Dean

tak a je tu pro dnešek definitivně poslední, děkuji za chválu a vaši přízeň... a zde je poslední dávka dnešního dne pro vaše zvrhlé duše

_____________
Po tom slově Dean usnul, vypadal klidně. Zato John, rozhodilo ho to tolik, že ani netušil jak.
„slyše si to“
Peet se usmál
„Ano“
„Zůstanu tady,“
„To mi bylo jasný, proto jsem ho položil na stranu, můžeš spát vedle ta postel je snad pro čtyři“
John neváhal, padl vedle syna a spal jako zabitý, když Peet odešel z pokoje všichni už spali jen Jim zůstal vzhůru.
„Tak co jak mu je“
„Teď už to bude dobrý“
Dlouho si povídali a nakonec šli taky spát.
Ráno se John probudil, Dean seděl na posteli, hlavu v dlaních.
„Co se děje Deane“
ten se na něj jen podíval a natáhl k němu ruce. Obě zápěstí měl rudá a rány na nich byli napadené infekcí. John si ho přitáhl k sobě, a ochranitelsky ho držel
„promiň“
Ozvalo se z podobětí,
„Není zaco se omlouvat“
Držel ho jako by nic ale srdce mu radostí chtělo utéct - mluví…
Dean zase na chvíli usnul, Peet věděl, že musí do nemocnice, tam má potřebné vybavení, nasnídali se a poděkovali Jimovi.
„Dej mi vědět jasný“
„Neboj, dám… Jime děkuji“
Sam se rval jak malý dítě, za to že bude sedět vedle Deana. Byl trochu uražený, že ho k němu nepustili.
Do nemocnice dorazili kolem poledne. Bobby se Samem byli posláni domů, Bobby to uvítal ale Sama se to dotklo, chtěl tam být s ním… Martin jel taky, potřeboval se vzpamatovat, a tušil že ho bude třeba…
Deana dovedli do ordinace. Peet vyčistil rány na ruce, doslova je vykartáčoval, místností se ozývalo sténání. Nakonec je vypláchl dezinfekcí a hlubší rány zašil. Následovalo několik injekcí a jedna infuze.
„Asi ho chceš domů viď“
„Půjde to“
„Jo půjde dám ti sebou věci a pojedu s vámi“
„Peete, díky a promiň mi,… jestli můžeš“
„Víš co je smutný“
John zakroutil hlavou
„Co se muselo stát abychom spolu začali vycházet“
Oba se usmáli, věděli že jsou pěkní blbci.
Odvedli Deana do auta a Peet se vrátil pro věci. Odvezli ho domů.
„Dneska ho nech celý den ležet, jestli mu bude zítra líp tohle odpoj a klidně ho vem ven“
„Jo a myslíš, že by Martin..“
„Dorazí, až se probere z opileckého kómatu“
Rozloučili se a Peet odjel.

Ráno se dean vzbudil první, ležel a koukal do stropu
„Kdo jsem, kde jsem,…? Kdo jsou oni, jsou to ti z mých vzpomínek…je to pravda, nebo je to nějaký trik… mám šanci rozeznat lež od reality… co je realita… co jsem já… existuji vůbec…“
Nevěděl trápil se. Po dvou dnech bezpečně poznával otce a trochu Sama ale u ostatních si nebyl jistý. Po týdnu věděl kdo je a co se stalo, ale dostavilo se představení vzpomínek, přicházely ve snech a představách, mučili ho znovu a znovu. Snažil se srovnat s tím co se stalo ale nešlo mu to, potřeboval pomoc, ale neuměl si o ni říct, propadal panice, propadal strachu….
Jednou si sním Sam povídal, dělal to takhle už několik dní, povídal si sním jako vždycky ale nikdy žádná odpověď. Dneska to bylo ale jinak, Dean celou dobu koukal do stolu..
„Posloucháš mě vůbec“
Zeptal se Sam. Dean zvedl hlavu a doširoka otevřel oči a zašeptal...
„Pomozte mi prosím….“

To nééé!!! Jak jsi to mohla takhle ukončit??? Po dnešku další sebetorturing fakt nedávám... Ale vážně super!!! Krásně dokážeš popsat pocity A už se moc těším na pokračko!!!

Jéj, ako rýchlo úžasné ale zase taký koniec, nieee teším sa na ďalšiu časť a ďakujeme, že sa snažíš nás dlho nedržať v našom napätí a časti píšeš, tak rýchlo ako môžeš

teda chvilku tu nejsem a hned dvě úžasná pokračka......

výbornej torturing - skládám poklonu - opět mě to bavilo moc

ale co to děláš - takto to ukočit - tak Dean potřebuje pomoct a co bude dál se dočtu snad zítra - no to si ze mě děláš srandu - to nemůžu vydržet.....

teda Terrik - ta povídka je vážně super

Tak mi to nedalo a musela jsem

__________

Sam na bratra nevěřícně koukal. Jak zle mu asi muselo být když si řekl o pomoc.
„Řekni mi jak a já ti pomůžu, ale nevím jak“
Dean jen smutně koukal, nedokázal mluvit, nenáviděl se za to co řekl. John je poslouchal bylo mu úzko.
„Někam tě vezmu ano…“
Dean kývl
„Už si tam byl, ale zkusím to“
Odvezl Deana za Martinem. Před tím s ním mluvil, řekl, že možná návrat sem ho probere. Dean vystoupil z auta. Jeho pohled mluvil za vše.
„Jak si mi to mohl udělat“
Sam věděl na co myslí…
„Neboj Deane, teď tu budu s tebou“
Váhavým krokem, vešel dovnitř, každá místnost, každá stěna kterou prošli. Slyšel v hlavě všechny vzpomínky.. Přikrčil se chytil se za hlavu, bolest byla nesnesitelná.
Došli do kanceláře, Dean se zarazil mezi dveřmi. Ztuhl, ani se nehnul.
„Deane to je Martin,ehm… ten pravý“
Deana to moc neuklidnilo. Martin stál, věděl, že pohyb vpřed by znamenal pro Deana útok, musel ho nechat udělat první krok.
„Ahoj Deane, chtěl bych si s tebou popovídat, šlo by to..“
Dean se podíval na Sama
„Ten tu může zůstat jestli chceš“
Dean se nadechl, sbíral odvahu. Cítil se jako blbec ale nemohl s pomoc, všude cítil strach.
„Nebo půjdeme někam jinam“
Zavrtěl hlavou a vešel dál. Zastavil se u Martina, opatrně natáhl ruku,
„Těšímě Deane, jsem Martin, posaď se“
Dean získal pevnou půdu pod nohama, držel si odstup ale poslouchal. Byl to celkem nezávazný a jednostranný rozhovor, omezoval se na Martinovo řečnění a Deanovo přikyvováni, Po hodině se Dean cítil unavený, bylo to na něm poznat.
„Postel by byla dobrá viď“
Dean kývl
„Tak jo, přijdeš zítra?“
Dean váhal ale kývl.
„Přijďte zítra, a vyřiď doma, že to není ztracené.
„Díky…“
„není zač“
Rozloučili se a šli. Cesta po chodbě nebyla snadná ale zvládli to.
Samovi zvonil mobil
„Ano“
„To jsem ještě já, je možné že až budete doma, dolehne všechno na něj, může se zhroutit, omdlýt, uklidněte ho ale nelkejte se, je to normální a svým způsobem i dobře…“
Sam to položil a odjeli domů. John seděl na Gauči. Dean se posadil vedle něj a Sam se šel najíst.
„Jak ses měl „
Zeptal se John . Dean se na něj podíval a rozplakal se. Styděl se za to, ale všechno bylo silnější než ona, nebyl pánem nad svým tělem, neměl šanci…
John ho objal a nechal ho, věděl že to pomáhá, sám poslední noc plakal, sám věděl jak se mu pak ulevilo. Tak tam spolu seděli, otec konejšící zraněnou duši svého syna…

ježiši Terrik to je tak nádherný já jsem v sedmém nebi....já ani nevím, co víc dodat.....

prostě jenom piš dál a díky za tolik částí za jeden den - jsi fakt úžasná

Terrik: Teda holka... jak ty to stíháš Díky moc za pokračko!!! Fakt super!!! Jsem na tom stejně, jako Nemix Taky nemám co dodat... prostě awesome Tak nelelkovat a šup šup do další části... už je nový den

Tak jestli jsem se dopočítala správně, tak za dnešek (vlastně už včerejšek... ) to bylo 7 částí! Opravdu užasné!!! Moc pěkně ti to jde! Jen doufám, že se ještě zdaleka neblížíme ke konci!

Všechny ty části jsem zhltla najednou a se zatajeným dechem. Pěkný torturing... Dean si teď opravdu prožívá své - chůdě naše malé milé... Jsem moc zvědavá na pokračování!

Hned po probuzení takový nářez.
Jupí

Tak je to tady, dnes toho bude málo musím se učit,
Ale holky těší mě že se vám to líbí, strašně moc, bez vás bych se už a o dávno vykašlala

_________

Ráno chtěl jet s Deanem za Martinem John. Sam protestoval ale nakonec uznal, že to asi bude lepší. Dean byl po včerejšku pořád dost mimo a Sam měl strach, nevěděl by jak s ním zacházet.
„Ahoj Deane“
Ten se probudil a koukal na tvář svého otce
„Pojď vstávej, pojedeme se nasnídat“
Neprotestoval, a do půl hodiny už seděli v autě.
Zastavili se v bistru, Dean se pouze porýpal v jídle, skoro ho ani neochutnal
„No tak, jez,“
Zakroutil hlavou
„Deane“
Znovu odporoval.
„Nevadí, tak jedeme“
Dean zvedl hlavu a oči se ptali „Kam“
„Za Martinem“
Zavrtěl hlavou na znamení odporu
„Neboj jenom na chvíli, potřebuju s ním mluvit“
Znovu odporoval
„Deane, pojď“
Znělo to přísně a Dean poslechl, John se nenáviděl, že mu zase poroučí, ale po včerejším telefoátu s lékařem, věděl, že nic jiného nezabere.
Nasedli zpátky do auta a za chvíli byli u Martina.
„Opět prošli chodbou, Daen z toho měl husí kůži.
„Á ahoj,“
přivítal je lékař
„Ahoj, nejsme tu brzy“
„Ne akorát, tak co jdeme na to“
John přikývl a věděl co se chystá, nebyl z toho nadšený, ale věřil mu.
„Tak pojď“
Ukázal směr, kterým se měli vydat. Dean začal zpomalovat, začal si vzpomínat…
Najednou se zastavil úplně, chtěl utéct ale John ho chytil
„jen pojď“
Koukal na něj vyděšenýma očima, jak mu to jen mohl udělat.
„Johne, teď už tam musíme dojít“
„já vím“
Postrkovali Dean a v před, vpřed do kachličkové místnosti. Na jedné straně byl řetěz, ze stropu vyselo několik lan a uprostřed stálo lůžko s pouty.
„Je to hnus“
„Jo ale musí si to probrat všechno sám. Tím, že ho budeme držet stranou nic nezměníme.“
John kývl ale Dean byl proti, rval se ze dveří, jeho otec ho pevně držel.
„Deane jenom chvilku“
Zaprotestoval a snažil se dál opustit místnost, utéct… John ho chytil za ramena a dotlačil na lůžko uprostřed, posadili ho na něj.
„Co se tady dělo Deane, pověz nám to bude ti líp.
Nevnímal je jen dál hledal možnost úniku… Martin mu kontroloval puls a oči , nesměli to přehnat.
„Zkus nám říct co se tu dělo“
Nepromluvil, nereagoval, Martin viděl, že už je to na hranici a tak toho pro dnešek radši nechali.
„Musíme jít pomalu, nesmí odsud utéct“
John kývl a pevně sevřel synovu paži. Došli až ke kanceláři. Dean se posadil na chodbě na židličku., tedy spíše se zhroutil
„Předpokládám, že ti doma něco poví, asi jen málo ale něco, poslouchej ho a ptej se, dostaň z něj toho co nejvíc“
John kývl, sebral syna a odjeli domů.

Doma Bobby našel nějakého ducha, nejspíš, řádil nedaleko, byli zde záhadné úmrtí a Sam se rozhodl to jít obhlédnout, odjel ráno a volal Bobbymu, že přespí ve městě. Zatím zjistil, že umírají samé prostitutky a ženy podobného profilu, Bobby zjišťoval něco z domu.

Doma John mluvil s Bobbym o tom co se stalo, Dean vypadal ještě uzavřeněji než před tím. Bobbyho chytal vztek, měl už toho dost. Nejradši by toho zmetka vzkřísil a zabil znovu. Dean seděl na pohovce, v ruce muchlal nějaký papír nepřítomně koukal na televizi. John to zkusil, sednul si vedle něj a vypnul televizor.
„Nechceš si promluvit“
Dean váhal, bylo vidět, že bojuje sám ze sebou
„Nechci si stěžovat“
Johna to překvapilo, nečekal to ale nedal na sobě nic znát.
„To není stěžování, spíš to potřebujeme vědět“
„Nechci o tom mluvit“
„Ale měl by si“
bylo ticho…
„Když, tam…“
Začal opatrně, srdce mu bilo jako o závod
„Vždycky mě tam dotáhl, bylo tam několik lidí, posedlých lidí a..“
Do očí se mu hrnuli slzy
„přivázali mě k tomu řetězu, za krk, ptali se na všechno možné od datumu až po úplný hovadiny, pokaždé když sem neodpověděl, trhli tím řetězem“
Na chvíli se odmlčel
„Tati já fakt nevěděl všechny odpovědi“
John nevěděl co na to říct, chytil ho za ruku,
„To neví nikdo, co bylo dál…“
„Měl tam všechno možný, ty pouta měli zevnitř ostny, vždycky je úplně dotáhl, pak nevim co to bylo, něco povídal, nevím, zdálo se mi, že se to třeba i stalo, motal všechno dohromady. Na konci mě vždycky…“
Nedokázal to říct a tak mu John pomohl
„Posedl“
V tu chvíli se Dean rozklepal, utekl do koupelny a zvracel. John šel za ním, Dean seděl opřený o vanu a těžce dýchal.
„Jak je“
Byl to zase jeho syn, slabý, zraněný, poražený ale byl to on, měl zpět ty své zelené oči, už nebyli prázdné, byli zraněné ale nebyli prázdné. Seděl tam opřený, unavený ale s lehkým nepatrným úsměvem
„Líp“

wow wow wow - tak to byla zase jízda to muselo být tak hrozné znovu se tam vrátit do té místnosti .....ale zvládl to a nestačím valit oči co všechno mu tam ten bastard dělal - výbornej nápad

Teda holky, myslím, že kdyby si to tady četl nějaký psychiatr a ještě navíc s těma našima nadšenýma komentama, tak jsme na těch řetězech všechny Terrik, vážně super pokračko!!! A Dean se nám pomalu vrací Mé srdce plesá!!! Ale doufám, že John Deana do té místnosti ještě párkrát dotáhne, aby si vzpoměl

Terrik: Ty to tedy bereš pěkně zprudka Jedno pokráčko za druhým. S Deanem už to vypadá nadějně, pomalu si vzpomíná. Bude ho to asi bolet - duševně, ale to už se nedá nic dělat.

Holky mě je tak smutno tohle je poslední díl. Nerada to dělám, ale už není co psát, je čas skončit. Děkuji vám z přízeň, byli jste úžasní čtenáři a vaše komentáře mě těšili a mnohokrát smíchy rozbrečeli, zvláště ty ke konci jak vás všechny zavřeli do blázince, jinak vaše zvrhlost mě hřála u srdce, jsem ráda, že povídku četly takové osobnosti plné mučitelských choutků. nicméně chystám další povídku, snad brzy a doufám že se u ní sejdeme a že se vám bude líbit.
Díky za spoluprýci bez vás by to němělo cenu.
Tak tady je konec a ještě jednou

_____________________

„Tak pojď „
Zvedl Deana z podlahy, a vzal ho sebou do kuchyně.
„Tati,“
„Hm…“
“Díky“
John se usmál a jen ho pohladil po hlavě…
„Já jsem se tak bál“
Neudržel se a znovu ho objal
„Já už ani nevěřil, promiň mi, že jsme tě tam nechali odvést, promiň…“
„Myslel si to dobře…“
Posadili se spolu ke stolu, chvíli si povídali. Cítili se volněji, bezpečněji, bez závaží….

Druhý den seděl Dean v kuchyni, před sebou měl hrneček kafe a John ho přesvědčoval o snídani, moc se mu to nepovedlo, pokud za snídani nepočítá dvě sousta co snědl.
„Pojedeme za „
„Martinem já vím, nechci tam“
„Deane“
„Mě už je fakt dobře…“
„Tak proč nejíš“
Dan zmlkl, John nechtěl vytahovat noční můry, ze kterých jde mráz po zádech
„Tak dobrá“

Bobby se vzbudil akorát když odjížděli, měl čas, nic moc na práci a tak vzal psa ven, procházel se po městě s černou obludou budící respekt. Něco nakoupil, něco obhlédl a vrátil se domů.
Deanovi bylo mizerně když se vrátili se domů a John si všiml zvýšené teploty,
„Je ti dobře“
„Ne není, já…. Už tam nepujdu… nikdy“
„Deane“
Uklidňoval ho otec, byl nepříčetný
„Deane,“
Pevně ho sevřel za ramena a zatřásl jím
„Klid, uklidni se“
Dean se zhluboka nadechl a omdlel…
“No asi jsme to dneska přehnali…“
Povzdechl si a spolu s Bobbym položili Deana na podlahu a podložili mu nohy…
„Halo, Deane, vzbuď se…“
Lehce ho proklepal a Bobby donesl vodu… Dean se probral
„Co je…“
„To nic, napí se…“
Nadzvedli mu hlavu a on se trochu napil
„ještě lež, chvilku,“
Na hlavě měl mokrý obklad a ta se mu pěkně točila.
„Přehnali jsme to viď“
„Jo, trochu…“
Chvilku ho nechali ležet, když se mu vrátila barva do tváří pomohli mu na nohy. Situace se ještě několikrát opakovali až nastal poslední den, poslední návštěva.
„Tak a už tě tady nechci vidět“
Smál se Martin a položil mu ruku na rameno. Stále mu moc nevěřil ale na to je třeba čas…
„Jo asi tak“
Pokýval Dean. Rozloučil se a už celkem klidný opouštěl ten prokletý dům.
Bylo to několik týdnů, než se z Deana stala životaschopná osobnost. Sam mezitím dokončil rozdělanou práci a vrátil se domů.

Epilog

Seděli spolu na verandě, otec a syn. Poslední modřiny ještě nezmizeli a šrámy na duši stále pálili, ale byl klidný. Noční můry se vraceli ale měl je, měl rodinu, která ho držela při životě v naději v úplné uzdravení. Měl otce, který bedlivě střežil každý krok.
Seděli a povídali, bylo jim dobře, byli šťastní,. John si uvědomoval jak ho to sblížilo se synem vlastně s oběma a usmířilo s věčným rivalem Peetem. Byl to konec ve který už ani nedoufali. Dean se vzpamatovával pomalu, za těch posledních pár dní se mu skoro vrátila jeho původní váha, a chuť žít. Byl to zase on sarkastický vysmátý a užvaněný Dean Winchester…

Nemix: Po přečtení zprávy od tebe se mi udělalo mdlo. Četla jsem jí až po uveřejnění posledního dílu, tak že se ti omlouvám, že ti nesplním tvoje přání aby to nekončilo. Při větě ať to má hodně částí, jsem to chtěla dokonce smazat a pokračovat. Ale nejde to. Bude nová povídka, zvrhlejší, zvrhlá jako kolektiv bláznů sám… Něco jako kdyby Sam mučil Deana, nebo opačně… no uvidíme…. Jinak díky za to co jsi napsala, strašně mě to potěšio, a jsem ráda, že ti mé povídky lezou do snů

Terrik: Moc krásná poslední část!!! Strašně ti děkuji za tuto povídku!!! Byla awesome, nice, hard a já nevím co ještě Deana jsi teda pořádně potrápila, ale co si budem povídat... naše sadistické duše si vážně užily Takže ještě jednou moc dííííííííííky!!!!! A už se těším na další tvou povídku!!! Na závěr snad jen...

Bohdy i já děkuju, já už se bála ře bude nějakej ten smajl s pálkou....jo tohle je on

Neboj, holka... to si nechám na příště

Terrik: takže já si narozdíl od bohdy tu pálku neodpustím co to má jako znamenat
ok - trochu se uklidním - ano, nemám ráda happyendy, ano , chtěla bych vidět Deana ještě trochu trpět.....takže můj názor - na to jak jsi se excelentně včera předváděla v opisech a popisech, jsi to teda dnes vzala pěkně rychle myslím, že by to šlo trošku protáhnout ale vím, že je někdy lepší ukončit to dřív, než se z toho stane fraška a pokud jsi cítila, že to má přijít teď - tak OK ....smířím se s tím

jinak povídka jako celek - když se podíváš na první kapitolu a na poslední - tak sama musíš uznat, že jsi udělala pořádný kus práce - ten pokrok a ta mírná vypsanost, je tam opravdu znát......
já mám ráda torturing (což jsi správně pochopila) takže z této povídky jsem nadšená a určitě se k ní zase jednou ráda vrátím

moc se těším na další tvé dílo a doufám, že trpět tam budou všichni a my s nima

to si piš a největší torturing bude na čtenáře

no v to taky doufám a koukej nás nezklamat

Terrik: Pěkně jsi to ukončila. Dean se pomaloučku vrací zpět a bude to zase on jak ho známe. Díky za povídku.

Ale nééé, on už je to konec.
Inu dobrá, tak jsem zvědavá, na tu další, ještě zvrhlejší zvrhlost.

To už je konieec ale bola to úžasná poviedka, strašne rada som ju čítala, skvelé dielko vrhnem sa na tvoju ďalšiu

Že už je konec mě opravdu jen mírně překvapilo... Ale ty jsi tady autorka a povídku máš ve své moci. Takže když konec, tak konec. Ale musím říct, že jsi to moc krásně ukončila!!!

Celá povídka mě moc bavila a vždy sem se těšila na nové části! Těma jsi nás poctivě a pravidelně zásobovala. Klobouk dolů! Celkově se mi moc líbila proměna Johna:otce-na-nic na Johna:skutečného-otce!

Děkuji ti za pěkné čtení, za dávky emocí a za tu radost, kterou jsem měla pokaždé, když jsem tu uviděla nové pokráčko!!! Určitě pokračuj v psaní dál!