Amulet

Dobře tak vám sem vlkádám takový jakoby trochu úvod. Snad se bude líbit....

Tma černá a neproniknutelná. Chlad, nezmáno a strach z něj.
Cítil to, tušil to, ještě dříve než otevřel oči. Věděl, že není něco v pořádku.
Otevřel oči a rozhlédl se.
Neviděl nic. Pokoj kde ulehl večer ke spánku byl pryč. A on se nějakým nevysvětlitelným způsobem dostal tady. Ale kam? Kde je? Tyto otázky mu vířily v hlavě a on věděl jen jedno, že tu nedokáže jen tak čekat, co se bude dál dít. Rozhodl se, že to tady prozkoumá i přesto, že si neviděl ani na špičku nosu. Byla to dost nepřirozená tma.
Udělal opatrně krok s rukama nataženýma před sebou. Když cítil, že se nikam nepropadá, tak se rozešel pomalu a opatrně, jako slepec dál. Šel rovnou za nosem a doufal, že se o nejdřív dozví, kde je.
Šel už asi dvacet minut a stále mu nic nenapovědělo, kde se to vlastně ocitnul. Tma byla pořád stejně neproniknutelná a přidala se k ní ještě větší zima. Ačkoliv tu si ani moc neuvědomoval, jak byl napnutý, kde vlastně je. Začal foukat ledový vítr a ten ho rozechvěl ještě víc, konečky prstů už skoro necítil.
„Kde to sakra jsem?“ nechápal.
Zastavil se a snažil se přijít na to co dál. Nic ho nenapadalo. Rozhodl se tedy alepoň změnit směr. Dal se do leva. Kráčel dlouho, ale opět se nedostal blíž k vysvětlení toho, kde vlastně je.
Cloumala jím zima i zlost, protože ho nenapadalo co dál, jak se odtud dostat. Do takové situace se ještě nedostal, vždy věděl, co dělat...
Znovu se rozešel, rychleji nedbaje tmy. Začal být z toho chození pořád dokola pořádně ušlý. Najednou zaslechl za sebou kroky. Zastavil se a poslouchal. Kroky ustaly. Otočil se.
„Je tam někdo?“ zavolal.
Nic. Ticho, to nepříjemné ticho. Znovu vykročil původním směrem. Zase zaslechl a tentokrát i cítil, že ho někdo pronásleduje. Znervozňovalo ho, že nevidí s kým má tu čest. Opět se zastavil.
„Haló!“ skoro zařval.
Ticho. Rozčilovalo ho to.
Někdo by si mohl pomyslet, že to je jen ozvěna jeho vlastních kroků. Ale on věděl, že není. Ty jiné kroky byly o něco hlasitější a uspěchanější, skoro jako by ho chtěli dohnat. A navíc toho neznámého cítil. Byl to takový pocit uvnitř a on věděl, že se nemýlí. V tomhle už měl cvik.
Rychle uvažoval co dál. Když bude pokračovat v cestě, tak mu ten neznámý vpadne do zad. Ale kdyby šel tomu naproti, také ho nejspíš napadne, ale on bude mít šanci se bránit. I když v té tmě a beze zbraně...
Otočil se a vracel se. Kroky neznámého se také začaly znovu ozývat a blížili se. Blížili se k sobě. Už slyšel tlumené mručení. Zastavil se, čekal až to k němu dojde. Snažil se zalechnout sebemenší zvuk, který by mu napověděl kdo ho pronásleduje. Slyšel jen mručení, kroky ustaly. To mručení mu moc nenapovědělo.
Udělal dva kroky dopředu. Neznámý taky. Slyšel je nedaleko před sebou.
Rozhodl se neznámého překvapit. Potichounku se posunul dopředu. Super, kroky se neozvaly. Znovu to zkusil, nic, jen to mručení stále slyšel. Tělem mu proběhla vlna radosti, že se z toho dostane. Netušil, kde se to v něm bere, ale něco mu napovídalo, že to stvoření před ním mu pomůže odsud se dostat.
Byl už v místech, kde tušil ono neznámé stvoření, ale nikde nic nebylo. Dokonce i mručení ustalo. To ho mátlo. Že by neodhadl vzdálenost? V téhle tmě to bylo docelo možné. Ne, něco mu říkalo, že se nezmýlil, že je na správném místě, jen to co tu bylo, zmizelo.
„Co dál?“ zoufale se snažil na něco přijít. Věděl, že to neznámé tu může někde být. Ne může, ale někde tu je. Nevěděl co teď. Toho zlobilo o to víc, že doposud si myslel, že vždy musí být východisko. Ale tady do té temnoty se dostal zčela neočekávaně a beze zbraní...
Zoufale si přál aby to byl zlý sen, ze kterého se každou chvíli probudí.
Najednou do něj něco vrazilo, a to tak neočekávaně, že ho to povalilo. Bylo to něco chlupatého a slizského. Rychle vstal a otočil se směrem, kde si myslel, že to zmizelo. Poslouchal a snažil se zjistit, kde to je. Neslyšel nic.
Vrazilo to do něj bleskově z druhé strany a agresivněji. Spadl a vyrazil si dech. Zápasil o něj a ruce zvedl před sebe ve snaze to odvrátit. Věděl, že to stojí nad ním. Cítil jeho smradlavý dech. Najednou ucítil ostrou bolest na rukou. Bolest byla, tak ostrá že vykřikl. Potom mu až došlo, že ho to seklo přes napřažené ruce. Nevěděl čím, snad svými drápy, jestli nějaké má. Cítil, jak mu po nich stéká teplá krev...

A kdo chce ať si tipne o koho jde

tak já už tip mám :shame:

no je vidět, že to je psaný trochu jiným stylem, ale protože zatím si teda neosvětlila ani ň, tak moc prosím za další část ....... takhle mě nechávat v nevědomosti....co to jako zkoušíš.... moc hezké

tak ja som to prave docitala a absolutne netusim,ze kto to moze byt preto prosim o vysvetlenie,lebo ja som strasne zvedavy cloviecik

a madlen je to velmi dobre napisane..taky zaujimavy styl,...paci sa mi to..

Děkuju, pokračování bude nejspíš zítra - podle toho jak budu mít čas si to přečíst, abych věděla co to tu vlastně dávám
Samabel a kohopak tipuješ??

no podla mna je toto super story, by si mala vidiet moje spred pol roka, to boli tie uplne prve...boze, ja nexapem ako som mohla nieco take uverjnit toto je skvele velmi mysteriozne, ja osobne tie netusim o koho by mohlo ist a o to viac sa tesim na pokracko

jejej hmmm...o koho by tak mohlo ist... ..ha uz viem tesim dalej...

Tak vkládám první část

1.část

„Same! To není sranda! Kde je můj amulet?! Vím jistě, že jsem ho ještě včera měl na krku!“ to už na něj Dean skoro řval.
Takhle rozzuřeného ho Sam snad nikdy ještě neviděl. Rád by mu byl pohohl: „Deane, já vážně nevím!“
„Je to opravdu dost blbý žert. Radím ti, vrať mi ho nebo to z tebe vytřískám!“
Celý ten cirkus začal ráno, když se Dean vzbudil. To měl ještě dobrou náladu. Šel jako obvykle do koupelny. Asi o pět minut později se z ní vyřítil a začal prohledávat postel, noční stolek a nakonec i zem. Sam to ze začátku nechápal. Ptal se bratra co se děje, ale ten se mu neobtěžoval odpovědět.
Okolí postele a skoro celý pokoj už byl prohledaný, a jak se Sammy domníval, tak bez úspěchu. Pak si Dean vzpomněl na jejich rozhovor v autě. Ještě než tady dojeli. Sam to nemyslel vážně, když mu říkal že...
*-*
„Deane, zase se mi smazala nějaká data s počítače.“
„Hmmm...“
„Nevíš o tom tak něco?“
„Hmmm...“
„Hele,“ zlobil se Sammy „Jestli zjistím, že mi chodíš do notebooku, tak ti taky něco vezmu a už to neuvidíš.“
„Hmmm... myslíš Impalu?“ posmíval se mu starší bratr.
„Ne... třeba ten tvůj amulet.“ řekl první věc, co ho napadla. O Deanovu amuletu nic nevěděl. Nevěděl jak k němu přišel a od koho ho dostal. Nosil ho celou dobu, co spolu jezdili po státech a snad nikdy ho nesundával.
„Sebereš mi ho a podám si tě!“ ostrost hlasu jeho hlasu, Sama překvapila. Chtěl se ho vyptat na amulet, ale jeho bratr zapnul kazeťák a Metallica zaplavila hlasitě jejich auto.
Dal ji dost nahlas, věděl, že se to Sam neopováží stlumit. Neměl náladu, odpovídat na otázky mladšího sourozence.
Sam za chvíli usnul a už nad tím dál neuvažoval.
Ubytovali se v jednom motelu u hlavní silnice a večer šli do baru, kde se Dean seznámil s jednou studentkou.
Sam se vydal po čase do motelu sám a nechal Deana se bavit s mladou studentkou, Alexandrou. Zapnul si notebook, nic mu z něj naštěstí nezmizelo, psal kamarádům a díval se po nějakém případu pro ně. Nakonec našel něco v Texasu. Na jedné prérii byly nalezeny mrtvoly bez hlav a několik lidí tvrdilo, že vidělo nějakého jezdce bez hlavy.
„No, když nic lepšího, tak půjdeme chytat jezdce bez hlavy.“ pousmál se.
Zaklapl notebook a šel spát.
Probudil ho až bratrův příchod, hlavně to, jak se několikrát trefoval do klíčové dírky a smál se při tom. Nakonec si otevřel. Vešel do pokoje a zabouchl dveře.
„Pšššt, musíme být ticho, ať nevzbudíme Sammyho.“ řekl ne zrovna šeptem a začal se smát.
Sam pootevřel oči, polekalo ho, že sem Dean přivedl i Alexandru! Ne, obával se zbytečně, jeho brácha byl sám, ale v náladě. Zavřel znovu oči, ale spánek se dostavil, až si jeho povedený starší sourozenec lehnul. Jelikož nadělal neuvěřitelný randál.
*-*
„Deane, uklidni se! Já ten amulet nevzal! Pust mě!“ vyrážel ze sebe přiškrceně, když ho starší bratr chytl pod krkem a přitiskl ke stěně.
„No tak! Já to včera jen tak plácl! Pomůžu ti ho najít!“
Dean ho stiskl ještě více.
„Prosím!“ zasípal.
Bratr ho ještě chvíli držel, ale nekonec ho pustil. Sam se zhluboka nadechl.
„Vole, málem si mě uškrtil!“
Starší Winchester jako by ho neslyšel, otočils se a sedl si ho křesla. Hlavu si položil do dlaní
„Deane, brácho, co se děje?“ přišel k němu a položil mu ruku na rameno „Pomůžu ti.“
„Já ti z počítače nic nemazal.“
„Dobře. Já ti ten amulet nevzal.“
„Fajn. Ale kde potom je?“
„Přišel si včera domů s ním?“
„No, určitě, proč bych si ho sundával?“
„Vím , že včera v baru si ho ještě měl. Takže musí být někde taky, nebo si ho ztratil v baru, nebo možná jak si šel domů.“
„Já si včerejšek pamatuju. Tak nametený jsem zase nebyl.“
„Dobře, tak to uděláme tak, ty prohledáš celý pokoj a motel. A já se podívám po cestě do baru a poptám se jestli ho někdo nenašel.“ organizoval Sam a k jeho udívu Dean neměl námitky.
Sam se obul a chystal se odejít, když na něj Dean ještě zavolal.
„No?“ otočil se na něj tázavě.
„Díky.“
„Ještě jsem ho nenašel.“
„Promiň jak jsem po tobě řval a... tak... no je to prostě pro mě moc důležitá věc a musíme ho najít.“
Sam vyšel ven a hlavou mu vířilo plno otázek, na které neznal odpovědi, alespoň zatím ne.
„Proč je pro něj ten amulet tolik důležitý? Vypadá docela obyčejně. Musím se to dozvědět. Mám přece právo to vědět, když jsem jeho bratr a pomáhám mu! Snad se mi svěří a nebude se snažit, jako obvykle, vše vyřešit sám.“
Dobře věděl, jaký je Dean uzavřený a než se s problémem svěřit, tak se raděj trápí sám. Připadalo mu, že když má on, Sam, problém, tak Dean bere jako samozřejmost pomoci mu, ale Deanovi starosti a problémy, jako by byly jen jeho problémy. To ho na bratrovi zlobilo.
Sammy se v baru poptal skoro celého personálu, ale ač sliboval velkou odměnu pro nálezce, nikdo amulet nenašel. Sám se tam taky porozlíhl, ale marně.
Cesta zpět k motelu mu trvala hodně dlouho, protože se porozhlížel okolo, ale po Deanově amuletu jako by se země slehla.
Tušil, že se od Deana nic moc nedozví. Proč je pro něj amulet tak důležitý? O tom, že má pro bratra větší význam než jen vzpomínku nepochyboval, potom jak ráno řádil. Do motelu se ještě vracet nechtěl, a tak si sedl na lavičku a přemýšlel.
Napadly ho dvě možnosti, co by mohli s bratrem udělat. V prvním případě, by měli zajet za jeho známostí ze včerejška, Alexandrou, a zeptat se jí, jestli mu ho náhodou „nepřibrala“. Jenom měl strach, že Dean nebude chtít připustit, že by ta pěkná studentka kradla... Druhá možnost, která ho napadla, byla vyvěsit inzeráty o ztrátě amuletu a vypsat vysoké nálezné a doufat, že jej někdo najde. Ale návštěva Alexandry se mu zamlouvala víc, snad Dean bude vědět, kde bydlí... 1.část

„Same! To není sranda! Kde je můj amulet?! Vím jistě, že jsem ho ještě včera měl na krku!“ to už na něj Dean skoro řval.
Takhle rozzuřeného ho Sam snad nikdy ještě neviděl. Rád by mu byl pohohl: „Deane, já vážně nevím!“
„Je to opravdu dost blbý žert. Radím ti, vrať mi ho nebo to z tebe vytřískám!“
Celý ten cirkus začal ráno, když se Dean vzbudil. To měl ještě dobrou náladu. Šel jako obvykle do koupelny. Asi o pět minut později se z ní vyřítil a začal prohledávat postel, noční stolek a nakonec i zem. Sam to ze začátku nechápal. Ptal se bratra co se děje, ale ten se mu neobtěžoval odpovědět.
Okolí postele a skoro celý pokoj už byl prohledaný, a jak se Sammy domníval, tak bez úspěchu. Pak si Dean vzpomněl na jejich rozhovor v autě. Ještě než tady dojeli. Sam to nemyslel vážně, když mu říkal že...
*-*
„Deane, zase se mi smazala nějaká data s počítače.“
„Hmmm...“
„Nevíš o tom tak něco?“
„Hmmm...“
„Hele,“ zlobil se Sammy „Jestli zjistím, že mi chodíš do notebooku, tak ti taky něco vezmu a už to neuvidíš.“
„Hmmm... myslíš Impalu?“ posmíval se mu starší bratr.
„Ne... třeba ten tvůj amulet.“ řekl první věc, co ho napadla. O Deanovu amuletu nic nevěděl. Nevěděl jak k němu přišel a od koho ho dostal. Nosil ho celou dobu, co spolu jezdili po státech a snad nikdy ho nesundával.
„Sebereš mi ho a podám si tě!“ ostrost hlasu jeho hlasu, Sama překvapila. Chtěl se ho vyptat na amulet, ale jeho bratr zapnul kazeťák a Metallica zaplavila hlasitě jejich auto.
Dal ji dost nahlas, věděl, že se to Sam neopováží stlumit. Neměl náladu, odpovídat na otázky mladšího sourozence.
Sam za chvíli usnul a už nad tím dál neuvažoval.
Ubytovali se v jednom motelu u hlavní silnice a večer šli do baru, kde se Dean seznámil s jednou studentkou.
Sam se vydal po čase do motelu sám a nechal Deana se bavit s mladou studentkou, Alexandrou. Zapnul si notebook, nic mu z něj naštěstí nezmizelo, psal kamarádům a díval se po nějakém případu pro ně. Nakonec našel něco v Texasu. Na jedné prérii byly nalezeny mrtvoly bez hlav a několik lidí tvrdilo, že vidělo nějakého jezdce bez hlavy.
„No, když nic lepšího, tak půjdeme chytat jezdce bez hlavy.“ pousmál se.
Zaklapl notebook a šel spát.
Probudil ho až bratrův příchod, hlavně to, jak se několikrát trefoval do klíčové dírky a smál se při tom. Nakonec si otevřel. Vešel do pokoje a zabouchl dveře.
„Pšššt, musíme být ticho, ať nevzbudíme Sammyho.“ řekl ne zrovna šeptem a začal se smát.
Sam pootevřel oči, polekalo ho, že sem Dean přivedl i Alexandru! Ne, obával se zbytečně, jeho brácha byl sám, ale v náladě. Zavřel znovu oči, ale spánek se dostavil, až si jeho povedený starší sourozenec lehnul. Jelikož nadělal neuvěřitelný randál.
*-*
„Deane, uklidni se! Já ten amulet nevzal! Pust mě!“ vyrážel ze sebe přiškrceně, když ho starší bratr chytl pod krkem a přitiskl ke stěně.
„No tak! Já to včera jen tak plácl! Pomůžu ti ho najít!“
Dean ho stiskl ještě více.
„Prosím!“ zasípal.
Bratr ho ještě chvíli držel, ale nekonec ho pustil. Sam se zhluboka nadechl.
„Vole, málem si mě uškrtil!“
Starší Winchester jako by ho neslyšel, otočils se a sedl si ho křesla. Hlavu si položil do dlaní
„Deane, brácho, co se děje?“ přišel k němu a položil mu ruku na rameno „Pomůžu ti.“
„Já ti z počítače nic nemazal.“
„Dobře. Já ti ten amulet nevzal.“
„Fajn. Ale kde potom je?“
„Přišel si včera domů s ním?“
„No, určitě, proč bych si ho sundával?“
„Vím , že včera v baru si ho ještě měl. Takže musí být někde taky, nebo si ho ztratil v baru, nebo možná jak si šel domů.“
„Já si včerejšek pamatuju. Tak nametený jsem zase nebyl.“
„Dobře, tak to uděláme tak, ty prohledáš celý pokoj a motel. A já se podívám po cestě do baru a poptám se jestli ho někdo nenašel.“ organizoval Sam a k jeho udívu Dean neměl námitky.
Sam se obul a chystal se odejít, když na něj Dean ještě zavolal.
„No?“ otočil se na něj tázavě.
„Díky.“
„Ještě jsem ho nenašel.“
„Promiň jak jsem po tobě řval a... tak... no je to prostě pro mě moc důležitá věc a musíme ho najít.“
Sam vyšel ven a hlavou mu vířilo plno otázek, na které neznal odpovědi, alespoň zatím ne.
„Proč je pro něj ten amulet tolik důležitý? Vypadá docela obyčejně. Musím se to dozvědět. Mám přece právo to vědět, když jsem jeho bratr a pomáhám mu! Snad se mi svěří a nebude se snažit, jako obvykle, vše vyřešit sám.“
Dobře věděl, jaký je Dean uzavřený a než se s problémem svěřit, tak se raděj trápí sám. Připadalo mu, že když má on, Sam, problém, tak Dean bere jako samozřejmost pomoci mu, ale Deanovi starosti a problémy, jako by byly jen jeho problémy. To ho na bratrovi zlobilo.
Sammy se v baru poptal skoro celého personálu, ale ač sliboval velkou odměnu pro nálezce, nikdo amulet nenašel. Sám se tam taky porozlíhl, ale marně.
Cesta zpět k motelu mu trvala hodně dlouho, protože se porozhlížel okolo, ale po Deanově amuletu jako by se země slehla.
Tušil, že se od Deana nic moc nedozví. Proč je pro něj amulet tak důležitý? O tom, že má pro bratra větší význam než jen vzpomínku nepochyboval, potom jak ráno řádil. Do motelu se ještě vracet nechtěl, a tak si sedl na lavičku a přemýšlel.
Napadly ho dvě možnosti, co by mohli s bratrem udělat. V prvním případě, by měli zajet za jeho známostí ze včerejška, Alexandrou, a zeptat se jí, jestli mu ho náhodou „nepřibrala“. Jenom měl strach, že Dean nebude chtít připustit, že by ta pěkná studentka kradla... Druhá možnost, která ho napadla, byla vyvěsit inzeráty o ztrátě amuletu a vypsat vysoké nálezné a doufat, že jej někdo najde. Ale návštěva Alexandry se mu zamlouvala víc, snad Dean bude vědět, kde bydlí...

super ...hmmmmmmmm

tota poviedka je mi strááášne sympatická dúfam, že bude čoskoro pokračovanie dobrá práca

hmm, tak se nám tady pomalu rozvíjí nějaká ta zápletka ......šup sem s další částí

jéééééééééééééé je to nádherný fakt ted sem to četla a faakt nádherný helu juhu prosím další část to je tak napínavý juhu juhu..je fakt skvělýýýýý

no mne sa to velmi paci, takze by som poprosila, co najskor dalsiu cast please ja sa z neviem dockat, toto ma zabija, ked zacnem citat nieco a skonci to s tbc

skvelee madlen ..velmi sa mi to paci,som zvedava na to,kde ten amulet len moze byt ..noo a uz sa tesim na pokracko,jaaa len ze prosiim.. ryychlo,lebo nevydrziim ..

Děkuji za komentíky Jsem ráda, že se povídka líbí i přesto, že patří mezi moje staré...
Pokračování bude snad dneska - mám volné odpoledne a učit se musím jen na pár předmětů...

2. PART

Vstal a vydal se za bratrem do motelu.
Ani Dean neměl úspěch a nic nenašel, a když zjistil, že i Sam se vrátil s nepořízenou, sedl si do křesla a mlčel.
Sama dost znervozňovala Deanova netečnost. Měl sto chutí se ho na amulet zeptat víc, ale natolik staršího bráchu znal, že věděl, že by v tuto chvíli nic nepořídil.
Přitáhl si křeslo k němu.
„Deane.“ oslovil ho.
„Deane!“ zavolal na něj hlasitěji, když se nedočkal odpovědi.
„Hmm...“ zamručel něco nesrozumitelně.
„Poslouchej mě.“ snažil se dál Sam upotat bratrovu pozornost.
„No?“
„Nemohla ti ho sebrat ta studentka včera?“
„Na co by ho měla?“
„To právě nevím, ale myslím, že by nebylo naškodu za ní zajet, jestli ovšem víš, kde bydlí?“
„Tak dobře.“ prohlásil odevzdaně „Půjdeme, vím, kde bydlí, dala mi adresu.“
V Impale dojeli až na okraj města. Projížděli ulicemi až konečně nalezli Gardenstreet 42. Stál tam úhledný domeček. U cestičky ke dveřím stála cedule: pokoj k pronajmutí.
Bratři vystoupili z auta a prohlédli si baráček.
Měl dvě patra, byl natřený na okrovo a působil dojmem, že v něm žijí postarší mírumilovní a spořádaní lidé. Trávník byl uhledně posekaný.
Sam zazvonil. Dlouho nikdo neotvíral, až když se Dean, celý nervní, chystal zabušit, dveře se pootevřeli na malou škvírku a z ní vykoukal postarší paní.
„Jdete kvůli pronájmu?“ zeptala se.
„Ne, paní.“ ozval se Dean „Nebydlí tu u vás děvče jménem Alexandra?“ už se trochu uklidnil a na paní, která si ho měřila zkoumavým pohledem se pousmál.
„Tak to jsi ty!“ vykřila a snažila se rychle zabouchnout dveře, bratry její změna chování překvapila, ale přece jen se povedlo staršímu lovci dát nohu mezi dveře.
„Okamžitě zmizte nebo zavolám policii.“ vřískala a snažila se dveře zavřít.
„Uklidněte se.“ snažil se situaci zachránit Sam „My jsme se vás přišli jen zeptat, kde je to děvče, neuděláme vám nic.“
„Prosím, kde je?“ dodal Dean.
Paní přestala strkat do dveří a ostře řekla: „Vrátila se ke mně včera v noci. Vypadala hrozně, jako by ji někdo stloukl. Ptala jsem se jí, co se stalo. Řekla mi, že se v baru seznámila s jedním úžasným mladíkem. Šel ji potom doprovodit domů a v parku ji přepadl, zbil ji a znásilnil.“
Dean na ni nechápavě zíral.
„Utekla mu nakonec. Říkala, že musí hned zmizet, že ví kde bydlí, a že tu nejspíš ráno přijde...“
„Ale... to... to jsem nebyl já.“ namýtl světlovlasý lovec.
„Kdo jiný, by tu šel a ptal se na ní?! Takové hodné děvče to bylo. Bydlela u mě skoro dva měsíce a teď musí odejít, kvůli nějakému hajzlovi!“ vykřila hněvivě. Popadla velkou lžíci na boty, kterou měla za dveřmi a prudce s ní Deana uhodila do kotníku nohy, kterou měl mezi dveřmi. Zasažený vykřikl a uhnul. Paní dveře zabouchla.
„Do prdele.“ ulevil si a Sam se jen pousmíval.
„Čemu se jako směješ?“ procedil mezi zuby vztekle starší Winchester.
„Pěkně ti to nandala.“
„Haha“ otočil si a pajdal k autu. Kdo by to byl do paní řekl, že má takovou ránu. Sam ho předehnal a sedl si za volant.
„Padej, řídím já.“ ozval se Dean.
„Smiř se s tím, přece nemůžeš s bolavým kotníkem řídit.“
Najednou se ozvali policejní sirény.
„Do háje, bláznivá ženská!“ Dean se rychle dovlekl ke dveřím spolujezdce a nasednul. Sam nastartoval. Zmizeli za rohem ulice, ještě než se objevilo první policejní auto. Mířili k motelu, kde zaplatili, spakovali si bleskurychle věci a odjeli.
„Kam vlastně jedeme?“ zeptal se Sam a zastavil. Byl si jistý, že už jsou dost daleko z města a nemusí se bát pronásledování.
„Já nevím. Musíme najít tu mrchu Alexandru.“
„Věříš, že to byla ona?“
„Jo, proč by se jinak tak rychle spakovala, zmizela a té babě nakecala, že jsem ji zmlátil?“
„Myslel jsem si to už ráno, že ti ho vzala ona.“
„Hm... to mi teď pomůže.“ zavrčel Dean.
„Nezmínila se kam ná namířeno?“
„Ne.“
„Deane, to je jako hledat jehlu v kupce sena! Opravdu nic neřekla?“
Starší lovec chvíli uvažoval: „Ne, nic navíc mi neřekla.“
„To je zlé. Tak kam pojedeme?“
„Někde se naobědváme, a pak se uvidí. Musíme ji najít.“
„Myslím, že nejblížší městečko je Linefield.“ řekl Sam hledaje v mapě.
„Dobře, tak tam.“
„Ale ještě něco bych rád věděl.“
„No.“ vybídl ho starší bratr, ačkoliv tušil, co za tím bude. A sáhl po krabici a kazetami.
„Proč ti na tom amuletu tolik záleži? Můžeš si přece koupit jiný a nemusíme kvůli němu hledat nějakou holku...!
„Je to dárek od mámy... než umřela. Mám ho jako jedinou památku na ní a nechci o ní přijít. Je to jediná věc, co po ní mám, chápeš?“ zalhal a v duchu se modlil, aby to mladší bratr spolknul. Vytáhl Motor Head a pustil je. Nečekal na Samovu reakci, až ho zaplaví otázkama typu: Jako to že si mi to neřekl. Proč o tom nic nevím...
Sam pohlédl na bratra a nastartoval.
Tušil, že mu Dean jako obvykle neřekl celou pravdu, jestli vůbec je trochu pravdy na tom, co nyní slyšel. Kdyby dostal Dean amulet od mámy, nosil by ho celou dobu. Ale ten amulet poprvé zahlédl na jeho krku ten večer, když vlezl do Jessicina a jeho bytu. Jenže, ať už za tím stojí cokoliv, je to pro něj moc důležité.
Tiše doufal, že časem z bratra vytáhne celou pravdu. Teď nemělo cenu se ho dál vyptávat, to mu bylo jasné.
Vyjeli k městu Linefield.

no uzasny, pane jo ja nedycham uz aby bola zase dalsia cast, lebo tato poviedka sa mi paci cim dalej tym viac, ozaj super urobene a velmi ma zaujima, co bude tajomstvo toho amuletu

velmi pekne a napinave. musim ta pochvalit

Děkuju, hledím, že se to někomu líbí a potěší to
Pokráčko by mělo být zítra, podle toho, jak se dokážu odtrhnout od zítřejšího dílu

krása čím dál lepší prosím rychle pokráčko moc se těšímmmm

moc hezký.....další, další

ete ete

Tak stihla jsem to ještě dneska

3. PART
„Otče, už jsem doma.“
„Tak brzo?“
„Šlo to dobře. Žádné komplikace.“
„Jsi moje zlato, Alexandro. Věděl jsem, že se Dean doposud nezměnil, pořád stejný sukničkář. Ještě, že mám takovou krásnou dceru.“
Alexandra se pousmála.
„Neví, kde teď jsi?“
„Ne. Opila jsem ho a vytratila se.“
„Skvěle. I když, raděj bych byl, kdyby ležel pod drnem...“
„No jo, ale ten jeho brácha by si to domyslel a vyhlásil po mě pátrání...“
„Nevadí, zbývá mi už získat jen jeden amulet, a pak se vyřídím se všemi, kteří by mi mohli stát v cestě!“ zachechtal se.
„Ale, co když to bývalí majitelé někomu řekli?“
„Pochybuju. Ani oni samy neví, co jejich bývalé amulety v sobě skrývají!“
„Mám ten nový nechat u sebe?“
„Zatím ne. Nejprve si s ním trochu pohraju a odpoledne ti ho dám.“
„Dobře. Chceš ho zabít?“ zeptala se klidně, jako by jí smrt člověka vůbec neděsila.
„Ne, to bohužel jeden amulet, ač jeho vlastní, nesvede. Ale trochu ho potrápím“
„Nezjistí o koho jde?“
„Ne, to nemá šanci! A myslím, že mě by vůbec nepodezíral.“ vzal si amulet do ruky a prohlédl si ho. „Dcero, běž si odpočinout, zítra se vydáš za posledním majitelem amuletu.“
„Dobře, otče.“ souhlasila.
*-*
Bratři seděli ve fastfoodu a obědvali.
Dean seděl naproti Samovi a zamyšleně rýpal v jídle. Ačkoliv to byl jeho nápad jet tady, neměl na jídlo ani pomyšlení. Hlavou mu vířilo plno myšlenek: Byla to jen obyčejná zlodějka nebo věděla, co amulety v sobě skrývají? Jak by se to ale dozvěděla? Ledaže by některý z nás porušil přísahu. Ale kdo? Kdyby to byla jen zlodějka, tak proč by mi ukradla jen amulet? Proč ne peněženku? Bylo to plno otázek.
Sam ho pozoroval, natolik bratra už znal, že vše není jak má být.
Ach jo. Kdy mi konečně řekne, co se opravdu děje? Mohl bych mu pomoci. Proč je takový tvrdohlavec a chce vše vyřešit sám. Od čeho jsem jeho brácha?
Dean vstal a vysypal nedojedené jídlo do koše a šel ven k autu. Sam ho tiše pozoroval a zjistil, že už nekulhá. Věděl, že bude chtít řídit, takže ho ani nepřekvapilo, když našel Deane posazeného za volantem a studujícího mapu.
Staršímu Winchesterovi bylo jasné, že dříve nebo pozdějí bude muset říct bratrovi pravdu, ale přesto tu chvíli oddaloval, jak jen se dalo. Uvažoval, že zavolá lovcům, kteří měli další amulety pod správou, a zeptá se jestli je neztratili. Tady se však zarazil... když jim zavolá, a oni mu potvrdí, že nic neztratili, bude vypadat jako hlupák. Nehledě na to, že volání nejspíš nebude možný, protože neměl na ně žádný kontakt. Proto se rozhodl počkat, jak se věci dál vyvinou. Litoval, že tu není táta, ten by mu jistě poradil... vzpomínka na tátu, na to jak se pro něj objetoval, mu vehnala slzy do oči. Pořád ho to ještě bolelo. Setřel si je rukávem a spozoroval, že Sammy přichází.
„Kam pojedeme?“ zeptal se mladý lovecm sotva nastoupil.
Dean neměl vůbec představu kam jet, ale rozhodl se, že by mohli zajet do BiggWateru. Sám nevěděl proč. Snad jen, že nechtěl působit dojmem, že neví, co má dělat. Cesta tam mohla trvat tři – čtyři hodiny. Tam promyslí další postup.
Vyjeli.
Dean křečovitě svíral volant a chvílemi do rytmu písničky bubnoval prsty o něj. Snažil se soustředit pouze na cestu před sebou, ale ať se snažil sebevíc nedažilo se mu to. Myšlenkama pořád odbočoval ke zmizelému amuletu.
Uvažoval, jestli by to neměl Sammymu říct už teď.
Váhal.
Nakonec se přece jen rozhodl, že mu to řekne, poví mu pravdu o amuletech a o tom, jak se dostal k tomu svému. Stálo ho to hodně přemáhání, ale když už se rozhodl, tak se rozhodl. Pootočil k němu hlavu a nadechl se... Ale Sam pokojně spal, notebook položený na klíně.
Tak nic, nevadí, řeknu ti to až se vzbudíš. A zahleděl se na stereotypně ubíhající cestu. Přidal plyn. Do BiggWateru jeli už něco málo přes hodinu. Začal si pobrukovat Metalicu a prsty bubnovat do volantu.
Znenadání pocítil, jako by mu hruď stahovala nějaká neviditelná síla. Vzduch v Impale mu připadal podivně těžký a nedýchatelný. Bylo mu horko.
Asi se ventilace pokazila.
Stáhl okýnko. Ale ani vánek čerstého vzduchu mu nepomohl, ba naopak. Dýchalo se mu čím dál tím hůř, o každé nadechnutí musel bojovat. Úkosem pohlédl na Sama, jestli je na tom stejně, ale Sam jen pokojně oddechoval.
Co se sakra děje!? Nechápal.
Plíce se mu stahovali a on si připadal jako astmatik, ačkoli astma nikdy neměl. Z nedostatku kyslíku, mu začal černat okolní svět. Strhl prudce Impalu na okraj vozovky a téměř s ní sjel do příkopu. To bylo v tuto chvíli to nejmenší, co mu dělalo starost.
Potřeboval se dostat ven. Hledal kliku u dveří. Obraz před očima se mu pomalu ztrácel. Rozkašlal se. Ani si nepovšimnul, že se Sam probudil a ptá se ho, co se děje.
Konečně nahmátl kliku. Otevřel dveře a svalil se ven na asfalt.
Dusivý kašel neustával a on měl pocit, že se mu už trhají plíce. Přál si, aby už konečně skončilo nebo upadl do bezvědomí....
Ani jedno ani druhé však nepřicházelo.

OMG .......tak tohle je přesně moje krevní skupina ....... no hezky se to rozjíždí...... páni, napínavé ......a super

chudak Dean... hope he´ll be ok...
super... tesim dalej

Nebooj Dean je přece skoro vždy Ok Snad zítra by měl přibýt další dílek