THE WANDERER

Nová povídka. Nenavazuje na nic, co jsemkdy napsala a nepřipomíná nic, co jsem zatím kdy napsala. Miluju zkoušet nové věci. Miluju ty možnosti FF, ale to ostatně, zmiňuji vždy.

Tahle povídka bude mít několik dějství. Zatím mám napsané tři, a na dalších pracuji.

Postavy: Dean, Cas (DVAKRÁT!), Sam, Bobby, Crowley.. kdokoli vás napadne.

Děj se odhehrává v šesté sérii, v dílu 5x04 a po dílu 7x01. Vysvětlím.

Protože miluju Case z dílu 5x04, ale nesnáším Deana za to, jak se choval, a taky miluju Case člověkla a bratry pomáhající mu se vyrovnat s pádem, napadlo mě toto:

Cas z budoucnosti (z dílu 5x04), se dostane do přítomnosti (do šesté/sdmé série) a setká se s lovci. Jak? Castiel (z šesté série) se rozhodl, vytáhnout své já z díry v hudoucnosti, a požádat ho, aby za něj zastoupil, a pomohl ovcům, kdyby se něco podělalo.

Matoucí? Já vím - ty časy... čtětě povídku, a bude vám to jasné.

Díl začíná po zabití Deana v dílu 5x04. Cas přežil (nikdy jsme ho v té budoucnosti neviděli umřít, správně? A já od shlídnutí toho dílu věřím, že jeho smrt neukázali záměrně, protože Cas se z toh onějsak dostal. Myslím si, že je živý). Tak tedy, Cs přežil, a cítí se mizerně. V tu chvíli se zjeví jeho bouucí já - Cas z šesté série, který už chytá svůj plán na otevření Očistce, a ví, že ne vše možná půjde pdle plánu. Jeho opilé, litující se, padlé druhé já, je to nejlepší co má. Casovi se ten plán nezamlouvá, ale co mu zbývá? Vezme své já sebou, s tím, že pokud Cas (náš Cas), už nebude mít možnost, je na tomhle Casovi, uklidit jeho nepořádek, a pomoci lovcům.

To je první dějství. Cas, je ponechán sám, v tomhle světě, v šesté sérii. A čeká, až přijde jeho "chvíle". Tu si krátí po svém

Ale, Cas je zlomený. A, dostane se - zase - do problémů. Lidských problémů... drogy, sex, zlomenost. Jak hluboko může klesnout padlý anděl?

Upozornění: Cas, se možná nechová tak, jak h znáte, ale uvidíte - v dalším dějství bude zase ten starý Cas, a jeho chování v tomhle dějství dává smysl, protože je zlomený, a ztracený.

Hippie Cas! AU postava, která se jmenuje Daniel.

Proč, jméno Daniel? Líbí se mi jak zní: Dean a Castiel - Daniel...

tohle dějství se táhle do dílu 7x01. Náš milý Castiel skončil v jezeru (což tenhle Cas neví), a právě tehdy se -

něco stane. Cas, se změní.

Upozornění: Zkuset se zamyslet nad tím, kdo je žena z Castielova snu, v konci tohohle dějství.

V dalším dějství, - navazuji dílem 7x03... a od té chvílke už bude povídka čistě alternativní. Ale, tam ještě nejsme, zatím ne. Jak říkám, dejde Cadśovi šanci. Je pořád, uvnitř.

Slash - zatím nechystám.

Dlouhý úvod, že? Ale, kvůli vysvětlení všech časových smyček, byl nezbytný.

Co na tomhle dějství miluju nejvíc? Case posledného hudbou Johnyho Cashe. Rozhodla jsem se, že jí Cas z dílu 5x04 miluje!!Nejvíc, písen, The Wanderere, která je i součástí první část povídky. Zdá se mi, že je o Casovi a Deanovi a jejich úloze v dílu 5x04. Poslechnětě si jí a pvězte- není o Casovi? Plus, Umím si ho představit poslouchat Johnyho Cashe!

Tady jsou první části, a první dějství.

Druhé dějství "HELLO DEAN", přidám v zásivlosti na tom, jak moc budete chtít.

Enioy

GOODBYE

Na zemi se hromadily prázdné láhve.

Cas, si, přihnul. Zatím, nebyl dost opilý. Nebyl si jistý, zda je na světě dost alkoholu, aby přepil tohle. Nebo aby přežil.

V hlavě si přehrával setkání s Luciferem, z předešlého dne.

„Tak, to skonči.“

Castiela překvapovala drzost, jíž Lucifera vyzíval. Na Ďábla to nezapůsobilo.

„Proč?“ zeptal se, a otázku doprovodil překvapeným nadzvednutím obočí, což se bolestně podobalo Samovu výrazu. Castiel zatnul zuby. Zkusil se zvednout ze země, ale docílil jen toho, že se pateticky zavrtěl, a selhal. Zůstal sedět, s nohou zkroucenou pod sebou v nepřirozeném úhlu.

„Zabij mě!“ vyštěkl, Cas. Neměl, náladu na hry. Byl, unaven.

Lucifer, si urovnal bílé sako. Pozvedl ruce do výše svých očí, prohlížejíc si nehty. „Lidé, mají označení pro to, jak vyvádíš. Jmenuje se to hysterie. Musel ses nakazit. Nebos to odkoukal od Deana?“

Při tom jménu, se Cas zachvěl. Atmosféra zhoustla.

„Drama,“ usmál se Lucifer. Sklonil hlavu, a vyhledal Casův pohled. Usmál se. „Já, plánuju. Předpovídám. Zabít tě? Proč. Zabije tě čas, a mezitím, můžeš přemýšlet nad tím, oč vše si přišel a jak patetickou se tvá existence stala. Jestli za to lidé stáli.“

Bůh mě musí nenávidět, pomyslel si Cas. Lucifer zamrkal. „Ty si myslíš, že se stará? Nenechal by mě zajit tak daleko…“ Luciferovy oči, ulpěly na něčem, co Cas neviděl. Samovy oči na moment ožily.

Jitřní hvězda, tak mu říkali.

A spolu s ním, přišlo Peklo.

Castielovi docházelo, že bude žít… mělo by ho to těšit, ale Cas byl jen rozzuřenější. Zavrtěl se, a cítil, že se rána na noze, otevřela.

Lucifer, nadzvedl obočí, znovu napodobujíc Samovu mimiku.

„Sbohem, Castieli. Měj se, dobře.“

A, Ďábel zmizel.

Castiel, nohu ledabyle ošetřil, a zavázal. Když rána, přestala krvácet, našel vůz, a dopravil se do prvního vyrabovaného obchodu s alkoholem, ve městě. A, pak pil. Ignoroval Chuckovy otázky, a když Chuck poukázal na jeho zakrvácenou nohavici, Castiel, mávl rukou, a poslal Chucka pryč.

Nebylo to fér. Proč, Castiel přežil?

Aby, viděl konec.

Už viděl umřít Deana, a neví, jestli snese víc bolesti.

Napil se whisky, a zakuckal. Spalovala mu hrdlo, a vháněla do očí slzy. Castiel upadl na postel, zády se zabořujíc do matrace. Pozoroval neviditelné anděly, vznášející se v kruzích, u stropu. Zavřel oči.

Na gramofonovém přehrávači, který Cas, kdysi zachránil z vyhořelého domu, přeskočila deska. Castiel dokola poslouchal jednu, a tu samou skladbu.


Bylo krátce po půlnoci, když hlas Johnyho Cashe a Castielův mělký dech, přerušil zvuk křídel. Castiel, zvedl oči, a zkusil zaostřit.

Že by ti nahoře změnili názor?

Nebo, ne.

To, co stálo v místnosti, se nápadně podobalo, jednomu z Castielových snů. Zasmál se. Jeho druhé já, které se před chvíli zjevilo v místnosti, strnulo.

„Vidím, sám sebe. Jsem, na šrot, nebo mrtvý?“

Castiel, stojící uprostřed místnosti, v baloňáku, došlo Casovi, nakrčil nos. „Jsem, to já. Ty.“

Cas, zamrkal. Co to do té whisky, přidávají… „Víš, jak vím, že nejsem v Nebi? Jsem, tam. “

Castiel, příchozí, pohlédl na prázdné láhve, vyrovnané v řadě. Zvedl, bradu, a pohlédl svému budoucímu já do očí. Nadzvedl obočí.

„Nebe… vzpomínáš?“ nadnesl melancholicky. „Já ne.“

„Soustřeď se!“ přerušil se přísně, Cas. „Potřebuji, výkon.“

„Oh,“ Castiel, se přihlouple zahihňal. „Já byl výkonný… kdysi.“

Castiel pozoroval sám sebe se vzrůstající netrpělivostí. Položil druhému Casovi prst, na čelo.

Anděl, vystřízlivěl.

„Oh…“ protáhl. „Proč si kazíš náladu?“

„Pozorně, mě poslouchej –„

Castiel, zamrkal. „Nemyslím si, že se vyrovnám se sebou samým, střízlivý. Teď vím, PROČ, byl Dean v jednom kuse namol.“ Bezstarostný ton, z Castielova hlasu nicméně vyprchal. Tvářil se, zlomeně. Běžné post-alkoholové trauma.

Ví, jak to spravit.

Castiel z minulosti, rozčarovaně pozoroval, jak jeho druhé já hledá novou láhev whisky.

„Co ti stalo?“ zeptal se konečně. Svěsil ramena, a obešel druhého Case, aby na něj lépe viděl. Prohlížel si sám sebe, se stejným zaujetím, s jakým dítě zkoumá novou hračku.

„Koukněme, kdo to mluví!“ vyštěkl, druhý Cas. Pak, jemně dodal. „Dean…“

Castiel přikývl. „Já vím,“ Napřímil se. „Slyšel jsem. Je mi, líto.“

Místnost se pohroužila do ticha. Castiel nevěděl jistě, kdo má podle etikety promluvit, jako další, ale jeho druhé já, to vyřešilo za něj. Zvedl, sklené oči. „Nikdy jsem si nemyslel,“ hlesl zasněně, „že fialová a oranžová jde dohromady. Pak jsem viděl západ slunce a došlo mi, že Bůh všechno do detailu naplánoval. Bylo to nádherné…

naplánoval i tohle? Věděl, co se ze mě stane?“

Castiel si klekl před sebe, sama. Nejistě zvedl ruku, pokládajíc jí Casovi na rameno.

„Můžeš to, změnit. Proto jsem přišel. Bude ti patřit to, cos jednou měl, a víc. Stačí, když zastoupíš mě.“

Konečně mu patřila vlastní pozornost. Cas, upustil láhev. „Praštil ses do hlavy?“ pohlédl Casovi z minulosti, do očí. A, strnul. „Co jsi… kdo jsi –

co jsi udělal?“

Oči, jeho druhého já, jsou modré, jako Castielovy vlastní oči, ale v tom oceánu modři, se zrcadlilo ještě něco. Žádný smrtelník by to neviděl, ale Cas nebyl nikdy obyčejný člověk. Spatřil záblesk vlastní stříbřité milosti, vytékající z Castielovy skutečné formy, jako krev z otevřené rány.

„Nezbytné opatření.“ Castiel netrpělivě vstal. Jeho budoucí já ho nejistě pozorovalo.

„Dean?“ hlesl.

Přikývl. „Je na mě naštvaný,“ Zvedl oči. „Nepřekvapuje tě to.“

Budoucí Cas, se ušklíbl. Ale, byl to víc bolestný škleb, než pokus o úsměv. „Samozřejmě. Dean, je vždycky naštvaný. Po téhle řece jsme se plavili mockrát. Já si toho moc nepamatuju, většinu času, zkouším zůstat mimo. Sjetý. Je čas, stáhnout plachty. A nechat vítr vát.“

Castiel, nakrčil nos. Zjevně nerozuměl něčemu z toho, co o sobě právě zjistil. Zamračil se. „Přestaň.“

Cas, pokračoval. Lokl si z láhve. „Proč, o něj pořád, pečuješ?“

„Dean, je přítel.“

„Zvláštní. Nechoval se, přátelsky.“

To, bolelo. Ale, Cas by to nikdy nepřiznal.

„Chystáš se udělat nějakou pitomost,“ podotkl, budoucí Cas znalecky. „Kolosální blbost. Zase.“

Castiel mlčel. Bloudi očima po pokoji, předstírajíc, že si prohlíží vybavení. Bylo, vskutku zajímavé. Jedna postel, a kopce špinavého oblečení, a knih.

„Kvůli nim. Zase.“

Castiel sklopil oči.

„Fajn.“

Překvapeně je odlepil od země.

„Jestli je součástí toho tvého plánu, vytáhnout mě ven z téhle díry, dohodli jsme se.“

Castiel zamrkal. „Nejsem, démon,“ podotkl, mírně. „Takže, souhlasíš?“

„Nejsem, anděl, pro nic za nic.“

Castiel sjel své já, ve vytahaných riflích, a sepraném tričku, kritickým pohledem. „Vidím… „

Cas, se namáhavě postavil, ale, zradila ho zraněná noha. Podlomily se mu kolena.

Překvapilo ho, když ho jeho druhé já, podepřelo.

„Krvácíš,“ podotkl, Castiel znalecky.

Cas, se ušklíbl. „No, a?“

„Budeš potřebovat obě nohy,“ pokračoval Cas klinicky. Shýbl se, ale prsty jeho budoucího já, ho kleply přes ruku.

„Nesahat.“

„Je to zanícené. Když to nespravím, do týdne o tu nohu přijdeš.“

„To by byl pohled pro Bohy. Anděl, bez křídel, a bez nohy.“

Castiel zavrtěl hlavou. Přes protesty se dotkl rány. „Buď v klidu.“

Cas, na nohu zkušebně došlápl.

„Nerozuměl jsi?“ stáhl ruku. Zamračil se. „Budeš žít,“ prohlásil pak.

„Štěstí.“

Castiel Castiela obdařil chladným pohledem. Začal o plánu pochybovat. Závisí-li na téhle, osobě.

"Připraven?“

Cas cítí, že se energie v místnosti změnila. Zhoustla. Castielova milost, nedočkavě pulzuje, a Castiel rozpíná křídla.

Necítil to tak dlouho, tu moc, přítomnost Nebe. Křídla.

Cas, zatajil dech.

Budiž.

„Co chceš, abych udělal?“

„Zůstaň s Deanem. A, Samem. Když se něco pokazí.“

Chce se zeptat, CO přesně se má pokazit, ale pak si to rozmyslí. Cas to nechce vědět. Čím lépe se zná, tím víc se nenávidí.

Castiel si olízl ret. Venku, svítalo.

Budoucí Cas netrpělivě vydechl.

„Dobře. Dobře. Jen mě nech, vzít si –„ sáhl, pro zbraň a bundu, ale Castiel byl rychlejší. Oba, v mžiku, opustili místnost.


Deska, přeskočila.



Johny Cash, dozpíval. V pokoji, se rozhostilo ticho.





Castiel si odvykl na tenhle způsob cestování. Když konečně přistáli, pocítil nával nevolnosti. Konečně ví, o čem Dean mluvil.

Castiel sám, nebyl nejjemnější osoba, pokud jde o zacházení s ostatními. Jemně své budoucí já odstrčil, a postavil se vedle.

„Měl by ses osprchovat,“ podotkl.

„Apeluješ na mojí osobní hygienu?“ vyštěkl Cas, sbažíc se popadnout dech.

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Je ti zle. Koupel neočistí jen tělo, ale i ducha. Hm, nechceš, relaxovat?“

Cas nakrčil nos. Samozřejmě. Koupel zněla skvěle, ale odmítl to přiznat. Podíval se svému druhému já do očí. To, pohled bez zachvění opětovalo. Po minutě vytrvalého vzájemného zírání, budoucí Cas uhnul očima.

„Kde jsme?“

„V Arizoně.“

Ticho.

Cas, se rozhlédl. Motelový pokoj, v němž se zhmotnili, byl malý, ale útulný. A, čistý.

„Kde je Dean? Myslel jsem, že budu jeho obranářský pes.“

Castiel, přivřel oči. „Nejsi pes.“

„Ne.“ Castiel úkosem pohlédl na televizi, přemýšlejíc, nad tím, za kolik by jí prodal. „Rozhodně za ním neběhám, jako pes.“

Castielovi sarkasmus v jeho hlase, unikl. Sáhl do kapsy. „Tady,“ vytáhl mobil. „Ozvu se, až přijde čas.“

Budoucí Cas, hleděl na zařízení ve své ruce. „Telefon? Není to trochu, „staromódní?“

„Je to běžný způsob komunikace, na téhle planetě. A pro tvůj druh.“

Castiel, konečně vypadal zraněně. Ze všech věcí, které jeho já řeklo, ho tahle první skutečně zasáhla. Odložil mobil na stůl, zavírajíc oči. „Samozřejmě.“

V tu chvíli, poprvé, on a druhý Cas vypadali jako jedna, a táž, osoba. Jako, Castiel.

„Musím, jít.“

Cas rychle otevřel oči. „Počkej. Potřebuju… peníze.“

Castiel si, své já změřil vypočítavým pohledem. „Proč?“

„Na jídlo. A motel… a,“ vymýšlel si rychle Cas. „Mýdlo.“ Usmál se, ale Castiel úsměv neopětoval.

Přikývl. „Dobře. Vrátím se s vhodným finančním obnosem.“

Castiel, zmizel. Cas si sedl na postel. Chvíli si hrál s telefonem, ale i to ho omrzelo. Sprcha nezněla špatně. Zvedl se, a odešel do koupelny. Když se vrátil, na stole leželo několik sto-dolarových bankovek.

Usmál se. Rozhodně ví, jak si ukrátit čekání.

Castiel vyšel ven. Do nosu jej uhodil čerstvý vzduch. Byl, příjemný teplý den. Posadil se před motelový pokoj, a vystavil tvář slunci. Po chvíli se k němu připojila kočka. Posadila se vedle Castiela, a upřela na něj zářivě modré oči.

„Zdá se, že teď jsi to jen ty a já, baby.“

Kočka, se nehýbala. Castiel natáhl ruku a podrbal jí za uchem. Zvíře naklonilo hlavu, umožňujíc Castielovi hladit ho líp.

Cas, se ušklíbl. „Souhlasíš, viď.“




Zlatá horečka. Tak lidé nazývali šílenství, které zachvátilo davy, na počátku devatenáctého století. Hlad.

Zabilo to stovky. Člověk ženoucí se za tím, po čem žízní, bez rozmyslu, nebo zdravého úsudku. Hlad. A, životní cíl: Uspokojit ho.

Castiel, byl zpola šílený. Zapomněl na to, proč je tady, a soustředil se jenom na svou potřebu. Když konečně spolkl zázračné pilulky, bylo to, jako najít v ledové pustině, zlato.

Okraje Casovy vize se rozzářily, a on měl pocit, že létá. Vznesl se vysoko, a viděl svět, shora.

Někdo, vstoupil do jeho vize. Ta tvář, při okrajích lemovaná sluncem, byla povědomá. Zamrkal.

„Řekl jsem, čekej.“

„Čekám…“ zachraplal, a zahihňal se. Castiel, stál nad Casem. Tvářil se unaveně, a znechuceně. Castiel se vyhoupl do sedu. Nacházel se na okraji města, kam je před několika týdny Castiel přenesl, v pouštním kráteru. Strávil den tím, že ležel sjetý na zemi, a pozoroval slunce, putující od jednoho konce oblohy ke druhému. Oprášil si kalhoty, ale zůstal klečet písku.

Tvář, měl lehce snědou, a byl zarostlý.

Jeho budoucí já, však vypadalo hůř. Cas to postřehl. Nebyl to fyzický zjev, co ho zneklidnilo, ale aura, vycházející z Castiela.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Castiel zaváhal, jakoby debatoval sám se sebou. Nakonec zjevně usoudil, že tím, že se svěří sobě sama, nic nezhorší. „Došlo k bitvě,“ přiznal, neochotně. „Vyhráli jsme ale, se značnými ztrátami.“

Posadil se vedle Case. Sedal, si dlouho a nejistě, a když se konečně octl na zemi, udržoval si od svého já, odstup. Nohy, skrčil, a objal si kolena rukama, a pak ruce zase spustil, jakoby nevěděl, co s nimi, a co t vlastně dělá, a proč přišel.

„Musíš, se uvolnit,“ napovídalo mu jeho druhé já.

Castiel přikývl. Vydechl, a zavřel oči.

„Proč je to tak těžké?“

Život? Castie na to za pět let nepřišel. I kdyby žil náhodou dalších sto, nemyslí si, že to tajemství objeví. Nemyslí si, že Bůh ví. Možná tohle nebyla součást plánu. Třeba se lidé vymkli kontrole a Bůh, nevěděl, co s tím, nebo byl zahanbený, a proto se prostě vypařil, a zkouší to znovu, líp, jinde.

Castiel si protřel oči.

Pak cítil, že ho budoucí Cas tahá za rukáv. Ne, tahá. Třel mu rukou paži.
„Co to děláš?“

Cas protočil očima: „Pomáhám ti uvolnit se. Příjemné? Vím, co mám rád,“ Castielova ruka doputovala k ramenu, druhého Case. „Nic na tom není, udělat sám sobě dobře. Řekl bych, že jde o sebeuspokojování.“

„Přestaň,“ procedil Castiel, skrz zaťaté zuby. Hlas, mu přeskočil.

„Fajn. Jasně,“ Stáhl ruku. Netvářil se dotčeně, jen znuděně. „Pokud nestojíš o tenhle druh pomoci, zkus tohle,“ nabídl Castielovi jednu ze svých pilulek.

Castiel vzhlédl, od otevřené dlaně, k vlastní tváři, a zpět. Nadzvedl obočí.

„Neublíží ti to. Jsi, pořád anděl.“

„To sis říkal na začátku?“

Cas se zamračil, a schoval pilulku do kapsy. Dovedl být otravný. Upadl, zpět na zem, hledíc na modrou, oblohu. Castiel mu podal svůj mobil.

„Je tam Deanovo nové, telefonní číslo. Určitě víš, jak to použít? Když vyrazíš hned, najdeš ho brzy.“

Cas zamrkal. „Proč, mě za ním, nevezmeš sám?“

Neviděl si do tváře. Co viděl jasně, byla Castielova aura. Potemněla.

„Dean si mě nepřeje vidět. Respektuji to. A, navíc, potřebuju víc času. Tvá prodleva na cestě, za ním, mi umožní, dokončit jistou, záležitost.

„Jakou záležitost?“

Castiel se zvedl. Sbohem, a hodně štěstí.

Zmizel.

Castiel konečně ví, proč ho za to, Dean nesnášel.

Parchnat. Lehl si zpět, pozorujíc obzor.

Vyschlo mu v ústech. Přemýšlel nad tím, co jeho druhé já plánuje a pak přestal. Cítil, malátnost. Jeho ruce, a nohy, byly těžší, a těžší, a Cas se propadal do nevědomí. Zem, pod jeho tělem vychládala. Pamatuje si, západ slunce. Byl, krvavě rudý.

Probudily ho kroky. Otevřel oči. Setmělo se a písečné duny osvětloval měsíc. Nad Castielem se skláněl cizí muž. Hleděl na padlého anděla se směsicí lítosti a zvědavosti.

„Hej, jsi v pohodě?“

Castiel zamrkal. Ochladilo se, a zem, i přes bundu, kterou měl Cas na sobě, studila. Posadil se, vyklepávajíc z vlasů písek.

„Potřebuješ pomoc?“

Cas zvedl modré oči, upírajíc je před sebe.

„Umíš mluvit?“ zeptal se hnědovlasý muž. Byl mladší než tělo, které si přivlastnil Castiel.

„Samozřejmě.“ Casův hlas, byl hrubý. Měl, vyschlo v hrdle, a špatně artikuloval. Odkašlal si.

Muž se zadíval, za Casovo rameno. Na jeho pihovatou tvář dopadalo měsíční světlo, a Cas si ho zkusil prohlédnout lépe. „Všiml sis, tý rudý oblohy? Nikdy jsem nic podobného neviděl. Úžasný!“

„Skutečně? Musel jsem to zaspat,“ zalhal Castiel.

Ticho se protahovalo. Cas, se ošil. „Vadilo by ti vzít, mě do města?“

Cizinec přikývl. „Jasňačka. Svezu tě.“

„Mimochodem,“ řekl, a natáhl ruku, když došli k autu, „Já jsem Daniel. Dany.“

Castiel sklopil oči, hledíc na nabízenou pravačku. „Cas,“ řekl. „Jmenuju se Cas.“




Z Daniela se vyklubal příjemný společník. Castiel mu jako revanš za svezení nabídl, večeři. Bylo to lepší, než jíst, zase sám.

Daniel s pusou dokořán, sledoval jak do sebe Castiel láduje jablečný koláč.

Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nikoho neviděl jíst tak rychle. Jsi, hodně, zvláštní…“

Castiel polkl. „To jsem.“

Odsunul poloprázdný talíř.

„Takže, Casi. Kam máš namířeno?“

Castiel v obou rukách sevřel hrnek s kafem. Opřel se lokty o stůl, a zhoupl na židli. „Na sever,“ řekl. Napil se. Nohy židle klaply o podlahu.

„Pracovně?“

Castiel se znovu napil. „Ne.“

„Moc toho nenamluvíš, co?“

„Ne.“

Daniel se ušklíbl. „Sever… něco trochu víc, určitějšího, by tu nebylo?“

„Ne,“ zabručel.

Daniel dojedl sendvič. „Mířím na sever. Jestli chceš, můžeš se svézt se mnou. Je to nuda projíždět státy, sám. Hodiny vyplněný tichem.“

Castiel odtrhl oči, od kávy, na dně hrnku. „Děkuju.“




Castiel si sbalil to málo, co měl. Když byl hotov, usedl před motel, čekajíc na Daniela. Svítalo. Za chvíli se k němu připojil kocour. Bude mu chybět. Garfiel (Castiel zvíře pojmenoval podle kocoura z pořadu, na který ho Dean jednou přinutil se dívat. Jiná kočičí jména Cas neznal, a bylo lepší říkat mu Garfield, než zvolit jméno některého z andělů) – Garfiel, se Castielovi stočil u nohou.

Byl Castielův jediný společník po tři týdny, které Cas strávil v téhle pustině. Byl, Casův přítel. Castiel zvíře jemně odsunul nohou stranou. Docílil jen toho, že si mu Garfield, lehl na botu.

„Jede s námi?“

Cas, zvedl oči. Daniel zaparkoval před motelem.

„Ne,“ Cas zvíře znovu odstrčil, a stoupl si. Rozpačitě přistoupil k vozu, a napůl si do něj sedl. Zarazil se. „Je na místě, tě varovat. Přitahuji problémy.“

Danielova ústa se roztáhla v širokém úsměvu. „ Paráda. Miluju problémy.“

Cas, se nehýbal.

„Casi?“

Pootočil hlavu ke straně.

„Bůh tě obdařil dlouhým, vedením.“

Castiel zamrkal.

„Jen… zavři dveře. Kapišto?“

Castiel přikývl. Rozvážně, usedl, a zabouchl, dveře. Rozhlédl se. V autě se válela CD a prázdné obaly od mentolových bonbonů. Castiel zkušebně cvrnkl do lapače snů zavěšeného nad palubní deskou.

„Věnoval jsi tomuhle autu velkou péči.“

„Jo, je to jediná věc, kterou mám.“

Castiel otočil hlavu tak rychle, že mu při tom luplo za krkem. Obdařil Daniela zkoumavým pohledem. Osud, má jistý smysl pro humor, usoudil pak. Všiml si, že odstín hnědé Danielových očí, mu připomíná barvu očí někoho, koho znával.

„Co je?“ zeptal, se Daniel, který si všiml toho, jak na něj Cas zírá.

Castiel polkl. „Bůh tě obdařil výjimečnýma očima.“

Daniel se málem udusil colou, kterou upíjel z plechovky. Odložil jí do držáku umístěného po straně sedačky. Castiel z něj nespustil oči. Uvědomoval si, co dělá. Hledá a vidí Deana ve všem okolo.

„Směr sever?“ zeptal se Daniel. Castiel nereagoval. „Hej,“ Daniel mu luskl prsty před obličejem. „Sever?“

Pomalu přikývl. Sever.

Castiel si toho z cesty moc nepamatuje. Ví, že první část probíhala ve veselém duchu. Skrz přední sklo do auta dopadalo sluneční světlo. Castiel vytáhl okýnko, hrajíc si s prsty ve vlajícím vzduchu. Bylo to zábavné i proto, že mu Daniel nabídl joint. Později, severněji, se zatáhlo, a začalo poprchávat. Vzduch v automobilu zhoustl, a Cas vykouřil další cigaretu. Daniel zůstal u coly a peprmintových bonbonů.

Castiel se toho o Danielovi dověděl hodně. Před, lety, utekl od bohatých rodičů, s velkým obnosem peněz, a zkusil žít na vlastní pěst. Zařídil se dobře, ale před pár týdny se dostal do konfliktu s překupníky drog, a musel na pár týdnů, takříkajíc, opustit město.

Zatímco Daniel mluvil, pokukoval po Casovi. Anděl, Daniela nesoudil. Věděl, že morální principy ustupují před otázkou přežití.

I krajina se pozvolna měnila. Pouštní scenérii vystřídala světla měst, a neony, zářící v houstnoucím šeru, podél dálnice. Castiel vdechl kouř.

„Co je to?“ zeptal se, když se přiblížily k obzvláštně velkému shluku takových světel.

„To, Casi,“ řekl Daniel. Hlas ochraptělý dlouhým mlčením. „Je perla severu. Las Vegas.“

Castiel se rozhlédl. Neviděl žádné perly. Na ulicích postávaly prostitutky, a z neonů ho bolely oči. Město připomínalo Chicago těsně po velkém výbuchu před třemi roky. Casiel polkl zahánějíc nepříjemnou vzpomínku, na křik a oheň.

Zavrtěl se.

„Já tady končím. Bylo mi potěšením, Casi.“

Castiel se nehýbal. Kdyby byl býval dával pozor, všiml by si toho, jak na něj Daniel zírá. Hleděl, na anděla s téměř predátorskou vypočítavostí. Jeho pihovatá tvář, vypadala starší, a přísnější. „Jestli chceš,“ řekl, můžeš se pár zdržet. Sever určitě počká.“

Cas, vytáhl mobil, a tupě do něj zazíral. Žádné zmeškané hovory. Nikdo, nečeká. Nikdo neví, že Cas je tady. Anděl se poprvé v životě cítil svobodný. Nemusí se nikomu zodpovídat, a stydět se za svá rozhodnutí a pochyby. Klidně, zastrčil telefon do kapsy.

„To bych rád.“





„Hvězdné války?“

„Rád bych něco mírumilovnějšího.“ Castiel se procházel po Danielově bytě. Byl skromně, ale vkusně zařízen.

Usedl před plochou televizní obrazovku, vedle Daniela, přehrabujícího se v DVD. Daniel mu podal ovládač. Cas, se zadíval na soupravu před sebou.

Castielovi, který strávil pět let lidského života přespáváním, v motelech, na Bobbyho gauči a v děravém srubu, okamžitě došlo, jak drahé to zařízení muselo být.

„Mám tady, Disneyovky,“ řekl Daniel, s podtonem, ironie. „Je to dost, mírumilovné?“

Castiel klidně přikývl. „Je.“

Daniel odhodil krabici s CD stranou. „Je to všechno, škvár.“ Zapnul zprávy. Castiel se zvedl, a došel k oknu. Z bytu se mu naskytl výhled na město. Tisíce světel, žhnoucích v temnotě, jako ohně, pekelné.

Přiložil si ruku k srdci, zavírajíc oči.

Slyšel ho tlouci.

Odpočítávání krátkého zbytku, Castielova dlouhého života.

Ošil se. „Danieli?“

Daniel, sledoval televizi. Castiel si odkašlal. „Danieli!“ Hlas mu přeskočil. Začal, panikařit. Jak to, že vystřízlivěl? Byla, zásadní chyba, to dopustit.

Daniel odlepil oči od obrazovky. „Potřebuju…“ Cas, se znovu zavrtěl. „Nemáš tu něco.“ Zmlkl. Ví, co potřebuje, ale neví, jak si o to říct. Bolest se vrátila, a Cas ví, jak jí utlumit, ale chybí mu prostředek.

Prázdnota, jako rostoucí propast, otevírající se uvnitř Castielovy podstaty.

Padlí andělé nemají duši. Vše, co Cas má, jsou drogy. Pomůžou-li mu nezbláznit se, a udržet tohle tělo při chodu, Castiel tu slabost přijme.

Daniel zmizel v ložnici. Vrátil se sáčkem bílého prášku.

Castiel nakrčil nos. „To není extáze.“

Daniel se ušklíbl. Casovi to uniklo. „Ne, ale vezme tě to do nebe.“

Víc, Cas vědět nepotřeboval. Byl lehčí než vzduch, a vznášel se výš, než andělé. Slyšel hlasy, a viděl věci… bytosti se zlatým a očima, a duhová křídla, andělů.

Cas, zavřel rozbolavělé oči.

Požádal Daniela, o další dávku. Líbilo se mu, jak barvy a věci ožívají.




Uplynulo několik měsíců. Cas, neví, jak přežil. Daniel byl, zprvu přátelský. Pak, začal chtít věci… tvrdil, že Cstielovi nemůže poskytovat ubytování a stravu zadarmo. A, rozhodně ne drogy. Castiel se ušklíbl. Věděl, že peníze nejsou problém, Daniel jich měl dost. Daniel může, ale nechce a Cas mu to nevyčítá. Život, je otázkou přežití, a nic na tomhle světě není zadarmo.

Když se na něj Daniel poprvé utrhl, Cas, se jenom hloupě šklebil. Když to zkusil podruhé, Castiel ztratil trpělivost, a smýkl Danielem o zem. Nikdy nezapomene, na jeho zhrozenou překvapenou tvář. Určitě Case v tomhle ohledu podcenil. Myslel si, že Castiel je další z lidských trosek, které se neumějí bránit.

Pravda byla, že Cas je troska, ale tenhle osud si zvolil sám. A, pořád býval Anděl Páně. Když Daniela srazil k zemi, nebyl při smyslech. Má pocit, že to řekl nahlas, že je „Anděl Páně“, a že by mu Daniel měl prokázat jistý respekt. Taky řekl, že „Nic, ni démon, ni člověk, neposkvrní to, co bývalo, čisté“.

Nakonec, se otočil na patě, a zhrozenému Danielovi vmetl do tváře, že kvůli němu doufá, že tohle je naposled, kdy e ti dva vidí.

Pak, Castiel bloudil ulicemi. Když vystřízlivěl, uvědomil si, co udělal. Daniel mu nechyběl. Chyběl mu koks. Moc, kterou Cas pocítil, když si vzal dávku, pýcha, a pocit, že je anděl, vyprchala, a Casovi došlo, CO doopravdy, dnes je. Nic.

Castiel, je slabý člověk. Nemá peníze, přišel o telefon a jeho druhé, já ho už nezkusilo kontaktovat. Je sám, a je závislý. Castiel, se dovedl vypořádat s Danielem, a ví, jak přežít válku, ale o životě neví nic. Vyděsilo ho to.

Trvalo mu hodiny najít cestu zpět k Danielovi. Když dorazil, svítalo. Castiel Daniela našel v kuchyni. Vařil si kávu. Pod okem měl modřinu. Když Case spatřil, řekl: „Vypadni.“

Castiel, ho zkoušel odprosit. Byl patetický, ale on, to potřebuje. Chce, dávku. Chce víc… neví, jak nechtít.

Co, ho přivedlo sem? Klečícího, před dveřmi, klečících?

Padl, hluboko. Měl to pod kontrolou, dokud, se kontrole vše nevymklo.

Daniel vyslechl jeho prosby. Rozvážně odložil hrnek s kávou. Jeho ruka vystřelila kupředu, a Daniel Case chytil za rukáv.

„Nebudu tě sponzorovat, Casi,“ řekl, povýšeně, jakoby on, byl lepší, než Castiel. „Ale, vím, jak mi můžeš splatit mojí, hm, šlechetnost.“

Tentokrát Castielovi predátorský lesk, v hnědých očích, neušel. Jak to, že si ho nevšiml dřív? Musel, přijít o rozum.

Daniel ho sjel hladovým pohledem. Naklonil se blíž, a přitiskl rty, k Castielovu uchu. „Vím, co jsi,“ šeptl.

Castielovi po zádech, přejel mráz.

ví, Daniel o –

ví, že –

jak to, že –

Danielův dech, je horký, a voní po peprmintu. Neřekl, anděl.

„Jsi, prodejná děvka. Posloucháš na slovo každého, kdo má něco, co potřebuješ.“

Castiel se skoro usmál. Daniel byl a nebyl, daleko od pravdy. Cas, BYL děvka. Nejdřív, V Nebi, a pak na Zemi.

Předpokládá, že jde, o princip přežití, o kterém kdysi, mluvil Dean.

Cas, který si myslel, že se osvobodil, právě pochopil, že svoboda neexistuje. Vždycky byl anděl, a i pak byl, jen Deanův, anděl. Cas, neví jak být víc.

To zjištění ho zlomilo. Zachvěl se, a nemělo to nic společného s Danielovou rukou putující od Castielova ucha k jeho, obnaženému hrdlu.

Vezmi si, co potřebuješ. Jsem tvůj služebník.

Od dob, v Nebi se toho moc nezměnilo. Cas přemýšlel, jestli pro něj i tohle naplánovali andělé. Zda, je to trest.

Pohlédl do Danielových očí, pátrajíc po špetce, něhy. Našel, jen chtíč. Zkusil se soustředit na hnědou, barvu. Řasy, se zachvěly a Danielovi do očí dopadlo slunce. Vypadaly, zelenější. Cas, ignoroval putující, ruku.

Na tělu, koneckonců nezáleží. Je, jen schránka.

Ztratil se ve víru zelené a hnědé. Cas, se soustředil na oči. Přikývl. „Co chceš, Danieli?“

Nebylo to špatné. Cas, byl zkušený a Daniel věděl, co dělá. Nepředstírali, že je to láska. Uspokojení těla, bylo něco, s čím Cas měl zkušenost, a Daniel nevyžadoval moc. Jedna Casova část, si to užívala. Ta druhá, byla, pryč.

Casovo lidské tělo, odpovídalo za něj, a Casův mozek, plnící se hormony štěstí, anděla zrazoval. Ale, Cas do toho sexu, nedával sebe. Nikdy.

Tu noc, se miloval s očima.

Druhý den, na nočním stolku našel bílý prášek. Postel byla rozestlaná a Daniel pryč. Castielovi to vyhovovalo.

Následující týdny se vlekly. V Las Vegas nastala turistická sezona, a Castiel raději nevycházel z bytu. Seděl na balkoně, v tureckém sedu, a hleděl, do dálky. Byl, výjimečně střízlivý.

Daniel se k němu přidal. Položil mu ruku na rameno, ale Cas ji setřásl. Daniel nenaléhal. Věděl, že když Cas není při chuti, je lepší ho neprovokovat. Taky věděl, že až zvítězí hlad a potřeba, Cas přijde sám.

Cas zamrkal. Zvedl, jasně modré oči, a pohlédl na Daniela. „Myslíš si, že tam někde Bůh je?“ zeptal se.

„Bohu jsme u prdele,“ vyštěkl podrážděně Daniel.

Castiel zamyšleně přikývl. „Dany, Dany, Dany…“ zarazil se. Znělo to povědomě. Polkl.

„Občas mám pocit, že bych měl být jinde, a dělat víc.“

Že, je tu i víc. Bylo, ale Cas ztratil víru.

„Ježíš, ty jsi depresivní, když jsi při smyslech.“ Daniel se znechuceně zvedl a nechal Case o samotě. Castiel beze slova, otočil hlavu, a zadíval se zpět, na město. Na obloze svítily hvězdy, ale díky záři reflektorů vycházející zespod, byly stěží viditelné.

Jedna věc, která Casovi z minulosti chyběla, bylo hvězdné nebe. V minulosti – vlastně budoucnosti, svět opanovala tma. Cas častokrát ležel, před srubem, pozorujíc hvězdy, zářící na obloze. Vydržel při tom, dokud jej nepřemohla únava, nebo na něj Dean nezačal hulákat.

Ochladilo se. Cas se zachumlal do bundy. Odešel do kuchyně, a uchopil zapomenout misku s ovesnou kaší. Usedl před televizi, a poprvé po měsících, naladil zprávy. Castiel se nestýkal s mnoha lidmi. Krom Daniela, a jeho přátel, neznal nikoho. Taky nečetl noviny. Byl, lapen ve světě iluze.

Když, po půlhodině, televizního vysílání, Castiel zjistil, co se okolo, děje a v jakém stavu skutečný svět je, zděsil se. V jednom záběru zahlédl vlastní tvář. Vyprsknul kaši, a zakuckal se. Vypnul televizi.

Cas, neví, jak dlouho seděl ve tmě, zhrzený, a naprosto mimo. Zapnul CD, které pro něj Daniel obstaral. Pokoj zalily melodické tony hlasu Johnyho Cashe.



GOODBYE

Daniel Castiela naučil, kolik koksu smí vzít, a nepřebrat. Castiel si vzal záměrně mnohem větší dávku. Doufal, že konec, který přijde, bude pokojný.




Zprvu to bylo úžasné. Cas, se ztratil ve víru vizí, a představ. Vše, se rozzářilo. Castiel roztáhl křídla, a vzletět. Výš, a výš, do oblak. Byl vzduch, a byl esence.

„Casi?“

Zahlédl Deana, ale minul ho a letěl výš. Nemohl zastavit, ještě ne. Zkusil zpomalit, ale,

Zjistil, že už neřídí let. Castiel se řítil prostorem, a byl nezastavitelný. Bylo to moc. Motala se mu hlava. Chtěl, zpomalit, a odpočinout si, ale křídla ho zrazovala. Bylo mu zle. Neletěl, ale řítil se, dolů, padajíc, do hlubin Pekla. Všechno, okolo bylo rozmazané, tvary i barvy. Casovi se hloupl žaludek. Zasténal.

Otevřel, rozlámané oči. Zhrozil se. Viděl krev. Všude. Pokrývala jeho ruce, nábytek, oblohu. Byla, i na křídlech, která zabírala celou místnost. Castielovi okolo hlavy poletovalo zkrvavené peří. Krev, krev krev.

Cas, zvracel. Krev. Přebral.

Johny, Cash přestal zpívat. „Varoval jsem tě, Casi,“ řekl, jeho hlas. CD přehrávač explodoval.

Castiel se propadl do tmy, s myšlenkou na krev a na křídla černější než noc.

Bezvědomí trvalo dlouho. Když se Cas probral, někdo mu podával sklenici vody. Napil se. Svlažil ústa. „Děkuju,“ zachraplal. Osoba, která mu podala vodu, se usmála. Byla to žena, a soudě podle toho, co si Cas pamatoval o mrtvých, byla duch. Byla, však současně i víc než stín. Na rozdíl od většiny duchů, měla auru.

„Nezapomněl si na něco, Castieli?“ zeptala se, jemně.

Cas, usilovně přemýšlel. Přál si, aby ho přestala bolet hlava.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Já jsem dotek, který léčí,“ řekla, žena duch. „Ještě jsi nesplnil svoje poslání, Castieli,“ Pohladila ho po čele. Cas cítil, že jej přemáhá únava. Zavíraly se mu oči.

„Co jsi?“ zeptal se z posledních sil.

Žena se usmála. „Znal jsi mě. Kdysi jsi tomu, koho jsem milovala, nabídl bodu, když žíznil. Nech mě, oplatit ti laskavost.“

Castiel, otevřel oči. Překvapeně na ženu pohlédl. „Jsi –„ větu nedokončil. Propadl se do tmy.

Probudil se rozlámaný, a s myšlenkou na zvláštní sen, který si nepamatoval. Zasténal, a zkusil se převalit. Do očí ho bodalo světlo. Na koberci nebyla žádná krev, jenom zvratky. Cas, si sedl, a rychle sáhl pro sklenici s vodou. Voda, pomáhá.

Svlažil ústa. Odkašlal si, a rozhlédl se. Okny do místnosti dopadalo denní světlo. Daniel pryč, a kdyby byl Cas mrtvý, Dany by si pravděpodobně, všiml až ve chvíli, kdy by se ho rozhodl ošukat.

Cas, zavřel oči. Vzpomínal si na krev, a na obtisk křídel, ale nic z toho nebylo skutečné. Novinky, ze zpráv, byly. Protáhl se, a pomalu došel k oknu. Jeho tělo, mu zas a znovu prokazovalo laskavost. Cas, přežil dvojitou dávku koksu. Že, by nad ním, ti nahoře, přec jen bděli?

Pravděpodobně, ne.

Cas, roztáhl závěs dokořán. Svět, za oknem, je skutečný. Cas je odepsán.

Vyškrtli ho z nebeského seznamu, a je odpadlík i na zemi, ale

proti očekávání,

žije.

Položil ruku na svoje, bijící srdce.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

HELLO,

Dean.

Cas, stál u okna, bos, a v sepraném tričku věčnost. Popíjel kafe, a přemýšlel o svém, dalším kroku. Cítil se jinak. Bolest, ta prázdnota, kterou Castiel léta cítil, byla pořád uvnitř, ale závislost, na drogách, která se u něj projevila, zmizela. Cas, nepotřeboval. Poprvé po dlouhé době, se cítil zase sám sebou. Zlomený, ale při smyslech, a silný. Už nebude prosit.

Byla to ta voda. Voda pomáhá. Očisťuje. Znovu, se napil kafe. Upřel modré oči, na stůl, na němž ležel Danielův batoh s osobními věcmi. Při vzpomínce na Daniela se ušklíbl. Dean osoby podobné jemu, nazýval parazity.

Cas, dostal nápad.

Když vyšel z budovy, do očí ho uhodilo ostré sluneční světlo. Nedošlo mu, jak skutečný skutečný svět za okny je. Kolik toho prošvihl prodléváním v iluzi. Světlo, ho vyděsilo, a Cas chvíli nevěděl, zda to dokáže. Vyjít, ven z ulity.

Zhluboka se nadechl, přivírajíc oči. Vzduch, taky pomáhá.

Dean. Musí najít Deana. Byla, to jeho nová osobní mantra. Co, přijde pak, Cas neví. Nic, však nebude horší než, to čím si už prošel. Nejistě vykročil vpřed, a vplul do davu, v ulici.




„Promiňte.“

Cas, se nejistě otočil. Octl se tváří v tvář přísně vypadajícímu policejnímu důstojníkovi. Pootočil hlavu ke straně.

„Promiňte. Smím, se zeptat co tady děláte?“

Cas, který strávil celý život v armádním prostředí, věděl,

že je lepší konfliktům a autoritami přecházet.

„Čekám tu na přítele,“ hlesl, mírně.

Důstojník se rozhlédl. Cas, stál u vjezdu u dálnice. Stmívalo se. Cas, měl na sobě jen tričko, a doufal, že si důstojník, nevšimne jizev, na odhalených pažích.

Důstojník zašilhal z okénka. Pak vystoupil z vozu. „Víte, že stopování je tady zakázáno.“

„Samozřejmě,“ zalhal Cas. Bylo mu jasné, že se dostává do maléru.

„Má ten váš přítel telefon?“

„Ne.“

Důstojík nadzvedl obočí. „A vy?“

Cas se rozhlédl. Nacházel se v pustině. Nevedl odtud žádný únik. Ulpěl očima zpět na policistovi, a přinutil se zůstat klidný a hrát to co možná nejdéle. Tak, jak ho to, učil Dean.

„Mohu vidět vaše doklady?“

Castiel ztuhl. Přikývl, a vytáhl doklady, které sebral u Daniela. Kromě nich, si přivlastnil i peněženku se značným obsahem hotovosti.

Důstojník papíry převzal. Vložil informace o jménu do počítače ve vozu.

„Daniel Salmon,“ četl nahlas.

„Salomon,“ pospíšil Si Cas. Důstojník, po něm střelil koutkem oka.

„Vidím.“ Vynořil se z vozu, a namířil na Case zbraň. „Obávám se, že musíte položit ruce na kapotu. Je po vás vyhlášeno pátrání.“

Casova iluze, dokonalého naplánování, šla do háje.

„Děláte, chybu,“ zahuhlal. Seděl spoutaný na zadním sedadle policejního auta, a mířil zpět do města. Věděl, jen že se nachází někde ve Washingtonu.

„Kdybych dostal penny, pokaždý když někdo tvrdí tohle, je ze mě milionář.

Cas, zamrkal. „Pořád, děláte chybu,“ ujistil důstojníka.

„Odhalit drogového dealera na útěku? Vy jste udělal chybu, pane. Danieli, Salomone.“

Cas, zabořil hlavu do opěradla. Zavřel oči, a kousl se do jazyku. Tvrdit, že je vlastně Cas, by situaci zhoršilo. Po několika minutách ho přemohla únava. Nechal víčka klesnout, a upadl do nevědomí.

Snil o noci v kempu. Před dvěma lety, byl u toho, když vzplál jeden ze srubů.

Křik a kouř.

Dean, přes protesty ostatních vběhl dovnitř, do plamenů. Bobbyho přesto nezachránil.

Cas, přichází o všechny. Zdá se, že má smůlu.

Probudila ho ruka na ramenu. Někdo s ním hrubě třásl. „Jsme, na místě.“

Cas otevřel oči. Čekal, že uvidí policejní budovu, a byl překvapený, když zjistil, že se nachází v lese. Napůl si myslel, že pořád sní.

Pohlédl, na důstojníka, a strnul. Jeho oči, zčernaly.

…

Tohle se může podařit, jen tobě Castieli. Padnout, do spárů démona druhé třídy.

„Castiel, že?“

Cas, polkl. „Daniel.“

„Zvláštní, protože vypadáš, jako anděl, na kterého Crowley vypsal odměnu.“

Pootočil hlavu ke straně. Jméno Crowley znal, ale nit příběhu chyběla.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl, a z tonu jeho hlasu muselo být zřejmé, že nelže, protože démon, znejistěl.

„Nehraj si se mnou,“ vyštěkl. „Pamatuju si, jak tvůj hostitel vypadal.“

Cas se dotkl vlastní tváře. Byl zarostlý, a špinavý. Taky pohubl, a bez baloňáku nevypadal, jako starý Cas. Nepředpokládal, že by ho někdo poznal. Přivřel oči.

„Proč, mě Crowley hledá?“ zeptal se. Nemělo cenu, zapírat.

Teď byl zmaten démon. „Děláš si srandu? Praštil sed do hlavy? Přišel o rozum?“

Cas, jen vytrvale zíral.

Oči démona, zhnědly. „No. Předpokládám, že Crowley si s amnézií poradí po svém,“ rozhodl. „Vylez, anděly.“

První nepříjemná věc, byl pach. Case do nosu uhodil zápach mokrého jehličí a ztrouchnivělého dřeva. Nesnášel chladné deštivé noci, která se v kempu vlekla jedna za druhou. Před několika měsíci navíc, Castielův odpor ke všemu, vlhkému, bez důvodu, vrostl.

Zachvěl se. Démon si to gesto špatně vyložil, a ušklíbl se. „Crowley si pro tebe přichystal něco, zvláštního.“

Cas, po démonovi, v uniformě střelil očima. Zvedl bradu. „Táhni do Pekla, obludo!“ Odsekl, vzdorně. Neznělo to tak cool, jak Cas zamýšlel, protože byl spoutaný, a ve špinavém tričku, mnohem hubenější, a menší než hostitel démona, vypadal pateticky. Ne jako Anděl.

„Tvoji lidi tě učili, sprostá slova? Špatný návyk. Neboj se, neboj. I na Deana a Sama, došlo.“

Cas, zpozorněl. Ví, démon, kde lovci jsou?


Rozhodl se to hrát dál, tahajíc z démona užitečné informace. „Předpokládám správně, že tvojí zásluhou? Crowley vypsal odměnu i na jejich hlavu?“

Démon vycenil zuby. „Bohužel. Někdo nás předběhl. Odvedl dobrou práci.

„A, Dean je –„

Čekal, že démon řekne, mrtvý. Obluda, ho však, skopla na zem, shlížejíc na něj shora. „Co to, hraješ? Co si myslíš, že jsem, pitomec? Za to nás vy andělé máte, za druhořadé výrůstky, co?“

Cas, ležící v zetlelém jehličí, zalapal po dechu. Noha démona, ho tiskla k zemi. „Ne, ty jsi výrůstek toho výrůstku,“ odsekl. Démon, ho vyzvedl na nohy, a přirazil zády k autu. Cas, vyplivl krev.

„Crowley řekl, živý, ne v jednom kuse.“

Hnědé oči zčernaly, a to, byla Casova chvíle. Využil momentu nepozornosti. Odkopl od sebe démona, vší silou, která v jeho lidském těle vězila a začal odříkávat motlitbu. Jednalo se o účinnější formu vymítání. Cas, a Sam jí společně objevili před lety. V Casův prospěch hrálo překvapení, v démonův čas.

„Co si myslíš, že děláš?“ démon, na Case hleděl ze země, mírně, pobaveně,

a teprve pak, mu došlo, že jeho tělo opouští síla. Cas, viděl, že se zvedá, a zkusil zaříkávání urychlit. Démon, byl u něj, vztáhl ruce. Horký dech a pach sýry, na Castielově tváři. Dokončil motlitbu, a zavřel oči, připravujíc se na bolest. Nepřišla. Odvážil se na démona pohlédnout.

Hostitelské tělo, leželo na zemi, démon lapený uvnitř. Cas věděl, že nemá moc času, protože účinek zaříkání nevydrží věčně. Sklonil se nad démonem, jehož černé oči, byly zamlžené.

„Řekni mi, kde Dean a Sam jsou, a já slibuju, že konec nebudu protahovat.“




Cas seděl v policejním voze, a mířil na západ. Zkusil z rukou setřít krev, ale docílil jen toho, že mu na kůži, zůstaly krvavé šmouhy. Cítil se líp. Cítil, se skvěle!

Předpokládal, že to způsobil adrenalin. Tělo lidí, Case čas od času, příjemně překvapilo. Bylo, to úžasné, to, co se v něm dělo. Všechny, procesy, sexem počínaje, a bolestí konče. Andělé, necítí tolik vjemů, a i proto necítí.

Nic.

Co, mu dělalo starosti, byl Dean, a Sam.

Cas zaparkoval u krajnice. Vystoupil, a opřel se zády o kapotu auta. Zaklonil hlavu. „Prosím… prosím. Prosím. Ať jsou v pořádku.“

Cas, má jenom je.






„Prosím. Prosím, prosím. Ať je v pořádku.“

Dean, má jen Sama. Seděl u nemocniční postele. Deanova noha byla v sádře. Lovec svíral v ruce mobil, tak silně, že mu klouby na prstech zbělaly.

Sam, se nehýbal. Přístroj, dýchající za něj, zapípal.

Dean čas od času vytočil Bobbyho číslo, ale nikdo se neozval. Prosím. Prosím, prosím. Ať jsou v pořádku.

Dean, má jenom je. Zvedl oči, hledíc na bílý strop.

Slyšel kroky. „Chci být sám.“

Kroky se přibližovaly. „Řekl jsem,“ vyštěkl, a otočil, „že chci být, se svým bratrem, sám!“

Ztuhl.

„Ahoj. Deane.“

Na prahu stál Castiel. Stál ve dveřích, a tvářil se zvědavě a smutně. Přes Deanovo rameno, hleděl na nemocniční postel.

„Casi…“

Anděl odtrhl oči, od Sama v bezvědomí, a pohlédl na Deana.

Lovec byl vmžiku na nohou. Stál u Case, a tiskl ho ke zdi. Anděl, se nebránil. Cítil Deanovu frustraci, a bolest. Přijal jí. Věděl, že Deanův stisk zanechá modřinu.

Zalapal po dechu.

„Co, jsi zač?“

Cas, zavřel oči. Vydechl nosem.

„Cas. Castiel…“ hlas, mu přeskočil. Dean se do něj vpíjel očima, jakoby mu nevěřil a hledal stopy po lži. Pak lovci došlo, že Cas lapá po dechu, a jeho tvář bledne. Rychle anděla, pustil, jakoby se spálil, a odstoupil.

Cas, popadl dech. Promnul si bolavé rameno.

„Viděl jsem… byl jsi. Nejsi. Jak to?“

Cas pootočil hlavu ke straně. Má, Dean něco s hlasem?

„Jak to, co? Musíš mi osvěžit paměť.“

„Děláš si ze mě srandu?“ sykl lovec. „Do prdele! Bylo po, tobě!“ Už netlumil hlas.

Sama, nevzbudí tak jako tak. „Co jsi? Imitace ducha?“

Cas, doufal, že šok, který pocítil, nedal najevo, ale asi ano, protože Dean zmírnil ton. „Casi?“

Hleděl do prázdna. Mrtvý. Mrtvý. Mrtvý. Proto, ten pocit, prázdnoty. Proto už necítí ani špetku milosti. Cas, Anděl Cas, světlo hvězdy planoucí miliardu let, zhaslo, a opustilo známý vesmír. Cas, je jen to, Je Cas, člověk.

„Jak jsi mě našel?“

Cas trhl rameny. Zamrkal, a dal se do hromady. „Modlíš se moc nahlas.“

Dean nadzvedl obočí.

„Slyšel jsem tě, když jsem procházel halou.“

„Víš ty, co? To je fuk,“ odsekl, lovec. „Sprav to!“ sykl.

Casovy oči, následovaly Deanovu ruku. Dean ukázal na Samovo nehybné tělo.

„Rád bych,“ polkl. „Věř mi, Deane, rád bych Samovi pomohl, ale nejde to.“

Dean, semkl rty. „Co mi to tu vykládáš? Casi… pomoz mu!“ zaprosil. A vidět Deana prosit, byla další věc,

která se

často

nevidí. Ne, v Casově, vesmíru.

Cas, se podrbal na čele, a omluvně, se usmál. „To, nejde. Nejsem ten, za koho mě máš.“

Dean, pomalu ustoupil.

Sjel, Case pohledem. Anděl, vypadal pořád stejně, jen, špinavěji. Nic, co by nespravila koupel.

Cas, by jí neměl potřebovat.

Byl zarostlejší. A, strhaný. Když, si ho Dean prohlédl lépe, neušlo mu, že Cas má na tváři tenkou jizvu, a jeho pleť je snědší.

Ale, byl to Cas. S, modrýma, zářivýma očima, jako vždy.

„Co jsi?“ vyštěkl Dean.

„Jsem, Castiel,“ ujistil ho Cas. Jeho oči putovaly od Deana k Samovi a zpět. „Tvůj – váš – přítel. Jen, z jiné doby.“

Ticho.

„Přeskočilo ti?“

Cas protočil očima. Nalehl na trám dveří, a ušklíbl se. „Zjevně. Už dávno. Bohužel.“

Ta poza, a jízlivost. Bylo to povědomé. Deanovi došlo, s kým má tu čest.

„Casi?“ zeptal se nejistě.

Cas, přikývl. Zkrabatil čelo. „Ty a já,“ ukázal názorně, prstem, na lovce, „si musíme promluvit.“




„Jsi v pořádku?“

Dean si protřel oči. „Upřímně? Ne.“

Castiel lovce zvědavě pozoroval. Stáli v hale. Dean se opíral zády o zeď, uhýbajíc očima, a dívajíc se všude, jen ne na Castiela. Anděl, zkusil vyhledat jeho pohled, ale selhal. Nakrčil nos.

„Je tu problém?“ zeptal se.

Dean, spustil ruku z očí. „Problém?“ zalapal po dechu. Cas trpělivě, čekal. Dean, se znovu zkušebně nadechl, ale pak jednoduše zavrtěl hlavou. „Víš ty co? Je toho na mě moc.“

Castiel udělal krok vzad. „Zlobíš se.“

Ne, Dean byl nepříčetný.

„Co měl Cas v plánu?“ zeptal se. „Proč jsi tady?“

Castiel pohlédl na zavřené dveře pokoje, v němž spal Sam. „Dát věci do pořádku. Napravit, je.“

Neušel mu Deanův úšklebek. „Můžeš začít.“

„Deane…“

Dean ho ignoroval. Hleděl zarytě na zem.

„Deane.“

Cas, prosil.

„Nevím, co jsem udělal, ale musíš mi věřit. Nikdy bych nezranil tebe. Nebo Sama. Jsi…“

Všechno, co mi zbylo.

Dean, odtrhl oči, od svých bot. Polkl. „Víš, že sám sebe opakuješ? Začíná mě to unavovat. A, pro pořádek, TOHLE,“ kývl, k zavřeným dveřím. „Je tvoje zásluha.“

Cas, si Deana změřil pohledem. Pak přikývl. „Rozumím,“ otočil se, a vykročil. Zastavila ho až, Deanova ruka. Chytil Case za rukáv.

„Kam, jdeš?“

Castiel, pohlédl na Deanovu ruku, a do očí lovce. „Jdu ti z očí. Sejde z očí, sejde z mysli, Deane. Pusť.“

Dean, ruku spustil. „To je všechno? Víc k tomu neřekneš?“

Cas, se nejistě rozhlédl. Vzdychl. Zalovil v kapse, ignorujíc Deanův tázavý pohled. Vytáhl něco malého. „Chceš peprmintový bonbon?“




„Říkáš,“ zamumlal Cas, s plnými ústy, cukrátka, „že jsem otevřel dveře, a vstřebal duše z očistce.“

Dean přikývl. Cas, polkl a olízl si rty. Dean si přál, aby přestal současně cucat bonbon a mluvit.

„Muselo mi přeskočit.“ Cas, se usmál. „Víš, jak vzniká duha, Deane?“

„Co?“ Odsekl, lovec, rozčileně. Bylo toho moc. Nejdřív, Cas. Teď Sam a Bobby, a zase Cas.

„Co, kde vzniká, Casi?“

„Duha,“ hlesl, zasněně Castiel. „Všechny barvy vycházejí z jednoho zdroje. Duha vzniká, při lomu světla. Občas, musíš něco zlomit, když chceš, něco vytvořit. Destrukce, byla od začátku součást božího plánu.

Co jsi ode mě čekal?“

„Čekal jsem pravdu.“

Cas se zahleděl do dálky. „Zdá se, že ty a já, jsme jeden druhého, přecenili.“

Dean, měl jen tušení, o čem Cas mluví. Nebyl v budoucnosti dost dlouho, ale stihl zjistit, že nebyla příjemná.

A, že jeho vlastní já, bylo debil.

Cas, se kousl do rtu. „Deane.“ Naklonil se, blíž k lovci, jako vždy, překračujíc hranici, osobního prostoru. Táhl z něj cigaretový kouř. Lovec se instinktivně odtáhl. „Tvůj bratr, je zdá se, vzhůru.“

Dean, se otočil. Za zády, mu stála zdravotní sestra, a usmívala se.




Cas, se rozhlédl. Seděl na zadním sedadle vozu, který si Sam a Dean vypůjčili. „Co se stalo s tvým autem?“ zeptal se.

„Nechci o tom, mluvit.“

Cas, vzdychl. Otočil hlavu, a zahleděl se ven. Sam, a Dean si vyměnili pohled. Byl to Sam, kdo, se jako vždy, chopil iniciativy, a začal se vypořádávat s problémem. Který v tuhle chvíli představoval Cas.

„Jak, je to vlastně možný? Chci říct, nezpůsobí to, že jsi tady, nějaký zkrat v budoucnosti, nebo minulosti nebo tak něco?“

Cas, mlčel.

Sam, zatlačil na pilu. „Neber mě špatně. My všichni tady, uvítáme tvojí pomoc –„

Dean, po bratrovi šlehl očima. Možná ho odhlásil z nemocnice příliš, brzy? Nevidí Sam, s čím – KÝM- mají co dočinění? Cas…

Castiel,

Pochází, ze světa, který je, odlišný od tohoto světa, a musí se adaptovat – dvakrát. Poprvé, padl jako anděl, z nebe, sem a teď i jako člověk, v čase, na zemi.

Dean, je na Castiela navíc pořád naštvaný. Není to sice vina tohohle Case, ale to neznamená, že Dean při pohledu na něj, neztrácí nervy. Odtrhl oči, od tváře odrážející se, ve zpětném zrcátku a zahleděl se na silnici. Cas, který Deanův vytrvalý pohled opětoval, sklopil modré oči.

Sam předstíral, že jejich beze-slovnou konverzaci, nezaznamenal. „Řekl ti Castiel něco, co by nám mohlo pomoc.“

Cas, se ušklíbl. „Nejsem nejsdílnější osoba, Same, nevšiml sis?“

Sam, otevřel ústa a němě na Cas zíral. Dean potlačil úšklebek. Málokdo dovedl Sama umlčet.

Jedna, věc Deana trápila. Cas, neměl zábrany. Říkal, a dělal, jako vždy to, co se mu zlíbí, ale na rozdíl od jejich Case, který způsobil kolaps světa, to tenhle Cas dělal sobě. Jakoby přišel o pud sebezáchovy. Jakoby, neměl o co přijít.

Dean si pročistil hrdlo, a konečně promluvil. „Sam se snažil naznačit, že –„

„Vím, co Sam naznačuje, nejsem, pitomec, Deane,“ vyštěkl Cas. Bratři si vyměnili zaražený pohled. „Cas, mi nic neřekl,“ dodal, mírněji. „Vyklopil mě tady, a beze slova se vypařil. Nevím, co ode mě, čekal. “

Dean, taky, ne.

„Na tom nesejde,“ Dean, zarytě hleděl na vozovku. „Já čekám, že když už jsi jednou, tady, dáš se do kupy, zapneš kabát, a pomůžeš nám srazit, tu svini Legii, na kolena.“

Cas, zvedl oči. V šeru, vozu a jako kontrast k Casově opálené kůži, se jevily, neskutečně modré.

Ve zpětném zrcátku vyhledal Deanovy.

Přikývl.




Dean, byl uvnitř benzínové stanice. Sam, který tankoval, pokukoval po Casovi. Anděl nadzvedl obočí.
„Co je to s tebou?“ zeptal se, Sam. „Vypadáš, jinak.“

„Zvláštní. Já se chtěl zeptat, tebe, na totéž. Co, se stalo, Same?“

Sam, se usmál, zlehčujíc situaci. „Dlouhý příběh.“

Cas, přikývl. Dlouho si Sama prohlížel, a pak zdánlivě bez kontextu, prohlásil: „Ty a já jsme si nikdy nebyli blízcí. V mém světě… nebyl, čas. Nevím, co se stalo, ale existují jen dvě věci, které se Deana mohou, skutečně dotknout. Když se něco děje s tebou, a když ho někdo komu věří, zklame. Nevedl jsem si zdá se, moc dobře. Dean, je vytočený.“

Sam, se podrbal na čele. Vážně nechtěl mluvit o tomhle. Nevěděl, jak. Nezlobit se na Case, bylo těžké, ale zlobit se na něj za něco, co v zásadě neudělal on, bylo nefér.

„Je, to komplikované, Casi. Dej mu čas. Dean říkal, že v budoucnosti, ze které přicházíš, nebylo snadné se sám se sebou, vypořádat. Tenhle Dean není určitě, horší než ten, hm, tamten.“

Byl to vtip, ale Cas vážně odvětil -

„Upřímně doufám, že ne. Deana, kterého jsem, znal já, opustila, naděje. A to ho konečně zlomilo. Dean, umřel ve chvíli, kdy jsi řekl Ano, Same. Žil jsem vedle – „ Cas polkl. Nevěděl, proč se Samovi se vším, svěřuje a taky, proč mu to dělá dobře? Možná, potřeboval vyventilovat léta, potlačované emoce a Sam, byl zdá se, ochotný ho vyslechnout. „Bůh je krutý, Same.“

Dean, se vrátil obtěžkaný nákupem. Sjel, bratra i anděla pohledem, a beze slova nastoupil do vozu.




„K čertu.“

Dean po Casovi střelil pohledem. Pořád si nezvykl na nového jízlivého, neslušného, a naprosto ne-jeho Case.

Stáli mez troskami, které bývaly obývací pokoj. Zbyly z něj, tři ohořelé, stěny, a zborcený strop. „Co říkal Bobby?“ zeptal se Sam.

„Mezi vzlyky?“ podotkl, jízlivě.

Sam, přikývl. Oba bratři, nesli ztrátu Bobbyho domu, stejně těžce, jako lovec sám. Nejednalo se jen o dům. Byl to domov. Castiel brouzdal troskami. Čas od času se shýbl a něco zvedl. „V mé realitě,“ řekl, aniž přitom zvedl oči, a dál prozkoumával ohořelé závěsy, „Bobby uhořel.“

Bratři ztuhli. Možná za to mohl ten klinický ton, ale, Cas nemluvil bez pohnutí. Nýbrž, jako někdo, kdo se snaží rozpomenout si na něco, k čemu došlo hodně dávno.

„Byl pořád, na vozíku, a nedostal se ven. Včas.“

Cas zamrkal. „K tomu tady, naštěstí nedošlo.“

Dean polkl. Ztráta domu, se náhle, zdála být, snesitelnější.

Bobby se ubytoval, ve městě. Říkal, že není připravený, se sem vrátit. Bratři, to respektovali. Oni, a Cas zůstali v domě, přes noc. Ne všechny místnosti vyhořely, a v tuhle chvíli, si lovci tří-lůžkový pokoj, nemohli dovolit.

Dean se probudil uprostřed noci. Bylo horko, a z dřevěného obkladu v místnosti, sálal žár. Lovec, se vymotal ze zpocených přikrývek, a jako duch, pocházel domem. Zastavil se v bývalé kuchyni.

Všechny, zpomínky, ožívaly. Dean se zkušebně dotýkal věcí, jakoby měly paměť a byly schopny, Deanovi svěřit, co si myslí, a jestli je taky tíží, osud, který potká, každého:

Všechno shoří. V čase.

Deam strávil v Bobbyho domu většinu dětství. Bylo to útočiště. Bobbyho dům, impala, Sam, Bobby… všechno, co pro Deana kdy něco znamenalo. Všechno hmatatelné, pohromadě.

Dean, vystoupal, po vrzajících schodech, do horního patra. Bylo v horším stavu, než spodní, a lovec musel našlapovat opatrně. Zastavil se u okna. Dvůr osvětlovalo měsíční světlo. Dean, si vzpomínal na jedno skoro normální letní odpoledne. On a Sam, si hráli na dvoře, a Bobby s Johnem, seděli na terase. Popíjeli pivo, a o něčem spolu vážně rozmlouvali. Dean má pocit, že to byl případ, ale v tu chvíli, byl jenom kluk, užívající si iluzi. Bylo to dokonalé. Sam, Deana donutil, aby vylezl na strom, a hlásil mu všechno, co odtamtud uvidí.

Viděl, všechno.

Dean, se rozhlížel. Spatřil, tátu, a zamával mu. John se usmál a zamával zpět.

Zamrkal. Prostřel si oči, a opřel se čelem o studené sklo, v okně. Všechno, na čem záleží pohromadě. Dean koutkem oka, spatřil postavu, sedící na dvoře. Úplně, na Castiela zapomněl.

Když vyšel ven, uvědomil si, že počasí dovede obelhávat. Venku bylo chladno. Rozhlédl se a zamříil přes dvůr, na jeho druhou stranu, k místu, kde prve viděl Case. Anděl seděl mezi vraky aut, a kouřil.

Dean se ušklíbl.

„Klidně jsi mohl zůstat uvnitř. Nemyslím si, že by to Bobbymu vadilo. Trocha kouře.“

Cas, zvedl zamžené, oči. Pak, potřásl hlavou. „Jsem, rád venku.“ Típl cigaretu.

Dean, si váhavě sedl.

„Je, to úžasné. Každý detail. Dokonale naplánované. Přemýšlím, o tom, Deane. Proč si Bůh dal tu práci s tím, všechno stvořit, tak perfektně, a pak – o to ztratí zájem? Přemýšlím o tom, Deane a říkám si, že to možná není dokonalé. Třeba to byla od začátku chyba, a Bohu to došlo. Přestal o svět pečovat, protože je s ním od začátku něco v nepořádku. Je, něco v nepořádku i s námi?“

Cas, zvedl oči. Tázavě se na lovce zahleděl. Dean, si odkašlal.

„O čem přemýšlíš, Deane?“

„Jestli jsi zase sjetý.“

Cas, se zasmál. Byl to spíše, štěkot. Upřel oči, zpět před sebe. Zrcadlily se mu v nich hvězdy, a měsíc.

„Ne. Ne, Bůh se mýlí. Je to nádhera.“

Dean, se chtěl zeptat, o čem Cas sakra mluví, protože lovec kromě obrysů vraků aut, rýsujících, se ve tmě, nic nevidí. Cas, ho předběhl. Kývl, a ukázal do dálky. Zprvu, Dean neviděl nic, ale když jeho oči přivykly šeru, Dean spatřil vrcholky kopců vystupující ze tmy. A za nimi, proužek zlatého světla. Východ slunce. Na obloze, pořád zářily hvězdy, a větve stromů ohýbal vánek. Cas, má pravdu. Je to krása.

Bylo to nezvyklé, takhle se s Casem bavit. Byl prakticky cizinec, ale současně, i víc člověk, než kdy předtím, Castiel byl. Dean si s ním, rozuměl. A, pro jednou rozuměl i tomu, CO Cas říká.

„A přesto to musí skončit,“ pokračoval, Cas, čímž zlomil kouzlo okamžiku.

Uběhla minuta.

Dean, se ošil. Poposedl si a urovnal si okolo sebe košili. Byl, zmrzlý, a Cas měl na sobě, jen tričko. „Co se v budoucnosti stalo, Casi? Co se doopravdy stalo?“

„Myslím…“ Cas vytáhl další, cigaretu, a začal hledat zapalovač. „Že jsi o všechno, ztratil zájem. Bez Sama, tu, pro tebe, nebyl důvod, vyhrát. Pak, umřel i Bobby. Všichni tě opustili.“

Dean, rozčarovaně, přihlížel tomu, jak si Cas zapaluje. „Ty ne.“

Cas, potáhl z cigarety. Kouř, stoupal k nebi.

Pohlédl na lovce, jakoby to, co mu Dean říká, bylo moc složité. Naklonil hlavu ke straně. „Zvláštní, nikdy mě nenapadlo, že se na to díváš takhle. Že, se staráš.“

Dobře, to bolelo. Dean, si protřel oči. „Co, budeme dělat, Casi?“

Bylo to tak netypické. Ta otázka, byla upřímná a z Deana vypadla v momentu slabosti. Cas zamrkal. Zahodil cigaretu, a otřel si ruce do džín. Pak, je složil v klínu. „Ptáš, se mě?“

„Ptám, se, na tvůj názor, Casi.“

„Věčně, jetý ex-anděl beze špetky zodpovědnosti, a schopnosti, cítit, má těžko, vlastní názor.“

„To jsou moje slova?“

Cas, otočil hlavu tak rychle, že mu luplo za krkem. Upřel na Deana oči. I v šeru se nebezpečně leskly. „Nebuď sám k SOBĚ, tak přísný, Deane. Budoucnost byla komplikovaná. Udělal, jsi, všechno, co bylo v tvých silách. Oběti, v boji, jsou nevyhnutelné.“

Dean chtěl namítnout, že Cas nikdy neměl být oběť, ale ta obhajoba byla patetická, a bylo pozdě.

Rozednívalo se. Chladný vzduch, Deanovi vháněl, do očí slzy.

Stoupl si, a oprášil kalhoty. Cas, ho nejistě pozoroval. „Na něco jsem si právě vzpomněl.“

Vzdálil se, na druhý konec dvoru, k odstavené impale.

Cas se v sedu, vyklonil, aby na Deana lépe viděl. Když se lovec vrátil, držel v rukou srolovaný baloňák. Nejistě ho Casovi předal. „Je, bez tak, tvůj,“ podotkl jednoduše.

Nikdy neviděl tolik emocí najednou. Casova tvář, byla bledá, a zrůžovělá současně, chlad mísící se h žárem. Cas, nejistě vztáhl ruku, a kabátu, se dotkl. Jeho oči, ožily, a Cas se usmál, ale současně, byl smrtelně bledý, a tvářil se vážně.

„Neviděl jsem to roky. Muselo to shořet, s Bobbym,“ zamumlal. Pohlédl na Deana. Beze slova, kabát vyňal z jeho rukou, a nejistě, si ho navlékl. Deab uhnul pohledem. Když se na Castiela znovu podíval, anděl, vypadal právě tak, jako, jeho staré já.

„Děkuju,“ zamumlal, rozpačitě. „Tohle gesto pro mě hodně znamená.“

Oba, seděli tiše.

Slunce, se vyhouplo přes okraj kopců, a zalilo svět. Paprsky, se odrážely od plechových kapot aut, a dopadaly Casovi na tvář. Baloňák Casovi ledabyle visel z ramenou, a zakrýval tričko a rifle. Slunce, zakrylo kruhy pod očima.

Když, Cas otočil hlavu a pohlédl na lovce, jeho oči, zářily, a zlatě se leskly. Usmál se, a pak se znovu, zatvářil vážně, a Deanovi to připomnělo starého Case, kterého, znal, a který s Deanem sdílel, tajemství duše. Nepotřebovali mluvit. Bylo, to dokonalé.

A Dean si pomyslel, že Cas by – možná, mohl být znovu jeho anděl.

Oba, seděli tiše.

Dokud slunce nevyšlo.

Maky: Wow!!! Tohle je opravdu zase jiný druh psaní, ale mě se rozhodně líbí!!! Teda... tak hluboko Cas asi vážně ještě neklesl. Je to mazec a já jsem fakt zvědavá, jak/jestli se z toho dostane. A rozhodně chci další část!!! Ani neuvažuj o tom, že to tu nehodíš, protože já jsem fakt napnutá a chci pokračování!!! Takže fakt moc díky za tuto super povídku a budu se těšit na další

Děkuju Musím do práce, takže Ti odpovím, až se vrátím. Už ted jdu pozdě...

další kapitola přidána. Zamyšlení: Kdo byla žena z Castielova snu?


...

Maky: Kdo byla ta žena ze snu Napadá mě Máři Magdaléna, ale to je asi blbost Jinak samozřejmě další perfektní část, takže doufám, že brzy přihodíš další pokračování. Snad Cas Deana najde

Není to trochu mimoj můj záběr? Taková povídka? No, jak řekla Meg "Rosteme se a učíme."

A, já čas od času blbnu

Myslíš si, že Cas je ořád sám sebou, v téhle povídce? Snažím se, aby to byl pořád Cas, i když se ta povídka zatím celkově vymyká SN atmosféře.

Je, to zajímavé...

Jinak, děkuji za komentář

Víš, že jsi to uhodla? Napadlo mě, proč ne. Kdo jiný, by Case mohl "uzdravit" tímhle způsobem? Sedělo mi to tam. A asi jsem nebyla úplně mimo, když jsi to "poznala"


Jedu na pár dnů pryč. Čerpat insipraci. Až se vrátím, budu pokračovat...

Jsem dobrá Jinak myslím, že mimo Tvůj záběr to není. A mě se to líbí. Takže asi tak A ano, i když se Cas chová trochu jinak, je to stále on. Tak hezky čerpej inspiraci, ať si brzy můžu přečíst pokračování

Maky: Přidávám se k ostatním, pěkně rozepsané. Jakou má Castiel starost o bratry. Tak rychle piš.

Do hajzlu! Člověk chvíli nemá čas, pak je bez netu, nakonec se tu ukáže, polomrtvej z toho zkurvenýho vedra a tři prdele povídek, který nemá přečtený... Samozřejmě chválím tvoji aktivitu, taky bych byla ráda, aby mi to takhle šlo... Sakra... jdu číst... A jestli budu vzhůru do čtyř do rána!!!!! Tak to hážu na tvojí hlavu!!!

Angela: Uh... huh. To je, velice zajímavý komentář! Děkuju, dlouho jsem se tak nezasmála A, jestli jsem vážně zodpovědná za Tvoje zdraví a nedostatek spánku, upřímně se omlouvám!

Ne, fakt - zlobil Tě net? Blbý. No, a vedro - já si ho náležitě užívám. Jsem z něj vždycky tak mimo, že je mi to vlastně příjemné. Doufám, že skončíš v posteli dřív než ve čtyři. Moje oblíbené noci byly vždycky ty, kdy jsem mohla sedět až do rána nad nějakou povídkou Přeju Ti hodně štěstí při prokousávání se, a snad z povídek, nebudeš zklamaná.

Enjoy


janča: Děkuju za komplimant. Pracuju na tom


bohdy: Když to říkáš, ty Děkuju! JSI, "dobrá".

Další část přidána. ČÁST DVĚ.

Těšila jsme se na to, až se Cas konečně setká s bratry.... děj volně navazuje na díl 7x02, ale odted už je to spíše moje pokračování, a jak by to všechn odopadlo, kdyby se Cas z budoucnosti v seriálu doopravdy objevil. Od další části (přidám jí možná zítra), dojde k několika zlomovým okamžikům, které toho dost vysvětlí. V tuhle chvíli nechme Sama, Deana a Case, zvyknout si jednoho na druhého

Pěkný večer...

Maky: Z téhle povídky jsem fakt nadšená To je tak neskutečně DOBRÉ!!! Naštěstí to skutečné je Já ani nevím, co k tomu víc napsat... prostě ujíždím na euforické vlně... asi jako sjetý Cas A těším se na další část

bohdy: Děkuju Pracuju na dalších částích, ale je to jako souboj s časem a vše, je proti mně Doufám, že do konce týdne (respektive epizody 7x23) přidám, víc!

Maky: I druhá část je parádní, díky.

janča: Děkuju Pracuju na dalších!

Maky: co říct k této povídce - no já ti nevím, víš co - asi mě nesedí. Námět je super - opravdu se mi líbí, jak jsi to všechno "logicky zamotala" - za nápad a originalitu ti dávám 100%
ale jinak - ty víš, že nerada kritizuju, protože sama psát neumím, ale i tak ti svůj názor řeknu - upřímně já jsem se nudila a těšila se, až to dočtu - ale paradoxně jsem hodně zvědavá na další části - to asi tou myšlenkou a nápadem - jinak tato povídka pro mě nemá žádné kouzlo - necítím z ní nic

trochu mě mrzí, že my dvě máme na tvá díla jiné názory, ale tak o tom to na druhé straně je -a dle komentářů se povídka líbí, což je v pořádku

ale asi si opravdu myslím, že píšeš líp, když popisuješ toho "reálného" Case a né toho z budoucnosti - v této povídce byl Cas pro mě vlasntě hrozně cizí osobou a to mě asi nebavilo - nevím

v každém případě si i tak přečtu další části - možná ze zvědavosti a možná proto, že ty mě neustále překvapuješ

PS: Máří Magdaléna by mě nenapadla - to se přiznávám