Rány minulosti

Jé děkuju! Jsem ráda, že jste s povídkou zatím spokojení!
Abych se přiznala, tak já poslední dobou dost ulítávám na době než si Dean přišel pro Sammyho na Stanford :shame:

rychle,rychlo pokracko!pls

3.part – LOV

Deanovi se zdálo, že sotva usnul, když cítil, že ho někdo budí. Ospale zamžoural do tmy. Nad ním se stál John. Pohybem hlavy mu naznačil, aby ho následoval do vedlejší místnosti. Tiše tedy vylezl z postele tak, aby neprobudil Sama, který spal na vedlejší posteli, a šel za otcem. Byl ještě příliž ospalý na to, aby se snažil uvažovat, co se děje. Johnův výraz mu ani moc nenapověděl, tvářil se stejně přísně a neproniknutelně jako, od smrti Mary, skoro pořád. Zastavili se v kuchyni a Deanovi stačil jediný pohled, aby pochopil, co se stalo.
Zbraně! Já jsem na ně úplně zapomněl!Nadechl se a chtěl něco říct, ale John ho předešel „Můžeš mi vysvětlit, proč ses na to vykašlal?“ řekl tvrdě.
Dean sklopil pohled k zemi, neodvažoval se otci podívat do očí. Co mu měl říct? Že zapomněl? To by vyznělo stejně.
John se rozpřáhl a hřbetem ruky ho pořádně uhodil do tváře. Dean neuhnul přicházející ráně, jen stiskl zuby, aby mu neuniknul žádný výkřik. Věděl, že si ji zaslouží. Co kdyby jeho otec přišel domů a rychle potřeboval nějakou zbraň a jeho chybou by se nemohl ničím bránit? Co kdyby se mu něco stalo?
„Do rána to bude.“ zavrčel na něj rozkaz, pak odešel si lehnout do obyváku na gauč a zavřel za sebou dveře.
Dean si dal vařit vodu na kávu, čekala ho minimálně dvouhodinnová práce a potřeboval, aby ho udržela dostatečně vzhůru.
***
„Sammy, stávej.“ oslovený se protáhla a pak otevřel oči, když si uvědomil, že to není hlas jeho bratra, ale otcův. Ten ho do školy budil jen ve vyjímečných situacích. Polekal se, že se snad něco stalo a rychle se chtěl zeptat, co se děje. John si toho všimnul, přikryl mu rukou ústa a naznačil mu, ať je ticho.
„Beru dneska Deana s sebou. Ještě je čas, tak tiše ať ho nevzbudíš.“ zašeptal a Sammy přikývl.
V kuchyni našel připravenou snídani a džus. John zrovna nabíjel brokovnici kamennou solí. Sam si sedl tak, aby na něj viděl.
„Omluv ho ve škole, jo?“
„Hm...“
„Co je?“ zeptal se, když viděl synovo nakrčené obočí.
„Bude mu chybět, to co zaměšká...“
„Jde jen o jeden den.“ odpověděl přísněji, aby Sam pochopil, že žádné další věty podobného charakteru trpět nebude. Chvíli bylo ticho až pak se znovu ozval John: „Také chci, abys dneska po škole zůstal v družině... do kolika to tam máte?“
„Do půl páté.“
„Dobře, pak jdi domů a s nikým cizím se nevybavuj... nevím, kdy se vrátíme.“
„Fajn.“
***
Ráno už docela pokročilo,když se probudil i Dean.
„To je dobře, že jsi už vzhůru. Dnes jdeš se mnou, potřebuji pomoc. Do půl hodiny vyrážíme, tak si pohni.“ informoval stručně Deana otec, když se objevil v kuchyni, ten jen přikývnul. Neotravoval Johna zbytečnými otázkami, věděl, že se dříve nebo později dozví vše potřebné. Potěšilo ho, že nemusí do školy. Rychle snědl už připravené toasty a napil se limonády.
O půl hodinu později už John řídil Impalu směrem ven z města. Dean seděl vedle na sedadle spolujezdce.
„Nic víc než případ pomstichtivého ducha mladé dívky.“ ozval se najednou John a Dean zbystřil pozornost „Anne vyrůstala bez otce, když jí bylo sedmnáct, její matka se znovu provdala za Richarda Rosenbergera. Nikdo netuší, co na něm viděla. Byl to prý pijan a surovec. Otčín Anne od první chvíle nesnášel a mlátil ji. Sousedé prý na něj několikrát zavolali policii – bezúspěšně. Až jednoho dne Anne zemřela, údajně na selhání srdce. Všichni známí si myslí, že v tom měl prsty on, ale důkazy se nikdy nenašly... Anne si to nejspíš myslí taky.“ dodal.
„Takže jde po něm.“
„Ne jen po něm, chce vyhladit všechny jeho pokrevné příbuzné.“
„Možná by si to zasloužili.“
„Možná on, ale rozhodně ne všichni.“
„Takže teď jedeme spálit její kosti.“
„Ano, ale nebyla na tady tom hřbitově, který si tu udržují. Pohřbili ji na tom starém, polorozpadlém, několik kilometrů za městem. Proto tam můžeme zajet i teď, skoro nikdo tam už nechodí.“
„Jak poznáme místo, kde je zakopaná?“
„Měla by tam mít jako jediná z nebožtíků náhrobek zcela netknutý.“
Zbylou vzdálenost měli za chvíli za sebou. Z kufru Impaly vzali brokovnici nabytou kamennou solí a lopaty. Opravdu, náhrobku mrtvé dívky si všimli ihned. Nedal se přehlédnout. Vysoký, mohutný, honosný a netknutý. Do mramoru bylo vryto její jméno a dokonce mohli vidět i malý rámeček s fotkou, ze které se na ně dívala mladá dívka s milým úsměvem. Bezpochyby pocházela z doby před příchodem matčiného nového partnera. Datum úmrtí hlásilo, že to budou teprve dva roky, co vydechla naposledy.
Dali se do kopání, každý na jedné polovině. Práce jim šla rychle od ruky a když jim měli okraj skoro po pás, najednou zařval John: „Pozor!“ A v příštím okamžiku s neuvěřitelnou rychlostí stáhl svého syna k sobě a zároveň popadl brokovnici opřenou o vykopanou stěnu zeminy. Velký náhrobek se zřítil na zem a rozbil se na plno kusů. Většina z nich spadla na místo, kde ještě před chvílí kopal mladý Winchester. Kdyby ho John pohotově nestáhl k sobě, byl by ho mramor zcela určitě zasáhl a zabil. Za padlou mramorovou deskou se objevilo průhledné dívčí tělo. Už ale neměla ten milý úsměv, její ústa byla roztažena do zlostného šklebu a v očích jí plál hněv a touha po mstě. Ozval se výstřela o ještě než ji stačila zasáhnout kamenná sůl, rozplynula se.
„Vem si zbraň a hlídej!“
Dean bez váhání uposlechl a vylezl ven. Pozorně se rozhlížel po okolí, aby ji stačil ještě včas zahnat. John se zatím snažil co nejrychleji práci dokončit, ale kusy mramoru mu to ztěžovali. Vytahal je ven a pustil se znovu do kopání ještě urputněji. Najednou Dean ucítil chlad po svojí levé straně, otočil se a skoro bez míření vystřelil. Náboje ji spolehlivě zahnaly. Rychle znovu nabil. Po jeho třetím výstřelu, vylezl John z příkopu a polil vykopané kosti Anne hořlavinou a hodil dolů zapálenou sirku. Plameny vyšlehly vysoko a jako by nesly i tón jejího nářku, který zesyloval a slábl podle větru. Otec a syn tiše sledovali oheň.
„Teď bude odpočívat v pokoji.“ poznamenal John, když se vraceli k autu. Cestou zpět do Aurory se stavili do jedné restaurace na oběd. Když se blížili k motelu, John najednou odbočil ze směru.
„Kam jedeme?“ neodpustil si otázku Dean.
„Myslel jsem, že by sis třeba rád někam zašel s tou dívkou, myslím, Jill.“
Dean na něj překvapeně pohlédl. Nepamatoval si, že by se o ní před otcem zmínil, nejspíš se to dozvěděl od Sama. Ale ještě víc ho zaráželo jeho chování.
John si nevšímal překvapené reakce a zastavil mu před jejím domem.
„Na, někam si s ní zajdi.“
Dean ohromeně vzal do ruky dvacetidolarovku a už se vůbec nesnažil svoje překvapení skrýt. Doposud otec jen nerad viděl, když se někde toulal po venku, byl raděj, když byl s ním a dával pozor na brášku.Proč se mi teď to tak ochotně povoluje?Vrtalo mu hlavou.
„Ale počkej.“ zastavil Deana, když se chystal s díky vystoupit „Dnes jedu za Bobbym, potřebuju si s ním něco probrat, možná sem dojedeme potom spolu. Tento večer se už ale určitě nevrátím. Postarej se o Sammyho.“
„Ale co Sammy, když nebudeš odpoledne doma?“
„Bude v družině a do motelu trefí i sám. Když se vrátíš v šest – sedm, tak to bude tak akorát. Už je velký, zvládne to.“ ujistil syna, když viděl, že se mu to stále moc nezdá. „Běž už.“ pobídl ho a Dean rezignovaně vystoupil. Sledoval Impalu, dokud mu nezmizela z dohledu. Byl ale na pochybách, jestli je správné, že si někam vyrazí si Jill, jak ji už delší dobu sliboval, a Sammyho nechá samotného. Jenže jeho otec to tak chtěl... snad to bude i v pořádku... Rozhodl se tak jako pokaždé, poslechnout Johna. Vydal se na ni zazvonit.
Konec konců můžu domů dojít i dřív než až v šest.

jeej tak ja som dala dve casti naraz a som uplne hotova strasne super, to mas napisane, ozaj sa mi poviedka velmi paci je to super napinave a mlady Sam a Dean su super proste nemam slov, je to parada hltam kazde jedno slovo. je to uzasne napinave a uz sa zase neviem dockat dalsej casti proste nadhera fakt si si zase vybrala skvely namet. len ziram, ze som zvedava, preco sa John tak zmenil a coho sa balo to male dievcatko fakt velmi zaujimave

Veeeeeeeeeeelmi sa mi to paci. Naozaj senzacna (teda aspon zatial-nie ze to zbabres!!! Len zartujem. Ty a zbabrat poviedku? To by skor Dean zacal pocuvat Backstreet boys ).
Tesim, tesim, velmi tesim na dalsiu cast. Uz aby bola, lebo sa snad nedockam.

Moc jste mě potěšily! Děkuju za krásný kometáře Budu se snažit další části nezbabrat Ale musím říct, že jsem si nebyla u této části moc jistá... káždý má jinou představivost K Johnovi se ještě někdy v budoucnu A taky se omlouvám, že jsem zatím dost zanedbávala Sammyho :shame: no ale ve 4 nebo 5. části by se měl vyskytovat převážně on... uvidím, co se mi bude chtít psát dřív :

Skvělé!!! Prostě nemám slov.

Wow úžasné skvelé milujem každú časť milujem tieto návraty do minulosti je to perfektné som zvedavá čo bude ďalej a hrozne sa nemôžem dočkať úplne si to viem všetko predstaviť aj v sn zbožňujem ked ukazujú čo sa už stalo ked boli mladší proste pre mňa je to super som zvedavá prečo John nechal ísť Deana za Jill to je čudné hm no ako hovorím som zvedavá čím ma zase prekvapíš je to výborné

waauu... Veeelmi peknáá poviedka
už sa neviem dočkať pokračovania

Moc vám děkuju takové pěkné komentáře mě vždy příjemně naladí na pokračování.
Ale nehledejte nějakou velkou záhadu v Johnovém chování, když nechal Deana jít za Jill, abyste potom nebyly sklamané, že to nebylo nic extra a že se to dá tak lehce vysvětlit

Juchů...úžasný. je vážně super, že tady někdo teď píše povídku, která se odehrává v době, kdy byli bráškové mladší

Moooooc se těším na pokračování. Vážně mě to hodně zaujalo.
Protective!Dean malý Sammy a rozporuplná postava Johna Winchestera... krása, krása, krása

Samabel: moc děkuju Jsem moc ráda, že se ti líbí doba, kterou jsem vybrala pro odehrávání své povídky!
Jinak dneska mě nějak chytla slina a dala jsem se do psaní další části. Bude tentokrát zaměřená převážně na Sammyho. Přibude tady nejspíš do začátku víkendu - podle času na přepisování...

4.part – HONIČKA

Hodiny ukazovaly přesně půl páté, ktdyž Sam vyšel ze školy. Pod schodami se ze zvyku rozhlédl po bratrovi, pak si ale uvědomil, že je vlastně s otcem na lovu. Vyrazil tedy rázným krokem do motelu. Nikde se nezastavoval ani se s nikým nevybavoval, přesně tak jak slíbil.
Byl už za polovinou cesty. Zrovna procházel parkem, když mu cestu zkřížil o dvě hlavy vyšší kluk. Sam na něj pohlédl a srdce mu začalo divoce tlouci. Poznal Ravena. A to značilo pro něj jen jedno – potíže. Věděl, že má spadeno na Deana kvůli Jill. A bylo mu jasné, že on se nebude ohlížet na to, kterého Winchestera si podá.
„Ale heleme se, není to snad malý Samíček, usmrkáný bratříček toho kreténa, co chodí s Jill?“
Tato slova Samovy obavy jen potvrdila. Otočil se a dal se na útěk. Raven proti němu v běhu neměl šanci. Po několika metrech už za ním zaostával a jen supěl. Sam si dovolil se na chvíli na něj ohlédnout, ale to neměl dělat. V nestřeženém okamžiku se na něj ze strany vyřítil vychrtlý blonďák, kterého Sam vídal často s Ravenem, a málem ho porazil. Mladý Winchester musel prudce zabočit do leva a zrychlit. Bál se, že si na tuto honičku pozval Raven ještě více svých kamarádů. Tímto zahnutím ho donutili běžet delší cestou, vedoucí ven z parku a možná i do bezpečí. Samovi už začínaly docházet síly. Před blonďatým pronásledovatelem musel utíkat rychleji a i tak se mu zdálo, že ho dohání. Z těžka popadal dech a snažil se ze sebe dostat ještě větší rychlost. Přál si, aby tu s ním byl Dean. Ten by před nimi neutíkal. On ne. Jeho velký bratr by jim dal co proto a zachránil by ho před pořádným výpraskem. Až bude jednou velký, chtěl být jako Dean... vždy si vědět rady a ničeho se nebát.
Najednou mu do cesty skočil další z Ravenovi party, strašně vysoký kluk, kterému přezdívali Dlouhán. Sam prudce zastavil, aby mu nevběhl přímo do náruče, a chtěl rychle zabočit doleva, kde by to vzal skrz křoví mezi stromy. Jenže blonďák byl rychlejší. Sam cítil, jak ho prudká rána do hlavy sráží k zemi. Když se mu obraz trochu ustálil, spatřil, jak k nim se supěním jde Raven. Mladý Winchester věděl, že prohrál. Teď nemá šanci jim utéci ani se jim ubránit. Ale přesto nechtěl jen tak odevzdaně čekat až se na něj vrhnou.
Deane, kde jsi...?
Vyškrábal se na nohy, jak nejrychleji to šlo. Raven už nesupěl, tak hlasitě, ale tekl z něj pot.
„Tu máš, ty hajzle , za ten běh!“ Jeho pěst zasáhla Sama do brady s takovou prudkostí, až si zkousl ret. Zaskučel a před očima se mu roztančily hvězdičky. Dlouhán viděl, že nejspíš znovu spadne, a tak ho chytl za aktovku a přidržel ho.
„A za tohle poděkuj svému bratříčkovi!“ Pěstí ho zasáhl tentokrát do nosu. Sam vykřikl a cítil, jak se mu z něj začíná spouštět teplá tekutina. Skrz slzy, které se mu draly do očí , viděl svět jen rozmazaně a zdálo semu, že se sním i chvílemi houpe svět. Postřehl zavalitou postavu svého týratele, jak se k němu znovu přibližuje. Z posledních sil vykopl proti němu a zasadil mu pořádnou ránu do holeně. Raven zařval bolestí a překvapením. Nečekal, že by se jeho oběť opovážila bránit. Sammy se ale ze svého úspěchu neradoval dlouho. Blonďák mu uštědřil novou ránu do hlavy. Podlemily se mu úplně nohy a rukama vyklouzl z aktovky, kterou poté Dlouhán zahodil, na zem. Hlava mu divoce třeštila a z očí se mu koulely slzy bezmocného vzteku, studu a bolesti. Když kluci viděli, že už nevstane, uštědřili mu ještě několik prudkých kopanců do žeber, ani bolestné naříkání jejich oběti je neobměkčilo, a odešli spokojení se svou prací.
Sam ležel na zemi a čekal až bolest trochu odezní, ale bylo to pořád stejné, ne-li dokonce horší. Pomalu se začal zvedat. Zanaříkal, kdž se všechny rány začaly ještě silněji ozývat. Počkal, až se mu obraz před očima přestane točit a několika nejistými kroky došel k pohozené aktovce. Přehodil si ji opatrně přes rameno. S velkými obtížemi se ploužil k motelu. Nohy se mu třásly a hrozily každou chvíli podlomením. Hlava ho hrozně bolela, obraz mu zastíraly černé tečky. Nos mu stále krvácel a krev měl skoro všude. Při každém nadechnutí se ozývala i žebra, která měl přinejmenším hodně naražená. Nevšímal si pohledů kolem jdoucích lidí, ani jeden mu nenabídl svoji pomoc.
Konečně zahlédl motel. Doufal, že otec s Deanem už budou zpět. Z posledních sil se k němu dovlekl. Měl pocit, že při každém dalším kroku omdlí. Odemkl si dveře. Jeho přání nebylo vyslyšené, dveře byly zamčeny, což značilo, že se lovci ještě nevrátili domů. Zavřel za sebou. Udělal ještě pár kroků a zhroutil se k zemi. Už nemohl dál... ani krok.
***
„Děje se něco?“ zeptala se Jill a omotala Deanovi ruce kolem krku. Přišlo jí dneska skoro jako by to ani nebyl on. Nezvykle mlčel a když mu něco říkala, jako by ji poslouchal jen na půl ucha. Připadalo jí, že jeho myšlenky bloudí úplně někde jinde.
„Ne, nic.“ odpověděl, ale do očí se jí nepodíval „Budu už muset jít, táta není doma a teď někdy by měl Sammy dojít domů.“
„Dobře.“ vstala z lavičky, na které spolu seděli.
„Nezlobíš se?“ zeptal se.
„Jasně, že ne.“
„Jill, já...“ zarazil se, nevědel, jak by ji měl vysvětlit, že má takový divný pocit, že něco není v pořádku. Sám tomu nerozumněl, tak jak by to měl vysvětlit jí? Zavrtěl hlavou a chytil ji za ruku. Doprovodil ji až k jejímu domu, kde se s ní rozloučil. Potom pospíchal do motelu. Podle jeho odhadu by v tuto chvíli už měl být jeho mladší sourozenec určitě tam. Nakonec se rozběhl, zdálo se mu, že v kroku cesta pomalu ubíhá a on neměl klidu. Musel být u Sama a to hned! Když měl motel na dohled, přinutil se spomalit. Nechtěl vtrhnout dovnitř a poslouchat dotazy mladšího sourozence, co se děje.
Určitě je všechno OK a já jen zbytečně plaším. Co by se mohlo stát...
Zastrčil klíč do zámku a otevřel si. Dveře nebyly zamčené jen zavřené, což mu napovědělo, že Sam je doma. Vešel dovnitř a jeho pohled okamžitě zavadil o bratrovo shroucené tělo na zemi.
„Same!“ v hrůze vykřikl. Hned byl u něj a klekl si k němu. „Sammy...“ opatrně ho otočil na záda. Byl hrozně dobitý.
„Dea... ne...“ zasípal bolestně, jak pomalu znovu nabíral vědomí.
„Co se do stalo? Kdo ti to udělal? Vydrž chvilku, jo?“ Bleskově se přihnal do obyváku a upravil gauč tak, aby na něj mohl zraněného položit. Bál se o Sama, doufal, že to nebude nic vážného.
„Sammy,už jsem tady. Přenesu tě na gauč, jo? Prosím, zkus tady zůstat se mnou.“ snažil se ho vzít co nejšetrnějí, ale přesto to bylo pro Sama dost bolestivé. Z úst se mu vydral bolestné zanaříkání a Dean si zanadával, že to neudělal lépe. Položil ho na gauč a hlavu mu podložil polštářem tak, aby byla zaklouněná a tím se zatavilo krvácení z nosu.
„Sammy, co tě vše bolí? Prosím, potřebuju to vědět.“ doufal, že jeho bratr znovu nestratil vědomí, jelikož měl zavřené oči.
„Hlava... žebra.“ zašeptal.
Dean vzal jeden z čistých ručníků a namočil ho do studené vody, trochu vykroutil, poskládal a položil bratrovi na čelo.
„Sammy, poslouchej. Potřebuju se podívat, jestli nemáš zlomené některé žebro. Bude to bolet...“ Sam se na něj podíval a zatnul ruce v pěst. Dean mu opatrně rozepnul zakrvácenou košili a tiše zaklel. Celý hrudník měl posetý ošklivými podlitinami. Zaplavila ho ještě větší zlost a soucit. Chvějící se rukou mu co nejopatrněji prohmatal žebra. Sam u toho naříkal a z očí mu tekly slzy. Naštěstí starší sourozenec nezjistil žádnou zlomeninu.
„Jsi moc šikovný. Není to nic vážného, jen to máš hodně pohmožděné.“
Hlavu mu už podložil polštářem normálně, jistý že se už krvácení zastavilo. Vzal mu ručník z hlavy a znovu jej přemáchal ve studené vodě. Cestou do obyváku s ručníkem se ještě stavil pro prášky proti bolesti a pomohl mladšímu sourozenci s jejich zapitím.
„Teď si odpočiň, budu tady, kdyby si něco potřeboval.“ řekl tiše Samovi. Sedl si vedle do křesla, aby byl nablízku kdyby mladší sourozenec něco potřeboval. Do hodiny začaly prášky zabírat a Samovi se trochu ulevilo. Otevřel oči a pohlédl na Deana, ten když si ho všimnul, zeptal se ho, jak mu je.
„O něco líp.“ zněla odpověď.
Dean vzal Samovi ručník z hlavy a znovu ho šel propláchnout studenou vodou. Když se vrátil nesl ale ručníky dva. Jeden mu znovu dal na čelo. „Trochu ti smyju zaschnou krev z obličeje... máš ji tam požehnaně.“ opatrně mu začal ji stírat druhým vlhkým ručníkem. Když skončil, tak Samovi prosvitla další modřina na bradě, kterou měl zakrytou krví
„Kdo ti to udělal?“ zeptal se.
Sam mlčel. Uvědomoval si, že když to řekne, tak si Dean Ravena podá. Jenže zase nechtěl, aby z toho měl jeho bratr potíže. John mu jasně zakázal, aby takto na sebe upozorňoval. A věděl, že Dean na to za těchto okolností nebude hledět.
„Snad ho nechceš ještě bránit?“
Mladší sourozenec stále mlčel, ale Dean, už od chvíle kdy bratra našel ležet na zemi, měl podezdření kdo to byl.
„Byl to Raven, že?“
Odpovědí mu bylo opatrné přikývnutí.
„Hajzl jeden, to přehnat!“ začal na něj nadávat a vztekle chodit po pokoji.
„Deane...“ oslovil ho po chvíli Sammy a oslovený k němu okamžitě obrátil svoji pozornost „Prosím, buď tu se mnou... nechej to plavat.“
Dean k němu došel „Dneska už nikam nejdu, slibuju. Ale nemůžu to tak nechat, to prostě nejde. Už delší dobu jsem se snaži si ho nevšímat, tímto ale překročil všechny meze, co jsem byl schopný si nechat líbit. Tohle si nebude dovolovat! Teď už na to ale nemysli a odpočiň si.“
Sam se na něj chvíli díval, ale z bratrova výrazu poznal, že je marné se ho snažit přemluvit. Takhle rozzlobeného ho ještě nikdy neviděl. Možná se do rána trochu uklidní... i když o tom silně pochyboval. Zavřel oči, a pak si uvědomil, že vlastně ještě neviděl otce, který se měl vrátit s Deanem. Znovu se podíval na bratra.
„Kde je táta?“
„Jel za Bobbym, zítra nebo pozítří se vrátí.“
To Sama naštvalo. Proč mu to neřekl ráno? Vadilo mu, že John měl ve zvyku jim vždy vše říkat na poslední chvíli. Ale byl příliž unavený a tělo měl rozbolavěné na to, aby to ještě nějak řešil.
Dean pozoroval, jak Sammy znovu zavřel oči a po chvíli upadl do spánku. Sedl si do křesla vedle a tiše dával pozor.
Měl vztek na Ravena, ale ještě větší na sebe. To kvůli němu si Sammyho odchytil. Už dříve měl udělat určitá „opatření“ a nenechat jejich nepřátelství zajít tak daleko, aby to schytal jeho bráška, který s tím nemá nic společného. Ale toto nenechá jen tak. Za tohle bude pykat. A Deanovi bylo jedno, že poruší otcův zákaz. Hlavně, když si Raven už nikdy na jeho sourozence nedovolí.

Zase skvělé pokračování. Doufám, že si to ten *** pořádně odskáče. Takto na Sama . Jak se pak Dean naštval

A ako osetroval Sammyho a ako sa onho bal a ... no skratka
Uzasna poviedka

Raven teda nebude mat kludnu nedelnu chvilku poezie Ale John bude asi dost nahnevany co? Och, zas si to Dean odskace, lebo nech urobi cokolvek,bude to cele zle Uz sa vidim ako zas smoklim pred pc

Moc děkuju! Zase jste mě potěšily, že se část líbila!
Violet: Mnoo... těžko říct jak to vše dopadne, když to ještě není na v pc napsaný Něco už mám promyšlený, ale v tom bodě, jak to dopadne s mezi Johnem a Deanem ještě váhám.... no uvidíme

Chces mi povedat, ze je aspon 0,1% sanca, ze ho za to pochvali? Tak sup do toho. Bolo by to take mile (aspon by si vylepsila Johnovu reputaciu-v poviedkach to ma v poslednej dobe moralne nahnute). Ved chce (teda aspon myslim, kedze to este namas napisane ) pomstit Sammyho. Moj hrdina

Violet: Já mám Johna ráda, tak rozhodně z něj nebudu dělat žádnýho hajzla Ale opravdu zatím nemůžu nic víc říct. ( I když šance na pochvalu je, jako i šance další Johnovi reakce )Další část kdy bude nevím, podle času, ale tak snad příští týden

au..chudacisko..
ale krasne pokracka! kujem! a tesim na dalsie!

Parádní část.
Strašně se mi líbilo, jak Dean má o Sammyho stále starost.....akorát později se ještě ukázalo, že jeho pocity, že je něco špatně se potvrdily ... chudák Sammy, takoví parchanti co si na něj dovolili a Dean zase v plné pohotovosti
Moc se těším na další část.

Moc děkuju Jsem ráda, že se vám část líbí To vždy moc potěší, takové komentáře!
Samabel: Já když jsem psala to, jak měl Dean takový divný pocit ohledně Sama, tak jsem uvažovala nad 1x01, kde se vrátil v pravou chvíli, aby vytáhl Sammyho z hořícího domu, ačkoliv předtím odjížděl...

WOW WOW a ešte raz WOW!!!!! ja čumím toto je úžasnéééééééé a strašne sa mi páčilo ked si Sam pomyslel ,že ked bude velký chce byť ako Dean to bolo pekné celé to bolo super alebo ako Dean tušil,že sa niečo stalo a perfektne si opísala ten útek aj tú bitku paráda a ešte taká drobnosť tam bolo toto slovíčko spomenuté a ja netuším čo znamená "holeně"????proste úplne zbožňujem túto poviedku a príšerne mooc sa teším na ďalšiu časť ,ale chudáčik Sammy takto schytať a už sa teším ako ho Dean nakope toho blbca no asi bude mať problémy čoo no už sa nešíím ako to bude kráása

Soniq: Moc děkuju! Udělala si mi velkou radost takovým krásným komentářem!
A holeň, to je místo na noze mezi kolenem a kotníkem. Vzadu máš lýtko, vepředu holeň.

Ahaaa no už som zase z češtiny múdrejšia

5.part - ZNAMENÍ

John sledoval Deana ve zpětném zrcádku a musel se pousmát jeho udivenému obličeji. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mohl v synově obličeji číst jako v otevřené knize.
„Za toto byl měl spíš poděkovat Sammymu.“ zamumlal si tiše pod vousy.Měl ještě ráno se Samem menší rozhovor, ve kterém se dozvěděl, že Dean si už delší dobu chce vyjít s jednou holkou, jenže doposud se mu k tomu nenaskytla příležitost. Když mladší syn viděl, že otec jen nezúčastněně přikývl, začal ho ujišťovat, že už je velký a jedno odpoledne by sám doma zvládl. John nakonec pod dojmem synových psích očí, mu přislíbil, že nad tím zauvažuje. Věděl, co Dean pro něj dělá, znal ho natolik, že mu bylo jasné, že by se ho na něco takového sám nezeptal. Navíc se nemohl zbavit dojmu, že si Dean myslí, že se na něj stále zlobí za ten průšvih ve Wagneru. Chtěl mu ukázat dobrou vůli, a tak se rozhodl nechat mu dnešní odpoledne volné. Nechtěl však Samovi otevřeně říct, že se rozhodl řídit jeho přáním, a tak ho poslal do družiny s tím, že se zdrží na lovu. Stejně se rozhodl zachovat i k Deanovi. Ať se to kdyžtak dozví od sebe...
***
O pět hodin později zastavil u jednoho baru. Po zaparkování si všiml Bobbyho auta. Lovec už tu na něj čekal. Vešel tedy dovnitř.
Bar nepatřil zrovna k vyhlášným místům. Scházela se tam různorodá sebranka z okolí, od různých desperádů po vdané muže scházející se tu potají s milenkami.
Oba lovci se tu sešli proto, že ležel skoro v polovině vzdáleností, které je od sebe dělily. Johnovi se to nezdálo zrovna jako nejlepší nápad, sejít se někde v baru a bavit se tam o věcech, které by nepovolané uši slyšet neměly. Ale Bobby na tom trval.
John vešel dovnitř. Dveře za ním hlasitě zaskřípali. Několik hlav včetně barmana se na něj pootočilo. Lovec na sebe nechtěl příliž upotat pozornost, tak se vydal k barovému pultu, přitom se nenápadně zato bedlivě rozhlížel po lovci. Nikde ho neviděl.
„Brý den, co si dáte k pití?“ zeptal se ho barman a stále s ho prohlížel pronikavým pohledem. Než ale lovec stačil odpověděl, naklonil se blíž k němu a tiše, tak aby to nikdo jiný neslyšel, promluvil: „Ale jestli někoho hledáte, pojďte za mnou.“
John po malém zaváhání se vydal za ním do dveří za pultem. Jednu ruku instinktivně zastrčil za pas a dotýkal se prsty chladného kovu zbraně. Kdyby se něco zvrtlo, byl připravený zakročit.
Vystoupali po schodech nahoru a barman zaklepal na první dveře vlevo. „Bobby, už ti ho vedu.“
Po chvíli se dveře pootevřeli a z nich vykoukl Bobby.
„Dobře, díky Spencere.“ otevřel dveře, tak aby John mohl projít. Ocitl se v prostornější místnoti než očekával. U stěny se nacházeli postele a kolem oken byl malý stolek se dvěma křeslama. Bobby ještě obejdna dva půl litry piva, než zavřel.
„Rád tě zase vidím, Johne.“
„Já tebe taky.“
Podali si ruce.
„Takový komfort, to jsem nečekal.“ poznamenal John.
„Ale jednou jsem pro majitele udělal takovou maličkot a od té doby jsem u nich vždy vítán. Můžeme si tu nerušeně promluvit.“
Znovu se ozvalo zaklepání. Bobby otevřel a vzal si objednaná piva. Jedno podal Johnovi. Posadili se do křesel.
„Jsem opravdu zvědavý, co tě ke mně přivádí. Co si pamatuji, tak si nepotřeboval pomoc pěkně dlouho.“
„Teď jsem s klukama v Auroře, na jihu Nebrasky. Vyšetřoval jsem ta případ jednoho pomstychtivého ducha a přitom jsem narazil na několik neklamných démonických znamení. Bylo to více méně náhodně. Když jsem navštívil hospodu U Bručouna v Hamptonu, abych se dozvěděl něco o otčínu mrtvé, objevil jsem tam stopy síry. Ptal jsem se naslepo hostinského, jestli mu tam nedávno nepřišel nějaký cizinec. Ten si na jednoho zvláštního vzpomněl. Proseděl tam několik hodin, pivo, které si objednal, nechal skoro netknuté. Zaplatil a zmizel.“
„Démon.“ ozval se Bobby.
„Nepochybně. Tu noc tam velmi kolísaly teploty. Snažil jsem se vypátrat něco dalšího, ale nic jsem nenašel. Zkusil jsem se tedy zaměřit na širší okolí. Našel jsem dvě elektrické bouře, které se ničivě prohnali přes Lincoln. Díval jsem se i na úhyn dobytka. Farmáři úbytky mají, ale jen o několik kusů víc než je obvyklé.“
„To by potvrzovalo přítomnost démonů a co se tam ještě děje?“
„Právě že nic. Od té doby jsem bedlivě sledoval noviny, zprávy, ale nic. Dokonce jsem se díval i do dřívějších vydání novin, ale nic co by jen trochu smrdělo nadpřirozeností v nich nebylo. Démon nebo démoni tam určitě jsou, ale jinak jejich činnost nejde vůbec poznat. To je vše, co se mi povedlo zjistit.“ ukončil svůj výklad John.
Starší lovec se poškrábal na bradě a upil piva. Šlo na něm poznat, že usilovně přemýšlí.
„Nenapadá mě, co dál dělat, tak jsem se obrátil na tebe.“
Bobby delší dobu mlčel než se znovu ozval: „Chceš se ještě dneska vrátit za klukama?“
„Ne, není to nutné. Dean to tam zvládne.“
Starší lovec jen přikývnul. „Po pravdě, nejsem z toho o nic moudřejší než ty. Můžeme to ještě trochu probrat a přespat tady. Brzo ráno se vydám s tebou do Aurory a uvidíme, co se bude dát dělat.“
John souhlasil.
Jak se domluvili, tak taky udělali. Brzo ráno už byli na cestě do Aurory. Po úmorné skoro pětihodinové jízdě v autě dorazili do Aurory. John jel před Bobbym. Starší lovec nevnímal moc okolí, z hlavy mu nešlo podivné chování démonů. Byl do toho tak zabraný, že jen tak tak stačil zareagovat, když John prudce zabrzdil, aby do něj nevpálil.
Řidič Impaly bleskově vyskočil ven. „Deane??!!“ zařval, v jeho hlase byl slyšet udiv i velký hněv. Na to se rozeběhl do parku.