Hello... takže, v první řadě se omlouvám za prodlevu, která byla nesnesitelně dlouhá. Dva měsíce jsem nevěděla, kam dřív skočit. Stěhování, Vánoce... a nejen, že jsem neměla čas - neměla jsem ani tu správnou náladu na to si sednout a něco psát (příliš mnoho změn okolo). Popravdě, pořád ji nemám, ale slíbila jsem, že tuhle povídku dokončím, takže ji dokončím, stůj, co stůj. Problém je, že ona JE dokončená (v mém počítači - musím jenom upravit kapitoly), a právě proto, že je dokončená v mé hlavě a "na papíře", nic mě nemotivuje k tomu, abych věnovala energii do toho ji zvěřejnit. Já už jsem prostě taková. Vymyslím kapitolu, nadchnu se, ale jak je to jednou někde napsáno, je to tím pro mě hotovo. Jste tu ale vy, čtenáři a pro vás se dokopu k tomu sem přidat CELOU povídku. Vážně mě mrzí, že ti, co ji četli a těšili se na další kapitoly, museli čekat tak dlouho. A doufám, že se tu pořád najde někdo, kdo ji čte a bude číst a vydrží se mnou až do konce. Žádný nátlak - ale přiiznám se, že komentáře jsou jedna z věcí, která mě motivuje... ehm :)Když vidím, že se na pokračování těšíte, spíš ho sem přidám rychleji. Love you, guys
Konec tlachů. Tady je, další kapitola.
KAPITOLA PĚT - ČÁST JEDNA
„Deane, jak dlouho tady budeme otálet? Myslel jsem, že máme práci.“
„Ach jo… neotálím.
Opaluju se. Práce počká, kamaráde,“ Dean se převalil na záda. Podíval se do sluníčka, ale ve výhledu mu bránil skepticky se tvářící Castiel. Dean ležel na zádech lavičce u piknikového stolu v parku. Castiel seděl na konci lavičky s rukama složenýma v klínu. Bylo pravé poledne. Obloha byla jasně modrá a v zelené trávě tančily sluneční paprsky.
Stejně, jako v Deanových očích, a slunce, všiml si se zájmem anděl, zvýrazňovalo pihy na špičce Deanova nosu. „Co?“ vyštěkl lovec, když si všiml, že Castiel na něj shlíží shůry a prohlíží si ho.
„Tvůj nos. Vypadá legračně.“
Dean se za nos automaticky chytil. Rukou přitom zavadil o Castielovu. Lavička nebyla velká a nebylo na ní moc místa. Dean měl skrčené nohy a i tak se hlavou skoro opíral o Castielův bok. Kdyby se posunul jenom o kousek, pokládal by Castielovi hlavu do klína. „Legračně, jak?“
„Je… kropenatý.“
Dean ruku přesunul a přikryl si jí oči. Vzdychl. „Pihy, Casi. Jsou to pihy. Mám je odjakživa a klidně bych se bez nich obešel. Uhni, stíníš mi.“
Castiel se se zabručením posunul, ale držel se tématu. „Proč by ses bez nich klidně obešel?“
Dean zasténal. „Vypadám, jako blb. Holky si nemyslí, že jsou sexy.“
Castiel zamrkal. Moc toho z Deana neviděl, vzhledem k tomu, že Dean si obličej zakrýval rukou, ale to, co zahlédl, bylo uspokojivé. Deanova kůže byla snědá – snědší, než v zimě, jeho tváře zdravě růžové a tam, kde se jí dotýkalo slunce, kůže zlátla a třpytila se. „Vypadáš líbezně.“
Dean vykoukl zpod ruky. Chvíli se s Casem vzájemně měřili pohledem. Castiel se tvářil, jakoby mu unikala nit, jako obyčejně, ale Dean měl pocit, že tentokrát si na blba jenom hraje a moc dobře rozumí tomu, proč se lovec červená.
„No tak, uhni mi, přece,“ zamumlal, svalil se z lavičky a sedl si. Castielovi nezbylo, než mu uhnout z cesty. „Co Samovi trvá tak dlouho? Kolik času ti zabere vyměnit píchlou pneumatiku?“ Castiel se měl k odpovědi, ale Dean pokračoval. „Přísahám, tohle bylo naposled, co jsem mu půjčil svoje auto,“ Dean vytáhl mobil a vyťukal Samovo číslo.
„Myslel jsem, že se o auto dělíte rovným dílem,“ zamumlal Castiel, zatímco Dean vytáčel. Dean mu věnoval pohled,
kde to žiješ? a pokračoval ve vytáčení.
Castiel se přistihl, že na rozcuchaném lovci lpí očima. Bezděky sáhl pro pomerančový džus, který odložil na stůl, když do parku dorazili a začal ho upíjet. „Kde jsi? Umírám hlady. V jakém stavu je moje auto stavu? Měl jsi nás tu vyzvednout před půlhodinou! Cože –?“ Dean zbystřil a Castiel taky. Něco je špatně. „Zpomal. Co tím myslíš,
zkomplikovalo se to?“
…
Dean a Cas si museli vzít taxi. Dean tomu pořád nemohl uvěřit. Když dorazili na místo, proklínal Sama do třetího kolena – on to byl vlastně i Deanův rod, ale co už.
Zaplatil taxikáři přehnanou sumu, vytáhl Castiela z auta, ze kterého ho nemohl vykopat (Castiel a taxikář, původem z Indie si náramně porozuměli a krátili si cestu diskuzí o buddhismu a nějakém posvátném chrámu, jehož název Dean dosud zaměňoval za pokrm), a zamířil k impale odstavené u silnice. „Och, zlato… co to s tebou provedl…“
„Deane, máme větší problém, než pitomé auto –“
Dean po Samovi šlehl ošklivým pohledem a vrátil se k laskání kapoty. „Neposlouchej ho, jednoduše žárlí…“ když v tom si všiml zaparkované dodávky za Samem. U náklaďáku předělaného na obytný vůz, stála mladá žena s miminkem v náručí, oděná do hábitu. Vedle postával zarostlý mladík s šátkem okolo hlavy. „Ehm, víš, že máme společnost?“
„To jsem se ti snažil říct! Deane, tohle je Eloi a… Elrose.“
„El – co je zač,
elf?“
Miminko se rozplakalo, a ženě nezbylo než ho začít tišit. Eloi se mezitím došoural k impale. Upřel na Deana rudé prázdné oči. „Nazdar, kámo,“ Táhla z něj tráva, a Dean nepochyboval o tom, že vnitřek dodávky, vypadá, jako hašišové doupě. „Nazdar,
Elronde – Same, na slovíčko,“ odtáhl Sama stranou. „Co jsou k čertu zač? Nevěděl jsem, že bereme stopaře.“
Eloi je z dálky, bez zájmu pozoroval. Vytáhl cigaretu, zapálil si a líně potáhl.
„My ne. Nabídli se, že mi pomůžou vyměnit pneumatiku, Deane! Jsou – jsou vážně fajn, až na tu… trávu.“
„No, to je skvělý. Jestli nás tady zvětří policajti, můžeme k únosům a vraždám připsat pašování drog.“
„Pěkný auto – „ zamumlal Eloi, ukazujíc dlouhým špinavým prstem na impalu. Típl cigaretu, a odhodil jí. Dean ho pozoroval nevraživýma očima, jako každou škodnou, co se motá okolo jeho auta. „Kámo, co uděláme s tím frajerem v dodávce?“
Sam nervozně polkl. „To jsem se ti
taky snažil říct, Deane. Casi – Casi?“
Castiel a Elrose s plačícím dítětem stáli u zadních dveří dodávky. Když se k nim Dean a ostatní připojili, lovec si uvědomil dvě věci, za prvé, Castiel je pobledlý a za druhé, on a Elrose se dívají na něco na zemi. Podíval se, na co. Na silnici pod dodávkou leželo zakrvavené peří. Vypadalo, jako ptačí, až na to, že pták, kterému by patřilo, by musel být gigantický.
„Tady Eloi mi pověděl, že před třemi dny našli v poušti v Arizoně zraněného poutníka.“
„Anděla,“ opravila ho Elrose. „Málem jsme ho srazili autem. Sluneční Bůh nám z nebe sesílá anděla.“
„No, ten váš anděl krvácí,“ zabručel Dean. „Asi mu vypršela trvanlivost. Ošetřili jste ho?“
„Anděla? Proč?“
Deanovi došla trpělivost. „Poslyšte, oba, ty Jane i ten tvůj
Tarzan, to, co je v tý dodávce, není žádnej podělanej anděl. Andělé nejsou žádný podělaný éterický bytosti. Jsou to volové.“
Elrose strnula.
„Deane, uklidni se,“ ozval se Sam. „Snažili se pomoc.“
„To, jako…“ vysoukal ze sebe Eloi a kompletně Sama ignoroval. „To jak doslova? Volové?“
„A je to. Končím. Odhrouhnu každýho, a bude to,“ Dean se opřel do dveří dodávky. Když položil ruku na kliku, dotkl se něčeho mazlavého. Krev. „Same, kryj mě,“ Otevřel, a vlezl dovnitř. Sam za ním, ale Castiel stál venku a váhal. „Casi?“
Padlý anděl těkal očima mezi Samem a škvírou v pootevřených dveřích. „Já… myslím, že tady počkám.“
„Určitě?“
Castiel nakoukl do temného auta. Polkl. „Počkám venku, Same. Bude to tak lepší.“
Samovi se to zjevně moc nelíbilo, ale nepřesvědčoval ho a vlezl do dodávky za Deanem.
Uvnitř to vypadalo právě tak, jak Dean čekal. Dodávku zahaloval mlžný opar, a podlahu pokrývaly deky. Na gauči ležel mladý muž. Vypadal, jakoby spal, ale když se Dean a Sam přiblížili, otevřel oči. Spalující pohled bylo nemožné zaměnit s lidským. Šlo jednoznačně o padlého anděla. Otázka byla, „A ty jsi?“
„Ramiel,“ anděl zamrkal. „Winchesterové,“ zamumlal, a rozhlédl se. „Kde, je Castiel?“
Sam otevřel pusu, ale Dean ho přerušil. „Cas si… vzal volno. Je na dovolené. Na Hawaii.“
„Tak Hawaii…“ Ramiel se trhaně nadechl. „Mám rozkaz ho zabít…“
Dean zaťal pěsti. Pocítil nenávist k andělu, kterého sotva poznal. Nenávist k celému nebi.
„Co se ti stalo?“ zeptal se rychle Sam, věda, že Dean se stěží ovládá.
„Umírám,“ konstatoval anděl a zavřel oči.
Skvělý, pomyslel si Dean.
O jednoho míň.
„A nedá se ti nějak pomoc?“
„Same!“ okřikl ho Dean. Asi zapomněl na to, že ten anděl vyhrožuje, že zabije Case.
Sam nadzvedl přikrývku, pod kterou Ramiel ležel. Oči anděla se rázem otevřely. Deanovi neuniklo, jak zaujatě si Sama prohlíží. Sam, který zkoumal škody, si samozřejmě ničeho nevšiml. „Tohle nejsou zranění, které jsi utrpěl při pádu, že? Některé rány vypadají, jako… řezné.“
„Našli mě démoni. Chtěli… informace…“
„Měli bysme ho vzít do nemocnice, Deane. Ty rány jsou zanícené.“
„Cože? Zbláznil ses?“ dodal šeptem.
„Neobtěžujte se. To, co vidíte, jsou jenom povrchové škody. Moje milost vypadá hůř. Zemřu brzy, ale zemřu s vědomí, že zrádce Castiel mě bude následovat.“
„Cas není zrádce,“ vyhrkl Dean. „Zkoušel vás zachránit. Říkal jsem mu, že jste banda nevděčných opeřených zmetků, ale neposlouchal.“
„Nestojíme o jeho pomoc. Nikdy jsme nestáli. Castiel musí zemřít.“
„No,“ sykl uštěpačně Dean, „Bůh má jiný názor. Pochybuju, že k životu opětovně přivede
tebe.“
Zdálo se, že ze všeho, co Dean řekl, tohle Ramiela konečně zasáhlo.
„Co ti démoni?“ zeptal se Sam.
Och, ti démoni. Díky Bohu, že Sam je tu s ním a drží se tématu. Dobrá práce, bráško.„Prý anděly mění v démony. Přetvářejí Vesmír. To proto tě mučili? Zkoušeli tě přesvědčit, abys jim prodal duši – milost… jakkoli to funguje?“
„To nejde. To by bylo… bylo by to rouhání! Pohrdání nejposvátnějším nejzákladnějším principem… dokonce ani Lucifer by se nedovážil – „
„Nerad tě zklamu, ale odvážili se. Asi nečetli Bibli.“
„Odejděte.“
„Počkej, nemůžeš nás jen tak – „
„Same,“ Dean ukázal na dveře.
„Ale, Deane – „
„No tak,
ven.“
Vylezli z dodávky na dění světlo. Elrose a Eloi se tvářili nedočkavě a pak, když je spatřili, zklamaně, protože zjevně, žádný zázrak, na který čekali, se nedostavil. Castiel byl naproti tomu naprosto zdrcený. Dean si uvědomil, kam se dívá a rychle si otřel zakrvavené ruce do kalhot, ale bylo pozdě. „Casi?“
Castiel polkl. „Já… potřebuju, minutku,“ Zmizel za rohem dodávky.
Dean byl chápavý, a poskytl mu čas, a prostor. „Takže, on to není anděl?“ zeptala se Elrose poté, co Deanovi popsala, jak našli Ramiela sedět u silnice v poušti mezi písečnými dunami.
„Ne,“ zalhal Dean. „Zklamaná?“
„Ale vůbec ne, já a můj Eloi pomáháme všem dětem božím.“
Dean potlačil úšklebek. „Eloi není jeho pravé jméno, že ne?“
Elrose zaváhala a nakonec se jemně usmála. „Je to jméno, které si vybral při obřadu.“ Když si všimla, že Dean se dívá na miminko, které sebou začalo mlít, nabídla, „Chceš si ho podržet? Máme ještě jednoho,“ dodala, když Dean miminko s překvapivou zručností sevřel v náruči. „Pobíhá někde okolo.“
…
Castiel se opíral o dodávku, hlavu svěšenou. „Hej, ty tam – „
Oh, tím musí myslet jeho. Zvedl hlavu. Přicházel k němu muž, který si říkal Eloi. Castiel pozoroval, jak loví v kapse ušmudlaných roztrhaných džín a něco vytahuje. Začal balit cigaretu. Když skončil, a zapálil si, zeptal se. „Chceš?“ Potáhl první. „Zdá se, že to potřebuješ,“ vysvětlil znalecky.
Castiel netušil,
co přesně potřebuje, a co je mu nabízeno, ale věděl, že není v pořádku a Eloi má víc zkušeností než on a proto ví líp, co je pro něj dobré. Otřel si zpocené ruce do kalhot. Převzal od Eloie joint, napodobil ho a potáhl. Eloi ho pozoroval, zatímco kouřil. Castiel přemýšlel, zda se jedná o další lidský zvyk, se kterým zatím nebyl obeznámen. Dělit se o cigarety. Vykouřil skoro polovinu, ale zrovna, když se do toho začala dostávat, Eloi ho zarazil. „Jestli se nechceš totálně zkouřit, měl bys toho nechat.“
Castiel neviděl důvod proč nepokračovat. Popravdě, nechtělo se mu ani pokračovat, ale když už jednou začal… Eloi ale asi ví, o čem mluví, připomněl si, a Castiel nejednou doplatil na to, že si myslel, že něčemu rozumí líp, než ostatní. Poučil se z chyb. Vrátil joint Eloiovi. „Měl bych,“ zamumlal. „Dean mě potřebuje…“ Odlepil záda od dodávky, ale jakmile zkusil vykročit, zavrávoral.
Co to… „Uch,“ Natáhl ruce, zkoumajíc je na denním světle, jakoby to byly ony, a ne nohy, co ho zradilo.
Eloi se zasmál. Castielovi připadalo, že smích přichází z velké dálky. „Já bych chvíli počkal. Proč tady se mnou nepostojíš?“
Castiel roztržitě kývl, pořád zaujatý světélkujícíma rukama.
Postát znělo dobře. Opřel se o dodávku, jak předtím a pro jistotu zavřel oči.
Když je znovu otevřel, spatřil Deana. Všechno bylo tak trochu zamlžené, ale už stabilní. A, Eloi měl pravdu. Castiel se cítil líp. Popravdě, zprvu se mu zdálo, že jeho smysly jsou ostřejší, jako když býval anděl, a teď byl pro změnu
otupělý, jako… no, jako když býval anděl.
Dean ho sjel očima, pak se podíval na Eloie a zpět na Case a ztuhl. Eloi zamumlal něco, jako,
tak já půjdu a rychle se vytratil. Dean za ním nenávistně zíral. Castiel si pomyslel, že bude bezpečnější zastrčit ruce do kapes. Z nejednoho důvodu.
Trvalo dlouho, než se Dean konečně otočil zpátky k Casovi a když se na něj podíval, tvářil se podivně zasmušile. „
Casi,“ řekl. Držel se zpět.
Castiel se štěkavě zasmál.
Dean vytřeštil oči.
Castielův úsměv povadl. Najednou to nebylo komické. Jenom, smutné. Uběhlo několik minut, během nichž se Dean díval do země. „Nepřikládej tomu význam,“ zamumlal lovec sotva slyšitelně, „jeho první joint, nic to neznamená. Sám mám milion špatných návyků,“ nahlas řekl, „jdu zpátky dovnitř.“
Castiel se podíval na dodávku. Navlhčil si ret. „Kdo je uvnitř?“
„Říká si Ramiel. Znáš ho?“
„Dobrý válečník. Ptal se… ptal se na mě?
„Ne.
Ne,“ zalhal Dean.
Castiel vypadal, jakože se, co chvíli rozbrečí. Ale, bylo možné, že za jeho zarudlé skelné oči mohlo to hulení. Zadíval se do prázdna za Deanovo rameno.
„Tak já… tak já jdu.“
„Já dovnitř nechci,“ vyhrkl najednou Castiel a Dean se zarazil v půli kroku.
„Casi,“ natočil se k Castielovi tak, že k němu stál čelem a v jeho osobním prostoru. Takhle zblízka cítil, jak z něj táhne tráva (
ta bunda poletí do pračky, usmyslel si Dean,
zlozvyky nezlozvyky) a jasně viděl, že Castiel má rozšířené zornice. „Nemusíš. Nikdo to po tobě nechce. Nemusíš dovnitř,
Casi,“ ujistil ho a zatvářil se stejně překvapeně, jako se v ten okamžik tvářil Castiel.
Padlý anděl zabořil ruce hlouběji do kapes a temně kývl.
V tom si všiml, že je někdo pozoruje. Rychle vytáhl ruce z kapes a narovnal se. Dean sledoval jeho pohled. Za zády jim postával malý chlapec, a cumlal si palec. Mohlo mu být tak pěst, šest let. „Ten je jejich,“ vysvětlil Dean. „Nazdar, kamaráde,“ dodal, adresujíc kluka. Chlapec si dál ocumlával palec, asi že se styděl a tvářil se ztraceně. „Uch… pěkný letadlo,“ prohlásil Dean a ukázal na plastový model stíhačky, kterou kluk držel. Chlapec letadlo pyšně vyzvedl nad hlavu a zamával jím, napodobujíc let. „Paráda,“ pochválil Dean, načež chlapec vytáhl palec z pusy a usmál se. Rozběhl se k Deanovi, aby mu letadlo ukázal zblízka. Dean vzal model do ruky, prohlédl si ho a nakonec ho chlapci vrátil, „fakt pěkný,“ řekl vážně. Chlapec se rozzářil. Otočil se k Castielovi, ruku s letadlem nataženou, jako předtím v Deanově případě, ale zarazil se. Schoval letadlo za zády a zastrčil palec zpátky do pusy. Castiel se podíval na Deana, nevěda, jak se zachovat.
„Nech ho, ať k tobě přijde sám,“ radil mu Dean.
Castiel si pomalu klekl na zem. Když se octl v chlapcově úrovni, maličko se vyklonil a ukázal na letadlo za jeho zády. „Smím?“ zeptal se.
Chlapec vzhlédl k Deanovi, aby se ujistil, že je to v pořádku, a když Dean kývl, natáhl ruku a letadlo Castielovi předvedl. „Velmi pěkné,“ řekl Castiel. „Velká křídla…“
„Ty taky lítáš?“ zamumlal chlapec, pusu plnou palce.
Castielovy oči změkly. „Létával jsem,“ přiznal.
„Fíha.“
„S dětmi ti to jde,“ řekl Dean, když se Castiel postavil zpátky na nohy.
Castiel pozoroval chlapce, který si s letadlem začal hrát opodál. „Nevím, co mi jde, a co mi nejde,“ přiznal. „Co
jsem – „ podíval se na svoje ruce, jakoby držely pravdu, která mu prokluzovala mezi prsty. Jakoby mu všechno, čeho se dotkne, unikalo.
Dean. Dean mu pokládal ruku na rameno. Castiel překvapeně vzhlédl. „Buď sám sebou, to je všechno.“ Castiel nakrčil nos a tak ho Dean ještě, poklepal po ramenu. A když se otočil a zamířil zpátky do dodávky, Castiel se už zase usmíval a tentokrát od srdce.
KAPITOLA PĚT - ČÁST DVA
„Co se mnou uděláš?“
Dean seděl u Ramielova lůžka, ruce založené na prsou a dobrých patnáct minut nic neřekl. Jenom na anděla zíral. „Neudělám s tebou nic,“ odsekl. „Chci se jenom ujistit, že je po tobě.“
Ramiel se rozkašlal. Když ho záchvat přešel, zkusil se usadit pohodlněji. Zahlédl se přitom v okně. Zamračil se na svůj bledý odraz, své nemocné já s temnými kruhy pod očima a zpocenou kůží. „Býval jsem… tak
zářivý,“ hlesl
Dean se ušklíbl. „Tady dole je to na hovno, co?“
„Nerozumíš mi – „
„Tohle mi holky říkaj v jednom kuse.“
„Nerozumíš,“ pokračoval anděl, kterého Deanův smysl o humor neoslnil. „Já lidmi nepohrdám. Jsem boží služebník, a dělám, co mi nařídí.“ Ramiel si vyčerpaně lehl. „Nejsem, jako Castiel, který se rozhoduje sám za sebe. Já, obdobně, jako většina mých bratrů a sester, nevím, jak se svobodnou vůlí naložit. Castiel se domníval, že on ano a my, kteří jsme ho znali nejlépe, jsme si mysleli, že ví, co dělá, když si zvolil –
tohle. Býval jsem v Castielově posádce. Býval jsem mu věrný. Nechápu to… byl tak chytrý. Nechápu, jak někdo s jeho inteligencí a důvtipem může tolikrát,
naletět. Jak mohl tolikrát chybovat?“
„To proto,“ zabručel Dean. „Že má srdce.“
Ramiel se na Deana podíval, jakoby lovec mluvil jemu zapovězeným jazykem. „Kde je tvůj bratr?“ zeptal se nečekaně.
„Proč tě to zajímá?“ odsekl Dean. Už prve si všiml, že Ramiel o Sama jeví nevítaný zájem.
„Jen bych čekal,“ pokračoval Ramiel, „že na něj budeš víc dohlížet, v jeho kondici.“
Dean si odfrkl. Přesunul ruce z prsou. „Sam se té triády zřekl. Vypudil ze sebe tu věc a vylízal se toho.“
„Na první pohled to tak vypadá,“ přisvědčil Ramiel.
„Co tím k čertu myslíš?“
Ramielovi zajiskřilo v očích a Dean se jenom utvrdil v tom, co si myslel, další
okřídlený parchant.
„Opustilo to Samovo tělo,
pravda, ale kolik škody to
opravdu napáchalo?“
Deana polil studený pot. „Co tím myslíš?“
„Ty triády změnily Samovu buněčnou strukturu.“
„Sam je v pořádku,“ vyštěkl Dean, vyskočil na nohy a převrhl piknikovou židli. „Daří se mu dobře.“
„Nepochybuji, že
daří. Rakovina člověka nezabije hned.“
Deana zamrazilo.
Rakovina? Ne, Sam je v pořádku. Nic mu není. Ten anděl lže. Andělé lžou, stejně jako démoni.
Ale, co když… co když má pravdu?„Co? Ironie, že? Nakonec slavného Sama Winchestera zabije něco tak prostého, jako je rakovina krve. Jsem nerad poslem špatných zpráv…“
„Lžeš.“ Deanův ton nepřipouštěl námitky.
„A proč bych to dělal?“
Dean nemohl dýchat. Myšlenky se mu rozutekly. Všechno se bortí… tolik se strachoval na Case, že se zapomněl soustředit na Samyho. Kdy se z jednoho člověka, o kterého se musí za každou cenu postarat, stali dva lidé?
„Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že proti lidem nic nemám. Netěší mě to. Myslel jsem si, že bys to chtěl vědět, to je všechno.“
Dean se zasmál, ale znělo to spíš, jako vzlyk. „Ty jsi takový dobrák.“
Něco vymyslí. Sama nezabije něco tak primitivního, jako rakovina.
„Je to tak lepší. Přišel Samův čas a Sam to v hloubi duše ví. Ty víš, že to
ví. Bylo to předurčeno.“
„Na to seru!“ Dean si zakryl tvář rukama. „Když jsi takový dobrák od srdce, pomoz mu,“ odkryl si tvář. „Sprav to.“ Ticho by se dalo krájet. Pouze zvuk dechu. Dean z naděla nespouštěl oči.
Nakonec Ramiel řekl, „je tu možnost…“ připustil. „Mohl bych ho vyléčit, ale nebude to zadarmo.
Den potlačil nutkání se rozesmát.
Přirozeně. „Co chceš?“
Ramiel se posadil tak, že se jeho a Deanova tvář nacházely na stejné úrovni. Skrz obvazy, kterými si Ramiel neuměle omotal rány na hrudi a pažích, prosakovala krev. „Chci, aby ses mi zavázal, že mi vydáš jednu věc, o kterou si řeknu.“
„Máš mě za blbce? Na co si to hraješ? Krásku a zvíře? Nezavážu se k něčemu, dřív než mi řekneš, co to je!“
„Nehraju si,“ odvětil Ramiel. „Uvědom si, že na sebe beru obrovské riziko. Abych Sama vyléčil, musím se dotknout jeho duše a to mě může uzdravit, nebo naopak zabít. Jsem upřímný, Deane. Nevím, co od tebe budu v budoucnosti potřebovat, ale zkušenosti mě naučili, že je dobré se pojistit.“
Nedělej to, radil Deanovi hlásek.
Pokaždé naletíš. Neuzavírej dohodu. Ale, Sam –
„Fajn.“
Ramiel se usmál. „Přived´ Sama.“
„
Pr, ne tak rychle. Jestli to jenom hraješ, jestli Samovi nic není, nebo mu jakkoli ublížíš, dohoda padá.“
„Přirozeně.“
„A Samovi ani slovo.“
Řeknu mu to sám, usmyslel si.
„Jak si přeješ.“
„A,“ vzpomněl si ještě, „to, oč si řekneš, nijak neohrozí svět a ničí nevinný život. Nebude to mít katastrofální dopad. A, Sam bude
v bezpečí. Neohrozí to Samovo život, nebo jeho zdraví…“ a po odmlce dodal. „Nebo jeho
duši. A,“ doplnil významně, „nebo Casovo.“
Ramiel neopověděl hned, a Dean si pomyslel, že se ani neodpoví, když v tom anděl řekl, „Souhlasím. Přived´ ho.“
…
Sam neměl nejmenší podezření. Ramiel ho uspal, aniž si přitom Sam něčeho všiml. Ramiel se dotkl Samova čela a zpod jeho rukou vyšlo světlo (bylo dobře, že závěsy byly zatažené) a Deanovi nezbylo, než zavřít oči.
Samovi to prospívá, Samovi to prospívá, prospívá mu to… když je otevřel, Sam zpola ležel a zpola seděl na židli, přehnutý a nakloněný dopředu, tak, že jeho hlava spočívala na posteli, tam kde se ho prve dotýkal anděl. Vypadal hůř, než předtím. A Ramiel byl pryč. Zkurvysyn.
…
„Nechápu, co mě mohlo tak sklátit,“ mumlal Sam. Seděl na svém obvyklém místě spolujezdce v impale, a Dean je vezl zpátky do Kansasu. „Cítím se na nic,“ dodal ponuře.
„Chřipka,“ odvětil Dean bez zaváhání a musel se držet ze všech sil, aby po Samovi starostlivě nepokukoval. „Určitě chřipka, slyšel jsem, že vykukla pandemie.“
Sam se na Deana zvláštně podíval, protože, odkdy Dean sleduje takové věci? „Já o tom teda nic neslyšel,“ prohlásil.
„Jo, no, bylo to ve zprávách. Když jsem se včera díval na
doktora Sexy – řeknu ti, ta blondýnka má nejdelší nohy, co jsem kdy viděl, „ a aby tomu dodal na přesvědčivosti, Dean se na Sama zašklebil.
Sam protočil očima. „Takže ten anděl – „
„Ramiel – „
Sam nadzvedl obočí. „Takže ten anděl,“ pokračoval, „prostě zmizel? Jen tak?“
„Muselo mu být líp, než jsme si mysleli. Hej,
žádná škoda, že je pryč.“
Sam kývl. Svlékl si bundu, sroloval ji do klubíčka, které opřel o okno, a položil na bundu hlavu, jako na polštář. Dean se zadíval zpět na vozovku a zkusil se tvářit klidně. Když se na Sama znovu koukl, spal.
Udělal jsi, co jsi musel. Udělal jsi dobře, řekl si.
Dean nepřemýšlel o dohodě, kterou uzavřel. Nepřemýšlel o možném dopadu. Nepřemýšlel o tom, co od něj Ramiel bude chtít. Nepřemýšlel o jeho slovech,
přišel Samův čas a Sam to v hloubi duše ví. Sam
neví, co je pro něj nejlepší. Proto má Deana, staršího brášku.
Všechno, nač Dean myslel a na čem záleželo, sedělo na sedačce vedle něj.
Všechno, Dean se zadíval do zpětného zrcátka, aby zkontroloval Castiela, který vzadu v impale vyspával následky toho, jak se zhulil,
na čem záleží, je nadosah, a v pořádku. Sam a Castiel se za pár hodin vystřídali, a Sam skončil natažený na zadním sedadle, kde se mohl pořádně prospat, a dle Deanova doporučení, zkusit tu chřipku vyležet. Rozhodli, že na noc zastaví v motelu a v cestě budou pokračovat druhý den, až se Dean prospí. Sam v tomhle stavu řídit nemohl a Cas nepřipadal v úvahu.
Deanovi, který objížděl město, aby našel ubytování, neušlo, že Castiel, který obvykle všechno komentoval, je nezvykle potichu.
„Jak se cítíš?“ zeptal se. Motel, který minuli, byl plný.
„Hrozně,“ přiznal Castiel.
„Máš hlad?“ zeptal se. Castiel Deanovi věnoval pohled, nebuď absurdní, a místo odpovědi, zabručel, „Proč si lidé libují v něčem, po čem se cítí tak hrozně?“ tonem, který nasadil vždy, kdy ho některý z nově objevených z aspektů lidskosti trpce zklamal, a kdy se rozhodl, že lidské chování nedává smysl.
Dean potlačil úšklebek. „Cítíš se hrozně jenom proto, že na to nejsi zvyklý, Casi – prostě v tom neumíš chodit, to je všechno.“
Castiel nakrčil nos, a sklopil oči. „Poukazuješ na moje boty?“
„Zapomeň na to,“
ačkoli, Dean sledoval Castielův pohled, a když mu padl na pár vojenských ošoupaných bot – jednalo se o jediný pár, který Cas měl – zamračil se. „Neuškodilo by, pořídit ti nové.“
Castiel si odfrkl. „Co je špatného na mých botách?“ zeptal se, a zněl téměř dotčeně.
Tentokrát Dean úšklebek potlačit nezkusil. Nepřekvapovalo ho, že Castiel je sentimentální, a ty staré škrpály mu k srdci přirostly stejně, jako před lety jeho baloňák. Castiel nevlastnil moc věcí a nikdy si neříkal o nové. Jednoduše nosil a používal ty, které už měl, do roztrhání a zničení, nehledě na to, v jakém stavu byly, a Deanovi se navíc zdálo, že čím použitější, tím radši je měl.
Přesto si v duchu si k vejcím, mléku a burákovému máslo, z nákupního seznamu, připsal nové boty pro Castiela, protože
sentiment-nesentiment, ty, jeho, jsou děravé.
Zastavil u krajnice. Castiel se podíval z okna. „Tohle není motel,“ konstatoval překvapeně. Stáli před na první pohled béčkovou čínskou restaurací.
„Dobrý postřeh, Columbo. Umírám hlady,“ prohlásil Dean. Nechal klíč v zapalování, aby auto nevychladlo a se slovy, „budu hned zpátky,“ vystoupil. Minul parkovací automat – do šesti, kdy začínalo parkování zdarma, zbývalo pět minut, a Dean upřímně doufal, že se ho nějaký blbce nebude pokutovat kvůli pár minutám – a vešel do restaurace.
Vrátil se za čtvrt hodiny. Sam pořád spal a Castiel klimbal, opřený o okno. Když Dean nastoupil a bouchl dveřmi, anděl zamrkal. Dean mu na klín položil igelitovou tašku s přepravkami s jídlem, a nastartoval.
„Myslel jsem, že máš rád klasické pokrmy,“ zamumlal Castiel ospale. Tím
klasickou myslel burgery.
„Mám rád všechno, z čeho kape omastek,“ opravil ho Dean. Castiel se na něj díval velkýma modrýma očima, pořád mírně zamženýma a Deanovi se ho zželelo. „Mám rád domácí kuchyni,“ přiznal tiše, jakoby vyzrazoval tajemství. „Ty burgery a koláče, co si objednávám v restauraci, se tomu blíží nejvíc. Samovi ani slovo, ale… poslední dobou, jím i zeleninu. Už mi není dvacet. Tohle – „ ukázal na přepravky, „je pro tebe.“
„Pro mě?“
„Pravidlo číslo jedna, kamaráde,“ řekl Dean a vyjel z parkovacího místa, „na vystřízlivění, je nejlepší něco hodně mastného a smaženého. A je načase začít ti obohacovat jídelníček. Tohle je z Číny, myslel jsem, že ti to připomene staré časy. Byl jsi v Číně, nebo ne? Když stavěli čínskou zeď? Tak jsem ti vzal nudle a
chop – něco takovýho, co tam tenkrát jedli.“
Castiel se přes rameno podíval na restauraci, kterou za sebou nechali. „V Číně těžko jedí tohle,“ poznamenal napůl úst kriticky… jenže, pak se autem rozlila vůně jídla, Castielův podrážděny žaludek ho zradil a zakručel, a Castiel se rázem rozhodl, že to, co jedí v Číně, je mu vlastně úplně ukradené.
…
Jídlo nejen příjemně vonělo, ale navíc i hřálo. Teplo pronikalo skrz přepravky a tašku a Castiel cítil teplo, i přes oblečení, které měl na sobě.
…
Dean Castiela přistihl, že se dívá z okna a palcem jedné ruky bezmyšlenkovitě přejíždí po přepravce, kterou drží v klínu. Usmál se a přeřadil.
…
Castielovi chutnaly obdobné věci, které chutnaly Deanovi. A Deana to z nějakého důvodu nevysvětlitelně těšilo. Castiel nepatřil k velkým experimentátorům (ale to Dean věděl už dávno) a ačkoli mu chutnalo ovoce a zelenina, k zarputilým vyznavačům zdravého životního stylu (jako Sam) taky nepatřil. Aspoň to Dean usoudil podle toho, jak ohrnul nos nad dušeným chřestem, který našel v jedné z přepravek.
„Řekl jsem, že chci, aby ses cítil líp,“ vysvětlil Dean, „a to zahrnuje i vitamíny,“ doplnil. Zaujatě sledoval, jak Castiel odsunuje danou přepravku stranou a mumlá, „nevím, jak mi
tohle pomůže,“ a s chutí se pouští do zbytku.
Dean si otevřel pivo. Pak se osprchoval. Zkontroloval Sama, který spal na posteli, a uklidnilo ho, že kromě toho, že je unavený, jinak vypadá v pořádku. Otevřel další pivo.
„Lepší?“ zeptal se na půl pusy Castiela, oči nespouštějíc ze Sama. Přitáhl si k jeho posteli židli, na kterou se posadil.
Zkus to znovu a nakopu ti zadek. Castiel se místo odpovědi zeptal, zda je Dean v pořádku.
„Fajn.
Osprchuj se,“ odsekl. Castiel bez námitek poslechl.
O hodinu později, Dean pořád seděl na židli, a pozoroval spícího Sama, třetí pivo načaté. Castiel, který se konečně přestal ptát, zda Deanovu nic není, seděl na posteli a díval se na televizi. V pokoji byly pouze dvě postele. Neměli volný se třemi. Samovi bez diskuze připadla jedna a Dean zatím nepřemýšlel o tom, kdo bude spát na druhé a, kdo skončí na zemi, ale záda, která ho začala bolet z posedávání na židli, mu připomněla, že je na čase se s tím problémem popasovat. Stoupl si, protáhl a podíval na anděla. Castiel měl oči přilepené k obrazovce a poslepu lovil vidličkou v poloprázdné přepravce s jídlem, na jejímž dnu nezbývalo nic, krom dušené mrkve. Ujídal malá sousta, oči nespouštějíc z televize.
„Ehm, Casi… jsou tu jenom dvě postele.“
Castielovy oči sjely na Deana – anděl kývl, a vrátil se ke sledování televize.
Dean zrudl.
Fajn, at je po jeho. Dean byl na tohle příliš unavený. Převlékl se do tepláků a trička na spaní, ještě jednou zkontroloval Sama – pro klid duše, a došel k posteli. „Uhni,“ zamumlal. Odstrčil přepravku s jídlem z cesty a posadil se na postel vedle Castiela, opírajíc se, stejně jako on, o čelo postele.
To konečně zaujalo Castielovu pozornost. Anděl otočil hlavu a překvapeně se na lovce podíval. Dean předstíral, že se dívá na televizi, ale moc dobře věděl, že Castiel si ho prohlíží. Nevydržel to, odtrhl oči od obrazovky a setkal se s párem modrých v šeru zářících očí. Nadzvedl obočí, a Castiel pomalu uhnul pohledem.
…
Dean a Castiel se dělili o postel a sledovali televizi. Jejich kolena a ramena se dotýkala, ale ani jeden na to nepoukázal a ani jeden se nezkusil odtáhnout. Dean držel přepravku s vychladlou mrkví, a oba ujídali drobné kousky.
A Deanovi začalo pomalu docházet – po měsících, po letech… že ta postel (Deanův život,
Deanovo srdce) je možná dost velká pro ně pro oba.
TBC
Domov 
Stránka 
Jsem ráda, že ty také ne a doufám, že tu povídku zveřejníš až do konce! Pěkný kousek jsi tu přihodila. Sjetý Cas, to je síla 
Jsem zvědavá, kam se příběh dále posune. Díky a těším se na pokračování 
Ze své vlastní zkušenosti vím, jak hodně sil stojí pokračovat - v čemkoliv.
.
a už teď se třesu na to, co bude následovat, ať je to cokoliv 
. 
. Ale alespoň je na tom Sam líp (i když chudák čelí ataku chřipky 
Teď hezky do hajan a snad budou i zajímavé sny. 
.
Doufám, že takových scén bude víc. A jsem taky zvědavá, jestli je Sam opravdu v pořádku. Nemusel by být... trocha torturingu... 
Jsem zákeřná, vím 
Takže díky za tak úžasné pokračování a těším se na další 