SNOW ANGEL

... well, jsem v nskutečném časovém presu a navíc se potýkám s asi milionem obtíží a musím učniti rozhodnutí a všechno se bortí - když nic, aspon nemám čas připouštět si k tělu SN finále ... ale, psát nepřestávám - naopak, protože psaní v tomhle světě jedniné dává smysl. Podařilo se mi napsat asi čtyři povídky, ale budu je přidávat postupně. Začínám touhle, protože jí mám ráda...

... ačkoli je krásné počasí - poprvé od minulého léta je tady letně, mně venku napadala povída o sněhu - something is wrong with me ... měla jsem vizi - v té vizi jsem viděla sníh a Castiela a slyšela jsem Deanův hlas.

Rozhodla jsem se, nechat termín "snow angel" v angličtině, protože nevím jistě, jak vhodně ho použít česky, aniž by ztratil kouzlo a význam.. líbil se mi nápad se "smow angel".. nevím, zda se povídka bude líbit vám, ale ve mně zanechává smutek a i když bych to asi neměla říkat o svých vlastních povídkách - mám jí jrozně moc ráda a snad poprvé jsem samu sebe skoro rozbrečela...

děj se odehrává v - no, prostě v páté řadě, ale navazuje na díl 5x04 - popisuje Castielův pád v té alternativní budoucnosti, na začátku, kdy Dean ještě není takový idiot, jako byl v to dílu a Castiel teprve přišel o svá křídla... Sam už řekl Luciferovi ano.. no, prostě díl 5x04, ale teprve na začátku téhle budoucnosti... povídka o tom, jak Castiel ztratil svá křídla a stal se skutečným člověkěm, andělé odešli a nechali Castela za sebou... a Dean - Dean je pořád tady. Spíše krátká věc - spíše pocit zachycený do slov...

SNOW ANGEL

Castiel o tomto okamžiku dlouho snil. Představoval si svá křídla, jako stromy, z nichž pomalu odpadává na podzim listí a nakonec z nich zbude pouze kostra…představoval si explozi světla, svou vlastní milost spalující jeho lidské tělo – jeho tělo byl chrám, v němž dosud plápolal vzácný oheň, a potom bylo vyhořelé trosky.

Castiel si představoval svůj pád, a, když k němu došlo, anděl nebyl vyděšený – strach se dostavil až potom, když Castiel ležel ve sněhu, bez svých křídel a bez milosti – odsouzený pravděpodobně ke smrti umrznutím, protože necítil potřebu zvednout se… Castiel se nemohl připravit na tohle.

Michael ho, což bylo patetické, téměř litoval, ale, ani prosby ani sliby archanděla neobměkčily – Michael vzal Castielovi křídla jedné prosincové noci, sdělujíc Castielovi, že je čas…

když se pak Castiel díval na oblohu, ležíc nehybně na zádech, v šoku, viděl nad sebou vzdalující se světlo. Přál si natáhnout ruku, chytit se (protože sám létat už nemohl) a vystoupat spolu se svým bratrem…

světlo se mu ztratilo z dohledu a Castiel osaměl.


Když budeš ležet na zemi dost dlouho, sníh pod tebou roztaje a vsákne se do tvého oblečení a pak, vytrváš-li, začneš pomalu usínat, tvoje tělo vychladne a voda v látce způsobí, že přimrzne k zemi… nevzbudíš se. Budeš navěky ležet ve sněhu, mrtvý a nehybný a přikryje tě sníh… proběhlo Castielovi hlavou.

Chci to… v životě na ničem nezáleží – být člověk je osud horší než smrt a Castiel chce umřít… musí si ale pospíšit… anděl cítil, že jeho kabát vlhne. Dobře…

… bylo ticho – Castiel slyšel pouze sníh a vlastní dech –

viděl svůj dech. Srážel se v chladném zimním vzduchu v podobě páry stoupající z Catielových úst, vzhůru, k nebi… v jednu chvíli Castiel viděl malý obláček a v druhou, se nad ním rozplynul a zmizel…

anděl byl mokrý, ale, přestával nepříjemný pocit vnímat, soustředíc se víc na zimu, která mu prostupovala tělem. Cítil brnění v konečcích prstů. Jeho kůže hořela, i když byla studená – byl to druh bolesti. A potom už Castiel necítil nic…

zavřel oči, představujíc si, že je v nebi – mezi mraky… představil si svá vlastní křídla… roztáhl je nad sebou, chráníc svou tvář a tělo před sněhem. Zvuk padajícího sněhu se změnil, Castiel slyšel vločky narážející do imaginárního peří – měl ten zvuk rád… peří tlumilo pád.

Castiel ale neměl křídla, a i když předstíral, že má, sníh neoklamal – byl nemilosrdný a přikrýval ho - anděl nebo ne…

…byl v nebi, Castiel byl mezi anděly – slyšel jejich hlasy, zpívali…

pak slyšel, v pozadí nebeské písničky, ještě jiný hlas -

Casie, Casi… Casi… Castieli, říkal.

A potom už Castiel neslyšel nic – byl ve tmě, v nebi před úsvitem…


Castiel byl ve vaně, ponořený v horké vodě a rozmrzal. Bolelo to… kdyby ho byl býval byl Dean nechal zmrznout, ušetřil by Castiela téhle bolesti, ale – Dean byl idiot, který se nikdy nepřestává snažit zachraňovat druhé lidi…

Castielovi se do prstů vracel cit, anděl zasténal a podíval se na lovce sedícího vedle vany –

„Nechal jsem ve sněhu otisk?“ zeptal se a Dean, který měl tvář zabořenou v rukách, překvapeně zvedl hlavu.

„Cože?“

„Nechal jsem ve sněhu svůj otisk?“ zeptal se znovu anděl. Castiel věděl, že ležel na zemi dost dlouho na to, aby sníh pod ním rozmrzl. Přemýšlel o tom, zda stihl ve sněhu zamrznout a pokud ano, jak ho Dean zvedl… možná ho vysekal – zavrtěl hlavou… měl podivné nápady.

Z uvažování Castiela vytrhl Dean.

„Co jsi? Snow angel?“ odmlčel se a tiše, ale vážně dodal. „Co jsi dělal?“

Castiel chtěl Deanovi povědět o své teorii o zamrzání a rozmrzání. Chtěl mu říct, že nevěděl, že venku usnul a mohl Deanovi lhát a povědět, že potom, co mu Michael vzal milost, neměl Castiel jednoduše sílu zvednout se nebo volat o pomoc… neřekl ale nic z toho –

Castiel mlčel, sedíc ponořený ve vaně a díval se upřeně na Deana, jakoby čekal, že si lovec v jeho očích všechno přečte – a možná měl pravdu, protože Dean natáhl ruku a dotkl se jí Castielovy paže -

gesto však nebylo utěšující…

„Nechal jsi ve sněhu otisk,“ řekl Dean. Castiel zamrkal. „Viděl jsem tvoje křídla,“ dodal.

Castiel se začal zvedat, Dean ho ale zarazil: „Do prdele. Uklidni se – jsou pryč… byl jsi v bezvědomí několik hodin…“

Oh – tak takhle to je… Castiel klesl zpět do vany, a kdyby ho Dean býval byl nechytil, Castiel by se octl pod vodou.

Castiel zanechal ve sněhu otisk křídel, své staré já a odešel (repetivě, Dean ho odvlekl) jako někdo jiný, jako nový Castiel. Jako člověk… už bez svých křídel.

A otisk, představující to, co Castiel byl, už ze světa zmizel…byl to smutné… Castiel rád přemýšlel o tom otisku jako o něčem, co v sobě dosud nese zbytky jeho milosti… nepředpokládal, že dokáže ve svém novém smrtelném životě vytvořit odkaz stejně fenomenální, otisk který by se tomu prvnímu vyrovnal. Byl, neužitečný…

„Chtěl jsem je vidět,“ řekl tiše.

„Je pozdě,“ Dean se podíval z okna – hustě sněžilo, „už tam nic není…“

Castiel zavřel oči – sníh všechno přikryl.

„Jak je možné, že jsi ve sněhu nechal i otisk svých křídel? Myslel jsem si, že je nemůžete ukázat.“

„Michael,“ zašeptal Castiel. Měl pořád zavřené oči, jeho hlas mu zněl cize -daleko… „Předpokládám, že jsem se snažil svou milost ukrýt ve svých křídlech. Milost andělů je horká. Zanechaly otisk – když mi je Michael vzal, byla pořád horká…“ dodal tiše… chtěl usnout. Chtěl nic necítit, jako tehdy ve sněhu. Zavřel oči víc, schovávajíc se před světem a pak, Catiel slyšel ten hlas, znovu –

„Casi… Castieli…“

Otevřel oči a setkal se s Deanovýma – jeden na druhého se dlouho dívali a pak Dean promluvil.

„Prosím,“ zašeptal lovec, „zůstaň se mnou…“ mluvil Dean o současném okamžiku, nebo o budoucnosti?

Castiel polkl. Cítil v očích slzy – cítil všechno a nic… voda ve vaně vychládala. Stáhlo se mu hrdlo –

co je tohle za pocit?

Nedůvěřoval svému hlasu, nicméně, roztřeseně přikývl a nechal oči otevřené.

Dean se znovu dotkl jeho paže. Castiel mu chtěl říct, aby přestal, protože Deanovy ruce byly teplé a Castiel byl pořád studený a dotek bolel… místo toho ale anděl opřel hlavu o vanu, uvolnil se a nechal Deana, aby jej svýma rukama zahříval. Předal Deanovu kontrolu a soustředil se na senzaci v podobě milionu vjemů, které nově cítil – bolest, samota, voda ve vaně – tlukot jeho vlastního srdce a Deanovy oči, které nebyly pouze zelené, ale byly i hnědé a zlaté a, možná za to mohla vlhkost v koupelně, slzely –

Castiel se pořád díval, protože slíbil Deanovi, že bude. A i když bez křídel je neužitečný a i když je zlomený a slabý, Castiel měl pořád schopnost vidět Deanovu duši… skrze odlesky zlaté a zelené a všech barev vesmíru, skrze páru stoupající z hladiny vody, Castiel viděl i své vlastní já – zbytky své milosti uvnitř lovce, otisk který zanechal v Deanovi (nejdřív v Pekle, když se dotkl Deana a i potom Castiel otiskával sám sebe (nikoli už svou milost) do Deana dlouhá léta na zemi vším, co dělal a co lovci říkal) a který nikdy nezmizí…

Castiel viděl naději.

Maky: Nedivím se Ti, že máš tuhle povídku moc ráda. Taky se mi moc líbí. Nevím, Castiel a zima, ta představa se mi moc líbí. Úplně ho vidím, ztraceného v té záplavě ničeho... všude jen bílá... A ten chlad, když Castiel leží na sněhu... skoro mi jde pára od úst... A Dean v časech, kdy ještě nebyl ke Casovi takový dick... Jsem moc ráda, že jsi nechala anglický název, protože v tom je opravdové kouzlo. Představuji si hned Vánoce... Cas a Vánoce... to taky není tak špatná představa... Takže za tuto povídku moc děkuji!!! Zase jsem se na chvíli odpoutala od všední reality a hezky si zasnila

uz vidim Castiela v snehu ... ta myslienka... a vztah medzi Castielom a Deanom znovu nabral pre mna iny smer... som rada ze si tuto poviedku napisala

Děkuji ... jsem asi cvok, protože pěkné počasí mi připomíná sníh - hm, myslím si, že to má něco společného s janě modrou oblohou, ta mi připomíná mrazivou zimní oblohu... a ta je modrá a všechno dohromady mi to připomíná Castiela.. mám ráda tohohle tragického Case, mám ho spojeného se zimou a s jasným vdzuchem a se sebelítostí, ale i sfilozofováním a se snahou zachytit sám sebe - o což se vlastně pokouší každý čověk na světě, i padlí andělé...

...je to takový záchvěv - tahle povídka, ale pro mě i důležitý impuls - jsem ráda, že jste ten impuls cítili i vy

děkuju....

Maky: já nevím, jak lépe popsat své pocit z povídky než takto: mám sněhovo-mrazivou náladu s chutí skořice a vanilky.....

ano, tato povídka je i pro mě hodně srdcová díky za ní....

Nemix: Já Ti děkuji za komentář srdcová - ano.. mrazivá - ano.. skořice a vanilka - miluji je ... ráda jsme v povídkách pracovala s vůněmi skořice a vanilky hřebíčku, ale to už je dávno - už o nich nepíšu takhle přímo... mockrát jsem mimochodem přemýšlela o tom, jak by Castiel voněl, kdyby byl člověk...

... hm - mám takovou předdtavu, že voní bud těmihle zmitými vůněmi a nebo naopak takovou tou čertsvou vůní - něco jako květiny a déšt. Ale, asi si neumím představit, že voní po vanilce nebo tak - možná.. jednou jsem si přičichla k třešnovému květu, bylo po dešti a ten kvtě voněl deštěm a ne moc sladce ale i trochu jako květina a ítila jsme čokoládu.. tak nějak si myslím, že by mohl Cas vonět...

co jsem to zase rozpletla za diskuzi? :-)

Jako vždycky - působivé. Podle mě nezáleží na nápadu, ale na tom, jak ho podáš. Může to být tisíckrát ohrané téma, ale někdo ho dokáže podat tak, že to příjemně překvapí. Řeknu ti, jsem ráda, že se v poslední části nechoval Dean deanovsky, nýbrž jako člověk, který dokáže dát alespoň minimálně najevo, že mu na někom záleží...

Děkuji - za všechny komentáře

mám ráda, když je Dean Dean a pak se najednou stará - mám ráda ten kontrast, jímž vyjadřujeme, že Dean se vlastně stará celou dobu (pouze to nedává najevo) a pak, když i on vidí, že situace už je moc zlá a vážná - začne se starat i nevenek... a tohle mám moc ráda!