Rány minulosti

Ježiš tolik krásných komentářů, já se úplně červenám, jak to čtu... no mám moc velkou radost. Koncem u této části jsem si nebyla moc jistá....
Co se délky povídky týká, tak opravdu netuším na kolik částí bude mít a raděj to ani odhadovat nebudu - můj odhad je velice špatný Ale jsme teprve zatím ještě pořád na začátku Konec hned tak nebude.
Další část se mi povedlo napsat na dovči, týká se našich démonů a malé holčičky, možná vám i něco málo vysvětlí. Kdy se tu objeví fakt netuším. Podle toho, jak bude čas....

Madlen hurraa!! to veeľmi rada počujeem,že ten koniec nebue ete taak skoro a že je to vlaste len začiaatok pretože táto tvoja poviedka sa mi veeľmi dobre číta a preto sa nevieem dočkaať toho pokračovania ete viaaac

No ja som si myslela ,že keď sa vrátim už tu bude na mňa žiariť z monitora nová časť a ona nikde ja chcem ďalšiu časť ja ti ten čas rýchlo spravím

Soniq, to musíš naběhnout na moje rodiče Když já se dostanu na pc většinou až od devíti večer, tak nemám moc času a většinou už ani náladu na přepisování... No do konce víkendu novou část rozhodně nečekejte. Možná tak příští týden, jestli nedojede sestřenice, když dojede, tak nedokážu odhadnou, kdy budu mít čas na přepsání...

Ok, tak idem na rodičov chcem adresu a sesternica nemôže prísť ja jej to zakazujem

Dneska jsem se už konečně dokopala k přepisování nové části do pc, takže by tu do konce týdne měla být.
Nevím... mám teď nějakou krizi, co se týče tvoření povídek... V hlavě mám úplný okno, co se týče dalšího pokračování. V této povídce mám namyšlený takový určitý body a k těm se propracovávám. Jenže teďka už týden uvažuju co dál a pořád nic.
Myšlenky se mi kdesi toulají a múza asi na delší dobu utekla... budu je muset co nejdřív pochytat.

7.part - BOUŘE

Blížilo se k půlnoci. Měsíc zcela zakryly těžké šedé mraky nasáknuté vodou, ze kterých se zpustil vydatný déšť. Nebylo vidět před sebe ani na pár metrů. Voda byla všude. Ze silnic se stala rozvodněná řeka a vše co mohla brala s sebou. Na ulicích bylo mrtvo. Všichni, které zastihl tento liják, se úprkem schovali do svých domovů, či do hospody U Bručouna. Jenom dva muži zahalení v černém nepromokavém plášti statečně odolávali přicházející bouřce. Přitom první, který se mrštně jako kočka plížil k rodinému domku a následně šplhal do prvního patra k vyhlídnutému oknu, něvěděl o druhém, který jej bedlivě sledoval zpoza ostružiní.
Sirius si letmým pohybem ruky otevřel okno a vešel dovnitř. Pečlivě za sebou zavřel, aby nenapršelo dovnitř.
„Karen.“ oslovil tiše, skoro vlídně, malý, třesoucí se strachem, hrbol peřiny. „No tak, ukaž mi ty svoje krásný kukadla.“
Chvíli se nic nedělo, ale pak z pod přikrývky začala pomalu vykukovat malá hlavička s očima plnýma strachu.
„Ale já ti přece neublížím. Už tolikrát jsem tu byl a ještě se ti nic nestalo nebo snad ano?“ jeho nepřirozeně červené oči se do ní přímo zabodly a děvče vědělo, že si žádá odpověď. Zavrtěla hlavou.
„Přišel jsem si pro tvoji odpověď. Doufám, že si se už konečně rozmyslela, začínám být netrpělivý. Podobnou nabídku, jako je moje, už nikdy v životě nedostaneš. Tak co?“
Karen se pod jeho pohledem ještě víc schoulila do rohu pod peřinu, takže na Siria už koukali jen její pomněnkové oči.
„Stále ne, jo?“ promluvil už prudčejí a děvčátko se zachvělo a z očí se jí začaly koulet slzy. „Fajn!“ vyštěkl a přistoupil k ní blíž.

Azazel stál u ostružiní a snažil se zaslechnout, co se děje v pokojíku jedné z jeho vyvolených, Karen. Vůbec se to nevyvíjelo, podle jeho představ. Už pět dní byl Siriovi v patách, ale stále neměl nejmenší ponětí, o co mu jde. Proč se zabývá děvčetem, které si zvolil on? Jeho protivník se přes den zdržoval v Lincolnu a teprve až v noci putoval do Hamptonu. Nejspíš proto, aby od tohoto místa odvrátil pozornost lovců – ale nic víc nedokázal žlutooký démon ani vydedukovat. Už mu docházela trpělivost, a tak se rozhodl dnešní noc, že se Siriovi ukáže. Zlostně zaklel, když tlukot dopadajících kapek a zvyšující se vítr, přehlušil jasný záblesk a následné zaburácení hromu. Jestli bylo předtím nesnadné něco zaslechnout, teď už to bylo zhola nemožné. Musel počkat, až jeho protivník vyjde ven. Zanedlouho zahlédl v záři dalšího blesku siluetu muže, slézajícího po okapu dolů. Když se mihl kolem něj, vyrazil Azazel ze svéhl úkrytu a prudce do něj vrazil.
„Hej!“zasyčel Sirius a jeho hlas přehlučil i nastálý rámus bouře. Zahleděl se na toho ,kdo mu zkřížil cestu. Pod kápí staženou hluboko do čela viděl zářící žluté dva body – oči. Věděl s kým má tu čest. „Azazel,“ vydechl „Co tu chceš?“
„Já? Na to bych se měl zeptat spíš já tebe! Co po ní chceš?“
„Po kom?“ zeptal se hloupě.
„Ona je moje! Já už si ji poznačil svojí krví!“ Azazel už na něj skoro křičel „Měl bys...“
„Nic bych neměl!“ vykřikl a rozhodil rukama „ Já jsem volný – jsem si svým vlastním pánem, nemusím se řídit vašimi zákony tam dole... Nemusím se řídit žádnými zákony. A ty to dobře víš!“
„Jsme silnější a je nás víc.“
Sirius se pohrdavě zasmál. „Myslíš, že by ti další padlí andělé přišli na pomoc? Nemyslel jsem si, že jsi tak naivní. Valnou většinu z nich nezajímá zdejší svět, tak jako tebe – oni jsou doma mezi dušemi viníků. Nebudou bojovat kvůli tobě a kvůli nějakému tvému plánu, o kterém nic neví, a který by nejspíš ani neschvalovali. Co mi na to řekneš?“
Azazel jen vztekle zakoulel očima. Uvědomoval si tu pravdu, žádný padlý anděl by mu na pomoc opravdu nepřišel – žádný taky správně nemá vědět nic o jeho plánu. Chtěl ovládnou říši lidí pomocí své sestavené armády hříšných duší, které se už v pekle pozvolna změnily na démony. Ale byl i pevně rozhodnutý žádné ze svých vyvolených dětí nenechat napospas podobnému vyvrhelovi jako je Sirius. Byl připravený k boji. Červenooký démon si to taky uvědomoval. Nechtěl ale bojovat, jeho síla byla ve lsti. Provokativně se usmál a než mohl Azazel zakročit, zmizel i s tělem mladého muže, kterého posedl. Neviditelná ničivá síla, jenž na něj vyslala žlutooký démon narazila do stromu a ten se se zapraskáním zlomil.
Sirius se objevil až několik kilometrů dál v Lincolnu. Azazel sice trochu narušil jeho plány, ale spíše mu nevědomky pomohl než uškodil. Už věděl, jak Karen dostane na svojí stranu a to zcela dobrovolně. Jen se bude muset vyhýbat dalšímu střetu s žlutookým nepřítelem. Došel k hotelu, kde dosud bydlel.
Určitě ví, že by mě tu mohl najít.
Otočil se na podpatku a šel si hledat příštřešek jinde.

DALŠÍ NOC
Tentokrát si Sirius pro svoji návštěvu vybral neobvyklou hodinu těsně nad východem slunce. Cestou dbal na to, aby ho nikdo nesledoval. Nebylo to tak těžké, jelikož opravdu jen málo lidí šlo do práce i v neděli. Pečlivě se jim vyhýbal. I zahradu několikrát obešel, aby se ujistil, že se někde neskrývá žlutooký démon. Když si byl jistý, vstoupil oknem do dívčího pokoje. Karen spala a probudilo ji až zaskřípění pantů. Otevřela oči a ihned návštěvníka poznala. Zchoulila se do rohu postele, tisknoucí si peřinu k bradě.
„Ahoj Karen.“ pozdravi ji „Vím, že na moji návštěvu je trochu pozdě a nebo brzo? No, to je jedno. Vyskytly se jisté komplikace. Včera jsem narazil na jednoho ze svých starých nepřátel, Žlutookého muže. Chce ublížit tvojí mamince a tvému, ještě nenarozenému bratříčkovi. Jde mi jen o tvoje dobro, vím jak máš svoji maminku ráda a jak moc se na sourozence těšíš, ale sám ho nedokážu zastavit – ne bez tvojí pomoci. V sázce jsou životy tvých milovaných osob.“ promlouval k ní s brilantně hranou starostlivostí.
Malá Karen se stále schovávála pod peřinou. Dobře si uvědomovala jeho slova, ale její strach z tohodle červenookého pána byl příliž velký na to, aby se dokázala k němu přidat. Bála se s někomu svěřit s jeho návštěvama. Otec by se ji vysmál a matka se nesměla rozčilovat. Tak mlčela a jen se modlila, aby už byl konec jeho nočním návštěvám, kdy se po ní tvrdošíjně dožadoval spojenectví. Vždy taky po něm uklidila smradlavou hromádku žlutého prášku, který zbyl na parapetu, aby se vyhnula otázkám rodičům. Na žlutookého muže si pamatovala, taky ji před několika dny navštívil, ale na rozdíl od Siria po ní nic nechtěl. Začala se třást, nevěděla, co má dělat, aby vše dopadlo dobře.
„No tak, Karen, já nejsem ten, kdo ti chce ublížit.“
„Běž pryč...“ poprvé se odvažila mu něco takového říct.
„Opravdu chceš abych šel? Co tvoje maminka a bratříček?“
Místo odpovědi se děvče jen usedavě rozplakalo.
„Dobře, jak chceš, půjdu. Doufám, že toho nebudeš litovat. Kdyby sis to rozmyslela, stačí mě zavolat.“ tvářil se pořád stejně mile a vlídně. Otočil se a odešel. Vůbec nebyl mrzutý z toho, že odmítla se k němu přidat. Vše se pro něj vyvíjelo příznivě.
Azazeli, ani netušíš, jak si mi svojí přítomností tady pomohl. Stačí si jen počkat až nastane vhodná příležitost a přidá se ke mně sama!
Radostně si poskočil a zmizel.

pozn. více o Siriovi a proč ho Azazel nazval vyvrhelem se dozvíte blíž v nějaké další části Kdyby byla potřeba něco dalšího víc upřesnit, tak se nebojte ozvat

Wow tak toto vyzerá riadne zaujímavo som zvedavá čo máš za lubom opäť si to všetko perfektne opísala úplne som sa do toho vedela vžiť ten lejak do toho dával efekt som strašne zvedavá ako to nakoniec s tou Karen dopadne chudátko sa musí báť a Sirius je veľmi zaujímavá postava pochopila som to tak ,že on je ten dobrý inak pripomína mi to Harryho Pottera tam som ho mala moc rada super časť a teším sa ,ako sa všetko bude ďalej vyvíjať

Madlen výborne,výborne opäť veeľmi dobrá prááca:605: i ja som veeľmi zvedava ako to všecko dopadne s malou Karen a inak fiiha,že červenooký démon neviem sa dočkať budúcej časti a dúfam,že sa tam už objaví tež naša Winchester´s family

Jé, moc děkuju Potěšili jste mě
V další části se určitě už objeví i Winchesterové s Bobbym Tohle to byla taková nutná odbočka jen ke Karen a démonům.
Jinak ohledně Siria se ještě všechno časem dozvíte jeho osobu už mám pěkně naplánovanou a nezapomínejte, že démoni lžou Moc toho dopředu nechci prozrazovat.

Sirius, Azazel...to jsou mi věci.... myslím, že si spolu ještě pár účtů vyřídí.
Jsem zvědavá, kam tímhle vším míříš. Takže šup, šup další část .... ať si zase můžu přečíst něco o brášcích.

Samabel, to se ještě uvidí

Jinak dneska mě po dlouhé době chytla psací nálada Takže do konce prázdnin (to zní hrozně, já vím ) bych měla přidat další část. Mám zatím jen trochu začátek, ale nebude patřit k těm delším... potřebuju něco kratšího napsat na rozjezd po víc jak měsíční pauze...

Jeee super konečne bude ďalšia časť lebo to čakanie je nekonečné takže pííííííš

huraaa,Madlen!! to i ja veeľmi rada počujeem,že sa konečne dočkáme pokračovania,pretože to čakanie bolo naozaaj na nevydržaanie teeda aspon v mojom prípade nevieem sa totižto dočkať dalšej časti a toho,jako s našou rodinkou pôjde daleej

Part 8 – ROZHOVOR

V pondělí Samovi končila škola dřív než jeho bratrovi. Šel tedy k lavičkám, kde se ně něj rozhodl počkat. Tušil, že otec s Bobbym jsou zase někde v terénu. Celou neděli je skoro neviděl a navíc s Deanem dostali další kázání ohledně toho, aby byli opatrní a drželi se spolu. Vrátili se pozdě v noci a než ráno vstal do školy byli zase pryč. Podle bratrova rozmrzelého výrazu vytušil, že se s nimi, buď ráno nebo ještě v noci, viděl, ale nic mu ohledně jejich pátrání neprozradili. Tak ho raděj zbytečně nedráždil hloupýma otázkama.
Najednou spozoroval Ravena, jak se k němu, ještě s dalšími jeho kumpány, blíží. Nepříjemné mrazení mu přeběhlo po zádech. Strnul a napjatě očekával, co bude dál. Nechtěl se dívat tím směrem, ale bylo to přímo magnetem pro jeho oči. Najednou se Raven zarazil a jejich pohledy se na chvíli střetli, pak obávaný tyran zamumlal směrem ke společníkům, že si uvědomil, že chtěl jít jinam. Nečekal na jejich reakce, otočil a šel pryč. Zaražení kamarádi ho váhavě následovali. Samovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co se právě stalo. Pak ho zaplavila vlna radosti a pýchy, že Dean opravdu dokázal zařídit, aby se mu vyhnul obloukem. Byl rád, že má svého velkého bratra. Těšil se, až mu o tom poví, jistě ho potěší, že se nebil zbytečně.
Z jeho radosti ho vytrhl tichý pláč vedle. Na lavičce opodál seděla sama drobná blonďatá holčička, kterou nejspíš něco hodně trápilo, protože usedavě plakala. Sammy se nedokázal dívat jak je smutná a osamělá. Tiše k ní došel a přisedl si.
„Ahoj... můžu?“ zeptal se trochu nesvůj.
Popotáhla si a přikývla.
„Já jsem Sam... můžu ti nějak pomoci?“
Zavrtěla hlavou a přitáhla si kolena blíž k obličeji.
„Copak se stalo?“
„Je to moje vina, že maminka umře.“ řekla třesoucím se hlasem a znovu propukla v pláč.
„Proč by měla tvoje maminka umřít? Je nemocná?“
„To není...“
„Tak proč si to myslíš?“
„Čeká mého bratříčka, bojím se, že to nepřežijí a budu za to moc já... jen já! Jsem hrozný zbabělec.“
Sammy na chvíli uvažoval, jak ji utěšit. Nechápal, jak si může myslet, že to bude její vina. Nechtěl ji dál trápit zbytečnými otázkami.
„No tak, neboj se. Doktoři v nemocnici se o ni dobře postarají. Pak ji doma přivítáš i se svým bratříčkem. Dobře to dopadne, uvidíš.“
Dívenka se na něj zahleděla pomněnkovýma uslzenýma očima. Zdálo se jako by mu chtěla ještě něco říct, přitom se jí z očí začaly znovu koulet slzy. Nakonec uhnula pohledem a vysmrkala se.
Sam se rozhodl, že na ni nebude naléhat. Byl rád, že ji alespoň částečně utišil.
„Díky.“ špitla.
„Nemáš za co, jen se tím zbytečně netrap.“
Smutně se na něj pousmála „Musím na bus, jinak mi ujede. Ahoj.“
„Ahoj.“
Sledoval, jak nastupuje do autobusu a odjíždí pryč z města domů. Zase osamněl. Za nedlouhou si ale všiml Deana, jak k němu rázným krokem míří. Nečekal ho tak brzo.
„Jill je nemocná.“ To dostatečně vysvětlovalo jeho brzký příchod hned po poslední vyučovací hodině. Sam přikývnul a vydali se spolu do motelu. Po pár metrech ticha se ozval Dean.
„Co se děje?“
„Nic.“ odpověděl Sam.
„To mi neříkej.“
Mladší Winchester věděl, že musí bratrovi říct, co mu vrtá hlavou, jinak na něj bude naštvaný.
„Ale není to nic důležitého. Jenom jsem potkal jednu holku, modrookou blondýnu.“
Dean se na něj šibalsky usmál: „Chceš jí dostat?“
„Ale ne.“ převrátil oči „Usedavě plakala, že její maminka kvůli ní umře. Tak jsem se jí snažil uklidnit.“
„Proč si to myslela?“ bleskově se zeptal Dean, hned ho napadla jistá spojitost mezi ní a ustrašenou holkou, co do něj tenkrát vrazila na ulici.Určitě to byla ta samá!
„To nevím. Má se jí narodit bráška.“
„Hm...“ zamumlal nerozumitelně starší sourozenec a dál pokračovali opět v tichosti. Sam bratra chvíli sledoval. Měl nezvykle zamyšlený výraz. Překvapilo ho, že to Deana tolik zarazilo.
„Deane, co je?“
„Nic.“ odpověděl, ale myšlenkama byl stále někde jinde.
„To teda vidím, že nic!“ nedal se odbýt „Proč mi to nechceš říct?“ prosebně se na staršího sourozence zadíval.
„Jsi hrozný! Víš o tom?“ naoko se zlobil „Už jsem ji jednou také potkal. Byla vyděšená a před někým utíkala. Chtěl jsem ji pomoct, ale nestála o to. Tak jsem ji alespoň nenápadně sledoval. Než dojela do Hamptonu, kde bydlí, uklidnila se a ani matce nic neřekla! Chápeš to? Proč ani doma neřekne rodičům pravdu? Tam má přece mít podporu a pomoc, když je třeba.“
Sam chvíli vstřebával nově získané informace „Nejspíš se u nich něco děje... o čem ví jen ona a třeba pochybuje, že by jí to věřili...“
„Možné to je.“ pokračil rameny Dean.
„Možná tam je ten důvod, proč jel táta pro Bobbyho.“
Dean se znovu odmlčel a nepřítomně hleděl před sebe.
„Co je?“ šťouchl do něj Sam.
„Já to tátovi neřekl.“ řekl tiše.
„Cože?“ nevěřícně vykřikl mladší sourozenec, nevěřil vlastním uším, byl zvykly, že Dean otci říkal o všem, co se mu zdálo podezdřelé.
„Nepovažoval jsem to za důležité. Mohla utíkat jen tak. Ale poté, cos mi řekl o vašem rozhovoru si tu už nemyslím. Povím do tátovi, jen co se s Bobbym vrátí.“
„To by si měl.“ souhlasil Sam.

wo super strašne napínavé to je. veľmi sa mi to páči juuuj už aby tu bola ďalšia časť fakt skvelá práca to dievčatko je pekne tajomné a tei zmienky o Azazelovi no paráda som zvedáva ako sa to všetko vyvinie.

Pokrááááčko!!!!!

Tak to jsem vážně zvědavá, co tu holčičku potkalo a kdo to vlastně je.

Aspoň, že Sammy má zatím od toho blba pokoj. Dean se jako bratr nezapře.
Pěkná část a hrozně se těším na další.

Jéééé Jsem ráda, že jsem vás novým pokračováním potěšila! Ještě ráno, jsem si říkala, že to do konce prázdnin nestihnu - chybělo mi ještě kousek dopsat. Ale jak jsem přišla domů od koní, tak jsem se to toho nějak obula a bylo to

Konečne po nekonečných mesiacoch pokráčko no ja som happy úplná paráda no a teraz ma zase zaujalo to dievčatko už ju stretol aj Sammy je to divné to bude určite nejaký new prípad snáď Jill je chorá chudato ...do kelu mne to nedá čo ty chystáš a som rada ,že Reven si dal pohov a vyhýba sa Sammymu ved Dean mu dobre dal úžasné pokračovanie a ja sa len modlím nech už ďalšia časť privíta na fórum

Tak som dohnala zameškané a prečítala tie dve skvelé časti a musím povedať, že sa to vyvíja veľmi tajomne. Páči sa mi, že bratia už ako chlapci v tvojej poviedke sa snažia pomáhať ľuďom, teda hlavne tomu dievčatku. To, že som zvedavá ako to pôjde ďalej hádam ani nemusím písať takže sa už neviem dočkať. Sírius je dosť tajomný a dokonca má navrch nad žltoočkom, som zvedavá či bude nakoniec tým zlým aj on. Super pokračovania.

Děkuju za krásný komentáře! Moc jste mě potěšily Jsem ráda, že jsem vás zaujala
Jinak co se týče pokráčka, tak to nevidím na dřív než koncem září - začátkem října. Dřív rozhodně ne

Madlen: tak táto časť bola opäť veeľmi veeľmi dobra!! no a to blonďavé dievčatko je veru riaadne tajomnee! som zvedavaaa,čím novým nás ete prekvapíš a inak tež ma potešil fakt, že ten Raven dal už Sammymu pokoj Dean to dokázal..síce ručne stručne,ale dokázal už teraz sa tešíím na ďalšie supeeer pokračovanie

Kacena222, děkuju pěkně Raven se už opravdu bude dávat pozor na brášky.

Jinak vím, že jsem dlouho zase nic nepřidala, ale nějak nestíhám, dokonce jsem ani nevěděla, co dát do další části. Ale včera nad učením jsem konečně začala vybavovat pokračování Takže jen co se naskytne čas (nejspíš o víkendu), pustím se do toho, a pokračování se tu doufám co nejdřív i objeví! Tentokrát bych v něm už neměla odbíhat od hlavní dějivé linie a zaměřím se v něm na tajemnou holčičku

Madlen: tak šup, šup...už se moc těším!

Part 9 – ZTRÁTA ČASU?

„Tati?“ ozval se tiše hlas nejstaršího syna, když se lovci vrátili pozdě v noci do motelu.
„Co je?“ zahučel nevrle John. Byl unavený a toužil teď po jednom – natáhnout se a spát. Od časného rána byli s Bobbym na nohách a slídili všude po okolí, k jejich náladě přispělo i to, že byli neúspěšní. Nechápali to, něco se dělo, ale oni nebyli s to na o přijít.
„Musím ti něco říct.“
„Počká to do zítřka.“ řekl nesmlouvavě otec, ale Dean byl rozhodnutý tentokrát neustoupit, dokud ho nevyslechnou. Věděl, že takhle by se to nejspíš pořád odkládalo, když zítra zrána zase vyrazí pryč.
„Ale je to...“
„Můžeš to alespoň ztlumit?“ vyjel na něj John, jelikož se ocitli v obyváku a Dean se snažil překřičet televizi, kde se zrovna střílelo, aby ho otec slyšel. Syn poslušně sáhl po ovladači a obrazovku vypnul, pak pokračoval.
„Je to důležité, prosím.“
John se ho chystal upozornit, že mu nebude podruhé opakovat, aby šel spát a neotravoval, když ho předběhl Bobby.
„Tak spusť, Deane, ale rychle. Brzo ráno zase vyrážíme.“
„Se Samem jsme si všimli jedné malé holky.“ pustil se do vyprávění „Něco se s ní zaručeně není v pořádku. Jako by ji někdo pronásledoval. Bydlí v Hamptonu, Gardenstreet 13, jednou jsem ji tam sledoval – byla viděšená a před něčím utíkala, ale matce doma nic neřekla.“
„Viděl si to něco?“ zeptal se ho John se zájmem.
„Ne.“ odpověděl Dean a viděl, jak otcův zájem pohasl. Začínal si uvědomovat, že všechno to jsou jen jeho a Samovi domněnky, důkaz nemají žádný. Ztěžka pokračoval dál: „Dneska se s ní dal Sammy do řeči. Plakala a bála se o svojí matku, která je těhotná. Říkala, že umře a jen kvůli ní.“
„To je všechno?“ zívl John.
„Ano.“ řekl a pozoroval otce, jak si vytahuje z nohavice nůž a sundává si pouzdra s pistolemi.
„Dobře, běž spát.“
„Ale...“ zaprotestoval. Otcův nezájem ho bolel. Proč jeho slova bere tak na lehkou váhu. Proč nevěří jeho instinktu?
Ozval se Bobby „Deane, malé holky bývají vystrašené z různých blbostí. Kolikrát se bojí jen proto, aby na sebe upoutaly pozornost. Je dobré, že se nám snažíš pomoci, ale tohle nemáš fakt ničím podložené, je to jen tvoje domněnka...“
„Ne! Můj instinkt!“ odsekl a naštvaně utekl do pokoje. Slzy ho pálily v očích, snažil se je potlačit.Proč mi nevěří!?

Lovci mlčky stáli, udivila je Deanova reakce. Johnův nejstarší syn většinou dovedl pochopit, když jeho otec považoval něco za ztrátu času. Toto se spíš hodilo na Sama... Pak John vyslovil nahlas to, co se chystal říct i druhý lovec.
„Možná bychom se tam měli zajít...“
Bobby jen přikývnul

„Tak co? Řekl si jim to?“ vyhrknul ráno mladší sourozenec na staršího.
„Jo řekl...“
„A co?“ vyptával se Sam dál.
„Řekli, že to jsou jen naše domněnky... žádný důkaz...“ odmlčel se.
„Ale půjdou to prošetřit, ne?“ zeptal se mladší bratr, přestože už znal odpověď.
„Ne, prý je to ztráta času.“
Oba bratři mlčeli.
„Ujmu se toho sám.“
„Sám ne.“ protestoval mladší ze sourozenců „Jedině spolu.“
„Dobře. Po škole se vydáme do Hamptonu.“
„Domluveno.“