MAN (WELL ANGEL) FROM THE ICELAND

Tuhle povídku jsem napsala ve tři hodiny ráno... dobře, doupravila jsem jí druhý den, ale myšlenka sama se zrodila v brzkých ranních hodinách. Nevím, JAK mě to napadlo - najednou mi ale přišlo úžasné Castiela namočit, ošetřit - no, a zbytek si přečtěte...

děj povídky se odehrává v páté řadě (v její první polovině). Chtěla jsem napsat něco odpočinkového, bezstarostného, milého... mám ráda povídky z páté řady, protože jsou vždycky tak - tak... mají zvlášní kouzlo. Nebývají tak vážné jako ty z šesté série a spíše než depresivní jsou k pousmání se. A navíc - Castiel z páté série je jednoduše úžasný!

Odpočinkové, jednoduché, ale doufám - že milé ENJOY!

MAN (WELL ANGEL) FROM THE ICELAND

Dean zalil kávu a posadil se za stůl. Pozoroval, jak se z hrnku kouří a potom se napil. Přitáhl si před sebe Knihu Znamení, kterou mu to ráno se slovy: jestli umíš číst, zkus se podívat sem, strčil do ruky Bobby a ledabyle v ní listoval. Nakonec se smířil s tím, že - pro klid duše - označil několik stránek, které by Bobbyho mohli zajímat, a začal si čistit zbraň.

Venku se smrákalo. Na obloze se stahovala břidlicová mračna a v dálce se blýskalo. Dean si lokl vychládající kávy a odložil zbraň. Když se natáhl pro druhou, aby proces čištění zopakoval i s ní, uslyšel podivný zvuk podobný čvachtnutí. Zvedl hlavu. Ve středu místnosti stál Castiel. Anděl byl od hlavy k patě mokrý a z oblečení mu odkapávala voda, která se mu pod nohama slévala v louži.

Dean na něj konsternovaně zíral a teprve zvuk Castielových vrzajících bot (anděl musel mít vodu i v nich) ho probral. Castiel přišel až k němu: „Deane…“ upřel na lovce zářivě modré oči.

„Casi,“ Dean polknul. „Jsi mokrý.“

Castiel pootočil hlavu ke straně. Dlaní přejel po záhybech vlhké látky a přikývl: „Jsem.“

Dean vyčkával, a když pochopil, že anděl nehodlá ono sdělení rozvádět, zamumlal: proč mě trestáš tímhle andělem… začínal být netrpělivý. Castiel byl – jako vždy – skoupý na slovo a navíc z něj pořád ještě – ne kapala – ale tekla - voda a Dean měl pocit, že Bobby nebude nadšený tím, že v jeho kuchyni vzniká malý rybníček. Promnul si oči a právě ve chvíli, kdy se odhodlal znovu promluvit, vstoupil do místnosti Sam. Mladší lovec sjel anděla pohledem.

„Co se mu stalo?“ zeptal se nejdřív Deana a pak se obrátil přímo na Castiela. „Co se ti stalo?“

Castiel otevřel ústa, jenže dřív, než stačil cokoli říct, Dean vstal, položil mu ruku na rameno a chystal se ho vystrkat ven z místnosti. „Vy dva si to řekněte jinde, protože jinak budu mít tenhle nepořádek – „ poukázal na vodu na podlaze, „na triku já,“ vlastně to začínalo být docela komické, jenže ve chvíli kdy se Dean Castiela dotknul, ho všechen smysl pro humor upustil. Castiel byl studený jako led a – třásl se.

„Casi, sakra, co to - vylezl jsi z mrazáku? “

„Ne,“ odvětil klidně. „Z jezera na Antarktidě.“

„No – a?“ pokýval hlavou na Sama, který okamžitě zmizel ve vedlejší místnosti. V mžiku se vrátil s ručníkem. Předal ho Deanovi a ten zase Castielovi. „Víš, já se do případu taky občas ponořím, jenomže ne doslovně…“

Castiel zíral na osušku, jež mu byla přidělena, a tvářil se nechápavě. Dean mu jí nakonec vytrhl z ruky a přehodil mu jí přes ramena sám. „Takže jsi vletěl do jezera? Jenom tak?“

„Ano. Nemohl jsem najít cestu zpod ledu – bylo to velmi komplikované já – „ Kýchnul. „Co to,“ zatvářil se překvapeně. „Co se to se mnou – pčík – děje?“ Údiv přešel v zděšení. Castiel si musel myslet, že minimálně umírá…

„Jsi nastydlý, řekl bych – není to nic vážného,“ Sam se pokusil znít povzbudivě. Usmál se a současně ignoroval skutečnost, že Dean za jeho zády protáčí očima. „Tumáš,“ Podal mu deku, kterou přinesl spolu s ručníkem. „Měl by sis asi lehnout a odpočinout si.“

Dean sledoval, jak Sam odvádí Castiela ke gauči a ukládá ho na něj. „Fajn… asi si,“ rozpačitě si odkašlal, „sundej tohle – „ ukázal na jeho baloňák a sako. „A taky boty.“

Castiel sedící na pohovce, natočil hlavu ke straně. Zkoumavě na Sama pohlédl: „Proč se červenáš, Same?“

„Já – Deane!“

Dean se pokusil zakrýt rukou úšklebek: „Promiň, náhodou je to milé… nevěděl jsem, že v tobě dřímá tenhle - mateřský cit. Chystáš se mu přečíst pohádku?“

„Deane – no tak…„ ztišil hlas a pokusil se Deanovi gesty naznačit, že by mohl zkusit projevit trochu empatie. Castiel byl ale příliš vyčerpaný na to, aby jejich nápadně nenápadné debatě věnoval pozornost. Vděčně se zavrtal pod vlněnou deku. Zavřel oči a ještě než usnul, zamumlal: „Nevěděl jsem, že na Antartidě je taková zima…“




Probudil se uprostřed noci. Posadil se a rozhlédnul. Castiel nepotřeboval světlo k tomu, aby něco viděl, jenže byl oslabený a proto mu tentokrát chvíli trvalo se rozkoukat.

Na křesle na opačném konci místnosti – pod oknem – spal Dean. Na tvář mu dopadalo bledé měsíční světlo. Zavrtěl se.

„Deane…“ zašeptal stísněně. „Deane!“

„Jo?“ lovec otevřel oči. „Copak?“ Rozespale zívl.

„Co se stalo?“

„Umřel jsi a teď jsi v nebi!“

Castiel zamrkal. Prohlížel si deku, pod níž ležel i svůj vlastní svlečený baloňák.

„Přišel si sem včera večer a vytuhnul si, to se stalo“ Dean se protáhnul. Zvedl se, došel až k pohovce a posadil se na kraj vedle Castiela. „Ty si nevzpomínáš?“

Zamyslel se. Zadíval se na strop a nakonec přikývl. „Asi ano… jsem trochu zmatený. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ ulpěl pohledem na křesle, na němž Dean předtím spal a najednou se začal zvedat. „Ležím na tvojí posteli…“

„Hej – „ Dean ho zatlačil zpět. „Už jsem stejně vzhůru, no ne? Spal jsem i na horších místech. Tak dobře,“ Protočil očima, protože Castiel mu zjevně nevěřil, „je to hrozně nepohodlné, ale, vážně – nelam si s tím hlavu.“

Castiel nevypadal přesvědčeně, byl ale rád, že si může znovu lehnout. Zavřel oči. Dean se chystal zvednout a odejít, jenže anděl nečekaně promluvil: „Proč je tu taková zima?“

„Protože,“ nemohl si pomoc a usmál se, „jsi zmrzlý. Klidně by do tebe mohl narazit Titanic. Není to pokojem,“ dodal, „ale tebou.“

„Och…“ Castiel otevřel oči. „Moje tělesná teplota…“

„Přesně tak, Einsteine. Ze třiceti sedmi na nulu.“

Castiel se podrbal na nose. „Není to moc příjemné,“ prohlásil.

„Vážně? Neříkej… mimochodem, vítej do světa nás obyčejných smrtelníků – tohle je úplně normální: Svědění, zima, bolest… “ usadil se na Castielovo lůžku pohodlněji. „Proč ses vlastně potápěl do toho jezera?“

„Hledal jsem Atlantidu.“

Dean si myslel, že se přeslechl. „Co že jsi to hledal?“

„Atlantidu. Doufal jsem, že mě indicie nacházející se v atlantském chrámu přivede na boží stopu.“

Dean, nesnažíc se potlačit sarkasmus, opáčil: „Tak Atlantida… hm, našel jsi jí?“

„Bohužel, ne,“ Catielovi nedošlo, že si z něj jeho přítel utahuje. „Pátral jsem všude, jenže Atlantida prostě zmizela…“

„Budeš se muset poohlédnout jinde.“

„Zřejmě,“ Castielovi se zavíraly oči. Pořád se mírně třásl a jeho rty byly namodralé. Zamračil se a podrbal se na čele. „Tohle je divné,“ zamumlal. Pozvedl ruku do úrovně svých očí a prohlížel si jí proti měsíčnímu světlu. Zkusil ohnout prsty, docílil ale jenom toho, že se mu začaly třást. „Bolestivé.“

„Řekl bych, že se ti do nich vrací cit.“

Castiel přikývl: „Máš pravdu. Po hodině strávené v ledové vodě se moje lidské srdce zatavilo a přestalo pumpovat krev. Tohle tělo zmrzlo…“

„Kdyby ses odtamtud nedostal včas, za pár set tisíciletí by tě vysekávali z ledu,“ zatímco mluvil, zabalil Castielovu ruku do deky a začal jí třít. Snažil se nepřemýšlet o tom, jak hloupě to vypadá – byl ochotný to pro Castiela udělat – koneckonců pořád hrozilo, že mu upadnou prsty. „Tvůj obrázek by se pak určitě dostal do přírodopisných příruček a do školních učebnic,“ zajímavá představa… „Zkus se vyspat,“ Vrátil ruku jejímu majiteli a sám se odebral na křeslo.




„Hej, sluníčko!“

Castiel otevřel oči. Spatřil Deana. Lovec se nad ním skláněl a podával mu bílý hrnek.

Anděl chtěl něco říct, jenže místo toho se rozkašlal. Dean uskočil a jen tak – tak se vyhnul mokré spršce. Samozřejmě… Castielovy plíce musejí být plné vody – jistě jí spolykal litry a teď, když se konečně zahřál, jeho orgány začínají fungovat a on jí vykašlává ven. Trvalo to skoro pět minut. Nakonec Castiel seděl na gauči a lapal po dechu.

„Tohle bylo velice nepříjemné…“

„Na –„ Dean podal Castielovi suchou deku. Držel se přitom v dostatečné vzdálenosti. „Nepopliveš mě, že ne?“

„Doufám, že ne…“ hlesl.

Dean si ho prohlížel: „Koukni, neber si to osobně, ale vypadáš hrozně!“ zkušebně se dotknul Castielovy ruky. Byla studená jako led.

„Srdce se mi rozeběhlo teprve před pár hodinami. Musím počkat až tepnami a cévami začne proudit krev.“

„Díky doktore – tu máš,“ předal mu nápoj. Z hrnku se kouřilo, a když ho Castiel sevřel v rukách, Dean slyšel zasyčení, které způsobil kontakt studené kůže a horkého keramického materiálu. Napil se.

„Je to horké,“ prohlásil slabým téměř obviňujícím hlasem.

„Chtěl bys radši něco chlazeného? No tak, Casi, nechovej se jako dítě a vypij to.“

Castiel sice reptal, ale poslechnul. Sotva hrnek vyprázdnil, do tváře se mu vrátila barva. Zkoušel pohnout prsty a zjistil, že i to jde najednou mnohem snáz.

„Děkuju,“ řekl. „Měl jsi pravdu – účinkovalo to.“

„Jo – je to totiž můj tajný lektvar lásky…“ ušklíbnul se. „Měl bys –„

Castiel kýchnul. „Kde jsou ostatní?“ zeptal se, když popadl dech.

„Sam je v knihovně a Bobby – mám pocit, že nakupuje. Zkouší, dělat všechno, však víš, jako dřív – i s tím svým handicapem.“

„A ty?“

Dean nadzvednul obočí. „Mně si zbyl na starosti ty.“

„Pokud tě moje přítomnost od něčeho zdržuje – „ odhrnul deku a chtěl se zvednout. Nezněl dotčeně, snažil se pouze být zdvořilý.

„Ne – počkej,“ zarazil ho Dean. „Vlastně jsem se chystal…“ přemýšlel. Nechtěl nechat Castiela odejít. Kdo ví, třeba má omrzlá i křídla… co když se zřítí z oblohy? „Chtěl jsem se dívat a televizi. Můžeš tady zůstat a dívat se se mnou. Dokud nerozmrzneš.“

Castiel jeho nabídku zvažoval. „Dobře…“




„Deane?“

„Hm?“ lovec prohlížející si časopis nevěnoval televiznímu vysílání pozornost. Když říkal, že se bude dívat – mínil tím, že televizi zapne a svěří jí Castiela.

„Můžeme prosím tě sledovat něco jiného?“

„Co? Proč?“ Odložil Holky a Motory a zahleděl se na obrazovku. Běžel na ní pořad o polární výpravě. Přepnul stanici, i když si předtím neodpustil poznámku: „Měl by ses dívat, Casi… možná že najdou Atlantidu!“

Anděl semkl rty: „Myslíš si, že je to legrační?“ zeptal se odměřeně. „Můj Otec je pryč a –„

„Já vím – já vím – „ utnul ho. „Já to tvoje hledání respektuju – neříkám, že v něj věřím, ale respektuju tě. No tak, Casi… uvolni se. Neseď v pozoru. Koukej na bednu, roztávej a nepřemýšlej. A uznej, že to BYLO legrační.“

Anděl se tvářil skepticky.

„Fajn – fajn, byl to hloupý vtip… ale ty ostatní věci – myslíš si, že to dokážeš?“

„Já…“ Castiel se zahleděl na obrazovku. Reportér právě oznamoval, že ledovec v jisté Antarktické zátoce začal z nevysvětlitelných důvodů roztávat. Dean měl pocit, že anděl maličko zrudnul. „Asi ano… já – určitě,“ poposednul si a tázavě na lovce pohlédl. „Co mám dělat?“

„Nic, Casi –„poplácal ho po rameni, „protože právě v tom lpí kouzlo ničeho-nedělání.“

Přikývl. Zachumlal se do deky. Do končetin a do prstů se mu vracel cit. Trochu to bolelo, na druhou stranu byla ale příjemná změna něco – cítit. Poslední praskající vrstva ledu, odkryla i něco pod povrchem Case – bylo mu najednou mnohem líp…

prekvapivé, čo z teba vylezie o 3tej rano a k tomu je to milé a vtipné, take ake su vsetky tvoje poviedky velmi prijemne citanie ...dakujem

Maky: Tak z téhle povídky jsem opravdu unešená Taky bych chtěla, aby mě ve tři ráno napadaly takové myšlenky Jak jsi správně poznamenala, je to opravdu odpočinkové, milé. Akorát ten Sam mi tam neseděl Když si představím to tele, co z něho teď vyrostlo Ale tak... dá se přehlédnout A co mě dostalo... starost Deana, aby se náhodou Cas se svými zmrzlými křídly nezřítil z oblohy To bylo fakt nice Takže díky za další výbornou povídku

Maky: přečteno sice se zpožděním, ale přeci
teda měla jsi mě varovat, že povídku nemám číst v době, kdy je venku 10 stupňů a je mi zima, protože teď je mi ještě větší
ale jinak moc hezká odpočinková povídka - Dean starající se o Case - to je něco pro mě ....... a hledání Atlantidy - to je zvláštní myšlenka - ale proč ne...

Děkuji vám všem za komentáře a omlouvám se za zpožděnou odpověd. Jsem ted v jednom kole. Dorazila jsem do Vancouveru a snažím se dát všechno dohromady - byt, práci - je to dobrodružné, ale unavující Pozitivní je, že jakmile se věci trochu ustálí, mám v zásobě velkou spoustu povídek, které hodlám zevřejnit - na jednu stranu to CHCI udělat tím spíš, že Castiel je momentálně "pryč" - protože někdo o něm musí psát a číst, aby nezmizel úplně, a na druhou jsem z toho ořád ještě tak smutná, že se i do toho nechce... ale, nevzdám se. Určitě tady najdu spoustu inspirace, a - jakpak to bylo? Cas is worth it a do té doby, než se dovíme, zda se v seriálu objeví nebo ne - tuhle starost odsvouvám stranou, už jsme se smířila s tím, jakým směrem se věci ubírají - já budu pracovat na tom, aby nezmizel úplně

brzy zkusím něco přidat - kvůli sobě, kvůli vám i jemu, a taky proto, že jsem slíbila, že pokud se dostanu přes hranice Kanady - zkusím najít to správné jezero, pod kterým Cas leží y "vytáhnout ho ven" - dobře, mluvím obrazně, ale tím, že o něm budeme psát a číst, ho z pod té vody vytáhneme

Ještě jednou děkuji za komentáře a - pěkný den... PS: Wish me the luck!

Maky: Rozhodně ti přeji hodně štěstí!!! Snad vše dobře dopadne... s bytem, prací... i s tím nalezením jezera Tak pokud ve Vencouvru potkáš štáb, tak nezapomeň pozdravovat od šílených fanynek z Česka a ze Slovenska A budu se těšit na další tvé úžasné povídky

bohdy: Děkuji Byt mám - našla jsem si ho na místě, kde se točila spousta epizod SN. Mám to tam ráda... ted si musím najít práci A, taky zabít Seru - ještě pořád jsem na ní naštvaná!

Maky: Zabití Sery Ti samozřejmě schvaluji... akorát mi to příště raději pisni do soukromé zprávy, protože až budou vyšetřovat její vraždu, tak je to tu napsané dost na ráně... i když těch potencionálních vrahů bude celý fandom, takže jen tak na Tebe nepříjdou

Ve 3 ráno bych ze sebe maximálně dostala: "Milý deníčku" a k tomu všemu ještě s pravopisnýma chybama...
Líbí se mi, jak je tu Cass nemocný a Dean se o něj stará... :D
"Třeba najdou Atlantidu"... Ano, Deanovské utahování je perfektní jako vždy...