TEAM FUCKED UP 5

„Já ti nevím, Same. Nespěcháš na to? Možná bysme měli počkat, než vyrazíme na lov. Je to jenom pár dnů, co ses zotavil. Jak ti je, mimochodem?“

Dean stál ve dveřích a prakticky vlastním tělem Samovi bránil v úniku z kuchyně. „Je mi skvěle. Proč se pořád ptáš? Měl jsem chřipku, to je všechno.“

Dean rychle změnil ton, „Jenom si myslím, že bysme měli být opatrnější, v tvojí kondici,“ vymlouval se. „Není to tak dávno, co jsi dokončil ty zkoušky.“

Sam se pořád tvářil nepřesvědčeně, co se toho, že by si měl dát pauzu, týče, ale očividně sežral Deanovu výmluvu o zkouškách. Rozhodil rukama. „Deane, ty zkoušky jsem dokončil před měsíci.“ Dean se zatvářil rozpačitě. „Vypadám nemocně?“ To poslední, co Dean čekal, bylo, že se Sam otočil k Castielovi. Dean na třetí osobu v místnosti dočista zapomněl. „Casi, vypadám na umření?“

Castiel pomalu odložil knihu, kterou si četl, a s povzdychem, jakoby mu cokoli jiného bylo milejší, než být zatažen do absurdní diskuze, sjel Sama pohledem, a vážně prohlásil, „Vypadáš v pořádku, Same.“

Sam na Deana vrhl vítězoslavný pohled. S tím práskl o linku balíkem toastového chleba a pokračoval v rozdělané přípravě oběda, z níž ho prve vyrušil Dean, když se s ním začal dohadovat. Dean se na Castiela nevěřícně podíval. „Ty jsi na jeho straně, nebo co?“

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Nevěděl jsem, že musím být na něčí straně.“ Čímž vzal vítr plachet dokonce i Deanovi.

Lovec němě otevřel ústa, zase je zavřel a nakonec zabručel, „Fajn, jak chcete. Ale jestli se ten lov podělá, je to na vás,“ a oddupal z kuchyně. Castiel se za ním díval. Cítil se skoro… provinile.

„Nesmíš na něj vždycky dát,“ řekl Sam a vyrušil ho ze zamyšlení. Castiel odtrhl oči od vchodových dveří a postřehl, že Sam před něj postavil talíř se sendvičem. Posadil se vedle anděla. „Dean si myslí, že všechna důležitá rozhodnutí, jsou na něm, protože…“

„Protože přebírá zodpovědnost za své blízké,“ dokončil za něj Castiel. Sam se pustil do salátu, který měl, jako přílohu k sendviči. Castiel si se zelenými listy na svém talíři hrál. „Doopravdy se cítíš líp?“ zeptal se náhle.

„Cítím se…“ Sam si povzdychl. „Fajn. Vážně. Ty?“

Castiel překvapeně vzhlédl od jídla.

„Neušlo nám, že s Ramielem… nebylo to pro tebe lehký,“ Sam pohnul rukou, a zvedl ji do výše, jakoby zvažoval, že ji Castielovi položí na rameno, ale na poslední chvíli změnil názor a zase ji položil na stůl.

Castiel si kousl sendviče. „Říká se, že minulost tě vždycky dostihne, správně?“ zamumlal s plnou pusou a i přesto, že se mu v ní převalovalo jídlo, otázku dokázal položit s naprostou vážností.

„Casi, to… to je sice pravda, ale…“ Tentokrát mu ruku na rameno položil. „Jsi rodina a jako tvoje rodina, ti říkám, všichni si zasloužíme druhou šanci. Dostal jsi tenhle život, tak ho začni žít, s čistým štítem. Neznamená to, že se přestaneš snažit o nápravu, toho k čemu došlo, ale musíš si přestat vyčítat, co se stalo v minulosti, dobře?“

Cas automaticky kývl.






O dva týdny později.

V devět ráno měli schůzku s šerifem na policejní stanici. Dean byl už oblečený a čekal na Castiela, který ho měl doprovodit, a který pořád ještě nevylezl z motelové koupelny. Dean nakoukl dovnitř. Castiel si čistil zuby. „Jsi hotovej, nebo co?“

Sam, který mezitím brouzdal na internetu, přestal v práci a zvědavě otočil hlavu za hlasy.

Castiel vyplivl zubní pastu, zvedl oči a upřel je na Deanův odraz v zrcadle. V puse měl pořád vražený kartáček a Dean se přistihl přitom, že na něj zírá. Pořád ho, čas od času zaskočil Castiel při něčem tak člověčím, jako je péče o chrup. „Až budu hotový,“ odvětil Castiel, a vycenil přitom na Deana nablýskané tesáky, „dozvíš se to.“

Načež Dean zamumlal něco pod vousy a nechal Castiel o samotě. Když Castiel opustil koupelnu (nutno dodat, že po pěti minutách, ne dvaceti, jak připadalo Deanovi), byl připraven, a oblečen do košile, tmavě modrého saka a kalhot. „Máme tam být v devět, Casi,“ zabručel Dean podrážděně, „Vím, že pojem, dochvilnost a čas ti moc neříká, ale musíš si zvyknout na to, že se už nemůžeš jednoduše pře – „ Dean se zarazil.

Sam si pročistil hrdlo a zkusil předstírat, že je zaneprázdněný výzkumem. Dean věděl, že přešlápl, ale nebylo to o tom, že je necitlivý, nebo, debil, jak si Sam (a pravděpodobně Cas), možná myslel. Cas musel pochopit, že tohle je důležité. Mazat mu med okolo pusy by k ničemu nebylo. Cas musel plně pochopit, chopit se a přijmout to, co je. A pokud to bolí… ono to časem přejde.

Och, Cas to chápal. Plně.

Anděl k Deanovi přistoupil, zatnul zuby a vydechl nosem a Dean si pomyslel, že ho praští. Neuhodil ho. Místo toho Deanovi zabodl prst do hrudi, do prostřed kravaty. „Vím, kolik je hodin, Deane,“ zabručel hrdelním hlasem, propalujíc Deana očima. „Myslím, že je na čase si něco ujasnit. Přistoupil jsem na to, že tobě a Samovi umožním mi na začátku ukázat, jak dělat věci. Nechal jsem vás mě vést, ale to neznamená, že nad sebou nedokážu převzít kontrolu. Možná jsem nebyl příkladný anděl a nejsem ani nejlepší člověk, ale nejsem idiot.“

Dean zalapal po dechu.

„Do devíti hodin zbývá třicet minut. Jsem si jistý, že jízda ti nezabere pět,“ Castiel si upravil lem saka, „Já půjdu pěšky. Setkám se s tebou před stanicí přesně deset minut před devátou. Bud tam v čas,“ a s tím vyšel ze dveří a zabouchl za sebou.“

Dean na zavřené dveře zaraženě zíral. „Kamaráde, zdálo se mi to, nebo ti Cas právě… dal košem?“ Dean se k Samovi otočil čelem. Sam jen stěží udržoval vážnou tvář a Deanův výraz nepomáhal.

„On se mnou vyjebal,“ zamumlal Dean, nevěřícně. A, pak, se zakřenil a skoro hrdě dodal. „Cas nám dospívá.“








Co to do tebe vjelo? Přeskočilo ti? Vzmuž se. Ne, je naprosto normální, že tu s ním ležím na kapotě, a pozoruju hvězdy, opakoval si Dean, dokud se neuklidnil. Tlukoucí srdce, a zrychlený dech. A potící se ruce. Co s rukama?

Šlo o Castielův nápad. Budiž, ne docela. Castiel se v bunkru očividně nudil. Okouněl, a ostatním obyvatelům bunkru znemožňoval dělat to, co právě dělají. Dean mu navrhl, aby se s ním díval na televizi (což bylo právě to, oče se pokoušel Dean). Castiel to, což se mu musí přičíst k dobru, zkusil. Posadil se na kraj gauče, vedle Deana a zadíval se na obrazovku, ale ani ne za pět minut sebou začal mlít. Čti si, navrhl mu Dean. Castiel řekl, že se mu nechce. Když se ho Dean zeptal, co se mu tedy chce, Castiel odvětil, že neví.

On se vůbec nesnaží, Same, vykládal bratrovi Dean, když si přišel do kuchyně pro něco k snědku a pivo.

Prostě se nudí, Deane, omlouval ho Sam.  Zkus se vžít do jeho kůže. Přišel o -  

Dean prásknul nádobím a vrátil se do obýváku s prázdnýma rukama. Castiela našel na gauči. Anděl se pořád díval na televizi, ale se znechuceným výrazem někoho, kdo u toho, co dělá, nepředstavitelně trpí. Fajn, Cas nechce být člověk, Deanovi to došlo, ale nemá na vybranou. Že funguje, je jedna věc, ale mohl by si to zkusit začít užívat a ne se tvářit, že by mu bylo milejší být někde jinde... daleko. Dean vynutil úsměv, a v dobrém úmyslu se Castiela zeptal, jakouže hvězdu chce teda dnes v noci vidět (měl na mysli filmovou), a Castiel se na něj se zájmem podíval, a – ach.

Tak skončili tady. Dean vykonal dobrý skutek, tak to je.

Protože přes koruny stromů, které rostly v blízkosti bunkru, nebyl dobrý výhled, museli jet o kousek dál, a najít prostranství, kde Dean zaparkoval. Castiel nejdřív otálel a Dean si vzpomněl, že to není tak dávno, co se děsil otevřené plochy, ale tohle byl Cas a netrvalo dlouho a anděl svůj strach překonal.

Jak přesně skončili na kapotě impaly, si Dean nevybavoval. Konečně našel odvahu, otočil hlavu a pohlédl na anděla vedle sebe.

Castiel, na rozdíl od Deana se situací problém neměl, nebo nevěděl, že by měl. Snažit se andělu vysvětlit, proč je nevhodné, aby tu spolu tak dva dospělí muži leželi, by bylo jako snažit se mu vysvětlit, co je to horská dráha.

Anděl vypadal mírumilovně, s hlavou opřenou o přední sklo, vzhlížejíc k hvězdné obloze.

Dean si prohlížel jeho profil. Castielova kůže se třpytila v měsíčním svitu, stejně jako jeho oči. Bledé světlo se mu zachycovalo ve vlasech, a Dean pocítil zvláštní nutkání projet mu je prsty a zjistit, zdali jsou tak jemné, jak se zdají.

Noc byla vlahá.

„Deane?“ Castielův hlas byl ještě hrubší, než obvykle.

Dean zamrkal. Castiel si nevšiml, že civí, že ne? „Hm?“

„Co dělám špatně?“

Dean se na kapotě posadil. „Cože?“

„Snažím se, ale… byl jsem mizerný anděl. A tohle, co jsem ted… dělám, co můžu. Ale víc, toho nezmůžu. Protože mi nic jiného nezbývá, jsem, co musím být, ale moc mi to nejde. Dělal bych věci jinak, ale nevím, jak.“

„Casi, to… proč si myslíš, že… nevím toho moc o andělech, a člověk, kamaráde, nikdo neví, jak být dobrý člověk, ale ty… jsi jedna z nejlepších osob, co znám. Vím, že děláš, co můžeš.“ A víc. To je víc, než většina z nás.

Castiel otočil hlavu, pořád opřenou o kapotu a zvláštně se na Deana podíval. Bože, ty oči.

„Mám… pocity," Přiznal. "Vždycky jsem na to myslel, ale ted jsou to pocity. Strach. Radost. Touhy…“

Dean uhnul očima. Podrbal za zpoceným krkem pod límečkem. „Jo?“

„Jo. Andělé nežijí. Existují. Tenhle život… všechno, je to nové. Chci. Nikdy jsem, nepotřeboval, a nechtěl… občas, je to, co chci a co potřebuji v disharmonii, což nedává smysl.“

Dean se mu konečně podíval do očí. „Co chceš, Casi?“

Castiel vydechl. Jeho dech Deana šimral na tváři. „Chci svět zažít, jako člověk. Chci… vidět východ slunce lidskýma očima. Chci tomu všemu dát pocit.“

„Tak dej,“ řekl Dean, bez zaváhání.

Castiel se nejistě usmál. Zjevně spokojený sám se sebou, se zadíval zpět vzhůru, k obloze.

Je to v pořádku. Budou v pořádku.











Ukázalo se, že nakupovat s Castielem je dobrodružství a tombola v jednom, poněvadž jste dopředu nikdy nevěděli, co si z obchodu odnesete.

Anděl se pravidelně zatoulával, a Sam a Dean ho nacházeli u těch nejnemožnějších produktů. Castiel miloval krámy. Čím nepraktičtější, tím lepší.

Tentokrát ho zaujaly rybářské pruty.

Sam se opíral o skleněnou vitrínu, v níž byly pruty vystaveny, a čekal, až Castiel skončí s prohlídkou. Anděl si prohlížel prut, umístěný ve vitríně, skrz svůj vlastní odraz ve skle s neskrývaným zájmem. Sam si povzdechl. Začal okopávat roh vitríny.

„Rybaření je koníček, že?“ zeptal se Castiel.

„Svým způsobem je to sport,“ Sam se pokusil neznít otráveně a zhostit se úkolu lektora zodpovědně. „Já toho o rybaření moc nevím, ale myslím, že pro lidi je to způob, jak vypnout.“

Castiel odtrhl oči od prutu, podíval se na lovce a zamrkal. Kývl a obrátil pozornost zpět k vitríně. „Chci jeden koupit,“ řek najednou.

Sam dosud netušil, že se Cas má rybářské ambice, ale anděl dodal, „Pro Deana.“

„Dean nerybaří,“ odvětil Sam a v duchu přemýšlel, zda se baví o stejném Deanovi.  

Castiel hleděl na prut s posvátnou úctou. „Snil o tom, že rybaří.“

Prodavač, který ty dva posledních deset minut pozoroval, se v té chvíli vmísil do hovoru. „Mohu vám s něčím pomoc?“ zeptal se netrpělivým hlasem zaměstnance s minimálním platem

„Mám zájem o rybářský prut.“

„V tom případě jste na správném místě. Ukážu vám tenhle jeden… je trochu dražší, ale ti nejlepší, si zaslouží to nejlepší,“ Začal otevírat vitrínu.

Dřív, než Sam stihl říct, to nebude nutné, Castiel přispěchal, „Dean si zaslouží to nejlepší.“

Co na to mohl Sam říct?







Měli ujednáno, že se s Deanem sejdou na oběd v nákupním centru v sekci s jídlem. Byli skoro u cíle, když v tom Castiel zastavil před výlohou. Samův kručící žaludek zaprotestoval. Pozastavil se, aby zjistil, co tak zajímavého Castiel zvětřil tentokrát a spatřil hrající televizi. Běžely v ní zprávy. Vysílání bylo bez zvuku, ale to nevadilo. Na obrazovce promítaly fotografie pohřešovaných osob.

Sam zaslechl, jak Cas tiše říká, „znal jsem je…“

„Myslíš, že…“ začal Sam opatrně. „Myslíš, že je v tom zapletená Abbadon?“

Castiel nespouštěl oči z obrazovky. Jeho oči jezdily z podobizny k podobizně. Nadechl se.

„Casi?“

A Castiel se otočil na patě a beze slova pokračoval směrem, kde se měli sejít s Deanem.






Dean seděl u jídelního stolu, pod neonovými zářivkami a ujídal hranolky z hranolkové hory navršené na talíři. Castiel si rezervovaně sedl a na prázdnou židli položil tašku s nákupem.

„Kde jste byli, tak…  Casi, ty se červenáš?“

Sam na stůl položil tác s jídlem a zamával účtem. Dean si všiml, že se uculuje. „Koukni, nechala ti telefonní číslo,“ Ukázal na zadní stranu stvrzenky.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Dean. Zkusil Samovi účtenku vytrhnout z ruky, ale Sam včas uhnul.

„Prodavačka u pultu byla z Case úplně hotová.“

Dean se ušklíbl. „Dobrá práce.“

Castiel Deanovi věnoval unavený pohled. „Nic jsem neudělal.“

„Běž zpátky, říkala, že směna jí končí za půl hodiny,“ Naléhal Sam.

Castiel ignoroval obojí, Deana, i Sama. Sebral pár hranolek z Deanova talíře, a nacpal si je do pusy. „A proč bych to dělal?“

„Kamaráde, musíš navazovat, ehm, kontakty a styky. Věř mi, budeš se cítit líp.“

„Stýkám se s tebou a se Samem,“ prohlásil Castiel vážně s plnou pusou hranolek. „Cítím se dobře. Učinil jsi mě velmi štastným, Deane.“

Deanův žaludek udělal kotrmelec, a všechno, na co se zmohl, bylo připitomělé pf.

„Dean má pravdu, Casi. No tak, jdi, dojednej si rande, my na tebe počkáme. Že jo, Deane?“

Dean se na Sama divně podíval, protože, co to do Sama vjelo, takhle někoho někomu dohazovat a navíc se vtírat, většinou to dělá on, Dean, a co je vlastně Samovi do toho, jestli si Cas chce vyjít nebo ne … netlač ho do něčeho, co sám nechce.

Ale, Cas se už zvedal, a očividně měl zájem, a z Deana vypadlo jenom, „Počkej,“ Zalovil v bundě, a přes stůl Castielovi podal svojí peněženku s falešným odznakem FBI. Když už Castiela vysílají do světa, nenechá ho jít s prázdnou. Castiel nadzvedl obočí. Deana z nevysvětlitelného důvodu stálo hodně sebezapření ruku s odznakem zase nestáhnout. Vynutil na tváři úsměv.

„Holky na tohle letí, věř mi. Jenom tím před ní zamávej, až budeš platit a máš jí v kapse.“  

Sam protočil očima. „Nebo buď jednoduše sám sebou. Mluvil jsem o rande. Nemusíš s ní hned spát. Deana ignoruj.“

„Hej, i ty sis poprvé vrznul díky mě.“

„Říká, kdo?“zeptal se Sam.

Dean se zamračil. Co mu uniklo? Když Castiel odešel, zamumlal. „Rostou tak rychle.“

Castiel se vrátil o dvě hodiny později, a připojil se k Deanovi se Samem u impaly. Na tváři měl otisk rtěnky.

„Tak co? Fungovalo to?“ Spustil Dean s lehkovážností, kterou, od srdce, necítil, jakmile byl Castiel na dohled.

Castiel zvedl oči k nebi. „Jo, Deane, jakmile jsem jí ukázal odznak, strhala ze sebe oblečení, a vrhla se na mě,“ ucedil. Hodil Deanovi jeho peněženku.

„Vtipálku,“ Dean peněženku schoval do zadní kapsy. „No tak, jaké to bylo? Zabodoval jsi?“ Naléhal a pořád se křenil.

Sam, který telefonoval, oddálil mluvítko od úst a káravě se na Deana podíval.

„Co je? Chci znát detaily.“

Castiel se zamyslel. „Políbila mě na tvář.“

„A?“

„A?“

„Och, neříkej, že zůstalo jenom u líbání,“ Ačkoli to znělo, jakože si Case pořád dobírá, Dean pocítil úlevu, kterou nedokázal zamaskovat. Castiel si jeho výraz na (ne)štěstí špatně vyložil.

„Příjemně jsme si popovídali. Říká se tomu konverzace, Deane, ne kopulace. Mám na ní číslo, tady, jestli to chceš za mě dokončit, zavolej jí. Nebo ne – “ Castiel Deanovi papírek vyškubl z ruky. „Možná jí zavolám sám.“

Dean na něj zaraženě zíral. „Nejsem, nechtěl jsem,“ zamumlal. Oklepal se. „No,“ dodal, trochu veseleji, „líbání je za bod. Rozhodně lepší než s Chassity.“

„Kdo je Chassity?“ zeptal se zvědavě Sam. Schoval telefon do kapsy.

„Děvka,“ konstatoval Castiel s klidnou tváří. Sam se zatvářil zhrozeně, a s výrazem, o detaily nestojím, zalezl do auta.

„Možná, bych měl zavolat jí,“ prohlásil Castiel zamyšleně. Deanovi neuniklo, že mu cukají koutky.

„Nejdřív si smyj tu rtěnku,“ popíchl ho.  

Castiel protočil očima, nastoupil do auta a zabouchl za sebou. Dean ho mlčky pozoroval. Ještě chvíli postával venku, opírajíc se o kapotu, když v tom postřehl, že Castielův kontakt leží zmuchlaný na silnici. Pozvedl koutek rtu. Obešel auto, a po cestě si začal broukat Highway to Hell.













„Praštil ses do hlavy?“ zeptal se Dean Sama, když rozbalil prut.

„Vlastně, to byl Casův nápad, ale když myslíš, že je to blbost…“ Sam se po prutu začal natahovat, „vrátíme ho.“

Přesto, co prve tvrdil, Dean odsekl, pracky pryč a prut si k sobě přitáhl. Znovu se na předmět podíval. Jednalo se o malý skládací prut.

Na tohle přece nemáme čas, opakoval si, ale současně se už viděl na břehu jezera, s pivem a prutem v ruce. Bunkr stál uprostřed lesů a nebylo pochyb o tom, že v okolí je plno jezer vhodných k rybaření. A vlastně, proč ne? Carpe, uh, diem, no ne?

Otočil se k Castielovi. „Casi, co ti říká návnada?“

Castiel seděl opodál, a před sebou měl rozečtenou knihu. Když ho Dean oslovil, vzhlédl. Na čele se mu rýsovala drobná vráska.

„To jsem si myslel. Pojď, ukážu ti, co a jak.“

Sam se díval za svým bratrem a jeho andělem, a poprvé po dlouhé době, se cítil jako doma.






Winchesterové si po dlouhé době oficiálně vzali den volna.

Bylo jasné stříbřité ráno. Obloha byla modrá, a v korunách stromů se zachycoval sluneční svit. Dean vylezl z bunkru a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Z dálky k němu doléhaly hlasy. Zamířil k impale. Sam stál u nablyštěné umyté kapoty, na níž se třpytily kapičky vody, kyblík s vodou v ruce a něco Castielovi vysvětloval.

Castiel zpravidla nosil koženou bundu, kterou sundával jen málokdy a většinou ji nosil i doma, nebo ji občas vyměnil za tu modrou, kterou pro něj Dean kdysy (Deanovi to připadalo, jako strašně dávno) našel v bunkru.

Dnes ovšem bylo, už po ránu, horko a Castiel byl oděn, pouze do trika s krátkým rukávem. Stál v kaluži vody, od níž se odráželo slunce, ruce zastrčené v kapsách a zvědavě sledoval, jak Sam umývá vůz.

Zlatavé sluneční světlo osvětlovalo Castielův profil a konečky rozčepýřených vlasů, které si to ráno umyl, a změkčovalo jeho rysy.

Když za sebou uslyšel Deana, otočil hlavu. A, usmál se.

Dean strnul, a na okamžik nedokázal od Castiela odtrhnout oči. Byl natolik rozrušen skutečností, že Cas má dvě paže, že nevědomky pootevřel ústa... a sjel očima z holé kůže k zářícímu přívěšku, který se Castielovi houpal na krku, k jeho jasným očím

– Castiel spojil obočí dohromady –

a Dean věděl, že zírá nepřístojně dlouho, ale nemohl si pomoc.

Castiel vypadal, andělsky. Dean si odkašlal a obešel auto. Castiel ho sledoval očima, a pak auto taky obešel a připojil se k lovci.

„Kam patří tohle… zařízení?“ zeptal se, podávajíc Deanovi prut. Držel ho, jakoby se jednalo o nabitou zbraň, která co chvíli vystřelí. Možná ho Deanovi koupil, ale očividně, neměl tušení, k čemu to je. Dean si prut vzal, otevřel kufr, a prut položil dovnitř, k dalším rybářským potřebám, kterých vlastnili pomálu, a zbraním, a až pak se na Castiela podíval přes horní okraj zdvižené kapoty, a taky se na něj usmál.

Castiel se usmíval dál, ačkoli teď už jenom očima.

„Udělal jsem z tebe lovce, Bůh mu pomoz, udělám z tebe i rybáře.“

Castielovi v očích zakiskřilo. „Rád se na tebe podívám.“

„Haha, výzva,“ Dean na něj ukázal prstem. „Nevíš, k čemu ses upsal. Ted už se z toho nevyvlečeš.“

Castiel se na Deana díval s neskrývaným pobavením. „To je výhružka?“ a málem u toho pootočil hlavu ke straně.

Proč to Deana vrušilo, lovec vážně netušil. Zabouchl kufr, a pročistil si hrdlo. „Vyrazíme na cestu,“ zamířil ke dveřím řidiče, a zarazil se s rukou na klice. Podíval se na anděla, který se zatím nehnul z místa, ačkoli z lovce nespouštěl oči. „Jdeš, nebo co?“

Castiel trhl hlavou. Vzhlédl k obloze. Pak, se podíval přímo na Deana. „Jdu.“


Maybe they are fucked up, but at least, they have free will.

Tahle část je trochu vyplnovací, ale pořád si myslím, že důležitá. Dobře, je to jenom hodně situací, a mluvení a fluff, ale něco je tam důležité... v předchozích částech se Cas přenesl přesto, že není anděl a je člověk, a začal se tak chovat. V téhle kapitole si pomalu připouští a akceptuje, že se, jako člověk rovněž cítí... a neříkám, že od téhle chvíle už to bude procházka růžovým sadem, a že Cas si bude užívat, co je... ale, je to začátek toho, že začne akceptovat, co chce. A začne se podle toho chovat. Tohle je totiž bariéra s kterou bojuje každý člověk.

A, Cas, s kterým se setkáme v dalších částech, je postupně mnohem víc člověčí a mnohem víc sám sebou, ale pořád Cas.

A, Dean... v téhle části si konečně přiznal, co ho trápí nejvíc. Že on Case potřebuje víc, než Cas jeho. Že kdyby měl Cas na výběr, byl by raději zase anděl.

Má Dean pravdu? Možná, že má. Ale, co to Cas řekl... lidé jsou příznační tím, že to, co chtějí a potřebují jsou dvě věci. A, Cas možná chce být anděl, ale... ale to neznamená, že rovněž nepotřebuje i něco jiného. Kdo z nás lidí, necítí dvě protichůdné emoce? Nakonec js to vždycky o tom, co si vybereme...

Jé, díky za další část příběhu. (Dokonce jsem kvůli tomu odložil přeinstalaci operačního systému, abych si ji mohl přečíst   .)

Moc se mi líbilo, že se Cas začíná chovat jako samostatná bytost, která sice potřebuje interakci s ostatními, ale rozhoduje sama za sebe. (Plus to setření Deana nemělo chybu   .)

A scéna s hvězdným nebem byla skvělá, úplně je vidím.

Ještě jednou děkuju a těším se na další díl   .

PŘIDÁNA DALŠÍ ČÁST! KAPITOLA 7

Děkuji všem, kteří tu povídku čtou. Zbývá jedna poslední kapitola a pak nastupuje sequel, ve kterém se akce teprve rozjede Enjoy...


Lex-san: Děkuju za další milý komentář Říkala jsem si, jestli ještě pořád čekáš na další kapitoly, když jsem sem tu poslední přidávala a bála jsem se, že jsi nade mnou zlomil hůl. S kapitolovými povídkami je to těžké. Každý autor o tom ví své. Upřímně doufám, že tuhle dovedu ke konci a že se mnou do toho konce vydržíš


Och, to setření Deana jsem si obzvláště užila! Myslím, že přesně něco takového Dean potřebuje. Jeho výraz neměl chybu, tedy, ten, co jsem si představila, že nasadil.


Tu scénu s hvězdami jsem tam skoro nedala. Zdála se mi hodně klišoidní, ale pak jsem si řekla, co už... ve skutečném SN se toho nedočkáme, tak aspon tady. Řekni mi pravdu, že sis myslel, že se ti dva v tu chvíli políbí?

Tak ještě k těm hvězdám... nepovažoval bych je za klišoidní scénu, protože Cas hvězdy bere úplně jinak než lidé

A polibek? Samozřejmě že bych ho bral, jen chápu, že ještě nepřišel, bylo moc brzy a nenazrála na to situace.

Jinak díky za další díl, opět je to krůček dál. V Deanovi začíná něco pomalu klíčit. Nebo to tam bylo pořád, jen se to teď hlásí o slovo?   

A Cas a ženy? To je kapitola sama pro sebe.    Líbí se mi proto, jak tentokrát situaci vyřešil.   

Už se třesu na pokračování   

Maky: Konečně jsi napsala další část! A nemyslím to jako výčitku. Vím, že jsou i důležitější věci, než psaní povídek. Tato část se mi líbila, i když jak říkáš, byla tak trochu vyplňovací. Obzvlášť se mi líbila ta Deanova žárlivost    Je hezké vidět, jak Deanovi na Casovi záleží. Díky moc a těším se na další Tvé příspěvky   

Přidala jsem novou kapitolu, KAPITOLA 8

Jedná se o poslední kapitolu povídky (byla kratší než jsem čekala, ale přesto patří k mým oblíbeným, protože vznikla hned na prvopočátku povídky a tu scénu před bunkrem upřímně miluju). Takže ano, dobrali jsme se ke konci. V průběhu povídky si postavy (především Cas) prošli postupným vývojem. Původně měla povídka končit tímhle, ale když jsem ji dopsala, hned mě napadlo pokračování, takže tenhle konec je vlastně jenom začátek delší povídky, která přijde. Mám to celé sepsané už od léta, ale zpracovávat takhle dlouhou povídku hold zabere čas, takže zřejmě pár měsíců potrvá než se spolu prokoušeme k tomu skutečnému konci

Když jsem původně povídku plánovala ukončit tady, chtěla jsem skončit touhle scénou, protože jasně ukazuje to, jak se Cas a Dean změnili. Cestu, kterou urazili od první kapitoly k další kapitole, k první kapitole jejich nového života. A právě v tomhle duchu hodlám začít pokračování, které přinese hodně zvratů, hodně nových postav a konečně, i nějaký ten sex... dobře, hodně sexu

Takže, rozjezd máme za sebou a já doufám, že i následné pokračování si najde své čtenáře a že se mnou vydržíte. Současně děkuji všem, kteří tuhle povídku četli a čekali na další části.

Nevím jistě, jak často budou přibývat nové části nové povídky, protože se za pár týdnů vydávám na cesty, ale budu sebou mít počítač, takže na editaci si snad občas čas najdu. Kdo ví, kam mě vítr zanese...



bohdy a Lex-san: Oběma vám děkuji za komentář Snad vás konec jaksi taksi uspokojil a doufám, že pokračování, které jsem slíbila, se vám bude líbit ještě víc. A, slibuju, že se toho sexu dočkáte Já si celou dobu, co jsem přidávala tuhle povídku říkala, už abych mohla začít přidávat tu další... krůček za krůčkem, postupně zkusím vybudovat Casův a Deanův "milostný" vztah...

Och, a poslední věta je v angličtině, protože... protože jsem to zkrátka nedokázala přeložit tak, aby to vyznělo stejně. Někdy to nejde. A z úcty k psaní, a povídce, jsem se rozhodla ji nechat anglicky. Amen.

Maky: Jak to bylo krátké, tak o to víc jsem si to vychutnala. Úplně jsem tam byla s nima. A začala jsem se těšit na léto    Je moc dobře, že jsi tu poslední větu nechala v aj, protože je fakt, že v češtině by to vůbec nevyznělo. A byla to ta pravá třešnička na dortu, protože to docela vystihuje i naše skutečné životy. Takže díky ti za to a já už se moc těším na další povídku. A mezitím mnoho zdaru na cestách   

Jsem rád, že to ještě není konec    (i když by byl výborný, ale jsem holt sobec a chci víc  ). Už se třesu na pokračování jejich příběhu a jejich vztahu   .

Moc děkuji za příjemné chvíle strávené čtením tvé povídky. Když si to tak zpětně promítnu, tak jsem tenhle příběh četl u sebe na PC, na bráchovým noťasu, u sebe na mobilu v autobuse i ve škole (jen mimo přednášky   ) Opravdu se mnou byl určitý čas.

Takže díky