Za prvé: Čas je rychlejší než já. Z prosince se mrknutím oka stal leden, a já zaostávám v přidávání povídek. Píšu je, ale upravovat je, to je jiná
Tímto se omlouvám za TAK dlouhé čekání. Upravila jsem další část téhle povídky, a tím se dostávám k bodu dva:
Za druhé: Pořád ještě musím doupravit a přidat zhruba třetinu. Až budou všechny části upraveny a zveřejněny, zkopíruji do do Hotových povídek. Ráda vidím všechno, hm, "pohromadě"
Za třetí, a tohle je "důležité": Učinila jsem rozhodnutí. Vážně mi chybí to, jak jsem se každý ptek těšila na to, až přijde SN a já uvidím Case. Nevím, co si slibovat od dalších dílů, ale tohle mi prostě chybí. A napadlo mě tohle: Protože nechci, aby ty úžasné pátky, Cas a nadšení, a těšení se upadlo v zapomění, protože chci tuhle tradici znovu oživit, od příštího týdne (tenhle pátek ne, už !něco" mám
), přidám každý pátek kapitolu, nebo povídku, nebo její část. Děj se co děj! Takže pro ty z vás, kterým Cas taky chybí (vítě, že píšu VŽDY o Casovi), od ted se na něj můžete každý pátek zase "těšit". Je to jen nápad, možná hloupý, ale, pokud se nebudete těšit vy, aspon já budu mít něco "Casovského", k čemu se budu moci upírat, tak jako kdysi, a to se počítá! Nevím, nakolik to půjde nebo nepůjde v praxi, ale zkusim dostát svému slovu a ty pátky dodržet. Plus, já ty povídky přidám ve čtvrtek kanadského času, což bude pátek u vás. Je to dokonalé, protože Castiel JE spojený se čtvrtkem, a současně dodržím i tradici pátků!
Vím, že u vás pátek zatím není. Večer ale nebudu mít čas, takže přidávám ted.
Vzpomínám si, že jsem psala, že tahle povídka je víc o pocitech, než o čemkoli jiném, ale, vy jste si na to už určitě zvykli
Ráda píšu různé druhy povídek, více či méně dějové, vce či méně romantické, a tohle je ten romantický případ. Fanfiction poskytuje tolik možností... takže, já doufám, že si tuhle další část, místy romantickou, místy hurt/comfort, a taky vtipnou, užijete. Zaměřila jsem se především na dialogy Dean/Cas a některé jsem si neskutečně užívala.
Upozornění: Obsahuje velice "jemnou" postelovou scénu. Takže, přístunost by měla být, hm, možná od třinácti let?
Kdo čte, at kouká komentovat. Prosím
Enjoy
ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL III
Když se Dean ráno probudil, okamžitě mu došlo, že NĚCO chybí. Castiel, který spal původně po boku lovce,
nebyl v posteli. Deanovi se před očima promítly různé verze toho, co se Castielovi mohlo stát, a pak si uvědomil, je paranoidní;
Castiel seděl před motelem. Dean ho viděl skrz okno.
Vstal (lůžko nechal rozestlané), líně se protáhl a uvařil kafe. Uvědomoval si, že rozházené peřiny jsou usvědčující, a že TOHLE už nepopře. To, že spolu s Castielem spal v jedné posteli, dobrovolně, a rád, NENÍ jen úlet. Dean skoupě hleděl do hrnku s kafem, a litoval toho, že včera večer vypil všechnu whiskey.
Letmé zavadění prstů o prsty, omluva, a ujištění. Rytmus Castielova dechu, jenž Deana, ukolébal ke spánku. To je vše, a VŠECHNO, k čemu včera v noci došlo. A, přesto, příště se třeba stane VÍC.
Dean zavřel oči. Unavovalo ho bojovat s přízraky a nechtěl je vidět i v Casovi. To, že jsou spolu, je dobře, a pokud o tom Dean pochybuje, musí se hold
vzmužit.
Zavrtěl hlavou, odložil hrnek, z nějž podvědomě usrkával kávu, a vyšel před motel. Castiel seděl na schodu, s nohama zabořenýma do čerstvé závěje sněhu.
„Jak se ti vede?“ zeptal se, konverzačně.
„Sněžilo.“
„To, vidím,“ Dean, si přisedl, a Castiel se o něj vděčně opřel.
Dean nadzvedl obočí. „Pohodlné?“
Castiel, zapředl. „Velmi. Jsi teplý,“ dodal, mírně provinile, obhajujíc skutečnost, že, už zase, uzurpuje Deanův osobní prostor. Začal se od lovce odtahovat. Dean byl rychlejší. Přitáhl ho zpět.
„Nebuď hlupák, Casi,“ promnul si ruce. „Je, příšerná zima. Nepřipustím, abys nastydl, jenom proto, že nemáš mozek, a nedochází ti, že už nejsi mrazu-vzdorný.“
Castiel zavřel oči. Vydechl. „Nemám rád, zimu,“ řekl, ignorujíc Deanovu poznámku o jeho duševním zdraví.
„Tak proč sedíš venku? Hm?“
„Mám to tu rád,“ otevřel oči. „Sníh naproti tomu... Bůh určitě neměl všech pět pohromadě, když stvořil TOHLE. Proč by to dělal?"
Dean, který Castiela slyšel rouhat se jen jednou, zalapal po dechu.
Castiel si jeho reakci špatně vyložil. Vyprostil se z Deanova sevření, a dodal. „Přemýšlel jsem.“
„Vážně?“ Dean jednou nohou přehraboval sníh.
„Deane!“
„Promiň. O čem?“
„O nás. Co bude dál? Povíš to Samovi a Bobbymu?"
Teprve teď upoutal Deanovu plnou pozornost.
Lovec ztuhnul. Narovnal se, a pořád ještě z části se o něj opírající Castiel, ztratil balanc.
„Povím,
co?“
„Že jsme,“ znejistěl.
„Spolu.“
„Ne!"
Až dosud Dean nevěděl, že je možné, aby se někdo tvářil TAK tragicky.
Zachranujíc situaci, lovec rychle dodal:
Pozěji, dobře? Musím přijít na to, JAK jim to říct. Rozumíš?"
„Rozumím,“ Semkl rty.
Dean nabyl dojmu, že všechno zkazil.
"Určitě?"
Castielův horky dech stoupal v podobě pary k nebi. Anděl pootočil hlavu za hlasem. Jeho jasně modré oči, ulpěly na Deanovi.
Lovec zadržel dech. Castiel ho nevidí, nebo ano? Zvlaštni. Díval se, přímo na něj.
Do něj.
Jako, za starych času; Ten, POHLED. Castiel obnažující duši, a odkrývající tajemství tím, že VIDÍ, a Ví.
Cas, dřív pohledem, spaloval (doslova), a teď,
vyhorel. Nevidí, NIC. Přesto, Dean se MUSEL ujistit;
"Casi?" Castiel, nevěda, na CO Dean naráží, odpověděl, na první položenou otázku: "Jistě."
Do konverzace v tu chvíli vstoupil třetí hlas;
„Zajímavé. Kdybych měl srdce, puklo by.“
Castiel cítil, že Dean vyskočil.
„Deane?“
"Zůstaň, na zadku, Casi!"
Castiel nasadil stejný obličej, který udělal, když ho Dean jednou přesvědčil, aby ochutnal wasabi. Tehdy to bylo neuvěřitelně legrační, teď ne.
Deanova další slova, nepatřila jemu: "Co tady, děláš,
hade? Jak jsi nás našel?“
Osoba zamlaskala. "Doufal jsem, že se zeptáš. Sledoval jsem Jeho. I když už není anděl, pořád z něj táhne, jisté,
aroma, nezdá se ti? Vysílá andělské vibrace, nebo, tak něco."
"Cas nevysílá žádné VIBRACE!"
"Deane!"
"Tiše."
Tentokrát se Dean Castiela skutečně dotkl. Je slepý, ne
impotent.
"Vskutku? Dovedl mě, až sem. Proč ten melancholický kukuč, Deane?"
„Svině."
„Už mi říkali i hůř.“
Castiel si konečně uvědomil, odkud ten hlas zná. Patřil démonovi, s nímž se před několika týdny dostal do oné rozepře, při níž přišel o zrak.
Dean říkal, že je mrtvý. Nebo ne? Nelhal by. Přesto - „Ty!“ dřív, než ho Dean stihl zastavit, Castiel vyskočil a vrhl se vpřed.
„Hej,“ lovec ho na poslední chvíli chytil za rukáv a stáhl k sobě, „uklidni se. Postarám se o to.“
„Pusť," Castiel byl nepříčetný. Snažil se vymanit z Deanova sevření, a vrhnout se na nepřítele.
„Pusť!“
„Sakra, Casi, nech toho! Nemůžu bojovat s vámi oběma!"
Držet Case, a současně sahat pro nůž, bylo takřka nemožné. Démon se chopil šance.
Stisk povolil. Castiel byl odstrčen stranou z bojiště. Mohl už jen poslouchat.
Slyšel zvuk do sebe narážejících čepelí.
Slyšel zrychlený dech. A pak, se všechno pokazilo: Castiel neslyšel NIC.
„Deane!“
TICHO.
"Deane?"
"Vždycky jsem obdivoval Vaši neutuchající víru ve Stvořitele, s nímž jste se nikdy nesetkali. Nám Lucifer koluje v žilách, vy andělé, nemáte NIC. Ale ty, Castieli, ty jsi výjimka -"
Krok. Castiel počítal.
Druhý krok. Nepřítel, byl blíž.
Třetí krok.Horký dech.
U levého ucha. Přestal počítat.
Hlas pachnoucí sírou šeptl: "V co věříš
ty?"
Castiel, se odtáhl. Zády při tom narazil do zdi. Zkoušel zaslechnout známky toho, že Dean žije;
Poslouchal. Analyzoval zvuky. Zadržel dech. Vytěsnil vítr, a pak, slyšel Deana:
Přerývavý dech, a tlukot srdce.
Castiel VĚDĚL, v CO věří.
V nebi, se zpíva (Je to spíš bojový pochod. O víře. V enochiánštině, zní líp):
Buh nas ved!
Ve víře,
postupujme vřed!To původní znění, už nikdo neuslyší, protože Apokalypsa, byla odvrácena. Armády dobojovaly. Přesto, i tady, na zemi, JSOU věci, pro které stojí za to, se bít. A Castiel v NĚ věřil.
Castiel nahmatal rukojeť nože ukrytého v kapse džín. Napřáhl ruku, a jen o centimetr minul srdce hostitele. Věděl, že TÍMHLE nožem démona nezabije. O co usiloval, byl ČAS.
Démon, kterého čepel zasáhla do ramene, se stáhl. Tvářil se víc překvapeně, než zraněně. "Ups," řekl, už vzpamatovaný. "Těsně, vedle!"
Nevšiml si lovce. Dean procitl z bezvědomí.
"Druhý pokus!"
Ke zranění, jež démon právě utržil, přibyla nová rána, tentokrát tou správnou zbraní. Dean jej bodl do zad.
Castiel cítil zápach spáleniny a taky záchvěv větru, když vzduch proťal kouř. Ticho. Teprve Deanův hlas, Castiela ujistil o tom, že si lovce jen nepředstavuje.
„Doufám, že to nikdo neviděl,“ hlesl Dean. Hlas měl stísněný, a Castiel nabyl dojmu, že potlačuje bolest.
„Jsi v pořádku?“
„Jenom škrábnutí, pojď, musíme odtud zmizet.“
Castiel s ním neobligoval. Teprve, když mu Dean chtěl pomoci na nohy, Castiel stáhl ruku, jakoby se spálil. „Lhal jsi,“ podotkl, temně.
„Cože?“ Dean, v tuhle chvíli dokonale zmatený, zapomněl na tělo, ležící na zemi, i na bolest v noze. To škrábnutí bolelo víc, než si přiznával.
„Říkal jsi, že je mrtvý. Lhal jsi.“
„Záleží na tom? Je mrtvý, nebo ne? Není to jedno?“
Castiel se napřímil jako struna. „Mně ne,“ řekl. „Právě ty jsi mi udělil lekci o nepřístojnosti lží! Jak je to? Ty smíš lhát, a já ne? To je,
pokrytectví, Deane!"
Odstrčil konsternovaného lovce stranou a vstoupil do pokoje. „Budu sbalený za tři minuty.“
Dean nevěděl, proč se každý, koho zkouší ochránit, nakonec obrátí proti němu.
…
„Nechápu to,“ řekl v autě. „Proč ti to vadí? Nebyla to,
velká lež –„
„Vážně? Kdo, určuje měřítko, Deane? Ty?"
"Měl jsem
dobrý důvod. Chránil jsem Tě, sakra!"
Anděl otevřel ústa, nevyšel z nich ale žádný zvuk. Zhluboka se nadechl, a začal znovu. „A, co přesně si myslíš, že jsem před dvěma roky, dělal já? Chránil jsem
tebe!" Hlas mu hystericky přeskočil. Páni, Cas se VÁŽNĚ zlobí.
„Musíme otevírat staré rány, Casi?“
Castiel semkl rty.
„Hej! Mluvím s tebou. Proč z toho děláš takové drama?“
"Drama?" Konečně otočil hlavu, a Dean mu viděl do očí. Musel si připomínat, že se musí dívat před sebe, a sledovat vozovku, jenže, Castiel byl
všude.
Odpověď Deanovi vyrazila dech.
„
Proč-ne? Nebylo to tím, CO řekl, ale JAK to řekl. Ten,
Ton. Cas, ač nevědomky, velice věrohodně, napodobil Case z budoucnosti. Dean dupl na brzdu, a zpomalení, je oba vyhodilo dopředu.
Castiel se musel rukou zapřít o palubní desku. „Deane?“ Zalapal po dechu.
„Nech toho! Už nikdy nemluv TAKHLE! Sakra!"
Castiel zamrkal.
"A, co se lhaní týče," promnul si unavení oči, "Řekl jsem už, přece, že je mi to líto – „
„Ne –ře –„
Dean, pokračoval. „Co chceš slyšet? Že nevím, jak být nejlepší přítel? Že nevím, jak tě milovat?“
Castiel nadzvedl obočí.
„
Ty, mě…“„Nenuť mě to opakovat.“
Oba zmlkli. Teprve, když motor zcela vychladl, a uvnitř impaly se ochladilo, Castiel promluvil. Od úst mu při každém slově vyšel obláček páry.
„Nechápu to. Proč lidé zkreslují pravdu? Je to matoucí."
Dean mlčel. Co na to říct? Castiel MĚL pravdu. Jenže, lhát se musí. Kouzlo spočívalo v tom odhadnout, onu přijatelnou MEZ, a to bylo právě to, co Castiel nemá, ODHAD.
Lovec se konečně sebral.
„Máš hlad?“
Castiel, který nečekal obrat tímhle směrem. Přikývl.
Motor zapředl, a impala vyjela vpřed.
…
„Pořád ještě se zlobím,“ oznámil Deanovi, při večeři.
Lovec, který měl ústa způli plná kašovité směsi, jíž byla původně krávou a potom mletým masem, protočil očima.
„Ale,“ pokračoval. Dean v duchu zaúpěl (nenají se, nebo ano?). „Z části zodpovědný jsem i já."
Dean odložil burger. „Jak to myslíš?“
„Jsi můj přítel. To, co se stalo mně, afektuje i tebe."
„
Afektuje? Použil jsi
mírný výraz, Casi.“
Castiel poslouchal, jak Dean žvýká, a pak polyká. Zamyslel se: „Byl jsem sobecký, Deane,“ pročistil si hrdlo. „Mockrát ses mi snažil, pomoc, vycházel jsi mi vstříc, a já se,
vztekal. Měl jsem přijmout svá omezení.“
Dean se napil. Dlouho se díval na svůj burger, a teprve potom řekl. „Zachoval ses, tak, jak by se zachoval každý člověk, Casi. Je normální být sobecký, a,“ natáhl ruku, a otřel Castielovi kečup z tváře,“ na tom, že nemáš rád omezení, není nic divného. Býval jsi,
Všemocný.“Castiel, přikývl. "Všemocnost, je návyková," Rukou se na své tváři dotýkal kůže, o níž se otřely Deanovy prsty. Otevřel ústa. Dřív než stačil říct cokoli říct, jej však přerušil mobil. Castiel ho chvíli lovil v kapse, a teprve po třetím zazvonění přijal hovor.
„Same…“
„Hej," Dean nasadil ublížený výraz. „Volá
tobě?“
Castiel mu aparát předal. „Říká, že jsi nedostupný.“
Lovec zrudl.
„Aha. Děkuju,“ o vteřinu později, se Dean od mluvítka odtáhl. Nadechl se, „Same, ztlum se, a zkus se uklidnit. Ne,
nevypnul jsem si mobil.“
Castiel, Deana zvědavě poslouchal.
„Je, přímo tady. Živý a zdravý.“
Castiel se začal přehrabovat ve svém jídle.
„Cože? Ne! Proč se mě ptáš, jestli,“ lovec zrudl víc, a byl rád, že ho Cas nevidí. „Chovám se DOSPĚLE! Nebudou s tebou diskutovat o tomhle, dobrou“ krátká pauza, a pak neústupněji: „
Dobrou noc, Same.“
Když zavěsil, zamračil se. „Proč mi Sam pokládá všechny ty divné otázky, Casi. Co jsi mu řekl?“
„
Pravdu.“Byla to záměrná provokace, nebo je Castiel TAK naivní? Popravdě řečeno, Dean si nebyl jistý. Ve Vesmíru, v němž Castiel
užil sarkasmu, se ještě nenaučil žít.
Zakousl se do burgeru. Rozžvýkal sousto, polkl, otřel si ústa, a pořád ještě trochu bez dechu, a mračíc se, odtušil: „Proč mě to nepřekvapuje?“
…
Když se vrátili do motelu, Dean, a nemělo to nic společného s tím, že je galantní, rozhodně ne, pomohl Castielovi z bundy. Castiel gesto ocenil, protože zápolit s rukávy poslepu je obtížné, a Castiel postrádal praxi.
Kabát se Castielovi svezl z ramen, Dean ale ruku nesvěsil. Prsty, kterými zprvu svíral Castielovo zápěstí, nemotorně, ale úspěšně propletl s Castielovými.
Castiel pootočil hlavu. „Co to děláš, Deane?“ zkušebně pohnul rukou. Stisk povolil. Dean protočil očima.
„Snažím se být
společenský, Casi,“ řekl, pomalu ale jistě, ztrácejíc trpělivost.
Castiel cítil, že se Deanova ruka sune vzhůru, po paži, k ramenu. U šíje se lovcovy prsty nerozhodně zastavily, a až výdech, prozrazující, že se Castiel uvolnil, mu dodal kuráž pokračovat.
„Ah…“ Castiel si olízl rty. „Už tomu rozumím. Chceš –„ větu nedokončil. Umlčely ho Deanovy rty. Castiel do nich něco zamumlal, a Dean se neochotně odtáhl.
„Co jsi říkal?
„Říkal jsem,“ řekl Castiel; třásl se mu hlas. "Že mi musíš pomoc svléct i tohle."
Dean popotahoval za Castielovu kravatu. "Copak, Všemocný Anděl Páně, si sám neporadí?"
"Deane!"
"Už, už. Casi," vzdor slibu, který Dean právě učinil, vázanku neuvolnil. Přejížděl prsty po sametovém materiálu. Kontakt kůže a látky vyluzoval šustivý zvuk.
"Když budu Jack," hlesl,
něžně, "chceš být Rose?"
Castiel pootočil hlavu.
Odbila vteřina.
Odbila věčnost.
Castiel vykročil, a Deana políbil.
Čas získal
tvar.Přisál se k Deanovi, a prsty mu křečovitě zaťal do ramene. Skoro to bolelo, Dean však spolkl sten. Mlčky a vděčně akceptoval Castielovu snahu
vdechnout ho. To, jak ho vtahuje do sebe sama. Skutečnost, že se
třese.Castiel přitom říkal i víc. Tím polibkem Deanovi sděloval, CO cítí.
Dean na oplátku chtěl, aby Castiel pochopil, že i on chápe, a proto jej líbal stejně hladově.
A, ač nechtěl věci uspěchat, Dean cítil, že JE čas. Oba si zaslouží být šťastní. Dean věřil v lásku, ale i v sex, a chce, aby i Castiel věřil. Uvěřit ve štěstí, JE prvním krokem, ke štěstí.
Uvolnil modrou kravatu.
…
Castiel ležel na posteli. Lovec se skláněl nad ním.
Castielova důvěra Deana dojímala.
Anděl věděl, co Dean dovede s rukama a teď tu pod ním leží, slepý a odevzdaný, a Dean v jeho nevidomých očích čte JEN lásku.
Castiel polkl.
„Mám pocit, že Sam říkal, že později zavolá, aby se zeptal –„
Dean mu položil dlaň na ústa. Castielova hruď se vzdula a anděl ostře vydechl.
„Casi, i když mám svého bratra rád, teď o něm mluvit nechci.“
Castiel přikývl. Deanova dlaň se svezla z jeho rtů k tváři, kde setrvala. Castiel si olízl ret.
„Já, já nevím, co mám dělat, Deane,“ přiznal, a to, že to řekl nahlas, ho zřejmě zasáhlo, protože v příští minutě, zpanikařil, a když se pokusil posadit, málem ze sebe Dean shodil. Octli se tváří v tvář, čelo dotýkajíc se čela. Dean usoudil, že říct:
Já taky ne, situaci neprospěje. Namísto toho políbil špičku Castielova nosu. Když se odtáhl, anděl se tvářil už jen zvědavě.
„Budeme na to muset přijít spolu.
Souhlasíš?“
Castiel zavřel oči. „
Vyvedl jsem tě z Pekla, Deane,“ usmál se. „To dokážu.“
…
Castiel se v Deanovo obětí, proměnil v třesoucí se, horké tělo.
„Klid, Casi,“ Dean se bál, že mu pod rukama vybuchne (špatné přirovnání). „Jsem to jenom
já.
„Vím, že jsi…“
"Dýchej," připomněl mu.
Castiel přikývl, ale, určitě nevěděl, s ČÍM souhlasí.
"Deane…“ hles, ochraptěle. Hlas se mu zadrhl v hrdle.
„Hm?“
Otevřel oči. Dean si přál, aby ho mohl vidět.
„Jsem přímo tady,Casi,“ Pohnul prsty a přejel jimi po Castielově kůži. Po jeho nose, rtech – ušních boltcích, a po spáncích.
„Jsi
všude,“ hlesl, anděl.
Dean se usmál, pokračujíc v mapování Castielova těla.
Chtěl, aby Castiel cítil
všechno.
Dean doputoval k opasku (Castiel měl na sobě pořád kalhoty), a Castielův dech se zrychlil.
„Deane – potřebuji – chci…“ napnul se, neschopný říct víc.
Deanovy prsty setrvaly u zipu. „Můžu?“ zeptal se. Cítil potřebu se ujistit.
„Musíš.“
Dean se ušklíbl. „Perverzní anděl, „políbil ho. A, promyšleným pohybem z něj stáhl džíny. Castiel zalapal po dechu.
„V pořádku?“
Přikývl. „Překvapil jsi mě,“ připustil.
„Casi – nemusíme –„
Castiel Deana předběhl. Posadil se, hrudníkem se dotýkajíc Deanova.
„Chci to. Chci –
tebe. Deane, nejsem… nejsem TAK naivní. Vím, co dělám.“
Dean se ušklíbl. Ač Castiel
zněl sebejistě, rozšířené oči jej prozradily.
Má strach.
Nahlas řekl. „Jasně, že víš,“ Ale nemělo smysl to dál protahovat. Oba, už se rozhodli. Dnes v noci, překročí onu, přijatelnou mez. Všechno, ZMĚNÍ.
„Říkáš, „
děj se vůle boží“?“
Castiel nadzvedl obočí, a náhle, když si uvědomil, co Dean řekl, mu přes tvář přeběhl provinilý výraz: „Doufám,“ podotkl, „že ne. Představovat si, že můj
Otec předpověděl
tohle – „
„Pravda, zapomněl jsem. To by byl
trapas.“
Castiel, usmívajíc se, klesl, a Deana stáhl sebou…
……
…
. "
Deane!" opakoval, dokola. Jako MOTLITBU. Tisíckrát. Jako v transu. Oslovoval sice, lovce, ale JINDE. A, JINDY.
"
Dean," Oslovovalo duši. Rezonovalo, skrz na skrz. Byli, zpět v Pekle. Dvě hořící těla, a Castiel je vyvádí ven. On, VEDE, Cas ZNÁ cestu.
Rytmus, udává Castielův hlas. Castiel procedil mezi zuby,
Dean, nebo se mu podařilo Deana oslovit, mezi vzdechy, a lovec sám zrychlil, či zpomalil, měníc tempo, korigujíc pohyby s trasou, na níž se lovec a Castiel nacházeli. Oba brzy dosáhli vrcholu
VŠECHNO SE ROZZÁŘILO. V koutku Deanova oka. VŠUDE. Rozpitá horká vize.
Dean dostal žízeň.
Mezi prsty mu v tu chvíli proklouzlo bílé světlo. Obklopilo ho. Sunulo se po kůži.
Zanechávaje stopu. Otisk.
Studilo, ale,
nebolelo. Všechno, čeho se dotklo, svlažilo. Jako sprcha v horkém letním dnu. Jako, Nebe v Pekle! Bylo to povědomé.
"Casi?"Chci vědět, jako CO vypadáš? Jako ANDĚL. Co bych viděl?Otázka byla, co by CÍTIL.
Žár. Ale, i led. Milost je nebe.Co to znamená?Že tě svlaží, když hoříš. V zimě, naopak, hřeje. To, bys cítil. To je, CO jsem.Až teď, Dean ví, CO to znamená.
Žár byl pryč. Začal den. Peklo, skončilo
Je
na zemi. S, zamrkal, Castielem.
To vše se odehrávalo jen v Deanově hlavě, ale, Castiel vzdychající, a šeptajíc,
Deane, byl skutečný. Lovec se Castiela nezeptal, co znamenaly ostatní výjevy, zda se jedná o Peklo, o Nebe, nebo zda to, co viděl, když vstoupil do Castiela, a anděl vykřikl, byl jenom,
Cas. Kdyby odpověď zněla ano, Dean by byl řekl:
Jsi nádherný. Usínali, zaklesnutí jeden ve druhém. Vypadalo to, jako obětí, ale, Dean rozhodně trval na tom, že on Case neobjímá.
Dean si uvědomoval, co se stalo, a překvapovalo ho, že není překvapený, tím, ŽE se to stalo. Pohlédl na Castiela. Anděl byl nahý, dolní polovinu těla, měl ale přikrytou. „Dochází ti, Casi, že jsme totálně v hajzlu?“
Castiel pootevřel jedno oko. Usmál se. „Mám pocit, že jsme.“
…
Když se Dean ráno probral, Cas ještě spal. Začal se zvedat.
„Zůstaň,“ šeptl anděl, aniž při tom otevřel oči.
„Chováš se dětinsky, je ti to doufám jasné,“ odvětil Dean, ale lehl si. Prohlížel si Castiela. Všímal si rysů, které mu dříve unikaly, toho, jak jemné má ruce…
„Deane… říkal si, že
zírat, není slušné.“
„Jak – „ odkašlal si, snažíc se zakrýt rozpaky. „Jaks to poznal?“
Anděl pozvedl koutky rtů. „Vím
všechno, Deane.“
„Dost strašidelné, Casi, hej – dobré ráno,“ dodal, když Cas otevřel oči.
„Velice, dobré,“ Posadil se, protáhl a zahleděl do prázdna. „Mám hlad,“ řekl, a znělo to skoro překvapeně.
„Jestli chceš snídani, musíš se obléct.“
Castiel zamrkal. Rozcuchaný, a napůl schovaný mezi peřinami, vypadal jako – anděl.
„Nevadí mi, že jsi nahý, ale, ostatní by mohli reptat.“
Castiel pootočil rozcuchanou hlavu ke straně. „Nevím, proč vám na tom tak záleží.“
„Mohl bys přestat říkat
vám, Casi? Rozčiluje mě to. Pamatuj si, že teď jsi to i TY.“
„Je těžké zapomenout,“ Castiel se podrbal na nose. „Přece víte, jak tohle skončí.“
Dean nadzvedl obočí. „Jo, všichni, budeme nazí běhat po Ráji. To, by bylo
úžasné,“ podotkl uštěpačně. Castiela tím z míry nevyvedl.
„Mám na mysli přeměnu v nesmrtelnou duši, Deane. Fyzično, není podstatné.“
„Včera v noci sis nestěžoval,“ Neuniklo mu, že Castiel zčervenal.
„Neovládl jsem se,“ přiznal. Pak vstal, a nahý se začal přehrabovat v hromadě šatstva na zemi, po hmatu oddělujíc své a Deanovo. „Ale, vím,“ oblékl si tričko, „že
tohle, je jen schránka, nic víc. Už, zase zíráš, Deane.“
Lovec zamrkal. „Promiň,“ Bylo těžké nezírat. Kousky Castielova nahého těla mizely pod vrstvami oblečení, a zase se objevovaly. Bylo to, vzrušující, ač by to Dean nahlas nikdy nepřiznal. Je teprve ráno, a Dean už zase –
Polkl, Castiel stál u něj, v tričku.
Bez kalhot.
Bylo ironické, že On je v rozpacích, a Cas si počíná naprosto bezprostředně.
Muselo to být v tom, o čem Cas mluvil. Byl anděl. Být nahý, pro něj bylo zřejmě totéž, jako být pořád oblečený, jen ne v šatstvu, ale v lidské kůži.
To, co Castiel skutečně BYL, JEHO kůže, a nahota, byla uvnitř. Nikdo už to nikdy nespatří. Lovec, polkl.
Castiel z budoucnosti, nebyl JEN přízrak. Byl i přítomný, nahý Cas, stojící před lovcem, Právě TEĎ.
Rozdíl mezi tímhle, a TAMTÍM Casem je, Dean.
„Jsi, nervozní.“
„Říkej si, co chceš, Casi, ale já jsem jenom člověk. Nestůj přede mnou
takhle,. Rád bych se nasnídal, dokud
můžu.“
„Můžeš?“ přivřel oči. „Můžeš, CO, Deane?“ zeptal se, ale, usmíval se, a Dean tentokrát skoro jistě věděl, že si ho Cas dobírá.
Stvořil jsem monstrum! Nahlas řekl: „Pojď už.“
Přikývl. „Samozřejmě,“ otočil se k lovci zády, a provokativně, si převlékl i tričko.
…
„Jak se cítíš?“
Castiel pootočil hlavu. „Jak bych se – měl – cítit, Deane?“
„Uf, mám na mysli – sex. Cítíš,“ Dean zrudl, „změnu?“
Castiel zamrkal. „V jakém směru?“
„Sex, Casi,“ Okolo cinkaly příbory, a Dean chtě-nechtě, musel zvýšit hlas. Zavrtěl hlavou. „Nech to být. Asi jsem jenom cítil potřebu, zeptat se, ujistit se, že,“ Dean zmlkl, zaskočený tím, co právě řekl. Uvědomil si, že vypadl z role mužného, Deana Winchestra. „Zapomeň, na to. Je to,
intimní.“
„Je to kopulace, Deane,“ řekl Castiel. Dean, vyplivl smažená vajíčka, která zrovna žvýkal.
„Casi, nepoužívej to slovo na veřejnosti, prosím,“ řekl, zatímco si otíral ústa.
Castiel přikývl. „Cítím,
rozdíl,“ Zvedl oči. Ustaraně vydechl. Bál se, že to, co řekl, není dost, a lovce zklame.
Dean si toho všiml.
„Hej, Casi. V pořádku. Pokud jsi, co se toho, co se stalo, týče, v pohodě, senza.“
Castiel si viditelně oddechl. „Já, jsem, v – pohodě, Deane,“ odmlka. „Děkuju.“
„Bez problémů.“
„Myslím to vážně, Deane,
děkuju.“
Ticho.
Lovec ztuhl.
Řekl, že mluvit, o SEXU je intimní. Tak, proč se potí teď? ,“
„Nemáš, zač?“ polkl.
Stupidní odpověď! Castielovi stačila. A, což Dean vděčně uvítal, anděl se konečně pustil se do snídaně. S plnými ústy mluvit nemohl.
Ačkoli…
„Deane, tahle chuť se podobá tvému – „
„Tiše!“
…
Nakupovat s Castielem byl nezapomenutelný okamžik;
„Ne, Casi, nemůžeš si odsypat jen polovinu, a zbytek balení nechat tady.“
„Ale, já potřebuji jen polovinu množství,“ odtušil anděl. Dean zíral na polotovar v Castielově ruce.
„Jasně. Já vím,“ podrbal se na nose. Logiku Castielovu argumentu upřít nemohl. Přesto –
„Život není fér, Casi.“
Anděl zamrkal. O vteřinu později Dean plechovku z jeho ruky vyňal. Umístil jí na dno nákupního košíku, a rozjel se. Zbytek nákupu probíhal v obdobném duchu. Bylo to úžasné, obyčejné, a navíc k smíchu.
Bohužel, Dean jako vždy, ač neúmyslně, všechno zkazil.
„Co takhle, zkusit znovu zajít za doktorem?“ navrhl neprozřetelně.
„Proč?“ Castiel, kráčející před Deanem, ztuhl. Překvapený lovec do něj zezadu narazil vozíkem.
„Mohl by ti pomoc.“
Castiel semkl rty. Když znovu promluvil, cedil slova skrz zaťaté zuby. „Proč říkáš, že POTŘEBUJI pomoc?“
„To jsem neřekl! Páni, jsi hrůzně nedůtklivý! Ale když už si na to narazil; Všichni potřebují pomoc, Casi,“ odsekl, v návalu hněvu. „Pozor,“ položil Castielovi ruku na rameno, a přinutil ho udělat krok vzad. Společně se vyhnuli projíždějícímu vozíku. Už jemněji dodal: „Vysvětloval jsem ti to, Casi.“
Castiel, otevřel ústa. Odpovědět nestihl. Do hovoru se vmísil okolo procházející prodavač.
„Můžu vám pomoc?“
Castielovy rty se uzavřely. Zaujal bojovou pozu.
„Byl jsem Anděl, Páně,“ sykl. Když ztratil trpělivost, mluvil TAKHLE. Syčel, a jeho hlas byl trochu přidušený, a hrdelní. Dean POZNAL, že Cas ZTRATIL trpělivost.
Otočil se přímo k Deanovi. „Tohle, to je,
polidšťování. Ponižuje mě to. Nevím, JAK to snést, Deane. Rozumíš?“
„Myslel jsem to dobře,“ řekl Dean, a současně, se třesoucí se rukou dotkl Castielova ramene. Neočekávaný kontakt Castiela zaskočil. Anděl, ucukl a zády narazil do regálu. Dean ruku rychle stáhl. „Promiň.“
Prodavač, který vedle nich po celou tu dobu stál, přešlápl.
„Já vím,“ odvětil, tiše Castiel, reagujíc současně na obě části Deanova sdělení. Zhluboka se nadechl. „Naučím se být člověk, a smířím se s tím být člověk, nikdy se ale nenaučím jak NEBÝT anděl. Nepřijmu to, že NEJSEM. A, andělé, si neříkají o pomoc.
Rozumíš?“
Dean polkl. „Jo. Rozumím tomu, Casi,“ řekl, protože ač si nedovede představit, CO Castiel byl, Dean sám se často cítí, jako někdo jiný.
Ne, ve své,
kůži. Především, po zkušenostech z Pekla.
Castiel svěsil ramena. Uvolnil se. Dean TO CHÁPE, a akceptuje.
Šokovaný prodavač otevřel ústa. Dean viděl, že koutkem oka, pokukuje po ochrance, a nezazlíval mu to. Castiel právě prohlásil, že JE Anděl.
„On, je to herec. Trénuje,“ vysvětloval, a usmál se, doufajíc, že to vše vysvětlí. Prodavač mírně pookřál.
„Samozřejmě,“ pospíšil si, a znalecky dodal, „poznal jsem to okamžitě! Taky jsem chtěl hrát, ale…“
Castiel, prodavače obloukem odešel, ignorujíc proud slov, linoucí se mu z úst.Dean, se, znovu, omluvně usmál, a v těsném závěsu za Castielem zamířil ven.
Před prodejnou se Castiel opřel o řadu nákupních vozíků. Sklopil hlavu, a ruce složil v klíně. Pak začal proplétat prsty jeden s druhým, tváříc se ztraceně a smutně.
Castiel měl pravdu. JAK chce Dean spravit
tohle? Castiel je slepý. Nemůže Castielovi, NIJAK, nahradit to, oč přišel, a věřit v opak, by bylo směšné.
„Nech toho, Deane.“
„Čeho?“ protestoval, ukřivděně. Zvýšil hlas, „Nic, nedělám.“
Castiel se ušklíbl. Špičkou boty nakopl kámen ležící v prachu.
„Sebeobviňování. Přestaň s tím. Ty JSI důvod toho, proč já jsem tady. Je to ale jinak, než myslíš.“
„Vážně?“ Dean si rukou mnul krk v zátylku. „Tak mi napověz, Casi, protože, já ztrácím nit,“ Teď to byl Dean, kdo se nohou přehraboval v na zemi ležícím kamení, pohledem uhýbajíc stranou.
Castiel nakrčil nos. „Oč se tady pokouším, Deane, je říct, že to, co jsem MĚL a, co MÁM teď, je jiné. Ne lepší, nebo horší, jenom, JINÉ. Toho, co se stalo, nelituji. Nést následky, to je jiná věc. Je to, TĚŽKÉ.“
Pročistil si hrdlo. „Hádám, že jo,“ Dean zvedl oči k obloze. Smrákalo se, a mezi mraky vycházely první hvězdy. Neonové nápisy na zdech nákupního centra osvětlovaly prostor před obchodem, a vrhaly kužel světla, na dvě postavy stojící v šeru.
Castiel však, vzápětí, kouzlo okamžiku, zlomil. „Já vlastně nevím, co tady dole, dělám, Deane. Je to komplikované. Nevím, JAK být člověk.“
„To nikdo, Casi. A v tom je
háček.“
„Háček?“
„Být člověk. Nevíš, co děláš, víš jenom, že se strašně moc snažíš. Tak, jako většina z nás. A nakonec, stejně ničeho nedosáhneš.“
Dean čekal, že se Cas zastane Vyššího principu, bude polemizovat, a vést řeči o neutuchající víře. Castiel však neříkal nic, a Dean ho chtěl, už už začít utěšovat. Tohle, byl ale, Cas; navenek vypadal žalostně, zlomený však nebyl.
Otočil hlavu taky rychle, že mu při tom luplo za krkem. „To je patetické, Deane. Nemyslím si, že to dokážu.“
„To, nikdo z nás, Casi. Ty - “
Castiel si mnul čelo. Dean vzal jeho ruku do své, odtahujíc jí. Když mu patřila Castielova plná pozornost, pokračoval: „Jsi, pořád zčásti,
Anděl. Doufám, že si to uvědomuješ.“
Odpověd se dostavila okamžitě, bez zaváhání: „Samozřejmě.“
Dean se neubránil úsměvu.
Lovec dlouho mlčel, a když znovu promluvil, skoro šeptal. „TY ale, zůstaneš TADY. Se mnou, správně? Děj se co děj,“ dodal, nejistě.
Castiel zvedl hlavu. „Ano,“ to slovo prořízlo ticho. Prořízlo VŠECHNO. „Děj se, co děj.“
Deanovo rychle bijící srdce, poskočilo. A pak, po několika vteřinách,
NIC.
Deana cítil novou, EMOCI.
Úlevu. Potlačil nutkání, vzít Castiela za ruku;
Co je to, s ním? „VEZMI mě odtud, Deane. Kamkoli,“ Castielův hlas, byl šepot. Jeho tvář zahalenou tmou nadcházející noci, Dean neviděl.
Nevěděl, co si anděl myslí. Nedovedl ton jeho hlasu k ničemu přiřadit.
Pousmál se. „Hej, tohle je můj spot!“
Castiel nadzvedl obočí. „Vadí ti to?“
„Ne! Je to zvláštní, když to řekneš TY, to je vše.“
Castiel přikývl.
Projeli městem. Dean splnil SLIB. Brzy se octli na dálnici. Nevěděl, kam je veze. Ve srovnání s andělskými aerolinkami, je impala zastaralý způsob cestování, a Castiel jí i tak oceňoval (což je další věc, kterou Dean
oceňuje na Castielovi). Anděl, na sedadle spolujezdce brzy usnul. Po čtyřiceti minutách, Dean odbočil z hlavní silnice. Když pak zastavil, u krajnice, a vypl motor. Ušklíbl se. „Nejdřív mi řekneš,
vem mě ven, a pak to zaspíš?“
Castiel nedal najevo, že ho slyší. Zavrtěl se, a spal dál.
Dean ho nebudil. Hlavu opřel o opěradlo, a skrze čelní sklo, pozoroval hvězdy.
Jen díky reflexu lovce, Dean vycítil, že je pozorován. Technicky vzato, ho Cas neviděl, byl ale VZHŮRU. Měl otevřené oči, a taky rytmus jeho dechu se změnil.
Dean nevěděl, zda o něm, Cas ví. Zda i on, díky reflexu, či sluchu, ví, že není sám, že Dean je tady, vedle něj. Zda, Deana CÍTÍ.
Pootočil hlavu. „Dobré ráno, sluníčko.“
Zamrkal„Není ráno,“ řekl, ale jistý si tím nebyl. „Kde to jsme?“ zeptal se, konverzačně, jakoby to byl Dean, kdo si vyžádal tenhle výlet.
„Někde.“
Castiel přikývl. Zavřel oči, a hlavu opřel stejně jako Dean o opěrku. Lovec, domnívající se, že už zase spí, chtěl nastartovat. Castiel v ten okamžik znovu promluvil.
„Popiš to.“ „Vážně?“ prohrábl si vlasy. Tohle nečekal.
„Prosím.“ „Je tu, tma. A obloha. Okolo rostou stromy,“ zaváhal. Věděl, že Castiel čeká víc. Anděl však, překvapivě, zamrkal, napřímil se, a řekl:
„Mám rád, oblohu. Když hledíš vzhůru, víš, že tam nahoře je nekonečno, a VÍŠ, že za obzorem, je i něco víc. Já vím, CO, to však není podstatné. Dřív jsem si myslel, že znám všechno. Vesmír neukrýval žádná tajemství, viděl jsem všechno, a věděl jsem i to, co nevidím. Nic nebylo skryté. Má existence byla jenom to, a nic víc. Žádné tajemné dálky, které čekaly na to, až budou objeveny. Žádné, SNY. A, pak,“
Dean zatajil dech. Nevěděl, že Castiel uvažuje takhle. Nikdy ho neslyšel NAHLAS uvažovat. Pravda, ani ten zasněný ton, se k Castielovi nehodil. To, co Castiel řekl v příštím okamžiku, bylo však ještě, závažnější.
„Jsem, potkal tebe. Všechno, se otočilo vzhůru nohama. Byl jsi duše v Pekle. Já viděl, TROSKU, ale, UVNITŘ. Jsi, jako ta Obloha, Deane,“ Usmál se, „CÍTIL JSEM, že jsi VÍC. Pod povrchem. Chytil jsem tě a nepustil, protože jsem CÍTIL, že to, co vidím, není VŠE. Lidská duše, JE průhledná. Věděl jsi to? Andělé, VIDÍ, dovnitř, Ale, obrazy a významy, interpretovat neumíme.
Byl jsi TAJEMSTVÍ.
Tys byl můj první SEN. Byl jsi nekonečný obzor, ukrývající pravdu, o kterém já nic nevím. Lidé jsou fascinující. Jako obloha, z tvé perspektivy. Jsem šťastný, žes mi umožnil odkrývat to, KDO jsi, a doufat ve VÍC.“
Dean přestal dýchat.
„Deane,“ řekl, Castiel, když se ticho protáhlo. „Řekni něco.“
„Co mám říct?“ zachraptěl.
Castiel pootočil hlavu ke straně. Dean, byl Dean, a v tu chvíli vypadl z role, jako vždy, a zničil kouzlo okamžiku: „K čertu. Proč mi, sakra, takové věci povídáš, Casi?“
„Měl jsem pocit, že nastala správná chvíle. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ a, čímž tomu nasadil korunu, Castiel dodal, „je to pravda, Deane. Všechno.“
„K čertu,“ polkl. „Pojď sem.“
Castiel se nehýbal.
„Říkáš, že pohnu světy, a teď pochybuješ? No tak, nekousnu tě.
Pojď. “
Castiel se ušklíbl, a váhavě, k zoufání pomalu, si přesedl. Teď sdílel s Deanem sedadlo řidiče, ale, to pořád nestačilo.
„Blíž,“ ponoukal Dean.
Castiel poslechl, a přesouvat se přestal až v okamžiku, kdy koleny zavadil o Deanův klín.
„Lepší, viď?“
Přikývl. Cítil, že ho Deanovy paže objaly. Pak lovec zamumlal: „Tohle ze mě, Jacka Twista, nedělá, pamatuj si to.“
Castiel, který určitě netušil, co odsouhlasil, přikývl znovu.
Seděli mlčky, jeden druhého objímajíc, dlouhou dobu.
Deanovo srdce odpovědělo za lovce.
Jsou potichu.
Jsou všude.
Jsou VŠECHNO.
Castiel s hlavou na Deanově ramenu. Vzhlížel oknem k nebi. Kdyby Cas VIDĚL, spatřil by hvězdy.
CÍTIT Deana bylo dost, Velkolepé. Slyšel lovcovo tlukoucí srdce. Jeho vlasy, Case lochtaly na tváři.
„Voníš, jako burákové máslo,“ šeptl.
„Mně, chutná,“ protestoval, lovec.
„Voní.“ Nebyl, OBZOR. Byl, Dean. Přesto,
Cas našel NEJDŮLEŽITĚJŠÍ bod. Středobod lidského srdce. Základ, VŠEHO. Víc, než buňka. Víc, než Bůh.
Odkryl to
největší tajemství.
L
Á
S
K
A
Usmál se.
Domov 
Stránka 
Je to skvělé, krásně se to čte.
Další část Tvé úžasné povídky!!!!! 
Přečetla jsem jí jedním dechem a jsem zase unesená a zcela pohlcená tou nádherou 
Ta postelová scéna byla dokonalá 
Oni dva k sobě tak pasují... To, jak se k sobě chovají... tak něžně 
Alespoň se budu mít na co těšit 
Takže zatím se měj krásně a ať Ti jde psaní i nadále hezky od ruky 
Teď budu každý pátek strašit tady a čekat, až něco přihodíš 
Ale v pohodě... nejen světem spn je člověk živ, takže samozřejmě uvidíš, jak to budeš stíhat... mučit tě kvůli tomu nebudu... i když 
A pokud jde o tu postelovou scénu... klidně se vychvaluj, protože je vážně dokonalá 
Už se nemůžu dočkat na jeho návrat... i když kdo ví, v jaké postavě se to vlastně vrátí 
Jo, to byly časy 
