Dean

takže jsem se rozhodla také něco připsat. Nikdy jsem ni na SN nepsala a celkové povídku jsem psala tak 3X. Tak prosím o trochu soucitu. Není to nic moc ...možná ž e vůbec nic ale uvidíme třeba se to někomu aspon trochu zalíbí....

Je to někdy po odchodu Sama na školu. Nějaké spojlery na seriál moc nerespektuji ale uvidíme

Tak uvidíme jak to dopadne pokud se bude líbit budu psát dál...

_____________________________________

Motel BlackBerry

"Dene! Kde jsi k čertu“
Sháněl se postarší lovec po synovi.
Byl již nejvyšší čas vydat se na lov .
„Tady“
Ozvalo se z kopelny v motelovém pokoji.
„Děláš si srandu?“
Ptal se John a krev mu vařila v žilách.
„Radši si se včera proplách whisky aby si dneska nemusel jít?“
„To není pravda. Není mi dobře ale nepil sem nic. Tohle bych neudělal.“
Bránil se DEan
„Jasně. Vrátím se večer pak si to vyřídímě“
Sbalil věci vztekle zabouchl dvěře. Mladík se sesunul podel stěny k zemi a ochlazovall horké čelo
„Tak to vůbec není…“
Povzdechl si a vyčerpanám usnul…

Večer před tím

V místnosti vládlo napetí. Neuspěšný lov Johna rozzuřil a Deana uzavřel do sebe. Strach z otcova hněvu byl velký ale ppocit křivdy ho svíral mnohem víc.
„Pojd sem. Musime najit toho ducha teda kam zmizel“
„nemyslím že je to nejlepší nápad“
Prosím?
„já jen že ten duch není sám. Není dobré ho hledat?“
„Já asi špatně slyším Včera neuposlechneš rozkaz a dneska tohle?“
„Tím že ho zabijeme akorát rottuříme ostatní. Musíme jje dostat všechny najednou?“
„Víc jich není!“
„Včera tam byli“
„jo ty myslíš tu holku? Co si šel za ni? Dala ti aspon číslo? Když už to kuli ni takhle dopadlo?“
"Tati ja za ni nešel. nenechal sem tě tam"
"to už jsme probírali v autě"
"ale tak to nebylo"
„A jak to bylo?! nemůžeš si vybrat jinou dobu na ženský! A proč si byl uplne mokrej, sex v řece. Ai nezodpovědný! Vím že si naštvaném kvuli Samovi ale naschváli to bych od tebe nečekal!.“
„Tati..“
„Zítra v sedm a zmiz mi z očí“

Současnost

John jel směr Colorado. Vzteky skoro neviděl na cestu. Jeho syn nejen že mu odmlouvá. Ale sabotuje lov buh ví kvuli čemu. No nejen buh ví. Hlavne John Ví. Dean se od odchosu Sama změnil. Nemluvil nesmál se odmlouva (to u něj John neznal). Málo jedl. Což bylo asi to nejhorší. Johna to trápilo ale ani na moment se neprojevil jako otec. Jen dál štěkal roozkazi a Dean je plnil. Až do včerejška a to ho rozzuřilo. Navíc to ranní vystoupení …. To byla polední kapka
„Přitvrdím chlapčej jen se těš“
Prohodil vztekle a sešlápl plyn

Dean se mezitím probral. Třasla s ním zima a na podlaze byla krev.
„Skvělý“
Pomyslel si přo pohledu na rozervanou ruku.
Skrz obvaz protékala krev čím dál více.
Opatrně vstal. Hlava se mu točila a nohy ho odmítali nést. Stěží se dobelhal k posteli. Ze stolku vzal obvaz a pevně ruku stáhl. Včera si otec rány nevšiml a tak byl rád že nemusel nic vysvětlovat. Sám ani nevedele jak se to vlastně stalo.
Cítil se víc a víc unavený. Horečka stále stoupala a zimnice ho také nectěla opustit. Lehl si na postel a ztratil vědomí.

„Sakra deane zvedni to“
„po zaznení tonu zanechte vzkaz“
„Neumíš zvedat telefony. Zdržím se dorazím zítra!“
Odhodil mobil na stolek v motelu.
„Tohle si vypiješ“
Zasyčel hodil do sebe sklenničku a odebral se do postele.

Mezitím v Motelu BlackBerry

Deanuv mobil vyzváněl. Vnímal ho ale neměl sílu ho zvednout. Nachvíli nabyl vědomí tedy alespoň trochu, snažil se dostat k telefonu nahmatal ho na stolku ... volal Bobby.
„Konečně si mi to zvednul jsi v….“
„Bobby,…pomoc“

Mne sa to veľmi páči, torturing Dean psychický aj fyzický, to môže byť Príbeh vyzerá zaujímavo, chybičky myslím postupom času začnú miznúť, predsa len začínaš v písaní ff Budem rada, ak sa tu objaví pokračovanie

Jé Soniq moc děěěkuji
Jinak koukám že je to tady samej sadista a mučitel:)

____________________
„Proboha chlapče do čeho si se to zase namočil“
Vzdychl a házel věci dál do auta. Deka trochu jídla hodně zbraní. A spousta zdravotnických pomůcek. Nějak tušil že jich bude třeba.
„Hlídej mi to tady. Brzy jsem zpět“
Jen tak mimochodem prohodil k povalujícímu se psovi a nasedl do auta. Od Johnna věděl kde zrovna je, protože mu volal o radu s případem. Nebylo to daleko sotva 6 hodin. Ale po Deanovu telefonátu mu to přišlo jako věčnost…

Mezitím v Motelu

Dean se zmítal mezi spánkem a bezvědomím. Noční můry se střídali jedna s druhou. Ale žádná mu nedala odpověď. Nevěděl co se včera stalo nepamatoval se. Snažil se uklidnit ale měl strach. Otec věří že jde po jednom naštvaném duchovi. Bere případ jako každý jiný, žádné speciální opatření, žádný hlubší průzkum ani opatrnější přístup. Snažil se ho varovat ale John to bral pouze jako provokaci a vzdor.
„Hobby pospěš si“
Pomyslel si a opět upadl do bezvědomí.

Kolem půlnoci

Fotelovým pokojem se nesli tiché kroky. Jean s sebou škubl. Kroky se přibližovali.
„Jeane!“
Křikl tiše Hobby a posadil se na postel k bledému chlapci.
„Co ti tak trvalo“
Pokusil se o úsměv Jean
„Jak vtipné.“
Usmál se láskyplně. Pohladil ho po čele. Oči se mu od horečky leskly. Hobby věděl že mu musí být hodně zle.
„Jak je ti?“
„Jde to“
„Nelži mi jasné! Gemu tě k doktoru“
Zděšený Jeanův pohled ho pobavil
„ Ne hobby mě nic už není. Provin že sem volal ba ..k doktoru ne“
„Hm… jak jinak že“
bručel a začal Deana vymotávat z pod deky.
„Co… ?“
„Seš úplně mokrej musíš se převléct do Suchého“
Dean se snažil odporovat ale sotva zvedl hlavu. Boby se tvářil povzbudivě ale uvnitř ho to trápilo. Vždy když byli kluci zranění bodalo ho u srdce. Navíc v Deanových očích viděl smutek. Bylo mu jasné co se tu odehrálo. Johnův řev a výčitky dobře znal. Ne jednou slyšel jak si zlost vylévá na svém synovi.
„Chtěl bych sprchu“
„A zvládneš to“
„Jo zvládnu. Snad.“
Boby mu pomohl vstát a vzápětí posadit.
„Zapomeň“
„Hobby…“
„Ani omylem“
Jean seděl na posteli. Do očí se mu drali slzy. Nikdy se takhle necítil. Bobby tušil že jde o víc než o horečku.
„Bobby „
„hm“
„Včera se stalo něco divného“
„Povíš mi to za chvíli, nejdřív zalezeš zpátky do postele. Sundám ti to triko jo „
Dean mimoděk zvedl ruce aby ho mohl Boby vyprostit z propoceného trika.
„Au“
„Co je to“
Koukal starší lovec na Deanovu zavázanou ruku. Skrz obvaz opět prosakovala krev.
„No to nic. Jen památka na lov“
„Tak mi ji ukaž hrdino“
„To nic není“
„Jo jasne“
Bobby začal Deanovi sundávat obvaz. Jak povoloval obvaz začala krev prosakovat víc a víc.
„Au“
Sikl Dean. Rána byla hluboká. A znovu se otevřela.
„Zašiji ti to“
Tyto slova už ale k deanovým uším nedolehly. Byl v bezvědomý.
Bobby ránu zašil, vydezinfikoval a zavázal.
„Co jste to zase vyvedli“
Povzdechl si přikryl mladého lovce a odebral se do říše snů….

Terrik: Takže i v tvých očích je John na tom stejně jako u většiny autorů. Asi mu tu jeho roli otce vládnoucího až příliš tvrdou rukou, nikdo neodpáře.
Ale jinak se mi to líbilo, Dean opět zraněný.

Terrik: mě se to líbí - jak se jedná o psychický a fyzický torturing kohokoliv (a hlavně Deana) jsem pro všema deseti doufám, že brzy bude pokračko - moc se na něj těším....

a na začátečníka opravdu dobrá práce, gratuluji

a John (myslím postavu, né herce) je v mojich očích takovej blbec, že jsem ráda, že tím zůstal i v této povídce...

Jéé vy jste mi tak zvedli náladu, děkuji z chválu.. jo a Nemix s tim blbcem to mě fakt rozesmálo

Jéé úpně nová povídka! A ještě navíc s takovým pěkným názvem! Určitě pokračuj dál! Už se moc těším na tvoje pokračování!

Super, ďalšia časť skvelá práca, uf, ten torturig opisuješ úžasne teším sa na ďalšiu

Tak jsem něco stvořila, všem děkuji za komentáře opravdu moc. Měl abych se učit na zkoušky al nějak je tohle zábavnější jak je to možné
No ajinak se zde John projeví trošičku jak otec ale Nemix neboj za "blbce bue v dalších částích"

________________________
Bobbyho cosi vytrhlo ze spánku. Byly to kroky. Postava v kápy se pomalu přibližovala. Chtěl s sebou trhnout ale zjisti, že ho nějaká síla pevně tiskne k posteli.
„Hej.“
Snažil se upoutat pozornost nočního návštěvníka. Ten se ale ani neohlédl a postupoval dál směrem k Deanovi.
„Šáhni na něj a..“
„A co?“
Osoba mu věnovala nenávistný úsměv. V ruce se jí zaleskla dýka. Bobby si ji moc neprohlížel, ale byl, si jistý že ji nezná.
„Neměl si mi utíkat.“
Procedila skrz zuby, přiložila dýku ke krku mladého lovce a řízla.
Dean se s hrůzou v očích probudil.
„Neboj chlapečku, ještě jsme neskončili“
Dean se snažil chytit se za hrdlo ale on, stejně jako Bobby byl svázán démonickou silou.
„Deane!“
Křičel zoufale Bobby a škubal sebou ve snaze zpřetrhat neviditelná pouta
„Neboj tohle se dá přežít“
Chechtal přízrak a přistoupil blíže k Bobbymu. Sklonil se k jeho hlavě a pošeptal
„S doktorem se to přežít dá, ale ty se budeš koukat jak umírá“
Bobby se na hosta vyděšeně podíval
„Uvidíš jak kapičku po kapičce přichází smrt“
„Ty … Co chceš, o co ti jde“?
„To je jedno ne?“
„Deane vydrž“
Ten se držel jak mohl, snažil se uklidnit aby zpomalil tok krve, ale i tak cítil že už má dost.“
„eeee“
Zasténala bytost a padla mrtvá k zemi.
„Co to sakra bylo“
Do dveří vtrhl John v ruce Colt šel si to přímo k Deanovi.
„Chlapče“
„Tati..ja..“
„ššš nemluv“
„Johne jak ses tu vzal?“
Ptal se Bobby. Najednou mu došlo že je volný.
„Musíme do nemocnice“
Zašeptal John a podíval se na Boobyho. V očích se m zračil strach a leskly slzy.
„počkej“
Pověděl Bobby. Vzal čisté triko složil ho do pruhu a přitiskl ho Deanovi na krk. Ten se střásl zimou a bolestí. John i přes úsměv, který mu Dean věnoval poznal, že má strach.
John vzal Deana do náručí, a odnesl ho do auta. Sedl si k němu dozadu, Bobby řídil.
Dean položenou hlavu na Johnově rameni, ten mu tiskl provizorní obvaz co nejvíce ke krku, cítil jak se chvěje, druhou rukou ho pevně objal a snažil se ho uklidnit.
„Bobby jak ještě daleko“
„Pár minut…snad“

Terrik: takže vše je jak má být -Deaneček trpí fyzicky - Bobby psychicky - no není ten svět krásnej -jenom mě zajímá, co a proč to po Deanovi jde

a já si myslím, že John je za blbce i tady - v první řadě ho neměl nechávat samotného a měl mu trochu věřit.....ale jsem ráda, že i nadále budeš pokračovat v zavedené rovnici John=otec na baterky a blbec

Tak další pokráčko ale jen krátke a v celku o ničem ale možná se bude líbit.

________________________________________

„Bobby nejde to rychleji“
„Bohužel ne“
„Nemáme čas“
„já vím ale..“
„Co“
John si všiml nervozity v Bobbyho hlase
„prostě to rychleji nejede“
Byl naštvaný ..
„Co tě žere Bobby“
„Nic, jen by si ho mohl někdy poslouchat.“
„Co jak to myslíš“
„Nic měl pravdu ne, nebyl to jen jeden duch“
„ne nebyl. Mohl mi to v klidu vysvětlit.“
„A ty by si ho poslech“
„Co chceš říct, co …“
John vzteky neviděl, křičel na Bobbyho něco ve smyslu že on na něj měl dát pozor když už tam byl. Ani jeden si nevšimli zesilujícího krvácení na Deanově krku.
Dean se začínal dusit, snaha nadýchnout se změnila v bolestivý kašel. Až teď si John všiml co se děje.
„Hobby přidej“
Neznělo to ani jako rozkaz ale jako prosba zoufalého otce…
„Bati…“
„ne Jeane teď nemluv“
A přitiskl mu ruku pevněji ke krku. Jean sípal bolestí ale věděl že je to nutné.
„Vydrž chlapče, vydrž za chvilku tam budeme. Zkus dýchat klidně“
John si všiml jak je Dean bledý a ledový, kostka ledu si s ním v ničem nezadá. John se začínal opravdu bát. Jestli se brzy neobjeví nemocnice vykrvácí.
„Jsme tu „
Oznámil Bobby zaparkoval před vchodem.
„Zvládl si to jsme tu. Deane, Deane… prober se“
Třásl s mladíkem jak jen mohl ale ani neotevřel oči.
„Potřebujeme doktora“
Upoutával pozornost personálu Bobby. Nevšiml si že Dean je v bezvědomí a John na pokraji zhroucení.
„Co se stalo“
Zajímali se lékaři a opatrně Deana položili na nosítka.
„Mám slabý puls“
Ozval se jeden z lékařů. S těmi to slovy spadl Johnovi kámen ze srdce.
„Bude to dobrý , on to zvládne“
Bobby mu položil ruku na rameno a odvedl ho dovnitř, tam kde mu z očí zmizel Dean.


„Vy jste příbuzní“
Ptala se sestřička hned jak je uviděla vejit. Ani jeden neodpověděl jen přikývli.
„PojĎte se mnou“
Zavedla je do vzdálenější chodby.
„Váš syn je uvnitř. Tady můžete počkat. Nevím jak dlouho to bude trvat, za rohem je automat. Když budete něco potřebovat najdete mě na recepci“
Mluvila přímo a jednoduše věděla že jí moc nevnímají. Očima hypnotizovali dveře od místnosti, kde ležel Dean.

Nemám príliš vo zvyku komentovať poviedky, väčšinou si len v kľude počkám na ďalšie pokračovanie, lebo som tvor zvedavý a zaujíma ma ako sa nápady rozvinú a kam zájdu.
Aj pri tejto poviedke som zvedavá, kam a ako to bude postupovať ďalej a teda si pekne počkám na pokračovania, ale jedná vec mi nedá pokoj a úprimne, kazí mi zážitok z čítania poviedky, a to tak, že dosť
Neber to, prosím, ako kritiku, skôr ako kamarátske upozornenie, je to len môj názor, ale myslím si, že celá poviedka by šla aspoň o triedu vyššie, keby si si dala pozor na gramatiku a preklepy. Samozrejme, beriem, že v dlhšom texte sa im človek proste nevyhne, ale frekvencia preklepov v Tvojich príspevkoch je na mňa už proste moc . Obzvlášť, keď by možno stačilo, keby si si po sebe ešte aspoň raz prečítala, čo si napísala. Formálna úprava diela je podľa mňa totiž aspoň taká dôležitá ako dej. Ono to totiž občas dosť vadí, keď miesto sústredenia sa na dej musím špekulovať, čo za slovo tam malo byť :/
Je to len môj názor, ale stojím si za ním, trošku väčšia kontrola preklepov by celej poviedke veľmi prospela.

Terrik: jééééé další část doufám, že se z toho Dean dostane, i když takový malinký psychický torturing by taky nebyl špatný a John - no to je prostě John - ještě že kluci mají Bobbyho
moc se těším na pokračování - tak jen do toho a nenech se kritikou odradit - však je to tvá první povídka a chybičky se během psaní odstraní - určitě

Just-me: Já vím já vím, děkuji za kritiku. Už jsem se to snažila opravit nejse zrovna talentna češtinu. A chápu tě taky se mi to špatně čte. tak slibuji a budu se snažit
Nemix: Děkuji za podporu, teda ty si ale zvrhlej sadista a tak to má být

Terrik: no co mám dodat AŤ ŽIJE TORTURING

Chudák Dean. Co s ním teď je??
A těch chyb jsem si také všimla, ale nikdo není dokonalý.

Tak jsem sesmolila pokráčko, snad se bude líbit a moc děkiji za komentáře
________________________

„Oba lovci seděli zkroušeně na konci chodby a čekali verdikt. Verdikt o jejich chlapci, ano jejich. Dean byl pro Bobbyho součást rodiny a někdy si myslel. Deanovi kolikrát přišlo, že ho má Bobby raději než otec. Byl rád když se u něj zastavili a strávili tam několik dní. Byl rád když je u něj otec nechal a odjel lovit.
Z myšlenek je vytrhl příchod muže kolem 40. Ostře řezaná tvář měla výraz , který by od doktora nikdo nečekal. Zračil se v něm hněv a zděšení.
„Winchestre děláš si ze mě srandu?!“
Spustil bez zaváhání a naprostou jistotou v hlase
„Přestaň na mě ječet“
Opáčil stejným neurvalým způsobem John.
„Co si to dovoluji, vždycky když tě vidim je to protože jedno z tvých dětí si tiká se smrtí“
Bobby se potichu ušklíbl nad tím tikáním ale jinak napjatě sledoval … „rozhovor“
„Co tim chceš říct já za to můžu. Myslíš že je to schválně“
„ A jak to teda je proč toho kluka dneska nejspíš vidíš naposled?...“
Nic. Jen ticho najednou ustal křik, jen dva zděšené pohledy upírající se k Peetrovi. Najednou mu došlo co udělal, měl vztek a nejspíš právem ale takhle se smrt dítěte neoznamuje. Jaká smrt. Není mrtví… nejraději by si sám nafackoval…
„Co..“
Vypravil ze sebe nakonec John.
„Je to zlé Johnne“
„Jak moc“
„Zranění by nebylo to nejhorší. Nevíme z čeho má horečku ale víme že stále stoupá. Víme že je celkově slabí a to hodně a víme že má zápal plic. Ale nevíme proč…“
Oznámil a tvrději dodal
„Nechceš mi něco říct“
„Já fakt netuším“
Odpověděl John se sklopenou hlavou.
„Neblbni, teď neni čas na tajnosti s suchana. Vyklop co se stalo a možná mu pomůžu. Ale jinak …“
Johnovi se zajiskřilo v očích
„Já fakt nevím“
Zaječel a hádka začala nanovo. Bobby již po několikáté slyšel slova o nemožném otci a doktorovi co mu do toho nic není. Viděl jak jsou oba přesvědčeni o své pravdě a jak ani jeden nehodlá ustoupit. Hádali se jak dva kohouti
„Pánové!!!“
Oba zmlkli
„Jean“
Dodal Hobby mírně.
„Vezmu vás za ním.“

V pokoji bylo šero a ticho. Místností se neslo jen tiché pípání monitoru a Jeanův těžký dech.
„Musí spát jestli má mít šanci.“
Dodal Piet potichu a zavřel taními dveře. Nechal j v pokoji samotné jen s tíhou pravdy, která s každým pohledem na chlapcovo tělo nabírala na váze.
„Johne“
Ozvalo se ode dveří
„Pojďte nechte ho v klidu. Něco mám“
Znělo to povzbudivě a trochu optimisticky. Oba se sebrali a odešli od nemocničního lůžka k Petrovi do kanceláře.
„Co bude dál“
Ptal se John ale v hluboko v srdci věděl že odpověď nechce znát
„Jak jsem řekl. Jeho organismus je jak po náletu atomovky. Imunita se snaží ale prohrává. Zápal plic je vážný. Jeho svalstvo ochabuje jako by rok nevstal z postele. Navíc za tu chvíli co je tu jsme ho několikrát tišili z noční můry. Johne, jsem doktor už řadu let a pokud ho nemučili nebo nedrželi bez jídla alespoň měsíc, tak tohle není možné. Řekni mi co se stalo“
„Já vážně nevím. Ráno Před dvěma dny si stěžoval že mu není dobře, Myslel jsem že to večer přehnal…“
„A tak si ho sjel jak Malého kluka“
Dodal ironicky lékař
„No prostě jsem mu to nevěřil a nechal ho doma…“
A pak už jsme tady“
Ne tak docela“.
Dodal Hobby
„Jean mi zavolal že potřebuje pomoc. Když sem dorazil už měl horečku a byl v bezvědomí. No a pak se stala ta nehoda“
„Ta nehoda mě moc nezajímá. že skoro vykrvácel je zlé ale to by se dalo skousnout. Já potřebuji vědět to ostatní“
Najednou bylo opět ticho.
„ Já nevím Plete vážně ne… Můžeš mu nějak pomoc. Prosím“
„Možná. Můžu tišit bolesti podporovat imunitu cpát ho vitamínama…mimochodem po nich nemá v těle ani památku…a můžu čekat … a doufat a vy budete hledat tu obludu co v tom má prsty. Protože tohle není normální“

Druhý den ráno již v nemocnici nebyly ještě večer se vrátili do motelu a snažili se něco najít. O Deana bylo dobře postaráno tak jako vždycky když se dostal do Peetrových rukou.
„Tak se ukaž ty hrdino“
Prohodil sám pro sebe Peet a sedl si k Deanovi na postel. Smutně se na něj díval. Rukou zkontroloval puls a horečku ale spíše ho chtěl pohladit a dopřát mu pocit bezpečí. Všiml si že je vystrašený. Během noci ho pronásledovali zlé sny a nedovolovali mu spát.
„Tati..“
Ozvalo se pokojem tiché zasténání…
„Ahoj, Deane“
„Petre?.Co. Je mi zima“
„Já vím. Bude to obré. Povíš mi co se stalo“
„Já nevim, ja si to nepamatuju ale je to děvka“
„Kdo?“
„To právě nevím“
„nevadí, třeba si vzpomeneš“
Dean na něj hleděl svýma zelenýma oči které byly plné bolesti. Krátký rozhovor ho vyčerpal natolik že usnul. Bylo to pro něj lepší, bylo to pro všechny snašší.
„Toho tvého tátu bych…“
Povzdechl si lékař přikryl mladíka až po krk a odešel z pokoje.

Bobby a John

„Tak co našel si něco podivného v okolí?“
„Ne jenom to co říkal Dean, přišlo mu že nešlo o jednoho ducha ale o mnohem víc“
„No to toho moc nemáme. Nevím co s tím Bobby.“
…
„Ano prosím“
„Ahoj tady Peet Dean se na chvíli probral, jestli chceš večer za ním můžete možná vám něco poví, zatím si nic nepamatuje.“
„Jak mu je“
„Pořád stejně, žádná sláva. Navíc mi přijde zralý akorát tak na psychiatra“
„Cože“
„ No znám ho a je nějak mimo a to myslím jako opravdu mimo“
„říkal něco“
„Ne ale až se mu podíváš do očí, jediné co uvidíš je strach, celého tě pohltí děsivá noční můra“
„Můžu přijet hned?“
„Jasně , budu čekat“
John pomaličku položil telefon.
„Bobby jedeme do nemocnice“
Bobby se neptal věděl ž mu všechno poví v autě, jen si vzal bundu a šli.

„Deane, Deane klid to jsem já. Šššš klid už je dobře. Byl to jen sen“
Dean se zoufale podíval na Peeta jeho. Pohledem volal o pomoc ale přesto se snažil usmát, protože viděl přicházet Johna. Nechtěl aby viděl že má strach. Nemohl mu dát najevo slabost, věděl že nesmí, nikdy nesměl.
„Ahoj Petre“
„Ahoj nechám Vás tu“
Pozdravil příchozího a odešel s Bobym do kanceláře“
„Tak co, jak se vede“
„Dobře“
Nasadil Dean Holywoodský usměv a snažil se přesvědčit sám sebe že jje v pořádku.
„Nelžeš mi náhodou?“
„Ne já, já můžu hned jít domů“
Odpověděl rychle a snažil se zvednout z postele. John ho rychle přitlačil zpět. Ale Dean se opět posadil.
„Seš si jistej ?“
„Jo jsem“
Odpověděl Dean. John nasadil přísný výraz. Dean tuto grimasu znal, znal ji vždy když lhal, nebo když si otec myslel že lže.
Dean se trápil, bylo mu zle hodně zle a i on to uznal, že tentokrát je to špatné, ale co ho trápilo nejvíc byl Johnův psí čumák, tedy přístup k němu.Chladný a s odstupem, jako vždy. Tak moc toužil po vřelém obětí a jakékoliv útěše. Tak moc potřeboval vědět že ho má otec rád…
John poznal že tentokrát rozkazy „uzdrav se „ a nefňukej“ a podobné léčebné metody nepomohou. Viděl v tich zelených očích, které mu tolik připomínaly Marry, smutek bolest a strach. Nikdy svého syna takhle neviděl, hleděl mu do očí a utápěl se v nich. Viděl jak se v nich lesknou slzy. Opatrně si přitáhl syna k sobě a objal ho, zprvu jen zlehka aby mu neublížil ale najednou cítil jak se chvěje, vzpomněl si na šílenou cestu autem do nemocnice a objal ho pevněji. Dean se rozbrečel. Po tváři mu tekly slzy zoufalství a strachu.
„Promin chlapče, promiň“
Držel syna v náručí a hladil ho ve vlasech. John poznal že se napětí v Deanově těle uvolnilo. Usnul. Opatrně ho položil zpátky na postel otřel mu z tváře slzy a zlehka ho přikryl.
„Já tu bestii najdu. Slibuju“

Terrik: Tak jsem se konečně dopracovala k této povídce a když opominu gramatické chyby tak se mi moc líbí Ano... přiznám se bez mučení miluju torturing na všechny způsoby a ty nám ho tu teda dopřáváš vrchovatě. Stejně jako nemix, i já Johna vážně nesnáším! To, jak celý život vytíral s Deanem... za to by to ode mě dost schytal Ale poslední pasáž se mi líbila Že by se v Johnovi alespoň na chvíli hnulo svědomí?! Doufejme... Hlavně, ať to s chudáčkem Deanem dobře dopadne!!! Mám ráda torturing, ale také šťastné konce Takže držím palečky a hoď tu brzy pokračko

O děkuji .. bede se mučit dál

_______________________________
„Ahoj Johne“
„Ahoj“
Odpověděl John když došel do kancelář k Peetrovi a Bobbymu.
„Říkal jsem Bobbymu, že nejspíš něco mám“
„A co?“
„No nevím jistě ale podle všeho je Dean nakažený morem.“
„Co?“
„Ne neděste se, nejde o mor jak ho známe, tedy spíše v krvi není nic podle čeho by jsme ho identifikovali ale jsou tu všechny příznaky“
„A jak může mít mor a zároveň jím nebýt nakažený?“
„To mi pověste vy Bobby. Možná je to první stopa k nalezení toho , co mu to způsobilo. Víc vám zatím nepovím. Dean se drží, nad očekávání dobře. Ale pospěšte si. Ano?!“
Domluvil a mlčky je vyprovodil ze dveří.

Ubíhaly hodiny, dny, týden. Dean stále zůstával v nemocnici. Trochu se jeho stav zlepšil. Občas se mohl zvednout a přesunout na sedačku k oknu a zpět. Více pohybu bylo zatím nad jeho síly a Peetr mu v tom i úspěšně bránil. Dean byl sice stále slabí a v podsítě stejně vážně nemocný ale už měl nemocnice dost. Měl pocit, že sny, které mu nedají klidný spánek, má na vinně nemocnice. Věřil, že doma by mu bylo líp. Ovšem o tom Peetr nechtěl ani slyšet. Dean škemral, prosil, vyhrožoval, vztekal se a nadával a výsledek byl vždycky stejný. „Zůstaneš tady“
Řekl Peetr vždycky když Dean vyčerpáním usnul. „Nemáš sílu se mnou hádat a chtěl by si utéct. To tak“ Soucitně se usmál, zkontroloval pacienta a odešel z pokoje…

„Dále“
Vyzval Peet ke vstupu klepajícího.
„Ahoj“
„Deane. Co tady děláš!“
„Já, Já…au..“
Nedořekl větu a už ho Peetr táhl ke křeslu. Viděl jak se Dean sotva drží na nohou a nehodlal pokoušet osud a nechat ho omdlít na tvrdou zem. Navíc jak ho zná, vzal by to hlavou přímo na roh stolu.
„Seš norální.“
Vyčítal mladému pacientovi nezodpovědné chování a opatrně ho posazoval do křesla.
„Já jsem chtěl s tebou mluvit“
„No to mi došlo že mi nejdeš pozvat na golf“
Sikl jedovatě a zabalil Deana do deky.
„Mě není zima“
„Nekecej!“
Dean leknutím ztuhl. Peet si toho všiml, měl o něj strach opatroval ho jak květinku a milostpán jde na výlet, nicméně věděl že to přehnal a mírněji dodal.
„Nevadí že ti není zima. Máš pořád horečku a producíruješ se tu v krátkých rukávech. Popovídáme si ale zůstaň přikrytém.“
Dean jenom kývl. Peet si sedl vedle něj a začal se vyptávat.
„Tak co jsi mi přišel říct“
„Chci domů“
„Jak jinak“
„Já to myslím vážně“
„Já taky“
„ale Peete není to zbytečný abych tady byl“
„Jasně „
„Promiň já jen že ležet můžu i doma“
Peet chvíli přemýšlel, věděl co mu na to může odpovědět ale nevěděl jestli má. Byla to krutá pravda a on mu nechtěl ublížit.
„Je jedno jestli jsem v posteli tady nebo někde jinde“
„Deane já bych tě domů i pustil..“
Deanovi se v očích zajiskřilo…
„Kdybych věděl že se o tebe někdo postará a dohlídne na tebe“
„Ale budu s tátou…“
„A to je ono. Tvůj otec není zrovna otec roku. Byl by s tebou doma první den, možná druhý, ale pak, pak odjede něco lovit a nechá tě na něj čekat, den dva… pak zavolá ať za ním dorazíš, a ti za ním opravdu pojedeš. Pak půjdete na lov, jen tak pro jistotu tě vezme s sebou. A pak co? Pak tě vezme na hřbitov k Mary. Tam tě pohřbí vedle ní a zavolá Samovy, že zabil vlastního syna“
Dean nvěřil co mu Peet řekl. V očích se mu tekli slzy. Peet by si nejraději nafackoval. Řekl to, jak jen mohl. Celou dobu se držel ale nakonec ho ranil. Věděl, že je to pravda, nevěřil v Johnovo otcovské city. Ale teď? Teď tady seděl a hleděl do zděšené tváře mladého kluka.
„Deane“
„Ne“
Dean se prudce zvedl. Shodil ze sebe deku a měl se k odchodu.
„Deane“ Zkusil to znovu lékař, ale Dean neposlouchal. Zatočila se mu hlava a omdlel, cestou k zemi si rozsekl čelo o roh psacího stolu.
„Deane!“
Křikl Peet a hnal se k bezvládnému tělu. Párkrát ho poklepal po tváři. Dean neochotně otevřel oči
„To není pravda“
Odporoval snažíc se, aby to znělo co nejvíce rozzlobeně, ale Peet poznal spíše smutek
„Deane,.. pojď“
Pomalu ho zvedl a posadil zpět do křesla a znovu zabalil do deky.
„Je to jen škrábaneček.“
Pověděl když ho ošetřil. Přisunul si křesílko před něj. Dean klopil zrak k zemi jako by se bál Peetova pohledu. Ten ho Chytil za ruce a jemně je stiskl. Dean na to reagoval váhavým zvednutím hlavy. Díval se na Peeta skrz slzy.
Já sem vůl
Pomyslel si Peet a začal Deana trochu uklidňovat.

Terrik: pokračování dobré - trpící Dean je super a jak mu ten doktor řekl vlastně pravdu, bylo to kruté, ale muselo to tak být - těším se na další část...

jenom opravdu pozor na chyby a překlepy - je jich čím dál víc -a zamrzí to - tvá povídka díky tomu ztrácí na hodnotě...

Skvělý torturing Jen škoda, že Dean nedokáže stále příjmout pravdu

Terrik: Deana je mi tak líto. Teď se k fyzické bolesti přidala ještě psychická.
A fakt pozor na ty chyby, místy se v tom špatně orientuji. Ale to ať tě v žádném případě neodradí od psaní.

Mě to tak mrzí ty překepy, já se je snažím kontroloavt ale jsem úplnej pablb

Ale děkuji že čtetě a že s vám líbí

Tak dnes jenom kousek:)


______________

„Tak co Bobby“
„No našel jsem něco ohledně toho moru. Nevím jestli je to ono, ale v roce 1746 zde žila rodina Andrea Hiksona. Měl dvě dcery, a tři syny. Jeden z jeho chlapců, dá-li se to tak říci,byl lehce narušený, tedy podle novin. Ale většina místních tehdy tvrdila, že to udělal schválně“
„Co schválně?“
„Jo promiň. Tenhle Kluk Thomas Andrew Hikson, v době morové epidemie, zabil celou rodinu. Měli sídlo mimo dosah nákazy, ta tehdy byla jen lokální a proto se o ní moc neví, ale mladý Andrew slíbil jedné nakažené dívce lék, když zajde do jejich domu. Dívka souhlasila a když dorazila do domu poslal ji do sklepa, kam před tím zahnal celou rodinu. Zabarikádoval je tam a nechal zemřít na mor. U rozhovoru Thomase a nakažené byl jeden svědek. Poslal dopis do jednich novin a ty uveřejnili celý rozhovor. Thomase chytili a jeho rodinu našli mrtvou. Jen otec ještě pár hodin žil.“
„A myslíš že jsou to oni“
„Jo, koukal jsem se na pár případů, od toho roku se tu stalo 12 nákaz „neinfekčním“ morem, lékaři byly vždy mimo a nevěděli co dělat. 10 obětí zemřelo a zbylé dvě se po návratu z nemocnice začali pomalu uzdravovat ale podle místních byli šílení. Oba našli mrtvé v lese poblíž bývalého sídla Hiksonů“
„Kde to sídlo je?“
„2 míle od místa kde se konal váš nepovedený lov. Je to odtud tak hodinu“