Opět jsem překročila povolené množství znaků, takže navazuji tady.
KAPITOLA 4 - ČÁST JEDNA
Tak tedy, válka.
Fajn, Dean se dovedl vypořádat s válkou, koneckonců, je vycvičený válečník. Vzdáleně si vybavoval doby, kdy lov zahrnoval jenom čarodějnice, duchy, vlkodlaky a upíry. Staré dobré časy. Jednoduchost měla, něco do sebe. Dean se vypořádá s démony a anděly, jezdci i válkou, až k ní dojde, bitvu za bitvou. S čím se nedokáže vypořádat, je Castiel, který mu posedává za zády a hypnotizuje ho pohledem. Deanovi z něj naskakovala husina.
To odpoledne spravoval rozbitý kohoutek, když v tom uslyšel kroky. Nemusel se ohlížet, aby věděl, kdo mu přišel dělat společnost. Chvíli pokračoval v práci a vrtal se v potrubí pod dřezem, ale nakonec mu to nedalo. Vykoukl zpod linky a setkal se s párem modrých očí. Castiel seděl za stolem, ruce složené před sebou, a zamyšleně Deana pozoroval při práci.
„Máš něco na srdci? Na co to koukáš?“
„Na tebe,“ odpověděl popravdě anděl. Pootočil hlavu ke straně. „Mám tady dobrý… výhled.“
Och. Deanovi došlo, na co přesně má z toho úhlu výhled, a rychle se narovnal. Příliš rychle. Narazil hlavou o linku. „Do hajzlu.“
Castielovi zacukal koutek.
Dean se chytil za bolavé místo. „Nezvykej si na to, že ti všechno projde,“ Ukázal na něj železným klíčem, když v tom se Castielův výraz náhle změnil. Anděl ztuhl. Deanovi se v hlavě rozblikala červená kontrolka. „Co?“
„Andělé… jsou neklidní. Něco se stalo.“
Dean vylezl zpod dřezu, ale zůstal sedět na zemi. „Jak to víš? Naladil jsi něco? Co přesně se stalo? Myslel jsem, že jsem ti řekl, abys rádio načas vypnul,“ Zahrnul Case otázkami. Castiel se jim před dvěma týdny svěřil s tím, že vzdor skutečnosti, že přišel o svojí milost, pořád slyší své padlé druhy. Dean z toho nebyl nadšený. Castiel toho má na dost s čím se musí vypořádat i bez hlasů v hlavě.
„A já ti řekl, že to neudělám, Deane,“ odsekl Castiel. „Jde o moje jediné spojení s Nebem. Nechci přijít o možnost jim pomoc.“
„A jak jim tímhle pomáháš?“ Byla to podpásovka, Dean si toho byl vědom.
Castiel po Deanovi šlehl očima. Zdálo se, že zvažuje, zda mu stojí za to Deanovi odpovídat, když v tom se zarazil. Otevřel ústa –
„
Co, co je, Casi?“
„Och,“ vypadlo z Castiela. „Já…“ zvedl se, a vyšel z místnosti.
„Hej, kam jdeš? Počkej, přece,“ hulákal za ním Dean. V obýváku se střetnul se Samem, který se přišel podívat na to, o čem ten humbuk je.
„Chci být chvíli sám,“ zabručel Castiel, když zastavil u dveří svojí ložnice. Dean stál za ním, mírně zadýchaný.
„
Super. Svěříš se mi, proč? Přesně tomuhle jsme chtěli předejít. Měl si to rádio vypnout. Nepotřebuješ nasávat všechny ty negativní… emoce. Jsi člověk. Oni ne. Nepotřebují tě,“ vypadlo z Deana dřív, než si uvědomil, že přestřelil. Castiel zbledl. „Casi…“
„Máš pravdu,“ přerušil ho Castiel tiše. „A přesto, já potřebuju
je.“
Pravda občas bolí. Dean doufal, že nedal najevo, jak zranila jeho. „Takže, co bude dál? Budeš v tom pokračovat? Budeš se ty zmetky, zas a znovu snažit zachránit přesto, že o to nestojí? Ohraná písnička, Casi.“
Castiel položil jednu ruku na otevřené dveře ložnice. „Ty to považuješ za vtipné, Deane? Moje rodina není perfektní, ale ať se ti to líbí nebo ne, já do ní patřím. Moji bratři a sestry tam venku umírají,
kvůli mně. Odpusť, že mě to zajímá.“
Castiel vklouzl ložnice. Chystal se za sebou zavřít, ale Dean se do dveří jemně opřel. „Casi, počkej přece…“
„Deane, jdi pryč.“
„Ne, poslyš – „
Castiel se k němu otočil zády. A zabouchl za sebou. Dean zůstal stát na prahu. Ten zmetek mu zabouchl před nosem. „Fajn,“ zahulákal přes dveře, „ale nechoď za mnou, až mě budeš potřebovat.“
Do pytle. ...
Dean ve městě kdysi viděl bar, a rozhodl se, že teď je správná chvíle na to ho navštívit. Ne, každý den jejich nového života byl perfektní – občas, se dostavila průtrž mračen, a Dean věděl jenom o jednom způsobu, jak se s tím vypořádat.
Seděl na barové stoličce, pořádně pod parou, když v tom mu zazvonil mobil. „Do toho, spusť, omluv se,“ zamumlal do mluvítka. Ticho. Po odmlce –
Deane? Všechno v pohodě? Zníš divně. „Charlie…“ Dean si povzdychl. Uchopil poloprázdnou skleničku whisky a vyprázdnil ji jedním douškem. „Rád tě slyším,“ zamumlal podnapile. „Jsi dobrý přítel.“
Uch… díky. Deane, ty jsi namol, nebo co? Dean se podíval na řadu skleniček na barovém stole. „Ještě ne, ale pracuju na tom.“
No, mrzí mě, že tam s tebou nejsem a neničím si játra. Co tě zahnalo do baru? „Jsi zvědavá. Jsou všechny holky takový?“
Och, ale no tak… Dean, vzdychl. „Jde, o Case. Paličák chce mít nade vším kontrolu,
fajn, ale, nemusel by kvůli tomu vždycky tak vyvádět.“
Reakce Charlie ho odzbrojila.
Co jsi mu provedl, Deane? „Hej, já
jemu?“ odmlka. „Tak trochu jsem na něj vyjel,“ přiznal.
Neboj, odpustí ti. Na Charlie bylo úžasné, že všechno viděla tak jednoduše. A, jako vždycky se trefila přímo do jádra problému. Samozřejmě, že Cas mu odpustí. Cas mu vždycky odpustí. Nezáleží na tom, co Dean provede nebo řekne. Castiel odcházel, a
vracel se.
Ale, co když Dean nechce, aby odešel?
Co když chce, aby zůstal? Natrvalo. A hůř, co když Cas zůstane a Dean to, jako vždycky, zvoře? Je připraven na to, aby Cas zůstal na stálo? Aby tu byl ráno, když se Dean probouzí a v noci, když jde spát? Na noční vyjížďky impalou, a dlouhé rozhovory u ranního šálku kávy? Na Castielovu neustálou přítomnost? Na to, že už nebude žádné Sam a Dean, ale už navždycky Sam Dean a Cas?
A co když Dean je připraven a zvykne si a Castiel mu zase zmizí? Co, když mu umře? Cas Lidé jsou zranitelnější než andělé. Co když mu umře, a natrvalo, a Deanovou vinou?
Počkat,
mu? Dean si protřel oči. Rozhodně toho vypil víc, než je zdrávo.
A, jakoby toho nebylo dost, někdo před něj postavil plnou skleničku. „Tahle runda je na mě.“
Dean zvedl oči. Za pultem stála barmanka, která ho tu noc obsluhovala.
„Charlie, už musím.“
Cože? Deane, počkej – Deane, Deane! Dean ukončil hovor. „Díky,“ zamumlal.
„Trable s přítelkyní?“ zeptala se barmanka prozíravě. „Vím, že mi do toho nic není, ale náhodou jsem zaslechla tvůj hovor. Nejsi první ani poslední, kdo po hádce s milenkou skončil v baru. Sama jsem se po rozchodu s přítelem pekelně zlila.“
Dean se zašklebil. „
Uch… ne, tak to vůbec není.“
Barmanka nadzvedla obočí.
„Vážně,“ hájil se Dean. „Já a Cas jsme kamarádi, to je všechno. Trochu jsem to dneska přepískl, a pustil si pusu na špacír.“
Barmanka se na něj dál dívala, jakoby mu tak docela nevěřila, ale nakonec prohlásila: „No, beztak to není moje věc. Nechci nikomu lézt do zelí, to je všechno. Jmenuju se Tamara. Ty?“
„Dean.“
„Těší mě, Deane. Takže co, jsi svobodný?“
Dean sjel Tamaru pohledem. Štíhlá, vysoká, tmavé vlasy a oči, a jeany na tělo. Deanovo libido se probudilo.
A jde se na to. „To si piš, že jsem,“ Vykouzlil na tváři úsměv,
ala oslnivý Dean Winchester, lamač dívčích srdcí.
Usmála se nazpět.
Zabodoval. „Jsi ve městě nový? Ještě jsem tě tady neviděla.“
„Já a můj bratr žijeme za městem,“ Dean neřekl celou pravdu, ale nebyla to ani lež.
„Osamělí hoši, co? Nech mě hádat. Stěhujete se za prací z jednoho místa na druhé a nemáte možnost usadit se. Tipuju, že nejdelší vztah, co jsi kdy měl, byl s tvým bratrem.“
„Tak nějak. Ty?“ otočil Dean. „Žiješ ve městě dlouho?“
„Od narození. Po maturitě jsem se odstěhovala do Chicaga, ale něco mě přitáhlo zpátky…“
„Ex?“
„Kéž by. Moje máma onemocněla a musela jsem se o ni starat. Život už je takový. Máš sny, ambice a ty se hroutí. Jsem holka z malýho města a asi jí už i zůstanu.“
„Já na usedlým životě nevidím nic špatnýho.“
Tamara se zadívala za Deanovo rameno a omluvně se usmála. Dean sledoval její pohled. „Rob, majitel,“ vysvětlila přítomnost muže na druhé straně salonu. „Poslyš, směna mi končí za půl hodiny. Jestli chceš, počkej na mě. Můžeme v tom, co jsme načali pokračovat u mě doma.“
KAPITOLA 4 - ČÁST DVA
Tamařin dům stál v obytné čtvrti na kraji města s výhledem na les. „Někde tady mám… do háje - našla jsem to… ale ne, prošlo to,“ odmlka. „Mám pivo, stačí?“ ozývalo se z kuchyně.
„Pivo je v pohodě,“ zamumlal Dean. Stál v obývacím pokoji a rozhlížel se. „Pěknej dům.“
Tamara vyšla z kuchyně. Podala Deanovi láhev a Dean bezděky odšrouboval uzávěr.
„Díky. Patřil rodičům. Po jejich smrti mi zůstal,“ Tamara se napila piva, které si přinesla pro sebe a sedla si na gauč. Pozorovala Deana, který si prohlížel řadu knih na stole. Měly tituly, jako:
Anatomie pro pokročilé, a Krevní oběh.
„Nedostudovaná doktorka,“ vysvětlila Tamara. „Proto jsem se odstěhovala do Chicaga. Přihlásila jsem ve městě na univerzitu, ale po dvou letech studia jsem se vrátila k rodným kořenům,“ Usmála se. „Konec pohádky. No tak, posaď se, přece,“ zazubila se. „Nekoušu.“
Dean se ošil.
Jeden nikdy neví, ale sedl si.
Tamara ho sjela pohledem. „Co je?“ zeptala se. „Ty jsi… jsi nervozní? Neříkej mi, že jsi nervozní. Vypadáš, jako hřebec salonu.“
„Jenom nezvyk, bude to chvilka,“ přiznal Dean. „ S tímhle – „ neurčitě zagestikuloval rukou, „mám zkušenosti.“
„No, já tedy ne. Obvykle si domů nevodím chlapy na jednu noc… pokud tě to uklidní, neskočím na tebe a neohnu tě přes stůl,“ mrkla na něj.
Dean nadzvedl koutek rtu. „Ohýbání nech na mě,
baby…“ Položil Tamaře ruku za krk, za pramen tmavých vlasů, a přejel ji palcem po líci.
Láhev piva stála zapomenutá na stole. Jeho rty se otřely o její. Políbili se. Nebyl to romantický polibek, nýbrž polibek, kterým začíná sex na jednu noc. Dean jich zažil dost na to, aby poznal, na čem se nachází. Zamumlal další jednu, dvě fráze, které obvykle zapůsobily, a pak přestal mluvit a soustředil se už jenom na ruce.
„Máš kondom?“ zamumlala Tamara, pusu plnou Deana. Jednou rukou svlékala sebe a druhou lovce.
„V kapse – “
O patnáct minut později byli oba nazí a zadýchaní. Za dalších čtvrt hodinu, Dean mumlal, „Tohle se mi obvykle nestává. Nechápu to…“
Tamara se ohlédla přes rameno. Sbírala svoje oblečení, které se válelo na zemi. Měla na sobě jenom spodní prádlo. Sebrala košili, natáhla si jí na sebe a začala zapínat knoflíky. „Deane, to je dobrý. Prostě jsi toho hodně vypil, to se stává mužům v tvém věku.“
Dean zrudnul.
„Můžou to být i starosti, víš? Měl by ses, uvolnit.“
Skvělý, pomyslel si. Podíval se do klína na svůj povadlý penis.
Už ani sex si nedovedeme užít, a je to Castielova vina. Tamara si sedla na gauč a podala Deanovi triko, které ze sebe na začátku strhl. Deanovi neušlo, že si prohlíží jeho tetování. Ve spěchu se oblékl.
„Pokud jsi neměl zájem, nemusel ses nutit – „
„
Měl jsem zájem,“ zahučel Dean. „Tohle je terapie, nebo co?“
„Mohla by.
Doktorka, vzpomínáš?“
Dean cítil, že rudne víc. „Koukni, vážím si toho, že jsi tak chápavá, ale já o těchhle věcech obyčejně moc nemluvím, takže bych radši, kdybychom obrátili list a na tu trapnou epizodu zapomněli,
doktorko.“
„Kdy ses naposled miloval?“ přitlačila Tamara.
Ach jo, co už… už ze sebe beztak udělal blbce, tak proč tomu nedodat korunu. „Před… nějakou dobou,“ přiznal Dean.
„Tomu se dá těžko uvěřit u chlapa, jako jsi ty.“
„Přece jsem ti řekl, že můj život je komplikovaný,“ zahučel.
„Který? Osobní nebo milostný? Pověz. Přece tuhle noc totálně nezabijeme. Tady,“ podala Deanovi jeho nedotknutou lahev. „Jsi upovídanější, když jsi namol.“
„Ty se chceš bavit o tom, proč se mi nepostavil? Jsi fakt divná.“
„Za koho mě máš? Nešlo mi jenom o sex. Dobře, šlo. Budu upřímná, Deane, jsi sice fyzicky přitažlivý, ale nejsi můj typ. Necítím nic
víc.“
„Tohle chlapovi fakt přidá na sebevědomí. Proč jsi mě potom sbalila?“
Tamara pokrčila rameny. „Nudila jsem se,“ přiznala. „A tys vypadal, že potřebuješ rozptýlení. Je vidět, že si bereš věci hodně k srdci. Myslím, že jsi k sobě příliš tvrdý.“
„Mluvíš, jako
Cas,“ zabručel Dean.
„Ta tvoje
jenom kamarádka?“
Kamarádka? „Ale, Cas je – „
Tamara si zastrčila pramen vlasů za ucho – Dean sledoval její ruku, a spatřil –
chytil Tamaru za zápěstí a povalil ji na zem. Tamara zůstala uvězněná pod Deanem. V očích se jí mihl strach, který ale rychle vystřídal vztek. „Co děláš?“ zasyčela. „Přeskočilo ti?“
„Viděl jsem tvoje tetování za uchem. Co jsi zač?“
Tamara k němu vzhlížela s hrůzou v očích a Dean začínal pochybovat o svém úsudku, když v tom se mu Tamara nečekaně vysmekla, a kopla ho do břicha. Vyšvihla se do stoje a dřív, než se Dean vzpamatoval, tasila nůž. Úžasný, co si Dean myslel? Opít se, přestat dávat pozor, a navíc vyžvanit úplně cizímu člověku detaily o osobním životě. Vytáhl vlastní nůž.
„Poslouchej, počkej, přece – „ spustila.
Dean se po ní ohnal, ale Tamara výpad zablokovala. Chvíli měla navrch, pak jí ale Dean nůž vyrazil z ruky. „Deane, zadrž – nech, mě vysvětlit – „
Dean jí přiložil čepel ke krku. „Vysvětluj. Máš na to minutu.“
Tamaře se do očí nahrnuly slzy. „Jsem lovec, jako ty. Přisahám, otestuj mě.“
„Lovec? Pracuješ v baru!“
„Jsem… ve výslužbě.“
„Tak proč mě potom špehuješ? Proč jsi ze mě tahala informace o Castielovi?“
„Nešpehuju! Nevěděla jsem, že jsi lovec, dokud jsem neviděla to tetování. Zamysli se! O Castielovi jsi začal sám.
Lžu?“
Dean jí pustil. „Tak, lovec…“
…
„Ty teda na holce dokážeš zanechat dojem.“
„Jo, já jo.“
Tamara si prohlížela modřiny na krku a ruce. „Rob mě s tebou viděl odcházet. Až uvidí tohle, udělá si mylný obrázek.“
„Kdybys mi narovinu řekla, co jsi zač – „
Tamara si mnula krk. „Neskončili bysme v posteli.“
„Fér. Co z toho, co jsi mi o sobě řekla, je lež?“
„Skoro nic. S přítelem jsem se po maturitě odstěhovala do Chicaga. Životní láska,“ ušklíbla se, „aspoň mi to tak přišlo. Jednou v noci mi zavolali z nemocnice z Lebanonu, a řekli, že naše napadl medvěd. Táta umřel na místě, ale máma přežila. Přijela jsem sem, abych jí pomohla s rekonvalescencí, připravit pohřeb, a tak… bylo to těžké období. Zotavovala se… jenže, uběhlo pár týdnu a mně začalo docházet… změnila se. Nejdřív jsem si myslela, že je v pořád v šoku, ale to nevysvětlovalo, proč v noci, potají opouští dům… sledovala jsem jí…“ Tamara polkla. „Spatřila jsem jí při úplňku… viděla jsem, co se z ní stalo, ach… nebyl to medvěd, co je napadlo.“
„Lykantrop.“
Kývla.
„Zabila jsi jí?“ Byla to krutá otázka, ale přirozená reakce. Tamara zavrtěla hlavou. Zapomněla na modřiny, které jí způsobil Dean, a zašklebila se, když se jí zranění připomnělo.
„V té době jsem nebyla lovec, jenom milující dcera. Sehnala jsem si knihy o lykantropii, kontaktovala lidi, co něco ví. Tak jsem se dostala do branže, ale nechtěla jsem lovit, chtěla jsem léčit. Máma byla první. Vycházela jsem z toho, co jsem se naučila na univerzitě o lidském těle. Byla to pořád nemoc. Věřila jsem, že jí dokážu vyléčit. Skoro se mi to povedlo, ale byla tak slabá… byla, příliš slabá,“ Tamara se odmlčela. „Pár let jsem lovila, vlkodlaky, vesměs, ne s úmyslem zabít je, ale vyléčit. Dařilo se mi.“
„Tys našla lék na lykantropii?“ zeptal se Dean a vzdor skutečnosti, že podobným věcem holdoval spíš Sam, si nemohl pomoc a zapůsobilo to na něj.
„Pýcha předchází pád, tak se to říká, že? Začala jsem to testovat i na upírech. Měla jsem ho za vyléčeného, a pustila ho. Osudová chyba. Než jsem ho znovu našla, zabil pět lidí. Nechala jsem lovení i výzkumu, vzala práci v baru a usadila se. Ty jsi první lovec, s kterým jsem po roce mluvila. Věříš mi?“
„Nevím,“ přiznal Dean. „Asi jo. Asi… asi bude nejlepší, když půjdu.“
„Asi jo,“ Tamara Deana doprovodila k vchodovým dveřím. Tam se zastavili. „Neřekneš mi svoje druhé jméno, co?“
„Tys mi svoje taky neřekla.“ Připomněl. Zaváhal. Vylovil z kapsy účet z baru a naškrábal na něj telefonní číslo. Vtiskl ho Tamaře do ruky. „Tohle je moje telefonní číslo. Pracovní,“ dodal. „Kdyby něco…“
„Kdyby něco,“ zopakovala Tamara. „No, Deane, mrzí mě, že to tak skončilo… zaskoč někdy. Do baru, myslím. Na pokec.“
Dean se rozloučil a vyšel ze dveří, do ticha noci. Když za ním Tamara zabouchla, vytáhl mobil. Tři zmeškaná volání a pět textových zpráv. Všechny od Sama.
Deane, Charlie volala.
Deane, kde jsi?
Jestli ses zlil na truc, tvoje věc – mohl bys nám aspoň dát vědět, že ti nic není?
Jsi v pořádku?
Castiel má starost. Jsi, sobec.Na cestě, vyťukal. Byly čtyři ráno. Sam beztak už určitě spí.
Došel k impale zaparkované před domem. Černá kapota se třpytila v měsíčním světle. „Nazdar, krasavice,“ zamumlal. „Ty na mě nejsi naštvaná, že ne?“ zarazil se. Ohlédl se přes rameno, v paranoidní předtuše, že Tamara se dívá z okna a postřehne, že Dean mluví se svým autem. Nasedl, a nastartoval. Naštěstí, strávil u Tamary pár hodin a vystřízlivěl. Jinak by musel spát v zaparkovaném autě.
V bunkru byla tma. Dean se tiše dokradl až do kuchyně. Rozsvítil, a – „Zatraceně! Proč tady, sedíš po tmě?“
Castiel, zvedl hlavu ze stolu, o který se opíral, zamrkal a ospale na Deana zamžoural. Dean si vzpomněl, co provedl a okamžitě otočil.
„Nazdar,“ nejistě se usmál. Castiel ho sjel ledovým pohledem. Stoupl si, Deanovi neušlo, že s obtížemi (jak dlouho tady na něj čekal, zkroucený na židli?), a došel až k němu. Dean zatajil dech. Viděl dost nasupených andělů na to, aby poznal, že právě před jedním stojí. Kdyby pohledy zabíjely… navíc si uvědomil, že Cas není jenom naštvaný, ale tváří se i zklamaně. To bylo horší, než vztek.
Ale, postupně, jak se tak Castiel na Deana díval, pookřál. Jeho oči, změkly. Úleva. Castielovi se ulevilo. Anděl se zhluboka nadechl – nebylo pochyb, že z Deana táhne alkohol – a zase vydechl, a beze slova odešel z kuchyně. A, Dean věděl, že ráno se nevyhne otázkám a vyčítavým pohledům, ale věděl rovněž, že Cas mu už odpustil, a že krize pominula…
…
Sam se tvářil, jako Bůh pomsty.
Mysleli jsme, že tě dostal Abbadon, objasnil Deanovi hned na začátku. Teď tu seděl a spaloval Deana nenávistným pohledem. „Na někoho, kdo by měl zpytovat svědomí, jsi dnes ráno v podezřele dobré náladě,“ prohlásil kysele. „Hádám, že sis vrznul?“
Dean přesunul toasty a osmažená vajíčka se šunkou – organickou (nějak se revanšovat musí) – na Samův talíř. „Ne, právě že ne,“ prohodil vesele. Sam se napil kávy. „Ale, někoho jsem poznal. Barmanka, co pracuje v baru ve městě, bývala lovkyně.“
„Zajímavý. Skončili jste v posteli?“ odhadoval Sam.
„Gauč. Zdá se, že je to fajn holka. Možná bysme měli uspořádat sobotní grilovačku, co říkáš? Pozvat sousedy z okolí… jsme tu už nějaký ten pátek…“
Sam zavrtěl hlavou. „Ty jsi fakt
magor…“ Pak mu došlo –
„Počkej, ty tvrdíš, že jsi sbalil holku a nezbouchnuls jí? A máš dobrou náladu?“
Dean si sedl naproti němu. Nabral si na vidličku porci míchaných vajíček a s chutí se pustil do jídla. „
Jsem v dobré náladě.“
„Já jen, jen se divím, že – „
Sama přerušil příchod Castiela. Anděl se přišoural do kuchyně. Zíval, a díky tomu, jak byl rozcuchaný v kombinaci s bílým tričkem, které měl na sobě, působil po ránu neskutečně domácky. Rozhlédl se – zavadil pohledem o Sama, jídlo na stole a Deana – a jeho výraz se okamžitě změnil. Věnoval lovci pohled, ještě chladnější, než ten, kterým Deana ráno obdařil Sam, a rezervovaně usedl za stůl. „Kafe?“ vyhrkl Dean a prakticky vystřelil na nohy. Podal Castielovi hrnek s kávou.
„Díky,“ zamumlal Castiel, pořád rozmrzele, ale pokrok byl, že s Deanem aspoň mluvil. Přiložil si hrnek s kávou k ústům a napil se. Dean z něj nespouštěl oči. Všiml si, že Castiel má na zápěstí kožený řemínek, který, pokud si Dean dobře pamatuje, patří jemu (ačkoli ho už léta nenosí). V první chvíli chtěl Castiela okřiknout, protože mu bylo jasné, že anděl se v jeho nepřítomnosti přehraboval v jeho osobních věcech, ale pak si vzpomněl, že se pořád kaje. Pokud chce, Castiel si ten náramek může nechat společně se vším, co Dean vlastní.
„Přemýšlel jsi o tom, co uděláme s Crowleym?“ Samozřejmě, že to byl Sam, kdo se, jako první rozhodl zamávat bílým šátkem, a změnit téma. „Nemůžeme ho tady držet věčně. Jsme v jednom kuse na cestách a necháváme ho tu bez dozoru. Možná bude lepší se ho zbavit…“
Dean neochotně odtrhl oči od Case. „Nepřipadá v úvahu. Potřebujeme ho. Hej, mám to, najmeme si chůvu. Když zrovna nebude dohlížet na Crowleyho, zaúkoluju ji jinak“
„Kevin by neměl radost, kdyby tě slyšel,“ upozornil ho Sam.
„Já mluvil o Casovi. Zadrž, Casi, neurážej se,“ dodal rychle, když Castiel vzhlédl od vajíček na talíři a začal se nafukovat. „Měl jsem na mysli sexbombu, ne
Nanny McPhee. Pohlídá tě, a objednáte si pizzu, co říkáš?“
Castiel zamrkal.
„Ale no tak, tohle se mi fakt povedlo. Tys to nepochopil? Netvrď, žes to nepochopil.“
„Casi, nic si z něj nedělej,“ prohlásil Sam a zpražil Deana pohledem. „
Nikdo ho nechápe.“
„Lidi se smyslem pro humor jo,“ opáčil Dean.
„Škoda, že já ani Cas k těm málo vyvoleným nepatříme. Ne, nezasvěcuj mě, ušetři mě svých fantazií a toho, co se ti honí hlavou, děkuju pěkně.“
„Hej,“ bránil se Dean. Zamával vidličkou, a šunka a s vajíčky proletěla vzduchem. „Moje hlava je
úžasný místo. Je plná skvělejch věcí. Nevíš, o co přicházíš. Kdybys věděl, co v ní je,
chtěl bys tam bejt.“
„Nech mě hádat. Asijský porno?“ popíchl ho Sam. „Jak říkám, žádná škoda.“
Castiel je oba překvapil, když promluvil, a co víc, zastal se Deana. „Deanova hlava je úžasné místo.“
Dean se k němu otočil, a pak se obrátil zpět k Samovi s širokým úsměvem na tváři, který říkal:
Vidíš?
„Mluvíš, jakobys tam byl,“ zamumlal Sam, ale zarazil se, a Dean rovněž, protože jim došlo, že –
on asi byl.
KAPITOLA 4 - ČÁST TŘI
„Casi?“
Castielova rozcuchaná hlava se vyloupla zpoza monitoru. Castiel seděl u stolu za Deanovým počítačem. V místnosti byl polostín, stolní lampa nestačila na to, aby osvětlila tak velký prostor, a Castielovy modré oči, v nichž se odráželo světlo z monitoru, v šeru jasně zářily.
„Vypadáš, jako anděl pomsty,“ konstatoval Sam. „Na čem pracuješ? Je to Deanův počítač? Chystáš sabotáž?“
Castiel zamrkal.„Půjčil jsem si ho. Učím se
googelovat…“
„Bez Deanova dovolení,“ ujistil se Sam. „Na jeho počítači. Zatímco Dean spí. Casi, neříkej mi, že si prohlížíš Deanovo porno.“
Castiel se k Samovu překvapení zašklebil. Sam pořád ještě vstřebával šok, když Castiel prohlásil, „Ne, Same, víš, že jsem
byl v Deanově hlavě. Nic z toho, co si ukládá do počítače, mě nemůže překvapit…“
„To je fakt,“ Sam se podrbal na hlavě. „Doufám, že tě to nijak nepoznamenalo,“ zažertoval. Sedl si vedle Case a nakoukl mu přes rameno. „Vážně, na čem pracuješ, Casi? Pokud chceš, můžu ti ukázat pár triků – „ Podíval se na monitor. „Youtube?“ Nadzvedl obočí.
„Bylo to tam, když jsem to nastartoval,“ pospíšil si Castiel.
„Takže nejde o sabotáž.“
„Pokud poukazuješ na to, že mám v úmyslu se Deanovi pomstít, pleteš se. Pravda je, že kdybych pořád disponoval silou Nebes, moje vnitřní rozpoložení by mohlo způsobit, že…
naprosto nezáměrně, Deanův počítač exploduje.“
Sam se nedokázal rozhodnout, zda Castiel mluví vážně, nebo zda si už stačil osvojit umění sarkasmu.
Odpověděl i tak. „Nezáměrným výbuchům se jinak říká,
být vzteky bez sebe. Pořád ještě jsi na Deana naštvaný?“
„Ne… nicméně, kdykoli se na něj podívám, vzpomenu si na to, co udělal a vztek se vrátí.“
„Přirozená lidská reakce. Vztek odeznívá pomalu. Přejde to,“ Sam se podíval na video, které běželo na obrazovce. Šlo o nácvik střelby na terč. „Myslel jsem, že se učíš googelovat, ne střílet,“ podotkl.
„Chci se zlepšit. Našel jsem tu, spoustu užitečných videí…“ Castiel zašilhal na monitor. Přivřel oči soustředěním a něco vyťukal na klávesnici. Byl pořád pomalý, když došlo na to, najít správné písmenko, ale jeho prsty se po tlačítkách pohybovaly s překvapivou lehkostí. Postupně Samovi ukázal všechna videa, na která narazil, počínaje tím se střelbou, konče lekcí o vaření.
Samovi na konci cukal koutek. „Koukám, že už jsi zjistil, že youtube je nejlepší přítel člověka. Poslyš, Casi, je skvělý, že se snažíš, a když chceš, půjč si můj nebo Deanův počítač, bez problémů, ale chci, abys věděl, že kdykoli se chceš něco dozvědět, nebo se chceš něco naučit, můžeš se zeptat
nás. Neotravuje nás to. Nemusíš se to učit, od –„ podíval se na monitor, „Tracy Lu.“
„Má příjemný hlas,“ namítl Castiel.
„No, když už jsi jednou propadl kouzlu technologie, ukážu ti pár stránek, které by se ti mohly líbit. Tohle jsou denní zprávy…“ Sam klikl na ikonku na ploše. „A tady… tohle je počítačová encyklopedie – tohle přírodovědný kanál… a tohle – ale ne, to je Deanovo…“ Sam si promnul spánek.
Castiel si toho všiml a zamračil se. „Jsi v pořádku?“
„Pobolívá mě hlava,“ přiznal Sam.
Castiel z něj spustil oči.
Lidi hlava bolí v jednom kuse, no ne?
Domov 
Stránka 
Počkám, jak se to vyvrbí. Určitě bude mít důleživou úlohu... jen tak by jsi jí do povídky nedávala 
Těším se na pokračování 
Musím říct, že o tipu, jak se Dean zachová, jsem dneska přemýšlel celý den 
A výsledek? Rád bych si myslel, že Dean s díky pozvání odmítne, ale podle toho, jak se dosud situace vyvíjela, tak na pokračování v "rozhovoru" v soukromí kývne. Otázkou zůstává, jestli barmanka sama nemá nějaké další postranní úmysly 
Jinak jako postava mi nevadí. Mám k ní podobnej vztah jako ke Kevinovi, ať si v příběhu klidně je, ale poskakovat na židli kvůli tomu nebudu 
(Jen doufám, že mě jeho fanynky neuřknou 
) 
Nepíšeš kraviny, jde vidět, že nad tím vážně přemýšlíš. Moc takových lidí neznám, ale Cas je prostě tvoje srdcová záležitost, stejně jako destiel. Pokud jde o Tamaru, nenadchla, ale ani neurazila. Ještě jsem si na ní žádný názor neudělala, uvidím, co dál se o ní dozvíme. Díky za další část a už teď se těším na pokračování 