Dean

A máme tu novou... tedy pouze v příběhu novou postavu...


_________________________
Předešlou noc v nemocnici…
„Prosím“
„Ahoj Peete, dlouho jsme spolu nemluvili“
„Jé to jsi ty, ahoj.. copak potřebuješ?“
„Vědět jestli je to pravda..“
„Co máš na mysli..“
„Mám na mysli to proč mi nikdo neinformoval…“
„No já nevím o čem..“
„Ale víš, nedělej ze mě blbce..“
„Nedělám, nevim co myslíš…“
„Chci vědět, jestli ta oběť, kterou přivezli do nemocnice je Dean…“
„Prosim..“
„V novinách psali, že hledaj podezřelého z pokusu o vraždu. Jako oběť byl uveden Dean W.“
„Aha…“
„Je to on?“
Chvíli bylo ticho…
„Jo je… ale…“
„………………………………“
Muž na druhé straně zavěsil.
„To se mi nepovedlo“
Povzdechl si Peet a vrátil se ke své práci…

Současnost:
Bobby seděl u snídaně a četl si noviny a John si balil věci...
„Sjedu se tam ještě podívat, třeba něco najdu…“
„Nechceš počkat až se vzbudí, třeba ti něco řekne..“
„Hm… zbudím ho..“
„Johne…“
„Stejně je čas na léky..“
„Že jsem nebyl zticha….“
Vrátil se k rozečtenému článku. V malém sloupku bylo mimo jiné připomenutí výročí úmrtí pana Hiksona… Každým rokem se připomínalo, pan Hikson byl váženým členem společnosti, zakládal knihovny a podporoval školství, ale jinak to byl prachsprostý lichvář a politik…
„Zajímavé…“
Z myšlenek ho vytrhly rozhněvané hlasy… šel se podívat co se děje…
Dean stál u okna, v ruce držel mikinu, John stál u dveří a vehementně se dožadoval odpovědí…
„Ale musíš něco vědět, něčeho jsi si snad všimnul…“
„Já vážně nevím, jen si pamatuju to jezírko a divnou holku, když se na ní zasvítilo byla příšerná…“
„Ale musíš vědět víc, neříkala něco nebo…“
„Sakra já nevím…“
Zaječel vztekle Dean, od něj to John neznal, že si na něj dovolil Sam byl zvyklí, ale aby na něj řval Dean bylo moc… Vrazil mu facku. Při plném zdraví by sním sotva pohnula. Teď se ale Dean skácel k zemi. John si chystal další a k tomu pár peprných slov…
Deanovi hučelo v hlavě, nevnímal co otec říká, nevnímal Bobbyho jak se níží Johna zastavit…najednou se začalo še ponořovat do tmy. Seděl na zemi a rukama se snažil zastavit roztočený pokoj…. Bobby viděl, jak Dean jen ztěžka drží svou mysl při vědomí. Odstrčil Johna ze dveří. Klekl si na zem a pomalu ho zvedl…
„Dobrý…“
Dean jen kývl…
Bobby sjel Johna nenávistným pohledem.
„Ježiš, to snad, byla to jen malá výchovná facka na nevymáchanou hubu drzího…“
„Tohle je jen malá facka… a otočil Deanovu tvář směrem k Johnovi… Rána byla silnější než si uvědomoval. Celá lícní kost byla nateklá a pod okem měl roztrženou kůži…
„No malá ne ale…“
„Ale co …“
„Bobby to je dobrý…“
Snažil se Dean otce bránit. Ten se ale místo snahy o totéž začal s Bobby hádat. Ani jeden z nich si nevšimli že Dean povážlivě zbledl… Dokonce si ani nevšimli, že před domem zaparkovalo auto…. Osobu nezaregistrovali ani když vystupovala po schodech… Zato osoba slyšela vše… Slyšela hádku, tedy spíše histerický řev dvou mužů… Chvíli je poslouchal…
„Co je ti do toho sakra… nic strašnýho jsem neudělal. Potřebujeme vědět co se stalo…“
„Jestli ho zabiješ sám tak se s pátráním nemusíš obtěžovat..“
„Co to meleš, nikdy bych svým dětem neublížil..“
„Jo ve kterým snu..“
„Co.. jak … kdy jsem jim ublížil…“
Bobby na chvilku zmlkl zvedl hlavu a již v klidu pověděl
„A kdy jsi jim neubližoval…“
John vzteky zrudl…
„Bylo to pro ně pro jejich ochranu…“
„Nebo pro tvoji pomstu a nenávist, cepoval si je jak armádu, nedal si jim pokoj…“
„Když něco nevyšlo odnesl to Dean, donutil si ho k tomu, že má pocit viny na všem. A Sam… Sama si vyhnal z domu… rozdělil si jediné dvě osoby, které si naprosto věřili…“
„Odešel sám…“
„Odešel kuli tobě…“
Dean se v mezičasech snažil nějak oba uklidnit, ale neměl na to sílu… Jeho snahu zaregistrovala osoba na schodech
„Dean?“
Udivila se a pomalu vstoupila do pokoje.
„Samy?“
Zašeptal Dean nevěřícně. Cítil jak slábne, ale nechtěl ukázat slabost před vlastním bratrem.
„Deane, žiješ..“
Úleva kterou cítyl, byla hřejivá, zároveň ale viděl, jak špatně na tom je… Viděl, že se sotva drží na nohou, šel k němu a objal ho. Dean opětoval láskyplný pohyb. Po chvíli ale Deanovo sevření povolilo… Upadal do bezvědomí. Samy se s ním opatrně posadil na postel…
„Tak bráško…“
Konejšil osobu jemu tak blízkou…
„Přeci teď nebudeš spát..“
„Nespim, nic mi není…“
„já vím… „
Sam opřel Deana o své rameno a objal ho rukou okolo ramen… Cítil jak se třese …. Podíval se na Bobbyho a naznačil mu, aby vypadli… Bobby musel Johna vykopat z pokoje, jinak by asi neodešel… Ještě se vrátil a přehodil přes Deana deku…
„Dík Bobby“
„Rád tě vidím…“
Sam se jen usmál… Seděli v pokoji řádnou dobu. Povídali si, Dean většinu věcí vnímal jen napůl. Sam si všiml, že usnul. Opatrně ho položil do postele…
„Promiň bráško,… i mě se stýskalo…“

To je tak krásný Sammy se vrátil Napsala jsi to opravdu nádherně!!! Tolik si chyběli!!! Doufám, že teď Sammy na brášku dohlídne. A příležitostně by mohl Johnovi rozbít hubu!!! Protože jeho preference už jsou zase na nule Jak mohl Deanovi vrazit, když je mu tak zle?! Ale Bobby mu to dobře vytmavil!!! Prý "Jo, ve kterém snu" To vystihl přesně!!! Skvělé pokračko a už se těším na další!!!

Krásne, bratská láska medzi Deanom a Samom je niečo úžasné hlavne v poviedkach a torturing, yes, skvelý píšeš super, teším sa na ďalšiu časť

Tolik chvály... to si ani nezasloužím... tohle je taková přechodová část... spíš taková výlevna duší... ale potřebuji to k dalšímu pokračování... nechtělo se mi napsat za dva dny... tak je tady tohle...

____________________________________________

Bobby s Johnem seděli v kuchyni, navzájem se ignorovali…
„Jak si moh něco takovýho udělat…“
„Prosim…“
Otočil se John směrem k Samovy,
„.. Nnevím co jsem mohl udělat, ale vím co jsi udělal ty, opustil si nás…“
„Ty si řek nevracej se, tak jsem tě poslechl… nic víc jen to co si chtěl, abych tě poslouchal…“
„Vykašlal si se na nás, a takhle to dopadlo…“
„tak tohle je moje vina…“
„Ano kdyby si tam tehdy byl nic by se nestalo… byli by sme tři…“
„ano je to moje chyba… měl sem vědět, že Dean tě bezhlavě poslechne..“
„Je to poslušný syn…“
„Jo proto ses ho chystal zmlátit…“
„Nechystal…“
Samovi docházela trpělivost…
„Tak mi řekni, proč si ho praštil..“
„Byl drzej…“
„Drzej, tak ho zab a budeš mít klid…“
„Ty…“
John se rozpřáhl ale rozmyslel si to…
„Proč si se vrátil…“
„Třeba proto, že nejsi schopnej dát vědět, že se něco děje..“
„A tebe to zajímá? opustil si rodinu, tím to končí…“
„neopustil, ty to víš…“
Hádka pokračovala a nabírala na intenzitě, Bobby si všiml pohybu na schodišti. Vešel nahoru, myslel si to, byl to Dean. Neodvažoval se jít dolů, viděl že se hádají a měl pocit viny.
„Bobby je to kvůli mně…“
„Ne je to protože se střetli dvě dubové palice…“
„Ne já tenkrát sem, je měl zastavit, hádali se jak psi a já je nechal a takhle to dopadlo… a dneska Sam přijel kvůli mně a dopadlo to zase takhle…!
„To jsou kraviny… myslel jsem, že spíš,..“
„Já jsem spal, ale .. ale…“
„Sny?“
Dean jen přikývl, Bobby poznal, že nechce mluvit a nenutil ho…
„Bude to dobrý, půjdem uklidnit ty dva osli, i když vašemu otci roku bych… no to je jedno.. pojď něco sníš…“
Bobby se ještě vrátil pro mikinu a donutil Deana si ji obléct… Sešli ze schodů… Dan to nevydržel, ač mu nebylo nejlépe Winchestrovská krev se v něm nezapřela, nejprve se je snažil uklidnit, ale nakonec se s nimi začal hádat taky…
„Je tohle normální…“ Ptal se Bobby psa, kterého přilákal hluk, tedy spíš ho probudil…
„Jak se… jak… hej…“
Vzdal to…
„Co já se budu rozčilovat…“
Jediné co bylo, že odtáhl Deana stranou. Ten se zdráhal, že ještě neskončil, ale měl smůlu. Bobby ho odvedl na verandu a posadili se spolu na lavici.
„Seš stejnej magor…“
„Víš Bobby když jsem byl u Peeta v kanceláři, … jednou… tak..“
„Tak co…“
„No něco mi řekl…“
„Já vím, mluvili jsme o tom, byl z toho dost zničený… „
„Já jen, myslíš že je to pravda…“
„Co…“
„Že by mě táta… „
„nechal umřít…“
Dokončil Bobby. Viděl že by to Dean nikdy nedokázal říct…
„Nenechal, bojoval by o tebe do posledního dechu, ale já jsem Peety pochopil… myslel to jinak..“
„Jak…“
„Táta by tě nenechal umřít, rval by se o každou příležitost, jak tě zachránit, ale je dost možné, že on by tvou smrt zavinil, svou neodpovědností, náročností a nahlížením na tebe jako na někoho, který zvládne vše… bere tě moc lehkovážně… ale má tě rád…“
„Já nevím… myslím že…“
„Co nevíš..“
„Tím co si řekl… a po dnešku mi přijde, že kdybych zmizel, bude se mít líp…“
„Kde si na to přišel…“
„Zapomeň na to Bobby…“
„Nezapomenu, tak povídej, kde jsi to vybádal…“
„Nikde, jenom jsem si přestal lhát… Vždycky jsem ho bránil i před Sammym, a proto mi pak ani nevzal telfon…Vždycky jsem mu veřil a nepochyboval.. ale za poslední půl rok mi přijde, že ať udělám cokoliv je to pro něj málo… Strašně málo… Nikdy mu to není dost…“
Dean sklopil hlavu…
„Jsem špatný syn a on má právo být ze mě sklamaný..“
Bobby jen kroutil hlavou…On a špatný syn..Jak mu tohle dostat z hlavy….
„Deane… „
„Hm…“
„Co je to za hloupost..“
„Tak to je…“
„Deane“
„ copak to nevidíš, proč jinak by se tak choval…“
„Protože je to vůl“
Dean chvilku mlčel…
„Bobby?“
„hm..“
„Můžu tu ještě pár dní zůstat… pak bych odjel…“
„Prosím…“
„Jestli ne pochopím to..“
„Ne o to nejde, nikam tě v takovýmhle stavu nepustím…“
„To přežiju…“
Jo tak se ukaž v autě mám knihy, přines mi je…
Dean se podíval, v očích prohru a opět sklopil zrak…
„Já ti dám odjel, dokud nebudeš zdravej nehneš se odtud…“
„Děkuju…“
„Nemáš zač… já bych tě praštil…“
„Prosím ne…“
„Neboj…“
Ještě chvilku tak seděli… ani si nevšimli, že celý rozhovor poslouchal Sam s otcem. John byl trochu vyvedený z míry. A Sam mu v tom moc nepomáhal, vyzařovalo z něj něco jako „už si to končně pochopil“ nebo tak něco…
John však zareagoval po svém… vzal si bundu a vypadl ze dveří…
„Kam jdeš?“ „Kam asi Bobby, něco zjistit…“
Deana to mrzelo, nechal ho tam, neřekl mu ani slovo….
„Nechcete jít dovnitř..“
Zeptal se Sam opatrně… Oba přikývli…. Dean se sotva držel na nohou… Brácha něco sem ti přivez..
„Co?“
Zelené oči se rozzářily očekáváním…
„Koláč“
„Néé, fakt..“
„Ale ano...“
Položil ho před něj a než stačili mrknout na taliři zbyli jen drobky…
„Ty si ho sežral celej…“
„Byl muj..“
„Se z tebe zblázním…“ Bobby se usmíval, bylo to první jídlo od příjezdu z nemocnice, které snědl a očividně ho snědl s chutí…
„Nechci na tebe tlačit, ale měli by sme s tím „duchem“ či co to bylo trochu pohnout… Podíváš se na to s namí..“
Dean nejistě kývl, nevěděl proč, ale příčilo se mu o tom mluvit, ztrácel jistotu, a nevěděl proč…

Rozebírali to několik hodin. Bobbymu se podařilo díky Deanovi zjistit, že místo, kde ho cosi napadlo, je součást pozemku bývalého sídla… To sídlo však bylo vypáleno i s těli obětí, řádný pohřeb nebyl a těla se nechal v domě, s domněním, že shořeli… Deanovi se vybavovali nějaké vzpomínky, které měla ona zrůdná dívka… Když ho políbila, uviděl pár záblesků z její paměti… Bobby našel plány domu… Zjistil, že jezírko se nachází na severní straně bývalé zahrady…
Začínal nabývat jistoty, že se jedná o Hiksony, do této doby si nebyl jistý. Co ale stále nevěděl bylo, co mají z obětí a proč je vraždí… Tedy chápal proč, byly zjevně nakrknutí ze své smrtí, ale kdo není…
Sam si všiml, že Dean usnul. Nechtěl ho budit ale spát opřený o stůl není nic moc… Odnesl ho do postele, která byla v obýváku, byl lehký jako pírko až se Sam podivil. Dean byl sice o hlavu menší… Podíval se na Bobbyho, který hned pochopil..
„Ten koláč je první jídlo…“
Sam pohladilbratra po čele, vzpomněl si jak u něj Dean sedával, když byl malý a nemocný, vždycky se o něj staral…
„Dobrou…“
Bobby se Samem se posadili na sedačku, byl už večer a bylo si o čem povídat…
„Jak si to zjistil…“
Z novin, no a pak jsem zavolal Peetovi…“
„Byl si u něj…“
„Jo, a pověděl mi všechno…“
„Jo myslel jsem si to… jsem rád že si tu,..“
„Pořád ho takhle sekýruje…?“
„Od té doby co jsi pryč,… jo, je to horší něž dřív… Dean to bere jako trest, že neudržel rodinu pohromadě...“
„Jak jinak…“
„Jo… a nvíc je dost neopatrný, John se o něj bojí, ale jak známo akorát víc řve a míň mluví, to je jediné co dělá…“
„Skvělý… Bobby Peet říkal, že …“
„Že to Dean nemusí přežít… Vím proč se ptáš, vyadá líp než předtím ale to se střídá, za hodinu to může být jinak… „
Sam se se strachem podíval na Deana.
„Ale taky se to může uplně zlepšit..“
Dodal Bobby. Sam se usmál…
„My vás slyšeli… na té verandě…“
„Tak proto utek…Nesnese pravdu…“
„Myslíš, že se mu omluví, nebo, nebo já nevím…“
„Ne… zítra bude dělat jako že nic, a Dean to samé..“
Sam se ironicky zasmál. John se vrátil kolem půlnoci, jak by řekli znalci, vrátil se zřízen pod obraz boží… Bobby ho dotáhl do pokoje… Sam si ustlal v obýváku. Dům se ponořil do tmy… do klidné tmy

Ráno Deana zbudilo něco vlhkého a lepkavého… Pes, zas ta černá vobluda… Koukala mu přímo do očí a olizovala mu nos…
„Vypadni ode mě … fujtajble jeden..“
Bobby se Samem se dobře bavili… Bylo jim do smíchu, Dean vypadal o moc líp… Bobby byl rád, ale tušil , že to nebude jen tak…
„Hej ke mně nech ho..“
Pes neochotně odkráčel a Dean si otřel obleptaný obličej
„jak je“ Zeptal se Sammy
„Dobře… a to ani nelžu…“
Dean se usmíval, vypadal vyčerpaně z nemoci ale jiank dobře…
Přes den hledali stopy a informace… John se z postele vyhrabal někdy k poledni… Deanův stav mu neunikl… Přes den se někam vytratil a vrátil se až k večeři… kupodivu jedl s nimi…
„Připrav zbrabě Deane, zítra jedeš se mnou…“
Bobby a Sam se nadechovali k odpovědi… Dean je zastavil..
„To je dobré…Jo bude to…“
„Hm tak v 6…“
„Dobře…“
John zmizel v pokoji, Dean se nechtěl bavit.. odešel taky dřív než se začalo cokoliv řešit… Připravil zbraně a usnul… Sam přišel do pokoje chtěl mu to rozmluvit ale Dean už spal…
Bobby byl bezradný, věděl , že mu to nezakáže a že Johna nepřesvědčí, mohl asi jen doufat… Sam i Bobby šli spát, oba bez nálady, oba s obavami…
Ráno se John s Deanem vypravili… Neozývali se ani do oběda, ani do večeře, Bobby se zčínal bát a am zuřil… Kolem sedmé vpadli do domu. John podpíral Deanovo bezvládné tělo a snažil se mu držet stlačenou pořezanou ruku…
„Proboha…“
Bobby si jich všiml dřív. Přiběhl k nim a Pomohl položit Deana na postel…
„Co se stalo…“
„Bobby já… já ho… jaho asi…“
„Uklidni se ano… teď potřebuju pomoc…“
Sam se snažil Deana vyslíct z bundy. S každým pohybem jeho bratr zasténal…
„Deane, Deane…“
Bobby jemně propleskával bledý obličej. Odpovědi se ale nedočkal…
John došel pro lékárničku. Samovy se konečně podařilo bratra vyprostit z oblečení… N těle měl spoustu ran, modřin a krve, tryko rozsápané jako od šelmy… Sam chytil bratra za hlavu, ucítil krev… Na zátylku byla hluboká rána. Jak ji Sam stlačil Dean se začiínal probírat…
„Ale copak, copak snad ste si nemysleli že nám utečete…“
Ve dveřích stálo několik postav…. John sáhl po zbrani, ale bytosti je odmrštili stranou…
„Měl si nám ho nechat a ne utíkat, teď vás zabijeme všechny…“
„Clare?“
Otázal se Sam..
„Jedna z bytostí se ošinula a zlostně jí zahořeli oči..
„Ano ty jsi Clare, ta zneučitá nakažená… viď“
„Ano a ty jsi moje večeře…“
Ale nejdřív si trochu pohrajeme…
Místností se rozléhal nesnesitelný smích… Dean se probral úplně…
„Tati..“
„Neboj.. bude to dobrý…“
„To těžko.. oni jsou čubky a všichni kdo by nás mohly zachránit jsou tady…“
„Dobrej postřech“
Poznamenal Bobby…
„Díky..“
Sam se snažil uvolnit z neviditelných pout, které je svazovali, ale marně. Bytosti na chvíli zmizeli… Byl tu prostor na hádku…
„Neřikal jsem ti aby si dával pozor…“
„Co.. Já ho jako nedával..“
„No asi moc ne když tě chytla…“
Do rozhovoru se vložil Sam.
„Měli ste zůstat tady a vymyslet plán a ne se někam bezhlavě vrhat…“
„Nebyl si tam Same…“
„Jo hlavně že ti jo tati…“
„Skvělej čas se hádat… „
Poznamenal Bobby jeho slova ale k uším spoluvězňů nedolehla. Místností se nesl podivný nasládlý zápach… Všichny je uspal… Všechny je zbavil vědomí…
„Tohle bude zábavné….“
Poznamenala Clare, a spolu s ostatními odnesla Deana s Johnem pryč.
Neměli by sme je vzít taky…
Ne jsou k ničemu, ale tady mohou trpět, a to se otci bude líbit…

Kdy už konečně toho Johna necháš chcípnout???!!! Ten bastard!!! On toho Deana fakt zabije!!! A teď jsou všichni v pytli!!! To jsem zvědavá, jak se z toho dostanou

To jsem tě tak rozčílila já ho kvůli tobě budu muset snad oddělat...

NO TO HO TEDA ODDĚLEJ!!!!!

takže nejdřív k vaší debatě - opovaž se Johna zabít - já mám ráda jeho hádky s bobbym a Samen a je to úžasný Deanův psychický torturing

teď k povídkce: teda já než stačím okomentovat, tak je tu další část - bravo
hrozně moc se mi líbí, jak se povídka vyvíjí - je to super - ty hádky - to napětí - normálně se těším, jako malé dítě, na pokračování....
a jak tak hádám, tak ted bude pořádnej torturing a ten já moc ráda

takže bravo bravo bravo - je to výborné

Teda tak žít nebo nežít, oddělat, neoddělat.... chvilku bude Johník hodnej, aspoň chvilku... ale to neznamená že to pak zase nebude pěknej zmetek... teda možná, aale kukám že se v bohdy probouzí nějaká agrese Jinak jsem ráda že čtete adíky za komentáře strašně m těší a u některých se dost nasměju
a dnes poslední díl... pokračovat budu snad zítra

Jsem blbá. já zapoměla vložit to pokračování....


_________________
John se probudil ve vlhké místnosti. Připadalo mu to jako sklep, byl zde sám, Deana nikde neviděl, ani Bobbyho ani sama… Snažil se postavit a najít nějaké dveře. Opravdu je našel… Nepodařilo se mu je otevřít, sice již nebyl spoutaný ale zámek nepovolil a vykopnout se je nepodařilo… Sedl si do rohu místnosti, čekal, přemyšlel… Ze zamyšlení ho vytrhl až křik, byl to mužský hlas, byl to Deanův hlas…

Bobby se probral a ke svému zděšení zjistil že jsou tu jen se Samem. Rychle ho probral…
„Bobby, kde jsou…“
„Já netuším…“
„Myslíš že je odvedli domů…“
„Pevně v to doufám, musíme najít přesnou polohu domu, než ho spálili…“
Bobby se začal přehrabovat v papírech a nákresech. Oba věděli, že potřebují vědět víc aby měli šanci to přežít… Zasedli ke stolu a hledali…
„Hele Bobby tady jsou zápisky nějakého Noxe…“
„Jo už jsem o něm slyšel, byl to lovec, kdysi hoodně dávno…“
„Jo je tu něco o Clare….“

Z deníku Noxe…
12.3. 1853
Je to divné, další mrtví mladík, stejný případ, stejné znaky, vypadá to opět na tu morovou Bestii Clare…

18.3 1853
Nejspíš jsme našel spojitost mezi oběťmi, všechno byli mladíci kolem 20 – 25 let. Většina z nich neměla dobré vztahy s otcem ze strany rodiče… Většinou nedoceněni…. Až na pár vyjímek… Ale i duch se někdy splete…

25.3. 1853
Sledoval jsem jejich bývalé sídlo, místo již zarostlo ale vstup do sklepa je jasně používaný…

30.3. 1853
Nejsou to duchové… mají černé oči….

4.4. 1853
Viděl jsem jejich … mučení… ano, byla zde další oběť, vrátila se domů celkem se vzpamatoval z „nemoci“ , sledoval jsem jejich dům, viděl jsem jak je odtáhli pryč… do sklepa… otce a syna…

5.4. 1853
Jejich metody jsou kruté, jsou živi bolestí duše, Jsou živi ze vzpomínek a křivd… nechápu o co jde…

10. 4. 1853
Ano už vím proč někteří přežijí, sledoval jsem je tři dny… nejdříve oběť zmatou, políbí… vysajou z ní život, duši… člověk padne vysílený k zemi…. Silný muž většinou přežije, to je ale jeden případ z 10. Zbytek umírá, velmi brzy a velmi krutou smrtí.... zbytek se jednou brzy vrátí k dívce s polibkem… pokud nepřijde sám, ze zvědavosti odtáhnou ho sami… a sním člověka, který mu nejvíce ublížil. Ve většině případů šlo o rodiče, většinou otce….

15. 4. 1853
Nevím jak je zabít, snad svěcenou vodou, snad stříbrem…nevím….

20.4 1853
Zahnal jsem je asi, neví co dál ale myslím, že několik let bude klid, než začnou mít hlad….
…..

3.6 1894
Je to více než čtyřicet let a Hiksoni jsou tu zase, myslím, že vím co je „vzbudilo“. V blízkosti jejich sídla se motal kluk… jeho otec je hospodský povaleč… chlapec byl druhý den mrtvý a otce rozsápali Vlci… tedy podle novin… jeho tělo se našlo u vstupu do sklepa…. Ten je již zarostlí ale já pořád vím ke byl…

9.6. 1899
Zabil sem jednu z Hiksonových děvčat…ostatní zmizeli… Clare slíbila pomstu…

11.6. 1899
Jsem mrtví muž, políbila mě krásná dívka, byla to Clare, celý život jsem lovec, dnes je mi skoro 65 a zabije mě polibek… Clare jsem ďáblovo dýkou, mám ji od jednoho z lovců, umí zabíjet duchy, a on tvrdil že i démony, prý je pošel zpět do pekla, a já mu nevěřil, že démoni existují….
Už klepe na dveře, už je tu…

11.6.1899 7:30 odpoledne… poslední zápis Lovce Noxe… Bůh s vámy

Bobby jen poslouchal a přemítal…
„Kde seženem ďáblovu dýku…?“


Otevřeli se dveře, do sklepa vešlo drobet, světla. John viděl jak dva muži vhodili Deana dovnitř… byl jako hadrová panenka.. Dean zaskučel bolestí…. Měl vykloubené zápěstí…. Celý byl od krve…
„Deane..“
Dean neodpovídal… Jen se snažil v klidu ležet…
„Deane..“
Zvedal ho pomalu ze země, chtěl ho posadit do rohu na dřevěnou desku,nebyla tak studená…
„Dean zatnul zuby a postavil se…“
„Co budeme dělat…“
„Já netuším..“
Posadili se do rohu…
„Jak je“
„Blbě“
Odpověděl bez zapírání a zle mu opravdu bylo… Nejhorší bylo, že věděl, že to nejlepší teprve začne…
„Tati…“
„Hm..“
„Jsi rád že jsem tvůj syn…“
Dean netušil proč to řekl ale nenáviděl se za ten dotaz…
„Ne, nejsem…“
Ztuhl, tohle nečekal…
„Nejsem rád, protože kdyby si měl jiného otce, měl by si se lépe…“
Dean se vetmě podíval do tváře jeho otce, byla vřelejší než jindy a Dean nevědě co si myslet, stočil se do klubíčka opřel si hlavu o Johnovo stehno a usnul…
Johnovi stekla po tváři slza, slza která rozehřávala ledové srdce…Slza, která možná něco změní…

Že bych dala Johnovi ještě šanci?! Uvidíme... Skvělé pokračko!!! Už se těším na další... pokud ho tu tedy nezapomeneš dát

wow tak to bylo super.....ten nápad s deníkem byl perfektní....
jenom tak hezky pokračuj dál a zítra se budu těšit na další část...

Děkuji děkuji.... no a mám sklerozu no... jsem se tak zamyslela až jsem to sem nedala:D.. písala bych dál ale vstávám v pět... tak zase zítra a doufám že i já budu mít co číst

Týýjoo 4 pokráčka za den! To je ále tempo, jsi opravdu užasná, že to takhle pěkně zvládáš.

citácia :

Johnovi stekla po tváři slza, slza která rozehřávala ledové srdce…Slza, která možná něco změní…

Že by se nám taťka John pomaličku začal měnit? Ale ještě si s ním nejdřív užijeme té jeho druhé tváře co? Otec-hadr...
Už se moc těším na dnešní díly.
PS: To s tím psem v Deanově posteli, bylo eňoňůňo. Úplně jsem ho viděla, jak mu říká - fujtajble. To se hodně povedlo!

No, jak tak koukám na ty komentáře, tak tuhle povídku číst vážně nebudu... Tady děláte s Johna svini a navíc chcete, aby chcípnul To je na mou dušičku moc...

Tak jsem sem něco přidala... je to kratoučké ale alespoň něco...no a taťka se nám mění, trochu ale jak známo Johnovi otcovská role mimo krizové situace moc nejde... tak uvidíme, jak moc ta slza zabere...

------------------

„Bobby, kde seženeme ďáblovu dýku…“
„Já netuším a podle mě to nebude ani v nejbližší době…“
Bobby se díval do deníku…Většina obětí umřela do týdne. Neměli čas…
„Ok. Podle Noxe přes den opouštějí dům a rejdí všudě možně… musíme je odtamtud dostat a pak můžeme řešit ostatní….“
„A jak je otamtud dostaneme, génie… „
Zeptal se podrážděně Bobby…
„Nevim, je to pekelná bytost, svěcená voda ani stříbro je nezabije ale zbrzdí zraní, na chvíli jich nás zbavý…“
„Takže tam nakráčíme… „
„Asi tak..“
„Šílený nápad..“
Sam se usmál, bylo třeba se dobře připravit, dnes už to nestihnou, budou muset počkat do dalšího dne… Museli je tam nechat...
Ani jednomu se to nelíbilo, oba se báli aby to co tam najdou nebyli jen mrtvoli jejich rodiny…

Dean stále spal opřený o otcovu nohu, ten ho kontroloval cítil jak se mu opět tělem rozšiřuje horkost, nevěděl zda je to chladem nebo tou mrcou Clare…
„Tati…“
„Pšš, odpočívej…“
John si uvědomil, že má Dean vykloubené zápěstí, cítil jak mu prochládají prsty…
„Deane..“
Promluvil na syna a opatrně si přitáhl jeho ruku…
„To je dobrý tatí…“
„není Deane…“
Dean zmlkl a jen přikývl na souhlas… John se nadechl a prudce cuknul zraněným zápěstím, Dean zaskučel bolestí, chvíli na to se roztřásl jako štěně ponechané v zimě… John si sundal bundu, viděl že prudká bolest horečku jen podpořila… Přehodil pře něj kabát a vrátil se zpět k ruce… Dean měl okolo krku stále obvaz, rána byla již dobře zhojená a obvaz měl teď důležitější úkol…
„Eee…Co.. tati..“
„musím ti tu ruku stahnout, … tímhle..“
A kývnul hlavou směrem k obvazu…. Škubnutí zápěstím byla chvilková bolest, ale srovnání a stažení trvalo déle, pro Deana věčnost…
„Už je to,… už je to dobrý…“
Položil mu ruku směrem ke krku, aby ji měl víš a tolik mu v ní netepalo, pak si ho přatáhl k sobě, sevřel ho v náručí a ukolébal ho ke spánku…
„Neboj se Bobby na něco přijde… Doufám…“

Teda... že by se John trochu umoudřil No, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží Možná se tak chová jen díky situaci, ve které se s Deanem ocitli. Skvělé pokračko!!! Ten torturing Deana je super!!! Už se těším na další

Také doufám, že Bobby se Samem na něco přijdou a nenechají tam oba těmi zloduchy mučit.

no mučit se bude... ale myslím že Bobby na něco přijde

____________________________

Johna vzbudili hlasy, blížili se chodbou a stupňovala se jejich intenzity… Muselo to být uprostřed noci, odhadoval… Instinktivně přitáhl Deana a pevněji ho objal. Cítil horkost, která jím prostupovala ještě více než před tím. Hlasy se přibližovali, John věděl, že nemá cenu o nic se pokoušet, byl proti nim bezmocný…
„Vstávej..“
Zahřměl hlas vysokého „muže“ a čapl ho za rukáv. Prudce ho zvedl, John se snažil Deana opatrně položit, ale on s ním škubl tak rychle, že Dean praštil hlavou o zem…
„Hej, ..“
Reagoval John a viděl jak druhá „Osoba“ odvlékla Deana někam pryč
„Ty hajzle, .. kam ho vedeš“
Ten se na něho jen podíval a skrze zuby procedil posměšný úšklebek…
„To uvidíš sám“
Johna dotáhli do stejé místnosti jako deana místnosti, byla ale stále ve sklepě.
„Deane,,“
Vydechl, když ho uviděl přitlačeného na zdi.
„A teď začne ta pravá zábava…“
Sykla Clare a do místnosti vstoupil muž. Podle všeho otec rodiny „vážený pan Hikson.“
„Taková drzost. Lovit v našem domě…“
„Nikdo ve vašem domě nelovil…“
John si odplivl, nevěděl proč ale ten chlap ho neskutečně dráždil…
„Né, a kdo tu .. no říkejme… osudnou noc… pobíhal po mém pozemku a snažil se ulovit Clare…“
„A co ty zrůdou, cos čekal…“
V momentě byl u něj . John schytal několik ran a padl na kolena…
„Ně tati…ty..“
Křičel Dean, Clare ho sjela pohledem
„Za chvíli jsem u tebe brouku..“
„Clare zlatíčko postupně…“
Uklidňoval děvče Hikson a škaredě se smál…
„Tak tedy pane Winchcestere, původně jste měli prostě jen zemřít, ale něco mě na vás zaujalo, Nejprve Dean Clare utekl, co si budeme povídat nestává se to často… No a ta perlička, která se líbí mě, je to tvůj syn… no a takové dvě duše mají neskutečnou cenu… Tedy pro mě…“
„Ty ale nedostaneš… zkurvysyne jeden…“
John začínal vidět rudě,
„já je nechci, duši si nech, já zní pouze vysaji život, víš hladovíme, a to již delší domu a vy jste lahůdka….“
„Hladovíte, a co ten mrtvej kluk, kvůli kterýmu jsme lovili tu čubku…“
„To byla jen jednohubka, nic moc vzpomínek, nic moc bolesti…“
John zbystřil, tušil jakým směrem se ubírají jejich myšlenky…
„No nic, pane Winchestere, nebudu zdržovat zbytečnou debatou a začneme…“
„ Jo už těch keců bylo dost…“ Prohodil Dean na oko znuděně…
Hiksonovi se zaleskli oči démonsko černí… „Jak si přeješ…“
Dean křičel bolestí, něco ho svíralo a trhalo zároveň, cítil každý sval v těle, cítil jak mu v hlavě hučí, cítil jak každý milimetr kůže hoří…
„Dost, nech ho ty, …. Slyšíš… dost…“
Řval John směrem k mučiteli svého syna… snažil se vymanit ze sevření dvou chlapů, kteří ho drželi a smáli se…
Dean se vzdával, nebojoval s bolestí…Pohlcovala ho tma… ponořil se do temného snu… Byla to práce Clare, vyvolávala vzpomínky a náramně se tím bavila..
„Jestlipak víš o čem sní, co se mu teď zdá…“
John se na ni nechápavě podíval….
¨“Ale ale tatíku… pamatuješ si co všechno si mu provedl… protože jestli ne ráda ti to připomenu…“
Clare se smála bavila se tím…
„Ty mrcho cos mu provedla…“
Nic ponořila jsem ho do vzpomínek, tedy tahle je zajímavá, opilý otec a dvě děti,… no Johne jednou se opiješ a takhle to dopadne…“
John si vzpomněl co tím myslí, jednou, tedy ne jednou se opil… ale tehdy jeho „náladu“ schytal Dean… Samy už spal, Když se John vrátil domů. Důvod proč se opil byl jediný, nepovedený lov, prý kvůli Deanovi… zakopl… no i to se stane. Ale Johna to vytočilo a co ho naštvalo ještě víc, bylo, že po návratu domů si jako by nic pustil telku a koukal….John se vrátil hodně bod obraz… Dean se ho snažil dostat do postele… jako vždycky… John se z ničeho nic otočil a začal mu vyčítat snad i špatnou barvu motelového pokoje… Skončilo to několika fackami… Dean zalezl do postele pod deku… nechal slzy padat na polštář….
„Tak co tatíku… pěkné ne…“
„Proč to děláte…“
„protože čistá duše je k ničemu, ale zničení, ztrápená, zahanbená… to je něco jiného, ta má obrovskou cenu a obrovskou sílu…“
„Co jste zač, démoni přece nemají vlastní tělo…“
„Nejsme démoni, tedy né úplně... ale to muže být tobě jedno…“
Clare popošla k Deanovi a začala ho škrtit… probral se během chvilky a snažil se bránit, jenže Clare byla mocná…
„Dost.. zlatko..“
Clare se ušklíbla ale poslechla…
„Jak se ti líbil sen…“
Šklebil se vítězně Pan Domácí…
„Ty…“
„Co..“
„zabiju tě…“
„to už slibovalo tolik lidí..“
„Tak teď s tím ale počítej..“
„Deana znovu sevřela neviditelná ruka… vše se začalo opakovat, Clare vyvolávala vzpomínky a střídavě ho mučila a škrtila… Deanovi docházeli síly… bylo stále těžší udržet se při vědomí… Silně krvácel z všemožných ran…
„Nemyslíš že to stačí…“
Usmíval se Hikson… Clare přikývla, muži odvedli oba zpět do chladné místnosti… Dean byl v bezvědomí … V šeru našel Deana, odved ho k dřevěné desce. Tady se spolu posadili. Opřel ho o sebe a přehodil přes něj kabát… Svým způsobem byl rád, že je v bezvědomí. Styděl se za to, co udělal. Přemýšlel, co by mu měl říct.. Promiň je asi hloupost a navíc on se omlouvat neuměl… a jak znal Deana nechtěl by o tom mluvit. Opřený o zeď s Deanem v náručí usnul. Doufal, že pomoc přijde brzy, viděl jak z jeho syna uniká život a nemohl tomu zabránit.

Terrik: TO JE TAK ÚŽASNÝ!!!!!!!!!! NÁDHERA!!!!!!!!!! TRPÍCÍ DEAN A JOHN SI TO VYČÍTÁ!!!!!!!!!! Možná dám Johnovi ještě šanci... no, uvidíme KAŽDOPÁDNĚ SE KLANÍM A TĚŠÍM SE NA POKRAČOVÁNÍ!!!!!!!!!!

Terrik: ježkovi voči holka toto je fakt dobré....psychickej torturing střídá fyzickej já jsem blahem bez sebe....

výborná část.....a jedno ti musím říct - kde bereš ten čas na psaní - vždyť já to nestíhám ani číst

No čas to je ono.. já mám za týden odevzdat sminárku a za dva týdny mi začínají zkoušky… no a jak to říct… nemám sehnané ani otázky… ale je to silnější než já

Tak nevím, jak ti mám poradit. Měla bych tě také popohánět k dalšímu psaní. Je tak napínavé. Ale chápu tvoje dilema. Seminárka nebo povídka??? Snad ti všichni odpustí, když se nejprve vrhneš na školu. Ale samozřejmě záleží na tobě, jak se k tomu postavíš.

No jak jsem říkal, je to silnější než já... a co odpočívat a relaxovat se musí (No ne že bych něco už dělala ale co...)
Slibuji že i při zkouškách si najdu na povádku čas, protože bych stejně na to myslela a nemohla se nic naučit...
Tak dost blábolení a něco k povídce.... Je o mučení... krátkém aale mučivém... no snad se bude líbit

_____________________________

Bylo něco po šesté ráno. Bobby nemohl dospat a Sam byl už taky na nohou.Byli nervózní a nejistí… Co když to nevyjde, co když už… Snažili se na to nemyslet, ale bylo to těžké.
„Bobby co když…“
„Neříkej to, nemysli na to…“
„Jo… já jen zase sem se s otcem pohádal…“

„Jo, ale on si to zasloužil… i když taky nejsi svatej…“
„Já vím Bobby. Když mě to ale naštvalo, jak se k němu mohl takhle chovat…. Pořád jenom rozkatuje“
„Na to si si už mohl zvyknout..“
„Bobby…
„Hm…“
„Proč si to Dean nechá líbit,…“
„Budeš se divit, ale protože má tátu rád, protože je to rodina, a protože se bojí, že ji ztratí…“
„Tím odchodem..“
„Hm…“
„Jsem mu ublížil. Vid…“
„No spíš tím, že si ho potom ignoroval…“
„Stýskalo se mi, ale na škole se mi zalíbilo a nechtěl jsem poslouchat přemlouvání…“
„Já tě chápu, ale musíš to povědět jemu…“
Chtěl bych ale co když…“
„Ne…“
Promiň Bobby“
Boby kývnul a vyrazili. Auto bylo nacpané arzenálem. A oni měli plnou hlavu myšlenek. Cestou mlčeli a krajina ubíhala… Po hodině cesty uviděli ono místo. Oba zamrazilo….

Ráno ve sklepě…
Dean se třásl, horečka mu stoupala. Rozkelpan tělo jeho syna ho probudilo. Instinktivně mu položil ruku na čelo.
„ššš to bude dobré,… bude to dobré…“
Snažil se utěšit sám sebe.
„Zima..“
„Já vím, vydrž…“
John opřel Deana o stěnu a sundal si svetr, nebyl moc silný ale alespoň něco…
„Pojď sem…“
Sundal z Deana bundu a navlékl ho do svetru… V šeru špatně viděl ale i tak poznal modřiny na obličeji a krku…
„ssss…“
Oklepal se ´Dean když z něj otec sundal bundu….
„Tak už je to, už bude dobře..“
„opřel ho znovu o sebe a přikryl bundou..“
Dean znovu usnul. Jeho klid netrval dlouho… Do místnosti opět vtrhly dva muži…
Brutálně je vytáhli a vlekli do té místnosti. Tady už čekala zvrhlá rodinka na další příděl sadistické podívané… Následující dvě hodiny probíhali stejně jako včera. Sklepem se rozléhal Deanův křik. Mučení, drásání Deanova těla, drcení klloubů, střídal zdánlivý klid… klid v podobě bezvědomí a mučivých vzpomínek…
John nadával, křičel… vyhrožoval… nepomohlo to… po poslední vzpomínce se Dean probral…
„Deane…“
John se ho snažil povzbudit ale najednou se lekl…
„Deane!?“
Clare se smála a Hikson výtězoslavně zatleskal…
„Vzdal to … je vidět, že si mizera Johne… ale držel se dlouho“
„Co?“
John nechápal… Dean najednou stál před ním, byl volný, oči měl rudé, svítila z nich zlost…
„Zabiju tě…tatínku…“
Dean se smál, z jeho hlasu zněla nenávist…
„Víš Johne, to je to nejlepší, zabije tě vlastní syn… víš jak bude jeho duše zlomená, až se probere z toho tranzu… Bude to skvost… doteď to byl jen drahokam, surový drahokam a co z něj udělá tohle, tohle z něj vybrousí dokonalí šperk… „
„Jak…“
„Bylo to snadné, všechny vzpomínky na cokoliv hezkého nebo normálního Clare vytlačila z jeho mysli a zanechala v ní jen spoušť způsobenou… tebou…“
Dean se nepohnul, bylo vidět, že zaváhal… Clare mu trochu pomohla, vložila mu nůž do ruky a něco zašeptala…
Dean se nepohl, bojoval s tím…
„Asi budeš muset přitvrdit Clare a ukázat ještě něco…“
Clare se usmála a Dean padl v bolestech na zem, tato strategie se minula účinkem , Deana bolest vytrhla ze zajetí nenávisti a probrala ho zpět k realitě… k bolesti…
„Někdo jde…“ promluvil najednou jeden z mužů. „Odveďte je zpět,..“
„Na to je pozdě jsou ž tady… „
Všichni se nahrnuli ke dvšřím na konci místnosti, ta byla veliká, dlouhá. Oba lovce nechali na druhém konci… John měl pouta a Dean byl rád, že dýchá…Hiksoni se připravili na nezvanou návštěvu… Bylo to již několik minut, kroky zesilovali, byli zvláštní, Rodinka byla zmateaná a čekala, až nezvaná návštěva otevře dveře .. Najednou nastalo ticho, jen něco za dveřmi funělo… Clare je otevřela…
„co to je“
„To je pes..Debile..“
Zasmál se Dean a vystřelil…. Totéž udělali i ostatná, Bobby, Sam i John… Únosci užasli a nezmohli se ani na slovo… Změnili se v dým a zmyzeli… Dean se skácel na kolena…
„Jak jste nás našli…“
„Až doma, nemáme moc času..“
Dean klečel na zemi a těžce dýchal.
„Deane, chlapče.“
John k němu přilezl a objal ho, hladil ho po vlasech a nehodlal ho pustit…
„Johne jdeme, není čas…“
Snažil se ho Bobby popohnat. Doešel ho z druhé strany a spolu s Johnem Deana zvedl. Drželi ho pevně, Dean nebyl schopný sám stát natož jít. Sam hlídal okolí, věděl, že svecené železo je na dlouho nezdrží, ale alespoň něco…
„Pojď…“
Zavolal Bobby na psa a poklepal si na nohu… Pes poslušně šel… Prošli chodbou a vylezli ven…
„Bože Deane…“
Zhrozil se John, až teď na světle viděl, jak vypadá, měl modřiny , krev stékala po celém těle…
„Jdeme…“
K autu došli jen stěží, Dean ztratl vědomí…Posadili Deana do auta, Sam přinesl z kufru deku a zabalil ho do ní. John si sedl vedle něj... Oba usnuli…Boby se podíval na Sama a usmál se…
„Teď rychle domů a schovat ho…“