Prosím ne!

„Prosím…ne“
šeptal mladík držící mladou dívku.
„vydrž, prosím…“
Abby se soustředila na pronikavé oči, ve kterých se leskly slzy. Zoufale ji svíral a snažil se zadržet pláč. Zdáli byli slyšet sirény a před nimi zuřil požár. Mladík ochranitelsky svíral dívku, jejíž tělo bylo k nepoznání. Popálená pokožka se zbarvila černí a obličej se změnil v jednu velkou krvavou ránu. Ale i tak, pro něj byla nejkrásnější. Ta nejkrásnější pod sluncem…
„Je mi to líto…“
Šeptala z posledních sil a snažila se ho utěšit…
„Nezapomeň na mě prosím….miluji tě..“
“Ne… ty se uzdravíš…“
Odporoval ale v hlouby duše věděl, že lže sám sobě…
“Ty víš že ne….“
Bojovala o každé nadechnutí….
„Prosím…“
“Neboj se…. Jen na mě vzpomínej….a netrap se….“
„Miláčku…“
„Mrzí mě jak to končí….chtěla jsem…. Chtěla jsem být s tebou… navždy…“
Slova umírající dívky bodala jako nůž vetnutý přímo do srdce…. Vlastní zranění nevnímal a jen se modlil…ano on se modlil, žádal, aby jeho dívka přežila. Poslední slova však vzala i poslední naději….
„Miluji tě….“
Zašeptala z posledních sil a vydechla…. Zmocnilo se zoufalství a strach… Najedno ucítil něčí ruce na svých ramenech.
„Co se stalo, slyšíš mě chlapče“
Otočil se a až teď si uvědomil, že sanitka už je na místě stejně jako několik hasičských jednotek. Lapal po dechu jaks se snažil odpovědět, ale nemohl dýchat, cítil pálení na hrudi a bolest, ale ta opravdová bolest byla z něčeho jiného. Lékař lehce odsunul dívku z jeho náručí, chtěl ji prohlédnout, ale jeden pohled stačil, byla mrtvá, byla … spálená….
„Chlapče….vnímáš mě…“
Zdravotník mluvil tiše, viděl v jeho očích nepopsatelnou hrůzu. „Já ano, postarejte se o ní…“
„Někdo se o ni postará, teď ale pojď se mnou…“ Snažil se ho uklidnit a postavit na nohy. „Pojď…“
Pomalu ho zvedl. Divku nechal ležet na zemi a kývl na jednoho z kolegů. Ten se přihnal s přikrývkou a tělo zakryl..
„Né…ona není mrtvá… není.-… nechte jí..pomozte jí…“ snažil se křičet ale kouřem oslabné hrdlo vydalo jen tiché prosby.
„Neboj se…“
uklidňoval ho…“Nemohl si trochu dát pozor…“
rozčilil se na muže s přikrývkou….
Mladík se začal kácet k zemi..
„Co se děje…“
Ptal se lékař a stále ho pevně držel za ramena. Nereagoval.
„potřebujeme kyslík…“
Doktor změřil puls a jeden ze zdravotníků donesl nosítka.
Zraněný se chvíli vzpouzel, ale nakonec podlehl. Byl slabí a lékaři ho pevně připnuli k lehátku. Donesli jej do sanitky a až tam bylo vidět skutečné škody. Rána na hlavě, popálená ruka a krev vytékající proudem z levého zápěstí…
„Jedeme“
Zavelel lékař a sanitka se rozela.
„Nahlas nemocnici, že máme mladíka kolem 20, lehké popáleniny na rukou, trauma hlavy, a otrava kouřem…zřejmě dost velká, a těžký šok….. prozatím vše“
Pak se naklonil nad pacienta. Zavedl infuzi a nasadil kyslíkovou masku.
„Bude to v pořádku…“ utěšoval ho ale odpověď byla stále stejná…“Pomozte Abby…“

O měsíc dříve….

jéééé Terrik - ty jsi začala novou povídku - no ty teda jedeš jako fredka - ale začíná to hodně dobře - tak s chutí do toho

Díky za podporu nemix....

teď mi došlo že jsem vlastně ani nenapsala o co půjde... no bude to spíše taková rodiná povídka, celkem málo duchu a podobně... prostě Happy Family:D no to je jedno. Jde o dobu kdy bylo Deanovi něco okolo 19. Takže žádnej anděl ani lucifer. pro někohomožná nezajímavé ale snad se někdo najde koho to bude bavit. Je tu hlavně taťka John... a v budoucích částech se projeví jako opravdový otec....no a někdy jako král blbců... ale to jen málo....spíš to bude taťulda a trošku spratek Sammy:D ale jen malinko
tak a tady je další kousek.... a k úvodu se vrátím zase v budoucnu, ale dojdeme k němu někdy iuprostřed povídky a pak bude následovat pokračování... radši mlčim nebo vás odradim všechny... prostě to nebude povídka začátek______________konec, ale bude se tak různě vracet...


________________

Před měsícem
„Tak já jedu, víte jaké jsou rozkazy“
„Ano“¨
Odpověděl Dean a Sam se jen zašklebil.
Dean doprovodil otce ke dveřím . John se otočil ke svému synovy a zhluboka se nadechl
„Vidíš ji“ a ukázal na Impalu.
Dean kývl.
„Poslední dobou jsi samej problém, a o škole ani nemluvim. Za tři dny jsem tady a ty písemky co budeš psát budou úchvatný rozumíš…. Jinak se sní rozluč na hezky dlouho…“ Dean smutně kývl. „A žádný kraviny Deane, z domu ani na krok dokud nezlepšíš známky.“ John se snížil k vyhrožováníá, ale potřeboval aby jeho syn dokončil poslední ročník pokud možno bez problémů. ¨
„Za tři dny jsem zpátky“
Řekl a zavřeli se za ním dveře.

Byl čtvrtek a ve škole se končilo brzy. Dean se poměrně nudil. Tentokrát nebydleli v motelu ale v jednou z pronajatých domů, byl velký a útulný. John chtěl aby Dean měl možnost dokončit školu v klidu a tak se rozhodl zůstat déle. Bylo to sotva dvě hodiny cesty od Pastora Jima. Vzhledem k tomu, že už tu byli od února a byl konec března, měli oba kluci dost přátel. Samy konečně na chvíli přestal reptat a hádat se s tátou a Dean se nemohl na neúspěchy ve škole vymlouvat.
„Jdu ven, vrátím se večer“
Křikl na bratra a bral si bundu.
„měl by si se učit ne?“
„Sammy to je moje věc“
„No jak myslíš…“
Dean vzal mobil a šel. Měl se sejít s Jefrym na hřišti a vypadnout někam do města. Postupně vymetli kino, bar a několik obchodů, návrat domů se o něco protáhl a hlavně o něco zkomplikoval. Dean zaparkoval auto před domem a v tu chvíli mu zatrnulo. Říkal za tři dny…. Opatrně se blížil ke vchodu a ještě opatrněji bral za kliku. Znovu se podíval na parkoviště, aby se ujistil, že to co viděl je opravdu tátovo auto.
Je po mě…
Když vešel dovnitř našel Samma v kuchyni u notebooku a Johna s novinami na stole. Poznal že noviny byla jen rekvizita podle toho jak je John zatatými dlaněmi muchlal.
„Same“
Zvedl hlavu aby zjistil co jeho otec chce
„jdi si lehnout
„To si děláš srandu, je teprve deset, nejsem malej..“
„jdi“
„Ale…“
„Same co jsem řekl?“
„už jdu… a zkus ho nezabít“ zašeptal potichu.
Za Samem zaklapli dveře a John složil noviny a hodil je na stůl.
„Kde jsi byl“
Začal celkem klidným tónem. Dean stále ještě stál u dveři s bundou v ruce. John se zvedl a popošel k němu. „nikde, já jen jsem byl chvilku venku“
„Jak dlouho?“
„Dvě hodiny…“
John přistoupil blíž vzal Deanovi bundu a pověsil ji na věšák. Pak se otočil a Dean schytal první ránu. Dlaň něchala na tváři otisk… ani nemukl.
„Ještě jednou se zeptám… jak dlouho si byl pryč….“
„Dlouho ne, šel jsem po obědě…“
Druhá rána….
„budeš mi lhát?“
Dean mlčel.
„Co jsem ti řekl než jsem odjel…“
„Abych nikam nechodil…“
„A ty …“
„šel jsem ven…“
„kdy…“
„hned jak si odjel….“
Dodal Dean smutně a sklopil zrak k zemi…. John mu zvedl hlavu a donutil se mu dívat do očí…
„Proč?“
Dean mlčel…
„Proč Deane“
Stále mlčel….další rána…..
„řekni proč si šel ven a proč si mi lhal…“
„Já nevím…“
„Dej mi klíče…“

Dean vytáhl klíčky od auta a dal je tátovi¨
„Pamatuj si že ji jen tak neuvidíš…“
„Tat…“
„Mlč! John byl vzteky bez sebe a Deana se zmocňovala úzkost
„omlouvám se…“
„Máš za co…“
Dean polkl.
„Učit si se jistě neučil…“
„ne pane…“
„Padej si pro věci a za pět minut sedíš u stolu nad knížkami…“
Dean neváhal a zmizel z dosahu otcovi ruky jak nejrychleji to šlo. John se posadil zpátky ke stolu a tentokrát se začetl do jedné z knih…
Dean byl za chvilku zpátky i s věcma a sedl si naproti. Měl šílený hlad ale neopovažoval se ani zmínit. John celou dobu mlčel. Byla skoro jedna hodina a John stále mlčel. Dean četl posté dokola zápisky a snažil se neusnout, ale nakonec mu hlava padla na sešit. John se podíval na hodinky…
To tě chci zejtra vidět, frajere
Naklonil se přes stůl a zatřásl Deanovi rukou. „Běž si lehnout…“ řekl a odešel. Deean se dopotácel do postele a v duchu si nadá val.
Ráno ho z postele tahal až John. Neochotně se vyškrábal na nohy. Na tátu raději ani nekoukal. Stále byl pořádně naštvanej, a když se naštve na něj vydrží mu to pěkně dlouho, v tom je Sam po něm.
Byli na odchodu Sam už čekal venku a Dean si bral bundu.“Deane,“
„Ano“ zeptal se opatrně…“varuju tě, přines něco horšího než za dva tak si mně nepřej…. Rozumíš..“
„Ano…“
Dean nikdy nebral testy vážně, nikdy ho nijak nezajímali. Ale dovedl si dost dobře představit co by ho čekalo. Profesorka jim slíbila, že testy budou známy ještě ten den a to nebylo nic co by Dean potřeboval. Chtěl nejdříve nějak uklidnit tátu, než se dozví jak to napsal. Bál se protože z nočního učená si pamatoval akorát jak usnul. Na nástěnce byli známky ještě před poslední hodinou… 4….
„Kur…“ zaklel pro sebe.
Poslední hodina se neskutečně vlekla, Dean ani nevnímal o čem byla. Spíš přemýšlel jak tohle vysvětlí……
Před školou počkal na Sama a spolu šli domů….
V obýváku našli Johna stojícího u telefonu….
„Ahoj tati“ pozdravil Sam..
„Ahoj…“ odpověděl John a pokračoval… „Same potřebuju aby si skočil nakoupit…“ „Co…proč?“
„Protože jsem to řekl…“ „Hm..“ zabručel nevrle , odhodil batoh a bundu, protože venku se udělalo nesnesitelný vedro…vzal peníze a vyrazil…
Dean začínal tušit s kým otec mluvil.
„Tati..já..“
„Děláš si ze mě srandu?“
„Co?“
„Neptej se tak blbě..“
„tati..“
„za čtyři… myslíš to vážně? Takhle tě nenechá tenhle ročník dodělat… co jsi si sakra myslel…“
„mrzí mě to…“‘
„To mě taky“
John se zhluboka nadechla podíval se na syna.
„Běž se převléct… trénink ti neuškodí…“
„Ano pane“
Venku bylo nesnesitelné vedro ale lepší než dalších pár facek. Za chvilku byl zpět.
„Jdi si vzít dlouhý kalhoty…“
poručil John..
„Proč…“
„Protože…“
Dean si neochotně navlékl černé sportovní tepláky a vrátil se zpět k tátovy…
„Sedej o auta za chvilku jsem tam…“
napsal Sammymu vzkaz na stůl a vyrazili. Dojeli až k lesu.. tedy spíše na úpatí hory…(to je jak z pána prstenů…úpatí hory osudu.. pardon..) Vystoupily z auta John se na něj ani nepodíval, jen přikázal. „Dvacet minut… nahoru a zpátky…“
Dean se na něj nevěřícně podíval…
„není tu žádná cesta…“
„Já vim proto ty dlouhý kalhoty….“
„Ale…“
„Teď Deane!“
Neochotně se rozběhl, každá námitka to jen zhoršovala… Nebylo to dvacet minut bylo to něco přes půl hodiny než se vrátil zpátky…
„36…. Špatný..“
„prosim…“
Vyloudil ze sebe Dean a lapal po dechu…“
„Řek sem dvacet…“
„Je horko…“
„na zem…“
„Co..“
„Na zem… 100 kliků, hned…“
Dean neochotně zalehl…
„Níž Deane…“
„Tati…“
„Mlč a dýchej… „
„Já…“
„Ticho..“
Dean mlčel a snažil se nemyslet na to šílený vedro…
„řekl sem níž…“
„Už nemůžu… „
Vzdychl a klekl si k odpočinku…
„tak to je další stovka… naučíš se poslouchat…“
Dean se vrátil do pozice… první stovka byla skoro hotová. John si k němu poklekl a když byl Dean dole položil mu ruku na ramena a držel ho u země. Deanovi se třásli ruce a z čela mu stékal pot….
„Už nebudu nikdy lhát vlastnímu otci…“
„Ano pane…“
„Už vždycky uposlechnu rozkaz“
„Ano pane…“
„Naučím se na další písemky…“
„Ano pane..“
Deanovi se třásl hlas únavou… John sundal ruku
„pokračuj…“
Konečně hotovo.
„Postav se…¨“
Stoupl si před otce ale zrak klopil k zemi….
„už chápeš..“
„Ano pane..“
„Opravdu..?“
“Ano, nebudu ti (nádech) lhát, budu…(nádech) plnit rozkazy,(nádech) a dodělám školu…“
„Správně…teď nahoru a zpátky… a zkus to rychle…“
Dean se zoufale podíval na kopec..
„prosím…“
„Hned…“
Dean se z posledních sil dobelhal na kopec a cestou dolů párkrát upadl. Odneslo to čelo a naražená ruka. Po třičtvrtě hodině doběhl dolů… Předklonil se a snažil se popadnout dech… John mu podával vodu a čekal až se dá drobet dohromady…. Po pár minutách se narovnal a napil. Tedy spíše hltal vodu….
„né tak rychle..“
řekl John a vzal mu láhev. Položil ji do auta a vrátil se k synovi.Účel byl splněn. Dean pochopil. John vyděl absolutně vyčerpaného syna čekajícího na další pokyny. Bylo mu ho lítio, ale zasloužil si to, musel to pochopit. A podle Johna je tohle nejlepší způsob. Vrátil se k němu. Chytil ho za ramena a lehce jím zatřásl aby se na něj podíval.
„Pochopil…?“
Dean jen kývl. John cítil lehký třes způsobený vyčerpáním…Pevně ho objal aby pochopil, že tenhle problém je odpuštěn nikoliv zapomenut. Vždycky to tak dělal. „Jsi dobrej. Nečekal jsem že to vyběhneš tak rychle…“
Pověděl pobaveně a Dean se ušklíbl..“Je mi blbě…“
„Pojedem domů….“
Nastoupili do auta. Dean cestou usnul. John si pomyslel že to asi přehnal. Před domem si všiml studeného potu na svém synovi…
„Deane vstávej…“
Dean se probral… byl bledý..
„Dobrý?“
„Jo…“
Kývl a šli domů. Sam byl pryč. Mezitím co John čekal až Dean doběhne volal mu jestli může do kina.
„běž se osprchovat..“
Neřekl nic jen zamířil do koupelny… Když se vrátil praštil sebou na gauč a přitáhl si deku. John znervózněl…
„Jak ti je..“
„jenom trochu zima… bude to dobrý…“
John se ušklíbl, protože tohle by Dean řekl i kdyby měl zabodnutý nůž v krku. Sedl si k němu….
„Jsi spálený…“
„Já vím už jsem to namazal…“
„Hlava dobrý..“
„jo“ John zvedl obočí…“Dobře tak ne ale jde to…“
„Vypadá to na úpal…“
„No rýmu z toho mít nebudu..“
Poznamenal ale hned se stáhl
„omlouvám se…“
„Ne, máš pravdu… neuvědomil jsem si to… měl jsem vztek… budeme si muset promluvit co s tou školou…“
„Já vím…“
John dal Deanovi napít a pak ho nechal. Vrátil se akorát s mokrým obkladem na hlavu, který Dean neochotně přijal. Během chvilky spal. Sam se vrátil kolem deváté a ani se neptal co se dělo, bylo to lepší, než se hádat. Neměl rád, když byl Dean trestán, přišlo mu to nespravedlivé, sedl si k otci najedl se a šel spát. John zůstal chvíli v křesle před televizí a nakonec v něm usnul…..

Neskutočne dobré, nemám čas sem chodiť, ale proste dostala som chuť niečo dobré si prečítať a som hrozne rada, že som narazila na túto ff, úplne parádna, milujem ju... prosím rýchlo ďalšiu časť

teda Terrik: ty jsi mě vážně hoooodně mile překvapila - toto bylo jedním slovem GENIÁLNÍ - naprosto jsi mě tím dostala a já mám chuť přečíst si celou tuto kapitolu znovu a znovu a znovou....

holka ty jsi v tom psaní čím dál lepší

já nemám co říct...ani jsem neekala že o někoho zaujme...moc vám děkuju:D

no to si piš, že mě to zaujalo, takže jenom doufám, že pracuješ už ted na jakémkoliv pokračování, protože já chci vědět, co bude dál.....

pracuju pracuju.... ale bude to tu zítra odpoledne... ale už vim co tam bude:D

A je tu další část. Pomalu se dobereme k podstatě problému....

________________

Současnost

„Jak dlouho ještě?“
„Pět minut..“
odpověděl řidič sanitky.
„Nešlo by to rychleji… upadá do šoku…
„snažim se…“
Lékař pokračoval v ošetřování mladíka, ten však již upadl do bezvědomí. Za nedlouho dorazili do nemocnice. Pohotovostní lékaři se okamžitě chopili práce… Následoval přestřelka informací.
„Jaký je stav…“
ptal se jeden z lékařů…
„Před třemi minutami upadl do šoku, ztratil velké množství krve a má popáleniny na rukou.Nejvážnější je podle všeho otrava kouřem, po odjezdu z místa nehody se bez kyslíku téměř udusil…
„Co ta hlava“
„Zřejmě náraz nějakou troskou z domu….“
Skupinka lékařů zajela na jednu z ošetřoven. Záchranáři předali informace a osobní doklady co našli u oběti. Zatím nikdo nevěděl o koho jde. Policisté se ptali po druhé osobě, která byla hlášena.
„je mi líto, byla mrtvá, když jsme dorazili. Neměla nejmenší šanci…“
Informoval lékař sanitky.
„A co ten mladík, myslíte že mohl být tím kdo oheň založil…“¨
„Zbláznil jste se… podle svědků ji z toho domu vynesl ven…“
“Jen se ptám, nemusíte hned…“
„Vaše starosti…“
Lékař hodil papíry na recepci a odešel. Policista si srovnal čepici a následoval své kolegy, zpět na místo požáru…


Měsíc zpátky.

Dean se probral do slunného sobotního rána. Všiml si, že otec spí v křese. Nahmatal mobil, hozený na zemi. Bylo teprve něco kolem sedmé.
„Deane?“
Johna probralo synovo rachocení.
„Bré ráno…“
„Ahoj,…. je ti líp…“
„Jo jde to…“
„To je dobře, protože…“
„Protože mě čeká studijní víkend… já vím…“
Dokončil znechuceně Dean
„Hele!“
Zdvihl John prst a Dean si odpustil další poznámky.
„Já vím… promiň…“
„Budeš už vstávat?“
„Asi jo…“
Dean se vyhrabal z přikrývky až teď byli vidět sluncem spálené ruce a lehce popraskaná kůže. „žádný sluníčko dneska jasný…“
„Neboj, ani omylem“
John se vytratil, šel nakoupit, než se vrátil byl vzhůru i Sam. Po snídani, se Dean zahrabal v pokoji s neskutečným množstvím poznámek, kterým nerozuměl.
Sam mezitím pokoušel realizovat svůj plán na sobotu.
„Tati?“
„Ano..“
“Mohl bych..“ John odpoutal pozornost od novin podíval se na syna a zvedl obočí.
„Co?“
„No já, kluci ze třídy jdou k jezeru…a …“
„A ty by si chtěl jít taky…“
„No nějak tak…“
„A co ti brání?“
„No nevím jestli můžu“
„V kolik by si se vrátil?“
Sam se nadechl a poněkud přiškrceným hlasem pronesl…
„ehm…Večer….“
John pokýval hlavou….
„Máš hotové úkoly?“
„Ano“
„Zbraně co jsi měl jsi vyčistil?“
„Ano“
„budeš opatrný?“
„Ano!“
Vykřikl Sam radostně
„Tak dobře…. Nezapomeň telefon…“
„Neboj…“


Dean se nedostavil k obědu, což bylo dost nezvyklé, poslední dobou by spásl celou lednici sám. John se rozhodl nakonec nakouknout do jeho pokoje….
„Jak to jde?“
„Nejde…“
Zabručel nevrle.
„Jak to…“
Dean znechuceně zvedl hlavu a podíval se na svého otce..
„Protože je to blbost…“
„A co to je…“
“Matika…“
“Pokud si pamatuji..“ John se přesunul od dveří k synovi na postel „…tak matika ti šla celkem dobře ne..“
„Jo přímo geniálně..“
Ušklíbl se Dean
„Tak v čem je problém…?“
„Prostě to nechápu..“
John si vzal papír, nad kterým se Dean trápil. Trefa… tohle mu náhodou tak trochu šlo.
„Není to tak těžký..:“
“jasně…“
John se pustil do vysvětlování a Dean se nestačil divit. Po dvou hodinách usilovného snažení byl výsledek celkem uspokojivý. John musel uznat, že v tom má naprostý zmatek…
„Už to chápeš..“
„No tak trochu…“
„To jsem rád…“
John hodil papíry na postel a zvedl se …
„nemyslíš že už to dneska stačilo…“
„Né že by to mělo nějakej smysl…“
„Deane!!“
“Promiň… už bude oběd…“
„Jasně ve čtyři chceš oběd?‘
„Co!?“



Současnost…

„Carol, další krev…“
„hned..“
“Halo… chlapče.. zjistil sakra někdo jak se jmenuje…“
“Doklady jsou na recepci…“
“Tak to zjistěte,,,, rychle…“
Sestra odběhla…
„Sedativa rychle…“
Mladík sebou začal házet a snažil se vymanit z rukou lékař.
„už…“
nahlásila sestra a tělo pomalu ochablo.
„Halo… jak se jmenuješ.:“
Pokusil se znovu doktor…“
„Abby… kde je….Abby..“
“Bude v pořádku… neboj… potřebuji vědět jak se jmenuješ… a jestli máš bolesti..“
„Ne… ona byla v tom domě…“
„Jenom klid… bude to dobré….. kde je s tím jménem…“
Sestčička přiběhla zpátky…
„Jmenuje se Johnatan….“


Měsíc zpátky…

„Tati, mohl bych…“
John se podíval na syna sedícího naproti stolu.
„Co?“
„No myslel jsem, na chvíli…(polkl) ven..“
„Myslíš to vážně?“
Dean sklopil hlavu a pokračoval v dojedení večeře..
„Deane já se na něco ptal…“
„Já vím pane..“
„Tak co… „
„Ano, mysel jsem to tak…“
„Tak na to rychle zapomeň..“
“Ano pane…“
Dalších dvacet minut bylo ticho. Nakonec to byl John kdo ho prolomil…
„Jsem domluveném se Samem že ho v deset vyzvednu. Zajdu do města a pak pro něj sjedu… Ty žádný voloviny, návštěvy ..a… ani na krok rozumíš….“
„Jo já vím…“
„Tak zatím…“
John zabouchl dveře a Dean se podíval na mobil. Bylo teprve něco po šesté…Na displeji blikala nepřijatá zpráva….
_____Ahoj, tak co dnešek platí? Už jsem doma… chybíš mi zlato______
Dean se usmál a zavolal.
„Ahoj…. „
„Ahoj Deane..“
„Víš… já nějak nemůžu dneska….“
„Jak to…. Chtěla bych tě vidět…“
“Já tebe taky… ale nemůžu z domu…“
“Ale já ano… co kdybych..“
„Přišla??? To zní skvěle…“
„Hned jsem tam…“

---

„Ahoj tati… mohl by si mi vyzvednout kolem osmé… všichni musí domů… tak..“
„Jasně Sammy jenom mi řekni kde…“
„Kousek od jezera je benzina a parkoviště tak tam..
“OK“

---

Dena byl v sedmém nebi. Spolu s tou nejhezčí holkou leželi na posteli a sledovali televizi. Povídali si a po týdení pauze, kdy ona byla pryč se opět milovali. On ji naprosto zbožňoval a ona si ho užívala každou chvíli, kdy byli spolu. Budík byl nařízený na půl desátou, aby nebyl problém.

---

„Ahoj tati..:
„Ahoj… jak bylo…“
„uper, naprosto dokonalý..“
„to jsem rád…“
John se usmál a auto se rozjelo směrem k domovu. Po necelých 20 minutách dojeli domů.
„Ty tati..“
„No“
„No víš… já mám vycházky do šesti.. tak co kdybych…“
„Co kdyby si co?“
“No jako šel ještě tam…“
A ukázal rukou směrem obchodnímu centru…
„A proč…“
“Protože mám ještě dvě hodiny…“
“To není odpověď…“
“Kluci se doumlouvali… tak…“
“Prosím tě jdi… ale zítra budeš doma jo..“
“ok..“ Sam vyskočil z auta za rohem už na něj čekal jeden ze spolužáků….
“Já tu jeho pubertu asi nepřežiju…“
Povzdechl si John a vešel do domu. Shora slyšel smích. Byl jasně dívčí. První co ho napadlo byl démon. Vzápětí tu myšlenku vyhnal z hlavy protože si uvědomil, jaký je Dean sukničkář. Usmál se úlevou ale jen do té doby, než ji vystřídal vztek. Co si sakra myslel… Došel K Deanovu pokoji a původně chtěl začít řvát hned jak mu jeho syn vběhne pod ruku, ale to by mu neudělal ani on. Přece jen v něm bylo trochu taktu….Lehce zaťukal na dveře…
„Deane, jsem doma. Pak za mnou přijď….“
„….Ano…“
Ozvalo se z pokoje nejistě…
Dean cítil slabost. Obával se následků. Rychle se s dívkou rozloučil a kousek ji vyprovodil. Domů se celkem loudal. Nebylo kam spěchat…

„kdo to byl…“
“Abby“
„Aha…“
“Tati..
“Mlč.. já myslel že ti to včera stačilo… a že už to chápeš…“
“Já ale nikam nešel..“
Do Johna jako když střelí. Ruka vylétla tak rychle a přistála na Deanově tváři …lehce se zapotácel
„Děláš si ze mě srandu…. Říkal jsem žádný kraviny… doufal jsem, že to chápeš..“
„Tati… ale byla to jen chvíle…ů
“A proč jsi se nezeptal..“
„Protože si mi to zakázal…“
John popadl Deana za rukáv a přitlačil ho ke stěně…
„pokud ti něco zakážu, nebudeš hledat cestičky jak to obejít je ti to jasný..“
“Ano…“
“Co jsi si myslel..“
„Chtěl jsem ji jen vidět…“
“A já chtěl po tobě dobré výsledky…“
„Ty po mě pořád něco chceš…“
Křičel Dean. John zesílil stisk a Dean zasípal.
„Ano chci a ty budeš dělat co já chci, jinak si pamatuj, že tě čeká peklo chlapečku…“
Vztekle ho pustil a odcházel z místnosti.
„Jdi spát a ráno v půl šestý tady…“
Zavolal na něj ještě John. Když však neslyšel žádnou odpověď přitvrdil na hlasitosti…
„Jasný Deane!!!“
„Ano pane…“
zašeptal sotva slyšitelně a odebral se do pokoje. Praštil sebou na postel. Chvíli en tak ležel. Nakonec si setřel slzu z tváře a sáhl po dece…

Terrik : to bylo naprosto bombastický - opravdu - hrozně se mi líbí v této povídce John - je tady víc táta, ale je to pořád on

líbí se mi, jak prolínáš současnost s minulostí a je to fajn - je to přehledné (zatím) - a člověka tím udržuješ v neustálem napětí, řekla bych

a Dean - nad ním opravdu srdce puká, když člověk ví, co ho čeká .....

suma sumárul - BRAVO!!!!!!!!

Terrik: Opravdu super povídka. John je na Deana pěkně tvrdý, ale dá se to pochopit. Chce, aby z jeho syna něco bylo. Se Samem problémy nemá. Ale na druhou stranu, to John trochu přehání s tím "vojenským výcvikem". Těším se na pokráčko.

Já má takovou radost že vás to baví.... tady teď máme takovej trochu romanticky laděný kousek ale jenom malinko...
Díky vám za přízeň a tu jest další část.... byla hotová už včera v noci ale přemýšlela jsem jestli to není moc divný ale nakonec je tady... tak uvidíme

____________

Před měsícem…

Po sobotním výstupu s otcem byla neděle pro Deana peklem. Jeho otec uměl být nesnesitelný. Po raním běhu který měl něco kolem 20km následoval úklid, čištění zbraní, učení a následné ignorování. John uměl mlčet a dělat, že tam Dean ani není klidně několik dní. Věděl, že je to ten nejhorší trest. Sammy si toho moc nevšímal. Momentálně se zajímal o kino naplánovaní na středu a jeho šance dostat se tam.

Ráno před školou řekl Deanovi, ať na něj nečeká, že dorazí dýl.
„Ví to táta…“
„Jo Deane, řikal jsem mu to….“
„ok.. tak zatím“
Dean zamířil přímo do třídy. První hodina byla matika a obávaná čtvrtletka.

„Kde je Sam?“¨
Ptal se John místo pozdravu, když se Dean vrátil domů…
„Říkal, že je s tebou domluvený, že přijde dýl…“
„A ty si něco takovýho slyšel…“
„A ty jsi se mnou mluvil“
Facka…
„Uber mladej…“
Dean pokýval..
„Co říkal, že bude dělat…“
“To nevím….“
John mávl rukou a sahal po telefou…
„Same, kde sakra jsi…“
„povídal jsem ti, že dneska máme po škole seminář…““
„Aha.. já na to úplně zapomněl….kdy se vrátíš…“
„To nevím…“
„Dobře..“
Dean se mezitím snažil zmizet v pokoji…
„Kam si myslíš že jdeš?“
„Co…“
„Ptám se kam jdeš…“
„Do pokoje,,
„Co škola?“
„Ještě nevím….“
John pokýval hlavou…
„Tati… mohl bych s tebou mluvit…“
Johna to poněkud překvapilo…
„Jistě…“ Všiml si, že je Dean nesvůj a trochu ho to zarazilo….
„Pojď si sednout“ A nasměroval chlapce pohovce..
„Tati, já vím, že si čekal něco víc ode mě… vážně mě to strašně mrzí… „
„o čem to mluvíš…“
“Mám strach z té písemky… a celkově že ten konec roku nezvládnu…“
„proč myslíš…“
„Profesor na matiku říkal, že jsem ztracenej případ… prý to nemá cenu…“
„Co!“
Dean se zarazil nad podrážděným tónem jeho otce…
„Kdy ti to říkal..“
„Dneska když jsme odevzdávali testy…“
„Aha… a proč…“
„Nevím třeba má pravdu…“
„to je hloupost Deane..“
„Ne já se pro školu nehodím… na to jsem hloupí..“
„Deaen..“ povzdechl si John…“ To není všechno co ti řekl… že ne“
„Ne… to je všechno..:“
„Deane“
„Dobře…no… spíše ,mi to říkal už několikrát…“
John se zarazil..
„Ty mu to věříš… nebo věříš sám sobě?“
„Já spíš vím že má pravdu..:“
“Deane, vím že jsem tě ve škole moc nepodporoval, ale řekl bych, že je problém někde jinde…“
Dean sklopil hlavu…
„nebude se ten problém jmenovat Abby?“
Zeptal se otec s potěšeným úšklebkem….
„Co?“
„Co?“
„tati… je to jen něco jako kámoška…“¨
„Tomu sám nevěříš…“
„můžu o něco požádat..“
John tušil co to bude. A byl připravený mu vyhovět….
„Co by to mělo být…“
„chtěl bych jít dneska na chvilku ven…“
Johna to začínalo bavit. Sice byl stále naštvaný za to že Dean neposlouchal, ale připomnělo mu to samo sebe, když běhal za Mary… Nasadil přísný a nepřístupný obličej.
„Prosím…???“
„Myslele jsem třeba na hodinku… já vím že…“
„Že jsi mi lhal…“
„Mrzí mě to…
“Mě taky, chci aby si mi věřil a věděl, že jsem tu když potřebuješ…“
„Já jí prostě musel vidět…“
John se usmál…
„Je to ten důvod proč se poslední dobou chováš jak…“
“Asi ano….“
„Jsi si jistej, chci vědět, jestli tu není nějaký horší důvod…“
„Co myslíš?“
Dean trochu nechápal
„No řekněme že na škole je přístup…“
„ty myslíš…“
Vyděsil se Dean…
„Ano drogy.. to myslím..“
„ne tati.. to fakt ne.. já přísahám…“
„Klid Deane já se jenom ptal…“
John se musel v duchu usmát… co s ním dovede jedna ženská…
„Jak tě to napadlo?“
Zeptal se po chvíli Dean.
„Jednoduše, nikdy si takhle nevyváděl a hlavně si mi nikdy nelhal. To mě dost zarazilo a nebyli to jen ty poslední dva dny…“
Dean se nevěřícně díval na otce… John se usmál.
„jaká je?“
Deanovi se rozzářili oči…
„Tati…“
Poněkud znejistěl…
„No tak.. povídej…“
„No… ona…“
Dean si odkašlal…
„Není to jedno?“
„To není jedno.. nějaká holka mi nabourává disciplínu mého syna …“
“není to nějaká holka…“
Rozčiloval se Dean…
„To jsem chtěl slyšet..“ John se pobaveně ale od srdce usmál.
„Asi mi toho moc nepovíš… nevadí… v deset ať si doma…“
“Co?“
„Jaký co… chtěl jsi ven…“
Dean se rychle zvedl, cestou zakopl o polštář, který se válel na zemi a zmizel v pokoji ale v mžiku byl zpátky.
„A Deane!“
Křikl na něj ještě John….
„žádný blbosti…a tohle je výjimka “
„Já vím tati… díky…“

Ani nevíš jak já ti závidím….

Terrik: mám k tomu jednu jedinou poznámku - KDY BUDE POKRAČKO? hltám každé slovo a i trochu romantiky neuškodí

Pokríčko-....malinké

_____________

„Johnatan…“
Koktala sestřička pracující v nemocnici teprve pár dní.
„Tak sestři neslyším…jak se sakra jmenuje…“
„Johnatan Dean Wichcester..“
Dokončila myšlenku a utekla z místnosti…
„Skvělá“ kroutil hlavou lékař….
„Deane… „
Lékař se snažil upoutat chlapcovu pozornost a přimět ho ke spolupráci ale nepovedlo se.
„Sehnal někdo příbuzné??“
„Jo, Charlie říkal, že otec už jede..“
„Dobře jak jsme na tom..“
„Stabilní…“
Odpověděla sestra
„Výborně… jedeme..nejdřív CT hlavy a pak ty popáleniny… bude třeba plastická chirurg, sežente Moora“
Nemocniční lůžko zmizelo i s lékaři ve výtahu…

John dorazil do nemocnice chvíli poté co jeho syna odvezli na sál….první co potkal byla recepce a informace. Neváhal ani minutu…
„Dobrý den…jmenuji se John Winchester. Někdo…“
„Dobrý den… vy jste otec Deana… že?“
Zeptala se slečna stojící za ním..
„Ano..“
Trochu koktal
„Jsem Carol…. Vašeho syna přivezly s poraněním hlavy a popáleninami na rukou…“
„Po…co?“
„Asi nevíte co se stalo:?“
„Ne nevím… nemám ani tušení sakra…“
„Nemám přesné informace ale zavedu vás k policistovi, který vám poví víc…“
„A co je smím synem…“
„Momentálně ho operují… víc vám prozatím nepovím…“
John kývl a sestra pokynula aby šel. V jednom z pokojů pro personál seděl policista ve středních letech a čekal na skončení operace.
„Pane Davisi. Tohle je John Winchester. Otec mladíka, kterého přivezla záchranka..“
„Díky…“
Sestřička se usmála a zavřela za sebou dveře. John se váhavě posadil naproti policistovi. Upčímě na něj opravdu neměl náladu, jediné co chtěl bylo vidět svého syna.
„Pane Winchestere, předpokládám, že nevíte co se stalo vašemu synovi?“
John zavrtěl hlavou…
„Znáte dívku jménem Abby Abotová?“
„Ano…“
„V jejím domě dnes vypukl požár. Rodiče jsme doposud nenašli…“
„Má jen matku…“
„Poznamenal John…“
„Aha…dobře. Paní Abotovou jsme doposud nenašli a Abby při požáru zemřela.“
„Cože?“
Vyhrkl ze sebe John..
„Pane Winchestere, chci se vás zeptat v jakém spojení je váš syn s obětí..“
“Nemůžete o ní mluvit trochu s citem…“
rozlítil se John..
„omlouvám se.. pro nás je to oběť…“
Prohodil a nakonec zopakoval otázku…John se nadechl…
„Je to… tedy byla to přítelkyně mého syna…“
„V jakém byli vztahu… myslím nehádali se…“
“Děláte si ze mě srandu? Chcete mi naznačit že to byl můj syn?!“
„Vše je možné…“
“Tak hele…“
John ho chytl za límec…
„Pane co to děláte…“
Vstoupil do pokoje druhý policista…
„Ještě jednou se ho pokusíte z něčeho takového obvinit….“
“Z čeho?“
Ptal se nově příchozí…
„Ptal jsem se na vztah jeho syna s obětí..“
“Davisi dodělám díky“
Policista si vzal čepici a nespokojeně odešel z místnosti..
„Omlouvám se, jmenuji se Gery..“
“Hm“
John byl řádně rozlazen…
“Máme svědka požáru…“
“Můj syn by jí ublížil…“
„Já vím pane Winchestere. Váš syn pro ni do toho domu běžel, a vytáhl ji ven. Sam se při tom zranil. Bohužel dívka musela být přímo u ohniska….“
Nadechl se a pokračoval…
„Pane Abby zemřela vašemu synovi v náručí….“

Teda Terrik Po týdenním absťáku, kdy jsem byla off-line mrknu na fórum a vidím, že píšeš novou povídku. Začtu se a skončím na konci!!! To je naprosto suprová povídka!!! Prostě awesome Já z ní fakt nemůžu!!! Takže honem piš pokračování, nebo budeš mít o fanynku méně a mě tu najdou na zástavu srdce

Tak ja si na par dni odcestujem a ked sa vratim Terrik ma rozpisanu dalsiu poviedku JA TUTO POVIEDKU ZBOZNUJEM!!! dnes si ma Terrik proste totalne odrovnala len tak dalej... budem sa tesit na dalsie pokracko

ajá zbožňuju vás:D opravdu... bez těch komentářů bych nenapsala ani řádku... jsem ráda že vás to baví...a co se týče pokračování právě píšu:D původně jsem chtěla jít spát...ale teď jsem si přečetla ohlasy...to se nedá jít si teď lehnout....to jistě každý chápe:D

No to já chápu, to se neboj Hezky piš dál... ale já asi spát půjdu Doufám, že ráno tu najdu pokračování Už se moc těším

Tak je tu slíbený kousek, aby Bohdy neměla zástavu... to by mě mezelo.. apk by jsme tumísto ní měli ducha


________
Současnost

John seděl na chodbě a čekal na konec operace. Poslední slova policisty mu stále zněla v hlavě… zemřela vašemu synovi v náručí…. John věděl jaké je to přijít o milovanou osobu, ale nedokázal si představit tohle….
„Sakkra“
Udeřil pěstí do židle….

Dveře se otevřeli a vyšel lékař, vlastně dva. John se okamžitě zvedl …
„Dobrý den. Jsem doktor Erik Hudson a tohle je Mark Moor“
„Dobrý den… jak je synovi…“
„Utrpěl poranění hlavy a jak se později ukázalo šlo i o drobné krvácení do mozku.“
“Co..“
John zbledl…
„Nechcete se posadit…“
„Ne to je dobrý… prosím pokračujte…“
“Dalším zraněním jsou popáleniny na rukou, zvláště na levé, kde narušili tepnu. Nešlo o extrémní popáleniny a s výhledem do budoucna by neměli nechat následky ani viditelné stopy…“
John si oddechl…
„Co by mohlo nadělat potíže je otrava kouřem. Nevím jak dlouho tam musel být ale jde o silnou otravu kouřem, čímž bylo výrazně sníženo zásobování kyslíkem…“
„Bude pořádku…?“
“Vypadá to nadějně…“
Johnovi se ulevilo…
„Pane Winchestre, váš syn se ptal po nějaké Abby… víte kdo je to?“
Johna polil studený pot…
„Byla to jeho přítelkyně, zemřela při požáru…“
Doktoři se na sebe soucitně podívali…
„Necháme zavolat psychologa až se probere…“
John vděčně přikývl..
„Můžu k němu…?“
“Ano za chvilku ho převezou na pokoj, můžete tam na něj počkat…“
„Díky…“
“Nemáte zač…“

Necelý měsíc zpátky…

„Ahoj lásko…“
Křičela vesele dívka a běžela naproti Deanovi. Skočila mu do náruče. Nohy zaklesla za jeho zády a dlouze ho políbila…
„Jak se ti to povedlo..“
“Hodně jsem prosil…“
„Tak ty jsi kvůli mně prosil…jsi zlato..“
“Ale můžu jenom do desíti…“
„To se toho dá stihnout docela dost…“
Usmála se a táhla ho do domu….

John seděl u dveří a doufal, že se jeho syn vrátí včas. Už kvůli tomu aby mu nemusel bránit. Chápal jeho chování, ale to ho neomlouvá.
Z myšlenek ho vytrhlo chrastění klíčů…
“Za pět deset…a jsem tu..“
Oznamoval neširokým úsměvem, John kývl a Dean se odebral do pokoje. U dveří se ještě otočil…
“Tati?“
„Ano…“
„Děkuju…“
Zmizel v místnosti….
„Nemáš zač..“
Dodal John, v duchu se sám pro sebe usmál.

„Chlapci hoďte sebou, vezmu vás do školy, musím do města…“
„Už jdem…“
Odpověděl Sam a v patách měl staršího bratra…
Dveře zaklapli a auto zmizelo za křižovatkou…
„V kolik se vrátíte?“
“Kolem druhý…“
“ok…přijedu večer tak v sedm…ať je všechno hotovo jasný…“
„Ano pane..“
Odpověděl Dean a oba kluci zmizeli ve školní budově.

Dean čekal na Sama před školou a v ruce držel sloužený test z matiky.
„Ahoj, kde se flákáš…“
„Knihovna…“
Zabručel Sam
„Ježiš… co je…“
„Nic… se blbě ptáš…“
„Co je Same?“
„Nic…“
„Nekecej…“
„Chci jít zítra do kina, ale táta bude asi proti…“
„proč myslíš?“
“Vždycky je proti..“
“Teď mu křivdíš..“
„Jasně..“
“A kdo byl v sobotu celej den někde u jezera.??“
„No a co, ale to byla vyjímka…“
“Co tě žere…“
“Nic…Chci jít do kina a tečka a jestli bude v plánu nějakej super trénink tak mu na něj kašlu..“
“Same…“
Zbytek cesty ubíhal v naprosté tichosti.
Doma Dean vyčistil zbraně, uklidil dům a spáchal nějaký oběd. Test z matiky nechal na stole a nakonec se uklidil do pokoje. Se Samem nebyla řeč, seděl u notebooku a tvářil se jako by mu ubližoval celý svět.

„Ahoj kluci..“
„Ahoj.“
Odpověděl Dean, akorát chystal večeři. Sam mlčel…
„AHOJ Sammy“
Dodal John hlasitěji..
„Čau“
Zašklebil se a odešel do pokoje….
„Samueli!“
„No“
„Kam si myslíš že jdeš…“
“Do pokoje…“
“Nebudeš večeřet?“
“Ne nemám hlad…“
“Dobře, dobrou noc tedy…“
Sam se nafoukl a zmizel.
John kroutil hlavou nad pubertálními výlevy jeho syna.
„Co se děje..“
Zeptal se Deana..
„Chce zítra do kina..“
„A to musí tak vyvádět..“
“Má dojem, že nebude moc…“
“Proč?“
„Nevím…“
John nevěřícně kroutil očima.
„Co je to…“
Sahl po složeném listu papíru..
„No..“
Dean polkl..
John chvíli prohlížel a nakonec se podíval na syna. Ten stál jako opařený, u dřezu a byl poměrně bledý…
„Sedni si…“
Dean váhavě poslechl…
„Myslel jsem, že si to pochopil….teď mluvím o matice…“
„Já taky..“
řekl smutně…
„tak co je tohle…“
“Já nevím, byl jsem si tím jistej…“
„Dobře, za den se to nikdo nenaučí, to beru, taky se mi nelíbí to hodnocení, zase tolik chyb tu nemáš….“
Dean nadzvedl obočí
„To tě ale neomlouvá…“
Dodal John…
„A tohle..“
ukázál na druhý papír, který byl uvnitř testu..bylo to hodnocení všech předmětů ke čtvrtletí.
„Tohle je strašný…“
„Já vím…“
„Máš tři měsíce s tím něco udělat a záleží to jenom na tobě…..“
Dean by dal cokoliv za pár facek, jen aby tu teď nemusel sedět…
„Takže….“
“Já vím, ani na krok…“
„Správně….ale předpokládám, že by si místo do školy šel za ní a bylo by to akorát horší“
Dean se nechápavě podíval…
“To bych..“
„Ale udělal, já to dělal taky..a věř že to podle toho vypadalo“
John se nostalgicky usmál…
„No nic. Zítra se vrátíš ze školy. Uděláš co máš, a pak se budeš učit. Chci vidět snahu, a nějaké výsledky. Nejsi malej nemůžu tě držet doma, ale pokud se na to vykašleš udělám to…“
„Ne.. já to zlepším…“
„Já vím… co nebudeš vědět stačí se zeptat…“
„Jo..“
„a aby jsi si nemyslel, že ti to prošlo tak snadno tak se proběhneš..“
Dean se nadechl k odporu…
“Takovejch 6 by stačilo..“
Dean se zvedl a šel si obout boty…
„Jo a Deane, doporučuju stavit se u ní před tím, pak budeš spocenej jak myš..“
„Já…“
„Já vím… běž..“
Dveře se zavřeli….

Sice mám sirky zapíchlé v očích, ale vydržela jsem A vyplatilo se Další parádní část Ale já chci vědět, co je s Deanem, takže honem piš piš piš a teď jdu opravdu spát a zítra až vztanu tu chci mít pokračování!!! To je rozkaz!!!

Ano Madam!!!
Jo a s tima sirkama jsem si vzpoměla na jeden díl toma a Jeryho... úplně to vidím

John seděl u postele svého syna. Dean byl bledý od ztráty krve. Ruce měl obvázané až nad lokty, jen na hřbetech dlaní byli umístěné infuze. Dýchání zajišťovali přístroje, což byl asi ten nejhorší pohled.
„nebojte pane Winchestere, je to jen dočasné, pomáháme mu tím..“
“Já vím, jen pro otce je to ....“
“Předpokládáme, že se probere zítra ráno, do té doby bude dýchat pomocí přístrojů, přeci jen to byla silná otrava…“
„Díky doktore…“
“nemáte zač, budu vás muset požádat, aby jste ho už nechal v klidu… bude lepší když přijdete ráno…..“
„jo…jo…. hned to bude..“
Doktor kývl, a nechalje ještě chvíli o samotě.John se vydal domů, Sam zatím nic netušil, a dneska mu to ani říkat nebude.
Doma našel syna jak spí u televize..
„Ahoj kámo….běž do postele…“
Zatřásl jím lehce
“Co…“
„Aby jsi si šel lehnout..“¨
„Jo… já už jdu…“
„Dobrou…“
„Hm…“
John vypnul televizi, posbíral polštáře naházené kolem gauče a sedl si ke stolu… Chvilku přemýšlel a nakonec zvedl telefon…
„Ahoj Jime tady John…“

3 týdny zpátky…

„Je tu krásně…“
šeptala Abby Deanovi, když se k němu přitulila..
„Ano to je..“
Leželi uprostřed mýtiny nedaleko jezera a sledovali hvězdy. Dean si připadal tak šťastný jako nikdy. V náručí mu ležela dívka, pro kterou by udělal cokoliv, a najednou bylo všechno jedno, … všechno, lov, démoni…prostě všechno… byla jen ona a její krásné oči.
„miluju tě….“ Zašeptala a Dean ji přitáhl blíže…“Já tebe taky“

Dean se vrátil domů a našel otce v křesle
„Ahoj... Víš kolik je?“
„Jo promiň…my…zašli jsme kousek dál a nějak to neodhadli… nezlob se..“
“No dobře…a kdy mi ní už konečně něco povíš…“
Usmál se šibalsky
„Co… ty jsi horší než Sammy…“
„To mě těší…“
Dean zvážněl….
„Co se děje… „
„Nic tati, já jen….“
„Co?“
„Mám strach…“
„Z čeho….“
“Nechci jí ztratit…“
John vstal ze židle a přistoupil k synovi….
„Já vím…“
Viděl slzy které se jeho synovi hrnuli do očí…
„Co se stalo…“
„Budeme muset odjet…a… já…“
„To je ještě daleko Deane…“
Dean kývl….
„Běž si lehnout, ráno tě potřebuji na lov….“
„Dobře, v kolik…“
zadržoval msutek….
„V pět…. Do večera by jsme se měli vrátit“
„Dobře, dobrou noc..:“
“Dobrou…“


Současnost..
„Tati kde je Dean…“
“U Abby..“
Zalhal John a polykal žluč….ale bylo to lepší, potřeboval aby šel Sam do školy, pokud možno bez námitek.
Odvezl a pak jel rovnou do nemocnice.
„Dobrý den pane Winchestere.“
Na chodbě ho odchytl doktor Hudson
„Dobrý den… děje se něco…“
„Ne akorát jdu Deana zkontrolovat, noc byla klidná. Jen se objevila pooperační horečka,“
„Horečka?“
„Ano je to reakce na narkózu, nemusíte se bát…“
Oba došli do pokoje. Doktor zkontroloval obvazy a monitory…. Vše bylo v pořádku.Erik byl akorát na odchodu, když se Dean začal probírat…..

Terrik: Ty vážně riskuješ!!! Takhle to ukončit!!! Hned tu hoď pokračko!!! Chci vědět, co Dean řekne Johnovi!!! Nebo

zacal probirat... WTF??? Terrik to myslis vazne???Len tri bodky???

jé mě tak baví vás trápit:D... ale ti tři bodky jsem nějak nepochopila

Jo a bohdy... Dean mu nic nepoví ma v puse trubku