Navazuje na THE WANDERER (končí Druhým dějstvím). Třetí dějství začíná tady. Bohužel, povídka je moc dlouhá a nelze ji zveřejnit najednou.
Protože nemám moc času, nestihla jsem přidat vše, co jsem chtěla. Z toho důvodu jsem přidala jen část třetího dějství, které je naštěstí více ne-dějové. Další část povídky, obsahuje více akce, a konečně, ve Čtvrtém dějství očekávejte hodně, hodně akce, a boje. Tahle část, je spíše vysvětlovací. Takové pojítko. Žádné zvraty. Doufám, že se mi podaří přidat další část rychle.
Můj nápad, na kterém je založen motiv této kapitoly, a vůbec celé Proroctví, vychází z myšlenky že Cas tím, že vstoupil do minulosti, minulost změnil. Všimněte si toho, že Lily začala trpět halucinacemi před měsíci - stejná doba, kdy Cas přišel do téhle doby. Kevin, byl vybrán jako prorok, v jiné realitě, a v téhle, to muselo nutně proběhnout jinak, protože Cas měnil běh věcí. Dává to smysl. I malý vpád, toho změní hodně.
Další věc, na kterou chci poukázat - všimněte si toho, že Cas občas opakuje fráze, (nebo jim pdoobné), které řekl Cas v sedmé sérii. Řekla bych, že realita je možná jiná, ale svým způsobem je to jako s historií - vše, se opakuje, jen trochu jinak.
A konečně, v dalších dílech čekejte více, hippie Case. A, to v tom nejhorším slova smyslu...
Enjoy.
THE WANDERER II
TŘETÍ DĚJSTVÍ
THE PROPHECY
ČÁST JEDNA
Oba, seděli tiše.
Dokud slunce nevyšlo.
Ani jeden z nich nevěděl, o Samovi, který se mezitím, probral. Když lovec, vykoukl z okna, spatřil, dvě postavy, sedící bok po boku, na dvoře. Siluety zalité, paprsky vycházejícího slunce. V dokonalé harmonii.
Pomyslel si, že možná, ne všechno je ztraceno.
…
Sam sešel do kuchyně. Zaskočila ho přítomnost další osoby. U ohořelé linky, stál Bobby.
„Hej, Bobby. Dobré ráno?“
Lovec se otočil. Jeho tvář byla křídově bílá. Sam odhadl, že to musí být pekelně těžké, vrátit se sem, a najít všechno v takovém stavu. I pro někoho s Bobbyho životními zkušenostmi.
Možná, především právě pro něj.
„Co tady děláš?“ zeptal se ve snaze donutit Bobbyho mluvit.
V lovci konečně zvítězila léta sebe-zapírání, a "mateřský instinkt". „Chtěl jsem se ujistit, že vy dva – tři pitomci, nevyhladovíte. Přinesl jsem snídani.“
Samův zrak padl, na papírovou tašku položenou na stole. Věděl, že pro Bobbyho je to, jen záminka, protože Deanova společnost, byla vždy, zárukou nevyhladovění. Bobbyho na to neupozornil.
„Pozorné.“ Začal, vyndávat, nákup. Když pokládal potraviny na ohořelou desku stolu, ruce, se mu třásly. Doufal, že to Bobby nepostřehl. „Jak, je?“
„Už, bylo líp,“ podotkl ostře Bobby. Podal Samovi sklenici burákového másla, a ukázal na okno. „Jak dlouho tam ti dva takhle sedí?“
Sam, sledoval jeho pohled. Nakrčil nos. „Hodiny? Nemám tušení.“
„Vypadají,
spokojeně.“
Sam studoval, etiketu na jedné z věcí, kterou Bobby přinesl. Zamumlal, „hm“.
„Odkdy, je tak citlivý?“
Sam, vzhlédl. „Který?“
Padlo mezi ně ticho. „Dodělej snídani,“ řekl Bobby, a vyšel dveřmi, ven.
Castiela a Deana našel v podivné pozici. Castiel, se zády opíral o vrak auta, hlavu zdviženou, a hleděl do vycházejícího slunce. Dean, měl hlavu položenou na jeho ramenu, a spal.
Bobby vstoupil do Castielova zorného pole. Nadzvedl obočí. Anděl, sjel pohledem z něj, na Deana, a nejistě, pokrčil jedním volným ramenem.
Bobby, nic neříkal. Mlčky, ukázal na dům.
…
Rozcuchaný Dean, usedl ke stolu. Společnost se rozsedila okolo, na různé kusy, zachovalého nábytku. Lovec si před sebe, přitáhl talíř, se sendviči a hladově, se do jednoho z nich zakousl.
„Zatímco jste vy dva pitomci blbli,“ řekl Bobby, „já pracoval.“
Dean, zahuhlal něco, čemu bylo stěží rozumět. Sam, znechuceně, odvrátil oči od jídla, převalujícího se mu v ústech.
„A, my?“ zopakoval, Dean, srozumitelněji. „Taky, jsme pátrali.“
Castiel, se rozhodoval mezi ovesnou kaší, a sendviči. Nakonec, rozvážně zvedl jeden sendvič, a zakousl se do něj. Nechutnal jako nic, co Cas pamatoval. Kousl si znovu, hladověji.
„A? Zatím, jsme, si nepolepšili. Padlý ex-anděl, z budoucnosti, není výhra.“
Dean, polkl. Odsunul talíř se snídaní, a zahleděl se do prázdna. Jeho oči, potemněly.
Všichni zmlkli. Atmosféra zhoustla. Castiel, který byl předmětem hovoru, uždiboval ze svého, sendviče malé kousky a očividně, se dobře bavil.
Pokud se Case, skutečnost, že jej Bobby právě, nazval přítěží, dotkla, nedal to najevo.
„Co po nás chceš, Bobby? Děláme, co můžeme.“
Bobby odhodil na stůl štos papírů. „Dělejte,
víc.“
„Sakra,“ Dean uhodil pěstí do stolu. Dřevo zapraskalo. „Sakra,“ zopakoval, tiše.
Castiel, který dosud mlčel, přistoupil ke stolu. Ruce umazané od burákového másla, si otřel do kalhot.
„Co je to?“ sklonil se, nad dokumenty.
„Před pár měsíci hospitalizovali v nemocnici malé, děvče. Má, nádor na mozku.“
Sam, se podrbal na čele. „Smutný.“
„Tahle, holčička, trpí halucinacemi. Byla o tom zmínka ve zprávách, a něco mě zaujalo.“
Dean nadzvedl obočí. „Není to normální? Nezpůsobil, to ten nádor?“
„Nádor způsobil, že šestileté děvče mluví, cizími jazyky, a ví o andělech, enochiánštině, a Legii?“
„Myslíš si, že je prorok,“ vstoupil do hovoru Cas. „Neviděl jsem, žádného,“ polkl. „Dlouho.“
Bobby mu věnoval unavený pohled. „Kdy jsi tady, vlastně, přistál ty?“
Cas, ztuhl. Uhnul očima, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Lovci, pořád uvažovali o nemocném, děvčeti.
„Nedávno,“ Castiel polkl. „Před, dvěma týdny?“ Doufal, že lež nebude zjevná. Nikoho nenapadlo, že tenhle Cas lže. Proč? Aby, se vyhnul trapnému rozvádění, své pochybné minulosti?
Nemají, tušení, čím si Cas prošel.
Lovci jeho odpověď akceptovali. Cas, sklopil oči, přemýšlejíc.
„Takže, co s tebou?“ nadhodil, Bobby.
Zvedl hlavu. „Se mnou?“
„Cas, jde s námi,“ zasáhl, rychle Dean. Sam, a Bobby si vyměnili překvapený pohled. Cas, je zvědavě pozoroval. Přikývl.
Dean, zrudl.
Rychle do úst vtlačil i, zbytek sendviče. „Takže, Lujsijana.“ Otřel si ústa ubrouskem, a zahodil prázdný talíř na zem, mezi kusy dřeva, a o ostatní rozbité nádobí. Bobby ho sjel nesouhlasným, pohledem. Dean se ušklíbl. „Jestli na to přišel Bobby, démoni jí, budou taky, na stopě. A, nic bych za to nedal, že andělé nezůstali, pozadu. Je na čase srovnat skore.“
Neušlo mu, že se, Casovy oči, při zmínce o andělech, rozšířily.
Case, na jednu stranu těšila možnost zase se setkat s vlastní rodinou. A, na druhou, věděl, jaká jeho rodina je. Naoko lehkovážně, se usmál. Ale, uvnitř, cítil, hrůzu.
Co, andělé s Casem, udělají, až přijdou na to, co je zač? To, byla dobrá otázka. Cas doufal, že to nezjistí, v praxi.
…
„Castieli.“
Cas, otevřel oči, a líně se usmál. Byl, na šrot. Otočil, hlavu a pohlédl, do zelených očí. Usmál se víc. Něco uvnitř, Casovi napovídalo, že tohle, celá situace, něco ohledně Deana, nedává smysl.
Ale, Cas, byl mimo. Cítil kouř, a slyšel, vzdálený křik. Rozeznal Chuckův hlas. Zkusil se nadzvednout, ale Deanova ruka, ho zatlačila zpět do matrace. Lovec nadzvedl obočí.
„Někam, jdeš?“
Cas, polkl. Kývl, na dveře. Viděl, kouř, který se zpod nich valil, a stoupal ke stropu místnosti. Kemp byl v plamenech. Cas, si vzpomínal, na tu osudnou noc. Ale, co tady dělá Dean?
Vše, skončí v ohni.
„Deane?“ zeptal se, když konečně našel vlastní hlas.
„Bratře.“
Cas, na Deana dlouho zíral. Pak, se mu zkusil vysmeknout, ale Dean ho držel pevně. Cas, sebou zmítal mezi přikrývkami, příliš unaven, a slabý na to, osvobodit se.
Tohle není moje doba, tohle není moje doba!
Nechal toho. Ležel, a vyčerpaně oddychoval.
„Michaele,“ hlesl.
Dean-Michael přikývl. „Dlouho jsem tě neviděl, bratře. Klesl, jsi, hluboko.“
Cas, přestal bojovat. Rezignovaně, zavřel oči. Deanovy ruce, a Michaelova vůle, ho držely upoutaného k lůžku, zatímco do pokoje vstoupily plameny. Když srub vzplál, Cas byl pořád uvnitř. Viděl, jak se v páru zelených očí zablesklo, a Michael zmizel, nechávajíc za sebou jen spoušť. Cas necítil bolest. Okamžik agonie, a paniky trval, chvíli. Pak, jeho lidské tělo, spolkl oheň.
Cas, otevřel oči. Spatřil, pár zelených, a málem, Deanovi vyrazil zuby. Vymrštil se ze sedadla, uhodil přitom Deana loktem do brady, a sebe, o okénko do hlavy. Dean se dotčeně stáhl, masírujíc si čelist.
Zaparkovali u motelu. Vůz, byl odstavený na parkovišti, Sam byl pryč, a Dean, a Cas, zůstali sami.
Dean, Casovi něco vysvětloval, ale Castiel ho neslyšel. Věděl, že se Deanova ústa pohybují, ale Cas, viděl, jen oči. Nic, jiného, neexistovalo. Polkl.
Dean nadzvedl obočí. „V pořádku? Byl, jsi mimo. Špatný sen?“
Přikývl. Byl to sen, že?
Vystoupil z vozu, a zahanbeně se protáhl okolo Deana. Jeho tričko, bylo propocené skrz na skrz. Zamířil k motelu, ale Dean ho zarazil. Chytil Case za rukáv, pak ho pustil, nadechl se, a zase vydechl. Cas lovce nejistě pozoroval.
„Jsem, rád, že jsi tady, Casi,“ vyhrkl.
Cas, jemně vydechl. Cítil úlevu, protože tohle byl Dean, kterého má rád. Dean, který se stará, který… polkl. „Já taky.“
Tohle, není jeho doba.
ČÁST DVA
„Z onkologických oddělení mi běhá mráz po zádech.“
Cas zvedl oči. „Který je to pokoj?“ zeptal se, unaveně.
„Třista-něco.“
Sam, se ušklíbl. „Tři-sta něco? Půl hodinový rozhovor, a ty si nepamatuješ číslo pokoje? Jsi, na hlavu?“
„Pamatuju si
důležitější čísla,“ odsekl Dean.
"Určitě ti jich nadiktovala, hodně."
„Dean se s tou sestrou snažil flirtovat,“ podotkl zamyšleně Cas, nahlížejíc do jednotlivých pokojů prosklenými okny. Zastavil se u jednoho na konci haly. „Tady je to. Lily. Jmenuje se, Lily.“
„Jak, se vypořádat s nemocným dítětem?“ Samovi to očividně, dělalo starosti. Zbytečně. Lily, byla –
nad věcí.
Přivítala je energická, pihovatá holčička. Když, viděla návštěvníky, vyskočila z postele. Na tom, by nebylo nic moc, zvláštního, protože děti reagují obecně, nepředvídatelně, ale, nikdo rozhodně nečekal, že se děvče nalepí na Case, a obejme ho.
Castiel, nakrčil nos. Zkusil od sebe dívku odstrčit, ale obětí jen zesílilo. Castiel nejistě, pohlédl, na Deana a Sama.
Dean nadzvedl obočí.
„Anděl,“ špitla, dívka. Cas, ztuhl. Sam taky. „Přinesl jsi, dárek?“ Nechala Case, jít. Odstoupila, a upřela na trojici mužů, hnědé oči. „Vždycky, něco přinesou.“
…
„Lily.“
Děvče, Sama neposlouchalo. Usadilo se Castielovi na klíně, nespouštějíc z něj oči. Case to rozčilovalo. Sam si odkašlal. „Lily.“
Děvče otočilo hlavu.
„Mluvíš, s anděly?“
Přikývlo. „Slíbili, knihu, ale já bych radši štěně.“ Rozzářila se, a pohlédla Casovi do tváře. „Přinesl jsi štěně? Vyměním, ho za knihu.“
Castiel, vyplašeně, vzhlédl. Zachránil ho až Dean. „Ne, Lily žádné štěně. Kde, jsou tvoji rodiče?“
Cas, přestal poslouchat. Rozhlížel se po pokoji.
Pod postelí, ležela krabice, s Liliynými osobními věcmi.
Cas děvče, jemně shodil z klínu. Došel, posteli, vytáhl bednu a začal se v ní přehrabovat. Postupně, vytáhl dětskou knihu, několik plyšáků, a panenku. Vespod ležel blok. Castiel, ho namátkou otevřel, listujíc. Přikývl.
Uvnitř, byly obrázky. Na, první pohled, se jednalo jen o změť barev, a neumělé výjevy, dětské fantazie. Ale, bylo to i víc. Proroctví, zaznamenané, dětskýma očima. Cas, pocítil, znechucení. Děti, by neměli být proroci. Neunesou to břímě. To už musel být Bůh vážně zoufalý.
Beze slova, blok předal Samovi.
…
Dean se vrátil z nákupu. V motelu našel jen, Sama. Cas, chyběl. Na stole, ležel otevřený blok, a Sam, pracoval na počítači.
Dean, odložil papírovou tašku. Motel nestál za nic. Kávovar nefungoval, a v koupelně netekla teplá voda. Lovec, doufal, že se vyhne pokousání štěnicemi.
„Kde, je?“ zeptal se.
Sam, roztržitě, ukázal na blok. „Zkoušel to rozluštit celé odpoledne, ale většina toho nedává smysl. Děti,“ dodal, jakoby to vše vysvětlovalo. „Odešel před hodinou. Zpátky do nemocnice.“
Dean, sebral blok.
Obrázky, připomínaly, jeden druhý. Jednalo se vesměs, o barevné, symboly. Čas, od času, slovo s gramatickou chybou, a o obrázky míst a osob. Nikdy, neměly tvář. Jenom auru, okolo hlavy.
Lily, neviděla, tváře, ale snažila se namalovat to, co cítí. Některé postavy, byly zahaleny černým kouřem, to mohli být démoni. Jiné, měly tesáky a zuby, a žádnou auru, a pak tu byli lidé. A, lidé s křídly.
Jedna stránka, byla pokrytá modrou barvou.
Pak, strany chyběly.
Následovalo slovo. „Legie“.
A, obrázek hodin.
Dean namátkou listoval, dál. Tohle jim má pomoc? Jak!
Předposlední strana, nebyla výjev, nýbrž typický dětský obrázek. Skupina lidí, držící se za ruce, jedna velká šťastná rodina. Pohromadě.
Jenže, to, co nakreslila, Lily, nebyla její rodina. Byl, to Sam a Dean. Jediní, měli tvář. Vedle, Sama, stál tvor, s křídly a aurou temnou, jako Peklo. Dean, měl nataženou ruku, držel za ní někoho, kdo se na obrázek nevešel. Dean otočil list. Rozbušilo se mu srdce.
Poslední obrázek, byl Dean, a Cas držící se za ruce.
Oba se usmívali.
Dean list, nenápadně vytrhl, a schoval ho do kapsy. Cítil, že rudne. Polkl. Upřímně doufal, že se Sam a Cas poslední stranu, přehlédli, ale Casova nepřítomnost byla sama o sobě, výmluvná.
…
Dean, dorazil do nemocniční haly. Když došel k Lilyinu pokoji, zarazil se. Cas, seděl na zemi. Lily, byla s ním.
Byl, to podivný výjev. Šestiletý, na smrt nemocný prorok, a padlý anděl z budoucnosti. Zdálo se, že si rozumí.
Lily, si hrála s plyšáky. Zvedla, oči, a usmála se. Cas jí něco řekl. Lily pootočila hlavu ke straně. Přikývla, vyskočila, a rozběhla se pryč. Vrátila se s jiným plyšákem. Podala ho Castielovi.
Dean viděl, že Cas, přejel po zádech vycpaného medvěda rukou, a pak jí opsal zvláštní gesto. Lily ho pozorně sledovala. Zavrtěla hlavou. Castiel sáhl pro papír a tužku, a něco nakreslil. Děvče si obrázek prohlédlo. Pohlédlo na plyšáka, a za Casova záda, a na něco se Case zeptalo.
Anděl, přikývl. Lily, se rozesmála. Cas, se taky usmál. Dean nevěděl, jak dlouho je pozoroval. Naprosto, mimo. Uvědomil si, že Lily na něj skrz sklo, zírá.
Chabě se usmál. Cas, otočil hlavu, a pohlédl lovci do očí. Rychle se s Lily rozloučil, a vyšel ven.
„S dětmi ti to jde,“ podotkl Dean.
Cas, za sebou, jemně zavřel dveře.
„Je, výjimečná.“
Andělské kecy. Nic víc. Být v očích andělů
výjimečný, znamená, lítat v průšvihu.
„Její duše, je čistá, Deane.“
A i to patřilo, k oblíbeným frázím andělů.
Ale, Cas už nebyl anděl. Byl smrtelník, a díval se na Lily, s něhou, s níž shlíží dospělí na děti. Dean přemýšlel o tom, kolik dětí Cas v životě potkal. Skutečně osobně potkal.
„Jo, to děti jsou, Casi.“ Odkašlal si, a ošil. „Viděl jsi to?“
Cas zamrkal. Dean z náprsní kapsy vytáhl složený obrázek, jeho a Case, držícího se za ruku.
Cas, pootočil hlavu ke straně. „Nejsi si moc podobný,“ podotkl, suše „Ve skutečnosti, jsi vyšší.“
Dean si olízl rty. Hrubě, vtiskl papír Casovi do ruky.
„Co, to znamená, Casi?“
„Nic, důležitého. Netýká se tě to, Deane.“
Tak?
Lovec se zamračil. „Já, na výjevu, který je náhodou, součást božího, plánu,“ řekl to slovo náležitě jedovatě, „to se mě netýká? Casi, nechtěl, abych se naštval.“
Cas ztuhl. Tvářil se, jako někdo, kdo byl právě uhozen. Mírně se od Deana odtáhl. Otevřel pusu, ale byl přerušen příchodem Lily.
Dívka beze slova, podala jemu a Deanovi náramek. Dean, dostal rudý, a Cas modrý.
Lovec, zamrkal. Hleděl, na tenký z měkké bavlny, neuměle, spletený kroužek.
„Díky.“ Odkašlal si. „Co, to je?“
„Náramek přátelství,“ Lily Deanovi pyšně, ukázala svůj. „Já mám zelený, protože mám ráda zelenou barvu.“
Cas, po Lily šlehl očima.
„Každý máme jeden. Teď se budeme mít rádi až, na do smrti. Nelíbí?“
Dean si na Lilyino naléhání, natáhl náramek, na ruku. Škrtil. Cas, udělal totéž. Lily, se rozzářila, a odběhla.
„My dva,“ sykl Dean, „jsme neskončili.“
…
Sam, se s Deanem a Casem setkal v restauraci. „Přišel jsi na něco, nového?“ zeptal se.
Cas do sebe hladově ládoval hranolky. Polkl. „Proč, pořád tolik pracuješ?“ pohlédl na Deana. „Proč, tolik pracuje? Je to hrozně nezdravé, Same.“ Pokapal si hranolky kečupem. „Musíš, se uvolnit.“
Při hovoru, rozhazoval rukama. Nechtíc, při tom, srazil kečup na zem.
Sam, ho nejistě pozoroval. „Jsi v pořádku, Casi?“
„Je mi skvěle.“
Bratři si vyměnili nejistý pohled. „V nemocnici snědl čokoládovou tyčinku,“ podotkl Dean. „Možná, ten cukr…“
Sam zavrtěl hlavou. „Vyhledal jsem některé z těch symbolů na internetu a poslal je Bobbymu,“ Zkoušel ignorovat skutečnost, že Cas vedle něj, na talíři, právě zahájil hranolkový vojenský převrat. Rozdělil hranolky na dvě porce, jednu s kečupem, a druhou bez. Dean přestal poslouchat, a díval se na to, co Cas dělá. Sam zkusil ignorovat i to.
„A, Bobby řekl, že ty symboly, jsou starší než enochiánština. Starší než cokoli.“
Významně zvýšil hlas. Nic. Cas, sbíral hranolky, do prstů, a uždiboval u nich malá sousta. Pak, je začal na talíři, znovu přerovnávat. Navršil hranici.
„Staré, jako svět. Jako základní kámen,“ vytáhl Sam to, co považoval za eso v rukávu.
Hranolková hranice spadla. Cas, se zamračil. K Samovu, překvapení, a rozčilení, Dean natáhl ruku, a jednu z hranolek sebral. Vsunul jí do úst. Cas, zvedl oči, a ušklíbl se. Dean škleb opětoval.
Sam, si připadal jako pitomec. „Nevyrušuju vás?“
Cas, zavrtěl hlavou.
„Same, co nám to tu vykládáš? Co, jsou ty symboly zač?“ zeptal, se konečně Dean.
„Vypadají, jako slovo boží.“
Teď Sam stěží udržel pozornost. Zaujal ho, náramek na Deanově ruce. „Co je to?“ zeptal se, v tu nejnevhodnější chvíli. Ke stolu přistoupila servírka, a začala sbírat nádobí.
„To je náramek přátelství,“ vysvětlil, Castiel. „Symbol, mojí a Deanovy lásky.“
Sam, vyprskl kolu. Servírka, ztuhla, a Dean zrudl.
„On nemyslel. Myslel –„
Dívka, rychle uklidila stůl. Dean, se snažil tvářit cool, ale ten škleb, a Casův bezelstný výraz, situaci, jen zhoršil.
Kvapně, odkráčela.
„Díky, Casi,“ Vrhl na anděla zlý pohled. „Dochází ti, žes právě urazil, Boha, respektive jeho slovo?“
ČÁST TŘI
Je to o kontrole, pomyslel si Cas. Vskutku. On i Dean, měli (ne) jednu věc společnou. Oba, potřebují, mít věci pod kontrolou. Samovi naproti tomu, nečinilo problém, vzdát se vůdčí pozice, pro dobro kolektivu. Nebo, klid duše.
Cas, a Dean, to byla jiná. Když ztratili kontrolu, ztratili, sami, sebe. Castiel opřel čelo o dlaždičkový obklad ve sprše. Nechal proud horké vody, stékat podél svých zad, a z vlasů do očí. Slyšel, hukot potrubí, kterým se vyznačovala každá koupelna v levném motelu, a který se spustil vždy, současně s otočením vodovodního kohoutku.
Napřímil se, a zamrkal. Vypnul vodu. Stanul před zrcadlem, a zahleděl se na vlastní odraz. Jediná část lidského těla (s úctou k Jimmimu), kterou měl, Cas sám na sobě, rád, byly oči. To proto, že patřily jemu. Všechno ostatní, bylo vypůjčené. Jen, v Castielových očích, pořád zářil nikdy neuhasínající, odraz, už vyhaslé andělské milosti. Jako, hvězda, která vyhořela, a ve skutečnosti na nebi už není, ale její světlo, je ze země, viditelné ještě tisíc let.
Byl, to trest, i útěcha současně.
Jediný okamžik, kdy Cas přicházel i o to málo, co z něj dělalo něco, víc (jeho), byly chvíle, kdy byl sjetý. Modré oči, se rozšířily, a vybledly.
Cas, zamrkal. Potřeboval dávku. Jeho, batoh, byl naneštěstí, v autě, spolu s Deanovými a Samovými věcmi, a Cas v žádném případě, nechtěl riskovat odhalení. Nádech, a výdech.
...
Dean se přistihl, že si s novým náramkem hraje. Popotahoval za něj, a přestal až v momentu, kdy si uvědomil, že ho Sam pozoruje. Odkašlal si. „Takže, co nám, Bůh říká?“
Sam, vzhlédl od poznámek rozházených, na stole. Bylo, pozdě, a v motelovém pokoji svítila jediná lampa. „Moc ne. Lily si zjevně nemyslela, že důležité věci, je důležité malovat. Je to tam, ale, Deane přísahám – tohle, je horší než luštit aztécký text. Je to jako rébus.“ Odmlkla. „Má, ráda křídla.“
Dean se vrátil do odpoledne, v nemocnici, a vzpomněl si na to, jak si Cas s Lily hrál.
„Někdo by jí měl vysvětlit, že andělé nejsou létající poníci.“
Sam, změnil téma. „Když už je řeč a o andělech, myslíš si, že Cas –„
Větu nedokonči. Z vedlejší místnosti se ozvala hromová rána. Dean, i Sam byly v mžiku na nohou, zbraň v ruce.
Castiel balancoval na židli, přistavené ke zdi. Okno, umístěné metr a půl nad zemí, bylo do kořán, a tabule skla, i s rámem, ležela na zemi. Cas, se jednou rukou opíral o zeď a druhou držel ve vzduchu.
„Co, k čertu vyvádíš?“
Castiel opatrně slezl z židle. Podrbal se na hlavě. „Protahoval jsem se,“ zamumlal rozpačitě, a, opřel, vysazené okno o stěnu.
Dean zamrkal. Olízl si ret, a schoval zbraň. „Ptal jsem se, CO děláš! Sakra.“
Cas, pootočil hlavu ke straně. Složil ruce na prsou. Dean, Sama odstrčil z cesty, právě ve chvíli, kdy se Sam nadechoval.
Odešel do vedlejší místnosti. Sam se k němu připojil o chvíli později.
„Deane?“ nadhodil, opatrně. Dean, si oblékal bundu.
„Já, tohle nesvedu, Same.“
„Co?“ Postavil se před Deana a ve smířlivé poze, pozvedl obě, ruce do vzduchu. Dean, kterému tím zabránil projít, na bratra, vztekle zíral.
„Je toho moc.“
Sam nadzvedl obočí. Spustil ruce.
„On,“ vyštěkl Dean, gestikulujíc rukou ke dveřím. Zavrtěl hlavou. „Je, pohroma.“
Sam, nevěděl jistě, o čem přesně, Dean mluví. „Mohl bys zpomalit? Uniklo mi, něco? Měl jsem pocit, že ty a Cas si docela dobře notujete.“
„Tak?“ Deanův vztek, jehož původ Samovi pořád unikal, vybublal na povrch. „Takže, co teď. Co, s ním? Mně se to nezdá, Same.“
Sam polkl. „Necháme si ho?“
Dean, se nezasmál. Semkl rty.
„Nemá nikoho jiného.“
„Přirozeně,“ Dean se zhluboka nadechl. Vždycky tu bude někdo, kdo Deana potřebuje. Vždy, je za někoho zodpovědný. Vždy, je to JEHO chyba. „Já vážně nevím, jestli to skousnu. Celá tahle, situace. Posralo se to jednou. Kdo zaručí, že se to neposere znova?“
Sam, se konečně napojil na proud Deanových myšlenek. Říkal: Byl jsem zraněný, a nechci si to zopakovat.
„Potřebuju se napít,“ řekl Dean místo toho. „Jdeš?“
Sam přikývl.
„A, vem sebou i jeho. V žádném případě tady nezůstane sám.“
...
Dean, se přestal tvářit mimořádně nasupeně po druhém pivu. Do baru vešla dvojice dívek. Změna Deanovy nálady byla okamžitá.
„Deane!“ Sam do bratra šťouchl ramenem. „Nech toho.“
„Co?“
„Přestaň zírat.“
Dean, se ušklíbl. Sam, se otočil k Castielovi, patrně, předpokládajíc, že bude na jeho straně. Cas, ale, zíral na to, jak Dean zírá. Anděl, odtrhl oči, od lovce.
„Řekl bych, že Dean jednoduše, procvičuje taktiku, a lov.“
Sam zalapal po dechu, a Dean se usmál.
„Zkorumpoval jsi anděla, je ti to doufám jasné,“ sykl Sam, při odchodu, k baru.
Když se vrátil, našel židle prázdné. Dean, a Cas, stáli u kulečníku. Cas, se o něj ležérně opíral, a Dean, mluvil s jednou z dívek. Sam viděl, že se bratrova tvář na okamžik, rozzářila, a pak Dean přispěchal ke stolu.
„Nevsadil ses, že ne?“ zeptal se ve zlé předtuše Sam.
„Začni, žít, Same,“ Dean se ušklíbl. „Hraješ?“
Sam, omluvně pozvedl zraněnou ruku. Od incidentu s Legií, se pořád ještě, zcela nezahojila. Dean si povzdychl. Jemně, ho poplácal po rameni. „Tak je to, dva na dva. Máš hold, smůlu, Sami.“
Sam, si to očividně nemyslel. Poposedl si na židli, ve snaze mít lepší výhled. Tohle bude zajímavé.
„Deane, vím, jak se hraje kulečník,“ odsekl už dopáleně Cas. První ani druhý šťouch se mu nevydařil, a Deanovo malé mužstvo začalo prohrávat. Casovi nepomáhala skutečnost, že mu Dean v jednom kuse radil. Odstrčil Deanův loket.
„Fajn,“ lovec, rozhodil rukama, a dal Casovi potřebný prostor. Protihráčky, je pobaveně pozorovaly. Dean, zapomněl flirtovat a soustředil se na hru. V žádném případě neprohraje s holkou. Cas, sám hraje jako jedna.
Dean pro to měl později příhodné přirovnání. Hrát kulečník s andělem, je jako hrát karty s ďáblem.
„Pamatuj si, že –„
„Deane. Já vím, co dělám!“ v tu chvíli, Cas udeřil do koule příliš silně. Vyletěla, ze stolu ven, přes okraj desky, a skutálela se na zem. Cas, pozoroval její dráhu, s hlavou pootočenou ke straně, dokud mu nezmizela z dohledu, pod barový stůl.
Zamrkal. Dean, si přikryl oči rukou. Tohle, je jenom zlý sen. Sam, se snažil ze všech sil nesmát. Když Dean otevřel oči, překvapila ho podívaná, která se mu naskytla. Jedna z dívek, odložila tágo, a přistoupila k Casovi. Úšklebek z její tváře zmizel, a vystřídal ho úsměv. Stoupla si za Case, a názorně, mu začala ukazovat, jak hrát, lépe, a efektivněji.
Dean se opřel zády o bar, ruce zkřížené na prsou.
„Proč, mám pocit, že to Cas udělal naschvál?“ zeptal se Sam, pozorujíc, Casův měnící se výraz. Dívka, se k němu naklonila, špitajíc. Jeho a její oči vyhledaly Deana. Oba se zasmáli. Dean cítil, že rudne.
„Stejně jsem ho všechno, co ví, o životě, naučil já,“ zabručel a napil se.
Sam nadzvedl obočí.
„Co? Kdo, jiný?“
„Deane, nechci ti brát iluze, ale, co vlastně o tomhle Casovi víš? Myslím, doopravdy víš? Třeba, je –„
Větu, Sam nedokončil. Dean, nečekaně odlepil záda od baru, a vmísil se do soukromého hovoru dívky, a Case. „Druhé kolo?“ zeptal se neomaleně.
Cas, sjel pohledem, z dívky, k Deanovi a zpět. V očích mu zajiskřilo.
„Bylo by fér prohodit se.“ Navrhla dívka s, každému kdo uměl počítat do pěti, pomyslel si Dean, zjevným postraním úmyslem. „Tina, nehraje tak dobře, jako ty nebo já, Deane, a tady Cas, hraje přinejmenším stejně, hm, dobře, jako ona.“
Dean, se zamračil, ale přikývl. Co je ta holka zač. Démon?
Castiel se zlepšil. Ten pokrok byl podezřelý. Dean supěl. Když on a Tina začali prohrávat, omluvil se, a vzal si Case stranou.
„Máš být na mojí straně!“ sykl.
Cas, zbledl. Ušklíbl se, a jemně se od Deane odtáhl. Mluvil dost nahlas na to, aby zdůraznil, co říká, ale dost potichu na to, aby obsah konverzace zůstal mezi nimi.
„Nevěděl jsem, že MUSÍM být na něčí straně.“
Dean nevěděl, co na to říct.
„Jestli chceš,“ řekl Cas, už klidně, a trochu smutně. „Můžu prohrát.“
Dean pootevřel ústa.
„Musíš se konečně rozhodnout. Co chceš, Deane?“
Lovec, mlčel. K Casovi v tu chvíli přistoupila jejich nová společnice, která správně odhadla, že hra skončila. Zatahala Case za rukáv. Anděl odtrhl oči od Deana, a neochotně se na ní zahleděl.
„Nezměníme, lokál?“ zeptala se významně.
K Deanovu překvapení Cas zavrtěl hlavou. „Hra skončila.“
Její výraz, nebyl ani tak, zraněný, jako dotčený. Vyčkávavě se zadívala pro změnu, na Deana. „Ty, cukroušci?“
Lovec jí věnoval jen omluvný úsměv. Obě, dívky nasupeně odkráčely.
„Cas, ti přebral holku,“ podotkl později, pobaveně Sam.
„Mlč.“
„Viděl jsem to, Deane. Nepopřeš, že –„
„Same. Buď zticha.“
Cas, měl pravdu. Hra skončila.
Dean, rychle vystřízlivěl, a po zbytek noci, se snažil opít levnou whisky. Sam cumlal jedno pivo, starostlivě bratra pozorujíc. Cas, seděl, vedle nich, s nohama, hozenýma, na čtvrté židli, a melancholickým, opileckým úsměvem, na tváři.
Večer se jednoduše nevydařil.
Dean, si později, podrobnosti nevybavoval. Vše, bylo jako, v mlze. Poslední, Deanova, zřetelná vzpomínka patřila Casovi, a modrým očím, které z něj, Cas, po zbytek noci, nespustil. Vyklápěl do sebe, panáka za panákem, a upřeně, na Deana zíral.
Kdyby byl lovec střízlivý, bylo by to nepříjemné. Pod vlivem, však Dean pohled, stejně sveřepě, opětoval. Cas, se tvářil, zasněně, a zamyšleně. Čas, od času se ušklíbl.
Dean, se kousal do jazyka. Jeho, podmračený, odmítavý výraz, Case neodradil.
...
Pro jednou nebylo těžké přimět Case spát. On i Dean usnuli v momentu, kdy ulehli, do postele.
Sam pozoroval Castiela. Anděl, ležel na posteli u okna, zády k němu. Čas, od času se zavrtěl a něco zamumlal.
Sam, si vybavoval první noc, kterou tenhle Cas strávil s nimi. Když jejich Castiel, před dvěma a půl lety padl, byl to Sam, kdo se mu snažil vysvětlit, jak spát.
Dean je tehdy pobaveně pozoroval. Byl to světlý moment, v době temna, před začátkem konce. Cas, se nicméně, očividně nebavil.
„Nejdřív si musíš sundat boty,“ radil Sam. „Pak, si lehneš do postele. Hlavu na polštář…“
Cas, který trpělivě poslouchal, se konečně ohradil. „Vím, co je postel, Same. Nejsem idiot.“
Dean, se zasmál. Sam ztuhl. „Zkoušel jsem- musíš,„
„Být zticha?“ Poradil mu Cas.
Lehl si a jeho ročepířená hlava zmizela pod peřinou.
Sam našpulil rty.
„No tak, Sami,“ zasáhl konečně Dean. „Anděl, je trochu nedůtklivý. Bude v pořádku, dej mu pokoj.“
Sam, to chápal. Taky by byl nedůtklivý, kdyby se ráno, ze dne na den, probral, v cizí kůži.
Naneštěstí, nevěděl nic, o tomhle Casovi z budoucnosti, a proto byl rád, když se iniciativy a zasvěcění pro jednou chopil Dean. První noc, v motelu, Cas sice ulehl, ale ani po dvou hodinách se mu nepodařilo zabrat.
Jednoduše, ležel, na boku, oči otevřené do kořán. Přejížděl jimi po místnosti, a občas, když zaslechl zvuk, vycházející zvenčí, nebo sousedního pokoje, ztuhl.
Dean ho zvědavě pozoroval.
„Tohle nefunguje,“ řekl konečně Castiel. Odkopal se, posadil, a začal hledat boty.
„Kam jdeš?“ zeptal se ve zlé předtuše Sam.
„Projít se,“ odvětil Cas. Konečně našel botu, válející se pod postelí. Začal si jí obouvat.
Dean Sama – a zjevně i Case překvapil. Vmžiku stál u Case. „V čem je problém?“ zeptal se.
Cas zíral na díru v ponožce. Vykukoval mu z ní palec.
Zvedl oči. Byl rozcuchaný, a vlasy, rámující jeho ospalou tvář, po stranách Castielovy hlavy vytvářely drobné růžky.
Cas zamumlal něco, co Sam sedící u stolu na druhém konci místnosti, přeslechl.
Dean, se mírně usmál.
„Víš, že tady nemusíš držet hlídku, že jo?“ zeptal se.
Cas, uhnul očima. Zadíval se z okna, a pak zpět, na Deana.
Nechtěl lovci vysvětlovat, že se nedovede uvolnit. Spal jenom, když byl na šrot, nebo sjetý, nikdy ne střízlivý. Nevěděl jak.
Když byl střízlivý, byl v pohotovosti, na akci. Ale, být při smyslech a současně, se uvolnit, znamenalo, připustit si celou řadu věcí, přemýšlet o nich, a –
Cas polkl. Přikývl, a lehl si. Okamžitě zavřel oči, doufajíc, že hraje přesvědčivě. Slyšel povzdech a pak Deanovy vzdalující se kroky. Po nějaké době, ho přemohla únava, a usnul doopravdy.
Teď, Cas, opojený alkoholem, vytuhl, v mžiku. Čas od času, se zavrtěl, ale spal tvrdě.
Sam, přemýšlel, o čem padlí andělé sní.
...
Dean, snil.
Stál v lese. Byl obklopen stromy, a větve mu překážely ve výhledu.
„Halo?“ zakřičel.
Odpověděl, mu vlastní hlas, a echo, rozléhající se lesem. „Halo – halo – halo…“
Bylo, šero a na obloze vyšel měsíc.
Půda, páchla vlhkostí a ztrouchnivělým jehličím.
Halo-halo-halo.
Slyšel kroky. Prudce se otočil, a vzápětí, uvolnil.
„Našel jsi je?“ zeptal se.
Anděl zavrtěl hlavou.
Dean polkl. „Mrtví?“
„Nenašel jsem těla, ale byla tam krev. Hodně krve,“ odvětil ochraptěle.
Cas, měl na sobě vojenskou bundu. V ruce svíral zbraň a ostražitě se rozhlížel. Modré, unavené oči, upíral do dálky, mezi stromy.
„Sakra. Myslíš, si, že se změnili?“
Casovo pozvednutí zbraně, mluvilo za vše.
Utíkali. Utíkali dnem i noci. Kanadské lesy, jsou hluboké, nikde nekončí a nezačínají a uvíznout v nich, pronásledován vlastním týmem, který se změnil v krvežíznivé hladové, stvůry, se rovnalo smrti vyčerpáním. Croatani, neodpočívali. Znali, jen hlad.
Dean snil.
On a Cas, stáli ve srubu. Cas, měl na tváři, krev. I jeho levé rameno bylo poraněné.
Dýchal zrychleně.
V krbu plápolal oheň. Cas pozoroval, odlesky plamenů tančících po stěnách.
„Věříš, mi, že jo, Casi?“
„Samozřejmě, Deane.“
Dean slyšel jeho tlukoucí srdce.
„Kousli tě?“ zeptal se.
Cas, vzhlédl. V očích se mu odrážel zlatý, a rudý oheň. Vypadaly živé, ty oči, jako před Apokalypsou. Všechno ostatní, na Casovi vyselo. Tělo, jako šaty, které mu nepatří. Z rány na ramenu, se Casovi spustila čerstvá krev.
„Věříš mi,“ zopakoval, tentokrát coby konstatování, Dean.
Cas polkl.
Klidně, bez zachvění pozoroval, Deanovu ruku. Lovec pozvedl zbraň a namířil ji, na Casovo srdce. „Nech mě vysvobodit tě.“
„Deane?“ hlesl, slabě.
Ticho, panující v lese prořízl, výstřel.
ČÁST ČTYŘI
Dean se probral s otřesnou bolestí hlavy. Otevřel oči, a zjistil, že Sam sedí u postele, a ustaraně na něj hledí. Dean, protočil očima, čekajíc že tohle bude další Samova lekce, pít ano, ale s mírou.
„Varuju tě, Same,“ zamumlal, a zabořil tvář do polštáře. Neslyšel ale žádný protest, a po chvíli, zvedl hlavu. Sam, polkl.
„Same?“ hlesl, Dean nejistě.
„Deane. Něco se stalo.“
...
Dean se ho kdysi zeptal: Proč se špatné věci, dějou dobrý lidem?
Stáli po kotníky ve sněhu.
Cas, odvětil, že ne. Že špatné věci, se stávají i těm nejhorším z nás, ale, Dean tomu jednoduše nevěnuje pozornost, protože nikdo necítí lítost nad někým, kdo si jí nezaslouží.
Cas, cítil hodně lítosti.
Chodidlem uvězněným v ponožce, si třel levé lýtko. Měl na něm, tenkou jizvu. Zlomenina, kterou Cas utrpěl před lety, se zahojila, ale jizva, která zůstala, byla připomínkou toho, co Cas je. Zranitelná lidská bytost.
Zasloužil si to?
Spustil nohu na zem. Nebyl tu žádný sníh. Jen, silnice a prach, a prázdná plechovka od limonády.
Ta příhoda s nohou, byla celkově nemilá. Cas, neuposlechl Deanův přímý rozkaz, a během mise, se oddělil od skupiny. Věřil tomu, že má dobrý důvod. Věřil, že
pomáhá.
Zatímco ostatní prohledávali ulici, hledajíc přeživší, nebo zásoby, Castiel vešel do jedné z budov. Měl pocit, že odtamtud vychází hlas, a protože nakažení, nemluví, bylo možné, že se uvnitř schoval některý z civilistů, který přežil včerejší masakr. Cas, měl čas vrátit se a informovat Deana, ale Castiel rád pokoušel jeho i lovcovy limity. Nebál se smrti, a nebál se ani Deanovy reakce.
Vešel dovnitř. Ve skladišti byla tma. Okna umístěná vysoko nad zemí, byla vytlučená, a podlaha se ztrácela pod vrstvou prachu. Castiel zakašlal. Byl listopad, a jeho, stejně jako většinu členů týmu, trápilo nastydnutí.
Navíc to, že Cas kouři, nepomáhalo.
Zvedl zbraň, a namířil jí do tmy, před sebe. Konečně, mu došlo, že tohle byl jeden z jeho nejhorších nápadů, ale Cas byl umanutý, a odmítl se s nepořízenou, vrátit, ze započaté mise. Dean už beztak jistě zjistil, že Cas, zmizel, a naštvaný bude tak jako tak. Cas, si později vymyslí dobrou výmluvu.
Obestřela ho tma. Postoupil, a pod nohama, mu zakřupalo sklo.
„Halo?“ zakřičel zkušebně. Nikdo mu neodpověděl. Jeho dech, se srážel v chladném vzduchu.
Cas, nakrčil nos, a schoval zbraň. Pomalu vystoupil ze tmy.
Ovzduší se změnilo. Cas, vycítil, ZMĚNU atmosféry.
Slyšel, výstřely. Křik, a dusot kroků. Byli napadení?
Cokoli, je přepadlo, stálo to mezi ním a skupinou. Výstřely se vzdalovaly, a Cas si uvědomil, že je sám. Ve vstupních dveřích se vzápětí, objevilo několik postav. Cas viděl jen jejich siluety zezadu, ozářené sluncem.
Okamžik na Case zíraly, a pak, udělaly krok vpřed. Cas polkl. Vytáhl zbraň, couvl a škobrtl. Tohle je jeho KONEC.
Nakažení blokovali východ, a Cas neměl kam utéct. Ostatní neví, kde Cas je, a jsou už jistě, na opačném konci města.
Stupidní bylo, že Cas doplatil na banální – stupidní chybu. Stupidní, padlý anděl.
První nakažený, se odvážil blíž.
Cas, vystřelil. Postava se skácela k zemi. Částečně se mu ulevilo, zvuk výstřelu však naneštěstí, přilákal další nakažené, kteří se připojili k už přihlížející skupině. A, pak, Cas i pronásledovatelé, začali utíkat.
Castiel získal slušný náskok. Pomyslel si, že pospíší-li si, dorazí k druhému východu dřív, než croatani.
Cas rychle odbočil a v tu chvíli uklouzl na hladké zledovatělé podlaze. Podjela mu noha, a Castiel skončil na zemi. Uvědomoval si dvě věci. První, byla bolest. Od kotníku po lýtko, palčivá tupá bolest, který mu okamžitě vehnala slzy do očí. Za druhé, nehýbe se, a z chodby za rohem, se ozývá dusot kroků. Brzy ho dostihnou a Cas leží na zemi, bezmocný a rozpláclý jak želva.
Neměl co ztratit. Překulil se na bok a záměrně propadl do otvoru v podlaze, který vedl o patro níž. Narazil zády o zem, a vyrazil si dech. Slyšel kroky.
Castiel zavřel oči, a zatajil dech. Naštěstí nekrvácel, a zůstane-li potichu, nakažení si ho možná nevšimnou. Skrčil se v malém temném prostoru, který sloužil patrně jako skladiště zásob, a doufal.
Croatani se vydali opačným směrem. Cas, se skoro ulehčeně zasmál, a pak mu došlo, KDE je. Zůstal sám, uvězněný, v díře, ze které se díky zranění nedovede vyškrábat. Byl prakticky mrtvý, a pokud nechce umřít pomalu, hlady, a deprivací, nebo postupně zmrznout, východisko je prohnat si kulku hlavou.
Casovi to připomnělo, jak hluboko klesl. Kdysi mu nedělalo problém přemístit se, z jednoho konce světa na druhý a teď mezi ním a svobodou stojí dva NEKONEČNÉ metry.
Cas se rozhodl počkat do rána. Možná, bude mít štěstí i podruhé, a Dean nebo jiná záchranná skupina, se vrátí na místo činu.
Mezitím. Cas, se opřel zády o stěnu, a vytáhl z batohu placatku s alkoholem, a balíček cigaret.
Nekrátil si čas. Krátil si umírání.
Probudila ho bolest hlavy, a slabé denní světlo. Cas, byl rozlámaný. Doufal, že alkohol otupí bolest, ale pravda byla, že Cas se cítil jen hůř. Měl žízeň a jazyk se mu lepil k patru. Polkl. Taky mu byla zima, a byl promočený.
To, nebylo nic nového, on a Dean zažili horší mise. V zimě, a sněhu a vánici. Na žádné z nich, si však Cas nezlomil nohu. Krvácel vnitřně a vážně, ale nikdy to nebolelo, tak – protivně.
Cas schoval věci do batohu, a zkušebně se postavil. Noha ho zradila. Upadl, na zem. Rozčileně, hleděl střídavě na otvor nad sebou, a na své ruce, o které se opíral. Pak, vyčerpaně klesl zpět na záda.
Čert to vem. Je, beztak zmrzačený. Doteď aspoň lovil, ale takhle… nezbude mu nic. Jen alkohol a drogy. Cas může umřít hned, den nebo třicet, rozdíl nečiní.
Navíc, měl vztek. Cas se zlobil, střídavě na sebe, a svou vlastní hloupost, na Boha, na Deana, a zase na sebe.
Přemáhala ho apatie. Bolest v noze se stupňovala, a Casovi došel alkohol.
Uvažoval o té kulce, ale, pak se v otvoru nad ním, objevila známá tvář. Cas, zamrkal.
Zázrak?
Jen, Dean.
Shlížel na něj shora. Lovcova tvář, byla orámována sluncem.
Cas pootočil hlavu ke straně, a ušklíbl se.
„Vydrž,“ zamumlal Dean. Skočil dolů. Cas, po něm vztáhl ruku. Lovec nadzvedl obočí.
„Myslel jsem si, že se mi zdáš,“ vysvětlil, Castiel. Zaráželo ho, jak ochraptěle, zní jeho vlastní hlas. Oba na sebe chvíli zírali. Dean, byl první, kdo oční kontakt zlomil.
„Zlomil sis nohu?“ kývl na Casovu neumělou provizorní dlahu.
„Ne,“ opáčil, jízlivě Cas. „To se ti, jen
zdá.“
„Nemůžeš, aspoň předstírat, že nejsi sjetý, a je ti to líto?“ vyštěkl Dean. Přehodil si přes rameno, Casův batoh, a pomohl mu posadit se.
„Jsem střízlivý,“ hájil se Cas. Zbytek, nekomentoval. Podlaha byla studená, a vlhká a Cas byl rád, že od ní odlepil záda.
On a Dean společně vstali.
„Jsi mokrý,“ podotkl Cas.
„Co? Jo. Počkej, až to uvidíš.“
Castiel nadzvedl obočí. Později, zjistil, o čem Dean mluví. Venku přes noc napadl sníh, a město zalité slunečními paprsky, připomínalo pohádkovou Sněhurčinu zahradu.
Dean, Case opřel o stěnu, a přistavil k otvoru žebřík.
„Vrátil ses,“ podotkl Castiel, snažíc se stát na své vlastní jedné noze. „Porušil jsi pravidla.“
Pravidlo jedna: Nevracet se, na místo činu. Bylo to kruté, ale taková byla i doba.
Cas a Dean nechali v minulosti hodně lidí v závěsu jen proto, že si nemohli dovolit se vrátit.
Dean, žebřík upevnil. Příliš silně jím práskl o trám.
Anděl, ho bezelstně pozoroval, a Dean se naopak snažil Castielovu pohledu uhýbat.
„Jsi nepostradatelný,“ odsekl, nakonec klinicky lovec. Cas, se ušklíbl.
Pravda byla, jsi jediný anděl, kterého mám.
Jsi, jediný, kdo zbyl.
...
Cas, cítil lítost. Nad tamtím Deanem, i nad sebou. Litoval i Daniela, protože nebyl špatná osoba. Byl, jen zmatený. Všichni byli.
Bůh, měl právo, si s nimi hrát, protože si o to svým způsobem říkali, ale, Bůh v žádném případě, nesmí využívat děti. Cas, se nedovedl zbavit pocitu, že dnes tu došlo k čemusi nemorálnímu.
Pokládal si stejnou otázku, kterou si lidé, kladou od nepaměti:
Proč?Byl, anděl, ale měl pocit, že Bohu a jeho Plánu ani trochu nerozumí. Že mu, něco uniká.
Cas, slyšel zevnitř, z motelu tlumený hovor. Dean se vzbudil, a ani on nebude rád, až zjistí, k čemu v noci, došlo.
…
„Deane. Něco se stalo.“
Dean, byl vmžiku vzhůru. Sedl si. Nadzvedl obočí.
Sam, mlčel. Sklopil oči. Deanovi, pomalu ale jistě docházela trpělivost. „Vyklop to!“
„Jde o Lily,“ zamumlal Sam. „Volali z nemocnice. Její stav se v noci zhoršil. Museli jí stabilizovat, a –„ Sam, se podrbal na kořeni nosu. „A… říkali, že netrpěla. Prostě, usnula. A, už se neprobrala.“
Dean, si protřel oči. Do prdele.
„Co jsi čekal? Andělé… pojem vděčnost, a slitování, neznají.“ Svěsil ruku. Třetí postel byla rozestlaná a prázdná. „Kde je Cas?“
„Snáší, to dost těžko.“
„Zjevně,“ Dean, se vyhrabal z postele, a zmizel v koupelně. Když se vrátil, Sam seděl u počítače. Zíral na obrazovku, ale Dean pochyboval o tom, že to, co čte, doopravdy vnímá.
Dean se, pod záminkou zakoupení snídaně, vytratil z motelu, dávajíc Samovi jistý, prostor.
„Máš, hlad?“ zeptal se ve dveřích.
Sam zavrtěl hlavou.
I Deana přešla chuť.
Cas seděl, před motelem. Byl rozcuchaný, a s největší pravděpodobností, se nemyl. Vypadal, jakoby právě teď vylezl z postele. Dean si pomyslel, že není jediný, kdo potřebuje kafe. Obešel Castiela, a podíval se mu do tváře. Anděl, hleděl do prázdna.
„Jsi, v pořádku?“ zeptal se lovec.
Cas, zamrkal. Zvedl, krví podlité oči, a sjel, Deana pohledem. Pak, nakrčil nos. „Dobré ráno,“ pozdravil, ochraptěle, a do těch dvou slov přitom vložil tolik sarkasmu, že dokonce, i Deana na okamžik, uzemnil. Cas, to ignoroval. Protáhl se, a zvedl.
Dean z něj nespouštěl oči. Casovi to připomnělo tu nehodu.
„Když se na mě, takhle díváš, připomínáš mi jeho, víš?“ řekl Cas.
„Jo?“ nadhodil Dean. Došel k autu a začal odemykat. Castiel se bez pozvání posadil na sedadlo spolujezdce.
„Jo,“ přisvědčil klidně Cas. Uvelebil se, a spokojeně, opřel hlavu o opěradlo. Přivřel oči. Dean se zaujetím přihlížel.
„Jsi, jako kočka.“
Cas, oči otevřel.
„Je mi líto, že umřela,“ vyhrkl Dean.
Anděl, polkl. Zatajil dech. Tak přímý tah nečekal. Dean se nikdy nehrnul do řečí o pocitech, proč lovec, začíná teď?
„Co chceš, abych řekl?“ zeptal se, anděl nejistě.
Vážně, se Cas zeptal? „Nevím. Nemáš, NIC říct, Casi. Má ti to pomoc cítit se líp.“
Cas přikývl.
„Cítíš, se líp?“
„Jestli to tobě, pomůže cítit se líp, Deane, řeknu, že se cítím líp.“
„Casi – nemáš – „ Dean rozhodil rukama, a nastartoval. „To, je fuk.“
Cas, otočil hlavu tváří k oknu.
„Tu frázi ti poradil Sam?“ zeptal se z ničeho nic, když zaparkovali před odchodem. Dean vytáhl klíče ze zapalování. Cas, na lovce hleděl, a čekal.
„Ne. Přišel jsem na to sám,“ odsekl dopáleně Dean. S řečmi o pocitech, skončil.
Cas vypadal překvapeně, a zaraženě.
Pootočil hlavu ke straně, a pak, se usmál. Ten, pitomec, se usmál. Seděl ve vypůjčených teplákách, v Deanově autě, a měl na sobě Deanovo triko, které mu bylo velké. Vypadal stupidně, upíral na Deana oči, a stupidně se usmíval.
„Víš, co chtěla, Lili vědět?“ hlesl, náhle. Nečekal, až Dean odpoví. „Ptala se, kde máme srdce.“
Bez varování si poposedl, blíž, k lovci. Zvedl ruku, a položil dva prsty doprostřed Deanovy hrudi. Lovec zalapal po dechu.
„Casi?“
Cas, ustál půdu. „Tady, nic není. A tady,“ Cas zvedl i druhou ruku, a dotkl se Deanovy lopatky, „je křídlo,“ Cas přitlačil, aby se ujistil, že Dean poslouchá. „Když jsem padl, o něco jsem přišel, a něco jiného, získal.
Víš, Deane, nevykládej si to špatně, jsem vděčný za tu druhou šanci, kterou Lily nedostala, ale tobě by taky chyběla pravá ruka kdybys o ní přišel. A to, že ti místo ní, coby náhrada, přes noc naroste třetí noha, tě těžko utěší. Garantuji ti, že kdybys měl jistotu, že nevykrvácíš, raději by sis jí uřízl.“
Svěsil ruce. „Počkám v autě.“
…
Cas a Sam se skláněli nad blokem.
Dean se jim sem tam nahnul nad rameny, a okamžitě odvrátil zrak. Stránka byla pokrytá směsicí symbolů a slov, a Dean se raději věnoval čištění zbraní.
„Dobrá zpráva je,“ řekl, Sam, a přijal nabízené kafe, „že ten blok obsahuje užitečné informace. Špatná, že je neumíme přečíst. Ale, já a Cas –„
Castiel, významně zíral na prázdnou skleničku a láhev whisky. Dean mu místo toho, podal kafe.
„Hej!“
„Mlč, a pij.“
„Jsme, na něco přišli.“
Dean, se posadil na stůl, ignorujíc Casův protest. „Jo?“ zahučel.
„Castiel vytvořil něco, jako slovník.“
Dean, po Casovi šlehl pohledem. „Co jsi, chodící encyklopedie?“
Sam, ho ignoroval. „Nerozumíme všemu, ale myslíme si, že tohle – „ ukázal, na symbol v bloku, a pak tužkou na druhý, „a tohle, je symbol pro kost.“
„Kost?“ Dean, se znovu napil.
„Adamovo žebro,“ Vmísil se do hovoru Cas. Anděl se zaujatě díval z okna. Venku se dohadovala dvojice mladíků a Cas z nich nespustil oči. Napil se. „Tohle chutná hrozně,“ podotkl.
Dean nestíhal sledovat proud Casových myšlenek. „Adamovo co?“
„Píše, se tam, Adamovo žebro, a znamená to, kost čistého,“ odsekl, mírně podrážděně Castiel.
„Nevíme jistě, k čemu, ale potřebujeme jí. Lily, to psala pořád dokola.“
Deanovi neuniklo, kam se Cas dívá.
„Chceš s nimi randit?“
Cas, rychle uhnul očima. Dean se zadíval na dvojici venku, a Cas na Deana. Minuli se pohledem. Oba se vzápětí, zadívali na zem.
„Hej, pořád pracujete?“ vmísil se do podivné konverzace, Sam.
„Kde chceš najít takovou kost? Adam je pár set milionu let mrtvý, no ne?“
Cas, byl nezvykle zaražený. Upíjel kafe.
„Mám, nápad,“ prolomil, ticho.
Domov 
Stránka 
A zase perfektní 
Líbí se mi, jak je Dean celý vedle z toho obrázku 
A Lily... doufám, že holka neskončí něják špatně 
Být prorokem je dost riskantní práce... kromě toho, že je na onkologickém oddělení 
Ale bere to v klidu. A očividně má ráda Case 
Ten náramek přátelství 
To mě pobavilo. Ta scénka na závěr byla fakt dobrá 
Promin, dočista jsem zapomněla na to, že Ti pořád dlužím odpověd! To mám z toho, že odsouvám věci.
(Memento - nechápu, proč to někdo bere), ale to jsem odběhla, na všechny se to pořádně ´valí´ a zvládnout to , to chce pořádnou dávku - všeho - je to veli zajímavá povídka a jsem opravdu zvědavá, jak tohle všechno dopadne, takže doufám, že budeš pokračovat 
Jsem zvědavá, jak na tu jeho závislost bude Dean reagovat, protože nepochybuji o tom, že se to nakonec provalí. Ta scéna z baru byla skvělá! Cas jako Casanova se neztratí 
Ale dalo se to čekat. Život je bitch. Ta vzpomínka se mi moc líbila. Jak Dean porušil pravidlo a pro Case se vrátil 
I like it 
to se ti vážně povedlo, úplně jsem to hltala, i dál to bylo moc pěkný - chudák Lili - 6let 
a jsem taky napnutá, co zase vymyslí 
takže prosím pokračuj 