TEAM FUCKED UP 2

WTF. Vážně, strávila jsem dobrou půlhodinu tím, že jsem se snažila přidat další část do původního topicu a nakonec mi nezbylo než akceptovat, že to nepůjde, protože příspěvek je moc dlouhý. Neberte mě špatně, mám to tady ráda, ale není nad FFnet, který je "dělaný" jenom na povídky. Vím, že většina autorů tady to dělá tak, že kapitoly přidává, jako příspěvky, ale já to tak prostě nechci. Takže jsem musela založit nové téma a pokračuji tady.
 
Navazuji tam, kde jsem skončila naposled, očividně
 
Po téhle části zbývá ještě malý - maličkatý kousíček a pak se pohneme v ději. V němž budou všichni zúčastnění trochu méně... ufnňukaní
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Kdo říká, že je na čase vrátit se k lovení? trval na svém Dean. Sam není ve formě, a Castiel… podívejte se pravdě do očí, neurotický ex-anděl se sebevražedným sklony nebyl parťák, kterého sebou vezmete na lov, že?
 
Dean ale o Case pořád stál a chtěl mu to dokázat. Zvážil všechna pro a proti, a rozhodl, že ten případ vezmou a Castiela vezmou sebou. Nebude to snadné, ale Dean si umínil, že dá pozor na oba, Sama i Case. Hon na vlkodlaka jim koneckonců poslouží, jako rozcvička.
 
Oddalovali to dost dlouho, říkal si, když si balil. Doléhala na ně ponorková nemoc a Deanovi beztak docházely nápady, jak Castiela v bunkru zabavit a udržet.
 
Zkrátka se nudí, Deane, omlouval Castielovo chování Sam. Nech ho vyrovnat se s žalem.
 
Dean byl rád, že Castiela zatím nenapadlo, žal utápět v alkoholu, ačkoli, Castiela jednou nebo dvakrát přistihl, že pokukuje po jeho láhvi whisky. Zapomeň!
 
Dean si myslel, že Cas bude rád, když uslyší o lovu, ale Castiel ho, jako obyčejně, překvapil.
 
„Casi?“ Dean vstoupil do knihovny. Castiel se hrbil u stolu, zabraný do knihy. Dean mu nemusel vidět do tváře, aby poznal, jak je napjatý. „Vyrážíme za pár hodin, tak jsem si říkal…“
 
„Já nejedu,“ zamumlal Castiel aniž se přitom na Deana podíval. Deanovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem mluví.
 
„Jak to myslíš, nejedu?“
 
„Necítím se dobře,“ odbil ho anděl, a aby to dosvědčil, objal si torso paží. Dean rozpoznal obrané gesto, nikoli doklad bolesti žaludku, kterou Castiel zkoušel fingovat.
 
Zamračil se. „Vážně? Protože ráno ti nic nebylo. Možná ses jenom přejedl… jestli ti bude zle v autě, vždycky můžeme na chvíli zastavit, a – „
 
„Deane,“ Castiel se otočil na židli, a šlehl po lovci očima, „čemu z toho, co jsem řekl, jsi nerozuměl? Mám práci, tak mě nech pracovat.“
 
Castiel musel zapomenout, že mluví s Deanem, a že Dean se nezvává snadno. „Ne.“
 
Castiel opatrně odložil knihu, kterou pořád držel na stůl vazbou vzhůru a sepjal ruce. „Proč mě sebou vlastně chceš? Máš Sama.“
 
„Uvítali bysme tvojí pomoc.“
 
Castiel zúžil oči, jako kočka. „Myslel jsem, že nepotřebuješ mojí pomoc.“
 
Och, Deanovi to došlo. Seděli právě tady, když se Cas nabídl, že je doprovodí na lov a Dean mu to zakázal. Nepotřebujeme tvojí pomoc.
 
„Jo… „ Podrbal se na hlavě. „Neber mě za slovo. Byl jsem naštvaný a neviděl si do pusy. Pravda je, že tvojí pomoc nepotřebujeme.“
 
Deanovi neušel Castielův bolestivý výraz, ač ho anděl zkusil neprojevit.
 
„Ale, víš ty co?“ pokračoval.  „Chci tvojí pomoc.“
 
Castiel Deana sjel pátravým pohledem a Dean si pomyslel, že to přišlo a konečně ho zlomil. Naneštěstí, Castiel uhnul očima, a tiše odvětil: „Děkuju, Deane, ale pořád si myslím, že bude lepší, když zůstanu tady, kde nenapáchám žádnou škodu.“
 
„Ty – „ zasupěl lovec. Došla mu trpělivost. Přistoupil ke stolu a ukázal na Castiela prstem – třásl se vzteky, a jenom s obtížemi tlumil hlas. Castiel se podíval na napřažený prst a odfrkl si. Pak se Deanovi s předstíranou nenuceností podíval do očí: Co?
 
Deana to dopálilo. „Ty… po tom všem, co jsi udělal…“ supěl. „Já a Sam se držíme, dokonce i Kevin se drží – zbytek světa se drží – ale ty to ani nezkusíš, Casi!“
 
„Zkusil jsem to několikrát a oba víme, jak to dopadlo. Bude lepší, když – „
 
Dean ho utnul. „Nemáš právo vystoupit z rozjetýho vlaku, a vrhnout se pod jinej. Tahle to nefunguje. Nevykroutíš se z toho, tak snadno. Bitvy si nevybíráš, vybírají si tebe! Myslíš, že tě nechám tady shnít? To chceš? Mýlka! Zvedni zadek, zabal si kartáček a holicí strojek a za dvě hodiny se sejdeme u auta.“
 
Castiel ho pořád propaloval pohledem, který se změnil z beznadějného v dopálený. „Fajn,“ odsekl a zaklapl knihu. Vstal, prosmýkl se okolo Deana, a oddusal. Dean poslouchal vzdalující se kroky dunící chodbou. Až když slyšel vrznutí dveří u koupelny, rozechvěle si oddychl.  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Připravený? Nemáme na to celý den.“ Zaposlouchal se do zvuků za dveřmi. Castiel neodpovídal, a Dean zvažoval, že dveře vylomí, pak ale zpoza nich vyšel tlumený hlas.
 
„Budu hned venku.“
 
Dean tam stál ještě chvíli, s pěstí opřenou do dveří, nevěda, na co ještě čeká. „Do hajzlu,“ zamumlal a odkráčel.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel otevíral kredence, jeden za druhým. Konečně, našel, co hledal. Natáhl se pro balík toastového chleba a sklenici burákového másla, a vytáhl nůž. Z folie vyndal několik toastu, rozložil je na linku a pomazal máslem. Když skončil, třískl nožem o stůl. Podíval se na nepořádek, který udělal. Chleba byl napůl rozdrobený. „Děláš sendviče nenávisti nebo svačinu?“
 
Castiel se otočil. V kuchyňských dveřích stál Sam. Zamračil se na něj. Lovec se usmál a ostýchavě vstoupil do místnosti. Sebral, co zbylo z toastu, a kousl si. Castiel ho podezíravě pozoroval. „Můžu tě o něco požádat?“ zeptal se s plnou pusou.
 
Castiel pomalu kývl. Nemohl se se Samem přít, když byl tak v klidu. „Buď na Deana milejší, prosím tě.“
 
Castiel otevřel pusu, ale zase jí mlčky zavřel, zaražen nezvyklou žádostí. „Víš, že dělá, co můžeš, že jo?“ pokračoval Sam. „Když už mu to nechceš usnadnit, aspoň mu to neztěžuj.“
 
Castiel pořád neodpovídal. „To je všechno,“ dodal Sam. „Zabal to jídlo sebou, a pojď, Dean na nás čeká v autě.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Charlie!“ Dean přijal hovor po třetím zazvonění. Sam po bratrovi šlehl očima. Pozdravuj jí, zagestikuloval. Dean se zaposlouchal do hlasu na druhém konci linky a pak řekl: „Skvěle. Ty? Nového? Anděl na zadní sedačce,“ Dean zašilhal do zpětného zrcátka na Castiela, oždibujícího sendvič s burákovým máslem. „Cože?“ Dean se odmlčel. „Popravdě, zrovna teď jeden případ vyšetřujeme, ale podívám se na to, slibuju. Uch, tady to je,“ Dean odbočil z hlavní silnice a sjel k lesnímu odpočívadlu. „Ozvu se, zatím… Charlie pro nás našla případ,“ sdělil Samovi ponuře, když zaparkoval.
 
„Démoni?“ zeptal se Sam, kterému neušel Deanův výraz.
 
„Vypadá to na ně. Něco chystají. Budeme Crowleyho muset zmáčknout. Hej ty tam,“ otočil se k Castielovi,“ dávej pozor, rozumíš?“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„A pak to uteklo mezi stromy,“ sdělil jim strážník. Stál u odstaveného policejního auta, ukazoval do lesa, a natažená ruka se mu chvěla.
 
Dean předstíral, že informace zapisuje do bloku, ale bylo to těžké, vzhledem k tomu, že jedním okem pokukoval po Castielovi.
 
Anděl otáčel hlavu za ptáky poletujícími mezi stromy. Byl jasný slunečný den.
 
Ptáci třepetali křídly, proplétali se mezi větvemi a…
 
Castiel si přál, aby je mohl následovat, ať už míří kamkoli. Sledoval je pohledem, a když vyletěli z korun stromů a vznesli se k modré obloze, rychle uhnul očima. Rozbušilo se mu srdce. Jako to ptačí.
 
Dean s něj šťouchl loktem. „Soustřeď se,“ zamumlal tlumeně.
 
„Kterým směrem to uteklo?“ chopil se iniciativy Sam. Castiel se zkusil zaposlouchat do výslechu a tvářit se zúčastněně, ale všechno, čeho docílil, bylo, že vypadal podivínsky. Strážníkovi to neušlo. Castiel se na něj usmál ve snaze napravit dojem, ale cizince to rozhodilo víc.
 
Sam si odkašlal. „Směr, strážníku.“
 
„Já… já – myslím… nevím – vystřelil jsem na to… myslím, že jsem to zasáhl.“  
 
„Použil jste stříbrné náboje?“ zeptal se Castiel vážně.
 
Strážník se zarazil. Podíval se na Castiela, jakoby mu dočista přestřelilo a pak na Sama a Deana s výrazem, žertuje, že jo? Dean omluvně pokrčil rameny.  
 
„Já, hm… ne?“ zakoktal se. „Poslyšte, přidělili mě sem. Neberu tak moc, a – „
 
„Díky, my to převezmeme,“ vmísil se Sam.
 
Strážníkovi se očividně ulevilo. Vděčně kývl, a se slovy „mám ještě nějaké papírování,“ rychle nasedl do auta a ujel.
 
„Casi, přestaň!“ sykl Dean. „Děláš to naschvál, že jo?“ Castiel pootočil hlavu ke straně. Zvědavě pozoroval Deana přehrabujícího se v kufru auta. Lovec mu do rukou, ne zrovna jemně vtiskl batoh, a Castiel se konečně neudržel a hrdlením hlasem, který se podobal zavrčení, podotkl, „Když mě tu nechceš, neměl jsi mě sebou brát.“
 
„Nestěžuj si.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Vykuchal ho, jako kuře,“ Dean klečel u lidských ostatků pohozených na zemi ve vlhké půdě a jehličí.
 
„Jde o slovní obrat, nebo lovecký žargon?“ Dean se ohlédl, přes rameno. Castielovi cukal koutek. Skoro neznatelně, ale přece –
 
Dean nadzvedl obočí. „Cha. Cha. Dobrý, pokus, Casi.“ Kdyby Dean nebyl rozmrzelý, netrápila ho zima, a boty, do kterých teklo, ocenil by Castielovu snahu.
 
Neviděl, že Castiel protočil očima.
 
Anděl si mu stoupl za záda. Na rozdíl od Deana, shlížel na tělo nikoli s nechutí, nýbrž nezakrývanou zvědavostí. Okolo mrtvoly, v paprscích slunečního světla, prosvítajícího mezi stromy, poletovaly mouchy, a Dean si přikrýval ústa rukou, ve snaze uchránit se před zápachem. Uvolnil si kravatu u krku, když v tom, Castiel promluvil.
 
„Je pořád blízko,“ zašeptal.
 
Deanovi se zježily chlupy za krkem. Nejdřív si myslel, že kvůli zmínce o vlkodlakovi, pak mu ale došlo, že za to může Castielův dech. Tak blízko. Zatracený anděl, a jeho narušování osobního prostoru.
 
„Jak blízko?“ zeptal se. Otřel si zakrvavené ruce do kalhot, a vytáhl mobil. Vyťukal Samovo číslo.
 
„Blízko – „
 
„Mohl bys být přesně – „
 
Dean ztuhl. Uslyšel zavrčení. Upustil mobil, otočil se, a spatřil ho. Stál tam, mezi stromy, obrovský a se žhnoucíma očima. Vlkodlak, skočil. Dean se pořád vzpamatovával z šoku, ale Castiel nezaváhal. Vystřelil.  A, minul.
 
Dean zahlédl vyceněné zuby. Vrčící vlkodlak se postavil na zadní, a přední tlapou se po Castielovi ohnal. Castiel zavčas uhnul, ale bestie mu vyrazila pistol z ruky. A Castiel vytáhl esu z rukávu. Andělský nůž.
 
Sekl. Ve vzduchu se zaleskla čepel. Vlkodlak se zakňučením dopadl na všechny čtyři. Castiel se otočil na patě, čelem k otevřené tlamě plné zubů, nůž napřažený, připraven k útoku. Byl mírně zadýchaný a po čepeli nože, který svíral, stékala krev.
 
Znovu tasil, ale vlkodlak začal poraženě couvat. A najednou, pelášil pryč. Směrem, došlo Deanovi, jímž se vydal, Sam. Telefon na zemi pořád vyzváněl. „Do hajzlu,“ Dean mobil rychle sebral, a druhou rukou se chopil zbraně. „Honem, pohni. Sami!“
 
Vyškrábal se na nohy. Podkluzovaly mu ve vlhkém jehličí.
 
Castiel se zmateně podíval z Deana, ke stromům, mezi nimiž vlkodlak zmizel. Pak mu to došlo. Sam.
 
Dean se dal do běhu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Co to do hajzlu bylo?“
 
„Myslím, že výraz, kterým bys to označil ty, je akce, která se vymkla z ruky,“ odvětil Castiel klidně. Stáli v obývacím pokoji a dohadovali se. Sam byl ve sprše, smývajíc ze sebe zaschlou krev a bláto. Ráno budou všichni tři rozbolavělí. Sam to odnesl nejhůř, ale naštěstí nešlo o víc, než pár modřin a škrábanců. Nebylo to nic vážného, a upřímně… Sam vypadal šťastně. Blbec. Jakoby si právě dokázal, že na to pořád má. Dean mu za ten jeho nadšený výraz chtěl jednu ubalit a připomenout mu, že se zotavuje a měl by šetřit síly a ne sebou opakovaně nechat mrštit o strom. O co vlastně šlo? Bylo zvykem, že jeden z nich – Sam, Dean… nebo Cas, při lovu končívali, coby hadrové panenky. Ale… ale –
 
Castiel to podělal, o tom nebylo pochyb.
 
„Proč jsi nic neřekl? Věděl jsi, že ten vlkodlak je poblíž a nechal si to zajít do extrému. Proč jsi mě nevaroval?“
 
„Proč? Měl jsem to pod kontrolou. Jen se mi to… vymklo,“ odmlka. „Byla to moje chyba? To si myslíš? Přirozeně.“
 
Dean uhodil pěstí do zdi. Uspokojilo ho, že se Castiel zachvěl. „Chyba? Chyba! Není to… děláš si ze mě srandu? Kdo si myslíš, že jsi? Už nejsi anděl, do prdele,“ Dean ječel. Castiel polkl. Zvedl oči – a zase jimi uhnul. „A nejsi ani Bůh. Jsi jeden z nás. Máš nám krýt záda a my na oplátku kryjeme tvoje. Tak to chodí. Mám toho dost! Doteď jsi mi neřekl, co se stalo v Nebi, tak co čekáš? Toleroval jsem tě, ale to skončilo.“
 
Castiel se na něj konečně podíval. V očích se mu zračila strašlivá hrůza. Z čeho? Z Deana?
 
„Casi…“
 
Na moment si myslel, že Cas se mu otevře ale Castiel se zhluboka nadechl, jakoby se snažil sebrat a jako obyčejně se zatvrdil. Ztvrdl, jako skála, ale třpytící se oči mluvily za vše. Křičel, uvnitř.
 
Dean nemilosrdně pokračoval. Už to beztak nakousl.
 
„Nejsi moje priorita, víš? Záleží mi na tobě, Casi, ale netočí se okolo tebe celý svět. Pomůžu ti, ale ty proto musíš taky něco udělat. Musíš mi vyjít vstříc. Řekl jsi, že Metatron tě připravil o milost,“ otočil. „Ten okřídlený hajzl tě podřízl a vyjmul jí z tebe. Jak se cítíš? Jak se doopravdy cítíš?“
 
„Já… já… jsem v pohodě. Vážně.“  
 
„V pohodě,“ opakoval znechuceně Dean. Kecy,“ uhodil na něj zostra. Přejel si tvář rukou a začal znovu, klidněji. „Tohle popírání končívá katastrofou, věř mi, vím to z vlastní zkušenosti. Nenechám tě stáhnout sebou mě – nebo Sama. Nenechám tě v tom,“ upřesnil. „Ale pokud chceš patřit do týmu, budeš na sobě muset zapracovat. Nevezmu tě znovu na lov, dokud si nebudu jistý, že je to bezpečné – a,“ mávl rukou, „nemluvím o tvých schopnostech – dneska jsi dokázal, že máš koule, ale o tom, co se děje tady –„ zaťukal si na čelo. „Dneska jsi skoro přišel o život. Skoro to zabilo Sama… takhle to na lovu nechodí. Držíme spolu. Už nejsi anděl,“ zopakoval.
 
Castiel se shrbil a svěsil ramena. „Odejdu, pokud chceš…“
 
To byla poslední kapka. Dean Castiela chytil za paži – za zakrvavený modrý rukáv, a otočil k sobě anděla čelem. Castiel, v šoku, sebou nechal manipulovat.„Zatraceně,“ znovu zvýšil hlas. „Slyšíš se? Řekl jsem, že chci, abys odešel? Řekl jsem to? Myslíš si, že chci, abys odešel? Posloucháš mě vůbec? Jsi schopný poslouchat?“
 
Castelovi se zablýsklo v očích. Rozhněvaně od sebe lovce odstrčil. Dean ho rychle pustil.
 
„Tak, co ode mě chceš?“ zaječel anděl frustrovaně, a rozhodil rukama. Konečně, pomyslel si Dean. Do toho, Casi, dostaň to ze sebe. „Co chceš?“ Přeskočil mu hlas. Zkřivil tvář, jakoby komunikace byl bolestivý proces.
 
„Chci, abys mi věřil. Chci, abys nás taky potřeboval.“
 
Castiel neodpověděl. Odfrkl si, a zase uhnul očima. Zadíval se za Deanovo rameno, výraz nečitelný.
 
Dean toho měl dost. Nasrat. Zavrtěl hlavou. „Naser si, Casi.“
 
Castiel se rozpřáhl. Uhodil. A zlomil Deanovi nos.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Dean se držel za nos a přes prsty mu po bradě stékala krev. „Do hajzlu,“ zamumlal tlumeně skrz ruku. Setřel si z tváře krev. „Tohle se nebude opakovat.“
 
Castiel vztáhl ruku – Dean ucukl – ucítil dotek prstů na čele. Castiel natahoval ruku, a pokládal mu prsty na čelo. Nic se nestalo. Castiel se zamračil, přitlačil – bez úspěchu.
 
„Přestaň,“ sykl Dean. Obrátil se k Castielovi zády, ale Castiel ho zarazil. Chytil lovce za loket. „Co – „ Dean se na něj podíval a zarazilo ho, jak zhrzeně vypadá.
 
Castiel se podíval na svoje ruce. Pak, na Deana a krev zasychající mu na tváři. Zbledl. „Promiň,“ hlesl.
 
„Zač? Je to jenom, nos.“
 
Castiel zavrtěl hlavou. Zvláštně se mu leskly oči. Pustil Deanovu ruku a začal couvat. Přestal, až když se octl u zdi, lapen mezi Deanem a cementem. Dál vrtěl hlavou, oči nespouštějíc z Deanovy tváře.
 
„Promiň, odpusť, odpusť…“ Chytil se za krk. „Odpusť, mi…“ Opakoval, zadržujíc slzy. „Odpusť…“ Octl se zpátky v Nebi, držel se za hrdlo, a zalykal vlastní krví. Proč ho nezabil? Tak snadné to mít nebudeš, Castieli. Čekám na příběh. Castiel nemá o čem vyprávět.
 
Ten lesk v očích, došlo Deanovi, byly zadržované slzy. A najednou, tekly. „Odpusť, mi…“ opakoval bez ustání, mez vzlyky, lapajíc po dechu. Krev na rukou. Deanova krev. Jejich krev.
 
Tolik krve. Prolil, jí řeky.
 
Dean u toho nebyl, když Castiel padl. Až teď a tady, byl svědkem jeho opětovného pádu.  A, odstartoval to zlomený nos.
 
„– „
 
Dean natáhl ruku. Castiel ucukl.
 
„No tak…“
 
Castiel se rozmáchl, jakoby od sebe Deana chtěl odstrčit, ale Dean byl příliš daleko, a Castiel ho minul. „Všechno, čeho jsem se dopustil. Všechno jsem zničil, a nejde to vrátit,“ třásl se jako list ve větru. „Nemůžu to spravit,“ zadíval se do prázdna, skrz Deana a, tiše dodal. „Co jsem to udělal… co jsem zničil…“
 
Dean si setřel krev z nosu rukávem. „A je to pryč. Vidíš? No tak, podívej se na mě! Vidíš? Pryč. Žádná katastrofa. Nemůžeš to spravit? Spravím to za tebe.“
 
Castiel ho neposlouchal. „Stýská se mi po domově. Chci domů, Deane.“
 
Deanovi se sevřelo srdce. „Já vím…“  
 
„Ublížil jsem jim. Ublížil jsem tobě,“ koktal nesouvisle, zlomeně. „Nejde to vrátit, nespravím to. Vždycky všechno jenom zhorším. Měl jsi pravdu. Od začátku. Mrzí mě to… mrzí. Způsobil jsem jenom bolest. Všechno jsem podělal.“
 
„Casi,“ Dean zvýšil hlas a jemně Castielem zatřásl. Castiel přivřel oči, zaostřil a podíval se na lovce skrz závoj slz. Obě tváře měl mokré. „Casi – nezpůsobil jsi jenom bolest. Kdysi jsi mě zachránil, pamatuješ? Vytáhl jsi mě z Pekla. Nepodělal jsi… mě.“ Deanova ruka na Castielově ramenu sjela níž, k lopatce. Castiel hlasitě popotáhl.
 
„Pořád ve mně věříš…“
 
„Nikdy jsem nepochyboval,“ a Deanovi došlo, že to neříká jenom tak. Byla to pravda. Třásli se oba. Doufal, že kdekoli Sam je, zůstane tam dlouho, protože jestli je přistihne takhle… „Dýchej,“ připomněl Castelovi. „Pomalu.“
 
Odmlka.
 
„Mě to taky mrzí, Casi.“
 
Castiel znovu popotáhl. V očích se mu pořád třpytily slzy, ale proud ustal. Najednou si připadal neskutečně hloupě. Uvědomil si, že zatíná prsty do Deanovy paže a rychle ho pustil. Otřel si tváře rukou, ale minul slzy.
 
Dean natáhl ruku a nejistě to udělal za něj.
 
„Nemůžu zůstat… takhle, Deane,“ Dean, který mu sušil obličej rukávem, se nad výrokem pozastavil. „No, to doufám, že ne – „
 
Castiel vydal přiškrcený hrdelní zvuk, a mírně se od Deana odtáhl. „To, jsem nemyslel. Člověk,“ řekl jednoduše. Nedokážu se s tím vyrovnat. „Nemůžu, nemůžu… chci, aby tahle šaráda skončila!“
 
Dean zvážněl. „Casi, tohle… není to žádná šaráda, ale tvůj život.“
 
„Nechci být naživu,“ odvětil Castiel. „Nevím, jak. Nemůžu.“
 
„Ale, můžeš.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel seděl u stolu a v obou rukách svíral hrnek s čajem, z nějž se kouřilo. Čas od času, popotáhl. Díval se do čaje, který mu Sam přinesl, když zjistil, k čemu došlo.
 
„Potřebuju tě, Casi.“
 
Castiel dál zatvrzele zíral do čaje. „Nejsem ti k žádnému užitku, Deane. Vím to. Nemůžu ti pomáhat, jako kdysi.“
 
Dean nevěřil vlastním uším. „Ty – ty sis myslel… myslíš… neskutečný…“ zoufale zavrtěl hlavou. Zněl dopáleně a Castiel přemýšlel, čím ho tak naštval tentokrát. Dean chvíli pochodoval po pokoji sem a tam a nakonec si sedl ke stolu naproti Castielovi. Založil před sebou ruce, vyklonil se dopředu a vynutil si od anděla oční kontakt.
 
„Nezajímá mě, jestli jsi nebo nejsi anděl. Jak si můžeš potom všem, čím jsme si prošli myslet, že mi jde jenom o to, co dokážeš? Jde mi o tebe, Casi.“
 
Castiel se kousl do jazyka. Stísněně sevřel hrnek.
 
„Nech si pomoc.“
 
„Nepotřebuju pomoc.“
 
„A co když jo?“
 
Castiel na Deana úkosem pohlédl. Dean odložil kapesník. Na tváři mu po něm zůstala krvavá šmouha. „Nechci – nezasloužím si pomoc.“
 
Dean kývl. „Jo. Došlo mi, že tomu věříš, protože… to, co jsi udělal, je neodpustitelný.“
 
Castiel polkl. Rozbušilo se mu srdce. „Mrzí – „ začal, ale Dean ho utnul.
 
„Nech toho, Casi, nechci to slyšet a myslím to vážně.“
 
„Proč?“ Přejížděl palcem a ukazováčkem po okraji hrnku. „Je otázkou času, kdy něco pokazím, jako obyčejně. Jak to, že se nebojíš? Jak to, že mi dáváš druhou šanci? Všechno, zhoršuju, Deane.
 
Nic mi nezbylo. Nic nejsem a nemám, co nabídnout. Patrně, přitahuju smůlu. Stáhnu tě sebou.“
 
„Nestáhneš.“
 
Castiel si odfrkl. „Nezasloužím si tě, Deane. Nezasloužím si Sama, vaše odpuštění a laskavost.“
 
„Casi – jsme, rodina – „
 
„Jak to můžeš říct, po tom všem? Moje skutečná rodina shořela. Kvůli mně. Neumíš si představit, jak se cítím.“ Castiel se zarazil. Polkl. Jak se cítím.
 
Dean si povzdechl. Vjel si rukou do vlasů. Sam vykoukl z kuchyně – vyměnil si s bratrem pohled, a zase zmizel v druhé místnosti.
 
„Umím,“ řekl konečně.“
 
Castiel zaskočeně zmlkl. „Přenes se přes to. Nejsi nijak, speciální. Ztratil jsem tátu. Máma uhořela. Přišli jsme o Bobbyho, Ellen, Jo… já přišel o Lisu a Bena. O Benyho. Několikrát jsem málem přišel i o Sama a tebe. Kdyby nebylo mě, byli by pravděpodobně naživu. Ale víš ty co? Na druhé straně jsme spoustu lidí zachránili. Musí to něco znamenat.  Opakuju si to dnes a denně a to mě udržuje nad vodou. Máš pro co žít, Casi. Máš mě a Sammyho.“
 
Castiel na něm visel očima. Jeho výraz se změnil, ale Dean si nemyslel, že ho přesvědčil. A, měl pravdu. Castiel spustil. „Jak to můžeš říct? Tobě a Samovi jsem ublížil nejvíc – „
 
Lovec si povzdechl. „Máš pravdu,“ řekl nakonec. „Zmrvil jsi to. A, kdo ne? Koukni na mě, a Sama.“
 
„Deane, ty a Sam možná chybujete, ale já jsem chyba. Naomi řekla, že je se mnou něco špatně, a měla pravdu. Vždycky ve mně byl jakýsi, defekt.“
 
„Pleteš se.“
 
Castiel ztuhl.
 
„Jsi, jiný, to je fakt, ale nejde o defekt. Lišíš se od ostatních andělů, protože na rozdíl od nich, se staráš.“ Příliš velké srdce, bylo vždycky Castielův problém. „A, právě to tě přivedlo do téhle šlamastiky. Zkoušel jsi to spravit, zkoušel jsi pomoc – a to, žes to zkoušel, pořád dokola, v tom spočívá rozdíl mezi tebou a jimi. To, žes to zkusil, tě dělá lepším. Znamená to, že máš srdce.“
 
Castiel si odfrkl. „Srdce… slyším, ho bít. Rozhodoval jsem se srdcem, a podívej, jak to dopadlo. Bylo by lepší, kdybych žádné neměl.“
 
Teď slzy zadržoval Dean. „Nemluv tak! Jsi vedle. Srdce, není defekt. Je, tvoje. Nechápeš to, Casi? Rozhodl ses, sám za sebe. Kdysi jsi mi řekl, že andělé nemají svobodnou vůli, ale tys dokázal opak. Možná ne každá volba byla správná, ale byla tvoje. Měl jsi ty nejlepší úmysly. Nedopadlo to dobře, ale to se stává.“
 
„Deane, byl jsi to právě ty, kdo mi vyčetl, moje špatná rozhodnutí.“
 
„Jo… no,“ Dean se poškrábal na hlavě. „Neměl jsem pravdu. Očekával jsem od tebe to nejlepší. Očekával jsem, neomylnost. Vykreslil jsem si tě v tom nejlepším světle. Myslím, že jsem v tobě chtěl vidět hrdinu. Někoho, kdo je silnější než já a Sam a napravuje naše chyby. Neměl jsi mě potřebovat. Měl jsem ti pomoc, ale nedošlo mi, že potřebuješ pomoc, a jak moc se nám podobáš, a když jo, bylo pozdě. Byl jsem naštvaný, protože jsem to pokazil, a… protože, jsi rodina. Neměl jsem ječet.“
 
„Říkáš,“ ujistil se Catsiel, že tomu rozumí správně, „že ses ke mně otočil zády, protože ses naštval a naštval ses, protože ti na mně záleží? To nedává smysl, Deane.“
 
Dean se jemně usmál. „Vítej v životě,“ řekl jednoduše. „Životní rozhodnutí – občas, musíš experimentovat. A, občas to bolí a šeredně se to zvrtne. Nedělá to z tebe chybu, Casi. Chápeš? Dělá to z tebe člověka. Já v Boha nevěřím, ale vím, že jestli je, musí ti hodně věřit, když ti dal možnost rozhodovat se sám za sebe, jako zbytku z nás.“
 
Castielovi se nepatrně rozzářily oči.
 
„Nevzdávej to. Zkoušej to dál. Nemůžeš, přestat. Nemůžeš to prostě vypnout.“
 
Castiel polkl. „Je to… těžké. A zdá se to těžší, den ode dne.“
 
„Pomůžeme."
 
Castiel zavrtěl hlavou. „Vidíš to tak jednoduše. Budeš se mnou mít, co dělat do konce života. Jsem, příliš velká přítěž, Deane. Říkáš, že jsme rodina. Pak chápej, že vás chci před sebou ochránit. Nechci vás zničit. Nechci vás zranit.“
 
„Vím, že jsi vyrůstal v disharmonickém rodinném prostředí, Casi a moc toho o rodině nevíš, a proto ti to osvětlím. Právě tak rodina funguje. Zraňují tě a ty je přesto miluješ. Nemůžeš si pomoc,“ Dean se odmlčel a zamyslel. „Milují tě přesto, že ty zraňuješ je, zas a znovu. Casi, jsi rodina. Tečka. Jsi potíž, jako každý smrtelník. Ale, jsi naše potíž.“
 
Konečně, Castiel pustil hrnek, poposedl si, a zvedl hlavu. „Ty myslíš..." sjížděl Deana tímtéž pronikavým duši-propalujícím andělským pohledem, jako tolikrát předtím –
 
A, jasné nebo od breku zarudlé oči – anděl nebo člověk – nebylo pochyb o tom, že Castiel vidí až, na samé dno, Deanovy duše.
 
Prevít.
 
„Myslím, že jsi potíž a my tým potížistů. Zapadnuls do rodiny.
 
Castielovi se po dlouhé době konečně, rozsvítily oči.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel vešel do kuchyně. Zastavil se na prahu a zavětřil. „Ty děláš cheesburgery?“
 
Sam vzhlédl od ploténky. Vypnul jí, přesunul slaninu na talíř, který postavil na stůl k dalším ingrediencím. Usmál se, a kývl.
 
Dean, který se k nim mezitím přidal, se prosmýkl okolo Castiela, a když zjistil, že anděl uvíznul ve dveřích, jemně do něj šťouchl loktem, aby ho povzbudil. Castiel váhavě došel ke stolu.
 
Dean se začal ládovat. Sam si sedl, a taky si před sebe přitáhl talíř. Castiel pozoroval, jak bere kolečka rajčat, plátky sýru a salát a vyrovnává je na svůj burger. Pořád se tvářil nejistě. „Slanina?“ zeptal se nakonec slabě, s nadějí v hlase.
 
Sam, znovu kývl. Dean polkl, a ulpěl pohledem na andělu.
 
Castiel se posadil. „Říkal jsi, že slanina je nezdravá,“ podotkl.
 
Dean se na Sama významně podíval. Viděl, že Sam svádí vnitřní souboj, a překvapilo ho, když Sam – s očividným sebezapřením, které však každému krom Deana, Castiela nevyjímaje, uniklo, odvětil. „To jsem si musel s něčím splést. No tak, Casi, pusť se do jídla dřív, než vystydne.“
 
Dean se zakřenil. Castiel se na Sama ještě chvíli díval, jakoby se chtěl ujistit, že to myslí vážně a nakonec kývl, a začal jíst.
 
Castielovy prsty byly brzy ulepené od omastku a Castiel si ruce, co chvíli nevědomky otíral do kalhot. Usmíval se, zpozoroval Dean.
 
Právě našli, odrazový můstek.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel utíral nádobí. Práci si mezi sebou dělili. Sam dnes uvařil a Dean s Castielem, uklízeli.
 
Castiel vyrovnával talíře jeden na druhý. Dean mu podal poslední a vypnul vodu. Pozoroval, jak Castiel pokládá talíř k ostatním. Když skončil, zavřel oči, opřel se o linku a nalehl na ní.
 
„V pořádku, Casi?“
 
Castiel se nadechl.  „Myslel jsem – „ začal pomalu, „mám všechny tyhle pocity… uvnitř… je to normální?“  
 
„Na denním pořádku.“
 
Modré oči se otevřely. Dean měl ruku položenou na jeho. Castiel nadzvedl obočí, a Dean ruku rychle stáhl. Odkašlal si. „Neměl jsem na tebe ječet,“ vypadlo z něj. Castiel se mu díval do očí. „Když ses dohodl s Crowleym. V Očistci, a pak, když ses znovu objevil… neměl jsem ječet. Neudělal jsi nic špatnýho. Neměl jsem na tebe ječet, měl jsem poslouchat. Odteď budu, slibuju.“
 
Castiel se zamračil, ale Dean ho nenechal oponovat.
 
„Snažil ses. Choval ses… lidsky. Rozhodoval ses srdcem – „
 
„Andělé nemají srdce.“
 
„Já myslím, že možná jo. Jenom o tom nevíte. Váhavě Castielovi položil ruku na rameno. „Zvládneš to,“ povzbudil ho. „Věřím v tebe.“
 
„Zasvětím život tomu, abych se vám odvděčil a napravil – „
 
Dean zvedl ruku a zarazil ho. „Ne, Casi. Žádné oběti. Už ne.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Věci se tím zázračně nezlepšily ze dne na den, ale Castiel dělal pokroky. Krůček za krůčkem.
 
„Ty ten návod vážně čteš? Celý?“
 
Sam po Deanovi šlehl očima, a zagestikuloval, přestaň. Dean pokrčil rameny. Oba se podívali Castielovo směrem.
 
Anděl stál u linky, bos, v teplácích a vytahaném proděravělém tričku, které původně patřilo Deanovi a rychle se stalo Castielovo oblíbeným.
 
Castiel si protřel oči. V jedné ruce držel návod k obsluze automatu na kávu, jehož obsah pečlivě studoval a druhou se dotýkal přístroje samotného. Nesmírně se soustředil na to, co čte, ztracený v pokynech a vzdor skutečnosti, že pořád vypadal rozespale, jeho oči byly jasné.
 
„Casi – prostě to zmáčkni!“
 
Castiel vydal hrdelní zvuk, co si mezi povzdechem a varovným zavrčením. Sam se usmál a schoval se za novinami, trpělivě čekajíc na svůj šálek ranní kávy, zatímco Dean začal vážně uvažovat o tom, že kávu vyzvedne u nejbližší benzínky.  
 
„Je to jenom kávovar, pro Boha.“
 
Castiel na Deana pohlédl přes horní okraj návodu. „Jedná se o složitý mechanismus. Když si nepřečtu instrukce, jak – „
 
Dean se zvedl, a přes Samovy protesty se vmáčkl mezi Castiela a mašinu. Zavřel horní okraj kávovaru. „Nikdo to nečte celé. Jenom zapnuto a vypnuto je důležitý, ty ostatní nesmysly nikoho nezajímají.“
 
„Tak proč – „
 
„Jsou tam jenom proto, aby lidem otravovaly život. Rozumíš?“
 
Castiel svěsil ruku s návodem. Zadíval se na Deana, Dean na něj a Dean si najednou připadal, jako hlupák. Zarazil se s prstem na tlačítku, zapnuto. „Potřebuješ pomoc?“ zeptal se, ton mnohem jemnější, než prve. „Protože, jestli tě vážně zajímá, co se tam píše, klidně můžeš – „
 
Castiel ho přerušil. „Prosím – „
 
Dean stiskl tlačítko, ujišťujíc se, že Castiel dává pozor. Až když anděl kývl, poodstoupil.
 
„A teď?“
 
„Teď počkáme.“
 
Společně pozorovali, jak se konvice plní horkou černou kávou.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Vezmete mě na nákup?“ zeptal se Castiel jedno ráno, po snídani. Opíral se zády o linku, v jedné ruce držel hrnek kávy a v druhé čerstvou bagel.
 
„Nákup?“ zopakoval Dean, jako idiot. Přitáhl si před sebe papírový sáček, v níž byly zbylé bagels a zalovil v něm. Vytáhl borůvkovou a pomazal jí sýrem.
 
Castiel se bezděky drbal na holé paži, vykukující z otrhaného rukávu. „Oddaloval jsem to dost dlouho,“ přisvědčil. „Říkal jsi, že se tomu nevyhnu a – nejsem natvrdlý, Deane –„
 
Dean otevřel pusu, ale Sam ho včas nakopl pod stolem. Dean pusu zase zavřel a Castiel, který si ničeho nevšiml, pokračoval. „Vím, že půjčovat si cizí oblečení je z dlouhodobého hlediska společensky neúnosné. Měl bych mít něco… vlastního.“
 
Sam se na něj podíval. „Casi, nejsme, cizí. Nevadí nám, že – že ne, Deane?“ otočil se pro změnu k Deanovi.
 
Dean si Castiela zamyšleně prohlížel. „Vyrazíme po snídani. Cas chce nový frak, tak dostane nový frak.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel stál v obchodu s použitým zbožím a onošeným oblečením, v pánské sekci mezi regál y s bundami. Odpojil se od Deana a Sama, hned na začátku a vydal se na průzkum. Toulal se po obchodu a nechal Deana se Samem, aby nakoupili za něj. Dean se nebránil. Usoudil, že to bude rychlejší. A bezpečnější. Castiel bývával z velkého výběru bezradný.
 
Castiel skončil tady, u bund. Zamyšleně žmoulal rukáv plátěné modré větrovky, kterou měl na sobě a obdivoval koženou bundu na ramínku před ním. Měla téměř stejnou barvu, jako baloňák, který nosíval, až na to, že byla mnohem kratší a voněla, jako karosérie impaly.
 
Castiel nevěděl, co přesně se stalo s baloňákem. Měl ho sebou v nemocnici a pak ho zahlédl v Deanově tašce. Neodvážil se na to Deana zeptat. Nechtěl tu věc znovu vidět.
 
Přesto se přistihl, že za bundu, která mu tolik připomíná jeho starý kabát, tahá. Bezděky jí stáhl z ramínka, přiložil si před sebe, tak jak to prve viděl dělat ostatní zákazníky a otočil se, aby se na sebe podíval –
 
a vrazil přímo do Deana. „Spodní prádlo si vybíráš sám, ale našel jsem pro tebe nějaké – jejda!“ Dean od sebe Castiel jemně odstrčil. „Nenarážej do mě,“ podíval se na to, co Castiel drží – nadzvedl obočí. Castiel polkl. Rychle ruku s bundou svěsil a zkusil jí schovat za sebou, ale bylo pozdě. Zatvářil se provinile.
 
Dean mu bundu sebral, podíval se na ní, pak na Castiela, který pořád uhýbal očima a nakonec na cenovku. Povzdechl si. „Uvažoval jsem o něčem praktičtějším,“ odmlka. „Pro jednou.“
 
Castiel pořád hleděl do země. Dean si znovu povzdechl. „Pro Boha…“ Namátkou bundu přidržel před Castielem, ačkoli to vypadalo, že s ní víc mává, než co víc. „No, když nic, máš vkus. Kůže nikdy nevyjde z mody, a tahle barva, ti ladí ti k očím.“
 
A Castiel ty svoje konečně zvedl, pootočil hlavu ke straně a mírně se zamračil. Dean mu nemusel vidět do hlavy, aby věděl, co se mu v ní honí: jak to, Dean myslí? Jsou to přece dvě úplně odlišné barvy.
 
„Casi? Řekl jsem, dobře,“ přitlačil.
 
Castiel se do něj dál vpíjel pohledem. Dean si odkašlal – kdy se mu začaly potit ruce? Odtrhl oči od modrých, otočil se na patě a s bundou, náručí trik a párem riflí, zamířil ke kase.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Na co se dneska díváme?“ chtěl vědět Sam. Uvelebil se na opačném konci sedačky, na které seděl Dean. Castiel okupoval křeslo a sledoval reklamy. Co chvíli nadzvedl obočí a Dean viděl, že pohybuje ústy. K čemu to je?
 
„Chtěl jsem pustit Hvězdné Války.“
 
„Už zase?“
 
„Je to klasika.“
 
„To, že je něco starý, neznamená, že je to klasika.“
 
„Na co narážíš?“
 
Sam zavrtěl hlavou, ale Dean se nedal odbít. Zvedl polštář a hodil ho po něm. Sam zavčas uhnul, polštář ho minul a trefil Castiela do hlavy.
 
„Uch, promiň,“ Sam a Dean ho oba nejistě pozorovali.  
 
Castiel zamrkal. Sam se vzpamatoval první. „Ehm, Casi, jsi v pořádku?“
 
Castiel polštář zvedl, otočil ho a dřív, než Sam s Deanem stihli zareagovat, polštář Deanovi se žuchnutím přistál na hlavě.
 
Sam litoval, že po ruce nemá fotoaparát, protože Deanův výraz stál za zvěčnění.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jedna z báječných věcí na novém Castielovi byla, že si oblíbil kávu, a navíc byl obvykle vzhůru před Deanem a Samem. Když Dean po ranní sprše vešel do kuchyně, v místnosti obvykle voněla káva.
 
A čerstvé toasty a bagels.
 
Castiel seděl za stolem a v ruce svíral hrnek, z nějž se kouřilo. Když spatřil lovce, pozdravil ho a pokýval hlavou ke kávovaru. Dean se usmál. Naučit Castiela zacházet s kávovarem byl rozhodně jeden z jeho nejlepších nápadů. Taky si nalil, usrkl a beze slova usedl vedle anděla. Oba tiše upíjeli ranní životabudič, někdy si povídali – a většinou vyprázdnili první hrnek dřív, než se k nim připojil Sam.
 
Tehdy, Dean, začal připravovat snídani. Castiel postával u něj, a pomáhal mu – jeho pomoc, spočívala v tom, že Deanovi sem-tam něco podal, ale většinou Deanovi ujídal ingredience. Když ho na to Dean upozornil, Castiel nevinně zamrkal a do pusy si nasypal zbytek borůvek, které Dean původně zamýšlel přidat do lívanců.  
 
Takhle probíhala jejich rána.  
 
Až když byli všichni pohromadě a nasnídali se, začali plánovat den a rozebírat případ, na němž zrovna pracovali, ale první ranní káva, ten společný okamžik, byl Castielovo a Deanovo soukromý.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Hm…“
 
Dean vykoukl zpoza novin. Dopoledne strávil tím, že se přehraboval v novinách a hledal případy. Když se prokousal prvním stohem a dvěma hrnky kávy a konečně se probral, všiml si, že Sam sedí naproti němu a prohlíží si ho. Nadzvedl obočí. „Vyklop to.“
 
Sam si protáhl prsty a položil ruce na stůl. „Zdá se mi to nebo se nám Cas aklimatizuje?“
 
Dean se napil kávy. „A?“
 
„Na někoho, kdo nesnáší změny, to bereš s překvapivým klidem.“
 
„Nesnáším – co to meleš? Miluju změny!
 
„Deane…“
 
Dean na Sama zašilhal přes horní okraj novin a konečně je odložil. „Kam míříš, Same?“
 
„Víš, co má Castiel v plánu do budoucna?“
 
„Upřímně? Nemám tušení. Nevím ani, proč zůstal, “ A Dean by lhal, kdyby řekl, že o tom občas nepřemýšlí. Nepochyboval, že kdyby měl Castiel křídla, zamával by jimi a už dávno se vypařil. Věděl, že Cas na začátku zůstal jenom proto, že ho požádal.
 
Ale, proč je pořád tady? Namlouval si, že proto, že Cas chce a ne proto, že nemá na vybranou.
 
Cas, měl na vybranou. Byl den ode dne samostatnější a Dean každé ráno, když vstupoval do kuchyně, zatajil dech v očekávání, zda Case uvnitř najde nebo ne. Občas si říkal, že by se jim všem ulevilo, kdyby jim to Cas usnadnil a neprotahoval to, a…
 
Sam si Deana prohlížel a najednou opatrně nadhodil. „Chceš, aby odešel?“
 
Dean bez váhání vyhrkl: „Ne!“ a Sam se znatelně uvolnil.
 
„Dobře. Protože… došlo ti doufám, že tohle – tahle situace se může protáhnout. Možná navždycky. Castiel není nemocný a z tohohle se nevylíže… časem. Není to, jako naposled, když přišel o moc. Pravděpodobně bude člověk nadosmrti. Má duši. A já tě žádám, Deane, ujasni si, jestli se s tím dovedeš vypořádat. Přijmeš ho? Takhle? Mezi nás? Vím, že se snažíš mu pomoci, ale uvědom si, že jakmile za něj jednou převezmeš zodpovědnost, nemůžeš se z toho vykroutit.“  
 
Dean se zapitvořil. „Ježíši, nedělej z toho drama… co? Ty si myslíš, že ho odsud vykopnu, jakmile se postaví na nohy?“
 
Sam zavrtěl hlavou. „Ne, Deane, nemyslím si, že jsi schopný něčeho takového, ale vím, čeho jsi schopný a buď k sobě upřímný – v minulosti jsi k Castielovi nebyl zrovna shovívavý. Ptám se: Pomůžeš mu znovu se postavit na nohy, pokud škobrtne? To, co jsi mu řekl… byli to jenom řeči, nebo jsi to myslel vážně? Chceš, aby s námi zůstal? Možná navždycky?“
 
Navždycky. Dean chtěl Castielovi pomoc. To byl od začátku jeho záměr a Dean se jím řídil. Ale období, kdy Castiel potřeboval vedení, bylo za nimi. Pořád, bez pochyby, čas od času potřeboval trochu popostrčit a poradit, ale už nevyžadoval dohled. Dohlížet na Case byla jedna věc, ale budování snídaňových tradic, to, jak se z nerozlučitelné dvojice Sam a Dean, stávala trojice – a nikdo na to nepoukázal – všichni tři to akceptovali… bylo to skoro, jako adopce. Šlo bez pochyby o velkou zodpovědnost.
 
Dean nevěděl jistě, co si o tom myslí, a Cas… nemyslel si, že Cas to v tuhle chvíli ví.
 
Zkusil si představit svojí a Samovu budoucnost, v níž figuruje Castiel a nedokázal to. Zkusil si představit život bez Case a málem mu to zlomilo srdce.
 
Podíval se na linku, na Castieůlv oblíbený hrnek.
 
„Deane?“
 
„Postaráme se o něj,“ rozhodl Dean. Podíval se Samovi do očí. „Postaráme se o něj, dokud to bude potřebovat a pak, až si to ujasní v hlavě, může se rozhodnout, co chce. Může si jít, kam se mu zachce, nebo zůstat. Může odejít a vrátit se. Cokoli si zamane. Nechci, aby byl naše třetí kolo u vozu, Same. Chci, aby byl pro jednou šťastný.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Byla vlahá letní noc. Dean se s Castielem vracel z restaurace. Jídlo, které si nechali zabalit sebou, pro Sama, který se doma věnoval překladu, vychládalo v papírovém sáčku na zadní sedačce a příjemně vonělo. Dean si hrál s rádiem a Castiel se díval z okna. Konečně, Dean zaparkoval pod stromy u bunkru. Castiel otevřel dveře a chystal se vystoupit, ale lovec ho zarazil.
 
„Počkej… něco pro tebe mám…“
 
Castiel se zatvářil zmateně. Pozoroval, jak Dean sahá do náprsní kapsy a něco v ní hledá. „To jako… dárek?“
 
Dean se zarazil. „Casi – prosím, nekomentuj to,“ nahmatal, co hledal a podal to Castielovi.
 
Castiel předmět podržel před sebou. Na řetízku se ve vzduchu houpaly dva kovové přívěšky. Šlo o psí známky, ale na místo Castielova jména byla na destičce vyryta řada symbolů.
 
„Děkuju…“ hlesl nejistě.
 
Dean protočil očima.
 
„Je to ochranný přívěšek,“ vysvětlil a taky znejistěl. Řemínek v Castielově dlani se třpytil v měsíčním světle, v temné noci, stejně jako jeho oči. Chladná krása.
 
Dean se podrbal vzadu za krkem. „Sam a já jsme si říkali, že je na čase aby ses začal chránit, před… posednutím.“
 
Castielovi se v očích mihlo porozumění. „Aha… zapomněl jsem.“
 
Přirozeně. „Tetování, jako máme my, je mnohem jistější,“ odmlka, „ale… vím, jak citlivý pořád jsi, a řekl jsem si, že s tetováním ještě chvíli počkáme.“
 
Castiel se díval na kov houpající se ve vzduchu.
 
„Tohle není permanentní a není to stejně sexy, jako moje,“ usmál se, „ale účel to splní. Jenom ho… nesundávej, jo?“ Deana zradil hlas. Polkl. „Casi?“
 
Castiel odtrhl oči od přívěšků, a podíval se na Deana.
 
„Nesundám,“ odvětil a přetáhl si řetízek přes krk. Deanovi vyschlo v ústech.
 
„Děkuju, Deane,“ zopakoval.
 
„Jo… nemáš, zač.“ A jak tam tak seděl, a bylo mu příjemně, Deana něco napadlo. Musel se pomátnout. „Poslyš – “
 
Ale Castiel otevřel dveře, a vmžiku byl ten tam.
 
Dean zíral na prázdné sedadlo spolujezdce. Dobře jsme si pokecali. Některé věci – andělé – se nemění. Deana zaplavila vlna štěstí.
 
Sáhl pro jídlo, které mezitím vystydlo a Castiela dohnal na přístupové cestě k bunkru.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Dean a Castiel okolo sebe kroužili. Beethoven v pozadí přestal hrát. Beethoven, vážně? Co byli ti, co tady žili před nimi, zač? Dean si v duchu udělal poznámku, koupit novější stereo a pořádné desky a zanechat v bunkru odkaz skutečné klasiky.
 
Oklepal se a tasil nůž. Castielovi se zablýsklo v očích a Dean by byl přísahal, že v nich viděl odraz čepele. Castiel odrazil výpad, prosmýkl se okolo Deana a naučeným pohybem mu vyrazil nůž z ruky. Ohnul mu přitom paži za zády v nepřirozeném úhlu, a povalil lovce na zem. „Stačí, stačí…“ zasýpal Dean.
 
Castiel Deana pustil. Váhavě podstoupil, ale zůstával ve střehu. Byl mírně zadýchaný.
 
„Odzvonilo?“ zeptal se Sam. Oba pozorovali, jak sebou Dean mele na zemi.
 
„Moje ruka. Kurva, Casi, řekl jsem, jenom, jako. Myslím, že mi ji zlomil.“
 
„Nezlomil,“ pravil klidně Castiel. Vyměnil si pohled se Samem, který kývl a poklekl k Deanovi.
 
„Uklidni se, Deane, máš obě ruce.“
 
Dean se pomalu vyškrábal na nohy. Přes Samovo rameno pohlédl na Castiela, který se okamžitě výhružně napřímil. Jeho oči sledovaly každý Deanův pohyb.
 
Dean se svalil zpátky na zem. „Fajn, vyhrál jsi. Vzdávám se.“
 
Castiel rozechvěle vydechl a upustil nůž.
 
„Dobrá práce, Casi,“ Dean stál v kuchyni a rameno si chladil ledem. Castiel pochybovačně nadzvedl obočí a Dean rychle dodal. „Vážně. Nakopal jsi mi zadek.“
 
„Tvůj zadek s tím nemá nic společného. Chtěl jsem tě jenom odzbrojit,“ připustil Castiel. „Nepřeceňuj mě. Ve střelbě zaostávám.“
 
„Hej,“ Dean odložil led a položil Castielovi ruku na rameno. „Nemůžeš být vždycky ve všem jednička, tak to chodí. Prozradím ti tajemství, Casi, lidi nejsou dokonalí. A, neboj se, s trochou praxe ti to brzy půjde i s pistolí. Sam říkal, že se zlepšuješ. To je můj anděl,“ dodal afektovaně a poklepal Castiela po paži.
 
Castiel sykl a odtáhl se.
 
„Co?“
 
„Jenom jsem – tady… myslím, že jsem se řízl.“
 
„Ukaž,“ dřív než Castiel stihl protestovat, Dean ho vysvlékal z rukávu. V polovině se zarazil, uvědomil si, co dělá, ale vzápětí si řekl, že když už to jednou začal, může to zrovna tak dokončit. Pomohl Castielovi ze zapínací mikiny, a odhalil, že krvácí z rány nad loktem. „K čertu. Proč jsi nic neřekl? To jsem ti udělal já?“
 
Castiel se mu vysmekl. Sjel Deana ledovým pohledem. „Deane, nech toho. Jsem možná člověk, ale nejsem ze škatulky. Je to jenom škrábnutí.“
 
Dean zatnul zuby. „Možná, ale očividně to bolí… počkej.“ Otočil se k Castielovi zády a začal se ořehrabovat v kredenci. Castiel ho zvědavě pozoroval. Když se k němu Dean vrátil, v ruce držel první pomoc. Vytáhl z ní náplast a podržel jí tak, aby na ní Cas dobře viděl. Dean jí rozlepil – Castiel zamrkal a mírně se odtáhl, couvaje z Deanova dosahu, ale Dean byl rychlejší. Natáhl se a ránu přelepil náplastí.
 
Castiel se podíval na náplast, zamračil se a zvedl oči.
 
„Tak, lepší. A je to pryč.“
 
„Nechápu, to říznutí tam pořád je – „
 
„No tak, to jako vážně? Tys mě prokoukl? Je vidět, že jsi nikdy nebyl dítě,“ bylo všechno, co Dean řekl na vysvětlenou, a otočil se k Castielovi zády.
 
Lidé.
 
Castiel zkušebně položil dva natažené prsty na náplast, a přitlačil. Nedávalo to smysl, ale ono to doopravdy bolelo mnohem míň. Castiel prsty spustil. „Děkuju,“ zabručel.
 
Dean se mimoděk ušklíbl. „Počkej s díky, až si jí budeš strhávat.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel ležel na posteli, potahoval za psí známky a přemýšlel.
 
Nikdo mu ještě nikdy nic nedaroval. Andělé nevlastní movitosti. Ale, Castiel býval sentimentální už od počátku, v porovnání s jinými anděly – nejdřív se nechtěl vzdát Deana, pak svého hostitelského těla… byl tak, slabý.
 
Jenže, Castiel už není anděl a to, co by ho dřív ponižovalo je to, co teď potřebuje. Potřebuje tohle spojení.
 
Ujištění, že je součást – čeho? Zbytku lidstva? Deanovy a Samovy rodiny? Castiel někam patří, třebaže jenom částečně.
 
Castiel něco vlastní. Poprvé v životě, něco svého. Vlastnil část Deanovy duše, ale v nitru věděl, že duše je něco, co se musí dobrovolně darovat a sdílet, a ne vzít.
 
Vlastnil baloňák, ale to nebylo totéž, protože ten původně patřil Jimimu. Castiel z něj udělal svůj, ale teď se toho kabátu dobrovolně vzdal. Svlékl ho ze sebe, jako vrstvu, svlékl pachy a vzpomínky, a skutky, kterých se dopustil. Baloňák, který mu dával podobu jeho starého já a předcházel jeho pověst.
 
Castiel se změnil a stal, jiným. Nebyl anděl, kterým býval. Nic nevlastnil, nic nebyl a nevěděl, kde začít.
 
Dean mu dal bundu, a další oblečení, ale i to bylo jiné, protože ty věci nebyly určeny pro Castiela.
 
Ten přívěšek, ano. Dean mu tím gestem říkal, jsi náš, jsi Castiel.
 
Castiel pořád vlastnil andělský meč. Slučoval ho s jeho rodinou. Řadil ho mezi ně.
 
Už nejsou žádní, oni, připomněl si. Když se prsty dotýkal kovového okraje přívěšku, bylo to povědomé. Byla to útěcha.
 
Někam, patří.
 
Dean a Sam jsou jeho nová rodina.
 
Castiel je člověk a ten přívěšek to dokazuje. Nenávidí se, protiví se mu, že se musí chránit, ale nemůže se přinutit k tomu nenávidět se celým svým bytím, protože v části Castielova bytí, v části, jež s ním srostla, je zakomponován Dean.
 
Dean je propast, která ho dělí od sebe-záhuby.
 
Často se přistihl přitom, že za kovovou destičku popotahuje, nebo se jí dotýká – andělé se ujišťovat nepotřebují, ale lidé ano a Castiel se s tímhle světem teprve vyrovnává, a potřebuje všechnu jeho útěchu.
 
Často se dotýkal neviditelné rány na krku a vzpomínal na osudový den… jak, to bolelo.
 
Teď, má tohle. Dotýká se destičky studené jako led, horké a zářící, když jí rozpálí slunce… to vypůjčené světlo a teplo sice není Castielova milost, ale něco to je.
 
Je to začátek.
 
Castiel se usmál. Sevřel přívěšek v dlani, zavřel oči a uložil se ke spánku.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Něco to je. Castiel netuší, co. Tápe, a neví, co si s tím počít.
 
Byla to překvapivě Charlie, kdo Castielovi otevřel oči. Přesněji řečeno, něco, co řekla. Když jí Castiel poznal, věděl jenom, že jde o Deanovu a Samovu známou, kterou znal ze zmínek.
 
„Ahoj, já jsem Charlie,“ Charlie na Castiela mluvila, jako by byl odchycené exotické zvíře, a taky na něj tak pohlížela. Castiel se zamračil. Podíval se na Deana, který povzbudivě kývl, a k jeho zděšení ho s ní nechal o samotě. Dveře bouchly.
 
Castiel stál v motelu a zíral na napřaženou ruku. „Já jsem Charlie,“ zopakovalo děvče, které se mezitím osmělilo. Vypadala zvědavě a tvářila se přátelsky, ale Castiel si nemohl pomoc, měl pocit, že se octl v pařátech dravce. Automaticky se odtáhl, a zamračil víc. Nevěděl, co od něj Charlie čeká. Prakticky se třásla nedočkavostí.  
 
„Hodně jsem toho o tobě slyšela.“
 
Castiel zostražitěl. Narovnal se a vytáhl na špičky, jakoby se jí snažil převýšit. Charlie si pomyslela, že je to legrační pro někoho, kdo býval vyší než křišťálová budova. „Slyšela, co?“ zeptal se podezřívavě.
 
„Jenom drobnosti a maličkosti od Deana. Právě takhle jsem si tě představovala. A tady, tě mám, Anděl Páně a Deanův nejlepší přítel. Není to skvělý, že se konečně poznáváme?“
 
„Nejsem žádný anděl,“ vysvětlil Castiel unaveně. „A pokud jde o přátelství, obávám se, že ani přítel nejsem nejlepší.“
 
Charlie přestala mávat napřaženou rukou a spustila jí. „Jak to myslíš?“
 
„Jsem přítěž,“ řekl Castiel popravdě. „Býval jsem užitečný, ale teď je ze mě břímě.“
 
„Dean má jiný názor.“
 
„Má?“
 
Bože, on je ještě horší než Dean. „Castieli – můžu ti říkat, Casi? Jo? Tak, jo… Dean tě potřebuje.“
 
„Řekl mi to. Ale, pořád nechápu proč, když už nejsem – „
 
„Ne, neposloucháš. Potřebuje tebe. To, jestli jsi nebo nejsi anděl, nebo člověk nemění nic na tom, kdo jsi.“
 
„Aha…“ zabručel Castiel. Och. Aha.
 
Castiel pocítil cosi hřejivého. Něco, nového. Najednou mu to došlo. Nebyl jenom anděl. Když padl, nepřišel o sebe sama, a vše čím byl, protože je víc, než anděl.
 
Je maličkosti, které z něj dělají osobnost. Nebyl jenom milost – je, duše. Je, Cas.
 
„Tak, co chceš dělat?" přerušila tok jeho myšlenek Charlie. „Co rád děláš? Cheš se dívat na televizi? Uvidíme, co dávají..."
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Když se k nim připojili Dean a Sam, Castiel měl na tváří přihlouplý výraz. Deanovi neušel, a zamumlal. „Bavili jste se?“ A Castiel k jeho překvapení odvětil, „moc,“ a dál se usmíval. Dean nadzvedl obočí. „Doufám, že jste mě nepomlouvali,“ zabrblal. Svlékl se ze saka a na stůl položil jídlo z rychlého občerstvení.
 
Castiel se vrhnul k papírovým sáčkům, začal se prohrabávat obsahem a nakonec uzmul hranolky a burger. Vydal se s nimi k posteli, kde si sedl a pustil se do jídla. Sam si objednal kuřecí nugety a Charlie zvolila salát a cheesburger.
 
„Tak, co vám řekli na stanici?“ zeptala se s plnou pusou.
 
„Nic, co už nevíme,“ řekl Sam. „Někdo se vloupal do vojenského skladu, a ukradl zbraně, munici, stany… podle svědectví oči lupičů, zčernaly. Nechápu to, k čemu ty věci démonům budou? A kdo je organizuje? Zamotává se to. Jak jsi na to vůbec přišla, Charlie? Ta zmínka o očích byla až dodatečná a kromě ní nic nepoukazovalo na to, že by se mohlo jednat o případ pro nás.“
 
„Říkali jste, abych monitorovala všechno. Vytvořila jsem počítačovou databázi, která automaticky projíždí elektronické policejní spisy a vyhledává výrazy, které jsem zadala.“
 
„Páni. Dobrá práce. Za chvíli budeme lovit on-line.“
 
Dean zahučel něco, čemu nebylo rozumět. Znělo to, jako projev nelibosti.
 
„To mi připomíná,“ pokračoval Sam, „ve městě jsme narazili na staré známé. Vypadá to, že na případu nepracujeme sami.“
 
„Další lovci?“ zeptala se Charlie.
 
„Nejen tak nějací, Brien a Buck jsou pár let po smrti.“
 
„Ale no tak, Same,“ vpadl mu do řeči Dean, „jenom proto, že si myslíš, žes někoho viděl umřít, neznamená, že je mrtvý. Ještě ses nepoučil?“
 
„Vím, co jsem viděl, Deane,“ trval na svém Sam. „Ti dva uhořeli, když se mnou lovili a tys by…“
 
Dean spolkl sousto.
 
„Kde byl Dean?“ naléhala Charlie.
 
„V Pekle. A teď jsou zpátky,“ změnil Sam rychle téma. „Není ti to ani trochu divné?“
 
Dean už ho ale ne poslouchal. Pozoroval Castiela, který do sebe tlačil hranolky tak rychle, že hrozilo, že mu za chvíli začnou lézt ven ušima. „Casi,“ řekl jemně, „zpomal, jinak se ti udělá zle. Nemusíš se do jídla nutit, jestli už nemůžeš, nech to.“
 
Sam otevřel pusu do kořán.
 
Castiel přestal jíst, a nadechl se. Oddálil od úst burger, do kterého se pustil, a polkl. „Pravda. Ale, nechávat zbytky, je plýtvání.“
 
„Už nežiješ na ulici, Casi. Nemáme přehršle, ale o to málo, co máme, se podělíme. Nechceš plýtvat? Schovej si to na později, nikdo ti to nesní.“
 
Castiel na burger pohlédl a váhavě ho odložil.
 
Sam si odkašlal. „Tak jo, máme se s Brienem a Buckem sejít za hodinu. Uvidíme, co nám k zmrtvýchvstání řeknou oni.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Brien a Buck seděli v zaparkovaném jeapu. Když spatřili impalu, vystoupil a zamířili k ní, aby si se Samem a Deanem potřásli rukama. „Tohle je Cas,“ vysvětlil Dean přítomnost cizince. V lovecké branži nebylo zvykem ptát se a dvojice lovců nevyzvídala, co je Cas zač. Jednoduše pozdravili, a Castiel, za Deanovými zády, hlesl, „Zdravím,“ a mávl přitom ve vzduchu rukou, v gestu pozdravu. Dean zatnul zuby. Vážně Cas musí být divný zrovna teď?
 
Castiel bez pochyby vzbuzoval pozornost. To, že byl člověk, pomohlo, ale vždycky na něm bylo něco… neškodně podivného. Nikdy nezapadl.
 
Když Dean nedávno podotkl, „Copak tebe vážně nežere, že na tebe civí, jakobys byl odjinud?“ Castiel jednoduše opáčil, „ale, Deane, já jsem jiný.“
 
Brien a Buck se po sobě podívali, ale naštěstí se zdrželi komentáře. „Tak co máte?“ zeptal se Dean.
 
„Chytili jsme jednoho z démonů, co se podílel na tom vloupání. Ještě jsme ho nezačali vyslýchat,“ odvětil Buck. „Je tam uvnitř, a nebojte se, jen tak nikam nepůjde,“ ukázal na nedaleký sklad. „Singer říkal, že jste dobří, když dojde na rozvazování jazyků.“
 
„Singer?“
 
„Bobby Singer.“
 
„Bobby je mrtvý,“ podotkl Sam opatrně.
 
„Před třema měsíci jsem byl taky tuhej, a teď tady s tebou stojím,“ řekl Buck.
 
„Ty tvrdíš, že Bobby je naživu? Tys ho viděl?“
 
„Ne,“ řekl Buck a Dean pocítil zklamání – samozřejmě, nedoufal, že… „Já s ním mluvil,“ objasnil Buck. „Ten parchant mi nejdřív zavěsil a pak řekl, že už není v branži a tohle nedělá a mám se obrátit na někoho jiného, věřili byste tomu?“
 
„Bobby je naživu…“ opakoval Dean. „To… kecáš!“
 
„Vím, co jsem slyšel.“
 
„Proč nám nedal vědět?“
 
„Jak jsem řekl, skoncoval s lovením.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Sam stál s Buckem a Brienem u jeapu, a přehrabovali se v osobních věcech démona Na kapotě ležely rozložené mapy a útržky papírků s telefonními čísly a souřadnicemi. Sam je už teď přeposílal mobilem Charlie.
 
Castiel stál stranou. Dean si všiml, že si prohlíží svojí zbraň. Castiel preferoval nože. Dean věděl, že mu to s nimi jde, ale trval na tom, aby se učil střelbě, protože ne vždycky bude mít možnost bojovat zblízka. Když ho však viděl manipulovat se zbraní, zželelo se mu ho.
 
„Ukaž,“ přistoupil k němu, vzal mu pistol z rukou a odjistil ji pro něj. Dělal to pomalu a tak, aby Castiel dobře viděl, co dělá. Když skončil, podal mu jí, s hlavní sklopenou a otočenou k sobě.
 
Castiel ji převzal, a nechal ležet v klíně, prst položený na spoušti. Chvíli se na zbraň díval, a pak zvedl oči a podíval se Deanovi do tváře. „Jsi rozrušený,“ konstatoval.
 
„Bobby je naživu. Jasně, že jsem rozrušený! Proč nám nedal vědět? Měl nám dát vědět. Copak nás považuje za práci?“
 
„Pochybuji, že Bobby zamýšlel vyhýbat se vám. Jde zajisté o nedorozumění.“
 
„Tím bych si nebyl tak jistý, to pro něj vážně neznamenáme víc, než – „
 
„Hej,“ vmísil se Sam. Podíval se z Deana na Castiela, a zpět. „V pořádku? Nemají nic proti tomu, abychom si s tím démonem promluvili my. Připraveni?“
 
Dean zarytě mlčel. „Deane, vím, že jsi naštvaný na Bobbyho, ale jsem si jistý, že se to nějak vysvětlí. Možná nás zkoušel kontaktovat a nešlo to. Oba máme nová telefonní čísla a bunkr v adresáři není, takže nemohl - „
 
„Nehodlám se o tom bavit,“ utrhl se Dean na Sama. Jasně, věděl, že Sam se snaží pomoci, a nemůže za to, že si na ně Bobby nevzpomněl, ale to, že do situace vnáší logiku, Deanovi na náladě nepřidávalo. Sam unaveně zavrtěl hlavou a zavedl procesí do skladiště.
 
Démon byl připoutaný ke stropu, zajatý v kruhu, nakresleném na podlaze, který mu bránil opustit tělo. Krvácel z mnohočetných ran na těle. Buck a Brien s výslechem možná ještě nezačali, ale očividně se už stihli pobavit.
 
Černé oči démona se otevřely, když zaslechl kroky. „Winchesterové… a Castiel, jaká to čest.“ Řetězy zařinčely.
 
„Telefon, mapy, vojenské vybavení…“ vyjmenovával Dean. „Pověz, na co si to vy démoni hrajete?“  
 
Démon ho ignoroval, otočil hlavu a pohlédl na Castiela. Dean mu polil tvář svěcenou vodou. „Nezírej na něj, a odpověz!“
 
Démon vykašlal krev. „Změna generála přispěla ke změně válečné taktiky," zasýpal. „A vize.“
 
„Válečné?“
 
„Válka, copak…“ démon se ušklíbl. „Vy to nevíte? Zaspali jste? Zuří válka, a vy o tom nemáte páru. A to mi říkali, že jste chytří.“
 
„Válka mezi kým?“ chtěl vědět Sam.
 
„Mezi démony a anděly, jak bylo předurčeno.“
 
Deanovi chvíli trvalo, než mu došlo… „Vy chcete rozpoutat Apokalypsu? Na zemi?“
 
„To nejde. Lucifer je v Pekle,“ připomněl Castiel.
 
„Apokalypsa…“ démon vyplivl krev. „Koho zajímá Apokalypsa? Koho zajímá Lucifer? Koho zajímá ta vaše pitomá planeta? Chce si podrobit padlé anděly!“
 
Dean démonu přiložil nůž ke krku. „Kdo?“
 
Další, škleb. „Abbadon.“
 
„Co chce Abbadon s anděly?“ zeptal se Sam.
 
„Vy vážně nevíte… netušíte… jste úplně, mimo!“
 
„No, já nejsem ten, co visí u stropu,“ zavrčel Dean.
 
„Brzy budeš. Jen považte… stahovali jsme do Pekla duše lidí, jednu po druhé, po staletí… mučili je, a měnili k horšímu… v démony. Abbadon má vizi… chce si koupit milost těch padlých andělů. Přichází revoluce. Vytvoříme nový druh démonů. Silnější, lepší…vytvoříme nového Boha, lepšího Boha, lepšího, než byl Stvořitel, a lepšího než Lucifer. Lepší vesmír. Tohle je začátek konce. A poděkovat za to můžete tady, tomu – „
 
Dean se rozpřáhl s úmyslem démona probodnout, ale Castiel byl rychlejší. Než se Dean rozkoukal, vrazil andělský nůž démonu do břicha. „Ehm, díky Casi, právě jsem se chystal…“
 
Castiel vytáhl nůž z rány, „Nemáš zač, Deane.“
 
Krev kapala na podlahu a barvila ji do ruda.
 
Ten démon měl pravdu v jedné věci. Tohle, je válka.
 
 
 
 

Tak nejdřív moc díky za pokračování  

Po jistém popotahování se povedlo Castiela vytáhnout na lov. Líbilo se mi Samovo přimluvení se za Deana. Jednoduché a výstižné.  

Pokud Cas dokáže dělat naschvály (jak tomu bylo u výslechu), tak to přeci jen něco znamená.

Samosebou má duše zaplesala u scény s nalezením mrtvoly.   (Ne nejsem nijak zaměřený na mrtvá těla, myslel jsem tím Dean + Cas a osobní prostor  )

A k tomu ten konec, doufám že se pokračování obejde bez ztráty na životech či končetinách. (Je mi jasné, že krev asi poteče.)

Takže ještě jednou díky a klepu se na pokračování  .

PŘIDALA JSEM DALŠÍ ČÁST. KAPITILA JEDNA - ČÁST PĚT. Tahle je poslední - a odtud navážu DRUHOU KAPITOLOU. Rozhodla jsem se druhou kapitolu udělat tady, protože mi to přijde, jako zlomový moment v ději.

SPOILERY PRO ČÁST PĚT - přečtěte si až po tom, co si přečtete část samotnou. První kapitola - kterou máme za sebou, byla o tom, jak se Castiel a ostatní vyrovnávají s novou situací. Takové zasvětění. Nemohla jsem doopravdy začít žádný pořádný děj a postavy se nemohly vyvíjet, protože to všechno bylo na mrtvém bodě. Castiel byl pořád v šoku, dalo by se říct a potřeboval se přenést přes zlomový moment. Tím chci rovněž vysvětlit - nemyslím si, že jeden rozhovor s Deanem ho záračně vyléčí z deprese. Jenže, Castiel se z deprese do téhle chvíle ani nezkoušel dostat. Myslím, že byl v šoku - byl na tom mrtvém bodě... utápěl se v žalu, sebelítosti... a potřeboval, aby ho z něj něco dostalo. Mohla to být Deanova krev na jeho rukách... mohlo to být něco z toho, co mu Dean řekl. Něco ho zlomilo. Cas se otevřel a od další kapitoly - myslím, že teprve tou Castiel začne dělat pokroky. Teprve tou si začne zvykat a začne se vyvíjet. Začne akceptovat, co je - a tím začne akceptovat i spousti jiných věcí... bude muset samozřejmě urazit ještě velký kus cesty.

A k tomu, co Castielovi řekl Dean - já vím, že je to na Deana dlouhé. Ale, musela jsem to ze sebe dostat. Trvám na tom, že všechno, co Dean řekl, je pravda. Dokonce si i myslím, že Dean to v hloubi duše ví, ale n ahlas by to nikdy neřekl, protože jde o Deana... Deanovi to jde lépe s gesty. Ale, Cas to potřeboval slyšet a všichni víme, co je Dean pro rodinu ochotný udělat. Možná to ze sebe Deab potřeboval dostat... nebojte - žádný takový dlouhý rozhovor mezi Casem a Deanem se už opakovat nebude. Dean zůstane věrný tomu, co je a gestům


A abych vás navnadila - prozradím, že na začátku další kapitoly, Cas dostane novou bundu

Lex-san: Děkuju za komentář Jsem hrozná, co se přidávání kapitol týče a omlouvám se za zpoždění. Vím, jak to naštve, když člověk pořád čeká a čeká... a slibovaná kapitola nikde!


Jsem ráda, že sis přišel na své. Dean a Cas si osobní prostor v budoucnu naruší ještě mockrát, to ti garantuji

Ty naschvály... mám ráda něco na Castielovi z budoucnosti. Něco... vím, že byl zoufalý, v depresi, na drogách, nešťástný... ale současně se jim povedlo - nebo Mishovi - mu v dílu 5x04, dát jakousi jiskru. Jiskru lidskosti. Ráda do Castiela člověka vkládám právě tuhle jiskru. A naschvály do toho spadají. Myslím, že tohle, ve skloubení s Castielem andělem - jeho chystrostí, sebeovládáním, magičností... Castielem, kterého známe, z něj dělá skvělý charakter. Uh, předbíhám se.

Uvidíme, jak si mlj nový Cas povede v dalších částech




Hej - viděli jste promo k dílu 9x03? ....

Narozeniny jsem ještě neměl a Vánoce taky ještě nebyly, ale dárek v podobě další kapitoly jsem přeci jen dostal  .

Ten vysvětlující/vyrovnávací/urovnávací rozhovor Deana s Castielem stál za to. Vyřčení dosud nevyřčeného a začátek nové životní cesty. Jak jsi napsala, jedná se o odrazový můstek.

Samosebou se mi i líbily střípky z jejich společného soužití. Přímo vidím Case, jak studuje návod  a snaží se vše vykoumat.

Už se jako obvykle nedočkavostí klepu na další díl  

A teď k promu 9x03. Vždycky když dokoukám nějaký díl z kupy seriálů, které teď sleduji, tak následuje okamžitě shlédnutí ukázky k dalšímu dílu. Díl 9x02 sice nebyl špatný (fandím rozhovorům Deana a Ezekiela... tede Zeka  ) Ale na pokračování se vážně klepu. Cas sám ve světě, kterému možná rozumí z andělů asi nejlépe, ale jinak je jako jednooký král mezi slepými. Ale i přesto si stihnul někoho nabalit  Ale jak je vidno, andělé místo aby řešili co budou teď po uzamčení nebe dělat, tak se vydají na lov... Jak už jsem někde na foru četl, též by mě zajímalo, jak je to teď s těmi andělskými schopnostmi, snad se dočkáme osvětlení... Ale nejvíce mě vytáčí to, že andělé žárlili na lidi, že je bůh měl rád a teď se jim nelíbí, že už do nebe nemůžou. Jsou teď blíž lidem (a tím pádem i výtvorům svého milovaného otce) než kdykoliv předtím a zase jsou nespokojení. Ani se nedivím, že si Bůh vzal dlouhou dovolenou a nechal děcka doma samotná. (I když tak nějak věřím, že jako správný rodič odjel, aby se mohl následně připlížit k oknu a sledovat, co to ta drobotina za jeho nepřítomnosti vyvádí....)

No fuj, to jsem zase odběhl od tématu...  Už se rozloučím a budu kontrolovat forum, zda se zde neobjeví další nový přírůstek...

Jé, já už to tu chtěla okomentovat včera, ale dostávám se k tomu bohužel až teď a mám tu rovnou dvojitou porci!

Samíkovy přemoudřelé řeči, ten je úplně jak ze seriálu vystřižený.
Cas mi připomíná malé vztekající se dítě.
Ten rozhovor s Charlie se mi moc líbil. Asi proto, že jsem si ho dokázala velmi dobře představit.
Cas a stříbrné náboje. ... Ten strážník je mi nějaký podezdřelý.  
Ten rozbitý nos mě pobavil. Nevím proč. Možná si to Dean trochu zasloužil. Já vím, že to myslí dobře, ale mě by s tím taky hrozně rozčiloval.
Ta část po rozbitém nose se mi líbí zatím nejvíc z celé povídky.
„Myslím, že jsi potíž a my tým potížistů. Zapadnuls do rodiny."

Poslední část se mi líbila zatím nejvíc. Jsem moc ráda, že jsi zase něco přidala. Děkuji za zlepšení pracovního dopoledne.

Co se proma k 9x03 týče... Podle promofotek to vypadá, že to vlastně bude úplně jinak, než se promo tváří. Alespoň s tou Casovou nádherou. První dva díly mě zatím bavily oba (naproti názorům ostatních, druhý díl se mi líbil dokonce víc, než první), tak bych byla ráda, kdyby trojka jela v nastaveném tempu. Uvidíme.

Lex-san: Tak šťastné a veselé To jsem ráda, že ti ten jejch rozhovor nepřišel vynucený. Já tohle nemám moc v oblibě - jeden dlouhý momonog/dialog a všechno se lusknutím prstů změní. Jenže, já to ze sebe chtěla dostat a možná to prospělo i Deanovi - že to ze sebe dostal... kdyby se k Castielovi choval líp od začátku, třeba by se to tak nenahromadilo

Scén z domácho soužití si ještě užiješ. Chvílemi to bude hodně domestikované, což se mi líbí. Ráda píšu o Deanovo a Castielovo soužití - ráda popisuji jejich společné momenty, ráda jim dávám "domov".

Dávám si taky pozor na to, aby ten přerod Castiela byl nenucený - aby to byl pořád on, ale pozvolna se trošičku měnil a přitom to nepůsobilo násilně. Pokud si všimneš, že jsem se někde sekla, jako - co to pro Krista Cas řekl/udělal? prosím upozorni mě.

Děkuju za komentář


Leslie-13: Děkuju za komentář No, dvě kapitoly jsou lepší než jedna! Uch, to se mi ulevilo, že se Ti tahle část líbila zatím nejvíc, protože já z ní měla obavy. Tak hrozně moc jsem to ze sebe chtěla dostat - chtěla jsem, aby to ze sebe dostal Dean... ale bála jsem se, že ten dialog bude nudný, vynucený... ačkoli každé slovo je pravdivé. Jsem ráda, že se Ti tahle kapitola líbí, protože odteď se to - myslím... bude ubírat pořád lepším a lepším směrem. Období vztekání se je za Castielem, a teď se konečně může začít adptovat

Právě ten nos jsem málem přepsala! Tak jsem ráda, že jsem to neudělala a tu scénu jsem tam nechala

Z toho, co píšeš, že si všimla u Castielova a Samova chování. Přesně tak, jsem je tam chtěla vykreslit. Cas, jako vztekající se dítě

Jestli máš ráda Charlie, potěším tě. Ještě si tam střihne roli. Řekla bych, že podstatně hodně velkou roli.



K DÍLU 9X03: Myslím, že jsem to psala ve spoilerech.. já toho Zeka zatím nemusím. Jedna pořád nevěřím tomu, že bude klasdná postava - ačkoli tomu začínám věřit- tak uvidíme, uvidíme... ale, já měla ráda Balthazara a Gabriela.. všichni, co přišli po nich, byli takoví nemastní, neslaní... ti dva měli něco osobitého, a přijde mi, že Zek to nemá. Když něco - chová se trochu jako Cas ve čtvrté sérii a - no tak... to mu nemohli dát vlastní osobitost? To musejí kopírovat Castiela? Uvidíme, co se ze Zeka vyklube. Navíc, trochu žárlím. Když to vidím, říkám si - přestaňˇDeanovi lézt do zadku, je to Casův zadek, víš?

:-)


Lex-san: Já myslím, že andělé chtějí všechno. Patříval jim Ráj, Bůh jim věnoval všenu svou pozornost a najednou svou pozornost zaměřil na lidi a jejich planetu. A andělé se i o Nebe dělí s lidmi. Andělé se nechtějí stát lidmi. Chtějí mit kontrolu nad lidmi. A to ztratili ve čtvrté sérii. Všechno propadlo chaosu a - dobře, je to tak trochu Castielova vina... víš, oni se andělé zas tak moc od lidí neliší - stejně jako lidé, nevědí, co chtějí. Chtějí jednu věc a když se jim splní, najednou si naříkají a chtějí něco jiného.


Ještě k těm promofotkám ke třetíu dílu... je ta zrzavá běhna ta samá, co s Castielem spí? Mám teorii, že se s ním vyspí (jako člověk) a pak jí najde jeden z těch andělů, co jdou po Castielovi a posedne jí a pak ho zkusí zabít. A pořád přemýšlím nad tím, jak to dopadne... Castiel je zjevně zraněný. Dean ho zjevně našel, ale podle spoilerů se Cas se Samem a Deanem nedá dohromady dřív než v dílu 9x07... no, prostě s nimi nebude žít v bunkru. Dává to smysl. To by pak musel být v každém dílu. Takže, co se stane? Mám dva nápady. Jeden, že Zak se nabídne, že Case předají do péče těch andělů, kteří jsou "na jejich straně" - Zak řekl, že "někteří z nás pořád věří v Castiela..." a nebo, že Case odvezou do nemocnice a odtamtud se Cas... vypaří, Deanovy pod nosem, protože se bude chtít postavit na vlastní nohy. Tak jako tak, ho musejí někam odklidit, než se "dají doopravdy dohromady"... Líbilo by se mi, kdyby se Cas vypařil z nemocnice a objevil se za pár dílu, jako lovec - a začal splupracovat s Deanem a Samem. Ne, líbilo by se mi, kdyby si ho Dean odvezl do bunkru, a... no, to se nestane Jsem každopádně zvědavá na to, jak se to bude vyvíjet, protože Cas očividně není v každém dílu, ale v jisté chvíli se jeho dějová linie a dějové linie Wincehsterů protnou.

PŘIDALA JSEM DALŠÍ ČÁST. KAPITOLA 2 - ČÁST JEDNA.

Bude to muset stačit, protože tady pár dnů nebudu a chvíli potrvá, než přidám další část. ENJOY!

Tak a teď jsem se namlsal jednotlivých pokračování a tak doba abstinence bude asi krutá  .

Tenhle kousek neměl chybu, ptž jsem tam našel přesně ty domácké okamžiky, které mám tak rád  . Plus Deanovo rozhodnutí nechat si Case tak dlouho, dokud bude chtít s nima zůstat, bylo na jedničku  .

Nezbývá než se obrnit trpělivostí a počkat si na další díl

Maky, ty nás fakt rozmazluješ! Ale jak napsal Lex-san, o to horší bude čekat na pokračování.

Cas a zkrácená verze baloňáku mi tak nějak sedí k tomu, jak si asi chudák zrovna připadá. Taky jako taková "zkrácená verze" svého původního já.
A zírací scéna. Začínáme se rozjíždět. Ačkoli, na podobné jsme zvyklí už ze samotného seriálu.
"Chci aby byl jednou šťastný." ... Upřímě, nevím, jestli by to seriálový Dean někdy takto před Samem řekl, byť si to třeba myslí a skutečně přeje. Ale k tomuhle povídkovému se to hodí, už teď mi přijde, že se za tu první kapitolu docela změnil.

Díky za další část a už se nemůžu dočkat té příští.

Maky: s časem má problém každý. Ty nestíháš přidávat nové části a já je nestíhám číst. Ale pro tuto chvilu mise splněna.

Nevím, jak to mám celé okomentovat, abych se přiznala. Tak budu mluvit asi dost obecně.

V těchto posledních částech se ti snad ještě lépe podařilo vystihnout Castiela, než kdy dříve. V případě Deana to tak pro mě není. A není to tím, že jsi ho tady nechala rozpovídat se. Prostě mi tam neseděl.

Castiel a jídlo - to mě baví. Jeho příprava toustů a máslem mě pobavila. Mastné ruce, které si utírá do kalhot - typicky lidské gesto. A naproti tomu tam dáš čtení manuálu - to naopak žádnej normální člověk nedělá. A to se mi líbí na tvé povídce, i když dáváš Castielovi lidské vlastnosti, tak v detailech je stále andělem. Bravo za to.
Za narážku na baloňák dostáváš plusové body. Moc se mi líbilo přirovnání vůně bundy ke karoserii impaly.

Těším se na další pokračování a jen pro tvou zajímavost - ta předešlá část (co je ještě v předchozí zprávě a o níž jsi psala, že je to vlastně nijaká část) se mi líbila mnohem víc a pro mě osobně byla i mnohem důležitější, než tato.

Maky: Tak jsem se končeně dostala k dalším částem! Nějak poslední dobou nestíhám   Vše jsem přečetla jedním dechem a moc se mi to líbí! Zejména vývoj Case je dost uvěřitelný. Ten rozhovor s Deanem, jak se Cas rozbrečel... to byla pro mě nejlepší část. Také jsem měla slzy na krajíčku  Pokud jde o Deana, souhlasím s Nemix. Moc mi k němu ty řeči neseděly, ale jak píšeš, pro tebe a pro povídku to bylo důležité, takže to beru. Jsem zvědavá, jak bude povídka pokračovat dál. Už se moc těším!  

Se zpožděním děkuj za všechny komentáře Nejdřív jsem tady pár dnů nebyla a pak jsem měla menší srdeční zástavu z dílu 9x03, ale dostávám se z toho...

tak hurá k odpovědím. Nejdřív se musím přiznat, že jsem právě do děje povídk zařadila další postavu, kterou jsem původně vůbec neplánovala. Prostě jen tak. Přišlo to. Kdo ví, jak tahke povídka vlastně skončí a kam to povede

Za prvé, jsem moc ráda, že se vám líbí domestikace Case a ty "domácí scény". Hrozně si je užívám, miluju je - především v kontrastu s loveckým životem. Hledám rovnováhu mezi životy lovců a mezi běžnými životními okamžiky. To jsou moje oblíbené povídky. Když se nad tím tak zamyslím, on SN vtomhle ohledu není tak špatný. Taky v televizi hledají rovnováhu, a obas se jim to i dost povede, ale FF prostě vede.


Za druhé. Píšete, že se mi podařilo vystihnout vývoj Case. Díky Bohu! Přijde mi, že v seriálu neodvedli až tak dobrou práci především proto, že - no, trochu to překombinovávají, chtějí toho vystihnout hodně, ale neuvědomují si, že nemají tolik prostoru jako ve FF a pak to působí nuceně. Mluvím o Castielovi člověku v deváté sérii. Ale, odvedli OK, job. Není to tak zlé. Já chci, aby můj Cas byl poád Castiel, kterého známe (trochu awkward, trochou out of it, trochu badss, trochu Angel and warrior og God...), ale trochu lidštější - se vším všudy. Což znamenám, jemnější, emotivnjší, náchylnější ke všemu... v dobrém i zlém. Chci, aby byl člověk, ale současně, aby nepřestal být tím, co je.

A a třetí. Dean. Píšete, že v téhle kapitole tam moc neseděl. BTW, když řekl, "Chci aby byl pro změnu šťástný," znělo mi to mnohem líp v angličtině: "I want the guy to be happy, for once," a umím si živě představit, že to Dean říká. Ale, češtině je hold čeština.

Vidíte... já CHCI, aby se Dean taky změnil. V komentářích k dílu 9x03 jsem psala, že mm dost toho lítostivého Deana a Deana, kterého zabíjí vina.. chci, ab Dean vyrostl, dospěl. Chci, aby se změnil. Myslím, že Dean na začátku téhle povídky a pak na konci, se doopravdy trochu změni. Dospěl, vyyrovnal se s vinou a přestal jí přikldat tolik významu. Naučil se více respektovat druhé. Naučil se s mířit se s tím, že ne vše, jde vždycky pdole plánu a svět se z toho nezhourí. Takže chci, aby se změnill, Ale přitom nepřestal být tím, co je. Nevím jistě co v téhle kapitole bylo nebo nebylo špatně - a asi na to nepřijdu. Neznám Deana tak dobře, jako Case. Vím, že jsem čítávala povídky, které jsem milovala ale v některých kapitolách jsem si říkala - uch, no, já nevím, tohle mi nesedí... Takže co udělám je, že přidám další kapitolu a uvidíme, jak se vám Dean bude líbit tam. Prosím, dejte mi vědět. Je těžké psát o Deanovi, který se neutápí vinou a žalem a který se nehádá. Je těžké psát o jiných stránkách Deana - my víme, že je má. Tu jemnou starostlivou stránku, ale většinou já ukáže jen na chvíli. Já chvi, aby se projovevovala víc a víc. Uvidíme... jak říkám, uvidíme, jak to bude nebo nebude pokračovat a od toho se budu odrážet.

Děkuju za podporu a další kapitolu zkusím přidat během víkendu!

OK, PŘIDÁNA DALŠÍ ČÁST - KAPITOLA 3.
 
Nejdřív jsem ji chtěla zahrnout do Kapitoly 2, ale pak jsem si řekla, že to neudělám. Vím, že Kapitola 1 má v porovnání s ostatními "více částí" a je mnohem delší, ale nedalo se s tím nic dělat. Chtěla jsem kapitoly rozdělit dle různých období a proto mi přišlo správné založit třetí samostatnou kapitolu.
 
 
V té první se Castiel vyrovnával se svou ztrátou. Ta druhá byla takové shrnutí toho, jak se začlenil... do života... a řekla bych, že v téhle - v té třetí, se konečně rozjíždíme v ději. Zařadila jsem do něj Charlie a nástin toho, oč půjde v budoucnu... a mnohem víc, nás čeká. Další, čtvrtou kapitolu mám v zásadě napsanou a upravenou, jen ji musím přidat. Předtavím v ní další nové postavy. Pak nás čeká ještě jedna kapitola a po ní na tuhle povídku navážu pokračováním, ve kterém se to teprve rozjede.  
 
 
Tak asi tak. Doufám, že třetí kapitola se líbí.
 
PS: Nevím, jestli jste pochopili tu narážku s náplastí... já se starala o děti, takže vím, o čem je řeč. Nezáleželo na tom, jak moc to bolelo nebo krvácelo - jakmile se to přelepilo náplastí, bylo po problému. Bylo to pryč... dětská logika :)Myslím, že Dean, který se staral o malého bratříčka, musí vědět, jak to funguje!

Kdyby tak šlo všechno v životě, každá rána i ta na duši, přelepit náplastí... uch, a není to vlastně to, co Dean celý život dělá? Přelepuje a přelepuje...

Maky: Jak píšeš, začíná se to pomalu rozjíždět. Jsem zvědavá, jak moc se budeš prolínat se seriálem   A je tu Charlie! Ano, tu holku žeru, takže jsi mě zařazením této postavy potěšila, ale musím říct, že ten úvodní rozhovor Charlie s Casem mi přišel takový umělý. Nemyslím si, že by Charlie hned po seznámení s Casem začala Casovi říkat, jak je pro Deana důležitý. Ale to je můj názor   Jinak zase super část a já už se těším na tu akci!

PŘIDÁNA DALŠÍ KAPITOLA: KAPITOLA 4 - ČÁST JEDNA.

MUSELA JSEM ZALOŽIT NOVÉ TÉMA - UŽ ZASE - DALŠÍ ČÁST NAJDETE V "TEAM FUCKED UP 3". 


ENJOY!


bohdy: Vůbec, ale vůbec nic nestíhám - na komentář ti odpovím dnes v noci

bohdy: Tak jsem se konečně dostala ke komentáři Rozjíždí se to, to je fakt ale ještě se budu muset prokousat hodně dlouhými částmi než budu moci moci začít zveřejňovat to, o čem jsem chtěla psát nejvíc...

k Charlie - bude hrát dost velkou roli, takže si jí ještě užiješ Jinak, k tomu rozhovoru s Casem... přišlo mi to, jako něco, co by mu mohla říct. Vím, že Case nezná a že Cas nezná ji - ale Charlie zná Deana a Dean ji mohl říct o Casovi... a tak mi tam jednoduše sedělo, že Charlie, po tom všem, co ji Dean o Casovi řekl - a co sama ví o Deanovi, Castielovi tlumočila, co jí Dean sám řekl: "Potřebuju ho". Uch, zamotala jsem se do toho Zkrátka mu tlumočila Deana. Neřiělo mi to moc osobním protože to byla přdaná zpráva, ale Charlie poznala, že Cas to potřebuje slyšet a taky ví, že Dean se někdy nedokáže vyjádřit... a tak to vyjádřila za něj. Ví, v jaké situaci je Dean i Cas - tak proč by jim to neusnadnila oboum?

Přišlo mi, že Charlie by to mohla říct, protože nikdy nemá rozpaky a občas si nevidí do pusy a věci z ní prostě vyletí...

a možná jsem ovlivněná tím, že jsem zjistila, že cizí lidi, s kterými se vidíš poprvé v životě, se s tebou budou klidně bavit o těch nejosobnějších záležitostech.

Tak trochu jsem potřebovala, aby se jejich setkání událo takhle. Chtěla jsem je v rychlosti stmelit dohromady, a od tohoto okamžiku navazovat jejich další interakci... prostě se mi to tak hodilo. Nechtěla jsem nic zdlouhavého a rozvláčného.

A jejich setkání by taky mohlo probíhat úplně jinak, ale zkrátka probíhalo takhle... jedno vím určitě - Charlie by byla v každém případě, netradiční jako vždy a Cas by byl Cas

Tak jsem ti řekla, jak to vidím já - ale to je jen jeden úhel pohledu. Chtěla jsem jen vysvětlil, proč Charlie začala Casovi říkat, jak je pro Deana důležitý - proč jsem to tak napsala

PS: Děkuju za komentář Doufám, že se Ti další části budou líbit!