Země se chvěla - And the Ground Shook

Po delší době zase kapitola a snad bude dneska ještě jedna... mám toho tu nějak moc rozděláno... tak musím začít makat:D

________


Kapitola třináctá - Teleseism
Omlouvám se ale vážně nevím co ten název kapitoly znamená, tak pokud někdo ví budu ráda:D


Po desetihodinové jízdě záda hlasitě protestovali. Ovšem to nebyl důvod proč by zastavil. To se stalo až po té co ho probral ze spánku hlasitý zvuk klaksonu protijedoucího auta….
Ano nemá smysl jet dál. Vždyť by se zabil dřív než by tu čarodějnici našel…

John letmo zkontroloval motelový pokoj a pak střemhlav skočil do postele. Než však usnul koukal do stropu a rukou si přejížděl ve vlasech. Snažil se dát dohromady své myšlenky. Pak zvedl telefon.
Lovecké srdce začalo divoce být, když dlouho nikdo neodpovídal. Pak nastala úleva…...obrovská...
„Sammy“ John řekl a snažil se aby to neznělo příliš unaveně…
„Jste v pořádku kluci?“
„Ano pane“ řekl Sam
„Co ti tak dlouho trvalo, vzít ten telefon“
promiň“ prohodil Sam“ byl jsem v koupelně. Dean ještě spí, já jsem mu dal napít ale pak zase hned usnul…“
Hlásil Sam
„Vedeš si dobře synku“
„Už jsi ji našel…
Zeptal se Sam
„Ne ještě ne…Poslouchej Sammy , dávej pozor na svého bratra, zavolám později…“
„Ano pane“ odpověděl Sam a zavěsil. John se položil zpět na postel a v minutě spal…

Druhý den John volal znovu. Sam opět odpověděl až po delší době a z jeho hlasu John poznal že není něco v pořádku
Všechno v pořádku Sammy“ choulil se John v jedné z telefoních budek a sledoval čarodejnici. Měla sebou několik pomocníků, nikdy nebyla sama. Dean říkal, že mohli být posednutí…to… to by bylo složité.
„Ano…v pořádku“ řekl Sam stroze, téměř to zakřičel. John si povzdechl.
„O co jde“
„Ale nic, nemohl by si za sebe sehnat jiného lovce?“
„Same, co se děje?“
Zeptal se John a byla tam dlouhá pauza…
„Slíbil jsi mu to, slíbil jsi, že pošleš někoho jiného, nikdy by ti to jinak neřekl. Ty jsi mu lhal. Věřil ti a ty jsi mu lhal do očí…“ křičel Sam. John jen vrtěl hlavou a koukal do nebe… nebylo co říct…
„Řekl jsi, že zůstaneš, ptal jsem se ho tati…a ty jsi i přesto šel…“
Nepřerušoval ho. John věděl, že přerušení vede k boji a boj je ztráta času. Místo toho sledoval jak dva kluci vyšli ven z domu a odjeli pryč. To znamená, že čarodějnice tam nyní měla jen jednoho…
„Ano, ano Same… hele já teď nemám čas….“Povídal John stroze..“Je tvůj bratr v pořádku??“
“Co je ti po tom!“
„Samueli Winchestre!“ Chvíli bylo ticho..
„Je to o něco lepší…“
Řekl Sam a John polkl…. Lepší…lepší než co…o bože…
Na to teď ale nebyl čas..
„Dobře“
Řekl John. Neptal se co se stalo. Potřeboval být klidný, nemohlo ho nic vyrušovat.
„Nech ho odpočívat a nezapomeň na léky, zavolám ti až to dodělám…“
zavěsil, nečekal na Samovu odpověď

Byla to pekelná bolest, zamrkal, au… znovu zamrkal..
„Je čas probudit se Johnny“
Co to sakra…John otevřel oči… co ta děvka….
„Je to hezké, že jste se na nás přišel podívat…“

Čarodějnice..
Sakra…

„Přišel jsi se pomstít za smrt svého chlapce….Johnny?“
Kde sakra byla, neviděl jí, jen dva muže před sebou… skoro vypadali, jako by se nudili….

Opatrně zvedl ruku a dotkli se spánku na hlavě… Au to bolí…. Blbej nápad, ale fajn, alespoň nebyl svázaný…Počkat, John si uvědomil co řekla…
„Co jsi říkala?“ zvedl se na nohy…au…au…au!! John sebou škubal a držel si hrudník… žebra to pěkně odnesla…
Přišla k němu ale byla zády. Určitě ho nevnímala jako hrozbu… což mohla být výhoda…
Nebyla vysoká a měla určitě obarvené vlasy. Když se otočila usmívala se. John měl chuť dát jí ránu. Vypadala těsně před padesátkou a nebo se na jejím obličeji vyřádilo čarodějnictví. Nosila jednoduché šaty a obličej zmalovala příliš modrými stíny a odporným odstínem rtěnky….Obočí bylo tenké jako by jej malovali lentilkou, pěstěné nehty zářili rudým lakem. Celkem vzato asi nepoužívá své řemeslo na svou krásu, a pokud ano tak hodně špatně…
„Myslíš, že jsi první kdo se pokusil pomstít smrt dítěte?“ kárala ho
„Tvůj syn a já jsme měli dohodu… on ji nedodržel…“ pokrčila rameny
„nemusel zemřít, byla to jeho volba…“
Zemřít… dyť před chvíli mluvil se Samem
„Můj syn není mrtví! Její úsměv zmizel…
„Ach opravdu?“ zeptala se a John překvapeně svraštil obočí… až moc překvapeně…“No dobře, takže se mnou budeš dokud neumře..“ On se ohlédl přes rameno. Nikdo za ním nestál. Ne že by to nějak pomohlo ale alespoň se mohl opřít o stěnu malé místnosti.
„On to neudělá“ odplivl si John a čarodějnice znovu pokrčila rameny…
„Už jsi vybral místo, nějaký pěkný hřbitov kde stráví zbytek…“
Usmála se…“po smrti?“
John přimhouřil vzteky oči…
„Neumře!“ vyštěkl
„Opravdu, je nesmrtelný, protože jestli ne, tak zemře v nejbližší době…“
Žena se samolibě usmála…
Johne sakra přemýšlej, jde o Deana…
„Musí existovat možnost!“řekl John chraplavým hlasem. Čarodějnice povytáhla obočí…
„Ach opravdu? Je to jednoduché… dostaneš pijavici, splníš úkol nebo umřeš… já opravdu nevidím třetí možnost..:“
„Vždycky je třetí možnost…“odlepil se od zdi…
„Co chceš?“
„Tvůj syn to ví…“ John se rozhlížel po místnosti… nebylo co použít….
„Pověz mi to..“
„Toho mladšího, Samuela..:“ řekla pobaveně
„Co s ním chceš“
„Řekněme že mám slabost pro zdraví dospívajících chlapců, kteří potřebují ostříhat…“
„No je mi líto ale Sammy je pro tuto chvíli trochu zaneprázdněný…“
„No tak holt bude následovat pohřeb toho tvého koruního princátka..:“ John měl opravdu chuť jí udeřit
„podívej se, jsme oba rozumní lidé, musí být, něco jiného, co chceš. Co budeš mít ze smrti mého syna.“ Zeptal se John a čarodějnice jen zírala…
„Je mi to jedno“ řekla nakonec…“Najdu někoho kdo to udělá, není to těžké a funguje to věř mi. Je to moc dobrá smlouva“
„nedovolím aby můj syn zemřel, a nedám ti ho!“ vyjekl John
„Pošleš mi Sama a nebo ten druhý zemře!“
„Nikdy se nepřiblížíš k Samovi…už nikdy“
čarodějnice si ho se zájmem prohlížela
„takže si pro něj, necháš prvorozeného zemřít…pořídíš si další…“
„Ať tak či onak… musím jednoho ztratit že?“
„Myslím že jo“
„Já tě zabiju“ Slíbil John a zaťal pěsti…
„O tom vážně pochybuji“
„Ty si vážně myslíš že bych mezi nimi volil, že bych jednoho upřednostnil!“ Ptal se John rozzlobeně..
„Tohle bych od otce nikdy nežádala“
Sklopila zrak..
„Neměl si chodit Johne“
John by přísahal že teplota spadla o několik stupňů…
„není to tvoje volba Johne, ty nejsi označený…“
John vykřikl, ucítil palčivou bolest na hrudi, srazila ho na kolena…
„Mohla bych označit tebe“ řekla ř¨čarodejnice s očima upřenýma na Johna „Ale mám dojem že by to nebyla dobrá spolupráce..“ Bolest ustoupila a John mohl opět dýchat…
Bože.. tohle je to co prožívá Dean….
„To není ani zdaleka to co Leech dovede…“ Poklekla k němu a šeptala mu bolestná slova, jako by věděla na co myslí…“ Není možnost jak by tvůj syn přežil tak dlouho…je dávno mrtví“
Dodala a odvrátila se od něj…
„Ne, to ne“ zvolal Johna snažil se udržet svůj hlas stabilní
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„protože jsem s ním mluvil…“
Řekl skrz zaťaté zuby. Nebyla to tak úplně pravda ale bylo to jediné eso v rukávu. A zdálo se že o něj měla zájem. To znamenalo, že může vyjednávat.
„Je to den ode dne lepší, játra i ledviny, všechna zranění, propustili ho z nemocnice před několika dny…“
olízl si rty „Měla by si vymyslet něco účinnějšího“
„Nevěřím…je mrtvý“ očima se podívala na ty její va šmejdy
„Nikdo nepřežije Leech tak dlouho“
„Můj syn to udělal. A přežije to mnohem déle“
řekl to mnohem jistěji než se cítil…. Pak vše zčernalo, podlomili se mu kolena.. poslední myšlenka byla…doprdele to bude bolet….

Terrik: No to ti teda trvalo!!! Kdyby jsi neztrácela čas komentáři na mé komentáře, tak to tu mohlo být už dávno Ale super pokračko!!! Trpící John... hmmm Hihi Nic neříkám

Ty..ty... já nemám slov to je hrůza todle to.. já jen dodala pod tvůj komentář pravdu...aby si nás nesváděla v omyl

Terrik: No co co Nekecat a psát

teda Bohdy a Terrik - já se bavím vašema komentářema jako blázen

jinak jsem ráda, že je tu další část povídky - a doufám, že opravdu přibude ještě jedna část - je to super povídka (ale nezapomínej i na ty ostatní rozepsané)

Terrik: Kdo si počká, ten se dočká. Konečně pokráčko. A jaké drastické. Řekla bych, že jsou všichni tři Winchesterové pěkně v prd..... No, budeš mít co dělat, je z toho nějak dostat.
A správná připomínka Nemix - nezapomínej na ostatní povídky.

tak jak jsem slíbila je tu jedna další část... trochu svítá naděje....
Bohdy: nekecam a píšu
Nemix: jsme ráda že jsme tě pobavili...tovíš na takovou nepravdu člověk musí reagovat (bohdy mě sežere i s botama)
Janča: neboj nezapomínám a vracím se k vlastní povídce....

A všem mooooc díky za komentáře


_________
Kapitola čtrnáctá - Ve zlomových liniích

„Deane prosím“ Žádná odpověď. Sam bušil na dveře od koupelny „prosím..alespoň odemkni“
„Same drž hubu. Neodemknu. Nech mi alespoň nějaké soukromí…“ Sam se opřel o zeď. Dean byl naštvaný. Od té doby že zjistil, že šel táta na lov dalo Samovu opravdu mnoho práce udržet ho v klidu.
Dean začal rychle dýchat a pak ho popadl vztek když se to dozvěděl….

Sam slyšel spláchnutí a pak vodu v umyvadle
„Deeeean otevři dveře…“
„Saaaaame…drž hubu“ Vymnul vodu a pak Sam jen slyšel závěs od sprchy. Sam otevřel lednici a povzdechl si. Vzal telefon. Čínské jídlo? Je zdravé je v něm hodně zeleniny… že jo. Sam šel zpátky do pokoje posadil se na Denovu postel a čekal, kdyby náhodou potřeboval pomoc. Pod zadkem měl něco tvrdého. Byla to kniha. Sam se divil co dělá v Deanově posteli. Narovnal se, když slyšel hrnutí závěsu znovu. Hodil knihu na svou postel a šel ke dveřím
„Deeeeane pojď už“ Starší bratr ho stále ignoroval. Když byl naštvaný byl nesnesitelný. No o něco víc než obvykle. Nebyla to jeho chyba. Táta je blbec.
Za nějakou chvíli vylezl Dean z koupelny. Oholený a voňavý, následován oblakem páry. Oblečen jen v ručníku. Skvěle všechna teplá voda je pryč… Sam se rozzlobil
„Tak co, všechno co se děje ti nestačí, ty chceš ještě zápal plic.“ Odsekl a zkřížil ruce na hrudi.
„Můžeš přestat. Kdybych tohle všechno chtěl poslouchat najdu si přítelkyni…“ odsekl pro změnu Dean a Sam se opět naštval. Vzal jeho prádlo a tepláky a ne příliš jemně ho strkal do postele. „Hej pozor“ zasyčel Dean Sam neřekl nic, jen se podíval na Deana jasným způsobem „Zůstaň a ani se nehni“ šel do koupelny a vzal nějaký obvaz. Převázal ránu rozmočenou od sprchy.
„Bolí to?“
„Jo a můžeš za to ty“ řekl Dean ale culil se
Sam ho praštil do hrudi
„Au proč si to udělal?“
„Drž hubu a jdi do postele“ Křičel Sam . Dean si odfrkl natáhl košili a kalhoty a koukal se po ponožkách a bundě…
„Nějaké speciální žádosti na večeři?“…ptal se Dean a Sammy obrátil oči v sloup…
„Aby si se vrátil do postele“ pokusil se Sam ale Dean se jen otočil
„Já nejsem slečinka.. takže toho nech“
Dean se ušklíbl a Sam po něm hodil botu.

O dvacet minut později bylo v domě cítit jídlo a stejně tak jako chtěl Deana dostat do postele, tak moc nemohl odolat příslibu dobré večeře…

„Vypadáš líp“ poznamenal Sam při míchání omáčky. Dean se ušklíbl. Ochutnal a přidal trochu mrkve, cibule a tabasco.
„Jo je to špatný den. Obvykle se dívám na nějakou babu“ Řekl a smál se ale najednou jeho úsměv ztuhl. Přepadla ho závrať
Sam byl ve vteřině po jeho boku. Opatrně ho vedl na židli. Dean neprotestoval. Posadil ho ke stolu podal mu sklenici. Dean ji vypil, měl najednou hroznou žízeň, roztřesenou rukou ji postavil zpět na stůl
„Deane?“ Sam zněl ustaraně.
Dean se na něj povzbudivě usmál. Sakra cítil se najednou slabí. Nebolelo to jen ho to vyčerpalo.
„Možná bychom se měli vrátit do postele“ Nabídl Sam. Dean zavrtěl hlavou a položil ruce na stůl
„Ne já nejdříve dodělám to jídlo a pak se vrátím do postele … slibuju“
Sam svraštil čelo
„Jak dlouho“
Zeptal se
„Záleží na tom jak rychle uděláš brambory. A pak je musíš dát do trouby asi tak na hodinu, ale nezapomeň na ně dát fólii“
„Deane..“
„Měl by si se vrátit k míchání omáčky, nechci aby se spálila…“
Řekl Dean a snažil se postavit. Ale nešlo to, neměl sílu. Jeho oči se najednou na něco zaměřili. Sam zpozornil. Otočil se ale nic tam nebylo….
„Co je to?“ zeptal se mladší bratr. Dean zamrkal snažíc se přesvědčit sám sebe že tam asi opravdu nic není…
„Nic“ zhluboka se nadechl a položil hlavu na stůl..
„Zavři okno a dej všude sůl“
„Ale táta říkal..:“
„Prostě to udělej Sammy“


John se vzbudil. Světlo proudící skrz okno mu napovědělo, že je pozdní odpoledne. Postavil se na nohy, když vešla čarodějnice s jejími třemi poskoky. Johna bolela hlava a pokud si myslel, že předchozí bolest zasluhovala aspirýn tak tahle by chtěla ránu z milosti…
Zatřepal hlavou a opřel se o zeď, aby se místnost přestala otáčet
„Měl jsi pravdu“ řekla čarodějnice. Bylo těžké rozeznat její hlas ve směsi bzučení..
„je na živu a vypadá docela dobře“ vypadá…ona ho viděla…je v pořádku???
„No teď už tě nemusím zabít Johne, teď už můžeme uzavřít dohodu…“


„Žezlo?“
„To je pravda“
„Ty chceš abych pro tebe sehnal žezlo?“
zeptal se John aby se ujistil, že slyšel správně
„ne já chci, aby mi to žezlo přinesl tvůj syn“ vysvětlovala pomalu jako by mu bylo 6.
„fajn, jak ho najdu“
čarodějnice se usmála
„Kdybych to věděla tak tě nepotřebuju“
„Dovol mi to shrnout“ řekl John „Můj syn ti najde žezlo Amara, přivede ho k tobě a…“
„A já budu úkol považovat za splněný, zbaví se pijavice…tedy pokud do té doby přežije…“
Odpověděla
„A jak vím, že to bude fungovat? Jak mám vědět že to splníš?“
požadoval John ale čarodějnice se jen usmála
„A máš nějakou jinou možnost? Čas se krátí“
Připomněla sarkasticky
„Je tu něco co mám o tom žezle vědět…něco co mi pomůže ho najít“
„Je to velmi staré, víc než 5000 let…ztratil se už hooodně dávno…pomohlo ti to?“
John otevřel ústa…
„K čemu to chceš“
Dost otázek…žezlo nebo syna…kterého si vybereš“
„Žezlo“ řekl rychle
„A dáš mu víc času?“
zeptal se John..
„Dáš mu čas než dokončím misi?“ objasnil…
Najednou vykřikl, v hrudi cítil opět silnou bolest…byla hned pryč ale zanechala stopy
„NE!“ řekla žena
„Bohužel to není v mých silách. Jak jednou Leech začne….raději si pospěš“
Chtěl něco říct, ale opět se ponořil do tmy a sesunul se k zemi
„A ten kluk?“ čarodějnice se podívala na muže který mluvil
„Pokud sežene žezlo…budu ctít své slovo…“
„Ale my jsme sem nepřišli pro žezlo…“
„Já vím“ řekla “to bude legrace….“


John se probudil s bolestí hlavy…opět. Převalil se na bok a zasyčel bolestí….nakonec se uvelebil tak aby i jeho žebra měli pohodlí…

John znovu vztekle vrče….chtělo se mu na záchod…Přehodil nohy přes okraj postele. Podíval se dolů…nechápal proč spí v botech. Přejel si rukou po vlasech a následně po hrui. Zavadil o bolestivé místo…Do prdele

John se rozhlédl po místnosti. Ujistil se, že je sám. Nahnul se po telefou a zhoupl se zpět. Musel zavolat domů
„Pastore Jime?“____“Pastore?“
John polkl
„Ne Sammy to jsme já…“
„Tati“ hlas zněl úlevou ale i zklamáním…
„Jak špatné Sammy“
„Nevím, snažil jsem se volat Pastoru Jimovi, volal jsme mu celí den…a…“
„Same“ přerušil jeho žvatlání otec „Co se děje jak je to vážné…“Sam se nadechl
„Bylo to dobré včera. Celý den. My koukali na televizi a tak…a prostě to byl zase Dean…celou dobu ale pak šel na záchod a po pár krocích….už se ani nemohl….spadl na zem…nebyl schopný se dostat do pokoje. Položil jsem ho na gauč a snažil se volat Jimovi…tati já nevím co mám dělat prosím pomoz mi…“
John polkl
„Zkontroloval si puls..“
“Ano rychlý ale stabilní…“
„Jedl včera a pil?“
„Ano a dal jsem mu léky. Mám zavolat sanitku, nebo mám ho..“
„Sammy“ zastavil ho znovu…“Stěžuje si na bolest?“
„Ne pane, ptal jsem se ale říkal jen že nedovede udržet oči otevřené, jinak mu je dobře…“
„Poslouchej Sammy. Jedu odsud hned. Ale není to zrovna blízko. Dojedu večer nebo brzy ráno. Zatím ho do nemocnice neber. Zkus ho za dvě hodiny probudit a pokud to nepomůže, vezmi ho do nemocnice…ano?“
„Ano pane“
„Zavolám ti cestou“
„Ano pane“

Terrik: Neboj, nesežeru tě i s botama... to by bylo pro tebe moc rychlé Ještě popřemýšlím, co s tebou Ale tou další částí sis to trochu vyžehlila I když jsem si to musela přečíst až dnes ráno, protože večer mi kleknul net, nevím proč a myslela jsem, že mě odvezou, když jsem věděla, že budeš házet další část To byl teprve torturing!!!

Terrik: Co je to zase s Deanem?? Už to vypadalo tak nadějně a je zase tam, kde byl.

A tohle je pro všechny, kteří se zúčastňují na tomto fóru. Nemáte někdo kontakt na Satu?
Odešla z fóra a její rozepsané (mimochodem super) povídky jsou vymazané. Možná ji také naštval nějaký příspěvek a ona ..... Tak kdyby náhodou někdo věděl, hoďte mi adresu do SZ (Satu by asi nechtěla, aby byla její adresa zveřejněná na fóru). Díky.

ona má smazané povídky to néééé

Kapitola 15 zlomeniny....

John nečekal až bouře utichne. Sešlápl plyn až podlaze. Zastavil se jen jednou pro nějaké jídlo a pokračoval dál…. John se zastavil v jednom motelu, musel alespoň chvilku spát. Zavolal Samovi, který ho trochu uklidnil. Dean byl lepší a spal. John se nezdržel dlouho. Po čtyřech hodinách už byl zase na silnici, na cestě domů….
Pršelo, když se dostal domů, bylo to zatraceně studené…John se ohlédl kolem domu, jen pro jistotu a až poté vstoupil.
Venku byla tma ale v domě se svítili. Brokovnice byla postavená o ze´d a před dveřmi byla tlustí solná čára…
„Páni Sammy….. polož to ano“
„Tati“
Sam vydechl úlevou
„Vyděsil jsi mě k smrti, slyšel jsem něco…“
„Jo jsem se jen chtěl ujistit, že je místo bezpečné…“ řekl John „Co ta sůl, myslel jsem že jsem řekl…“
Jaké je heslo?“
„Deane?“
John byl překvapen, nejen tím, že je jeho syn venku z postele ale navíc drží petačtyřicítku a míří na něj..“
„Řekl jsem jaký je heslo!“
Opakoval Dean chladně a Sam opět váhavě pozvedl zbraň ke svému otci
„Malíček a mozek“ řekl John ůA vybral ho Sammy“ dodal
Sam položil brokovnici. Posíval se na bratr, který stále mířil na otce. Nakonec sklonil zbraň a zastrčil ji do zadní části džín. John kývl, překročil sůl a zavřel dveře.
„A teď my vysvětlete co se děje“Požadoval John a Sam se podíval na bratra. John pokračoval
„Ty jsi neměl vylézat z postele“
Řekl vyčítavě
„Jo a ty jsi neměl nikam chodit!“ řekl Dean, otočil se zády a odcházel do kuchyně..
„Same?“
„Dean něco viděl, chtěl se jen ujistit… víš, že jsme v bezpečí… tak proto…“
„Myslel jsem že jsem i o soli něco řekl…“ voda z něj kapala a děkoval bohu že je v teple…
„Já vím, ale Dean na tom trval..“ Sam pokrčil rameny..“máš hlad? My měli vajíčka myslím že ještě zbyli..“
„To by bylo skvělé. Nějaké kafe?“zeptal se John
„No Dean ho měl, ale já ho vylil, doktor říkal, že by ho neměl pít“
„Vsadím se že to nevzal moc dobře:“ Poznamenal John a Sam se usmál¨
„Asi proto je tak nevrlý..“
„Nevadilo by ti nějaké udělat…“ Zeptal se John. Sam přikývl, a šel do kuchyně. Dean se opíral o stěnu a ruce zkřížil na hrudi….
„Zranil si se?“
Poznamenal. Boule na hlavě nešla přehlédnout, lovec se na něj dlouho díval…
„No ještě štěstí že mám tvrdou hlavu“ usmál se. Dean na něj nepřítomně zíral a pak odešel. Za chvíli John slyšel zvuk televize.
„Řekni mi co se děje Sammy?“ Sam se na něj podíval. Vzal kafe a přinesl ji jeho otci
„Neměl jsi odejít“ řekl tiše…
„Udělal jsem co jsem musel“ řekl John trpce. Sam uštěpačně usmál…
„jo cokoliv…“
„Proč není v posteli…“ Zeptal se John a usrkával horkou kávu…
Vzhledem k tomu, že je příliš tvrdohlavý, neudržím ho v posteli…někdy je příliš slabí na to otevřít oči a jindy dělá jako by se nic nestalo..“ řekl Sam podrážděně.
„takže mu je líp?“ zeptal se John
„NE!“
řekl Sam a podíval se a otce
„Chová se jako by bylo všechno v pořádku… vaří, uklízí, vtipkuje, dívá se na televizi….. A pak najednou omdlí, kdekoliv. Pak zůstane ležet několik hodin. Dlouhé hodiny…“ řekl Sam stručně… „zezačátku bych se vsadil, že ani nedýchal.. pak se ale probudí….“ Sam kroutil hlavou „A je to jako by se snažil něco dokázat“
Sam přinesl zbytek jídla a tousty pro jeho otce. Bylo to studené ale vzhledem k tomu, že už je to dlouho co něco jedl…. Dost to uvítal
„takže máš něco?“ Zeptal se
„Ano“ odpověděl John
„A?“
Tlačil Sam na snídajícího Johna. Ten se nadechl a podíval se na svého mladšího…
„A máme hodně práce a málo času…“
přiznal lovec
„Potřebuji tě na výzkum, myslíš že to zvládneš?“
Sam zvedl obočí
„Co hledáme?“ John upíjel kávu
„Způsob jak zachránit život tvého bratra“ John vstal a zamířil do obývacího pokoje. Sam ho následoval ale John ho zastavil
„potřeboval bych mluvit s tvým bratrem Co kdyby si umyl nádobí a trochu uklidil“
Sam obrátil oči v sloup a neochotně udělal co se po něm žádalo…
John seděl na pohovce vedle svého syna, Oba zírali na televizi…
„Co budeme sledovat“ zeptal se John
„Zranil si se ještě někde jinde?“zeptal se Dean, aniž by se obtěžoval podívat na otce
„ne, jen v tomhle státě…“ řekl John „A ještě mi nakopali zadek v Minnesotě..“ Tento pokus o humor se nepovedl.. Dean změnil program. John si povzdechl. „Opravdu tě překvapila, že?“ Pokusil se o malý úsměv. Dean zůstal bez výrazu. „Mám jen modřiny, nic vážného.“ Tato věta přinesla rozzlobený výraz na Deanově tváři…
„Mohl jsi zemřít!“ obviňoval ho „ A co potom? Co Sam? Přemýšlel jsi o tom?“
„nezemřel jsem Deane“ řekl pevně. Dean zakoulel očima a znovu překopl….
„Jak se cítíš“ zeptal se John
„je mi dobře“
„proč si nejdeš na chvíli lehnout?“
„Řekl jsem, že jsem v pořádku!“ Trval na svém, a zíral na svého otce…
„Co žaludek?“
Dean ho ignoroval, přepínal kanály, aniž by zjistil co dávají
„Vím, bál si se o svého bratra“ pokračoval John. Dean ho stále ignoroval. Starší muž se podrbal na bradě
„Našel jsem jí…“
„našel jsi jí, nebo ona našla tebe“
zeptal se a John povzdechl. Položil ruku na Deanovo rameno a ten se otřepal. Jsem v pořádku, opravdu. Mám jen horší náladu, ale jinak jsem v pořádku…slibuji“ řekl jemně, když viděl napětí jeho syna
„A to se mám jako cítit líp!?“
Požadoval Dean. John neřekl nic. Nebylo co říct. „Zabil jsi ji?“ Zeptal se o chvilku později. Johnho chvíli sledoval. Nebyl bledý, jen unavený. John se poškrábal na čele..
„Ne, zabít ji to nezastaví…“
„tak co?“ Zeptal se Dean přiškrceně… John na něj dlouho koukal. Byl tak podobný matce. Jemné rysi, světlá pleť, oči, ruce. Tolik mu připomínal jeho Mary, připomnělo mu to za co bojuje…
„Musíš splnit úkol, t je jediná možnost…“
Řekl John nakonec
„Ne to ne…, nepřipadá v úvahu..:“
řekl přísně
„Deane!“
„neudělám to tati“ John vyškubl ovladač z Deanovi ruky a vypnul televizi „Neudělám“ opakoval
Ona to ví…“ řekl starší muž tiše. Dean se otočil a díval se tázavě na svého otce. „Měli jsme dlouhý rozhovor, byl jsem schopen…. Ji přesvědčit, že to nikdy neuděláš řekl John „přišli jsme na lukrativní dohodu…“
Dean se nedůvěryhodně díval na svého otce
„co tím myslíš?“ řekl se opatrně
„Proč nejdeš do postele, myslím, že by ti to udělalo dobře…“
„Co je to za dohodu?“
„nestarej se o to“ Dean prakticky vyskočil na nohy.
„tati, řekni mi, že jsi neudělal nic hloupého, že jsi jí neslíbil Sammyho nebo tak…“
John mu položil ruku na rameno…
Rameno
„Jdi si lehnout….“
„Tati…“
„Musím něco najít, artefakt“ Povolil John. Dean se snažil zjistit zda lže „přísahám synu… teď jsi jdi lehnout“ Ale Dean se ani nepohnul. Už jednou slib porušil, proč by teď neměl lhát….
„Deane“
„Řekni mi…“
„Přísahám Deane. Jestli nebudeš do tří minut v posteli, nakopu tě tak že to nezvládne ani ta čarodějnice“
Dean váhal..
„Dobře“
Čekal a zamířil do pokoje. John si ho prohlížel, vypadal lépe, mnohem lépe…ale čas se krátil…


John se zavřel v pokoji s telefonem a deníkem. O žezlu Amara nikdy neslyšel a nebyl čas. Rozhodl se obvolat, každého. Nikdo o něm neslyšel, ale slíbili pomoc…
Když se John vrátil z pokoje Dean spal a Sam byl za čtený do učebnice sociologie. Snažil se dohonit co zameškal.
Sam zvedl hlavu
„Už něco víš?“
„zatím ne“
povzdechl si John „Co Dean“
„Spí“ řekl Sam „takže co vlastně hledáme“ zeptal se. John si promnul oči.
„Přines nějaké jídlo“ prohodil John „umírám hlady“
„Je v Lednici“ skočil na nohy „A pak?“ John nechápal
„Pak?“
Poté co se najíme…“
„odejdeme…“
„Kam?“
„Musíme najít žezlo…“
„Žezlo?“ zeptal se Sam zmateně….
„Jo přesně to..“

Dean se probudil. Zavrčel, jak mu světlo svítilo do očí. Přetáhl si deku přes hlavu…
„Co se děje..
zeptal se když viděl jak jeho bratr balí věci….
„Jdeme na lov“ řekl Sam , skládal bratrovi košile a házel je do zavazadla…
„A proč mi bereš věci…“
Ptal se Dean. Sam se zastavil a podíval se na svého bratra..
„ty jdeš taky…“
Řekl to jako samozřejmost. Dean si promnul čelo.
„to si nemyslím Sammy. Jsem unavený, budu vás akorát brzdit…“
„To těžko“ odporoval Sam „Měl by si se oblíc…“
Dean párkrát zamrkal…a pak znova…nemohl se nějak probrat….
„Co budeme lovit“
Ptal se Dean, když se dostával z postele…závrať
„Deane…“ Sam se na něj díval.. Dean si tiskl ruku na čelo, oči zavřené… čekal až závrať přejde…
„Jsi v pořádku?“
„Unavený“ měl bych zůstat tady…
“Táta říkal, že musíš jít“ vzal batoh „Měl by jsi se obléct, je tu opravdu zima…“
„Sammy…nemyslím že můžu“
„Kluci jste připraveni?“ zeptal se John když vstoupil do pokoje…
„Vše sbalené, jen čekáme až se Dean obleče..“ hlásil Sammy
„tati, já si nemyslím, že bych měl jít…“ „Proč ne“ zeptal se John
„Budu vás brzdit“ řekl a popadl polštář, položil si ho na hruď a opřel si o něj hlavu
„Bolí t něco?“ ptal se John ustaraně…
Dean zavrtěl hlavou
„Umíš číst?“
Kývl na souhlas…
„Oblékni se“
„Ale“
Odporoval Dean
„Budeš dělat výzkum“
Dean mlčel
„Všichni se na tom teď musíme podílet….“ Dean se na něj tázavě podíval „Pamatuješ na tu dohodu s čarodejnicí. Slíbil jsem jí že pro ní najdeme artefakt“ vysvětlil John
„Budeme u Bobbyho“ zeptal se Dean a lezl z postele…
John zakroutil hlavou a Dean se soukal do košile..
„tak kam jdeme..“
zeptal se Dean
John se usmál
„Chystáme se za starým přítelem. Ten má sbírku tolika věcí, jakou jste kluci nikdy neviděli….“
Dean jen zamrkal a opřel se o skříň. Snažil se udržet oči otevřené.Tlak na hrudi se stupňoval…
„Můžeme se podávat na netu“ zasyčel Dean a sunul se zpátky na postel
„Jsi v pořádku“ zeptal se John. Dean pokrčil rameny.
„Co to vlastně je to co chce aby si přinesl?“
„Jedna věc…jsi v pořádku….nevypadáš dobře“ poznamenal John
„proč?“
„Hele nechci aby si mi pozvracel auto…je to dobře…“ Dean zvedl ruku aby Johna zastavil
„Proč chtěla dohodu?“
Naléhal…
„Myslím že je v podstatě rozumná….“ Povzdechl si a dotkl se Deanova čela…měl horečku
„Byla dost chytrá aby si uvědomila, že tvoje smrt je k ničemu“
„Co je na tej věci tak zvláštního….“ Ptal se Dean
„proč ji chce?“
„Já nevím, to nikdo neví“ pokynul Samovi aby šel do auta…
„Unavený nebo ne… budeš dělat výzkum. Nehraj to na mě, vím že jen nechceš bádat“
„To není pravda, já mám na výzkum alergii“ opřel se o svého otce a vyrazili k autu….

terrik!!! ty si sa teda riadne rozbehla , pridala si sem poriadny kusisko... a znova mysim povedat, ze vynikajuce, a myslim, ze tato poviedka bude mat este zopar zaujimavých chvil
P.S. John je nepoucitelny , toto este zle dopadne...

Terrik: Díky za super dlouhý překlad A souhlasím s FooFighterkou. To nedopadne dobře I když to žezlo najdou, tak pochybuju, že je čarodejnice nechá jen tak jít

_________________________DOČASNĚ POZASTAVENO________________________
Nemám náladu stresovat se nad něčím co jsem dělala pro radost a pro zábavu.....

Povídka je v originále na www.fanfiction.net

Nemá to náhlé Deanovo omdlévání něco společného s tím, jak si ho na začátku "ocejchovala" ta čarodějnice? Jakoby s ním byla takhle propojená a kdykoliv se jí zachce, může mu na dálku způsobovat bolest.
Terrik: Jen pokračuj v překladu. To nám přece nemůžeš udělat.

už mám kousek, ale nevím kdy to bude...byla bych ráda kdyby dneska...ale nic neslibuju

Terrik: teda já už se tak lekla, že mám po povídce, bo má anglina je na úrovni 6ti létého dítětě - ale pokud do toho zase jdeš - tak HURRRRRÁÁÁÁÁ

Tak jsem to dolouskala:D příjemné čtení

---

Kapitola 16 - Hledání pomoci

Bouře pomalu utichla, ale silnice byla kluzká. John litoval, že nevěřil v Samovi řidičské schopnosti, stejně jako v Deanovi. Ale věděl. Byla to jeho chyba. Nikdy mu nedal příležitost. Vlastně ani Deanovi ji nedal, ten si ji vzal sám.
John se podíval do zpětného zrcátka. Sam byl opřený o okno a sledoval silnici a Dean měl sluchátka… nahlas…hodně nahlas. John předpokládal, že jak vstoupí do auta prospí Dean celou cestu, ale opak byl pravdou. Dean byl nejaktivnější ze tří Winchesterů. Pohupoval hlavou, sledoval cestu a prsty bubnoval do rytmu….Třikrát se dožadoval řízení. John byl rád, že je mu dobře, ale bál se, že je to jen klid před bouří….

„Tati, jsi si jistý že nemám řídit?“
Zachytil otcovi červené oči ve zpětném zrcátku.
„Mě to nevadí opravdu ne..“ John si zakryl ústa a zívl, bojoval o udržení očí…
„Proč se nesnažíš spát?“ Odpověděl John
„Nejsem unavený“ řekl „Mám hlad…máme s sebou něco k jídlu?“ Zeptal se otce a bratra., Sam pokrčil rameny a zívl…..
John zastavil v prvním bistru, mezitím co chlapci prohlíželi lístek, on byl v umývárně. Potřeboval vyhnat spánek. Předchozí den spal minimálně a v noci vůbec. Pokud se brzy pořádně nevyspí, hrozila katastrofa…
John se vrátil a zrušil Deanovu objednávku. Ten protestoval, ale bylo to k ničemu. John mu objednal salát s nejmenším obsahem zálivky. Dean na něj celou večeři házel nesnesitelné pohledy. Talíř ale vyprázdnil….známka toho, že měl opravdu hlad….
Za dvacet minut byli v motelu, který jim poradila servírka. John se Samem to uvítali, ale Dean namítal, že může řídit. John řekl, aby držel hubu a šel spát….
„Hmmmm“ zavrčel John když cítil ruku na svém rameni „Sammy spi, nebo sleduj nějaký film, nebo jdi budit bratra…tomu nevadí dřívější probuzení…“ Zamumlal a přetáhl si polštář přes hlavu…hned s tím ale přestal, když si nepohodlně zkřivil hrudník…
Dean povytáhl obočí.
Věděl jsem to…věděl jsem, že pošťouchl Sammyho… já nesnáším ranní vstávání….
„Tati vzbuď se.“ Řekl znovu, takže jeho otec znovu vrčel…

„Ještě pět minut“ Dean zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Přitiskl si ruce k hlavě. On nemůže mít bolesti právě teď.
„Tati pojď, musíme jít. „ řekl ještě naléhavěji. On by skočil k otci do postele, ale je mu špatně od žaludku. Jeho otec nevrle zasténal
„Kolik je hodin“
„Bude půl páté..:“
„Ráno?!“
Zeptal se John a obrátil se v posteli „Jdi spát“
„Ne tati. Musíme jet…hned“
„Vyjedeme v sedm, teď se vrať do postele a nech mě spát“ požadoval
„Hele, já budu řídit, ale musíme jet hned“
„Deane, postel, teď“ Nařídil, bez prostoru ke kompromisu
„Ale…“
„Teď hned…“

John zase během několika minut usnul. Probudil se za dvě hodiny. Chvíli ležel na posteli a snažil se přemýšlet jestli ještě vydrží, a nebo bude muset vstát. Příroda vyhrála. Sakra…. Nenáviděl volání přírody, obzvláště né v noci…
Nadával jak si myl ruce v ledové vodě a chvátal zpět do postele. Doufal, že bude stále teplá…omyl. Postel vychladla. John se stočil do klubíčka. Chvilku mu trvalo, než mu instinkt napověděl, že ho něco sleduje.
Dean se ani nepohnul, když na něj otec namířil. Seděl opřený o čelo postele, ruce zkřížené na břiše. Díval se unaveně na svého otce, dokud John nepoložil pistoli
„Páni Deane… málem jsem tě zastřelil…“
„Není odjištěná“
„O to nejde!“
John zabručel a naklepal polštář.
„Jsi vzhůru, takže můžeme jet?“ Zeptal se Dean unaveně. John se zastavil a při pohledu na svého syna se zamračil.
Byli na cestě tři dny. Jeli patnáct hodin denně. Dean vypadal, že je na tom lépe. Jedl co mu pod ruce přišlo, byl čilejší, veselejší než před několika týdny. Prakticky i vtipkoval se svým bratrem. Ale ne teď. Teď vypadal znovu nemocný, unavený, vyčerpaný… John si povzdech.
„Spal si vůbec“ Dean pokrčil rameny. Sakra to je zima… teplota padala stále níž a níž. „Bolí to?“ zeptal se John a rukama projel Deanovi vlasy. Potřeboval ostříhat, to je něco, co by se měl Sam naučit rozeznávat.
Dean opět pokrčil rameny.
„Není to tak zlé.“
„Ale stačí to k tomu, aby si nespal.“ Řekl a Dean jen opět pokrčil rameny.
„Je to netrpělivé…“
„Co to znamená, Deane?“ Požadoval John. Znělo to hrubjeji, než zamýšlel.
„Já jen…musím jít. Je to lepší, když jsme na cestách“
Odpověděl Dean. John si ho ještě chvilku prohlížel, pak přikývl.
„Dobře“ Řekl John a začal se oblékat. Dean zůstal pod dekou a pokukoval po otci. Proč nevzbudíš svého bratra.“
Navrhl.
Dean se vyhrabal z postele a snažil se skrýt vratkost a nejistotu před svým otcem. Ten nedal nic najevo, ale ve skutečnosti svého syna neustále pozoroval. Odstín pleti se lámal někde mezi zelenou a bílou, jeho živost byla ta tam. Prakticky se ploužil po pokoji.
„Možná bychom měli zůstat dýl, abys si odpočinul“ Sam se díval na bratrovu reakci a zpět na otce. Dean ale jen zakroutil hlavou a rukou si pohrábl vlasy.
„Ne musíme jít, je to netrpělivé…“
„To už jsi říkal předtím, co to znamená Deane? Co je netrpělivé?“
Dean na otce chvíli zíral, pak se podíval na svou hruď a zpět na otce. John si vzdychl a posadil se na postel
„Jak to víš?“
Dean hodil tátovi klíče a naznačil mu, že mluvit a řídit je snadné.

„Neodpověděl si na mou otázku.“ Naléhal, když seděli v autě a čekali až se Sam vrátí z recepce. „Jak víš, že je Leech netrpělivý?“ John opakoval svou otázku, když se Sam vracel do auta.
„Nevím jak to vysvětlit“ řekl Dean po chvíli.
Dean byl stále bledý, unavený a vyčerpaný. John po něm tu a tam pokukoval. Zaparkoval auto u dálničního bistra. Nepotřeboval ani tak jíst, ale neexistoval žádný způsob, jak začít den bez kávy.
„Alespoň to zkusíme…“ Podíval se Na syna John. Dean chvíli přemýšlel , ale nakonec vystoupil z auta a oba ho následovali.
Zvonek zavěšený nad vchodem se s otevřením dveří rozezněl. Pár štamgastů se na ně otočilo, aby zjistili co jsou nováčci zač. Naštěstí se rychle zase věnovali svému jídlu. Sam zapadl do zadního boxu, Dean se posadil vedle a John naproti. Rozhlédl se a spokojeně pokýval. Žádné viditelné nebezpečí.
„Bolí to Deane? Jako když je to netrpělivé?“
John byl rozhodnut toto téma jen tak neopustit. Sam se díval na bratra krs jeho jídelní lístek.
„Myslím že jo.“ Vzdych Dean.
„A nikoliv jako?“ …ticho. …Dean se zabýval jídelníčkem, ale nakonec ho dal stranou. Stejně nevěřil, že by mohl jíst.
„A nikoliv jako když se zlobí.“ Řekl nakonec. Sam se díval na něj a pak na otce. John zaťal zuby.
„Jak to poznáš?“ Zeptal se Sam tiše.
„Prostě to mohu určit bez problému.“ Řekl Dean rychle. Velká servírka s hnědými vlasy, se blížila k jejich stolu.
„Co to bude?“
Zeptala se bez zájmu. John i Sam nadiktovali objednávky. Kávu a mléko pro Sama. Dean požádal o vařená vejce. Servírka na něj hodila zvláštní výraz.
„Ty nemáš hlad?“
zeptal se John. Dean jen zakroutil hlavou. Opřel lokty o stůl a obličej položil do dlaní…
„A je to netrpělivé? Teď?“ Ptal se John a dostal jen lehké přikývnutí…
Servírka donesla kávu a zase zmizela. Vrátila se za deset minut. Přinesla míchaná vejce, nějaké toasty slaninu a želé… a Deanovi vejce natvrdo. Sam ji připomněl jeho mléko. Servírka se na něj podívala tak, jako by do něj chtěla naplivat, ale neřekla nic.
„Víš jistě, že tohle chceš jíst? Nechceš radši toast? Nebo tak. „ Ptal se Sam
„Já to nebudu jíst.“ Řekl Dean „Ale byl to jediný způsob, který mě napad, jak to vysvětlit“ John zpozorněl.
„Vysvětlit co?“
„No.“ Dean držel vejce jemně mezi ukazováčkem a palcem. Tak aby ho jeho otec viděl. „Je to pořád tam. Obvykle tlačí. Většinou to ani nevím, nebo to ignoruji. To je ale pak netrpělivé.“ Řekl Dean a tlačil na skořápku jen tak, aby ji rozpraskal. Sam polkl, náhle si vzpomněl na své mléko a šel si pro něj, i kdyby tam ta žena měla naplivat.
„Podívej, když se zlobí je to jiné. Rozzlobený znamená…“ Dean v ruce vajíčko úplně rozdrtil. Sam zbledl, a John hluboce polkl. Dean neměl říkat, že když je dlouho netrpěliví, rozzlobí se. Tiše vstal a odešel na záchod umýt si ruce. John požádal Sammyho, aby nechal jídlo zabalit s sebou, kdyby pak měl Dean hlad. V restauraci počkali, jen než jim nevrlá obsluha zabalila objednávku.
Půl hodiny po odjezdu Dean spal. Vypadal klidně na nepohodlném sedadle. John stavěl jen třikrát. Na jídlo, na záchod a na benzině. Vše se konalo ve stejnou dobu.
John zaparkoval auto na konci štěrkové silnice. Na několik sekund se opřel a zavřel oči. Byl by schopný spát dvanáct hodin a byl hladový.
John se zhluboka nadechl. Podíval se na své syny. Oba spali, což byl jediný důvod proč poslouchal hudbu, kterou chtěl. Mohl sice říci, že „řidič vybírá hudbu“ ale oba jeho synové ho uměli dokonale přivést k šílenství, dokud nezměnil stanici.
„Kluci, jsme tady…“
probudil chlapce, a byl rád, že Dean je vzhůru stejně rychle jako Sam. Dean si nestěžoval na bolest celou cestu, ostatně byl to Dean a dokud to nebylo zlé, tak si nikdy nestěžoval.
Dean zamrkal a snažil se identifikovat místo. „Pastor Jim?“ zeptal se když poznal dům. John lezl z auta a protahoval si záda. Dean ho následoval. Přitáhl si bundu blíže k tělu. „Jdeme vyzvednout něco?“
„Ne my tady zůstaneme.“ Vysvětlil „Už jsem s ním mluvil. Je rád, že vás uvidí, je to jednodušší a levnější“ pousmál se na syna.
„Ale jen na chvíli, že jo?“
„Proč?“ utrousil John „Máš s tím problém?“
„Je to kněz!“ Odsekl Dena vyčítavě.
„Ano?“
„Nezůstanu tu!“
„Deane, je to pastor Jim“ řekl Sam, jako by bylo vše v pořádku.
„Nezajímá mě to!“ Dean trval na svém. Očima těkal z bratra na otce a dům a zase zpět. „Nezůstanu!“ John se zhluboka nadechl.
„Nemusíš se bát, já mu vše vysvětlil, bude to lepší…“
„NE!“ Dean vykřikl, škubl sebou jak tělo reagovalo na adrenalin.
Dean se začal dusit. Rukou si sevřel hruď. Plíce ho bolely od chladného vzduchu. Díval se na svého otce, lapal po dechu ale neslyšel nic. Jen hukout krve ve své hlavě….
Dean zamrkal, zavrtěl hlavou. Začínal se bát. Cítil jak ho otec drží za ramena. Ale jako by jeho rysy zmizeli. Byly to jen šmouhy, moc barevné moc rozmazané. Žádný zvuk a žádný vzduch….
„Deane!“ Otočil se, slyšel že ho někdo volá…
Sammy… byl to Sammy
Slyšel ho, i když to bylo to jediné. Snažil se ho najít. Byl někde blízko, ale daleko. Bylo to rozmazané, jako všechno ostatní, ale nakonec se začínalo pomalinku zaostřovat.
„Samm“ vydechl Dean
„Jsem tady, jsem tady Deane.“ Slyšel slova, ale nedávali smysl. Byli příliš nezřetelné, ale alespoň neohluchl. Bylo to plus i když to neuklidňovalo jeho paniku.

Sam jen mysli na Samma….drž se Samma

Přemítal jak se snažil zůstat při vědomí. Sam mu dal ruku na rameno a kousek od něj byl jeho otec. Bylo to to jediné co vnímal. Náhle došlo k výbuchu zvuku, tak hlasitého až rvali Denovi bubínky…. Ale jak rychle přišel tak odešel… a byla jen tma, vše zhaslo.

teda Terrik: já jsem tak ráda, že pokračuješ, normálně mám mráz po zádech a doufám, že sem brzy hodíš další část - teda takto napínavě to ukončit - chceš mě zabít ???

to já ne to autorka:D

hele nesváděj to na autorku - kdyby jsi chtěla, tak jsi to mohla ukončit v nějaké méně napínavé části

nebudu kazit její um, co se týče torturinu fanoušků

Tak mám zase možnost se chvíli dostat k nějakému počítači a rychle přelouskat veškeré přídavky. Dobře, že pokračuješ Terrik, díky. Já tedy Deana tak lituju.

Teda tohle byl kousek. Vzhledem k tomu, že jsem povídku přelétla poprvé tak zběžně, abych věděla zda ji překládat nebo ne.. tak jsem teď taky docela napnutá. Musím říct že tohle je, alespoň pro mě) dost převratová kapitola. No uvidíme jak se vám bude líbit a co povíte na Bobbyho chování. Pěkné čtení

___________________________________

Kapitola 17: Rozepře

Dean otevřel oči. Víčka byli těžká. Všechno bylo rozmazané a nepřestávalo to. Okolo něj byl až velmi podezřelý klid.
Zamrkal…au… Bylo to o něco lepší, ale všechno bylo bílé. Zavřel zase oči. Cítil se unavený, hodně unavený a cítil, že se jeho čas krátí.
Dean vnímal nějaký zvuk v pozadí. Bylo ticho jen tento zvuk. A potom ještě známý zápach.. Znovu se donutil otevřít oči. Více se snažil zaměřit, kde je. Nemocniční pokoj… doprdele.

Hlava byla těžká, musela vážit snad tunu. Pootočil jí pomalu. Viděl svého otce, jak spí v židli vedle postele a v klíně mu leží tlustá kniha. Dean napínal zrak, ale neviděl nic jiného, jen otce a bílou tmu. ..sakra…
„Deane, jsi vzhůru chlapče? Docela si tátovi nahnal strach:“ Byl to Pastor Jim, blížil se pomalu k němu. Dean se pokusil zvednout, a uhnout pastorovi..
„Zůstaňte dál…“
Jim zvedl ruce jako náznak kapitulace, ale nehodlal ustoupit. Byl oblečený v džínách a svetru, jeho světlé vlasy byli trochu rozcuchané.
„Neměl by si se rozčilovat“ řekl tiše „Neboj, já ti neublížím.“ Dean těkal očima kolem sebe. Sam? Kde byl Sam?
„Kde je Sammy?“ Zeptal se Jima a ten se na něj vlídně usmál.
„Šel do koupelny, za chvilku tu bude. Nechceš napít?“ Navrhl kněz. Dean zavrtěl hlavou a zavřel oči. Povytáhl si ruku k nosu. Ucítil plastové hadičky a nepříjemné tahání na ruce. … kapačka…báječný… Uslyšel kroky, ale oči se mu odmítali otevřít. Pohlazení po vlasech „Říkali, že jsi omdlel z vyčerpání.“ Vysvětloval Jim. „Vzhledem k tomu, co mi otec řekl, věřím, že to byl ten důvod.“ Židle se sunula blíž. „Byl jsi dehydrovaný, lékaři ti nasadili infuze.“
„Jak dlouho..?“
„Pár hodin, bude svítat.“ Byla tam dlouhá chvíle ticha. Dean nakonec otevřel oči. Několikrát zamrkal, než si trochu zvykl.
„Jak se cítíš?“
„Cítím se…“ chvíli hledal správné slovo „šíleně…“ To bylo to slovo. Jim se usmál.
„Musíš zůstat 24 hodin na pozorování.? Řekl „ Podívají se i na břicho a popřípadě ti dají antibiotika. Kdyby něco.“ Dean si olízl suché rty.
„Jak jsem se do toho sakra dostal…“
Povzdechl si…
„Dean?“
Dean se otočil ke dveřím. Bylo zvláštní jak jen pohled n a bratra dokáže zmírnit bolest na hrudi.
„Hej skřítku.“ Řekl unaveně.
„Nemůžeš mi říkat prcku, jsem vyšší než ty.“ Řekl s úsměvem a Dean se rozzlobil
„Stěží..“
„Ale ano, palec a půl:“
„Leda ve snu.“ Nafoukl se Deam. Sakra to bylo dobré vidět Sammyho.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se Sam. Dean se chystal odpovědět, že skvěle, ale došlo mu komu chce lhát. Nakonec se jen lehce usmál. Sam se opřel o postel a studoval jeho bratra. „Vypadáš blbě“ řekl „Myslím, že teď jsem hezčí já.“ Dean byl unavený na mluvení. „víš že jsi objevil zcela novou úroveň lenosti?“ řekl s úsměvěm. „Raději omdlíš, jen aby si nemusel dělat výzkum.“
Dean zavřel oči. Sammy je v pořádku. Může jít zase spát.

Sammy začal zase mluvit, ale Jim ho chytil za rameno.
„Myslím, že bude lepší nechat ho spát.“

Trvalo to nějakou chvíli a dost přemlouvání, ale nakonec se otci a Jimovi podařilo Deana přesvědčit, že bude nejlepší, když zůstanou nějakou dobu u pastora. Všichni se vrhli na výzkum. Trávili dny v pastorově obrovské knihovně. Sam byl schopen projít až pět knih denně. Většinou nečetl všechno. Spíše hledal něco, co znělo jako žezlo nebo Amara. Nebo tak něco. Jeho horlivost vyvážila pomalost jeho bratra.

V posledních čtyřech dnech se Deanovi povedlo vzpamatovat se z posledního útoku. I když né úplně. Dean slábl a bylo to čím dál těžší skrýt. Sám tvrdil, že je v pořádku, že by mohl pomáhat s výzkumem, nabízel se na domácí práce nebo na zahradu a podobně. Snažil se opravdu, ale jeho stav byl stále viditelnější.
Když byl sám a upřímný k sobě samému, musel si přiznat, že se bál, že byl vyděšený. Věděl, že by to mělo bolet víc, že smrt by měla být horší než tohle. Větší tlak, těžké dýchání, bolest….
Nic by ho nedonutilo změnit názor na obětování bratra, ale bylo mu sotva dvacet. Byl mladý a ještě nezačal ani žít. Vždy byl s otcem a staral se o svého bratra. Nedostal šanci žít.
Nebál se smrti, ale umírání tímto způsobem. Bez šance na boj, bez šance na útěk. Bez šance na zabít toho druhého…
Dean se mohl svěřít svému otci, ale ten byxl popudlivější nežý kdy jindy. Pořád volal kontakty z deníku, ale nikde nic…

„Mluvil jsi s Bobbym?“ John dal prst na rty a naznačil, aby byl potichu. Dean se nadechl a položil knihu na pomalu rostoucí hromádku. Posadil se na křeslo a poslouchal telefonování svého otce. John rychle ukončil hovor a povzdechl si.
„Nic?“ Zeptal se Dean a John zavrtěl hlavou.
„Mluvil jsem s Rachel a Jakem. Myslel jsem, že by Ráchel mohla něco…“ Řekl a prohrábl si vlasy. „Jak je ti?“
“Jde to. Našel jsem dobrou knihu. Je v latině a Aramiacky. Někdy by mohla být užitečná.“
„Ale nic o Amara?“
Dean zakroutil hlavou.
„volal jsi Bobbymu?“
„Ne, ale je na řadě“ Zívl si John.
„Půjdu udělat něco k jídlu. Dáš si?“
John si ho prohlížel tak jako vždycky, když se Dean snažil z něčeho vykroutit, nebo něco zapřít.
„Proč si nejdeš lehnout?“ Navrhl John.
„Nejsem unavený“
Lhal. To bylo zřejmé a nikdo tomu už moc nevěřil. Dean si povzdechl. „Nemohu se soustředit, vůbec.“ Připustil
„Chtěl bych dělat něco,co není namáhavé. Já nevím, pomohu nanosit pastorovi dřevo nebo tady zmrznem.“ Pokrčil rameny, byl trochu v rozpacích. John si ho ještě chvilku prohlížel.
„Chci aby si byl v posteli až se setmí.“
„Ale setmí se v pět!“
„A tvoje místo je?“ Dean se rozzlobil. Nemohl argumentovat, když se cítil tak slabí.
„Zavoláš Bobbymu?“ Dean se zeptal znovu, aby se ujistil.“Hned to udělám“ řekl John a vytáčel Bobbyho.
„Jo?“
„Bobby, to jsem zase já“ Řekl John unaveně. Dean byl jediný, kdo měl více než pár hodin spánku, ale bylo na něm vidět, že mu není moc dobře.
„Johne“
„Je něco nového?“ Bylo těžké zůstat optimistický. Ale Winchester se odmítl vzdát.
„Od té doby co jsi se mnou mluvil naposledy, myslíš?“ řekl Bobby.
„Poslouchej Johne. Je možné, že to ani neexistuje, že si to vymyslela. Démoni lžou.“
Dodal unaveně.
„NE!“ John namítal. „Existuje to, ona mohla snadno odmítnout mou nabídku a nechat ho umřít. Ale ona chtěla to žezlo. Je to reálné.“ Bobby si povzdechl.
„No možná to je ten důvod.“
„Co tím myslíš Bobby.“
„Možná by jsme to neměli najít. Možná, že to je ztracené z dobrého důvodu. Sám víš co také věcí umí napáchat.“
„Bobby:“ zastavil ho John, vyskočil na nohy.
„Víš kde to je!“
„Teď jsem řekl…“
„Ale ano, víš to kde to je…“
„Ne Johne nevím!“
„Kde?“
„Nevím…“
“Bobby…“ V Johnově hlase bylo víc než náznak hrozby.
„Je mi líto, že jsem ti nemohl víc pomoc. Hodně štěstí… opravdu“
John svíral telefon a zatínal zuby.
„Deane, Sammy… sbalte si věci, jedeme na malou projížďku“ zavolal na kluky John

John jel tři dyny. Stále byl vzteky bez sebe od posledního hovoru s Bobbym.Stavěl akorát pro jídlo a Benzím. Řídili všichni tři, ale Dean jen pokud byla nejvyšší nouze a vždy jen čtyři hodiny.
Počasí ze začalo oteplovat, když konečně dorazili k Bobbymu. Oba kluci spali a Bobby pravděpodobně taky. Stejně jako jeho psi. Ostatně ty spali pořád. John si prohlížel starý dům. Natáhl se přes sedadlo vzal si zbraň z přihrádky. Bobby byl jeden z jeho dobrých přátel. Dean byl jeho syn. Počty byli jasné.Dean se překvapeně podíval, když otec zavřel dveře od auta.
„Spi, jsem tu hned.“
„mám jít s tebou“ ptal se rozespale Dean.
„Ne, zvládnu to.“
John šel k domu. Zabušil na dveře, vůbec se nestaral o to že je pět ráno. Psi se probudili první. Ok… takže by to nejspíš vzbudilo i mrtvého. Dveře se otevřeli a v nich stál rozespalí Bobby s brokovnicí v ruce.
„Měl bych tě zastřelit, že mě taháš z postele Winchestre!“
John ho odstrčil z cesty a hnal se dovnitř.
„No dobrý den i tobě.“
Bobby zabručel a zavřel dveře.
„Kde je?“ požadoval John
„Kávu? Mám Whisky.“ Usmál se Bobby
„Žezlo chci ho.“ Řekl John aniž by opětoval Bobbyho úsměv
„Já ho nemám.“
„Ale víš, kde je!“
„Takže vidím.“ Řekl Bobby „Že ho pořád nemáš. Whisky do kafe?“ zeptal se.
John se zamračil.
„Myslíš, že si tu s tebou hraju?“
„Johne, nemáš ponětí co hledáš.“
„Hledám způsob, jak zachránit svého syna.“ Křičel a vztekle praštil do stolu.
„Tvůj syn je ten, který byl označený.“ Zeptal se „Je mi to líto, opravdu.“
„Kde je, řekni mi to!“
„Nmůžu Johne, opravdu.“
„To je můj syn. Deanův život! Zemře, chápeš? Zemře!“
Vykřikl a Bobby hledal pár čistých skleniček.
„Johne on si to nezaslouží, já vím, je to dobrý kluk, ale je mi líto.“
„Kde si ho našel.“
„Nemůžu Johne. Má to mít obrovskou sílu, má to být dost nebezpečné ve špatných rukou. Hodně lidí položilo život za to aby to uchránili před magií“
„Čarodějnice to chce, zas tak dobré to nebude. A i kdyby, věř mi, že s tím dlouho nepobude. Ale udělám cokoliv abych ho zachránil.“
„Já vím Johne.“ Povzdechl Bobby „Ale nemůžu. Dobro mnohých převažuje nad zájmem jedince“
„To jsou kecy. Kde je to? Nebudu se ptát znovu!“
„Tati?“ oba muži se podívali k hlavnímu vchodu. Bobbyse zastavil na Deanových oslintaných kalhotách a hned pochopil. Jeho pes seděl a opíral se o chlapcovu nohu.
„Myslel jsem, že jsem ti řekl aby si zůstal v autě.“
“Slyšel jsem křik a Sammy chrápe.“ Řekl Dean a usmál se na Bobbyho „Ahoh Bobby“
„Deane“ Bobby kývl na pozdrav. „Podívej se na sebe, jak jsi vyrostl. A do krásy, to bude určitě po matce. Musíš odhánět ženský klackem co?“ Dean se rozpačitě usmál.
„Táta říkal, že víš o žezlu“ na konci věty zvýšil hlas. Byla to otázka.
Bobby se podíval na Johna, ten zavrtěl hlavou.
„Je mi líto chlapče, opravdu rád bych pomohl.“
„Aha“ Řekl a snažil se zamaskovat náhlý nápor paniky, jak se svět začal opět točit a on ztrácet bdělost. Jeho srdce se rozbušil. Nohy odmítali nést jeho váhu. Bylo to tu. To byl konec hry.
„Hele, klid, uklidni se“ Řekl Bobby rychle a hnal se k němu. „Pojď, musíš si sednout.“ Pobídl ho a vedl ke stolu. Nabízel mu sklenici s vodou.
„Bobby!“ bylo tam varování v Johnově hlase. Podívej se na něj…prosil John očima. Znáš ho, staral si se o něj, jak to můžeš udělat?
„Můžu ti pomoc Deane..:“ zeptal se Bobby ignorujíc Johna. Dean jen zakroutil hlavou.
„Myslíš že už je to dobrý?“
Zeptal se táta a přinutil se k úsměvu. Pak si všiml něčeho na stole. Podíval se tázavě na Bobbyho a ten se rychle postavil mezi něj a tu věc.
„Deane, vrať se do auta.“
Nařídil John chladně, Dean lehce přikývl a vstal
„Rád jsem tě viděl Bobby.“ Usmál se na staršího lovce
„Já tebe taky chlapče, Hodně štěstí.“ Odpověděl Bobby a sledoval jak vyšel ze dveří. Bobby se na chvilku zadíval. Bylo to až dost pro Johna.
„Winchestre“ zavrčel „polož to!“
„Myslím, že ne!“
„Nemáš ponětí o co jde!“ křičel Bobby „Je to zatraceně silné, hard-core a tak chápeš. A já přísahám, že jestli budeš mít tu knihu budu tě lovit. Přísahám“ John se chladně podíval na otevřené stránky před sebou. Vytrhl list a pečlivě jej složil do kapsy „knihu si nech“ Řekl suše a zamířil ke dveřím s Bobbyho proklínáním.
John sahal po klice, když uslyšel nabití zbraně.
„Bobby, jestli chceš zastřel mě.“ Řekl a pootočil se k němu. „Ale je to můj syn, umřu pro něj.“
„tati!“ Oba se podívali na chlapce, Bobby zaváhal při pohledu na mladíky u jejich vozu.
„Nedělej to Johne“ neříkal nic, jen odcházel. „Žezlo nemůže opustit své míst. Nemůže opustit ochranu, která je kolem něj. Jinak se platí peklem. Slyšíš mě Winchestere! Cena je příliš vysoká!“
„Polib si Bobby“ řekl John a šel dál
„Tati?“
„Nastup si Sammy….

teda co to je to je tak neskutečně napínavé - já chci dalšííííííí prosím Terrik rychle překládej .....

a já Bobbyho chápu na jednu stranu - na druhou chápu Johna - sakra to je dilema - ale perfektní povídka - to se musí nechat....