OK, musela jsem vložit nový odkaz, protože povídka je moc dlouhá na to, aby se vešla do jedné zprávy. Zde navazuji tam, kde jsem naposledy sončila
Pro vysvětlní detailů, si prosím přečtěte můj poslední komentář v ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL I
...
Když se mu ten nápad rozležel v hlavě, Dean si uvědomil, že jednal ukvapeně. V žádném případě Castiela nevystaví nebezpečí, na druhou stranu, nemohl otočit vůz a vrátit se. Rozhodne-li se Castiela vysadit, setká se s nepochopením.
Sakra… ztlumil rádio. Anděl se nehnul, ale, usmál se. Okénko, na straně spolujezdece bylo pootevřené, a čechralo mu vlasy.
Dean protočil očima. Natáhl ruku a okýnko zavřel.
„Víš, Casi,“ odkašlal si. Rozcuchaný Castiel potočil hlavu. „Tohle není dobrý nápad.“
Castiel se zamračil. „Je to
tvůj nápad, Deane.“
Skvělý. Nemohl mu říct, že ne, že si to celé vymyslel Bobby, protože Castiela by se tím určitě dotkl. Anděl věřil tomu, že Dean ho u sebe potřebuje. Věřil tomu, že Dean tomu věří. Zbytek cesty mlčeli.
Když přijeli před dům, v němž bydlela oběť v novém případu, a Castiel se začal zvedat, Dean ho zarazil. „Hej, kam si myslíš, že jdeš?“
Castiel dosedl. Nevěděl, co Dean čeká, že řekne. „Ven?“
„Chyba, Casi. Ty zůstaneš tady, já jdu dovnitř.“
„Deane…“ Castielův hlas hraničil mezi trpělivostí a potlačovaným rozčilením. Dean usoudil, že se snaží ovládnout.
„Vysvětlím ti to následovně. Já jsem Batman a ty Robin. Já jdu – ty, čekáš. Kapišto?“
Castiel zamrkal.
„Proč?“
„Protože já jsem
super-hrdina. Nemůžeš být Batman, Casi.“
Castiel nakrčil nos. „
Proč nemůžu jít dovnitř, Deane?“
Dean si povzdechl.
Vážně se musí ptát?
„Protože je to nebezpečné, Casi.“
Castiel otevřel ústa, chystajíc se argumentovat.
Dean byl striktní.
„Fajn. Počkej tady na mě,“ otevřel dveře, chystajíc se vystoupit.
„Deane… Deane!“
„Co je?“ odsekl netrpělivě.
„
Nechci čekat v autě.“
„Casi…“ Dean zabouchl dveře. Promnul si oči, vzdychajíc. „Nejdeš tam se mnou, jasný?“
„Nezůstanu tady.
Jdu dovnitř.“
„Fajn, fajn…“ Uhodil pěstí do volantu. „Čert to vezmi. Rozhodl se, být upřímný. „Celou touhle věcí si nejsem jistý, víš? S čím přesně si myslíš, že mi pomůžeš, Casi? Budeš chodit v kruzích? To ti jde. Nic jiného jsme nenatrénovali.“
Anděl zbledl, ale ovládl se.
„Můžu…“ zachraptěl. Polkl. „Můžu poslouchat.“
„Co?“
„To jsme taky
trénovali, Deane,“ Castiel přivřel oči. Vzal za kliku a Dean ho nestačil zarazit. Octl se venku. Vystrčil hlavu a zaposlouchal se. „Na ulici je pět lidí. Dva jsou nalevo ode mě a další tři za námi. Vzdálenost pět metrů… čtyři, tři… Jdou sem.“
„Hm, měls štěstí, to je toho,“ protočil očima, pozorujíc skupinu chodců. „Fajn, Casi. Fajn, tak pojď, ať je po tvém. Beze mě se ale nehneš na krok, jasný?“
Castiel nevěděl, PROČ to Dean musí opakovat. Má problém s očima, ne ušima. Chtěl mu to říct, rozhodl se ale, nepokoušet štěstí a lovce neprovokoval.
…
Dean byl roztržitý. Obvykle, se při lovu soustředil, ne teď. Castiel byl
všude, ne dost blízko, ne v bezpečí. Castiel je priorita, a on, Dean ho musí ochránit. Anděl změnu Deanova rozpoložení vycítil.
„Co přesně tady hledáme, Deane?“ zeptal se, ve snaze odvést lovcovy myšlenky jinam.
„Cokoli… víš, že tenhle dům je starý dvě stě let? Strašidelný, co?“
Castiela tím neohromil. Anděl nakrčil nos. Podle něj se všechno, k čemu došlo po Kristu, odehrálo nedávno.
„Nechtěl bych tady bydlet. Z toho místa mi běhá mráz po zádech…“ Castiel se zarazil. Byl to řečnický obrat, jenže když se nad tím zamyslel, došlo mu, že skutečně cítí zvláštní mrazení. „Deane… já něco. Mám pocit, že něco cítím.“
„Co jsi zač, andělské médium, nebo co?“
„Myslím to vážně, Deane.
Poslouchej…“
Dean zamrkal. „Co? Nech toho, teď běhá mráz po zádech mně. Víš, jak divný to je, když děláš tohle?“
Castiel ho umlčel mávnutím ruky. „Cítím přítomnost něčeho…“
Dean znejistěl. Cas čas od času míval podobné stavy. Kousek anděla, který v něm zůstal, mu zřejmě umožnil vycítit přítomnost nadpřirozena. Vylepšená andělská intuice.
„Jsi si jistý?“
„Jsem.“
„Co je to?“ Dean sáhl po zbrani. Slyšel Case říct: „Je to…
duch,“ A najednou, ucítil náraz. Něco ho odhodilo sranou. Dean viděl postavu zahalenou mlžným oparem a pak, neviděl nic. Jediná věc, která Deanovi běžela hlavou, předtím, než ztratil vědomí, byla:
Cas, Cas, Cas… …
Když se vzbudil, spatřil nad sebou Castielovu, ustaranou, tvář. Zřejmě proto, že anděl Deana neviděl, a nevěděl, je-li lovec zraněný, svíral v ruce lem jeho bundy. Držel se ho jako klíště, jakoby se jednalo o vlákno života, o spojnici mezi jím a Casem. Cítil, že se Dean pohnul.
„Deane?“
„Co se stalo?“ vytřel si z očí prach. Narazil zády do knihovny a teď ležel v hromadě knih a rozbitých prken.
„Omráčil tě duch.“
Dean se posadil. „Kdybych dostal čtvrťák pokaždé, když tohle slyším, je ze mě milionář.“
Castiel svraštil čelo. Dean věděl, že v duchu počítá, kolikrát by musel ona slova slyšet. A, nespletl se, protože anděl o vteřinu později prohlásil: „Kdyby to byla pravda, byl bys mrtvý.“
"
Byl jsem mrtvý. Vzpomínáš si?" Přes Castelovy protesty se posadil.
Nábytek byl rozházený, a několik židlí obráceno vzhůru nohama. Venku se stmívalo. Slyšel tikání hodin. Ulpěl očima zpět na Castielovi. „Co jsi udělal?“
„Já jsem… mám pocit, že ty bys řekl:
Postaral jsem se o něj.“
Dean se ušklíbl. „Takové věci neříkám,“ zapřel se o Case a opatrně se postavil. „A taky bych neskončil s přeraženými zády, kdyby nebylo tebe. Podělal jsi to, Casi.“ Nevěděl, proč má vztek. Asi se cítil hloupě, protože slepý ex-anděl zachránil
jeho,. Navíc to znamená, že Cas měl pravdu a Dean se mýlil.
Castiel se nadechl nosem. Vytáhl se na špičky a v očích mu zajiskřilo. „Ne,
nepodělal, Deane.“
„To si piš, že jo,“ Dean se dostával do ráže, „musel sis umanout, že půjdeš se mnou a tady to máš – nefunguje to, Casi!“
„Nemáš zač, Deane,“ odvětil chladně. Poslouchal, jak Dean sbírá jejich věci a pak, když slyšel kroky, následoval lovce ven. Mlčky došli až k autu. Když nasedli, Castiel se „podíval“ na Deana. Usilovně se snažil přijít na to, proč se Dean zlobí.
„Nedochází ti to, že ne, Casi?“
„Vysvětli mi to.“
Dean se nadechl. Kousl se do rtu. „Nejsem naštvaný… vážně. Je to jen… nechci, aby se ti něco stalo. Co z toho, ti není jasné?“
Castiel se laskavě usmál, což Deana vytočilo ještě víc. „Nejsem,
Sam, Deane. Není třeba, abys na mě dával pozor. Postarám se o sebe.“
„Kulové! Jak?“
Castiel ignoroval otázku. „Nejsem tvůj
bratr, Deane. Jsem tvůj… tvůj,
přítel.“Dean zavrtěl hlavou. Nebude s Casem polemizovat o tomhle. Nezáleží na tom, že to, co Cas říká, dává smysl. Cas se plete. Nastartoval vůz. Castiel poznal, že se chystá rozjet a dřív, než se auto pohlo, řekl:
„Nezapnul sis bezpečnostní pás.“
„Cože?“ vyštěkl. Tohle byla poslední kapka.
„Musíš si – „ větu nedokončil.
Motor ztichl. Dean se nesnažil krotit, naopak.
„Co máš za problém, Casi? Ty se chceš starat o
mě? Zapomínáš na to, že se nedovedeš postarat ani sám o sebe. Nepotřebuju chůvu a - nehodlám jí dělat ani tobě. Co je to s tebou? Proč – „ ztišil hlas. Vztek přešel ve frustraci. „Nechápu to, Casi. Proč na mě tak lpíš? Co na mně saka, vidíš? Řvu na tebe, jsem nespravedlivý a tobě je to fuk. Držíš se mě, a navíc o mně pečuješ. Jak to? Je to…
závislost?“ zarazil se. Potřeboval popadnout dech. Když se konečně uklidnil, podhlédl na Castiela. Anděl se bezelstně usmíval.
„Byl jsem,
anděl, Deane.“
„A?“
Castel zkrabatil čelo. „Andělé nejsou, lidé… Jsme…“ Castielova trpělivost Deana zabíjela. „My se potřebujeme o něco, nebo o někoho starat. Člověku je přidělen jistý, omezený čas.
Čím tu mezidobu mezi zrodem a smrtí vyplní, co dělá, to záleží na něm. Řekl jsi to sám, Deane, toho času není moc. Ale, andělé -
My jsme byli stvořeni k
službě. Musíme
plnit účel. Nejen existovat. Mezičas,
není. Jenom cíle. Protože, nás nečeká žádná smrt, k níž směřujeme, je třeba směřovat k něčemu jinému. A od toho je tady Bůh a rozkazy, aby dal existenci smysl.“
„Kam tím míříš, Casi?“
Castiel sklopil oči, a když je znovu zvedl, tvářil se rozpačitě. „Tím důvodem jsi pro mě
ty, Deane. Už nejsem anděl a nesloužím Bohu, jednou jsem jím ale byl a ta přirozenost je silnější než já. Je to
návyk. Mám misi. Tohle jsem si vybral.
Tebe, mi neuložil Bůh. Ale,
mise to je," opakoval naléhavě. „Ty… Vím, že smýšlím směšně. Tohle není normální,
lidské chování. Já sám nevím, CO znamená," polkl. Zamrkal. "Deane?" zeptal se, zvědavě.
JSI můj anděl, ty idiote.Nahlas řekl-
„Takže… jsi co –
posedlý? To je, skvělý, Casi,“ i když měl pořád vztek, nedovedl se už přinutit k tomu znít jízlivě.
„Omlouvám se.“
Dean nereagoval. Znovu, nastartoval vůz. Zamířili k motelu.
…
Dean nechtěl myslet na Case. Bylo, však těžké, myslet na cokoli jiného.
Tím důvodem jsi pro mě ty, Deane.Dean nikdy nebyl ničí
důvod. Znělo to, perverzně, ale i krásně. Jednalo se o divné, bláznivé, a směšné vyznání, čeho? Věrnosti? Přátelství?... anebo – co se mu Castiel snaží sdělit?
Dean si nebyl jistý. Cas to řekl sám. Byl anděl a nikdy jím (ve své hlavě) nepřestal být. To, co Dean považuje za projev náklonnosti, pro Case pravděpodobně představuje – pud – reflex (něco, co nemůže potlačit, i když chce). Vzpomněl si na Castielovu reakci po polibku… Castiel se tehdy držel zpět, vyděsil se, a s něčím v sobě bojoval.
Oh… Tak proto. Castiel ke mně přilnul proti své vůli, protože je anděl, a něco ho NUTÍ přilnout. Nehce to. Dean ležící na posteli, zavřel oči. Přetočil se na bok.
Blázniví andělé! Bláznivý, úžasný, Cas... … Dean měl pravdu. Castiel se skutečně držel zpět, a
bojoval. Jeho motivy se ale neshodovaly s tím, co si myslel Dean. Byly odlišné… Castiel –
cítil – „
Deane?“Castielovy bosé nohy vydávaly, při chůzi, pleskavý zvuk. Zastavil se u Deanovy postele. „Deane!“ Dean mlčel, Castiela však neoklamal. Věděl, že Dean nespí. „Omlouvám se… pokud chceš,“ polkl. „Odejdu,“ odmlčel se. „Deane?“ čekal. Dean ale dál předstíral, že spí a Cas se vzdálil. Deanovi se ulevilo, a na druhou stranu (nevěděl proč), se mu do očí draly slzy. Chtěl něco říct – a, zastavit Case, jenže se mu zadrhl hlas. Když ho konečně našel, a řekl – „
Casi,“ bylo pozdě. Castiel… je pryč.
…
Když se Dean druhý den ráno probudil a Castiela nikde nenašel, zpanikařil.
Castiel neodešel doopravdy, že ne? Dean se ho chtěl vydat hledat, jenomže vzápětí mu došlo, že Castiel nemá klíče a když se náhodou vrátí a Deana v motelu nenajde, anděl usoudí, že lovec odjel. Nevěda, co jiného dělat, Dean usedl na postel a čekal. Rozebíral, co všechno se tomu idiotovi může stát a zrovna ve chvíli, kdy popouštěl uzdu své fantazii, se vstupní dveře otevřely.
Castiel vstoupil dovnitř. V jedné ruce svíral kelímek a v druhé papírový sáček. Zarazil se a zaposlouchal. Když uslyšel kroky, uklidnil se. Dean k Castielovi přistoupil, převzal od něj kelímek a zabouchl za andělem dveře. „Kde jsi, sakra byl?“
„Pro snídani,“ odpověděl, a aby svým slovům dodal váhu, podržel před sebou sáček. Nic se ale nestalo a Castiel zůstal stát před Deanem s rukou komicky nataženou před sebou. Nechal jí klesnout. „Myslel jsem si, že budeš mít hlad.“
„Nemůžeš zmizet a nic mi neříct, Casi!“
Castiel pootočil hlavu ke straně. „Nezmizel jsem. Jsem přímo
tady,“ zarazil se. „Použil jsi slovní obrat, správně?“
Dean protočil očima, otočil se a odešel do koupelny. Když se vrátil, našel Castiela sedět na posteli.
„Nemůžeš odejít
takhle, Casi. Musíš mi říct, kam jdeš. Pár slov, víc nechci.“
Castiel zvedl hlavu. „Kdybych ti řekl, že jdu, svolil bys?“
Dean nadzvedl obočí. „Ne, přivázal bych tě k posteli. Co si o mně myslíš, Casi? Už jsem ti to říkal, můžeš si dělat, co chceš, ale je třeba respektovat pravidla. Pravidlo číslo jedna,“ Dean vyndal z tašky tričko, a nechal jí spadnout na zem. Castiel při tom zvuku nadskočil. „Říct mi, že odcházíš.“
„Tohle tě naučil tvůj otec?“ Castiel Deana neviděl. Jeho šok, byl ale zjevný. Castiela to neodradilo. „Nejsem tvůj bratr, Deane, a už nejsem anděl. Nejsi ani, můj nadřízený. Proč si myslíš, že bych měl poslouchat tebe?“ nakrčil nos. „Jsem voják, umím se o sebe postarat a nevím, proč musím neustále opakovat, že si zasloužím tvůj
respekt,“ postavil se, prošel okolo Deanova šokem strnulého výrazu a vyšel ven. Dean se k němu připojil o pár minut později. Posadil se vedle Castiela na práh a podal mu hrnek s kafem. Castiel se bezmyšlenkovitě napil. Dean držel vlastní hrnek. Seděli mlčky, dokud kafe částečně nevychladlo, a Deanovi nezačala být zima.
„Nevěděl jsem,“ Dean se podrbal za krkem. Odkašlal si. „Nevěděl jsem, že si myslíš, že si tě – nevážím.
Vážím si tě, Casi,“ dodal.
„V tom případě to dáváš najevo, zvláštně,“ Castiel mluvil odtažitě, a pak, se usmál. Odložil hrnek na schod, a sepnul ruce. Dýchl si na ně, a složené je spustil do klína.
„Když jsem říkal, že andělé jsou schopni vnímat víc impulsů, než lidé, měl jsem na mysli –
víc. I to, co nevidíme, neslyšíme a necítíme. Jedná se o Vnitřní smysl. U vás u lidí se projevuje formou intuice, ale jen povrchově. My vnímáme
všechno. Když jsem tě poprvé uviděl, a cítil všechno, co cítíš ty – tvoje
emoce, byl jsem… zmatený.“
„Jo,“ Dean doufal, že to, co říká, vyzní jako vtip, a ne trapně. „Holky o mně smýšlí stejně. Jsem hádanka, co?“
Castiel vážně odvětil: „
Jsi. Nejsi první člověk, s kterým jsem navázal
spojení –„
A, jeho slova, v Deanovi, nevěda proč, vzbudila žárlivost. Castiel pokračoval.
„Jsi neuvěřitelná zkušennost. Tvoje,
duše, Deane."
Dean nevěděl, co na to říct. „Měl jsi se mnou spoustu práce, co?“
Byl to žert, Castiel se však tvářil vážně. Přikývl. „Pořád nevím, co cítíš. Občas se v tobě nevyznám a – „ kousl se do rtu. Znejistěl, což bylo neobvyklé – choval se, lidsky. „Nevím, co cítíš
ke mně.“
„
Záleží mi na tobě.“
Castiel přimhouřil oči. Odráželo se v nich slunce. „Děkuji. Pokud tomu, co cítím já, rozumím, pak, soudím, že i mně záleží na tobě.
Hodně.“
Poslední slovo, Dean z jeho rtů odezíral. Castiel pohnul nohou, a hrnek, položený u jeho chodidla, se převrhl. Nikdo tomu nevěnoval pozornost.
„Víš,
co tohle znamená, Casi?“ zeptal se, ochraptěle lovec. Castiel přikývl, a víc Dean vědět nepotřeboval. Položil mu, obě ruce na tvář, otáčejíc jí tak, aby slunce nedopadalo do Castielových slepých očí. Dřív, než ruce stáhl, se Castiel přisunul blíž, a lovce políbil.
Několik vteřin nebylo dost. Trvalo to déle. Věčnost, odhadoval Dean. Castielovy rty byly sladké, a v zajetí Deanových, horké. Dean polibek prohloubil, a vdechl
Castiela. Vplul do jeho úst, octl se uvnitř anděla.
Cítil Castielovy ruce putující po své páteři vzhůru, do vlasů. Castielovy prsty studily, ale, jeho ústa byla teplá. Všechno, hřálo. Castiel hřál. Dean se octl lapený uvnitř něčeho, nepopsatelného, nebo nepolapitelného. Exploze extáze. Podlehl tomu. Byl v pekle i nebi současně. Byl tady, na zemi, s Castielem, ale byl i jinde. Viděl všechno, a současně i nic. V uších mu hučela krev, srdce mu tlouklo nepřirozeně rychle, skoro určitě věděl, že umírá, ale na ničem z toho nezáleželo, protože Cas je přímo tady, a kdyby právě tohle měly být Deanovy poslední vteřiny na zemi, fajn.
Seděli naproti sobě, Castiel s prsty vpletenými do Deanových vlasů. Když se lovec odtáhl, aby popadl dech, slyšel, že Castiel nesouhlasně zasténal. Castiel mu taky
chyběl, Dean ale potřeboval několik vteřin, stát nohama na zemi, nebo sedět na zadku, cokoli.
Dean polkl. Castiel znejistěl. Do jeho očí už zase dopadalo světlo, zlatá se mísila s modrou, a tváře mu hořely.
„Co děláš?“
„Políbil jsem tě,“ odvětil anděl. „Nebylo to vhodné?“ přeskakoval mu hlas. Zdali rozrušením, nebo kvůli panice, Dean nevěděl.
„Ne – ne, jednal jsi… sakra, Casi. Bylo to
úžasný!“
Castiel zčervenal.
„Chci říct, bylo, fakt. Ale, jak to?“ koktal. „Myslel jsem si, že –„
Castiel ostře vydechl. „
Že co?“
„Že tohle nechceš.“
Castiel pootočil hlavu ke straně. Rty měl pořád ještě nateklé od líbání. „Proč ses mě nezaptal, když jsi měl pochybnosti?“
Vážně to bylo tak snadné?„Ale,“ Dean si poposedl, dál od anděla. „Myslel jsem, že – neděláš to jenom proto, že máš pocit, že
musíš, že ne? Nejsi pod vlivem toho, však víš,
andělského pečovatelského pudu, že ne? Tohle jsi TY, správně?“
Castiel se zamyslel.
„Nerozumím tomu pocitu, Deane,“ řekl po chvíli. „Ještě nikdy jsem nic podobného necítil. Je to, nové. Nevím, jestli je to lidská láska, nebo - něco andělského… ale, veškeré emoce, pocházejí od Boha, takže soudím, že to, co chci, není odsouzení-hodné,“ ujištoval sám sebe. „Taky jsem zjistil, že pouze, pokud proti tomu
nebojuji, jsem šťastný. Není právě tohle to, oč lidé usilují? Štěstí, coby nápň smrtelného života?“
Správně, štěstí. Jako, sladká náplň v jablečném koláči. Zaslouží si být šťastný. Dean se ušklíbl. Znovu, byl rebel, zkoušel nové zakázané věci, a Castiela stahoval sebou.
"Říkáš,
Carpe diem, Casi?"
Castiel nadzvedl oboči.
"Říkám," pokračoval anděl. Dean ho umlčel, dřív, než řekl, co
říká. Políbil ho.
Anděl ztuhl překvapením, když si však uvědomil, že rty na jeho rtech, patří Deanovy, uvolnil se.
Jediné, co lovci v tu chvíli běželo hlavou, bylo
Casi, a nádhera.
Později se budou muset vypořádat s následky tohohle, úletu. Slova, a emoce nepokryjí to, k čemu došlo. Ale, v tuhle chvíli, se všechno, co Dean potřebuje, děje teď, a on si přece,
Zaslouží si být šťastný.Odsunul starosti do pozadí. Castielovy prsty ny jeho tváři se pohnuly.
V okamžiku onoho božského vytržení, právě tehdy když byl Dean úplně mimo, uslyšel lovec odkašlání. „Promiňte…“ řekla osoba, přešlapující po jejich levici. Dean se od Castiela odtáhl, zvedl hlavu a pohlédl na příchozího. „Je mi fuk, co vy dva děláte ve volném čase, ocenil bych ale, kdybyste se přesunuli dovnitř… někteří zákazníci – však víte.“
Jednalo se o manažera motelu.
Deanovi se do tváří nahrnula krev. Připadal si hloupě a současně i rozlíceně. Chtěl tomu chlapovi říct, aby si trhl, jenže ho zarazil Castielův výraz:
Anděl pomsty. Kdyby byl Castiel pořád anděl, určitě by toho muže sežehl (
nebo tak něco, kdo ví). Nicméně, i Castielův pohled byl sám o sobě účinný. Manažer, všiml si, se zadostiučiněním Dean, poodstoupil.
Castiel však, jenom zamrkal, a sice ochraptěle, ale zdvořile, pronesl: „Promiňte, prosím.“
…
O hodinu později seděli v autě a mířili do další destinace. Nic se, na první pohled, nezměnilo, až na to, že prakticky se změnilo vše. Svět se přetočil, o třista-šedesát stupnů, a pak, se točil dál. Nikdo, nespadl z okraje. Zatím.
Dean si nemohl pomoc, a v jednom kuse po Castielovi pokukoval.
Tohle nebyl úlet. Dean nesbalil kočku v baru. Tohle byl,
Cas. Závazek. Zvláštní je, že Deanovi, to nevadí. Ztlumil rádio. Castiel si poposedl.
„Jsi nezvykle – tichý. Co se děje? Už zase jsem něco provedl?“
„Co?“ Dean po něm střelil koutkem oka. „Ne, samozřejmě, že NE, Casi.“
Castiel se uvolnil. „Dobře…“
„Přestaň o všem přemýšlet. Tolik. Už jsem ti přece říkal, že ne všechno, co dělám a říkám, myslím vážně.“
Castiel si pohoršeně odfrkl. Pořád ještě jenom stěží akceptoval lidksou iracionalitu.
„Netvař se tak utrápeně. Uvolni se, přece.
Prosím?“
Castiel vydechl. „Nemůžu se tomu bránit, Deane. Jsem – „
„
Anděl. Já vím, řekl jsi mi to jenom milionkrát. Navíc je těžké na to zapomenout. Viděl jsem, tvoje,
křídla. Já VÍM, Casi, jen – „ zarazil se. Pocítil pochybnost. „To, co jsme udělali – líbilo se ti to, že jo? Chtěl jsi to?“ protočil očima.
Zním jako debil – ne, hůř, jako holka. Castiel zaváhal.
„Ano. Interakce, k níž mezi námi došlo, byla příjemná. Bylo to,
božské,“ když slyšel, jak výraz, který pochytil od Deana, zní v JEHO podání, usmál se.
Překvapený Dean se zapomněl dívat před sebe. „Jako, koláč?“ zeptal se, připitoměle.
„Ne,“ Castiel semkl rty. „Ne, jako
koláč, Deane,“ anděl, nerozumělo tomu, PROČ si Dean myslí, a neustále opakuje, že v koláčích je
Bůh. Vysvětloval mu to už jednou, Bůh je osoba, a určitě se nevtělí do koláče. Akceptoval nicméně, ustálené spojení. „Tohle, bylo lepší,“ řekl.
„Fajn,“ Dean si sedl pohodlněji, lokty se opřel o volant a přidal plyn. „Fajn.“
…
Mezi spadaným listím leželo něco červeného. Castiel to zvedl. Jednalo se o zářivě rudého draka. Byl vyroben z lesklého plátna, odrážejícím světlo. Anděl pohlédl na oblohu. Nad obzorem se stahovaly mraky.
Castiel se, téměř třicet minut marně snažil dostat draka do vzduchu. Dean, který všechno viděl, vzdoroval nutkání vyjít ven, z domu, a pomoci mu – jim oběma, protože nebohý drak utrpěl už desítky pádů.
Nakonec to nevydržel. Přistoupil k Castielovi, svírajícímu teď už nehybného draka v ruce.
„Co je to?“ zeptal se. Zafoukal vítr, a drak se zachvěl.
Castiel zvedl hlavu. „Nechaly ho tu děti,“ pozvedl draka do úrovně Deanových očí, a skepticky dodal: „Jsem obeznámen s mechanismem a tím, jak ta věc funguje, teď ale vidím, že moje znalosti jsou v praxi k ničemu. Nefunguje to, Deane,“ řekl, skoro umanutě. „Pravděpodobně je zkonstruován špatně,“ zadíval se na doličný předmět, zkoumajíc ho.
Dean se ušklíbl. „Myslíš?“ vyprostil hračku z Castielova sevření. „Ukážu ti to.“
Deanovy prsty se otřely o jeho.Castiel se zachvěl. Jednalo se o zlomek sekundy a pak – kouzlo zmizelo. Deanovy ruce,
studily. Drak se vznesl do vzduchu a Dean po chvíli předal nit Castielovi. Anděl byl natolik zaujatý tím, že letí, uchvácený představením, že zapomněl na to, že to ON jej musí vést. Pozoroval vzdálenou rudou tečku, vznášející se mezi mraky, a nedošlo mu, že padá. Neodvážil se zamrkat, ba ani dýchat. Nechtěl nic propásnout.
„Hej,“ Dean Castiela odstrčil a sám draka převzal. „Nenech ho klesnout! Když, jednou spadnou, je pro ně těžké se zase odlepit od země, a vzletět.“
Castiel se na něj zvláštně podíval, což lovec nepostřehl. Nakonec přikývl, a chopil se nitě.
Tentokrát si dával pozor. Pod Deanovým dohledem, vedl draka.
Castiel byl uchvácený. Drak vplouval mezi mraky, mizel, a objevoval se. Castiel cítil, že rytmus letu draka kopíruje rytmus jeho vlastního dechu. Byli jedno. Letěli, dýchali, existovali.
A pak se nit, spojnice mezi drakem, a Castielem, cesta do nebe, vlákno držící vše po hromadě, zemi a nebe, přetrhla.
…
„Hej!“ Někdo s ním třásl. Obloha, drak, i Deanova tvář, zmizely. Castiela obestřela temnota. Byl, zpět, na zemi, s Deanem.
Slepý.
„Usnul jsi,“ řekl lovec, „a,“ dodal, usmívajíc se, „mluvil jsi ze spaní.“
Castiel protírající si oči, ospale zamrkal. Na tváři měl otisk kliky. „Co jsem říkal?“
„Abych na něj,
nešahal,“ Dean zrudnul, což anděl neviděl. „Předpokládám, že jsi snil o –„ ušklíbl se.
„Kde to jsme?“ přerušil jej netrpělivě.
„V Las Vegas. Chci si tě vzít.“
„Deane –„ Castiel polkl. „Nemůžeme,“ odmlčel se. „Je to vtip, že?“ vzdor tomu, že byl, Castiel se nesmál. Tvářil se unaveně. Dean to vzdal.
„Jsme v Oklahomně,“ řekl. „Pronajal jsem pokoj, tak pojď.“
Anděl přikývl. Když si stoupl, ztratil však balanc. Zakolísal, jednou rukou se chytil kapoty impaly, a druhou si, bezmyšlenkovitě přiložil k srdci.
„Jsi v pořádku?“
Slyšel Deana u svého levého ucha.
„Jenom unavený,“ zamumlal a pro tentokrát dovolil Deanovi, aby jej chytil za ruku a vedl – přes parkoviště k motelovým dveřím.
…
„Mám jenom jednu jedinou otázku.“
Castiel zvedl hlavu. Seděl na posteli a čekal, až pro něj Dean najde něco na převlečení. „Můžeš se mě zeptat, na cokoli chceš, Deane,“ řekl anděl, a napřímil se. Dean si posadil vedle něj.
„Proč ti trvalo tak dlouho, tyhle pocity – ten polibek, akceptovat? Myslel jsem si, že to nechceš. Poprvé jsi vypadal – vyděšeně.“
Castiel vydechl.„Byl jsem
vyděšený.“
Samozřejmě, že BYL, tupče. Všichni jsou, POPRVÉ. „Nevěděl jsem, co ode mě čekáš, Deane. Bál jsem se, že – že….“ Olízl si rty. „Budu zraněný. Vím, jak to funguje. Lidé se sblíží, a po aktu, odcházejí. Viděl jsem to dělat TEBE. To bylo všechno, na co jsem myslel. Tvoje pocity jsem ignoroval, což je sobecké –„
Lidské, dodal v duchu Dean.
„Ale – „ tvářil se zoufale, já jsem se„
bránil, Deane.“
Dean mu položil prsty na čelo a pak na oční víčka. Castiel pod tíhou doteku zavřel oči.
„Máš pravdu, první polibek měl být – hm, mohl jsem být při nejmenším střízlivý. Ale, i když to nebylo romantické, a já,
zvracel - potom. Odhlédnu-li od okolností. Myslel jsem to
vážně, Casi.“
Plácám. „Co to znamená?“
„Že tě nechci zranit. Zraním sebe, když to bude nutné. Tebe ne,“ usmál se. Castiel úsměv neopětoval. Namísto toho vážně odvětil –
„Nechci, abys trpěl.“ Kousl se do rtu.
Castiel nebýval nerozhodný. Ale, být člověk ho změnilo a Dean tuhle lidskou stránku Case zbožňoval.
„Tak mě polib,“ řekl. Vážně věřil tomu, že ho tím Castiel spasí.
Anděl si sedl blíž. Zapřel se lokty o Deanova žebra, zatímco jeho ruce putovaly výš, k Deanovým ramenům. Tam se zastavily. Znovu si poposedl. Lovec se octnul v Castielově obětí. JE spasený. Čas se zastavil. Co víc, si mohl přát?
Domov 
Stránka 
Zbožňuju tuto povídku a zbožňuju i Tebe, Maky, za to, že něco tak krásného dokážeš napsat, a že se s námi o své výtvory podělíš 
Jak ty dokážeš popsat vztah Deana a Case... Opravdu to vidím celé před očima. A Cas jako člověk se mi líbí neskutečně 
Užívám si vztah těch dvou, protože tuším, že příjdou horší časy... Takže ještě jednou moc díky za tuto krásnou povídku a už se nemůžu dočkat pokračování 
