COLORFUL SOUL

Jsem ztracený případ - měla bych pracovat na svých rozdělaných povídkách a ne psát nové. I sem vás přivede to, že se jedno odpoledne díváte na vitrážové sklo. Zdá se, že každá má myšlenka směřuje k Castielovi... je to nemoc, posedlost. Dá se to léčit?

Tahle povídka je trochu úvaha o lidských duších, trochu vzpomínka na peklo a trochu příběh o přátelství, lásce a o snaze porozumět svým emocím a emocím druhých lidí. Je o snažení se porozumět světu a lidem, na kterých nám záleží.. je o dívání se na druhé lidi. A, i když je psána z pohledu Castiela (přes vitrážové sklo), je především o popisu Deana. Protože nezáleží vždy na tom, kdo se divá, ale také na co...

myslíte si, že barvy jsou důležité? Já ano.. psáno, no "pohádkově"

COLORFUL SOUL

Lidé mají barevnou duši. Ne, vážně, jejich duše je barevná. Když Bůh archandělům vysvětloval, že duše jsou emoce, tvářili se, že jim říká něco moc složitého. Zapamatovali si ale, že lidé cítí, a že každá barva, kterou lidská duše má, odpovídá různé emoci.

Lidé je samozřejmě nevidí. Lidé vidí jen to, co je obklopuje, zatímco to, co je skryté označují za podvod.

Lidé nevidí to, jak se celí rozzáří, když mají radost – někdy jim ta radost vejde do očí, lidé si toho ale už jen málo všímají.

Nevnímají závoj bledě-modré, který je celý zahalí, když sní.

Jednu barvu ovšem cítí obzvláště intenzivně – černou. Oni říkají, že cítí uvnitř prázdno… mají pravdu. Černá barva se v duši rozpíná stejně, jako se rozpíná vesmír, a i ona do sebe všechno pohlcuje. Je to zlá síla, která pramení v jádru duše a která ale na rozdíl od řek nikde nekončí. Pluje… Zahlazuje. Hrozí, že zahubí všechny barvy duše.

Když se lidé zamilují, jejich duše někdy prostoupí jedna do druhé, jejich barvy se smíchají a vytvoří duhu.

Ne nadarmo se říká karneval pocitů – pro karnevaly jsou barvy příznačné. Jasné jásavé barvy, osvětlené reflektory umístěnými v ulicích světa.

Lidé nevidí barvy duše, andělé ano. Lidé jsou pochodující malířské plátno… kdyby explodovali, celý svět by se na chvíli rozzářil. A potom by zhasl, protože by z něj všechny barvy zmizely. To je to, co vidí andělé, když se dívají z nebe na zem. Barvy.

V nebi panuje mnohem komornější atmosféra. Všechno je uděláno tak, aby to anděly co nejméně rozptylovalo. Možná, že bůh vyplýtval všechny barvy k namalování lidských duší a na nebeské klenby mu už nezbylo dost barvy. Andělé lidem tu pestrost trochu závidí, ale ne moc, protože andělé samozřejmě neumějí závidět.





Když Castiel sestoupil do Pekla, byl dezorientovaný, protože v Pekle panuje tma. Jiná tma, než je ta, z níž byl stvořen Vesmír, jiná tma, než je ta, která panuje v noci na zemi… pekelná tma neopřádá hvězdy, ani neskrývá stíny, pekelná tma pohlcuje každý záblesk světla a proměňuje jej v tmu samu.

Castiel se bál, že se totéž stane s ním, rychle se ale vzpamatoval, protože on byl přeci Posel boží. Bůh by nedopustil, aby se něco takového stalo. Byl velmi pyšný. Hrdý na to, že se dostal tak daleko. Čím blíž byl k cíli, tím těžší však bylo neztratit směr.

Tma všechno schovala a Castiel brzy pochopil, že chce-li Deana najít, musí změnit taktiku. Přestal pátrat po cestách a hledal něco, co na vlastní oči nikdy předtím neviděl, ale o čem mu jiní andělé pověděli. Světlo lidské duše.

Dlouho bezcílně létal peklem, hledajíc ono světlo – světýlko – záblesk… začínal ztrácet naději a pochyboval o svých schopnostech, modlil se k Bohu a potom se začal modlit k Deanovi. Neznal ho a Dean neznal Castiela, a přece se zdálo, že modlitba pomohla, protože v nejtemnějším zákoutí pekla, na jeho samém dnu, se před Castielem objevil hořící plamínek.

Vydal se tím směrem.

Když Deana našel, zjistil, jak malý je. Maličký… zářil tak slabě. Jeho duše zhasínala. I přesto byla pořád tou nejkrásnější věcí, kterou kdy Castiel viděl. Ukázala mu cestu, provedla jej temnotou a i teď zářila (a nikoli pouze jednou barvou, ale všemi barvami světleného spektra) a dodávala Castielvi odvahu.

Castiel se stěží soustředil na svůj úkol. Utopil se v barvách, které už předtím spatřil v nebi, když míjel lidské stíny - mrtvé - a když shlížel z oblohy na zem vždy se ale, jednalo jen o nádech barevna… nikdy neviděl barvy zblízka, jako teď – nikdy předtím nebyly skutečné, živé a jasné. Barvy Deanovy duše byly.

Deanova duše byla nádherná. Byla dech-beroucí. Byla nepředstavitelná.

Byla tak slabá… Castiel se bál, že dotkne-li se jí, rozplyne se. Pamatoval si ale na to, co mu v nebi říkali o konzistenci duší. Uvažoval hloupě, duše vždycky drží pohromadě. Proto tu Deanovu pevně uchopil a přes její protesty, přes vlastní pochybnosti a únavu, ji jako zářící hvězdu, vynesl vzhůru.




Castiel stál za vitrážovým oknem a pozoroval Deana. Už neviděl jeho duši. Kromě kůže, vlasů, očí a úst, neviděl Castiel nic. Ztratil schopnost vidět i jiné věci, než ty, které nejsou skryté, před mnoha týdny. Byl člověk.

Díval se na Deana přes barevné sklo. Lovec hovořil s knězem.

Když se Castiel podíval do modrého skleněného čtverečku, Dean zmodral. Když učinil totéž s červeným, Deanovi vzplály líce.

Castiela hra uchvátila. Líbil se mu tajemně šedý Dean, obdivoval žlutého Deana, trochu déle se díval na toho lahvově zeleného. Usmál se, protože modrá barva Deanovi slušela, a prsty klepal na červeného Deana.

Dean se změnil. Jeho duše, v pekle vystrašená, nyní zářila. Castiel uvažoval o tom, zda je to stejný člověk, kterého vytáhl ven. Něco se přesto zdálo být vždy špatně.


Castiel neměl rád závoj šedé, kterým Dean svou duši obtáhl, jako pláštěm, do nějž halí smutek – v němž schovává slzy…

občas tu bylo moc rudé. Rozlévala se Deanovou duší, jako horká krev proudící tělem a hrozilo, že jí roztrhne vedví. Kdyby se Dean zhluboka nadechl a chvíli setrval v klidu…

pak tu byla modrá. Castiel měl rád modrého Deana. V modré panoval klid… v modré byl Castiel v bezpečí tak, jako v nebi a občas, i když o tom Dean nevěděl, zůstával anděl naschvál v Deanově blízkosti – kradl kousek jeho modré duše pro sebe, schovával se v ní jako v mlze, čekajíc, až přejdou věci nepříjemné.

Zelená barva Deanovi slušela nejvíc. Dean někdy vypadal jako muž stojící v cedrovém lese. Dean byl mimořádně laskavý a ta laskavost se mu odrážela v očích – i když z něj všechna laskavost vyprchala a jeho duši ovládly jiné barvy, něco z té vlastnosti, mu vždy zůstávalo v zelených očích. Prozrazovaly, jaký Dean skutečně je.

Někdy byl Dean bílý – zářivě bílý, jako rozžhavený kov, a Castiela pálily oči. Musel sklopit zrak a dívat se jinam, tak, jako lidé uhýbají pohledem před sluncem. Když byl Dean bílý, mohl v Castielovi číst – viděl do něj a mohl si přečíst všechno a Castiel jeho podezírání a odhalování neměl rád.

Pamatoval si na to, že se Deana jednou dotkl – Deanovy tváře zrudly, jeho dech se zrychlil, srdce rozbušilo, zelené oči se rozzářily a pak se schovaly za víčky. V jeden moment se v jeho duši vystřídaly všechny různé barvy…

Castiel nevěděl, co to znamená.


Díval se na Deana přes vitrážové sklo, na to, jak klidně hovoří s druhým mužem, pozoroval, jak si občas prsty promne čelo a jak si odkašle, aby zakryl rozpaky nebo zaváhání. Náhle se lovec otočil, vyhledal anděla očima a usmál se na něj. Castiel nevěděl, co to znamená. Stál teď dál od skla a viděl strakatého Deana. Každý jeho kousek měl jinou barvu stejně jako tehdy, když se ho Castiel dotkl a Deanova duše se nemohla rozhodnout, co lovec cítí.

To byl Dean. Hádanka. Bez své andělské schopnosti vidět do lidí, v něm Castiel číst nedovedl.

Castiel přistoupil blíž k zasklenému výklenku a pohlédl na svůj vlastní odraz rozdělený do desítek malých barevných políček. Castiel nevěděl, zda-li má i on duši, neměl žádnou jistotu. Dřív viděl oceán, mraky, cedrové lesy, hory a zapadající slunce – všechno z jediného místa na světě, všechno v jednu chvíli, přál-li si. Teď viděl jen to, co měl v ten moment před sebou. Nebylo to spravedlivé.

Zaobíral a trápil se tou myšlenkou a náhle, bylo to vysvobození, malý zázrak, uslyšel své jméno.

Zvedl oči a setkal se s Deanovýma…

Lovec a anděl spolu stáli za vitrážovým sklem. Dean se usmál a Castielovi se rozbušilo srdce, tváře mu hořely, dýchal příliš rychle, přemýšlel pomalu. V tu chvíli si uvědomil, že vidí všechno – v jednom okamžiku a z jednoho bodu, že tady, před sebou, má vše, co potřebuje. Oceán modré, záplavu zelené, kapku rudé…

nemusel být anděl a vidět Deanovu duši. Mohl se spokojit s tím, co vidí svýma lidskýma očima, protože když byl s Deanem, věci skryté vyplouvaly na povrch – Castiel měl náhle pocit, že rozumí tajemství vesmíru, zjevily se mu hvězdy a měsíc, kroužící společně na obloze, a to i přesto, že byl pořád zmatený a že přes zvuk svého dechu neslyšel své vlastní myšlenky.

Dean vzal jeho ruku do své – a Castiel se konečně přestal snažit přemýšlet, přestal zkoušet porozumět -

zhluboka se nadechl, vplul do barev a celý jeho svět se rozzářil.

Maky: Moc pěkná povídka. Vážně. Vůbec mi nevadí, že píšeš tyhle povídky na úkor rozepsaných, protože touhle povídkou jsi mi zase zpříjemnila den. Opravdu mi zvedla náladu. Je taková milá, ale opravdu v dobrém slova smyslu. Minule se mi zdálo, že si nejsi jistá, zda to, že píšeš dle mého názoru poeticky, je správné. Mě se to prostě líbí. Tak to je. Takže dle mého názoru to správné je a když ti to sedí, tak proč ne. Piš, na co máš náladu Zase jsi perfektně vykreslila postavy. Opravdu mi někdy příjde, jako by jsi tyto postavy vymyslela ty sama A když popisuješ Deanův úsměv, tak jsem málem roztála taky Takže podtrženo sečteno... awesome

Maky: já vlastně nevím, jak to okomentovat - nechala jsem se pohltit celým spektrem barev a asi je musím nedřív vstřebat a pak budu schopná napsat nějaký normální komentář.........

PS: momentálně mám chuť zajít do kostela a vychutnat si barevná sklíčka v oknech - koukat na ty barvy a představovat si............

Nemix: Mám ráda barvy... s bravami se dá skvěle fantazírovat - modrá, bílá a červená... tak třeba k Deanovi mi sedí zemité barvy - zelená... teplé barvy, které představují život. Naopak k Castielovi spíše barvy studené. Třeba kovově modrá - jeho modrá. Bílá... šedá. Přišlo mi jako dobrý nápad barvami metaforicky vyjádřit pocity. Možná by bylo zajímavé popřemýšlet o tom, co by viděl Dean - jaké barvy by viděl - kdyby se podíval na Castiela... už zase moc fantazíruji ... jsem každopádně ráda, že tě povídka příjemně naladila...

bohdy: Děkuji Pravda - já si někdy říkám, jestli ta pohádkovost a poetičnost není na škodu, ale v téhle povídce to byl spíše záměr - takže je to v pořádku. A okud ty říkáš, že se Ti líbí, jak píšu, pak dám na názor svého oblíbeného čtenáře ... já už vlastně nevím, kde končí hranice toho, jak si Deana a Case představuji já a začínají ty seriálové postavy.. řekla bych, že mj Cas a Dean jsou směsice těch z fanfiction, těch seriálových a hodně jsem jim taky dala sama ze sebe. Stvořila jsem monstra, vážně někdy jsou milí - ale jindy dělají v mých povídkách hrozné věci :-) nicméně je pro mě důležité vědět, že si myslíš, že jsem je dobře vykreslila. Děkuji:)