonovi?“
Všech šest na sebe pohlédlo, ale nikdo neřekl jedno jediné slovo.
„Pocházíme z Elonského pohoří a jsme potomci lidí a Elfu," ačkoliv ta žena mluvila klidně, Karikovi nemohl uniknout jistý zachvěv smutku, který se v té větě ozval.
Rozhodl se to však nijak nekomentovat.
„Co se týče toho tvora, byl opravdu od Melodon. Co je doopravdy zač, zas není tak důležité. Podstatné je, že loví pro Melodona duše.“
„Chcete říct, že to s těmi kuličkami byla past. Že neměl v úmyslu, ukázat mi, kde je Levantie?“ Karik byl v šoku. Teprve teď mu docházelo, jak velký hlupák vlastně byl.
Žena přikývla. Přesně tak. Vždy naláká svou kořist na to, co chce ten dotyčný nebo ta dotyčná vidět a nechá je chvíli se pachtit s úkolem, který nemůžou nikdy splnit a pak, když jsou jim naprosto pohlceni, pronikne prsty skrz krk, vysaje z nich veškerou sílu a duši odevzdá Melodonovi.
Karik se otřásl. „Takže, kdyby jste se neobjevili vy, vysál by mě do morku kostí a odebral mou duši?“ Cítil, že se mu svírá žaludek. Kvůli své hloupé touze vidět Levantii, přišel málem a tělo a o duši.
Žena mu položila svojí ruku na rameno a pak tiše promluvila:
„Netrap se tím Kariku. Mnozí dopadli mnohem hůř než ty. Pro mnohé jsme už nemohli udělat nic!“
Já vím, ale zapomněl jsem. Zapomněl jsem, co mi řekla ta žena na tom divném místě, kde jsem se ocitnul, když mě muž s kosou k sobe připou..,“ Karik se zarazil rozhlédnul se kolem sebe a pak se zeptal:
„Kde je muž s kosou?“
Muži a žena se na sebe podívali a v jejich očích se zrcadlila ustaranost.
Karik si toho všimnul.
„Proč se na sebe tak koukáte? To jako, že jsem blázen? To teda ne. Já nejsem blázen. Ještě před nějakou dobou tu byl. Dovedl mě sem.
Muži a žena se na sebe znovu podívali a jejich pohled nevěstil nic dobrého.
Karika se proti jeho vůli zmocnil chlad a teprve po chvilce se odvážil zeptat:
„Proč se na sebe koukáte? Já vážně nelžu!“
Nastalo tíživé ticho, které prolomil až nejvyšší muž, který měl ostře pronikavé oči.
„A jak ten muž vypadal?“
„Vždyť už jsem to říkal.“
„Tak to řekni znovu. Kde ses s ním setkal, kdo všechno tam byl. Jak ses k ním připojil. Prostě všechno!“ ten muž to vyslovil tonem, který nebyl zvyklý na jakýkoliv odpor.
Karika se zmocnil strach. Už mu nepřipadali, tak přátelští, jako na začátku.
Pokusil se udělat krok zpět, ale jakmile jen nadzvedl nohu, všichni muži na jeho srdce namířili šípy. Karik polknul a nohu položil zpět.
Cítil, že mu buší srdce mnohem rychleji. Cítil svůj zrychlený tep.
Těkavým pohledem klouzal z jednoho muže na druhého a uvědomoval si, že ti muži to myslí vážně. Jejich tváře nevyjadřovaly jakýkoliv pocit, byly jak z kamene, ale oči, oči měly ledové.
Netušil, co po něm chtějí. Řekl jim o tom muži s kosou a oni ho zřejmě znají, tak co po něm ještě chtějí.
Pootočil hlavou a za sebou spatřil stát ženu, která na něj sice nemířila, ale její tvář byla též kamenná

To zní docela zajímavě - kamenné tváře.

Janča: To se tak říká

Ikdyž Karikovi nebylo jasné, proč to po něm chtějí, řekl jim všechno, co dosud zažil od útěku až k jejich setkání.
Vyprávěl o tom, jak ho zajali čtyři muži z nichž jeden měl kopí, druhý sekeru, třetí kosu a čtvrtý meč. Že tam s ním byla dívka, ale on neměl potuchy, kam mohla zmizet. V jeden čas tam byla a pak už ne.
Sdělil jim taky, že se muž s mečem hádal s mužem, co byl holohlavý a v ruce držel kopí, že když ta hádka začala být nebezpečná, vkročil mezi ně, muž s kosou, oba dva jako zázrakem přestali. Nejspíš se hádali kvůli němu, protože ten holohlavý nesouhlasil s tím, aby ho rozvázali.
Pokračoval a svěřil se, že měl obrovskou příležitost utéct jim, ale on tam jen tak seděl a snažil se zaslechnout něco z jejich hádky, ale nezaslechl skoro nic, protože byla kolem něj vytvořena jakási bublina, skrz kterou nic neproniklo. Pak ta bublina zmizela a muž s kosou se ho zeptal, proč neutekl. Pak jim sdělil, že o něco později ti tři muži zmizeli a muž s kosou tam seděl jako bez duše. Sám ani nevěděl proč, ale přiblížil se k němu. Jako by ho k něco cosi táhlo. Tady se Karik odmlčel. Pohlédl na ty muže a ženu, ale jejich tváře byly stále kamenné. Karik nepřestal, protože by nechtěl pokračovat. V podstatě byl rád, že se tím muže někomu svěřit. Nebyl jsi však jist, jak to doopravdy bylo. Tahle část vzpomínek mu chyběla. Náhle mu v hlavě probleskla myšlenka na to, že někde hluboko, ta vzpomínka je. Svraštil čelo, snažil se jí vytlačit na povrch.
V okamžiku, kdy se mu začala zjevovat, ho cosi kouslo do ruky. Bylo to sice nepatrné , ale on to přesto ucítil.
„Au,“ vykřikl a pak svojí ruku zvedl a na prostředníčku uviděl malý Červený flek.
„Co to…?“ začal zmateně, ale v tom ucítil, že mu kapsa vrní.
„Vilko, to jsi udělala ty?“
„Ano já. Teď ještě nesmíš!“ ozval se jemný, ale rozzlobený hlásek.
Karikovi se rozšířily oči údivem.“ Ty..ty… umíš mluvit,“ vysoukal ze sebe.
„Ano a žádám tě, abys po ní nepátral.“
„Ale když umíš mluvit, proč jsi nepromluvila už dřív?“
„My víly umíme mluvit, ale musíme si šetřit hlas. Zatím jsis vedl dobře i když trochu naivně.“
„Tak to ti děkuju. Jen jsem jí chtěl vidět…“
Vilka už mu však neodpověděla, protože se ta žena ozvala:
„Pověz nám prosím, měl Melodonův služebník na sobě něco neobvyklého?“
Karik sebou nejprve trhnul, ale pak si uvědomil, co se děje a uklidnil se.
To, že řekla prosím, ho velmi potěšilo.
Nerad na to vzpomínal. Jeho naivita, ho málem stále život. Pomalu se mu před očima ten muž zjevoval. I když tady vypadal ještě normálně, cítil velmi nepříjemné mrazení.
Zhluboka se nadechl a pak řekl:
„Byl asi 180. cm vysoký a měl na sobě černý plášť. Na jednou místě měl však čtyři barevně označené nástroje,“ dodal po chvilce, když si všimnul, že se ta žena spokojeně odvrací.
Jakmile to však řekl, velmi prudce se otočila. Udělala k němu jeden, dva kroky a zastavila se jen velmi blízko od něj. A co víc. Její tvář už nebyla kamenná. Její oči žhnuly zeleným paprskem a její tvář byla temně zachmuřena.
Karik si všimnul, že i ostatní jsou na tom podobně, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od té ženy, zůstali na místě.
Karik polkl. Netušil, že jeho slova vyvolají takovou reakci.
„Je to hodně zlé?“ osmělil se jich po chvilce zeptat.
Nikdo mu však neodpověděl, neboť muži a žena se shlukli do kroužku a zdálo se, že o něčem diskutují. Karik se k ním chtěl přiblížit, ale když viděl, jak Vilka vrtí hlavou, rozmyslel si to, i když ho vevnitř rozežírala zvědavost.
O několik minut později od sebe ti muži a žena odstoupili a pak se žena obrátila ke Karikovi.
„Darga, Nasgari, Venegte,“ promluvila a tvářila se přitom, jako by dělala nějakou nesmírně těžkou věc.
Karik na ní nepokrytě zíral. Ty slova byly v cizí řeči. V řeči, kterou jistě nikdy neslyšel, ale přesto mu připadala až k neuvěření známá.
„Přeložíte mi to prosím?“
Všichni muži po něm vrhli varovný pohled, ale ta žena se slabě usmála a pak řekla:
„Jistě, ale sám bys to měl vědět nejlépe. „takhle přece mluví ti z Reverie.“
Karik sebou škubnul. „Já..já…přece..nejsem z… Reverie…“
Na ženině tváři se zjevil soucitný úsměv.
„Omlouvám se ti. Já zapomněla. Znamená to: Srdce, Víra, Pravda!“
„Srdce, Víra, Pravda. Zní to pěkně, ale proč jste to řekla?“ zeptal se Karik a nevšímal si výhrůžných pohledů mužů, co stáli za tou ženou.
To všechno budeš potřebovat. Srdce ti často pomáhá, ale Ne vždy může být dobrým rádcem, Víra ti může prospět, ale i ona někdy klame a pravda, bývá leckdy dvojmyslná.“
Karikovi to moc nepomohlo. Byl stále víc a víc zmatenější. Proč mu to neřekla v místní řeči. Copak tyhle slova používají lidé? Snad jen čarodějové jako je Suligus. Znamená to snad, že ta Reverie, o které pořád všichni mluví, není zemí, kde žijou lidé? Z myšlenek ho vytrhl hrubý mužský hlas:
„To by už stačilo. Musí okamžitě odejít. Každou chvíli tady budou. Nemůžeme se postavit jim a ještě ho chránit!“
Karik pozvedl tázavě oči, ale ta žena pouze zavrtěla hlavou.
„Má bohužel pravdu. Pospěš si Kariku. Běž, jak nejrychleji můžeš a neotáčej se. Jestli se jen jednou otočíš, ztratíš tím velice drahocenný čas, který potom už nedoženeš.
Poběž aspoň jednu míli a poté, co jí uběhneš, měl bys narazit na velmi vysoký strom, který má však prožranou kuru. Poté zahneš doleva a asi po čtyři sta metrech narazíš na malou, ale bezpečnou jeskyni. Ještě jednou tě žádám, nezastavuj se nikde. Ani na vteřinku. Vím, že to bude pro tebe velká zátěž, ale ty to zvládneš!“ A po těchto slovech se k němu sklonila a zlehka ho políbila na čelo.
„Pospěš si Irčan. Už jsou velmi blízko. Pošli už ho!“
Karik mírně zrudl a pak se zeptal:
„Proč mám jít do té jeskyně?“
Na to už mi ta žena neodpověděla. Místo toho do něj prudce strčila a s výkřikem:
„Nezapomeň na to,“ se otočila.
Karikovi z toho všeho třeštila hlava. Nejraději by si sednul, ale její slova, jako by ho poháněla pryč z toho místa. Zavrtěl hlavou a pak zašeptal:
„Drž se Vilko,“ a poté se rozeběhl.
Rozeběhl se ve chvíli, kdy všech šest potomků elfu napnulo svůj luk a ostražitě čekali.
Nemuseli čekat nikterak dlouho.
Na zemi, kde ještě před malou chviličkou, ležely jen obyčejné kameny, se z nich v tomto okamžiku cosi formovalo. Bylo jich osm. Byl to jistě velice zvláštní pohled na rozpínající se kameny, ale ty co čekali, to nechávalo naprosto klidnými a s pevnou rukou, ve které drželi luk se šípem čekali. Čekali na chvíli, kdy se kameny zformulují do konečné podoby.
To se také do několika sekund stalo a před šesti potomky elfu a lidí, stálo osm nejméně metr vysokých kamenných psů, kteří na ně výhrůžně vrčeli.
Pohlédli si do očí a věděli, co teď bude následovat.
Jakmile ti psi vyskočili do vzduchu, všech šest naráz vypustilo své šípy.
Šípy měly velmi ostrý hrot, ale když se zabodly do míst, kde by normálně bylo srdce, psi jen vztekle zavili a poté se na chviličku stáhli, ale poté na ně zaútočili znovu, ještě s větším vztekem.
Všech šest však na nic nečekali a vypálili znovu a znovu je zasáhli do stejného místa.
Dosáhli však jen toho, že kamenní psi zavyli ještě vztekleji, nežli před tím a po chviličce se na ně vrhli po třetí a všech šest, vědělo, že to je jejich konec.
Lesem se nesli smrtelné výkřiky, které se slabě donesli až ke Karikovi a i když tomu tlouklo srdce mnohem rychleji nežli obvykle a hlava mu třeštila, nezastavil se, neohlídnul a se sebezapřením vběhl hlouběji do lesa.

To jak se udělali z kamenů ti psi, to bylo dobrý.

Kapitola 8

Po zablácené cestě, která vedla skrz smíšený les, jel starý oprýskaný kočár, který byl tažený dvěma statnými hnědáky. Na kozlíku seděl vysoký ve tváři zohyzděný muž, který v jedné ruce držel bič a v druhé láhev tvrdého pití, kterého si každou chvíli dopřával. Vůbec mu nevadilo, že kočár na té zablácené cestě, která k tomu všemu byla ještě plná větví menších či větších rozměrů, nadskakuje, otřásá se a že to pro ty, kteří byli uvnitř nemůže být nic příjemného.
A to vezl Vévodu Kregeniuse, jeho nebohou dceru, kterou alespoň umyli a učesali a vévodova osobního strážce Perlona.
Muže na kozlíku to však nikterak nevzrušovalo. Měl za úkol dovézt je na trh v Zagarnii, ale nikdo nemluvil o tom, že by se k nim měl chovat ohleduplně. Pouze mu přikázali, aby se nedotýkal té dívky.
Jemu to v podstatě ani nevadilo, jelikož si vystačil s bičem, se kterým velmi často švihal a tvrdým pitím, kterého se rád napil.
Jeli asi tak přes dvě hodiny a už byli jen několik mil od trhu, který teď už jistě bujel a všichni se s očekáváním připravovali na nové zboží.
V tom dojel na rozcestí. Všimnul si toho právě včas, takže stihl zprudka přitáhnout otěže a přinutit tak uřícené koně zastavit. Ti se také zastavili a kočár sebou trhl a Vévoda, který byl při slabém vědomí, měl co dělat, aby nevypadnul.
Už několikrát přemýšlel o tom, že by se pokusil utéct, ale byl si vědom toho, že by musel jít bez své dcery a on, když už jí nedokázal ochránit před těmi muži, nemohl jí opustit.
Uvědomil si, že slyší klení toho muže.
Pomalu vystrčil ven hlavu, tak, aby ho ten muž nespatřil.
Před sebou uviděl do země vražený dřevěný sloup, na kterém byli připevněni taktéž dřevěné ukazatelé.
Pravá vedla cesta do Sargínie a levá do Zagarnie- města trhů s otroky…., Kregenius se otřásl. Mohlo být mu jasné, pro koho ti muži pracují. Byli to jistě lidé z jeho země, ale v podstatě jim to nemohl mít za zlé. Sigérie už dlouho hladověla, ale on dělal vše, co bylo v jeho silách. Přesto to však zřejmě nestačilo. Jestli ti muži pracují pro Tarielina, znamená to, že on má cosi plánu a jistojistě to nebudou přátelské úmysly. Vsunul svou hlavu zpět do kočáru a surově zatřásl s Perlonem, který byl stále omámený. Na poprvé nereagoval. Zkusil to tedy podruhé a ještě s větší silou a to už se Perlon pohnul a pomalu se zřetelnou námahou otevřel své oči.
Jakmile spatřil Vévodovu tvář chtěl se narovnat, ale celé jeho tělo bylo stále unavené.
Vévoda mu přátelsky položil ruku na rameno.
„Uklidni se příteli. Teď už tu nejsme jako Vévoda a jeho strážce, ale jako budoucí zajatci Lorda Tarielina,“ nebyl v tom vztek, snad odevzdanost, zklamání, ale vztek ne.
Perlon na to však nemohl nikterak zareagovat, protože se zvenčí ozvaly jakési zvuky. Nejprve něco jako soví zahoukání, pak další zvuk, který ihned nerozpoznaly a vzápětí uslyšely vzteklý výkřik, naráz do něčeho dutého a po chvilce zaječení.
Vévoda a Perlon se na sebe zmateně podívali, ale nezaváhali ani na vteřinku a oba dva vyhlédli naráz ven.
Právě včas, aby byli svědky kočího kutálející hlavy, kterak opouští kočár a dopadá na zem. O vteřinku později následovalo bezhlavé tělo.
Ani jeden z nich necítil pražádnou lítost. Hlavou se jim už honilo, co to má znamenat. Lupiči? Vévodská vojska? Tuto myšlenku Vévoda okamžitě zavrhl. Kde by na ně při nedostatku jídla vzal. Zlata měl tolik, že by si z něho mohl vystavět palác, jenže zlatem není člověk živ.
Perlon mezitím napínal sluch, ale nezaslechl nic, co by mu nějak naznačovalo, kdo a proč to tomu kočímu udělal.
Přesto, i když neslyšel nic, se s nezvyklou naléhavostí otočil k vévodovi a požádal ho, aby co možná nejrychleji vzbudil svojí dceru.
Bylo to podivné přání, ale Kregenius moc dobře věděl, že Perlon je mnohem zkušenější a vycvičenější než on a tudíž ho poslechl.
Perlon se mezitím stále snažil zjistit, co se děje, ale jako by kolem toho kočáru buď nikdo nebyl, nebo uměl být neuvěřitelně potichý.
Perlona se zničehonic zmocnil zvláštní pocit. Na mysli mu vytanuli jen tři muži, kteří něco takového uměli.
Bylo to sice jen stéblo, ale on se ho rád chytil.
Otočil se dozadu a uvědomil si, že vévodova dcera je téměř vzhůru. Ačkoliv jí umyli a upravili, bylo na ní poznat, co se jí před nedávnem stalo. Tvář před několika dny tak pěknou, měla ztrhanou, plnou zaschlých slz. Bodlo ho u srdce, když jí tak viděl, ale na druhou stranu byl rád, že to nese statečně.
Vévoda si ho všimnul, a když viděl jiskru v jeho očích, zeptal se:
„Dozvěděl ses něco? Víš něco, co by nám pomohlo z této nepříjemné situace?“
Perlon otevřel ústa, ale než mohl cokoliv říct, ozvala se zčistajasna rána a dveře kočáru, které byly dost pevně zavřené třískotem dopadly na zem.
Dcera se přimkla ke svému otci a Perlon zvedl ruce v obranný reflex.
Nikdo se neobjevil. Všechny tři svíral opravdu podivný pocit, ale Perlon nakonec své pěstě sklonil. Jakmile to udělal, nakoukla dovnitř hlava.
Vévodova dcera vyjekla, avšak Perlonovi radostí zaplesalo srdce. Tíživí pocit vystřídal velice příjemný a on řekl:
„Saresi, jsem tak rád, že tě zase vidím.“
„O tom jsi můžeme promluvit později řekl Sares, který jak si Kregenius všimnul, byl úplně holohlavý.
„Na co ještě čekáš? Mám snad rozložit celý kočár, aby panstvo ráčilo vystoupit,“ ozval se Saresův hlas už mimo kočár.
Perlon chtěl vylézt, ale v tom na svém rameni ucítil vévodovu ruku.
Otočil se a viděl ve tváři jeho dcery strach.
„Jeho se bát Vaše Milosti nemusíte. Vypadá pravda trochu nezvykle, ale věřte mi, je to můj velmi dobrý přítel.
„Ani nevíš, jak rád bych ti to věřil, ale dnes si nemůže být ničím jisti. Například o tom skřítkovi jsem si myslel, že nám chce sdělit něco důležité a on pouze odvedl naší pozornost a díky tomu jsme byli zajati!“
Perlonovy oči ztemněly, sevřel ruce v pěst.
„Vím to a slibuji vám, že jestli se mi dostane do rukou, bude si přát, aby u svých údajných příbuzných zůstal na pořád. Sarese se bát nemusíte. Opravdu vám za něj ručím,“prohlásil Perlon již o něco klidněji.
Kregenius na souhlas přikývnul a chtěl vystoupit, ale pro změnu se zas jeho ramene dotkla ruka jeho dcery.
„Nemusíš mít strach. Věřím, že tento muž to s námi myslí dobře.
Jeho dcera však zavrtěla hlavou. O tohle mi nejde otče. Vím, že to byla od toho skřítka zrada, ale co když jsi všechno nevymýšlí, co když je z toho něco pravda?“
Vévoda se usmál. „Tím se netrap. Ať měl Tarielin v plánu cokoliv, nepovede se mu to, protože mě nezajme…, aspoň doufám,“ dokončil tiše a poté po Perlonovi, který vystoupil jako první, vystoupil a za ním po chvilce vylezla i jeho dcera, která si ihned zastínila oči, jelikož slunce dost pálilo.
„Už bylo na čase. Jídlo vám tu skoro vychladlo!“ ozval se odněkud Saresův hlas.
Vévodova dcera mírně nadskočila, ale Vévoda jí konejšivě položil svojí ruku na rameno a jeho dcera se uklidnila.
Perlon přistoupil k Saresovi a napřáhl pravici, kterou Sares srdečně stisknul a pak zamumlal:
„Už se to začíná rozhýbávat. Měl jsi přijít sám.“
„Já vím, ale přepadli nás a ….“, „ a odvlekli vás do tábora, ale předtím ti zvrhlíci znásilnili tu dívku, co?“
„Ano, jak to víš?“ podivil se Perlon.
„Celou cestu jsme vás sledovali, ale museli jsme počkat, dokud vás nepovezou na trh.“
„Tak proč jses ptal, kde jsem se…,“ začal Perlon, ale pak nad tím mávnul rukou.
Je tu někde místo, kde jsi můžem řádně odpočinout?“
Sares se šibalsky usmál. Pojďte za mnou. Jistě něco najdeme.“

Jen ať vévoda doufá.

Do domu respektive chatrče, která byla postavena na vrcholku majestátně se tyčící hory, vstoupili nějací tři muži. Vypadali velice unaveně, ale nebylo divu. Vždyť výstup na tuhle horu byl velmi těžký a kdyby nepotřeboval se Suliguse mluvit uprostřed všech jeho výtvorů, které se rozhodl využít ve svůj prospěch při boji s těmi zákeřnými skřítky, nikdy by se sem neopovažoval. Ne, že by měl strach, ale tohle místo mu zcela oprávněně způsobovalo nepříjemný pocit.
Byl to samotný lord Tarielin, který se se svými dvěma nejvěrnějšími muži, rozhodl navštívit Suliguse. Nemusel se nijak bát, že by ti dva cokoliv vyzradili, protože již před časem jim nechal vyříznout jazyk. Prevence je důležitá, jak vždycky říkal jeho otec. Nenáviděl se za to, že jedná skoro stejně jako jeho otec, ale velice dobře si uvědomoval, že být takový je nutnost v dnešní době plné zrádců.
Oba dva muži byli nervózní a ačkoliv nemohli mluvit, Tarielin jejich nervozitu vycítil.
„Ovládejte se. Tohle je Suligusovi doupě a ne dračice, která dva týdny nežrala!“
„Jsem rád, že to říkáš, můj pane,“ ozval se za ním hluboký hlas.
Tarielin nadskočil. Obec nečekal, že Suligus něco takového udělá.
„Něco nás snad kouslo můj pane?“ otázal se s falešným soucitem Suligus.
Tarielin zlostně zaskřípal zubany, ale podařilo se mu ovládnout svůj vztek a pomalu se k Suligusovi otáčel.
Nakonec se k němu otočil úplně a několik vteřin si navzájem hleděli do očí, jako by se jeden druhého snažili ukázat, kdo z nich má větší moc.
Tarielin se zapřísáhnul, že to nebude on, kdo skloní oči, jako první, ale už po dvou minutách, ho začaly oči tak hrozně pálit, že je musel sklonit. Pálení ihned přestalo.
„Podvádíš,“ obvinil ho.
Suligus však řekl:
„Nikoliv můj pane. Jen využívám prastarou sílu.“
Tarielin mu chtěl odseknout, že tohle je právě v podstata podvodu, ale včas se zasekl, protože mu došlo, že cokoliv dalšího by řekl, vedlo by to jen jeho dalšími ponížení.
„Moudré rozhodnutí pane.“
„Přejdi k věci čaroději. Udělal jsi vše oč jsem tě požádal?“
„Samozřejmě. Račte jít za mnou,“ řekl Suligus a po těchto slovech nadzvedl svůj dlouhý černý plášť a přešel do druhé místnosti.
Ačkoliv byli na vrcholku nejvyšší Griliciské hory, která nesla velmi příznačný název- Saheb- Nasah- hora utrpení, chodilo se mu jednotlivými příbytky lépe než po komnatách jeho hradu, který byl postaven na planině. „Nejspíš nějaká kouzlo?“ pomyslel si.
Prošli ještě skrz jedním vcelku malým příbytkem a poté vstoupil Suligus do překvapivě velké…, až teď jsi Tarielin uvědomil, že to není příbytek, ale prostorná uměle vybudovaná jeskyně. Byla až nevídaně rozlehlá. Ať svůj zrak napínal jak chtěl, nakonec se mu nepodařilo dohlédnout.
„Myslím, že je to ztráta času pane. Ať byste šel kamkoliv, nikdy nedohlédnete nakonec.“
A proč ne?“
„O tom bych, Lorde zatím pomlčel. Podívejte se prosím na výsledky mé práce,“ vybídnul ho a ustoupil do rohu.
Teprve teď si Tarielinem povšimnul šesti kamenných postelích. Nechtěl vědět, jak je stvořil. Mnohem víc ho zajímali postavy, které na nich ležely.
Rty se mu zkřivily do vítězného úšklebku, ale pak se zprudka otočil k čaroději.
„Kde mám jistotu, že jsou mnohem lepší, nežli normální lidé a že to oni mi zajistí vítězství, nad těmi odpornými skřítky!“
Trpělivost můj pane. Vemte je dnes večer na cvičiště a vyberte šest můžu, kteří se s nimi utkají. Pokud s nimi nebudete spokojen, osobně si před vašima oči, useknu hlavu.“
Byl to otevřený výsměch, ale Tarielin se rozhodl na něj nijak nereagovat.
Pomalu se otáčel, ale pak, jako by si na něco vzpomněl se otočil zpět k Suligusovi a zeptal se ho:
„Neposlal jsem tě do Zagarnii pro vévodu?“
Suligus se uklonil.“ Jistě že ano pane a právě teď pro něho jedu.“
Tarielinovi se zlostí zkřivily rty:
„Leccos ti toleruji, ale nezapomeň, existuje jistá hranice.“
„Myslím to smrtelně vážně. Můj dvojník tam pane jede.“
„Ty tvoje kouzla. Hlavně, aby přivezl ty, pro které jsem ho vyslal!“
Dál pokyn svým dvěma strážcům, kteří s nim velice rádi opustili tuto chatrč.
Jakmile odešli, objevila se vedle Suliguse Liona celá v černém a zeptala se:
„Opravdu mu zajistí vítězství?“
„Pochopitelně, ale jen na určitou dobu.“
Poté se otočil k nehybně ležícím postavám. Zamumlal několik slov a ze dvou se stal prach.
„To je…?“ začala Liona, ale Suligus pouze zašeptal:
„Pouhé preventivní opatření do chvíle, než se mi podaří získat Karika a Cirika.

A máme tady i dvojníka.

U pobřeží Crosdeánského moře se nacházelo několik jeskyň, které tvořili jakási čtverec. Z jedné strany byla jedna. Nikdo nevěděl, jestli vznikly přirozenou cestou, nebo jestli je někdo vytvořil. Šeptalo se všelicos, ale nikdo nikdy nevyjádřil svůj názor nahlas.
Podstatné bylo, že ty jeskyně byly velké, měly několik prostorných slují. V každé proudila podzemní řeka a dvě jeskyně měly dokonce svůj malý vodopád, díky kterému se utvořilo jezírko.
Jeskyně bývaly většinu často opuštěné, neboť právě kvůli strachu, co všechno tam může být, co všechno ty jeskyně skrývaj, tam zavítalo jen málo lidí a ti se navíc nikdy už nevrátili. To jen umocnilo strach těch, kteří žili poblíž.
Často se muži i ženy nad ohněm a dobrou pečínkou, svěřovali jeden druhému, jaké, že se od těch jeskyň ozývají strašlivé zvuky. Mnohdy při nich prý dokonce i tuhne krev. Mnozí tvrdili, že odtamtud zaslechli vyjití vlka, praskání kosti a že prý z jeskyň viděli vycházet tajemná různobarevná světla. To vyprávěly většinou ženy a muži s plným korbelem piva se ji smály, že mají strach i ze cvrčkova zpěvu a že jakmile tam vkročí oni, světla ihned zmizí. Zůstalo to však jen u siláckých řečech. Žádný muž a ani žádná žena se k těm jeskyním nikdy nepřiblížili na vzdálenost sta metrů a ještě se jim ježily chloupky, kdykoliv zaslechli jakýkoliv podivný zvuk a vždy raději co nejrychleji vycouvali.
Přece jen se drželi hesla: Raději být vystaven posměchu, než být sežrán nějakou nestvůrou.
A když o jeskyních kolovaly ty nejhorší pověry, přesto v nich žil někdo, komu ani trochu nevadili, všelijaké podivné zvuky, světla. V podstatě byl rád, že to lidí od těch jeskyň drží dál. Co se týče těch zvuku, většinu obstarával vítr a velký kovářský mech, který při stlačování vydával zvlášť skučivé zvuky. Co se týče těch světel, ty měl na svědomí on. Jednoduchými kouzli si zpestřoval čekání.
Bylo mu něco přes pětačtyřicet, byl vysoký, ale měl již prořídlé vlasy, které byly již dokonce i bílé. Na sobě měl temně rudý plášť.
Jmenoval se Locarn- byl to mistr magie.
Většinu času trávil v jeskyni, ale dnes byl už velmi brzo ráno před jeskyní a pozoroval střídavě vlny a zamračenou oblohu. Vypadalo to na brzký zvlášť prudký déšť.
Přesně takový, jaký byl před patnácti lety, když se narodil.
On u toho tenkrát byl. Po pravdě si ten chlapec svých rodičů naprosto neužil, protože jen několik minut poté, co ho jeho matka v těžkých bolestech porodila, vtrhli dovnitř Borojští rytíři a nikomu nedali šanci. Právě narozené miminko jí vytrhli z ruky, všechny služebné bez milosti povraždili a jeho matku…, zahnal tyto chmurné vzpomínky a s nimi se pokusil zahnat i výčitky, ale to nebylo tak snadné. Vyčítal si, že byl ve vedlejší komnatě, kde připravoval zklidňující bylinky. Když uslyšel křik a zvuky mečů, chtěl tam okamžitě jít, ale zavčas si uvědomil, že vytváří velice složité kouzlo, které nemůže nechat bez dozoru. A tak i když slyšel křik, pláč, volání o pomoc, zůstal na místě.
Nakonec kouzlo dokončil, ale už nebyl nikdo, kdo by ho využil …
Všude kam se podíval totiž ležela zostuzena, zkrvavená a zohavená těla, nebohých žen, které se za každou cenu, snažily ochránit svojí paní.
Nikde nebyl žádný muž. Všichni byli na lovu. Nikdo neočekával, že by se jakýkoliv nepřítel dostal do hradu, který byl postaven na velmi strmém kopci a byl protkán magii.
Zachoval se tenkrát strašně. Místo, aby je vyléčil a umožnil jim tak poklidnou cestu ke smrti, jediným mávnutím ruky zmizel.
Locarn si povzdechl. Jak za to sám sebe nenáviděl. Jak moc se proklínal. Přesto všechno se však na hradě nikdy neobjevil, nikdy nevyslechl žádosti, rozkazu krále Reverie, který byl tím vším tak otřesen, že načas ztratil zdravý rozum.
Naštěstí se vzpamatoval a hledal v celé zemi, pak v dalších zemích, ale nikde nenalezl, jakoukoliv zmínku o svém právě narozeném synovi. Ke všemu tomu k němu dolehla další strašlivá zpráva, která mu uštědřila novou ránu. Jeho nejstarší sedmiletý syn byl kamsi odvlečen, jeho pětiletý syn se kamsi ztratil a jeho jediná právě narozená dcera, kterou měl pravda s jinou ženou, také záhadně zmizela.
To už bylo příliš i na muže jako byl Foldik.
Téměř všechen čas trávil ve své komnatě. Nikoho k sobě nepřijímal. Jedl velmi málo a přesto byl stále tělesně velmi zdatný, ale o jeho duševním stavu začali mnozí pochybovat, jelikož sluhové tvrdili, že z jeho pokoje slyší šeptavé zvuky, podrážděné reakce, dva hlasy nichž oba patřili jejich králi.
Nikdo se však neopovážil svého pána vyrušit. Stále se to však stupňovalo a když se ozvaly zvuky, jako když někdo tříská s nábytkem, jeho bratr udatný rytíř, to už nevydržel a vtrhnul do komnaty. Právě v okamžiku, kdy stál Foldik na okenním parapetu a zdálo se, že chce skočit.
Jeho bratr ihned zareagoval. Zavolal na několik sloužících, kteří okamžitě přiběhli a v hrůze vykřikli. Na to je sem jeho bratr nevolal. Ihned jim sdělil jejich úkoly a pak se k Foldikovi pomalu přiblížil, ale ve chvíli kdy k němu natáhl ruku, aby ho strhl zpět do pokoje, uslyšel:
„Ano Miriam. Jistě to bude překrásná země tahle Landividie.“
Jeho bratr ztuhnul a s ním i všichni sluhové.
Miriam byla Foldikova žena a jejich paní.
Foldiku, slez prosím z toho okna,“ promluvil tiše jeho bratr.
Foldik se pomalu otočil a všichni přítomní zalapali po dechu.
Pořád to byl silný, statný muž, tak jak ho znali, ale jeho tvář. Někteří sluhové ten pohled nevydrželi a odvrátili se. Ostatní s jeho bratrem na něj beze slova hleděli.
Foldikova tvář byla pohublá, byly mu vidět lícní kosti. To co však děsilo jeho bratra a všechny sluhy, byl nenávistný úšklebem a planoucí oči.
Foldik se bezvýrazně usmál a pak zašeptal:
„Uvidíme se v Landívií bratře,“ a poté se zhoupnul a než mohl kdokoliv zakročit, zřítil se z okna.
V místnosti vypuknul zmatek. Všichni se tlačila jeden přes druhého k oknu a vzájemně si ubližovali. Pořádek zajistil až mohutný hlas Foldikova bratra, který ač otřesen, zachoval klid. Všichni sluhové na místě ztuhli a jeho bratr se pomalým krokem přiblížil k oknu.
Srdce mu bylo mnohem rychleji a nohy se mu třásly. Jemu, který už vybojoval desítky těžkých bitev.
Překonal to a pomalu vyhlédnul z okna. Očekával, že uvidí na zemi ležet mrtvé tělo svého bratra, ale to nikde nebylo…
Nad Locarnovou hlavou se objevil velký havran, který několikrát zakrákal a vzápětí se z nebes spustil velmi prudký liják. Locarn si povzdechnul a zašel do jeskyně

Takže sebevrah si odešel po svých.

To tam není napsané.

Kapitola 9

Karik běžel, nezastavoval se, neohlížel se. Srdce mu prudce bilo, byl zadýchaný, ale přesto nezastavil. Možná za to mohly ty, které se za ním ozývaly, možná jeho vlastní strach.
Pochopitelně netušil kolik toho už uběhl, ale protože před sebou spatřil vysoký, prožraný strom, uvědomil si, že nejméně jedna míle to bude.
Za sebou uslyšel zvuky, které se až nápadně podobaly štěkáním. Znělo to však tak, jako by ten štěkot, vycházel z daleka. Po pravdě byl už na pokraji svých sil a jeho tělo volalo zoufale po odpočinku, ale on byl rozhodnut nepolevit. Ještě čtyřista metrů a měl by najít jeskyni, kde bude podle té ženy v bezpečí.
Sám ani nevěděl proč, ale věřil jí.
Zatnul tedy a zahnul od toho stromu doleva. Snažil se ten štěkot nevnímat, ale stále ho slyšel. Zdálo se, že je stále blíž a blíž. Pocítil nutkání se otočit, zjistit, jaká je situaci, ale vždy se včas dokázal ovládnout a neotočil se.
Běžel skrz hustý jehličnatý les a některé níže položené větvě ho švihali do tváře, do rukou, některé tak silné, že mu začala téct krev. On si toho však nevšímal, i když se bolest hlásila v plném rozsahu.
Jak běžel se stejnou rychlostí, docházelo mu, že jestli se ta jeskyně brzy neobjeví, jeho tělo mu vypoví službu.
V boku ho píchalo, potil se těžce popadal dech, ale v tom si všimnul, že stromy končí a před ním se zjevuje pěšina, která vedla k malé krápníkové jeskyni.
Netušil, jestli je to ona, ale zkoumat to neměl čas. Buď to bude ona a snad ho zachrání a když to nebude ona…
Štěkot zesiloval a nebylo pochyb, stával se zuřivějším.
Karik toho však nedbal. Vyběhl z lesa, přeběhl přes pěšinu a blížil se k jeskyni. Už už se k ní blížil. Už se jí téměř dotýkal, když najednou za sebou uslyšel zavrčení, které se ozvalo velice blízko. I když se strach snažil ochromit jeho údy, on se přesto neotočil a vypětím všech svých sil se jednou nohou odrazil od země a podařilo se mu dopadnou do jeskyně.
Nedopadl však měkce. Jeho tělo už nedokázalo snést tu enormní fyzickou zátěž a tak nedopadl na nohy, jak se o to snažil, ale rozplácnul se na zemi . Obličej si na poslední chvíli ochránil, ale kolena si pěkně odřel. Chtěl se zvednout, ale tělo mu vypovědělo službu. Zcela jasně mu dalo najevo, že v několika nejbližších minutách nehodlá dělat nic jiného, než jen ležet na zemi.. On mu to nijak potom zběsilém útěku nezazlíval, ale ti psi se blížili a podle toho, jak vztekle štěkali to nevypadalo, na milé pejsky.
Pomalu se otočil. Nevěděl, jestli dělá dobře, ale podstatě už neměl kam utíkat.
Nevěřícně vydechl, ale nebylo pochyb. K jeskyni se blížilo nejméně pět kamenných psů, kteří nevypadali ani trochu unaveně. Jak by taky mohli, když byli z kamene.
Jen vypláznutý jazyk, který byl normální, dokazoval, že běželi docela dlouhou trať.
Karik si protřel oči, ale ti psi tam stále byli a všech pět bylo od té jeskyně jen patnáct metrů a Karik čekal, že se na něj každou chvíli vrhnou a roztrhají ho.
Co se však nestalo. Všichni psi se najednou zastavili. Všichni v jedné řadě.
Jejich oči sice stále žhnuly plamenem, ale jejich pohyby, byly trhané. V tom se jeden z nich odvážil udělat několik kroků a nakonec se ke Karikovi přiblížil na patnáct metrů a Karikova těla se víc a víc zmocňoval strach, který ho znehybňoval.
Pes se mezitím pokusil udělat další krok dopředu, ale nešlo to. Zkusil to tedy znovu a znovu. Nakonec nejprve vztekle zavil a pak, zničehonic začal kňučet. Jak kňučel ustupoval pomalu dozadu, až se ocitl zpátky mezi ostatními, kteří počali taky kňučet.
Karik na to nevěřícně hleděl. Ještě před chvilkou se ho ti psy chystali sežrat nebo co a teď ustupují a kňučí přitom, jako by je někdo týral.
Karik se kolem sebe rozhlížel. Hleděl i za ně i do strany, ale nikde nikoho neviděl. Avšak ti psy kňučeli stále zoufaleji a zoufaleji a nakonec se zčista jasna rozprchli.
V jednu chvíli tam byli a ve druhé už ne. Karik si znovu protřel oči. Tohle na něj bylo moc.
„Uklidni se Kariku. Vím, že je toho na tebe teď víc než dost, ale radím ti, nestresuj se každou maličkosti. Věř mi. Časem toho zažiješ tolik, že kdyby si nad každou maličkostí přemítal, musel by se ti rozskočit mozek,“ ozval se odněkud dívčí hlas.
Karik se kolem sebe několik vteřin zmateně rozhlížel a pak mu došlo, že to nejspíš mluví Vilka.
„Jak to myslíš? Já přece nejsem čaroděj.“
Vilka se ušklíbla, ale ihned se jí obličej rozjasnil a ona řekla.
„Milý Kariku. Na to, abys prožil záhadné nevysvětlitelné věci, nemusíš být čaroděj.“
„Mluvila tím protivným učitelským tónem.
„Možná by bylo lepší, kdybys zůstala u toho nemluvení,“ zamumlal po chvilce Karik.
Vilka jen uraženě odfrkla a poté se stočila do klubíčka a usnula.
Tak promiň. Já to tak nemyslel, ale Vilka stejně spala nebo to tak alespoň vypadalo.
Došlo mu, že jeho tělo už je zase jen a jen jeho. Pomalu tedy vstal a k uším mu dolehl slabý hukot vody. To však nebylo to, co ho zarazilo.
Napnul uši. Nebylo pochyb. Někde tu zpívala nějaká mladá žena. Pocítil po těle takové zvláštní chvění. Rozhodl se, že to půjde prozkoumat

Pomalu se vydal tedy dopředu. Šel opatrně, i když tušil, že mu momentálně nehrozí žádné nebezpečí. Velmi moc ho zajímalo, jak ta žena vypadá, jak se sem dostala a proč právě sem.
Čím víc se blížil, tím zněl hlas silněji k čemuž ochotně přispívala rozlehlá jeskyně.
Též jeho vnitřní chvění bylo silnější a silnější. K tomu jistě přispíval čistý melodický hlas.
V okamžiku, kdy prošel další slují, se mu před očima zjevilo malé, ale velmi čisté jezírko.
Karik se zastavil. Rozhlédnul se kolem sebe, ale nikoho neviděl.
Pocítil zklamání a to zvláštní chvění skončilo. Chystal se otočit a vrátit na původní místo, ale v tom jeho zrak upoutalo oblečení, které bylo položeno několik metrů od toho jezírka.
Přistoupil blíž plný očekávání, ale když spatřil kamaše a loveckou kazajku, jeho nadšení pohaslo. Přece ale neslyšel zpívat muže. Byl to jistě ženský hlas? Honilo se mu zmateně hlavou. Zčistajasna se ozvalo šplouchnutí, kterého přimělo hlavu. V okamžiku kdy se zahleděl na to jezírko, zrudnul až po kořínky vlasů.
Z vody se totiž vynořila velmi krásná vysoká dívka s plavovlasými vlasy, která byla celá nahá.
Karik se celý rudý pokusil otočit, ale byl příliš horlivý a tak se stalo, že se mu při otáčce zamotaly nohy a on neudržel rovnováhu a rozplácnul se na zemi.
Pokud o něm ta dívka dosud nevěděla, teď si musela jeho přítomnost uvědomit.
Nesnažila se však nikterak skrýt své intimní partie. Naopak se tiše smála. Po chvilce však zvážněla a pomalým krokem přešla ke Karikovi, který se s bolestným výrazem snažil vstát. Ta dívka k němu poklekla a zeptala se ho:
„Chtěl by si pomoct?“
Karik otočil svůj obličej, ale jakmile jí spatřil nahou, okamžitě si dal ruku před oči.
Ta dívka se znovu usmála a pak se zeptala naoko uraženě:
„Jsem tak ošklivá, že si musíš chránit oči?“
Karik prudce zavrtěl hlavou, ale ruce nedal pryč. Cítil jak celý hoří.
Dívka na něj chvíli zkoumavě hleděla, pak se zvedla a natáhla k němu svojí ruku.
Karik jí však neviděl, neboť si stále chránil rukama oči.
Ta dívka do něho jemně ďoubla.
„Neříkej mi, že jsi ještě nikdy neviděl nahou dívku?“ zeptala se.
Karik dal ruce pryč se svých očích a pak zakoktal:
„Jistě…,že…viděl.., ale… nejsem… na ně… zvyklý…, nehodí se to….“
Ta dívka na něj hleděla pak vybuchla smíchy.
„Karik ač celý rudý se uraženě zeptal:
„To přece není k smíchu!“
„Já vím, promiň,“ řekla ta dívka zakuckala se. Karik, který se jí snažil hledět na obličeje a ne na tělo si všimnul, že i když už ne ústa, oči stále šibalsky mrkají.
Svádělo ho sjet očima níž, ale překonal to.
Dívka si toho všimla a proto řekla:
„Takže, když se obléknu, přijmeš mojí pomoct?“
Karik přikývl.
Dívka se tedy otočila. Popošla několik kroku dopředu. Naklonila se tak, že Karik musel hledět na její pozadí. Sklopil zrak, ale přesto v sobě cítil něco, co ještě nikdy nezažil. Žár, který mu rozpaloval celý tělo.
„Už se můžeš dívat,“ ozvalo se.
Karik váhal. Ať byla to dívka kdokoliv, zřejmě ho ráda škádlila. Nakonec ty oči přece jen otevřel a překvapeně vydechl.
Před ním stál někdo úplně jiný. Ta dívka měla na sobě přiléhavé kamaše, perfektně padnoucí loveckou kazajku a klobouk. Na první pohled nešlo poznat, že je to dívka.
Jistě by na ní zíral ještě nějakou chvílil, kdyby se ho ta dívka nezeptala:
„Je to tak lepší?“
Karik sebou trhl a pak zablekotal:
„Ano…, tak… je to mnohem lepší.“
Dívka se zasmála a její smích byl tak zvonivý.
Karikovi začalo zprudka bít srdce. Najednou ho cosi slabě kouslo do ucha a on pocítil bodavou bolest. Uvědomil si, že to byla Vilka. Než se jí však mohl na cokoliv zeptat, vklouzla Vilka se zamračeným výrazem zpět do jeho kapsy.
„Zdá se, že tvoje malá přítelkyně žárlí,“ ozvala se pobaveně ta dívka.
„Žárlí, proč?“ zeptal se nechápavě Karik, ale pak mu to došlo. „Snad si nemyslí, že…“
„To já nevím,“ řekla ta dívka a pak k němu znovu natáhla svojí ruku, kterou Karik přijal a s její pomocí si stoupnul.
Vzápětí se mu však tvář zkřivila bolestí a on se musel opřít o chladnou stěnu jeskyně.
„Co je…?“ začala ta dívka ustaraně, ale pak řekla:
„No jistě. To bude vyvrtnutý kotník.
„Tak to je tedy problém,“ řekl znepokojeně Karik, ale ta dívka rozhodně zavrtěla hlavou.
„To si nemyslím. Lehni si ke stěně a natáhni nohu.“
Karik to udělal i když si tím nebyl zcela jist.
„Zatni zuby. Bude to možná trochu bolest.“
Karik to udělal a ta dívka mu s tou nohou prudce škubla. Ozvalo se křupnutí. Celým jeho tělem projela prudká bolest, ale ovládnul se. Bolest zmizela.
„Kde jsi se to naučila?“
Dívka mu však neodpověděla a Karik si všimnul, že se v její tváři objevil smutek.
„Promiň, nechtěl jsem tě rozesmutnit.“
„Není to tvoje vina. Už je to tak dávno,“ řekla ta dívka velmi tiše.
Karik chtěl vstát, ale v tom jako by do něj uhodilo.
Zahleděl se na ní a vzpomínal. Někde ten tichý hlas slyšel. Je to už několik dnů, ale někdo ho určitě slyšel.
„Stalo se snad něco?“ zeptala se pro změnu ona znepokojeně.
Jakmile promluvila znovu, Karik si vzpomněl.
Nebylo pochyb. Takový hlas měla i ta dívka, kterou slyšel, když byl v zajetí těch čtyř můžu.
„Jak se ti podařilo utéct?“
„Co…? Začala ta dívka, ale pak jí to došlo.
„Ty si na to pamatuješ, ty jsi, pamatuješ, co bylo před několika dny?“ v jejím hlase zněl obdiv a Karika zalil pocit štěstí.
„Ano, mluvila jsi se mnou a pak jsi…“
„Podařilo se mi utéct, když se ti dva hádali.“
„Jistě, jenom já jsem byl hlupák.“
„Ne, hlupák jsi rozhodně nebyl, ale nemluvme už o tom. Raději mi řekni, jak se jmenuješ a proč jsi sem přišel.“
„Jsem Karik a jsem tu.. protože… protože, Karik hledal nějaká vhodná slova. Nebyl si jist, zda by jí měl říct o těch kamenných psech, co ho honili přes celý les.
„Na tom nakonec nezáleží,“ osvobodila ho z té nepříjemné situace ta dívka.
„Já jsem Celíe a jsem tu, protože můj vlastní otec si mě nevážil více než několik set kila obilí.“
„To je mi moc líto. Já… já,“ nedokázal najít vhodná slova.
Celíe nad tím mávla rukou.
„To neříkej. Ty si se ničím neprovinil.“ Po těchto slovech nastalo několika minutové ticho. Každý z nich byl zahloubaný do sebe. Nakonec se Celíe zeptala:
„Měl si už poměr se ženou?“
„Ne, ještě ne,“ odvětil Karik mírně zahanbeně.
„Vážně, ne? Kolik ti je? Patnáct, šestnáct?“
„Patnáct,“ špitnul tiše Karik.
„Netvař se, jako by to byl zločin. Je to sice neobvyklé, ale činí tě to výjimečným. Máš v sobě slušnost, stud, o kterém jsem si myslela, že dávno vymřel. Vůbec se tím netrap.“
V tom se ozval křik, který zabránil Karikovi položit otázku, která se mu drala na jazyk.
Místo toho se jejich oči střetly a Celíe zamumlala:
„Jestli někdo potřebuje naší pomoc, měli bychom mu jí poskytnout.“
Karik přikývl a tak se bok po boku vydali k místu, odkud se ten výkřik ozval.
Ušli několik metrů a pak před sebou spatřili muže, který k nim byl otočen zády a sténal. Celíe chtěla jít blíž, ale Karik jí chytil za ruku.
Celíe se tázavě otočila a Karik zašeptal:
„Chtěl bych mu pomoct, ale co když je nemocný?“
„Ne, podle mě je těžce zraněný,“ odvětila stejně tiše Celíe a potom svou ruku jemně vymanila z jeho ruky. Sténání se ozvalo znovu a pak uslyšeli:
„Prosím už dost. Už mě nechte. Prosím!“ Karik se kolem sebe rozhlížel, ale neviděl nic, co by toho muže ohrožovalo. „Už chtěl říct, že nejspíš ten šílí, ale v tom Celíe ukázala před sebe.
Karik tam pohlédnul a spatřil za tím mužem něco jako poletující stíny, které se mu snažili proniknout do hlavy. Ano zdálo se to být k neuvěření, ale tak to jistě bylo.
Pohlédl tázavě na Celíi, ale ta zavrtěla hlavou.
„Musíme mu pomoct, ale nevím jak,“ přiznala se zoufale Celíe.
Karik svraštil tvář. Nemyslel si, že by na něco přišel, ale přesto se o to musel pokusit.
Náhle ho něco napadlo. „Zkusíme je odfouknout,“ navrhl tiše.
Celíe nejdřív vytřeštila oči, ale pak se nadechla a oba dva najednou vyfoukli vzduch.
Stíny již téměř pronikali do hlavy toho muže, ale náhlý proud čerstvého vzduchu je rozplynul. Karik stisknul ruku v pěst a pak s Celií, která mu pogratulovala ke skvělému plánu přiskočili k tomu muži. Ten jakmile ucítil, že jsou stíny pryč, otevřel oči a pootočil hlavou na druhou stranu. Jakmile to udělal Karik vykřikl:
„Ty! Jak ses sem dostal?“
Muž si protřel oči a pak řekl:
„Rád tě vidím Kariku. Promiň mi za to všechno.“
Chtěl k němu natáhnout ruku, ale Karik instinktivně ustoupil dozadu. Nevěděl, co jsi má o tom všem myslet. Už dvakrát se ho někdo snažil zabít a bylo to vždy, když byl v přítomnosti tohohle muže.
Muž s kosou neboť to byl on, zklamaně, ale chápavě stáhl ruku zpět k sobě.
Karik si všimnul, že Celíe k tomu muži poklekla.
„Běž od něj rychle pryč. Je nebezpečný, ale Celíe pouze zavrtěla hlavou a pak mu položila svoje ruce na hrud.
Karik na to hleděl. Neschopen jediného pohybu, slova.
Celíe nasadila soustředěný výraz a vzápětí Karik uslyšel, kterak šeptá pro něj neznámá slova. Muž sebou pod jejími dotyky škubal, svíjel se ze strany na stranu, ale veškerá zranění, které měl na sobě, postupně zmizela.
Nakonec dala ruce pryč a pomalu se zvedla. Nikterak jí nepřekvapilo, když se jí Karik zeptal:
„Ty nebudeš normální žena, že?“
„Jsem jako ty. Jenom jsem dost času trávila s čarodějem mého otce.“
„S čarodějem? Opravdovým, který dokáže kouzlit?“ Karik byl ohromený.
Ale to tedy znamená, že tvým otcem je…,“ nedokázal to dokončit, protože to bylo příliš neuvěřitelné.
„Ano, můj otec je Tarielin.“
Karik ihned poklekl a sklonil hlavu. „Má paní,“ zašeptal pokorně a hleděl přitom do země.
„Povstaň Kariku. Nejsem žádná tvá paní. Jsem jen obyčejná mladá žena, která utíká před svým otcem a osudem,“ pravila Celíe tiše a pak ho uchopila za ruku a Karik pomalu vstal.
„Váš otec nemá rád pány, ale jistě není zlý.“
Celíe si povzdechla. Máš pravdu. Není zlý jako zlý, ale má v sobě zlo, ze kterého vznikají věci, o kterých bys raději ještě vědět neměl.“
Karik na ní hleděl, přemýšlel, zdali má něco říct, ale nakonec zůstal tiše.
Nastalo tíživé ticho, které přerušovaly pouze kapky dopadající ze stropu na zem. Karik hleděl na zem a přemýšlel. Vždycky si myslel, že když už nikdo, tak alespoň Lord Tarielin je jediný správný člověk, který má na mysli především dobro svých podaných, ale teď jsi už nebyl tak jistý. Celíe byla jeho dcera a to, že před ním utíkala, muselo mít svůj důvod. Měl plnou hlavu protichůdných myšlenek. Když totiž bylo u barona Greberga nejhůře, vždycky si představoval, jak vkročí do jeho hradu a lord Tarielin si ho přitiskne k hrudi a zvolá: „Tak rád tě vidím synu!“
Ale pokud dokázal být takový, jak ho Celíe popisovala, že by byl kvůli obilí schopen prodat svojí dceru, netušil, jestli by mu dokázal říkat tati.
Ještě jednu věc si uvědomil. Celíe v něm probouzela pocity, které ještě nikdy nezažil. Snad to mohla být láska. Jenomže kdyby byl její bratr, nesměl by s ní nic mít, jelikož láska jako taková, je mezi sourozenci zakázaná.
Vždycky si myslel, že miluje Levantii, i když ta se k němu chovala strašně, ale až teprve Celíe v něm cosi probudila. Poprvé po dlouhé době si vroucně přál, aby nebyl Lordův syn.

A třeba není jeho syn, kdoví.

Jo kdo ví:-)

V tom se zčistajasna ozvalo troubení a všichni tři sebou trhli, jako by se probudily ze snění.
Celíe se prudce přilepila ke zdi a vyděšeně zamumlala:
„Jsou tady. Jistě mě hledají. Museli mě nějak vypátrat. Vím, že to není tvoje vina,“zarazila Karika dřív, než stihl otevřít ústa.
„Přicházejí z druhé strany. Jestli mě tu najdou…“
„Neboj. Já se o ně postarám,“ vyhrkl Karik.
„Ne Kariku. Ty se musíš dostat na pobřeží Crosdeánského moře,“ ozval se muž s kosou, který byl znovu v plné síle a kosu měl při sobě.
„Vám už nevěřím ani slovo,“ obořil se Karik možná až trochu tvrdě na toho muže, ale tomu to zřejmě nijak nevadilo, protože znovu řekl:
„Vím, že máš na mě zlost, ale nesmíš jí dovolit, aby ti zatemněla rozum. Prosím pospěš si. Musíš se co nejrychleji dostat na pobřeží Crosdeánského moře. Musíš tam najít může jménem Locarn. Ten ti řekne, vše co budeš chtít vědět. Musíš se s ním setkat co nejdříve. Tajemství ti musí být předáno dřív, než se ho zmocní Melodon. Pospěš si Kariku.“
Karik na něj zíral, ale pak odmítavě řekl:
„Ne, už nechci hrát podle vašich pravidel. Chci vědět všechno. Kdo jsi? Jak jsi zabil ty muže, co nás přepadli v lese, proč měl Melodonův služebník na svém plášti čtyři vyobrazené nástroje, z nichž jediná kosa žhnula rudě?“
„Kariku prosím. Všechno se dozvíš, ale teď prosím běž. Času je není nazbyt,“ v jeho hlase se ozývalo zoufalá prosba, ale Karik trval na svém. Už nechtěl, aby s ním manipulovali. Pokud je něčeho součástí, chtěl vědět všechno. Chtěl vědět, proč on obyčejný chlapec, který vyrůstal u nejlakomějšího muže v Grilicii, má převzít nějaká tajemství od muže, o kterém nikdy neslyšel.
Muž s kosou pohlédl na Celíi, která přikývla. Uchopila Karika za ruku, otočila si ho k sobě a řekla:
„Poslechli ho prosím. Vím, že to pro tebe musí být velmi zmatené a že by si chtěl vědět všechno, ale pokud ti to teď poví, budeš sice vědět všechno, ale tajemství získá Melodon a všemu lidskému bude konec!“
„Ale já to nezvládnu. Jsem jen obyčejný chlapec,“ namítnul zoufale Karik, kterému se z toho, že na něj spoléhají , zatočila hlava.
„Ty jsi výjimečný chlapec,“ zašeptala Celíe a poté ho políbila na tvář.
Karik zrudnul. „Pokusím se udělat vše, co bude v mých silách, ale čí je to tajemství? To mi snad říct můžete, ne?“ dorážel.
Celíe pohlédla na muže s kosou a pro změnu to byl on, kdo krátce přikývl.
Zhluboka se nadechla a pak řekla: Je to dračí tajemství!“
Karik na ní několik vteřin hleděl a pak uchváceně zamumlal: „draci,“
„Kdyby ses dostal k mému otci, nikdy mu prosím neprozrazuj, kde se ukrývám.“
„Slibuji. Nikdy to neřeknu,“ prohlásil slavnostně Karik a pak jí stydlivě políbil ruku.
„Kéž by bylo víc takových, jako jsi ty,“ pronesla přejícně Celíe.
„Kariku, až se dostaneš k Locarnovi, řekni mu, že tě posílá čtveřice. On už bude vědět. A až tě dovede k drakům, prokaž patřičnou drzost,“ poradil mu muž s kosou.
Byla to sice zvláštní rada, ale Karik si už zvyknul, že můj s kosou dává divné rady. Jen doufal, že se ho protentokrát nepokusí nikdo zabít.
„Běž!“ vykřikla Celíe a Karik se rozeběhl k druhé straně jeskyně.

Tarielin seděl ve svém bohatě vyzdobeném křesle a hleděl ven z okna.
Věděl, že to, co se chystá udělat, není vůbec správné a jeho otci by se to nelíbilo, ale jeho otec byl na jednu stranu bezcitný, ale na druhou stranu zbabělý, takže z něho dostala šlechta všechno co chtěla.
On sám by ty odporný většinou přetloustlé šlechtice obral o všechen jejich majetek a poslal je nejraději ke katovy, ale uvědomoval si, že by to vyvolalo rebelii, kterou by nemusel zvládnout.
Rozhodl se tedy, že s pomocí manipulace to z nich všechno vymámí a oni mu ještě nakonec velmi rádi pomohou proti Sigerii, kterou si podrobí a už se nebude muset nikdy zabývat, že něčeho není nedostatek.
V tom ho z jeho myšlenek vytrhlo bojácné zaklepání.
Nevrle tedy vyzval dotyčného, aby vstoupil.
Dveře se tedy pomalu otevřely a dovnitř vstoupil sluha, který měl očividně strach, jelikož se dost viditelně třásl.
Tarielin ho sjel opovržlivým pohledem a zeptal se:
„Co chceš? Neřekl jsem snad jasně, že nechci být rušen?“
Sluha se roztřásl ještě víc, ale přinutil se k jakžtakž ke klidu, přistoupil k Tarielinovi o kousek blíž, poklekl na kolena a zhluboka se uklonil.
„Můj pane. Mistr Suligus vás žádá, abyste za ním přišel.“
„Já, že mám za ním přijít?“ ujišťoval se Tarielin.
„Ano… pane…on to tak říkal.“
„Zřejmě zapomíná, kdo je tu pánem. Běž ihned za ní a vyřiď mu ať sem Vévodu okamžitě přivede.“
Sluha se však nepohnul a Tarielin si všimnul, že se opět třese.“
„Co je? Je to snad tak těžké vyřídit?“
„Ne, vaše Milosti, ale zapomněl jsem se zmínit, že mistr Suligus sebou nepřivezl Vévodu ani jeho dceru a ani muže, co byl s nimi…,“ sluha to ze sebe vymačkával s velkými obtížemi.
„Jak to že ne?“ zahřímal Tarielin.
„On… on… říkal…, že… na ten trh… nikdy nedorazili, ale že našel někoho, kdo…. By vás… prý jistě velmi… zajímal,“ vykoktal se sluha, přesto, že se mu třásla brada.
Tarielin pomalu vstal. Ačkoliv to v něm vřelo, snažil se ovládnout. Pomalu se přiblížil k sluhovi, který klečel na zemi a div, že ústy nelíbal zem.
„Podívej se na mě!“ přikázal mu.
Sluha tedy velmi pomalu pozvedl svůj zrak a ještě pomaly se jeho oči střetly s Tarielinovima. Jakmile se tak však stalo, zavřeštěl, neboť lordovi oči jasně naznačovaly, co je jeho dalším osudem.
„Můj pane. Prosím to ne. Můj pane…,“ z očí mu vytryskly slzy a vzápětí začal tiše vzlykat.
Tarielin od něj znechuceně odstoupil, ale rozsudek, který byl v jeho očích se nezměnil.
„Stráže!“ zvolal a během chvilky se ve dveřích objevili dva statní muži, kterým vše bylo hned jasné.
Beze slova tedy přistoupili ke sluhovi, který se plazil po zemi a zoufale se snažil dosáhnout špiček svého pána.
Jakmile se k němu ti dva muži přiblížili, začal vřeštět:
„Smilování, smilování. Jsem jen obyčejný sluha, jen jsem vyřizoval vzkaz.
Ti muži však na jeho nářky nedali, každý ho ne zrovna jemně uchopil za jinou ruku.
Nikterak je nezajímalo, že sebou ten muž škube a vydává skučivé zvuky.
„Co s ním pane?“ zeptal se jeden z nich bezvýrazným hlasem.
„Popravte ho!“
Muži tedy otočili sluhu směrem ke dveřím a začali ho tahat ven z komnaty.
Tarielin se znovu posadil, uchopil do ruky po okraj naplněný pohár a zhluboka se z něho napil.
O chviličku později se ozvalo zavřeštění, při kterém by se jiný nejspíš otřásl, ale Tarielina to nechalo chladným.
Chtěl se zakousnout do chutného žitného chleba, ale v půli cesty se jeho ruka i s chlebem zastavili, jelikož se ode dveří ozval jasný a vyčítavý hlas:
„Tohle by jste jim můj lorde dělat neměl. Mohlo by se stát, že vás buď všichni opustí, nebo nedej bože, se vás pokusí zabít!“
Tarielin položil chleba zpět na tác, zaryl své prsty do měkkého opěradla a pak řekl:
„Do toho, co já dělám se svými sluhy ti nic není čaroději.“
Suligus však zavrtěl hlavou.
„To se velice pletete, mylorde. Nejen, že takto přicházíte o tupé leč věrné sluhy, ale okrádáte tím také mě, jelikož poté ke mně odmítají chodit a jak jistě víte, mám tolik práce, a když vám chci cokoliv sdělit, jsou vaši sluhové nejlepším…,“
„To stačí,“ přerušil ho Tarielin zlostně. Už ho zas začal dopalovat, ale tentokrát byl rozhodnut, ukázat tomu čaroději, kdo je tu pánem.
Suligus si však zřejmě nemyslel, že Tarielin je tu pánem, poněvadž bez jakéhokoliv ostychu, přistoupil k malému stolu a vzal si odtamtud velký kus žitného chleba.
Chvíli se ho převaloval v ústech a pak zamumlal:
„Velmi dobré. Skvělý pekaři.“
Tarielin na něj hleděl. Neschopen jediného slova. Každého jiného by nechal na místě zbičovat, ale moc dobře věděl, co Suligus dokáže.
Tak tedy pouze zakašlal a očekával, že si ho Suligus všimne.
Což se také stalo, neboť Suligus řekl:
„Děkuji, mylorde. Je to od vás velmi laskavé, že se podělíte o jídlo se svým čarodějem.
„Přišel jsi sem užírat z mých skromných zásob, nebo jsi mi přišel říct, něco opravdu důležitého?“
Suligus ihned neodpověděl. Jeho oči přeletěly přes plně jídlem obsazený stůl.
Nakonec však promluvil:
„Je li na tom jeho Lordstvo tak špatně jak tvrdí, tak ať mi promine, že jsem si dovolil z jeho velmi skromných zásob uždibnout!“
Opět to byl otevřený výsměch, ale Tarielin se ho rozhodl tak jako již mnohokrát ignorovat a místo toho se zeptal:
„Jestli si přišel jen kvůli tomu, můžeš zas odejít.“
Suligus v duchu uznal, že se Tarielin zlepšuje.
„Našel jsem na trhu někoho, kdo by vás mohl zajímat.“
„Neznám nikoho, kdo by mohl být důležitější než Vévoda.“
„A co vaše matka?“ zeptal se Suligus tiše?“
Tarielin vytřeštil oči. „Řekni to znovu,“ přikázal.
„Našel jsem vaší matku, můj pane.
Tarielin si uvědomil, že se ho zmocňuje pocit, který už dlouho nezažil. Radost a láska- láska ke své matce, která ho jako jediná opravdu milovala.
„Už brzo uvidím svou matku?“ zašeptal uchváceně.
„Doufám, že žije,“ vypálil zničehonic.
Suligus na to byl zřejmě připraven.
„Ano, vaše matka žije.“
„Maminko,“ vyplynulo z jeho rtů až neuvěřitelně něžně.

Bude to určitě radostné shledání matka se synem.