ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL V

U mě čtvrtek, u vás, pátek. Je to, TADY. Bohdy, promin, nestihla jsem tu kapitolu přidat dřív Tohle je pro Tebe!

Napiště, co si myslíte.

PS: Fascinuje mě, jak to, jak popisuju sex, vlastně vůbec nezní sexuálně. Ted jsem si toho všimla. Nemáte taky ten pocit? Je to sex, ale přitom jsem nepoužila jediný "sexuální" výraz. Hm...

Pozor, "DOMINANTNÍ" CAS!

V téhle "kaptole" dojde k přelomu. Ráda si myslím, že to končí napínavě. Ale, popradě řečeno... to, končí spíš špastně. Já vím, že víte, že mám ráda trahické konce, ale tahle povídka ještě nekončí. Nic nekončí.


Až to dočtete, možná budete trochu napnutí. Jste?

A, poslední, "připomínka" (Nemix, tohle je hlavně pro Tebe), a vlastně nevím, proč to sem píšu. Jedny myšlenkové pochody nejsou Casovi. Myslela jsem si to já o osbě, a až pak mi došlo, že se to hodí do téhle povídky. Nemix, poznáš, které? Já vím, blbost, Těžké.

Ještě, tohle. V jednu chvíli jsem neodolala, a použila angličtinu. MUSELA jsem. Jak, uvádí Cas, něco nelze převést do jiné řeči, protože POCIT by se vytratil. Já upřímně doufám, že to ta angličtina nenarušila, a vysvětlení, že se jakoby jedná o enochiánštinu, kterou já v české povídce píšu jako angličtinu, je snad dostačující. Koneckonců, pro mě je angličtina něco, jako pro Case enochiánština. Magický jazyk, řeč pocitů.

Pěkný den!

ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL V

Cas otevřel oči. Dean, ležící vedle něj, spal, a jeho ústa vlnil úsměv. Castiel věděl, o čem Dean sní. Byl tam, a viděl Peklo, i Deanovu nočními můrami, zmítanou duši. Dnes v noci, to bylo jiné. Lovec nesnil o Pekle. Dýchal mělce, a klidně, a Cas s každým zachvěním víček, které zbrázdilo Deanovy řasy, čekal, a DOUFAL,

Že se, zelené oči otevřou.

A, setkají se s Jeho.

Case pohled na lovce zaujal natolik, že mu nedošlo, že ho vidět nemá. Teprve pak, si uvědomil, že Deana vidí. Po zádech mu přeběhl mráz. Znal ten pocit. Dozvuk snu, těsně před probuzením. SNÍ.

Člověk by se obyčejně okamžitě probral.

Cas ne. Přetočil se na bok, zvedl, a pomalu došel k oknu. Zadíval se do noci.

Za sklem, se ve větru ohýbaly větve stromů, a vysoko na nebi zářil měsíc. Castiel studoval nejdřív oblohu, a pak svůj vlastní odraz. Zamrkal, a skleněné oči, modré jako ty jeho, zamrkání oplatily. Natáhl ruku, a položil jí na tvář, kterou před sebou viděl. Když se dotkl studeného skla, rychle stáhl prsty, jakoby se spálil, a ruku přitáhl k hrudi. Shlížel na ní s pocitem zrazené důvěry.

Zamčený. Ve tmě. V těle, které Case, s každým nádechem, pohybem, a slovem, zrazuje. A, andělé, by neměli cítit tohle. Zavřel oči a ostře vydechl. A, pak, TO ucítil. Nemusel se dívat, aby VĚDĚL. Někdo, stál za ním. Nejen za Castielovými zády. Ta přítomnost cizí, bytosti, PŘÍTOMNOST sama o sobě, byla patrná. Vyplanila pokoj. Kradla, vzduch.

Dean spal nerušeně dál.

Hlas za Castielovými zády, řekl: „Dobrý večer, bratře.“

Zvedl, oči. Ve skle, vedle vlastního odrazu, spatřil tvář. Patřila člověku, ale oblékl si jí anděl.

Muž Anděl, v ruce držel deštník, o který se jakoby mimochodem, ve stoje opíral. Usmál se. „Je neslušné, zírat a neodpovědět, na pozdrav,“ upozornil.

Castiel, polkl. „Tohle jsi, UDĚLAL ty?“ Mluvil o snu, jako o kouzlu, které se neodehrává v lidském mozku, ale na vzdálené planetě. Jeho hlas, zněl divně. Cize. Ne, jako Castiel.

Takže, to peří patřilo, andělu. Castiel věděl, že se něco děje. Ramiel, Anděl Odpuštění, poklepal špičkou deštníku o zem. Cas, se konečně otočil.

„Proč?“ Byla to zbytečná otázka, a Cas nedoufal, že Ramiel odpoví.

Ale, MUSEL se zeptat. Měl pravdu, protože Ramiel nadzvedl obočí.

„Pořád si nemůžu zvyknout na ZVĚDAVOST,“ podotkl. „Jak k tomu došlo? Jak to, že ses začal, ZAJÍMAT?“ Ramiel si Castiela prohlížel jako zajímavé exotické zvíře, které obdivujete z bezpečné vzdálenosti, protože nevíte, kdy udělá něco neočekávaného, a nebezpečného.

Castielovy oči sklouzly a vyhledaly lovce spícího na lůžku. Dean, je odpověď. Musel si lovce prohlížet dýl, než bylo záhodno, protože slyšel, že Ramiel mlaskl.

„Pravda. Skoro jsem, zapomněl. Tvůj, ČLOVĚK.“

Cas odtrhl oči, od lovce. Otočil se k Ramielovi zády. Znovu, se zadíval do noci. Odraz Ramielových očí, zářil, v popředí tmy, jako dvě hvězdy. Zářila v nich MILOST.

Bylo NEPŘEHLÉNUTELNÉ že je anděl, a o to hůř, nesl, Castiel vlastní ztrátu.

Musel to dát najevo, protože Ramiel poznamenal:

„Sedí ti ten oblek?“

Tělo. Lidská, schránka. Castiel zadržel dech. Ví, že tohle, TĚLO bolí. Stárne. Umírá. Castielovi je vždy moc horko, nebo zima. Má hlad, a pak přibere, protože toho snědl moc. Je toho třeba tolik, udělat a kontrolovat, a,

a jiné pochody, naopak, kontrolovat NELZE, ač by Cas rád. V očích, za očima, není žádná krása. Vše, lapené uvnitř tohohle těla, je mysl. Ne, světlo. Ne, MILOST. Ne, svátost. Cas, to ví.

V okamžicích, kdy se na sebe dívá a líbí se mu, co vidí, nepřemýšlí o svém lidském těle, ale o kousku zbytkové milosti, ukryté hluboko v tom těle. O tom, jak i ve tmě září víc, než hvězdy.

Zatne ruce v pěst, tak silně, že to bolí.

Byl anděl. Pamatuje si, VŠE HNO. Byl světlo. Barvy, a vůně. Ne tělo. Měl, to rád. A, i tohle, to mu chybí. Ne, zasténá, v duchu. Musí se kousnout do jazyku, aby se neprozradil.

Dean se za jeho zády, ošije ve spaní, jakoby i jeho trápila noční můra. Castila vytrhne z uvažování.

Pamatuje si být anděl. Teď, se rozpomíná na VÍC.

Dean.

Jeho, DOTEK.

Deanovo semeno, horké, a – Cas, polkne. Horkost, a dokonalost. Prostě, Dean. Je to víc, než akt, protože Cas opravdu cítí Deana. Občas má pocit, že se lovec rozlévá, a proudí jeho tělem. Je, krev v žilách. Nebo, MILOST. A, Castiel, je živý. Je, to VŠUDYPŘÍTOMNOST.

Dean.

JE:

Prsty.

Rozpálená kůže.

Horkost.

Je vzdech.

Dean, třesouce se v Castielově náručí, vzdychá. Dýchá, příliš rychle, a zhluboka, a Cas se bojí, že lovec umře, protože určit přecenuje kapacitu plic. Je to NEMOŽNÉ. Ale, Dean je dobrý v překonávání očekávání. Je to, ZÁZRAK. Dýchá, příliš RYCHLE.

A, pak, výrazy, začnou Case napadat v enochiánštině, protože některé pocity, není možné vyjádřit lidským jazykem, a když Casovy dojdou slova, a on CÍTÍ, děje se to v JEHO řeči. V řeči, srdce.

Dean. He is hard, and SOFT, in the same time. It feels so IMPOSSIBLE HOT, impossible GOOD. Impossible UN-HUMAN. It is, Light. I tis Good. Not, GOD.

Je, VZLET. Ne, PÁD.

V tom okamžiku, je Cas znovu, sám sebou. Celý. Je, esence, zvuk. V Deanově obětí. Je, perfektní.

Ramiel přešlápl. Cas vzhlédl, vytržený z úvah.

„Můžu to spravit. Víš? Můžu tě znovu, udělat TEBOU.“

„Ne!“ vyhrkl, vyplašeně. Šok, mísící se s adrenalinem, Castielovi v žilách rozpumpoval krev. To, srdce, lidské srdce, tluče příliš rychle. „Proč jsi tady?“ zeptal, se znovu, a je rád, že se mu podařilo dostat pod kontrolu aspoň rozechvělý hlas.

„Víš, CO jsem. Musí ti být jasné, i PROČ jsem tady.“

„Ne,“ Castielův hlas, je šepot. V místnosti, není dost vzduchu. Castiel hledí na Ramiela, jako na Přízrak. A, pak očima sklouzne k posteli. Upíná se myslí k Deanovi: Vzbuď mě, prosí. Lovec, neslyší.

„Je to trest?“ zeptá se.

V Ramielových očích, se poprvé objeví záchvěv emoce. „Lekce. Je to, lekce. Proč myslíš, že všechno, v životě je TREST, Castieli?“

Cas polkl. „Zkušenost.“

„Oh, zapomněl jsem. Byl jsi v PRVNÍ linii,“ Ramiel zvedl ruku. Cas si v první chvíli myslel, že ho zkusí utěšit. Dlaň anděla, však dopadne na jeho rameno, jako těžké závaží. Je, Anděl Odpuštění, a Cas ví, co to znamená: VINA.

Přehodnotí otázku, a zeptá se. „Jak to, že jsi tady?“

„Přece víš, že nevím, odkud příkazy přicházejí. Bylo mi řečeno být tady, a tady JSEM. Ramiel, Anděl Odpuštění. Já jsem Vina, která stíhá hříšné, já jsem oáza klidu, v duši těch, jimž je odpuštěno. A, Ti,

kdož odpouštějí sami sobě, budiž blahořečení. ODPOČÍVEJ, Castieli.“

Rád by. Bože, Castiel by se, rád zbavil břemene viny, jenže, Ramiel NEROZUMÍ. Nechápe, tuhle, EMOCI. Cas, to nechápe.

„Ne,“ hlesl.

Ramielův výraz ztvrdl. „Budiž. Volíš cestu odporu.“

Dřív, než Cas stačí protestovat, jej váha Ramielova doteku, srazí na kolena. Píchne ho v noze. Castielovým tělem projede, ostrá bolest, jako blesk. Něco, hluboko uvnitř Castiela se pohlo.

Vnitřnosti. Cas potlačí nutkání zvracet. HLUBOKO.

Pod povrchem.

Probudí se, zbrocený potem.






Posadil se, a zase si rychle lehl. Dean se zavrtěl, a spal dál. Cas, mu skoro závidí.

Je, potichu. Umí se uklidnit. Cas, se dovede OVLÁDAT. Ale,

Jeho srdce, PANIKAŘÍ. Tluče, rychle. PA-NI-KA.

Ostře vydechl.

Poslepu, vyhledal Deanovu ruku, a stiskl jí. Okamžitě se vyděsil. Deanova kůže, je mokrá! Ne, ne mokrá. Potí se. Castielova ruka, se potí.

Zasténal, a zkusil se odvalit. Prudký pohyb Deana konečně probudil.

„Casi?“

Cas, sbíral sílu odpovědět, nebo se pohnout. Ale, Castielovy, svaly, jazyk, vůle, nespolupracují.

Zůstal ležet na zádech, předstírajíc, že spí,

a i jeho tělo tomu asi uvěřilo, protože Cas cítí, že se uklidňuje. I rytmus JEHO dechu, se vrátil do normálu.

Přetočil se na bok. Neviděl, že lovec nadzvedl obočí.

„Miluj mě,“ Casova ústa se pohla dřív, než si Cas uvědomil, že mluví. „Miluj mě, teď. HNED. Chci, tě cítit. UVNITŘ. Vědět, že jsi TADY.“

Dean, si protřel oči. „Ve tři ráno? Není -“

Castiel ho uťal. Naléhavě, se k Deanovi přisál. O vteřinu později, V rukách svírá Deanovo triko, a lovce líbá.

Castielova kůže je lepkavá.

„Casi, co se – „

Cas se netrpělivě zavrtěl. Přetočil se, a vyhoupl se do sedu tak, že seděl obkročmo nad Deanem.

„Chci tě. Teď,“ něco v jeho hlase, Dena zaráží. Zněl současně unešeně, i zraněně. Jeho oči, zářící ve tmě, jej ale prozradily, a to bylo vše, co Dean potřeboval vědět. I když tomu, co Castiel potřebuje, nerozumí, vidí – že to potřebuje. Potřebuje Deana.

Dean mu mohl dát TOHLE. Mohl mu dát sebe.

Natáhl ruku, stahujíc Castiela dolů. Když se jejich rty setkaly, Castiel do Deanových pootevřených úst, NĚCO zasténal. Narovnal se, a stáhl si tričko. Castielovu nahotu zakrývalo pouze, předivo tmy.

Na ramenou, a pažích měl Cas husí kůži. A, kapky potu. Chopil se iniciativy.

Znovu, omámeného lovce, políbil. Tentokrát, něžněji. Pomalu. Láskyplně.

Cas, jednou rukou, cuchá Deanovy vlasy, a druhou, sjíždí níž. Po hrudi, k pasu.

„Chci tě…“ zachraptěl, mezi polibky.

„Jsem, přímo TADY, Casi.“

Horký dech, štípe, a šimrá.

„Řekni, co chceš. Co, potřebuješ, Deane?“

Lovec zasténal, a posunul Castielovy ruce níž. „TADY, Casi. Přímo TADY.“

„To, CÍTÍM. CÍTÍM, že JSI,“ pohybem prsty Deanovi na moment, vyrazil dech. „Připravený?“

„Kdykoli!“

Hlas, Castiela, je NESKUTEČNĚ, BLÍZKO. „Jak, si PŘEJEŠ.“

Je to rychlé, brutální, a úžasné. Je, konec.

Lapou po dechu.

... Zůstali ležet, jeden vedle druhého, zmožení únavou.

Castiel se zachumlal do deky, hlavu pokládajíc na Deanovo rameno.

Lovec prsty, cuchal Castielovy vlasy, A Cas, pootočil hlavu, ve snaze nalehnout do dotyku. Dean se ušklíbl. Stáhl ruku, a přetočil se na bok, čelíc Casovi.

„Proč, jsi přestal?“

„Pročs TO začal?“ Začal, Case, znovu hladit.

„Tobě, se to nelíbilo?“

„Oh, Bože- „ zarazil se. Už zase TO řekl. Tentokrát ho, Cas neopravil.

„Líbilo? Byl jsem, UNEŠENÝ! V jednu chvíli jsem slyšel, andělské chory!“

Castielovo obočí se spojilo v jednu tenkou linku. „Andělé, nezpívají, Deane.“

Políbil ho do vlasů. Castiela to částečně uklidnilo. Znovu, si lehl. Lovec cítil, že napjetí z Casova těla, vyprchává. Nahrazovala jej únava.

Těžkl mu v náručí.

„Cítíš se, líp?“

„Hm…“ Přikývl. Zavřel oči.

Usnul. Vyčerpaný Dean, usnul záhy.




Následující dny, jsou, TĚŽKÉ.

„Jsi v pořádku, Casi?“

„Špatně jsem spal.“

„Nic, víc?“

„Nic, víc.“

A, Cas přemýšlí, je-li lež, TREST, nebo LEKCE




Občas, se Cas dívá ušima. Poslouchá, nechávajíc zvuky omývat duši.

Jsou voda, sklouzávající po hladké ploše kamene, a Občas, se i stejně třpytí.

„Casi, co děláš?“

Castiel, seděl v obývacím pokoji, na židli, otočený čelem k oknu.

„Prší,“ řekl, Cas, což bylo jen zčásti výstižné. Venku, lilo. Špatné počasí přimělo dokonce i Deana k tomu, odložit na pár dní plánovaný odjezd.

Bobby nadzvedl obočí. „Já vím, je to docela zjevné. Budeš tu ještě dlouho, sedět?“

„Ne,“ odtušil, Cas, ale známky toho, že se zvedne, nejevil. Poposedl si, a nos přitiskl blíž ke sklu.

„Prosím, nebuď, Dean.“

Deanovo jméno, konečně upoutalo Casovu pozornost. Pootočil hlavu. „Co, je s Deanem?“

„Šílí, protože je tady zavřený už tři dny. A já šílím z něj. Jsi jeho přítel, nebo ne?“

Vrásky okolo Castielových očí se vyhladily. „Jsem…“

„Tak zvedni zadek, a běž za ním.“

Castiel se váhavě nadzvedl, dosedl, a znovu tentokrát úspěšně si stoupl. „Dobře.“

Deana našel v ložnici v horním patře domu.

„Bobby říkal, že potřebuješ mojí,“ zarazil se na prahu, „mě…“ nakrčil nos, analyzujíc duté zvuky. „Co, to děláš, Deane?“

„Opravuju střechu, zatéká sem,“ odvětil Dean, nepřítomně. Jeho hlas k Castielovi doléhal z výšky.

Musel stát na něčem vysokém, aby dosáhl na strop.

„Ty to umíš?“

„Hej!“ Castiela do hlavy uhodil zmuchlaný kousek papíru. „Za koho mě máš? Tyhle ruce, nejsou jenom ruce zabijáka.“

Castiel zvedl hlavu. „Netvrdil jsem, že nejsi zručný.“

Ztichl. Neví, PROČ to řekl.

Slyšel, že Dean slézá. Ze žebříku.

„Promiň, Casi. Jsem, jsem podrážděný, to je vše,“ Cas slyšel, že se Dean oplácává. Do nosu mu vletěl prach. Pčíkl.

„To, není moje chyba,“ podotkl chladně Castiel. A, pak překvapený sám sebou, zamrkal. Umí si představit Deanův dotčený, výraz i to, jak na něj kouká. Čeká, vztek. Ví, že Dean je v právu. Cas, hold nemá svůj den.

„Hej,“ řekne, Dean. Překvapivě, smířlivě. „Udělal jsem sendviče. Máš hlad?“

„Já- „ Castielovi zakručelo v žaludku. Anděl, se rozzlobeně dotkl svého břicha, vyrovnávajíc se se skutečností, že ho tohle tělo zas a znovu zrazuje. Co hůř, Deanovi to připadalo legrační. Lovec se ušklíbl.

„Beru to jako ANO.“

Oba se posadili ke stolu. V místnosti bylo chladno. Cas předpokládal, že dovnitř táhne otvorem ve stropu.

Zvedl sendvič, a opatrně si kousl. Rozžvýkal sousto, a polkl. Dean ho zaujatě pozoroval, vlastní oběd zapomenut.

„V noci jsi nebyl v posteli.“

Přistižený Castiel, zrudl.

„Špatně jsem – „

„Spal. Já vím.“

Cas odložil sendvič. Nemá hlad. Všechno, co sní chutná, stejně. Je mu, nevolno.

Je to tu zase. Uvnitř. Vina. Slyší, že si Dean přisul talíř k sobě, a začal obědvat.

Něco mu UNIKÁ. A, není to jen obraz.

Lovec se zvedl. Židle zavrzala. Slyší jeden krok. Pak, druhý. Otvorem ve střeše dovnitř profukuje ostrý vítr. Trámy, ve střeše vržou a Cas ví, že je to proto, že jsou ohořelé, a Bobby tuhle část domu dosud neopravil. Je to nestabilní. Je, to NEBEZPEČNÉ.

Provizorní lešení, podél stěny, prasklo.

A,

Cas, si myslí,

Že, jim

NA HLAVU, PADÁ NEBE.

To, zní však, JINAK. Cas, to ví. V minulosti, Slyšel nebe otevřít se. Zní, to, jako LUP.

To, k čemu dochází teď, je víc, KATASTROFA.

Cas slyší, stěnu řítit se. Ví, že tohle, je tma, kterou VIDĚL přicházet.

Maky: Nemix tě asi zklame - opravdu nevím, co jsou tvé myšlenky a myslím, že vysvětlení jsem ti asi podala v soukr. zprávě - je těžké vás dva od sebe rozlišit - aspoň pro mě to těžké je
kdybych si ale opravdu musela vybrat, tak bych vybrala asi tuto větu - ta se mi k tobě hodí (možná je to blbost, ale asi tě tak vnímám - nebo nevím):

citácia :

He is hard, and SOFT, in the same time.

takže anděl si uvědomil vinu - pocit pro něj znovuobjevený - přijal ji - Bobby mu dobře řekl, nebuď Dean - ovšem řekla bych, že je pozdě
nevím, jak bude povídka pokračovat, ale myslím si (a je to opravdu moje teorie), že se to tou Casovou vinou a jeho mlčením všechno pokazí, protože to už máme v povídce dva, co si něco vyčítají a nejsou schopni odpustit vnitřeně sami sobě, natož tomu druhému - je to v nich - vlastně této mé teorii nasvědčuje hlavně konec této části - ano, přišla katastrofa
mlčení je zabiják každého vstahu .........(toliko k mojim postřehům)

Maky opravdu jsem zvědavá, jak se s tím popasuješ dál - nevím, jestli mě to zajímá dějově, nebo pocitově - ale je hodně zajímavé číst další a další části

a k tomu sexu - tato povídka není tolik dějová - jako pocitová a nevím, proč by tady nutně musel být detailně popsán samotný akt - nesedělo by to sem a pokud má čtenář fantazii, tak si sám lecos představí a domyslí - dle libosti

Maky: Tak jsem si to konečně přečetla a zase jsem zcela unesená A ta anglická část tam perfektně pasuje. Je pravda, že v češtině by to v žádném případě nevyznělo tak procítěně. Ale co ten konec To mám teď týden čekat na pokračování??? Chjo... ty víš, jak nás napnout. A souhlasím s Nemix. U Tvého psaní se mi líbí právě to, že i když nepopíšeš sex do detailu, tak člověk si to prostě domyslí. Představivost je mocná čarodějka Takže moc děkuji, i za věnování A těším se na pokračování

Dobré ráno, tedy, VEČER. Celý den koukám na tohle:

https://www.youtube.com/watch?v=OTsSZ_wpoW0

a přiblble se usmívám. Cool... Ale, mám pocit, že mě ta epizoda zklame, že to nebude ono. Nicméně, když jste se dívali na tohle amatérské promo, necítili jste taky takové to mrazení a šimrání? Jsem ráda, že po tom všem, můžu pořád cítit tohle. God, I miss it! Nejen to, že si můžu představovat, e se Cas vrátí, ale že je tu i reálná šance, že to tak bude. A, i když třeba budu v březnu zklamaná, užiju si aspon to těšení ted, koneckonců, zítra nám na hlavu může spadnout nebe, a pak, prd.

To jsem odbočila

bohdy: Děkuju Vím, že jsem se tou angličtinou, prohlřešila, ale, já to nechtěla překládat. Něco by se z toho vytratilo, a ta enochiánština mi přišla jako dobré vysvětlení. Další věc je, že když sx popíšeš do detailu, tak v češtině, to opět, zní jinak. Občas jsem ale někde popisovala sex do detailu, a doufám, že to ani tam nebylo moc, tvrdé. Záleží na náladě, že?

Já to utla v tuhle chvíli naschvál, samozřejmě vědoma si toho, že mě budete nesnášet! A, ráda bych napsala, že další část přidám dřív, ale už se bojím cokoli slibovat. Budu se., snažit, dobře?

Děkuju za komentář


Nemix: No, ona to byla spíš řečnická otázka. Samozřejmě, JE to těžké, a mě to spíše zajímalo. No, postě zajímalo. Právě proto, že občas se s nimi sice ztotožnuji, ale tohle vyšlo přímo z mojí havy a bylo to o mně. A, možná je dobře, že to nedovedeš rozlišit, protože to vlastně znamená, že nejde poznat, které myšlenky jsou moje a které Casovy, což znamená, že - že JSME jedna osoba. No ne? Byls jsi vlastně blízko. Celá ta část, o zrcadle, a o tom jak se Cas vidí ted, a co byl dřív (světlo, barvy), ta byla původně "o mně," a až pak mi došlo, shit, vždy to vlastně sedí na Case. Ale, můj mozek už zkratuje, so no worries

Sex, to jsem napsala výše bohdy. Mě psaní o sexu paví a zrovna včera jsem si pročítala jednu svou starou povídku, a tam jsem popsala sex detailně, a nevadilo to. Hodilo se to tam. Asi, určitě záleží na situaci!


Já myslím, že uvažuješ správně. Tím, že Cas cítí vinu, se všechno kazí, protože Dean cítí totéž, nejsou schopní odpustit si, a - minule jsi psala, že jsou "daleko". To je problém, a vyústil v katastrofu. Pravda, pravda. Otázkou je, zda na to přijdou dřív, než bude pozdě, a co pak s tím? Ono vžně nejde na tohle reagovat aniž bych přitom nenapověděla, co bude dál

Děkuju, za komentář!

Já celkem téhle kapitole rozumím. Nic není zadarmo. Castielovi se stýská po jeho "andělství" a vztah s Deanem ho nenaplňuje - aspoň si to myslím. Dle mého je to zatím nejlepší část. Díky

Padme: Děkuju za komentář Jsem ráda, že se Ti tahle kapitola líbila, a snad Tě nezklamu tou další! No, já bych řeklal, že není tak těžké být šlověk. Mnohwem těžší je, nebýt to, co jsi zvyklý a je dost velký příšek tuhle ztátu Casovi vynahradit. A, Dean je sám dost zakomplexovaný, že.


Pro všechny, kdo čekají na další kapitolu... mám, špatnou zprávu. Protože nám změnili pracovní hodiny, a dnes nemám volno, vážně si nemyslím, že stihnu přidat další kapitolu. I am so, sorry... Ta práce mě zabíjí!

Maky: Nevadí... ráda si počkám Hlavně, ať tě ta práce nezničí