DREAM ABOUT HEAVEN

Občas se ráno probudím, a MÁM nápad. Včera ráno mě napadlo: Dean říká Casovi: "I will see you, then. In, Heaven?"

Moje posedlost angličitnou, není jen posedlost. Zjistila jsem například, že když se opiju, nedovedu přemýšlet česky, ale to odbíhám od tématu. A, ne, to ráno jsem nebyla opilá (JEŠTĚ ne). Zkrátka mě napadala ona věta. Občas si představuji závěr sedmé série, a protože je myslím jasné, že pokud bude i nějaká osmá série, Cas v ní nebude, zkouším přemýšlet nad tím, CO se s ní stane. Nechci už zkiumat to, co Sera vymsslí nebo nevymyslí, unavuje mě to, ale podle mě by bylo pěkné, kdyby se Cas vrátil do Nebe. Jako, anděl. Já si myslím, že se ted v šesté sérii vrátí jako člověk, a pak na konci bud umře jako člověk, nebo se stane znovu andělem, a vrátí se do nebe, tak jako tak, se brány uzavřou, a Cas zůstane TAM. Happy End. Neříkám, že to tak bude, ale bylo by to hezké. Tahle povídka, je zase trochu jiná. Obsahuje závěrečnou scénu sedmé série, jak si jí představuji já (Cas Deanovi oznamuje, že se vrací "domů"), a pak různé scény, až do konce Deabova života. Až do KONCE. Neuvádím, kolik času mezi jednotlivými scénami uběhlo, ale poznáte to.

Je to velice pocitová, a melancholická povídka. Není pro každého. Je veice specifická, ale, já mám ráda atmosféru, kterou jsme jí vykreslila, i tak.

Další věc: Hraji si s časy. Vím, že češtinářsky jsem zhřešila. Vím, že "Nesmím" střídat minulý a přítomný čas, tak jak to tady dělám, ale přišlo mi to správné. Snad to nenaruší "požitek ze čtení" vám, ale já jsem se bavila. A od toho tu literaura je, od zkoušení nových věcí, zkoušení toho, co může. Walk to the Edge! Takže, já si hrála, se slovy, s časy, se vším, a zkoušela nové věci. Mám pocit, že přímý čas někde zdůraznil MOMENT. Řídila jsem se pocitem. Je to skutečně velice neprofesionální. Řekněte mi co si o tom myslíte. Nebo radši ne

Tak, jako tak doufám, že povídka sama o sobě, je milá.

Pěknou neděli!

Don Bluth, jméno, které se vyskytuje v povídce: Producent filmu "All dogs go to Heaven."

DREAM ABOUT HEAVEN

Je, jasná noc. Světlo měsíce osvětluje dvě postavy, stojící u krajnice.

„Takže – „

„Takže,“ Dean si odkašle. Uvědomuje si, že MUSÍ něco říct, protože už dobrých pět minut na Case zírá. Ale, JAK reagovat. Co říct? Cas, mu sdělil, že ODCHÁZÍ. Deanovi, dojdou slova.

Přesto, řekne:

„Takže, tohle je ONO. Sbohem. Konec. Závěrečná scéna, před titulky?“

Cas, nakrčil nos. Titulky? Nahlas podotkl. „Obávám se, že ano,“ Koutkem oka, zavadil o lovce. „VADÍ ti to?“

„Co? Že upřednostňuješ svojí VLASTNÍ rodinu, před námi? To, že už mi nebudeš stát za zadkem?“

Castiel sklopil oči. Prohlíží si ruce, v měsíčním světle. Ohýbá lidské prsty. Rozhoduje se, zda patří jemu, či Jimminu.

Zvažuje Deanovu otázku. Zvažuje SEBE.

„Obojí.“

Dean se začal smát. Znovu, Case zmátl.

„Proč se směješ?“

„Tváříš se, jako by tohle BYL KONEC. Ty i já víme, že nic takového neexistuje. Oba jsme jako kočky. Devět životů po životě, a pak, věčnost.“

Castiel semkl rty. „Kočky, nežijí VĚČNĚ. Ony, prostě jsou.“

„Don Bluth lhal? Hej,“ dodal, dřív než se Cas zeptá, CO to znamená. „Pointa, je, o NIC nejde. O NIC!“ zdůrazní, a Cas, ztuhne.

„Chybí ti domov. Běž. POZDĚJI, se TAM sejdeme, no ne? V nebi,“

Castielův výraz změkl. „Asi, ano.“

„Tak, vidíš.“

Cas, zvedl oči. „Nepospíchej.“

Ušklíbl se. „Zapomínáš na to, s KÝM mluvíš, Casi. Já a Tessa máme historii.“

Cas, je zticha.

Lovec si je vědom toho, že na něj zírá, a Bůh-ví-proč. se tváří, že čeká i něco VÍC. Odkašle si. Je horká letní noc, a Dean cítí, že se potí. Okraj límce se mu lepí ke krku. Musí něco říct, COKOLI, třeba – Oh,

„Ale, dáš mi vědět, kdyby NĚCO? Žádné další solo Rambo akce.“

Cas, zamrká, a zlomí oční kontakt. Lovec, vydechl úlevou.

„Jsou TYHLE akce, o kterých mluvíš obzvláště neuvážlivé, a katastrofické?“

„Brutálně katastrofické!“

„Pak, se jim zkusím vyhnout,“ odmlka, „Je, to NEBE, Deane,“ řekl. Padlo mezi ně ticho. Oba věděli, co TO znamená. Castiel se ošil, a zvedl tvář k obloze. Lovec, ví, že mu dává najevo, že JE ČAS. A, má své zkušenosti.

Zasáhne dřív, než Cas bez varování zmizí.

„Takže,“ odkašlal si. Anděl, na Deanovi ulpěl očima. „Měj se, a zase, NĚKDY?“ Nohy, vykročily, kupředu, dřív, než Den věděl, že se hýbe. Lovec slyšel, že jeho mozek udělal CVAK, a k tomu došlo asi vteřinu předtím, než stál u Case, rty okupujíc jeho.

Castiel ztuhl.

Zalapal po dechu, a polibek, váhavě opětoval. Po patnácti vteřinách, jej Dean jemně odstrčil.

„Pro štěstí,“ vysvětlil. Doufal, že Cas ve tmě nevidí, že rudne. Ale, asi na tom nezáleželo, protože Cas nikdy nepotřeboval moc světla k tomu, aby něco viděl, tím spíš pokud jde o to vidět DO Deana.

Castielovy rty jsou narůžovělé. Červená se.

Výraz anděla, je směsicí, překvapení, radosti, a touhy. „Děkuju,“ hlesl, ochraptěle. Dech pořád ještě nedostal pod kontrolu.

Dean, který se snaží, jako vždy, tvářit nad věcí, si prohrábl vlasy. „Nemáš zač, a, Casi? Občas dej o sobě – „zamrkal. Castiel se vypařil. Zmizel mu před očima. „Vědět,“ dodal, suše.




Dean, občas, MYSLÍ na Case. Je to matoucí. Je to, nové.

Prošli si spolu ale Peklem, a LÍBALI SE, takže, Dean předpokládá, že je to v pořádku, a je logické, že mu Cas chybí.

Takže, I na tom, že Dean stojí před zrcadlem, a prohlíží si otisk ruky, na svém rameni, není, nic zarážejícího. Sam, byl očividně odlišného názoru.

„Jestli chceš,“ podotkl-

Starší lovec, zvedl oči, a vyhledal Samův odraz v zrcadle. Jejich oči se setkaly. „Mám v batohu břitvu. Můžeš si tam vyřezat Casovo jméno.“

Dean se ušklíbl, a s předstíranou lhostejností, shrnul rukáv dolů, přes jizvu, kterou v jeho kůži Cas zanechal. „Blbče,“ ucedil.




Když Case, vidí znovu, je to ve SNU. Dean, je po nezdařeném lovu, upoután k nemocničnímu lůžku.

Bolí ho hlava. Noha, ho neposlouchá, a Dean má plínu! Je mu mizerně, a rozhodně nemá náladu na nic a nikoho. Ani na Case. Pak ale slyší, křídla. Cas stojí před ním a lovec, namísto „Copak, nemůžu mít klid ani ve snu?“ řekne, „Ahoj, Casi.“

Uvědomuje si, že je nahý (má na sobě sice nemocniční roušku, ale, ta stěží něco zakryje), ale, když nic, víc, stojí aspoň na vlastních nohou.

Cas, pootočil hlavu. Lovec, v jeho očích čte, že Cas ČTE. Odhaduje. Porozumění, střídajíc překvapení, a pak, Cas pochopí, CO se Deanovi honí hlavou, a zamrká. V tu chvíli, je Dean oblečený.

„Díky,“ hlesl.

Castiel SEN, přistupuje k němu. A, lehce, opatrně, Deana, políbí.

„Co, to k Čertu děláš?“ protestoval, lovec. Ale, chabě.

„Vracím, štěstí.“

Políbí ho, znovu, Tentokrát hladověji. Musí si myslet, že Dean potřebuje hodně štěstí, což má možná něco společného s tím, v jakém stavu ho našel v nemocnici.

Dean zamumlal, do jeho pootevřených úst něco, jako „Uf-hm,“ a, vzápětí, ho překvapilo ostré bodnutí v noze. Probudí se, v nemocničním pokoji. Sam, vedle něj.

„Proč, jsi mě vzbudil?“ Doufal, že nezní rozzlobeně, ale, asi ano. Soudě, podle Samova dotčeného výrazu.

„Hekal jsi ve spaní. Měl jsi BOLESTI!“

Dean zvrátil hlavu, a opřel ji o polštář. Hodný, starostlivý Sam. „Příště mě nech umřít,“ zahuhlal.

Později mu došlo, CO řekl. OČ ŽÁDÁ.




Není třeba umřít. Občas, vidí Case ve snu. Neví, jestli je to skutečný Cas, nebo Cas sen, ale, ty krátké pasáže, kdy se setkají, jsou jeho oblíbenou částí noci, a na tom záleží.

„Proč TO děláš, Casi?“ řekl, když se on a Cas potkali u břehu jezera. Cas, si sedl. Jednu nohu spustil dolů.

„Proč jsi pořád, TADY?“

Neodpověděl hned. Díval se, na svůj vlastní odraz na hladině. Pak ho špičkou boty rozčeřil.

„Tys navrhl, zůstat v KONTAKTU.“

KONTAKT. Kontakt je důležitý. Především, ten fyzický.

Dean si neuvědomil, že to řekl nahlas.

Castielovy vlasy jej šimrají na krku. Ruce, které dřív patřily Jimmimu, putují níž. Po horké kůži.

A, lovec ví, že mluvil nahlas.

Že, řekl víc, než CHTĚL.

Ne. Řekl, CO CHTĚL. Ve, snu si DOVOLÍ víc.

Castiel roztáhl křídla. Dean se DÍVÁ. Prohlíží si peří, a fascinovaně se jej dotýká. Castiel zavřel oči. Jeho křídla, se pohla, a pak jimi, Deana váhavě, obejme. To peří je MODRÉ. Oceán a nebe, se spojí, TADY, na zemi.

Lovec, povzbudivě, stihne Castielovu ruku. "TOHLE, je v pořádku," říká, a Castiel okolo nich semkne svá křídla těsněji. Dean slyší, že na hladinu jezera dopadají kapky vody, a ví, že začalo pršet.




„Proč za mnou CHODÍŠ jenom ve snu? Proč, ne DOOPRAVDY?“

Cas, mu neodpoví, ale, Dean si myslí, že SLYŠÍ HLAS: „Už jsem ti to vysvětloval. TAHLE cesta je pro mě uzavřená.“

Dean se chce zeptat, JAK jí otevřít, ač, to v hloubi duše ví.

Z uvažování jej vytrhl Samův hlas. „Deane,“ zabouchal na dveře koupelny. „Jsi v pořádku? S KÝM, to tam mluvíš?“

Otevře dveře. Sam se tváří ustaraně. Sam. Rodina, je důležitá, že?

Kdyby umřel, SAMA by to zabilo. Doopravdy, zabilo. Dean polkl. Pak, znovu. Cas, měl důvod ODEJÍT, A Dean MÁ důvod zůstat. Tohle, je konec úletů ve snech. Dean, se nechal unést. A, bál se, že příště zajde příliš daleko.

„S nikým, Sami,“ Je to JEHO hlas? Zní, JINAK. Uvědomuje si, že je to proto, že má stažené hrdlo. „S nikým,“ Slova mají stejný účinek, jako ledová sprcha. V těle probouzejí život. Tone, v nic, dozvuk snu.

Současně, BOLÍ.




Deanovi je padesát, když mu poprvé dojde, že už NENÍ TAK MLADÝ, jako býval. Pořád ještě nemůže uvěřit tomu, že ho dostal pitomý, obyčejný vlkodlak. Po tom, VŠEM.

Probral se po týdnech v komatu, a znovu usne. Zdá, se mu o Casovi. Po letech, a jako vždy, první, co přijde na jazyk, je VÝČITKA.

„Kde ses flákal? Já skoro umřel.“

Castiel, natočil hlavu ke straně. Dean polkl. Cas, vypadá pořád stejně, a, Dean si je vědom toho, že jeho tělo zestárlo a Cas to vidí. Zkusí to ignorovat.

„Zkoušel jsem se s tebou spojit. Nesnil jsi.“

„To proto, že jsem byl v podělaném komatu, Casi!“ Vztek zakrývá frustraci. Vztek, pomáhá.

Castiela, neodradí. Anděl, přistoupil.

Jeho dech, je vánek, usazující se lovci na tváři.

Dean zbledl. „Tys to VĚDĚL! A, nic jsi neudělal! Čekal jsi, až umřu? ČEKAL? Vážně?“

Castielův výraz byl maskou potlačované bolesti. „Říkal jsem ti, Deane, že to je jediná CESTA.“

Dean si promnul oči. „Nemůžu uvěřit, tomu, žes vážně čekal. Na co, až ze mě bude vyschlá mumie?“

Castiel zamrkal, tváříc se nechápavě, ale Deanovi nenamluví, že NEVÍ O CO TU JDE! „To, je filmový spot?“ zkusil odhad.

„Ne, jenom pravda. Čekat, a DÍVAT SE. Jako krkavec. Hnus.“

Castiel trhl rameny. Vrásky okolo jeho očí se prohloubily, a Cas se dotčeně stáhl.

„Jsem tady. Pokud si to přeješ, můžu odejít – a - “

Větu nedokončil. Deanovy paže ho objaly, a lovec Case líbá.

„Neopovažuj se. Neopovažuj se, ty zmetku, znovu zmizet.“

Cítí, že se Cas zachvěl. Lovec, zavřel oči. Nevidí nic. Pak, se oteplí. Otevře oči. NEBE. Cas nad nimi roztáhl svá křídla, jako střechu. Peří, je poseté hvězdami, a na koncích se třpytí.




Když je mu sedmdesát, Dean si občas, proti vlastní vůli, přispí. Je, starý.

Ztratí pojem o čase. Neví, zda sní, nebo vzpomíná. A, je těžké udržet sen, nebo si ho pamatovat. Je to možná i proto, že nechce, aby ho Cas viděl takhle. I když, usměje se, Cas ho viděl v horším stavu.

Neví, JAK dlouho se Cas DOOPRAVDY neobjevil. Slyší křídla, a pro jistotu, přirazí Castiela ke zdi, a hladově jej líbá. Čert vem, že je STARÝ! Když skončí, odtahujíc se, Cas přidušeně hlesl: „Nezeptal se, JAK se mám?“

Pomyslí si, že není fér, že Cas zní pořád stejně, když jeho vlastní stářím unavený hlas, slábne. Zeptá se tak, jako tak. „Jak, se máš?“

Castielův výraz změkne. „Stýská se mi."




Sam bratra navštěvuje, a společně se smějí vtipům. Občas, se nesmějí, sedí tiše, a přemýšlejí, o VŠEM.

Jednou, Sam nepřišel.

Dean si myslí, že sní, ale možná ne. Cas, stojí u postele. Dean polkl. VÍ.

„Ahoj, Casi,“ spustí nohy z postele. Je bos, a podlaha zebe. Rozhlédl se. „Kde je, Tessa?“

„Využil jsem jistých privilegií. Tessa, souhlasila. Smím to udělat já.“

Dean se ušklíbl. „Tak, smíš?“

Posmutní. „Deane – „

„Neumím si představit lepší KONEC, než odejít s Tebou,“ a to, že je to PRAVDA, Deana zasáhlo víc, než zjištění, že umírá. Vykročil, a těsně před Casem se zarazil. „Sam bude v pořádku, že jo?“

„Přidá se k nám později.“

Bezmyšlenkovitě přikývne. Je, klidný. Ví proč.

Koneckonců, tohle je Cas.

Přemýšlel o tom, JAK to proběhne. A, o to překvapenější je, když v jednu chvíli stojí v místnosti, a v druhou, stěny zmizí, a ti dva spolu stojí v trávě.

„To je všechno?“

„Čekal jsi víc? Můžu - “

„Ne, ne – „ Chytil ho za rukáv. Vyhlíží to pateticky, a Cas překvapeně hledí na Deanovu ruku, držící ho na místě. I Dean si to uvědomuje. Rychle Case pustí.

Podrbal se na čele, A pak – překvapeně, shlédl na své ruce. Tělo. Dotkl se tváře. Je, mladý. „Co jsi udělal, Casi?“

„Nic. Tvoje podoba je manifestací toho, jak si přeješ, abych tě viděl. Což je i důvod toho, proč vidíš Jimmiho tělo, a ne mojí skutečnou formu.“

Dean nadzvedl obočí. „Ty NECHCEŠ, abych viděl TEBE?“

„TVOJE mysl si přeje vidět TOHLE. Já to, akceptuji. Deane – „

Castieovy oči, jsou plné něhy, a porozumění. Usmívá se. Zvláštně, si Deana prohlíží, a Dean ví, že Casovi DOOPRAVDY chyběl.

Polkl. „Tohle je doopravdy? Vážně, se to děje, Casi? Nesním?“

Cas přistoupil blíž. Objal ho, a Dean si pro jednou dovolil být zranitelný a opečováván. „Tentokrát, ne.“

Cítil, že ho Casovy objímající paže, tisknou pevněji. Že, se ztrácí v Castielově objetí. Že, do něj PADÁ. Castiel je PÁD, a současně, ho DRŽÍ. „Co to –„ Cas světélkuje. Deanova vize, je zamžená, a Cas se mění ve světlo. TOHLE, musí být ten přechod, MOST, na druhou stranu. Tráva pod jejich chodidly mizí. Dean cítí, že lochtá jeho bosé prsty. Poslední slova, která opustí Deanovy lidské rty, jsou:

„Budu akceptovat TEBE, Casi. Neopovažuj se přede mnou, schovávat křídla!“

Casovy rty šimrající Deana na krku, se pohnou. Cas pozvedl koutky. Jako, na povel roztáhl křídla. Vystřídají, paže, a Deana obemknou.

Obemknou vše. A, pak NEBE EXPLODUJE.




Je noc. Obloha, je tmavě modrá. Dean leží na zádech, v trávě. Pozoruje hvězdy, a ví, že to nejsou planety, ale peří, zářící ve tmě. Otočí hlavu, a když se setká s párem modrých očí, pocítí záchvěv skutečné radosti.

Koneckonců. Jsou v NEBI. A, NENÍ to SEN.