LOST ANGEL OR MAN ON THE MISSION

Nevěřím tomu, že tuhle povídku vážně - konečně přidávám. Pro pořádek: začala jsem jí psát v prosinci. Někdy po dílu 8x08 - takže navazuje na tenhle díl. Pořád jsem jí upravovala, pak jsem byla nemocná, pak jsem se stěhovala, pak jsem se nemohla dokopat k tomu vrátit se k psaní a navázat... no, ale řekla jsem si, že je na čase zase začít a jak jinak lépe začít, než přidáním první části? Původně jsem povídku chtěla přidsat vcelku, ale za prvé: je pekelně dlouhá, za druhé: pořád upravuji druhou půlku, a za třetí: je pěkné držet krok s čtenáři kapitolu za kapitolou...

navíc, jsem měla menší problém, protože polovinu povídky jsem napsala anglicky, a jiné části česky, takže jsem se pak musela rozhodnout, z čeho do čeho jí chci přeložit.

Povídka navazuje na díl 8x08 a to, co se v seriálu odehrálo od té doby, převážně ignoruje. Můj nápad s klíči a všechno, o čem se v povídce píše, možná není stejně cool jako to, s čím přišli v seriálu, ale když nic, v mé povídce je Cas. Nenajdete tam Crowleyho - bohužel... Samovi jsem přihrála někoho, kdo se k němu podle mě hodí víc, než Amelia.

Jde o povídku, která se zabývá jednou bitvou - jedním konkrétním námětem, který se rozrůstá a rozroste v něco jiného, nového, epického. Takhle SN a vztah Deana a Castiela pokračuje v mém vesmíru. Především epilog a navazující povídka je zásadní. K téhle podobě by charakter Castiela a Deana měl podle mě přirozeným vývojem vyústit. Sem by měl podle mě SN vyústit.

Postavy se mění a tahle povídka je o změně, a o tom, co změna přináší.

Upozornění: Hurt, fantasy, humor, romantic, domestic... trochu ode všeho.

Dean a Castiel postupně přichází na to, co cítí jeden ke druhému. Dean se musí vypořádat s krizí. Castiel s vinou. A oba si musejí vyříat nevyříkané - jinak, uvíznou.

Castiel je cool a pořád ho trápí vina, ale je víc anděl a válečník, jako kdysi.

Chemie a eyesexing.

Sam je něco jako most mezi oběma, a milující bratr.

Změna pohledů - občas psáno z Castielova pohledu, občas z Deanova, občas ze Samova.

Andělská bitva, návštěva jiných realit, skoky v čase, a domestic life. Změna charakteru - v zásadě všech postav, a priorit.

Povídka je založená především na tom, jak moc se Castiel mění. Stává se člověkem, ale v jádru, je pořád sám sebou. Andělem, a Casem. Otázka: na čem v životě opravdu záleží?

Nezaručuji Happy End, ale nevylučuji ho.

PS: Nesnáším úvody.

Jen tak na okraj: Všechna místa z povídky jsou skutečná. Jména měst a států jsou pozměněná, ale všechna místa existují a jsou autentická.

Nevím, jak rychle budu přidávat další části. Uvidíme...

Tahle povídka je můj dárek k jaru.. ne, že by bylo všude, ale začíná!

ENJOY









Andělé nespí. Castiel občas předstírá, že ano. Počká, a když si Dean myslí, že spí a sám usne, otevře oči a spícího lovce pozoruje. Není to o bdělosti, je to o prioritách.

I Castiela později přemůže únava, ale teď drží oči násilím otevřené, a dívá se ze svojí strany postele, a jediné, co mu chybí, je sáček popcornu anebo oreo, a sklenice mléka, do níž by je namáčel. Namísto toho, zkontroluje, zda automatická zbraň, se kterou ho Dean naučil zacházet, leží pro případ potřeby na nočním stolku.

Dean neví, že Castiel občas zůstává vzhůru a bdí nad ním, jako kdysi. A, pokud ví, nevadí mu to, a nedá najevo, že ví. Občas má Castiel pocit, že Deana vidí usmívat se – že to… hraje. Je mu vděčný.

Castiel se dívá, zpod řas, v šeru… fascinuje ho, všechno. Tričko odhalující Deanovu šíji – rád by za něj zatáhl. Uvolněné rysy. Jemnost kůže, světélkující ve tmě, jako fantom Deanovy duše, posetá jizvami… pootevřené rty, z nichž při každém výdechu unikne puf, pihy a linie řas… kroužek na prstu.

Castiel zvedl ruku a přejel lovci prsty po spáncích. Najednou se zarazil, ruku zdvihl a podíval se na ní.

Castiel se změnil, a urazil dlouhou cestu, od stoického anděla, kterým býval k osobnosti, člověku, kterým je. Trochu ho to trápí, protože andělé by se neměli měnit – neměli by být schopni.

Dean se zničehonic zavrtěl – Castiel zadržel dech, a Dean se k němu přitulil blíž. Až pak se uvolnil a spal dál… Castiel se usmál. Svěsil ruku.

Možná, je ztracený anděl, anebo, člověk na misi.












Pohledná brunetka s modrýma očima se svíjela okolo tyče v rytmu rockových písní, které Dean obvykle poslouchal za jízdy. Dean, jediný host, seděl u paty pódia tak, aby dobře viděl a v ruce držel bezednou skleničku Jacka Danielse. Dostával se do nálady. Striptérka si klekla, a právě ve chvíli, kdy se to začalo vyvíjet slibně, Dean uslyšel závan vzduchu. Dívka vyskočila na nohy, a znovu objala tyč. Dean vzdychl. Bylo mu jasné, kdo mu kazí sen.

Castiel stál u něj, oči přivřené, tvář staženou soustředěním, jako nějaký vědec, a pozoroval striptérku. Dean odsunul židli dál od pódia, jakoby s představením najednou nechtěl mít nic společného. Odkašlal si, aby upoutal Castielovu pozornost. „Je to nezbytné?“ zeptal se nevrle.

Castiel dál zíral na svíjející se – a velice ohebnou – divu, „Unavovalo mě čekat, až se vzbudíš,“ připustil anděl, roztržitě. „A měl jsem starost… zdál ses být rozrušen, ale tohle není noční můra.“

„Doteď nebyla.“

Castiel se na něj konečně podíval. Otevřel pusu, nadechl se a chystal se něco říct, ale Dean ho přerušil. „Ne – neopovažuj se to komentovat.“ Castiel zaklapl ústa jako ryba, a pootočil hlavu ke straně. Dean polkl. Rychle uhnul očima a přihnul si ze skleničky. Oba se chvíli jenom dívali.

Dívka sjela po tyči dolů. Měla nadání, ale s Castielem to nehlo. Nadzvedl obočí, a zamračil se, „Nechápu to. K čemu je to dobré?“

„Do – „ Deana poznámka vyvedla z míry natolik, že zapomněl na rozpaky. Jedna věc je lézt mu do snu a druhá nedocenit dobrý striptýz. „Není to dobré k ničemu. Je to sexy, to je všechno. Musel bys být člověk, aby ti došlo.“

Castiel se na Deana dlouze zadíval, a pak zatřásl hlavou a zamyšleně obrátil pozornost zpět k děvčeti.

Dean ten sen začínal nenávidět. „Když už jsi tady,“ řekl, ve snaze odvést Castielovu pozornost jiným směrem, „napij se,“ Přistrčil před Castiela druhou skleničku, která se mu z ničemnic objevila v ruce. Castiel jí vyprázdnil na ex. „Páni. Chceš přidat?“

Anděl zavrtěl hlavou. „Ne, děkuju. Abych pravdu řekl, měl bych se vrátit.“

Dean si udělal pohodlí na polstrované židli a sám se napil, „Máš na práci něco důležitějšího, co?“

„Mám,“ připustil anděl a překvapenému Deanovi položil dva prsty na čelo. Světla v klubu zhasla. Hudba ustala. Pak, Dean uslyšel Castielův hlas, „Deane, musíme si promluvit…“

Zamrkal, a zadíval se nejdřív na Castiela stojícího u paty postele a pak na hodiny na nočním stolku. Šest ráno. Sam spál klidně dál na vedlejší posteli. Někdo má hold štěstí.

Posadil se, a promnul si oči, intimní partie zakrývajíc dekou, „Zíráš na mě bezdůvodně, nebo proto, že se ti líbím?“ zamumlal rozmrzele, hlas ochraptělý únavou.

„Rád se dívám. Jsi… pohledný,“ připustil Castiel. Dean přestal zápolit s dekou a věnoval Castielovi obzvláště nasupený pohled. Castiel se tvářil nevinně.

„Bezva,“ vzdal to Dean. „Teď k tomu, co chceš. Potřebuju kofein, pak budu jedno ucho – hej,“ zahulákal na Sama. „Vstávej.“

Když se vrátil z kupelny, Sam vytahoval rolety. Dean se vrhnul k motelovému automatu s kávou a posloužil si čerstvým šálkem. Napil se, opřel se o linku a otočil k trpělivě čekajícímu andělu. „Poslouchám.“







„Viděl jsem čtyři anděly, stojící na čtyřech úhlech země, držící čtyři větry zemské, aby nevál vítr na zemi, ani na moře, ani na žádný strom. A viděl jsem jiného anděla, vystupujícího od východu slunce, majícího pečeť Boha živého. Kterýž zvolal hlasem velikým na ty čtyři anděly, jimž dáno, aby škodili zemi a moři, řka: Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům.“

Sam a Dean přestali jíst. Sam se nejistě usmál a rychle se schoval za laptopem. Dean na Castiela dál zíral, pusu otevřenou do kořán, oběd zapomenut, „Co to k čertu bylo?“ zeptal se. Seděli v restauraci. Po řadě telefonátů, a výzkumu, které proběhli po návštěvě Kevina, se všichni tři sešli u večeře.

„Zjevení Janovo, Kapitola sedmá.“

„Ty teď cituješ z Bible? Co se stalo s tím, vaše Bible je nepřesná?“

„Nepřesná, ale je to pořád svatá kniha a Slovo boží,“ Castiel zněl unaveně, „dávej pozor, Deane.“

Sam se přidušeně zasmál. Dean po bratrovi šlehl nevraživým pohledem a výhružně na něj namířil prázdnou vidličku. Castiel sjel pohledem z jednoho na druhého.

Dean se začal znovu ládovat, „Takže tihle čtyři andělé na kůlech – „

„Úhlech,“ opravil ho Castiel. Natáhl ruku a bez ostychu si posloužil jednou z Deanových smažených hranolek.

Dean se zarazil. „Jo…“ zkusil zachovat chladnou tvář a předstíral, že Castiel ujídající jeho hranolky, je naprosto běžný jev, a že nevidí Samovo nadzvednuté obočí. Odkašlal si. „Jo, jasně. Oni, u sebe mají klíč?“

„Jsou klíč,“ odvětil anděl a jeho výraz potemněl.

„Co to k čertu znamená?“

Pocítil osten výčitky, když Castiel frustrovaně odsekl, „Nevím všechno, Deane,“, s čímž se vrátil k ujídání jeho hranolek. Sam, který se už nedovedl ovládnout a doteď se držel zpět, vyhrkl, „Zkus tohle, Casi – „ a prakticky Castielovi vsunul pod nos svůj talíř s netknutým salátem. Deana to nepřekvapovalo. Došlo-li na otázku životosprávy, Sam byl odjakživa osina. Chtěl něco namítnout, ale dřív než stačil zasáhnout, a zabránit korumpování anděla, Sam pokračoval, „Co říkáš?“ zeptal se nedočkavě a prakticky se třásl nadšením.

Castiel se nejistě zadíval na salát, pak zvedl hlavu a řekl, co si myslí, „Je to… zelené.“

Sam se zatvářil jako dítě, kterému právě sebrali kornout se zmrzlinou. Dean se začal smát. Castiel se otočil za hlasem, tváříc se zmateně, a hlavu pootočenou ke straně. Dean se rozesmál víc.

A, Castiel sice nechápal, co je tak směšné, ale při pohledu na rozesmátého Deana, se začal usmívat i tak.






„Co plánujete?“

„Míříme k portálu, uvedeném v tabulce. Metatron v pasáži o uzavření Pekla, zmiňuje čtyři klíče, které uzamykají Bránu. “

„Prorok si myslí, že rozumí proroctví? To je přeci směšné.“

„Jmenuje se Kevin,“ Castiel se zarazil. Nevěděl jistě, proč to řekl. Proč je popuzený. Naomi nadzvedla obočí, ale Castielovu poznámku přešla.

„Jistě. Pokračuj. Pověz mi o vašem plánu. Řekni mi všechno.“

„Řekl jsem ti to.“

Naomi se na Castiela zadívala, jakoby mohla vidět do něj – což pravděpodobně mohla, a doufala, že ho usvědčí ze lži. Castiel pohled bez zachvění opětoval. Naomi, které došlo, že Castiel říká pravdu, roztrpčeně vydechla.

„Najít klíče. Sebevražedná mise…“ opakovala. „To není plán.“

„Dean se Samem sázejí na štěstí.“

„Štěstí neexistuje!“

„Lidé věří, že ano. Lidé, věří…“ Castiel, jehož jazyk rozvazovala kletba, mluvil bez rozpaků dál. Něco uvnitř mu napovídalo, aby zavřel pusu, že tohle není v pořádku, ale nemohl s tím bojovat. „Je to dar. Přemýšlel jsem o tom. Naše bratry a sestry opouští víra. Kdyby andělé taky věřili, možná by –„

„Dost,“ Naomi zvedla ruku a Castiel okamžitě zmlkl. „Rouhání!“

„Nerozumím – „

Naomi se sladce neupřímně usmála, „Nesnaž se všemu rozumět. Jsi člověk nebo anděl?“ Když Castiel neodpověděl, dodala, „Jednou, se budeš muset rozhodnout. Doufám, že až ta chvíle nadejde, učiníš správnou volbu,“ S tím Castiela propustila.






Někdo s ním třásl. Castiel se zavrtěl.

„Hej, Casi.“

„Ještě, jenom pět minut,“ zamumlal anděl. Spal na zadním sedadle impaly a nevěděl o světě. Dean se zarazil. Podíval se na Sama – mladší lovec pokrčil rameny a s výrazem, tvůj anděl, se vzdálil, aby pronajal pokoj. Na Deana zbyl Castiel.

Naklonil se do auta, „Casi, vstávat,“ zavelel, „to je rozkaz,“ Kupodivu to zabralo. Castiel se zavrtěl a pomalu narovnal. Nejdřív se ve dveřích objevila jeho rozcuchaná hlava a pak i zbytek anděla. Protřel si oči, rozespale rozhlédl, a zhluboka nadechl. Noční vzduch byl chladný, osvěžující, a voněl po jehličí. „Kde to jsme?“

„Motel,“ Dean došel ke kufru a začal vytahovat tašky. Když se vrátil k zadním dveřím, Castiel seděl na sedadle, nohy vystrčené ven a jednou rukou se opíral o rám dveří. Dýchal nosem, oči přivřené. Dean se přestal starat o zavazadla, „Neříkals náhodou, že je ti líp?“

„Cítím se líp,“ přisvědčil Castiel a aby to dokázal, stoupl si. Na někoho, kdo ještě před pár minutami spal, si počínal neskutečně svižně. „Kde je Sam?“ zeptal se a mezi řečí schoval ruce do kapes. V jedné něco šustilo. Castiel v ní zašátral, a vytáhl ústřižek papíru. Účet za čistírnu. Chvíli ho zkoumal, snažíc se vzpomenout si, zda ho někdy předtím viděl. Dean, který anděla po očku pozoroval, polkl.

„Na recepci – hej, co ten binec?“ dodal, když Castiel účet zahodil na zem.

Castiel pootočil hlavu ke straně, a pomalu odvětil, „Nemám rád… binec…“

„Tak ho nedělej…“

Anděl zamrkal a znovu se rozhlédl. Opuštěnou silnici, z níž vedl sjezd na motelové parkoviště, lemovaly jehličnaté stromy. U lesa, stála recepce, a několik oprýskaných nápisů a silničních ukazatelů, kývajících se ve větru. Castielovi se muselo honit hlavou totéž, co Deanovi – taková díra, konec světa.

„Proč jsme tady? Tyhle souřadnice jsem ti nenadiktoval.“

„Jo,“ přisvědčil Dean. Přestal si Castiela prohlížet a otočil se ke kufru, „Potřebuju pauzu.“

„Mohl bych nás – „

„Už jsem řekl, ne, Casi. Zůstaňme nohama na zemi.“

Castiel semkl rty a vydechl nosem. Rezignovaně žuchnul na kapotu impaly, na níž nalehl zády, ruce svěšené podél těla, a zadíval se někam za Deanovo rameno.

Dean si olízl ret. „Jak to, že ty…“ zkusil změnit téma a přivést Castiela na jiné myšlenky, „však víš… spíš?“

„Nespal jsem. Odpočíval,“ odvětil anděl mechanicky, pořád uhýbajíc Deanovu pohledu.

„Ty mě bavíš, Casi.“

Castiel pootočil rozcuchanou hlavu ke straně a konečně, upřel na Deana pár modrých zářících očí. Tentokrát to byl Dean, kdo nesnesl jeho pohled. Podrbal se za krkem.

„Říkej si tomu, jak chceš. Hej, pokud jsi unavený, proč jsi nic neřekl? Pronajmeme ti vlastní pokoj. Postel je mnohem pohodlnější, než autosedačka, věř mi.“

Chvíli panovalo ticho, které přerušil až anděl, „Říkal jsi, že jsme skoro na místě? “ zeptal se, namísto odpovědi, hlas pořád mechanický.

„Skoro v Oregonu.“

„Mohl bych se vydat napřed a počkat na vás.“

Dean hodil tašky na zem. Castiela to překvapilo. Shlédl, zadíval se na zavazadla a zamračil se. „Na to zapomeň. Zůstaneme spolu. Žádné sólo akce.“

Prudce zvedl hlavu, „Nevěříš mi?“

„Podívej se mi do očí a řekni, že nemáš postranní úmysly.“

„Jaké – úmysly?“ odsekl anděl odměřeně. Napřímil se a postavil čelem k Deanovi.

Sebevražedné.

„Nejsem osel, Casi.“

Castiel zamrkal, jako hlupák, a odvětil: „Nejsi.“

Dean měl pocit, že se mu vysmívá, ale anděl určitě ani nevěděl, jak? Přistoupil k němu, osobní prostor zapomenut, „Vím, o co ti jde,“ sykl a aby slovům dodal váhu, zabodl Castielovi prst do hrudi. Castiel zadržel dech (odkdy potřebuje dýchat?), a zkusil se vzepřít.

Dean byl slabší, než anděl, a Castiel měl dost toho, být ovládaný, anebo vedený. Dean si moc dovoloval. Vtip byl v tom, že Castiel Deanovi dovoloval dovolovat si. Jakoby lovec zkoušel, kam až může zajít, a Castiel ho vždycky vpustil o kousek dál. Nebo, blíž?

Chtěl od sebe lovce odstrčit. Připomenout Deanovi, kdo je – co je – ale místo toho dál zíral do Deanových očí, bez dechu a vůle. Byl doopravdy slaboch? Měli jeho bratři a sestry pravdu?

„Prober se! Proč si myslíš, že jsi naživu, pro legraci?“

Castiel si olízl ret. „Nevím, co mě zachránilo, nebo proč,“ odmlka. „Ale, vracím se, takže poslání, které mi Bůh šlechetně uložil, zřejmě ještě neskončilo…“ neřekl to, jakoby si myslel, že je to od Boha jakkoli šlechetné, ale rezignovaně, jakoby věděl, že s tím nic nesvede.

Dean vydechl, „O čem to mluvíš?“ Pohnul rukou – putovala po Castielově hrudi vzhůru k ramenu… Castielovi po zádech přeběhl mráz. Zprvu to sváděl na vítr, vanoucí od severu. Pak si uvědomil, že to co cítí, vychází zevnitř. Z něj. Mohla za to Deanova ruka…

Castiel pocítil cosi, jako naději. Jako vlnu euforie. Ale dřív, než ho to zcela ovládlo, Castiel ovládl sebe. Odstoupil a mezi ním a Deanem vnikla propast. Zdálo se mu to, nebo byl Dean zklamaný?






Sam se vrátil z recepce. Přidal se k Deanovi a Castielovi, zrovna když Dean říkal,„Uděláme to po mém,“ tonem, který nepřipouštěl námitky. Sam se zarazil, klíč od pokoje v ruce.

„Ehm… kluci?“

„Ne, Deane,“ Castielovi se zablýsklo v očích. Vřel v něm hněv a Sam automaticky ustoupil. Pokud Castiel začne rozmetávat to, co mu stojí na blízku, Sam si chtěl zachovat odstup. Dean si stejně rozumě nepočínal. Dál s Castielem sváděl souboj o to, kdo je nasupenější. Zírali jeden na druhého.

Sam si odkašlal, a Dean konečně vzal na vědomí jeho přítomnost. Překvapivě, právě on prolomil ticho, „Věř mi, Casi. Dobře?“

Castielův výraz se změnil. Jeho oči, vyhasly. Sam pozoroval, jak pozvolna svěšuje ramena, jakoby se složitá konstrukce uvnitř anděla, dosud držící ho pohromadě, bortila a spolu s tím mizely i všechny Castielovy iluze. Začalo to popíchnutím a najednou se celý Castielův svět a sebekontrola bortily jako domeček z karet. Sam cítil lítost, a Dean možná cítil vinu, ale nedal to najevo.

Anděl uhnul očima. „Dobře,“ hlesl rezignovaně.






Dean od Castiela nedokázal odtrhnout oči. Uvědomoval si, že zírá, ale nemohl nezírat. Ne, že by měl na práci něco lepšího. Sam odjel pro večeři – do sousedního státu, nebo co? – byl pryč věčnost, a televize nefungovala.

Anděl, zjevně stejně znuděný, jako Dean, seděl u stolu, za Samovým laptopem, tvář osvětlenou monitorem a – brouzdal. Pravou rukou ovládal kurzor, a levou měl položenou na kolenu, které mu vyčuhovalo zpod baloňáku. Dean se napil z láhve s pivem. Přeležel si nohu, ale neobtěžoval se přesednout si.

Castielovy oči, ve kterých se odráželo světlo, kmitaly mechanicky ze strany na stranu, s tím, jak četl, a čas od času, se zastavily, a ožily, a v týž moment, Castiel pootevřel rty, jeho rysy změkly, a dech se zadrhl…

Dean se napil. Viděl, že Castiel si olízl ret, a vydechl.

Lovec se zarazil, láhev u úst. Potil se. Že by se klimatizace porouchala? Nebylo by divu, v téhle díře. Castiel pohnul nohou, baloňák se rozkryl a svezl níž, a odhalil víc… Dean na něm visel očima. Co se mu asi honí hlavou?

Naneštěstí přeslechl zvuk otevírajících se dveří. Až, „Deane?“ ho probralo.

Sam stál na prahu, krabici s pizzou v rukách, obočí nadzvednuté. Dean se rychle napil, a rovněž nadzvedl obočí, „Co? Máš problém?“ zeptal se podrážděně.

Sam se ušklíbl, a zavrtěl hlavou. Odložil krabici na stůl, vedle počítače a začal si sundávat bundu. Jeho vševědoucí výraz Deana vytáčel. Vyprázdnil láhev na ex, zvedl se a protáhl. „Fajn, Charlesi, co jsi našel?“

Castiel roztržitě vzhlédl od obrazovky, a pootočil hlavu ke straně. „Myslím, tebe, anděly. Čas naplánovat bojovou taktiku. Jaký je plán?“

Castiel zamrkal, „Nebudeme s anděly bojovat.“

Dean a Sam si vyměnili pohled.

„Jasně, já zapomněl, že ty jsi teď hippie, a že uzdravuješ,“ utrousil jedovatě Dean. „Milovat a odpouštět, co?“ Sam ho jemně nakopl. „Co je?“

„Hippie?“ opakoval Castiel, kterému sarkasmus v Deanově hlase unikl.

„Člověk, který poslouchá rock, holduje nezřízenému sexu, miluje auta, pije…“ vyjmenovával Sam.

„To zní spíš jako Dean,“ odvětil anděl vážně. Samovi zacukaly koutky. Dean za jeho zády, obrátil oči v sloup. „Hippie bývají spirituálně zaměření, a mají zvláštní vkus, co se oblékání týče…“ pokračoval Sam.

„Jako ty,“ vmísil se Dean.

„Pořád nechápu – „

„A jsou… mírumilovní. Takže, když Dean říká, že jsi hippie, myslí tím, že se chceš vyhnout konfliktu.“

„Správně. Díky, za osvětu, Samy… takže, co plánuješ, Casi? Mírovou misi? Napochoduješ dovnitř s úsměvem na tváři, a to je vše?“

Castiel se zatvářil zmateně. „To by nebylo příliš efektivní a rozumné, Deane.“

Sam, který viděl, kam konverzace směřuje, se takticky vmísil dřív, než odbočí od tématu zcela. „Casi, Dean chce vědět, proč si myslíš, že nám ty klíče dají dobrovolně. Andělé nestojí na naší straně.“

Castiel zavrtěl hlavou. „Pochopte,“ spustil, „že existují andělské třídy. Ti čtyři andělé jsou starší, než já. Starší než Michael a Lucifer. Byli vyzvednuti z temnoty a světla, společně s Jezdci, aby nastolovali řád. A viděl jsem jiného anděla, vystupujícího od východu slunce, majícího pečeť Boha živého. Kterýž zvolal hlasem velikým na ty čtyři anděly…“

„To budeš ty,“ podotkl Dean. Castiel se zarazil, přestal mluvit a podíval se přímo na lovce. V očích se mu mísilo překvapení a cosi, jako úleva. Dean se rychle podíval jinam.

„Nejsme první, kdo se o něco podobného pokusí,“ připustil.

„Ta pečeť,“ přerušil je Sam. „Co přesně to je?“

„Odznak Posla božího, doslova to znamená z boží vůle. Musím dokázat, že jsem na boží misi,“ Castiel nadzvedl víko od pizzy, nahlédl dovnitř, zamračil se, a zase krabici zaklapl. Dean a Sam si vyměnili pohled. „Čtyři andělé jsou slepí. Nevidí okolní svět. Vidí to, co vidí posel, a tak odhalí falešného posla božího.“

„Jak to poznají?“ zeptal se Dean.

„Budou mě, předpokládám zkoušet. Série testů odhalí mojí pravou tvář. Půjdu první, a pokud selžu, jeden z vás mě zastoupí. Mám rád sýrovou pizzu,“ zamumlal.

„Takže, – „ Sam byl umlčen Deanem. Lovec vstal, otevřel krabici s pizzou a z jedné půlky začal prsty vybírat kolečka salámu a feferonky. Když úpravu dokončil, otočil pizzu obranou sýrovou půlku k Castielovi. „Tady…“

Castiel vypadal potěšeně, „Děkuju, Deane.“

„Nemáš zač…“ Dean se zkusil tvářit cool, ale bylo to těžké, hlavně proto, že dobře věděl, že Sam se dívá, s pusou otevřenou dokořán. No co, snaží se být milý, to je všechno!

Aby Samovu pozornost odvedl jiným směrem, strčil si skoro polovinu dílku pizzy do pusy, zašklebil se a zviditelnil obsah úst. Zabralo to. Sam se znechuceně zamračil.

„Hnus, Deane. Takže, Bůh – “ Pročistil si hrdlo, „Casi?“

Castiel neposlouchal. Jedl pizzu a vypadal… šťastně. Samův výraz změkl. Chvíli anděla pozoroval a nakonec ho nechal na pokoji. Byl si vědom toho, že mezi ním a Deanem se něco děje, jako vždycky, ale pro tentokrát to nechal být.

Vytáhl tátův žurnál a tužku. Jednalo se o cosi, jako neoficiální dohodu mezi ním a Deanem. Deanovi patřila impala a Sam dál vedl Johnův deník. Otevřel ho za polovinou, a na čistou stránku napsal –

Castiel:

- hranolky

- sýrová pizza

Usmál se. Nemyslel si, že tátovi by vadilo, že Sam Castiela právě zahrnul do jejich rodinné kroniky.







„Proč je to v takové díře?“ zavrčel Dean, když impala už poněkolikáté to odpoledne vjela do škarpy. Ujížděli po prašné cestě, lemované nekonečnými lány pole, z nichž sem tam vykoukla opuštěná farma. Sam sroloval okénko, vyhlédl ven, a rozhlédl se. Ve vzduchu vonělo obilí a tráva, kterou přes den ohřálo slunce, a cosi sladkého a příjemného, vanoucího od hor, v dálce lemujících horizont země.

„Podle mě je to tu hezké,“ namítl, „poklidné, nezdá se ti?“

Dean se ušklíbl, a když se auto znovu zhouplo, zatnul zuby. „Ani, ne, ale hádám, že tobě se tu líbí. Jak daleko je Ozz, Casi?“

Anděl seděl na zadním sedadle, nehybně a potichu, jakoby ho Dean vezl na popravu. Zvedl oči a vyhledal Deanovy ve zpětném zrcátku, obočí mírně nadzvednuté.

„Myslím cíl,“ upřesnil. „Jak je to ještě daleko?“

Castiel polkl a klidně odvětil. „Na dalším rozcestí odboč vpravo.“

„Jaká odbočka – nevidím nic, kromě trávy a – aha,“ Dean nevěděl, co čeká, že najdou, ale dům na samotě to rozhodně nebyl. Šlo o jednoduchou dřevěnou stavbu, stejnou jako farmy, které spatřili cestou. Dům byl bílý, a od skla v oknech se odráželo zapadající slunce, takže nebylo vidět dovnitř.

Lovci a anděl vystoupili, postavili se podél auta, a zadívali na stavbu před sebou. Deanovi neušlo, že Castiel si – jako obvykle – vybral stranu, na které stál Dean a – jako obvykle – stál blízko.

„Takže, to je ono?“

Castiel kývl. Hleděl upřeně před sebe, jakoby mohl vidět skrz zdi a snažil se s tím domem komunikovat, „To je ono.“

Ze záhybu rukávu vytáhl dlouhý nůž. Čepel, od které se dorazilo sluneční světlo, se zablýskla. Dean Castiela nejistě pozoroval. Vybavilo se mu dejavu. Opuštěný tovární komplex a Castiel procházející dveřmi, mizející uvnitř a pak – pryč. Dean si tehdy myslel, že o něj přišli na dobro. To bylo předtím, než se Castielovo zázračné oživování, zas a znovu začalo opakovat, a Dean nabyl dojmu, že anděl je doopravdy nezničitelný. Ale, je to pravda? Kolik druhých šancí ještě dostanou?

„Počkej – zadrž…“ Dean vztáhl ruku, jakoby měl v úmyslu Castiela chytit za rukáv, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a schoval jí do kapsy.

Castiel potočil hlavu ke straně. Vždycky, když si myslel, že Deanovi konečně rozumí, Dean ho překvapil. Svěsil ruku s nožem a vyčkávavě se na lovce zadíval. Sam se po něm taky otočil a nadzvedl obočí. Dean nervozně polkl. Podrbal se za krkem, Odvaha podělit se s ostatními o to, co měl na srdci, ho náhle opustila. Popravdě řečeno, nevěděl jistě, co si myslel. Asi jenom úlet. Castiel si odfrkl a zamračil se, jakoby si myslel totéž, a měl Deanových úletů po krk.

Sam, který bratrovi lépe rozuměl, uhnul pohledem, ale anděl na Deana dál nemilosrdně zíral, a očima se mu vpíjel do duše. „Proč, Deane?“ zeptal se konečně – netrpělivě, zklamaně, došlo Deanovi.

„Říkal jsi, že s nimi nebudeš bojovat, že jo? Tak nač ta kudla?“

To upoutalo i Samovu pozornost.

Castiel se zadíval na nůž, který mu visel v ruce a znejistěl. „S držiteli klíčů ne. Ale někdo další střeží přístup. Budu si muset probojovat cestu dovnitř. Vyčistím průchod, i pro vás pro případ, že se něco pokazí.“

To pro případ, neznělo dobře. Dean nechtěl, aby Castiel umřel (zase), ale nechtěl to říct nahlas.

„To není dobrý nápad,“ namítl.

„Máš lepší?“ Castiel se zadíval zpět na dům. „Uvnitř je anděl. Zabil jsem víc andělů než ty a Sam,“ Deanovi neunikla trpkost v Castielově hlase, „a to ze mě dělá nejkvalifikovanějšího z nás.“

Dean se na Castiela chvíli díval a mlčel. Dávalo to smysl, ale to neznamenalo, že Dean musí souhlasit.

Castiel, který si ticho vyložil špatně a myslel si, že Deana přesvědčil, se uvolnil, když v tom Dean náhle vyhrkl, „S tím jdi do prdele.“

„Deane – tohle je příležitost – „

„Něco vymyslíme, že jo, Samy?“

Sam se netvářil přesvědčeně, ale přinutil se k úsměvu.

Ale, očividně, Castiel měl nakazování dost. „Ztrácíme čas. Jdu dovnitř.“

„Jasně, že jo, když už sis postavil hlavu,“ zavrčel Dean. „Nepotřebuješ nás, fajn. V pohodě. Dělej si, co chceš, třeba při tom tentokrát nezničíš svět.“

Castiel ztuhl. Dean mu neviděl do tváře, ale nebylo těžké odhadnout, co se andělu honí hlavou. Jeho poza, a napjatá ramena, mluvila za vše.

„Ehm,“ Sam se vmísil do pře. Těžko říct, zda se mu zželelo Deana nebo Castiela. „Dobře, Casi… tak my tady na tebe, počkáme, správně?“

Dean po bratrovi šlehl nevraživým nesouhlasným pohledem. „A, dávej – však víš, pozor. “

„Dám, Same.“

Dean pozoroval anděla mizejícího ve vstupních dveřích a zarytě mlčel.






„Sakra,“ Dean nakopl kolo u auta. Sam nadzvedl obočí. Když si Dean vybíjel vztek na svém autě, něco ho vážně žralo.

Odvrátil se od bratra, a zády k domu, a zhluboka se nadechl. Slunce zapadlo za hory, které lemoval zlatý proužek světla. Vzduch vychládal, stín zakrývající pole rostl, a tráva šuměla ve větru. Byl tu klid. Sam si uměl představit žít tady a… založit rodinu. Ironie. Před dvěma roky si nemyslel, že se dožije třiceti a teď si dělá plány.

Dean znovu kopl do auta, a podle zvuku trefil blatník, „Co mu trvá tak dlouho?“ zavrčel. Sam vzdychl. Když se otočil, Dean špičkou boty hloubil dolík ve vyschlé hlíně, a přehraboval kamínky.

„Je uvnitř teprve deset minut, Deane, co ti přelítlo přes nos?“

Dean se na Sama zle podíval. Pak se opřel o kapotu impaly a hněvivě se zadíval pro změnu na dům. Sam váhavě nalehl na auto, vedle bratra.

„Dal bych si panáka. Ve městě jsem viděl bar. Tedy, v tom co vypadalo jako město. Díra. Proč nepočkáme tam? Castiel nás tady stejně nepotřebuje,“ Dean si olízl suchý ret. Najednou zněl unaveně. „Tohle je ztráta času. Cas mohl říct narovinu, že nás tady nechce, protože mu překážíme.“

„Neřekl – „

„No, podle mě se vyjádřil jasně,“ mlel si Dean dál své.

„Cas si nemyslí, že jsi slabý, Deane.“

Deanovi se zablýsklo v očích. Vyjel na Sama, jako pes utržený ze řetězu. „O čem to sakra mluvíš? Praštil ses do hlavy, Same?“

„Cas,“ zopakoval Sam, zkoušejíc zachovat klid, „tě ochraňuje protože – dobře, nevím jistě proč, se stará, protože ty mu to neusnadňuješ, ale stará se a o to jde… ne o slabost. A, možná… možná si myslí, že to ty ho máš za slabocha, protože mu nevěříš.“

Dean na chvíli oněměl, pak, pořád v šoku odvětil, „Samozřejmě, že mu věřím. Kdyby ne, asi bych tady teď těžko stál, zadek přimrzlý k autu, nemyslíš?“

„V tom případě, důvěru dáváš najevo dost zvláštně.“

„Je to anděl, Same. Ví, že není slabý. Nepotřebuje, abych mu zrovna já připomínal, že na to má.“

Sam zaváhal, „Já si myslím, že možná jo.“

Dean se odlepil od auta, tvář staženou vzteky, „Koukni, ty blbče, Cas to pohnojil. Monumentálně. Dává rozum, že jsem opatrný!“

Sam se taky narovnal. To, že hlavou převýšil Deana, mu ale na převaze nepřidalo. „Cas ví, že udělal chybu, Deane. Poučil se,“ odmlka. „Jako ty a já. Proč se do něj pořád navážíš? Nemusíš ho ochraňovat. Nemusíš mu říkat, co má dělat. Cas potřebuje tvojí podporu, ne dohled. Není dítě… není tvůj… mladší bratr.“

„Same, už zase?“ Vážně? „Jestli mi znovu vyčteš, jak hrozný starší bratr jsem, přísahám Bohu, že – „

„Ne, Deane, nemluvím o sobě,“ ačkoli. Zajiskřilo mu v očích. „Teda, jo, je pravda, že občas to přepískneš, „ připustil, „ale háček je v tom, že já jsem tvůj bratr přes dvacet let a znám tě. Vím, že se staráš. Rozumím tomu. Castiel ne.“

Dean byl zticha, rty semknuté.

Sam rozhodil rukama, „Fajn, Deane… fajn! Vy dva si nemáte, co vyčítat, víš? Oba jste paličatí, umanutí… oslové. Kdy sis ty naposled řekl o pomoc? Kdy sis přiznal, že potřebuješ pomoc? Není to slabina, víš?“ Dean uhnul očima. „Projev Castielovi respekt a on ti to oplatí.“

Neměla by důvěra být oboustranná?

Dean si přejel rukou po tváři. Byla zaprášená, plná drobných ranek a jizev, a Dean si najednou připadal špinavý, opotřebovaný.

„Deane?“

„Co?“ zavrčel lovec. Neobtěžoval se přitom podívat Samovým směrem.

„Koukni…“

Dean otočil hlavu. Okna v domě zářila, a zpod prahu dveří vycházelo světlo, ostřejší než sluneční. Zem se chvěla, ne jako při zemětřesení, ale jakoby pod ní něco vibrovalo. Jako energie. Pak okna zhasla a dům potemněl.

Sam pořád ještě zíral na dům, když si uvědomil, že Dean vyrazil ke dveřím.

„Deane,“ zakřičel, jenom o krok pozadu, „co děláš?“

„Jdu dovnitř.“

Sam pospíchal za bratrem a současně vytahoval zbraň, „Ale, Castiel říkal –„

„Jo? Cas tady není,“ odsekl. Sáhl na kliku. Sam v tu samou chvíli zkusil Deana zastavit. Dean otevřel dveře, Sam zakřičel „ne“, Dean se ohlédl, a najednou bylo po všem.

Za Deanem se zavřely vstupní dveře. V domě, bylo šero, vzduch zatuchlý a na podlaze ležela vrstva prachu a rozbité sklo. Dean stál v rozlehlé prázdné hale. Na každé světové straně se nacházely jedny zavřené dveře, plus ty, kterými Dean vstoupil.

Dean si pročistil hrdlo. „Casi?“ zavolal zkusmo. Odpověděla mu ozvěna. Rozkašlal se. Pročistil si hrdlo a zkusil to znovu. „Casi, koukej se ozvat, ty –„

„Deane. Deane, Deane… “ Nebyl to Castielův hlas. Ze stínu vystoupil muž. Byl elegantně oblečen a našlapoval a pohyboval se ladně, jako kočka. To, a povýšený úšklebek, Deanovi prozradil, s kým má co dočinění. Zatnul zuby. Anděl.

„Tolik jsem toho o tobě slyšel… právě, takhle jsem si tě představoval. Povýšený drzý spratek,“ anděl k lovci přistupoval blíž, a blíž, pomalu, s predátorskou vypočítavostí.

Dean se zkusil zatvářit cool, a nedat najevo nervozitu. „Jsem unikát. Na rozdíl od vás. Co jsi zač? Nech mě hádat? Další okřídlený kretén, jako zbytek.“

„Ezachiel, Deane. Jsem Ezachiel, anděl Pořádku,“ Zvedl ruku, ledabylým mávnutím Deana přišpendlil ke zdi a znemožnil mu pohyb. Dean se zkusil osvobodit a až když zjistil, že to nejde, přestal sebou mlít. Anděl – Ezachiel líně pootočil zápěstím. Dean zalapal po dechu.

„To je všechno?“ vysoukal ze sebe přidušeně. „Raphael zhasil Manhaton a všechno, co svedeš ty, je tenhle amatérský trik?“ Dean hrál o čas. Popravdě řečeno, byl vyděšený. Věděl, že tohle stvoření ho snadno zabije, kdykoli si usmyslí. Rozhlížel se okolo, a očima v šeru páral po něčem, co by mu pomohlo. Přemýšlel…

„Raphael byl archanděl,“ odvětil vážně Ezachiel. „Nebe ho oplakává…“

Dean se chtěl zasmát, ale nedostatek vzduchu mu to ztěžoval. Aspoň se ušklíbl.

„Ty si myslíš, že je to směšné? To, že jeden nejmocnějších božích válečníků, je mrtev a že padl rukou toho… té ohavnosti, která si říká anděl?“

„Hej – „ zaprotestoval Dean. „Cas je anděl. Na rozdíl od většiny z vás.“

Andělu se zablýsklo v očích, a Deana se mocnil špatný – velice špatný pocit. Ezachiel spustil ruku a lovce propustil. Když se Dean postavil na nohy, a popadl dech, zasýpal. „Kde je, Cas?“

Ezachiel zamrkal.

„Kde je?“

„Mrtvý.“

… tlukot srdce… „Lžeš…“ Určitě lže. Kdyby Castiel přestal existovat, Dean by to věděl. Cítil by to.

Z transu ho probraly až kroky. Ezachiel ustoupil stranou dost daleko na to, aby Dean viděl, u čeho stojí. U otisku křídel na podlaze.

Zíral. Neschopen odtrhnout oči od důkazu.

Je mizerný přítel. Sam měl pravdu. To poslední, co Castielovi řekl, byla výčitka a to poslední, co Castiel viděl, byla Deanova záda. Takhle to nemělo skončit.

„Ale, no tak, Deane… potrestat viníka není zločin,“ Ezachiel si otisk prohlížel s neskrývaným zadostiučiněním.

„Kde…“ Dean polkl. Viděl ta křídla, viděl důkaz, ale Castiel tam nebyl. Tělo tam nebylo. „Kde je?“ zeptal se roztřeseně.

Ezachiel nadzvedl obočí. „Tělo? Komu záleží na tělu,“ Šlápl do otisku, doprostřed jednoho křídla. Dean se stěží držel zpět. „Všechno, pomine. Prach jsou a v prach se obrátí. Andělé zmizí ve víru světla, ale zrádci a Ďábel se zřítí a promění v prach, který pohltí země. Jako člověk. Potkal ho smutný osud, že? Tihle malí hloupí… vojáčci… myslí si, že něco změní… že něco znamenají.“

Dean viděl rudě. Přestal přemýšlet, a zbrkle se na anděla vrhl holýma rukama. Měl to stejně spočítané, a když už, proč to nezakončit stylově? Ale, Ezachiel byl nadlidsky rychlý. Chytil Deana za límec bundy a dřív, než se Dean zmohl na protiúder, ho přirazil zády ke zdi. Deanovi se zatmělo před očima. Co teď, Deane? Přemýšlej… umře tady. Umře, umře.

Vybavil se mu Bobby. Co sis myslel, že děláš, chlapče? zeptal se starší lovec, na oko káravě, ale víc než to, starostlivě. Dean skoro cítil pohlavek, který měl přijít pak, a nepřišel.

Promíň, Bobbby, pomyslel si, nevěda, za co přesně se omlouvá tentokrát.

„A ty nejsi o moc chytřejší,“ Ezachiel se povýšeně usmál. Dýchl Deanovi do tváře a odhalil zuby. „Uvidíme, jaký tvar zanechají tvoje vnitřnosti, až tě rozmáznu.“

Dean zavřel oči. Zkusil se obrnit. Přemýšlel, zda to bude bolet. Zda to ucítí. Co si pomyslí Sam.

Co si myslel Cas...

Maky: Ten poslední odstavec, jak Sam zapsal Case do deníku, mi vykouzlil úsměv na rtech Nevím, jak Johnovi, ale mě to nevadí vůbec Moc hezky to začíná. A jsem zvědavá, jak to bude v Tvém podání pokračovat, protože nápad je to dobrý. A i když zde nebude vystupovat Crowley, nepochybuji o tom, že i tak to bude stát za to. Hrozně se mi líbí ten eyesexing, jdu z toho do kolen Úplně živě si to představuju. Jsem zvědavá, zda to skončí jen u toho, nebo to zajde ještě dál... A Naomi se mi zprotivuje čím dál tím víc Takže na úvod dobrý a já se budu těšit na další část

Ahoj bohdy, děkuju za komentář Jako vždy, jsem ráda, že se ti povídka líbí. Měla jsem jí v šuplíku příliš dlouho, tak bylo na čase jí vytáhnout a oprášit!

Ona je to vlastně taková povídka na jeden námět, která se hodn vleče. Odehrává se v rozmezí pár dnů, takže pro Crowleyho by tam nebyl prostor. Ale, bude tam prostor pro "jiné věci" nějaký ten, hm... sexing! A domestic life. Hodně jsem si užívala kontrast Castiela anděla a Castiela člověka a to, jak se obě ty linie nakonec spojí!

Nevím, kdy přidám další část. Zítra odjíždím na dva dny, tak asi až příští týden...

Přidána další část. Najdete jí pod tou první, pod názvem ČÁST DVA. Logicky

Hej, miluju Meg a Crowleyho a celý ten nápad, a směr, kterým se SN ubírá, a můj nápad možná není tak geniální - ale, to, v co moje povídka vyústí, je pořád to, v co chci aby vyústil i SN. Takže, ve výsledku, totéž. Za tím si stojím

ENJOY!

Maky: Teda ty víš, jak to ukončit Takhle napínat!!! Už se nemůžu dočkat pokračování a doufám, že Cas opravdu není mrtvý Ale pochybuji, že zrovna ty by jsi ho nechala umřít Tak snad nebude tak zle. Spíš mám obavy o Deana No, uvidíme. Každopádně díky za pokračování

Děkuju za komentář Teprve se rozjíždím, tak uvidíme... myslíš, že bych Case nenechala umřít? Máš pravdu, asi spíš ne. Ale to neznamená, že ho nenechám trpět

Ne, vážně. Myslím, že párkrát už jsem ho umřít nechala... ale se vším tím oživováním a návraty, ztrácím přehled.

Každopádně, zapracuji na další kapitole!