LONELY ANGEL

Chyběla jsem vám?

... svým způsobem jsem skutečně "nezodpovědná"... mám v počítači rozdělaných deset různých povídek, z nichž dvě mají padesát stran. Upravuji všechny najednou, ale namísto toho, abych jednu doknčila a zveejnila ji, napíšu úplně jinou - takovou vypisovačku, která vlastně nemá žádný děj... je to - takový blábol, který vznikl odpoledne na základě písničky Lonely Wind od Kansasu... je smutná. Vzpomněla jsem si na Castiela a taky na to, jak důležité je mluvit o tom, co cítíme. Castiel by potřeboval lekci o tom, že svěřovat se lidem, není na škodu - možná by neskončil tak, jak skončil. Nicméně, hlavu vzhůru, tahle povídka je "oddychová"... odehrává se někdy v páté sérii - první část je zasazena do první části série - okolo dílu 5x10 a druhá část se odehrává po tom, co se z Castiela stane člověk (díl 5x21 - 5x22).

Vždycky mě mrzelo, že Castielovy pocity v techhle dvou závěrečných dílech, nebyly více probrány. Nbyl prostor, vím. Ještě, že máme ff povídky

Nečekejte nic světového - je to taková hloupost... třeba ale někomu zlepší náladu:) A možná v té povídce někdo najde různá drobná skrytá poselství, která mě v průběhu jejího psaní napadala.

Oh, a není to slash... ačkoli - posuddte sami. Možná preslash... více přátelství.

Jdu upravovat zbylé povídky...



… nic jiného nemá význam.

Castiel plnil každý jednotlivý bod nebeského nařízení. Castiel sloužil Bohu. Když se pak jednou on obrátil se svou žádostí k němu – Bůh mlčel.

Castiel se nikdy nezeptal na to, co je to vlastně velikost boží (andělé se neptají – poslouchají). Nikdy jí neviděl. Na zemi byly ale „věci skutečné“… lidé, předměty a pocity. Bůh byl daleko. Ty věci ne.

Protože Bůh mlčel, Castiel rozmlouval s větrem. Vítr je posel… možná mu po něm Bůh odpoví.



Castiel se navíc, necítil tak sám.




Seděl na verandě na Bobbyho dvorku, lokty se opíral o kolena. Díval se upřeně před sebe. Slunce zapadalo za horizont. Nepostřehl kroky…

„Nazdar,“ Dean se posadil vedle anděla a napodobil jeho pozici. Nic zajímavého ale neviděl.

„Díváš se na něco konkrétního?“ zeptal se.

„Ne.“

„Nechceš jít dovnitř?“

„Ne.“

Lovec se kousl do rtu, Castiel umí být protivný, když chce. Obrnil se trpělivostí, věda, že nátlakem docílí jen toho, že anděl zmizí.

„Je zima… je pekelná kosa,“ Dean se nadzvedl a upravil si pod sebou bundu tak, aby seděl na ní a ne na studeném betonu.

Castiel se při Deanově zmínce o zimě zamračil a Dean věděl, že se anděl snaží pochopit, proč řekl, že je zima, jako v pekle. Oba věděli, že peklo není studené.

Země rozhodně byla. Deanovi drkotaly zuby. Při každém výdechu mu z úst vyšel obláček páry. Castielův dech Dean neviděl. Castiel nedýchal, tím to bylo – nebo ano a v tom případě byl anděl uvnitř studený. Musel být… Dean se zkušebně dotkl jeho ruky – hřála, což ho překvapilo.

Castiel pootočil hlavu, zkoumavě si prohlížejíc cizí ruku spočívající na své. Potom se zadíval zpět před sebe.

„Musí ti být zima,“ prohlásil lovec umanutě, „sedím tu pět minut a jsem promrzlý do morku kosti.“

„Lidé nemohou promrznout do morku kosti, Deane,“ konstatoval Castiel. Očima bloudil po vzdálených vrcholcích kopců, za nimiž před chvílí zmizelo slunce. „Tvoje životní funkce by se v tom případě zastavily,“ Mluvil klidně, rozvážně… unaveně.

Dean si Castiela prohlížel. Jeho lidský profil. V tom těle byl kdysi život. Co je teď? Prázdná schránka? Dean občas pochyboval o tom, že andělé jsou schopní něco cítit… nesmí, nebo zkrátka nemůžu?

„Mohu tě ujistit o tom, že jsem schopný vnímat a cítit všechno,“ Castiel se zarazil. Odkašlal si. Zatvářil se provinile. „Omlouvám se,“ dodal, „zapomněl jsem, že jsi nepromluvil nahlas.“

Dean zaťal nehty do dlaní: „V pohodě,“ ovládl svůj vztek – jindy by se s Castielem býval byl pohádal a vyčetl mu, že mu, byť ne záměrně, leze do hlavy, dnes ne – Castiel se cítí mizerně i bez Deanových hloupých připomínek.

Zvedl klacek, ležící na zemi. Chvíli si s ním hrál v ruce, ohýbal ho a zkoušel, zda ho zlomí. Klacky jsou jako lidé – všemožně je napínáte a pak nečekaně prasknou. Dean ho odhodil.

Vzpomněl si na rozhovor se Samem, který spolu bratři vedli před pár dny.

„Promluv si s Castielem,“ ponoukal ho tehdy Sam.

„Proč?“

„Protože by se měl začít líp oblékat," prohodil jízlivě, "Deane, něco ho trápí a ty jsi jediný, komu řekne co.“

Dean se ušklíbl: „Všechny něco trápí – nedostatek sexu, akné, apokalypsa… je to anděl, Same. Andělé se modlí. Nebude se mnou klábosit nad hrnkem kafe jenom proto, aby ses TY cítil líp.“

„Možná,“ odvětil váhavě Sam, „že bys byl překvapený tím, že chce klábosit – kdyby měl možnost,“ odmlčel se, díval se na Deana jako na malé dítě, kterému je třeba vysvětlit závažný problém zjednodušeně, jinak ho nepochopí. Dean chtěl Sama praštit. „Promluv si s ním, jako s člověkem, který má city a ne jako s andělem, sakra, Deane, nemůžu uvěřit tomu, že s tebou ztrácím čas a snažím se ti vysvětlovat něco takového…“ Dean protáčel očima – dosáhl svého, Sam si lehl na postel a začal si číst, o Castielovi už se nezmínil.

Když si ale Dean to, co Sam řekl, později přehrával v hlavě, uznal, že má jeho bratr svým způsobem pravdu. Nikdy se nezeptal na to, co jeho přítel potřebuje… Castiel se měnil, Dean se na něj ale díval pořád jako na tutéž bytost, kterou potkal před téměř dvěma roky.

Fajn, Dean to zkusil. Jeho rozhovor s andělem ale vedl jenom k tomu, že Dean měl čím dál tím větší vztek a omrzlé ruce.

Klábosit s Castielem, blbost.

Dean uvažoval o tom, že se zvedne a odejde – necítil prsty - když v tom ho náhle zaskočilo nečekané teplo. Podíval se na své ruce. Ležel na nich Castielův kabát.

Anděl měl na sobě jen košili a černé sako.

„Neměl bys myslet tak hrozně nahlas, Deane,“ řekl.

„Tak já myslím moc nahlas, jo? Příště si dám pozor, abych nenarušoval ticho v tvojí hlavě,“ odvětil jízlivě, ve skutečnosti ale Castielovo gesto ocenil. Schoval ruce v záhybech látky tak, aby se zahřál a dal si přitom záležet na tom, aby si Castiel toho pohybu nevšiml. „Nebude ti zima?“ zeptal se. „Čert to vezmi,“ Dean kabát zvedl, a ješitnost zapomenuta, si ho přehodil přes ramena. Obtáhl si látku kolem těla.

„Necítím chlad,“ řekl Castiel a konečně se na Deana podíval. Nadzvedl obočí. „Proč jsi tady, když je ti zima? Lidé jsou velmi citliví na změny teploty – neměl bys – „

„Jsem citlivý jenom tehdy, když je teplota pod bodem mrazu,“ odsekl Dean.

Castiel vydechl. Z jeho úst samozřejmě nevyšel žádný vzduch. Proč Castiel dýchá, když nemusí? Možná se jedná o reflex. To tělo si pamatuje, že dříve dýchalo, i když už to nepotřebuje.

„Tak proč jsi tady?“ zeptal se znovu.

„Vidíš mi do hlavy a tohle nevíš?“ Dean si mnul ruce. Začínal se mu do nich vracet cit.

„Nečtu tvoje myšlenky, Deane, vnímám jen některé tvé pocity, pokud jsou spontánní a silné.“

„Například to, že jsem zmrzlý jako hovno?“

Castielův výraz potemněl. Chvíli uvažoval nad Deanovým výrokem…

„Ano,“ odpověděl váhavě.

Dean se podrbal na čele: „Sam si myslí, že tě něco trápí,“ ušklíbl se. Dean měl jasno – Sam dramatizuje, za chvíli začne Castiela vodit na terapeutická sezení zaměřená na pomoc traumatizovaným osobám. „Casi?“

Anděl sklopil oči.

„Sam je velmi laskavá bytost,“ zamumlal.

Dean o tom chvíli přemýšlel: „Sam už je takový. Jedná se asi o syndrom toho, že nám oběma chyběl mateřský vzor – Sam je moje druhá žensky laskavá polovina, mám štěstí, že to nepotkalo mně…“ zasmál se. Castiel ne. Zvláštně se na Deana díval a pak se náhle prudce zvedl.

„Jeho starost je neopodstatněná,“ odmlčel se. „My tyhle pocity nemáme, Deane. Andělé neuvažují jako lidé a rozhodně se netrápí, tak patetičtí nejsou,“ odsekl a zmizel.

Dean zíral na místo, kde anděl ještě před sekundou stál – teď bylo prázdné… stejně, jako Deanova ramena a záda. Spolu s Castielem zmizel i jeho kabát.



„Vždycky, když sem přijdu, najdu tady tebe…“

Castiel se polekaně otočil. Dean se posadil vedle něj. Seděli na verandě na stejném místě, na kterém spolu mluvili před pár měsíci.

Bylo jaro a v podvečer bylo pořád chladno. Dean si všiml, že se Castielovi třesou ruce a Castiel si všiml, že si Dean všiml – anděl je rychle schoval do kapes.

„Je ti jasné, že teď, když jsi člověk, už nejsi anděl Sněhurka?“

Přimhouřil oči.

„Nejsi spící kráska, Casi a nemůžeš čekat na to, až někdo přijde a probudí tě ze snu, ve kterém bloumáš. My smrtelníci žijeme v opravdovém světě. Například,“ ukázal rukou na Castiela, „se oblékáme tak, aby nám nebyla zima.“

Castiel, který měl na sobě seprané tričko s krátkým rukávem, vypůjčené od Deana, a slabou mikinu, na lovce mlčky hleděl.

„Jak dlouho tady mimochodem sedíš a hraješ si na postavu z Walta Disneye?“

Ignoroval jeho otázku a řekl: „Jsem si vědom všech omezení, které moje uvěznění v tomto těle, představuje, Deane…“ semkl rty.

Dean si uvědomil, že možná zašel příliš daleko: „Já vím, Casi…“ zmírnil ton. Odkašlal si. „Sakra, snažím se ti pomoci, chápeš? Nevím, co mám dělat – nikdy jsi mi nedal najevo, jestli stojíš o to, abych něco udělal.“

Castiel se kousl do rtu. Dean se rozhodl změnit taktiku. Vrátil se k rozhovoru, který spolu vedli v zimě.

„Jednou jsi mi řekl, že andělé necítí. Proč?“

„Na rozdíl od lidí nemáme duši, a proto nemůžeme – „

„Na to jsem se neptal, Casi.“

Castiel zmlknul. Vypadal vyděšeně.

„Chtěl jsem vědět, proč jsi mi to řekl. Proč jsi m lhal o tom, že TY nic necítíš.
Castiel zrudnul. Uhýbal očima, jako člověk, vyhýbající se nepříjemné otázce. Nakonec zamumlal něco, čemu Dean nerozuměl.

„Cože?“

Castiel se zhluboka nadechl: „Vyhýbal jsem se tomu, co ty nazýváš vzájemným sdílením pocitů…“

Ach… lovec by sám sebe nejraději nakopal. Možná měl Sam pravdu a Dean měl na Castiela špatný vliv. Co když anděl, který zjevně považoval Deana za vzor všech lidí, usoudil, že dávat najevo emoce, se nesluší?

Chystal se Castielovi neobratně vysvětlit, že z něho si brát příklad nemá. Dean nechtěl - nemohl být vzor. K něčemu takovému se neupsal. Anděl jej ale předběhl a promluvil první: „Modlil jsem se k bohu a domníval jsem se, že to stačí. Všechno ostatní se zdálo být zbytečné.“

„To, co cítíš,“ vyhrkl rychle, „není zbytečné, Casi.“

„Ale – „ Castiel rozhodil rukama. Jednalo se o lidské gesto vyjadřující jeho zoufalost. „To ndává žádný smysl, Deane. Já jsem byl stvořený k tomu, abych se modlil, abych ve všem cítil přítomnost boží, a najednou cítím tolik… myslel jsem si, že když to, co cítím, nebudu ignorovat, nepodaří se mi najít boha. Pocity mě rozptylovaly,“ odmlčel se, uhnul očima. Zdálo se, že řekl víc, než sám chtěl. „Nenašel jsem nic a teď už ani nic nemám – svět je tichý, všechno je ve mně a k čemu je to dobré? Jaký mají ty pocity smysl?“

„Casi…“ Dean natáhl ruku.

Castiel se odtáhl. Tváře mu rozčilením zrůžověly. Dean viděl jeho dech. Castiel se velmi změnil.

„Emoce nejsou rozptýlení. Patří k životu.“

„Ne k tomu, který vedou andělé.“

„Blbost,“ namítl Dean. „Ty jsi jiný. Možná je čas přijmout, že to, co cítíš je stejně důležité, jako to, co vidíš. Je to stejně skutečné. Viděl jsi někdy Boha?“

„Deane, takhle to ale nefu –„

„Viděl jsi ho?“

„Ne,“ odvětil tiše.

„A pořád v něj věříš a myslíš si, že je náramně důležitý. Proč nepřijmeš to, že s tvými pocity je to to stejné? To, co cítíš, je důležité, protože je to skutečné. Ty jsi důležitý. Nejsi ničí nástroj – ty jsi… jsi ty, Casi.“

Podle Castielova výrazu se zdálo, že mu Dean vysvětluje něco příliš složitého.

Dean by mu rád pověděl o svém vlastním vnitřním souboji, který vedl před lety. Jeho táta z něj udělal svůj nástroj a Deanovi dlouho trvalo pochopit, že patří sám sobě – a tuto svobodu hodlal obhájit. Naučí jí i Castiela… raději si ale příklad ze svého života nechal pro sebe, protože Castiel byl už tak dost zmatený.

„ A pokud jde o tu druhou věc - něco jsi přeci našel.“

„Co je to?“

Dean si odkašlal. Řekne to jenom jednou, a proto doufal, že Castiel pozorně poslouchá: „Našel jsi přátelství. Našel jsi mě… a Sama – jsme tady… jsme tady pro tebe. Nemusíš se se vším vyrovnávat sám. Casi prosím tě, řekni mi, žes pochopil, co se ti snažím říct. Jestli to budu muset opakovat, pozvracím se.“

Castielův výraz se proměňoval. Nejdřív byl překvapený, pak vážný a nakonec se anděl usmál.

„Nerad bych, aby obsah tvého žaludku opustil tvé tělo… mohlo by to být nepříjemné,“ odmlčel se. Vypadal zamyšleně. „Tohle bylo velmi poučné. Zajímavé. Jiné…“

„Co máš na mysli?“

„Nejsem zvyklý na to vést konverzaci podobné té naší. Hovořili jsme otevřeně – bylo to osobní… a tak trochu nesmyslné.“

Dean protočil očima: „Jo, povídej mi o tom,“ odkašlal si, snažíc se zahnat představu spokojeně se usmívajícího Sama. Rozhodně plácali nesmysly. „Takže to pro tebe bylo poprvé?“ Pro mě taky… zněl jsem jako holka. „Jaké to bylo?“

„Divné. Osvobozující… příjemné. Andělé spolu nehovoří.“

„Všiml jsem si, že toho moc nenamluvíš, Casi, měl bys –„

„Vůbec – nikdy,“ přerušil lovce, „probíráme spolu strategii a jsme posly zpráv, nikdy si ale… nepovídáme. Velmi oceňuji to, co pro mě děláš, Deane.“

Dean polkl: „Víš přece, že jsem hrdina, který vysvobozuje panny z věží. Nelam si s tím hlavu, mezi tebou a jimi není, kromě váhy a profilu, velký rozdíl.“

„Ach…“ Castiel zamrkal.

Dean nevěděl, proč v tu chvíli nezměnil téma a proč dodal: „Můžeš mluvit se mnou – o čemkoli budeš chtít. Vždycky. Víš to?“

Castiel si dával s odpovědí na čas. „Vím,“ řekl tiše. Podíval se stranou. „Před nějakou dobou jsem se přestal modlit. Rozhodl jsem se dát přednost tomu, co je blízko předtím, co je vzdálené.“

„Co je blízko, Casi?“

„Ty.“

Dean nevěděl, zda Castiel poukazuje na to, že se nohama tisknou jeden ke druhému, protože na schodech, na nichž seděli, bylo málo prostoru, zda ho provokuje, nebo zda mluví o jejich duševním souznění.

aby se vyhnul rozpakům, začal si chvatně svlékat bundu. Přehodil ji přes anděla, tak jako to v zimě udělal Castiel se svým kabátem, když jím přikrýval Deana.

„Není mi zima,“ protestoval.

„Kecy. Máš modré rty…“ Dean zveličoval, Castiel byl ale vážně nezdravě bledý. Dean si váhavě poposedl, blíž k němu.

Anděl znejistěl.

„Deane?“

Jejich ramena se téměř dotýkala.

„Řekl jsem ti, jak sdílet emoce, umět se podělit o tělesné teplo s jinou osobou je skoro stejně důležité, Casi.“

„Teplota mého těla je v normě,“ zašeptal Castiel – rty měl blízko Deanova ucha. Určitě mu ale lhal, protože lovec i přes látku cítil, že se Castiel třese.

„Nelži mi, Casi,“ řekl rázně.

Castiel ztuhl. Brzy se ale uvolnil.

„Deane?“

„Hm?“

„Děkuji…“ v tom jednom slově bylo víc citu, než ve všem, co Castiel během dvou uplynulých let Deanovi řekl. Bylo to vyznání, bylo to odhalení… žádost a ujištění. A protože Dean cítil, že by se měl nějak revanšovat, přitiskl své rty na Castielovy -

nebyl to erotický polibek. Nic perverzního. Byl více přátelský, než co jiného, i když to bylo divné. Dean ale současně věděl, že jedná správně.

Setrvali tak, se rty vzájemně spojenými, dokud se do Castielovi tváře – do jeho rtů – nevrátila barva a teplo. Když se Dean odtáhl, a pohlédl na svého přítele, měl pocit, že Castiel září - jako hvězda, jako milion sluncí, jako světlo plující temným vesmírem…

světla ale čas od času zhasínají. Světla jsou bezmocná a plachá – jsou ohrožený druh.

Dean se proto rozhodl, že, nedává-li pozor Bůh, bude to on, kdo bude Castiela střežit.

Maky: Vítej zpět mezi živými Jsem si říkala, kde se pořád touláš, že určitě pluješ na nějakém obláčku a kašleš na nás, obyčejné smrtelníky Takže ne, že zase zmizíš

Tvá povídka je, jako vždy... nice Jiným slovem to asi lépe nevyjádřím. Zase mám po přečtení přihlouplý úsměv na rtech... Mimochodem, to se mi někdy u Tvých povídek stává Prostě je to napsané fakt moc mile, něžně... tohle je náš Cass

Jsem ráda, že jsem si po delší době zase přečetla něco od Tebe, protože Tvůj styl psaní je opravdu jedinečný, řekla bych poetický a dle mého názoru nikdo na tomto fóru takovým stylem nepíše. Takže díky za to a budu se těšit na Tvé další příspěvky

Maky: jsem moc ráda, že jsi zpět - moc mi tvé povídky a úvahy chyběly....vítej

teď k povídce - hrozně moc se mi to líbilo - nemůžu říct, že bych měla přihlouplý úsměv při čtení, jak psala bohdy - spíše naopak - četla jsem to se zaujetím a s vráskou na čele......kdo z nás umí dávat najevo své city???? je to těžké pro člověka, natož pro padlého anděla.......

citácia :

Dean by mu rád pověděl o svém vlastním vnitřním souboji, který vedl před lety. Jeho táta z něj udělal svůj nástroj a Deanovi dlouho trvalo pochopit, že patří sám sobě – a tuto svobodu hodlal obhájit.

nevím proč, ale tato věta mě hrozně okouzlila - přečetla jsem si jí asi tak třikrát za sebou - je v ní tolik pravdy, až mě to děsí......a myslím, že o tomto je vlastně velká část spn - a to najít sám sebe a věřit v sebe a ve vlastní svobodu.....
za tuto větu ti děkuji a máš za ní můj veliký obdiv

doufám, že se brzy dočkáme i těch povídek, které máš rozepsané

Taky jsem ráda za to že jsi zpět:D no a nemix mi to vzala ... přijde mi to jako skvěle vystižená podstata celé jeho postavy...
Opravdu krásnééé

Terrik: Děkuji jsem ráda, že vím, že když něco přidám, najde se vždy někdo (například ty), kdo si to, co píšu rád přečte a uvažuje nad tím...

Tohle patří i Nemix: Neuvědomila jsem si, jakou ta věta o Deanovo tátovi bude mít "moc" - ale, asi jsem se náhodou vážně trefila do černého. Odněkud Dean to jeho lpění na svobodě okoukat musel. Mylsím tím - Dean nikdy nebyl ten typ, který nějak obzvláště hájí svobodu. Mám pocit, že to ceé začalo hlavně ve čtvré sérii... možná se na něm podespalo Peklo a samozřejmě se taky musel osovobit od tátova vlivu a od celého vlivu své rodiny.. možná má ted v sobě zafixováno to, že chce patřit sám sobě. Hrozně moc se bránil tomu, aby nad ním někdo převzal konrolu nebo aby měl někdo kontrolu nad jeho životem -v celé páté a čtvrté sérii a přitom většinu svého života žil pod vlvem svého táty a najednou - najednou jakoby mu to celé došlo... a nebo je to možná jen můj pocit

a Nemix: Děkuji však víš, jak si tvých komentářů vážím... vždycky řekneš i něco víc, než že je to hezké a to má pro mě velký význam!

bohdy: I když jsem na obláčku, pořád se dívám dolů na zem a pozoruji, co se pode mnou děje dá to ale práci, mít současně hlavu v oblacích a současn stát nohama na zemi nicméně, zase zmizím - od pátku do konce srpna tu zase nebudu... ale, ten kinternetu je vlastně prospěšný, protože pak můžu aspon psát Děkuji ti za komentář.. já si někdy říkám, zda to, co produkuji je "kvalita" nebo zda jen skládám slova do jakž takže přijatelného "tvaru" tak aby dobře zněla.. snad to s tím nádechem poetična moc nepřeháním. Měla bych se naučit psát i víc věcně