Jedna z povídek, které jsem napsala minulý týden... v souvislost se svou jinou povídkou (The pie on the sky promise) jsem propadla apokalyptickému období a realitě, do níž nahlížíme v 5x04 dílu.. už ve své předchozí povídce jsem psala, že tohle období jsem nikdy ráda neměla a čtení povídek z něj jsem se vyhýbala. Nicméně, mám podivnou náladu a tak nějak jsem si uvědomila, že to obodíbí je vlastně úžasné.. pokud existují jiné reality, možné budoucnosti, znamená to, že možná najdu cestu z téhle zatrápené šesté série a najde ji i Castiel.. protože někde jinde je třeba něco jinak... uvědomila jsem si, že ona jiná realita není tak špatná, a že nabízí neuvěřitelné možnosti - samozřejmě jsme viděli sobeckého Deana a opilého Castiela - ale, za tím vším existuje víc - řada nevyprávěných příběhů... budu ted jeden z nich vyprávět...
PS: Pracuji na jiné delší povídce z téhle reality a přála bych si aby byla - hm, velice epická.. ale záleží i na vás, tedy čtenářích, zda budete něco takového chtít číst.. takže mi dejte prosím vědět, jak si stojím s touhle povídkou.
Tato povídka konkrétně ale epická není, není ani moc dějová - je to spíše úvaha.. chtěla jsem uvažovat o smrti, o duši a o nebi a hlavně o tom, proč Dean Castiela nechal umří - vlastně ho na konci dílu 5x04 zabil a proč se Castiel zabít nechal... moje vysvětlení.. třeba nakonec aky tomuhle dílu někdo z ás přijde na chut - mně to trvalo věčnost
Čtu zrovna knihu Lovel Bones - viděli jste film?... oh, a kniha je jedniduše Lovely.. protže vlastně s pvídkou souvisí, vložila jsem jisté pasáže z knihy do povídky - překla dje můj, ale konec jsem prostě musela vložit v originále, protože česky by nevyzněl zak úžasně... pasáže z nihy jsou úryvky označené hvzědičkou - no, jedná se o text umístěný uprostřed, nemnete ho.. je to jen několik vět...
přeji krásný den...
AWAKENING THE SOUL
… má krásný život – je uvězněný v perfektním světě…*
a když všechno selže a svět perfektní není, budujeme okolo sebe jeho iluzi, která odpovídá naší
představě dokonalého světa… selže-li i iluze, klameme sami sebe
uvnitř –
pitím, sebelítostí, nenávistí – namísto v perfektním světě, skončíme lapeni ve vlastní mizérii…
na plotně zapískala konvice, Castiel se zvedl a odstavil ji, zalil čaj v hrnku a posadil se zpět na židli – nohy natáhl a položil na stůl a hrnek nechal v rukách – pozoroval kouř stoupající z čaje a vychutnával si pocit, jímž mu dlaně horký hrnek zahříval. Seděl v jednom z nedokončených srubů, které měly tvořit základ druhé nové části Kempu – útulku a útočiště uprchlíků… nedokončí-li stavbu budov včas, zima je zastihne nepřipravené a stavební plán budou muset odložit do jara… Castiel se upil čaj… prohlížel si své ruce ve světle dopadajícím do místnosti malým oknem – ruce byly nejúžasnější část těla lidí – ruce a oči… Castiel rád pozoroval své vlastní ruce, kladl prsty jeden přes druhý a dotýkal se věcí, jako dítě – hra ho pohltila a nezaregistroval otevírající se dveře – pouze ránu (někdo dveřmi za sebou třískl, zavírajíc je), která následovala - do místnosti vstoupil Dean – anděl, který leknutím upustil na zem hrnek, lítostivě hleděl na střepy na podlaze – měl ten hrnek rád…
Dean nechal na zem spadnout svůj batoh a natáhl se na postel pod oknem – položil si ruku přes oči a dlouze unaveně vydechl… lovec se zašklebil, protože ho do nosu uhodila kořeněná sladká vůně – vonné tyčinky, které anděl v místnosti zapálil, provoněly k Deanově nelibosti pokoj… Castiel říkal, že ho vůně uklidňuje, ve skutečnosti anděl rád pozoroval dým stoupající ze zapáleného knotu tyčinky – kouř stoupal vzhůru a těsně nad stropem se rozplynu a zmizel – jako lidské duše… duše opouštěly tělo a vznesly se – někdy duše zůstávaly na zemi a změnily se v rozzlobené duchy a jindy vstoupily duše do Nebe… mezi nebem a zemí existovala tenká linka, meziprostor, kde nebylo nic – jako strop místnosti… Castiel zůstával lapen v
meziprostoru…
andělé totiž duši nemají - andělé mají milost, ale ne duši v lidském slova smyslu – jejich duše nikam nestoupá a nevystoupá, protože žádná není – jediný způsob, jímž mohl anděl stoupat vzhůru, bylo pomocí křídel – Castiel ale křídla neměl… padlí andělé, narodí-li se jako lidské děti samozřejmě mají duši, protože jsou lidé a mrtví andělé jsou – jsou
mrtví… z Castiela ale jeho milost za živa vytrhli a žádnou duši na její místo nedosadili – Castiel byl uvězněný, lapen ve světe, který byl vše, jen ne
dokonalý… a někdy si přál zemřít, protože objevovat neznámé se rovnalo objevování Boha… jednou možná nalezne i cestu do Nebe…
anděl se ujistil, že Dean spí a pomalu si klekl na zem, sbírajíc střepy… potom ale přestal, posadil se pohodlněji a udělal něco, co nikdy předtím neudělal –
modlil se… mluvil samozřejmě už s Bohem – respektive s
hlasem božím, nikdy se ale nemodlil, protože coby anděl neměl motlitby zapotřebí a když padl, přestal v Boha věřit – věřil, že Bůh existuje, nevěřil už ale
jemu… možná, že modlitba ničemu nepomůže, přinejmenším ale ani nic nezkazí… Castiel se nemodlil se sepjatýma rukama, protože poloha těla vyslání ani příjem vzkazu Bohu neovlivní – sepjaté ruce byl rituál lidí a jednalo se o pověru, Castiel měl navíc rád své ruce volné… chtěl říct,
Bože, ale na poslední chvíli se rozmyslel a vyslal svou modlitbu nikoli k Bohu a nebesům – modlil se ke své vlastní duši, která spící a nevědoucí, čekala v temnotě na probuzení, čekala, až uslyší hlas anebo povel…
nevšiml si Deana pozorujícího jej z lůžka – lovec ležel na boku a měl otevřené oči… možná že, napadlo lovce, je smrt správná cesta… nebeský Ráj iluze a Dean Ráj odsuzoval, protože pouze na světě záleželo – po všem, čím lovec a anděl prošli, po životě na světě – Dean ale rád sám sebe lapí v nebi – protože dokonalý svět (nebeský svět) je lepší než
peklo na zemi…
… nový, vlastně
starý Dean (Dean z minulosti) všechno zkomplikoval, protože zastával dosud morální principy a přítomný Dean si na okamžik myslel, že na spásu světa dosud pozdě není – i kdyby měl Dean pravdu, na spásu vlastní duše už ale pozdě bylo…
… Castiel měl rád svůj hrnek, věděl ale, že všechno chvíli existuje a všechno se jednou
rozbije – Castiel se smrti nebál a nebál se ani ztráty, protože i dým, který stoupá ke stropu a ztratí se, splyne se vzduchem a naplní pokoj vůní… smrt nic nikomu nebere a smrt není tragédie- lidé umírají denně – naopak, smrt je běžná událost a součást života – smrt je tragédie pouze pro lidi, kterých se týká. Člověk se totiž mylně domnívá, že smrt jej navždy odvádí pryč – smrt vám ale nic nebere, smrt
obnovuje…
perfektní svět neexistoval – existovala pouze perfektní místa na světě a Castiel se bohužel na žádném z nich nenacházel – existoval v meziprostoru… jeho duše byla možná na Zemi a možná v Nebi…
když se opil anebo zdrogoval, měl pocit, že létá a někdy dokonce mluvil i s Bohem – Bůh seděl v jeho hlavě – Bůh byl na
dosah…
Dean zamrkal a řekl: „Motlitba tě nespasí…“ hlas měl lovec ochraptělý, protože se před týdnem nachladil. Castiel zůstal sedět na zemi, ale otočil se a podíval se na Deana –
„Je lepší pojistit se…“
„Chceš umřít, Casi?“ hlas lovce byl stísněný a tichý… plížil se místnosti jako studený vzduch, šplhal po stěnách a všechno, čeho se dotkl, zmrazil…
anděl mlčel – oba, Dean i Castiel věděli, že nic není snadnější, než zemřít – stačilo natáhnout ruku a podat ji čekající smrti – vztáhnout ruku po krabičce s léky nebo po zbrani nebo vyjít ven z Kempu… jenže, dokud anděl a lovec existovali, dotud žili a oba byli naučení z principu přežít – nehledali smrt,
čekali na smrt a na to, až je najde sama – i potom budou oba vzdorovat a bojovat a bránit se (z principu), ale v osudný moment, budou
vděční…
„Lidé by neměli chtít umírat, Deane…“
Lovec si povzdechl: „Asi je s námi něco špatně,“ otočil se na druhý bok – pak už s Castielem o smrti nemluvil…
… nebe je víc, než iluze – nebe je perfektní místo…
Je teď v Nebi.
Je šťastná?
Je to Nebe, ne?
To znamená co?
To znamená, že je venku z téhle díry.*
anděl zaklapl knihu a odložil ji na vrchol hromady jiných, již přečtených knih… tuhle knihu měl obzvláště rád, protože popisovala nebe.
Když Castiel mluvil se starým – mladým Deanem z minulosti, něco v něm se zlomilo… vzpomněl si na minulého sebe sama a chtělo se mu najednou žít – Castiel si přál nikdy se nevzbouřit – nebo nikdy se nezměnit – snažil se pod povrchem svého nového podivného já najít svou vlastní osobnost – možná, že jeho duše nespí
někde, možná spí v
něm a Castiel ji nikdy neprobudil –
šanci napravit svou chybu už ale nedostal…
umřel. … nejdřív se pouze vznášel a potom narazil na hranu – meziprostor dělící od sebe nebe a zemi byl jako
strop – pevný a neprostupný… Castiel se ale nevzdával, protože na druhé straně čekala jeho duše… rozhlédl se, ale Deana nikde okolo neviděl – možná, že lovec už do nebe vstoupil, nebo možná hledá vstup jinde – Castiel byl
sám… čekal rok – potom dva… čekal
věčnost – a protože mu byla dlouhá chvíle, přemýšlel – postupně anděl vzpomínal na svou minulost a na události v ní – každá vzpomínka Castiela probouzela – každá vzpomínka se měnila v emoci… jeho duše se o dvě století později probudila, protože
duše jsou emoce…
nebe se otevřelo – Castiel pozoroval svět pod sebou – objekty a lidé se nacházeli v mlžném oparu… pak už Castiel neviděl
nic – vrátil se
domů…
život po životě byl jednoduše
perfektní…
I believe in heaven. I dont mean la-la angel-wing crap, but I do think there is a heaven.*