Temný Úsvit

Tohle je moje nejnovejší dílko. doufam, že se bude libit a budou i nějaké ty reakce. Malé upozornení. Tohle dílko bude trochu drsnějšího rázu :twisted

Temný usvit
Prolog
Léta Pane 1347
„Děti nechte už toho,“ zavolala mlada žena v otrhaných šatech na tři poblíž dovádějící děti.
Ty jí však v hluku, který dělaly, neslyšely a dál tak na sebe dva kluci a jedna dívka házeli bahno.
Jejich matka se nadechla a chtěla na ně znovu zavolat, ale v tom se jí zatočila hlav. Cítila horkost, která procházela celým jejím tělem.
Děti…,“ zasípala a pak se svezla k zemi.
„Maminko!“ vykřikla holčička a chtěla se k ní rozeběhnout. Zabránily jim v tom však dvě mohutné mužské ruce.
Zaječela a pokusila se z jeho sevření dostat, ale on ji nepustil.
„Nedotýkejte se jí,“ zarazil několik vesničanů, kteří se chystali k té žene sklonit, zvučný mužský hlas.
Všichni zvedli hlavy a nepřátelsky se zahleděli na vysokého muže s hnědými vlasy, pronikavé modrýma očima, ve kterých byl zvláštní žár, který ale rozhodne, nepůsobil hřejivě.
„Proč bychom měli poslouchat cizince, který jsem přivandroval bůhví odkud,“ v hlase muže, který mluvil, zaznívalo pohrdání, které však toho muže, nechávalo naprosto chladné.
„Co třeba proto, že je nakažená?“ jeho hlas byl klidný, ale jako by se v něm skrývala jistá výzva.
Všichni vesničané na okamžik zbledli, ale po chvilce jeden z nich vykřikl:
„Nás se ti nepovede oblafnout cizinče, my moc dobře, víme, co jsi zač!“
„Poslouchám vás,“ stále zněl jeho hlas velmi klidně, ale v očích se mu zajiskřilo.
Žádný z vesničanů si toho však nevšimnul.
Muž, který vykřikl, že ví, co je zač se mu podíval do očí.
„Jsi jeden z těch podvodníků, co se snaží mezi lidmi vyvolat falešnou paniku a přinutit je tak, kupovat si od vás pochybné lektvary!“
„Ano. Prokouknul si mě skrz na skrz,“ souhlasil ten muž.
Vesničan se vítězně usmál.
„Ano. Všichni mě dobře poslouchejte. Jsem ten, za koho mě máte, ale v tom případe jsem přišel pozdě.
„Nesnaž se nás vyděsit!“ zavrčel jiný vesničan, ale v jeho hlase byla znát propukající panika.
„Soudím, že to pro vás není až zas takovou novinka,“ cizinec mluvil stále klidně, ale v očích se mu zajiskřilo.
Tentokrát si toho jeden z mužů všimnul, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal ze sebe dostat jediné slova a v jeho očích se začal objevovat děs.
„Jak se opovažuje?!“ V našem městě není nikdo morem nakažen!“ jakmile jeden z nich domluvil, muž stojící vedle něho, se rozkašlal a vzápětí se svalil k zemi. Všichni od ležícího muže odskočili.
„Takže všichni jsou tady zdravý, že?!“ mužův hlas zněl tiše, ale všichni měli pocit, jako by se každé jeho slova zatínalo hluboko do jejich kůže.
„Co je s maminkou, proč se nehýbe, je snad nemocná?!“ chtěli vědět její synové.
Muž chlapce ignoroval, otočil k sobe jejich sestru.
„Vaše maminka se už neprobudí maličká,“ jeho oči byly velmi chladné, ale hlas měl nezvykle něžný a zněl tak trochu smutně, jako by něco takového, říkával velmi často.
„Ne! To není pravda!“ znovu se mu pokusila vytrhnout, ale ani tentokrát jí nepustil, ale nyní jí držel s jistou něžností.
„Pusťte mojí sestřičku!“ jeden z chlapců ho svojí nohou kopl do holeně. Cizincovi oči potemněly, byly velmi temné a šel z nich strach.
Chlapec ustoupil dozadu.
„Jak si můžeš být jistý, že je to ona nemoc, která se v posledních týdnech, tak závratnou rychlostí, šíří celou krajinou?!“ Chtěl vedet jeden z mužů a z jeho hlasu, bylo poznat, že má k cizinci velký respekt.
Cizinec, který u sebe držel tu holčičku, ukázal na ležící ženu a teprve teď si všichni všimli muže, který se jí pokoušel svléct z hadru.
„Necháš ji!“ nejbližší muž do toho klečícího muže kopnul.
„Chtěl jsem se jen trochu pokochat?“ zakňučel zasažený muž
„Zmiz mi z oči!“ přikázal mu zhnuseně muž, co do něho kopnul a odtáhl se od něho.
Klečící muž se chystal zvednout, ale zarazil ho cizincův hlas.
„Jestli se chceš dožít příštího dne, měl bys tu zůstat.“
„Já jsem tady rychtář!“ ozval se pobouřene muž, stojící stranou od ostatních.
„Tuto „poctu“ si klidně nech, ale pochybuji, že zažene tu nemoc.“
„Tady přece žádná…,“ začal protestovat, ale cizinec ho pohybem ruky zarazil. Poslal tu holčičku k jejím bratrům.
„Postarejte se o ní,“ řekl tiše a pak přistoupil k ležící žene. Všem se zatajil dech.
Beze slova jí svlékl a všichni hrůzou vykřikli.
Celé její tělo bylo poseto hnisajícími boláky.
„to musí být iluze anebo snad dokonce i ďáblovo dílo!“ ozval se rychtář nesouhlasně.
Cizinec neuvěřitelně rychle vyskočil na nohy, chytil rychtáře za ruku a stisknul mu jí tak, že se ozvalo křupnutí.
„Au!“ zařval rychtář, ale jemu na tom nezáleželo, začal ho táhnout k tělu té mrtvé ženy.
Rychtář se začal bránit, dal do toho veškerou svojí silu, ale jeho odpor byl marný.
Bez vetší námahy, byl dotažen k tomu tělu a cizinec ho přinutil, aby se svojí rukou, dotknul jejího břicha.
„Přesvědč se sám, jestli je to jen iluze anebo snad dokonce ďáblova práce, tak si pořádne šáhni, no jen tam dej tu ruku víc!“ jeho hlase byl slyšet vztek, ale to nebylo nic, oproti jeho očím, které byli velmi, velmi temné, a znovu v nich zářil onen žár jasněji, než kdykoliv předtím.
„Než mě!“ přikázal mu rychtář třesoucím hlasem a potícím se čelem, ale on mu tu ruku naopak ještě více přitlačil a rychtář to cítil.
„Pust mě! Přikazuji ti, abys mě pustil! Pust mě! Pust mě!“ zaječel několikrát, ale pro toho cizin cizince, jeho slova nic neznamenala.
„Tak dobře! Tak dobře! V mé vesnici řádí mor!“ zařval ten rychtář nakonec.
„Moudré rozhodnutí,“ hlas onoho cizince nyní zněl o dost klidněji a a i jas v jeho očích pohasl.
Rychtář vykroutil svojí ruku ze sevření a zahleděl se na ní.
Nebyla na ní absolutně žádná známka, že by mu jí někdo kroutil, žádné otisky, ani na dlani, přestože jasné cítil, jak se dotýká těch hnisavých boláku…
„Co to…,“Zmlkl, jelikož se k němu ten neznámý muž naklonil a on tak hleděl do jeho temných očí, ze kterých ho mrazilo.
„Je mi jedno, jak to uděláš, ale za osm let se vrátím a chci je tady najít zdravé. Jestli zjistím, že onemocněly anebo hůř zemřely, budu tu dřív, než se stačíš nadechnout.
„Jak bys mohl…?!“
„Osm let rychtáři, osm let,“ jakmile ta slova dozněla, tak něco vlétlo rychtáři do očí. Když si je promnul, ten muž už tam nebyl.
Otevřel ústa., ale ihned je zas zavřel.
Koutkem oka se zahleděl na ty tři děti.
Všichni tři musí žít a musí být zdravý, za osm let se vrátím,“ vybavila se mu znovu cizincova poslední slova a cítil přitom, jak se mu jeho honosný šat, lepí na jeho skrz naskrz propocené tělo.
„Odved je do mého domu!“ přikázal jednomu muži a ten to také udělal, děti se nebránily, jen se držely za ruce.
„Ty za to nějak můžeš, já to cítím…!“ zavrčel a vztekle kopnul do mrtvé ženy.

Kapitola 1

O osm let později
Lesem kráčeli dva mladíci, kterých mohlo být tak 16 let. Oba dva byli špinaví.“Nechápu, proč se musíme koupat,“ bručel jeden z nich.
„Protože naše matka, nechce sedět u jednoho stolu se špinavci,“ ušklíbl se druhý.
„Jsme sice špinaví, ale jenom proto, že jsme…“
Jeho bratr ho umlčel pohybem ruky.
„Co si to dovoluješ?!“
„Zmlkni a poslouchej.
„Já nic neslyším, nemám náladu na ty tvoje legrácky.“
„Poslouchej pořádně!“
„Jeho bratr se zamračil, ale soustředěně naslouchal.
Po chvilce k němu dolehl tichý smích.
„Někdo se koupe, no a co?!“
„Ten někdo je holka, respektive ta Rychtařovic holka.“
„Jestli je to tak, tak to se vykoupu později.“
Ozval se pobavený smích.
Neříkej, že se jí bojíš?!“
„Já se jich nebojím, jen je na ní a jejich bratřích něco divného!“
Jeho bratr se nepřestal smát.
Říkají to všichni!“
„Tak jo. Nepopírám, že z nich mám pokaždé husí kuži, ale te´d je tam sama a navíc, v očích se mu zajiskřilo, je úplně nahá!“
„Nahá?!“ zopakoval jeho bratr a obema se chtíčem zaleskly oči.
„Když o tom tak přemýšlím, měli bychom se vykoupast prave teď, jelikož jsem si jistý, že by se naší matce, nelíbilo, kdybychom usedli k jídlu špinaví.“
„To je svatá pravda. Nejenom, že se vykoupeme, ale dokonce si i malinko zašpásujeme.
„No já nevím. Ona se bude bránit,“ znejistěl malinko mladší z bratrů.
„No a co? Necháš se snad přeprat holkou?!“
„Ne! Jasně, že ne a kdo ví, třeba se jí to bude i líbit,“ oba dva se zachechtali, svlekli se donaha a poté prošli křovím.
16 letá dívka, jež rozhodne, nebyla ošklivá, zpozorněla.
Dolehl k ní zvuk, který se jí nelíbil. Znělo to jako rozhrnování křoví.
Zadoufala, že by to mohli být její bratři, ale místo toho spatřila dva nahé stejně staré mladíky. Žaludek se jí sevřel. Moc dobře veděli, co jsou zač. Pekařovi synové byli známí tím, že se ničeho neštítí a žádná dívka není před nimi v bezpečí.
Ponořila se, co nejhlouběji dokázala doufajíc, že si jí třeba nevšimli, ale oni jí brzo vyvedli z omylu.
„Víme, že tam jsi ty rychtařovic holko, ale neměj strach, jsme si jistí, že si spolu užijeme zábavu,“ znovu se zachechtali a pak do té vody skočili.
Její srdce prudce bušilo a ruce a nohy, měla najednou tak ztuhlé, že s nimi nedokázala pohnout. Ke všemu zapomněla pod vodou dýchat, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo, že by se jí nezačalo dostávat vzduchu.
Plně se soustředila na připlouvající mladíky, kteří na rozdíl od ní, vypouštěli bubliny.
Stále se však nedokázala jakkoliv hnout.
Rychlejší z bratrů na nic nečekal, chytil jí za její dlouhé vlasy a začal jí táhnout ke břehu.
Zaječela ze všech sil a její křik se nesl celým jezerem.
Mladík se na chvilku zastavil, ale o několik vteřin později, už jí zase táhl ke břehu a tahal jí za vlasy ještě prudčeji, nežli před chvilkou.
Pokoušela se mu vytrhnout, ale bylo to marné, nejenom proto, že jí ten druhý držel za nohy a ve tváři mel škleb, ale především kvůli tomu, že své nohy ani ruce stále necítila.
Nakonec se jim povedlo dostat jí na břeh.
Odtáhli jí několik metrů od vody a pak jí jeden z těch dvou pustil vlasy.
Vydechla si, ale bylo to předčasné, protože jí hned chytil její obě dve ruce, zatímco ten druhý si na ní obkročmo sednul a zablokoval jí tak nohy.
Neměli tušení, že s nimi nemůže hýbat.
„No tak neškubej sebou rychtařovic holko, jen se trochu pobavíme,“ mumlal ten, co na ní sedel.
„Nechte mě! Nic jsem vám neudělala!“ Nechte mě!“
„No tak uklidni se, bude to zábava, můžeš mi to věřit,“ šeptal ten, co na ní obkročmo sedel a poté se jí začal svými špinavými prsty dotýkat.
„Nedotýkej se mě! Budu křičet!“ dívka měla ve tváři krome strachu takéhnus, ale to toho mladíka neodradilo.
„Ani náhodou,“ zavrčel a jednou rukou jí zakryl ústa a druhou jí začal znovu hladit po těle.
Dívce vytryskl\y z očí slzy, ale nevzdávala svůj marný boj, ale s každým jeho dotykem, jako by její odpor slábl a slábl, ačkoliv se snažila o úplný opak.
Oba dva mladíci se současně usmáli a ten, co na ní seděl, si na ní chtěl lehnout, ale v tu chvíli se ozval štěkot a na ty dva mladíky, se odnikud vyřítili, dva velcí černí psi a z té dívky je srazili.
Oba dva zaječeli a běželi se schovat do vody.
V okamžiku, kdy spatřili svůj odraz ve vodě, s hrůzou vykřikli.
Hleděli na dva vrasčité starce.
Prudce rozčeřili vodu, ale nebylo to nic platné, na hladině stále zůstával odraz dvou vrasčitých dedku.
„To není možné! Co je to za čáry?!“
„Co tady děláte?!“ ozval se za nimi přísný mužský hlas.
Oba dva se otočili, otevřeli ústa, ale než mohli ze sebe cokoliv dostat, rychtář jim přikázal.
„Zmizte vy staří blázni! Co jste si mysleli?!“
„My jsme ale synové pekaře!“ ohradil se jeden z bratrů.
Rychtář se zamračil.
„Oni vás zase popletli, ale až se mi dostanou do rukou!“
„To jsme my! Já jsem Theo a tohle je Leon!“
„To už by stačilo!“ rychtář zlobně pokynul strážnému, co stál vedle něho.
Ten se beze slova chopil obou mladíků, kteří už sice měli zas svojí podobu, ale pro rychtáře a i toho vojáka, to pořád byli staří muži.
Za to může ta holka! Ona a její bratři, jsou ďáblovi děti!“ vykřikl nenávistně Theo a pak byli oba dva odtáhnutí pryč.
„Už jim z toho staří trochu hrabe,“ zavrčel rychtář a pak se otočil k té ležící dívce.
„Proč si se ještě neoblekla?!“ obořil se na ní, ale jeho oči, prozrazovaly, že si pohled na její nahé tělo užívají.
„Jistě otče rychtáři,“ zamumlala a poté se oblékla. V duchu pocítila úlevu, zase mohla hýbat svými končetinami.
„Po jeho tváři se mihlo neznatelné zklamání.
„Davej si příště pozor! Kolikrát ti mám říkat, že když už se musíš koupat nahá, tak vás tady má být víc!“
„Ano já vím, ale já se tak ráda koupu sama a…“
Žádné odmlouvání! Vrať se do vesnice i se svými bratry!“
Dívka vstala a ve stejném okamžiku se rozhrnulo křoví a poblíž ní se objevili její dva bratři.
Byli to dvojčata, ale společnou měli jenom podobu.
„Každý z nich byl úplně jiný. Patrik byl klidné povahy, tichý, rád trávil čas bud o samotě nebo se svojí sestrou.
Naproti tomu Tobiaš byl velmi výbušné povahy, vyhledával spory, ukazoval svojí převahu, mel rad ženy a velmi těžce snášel jakékoliv odmítnutí.
„Co se tady stalo?!“ chtěl vědět zadýchaný Patrik.
„Co na tom záleží. Vsadím se, že zas může naše sestra za všechno.
„Tohle Tobiáši neříkej! Mary nevyhledává komplikace, na rozdíl od….“
„Co tím jako říct ty malý ufnukánku?!“ Tobiašovi zatal pěst a v očích se mu objevil naznak žáru, ze kterého rychtáře zamrazilo. Proto rychle zakročil.
„Nevím, kde jste vy dva byli, ale vaše sestra, úmyslně vystavuje své nahé tělo a to poté, vede k problémům!“
„To není pravda! Vykřikli Mary a Patrik současně.
„Co? Ty si tady snad byl?!“ otázal se ho jízlivě Tobiaš.
„To ne. Jsem si ale jistý, že…“
„U naši sestry mě nic nepřekvapí,“ přerušil ho Tobiaš.
„Jak tohle jen můžeš říct?!“
„Proč ne? Naše sestra se tváří cudně, ale ve skutečnosti, obcuje s kdekým, ale mě je to jedno, vy nejste pro mě sourozenci, nic pro mě neznamenáte.“
„Tohle odvoláš!“
„Patriku nech toho. Chce ti jen dokázat svojí převahu!“ ozvala se Mary, která se na Tobiaše ani jednou nepodívala.
Tobiaš se pohrdlivě zasmál.
„Poslechneme si naší sestřičku, sestřičku, která své tělo poskytuje kdekomu a…,“ dál nemohl pokračovat, protože se na něho jindy klidný Patrik vyřítil.
On však něco takového čekal, vždycky vedle, jak svého jinak tichého bratra vyprovokovat.
Udeřil tedy svého bratra nejprve do brady, pak do břicha a nakonec do zad a Patrik se svalil na zem.
„Patriku!“ vykřikla Mary, ale opět se nemohla hnout a co hůř, zjištění, že kytka, kterou až doposud v ruce držela, se jí náhle rozpadla na prach, s ní značně otřáslo.
„Raději se vrat k tomu svému rozjímaní a nezkoušej si hrát na hrdinu,“ Tobiáš do svého dvojčete kopnul a pak se smíchem odešel.
Mary, která zas mohla hýbat svýma nohama, se vyčítavě zahleděla na rychtáře.
„Ať jste do večeře doma,“ řekl pouze a pak také odešel.
„Patriku!“ přiběhla ke svému bratrovi, který se pomalu zvedal.
„Nic mi není,“ zabručel a malinko jí od sebe odstrčil.
Co se to s ním děje? Vždycky byl takový, ale je to horší a horší,“ prudce si očistil své šaty a Mary moc dobře věděla, jak moc velký vztek, v tuhle chvíli, v sobe dusí.
„Nevím jak to říct, ale myslím, že se se mnou něco děje,“ zamumlala tiše.
„Myslíš tu měsíční záležitost?“
Zavrtěla hlavou.
„To není nové…, Mary se ještě více ztišila.
Když jsem byla v té vodě a oni mě táhli na břeh…, nemohla jsem vůbec hýbat ani nohama ani rukama a nebylo to strachem.“
„Kdo? Ti dva starci?!“
„To nebyli žádní starci! Byli to pekařovi synové!“
„Žádní tu nebyli! Byli tu jen ti dva starci.“
„Ano! O nich mluvím! Ti starci byli ti jeho synové!“
„To je nesmysl, přestaň s tím!“
„Je to pravda! Jakmile je ti černí psi ze mě dostali, beželi se schovat do vody a najednou začali křičet. Něco se muselo stát, protože poté je všichni začali považovat za nějaké starce a…“
„To už stačí! Patrik jí rukou zakryl ústa, ale ona si je okamžitě uvolnila.
„Je to pravda! Přísahám na našeho Pána, že ti starci jsou…“
„Nech toho! Mnozí lidé, by mohli tvá slova považovat za špatné znamení.
„Já věřím dobrotu našeho Pána, ale…,“ zmlkla, protože si povšimla, že Patrikova tvář je náhle bledá a jeho oči získaly skelný výraz.
„Patriku?!“ oslovila ho, ale on nezareagoval.
Místo toho natáhl obě dve ruce před sebe a začal s nimi kmitat.
„Mary od něj vyděšeně odskočila a z hrdla se jí vydral výkřik, ale jeho to neprobralo.
Otevřel ústa, ze kterých vzešla tato slova.
„Dnes večer to znovu přijde a s tím přijde i on a osud tří, se tak navždy změní!“
Mary se nejprve pokřižovala a pak s ní ze všech sil zatřásla.
Zamrkal a najednou se cítil tak unavený a Mary si teprve až teď uvědomila, že je oba dva obklopuje tma, ačkoliv na ně ještě před minutou svítilo slunce.
„Co se děje, proč je tu najednou taková tma?!“ chtěl vědět zmatený Patrik.
„Co jsi to říkal?!“ vypálila na něj místo odpovědi otázku, hlas se jí přitom třásl.
„Nic jsem neříkal, co bych mel říkat? Snad jen, že bychom měli jít.“
„Ne! Mluvil si o tom, že dnes něco a někdo přijde!“
Patrik se zamračil a v očích se mu na několik vteřin objevil naznak žáru.
„Už s tím vážné přestaň!“
„Opravdu se to stalo! Copak ty si na to nepamatuješ?!“
„Lidé nás nemají rádi. Nesmíš jim vyprávět o tvém fantazírování! Nerad to říkám, ale myslím, že…, zahřmelo se a vzápětí se rozpršelo.
…Myslím, že by ses měla začít chovat úměrně svému věku a už nikdy rozumíš nikdy, se nechoď někam koupat sama.
Mary neochotně souhlasila a oba dva se rozeběhli k rychtářově statku.
Oblohu prosvětlil blesk, který též osvětlil místo, na kterém Mary ještě před chvilkou stála.
Nyní tam stál kůň, na kterém seděl muž s kamenným výrazem ve tváři ale z očí mu sálal žár.
Oblohu prozářil další blesk a kůň se svým jezdcem vyrazil vpřed.

Je to pěkně zpracovaný, škoda, že nikdo jiný nekomentuje, jen já.

Je rto škoda, ale jsem rad, že aspon někdo se ozve. Díky.

Kapitola 1

O osm let později
Lesem kráčeli dva mladíci, kterých mohlo být tak 16 let. Oba dva byli špinaví.“Nechápu, proč se musíme koupat,“ bručel jeden z nich.
„Protože naše matka, nechce sedět u jednoho stolu se špinavci,“ ušklíbl se druhý.
„Jsme sice špinaví, ale jenom proto, že jsme…“
Jeho bratr ho umlčel pohybem ruky.
„Co si to dovoluješ?!“
„Zmlkni a poslouchej.
„Já nic neslyším, nemám náladu na ty tvoje legrácky.“
„Poslouchej pořádně!“
„Jeho bratr se zamračil, ale soustředěně naslouchal.
Po chvilce k němu dolehl tichý smích.
„Někdo se koupe, no a co?!“
„Ten někdo je holka, respektive ta Rychtařovic holka.“
„Jestli je to tak, tak to se vykoupu později.“
Ozval se pobavený smích.
Neříkej, že se jí bojíš?!“
„Já se jich nebojím, jen je na ní a jejich bratřích něco divného!“
Jeho bratr se nepřestal smát.
Říkají to všichni!“
„Tak jo. Nepopírám, že z nich mám pokaždé husí kuži, ale te´d je tam sama a navíc, v očích se mu zajiskřilo, je úplně nahá!“
„Nahá?!“ zopakoval jeho bratr a obema se chtíčem zaleskly oči.
„Když o tom tak přemýšlím, měli bychom se vykoupast prave teď, jelikož jsem si jistý, že by se naší matce, nelíbilo, kdybychom usedli k jídlu špinaví.“
„To je svatá pravda. Nejenom, že se vykoupeme, ale dokonce si i malinko zašpásujeme.
„No já nevím. Ona se bude bránit,“ znejistěl malinko mladší z bratrů.
„No a co? Necháš se snad přeprat holkou?!“
„Ne! Jasně, že ne a kdo ví, třeba se jí to bude i líbit,“ oba dva se zachechtali, svlekli se donaha a poté prošli křovím.
16 letá dívka, jež rozhodne, nebyla ošklivá, zpozorněla.
Dolehl k ní zvuk, který se jí nelíbil. Znělo to jako rozhrnování křoví.
Zadoufala, že by to mohli být její bratři, ale místo toho spatřila dva nahé stejně staré mladíky. Žaludek se jí sevřel. Moc dobře veděli, co jsou zač. Pekařovi synové byli známí tím, že se ničeho neštítí a žádná dívka není před nimi v bezpečí.
Ponořila se, co nejhlouběji dokázala doufajíc, že si jí třeba nevšimli, ale oni jí brzo vyvedli z omylu.
„Víme, že tam jsi ty rychtařovic holko, ale neměj strach, jsme si jistí, že si spolu užijeme zábavu,“ znovu se zachechtali a pak do té vody skočili.
Její srdce prudce bušilo a ruce a nohy, měla najednou tak ztuhlé, že s nimi nedokázala pohnout. Ke všemu zapomněla pod vodou dýchat, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo, že by se jí nezačalo dostávat vzduchu.
Plně se soustředila na připlouvající mladíky, kteří na rozdíl od ní, vypouštěli bubliny.
Stále se však nedokázala jakkoliv hnout.
Rychlejší z bratrů na nic nečekal, chytil jí za její dlouhé vlasy a začal jí táhnout ke břehu.
Zaječela ze všech sil a její křik se nesl celým jezerem.
Mladík se na chvilku zastavil, ale o několik vteřin později, už jí zase táhl ke břehu a tahal jí za vlasy ještě prudčeji, nežli před chvilkou.
Pokoušela se mu vytrhnout, ale bylo to marné, nejenom proto, že jí ten druhý držel za nohy a ve tváři mel škleb, ale především kvůli tomu, že své nohy ani ruce stále necítila.
Nakonec se jim povedlo dostat jí na břeh.
Odtáhli jí několik metrů od vody a pak jí jeden z těch dvou pustil vlasy.
Vydechla si, ale bylo to předčasné, protože jí hned chytil její obě dve ruce, zatímco ten druhý si na ní obkročmo sednul a zablokoval jí tak nohy.
Neměli tušení, že s nimi nemůže hýbat.
„No tak neškubej sebou rychtařovic holko, jen se trochu pobavíme,“ mumlal ten, co na ní sedel.
„Nechte mě! Nic jsem vám neudělala!“ Nechte mě!“
„No tak uklidni se, bude to zábava, můžeš mi to věřit,“ šeptal ten, co na ní obkročmo sedel a poté se jí začal svými špinavými prsty dotýkat.
„Nedotýkej se mě! Budu křičet!“ dívka měla ve tváři krome strachu takéhnus, ale to toho mladíka neodradilo.
„Ani náhodou,“ zavrčel a jednou rukou jí zakryl ústa a druhou jí začal znovu hladit po těle.
Dívce vytryskl\y z očí slzy, ale nevzdávala svůj marný boj, ale s každým jeho dotykem, jako by její odpor slábl a slábl, ačkoliv se snažila o úplný opak.
Oba dva mladíci se současně usmáli a ten, co na ní seděl, si na ní chtěl lehnout, ale v tu chvíli se ozval štěkot a na ty dva mladíky, se odnikud vyřítili, dva velcí černí psi a z té dívky je srazili.
Oba dva zaječeli a běželi se schovat do vody.
V okamžiku, kdy spatřili svůj odraz ve vodě, s hrůzou vykřikli.
Hleděli na dva vrasčité starce.
Prudce rozčeřili vodu, ale nebylo to nic platné, na hladině stále zůstával odraz dvou vrasčitých dedku.
„To není možné! Co je to za čáry?!“
„Co tady děláte?!“ ozval se za nimi přísný mužský hlas.
Oba dva se otočili, otevřeli ústa, ale než mohli ze sebe cokoliv dostat, rychtář jim přikázal.
„Zmizte vy staří blázni! Co jste si mysleli?!“
„My jsme ale synové pekaře!“ ohradil se jeden z bratrů.
Rychtář se zamračil.
„Oni vás zase popletli, ale až se mi dostanou do rukou!“
„To jsme my! Já jsem Theo a tohle je Leon!“
„To už by stačilo!“ rychtář zlobně pokynul strážnému, co stál vedle něho.
Ten se beze slova chopil obou mladíků, kteří už sice měli zas svojí podobu, ale pro rychtáře a i toho vojáka, to pořád byli staří muži.
Za to může ta holka! Ona a její bratři, jsou ďáblovi děti!“ vykřikl nenávistně Theo a pak byli oba dva odtáhnutí pryč.
„Už jim z toho staří trochu hrabe,“ zavrčel rychtář a pak se otočil k té ležící dívce.
„Proč si se ještě neoblekla?!“ obořil se na ní, ale jeho oči, prozrazovaly, že si pohled na její nahé tělo užívají.
„Jistě otče rychtáři,“ zamumlala a poté se oblékla. V duchu pocítila úlevu, zase mohla hýbat svými končetinami.
„Po jeho tváři se mihlo neznatelné zklamání.
„Davej si příště pozor! Kolikrát ti mám říkat, že když už se musíš koupat nahá, tak vás tady má být víc!“
„Ano já vím, ale já se tak ráda koupu sama a…“
Žádné odmlouvání! Vrať se do vesnice i se svými bratry!“
Dívka vstala a ve stejném okamžiku se rozhrnulo křoví a poblíž ní se objevili její dva bratři.
Byli to dvojčata, ale společnou měli jenom podobu.
„Každý z nich byl úplně jiný. Patrik byl klidné povahy, tichý, rád trávil čas bud o samotě nebo se svojí sestrou.
Naproti tomu Tobiaš byl velmi výbušné povahy, vyhledával spory, ukazoval svojí převahu, mel rad ženy a velmi těžce snášel jakékoliv odmítnutí.
„Co se tady stalo?!“ chtěl vědět zadýchaný Patrik.
„Co na tom záleží. Vsadím se, že zas může naše sestra za všechno.
„Tohle Tobiáši neříkej! Mary nevyhledává komplikace, na rozdíl od….“
„Co tím jako říct ty malý ufnukánku?!“ Tobiašovi zatal pěst a v očích se mu objevil naznak žáru, ze kterého rychtáře zamrazilo. Proto rychle zakročil.
„Nevím, kde jste vy dva byli, ale vaše sestra, úmyslně vystavuje své nahé tělo a to poté, vede k problémům!“
„To není pravda! Vykřikli Mary a Patrik současně.
„Co? Ty si tady snad byl?!“ otázal se ho jízlivě Tobiaš.
„To ne. Jsem si ale jistý, že…“
„U naši sestry mě nic nepřekvapí,“ přerušil ho Tobiaš.
„Jak tohle jen můžeš říct?!“
„Proč ne? Naše sestra se tváří cudně, ale ve skutečnosti, obcuje s kdekým, ale mě je to jedno, vy nejste pro mě sourozenci, nic pro mě neznamenáte.“
„Tohle odvoláš!“
„Patriku nech toho. Chce ti jen dokázat svojí převahu!“ ozvala se Mary, která se na Tobiaše ani jednou nepodívala.
Tobiaš se pohrdlivě zasmál.
„Poslechneme si naší sestřičku, sestřičku, která své tělo poskytuje kdekomu a…,“ dál nemohl pokračovat, protože se na něho jindy klidný Patrik vyřítil.
On však něco takového čekal, vždycky vedle, jak svého jinak tichého bratra vyprovokovat.
Udeřil tedy svého bratra nejprve do brady, pak do břicha a nakonec do zad a Patrik se svalil na zem.
„Patriku!“ vykřikla Mary, ale opět se nemohla hnout a co hůř, zjištění, že kytka, kterou až doposud v ruce držela, se jí náhle rozpadla na prach, s ní značně otřáslo.
„Raději se vrat k tomu svému rozjímaní a nezkoušej si hrát na hrdinu,“ Tobiáš do svého dvojčete kopnul a pak se smíchem odešel.
Mary, která zas mohla hýbat svýma nohama, se vyčítavě zahleděla na rychtáře.
„Ať jste do večeře doma,“ řekl pouze a pak také odešel.
„Patriku!“ přiběhla ke svému bratrovi, který se pomalu zvedal.
„Nic mi není,“ zabručel a malinko jí od sebe odstrčil.
Co se to s ním děje? Vždycky byl takový, ale je to horší a horší,“ prudce si očistil své šaty a Mary moc dobře věděla, jak moc velký vztek, v tuhle chvíli, v sobe dusí.
„Nevím jak to říct, ale myslím, že se se mnou něco děje,“ zamumlala tiše.
„Myslíš tu měsíční záležitost?“
Zavrtěla hlavou.
„To není nové…, Mary se ještě více ztišila.
Když jsem byla v té vodě a oni mě táhli na břeh…, nemohla jsem vůbec hýbat ani nohama ani rukama a nebylo to strachem.“
„Kdo? Ti dva starci?!“
„To nebyli žádní starci! Byli to pekařovi synové!“
„Žádní tu nebyli! Byli tu jen ti dva starci.“
„Ano! O nich mluvím! Ti starci byli ti jeho synové!“
„To je nesmysl, přestaň s tím!“
„Je to pravda! Jakmile je ti černí psi ze mě dostali, beželi se schovat do vody a najednou začali křičet. Něco se muselo stát, protože poté je všichni začali považovat za nějaké starce a…“
„To už stačí! Patrik jí rukou zakryl ústa, ale ona si je okamžitě uvolnila.
„Je to pravda! Přísahám na našeho Pána, že ti starci jsou…“
„Nech toho! Mnozí lidé, by mohli tvá slova považovat za špatné znamení.
„Já věřím dobrotu našeho Pána, ale…,“ zmlkla, protože si povšimla, že Patrikova tvář je náhle bledá a jeho oči získaly skelný výraz.
„Patriku?!“ oslovila ho, ale on nezareagoval.
Místo toho natáhl obě dve ruce před sebe a začal s nimi kmitat.
„Mary od něj vyděšeně odskočila a z hrdla se jí vydral výkřik, ale jeho to neprobralo.
Otevřel ústa, ze kterých vzešla tato slova.
„Dnes večer to znovu přijde a s tím přijde i on a osud tří, se tak navždy změní!“
Mary se nejprve pokřižovala a pak s ní ze všech sil zatřásla.
Zamrkal a najednou se cítil tak unavený a Mary si teprve až teď uvědomila, že je oba dva obklopuje tma, ačkoliv na ně ještě před minutou svítilo slunce.
„Co se děje, proč je tu najednou taková tma?!“ chtěl vědět zmatený Patrik.
„Co jsi to říkal?!“ vypálila na něj místo odpovědi otázku, hlas se jí přitom třásl.
„Nic jsem neříkal, co bych mel říkat? Snad jen, že bychom měli jít.“
„Ne! Mluvil si o tom, že dnes něco a někdo přijde!“
Patrik se zamračil a v očích se mu na několik vteřin objevil naznak žáru.
„Už s tím vážné přestaň!“
„Opravdu se to stalo! Copak ty si na to nepamatuješ?!“
„Lidé nás nemají rádi. Nesmíš jim vyprávět o tvém fantazírování! Nerad to říkám, ale myslím, že…, zahřmelo se a vzápětí se rozpršelo.
…Myslím, že by ses měla začít chovat úměrně svému věku a už nikdy rozumíš nikdy, se nechoď někam koupat sama.
Mary neochotně souhlasila a oba dva se rozeběhli k rychtářově statku.
Oblohu prosvětlil blesk, který též osvětlil místo, na kterém Mary ještě před chvilkou stála.
Nyní tam stál kůň, na kterém seděl muž s kamenným výrazem ve tváři ale z očí mu sálal žár.
Oblohu prozářil další blesk a kůň se svým jezdcem vyrazil vpřed.

To je dobré, je to nějaké kouzlo? Mary každou chvíli nemůže hnout nohama a ti kluci se fakt změnili ve starce? Nebo to byl trest za to co chtěli udělat?

Souvisí to s jejick magickými dary a ti kluci byli starci jen pro ostatní. proč ten smajlík, co značí?

Pozdě v noci probudilo Mary vyzvánění zvonů.
Znělo to jako poplach a tak rychle vyskočila z postele.
Do jejího pokoje vtrhl Patrik a ona si všimla, že má popálené prsty.
„Proboha! Co se ti stalo?!“
„To nic není, ale Tobias je v maléru!“
„To není poprvé ani naposled, to kvůli němu ty zvony vyzvánějí?!“
Patrik, který byl be tváři bledý, zavrtěl hlavou.
„Tak proč? Napadl nás snad někdo?!“
„Možná, že by to pak bylo lepší.“
„No tak mi to řekni.“
„Nepřátelé nakonec vždy odejdou, ale o té nemoci se to říct nedá.“
Teď už byla bledá i Mary.
„Nechceš tím říct, že je tady zase mor, že ne?!“
„Nevím, jestli je to ona prokletá nemoc, která nám vzala naší matku, fleky na tělech nakažených lidí, jsou červené.“
Mary otevřela ústa, ale dovnitř vběhnutý Rychtář, jí je zas přinutil zavřít.
Rychtář se zastavil, jeho pohled padl na její průhlednou košilku.
Po chvilce zvedl hlavu a vyštěkl na ně.
„Jste v pořádku?! Kde je ten váš zatracený bratr?!“
Patrik pohlédl na svojí sestru.
„Je v tom dome s tou svadlovic dívkou.
Rychtář zaklel.
„zůstaňte tady, ani se nehnete a ty se obleč!“ přikázal Mary, když se na ní předtím znovu podíval a rty se mu nepatrně zachvěly a poté vyběhl ven.
„Musíme odejít dřív, než nad sebou ztratí kontrolu,“ Patrikův hlas zněl tiše, ale rozhodně.
„To je mi jedno! Nezáleží mi na jeho chlípných pohledech, Tobias je můj bratr, přestože se tak nechová!“
Mary se začala převlékat, Patrik se odvrátil.
„To je, ale on si nedá říct! Pořád vyhledává potíže, stýká se s pochybnými ženami a vůbec nectí naší matku!“
„Já vím…,“ začala Mary, ale její další slova, přerušil výkřik bolesti, vycházející z jejich vlastních úst!“
Mary! Patrik se otočil a zíral na její prsty, na prsty, které byly popálené stejně jako jeho.
„Jak je to…?!“
„To netuším! Zničehonic se mi ty prsty popálily, nevím jak je to možné!“
„Jestli chceme našeho bratra zachránit, tak si musíme pospíšit!“
„Už jsem skoro hotová…,“ au!“ vykřikli oba dva naráz a užasle a zároveň dosti vyděšeně, sledovali, jak se jim na pravém koleni objevil černý flek.
„Co je to? Znamená to snad, že se znovu vrátila, že jsme snad naka…,“
Patrik jí rukou zakryl ústa
„Nevím, co to je, ale nevyslovuj to,“ zasyčel a poté jí uvolnil ústa.
„Co je to s tebou? Tohle se ti přece nepodobá.“
„Já nevím. Cítím se tak nějak divně, ale nejsem nemocný to přísahám!“
Mary otevřela ústa, ale místo slov, se jí z úst stejně jako Patrikovi vydral další bolestný výkřik a oba dva nyní už k smrti vyděšený, hleděli na své lokty, na spálenou kůži.
Oba dva na sebe pohlédli, Marynina ústa se pohybovala.
V tom k nim z venku dolehl jakýsi hluk.
Když vyhlédli ven, oba dva naráz vykřikli „Tobiáš!“ a chtěli se k němu rozeběhnout, ale rychtář, který byl mírně popálený na ně zařval.
„Zůstaňte, kde jste! Nikdo nesmí z domu!“ jeho hlas se rozléhal široko daleko a lidé, kteří ho slyšeli, chvatně uzavírali okenice, zatlučovaly dveře.
„Je to tady,“ vyklouzlo Mary a hluboce se pokřižovala.
„Co je tady?!“ chtěl vědět Patrik, který celou dobu hleděl na rychtáře, jež před sebou mel Tobiáše, do kterého ne zrovna jemne strkal.
Ten se sice tvářil vzpurně, ale nebránil se.
„Běž dovnitř!“ Rychtář do něj hrubě strčil a pak zapečetil dveře.
„Tobiáši jsi v pořádku?!“ chtěla vedet Mary.
„Nic mi není! Starejte se o sebe!“
„Jen jsem chtěla…“
„Mě je jedno, cos mi chtěla, pochopíte vůbec, že s vámi nechci mít nic společného?!“ poté kolem nich prošel a jeho sourozenci si všimli, že má na lokti spálenou kůži, na kolenou černý flek.
Mary pohlédla na Patrika, snažila se mu podívat do očí, ale ten předstíral, že hledí jinam.
„Co se mu stalo?!“
Dveře se otevřely a dovnitř vešel rychtář.
„Co se mu stalo?“ zeptala se Mary a snažila stát za Patrikem.
Rychtář si odplivnul a pak řekl.
„Smilnil s tou svadlovic holkou!“
„Jestli mu byla po vůli, není na tom nic špatného,“ ozval se Patrik s těžko skrývaným vztekem.
Rychtář vrhl po Patrikovi spalující pohled.
„Jistě, že na tom nebylo nic špatného, snad jen to, že byla nakažená!“ zatímco mluvil, snažil se očima vyhledat Maryniny Ňadra, ale Patrik jí zakrýval.
Mary vyjekla.
„Mlč ty hloupá! Není to mor, alespoň to nevypadá tak, jako před osmi lety,“ rychtář byl ještě více podrážděný, štvalo ho, že Patrik svojí sestru zakrývá, byla celkem pěkná a slušně vyvinutá a on se jí nemohl dotknout, nedokázal se k ní přiblížit, aniž by mu v uších nezněla, slova toho cizince.
„Já se za osm let vrátím, a jestli se jim cokoliv stane….
„Je to smrtelné?!“ vyrušila ho Mary, které se chvěl hlas.
„To netuším, ale váš bratr se jí dotýkal a popálil se přitom.“
Mary si rukou zakryla ústa, ale v tom k nim dolehl křik.
Jakmile rychtář otevřel, srdce se mu prudce rozbušilo, čelo se mu zbortilo potem a nohy měl tak těžké, jako nikdy předtím.
Cosi zakoktal, ale nebylo mu rozumět.
Před ním se totiž tyčil ten samý muž, co mu před osmi roky dotáhl ruku na tělo té mrtvé ženy a řekl mu, že se má o ty děti postarat.
„Rychle zmizte!“ přikázal tem dveme, kteří na toho muže hleděli celý strnulý.
Pohnuli se, ale on byl rychlejší. Seskočil z koně a byl u těch dveří dřív, než stačil kdokoliv z nich zamrkat.
„Co tady chcete?!“ vyštěkl na něho rychtář, ale hlas se mu třásl, stejně tak i ruce.
Muž kolem něho bez jediného pohledu či slova prošel a zahleděl se na ty dva.
Oba dva z toho mrazilo, ale Mary přišli ty jeho oči známé, jen netušila proč.
Rychtář se otočil, marně se snažíc zklidnit své třesoucí ruce.
Říkal jsem vám, abyste už nikdy do…“
„Zmlkni!“utnul jedním jediným slovem jeho řeč.
Rychtář zrudnul, ale mlčel, neopovážil se k němu přiblížit.
I po osmi letech šel z toho muže strach, možná, že v tuhle chvíli ještě vetší Celá jeho tvář byla posetá jizvami a na pravé ruce mu chyběl malíček, ale žár v jeho očích, snad zářil ještě víc, nežli předtím.
Mary znovu pohlédla na svého bratra, ale ten i tentokrát předstíral, že hledí jinám.
Nechápala, co to s ním je.
„Co tady chcete?!“ podařilo se Rychtáři ze sebe vysoukat otázku.
„Kde je ten druhý chlapec?!“ ignoroval muž jeho dotaz.“Nemám tušení,“ zalhal dotázaný a v duchu se modlil, aby tomu ten cizinec veřil, ale tomu se nejprve po tváři mihnul záblesk úsměvu, pak se neuvěřitelně rychle otočil a přirazil k smrti vyděšeného rychtáře ke zdi tak prudce, že se ozvalo zapraskání.
Mary zavřískla, ale jeho to nechávalo chladného a jeho oči se vpily do rychtářových, jenž se se svými marně snažil uhýbat, cizincovy si ho pokaždé našly a odrážel se v nich takový chlad, že mu ztuhly všechny končetiny.
Zeptám se tě znovu a předem te upozorňuji, že já se nikdy neptám více, než dvakrát a i to je moc, takže kde je ten druhý chlapec?!“
„Je… je… ve vedlejší místnosti, ale myslím, že je…, že je nakažený,“ vyblekotal rychtář.“To posoudím sám,“ zašeptal ten cizinec a pak ho pustil, rychtář se se zkřivenou tváří svezl k zemi.
„Co po nich chcete?!“ vyrazil ze sebe po chvilce, ale svojí hlavu nezvednul.
Cizinec znovu přejel pohledem nejprve Mary, pak Patrika a nakonec i Tobiaše, který se objevil mezi dveřmi.
„Jsou to mé děti,“ zašeptal a do jeho jinak drsného hlasu, se vloudil naznak něžnosti.
Mary vykřikla a složila se, v Tobiášových očích se zračila lhostejnost a v Patrikových očích se obdiv, změnil v nenávist

Kapitola 2

„Ty nejsi náš otec. Někdo takový nemůže být náš otec!“
Tobiáš zívnul.
„Mě je úplně jedno, jestli jsi anebo nejsi náš otec, hlavně, když nás dostaneš z téhle díry.
„Zmlkni!“ obořil se na něj nečekaně Patrik, ale Tobiáš se jen zasmál.
„Takže takhle to vypadá doopravdy? To jue ta laskavost a milost našeho Patrika?!“
Říkám ti zmlkni nebo…,“ Patrik nemohl pokračovat, jelikož mu ten muž stiskl rameno.
Z úst se mu vydralo zaúpění, ale nebylo to tím stiskem.
Rychtář, který se mezitím postavil, zbledl a chystal se z domu vycouvat, ale muž se k němu přenesl, chytil ho pod krkem a malinko zmáčknul.
Rychtář vykulil oči.
Co jsi jim udělal?!“ mužův hlas byl sice tichý, ale tón byl výmluvný.
„Nic jsem jim neudělal, co bych jim měl asi tak udělat?!“
Muž svůj stisk zvýšil a rychtářovi se začalo nedostávat vzduchu.
„Vzpomínáš si, co jsem říkal o kladení otázek?!“
„Přísahám…, přísahám.. já…, nedokázal ze sebe dostat ani slovo, žaludek mel stažený, na čele se mu třpytil pot.
„Opravdu si nemůžeš vzpomenout?!“ muž mu druhou rukou stiskl rameno a svými prsty se mu zabořil do kůže.
Rychtář zařval z očí mu, vyhrkly slzy.
„Jenom proto, že jsou naživu, ti dávám poslední šanci,“ stále mluvil tiše, ale pro rychtáře to bylo mnohem horší, než kdyby na něho křičel.
„Já… já… přísahám., já přísahám na svatou Marii, že jsem jim nic neudělal…, já…,“ další jeho slova zanikla v řevu, který vycházel z jeho vlastních úst.
„Proč si to udělal? Proč si to udělal, vždyť já…,“ znovu zařval ten muž mu jediným pohybem, vykloubil i druhé rameno.
„Příště už nebudu tak shovívavý,“ zašeptal a poté ho pustil a rychtář se tak jako už po několikáté svezl k zemi a vyrážel ze sebe bolestné zvuky.
Tobiáš ho sledoval s pobaveným úsměvem.
„Postarej se o svojí sestru,“ přikázal mu jeho otec, který se u něho zničehonic objevil.
„O tu malou cuzu ať se postará někdo jiný.
„Postarej se o svojí sestru,“ zopakoval muž stále klidným hlasem, ale v očích se mu nebezpečně zajiskřilo.
„Nevím, co jsi zač, ale já se tě nebojím, takže…!“
„Hrdina,“ pronesl pouze jeho otec, ale v tomhle slově se skrývalo mnohé, ale ani to, Tobiáše nepřesvědčilo, chtěl se obrátit a odejít, ale byl chycen za rameno a otočen.
„Podívej se mi do očí a řekni mi, že to neuděláš?“ vyzval ho jeho otec stále klidným hlasem.
„Beze všeho,“ Tobiáš se sebejistě zahleděl do jeho velkých černých očích, ale už po několika vteřinách, se mu začala jeho víčka chvět.
„Dívej se do mých očí a řekni mi, že to neuděláš, no tak dívej se do nich.
„Ne!“ Tobiaš uskočil dozadu.
Ať v nich viděl cokoliv, byly zas tak chladné.
„Tobiáši?!“ Patrik se k němu přiblížil.
„Vypadni odemne!“ surově do něho strčil a pak se přiblížil k ležící Mary, která se pomalu probouzela.
„Vstávej ty huso!“ chtěl do ní kopnout, ale nedokázal se svými nohami pohnout, nedokázal je přinutit, aby koply do jeho sestry.
„co to má znamenat…?!“
„Patriku. Veděl jsem, že ti dá tohle jméno.
„Ty na mě nemluv! Nejsi můj otec, nejsi náš otec, náš otec by nás nikdy neopustil, náš otec by se k naší matce takhle nikdy nezachoval, náš otec by…,“ další slova mu uvízla v krku, ať dělal, co dělal, nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.
„Pojď ke mě, vyzval ho jeho otec.
Vzpurně zavrtěl hlavou.
„Pojď sem,“ zopakoval jeho otec a tentokrát to znělo jako rozkaz a on cítil, že nad svýma nohama, ztratil kontrolu, jak se k němu proti své vůli, pomalinku přibližuje.
„Ukaž mi to.“
Znovu se pokoušel ze sebe dostat nějaká ta slova, vychrlit ze sebe všechnu tu nenávist, ale nedokázal to, nic se neozvalo.
„Pojď ještě blíž,“ jakmile to jeho otec dořekl, přistoupil k němu proti své vůli o kousek blíž.
V očích se mu zračila narůstající hrůza.
„Vyhrň si oblečení a ukaž mi své rameno,“ Patrik tak učinil, ačkoliv doopravdy chtěl sevřít ruku v pěst.
Muž se na jeho rameno zadíval a jeho tvář získala nádech, při kterém se Patrikovi rozklepala kolena.
„Teď můžeš mluvit,“ vyzval ho otec a otočil se k rychtářovi, který stále ještě fňukal.
„Chci vědět, co jste zač, proč si myslíte, že jste náš otec a proč jste se takhle zachoval k naší matce?!“
Zastavil se. Jeho oči se upíraly na kňučícího rychtáře.
„Ptal jsem se na něco!“ vykřikl Patrik plný zlosti.
„Tohle je tvůj oblíbený bratr, tohle je ten, o kom jsi, myslíš, že je z nás lepší, tohle je ten Patrik mírný, příjemný, laskavý, ty huso hloupá.“
„Přestaň Tobiáši! To není on, on za to nemůže, to ten muž, muž, který jistojistě není naším otcem.
Tobiaš se od ní opovržlivě odvrátil.
„Mluvím tady na vás!“ Patrik se pohnul vpřed, ale to toho muže nepřinutilo se otočit.
„Odpovězte mi! Jestli jste naším otcem, tak kde jste byl, kde jste byl, když vás naše maminka potřebovala, když jsme přežívali na hranici života a smrti, kde jste byl…,“
„Mohl bys už zmlknout?!“ přerušil ho Tobiáš.
„Ty zmlkni! Ty a to tvoje chování, nebýt toho tak… tak…!“
„Tak co?! Tobiáš se k němu přiblížil a v obličeji mel výzvu
Myslíš, že kdybych nic takového nedělal, kdybych od toho chlapa neustále neutíkal, nekradl jsem, nepral se, neničil jiným majetek, tak co, nebil by nás, nenutil by nás drhnout podlahu, starat se o prasata, čistit boty bohatým, netrestal by nás za každou maličkou, nesnažil by se snad dostat naší sestře mezi nohy, to si myslíš?!“
Ty!“ Patrikova pěst vyrazila vpřed, ale Tobiáš na nic nečekal a nohou ho kopnul do holeně, ale nevykřikl jen Patrik, ale také Mary a Tobiaš.
„Co to…?!“
Jejich otec se neohlédl, upíral své oči na rychtáře, který se začal třást, zuby mu drkotaly.
„Já… já… já… já jsem, jsem…, já jsem… se jich nikdy…, nikdy, přísahám na otce, syna i ducha Svatého, nikdy, nikdy…,“ po tváři mu z čela stékal pot.
„Mel bys vědět, že v ne, zrovna nevěřím, ale to neznamená, že bych toleroval falešné přísahy, takže…,“
„Prosím! Prosím! Tak jo! Tak jo! Párkrát jsem se nechal unést, ale jsou zdravé, tak jak jste chtěl, jsou zdravé, bylo o ně dobře postaráno, nikdy jsem se jich nedotknul, i když jsem chtěl, hlavně Mary, ale copak za to můžu, vždyť se na ní podívej, je tak krásná, ty její prsa, ta bílá hebká plet a to ani nemluvím o tom…,“ Mary si všimla, že mu z úst na zem dopadají sliny.
Zhnuseně se odvrátila.
„To je všechno?“
Rychtář zmateně zamrkal.
„Co…, co…., co jsem to řekl? Nic takového jsem nikdy…!“
„Pokračuj,“ vybídl ho ten muž a v jeho očích zazářil žár.
Rychtář polkl, ale pokračoval.
„Už první noc jsem se k ní chtěl dostat, ale nemohl jsem, pořád jsem musel myslet na tvá slova, viděl jsem tvojí tvář, ale tak moc jsem k ní chtěl být blízko, že jsem si alespoň čichal k jejím šatům, nasával vůni, z jejího voňavého těla a to jsem dělal den, co den a čím víc byla starší, tím byla moje touha po ní intenzivnější, dokonce jsem se začal oblékat do jejich šatů, jen, abych byl s její vůni co nejčastěji, pozoroval jsem jí při koupání, o jak jsem byl vděčný, že se koupala sama a…“
„Dost! To už by stačilo! Ať už nemluví! Ať už nemluví!“ prosila Mary toho muže, ale ten jí nebral na zřetel.
Rychtář potřásl hlavou a v očích se mu zračilo zděšení, ale než mohl promluvit, žár v očích toho muže znovu vzplanul a on zas začal mluvit.
Po nějaké době vzpomínka na tebe vybledla a já jsem se těšil, že bude konečně má, ale ti její prokletí bratři jí chránili, snažil jsem se zmlátit tak, aby se nemohli hnout, ale Tobiáš se nedal, snesl toho vskutku hodně, nedokázal jsem ho zlomit, neustále jsem na něho narážel, pořád mi bránil se k ní dostat, ať jsem zkoušel cokoliv, nikdy! Nikdy! Mě k ní nenechal jít!“
„Prosím! To stačí! Jestli si náš otec tak už dost!“ Mary tekly slzy po tváři, ale on se neotočil, stále hleděl na rychtáře, který si jazykem začal olizovat ústa.
„Snažil si se je někdy zabít?!“ hlas jejich otce byl ledový.
Já… já…já… jsem po ní tak moc toužil, připomínala mi mojí…, mojí…, mojí malou holčičku, já jsem chtěl jen být s ní, být jí tatínkem a…,“ Rychtář se rozvzlykal, ale žár v očích toho muže nezmizel, tak zas po několika vteřinách pokračoval, hlas se mu chvěl víc a víc.
„Ano… já jsem se o to pokoušel, pokoušel jsem se je odstranit, pokoušel jsem se, pro svojí holčičku udělat to nejlepší, ale nedokázal jsem to, nemohl jsem je zbít a těšit se tak z její blízkosti a…“
„Dost!“ zařval Patrik a rozeběhl se k němu s úmyslem ho umlčet, ale když už byl u něj, jeho otec ho tvrdým úderem poslal k zemi, aniž by od rychtáře odvrátil zrak.
„Patriku…,“ Mary se k němu chtěla rozeběhnout, ale Tobiáš jí zadržel.
„Pust mě!“ pokusila se mu vysmeknout, ale on jí držel pevně.
„Nech mě jít! Nech mě jít!“ škubala sebou, snažila se ho kousnout, ale neúspěšně.
„Nech ho dělat svojí „práci“ vypadá to, že ví, co dělá.
„ty z toho snad máš ještě radost! Co jsi to za člověka, copak nevíš, že Pán káže lásku, dobrotu, milosrdenství?!“
Tobiáš si odfrkl.
„Pán! Jistě náš laskavý, dobrotivý Pán, zůstaneš tady!“ švihnul s ní dozadu a ona spadla na podlahu.
„Proč si takový, proč je v tobě takové zlo?!“
„Proč ty jsi hloupá, naivní?!“
„Já nejsem hloupá, já jenom….“
„Tomuhle světu vládne chlípnost, chtivost, hamižnost, uvědom si to!“
„Tobiáši. Jak můžeš být….!“
Tobiáš od ní poodešel.
„Drahý pane odpust mému bratrovi, jeho chyby, jeho hříchy,“ začala se Mary tiše modlit.
„Necháš mě jít? Klidně si je vem, jdi s nimi, kam chceš, no jen si je klidně vezmi, jenom mě nech jít, nech mě prosím jít,“ rukou se chytnul jeho pláště.
„Muž tu ruku střásl, žár v jeho očích pohasl a on se otočil na Tobiáše.
„Můžeš odejít rychtáři.“
„Děkuji! Děkuji! Moc ti děkuji! Moc ti děkuji!“ začal mu líbat boty.
Muž svojí nohu nadzvedl a udeřil ho tak do obličeje, rychtář zaskučel, ale znovu se k němu vrhnul a začal mu pro změnu líbat kolena.
„Už to nikdy neudělám, už to nikdy neudělám, moc děkuji! Moc děkuji!“
Muž ho druhou nohou udeřil do žeber a rychtář se svalil k zemi.
„Můžeš odejít, ale předtím bych ti rád něco svěřil.
Oči ležícího muže se rozzářily.
„Dárek? Jako poděkování za to, jak jsem se o ně postaral?!“
„Já vždycky dávám jenom dárky.“
„Děkuji! Dekuji!“ líbal rychtář zem, na které ještě před chvilkou stála mužova noha, nepostřehl dvojsmysl v jeho hlase.
„Tobiáši. Přines mi sem, nažhavený pohrabáč.“
„Už se nese,“ odvětil Tobiáš, došel ke krbu, nažhavil ho a přinesl ho svému otci.
Ten si ho od něho převzal a otočil se zpět k rychtáři.
„Co…, co…, co…, proč ho máš?!“
„Tobiaši. Chyť ho z jedné strany.“
„Nic neudělám raději,“Tobiáš tak učinil.
„Co to děláš“ Ihned mě pust!“
„Patriku. Chyť ho z druhé strany.
„To neudělám. Je to hnusák, ale neudělám.
„Takže mu dovolíš, aby mu prošlo znásilnění vaší matky?“
„Ty lžeš!“
V očích jeho otce se nebezpečně zablesklo, Patrik ucouvnul.
„Zeptej se ho.“
„Já jsem nikdy…, ano znásilnil jsem vaší matku a to několikrát, nemohu si pomoct, musím se jich dotýkat a nechtěla být mi po vůli, chtěla jen vašeho otce,“ vysoukal ze sebe, poté, co na něho ten muž upřel své oči, oči, ve kterých zas zářil žár.
„Ne! To není pravda! Nic takového jsem neudělal!“ snažil se to popřít, když žár pohasl, ale Patrik ho chytil za druhou ruku.
„Konečně jedna správná věc bratře!“
„Co to děláte?!“ Mary se k nim chtěla přiblížit, ale její otec jí zarazil.
„Zůstaň na místě.“
„Ale já…“
„Zůstaň na místě,“ zopakoval a ona zůstala stát.
Co s tím chcete dělat, proč to máte?! Slíbil jsi mi, že mě necháš jít.
„Nikdy jsem ještě žádný slib neporušil, takže tě nechám jít, svléknete ho.
„Ne! Nechte mě! Vy zatracení spratci! Nechte mě! Mary pomoct! Pomož mi maličká!“ žadonil, ale ta se nepohnula z místa.
„Co chceš dělat, tohle neuděláš, tohle neuděláš… aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ neslo se vzduchem, cizinec přiložil rozpálený pohrabač na jeho přirození.
Ozval se syčivý zvuk, rychtář řval, škubal sebou, ale nebylo mu to nic platné.
„Jakákoliv žena, mlada, stará, ti zůstane zapovězená a aby ti to nebylo líto…“
„Prosím ne, prosím ne, už nikdy, už nikdy….,“ skučel rychtář, ale cizinec ten pohrabáč zvedl do výšky a vypálil mu nejprve jedno a pak druhé oko, tvář měl přitom nečitelnou.
„Pusťte ho!“ přikázal ten dvěma a ti ho s odporem pustili.
Rychtář spadl na zem, jednou rukou se dotýkal svého přirození a druhou svých očí.
„Nic nevidím! Panebože! Já nic nevidím!“
„Je čas jít,“ oznámil otec svým dětem klidným, ba doslova lhostejným hlasem.
„To je strašné…, to je strašné…,“ vzlykala Mary.
Její otec k ní přistoupil.
„Nech mě, ty zrůdo! Nech mě, ty zrůdo…!“ začala bít ho pěstmi do hrudi, ale on její ruce snadno zastavil.
Přitáhl si jí k sobe.
„Podívej se mi do očí. Podívej se mi do očí! Tam uvidíš zrůdnosti, tam uvidíš, co znamená být zrůda, tam venku, tam jsou zrůdy, tam je něco, co nikdy, nikdy nesmíte zažít.“
„Nech mě! Nech mě! Ty nemůžeš být náš otec! Někoho takového by si maminka nikdy nevzala ani by s ním nic neměla.
„Muž jí k sobe ještě víc přitiskl.
„Vaše matka mi byla velmi blízká, ale zapamatujte si, že tam venku je jiný svět, svět, ve kterém musíte být ze všech nejhorší, horší, než kdokoliv jiný, jen tak přežijete, jen to vás zocelí.“
„Kde je ten svět, o kterém mluvíš?!“ chtěl vědět Tobiáš.
Neodpověděl. Jen pootočil hlavu.
„Nepotrvá dlouho a brzo se s ním všichni setkají. Jdeme!“ vstal a jako by tím z něho vyprchala veškerá něha, laskavost, snad i kapka dobroty.
„Jdu s tebou Tati,“ Tobiáš se vedle něj postavil.
„Nenávidím tě, ale tady zůstat nemohu,“ Patrik se postavil na druhou stranu.
„Co jsme zač?!“ otázala se zcela nečekaně Mary.
„Jestli chceš, klidně si tu zůstaň, sestřičko.“
„Co jsme zač, co se s námi děje?!“ zopakovala Mary svojí otázku.
„Slunce brzo zapadne.“
„Ptala jsem se, co jsme…!“
„Tobiáš k ní přiskočil a rukou jí zakryl ústa.
„Mohla by si mlčet. Taky mě to zajímá, ale on nám to neřekne, jen kvůli tomu, že se ho budeš ptát, teď pujdeš hezky s námi a už se o tom ani nezmíníš, je ti to jasné?!“
„Mary cosi zahuhlala.
„Je ti to jasné?!“ Tobiášovi se v očích objevil ten samý žár jako v očích jeho otce.
Uvolnil jí ústa a ona na něho chvíli hleděla a nakonec řekla.
„Ano Tobiáši.“
„Patrik chtěl vystartovat, ale muž ho zarazil.
„Každý musí dojít k plamenům.“
Patrik stisknul ruce v pěst, ale zůstal na místě.
„Nic nevidím. Nic nevidím!“ doléhalo k nim, rychtářovo stenání.
Tobiáš k němu přistoupil, rozepnul si kalhoty, ale nakonec to neudělal, jenom do něj kopnul.
„Cokoliv jiného si nezasloužíš.“
Patrik se na něho znechuceně zadíval, Mary sklopila oči.
Dolehlo k nim koňské zažráni a všichni čtyři chtěli vyjít, ale v tom se rozezněly zvony a lidé začali ječet.
„Co se stalo?!“
Tobiáš vyhlédl z okna.
„Nájezdníci. Jsou jích stovky!“

Ano máš pravdu, je to takové drsné, ale to nevadí. Líbí se mně, že je to zasazené dějově hluboko do minulosti.

To drsnejší teprve přijde. Jsi velká fanynka středověku?

„Co budeme dělat, jakmile nás uvidí, tak nás zabijí nebo nám, především mně, udělají něco mnohem horšího.“
Tobiáš k Mary přiskočil a stiskl jí rameno.
Ztichni. Tohle nám nepomůže.“
„Zůstaňte tady!“ přikázal jim jejich otec a vyšel ven.
„Co chce dělat, to se jim chce postavit sám, kde jsou ostatní vojáci, to jsou Francouzi, jak se sem dostali a…,“ Tobiáš jí do úst nacpal kus nějakého oblečení.
„Co nechápeš na větě Bud už konečně zticha?!“
Mary něco zahuhlala, ale on jí ten hadr z úst nevyndal.
„Panebože. To není možné,“ vydechl Patrik, který úplně zapomněl jak na Tobiáše tak na Mary a fascinovaně hleděl na muže, který o sobe prohlašoval, že je jejich otec.
„Co? To ani nepomůžeš své sestřičce?!“ otázal se ho Tobiáš jízlivě, ale když Patrik nereagoval, vytáhl jí ho sám.
Mary se zhluboka nadechla a stejně hluboce vydechla a pak ze sebe vychrlila.
„Ty jeden zatracený zmetku, kéž by tě…?“ Tobiáš jí znovu do úst nacpal hadr.
„Myslím, že se chvilku bez toho tvého mluvení obejdeme.“
„Ten chlápek se mi líbí. Sice nevěřím, že by mohl být naším otcem, ale chtěl bych být jednou jako on.
Mary cosi zahuhlala a on jí od toho hadru zase osvobodil.
Uhodila ho pěstí do hrudi.
„Ty… ty… ty… jeden hnusný…!“
„Pozor! Pozor! Naše boha milující sestřička se umí pěkně rozproudit.“
Znovu na něj zaútočila, ale on si z toho nic nedělal.
„To není možné. On je všechny zabil. Zabil je do posledního, nezbyl ani jeden, je plný krve, ale nezdá se, že by byl unavený nebo snad zraněný, co je to zač….“
„Uhni!“ Tobiáš ho odstrčil a naskytl pohled na zem, která byla poseta mrtvolami. Leželo na ní nejméně patnáct mužů a některým, chyběly různé údy, ale jestli dobře viděl, všichni měli něco společného.
V jejich tvářích se zračil děs, děs, který ještě nikdy neviděl a to už pár mrtvých viděl, pár jich zařídil.
Chtěl se obrátit ke svým sourozencům, ale v tu chvíli ho zasáhl do čela, kámen velký jako lidská pěst.
Mary, která si toho všimla, vyjekla, ale ten kamen se od jeho čela neškodně odrazil.
„Dobrotivý bože,“ zašeptala a Vroucně se pomodlila.
„Co se to pravě stalo?!“ Tobiáš si ohmatal čelo, ale neměl na něm absolutně nic.
„Měli jsme pravdu. Jste ďáblovi děti! My jsme to věděli, věděli jsme to!“
„Ti si nedaj pokoj,“ zavrčel Tobiáš a přistoupil k nim.
„Tobiáši jdi od nich,“ ozvala se Mary, ale on jí ignoroval.
Vyzývavě hleděl na Pekařovi syny.
„Chcete znovu napráskat? Myslíte si, že mě zastrašíte, když na mě půjdete dva.
„My se tě nebojíme, ďáblovo dítě!“ jeden z nich před Tobiáše vytasil kříž.
Ten se zasmál a prudkým pohybem mu ho vytrhl.
„Já nejsem žádné ďáblovo dítě, ale vy si budete přát, abyste se své matce děvce, nikdy nenarodili.
„Ty!“ první z bratrů se na něho vrhl, ale Tobiáš ho udeřil do břicha, potom do zad a pak znovu do břicha a ten mladík se zřítil k zemi.
„Pekelná stvůro!“ zaječel jeho bratr a s křikem se na něho vyřítil a Tobiáš, po chvilce, překvapeně zjistil, že se mu do břicha cosi zabořilo.
Mary vyjekla hrůzou a rozeběhla se k nim, ale pekařův syn jí srazil k zemi.
„Ty se ke mně nepřibližuj, pekelná děvko!“ a poté se chystal znovu bodnout Tobiáše, kterému se mezitím podlomily nohy a z úst mu začala vytékat krev.
„Tos nečekal, co?!“ zachechtal se pekařův syn, ale než mohl znovu bodnout, ucítil na svém krku jemné dívčí ruce.
Otočil se a chtěl se proti Mary rozmáchnout, ale s úděsem sledoval, jak se celé jeho tělo stává vrásčitějším, víc a víc, Mary ho stále nepouštěla.
„Mary! Přestaň! Co to děláš?!“ jako by se teprve teď Patrik probral, ale Mary ho nepustila a mladík dál stárnul.
Tobiáš mezitím dál plival krev, barva se mu začala vytrácet z tváře, dýchání se stávalo těžším a těžším.
„Mary! No tak už s tím přestaň!“ Patrik do toho dal všechnu sílu a podařilo se mu Mary od toho mladíka, který byl nyní starcem odtrhnout.
„Cos to udělala…, cos to udělala…,“ stařec se k ní chtěl otočit, ale místo toho se skácel k zemi.
„Já… já… já jsem ho zabila…,“ zalapala Mary po dechu.
„Zasloužil si to. Musíme odtud odejít,“ Patrik jí chtěl odtáhnout, ale ona se mu vzepřela.
„Patriku! Tobiáš umírá! Musíme mu pomoct!“
Patrik se otočil po dechu lapajícím Tobiášovi a v očích mel nenávist, nenávist, kterou tak dlouho potlačoval, cítil jí od okamžiku, kdy se naučili chodit a Tobiáš mu začal ukazovat, kdo z nich je lepší.
Snažil se jí potlačovat, být nenápadný, nekonfliktní, doufajíc tak, že si ho Tobiáš přestane všímat, ale ten nepřestal a jeho útoky, urážky a ponižování, byly častější a bolestivější.
„Musíme mu pomoct! Nezáleží na tom, jak se chová anebo co děls, ale je to náš bratr, musíme mu pomoct…“
„Sklapni už konečně!“ zařval na ní a vrazil jí facku.
Mary překvapeně zavrávorala.
„Co je to s tebou, co se to s tebou stalo, myslela jsem, že si rozumíme, že držíme, při sobe…“
„Přestaň kňučet! On si zaslouží zemřít, nezaslouží si žít, někdo takový si nezaslouží!“
„Patriku!“
„Odcházím a jestli si alespoň trochu rozumná, necháš toho bastarda zemřít a připojíš se ke mě, budu ve stáji.“
„Patriku…!“ chtěla ho zadržet, ale on se jí vytrhl a odešel pryč.
„Patriku vrat se!“ zakřičela za ním, ale on se nevrátil.
„Měla bys ho poslouchat, jít za svým „lepším“ bratrem,“ dolehl k ní velmi slabý hlas.
Otočila se a poklekla k němu.
„Přestaň mluvit. Jsem si jistá, že tě náš pán nechce.“
„Zasmál bych se, ale nemám sílu, kdy už to konečně pochopíš, mě je tvůj pán ukradený a stejně tak jsem ukradený já jemu a…,“ Tobiáš se rozkašlal z úst se mu, vyřinul další proud krve.
„Nedopusť to, Pane, moc tě prosím, nedopusť to, Pane, moc tě prosím,“ modlila se tiše Mary, ale Tobiášův stav se nezlepšoval, krev mu z jeho úst stále vytékala, ve tváři byl nyní smrtelně bledý a obě dvě oči měl přivřené.
Nemůžeš umřít Tobiáši. Jsme rodina, nevím, co se to s Patrikem děje, ale…,“ Mary ani nevěděla proč, položila své ruce na jeho hruď.
Necítila jeho srdce a ani hrudník se mu nehýbal.
Tobiáši!“ zakřičela, nereagoval.
„Pane, prosím! Vroucně tě prosím!“ ústa se jí pohybovala, ale modlila se spíše v duchu nežli nahlas.
Její bratr se stále nehýbal, ani nedýchal a jí se z očí začaly řinout slzy, slzy, které začaly dopadat na jeho odhalené břicho, na místo, kde byl pobodán, a rána se začala zacelovat.
Oči se jí rozšířily, srdce jí začala prudčeji bít a s každou další kapkou, byla ta bodná rána menší a menší, až zmizela úplně a Tobiášovi se do tváře vrátila barva a srdce mu zas začalo tlouct a hrudník se mu také zvedal a i krev přestala z úst vytékat.
Dekuji ti, Pane! Děkuji ti, Pane! On se jistě polepší, on se jistě polepší, bude ti vděčný, za tvojí dobrotu, za tvojí laskavost.“
Ozvaly se za ní kroky.
Když se otočila, spatřila jejich otce, který mel celé své tělo pokryté krví, ale nezdál být se zraněný.
Otevřela ústa, ale on jí položil ruku na rameno, pohlédl na ležícího Tobiáše, pak se zvedl a odešel.
„Neměla si to dělat. Měla si mě nechat zemřít, přesně jak to chtěl náš laskavý bratr.
„Važ si toho. Važ si dobroty a laskavosti, kterou ti prokázal náš Pán.“
„Přestaň s tím. Oba dva víme, že to není boží zásluha, to my, to my to děláme, my jsme jiný anebo si snad myslíš, že si bůh přál, aby ten pekařův syn zestárnul?!“
„Ne to asi ne…,“ připustila neochotně Mary.
Tobiáš vstal.
„Nezměním se jen proto, žes mi zachránila život, ale…, díky.“
Mary se pousmála a chtěla se postavit, ale jakmile se postavila, nohy se jí podlomily a ona se zřítila k zemi.
„Mary! Mary no tak vstávej! No tak se prober,“ několikrát s ní zatřásl, ale Mary se neprobudila.
Dovnitř vešel jejich otec.
„Ona je…, ona je…“
„Já vím,“ odvětil stroze a shýbnul se pro ní.
„Je snad mrtvá…?!“
„Ne,“ odtušil muž a pak jí zvedl ze země, jako by skoro nic nevážila.
„Dostane se z toho?!“
„Musíme odjet.
„Proč všichni už jsou mrtví.“
Po tváři jeho se mihnul, zablesk.
„Přijdou další. Je čas jít.
„Jestli přijde další, neměli bychom jim pomoct.
„Myslel jsem, že ti na nich nezáleží?“
„Nezáleží, ale…“
„Vyber si bud ty anebo oni, ti co přijdou, už nebudou tak snadní.
„Co jsou zač Francouzi?!“
„Jdeme!“
„Chci to vedet!“
„Nechceš,“ a poté se od něho odvrátil a vyšel ven.
Tobiáš zaťal ruce v pest, ale následoval ho.
Po chvilce došli ke stáji, kde byli přichystáni tři koně.
Dva z nich frkali, hrabali kopyty do země, ale ten třetí temně vyhlížející černý hřebec stál klidně.
Kdo má přijít?!“
„Nasedni na koně,“ řekl pouze jeho otec.
„Proč si myslíš, že tě poslechnu?!“
„Nasedni,“ zopakoval ten muž stále klidným hlasem.
Tobiáš se podíval na Patrika, který už seděl na koni, a překvapilo ho, že se tváři klidně, že po něm nevrhá žádné pohledy.
Pootočil hlavu na svého otce, ale ten se už i s Mary v náručí vyhoupl na černého hřebce.
Mel sto chutí odmítnout nasednout, ale něco mu říkalo, že by mel, takže se na toho koně vyhoupl, dosedl na hřbet a dotknul se jeho těla.
Kůň tiše zažral, jasně cítil jeho strach, ale pochyboval, že pramení z něho.
„Následujte mě,“promluvil ten muž a pak jeho kůň vyrazil tryskem vpřed a oba dva ho následovali, Patrik jako by se nechal vést koněm.
Když se dostatečně vzdálili, nad městem se zvedl prach, k zemi se snesly velké černé mraky a vzduch se naplnil lidským jekotem, vřískáním, nejhorším a nejděsivějším vřískáním jaké si jen lze představit, vřískáním, které doléhalo až k Tobiášovi a ochromovalo celé jeho tělo, ale on nemohl zastavit, i kdyby chtěl, kůň na jeho pokyny vůbec nereagoval, naopak ještě zrychlil, následně přešel stejně jako další dva koně do trysku a on měl, co dělat, aby se na něm udržel.
Když se mraky rozptýlily, byla země pokryta desítkami vysušených kostí, žádné kosti, nedržely při sobě, ale byly roztroušené po celém městě.

Kapitola 3

V jeskyně od toho města vzdáleně tak 10 mil, stálo v kruhu několik mužů.
Všem bylo přes čtyřicet a všichni měli bílé vlasy a měli na sobe černou kutanu.
Jeden z nich se podíval na druhého, ten zas na čtvrtého ten na pátého a tak to šlo až k třináctému, který slabě pokynul hlavou a pohled mu zaletěl na zarámované místo.
„Není již příliš času, démon musí být v Brzku nakrmen,“ jakmile to dořekl, ozval se řev a jeskyně se otřásla a i samotní muži, měli co dělat, aby se udrželi na nohou.
Ozvalo se několik ran pak znovu řev a nakonec to utichlo.
První beze slova pohlédl na třináctého a ten opět slabě přikývnul
„Máš pravdu bratře Aureliáne, trvá to déle než obvykle, ale ještě nikdy nás nezklamal, vždycky udělal to potřebné.“
„Možná, že.,“ začal patý, ale ostatní ho pohledy umlčely.
„Lazarus je sem přivede, ví, že bez toho nemůže žít, že bez toho není v bezpečí.
„Jen aby to bylo včas,“ zamumlal pátý muž.
„Říkal jsi něco, bratře Sebastiane?!“ ozval se mu v hlavě hlas 13 muže.
„Nic jsem neříkal.
„Naším úkolem je ho střežit, jeho úkolem je mu přinášet nevinné oběti.“
„Já vím, ale jsou to jeho děti, jeho vlastní děti!“
„Pro Lazara už tohle nic dávno neznamená bratře Sebastiane.“
Sebastián neznatelně přikývl, ale hluboko uvnitř o tom nebyl přesvědčen.
Lazarus už takto činil několik let, jako odměnu za své služby, za přínos nevinných dětí, získával dlouhý život, velkou sílu a také jisté magické schopnosti, ale také pokaždé ztrácel víc a víc ze své lidskosti, ale když mu říkal, že je má přivést, že se stanou obětí démona hrůzné bytosti ukryté v této jeskyni, nebyla v jeho očích obvyklá lhostejnost, sálajícím chlad, přísahal by, že mu v očích nalezl nesouhlas, náznak odporu, ale nikdy ho neposlouchal, byl ze třinácti mnichů nejmladší, jeho slova neměla žádný význam.
Náhle se mu sevřel žaludek, jako by mu něco tlačilo na hrudník, nemohl se ani pořádně nadechnout, snažil se použít vyhledávající kouzlo, ale nedokázal pohnout ani s jednou svojí rukou.
„Mistře, můžu jít ven?“ otázal se ztěžka, jako by mel jazyk přilepený k patru.
Po mistrově tváři přeběhl znak nevole, ale přesto mu pokynul.
„Vrat se však brzo Sebastiáne.“
Jak ta kráčel, doléhalo k němu tiché šeptání.
„Bojí se, bojí, aby to nebyl on, kdo mu bude muset dát najíst, bojí se toho, že by se k němu musel přiblížit, nemůžu pochopit, jak ho mohl někdo z nás přijmout, vždyť nic neumí, je nešikovní, nehodí se, asby bylů s námi, aby byl ve 13 bratrstvu,“ chtěl se zastavit, ale bodová bolest v břiše zesílila a on zrychlil krok a o pár vteřin později, se dostal ven z jeskyně.
Do tváře ho uhodil, mraz, ale ta bodavá bolest zmizela, stejně tak i tlak na prsou
Protáhl se tedy a chystal se vrátit zpět do jeskyně, ale v tom se k němu donesl řev netvora, který by mel být za dřevenou hradbou.
Čas od času ze sebe vydal jisté zvuky, většinou to byly zvuky zlosti, nenávisti marné snahy, ale tentokrát to znělo jinak, ten řev se ozval znovu a tentokrát mel jistotu, byl to řev radosti a to mohlo znamenat jediné, netvor byl na svobodě.
V několika prvních okamžicích se zmocnila neskutečná panika, ruce stejně tak i nohy se mu roztřásly, ale po chvilce ho upamatoval řev jeho 12 ti bratří.
Srdce se mu rozbušilo, čelo mu polil pot.
Ozval se další řev, po kterém následoval zvuk, který připomínal drcení kostí.
Neslyšel žádný křik, žádné prosby, jen drcení a křoupání kostí, ale to přece nebylo možné, netvor byl za tím zátarasem a ten zataras byl přece bezpečný, sám od sebe by ho nikdy nezlomil, nikdy nepřekročil, to mohlo znamenat jediné, někdo z nich ho osvobodil, otevřel mu jinou cestu, ale kdo a proč?!“
Zvuky lámání as drcení kostí pokračovala a do toho se vmísil hlas jeho mistra.
„Sebastiane najdi Lazara, najdi ho a řekni mu, co se stalo, řekni mu, že musí jít okamžitě do Par Arkahanu, kde na něho čekají a tohle mu musíš předat prosím, Sebastiáne,“ hlas jeho mistra byl velmi zoufalý a byl v něm naznak strachu.
„Já nemůžu, mistře! Já nemůžu!“
„Musíš! Jen ti ho můžeš varovat, pojď prosím sem,“ Sebastián třebaže měl končetiny ztuhlé strachem, se tam vydal, co nejrychleji dokázal.
Jakmile se přiblížil na kraj, naskytl se mu hrůzný pohled.
Všude kolem se válely torzy těch, mnoho kostí bylo roztroušeno kolem do kola, někde byly zbytky sežvýkaného masa, cákance krve se snad rozvalovaly po celé jeskyni.
„Mistře? Mistře! Kde jsi?!“ volal Sebastián, který mel co dělat, aby nezačal zvracet, při svém hledání často vstoupil do ještě teplé krve, sem tam došlápnul na nějakou kost, nedaleko od východní steny, ho chytil za nohu bratr Brem, kterému chyběly ruce a nohy.
Uteč, Sebastiáne! Uteč pryč!“Brem mel své zuby zaryté do jeho nohy a jeho hlas k němu promlouval v jeho hlavě.
„Musím najít mistra, musím od něj něco vzít, kdo to udělal, kdo to mohl být?!“
„Byl to Rea…,“ víc už toho nedokázal říct, protože na jeho hlavu dopadla těžká ostny posetá noha, která tu hlavu rozmačkala.
Krev postříkala také Sebastiána, který se snažil zaječet, ale i když se snažil, seč mohl, z jeho úst nevyšla ani hláska a nebylo to tím, že by ho svíral až takový strach.
„Hledáš jeho,“ ozval se hluboký mužský hlas a Sebestián pohledl vpřed.
„Readre? To ty? To ty jsi ho vypustil, ale proč, jsi přece mistrova pravá ruka, jeho budoucí nástupce.
„Trefil si to přesně ty můj malý Sebastiáne.“
Sebastiánovi se hrůzou rozšířily oči, zblízka byl ten netvor ještě děsivější, b yl dvakrát tak velký jako on, ale to nebylo na tom to nejděsivější, když se zahleděl na jeho oči, jako by zkameněl, přestal na několik okamžiku dýchat, v jeho očích zářil žár, stejně pronikavý, jako v očích Lazaruse.
„Nemohl jsem déle čekat, nemohl jsem čekat, až na ně přijde řada ne když jsou takové možnosti, dovedeš si představit, co s ním můžu všechno dokázat, k čemu mě může přivést, on pořád trval na tom, že musí být uvězněný, že je tam nejbezpečnější, ale já si to nemyslím a je jen na tobě, jestli se ke mě přidáš a nebo budeš sdílet osud ostatních.“
„Jsi stvůra! Jsi stvůra! Jsi ještě horší nežli on, někoho takového nemůžeš kontrolovat, nemůžeš si myslet, že…,“Readr mávl rukou a ten netvor obepnul své ruce kolem Sebastiánova pasu.
„Takže to má znamenat, že odmítáš přidat k mé cestě k novému věku?!“
„Tohle neznačí nový věk, tohle značí zkázu, začneš tím Temný Úsvit!“
„Strávil si příliš času s tím hlupákem, chtěl jsem ti dát šanci, chtěl jsem, abys toho dokázal víc než on, náš velký mistr,“ pohrdavě kopnul do hlavy, která patřila jejich mistru, nyní byla zakrvácená, rozdrápaná, oči vydloubnuté, uši useknuté a výraz ve tváři napovídal, že před svou smrtí čelil něčemu velmi děsivému.
„Sbohem Sebastine,“ Readr se chystal lusknout prsty a Sebestián se již modlil k nejvyšším silám, když se ozvalo zahvízdnutí.
Netvor zařval, pustil Sebestiana, který na nic nečekal a rozeběhnul se pryč.
„Ty hlupáku! Nesmí uniknout! Zastav ho!“
Ozval se další pískot a ten netvor znovu zaječel, rozmáchnul se pravou rukou a ťal svým drápek Leadera do krku.
Ten překvapeně zachroptěl, otočil se kolem své osy, ústa se mu pootevřela, snažil se cosi vyslovit, ale ozvalo se třetí písknutí a ten netvor, dopadl na kolena a Readra přitom rozmáčknul, netvor během několika vteřin ztuhnul.
Sebastián běžel, co nejrychleji dokázal, ale po několika metrech náhle o cosi zakopnul a skutálel se dolu z prudkého srázu, na jehož konci se hlavou uhodil do pařezu.

„Mohli bychom prosím zastavit, myslím, že jedeme už dost dlouho,“ ozvala se Mary po nepřetržité tříhodinové jízdě.
Jejich otec reagoval.
Pokusila se toho koně zastavit, ale ten na její pokyny nereagoval.
„Jsem unavená, hladová a žíznivá, mohli bychom prosím zastavit?“
Opět žádná reakce.
Tobiáš ke své sestře popojel.
„Mohla bys být laskavě zticha?“
„To bych tedy nemohla, protože mám hlad a žízeň a…“
„A si unavená, jo už jsem slyšel.“
„Jak dlouho ještě pojedeme, jsem už vážně unavená.“
„Co na tom záleží. Kdekoliv je líp, než tam v tom městě.“
„V tom městě alespoň bylo jakési pohodlí!“
„Přestaň fňukat…,“ další Tobiášova slova přehlušilo zažrání a všichni tři koně se naraz, zastavili, Mary málem spadla ze sedla.
„To už jsme tady?“ zeptal se Tobiáš otraveně a pohlédl na Mary, ta zlostně zaťala pěsti.
„Tady si odpočineme, držte se blízko sebe a dál od koní.“
„Co by nám asi tak mohli udělat?!“
Muž se na Tobiáše zadíval.
„Jdi k nim a zjistíš to,“ jeho slova měla mrazivý nádech a Tobiáš se proti své vůli oklepal.
Myslel jsi, že už si na něj zvyknul, že už ho ty „otcovy“ pohledy neděsí, ale pokaždé se otřásl.
„To řekni hlavně své dcerce, ta má ráda koně i když tak nějak pochybuji, že jsou to skutečné koně.“
„Co by to asi tak mohlo být?!“ chtěl vedět Patrik, ale na bratra se nepodíval.
„Zjisti si to sám ty laskavý a mírný.
Patrik se pohnul vpřed, ale před něj se postavil jejich otec.
Žádné hádky, žádné rvačky, ale jestli musíš, poraz mě.“
Patrik couvnul, ty mužovy oči byly tak děsivé, jako by se v nich cosi odráželo, cosi, co nějak souviselo s ním.
„Za to mi nestojíš Tobiáši.“
„To je dobrý. Není zas taková ostuda, když má někdo jménem Patrik strach.“
„Připravte oheň, já zatím seženu něco k jídlu,“ jejich otec odešel.
„Nevím, co by tady chtěl sehnat a hlavně, jak bych chtěl něco ulovit.“
„To není naše starost, byl bys tak laskavý bratře a donesl mi trochu dřeva anebo mám snad požádat naší ufňukanou sestru?!“
„Nedocílíš toho Tobiáši,“ zavrčel Patrik a odešel hledat kousky dřeva.“
„Proč jsi takový Tobiáši. Já myslela, že by nás to mohlo…“
„To stačí Mary. Nezačínej zas. Jsem takový, jaký jsem a nehodlám na tom nic měnit.“
„Takový bys ale být nemusel, proč ho provokuješ, proč se s ním chceš za každou cenu prát?!“
Tobiáš se zasmál.
„Prát? S někým takovým? Ale no tak Mary, vždyť ten by se netrefil ani do strašáka, natož do živého člověka.“
„Nechápu, kde se to v tobě bere, tohle nás přece naše maminka neučila.“
„Možná, že to mám po otci, možná, že mi došlo, že s dobrotou to daleko „nedotáhnu a ty bys sis to měla taky uvědomit, držet se dál od Patrika, ten je horší než já, jen to v sobe drží.“
„Jsi hnusný,“ Mary se od něj odvrátila.
„Nezapomeň se pomodlit k Pánovi, ten mě jistě změní.“
Mary se zvedla a popošla kousek dopředu.
Tobiáš potřásl hlavou a porozhlédnul se kolem sebe, potřeboval najít kamení, ze kterých by vykřesal oheň, jestliže se jeho bratříček Patrik dokáže vrátit se slušným dřevem. Po chvilce se mu podařilo najít dva dostačující kameny, položil je vedle sebe a chtěl si lehnout, ale v tom k němu dolehlo zaječení.
„Už zas!“ zvednul se a pomalým krokem mířil ke své sestře.
„Tobiáši pojď sem! Pojď rychle sem!“ v jejím hlase se ozývalo naléhání, ale Tobiáš přesto nezrychlil.
Nakonec k ní došel a otráveně se jí zeptal.
„Tak cos našlo, nějaké mrtvé žížaly?!“
„Ne. Něco mnohem, mnohem horšího,“ Mary ustoupila a on si povšimnul, že je v obličeji bledá.
„Jestli je to zase nějaká…,“ vydal ze sebe zhnusený povzdech.
„To jsou sice nechutné, ale přesto přece jen pouhé zvířecí kosti.“
Mary prudce zavrtěla hlavou.
„Ne! To nejsou žádné zvířecí kosti.“
„Nesnaž se mě poučovat Mary!“
„Vím, že to nejsou žádné zvířecí kosti!“
„Jak bys to mohla vědět, copak je z tebe jasnovidka, cikánka, čarodějnice?!“
„Možná ano, možná taky ne, ale vím, že to nejsou zvířecí kosti!“
„Tak jo. Čí to jsou teda kosti?!“
„Dětí mnoho dětí,“ zašeptala Mary a pak se vroucně pomodlila.
„Blbost. Z tohohle bys to nevyčetla.“
„Taky, že ne,“ Mary na něho pohlédla a on v jejich očích zaznamenal jakýsi záblesk, záblesk, který sice ihned zmizel, ale byl v jejích očích.
„Dotkla jsem se jedné té kosti, prostě jsem měla najednou takové nutkání a objevilo se předemnou nějaké dítě, mohlo by mu být tak osm, byl to chlapec v otrhaných hadrech, ve stejných jakých jsme měli my a potom, potom….“
„Potom co? Vzchop se Mary!“
„Potom k němu přijel muž na koni, na stejném koni, na jakém jezdí náš otec, seskočil z něj, otočil si toho chlapce k sobe, zahleděl se na něj a ten chlapec poté nasednul na toho koně a…“
„To tě mám snad prosit?!“
„Já nemůžu, já nemůžu…!“
Tobiáš máchl rukou a chtěl jí znovu pobídnout, ale v tom se za nimi ozval nějaký zvuk.
Oba dva se otočili a Mary zaječela.
Tobiáš se udržel, ale nebylo to nic snadného, před nimi stál jeden z jejich konů a z huby mu tekla krev, oči mel temné a z nozder vyfukoval cosi jako kouř.
Mary zavrávorala a spadla do hromady těch kostí.
Tobiáš se k ní chtěl natáhnout, ale v tu chvíli se ten kuň postavil na zadní, z nozder mu vyšlehl malý plamen, z huby začalo téct víc krve.
Tobiáš si dal před obličej ruce, nic lepšího ho nenapadlo, ale ten kůň na něho nezaútočil, plamen v jeho nozdrách uhasl, krev tekoucí z huby též zmizela a ten kůň zas stál na čtyřech.
Zhluboka si oddechl, pokoušel se uklidnit své prudce bijící srdce.
„Co jsi zač?!“ vyklouzlo mu z úst, ale ten kůň se otočil a odběhnul pryč.
Tobiáši, pomůžeš mi,“ ozval se Mariin slabý hlas.
Otočil se a pomohl jí vstát z té hromady kostí.
„Všechny ty kosti patřily dětem…, v očích se jí leskly slzy, všem úplně všem bylo osm let, osm let a všechny, všechny odvedl náš otec odvedl je….,“ Mary se rozvzlykala, celá se třásla, Tobiáš nevěděl, co má dělat, byl s holkami zvyklý dělat jen jednu jedinou věc.“
„To stačí, to stačí, už o tom nebudeme mluvit a Patrikovi ani slovo, mohl by se rozsypat.“
„Ale… ale… všechny ty děti, všechny byly…“
„Tak dost!! Nechci nic víc vědět a ty bys na to měla zapomenout, je ti to jasné, prostě na to zapomeň, zapomeň, že si je viděla.“
„Jak bych na ně mohla zapomenout?!“
„Je to snadné. Je to víc než snadné, mysli na cokoliv jiného, na něco lepšího a tohle se brzo vytratí, tím jsem si jist,“ zatímco mluvil, vybavily se mu vzpomínky na dobu, kdy byl o polovinu mladší, kdy ho skoro každou noc, navštěvoval nějaký muž a dotýkal se ho.
„Pokusím se,“ Mary se oprášila a poté odešla ke kamenům.
Tobiáš prudce potřásl hlavou, vzpomínka se rozplynula a on odešel za ní.
Přivítal je Patrik, který na zem shodil několik kusů dřeva.
„Řeknete mi laskavě, kde jste teď byli?!“
„Do toho ti nic není,“ odsekl Tobiáš a vzal do rukou dva křemíkové kameny a podařilo se mu třením vyvolat jiskru, se kterou pak to dřevo zapálil.
„Kde jste byli?!“ obrátil se Patrik na Mary.
Ta zachytila Tobiášův varovný pohled. Až do oné události, do té vize či co to Patrik mel, se mu svěřovala se vším, ale od té doby, jako by se změnil a ona se rozhodla o tom pomlčet.
„Sbírali jsme nějaké plody,“ zalhala a modlila se, aby nezrudla.
„Tak plody,“ zopakoval podezřívavě Patrik.
„Je to tvoje sestra tak se k ní nechovej jako by to byla tvoje milenka, služka, která ti musí říkat vše.“
Z Patrikova hrdla se vydralo zachrčení, Mary ustoupila dozadu.
„Kde je ten náš otec?!“ zeptal se Patrik nakonec, přestože původně chtěl říct něco úplně jiného.
„Je mi to jedno, dokážu se o sebe postarat i bez něj, stačí mi k tomu oheň,“ jakmile to Tobiáš dořekl, zahřmělo se a z nebes se spustil liják, který ten oheň okamžitě uhasil.
„Musíme se schovat,“ zakřičela Mary.
„To mi taky došlo, ale není kam!“
„Nemůžeme tady zůstat, mohli bychom umřít!“
„Vážně skvělé postřehy Mary, ale copak tady vidíš nějaké místo, kam bychom se mohli schovat?!“
„Támhle je světlo? Vidíte to světlo?!“
„Ano vidím, ale může to být cokoliv.“
„Musíme to zkusit, nechci zemřít,“ Mary nečekala na odpověď a rozeběhla se tam.
„Husa!“ vyrazil ze sebe Tobiáš a pak se za ní rozeběhl, nedbal tisíce kapek, které na ně dopadaly.
Patrik se chtěl rozeběhnout za nimi, dostat se na suché místo, strhat ze sebe ty mokré hadry, ale jakmile udělal krok, jeho oči se staly skelnými.
V poslední den třetího úplňku, nadejde čas zániku,“ promluvil téměř neslyšitelně.
Mary se zastavila, jako by jí k tomu cosi přinutilo.
Otočila se a začala vřískat.
Tobiáš se také zastavil, otočil se a Viděl jak se k Patrikovi stahují jakési stíny, stíny jejíž majitelé nebyli vidět byli k Patrikovi blíž a blíž a vzápětí se odnikud vynořilo šest velkých černých psů, kteří cenili tesáky.
„Patriku uteč! Patriku! Proč tam ještě stojíš, no tak uteč!“ Mary se k němu chtěla rozeběhnout, ale Tobiáš jí zadržel.
„Zbláznila ses! Oni tě zabijou!
„Když je necháme, zabijou Patrika!“
„Alespoň bude, o jednoho miň!“
„Jestli ho nezachráníš ty, zachráním ho já! Nevím, co se to s ním děje, ale je to stále náš bratr, náš bratr Tobiáši!“ Mary prudce oddechovala.
„Tak dobře. Dojdu pro něj, ty tady zůstaň,“ jakmile to dořekl, kolem její pravé nohy, se omotalo cosi zeleného, smýklo to s ní na zem a začalo jí to táhnout pryč.
„Tobiáši! Tobiáši!“ začala Mary zoufale křičet.
Chtěl se jí rozeběhnout na pomoc, ale všimnul si, že ti vlci jsou k Patrikovi zas o něco blíž a nezdálo se, že by je Patrik vnímal.
Jindy by to pro něj byla lehká volba, ale Mary měla pravdu, byl to stále jejich bratr.
„Tobiáši! Tobiáši! Tobiáši! Pomoc! Pomoc!“ křičela Mary, která byla tažena pryč.
Viděl ty vlky, jak cení zuby, velmi ostré zuby, Patrik se stále nehýbal, z dálky k němu doléhalo volání jeho sestry
„Odpust Mary,“ zamumlal a pak se rozeběhl k Patrikovi, který tam stále ještě nehybně stál, byl už téměř u něho, už se ho skoro dotýkal, ale v tu chvíli ho kdosi strhl k zemi, držel ho na té zemi a vlci byli blíž a blíž již se téměř dotýkali Patrikova oblečení.
Tobiáš se zmítal, snažil se toho, kdo ho držel na zemi zbavit, ale ať to byl kdokoliv, byl silnější než on a jeden z vlku se zastavil, připravil se ke skoku a vzápětí skočil, jeho ostré zuby směřovaly k Patrikovu krku, už, už se ho dotýkaly, když se Tobiášovi podařilo s vypětím všech sil, zbavit toho, kdo ho držel na zemi, vystartoval vpřed, nedbal vrčících vlků a dotknul se svého bratra.
Ten sebou trhl a zmateně se zeptal.
„Co se děje, co se stalo?!“
Tobiáš se rozesmál a pak klesnul k zemi, nedbal deště, nedbal vlků, jen se smál.
„Co je s tebou?!“ zalomcoval s ním Patrik, Ale Tobiáš se nepřestal smát a Patrik si všimnul, že je na některých místech jeho bratr pokrytý jakousi tekutou smůlou.
Odtrhl od něj svojí ruku, ale bylo již příliš pozdě i on se začal nekontrolovatelně smát a stejně tak jako jeho bratr, se svalil na zem a smích přešel v chechot.

Jasně, že se mi líbí středověk, knihy, filmy, povídky.

Tobiaš se převalil na druhou stranu, pak ještě kousek a nakonec dopadl na zem. To ho probudilo.
Otevřel oči a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Nemel tušení, kde se to ocitnul, tohle vypadalo na nějakou chalupu, steny byly značně oprýskané, bylo na ni spousta plísně, postele tu byly dvě, na jedné ležel on a na druhé Patrik.
Ušklíbnul se a pak chtěl jít ven, ale v tom se otevřely dveře a dovnitř vešla asi tak 17 letá dívka.
„Ty budeš zřejmě patřit k těm, co si myslí, že je Pán štědře obdařil, mel by ses obléknout.
Teprve teď mu došlo, že je celý nahý.
„Možná, že ty by ses měla svléknout,“ nenechal se tím zaskočit.
„Pousmála se a postavila džbán, který byl plný vody na stůl.
„Ty jsi asi zvyklý, že když tě nějaká dívka žena uvidí nahého, okamžitě po tobě zatouží, že?!“
„No rozhodne, zpravidla neodolá, dobře se přitom uvolníme oba dva.“
„Tomu i klidně věřím, ale kvůli tomu jsem nepřišla.
„Aha,“ po jeho tváře proběhl naznak zklamání
„Měli bychom probudit tvého bratra.“
„Počkat. Jak víš, že je to můj bratr?!“
„Já vím mnoho věcí, opláchni se a já ti potom donesu tvé věci.“
„Kde jsou, cos s nimi udělala?“
„Musela jsem je zbavit slenivky Chechtavé.“
„Slenivky co?!“
„Na tom nezáleží, neměl bys ztrácet čas, opláchni se a potom musíte vyrazit zachránit svojí sestru.
„Počkat. Ptám se znovu, co jsi zač, jak to, že znáš Mary?!“
Dívka se na něho podívala.
„znám všechny lidi, bytosti, co zná Lazarus.“
„Kdo je Lazarus?“
„Uvidíš, neztrácej čas,“ a poté se otočila a odešla.
Potřásl hlavou.
„Slenivka chechtavá, co to je?!“ s tichým mumláním si opláchl obličej, voda byla velmi příjemná.
Jakmile se usušil prostěradlem, dovnitř znovu vstoupila ta dívka a v rukou nesla nějaké oblečení.
„To nejsou naše hadry.
„Musela jsem je spálit, slenivka se na nich držela víc, než jsem si původně myslela.“
„Čí je to oblečení?!“ chtěl vědět Tobiáš.
„Jsou to bezpečné a velmi pohodlné šaty, ale jestli je nechceš, nutit ti je zásadně nebudu, budeš li chtít jít ven, tak jak tě Pán stvořil, jsem si jistá, že si tě dřív či později nějaká děvečka všimne a zajisté tvé nahotě neodolá.
„Jen aby to byla nějaká pěkná mladá a ne nějaká stará bezzubá.“
„Všechno je možné v naší vesnici.
„Vesnici? Chceš mi snad říct, že jsme ve vesnici?!“
„Jistě. Myslíš si snad, že kvůli vám vyroste nějaký dům jen tak ze země.
„No to asi ne, ale když jsme přijeli na to místo, nikde žádná vesnice nebyla a to mám hodně dobrý zrak.“
„A taky značnou dávku sebedůvěry. Co na tom záleží, hlavně, že jste v bezpečí.“
„Vážně si ty šaty nesundáš?!“ zeptal se znovu, zatímco si jí prohlížel, byla přesně taková, jaká by mladá dívka měla být.“
„Věř mi, bylo by to nádherné, ale také to poslední, co by si zažil,“ po těchto tajemných slovech se otočila a odcházela.
„Počkej! Tobiáš jí chytil za ruku.
„Co se stalo naší sestře, kdo anebo jí to uneslo, co je v téhle vesnici?“
Dívka se mu s neobyčejnou silou vytrhla.
„Všechno vám poví Lazarus, buďte připraveni rychle vyrazit, vaše sestra nemá příliš mnoho času.
„Ty víš, co jí to uneslo, proč mi to nechceš říct?!“
„Oblékni se a vzbuď svého bratra.
Řekni mi to!“ Tobiáš jí znovu chytil za ruku a obrátil k sobe.
„Musím jítz,“ zašeptala a pokusila se mu vytrhnout, ale tentokrát jí držel pevně
Upřel na ní své oči, oči, ve kterých se rozzářil jas. Řekni mi, co uneslo naší sestru a kdo je ten Lazarus.
„Nechtěj to po mě, pusť mě,“ znělo to naléhavě, ale on jí nehodlal pustit.
„Ne dokud mi neřekneš, co jsi zač, co uneslo naší sestru a kdo je ten Lazarus!“
„Prosím Tobiáši nedělej to, nepoužívej svůj dar, nesmíte ho používat, každé jejich použití na vás zanechá stopu, prosím přestaň!“
„Ne! Chci to vědět a ty mi to řekneš!“
„Tobiáši! Já tě prosím, přestaň s tím, přestaň s tím…,“ její hlas se vytratil a tvář se jí pozvolna měnila, z krásné tváře se stával vysušený obličej.
Tobiáš od nich odskočil a ruce si otřel o své tělo.
„Co…, co jsi zač…?!“
„Nezmiňuj se o tom před Patrikem, jestli to zjistí…, nikdy, nikdy už nepoužívej svojí schopnost, nevede k ničemu dobrému,“ a po těchto slovech se obrátila a pomalu od něj odcházela, nyní už to nebyla krásná 17 letá dívka, ale shrbená velmi stará žena.
Tobiáš prudce oddechoval, ruce se mu malinko třásly.
„Kde to jsem, co je to tady za místo, kde jsme se to ocitli?!“
Za ním se ozvalo zívání, Patrik se posadil.
„Kde to jsme, jak jsme se Sem dostali?!“ zeptal se nevrle.
„Nemám tušení,“ odsekl mu Tobiáš a hodil mu jeho oblečení a sám se oblékl do svého.
„To musíš svádět a smilnit, když tu spím?!“
„Ty si ten poslední, před kterým bych chtěl něco takového dělat.
Patrik vyskočil z postele.
„Jestli máš problém, pojď si to vyřídit teď a tady ty ubožáku!“
„Uklidni se. Mary měla pravdu, něco se s tebou děje.“
Patrik si ho povýšeně změřil.
„Já jsem v pohodě, ale z tebe se stává nějaká slabota Tobiáši,“ v jeho hlase zaznívalo jasné opovržení
„Fajn. Řekni to ještě jednou a poznáme, kdo z nás je slabota.“
„Klidně,“ zavrčel Patrik a sevřel pěsti, ale než se do sebe mohli pustit, dovnitř vstoupil Lazarus.
„Je čas jít,“ oznámil jim.
„Jo? Proč bychom tě měli poslouchat, kdes byl, když to Mary odtáhlo, když tenhle ten,“ ukázal na Patrika znehybněl?“
Lazarus změřil svého syna pohledem, pohledem, ze kterého ho jako vždy zamrazilo, ale jako by to tentokrát bylo jiné, zdálo se, že v tom pohledu už není taková chladnost, že Lazarovi oči už tolik nezáří.
„Vaše sestra nemá moc času, oblečte se, vyrážíme,“ přeletěl pohledem oba dva syny a opustil místnost.
„Hej a kam vyrážíme?!“ zakřičel Tobiáš.
„Do rokle smrtelných,“ donesla se k nim odpověď.
Oba dva na sebe pohlédli.
„Co je to ta rokle smrtelných?!“ zeptali se oba dva naráz.

Sebastián se pomalu probíral. Hlava ho neuvěřitelně bolela, všechno kolem něj jako by se houpalo ze strany na stranu, kamkoliv pohlédl, všude to bylo stejné.
Stromy se nakláněly na jednu a pak zas na druhou stranu, stejně tak i kytky, dokonce i pařezy, jako by se pohybovaly.
Pokusil se potřást hlavou, ale jakmile jen naznačil pohyb, do celého těla mu vystřelila pulzující bolest a on mel co dělat, aby se udržel na nohou.
V tom mu čísi ruku, položila cosi chladivého na jeho čelo a všechna ta bolest zmizela, už ani stromy a rostliny se nepohybovaly, jen teď všechno viděl zdvojeně.
Viděl před sebou nějakou postavu, podle všeho to musel být člověk, ale ať se snažil ze všech sil, nepodařilo se mu zaostřit.
Položil tedy svojí ruku na místo, kde předpokládal, že by mel být hrudník, dotknul se něčeho hebkého.
Ozval se pobavený smích a někdo mu znovu na jeho čelo cosi položil a on zjistil, že se mu lepší zrak až konečně tu postavu rozpoznal a ihned sebou trhl.
„Nedotýkej se mě! Ženy se nás nesmějí dotýkat, jsou pro nás nečisté.“
Mladá žena kolem 30 let se shovívavě usmála.
„Doufám, že to platí oboustranně, ale když jsem pro tebe tak nečistá, proč tvá pravá ruka, svírá mé levé prso?“
Sebastián zrudnul a cuknul s tou rukou ke svému tělu, instinktivně očekával, další příval bolestí, ale ta nepřišla.
„Možná vás měli o ženách naučit víc, být ženou neznamená automaticky být děvkou.“
„Ehm…, mistr vždycky tvrdil, že si nesmíme hledět žen, protože by nás jen rozptylovaly.“
„No jestli je to tak…,“ chtěla odejít, ale on jí nesměle chytil za ruku.
„Prosím. Musíš mi pomoct!“
„Jak by ti mohla nečistá žena jako já pomoct Mnichu?!“ otázala se ho jízlivě, ale svojí ruku zpoza jeho neosvobodila.
„Omlouvám se. Vím, jen co říkali ostatní, ještě jsem se žádnou ženou nebyl, ani žádnou dlouho neviděl, jedinou ženou tedy dívkou mém živote, byla moje sestra…“
„A ta je mrtvá, že ano?!“ zeptala se tiše.
„Jsi snad čarodějka?!“
„Dáš mě upálit, jestli sem? Ne. Jsem obyčejný člověk, ale nejvyšší síly mě obdařily jistým darem.
Malinko zbledl, rozhlédl se kolem sebe, nikde nikdo nebyl.
„Jak si se doslechla a výších silách, o nich běžní lidé nevědí.“
Řekla jsem ti snad, že jsem běžný člověk? Nemohu být v tom vašem bratrstvu, protože jsem nečistá, neřestná a tak dále.“
Sebastian otevřel ústa, ale ona ho předběhla.
„Vím, že chceš namítnout, že je to hlavně proto, abych vás „muže“ nepřiváděla do rozpaků, nepokoušela a tak dále.“
Překvapeně zavřel ústa, přesně tohle chtěl říct.
„Neříkám, že se mi to nelíbí, zkažené a hříšné ženy to mají rády, ale jestli též nehodláš také zhřešit, mel bys dát tu ruku z mého prsu.“
„Ale vždyť…,“ začal, ale pak si povšimnul, že se zas dotýká jejího prsu tentokrát toho druhého.
Jeho tvář zčervenala snad ještě víc než předtím.:Na tom přece není nic špatného, ale jsi mnich, slož si slib chudoby a čistoty.“
„Jistě tedy samozřejmě…, musím se okamžitě dostat do Par Arkahanu!“
Ženina se zasmušila.
„Klidně te tam můžu dovést, ale pochybuji, že tam někoho najdeš.“
„Proč si to myslíš?!“ chtěl vědět Sebastian, který se musel přemáhat, aby nehleděl na její prsa.
„Zatímco si spal, někdo to město vyplenil, pozabíjeli všechny, nezbylo jediné celé tělo, všude byly jen kosti.“
Ne! zprudka zavrtěl hlavou.
„Je to Svaté místo!“
„To bezpochyby bylo, ale teď už tam je jen krev a povalené kosti, jsem si jistá, že tam nenajdeš, jedinou živou bytost, pokud bys vůbec dokázal do toho města vkročit.“
„Ne! To není pravda! Můj mistr mě před svou smrtí čímsi pověřil, musím za nimi, musím jim říct o Nestvůře, o démonovi, který se odpoutal od řetězu….,“ teprve teď mu došlo, že řekl něco, co neměl, ale nezdálo se, že by byla překvapená, či snad dokonce vyděšená.
„Jestli tam nermomoci chceš, můžeme tam, ale vzduch je otrávený, není tam nikdo živý a pokud se týká nestvůry, démona, kterého Readr vypustil, je o něj postaráno, alespoň pro teď.“
Sebastian vykulil oči.
„Jak… jak…?!“
Žena se pousmála.
„Jestli tam chceš jít, tak tam půjdeme, ale mám takový dojem, že by si tvůj mistr nepřál, abys tak brzo zemřel a ještě k tomu takovou smrtí.“
„Ale kam bych tedy mel jít, snad do Ra Tarhena, nebo snad Se Merhanu…“
„Všechna ta místa jsou mrtvá a otrávená.“
„Chceš říct, že všechna místa, kde žijí mí bratři, jsou….?!“
„Ano. Žádné místo nezůstalo ušetřeno.“
„Ne! Tomu se nevěřím! Do těch míst by nikdy nemohl vstoupit žádný člověk!“
Zahleděla se na něho.
„Já jsem taky nemluvila o lidských bytostech, Sebastiáne.“
Zachvěl se.
„Jak víš mé jméno, jak můžeš vědět, že všechna ta místa, která jsem vyjmenoval, už neexistuji, na všech si být nemohla, přece jsem nespal několik dní?!“
„No pár hodin to nebylo, ale přísahám na Marakena, že je to pravda.“
Sebastian zbledl.
„Tys přísahala na Marakena?!“
„Každý věříme v něco.“
„Ale Marakena je…!“
„Bojíš se to vyslovit? Chtěl jsi mojí pomoct a já ti jí nabízím, ale jestli sis to rozmyslel, kvůli naší rozdílné víře, nebudu tě do ničeho nutit, ale do těch mest bys neměl chodit, nečeká tě tam nic, kromě pomalé, velmi bolestné smrti.“
„Jak mám cestovat s někým, o kom nic nevím?!“
„Jsem přece žena a ty jsou neškodné, neučili tě to tak?“
„Ano to ano, ale ty…, ty nejsi jako ženy, o kterých jsem slyšel vyprávět.“
Odvrátila se od něj a zahleděla se před sebe.
„Jak se jmenuješ?!“ zeptal se jí opatrně“
„Licia, ale nikdy mě tak neoslovuj.“
„Proč ne?!“
„Bude to tak nejbezpečnější.“
„Jak ti mám tedy říkat?“
„Říkej mi jakkoliv jinak, ale moje právě jméno nesmíš nikdy vyslovit nahlas, slib mi to!“
„Slibuji.,“ vykoktal ze sebe.
„Omlouvíám se, ale to jméno už nesmí víckrát zaznít.“
„Kam tedy půjdeme?“
Pomalu se k němu otočila, měl dojem, že v jejich očích zahledl záblesk smutku.
„Jestli nemáš lepší návrh, měli bychom se vydat k Rokli Smrtelných.“
Polknul.
„K rokli Smrtelných?“
„Bojíš se jí? Mnoho lidí se jí bojí.“
„Ne nebojím, tedy aspoň myslím, ale proč zrovna tam?!“
„Protože se tam můžeš setkat s někým, kdo ti může pomoct, zastavit zlo, které vyvraždilo všechny tvé bratry.“
Ty vyvraždil Readr s netvorem.“
„Ne. Netvor je jen pouhý nástroj.“
Sebastian se olízl, sestřel si kapky potu z čela.
„Ty víš, kdo je zabil, kdo všude šíří nezadržitelné zlo?!“
Zena otevřela ústa, ale pak je zavřela, vyšvihla se na kone a chtěla ho pobídnout, ale pak se k Sebastianovi otočila a jeho zamrazilo.
„Můžu tě o něco požádat?!“
„Jistě.“
„Už se mě na to nikdy víckrát neptej,“ jakmile to dořekla, v jejích očích se rozhořel žár, který ještě nikdy neviděl.
„Vyšší síly, stůjte při mě,“ pomodlil se v duchu, pak naskočil na druhého koně.
Nechtěl to udělat, ale udělal to, pohlédl na tu ženu, na ženu, která uctívala Marakena, nejstrašnějšího tvora, ve světě živých.
Pobídla koně vpřed a on jí následoval, se žaludkem sevřených, z Rokle Smrtelných, se ještě nikdo nevrátil, takový, jaký byl, když do ní vešel.

Podél zdi se plížil mladý muž v potrhaném oblečení. Oči mu hladem svítily, v břiše mu kručelo tak jako nikdy předtím. Dřív nebylo tak těžké, ukrást nějaké to jídlo, ale poslední dobou, to byl nadlidský úkol.
Teď se mu však konečně naskytla vhodná příležitost.
Přímo před ním se nacházela velká, šťavnatá pečínka.
Jeho zlodějské smysly vysílaly varovné signály, ale byly zcela přebitý signály, které vysílal jeho velmi hladový žaludek.
Ozvalo se hlasité zakručení a on s tichým klením přimáčknul ke zdi, nezdálo se však, že by to někdo zaslechl.
Postoupil malinko dopředu, rozhlédl se vpravo, pak vlevo, nikde nikdo, žaludek se čím dál tím víc ozýval, musel to tedy risknout.
„Stůj při mě panenko,“ zamumlal,“ a poté po ní hmátnul.
Ve stejném okamžiku ho však někdo chytil za druhou ruku.
„Myslel sis, že si pochutnáš na cize pečínce, co?!“ ozval se hluboký mužský hlas.
Polknul, ale nepropadal panice. Byla to sice méně příjemná část, ale i s tou se už párkrát setkal a nakonec se mu z ní, vždy podařilo nějak dostat.
Teď jen k sobe potřeboval dostat poblíž stojící lidi.
Šlápl tedy tomu muži, co nejsilněji na nohu a začal křičet.
„Ježíši pomoz mi! Nedovol tomuto bezbožnému muži, aby mě okradl a zabij, zachraň svého syna, následovníka.
Chlap si ho k sobe otočil a uštědřil mu tvrdou facku.
„Pomoc! Po moc! Zachraňte mě někdo! Pomoc! Pomoc! Nedovolte mu, aby mě zabil! Pomoc! Pomoc!“ ječel a přitom mu znovu šlápnul na nohu a ten muž ho pustil a on se rozeběhl k nejbližšímu muži a hbitě mu z ruky, vytrhl sáček se zlaťáky a rozeběhl se pryč.
„Zloděj! Zloděj! Oloupil mého muže! Okamžitě ho Chyťte!“ začala ječet obtloustlá žena a pět mužů se za ním rozeběhlo, ale on byl velmi rychlý, kličkoval doprava pak zas doleva, následně vyskočil na doškovou střechu, ze které přeskočil na další, z te zas skočil na tu první a z té první zas na jinou a pak zase zpět a pak zas na tu pravou, pak na další a nakonec jim zmizel v temné uličce.
„Chyťte ho! Chyťte ho!“ nepřestala ječet ta žena, ale nikdo z těch mužů se nepohnul, nikomu se nechtělo do temné uličky, uličky, ve kterém žila ta nejhorší luza.
Tak rychle za ním!“ běsnila ta žena a funěla přitom vzteky.
„To by už stačilo,“ ozval se rázný mužský hlas.
Zlostně se otočila, ale když zjistila, že se jedná o jejího muže, uklidnila se.
„Oni se o něj postarají,“ ukázal na čtyři velké psy, kteří na ní cenili zuby.
„Jestli se ale ztratí jen jediný zlaťák.“
„O to neměj starost,“ zavrčel její muž a pak ty psy vypustil.
Zlodějíček mezitím běžel, seč mu síly stačili, v té uličce byla skoro úplná tma a leckomu by to mohlo působit potíže, ale on tady nebyl poprvé, sáček se zlaťáky mel přitisknuté k tělu.
„Nechtěl bys obdarovat starou nemocnou stařenu,“ dolehl k němu skřehotavý hlas, nezpomalil.
„Chtěl bys potěšit,“ těsně před ním se objevila mladá na kost vyhublá žena, jen se štěstím se jí vyhnul.
„Obdaruj chromého,“ nějaký muž chytil jeho nohu, s namahou mu jí vytrhl a bežel dál, za chvíli už mel být venku, ale v tom do někoho narazil, vůbec si ho nevšimnul, jako by se tam objevil z ničeho nic.
Spadl na zem, sáček mu vypadl z rukou, zlaťáky se rozkutálely.
Snažil se je posbírat, ale staré ženy, mladé ženy, ale i chromí muži byli rychlejší než on, natlačili se k němu, jeden přes druhého hmatali po zlaťácích, neváhali přitom rozdat nějakou tu ránu.
Když zjistil, že jsou ty peníze ztracené, pokusil se vycouvat, zbavit se jich, ale oni byli všude kolem něj a navíc mu nějaká ruka vjela pod kalhoty.
„Panenko! Panenko! Panenko,“ zopakoval několikrát za sebou a pak se té ruky zbavil, následovalo škubnutí a pak další, nějaké jiné ruce mu začaly přejíždět po hrudi a jakýsi ženský skřehotavý hlas mu začal šeptat do ouška.
Máš nějaké ty zlaťáky, máš ještě něco pro starou, nemocnou ženu, pod kalhoty mu znovu zajela čísi ruka a on se otřásl, opět se jí zbavil, tahle ruka nebyla hebká, ale vrásčitá.
„Svatý Lukáši, Sv Martine, Svatý Kolumbe, Svatá Panno Marie, Svatý Jidáši, jestli mě odtud dostanete, přísahám, že začnu chodit do kostela jednou za rok, čísi jazyk mu začal olizovat tvář, tak jo za půl roku, ozvalo se další škubnutí a on ucítil bodovou bolest na stehnu, jako by se mu do něj někdo zakousnul, fajn, fajn tak za tři, za dva, za jeden, ozvalo se další škubnutí a pak další, přísahám za tři týdny, za dva týdny, každý týden, někdo mu začal olizovat druhou tvář, to po mě chcete, abych tam snad chodil každý den, tak jo tak jo, budu tam chodit každý den i kdybych tam měl snad jen nahlédnout,“ mezitím z něho někdo serval potrhanou košili, ale než mu mohli úplně svléknout kalhoty, dolehl k ním psí štěkot a všichni se okamžitě vytratili, mrzáci byli ze všech nejrychlejší.
Otřásl se, ale na tom teď nezáleželo, bleskově se postavil a rozeběhl se, měl přitom pocit, že je spíš nahý než oblečený.
Pádil jak nejrychleji dokázal, dával do toho všechno, ale zuřivý štěkot byl k němu blíž a blíž, pomalu, ale jistě ho doháněli a on si raději nepředstavoval, co by s ním udělali, kdyby ho dostihli.
„No tak zaber! Zaber! Musíš jim utéct!“ hecoval sám sebe, ale síly mu docházely, nohy mu těžkly a ti psi byli blíž a blíž, každou chvíli ho museli dostihnout, jeden z nich se od ostatních odpojil, rozeběhl se k němu, skočil mu po plandajících kalhotách, zakousnul se do nich, serval je z něho a on byl teď úplně nahý, což nebylo dvakrát příjemné, ale pořád lepší být nahý, než rozkousaný, takže nepřestával běžet, ale bylo to horší a horší, nohy se mu začaly podlamovat, měl za to, že se musí každou chvíli zřítit k zemi a ti psi si na něm pochutnají.
„Nedopusť to panenko, Nedopusť to, slibuji, že omezím kradení, budu krást jen pětkrát do měsíce, zuby toho psa k němu byly velmi blízkost, tak třikrát, jednou ale nějak se musím živit ne?!“ na čele mu vyrazil pot a pes už se připravoval ke skoku, chystal se mu zakousnout do zadku, ale v tom se ozval svištivý zvuk, vzduchem cosi proletlo a vzápětí se ozvalo několikanásobné zakňučení, ale on nezastavil, běžel a běžel a zastavila ho teprve až srážka s někým, nebyl si jistý s kým vlastně, jen, že je to velmi pěkná dívka.
Oba dva dopadli na zem a ta dívka začala vřískat.
„Jenom klid. Já ti nechci ublížit, jenom klid,“ snažil se jí uklidnit, ale ona nejenom, že nepřestala vřískat, ale ke všemu tomu ho začala škrábat do obličeje.
„Au! Au! Mohla bys toho nechat!“ ona však nepřestala, z dálky k němu dolehl další svištivý zvuk, měl dojem, jako by mu cosi přistálo na jeho holých zádech a pak ho zezadu někdo uchopil a postavil na nohy.
Spatřil dva 16 mladíky, kteří si byli velmi podobní.
„ďáblovo séme! ďáblovo Séme!“ ječela ta dívka a rukama si jako šílená oprašovala svoje šaty.
„Uklidni se Mary! Jsem si jistý, že se ti nic nestane, no tak se uklidni!“ zařval jeden z těch mladíků a ona přestala vřískat, ale stále se oprašovala jako zběsilá.
„Co jí je? Přiznávám, že to odemne nebylo zrovna správné, ale neudělal jsem to, zas tak špinavý přeci nejsem.“
„Myslím, že je to kvůli tomuhle,“ zamumlal Patrik a ukázal na jeho ztopořený úd.
„Jejda,“ vyklouzlo mu z úst.
„Nechci vedet, jak to, že si nahý, ale vem si na sebe tohle,“ podal mu poměrně čisté a hlavně celé oblečení.
„Co jste zač, co tady děláte a co ti…,“ jakmile se otočil, bylo mu jasné, že od těch psů, mu už nic nehrozí.
Jejich těla, kterým chyběly hlavy, ležely na zemi.
Polknul a zahleděl se na toho muže, který všem psům useknul hlavy.
Polknul znovu a chtěl vycouvat.
„Ještě si se ani neoblékl,“ poznamenal Tobiáš pobaveně a pak přešel k Mary, která stále zuřivě čistila své šaty.
„Už s tím přestaň!“
„Ulpělo na mě ďáblovo seme! Ulpělo na mě, ďáblovo séme!“
„Vzpamatuj se! Myslíš si snad, že má „dabel“ na práci jen tebe, že tě skrz ty tvé šaty oplodí, no tak uklidni se!“
Mary si přestala drhnout šaty a začala se modlit.
Tobiáš se od ní znechuceně odvrátil a zastavil toho mladíka, který se snažil po špičkách vycouvat.
„Nejsi zrovna moc vychovaný co, nechceš si dát něco k jídlu?!“
„Ne díky, jsem plný,“ odvětil mladík, nepřestávajíc přitom sledovat toho muže, který se k němu pomalu blížil.
„Vážně?!“ vyjádřil Tobiáš pochybnosti a kručící mladíkův žaludek mu dal za pravdu.
„Moc díky, ale vzpomněl jsem si, že musím navštívit svojí nemocnou babičku, takže díky a omlouvám se té krásné dívce…,“ Tobiáš ho však nepustil.
„Ta dívka je Mary moje sestra, klidně si jí vem, třeba by pak byla míň posedlá tím svým bohem.
„No bůh není tak špatný, jen ti nedá ani najíst, ani napít ani místo, kde můžeš přespat, ale teď už vážně musím jít, teta je vážně nemocná.“
„Nebyla to před chvíli babička?“
„Ó já mám mnoho a mnoho příbuzných a blízkých, rád jsem tě poznal,“ stále ho držel.
„Tak jo. Ten chlápek mi sice právě zachránil život, ale dejme tomu, že už se známe z dřívějška a já bych tu naší známost nějak nerad rozpitvával, takže kdybys mě pustil…“
„Cos mu ukradl?“
„Cože? No teda! Přijdu ti snad jako nějaký chmaták?!“
„Dobře. On je náš „ táta“ takže si spolu budete jistě rozumět.“
„Ne! Tohle mi neuděláš!“
„Proč ne? Jestli nejsi zloděj, nemáš se čeho bát.“
„Bože, co jsi to za člověka? Jsem zloděj a tak trochu jsem mu něco sebral, nenechávej mě tady, nech mě jít.“
Prosím,“ Tobiáš ustoupil stranou, ale jakmile ten mladík udělal krok, nastavil mu nohu a on se zřítil do bláta.
„Proč.?!“ zahuhlal, zatímco se zvedal z bláta.
Tobiáš jen pokrčil rameny a ustoupil stranou.
Mladík se pokusil postavit, ale Lazarus byl rychlejší, chytil ho pod krkem a otočil si ho k sobe.
Olízl si rty a ztěžka polknul.
Lazarus na něj upřel své temné oči, ve kterých planul žár.
„Kde to je?!“ zeptal se ho tiše.
„Mladík mlčel, mel co dělat, aby udržel svá kolena semknutá.“
„Kde je ten klič?!“ zeptal se Lazarus znovu a do slov se mu vetřel výhrůžný tón.
Roztáhl ústa do křečovitého úsměvu.
„Jaký klíč? Nevím o žádném klíči!“
Sevření kolem jeho krku zesílilo a on se začal dusit.
„Já se nikdy neptám třikrát.“
„Fajn! Fajn! Fajn! Je v mých kalhotách, ale ty ze mne servali, nezabíjet, nezabíjet, já jsem jenom malý, chudý neškodný zlodějíček!“
Lazarus ho pustil a on se svezl k zemi, kde lapal po dechu.
„Vyrážíme,“ obrátil se ke svým dětem.“
„K té rokli smrtelných?!“
„Ne. Musíme, najít ten klič, ty pojedeš s námi.“
„To nebude třeba, opravdu si té nabídku vážím, ale není to nutné.“
Znovu na něj upřel své oči a zlodějíček bleskově, naskočil na nejbližšího koně.
Můžeme jet. Já jsem připravený!“
Tobiaš se s pohrdlivým odfrknutím posadil před něj, na své koně nasedli také Patrik s Mary, která se pohledem vyhýbala jak Tobiášovi tak především tomu mladíkovi a vzápětí všichni odjeli.
Těsně za zády jim projeli Licia se Sebastiánem.

Kapitola 4

Zlodejíček popojel k Mary.
„Vím, že je to asi neodpustitelné, ale stejně bych se chtěl omluvit, neudělal jsem to naschvál, však víš chamtivý a hladoví lidé, sápou se po všem, nic nenechají na pokoji.“
Mary mlčela, hleděla před sebe.
„Ehm. Mě se obvykle spíše podaří dívku či ženu spíše příjemně naladit, učinit jí spokojenou.“
Po její tváři přelétlo zhnusení a ona popohnala kone vpřed.
On učinil to samé.
„Snažím se ti tady omluvit, nejsem v tom zrovna dobrej, ale snaha se počítá, ne?“
„Jdi odemne pryč.“
„Pokud na tom trváš, ale nejprve mi řekni, že mi odpouštíš.“
„Jdi pryč,“ řekla znovu Mary a opět popohnala koně, on se k ní zas přiblížil.
„Musíš mi to prominout, chapej jsem zloděj tak dobře zlodějíček a potřebuji mít čistou hlavu, při mé práci mě nesmí hryzat svědomí, dovedeš si představit, co by to mohlo způsobit problémů, nedokázal bych se na nic soustředit, musel bych si pořád opakovat, co si to jen způsobil, musíš získat její odpuštění, musíš získat její odpuštění, no a než bych se nadal, seděl bych v nějaké malé, smradlavé šatlavě anebo ještě hůř, mohl bych viset, copak chceš, abych visel?“
Tobiáš je pozoroval, koutky úst mu cukaly.
Kdyby ses raději, zeptal našeho otce, kde našel Mary,“ ozval se zamračený Patrik.
„Zeptej se ho sám. Já to nepotřebuju vědět, je živá, je celá a je pořád stejná.
„Neměli bychom jí nechávat poblíž toho obejdy.“
„Proč? Myslím si, že si výborně rozumí.“
„On jí obtěžuje, jsi její bratr!“
„Stejně jako ty, takže tam jed a zbav jí ho, já k tomu nemám důvod.“
Patrik cosi zavrčel a chtěl popohnat koně dopředu, ale jeho tělo náhle ztuhlo, ruce se mu zůstaly viset ve vzduchu, jeho obličej zbledl a jeho oči dostaly skelný výraz.
„Lazarusi!“ vykřikl Tobiáš a poté se pokusil Patrika zastavit, ale nepovedlo se mu to, Patrik se zřítil k zemi a jeho kůň se splašil a rozeběhl se přímo proti Mary, která začala křičet, což zapříčinilo, splašeni jejího koně, který se rozeběhl vpřed.
„Hej počkej! Ještě si mi neodpustila!“ zakřičel zlodějíček a pustil se za ní.
Lazarus mezitím poměrně klidně seskočil ze svého koně, poklekl k ležícímu Patrikovi.
„Co to s ním je? To je tvoje práce?!“
„Běž najít svojí sestru.“
„Nehodlám tě poslouchat, jen proto, že jsi můj otec!“
Běž najít svojí sestru,“ zopakoval Lazarus a poté mu silně stiskl rameno.
Tobiáš bolestně usyknul, po tváři mu přeletěl záchvěv nenávisti a pak naskočil na svého koně a pustil se za svou sestrou a zlodějíčkem.
Lazarus nadzvedl Patrikovu hlavu, pootevřel mu ústa a něco mu do nich nakapal.
Po několika vteřinách se Patrik rozkašlal, jeho oči zas byly normální a i v obličeji mel zdravou barvu.
„Co se stalo, proč jsem na zemi?
„Spadl jsi. Počkáme na tvé sourozence a pak budeme pokračovat.
„Spadl jsem? Na nic takového si nevzpomínám. Snad jen, že jsem mluvil s Tobiášem s jeho egem a náhle se mi roztočila hlava, začalo mi hučet v uších a potom..,“ Lazarus si ho obrátil k sobe a zahleděl se mu do očí.
„Nebyla žádná bolest, nebylo žádné hučení, jen si neudržel koordinaci a spadl z koně. Žádná bolest, žádné hučení, žádný rozhovor, kůň se ti splašil.“
Patrik na něj hleděl, oči mu těkaly tam a zpátky.
„Spadnul jsem z kone, z koně, kterého cosi vyplašilo,“ zopakoval nakonec.
„Pomůžu ti,“ Lazarus svého syna vysadil na koně a pak přešel ke svému.
Z kapsy vytáhnul malou černou lahvičku a vložil jí ho připevněného sáčku.
Zlodějíček mezitím dohnal koně, na kterém se křečovitě držela Mary.
„Pusť se! Uvidíš, že se ti nic nestane,“ zakřičel, ale ona se dál držela.
„Pust se ho! Jestli se ho hned nepustíš, skončí někde s přeraženými hnáty a ty s ním.“
„Proč bych ti měla věřit? Jsi smilník necostný, skrz na skrz zkažený, urážíš našeho Pána a ani nemáš jméno.“
„Já mám jméno, ale to není důležité, no tak věř mi, copak není můj obličej bezpečný, nebudí v tobě důvěru?“
„ Tvá tvář je plná chtivosti!“
„To není pravda! Jednou za xy dobu se modlím, občas chodím kolem kostela, nikdy nic neukradnu s jeptiškami souložím jen na jejích vlastní přání.“
„Hnusíš se mi. Jsi odpornější než mi bezbožní bratři!“
„Možná jsem, ale chci ti pomoc, seskoč z toho kone, rychle blížíte se ke stromu a ten kůň se mu nevyhne, seskoč!“ Mary se však stále držela a to i přesto, že se ten kůň blížil k velkému stromu a nezdálo se, že by se mu měl vyhnout.
„K čemu mě to nutíš, Panenko?!“ zamumlal a pak se postavil na nohy, nebylo to nic lehkého, mel co dělat, aby z toho koně neslítnul, ale podařilo se mu udržet tak dlouho, až se mu podařilo toho jejího koně dohonit a jemu se podařilo skokem strhnout Mary k zemi. ¨
Bylo to na poslední chvíli, kůň do toho stromu narazil, ozvala se rána, ale ani on ani Mary se tam nedívali.
„Pust mě! Pokusila se ho od sebe odstrčit, ale on jí nepustil.
„Nechci ti ublížit. Vážně ne. Jsem zloděj, smilník, ale ne násilník a už vůbec ne vrah i když v mé rodné vesnici, mě chtěli už čtyřikrát oběsit, třikrát upálit, pětkrát utopit, osmkrát přerážet prsty, devětkrát useknout, ale tomu všemu jsem se vyhnul.“
„Nech mě, neubližuj mi, nechoď ke mě, nechoď ke mně!“ začala Mary zničehonic mumlat, vůbec to nevypadalo, že by ho vnímala.
Opatrně se jí dotknul. Měla velmi jemnou plet, nereagovala.
„Mary? Jmenuješ se tak, že jo, vnímáš mě?“
„Nedotýkej se mě, nedotýkej se mích nohou, já tam nechci, já tam nechci,“ mumlala dál.“
„Hele. Jestli se mě snažíš pokoušet tak s tím přestaň, nemám zrovna pevnou vůli, co se týče mladých, pěkných děvčat, takže,“ Mary se náhle vymrštila na nohy, udeřila přitom zlodějíčka do obličeje.
„Au! Vždyť já bych si nic nedovolil!“
„Nechte mě! Nechte mě! Já tam nechci! Nechte mě! Nechte mě! Prosím! Prosím, dejte ty ruce pryč! Dejte ty ruce pryč!“ mumlala a šermovala přitom kolem sebe svýma rukama.
„O čem je řeč? No tak uklidni se! Tady ti přece nechce nikdo ublížit!“ pokusil se jí chytit za ruce, ale ona byla rychlejší, její nehty se mu zaryly do ramene.
„Au!“ zakřičel, ale bolest nebyla to nejhorší, začal pociťovat únavu, všimnul si, že se jeho ruka stává vráščitější, stejně tak i druhá, na nohou se mu začaly objevovat nějaké bubínky a když něco zakřičel, uvědomil si, že jeho hlas zní staře a ty pupínky na nohou se mu zvětšovaly a zvětšovaly a začaly se mu objevovat i na ruce, byly malé a černé, vypadaly skoro jako morová nákaza.
„Ježíš! Ježíš! Co to je, co, co jsi zač,“ hlas mel starší a starší a chraplavější a přišlo mu, že ty černé pupínky musí každou chvíli prasknout, mel je všude i na obličeji.
„Mary! Mary! Já…, já jsem to nechtěl, omlouvám se, jen mi neubližuj, jsem vážne moc neškodný!“
Mary však mela své prsty do jeho ramene stále zaťaté a ke všemu tomu ho začala neuvěřitelně bolet hlava, když si svojí starou vraščitou pupínky posetou ruku, přiložil na čelo, zjistil, že mu hoří, všechno se kolem něho se začalo točit, odněkud k němu doléhaly hlasy, které byly proloženy smíchem, obraz před očima se mu pomalu zamlžoval a pak to všechno zmizelo.
Oklepal se a pak se ohmatal. Nemohl to říct jistě, ale mel dojem, že je zase normální, kůži mel svojí, nebyly na ní žádné pupínky ani boláky, obličej mel zas hladký jako předtím, pohled mu padl na Mary, která se střásla, všimnul si, že jí Tobiaš drží, aby nespadla.
„Co to bylo? Už jsem něco zažil, ale tohle ještě ne!“
„Nevím a nechci to vědět, ale Lazarovi ani Patrikovi ani slovo.“
„Já myslím, že by to měli vědět, vždyť to bylo, jako kdybych zestárl o 60 let a ty pupínky…!“
Tobiáš pustil svojí sestru a ta se svezla na zem.
„Nikomu to neřekneš. Je to jasné?!“
„Myslím, že by o tom měli vedet, je to přece jen…,“ Tobiáš si ho k sobe přitáhl a zahleděl se mu do očí.
„Já… já nic proti vám nemám, u nás v kostele to bylo celkem běžné, ale nemyslím si, že ty a já…,“ nikomu to neřekneš je to jasné, nikomu!“ jakmile domluvil, v očích se mu rozhořel žár.
„Nikomu to neřekneš,“ zopakoval znovu, stále na něho hledíc.
„Nikomu…, nikomu…, nikomu o tom neřeknu,“ zopakoval po několika vteřinách zlodějíček.
„Věděl jsem, že jsi rozumný,“ zamumlal Tobiáš a poté ho pustil.
Zlodějíček několikrát zamrkal.
Myslím, že bychom se měli vrátit, pohlédl na Tobiáše a v očích mel otazník.
Nemůžu si vzpomenout, že bych tě viděl přijet.“
„Mel si spoustu práce se zachraňováním mé sestry.“
„Možná to tak bude. Vím, že jsem se jí snažil dohonit, dostat jí z toho kone a pak, nějak si nemůžu vzpomenout, co bylo dál.“
„Zcela jistě budeš v pořádku, myslím, že si se přitom zachraňování, uhodil trochu do hlavy,“ reagoval Tobiáš, zatímco položil bezvládnou Mary na koně.
Zlodějíček si promnul oči.
„Máš pravdu. Hlava mě trochu bolí, snad bude v pořádku.
Tobiáš pohlédl na svojí sestru.
„O tom jsem přesvědčen,“ po těchto slovech se vyhoupnul na druhého koně a Zlodějíček na třetího.
„Jak se vůbec jmenuješ?“
„To není tak důležité.“
„Myslím, že je, přece ti nebudeme říkat zlodějíček nebo chlípník.“
„Mě to zas tak nevadí, i když chlípník nezní vůbec hezky.
„Tak jaké máš jméno? Máš přece nějaké, ne?!“
„To mám, ale nerad ho používám.
„Tak to zkus, jestli máš cestovat s námi, bylo by to tak lepší.“
„Já bych necestoval, kdybych nemusel.
„Přestaň se vykrucovat a řekni ho.
„Tak jo, ale slib mi, že se nebudeš Smát.“
„Pokusím se.“
„Jmenuji se Katherine Roland….“
Tobiáš propukl ve smích a pak popohnal jak svého tak i Maryniho kone vpřed.
„Tvrdil jsi, že se nebudeš smát, nemůžu za to, že když mě křtili, byl můj otec namol a tohle jméno ho napadlo jako první.
„Tak si ho změň,“ Tobiáš se přestal smát.
„Nemám zlaťáky. Jestli musíš, říkej mi Rolande!“
„Jistě Katherino,“ Tobiáš znovu pobídl oba dva koně, za několik minut dojeli k Lazarovi a Patrikovi.
„Bude v pořádku, otče,“ oznámil mu stroze Tobiáš a šel se vykoupat.
„Viděl jsi něco?!“ obrátil se Lazarus na Rolanda.
„Myslím, že bude v pořádku.“
„Na to jsem se neptal,“ Lazarus na něho upřel své oči.
Roland se zachvěl.
„Co máte všichni s těma očima?“
„Po Lazarove tváři přeletěl pochmurný stín, ale své oči na něj nepřestal upírat.
Je to hodně nepříjemné.“
„Kdo ti hleděl do očí, Rolande?!“ jeho hlas byl tichý, ale ledový.
„Já nevím. Matně si vybavuju, že někdo jo, ale nevím kdo, můžu se jít najíst?“
Lazarus mu však neuvolnil cestu.
„Tak ne. Já vážně netuším.“
„Co tí říkal?“
Když nevím, kdo to byl, nevím ani, co mi říkal, klidně mi nemusel nic říkat, pár takových už se našlo, nic neříkali, jen mi hleděli do očí, což bylo trochu nepříjemné.“
„Co ti říkal?“ zeptal se ho znovu a stisknul mu rameno.
„Já opravdu…,“ před očima mu projel záblesk, viděl mumlající Mary, jak má zaryté prsty do jeho ramene, svoje ruce a nohy, jak jsou staré a vrasčité poseté černými pupínky, jak jsou jeho vlasy bílé a obličej vrásčitý, obraz zmizel a on začal prudce dýchat.
„Co…, co…., co…?!“
Lazarus ho pustil a jeho tvář potemněla a v očích se mu rozhořel žár, který donutil Ronalda couvnout.
„Přísahám na Panenku! Já jsem teď nic neukrad!“
„Zůstaň u nich, nehni se od nich ani na krok,“ přikázal mu hlubokým hlasem a poté prošel křovím a Roland ho pohledem sledoval, mířil k řece.
„Proč jsem jen nezůstal v tom kostele,“ blesklo mu hlavou a přistoupil k Patrikovi a Mary, tak blízko, jak to jen bylo možné.

Koukám, že mám nějaký skluz ve čtení, honem jsem to napravila, fajn pokráčko.

Díky za přečtení a je tu další.

Tobiáš zrovna vylézal z vody, když spatřil Lazara.
„To se už nemůžu ani vykoupat, otče?!“
„Oblékni se,“ řekl Lazarus a přiblížil se k němu.
Tobiáše zamrazilo, ale ignoroval a během několika sekund se oblékl.
„Jestli je čas vyrazit, mohl si za mnou poslat Patrika, či toho zlodějíčka.“
„Varoval jsem tě,“ Lazarus stále mluvil tichým hlasem, mrazení přesto zesílilo, ale i tentokrát to Tobiáš ignoroval, svému otci pohlédl zpříma do očí.
„Na nic takového si nevzpomínám, otče.“
„Varoval jsem tě, abys nepoužíval svůj dar.“
„Skutečně? Proč ty můžeš a já ne? Nejsem už malý kluk, jestli sis nás chtěl vychovat k obrazu svému, neměl si tehdy odcházet.“
„“Už nikdy svůj dar nepoužiješ, je ti to jasné?!“
„A kdo mě přinutí? Ty? Možná, že si silnější než já, možná, že jsi chladný a vraždit ti nedělá problém, ale já se tě nebojím.“
Lazarus mu pevně stisknul rameno a žár v jeho očích se rozhořel.
Nemáš ponětí, s čím si zahráváš:“
„Tak mě pouč, pouč svého syna, kterému si nechal umřít matku, pouč mě, co mám udělat, abych se nestal tebou?!“
„Tobiáši. Varuji te.“
Lazarovi oči ho spalovaly, ale on neuhnul, cítil se silný, cítil, že se ho nemusí bát, že mu neublíží.
„Varuj si mě klidně, dal otče, ale já tě nehodlám poslechnout, pokud jsem něčím výjimečný, musí to maximálně využít, udělal jsem to pro nás, poslední, co potřebujeme je, aby si něco takové zlodějíček pamatoval, mel bys mi být vděčný Lazarusi.“
„Jsi hloupý, jestli si myslíš, že to ty tu moc kontroluješ, již velmi brzo se přesvědčíš, že to ona tě kontroluje.“
„Nepotřebuji přednášku. Jestli si skončil, rád bych se vrátil k sourozencům, možná, že bys mel spíše dohlédnout na Mary, ta je z nás nejnebezpečnější, otče,“ z jeho hlasu čišelo pohrdání a pokusil se Lazarovi vyškubnout, ale ten ho nepustil.
„Čím víc to používáš, tím víc se měníš.“
„Nepředstírej, že ti na nás zaleží, dokážu si s tím poradit sám!“ znovu se mu pokusil vytrhnout, ale on ho držel velmi pevně.
„Nemáš ani ponětí, co může přijít, netušíš, co je kolem vás, co čeká, až uděláte chybu…“
„Přestaň už předstírat, že ti jde o naše dobro, radši ani nechci myslet na to, co jsi dělal se všemi těmi dětmi, které jsi odvedl kdovíkam!“
Po Lazarove tváři proběhlo překvapení.
„Koukám, že naše Mary, skutečně něco viděla.“
„Každý činí chyby, někdo úmyslně někdo neúmyslně, snažím se vás dostat na bezpečné místo a….“
„Tak už s tím přestaň! Co se to s tebou stalo, kam zmizel ten chladný, zabijácky muž?“
„Měníme se, ale já se nechci změnit na váš úkor.“
„O čem to mluvíš, co to má…,“ začal Tobiáš, ale v tom na ně padla tma a z blízka k nim dolehl dívčí křik.
„Už zase,“ Tobiáš se Lazarovi vytrhl a rozeběhl se do tábora.
Lazarus se podíval na oblohu, která byla nyní tak černá.
„Ještě ne, ještě ne,“ zamumlal a pak se rozeběhl za Tobiášem, který když vběhl na planinu, spatřil, jak Roland a Mary klečí u nehybne ležícího Patrika.
„Co se stalo?!“ vyštěkl na ne.
„Když jsem se probrala, chtěla jsem se na něho podívat, ale on se najednou roztřásl, jeho vlasy na několik okamžiku zbělely, pak z spadl z kone a…“
„A pak co, co se stalo?!“ Tobiáš poklekl k Patrikovi, ale jakmile se ho dotknul, Patrikova ruka vyletěla vpřed a chytla ho pod krkem.
Mary vyjekla a Ronald se chtěl pohnout, ale nedokázal to, jako by byl k té zemi přikovaný.
„U všech rohatých, co to má znamenat.
„Patriku! Co to děláš?!“ vyjekla Mary, ale Patrik, který mel skelný vyraz, dal držel svojí ruku na Tobiášově krku.
Ten si jednou rukou vytáhl z boty nuž, ale než mohl, udělat to, co mel v plánu, Patrik otevřel ústa a vyšly z nich slova.
„Ten co krade, ten co běží, ten co vraždí, ten co mučí, přijde, přijde, přijde…!“ Patrik se rozkašlal, pustil Tobiáše.
Patriku!“ Mary s ním zatřásla, ale Patrik se neprobudil.
Tobiáš mu vrazil facku, ale ani to nepomohlo.
Vzápětí ho někdo odstrčil stranou, k Patrikovi pokleknul Lazarus obsah malé lahvičky, mu nalil do úst.
Patrik sebou škubnul, jeho oči se staly nejprve červenými, pak rudými, následně fialovíme, vzápětí žlutými a nakonec získaly svojí barvu.
Mary s Rolandem současně couvli a v jejich tvářích se zračil strach, který byl však v Rolandově případe brzy přebit zvědavostí.
Co to u všech skákajících kobylek mělo znamenat?“
„Bude v pořádku. Nasednete si na koně.“
„Proč? Myslel jsem, že je tohle bezpečné místo.“
„Nasednete si na koně,“ zopakoval Lazarus temně.
„Dobře. Dobře. Už si sedám, ale jen tak mezi námi, nemohl bych se taky trochu napít toho zázračného lektvaru.“
„Myslíš, že je zázračný?
Roland přikývnul.
Lazarus tu lahvičku obrátil a na trávu dopadlo několik kapek.
„Proč si to…?!“ začal Roland, ale vzápětí byl tomu rád, po několika vteřinách se ozvalo zasyčení a veškerá tráva v dosahu jednoho metru, zčernala
„Ještě bys chtěl pár kapek.
„Ne díky. Myslím, že už jsem probuzený víc než dost.“
V dálce zahřmelo a Mary uviděla vysokou postavu odporného zjevu.
Chtěla zakřičet, ale Tobiáš jí zacpal ústa.
„Neječ,“ sykl tiše a pak jí ty ústa uvolnil.
„Co…, co…, co to je?“
„To nevím, ale myslím, že kvůli tomu náš otec odtud tak spěchá.“
„O čem jste tam u té vody mluvili?“
„O ničem?,“ zavrčel Tobiáš a poté popojel pryč.
Roland na Mary hleděl. Bylo mu jasné, že ho nesnášíí, ale on jí nedokázal vypudit z hlavy, stejně tak, jako ty divné věci, které se teď kolem něho děly.
Dřív den, co den nadával na svůj mizerný zlodějský život, ale co by za něj teď dal, jelikož by raději trpěl hlady, než být ve společnosti těchto lidí, doufal tedy, že to jsou lidé.
Jakmile popohnal svého koně vpřed, uvědomil si, že nebude moct dodržet svůj slib, nebude moc chodit do kostela, ani se k němu přiblížit, něco mu říkalo, že tihle nemají kostely rádi, teda až na Mary, ale ta zas neměla ráda jeho, odtrhnul se od ní a vybavila se mu Patrikova slova:
„Ten co krade, ten co běží, ten co vraždí, ten co mučí, přijde, přijde, přijde…! Nemohl si pomoct, ale přišlo mu, jako by ty slova už někdy slyšel, jako by je znal,“ vybavila se mu vzpomínka na jeho osm let, jak žebrá v nějakém měste.
Lidé ho míjeli se znechucením a pohrdáním, ale pak k němu přistoupil jeden muž, alespoň doufal, že to byl muž, jelikož byl celý zahalený do nějaké kutany a ten mu řekl to samé a dal mu jeden zlaťák, zlaťák, za který dostal velmi bolestně nařezáno.“
Roland potřásl hlavou, otočil se na Tobiáše, ale jeho zarputilý výraz, mu sebral odvahu cokoliv říct.
Znovu se zablesklo a Mary před sebou opět spatřila velmi vysokou, ostny a drápy obsypanou postavu, z hrdla se jí dral, vykřik, ale v tom se jejich oči střetli a jako by v nich četla, žádost o pomoc, zoufalé volání,“ prudce potřásla hlavou, sepjala ruce a chtěla se jako obvykle pomodlit, ale ˇať se snažila sebevíc, nedokázala začít, nedokázala se přinutit, říct jedno jediné slovo, ve tváří se jí zjevil strach.
Roland, který si toho všimnul, jí zatoužil obejmout, ale neodvážil se toho.
Již potřetí se zablýsklo, hrom se ozval o poznání blíž, ale před ní už žádná postava nebyla.
Znovu sepjala své ruce, ale ani tentokrát se nedokázala pomodlit, pak ani sama nevěděla proč, se zahleděla na Rolanda, na jeho tělo, ruce, nohy, pohledek sklouzla niž a pak ještě níž, prudce se odvrátila, srdce jí bušilo jako nikdy předtím, dýchala zrychleně.
Polkla a zahleděla se před sebe, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se zbavit jeho obrazu ve své hlavě.
O několik vteřin později si začala jazykem olizovat rty a Roland se stal v její představě nahý.
Roland, který jí pozoroval, se znepokojeně obrátil na Tobiáše, ale ten předstíral, že je plně zaměstnám svým koněm.
Mary zpomalila, přiblížila se k němu, on spatřil v jejích očích něco, sco vidával u mnohých žen, které se mu oddaly, ale zatímco u nich ho to těšilo, v tuhle chvíli ho to děsilo.
„Mary. Myslím, že bych se mel raději připojit k Patrikovi.
„To nebude třeba,“ zašeptala tichým hlasem, který zněl tak trochu jinak.
„Co tím myslíš?“
„Patrik je v dobrých rukou, ale já se cítím tak nějak osamelá.
Zrudnul. Nechápal to, nikdy se mu to nestalo, ale teď byl rudý jak rak.
„ No. Jestli je to tak, můžeme jet vedle sebe, povídat si…“
Já si nechci povídat,“ šeptala a její hlas zněl stále trochu jinak a pomalu si přitom rozepínala své šaty.
„Víš. Tohle není nejlepší nápad, jestli nás uvidí tvůj táta…“
„Co mi je po něm,“ Mary stále šeptala, během svých slov pokračovala ve svlékání.
„víš. Možná, že by sis to měla řádně rozmyslet, já jsem totiž ten s ďábelským Sémem.“
V očích se jí šibalsky zajiskřilo.
„Miluji ďábelské séme, můžu ho mít znovu a znovu, už se jí skoro podařilo ti šaty svléknout.
Roland se olízl. Nemohl uvěřit, že se mu tady nabízí, že se mu svléká, ale její hlas byl divný, stejně tak i oči, jako by byly jiné, skoro jako by patřili jiné osobě.
Chytla ho za ruku a přitáhla si ho k sobe.
„Na vem si mě, jsem jenom tvá, jsem jenom tvá,“ čelo mu zbortil pot a jeho prsty byly velmi blízko jejich nader, ale v tom k němu dolehlo zabublání a kun se mu vzepjal a on slítnul na zem, nic se mu nestalo.
Jeho kůň však narazil do jejího a ona také sletěla k zemi.
„Mary! Chtěl jí pomoc, ale ona se od něho odtáhla.
„Co…, co jsi to chtěl udělat? Tys mě chtěl přinutit ke smilství! Tys mě chtěl zneužít!“ její hlas nyní zněl normálně, v očích mela zhnusení a odpor.
„Nic takového. Spadla si, chtěl jsem ti pomoc.“
„Nepřibližuj se ke mě! Ty ďáblův smilníků,“ velmi rychle si své šaty stáhla až k pate a poté naskočila na koně.
Nepřibližuj se ke mně! Nikdy už se ke mne nepřibližuj!“ a poté poodjela pryč a nechala tam Rolanda totálně zmateného.
Nechápavě rozhodil rukama.
„Co? Copak jsem tím vinen?
Rolande,“ ozval se blízko něj šepotavý ženský hlas.
Přicházelo to za jeho zady.
Otočil se a překvapeně se zadrženým dechem hleděl na malou studánku, kad kterou se vznášel bílý obláček, který byl zformován v ženskou tvář.
„Co jsi zač?!“
„Stačí si jen přát, stačí na to jen pomyslet, může být tvoje, stačí si to jen pomyslet,“ ten hlas zněl jako Mary, když se svlékala.
„Tos byla ty, to byla tvoje práce?!“
„Já jen plním přání, jen naplňuji tužby, stačí říct a bude tvoje.“
„Já bych přece…,“ vzpomněl si, že jak na ní hleděl, v duchu si přál, aby k němu přijela a začala se svlékat.“
„Panenko dobrotivá.“
„Můžeš mít všechno, cokoliv budeš chtít, dokážu ti všechno split, stačí jen, když si nabereš trochu mé vody.“
I kdybych chtěl, nic u sebe nemám.“
„Nic nepotřebuješ, stačí jen, když se napiješ, napij se Rolande, napij se.“
„Zlodějíčku pojď už!“ dolehl k němu Tobiášův hlas.
„Opravdu se mi splní jakékoliv přání.?!“
„Samozřejmě, jen se napij, napij,“ Roland několik vteřin váhal, ale nakonec takové příležitosti nedokázal odolat, pokleknul, nabral vodu do dlaní a usrknul.
„Udělal jsi dobře,“ ozval,“ ozval se šepotavý hlas naposledy a poté se bílý obláček rozplynul.
„No tak pojď Katherino,“ dolehl k němu Tobiášův hlas.
„Kéž se ti vzepne kůň,“ pomyslel si a vzápětí se k němu dostal výkřik.
„Ten kůň se sám od sebe málem splašil.“
„To vypadá dobře,“ zamnul si spokojeně rukama a poté nasedl na svého koně a připojil se k ostatním.
Ozvalo se zasyčení, veškerá voda v té studánce se vypařila, zůstalo jen černé bahno

Ta Mary má ale představy, nahé chlapy, no co, je to ženská.

Kapitola 5

Pomalu se blížili k městu, ze kterého Roland unikl a on z toho nemel dobrý pocit. Příliš se mu nechtělo do města, kde nějakou dobu žil, kradl, schovával se, mel takový nepříjemný pocit, že ho tam nečeká nic dobrého.
V tom se mu v myslu ozval ženský hlas, který na něj promlouval u té studánky.
„Přeješ si něco, můžeš si přát cokoliv jen chceš a já ti to splním, stačí si to jen přát, přej si něco Rolande, vím, že si něco přeješ, stačí si jen přát.“
„tak jo. Přeju si, abychom se teď otočili a jeli někam jinám.“
„Toto ti nemohu splnit.“
„Jak to? Tvrdilas, že mi mužeš splnit cokoliv.“
„Cokoliv v čem není magie.“
„Co je na tom, dostat se pryč magického.
„Toto ti nemůžu splnit, ale můžu ti splnit tvé tužby, tvé tpouhy.“
Pohlédl na Mary, která jela v dostatečné vzdálenosti od něho.
Vzpomněl si, jak ho začali být a co huř, jak při jejím dotyku začal starnout, stále se mu líbila, bylo na ní něco zvláštního, ale už nechtěl riskovat.
„Ne. Myslím, že ne.“
„Jsi si tím jistý? Nebyl by to žádný problém.“
„Nenmí to tak trochu magické?!“
„Já jen uskutečnuji sny a představy, nic se nemůže stát, pokud na to člověk nemyslí.“
„chceš tím říct, že ona na mě myslí, že mě chce líbat?“
„Přesne tak Rolande, stačí si jen přát, mohu ti splnit tvé nejtajnější tužby, jsem tady pro tebe, jen si řekni.“
Roland se na Mary znovu zahledel a poté otevřel ústa.
Než to však mohl vyslovit, objevil se vedle něj Tobiáš.
„Máš ti od „otce“ vzkázat, že máš zrychlit, nemáš se prý loudat Katharino.
„Jsem Roland!“
„Jistě Katharino,“ řekl Tobiáš s úšklebkem a poté popohnal kone.
„Kéž by mu sklouzla noha a on dopadl na zem, nemůžu za to, jak mě pojmenovali.“
Okolo něho se rozeznělo tiché ševelení a vzápětí se tobiáš s výkřikem zřitil k zemi.
„Co se stalo? Myslel jsem, že umíš jezdit na koni,“ neodpustil si Patrik štíplave.
„Já umím, ale najednou jsem ztratil rovnováhu.“
„No jasne. Tobiáš to nikdy nepřizná.
Jerbo bratrovi v očích vzplanul ohen.
„Nasedni na toho kone,“ mezi ně se postavil Lazarus, Mary to pozorovala a cítila takové divné zneklidnění.
„Ono to funguje! To není možné! Ono to vážne funguje,“ zajásal roland v duchu.
Lazarus na něj upřel pohled, jako by se skrz něj pokoušel proniknout, ale on si z toho nic nedelal, konečně se začal cítit vyjímečne a pomalu mu docházelo, že se vlastne nemusí návratu do města obávat.
Spokojenew se uvelebil na svém koni a chtěl ho popohnat, ale náhle ho začaly palit oči.
„Co to sakra je…?!“ pálení ustalo a v obou uších se mu rozeznel k smrti vydešený ženský hlas.
Skubnul sebou a málem z toho kone spadl.
O několik vteřin později ten křik zmizel, podařilo se mu zklidnit bušící srdce, ale když si myslel, že je zase všechno normální, jeho kůň o něco zakopnul a on přes něj přeletěl a dopadl tvrdě na zem.
Vnímal jak němu někdo beží, slyšel nějaké hlasy, ale všechno to bylo z dálky, rozmazané, stávaly se víc a víc vzdálenějšími, až zmizely úplne.
Bolest, která se ho přitom pádu zmocnila, zmizela a on se opatrne postavil.
„Kde to jsem?!“ dostal ze sebe nakonec.
Kde jsou ostatní? Má tohle být snad nějaký vtip.
„Mary, Patriku, ty protivo Tobiaši, kamaráda Lazare, jste tady, to vůbec není vtipné, kde jsem se to ocitnul,“ udělal několik keoků dopředu a začal si uvědomovat, že musí být v nějakém meste, ale nikdy o žádném takovém neslyšel.
Všude kam dohlédl, byl jen prah, práh a zase jenom prach.
Polknul, ale udělal několik dalších kroku, ale tohle město bylo tak opuštené, domy byly ponmoičené, všechny měli vytlučená okna, udělal další krok, při kterém se ozvalo křupnutí.
Nadskočil a ihned se ho zmocnila, že snad na někoho šlápl, ale když se sklonil a odhrabal písek, zjistil, že došlapl na nějakou kost.
Projelo jim ulehčení, ale to vzápětí zmizelo, protože pod další vrytou prachu byla též kost a pak další a další, všude kam se pohnul, byla nějaká kost, byly malé, velké, různe tvarované.
„to budou jistě kosti zviřat, jistě trochu neobvyklý způsob pohřbívaní, ale třeba se jim přemnožili,“ uklidnoval sám ebe, ale pak je pohled na na kus oblečení, které leželo vedle menších kostí a byla na nem zaschlá krev.
Zhoupnul se mu žaludek a vycouval dozadu, ale ať se snažil sebevíc, pokaždé došlápl na nějakou kost a křupnutí, jako by projíždělo každým kouskem jeho těla a co bylo ještě horší, začal najednou nacházet kousky oblečení, vetšinou jen kus látky, šatů, hadrů, platených kalhoty, potrhané košile a na všech byly stopy zaschlé krve.
„Panenko, kde jsem se to ocitl, co je to za to za místa?!“ ustupoval dozadu, snažil se přitom nevnímat ani to křupání, ani to pohozené oblečení, ustupoval tak dlouho až do něčeho narazil.
Obrátil se a oči se rozšířily poznáním.
„Pane bože. Panenko kam si mě to zavedla, co se tady stalo?“ přešel k dalšímu trhovnímu stánku, který byl stejne jako ti ostatní rozlámaný a pokrytý prachem, moc dobře si vzpomínal, co se tady prodávalo, čerstvé štavnaté švestky, pár si jich dopřál, pochopitelne na učet prodavajícího, který se mu chtěl odmenit karabáčem, o kus dál stal stanek, na kterém se prodávali ryby, ještě stále byl cítit rybinou.
„Omdlel jsem a nebo jsem snad mrtev a totto má být mé peklo?!“
„Je tady nbekdo, slyší mě někdo? To jsem já Roland váš oblibený zlodej, pojdte mě zatknout, pojdte mě zbičovat, teda bičování vynehme, je tady někdo?!“ zvyšil hlas, ale nikdo se neozval, nikdo se neukázal.
Došel až na konec těch stánku a na zemi zahlédl nějakou ženu.
Byla očividně mrtvá, nechtěl si ani domýšlet, jaká to musela být smrt, dle její tváře příšerná, ale zarazili ho černé tečky a vředy, měla je po celém těle, zdály se být čerstvé, uskočil od ní, pokřižoval se a postupoval dál, pohledem se radeji vyhýbal zemi, ale co mohl soudit, nikdo jiný tady krome té ženy nebyl, všude byly jen ty kosti a kousky zakrváceného obllečení.
„vyved mě odtud Panenko, já te moc prosím,“ šeptal, ale nic se nestalo, byl stále tam, snad jen studený vítr, sem tam profouknul jeho lehké oblečení.
Znovu a znovu se při došlapu, ozývalo křupnutí, ale on s tím nemohl nic dělat, mohl jen postupovat dál, ale všude to bylo stejné, jen kosti, prách a potrhané oblečení, po celém meste, prošel každý dům, nikdo nikde nebyl.
Nohy ho už začínaly bolet, rozhodl se tedy, že si chvilku odpočine, ale náhle se k němu, doneslo slabé stenání.
Zamrazilo ho a přitiskl si křížek na hrud.
Zasténání se ozvalo znovu, bylo to mužské.
„Je tady někdo?“ zeptal se a jednou rukou se stále dotýkal toho křížku.
„Pojď sem, pojď sem,“ ozval se slabý, skřehotavý hlas, který vycházel z druhé místnosti, z místnosti, do které se chtel podívat, až po odpočinku.
Vykročil tam, ale zastavil ho ženský šepotavý hlas.
„Nechod tam, není to pro tebe, nechod tam, není to pro tebe.
„Potřebuji pomoc, potřebuji pomoc,“ znovu se ozval ten chraplavý hlas.
„Nechod tam, nic dobrého tě tam nečeká, nechod tam, to není místo, na které bys mel jít.
„Je to jen místnost a je tam člověk, který potřebuje pomoc, jsem zlodej, ne vrah.“
Ne…,“ hlas se vytratil a Roland tam vstoupil. Hned při vstupu na něj udeřil silný zápach, ale on si stisknul nos a postoupil dál.
„Je tady někdo? Přísahám, že vás nechci okrást…,“ pohled mu padl na opodál stojící pozlacenou vázu, ruce se mu zachvěly, ale povedlo se mu od ní odtrhnout oči.
„tady jsem…, tady jsem,“ donesl se k němu mužský chraplavý hlas.
Udělal krok dopředu, zápach byl stále silnější, už se tu nedalo skoro ani dýchat, před očima se mu začaly dělat mžitky, ale on to překonal a ještě o krok postoupil.
Na zemi ležel nějaký starý muž, který byl očividně zranený.
„Myslím, že bych mel pro někoho dojít,“ hned jak to vyslovil, vedel, že je to nesmysl, vzhledem k tomu, že tu nikdo krome nen a toho starce, který neuvěřitelně páchnul nebyl.
„Ne!“ Kostnatá ruka se po nem natáhla, chytla ho za paži a přitáhl si ho k sobe.
Roland mel co dělat, aby nezačal zvracet.
„Obávám se, že vám nemohu pomoc, vážne bych chtěl, ale nejde to, takže vás tady nechám a půjdu, nebude doufám vadit, když si vezmu tu vázu, že?!“ pokusil se svojí ruku vyprostit, ale ten stařec, měl až neuvěřitelne pevný vztah a co bylo ještě horší, smrad, který z něho vycházel, jako by se stával intenzivnější.
„Já už fakt musím jít, mel bych se postarat o svojí nebohou neteř, je chudinka velmi nemocná…,“ stařec si ho přitáhl ještě blíž a pak promluvil.
„Šíří se to rychleji, než kdokoliv čekal, jedinou nadějí je průchod skrz rokle.
„Chápu, teda nic nechápu, ale mel bych jít,“ znovu se marně pokoušel osvobodit svojí ruku, z toho puchu nemohl ani dýchat.
Znovu si ho ten stařec k sobe přitáhl, hleděl na ne rudýma očima, což nebylo vůbec dobré.
„Jen průchod skrz rokle nás může ještě zachránit, jen tam vede cesta ke spáse, ale on musí zemřít, on jim nikdy nesmí projít.
Rolandovi se zvedal žaludek, byl rád, že už dlouho nic nejedl.
„O čem to mluvíte? Vyte já musím už vážne jít, tak, co kdybyste mi tu ruku pustil,“ on mu jí však stále držel velmi pevně a potřetí si ho k sobe přitáhl.
„Jen jeho smrt, může zajistit zachranu, jen jeho smrt, může odvrátit, to co má přijít, musíš ho shodit, musíš ho shodit, Lazarus.., lazarus…,“ hlas se mu vytratil, jeho rudé oči zbelely a ruce mu padly na zem.
Roland svojí ruku okamžite vykroutil a chystal se zvednout, ale musel zustat sedet na bobku a fascinovane hledět, jak se starcovo tělo rozpadá. Bylo to strašné, ale zároveň tak fascinující, jako by mu to dodávalo pocit uvolnění, prudce potřásl hlavou.
„Na tohle už nikdy, nikdy, slyšíš mě dobře Rolande Katherino, nikdy nemysli!“ vyplísnil sám sebe a pak se postavil.
Zápach ho obklopil s novou ještě vetší intenzitou a jemu se zamotala hlava, mel dojem, že někde slyši hlasy a pak se zhroutil k zemi.
„Vstavěj Katherino! No tak vstávej ty zlodějíčku,“ Tobiáš s ním už po několikáté zatřásl.
„Možná, že je mrtvý,“ šeptla Mary a pokřižovala se.
„K tomuhle nemusíš hledat záminku, sestřičko,“ odsekl pohrdlivě a chystal se Rolandem znovu zatřást, ale ten sebou škubnul a následně otevřel oči.
„Díky bohu, už žádný puch.“
„O čem to mluvíš?!“ nechápal Tobiáš, ale pak si uvědomil, že ho vlastne našli, jak leží koni u zadku.
„Jo Jasně. Zlodejíček je živý, můžeme se radovat,“ pronesl ironicky a poodešel stranou.
„Vstávej. Musíme do města!“ nařídil mu Lazarus.
„Do města?!“ vybavily se mu ulice pokryté kostmi, poničené domy, krví pošpiněné oblečení.
Vyskočil na nohy, hlava se mu přitom zamotala, takže se zas málem zřítil k zemi.
„Ano do města!“ potvrdil zachmuřený Lazarus.
„to nebude třeba, jsem si jistý, že bychom se měli vydat k té rokli ne, o to tady jde, já mám tak rád rokle, ani nevíte, jak strašne moc miluji rokle, je to jako by…,“ Lazarus k němu přiskočil, chytil ho pod krkem a nadzvedl ho do výšky.
„Potřebuji ten klíč!“
„Klíč? O jasne klíč, mohl bys uvolnit stisk, dusíš mě.“
„ten klíč je ve městě, sám si to řekl.“ malinko uvolnit svůj stisk.
„Jo? Vážně? Jo myslím, že jo, ale počkej…, dej mi ten klič, dej mi ten klíč,ů prosil v duchu a o vteřinu později ho ucítil ve své dlani.
„Heuréka! Mám ho ! Já ho mám!“
Lazarus ho pustil a sebral mu ho z ruky.
„Kdes ho mel?“
„No…, no…, já přesně nevím.“
„Nemohl ho mít, prohledával jsem ho,“ ozval se Tobiáš.
„No. Já jsem ho mel tam, no však víte, no tam dole.“
Mary pohoršeně vyjekla a on cítil, jak rudne.
„Jak bys ho tam asi tak mohl schovat, Katherino?!“
Roland se podíval na Tobiaše a v očích se mu na okamžik mihla touha po krví.
„Jsem velmi, velmi talentovaný.“
„Já bych taky raději jel k rokli,“ ozval se Patrik.
„Díky Panenko, díky!“
„Dobrá. Vyrazíme k rokli, nasedejte,“ přikázal jim Lazarus a sám se vyšvihnul na svého černého hřebce.
Tobiaš popojel se svým konem k Rolandovi.
„Dej si pozor, na to,co říkáš, zlodejíčku!“ zašeptal a v očích se mu rozhořel žár.
„Jasně. Myslím, že jsem pochopil,“ zamumlal a pak se chtěl vyhoupnout na svého koně, ale mužský křik mu to překazil.
„Slyšeli jste to?!“ obrátil se na ostatní.
Ti na sebe pohlédli a vzápětí všichni vyrazili vpřed.
„Hej! Přece mě tady teď nenecháte…,“ křik se mu v uších rozlehl podruhé a pak to zmizelo a on si vzpomněl na slova toho starce.
„Jen průchod roklí, může odvrátit to, co má příjít, ale Lazarus skrz ní, nesmí nikdy projít, musíš ho zabít, musíš ho tam shodit…,“ prudce potřásl hlavou.
„Třeba to byl jen sen, třeba to byl jen sen, ale co když ne, co když to byla skutečnost, ten chlápek, co si říká Lazarus, na mě hleděl, jako by všechno věděl, jako by, ve mě četl, co když to ví?!“ s mrazením, které prostupovalo celým jeho tělem, se vyšvihl na svého koně a vydal se za ostatními.

Dovedu si představit, jak ten klíč lovil "tam dole".

Janča, že se nestydíš:-)

Sebastián, který ležel na zemi, se už několik minut převaloval. Minulou noc mel normální spáni, ale teď jako by ho něco pronásledovalo, viděl kolem sebe nějaké stíny, pak uslyšel šepotavé hlasy, pak se před ním opět zjevily ty stíny, které zas vystřídaly šepotavé hlasy, snažil se toho zbavit, ale nedařilo se to.
Ke všemu tomu se mu začali zjevovat jeho zavraždění bratři, každý z nich na něco cosi volal, snažil se ho dotknout, ale žádnému se to nepodařilo, nakonec se před ním zjevil Páter, který mel sice otevřené ústa, ale nevycházely z ní žádná slova.
Natáhl se k němu, ale v Sebastiánových rukou se objevila jeho zkrvavená hlava, zaječel a upustil jí na zem, nedaleko něho se ozval šílený mužský smích, který jistojistě patřil Readerovi a vzápětí ucítil, jak ho cosi sevřelo, kolem jeho pasu, zvedlo ho do výšky a zmáčklo.
Stačil ještě otočit hlavu a zíral do obličeje tak stvůrného, že mu ztuhla krev.
Byl to ten netvor, kterého Readr vypustil a který zabil všechny jeho bratry a teď si došel pro něho. Chtěl vykřiknout, volat o pomoc, ale netvor mu nedal šanci, zvýšil svůj stisk, ozvalo se křupnutí a pak už nic.
Sebastián se probudil. Posadil se a zprudka dýchal.
Uvědomil si, že to byl jen sen, velmi děsivý, ale přece jen sen, rukou si setřel pot z čela a rychle se pomodlil k vyšším silám a chtěl se zas položit na zem a pokusit se znovu usnout, ale v tom se k němu doneslo tiché mumlání.
Znělo to, jako by to patřilo, žene.
Potočil hlavou, Licia na svém místě neležela.
„To ještě nemuselo nic znamenat, mohla se jít vykoupat, mohla jít něco chytit, obvykle by to mel být on, ale přišlo mu, že ona je v tom mnohem schopnější.
Zaposlouchal se, náhle bylo kolem něho ticho, takové ticho, které se mu vůbec nelíbilo.
Pomalu se postavil, přitáhl si oblečení, co nejvíc to šlo. Měl pocit, jako by se kolem něho značně ochladilo, přestože, když šli spát, bylo docela teplo.
Stále kolem něho panovalo ticho. Obvykle by to uvítal, ale tohle ticho, bylo dusné, zvláštní, neměl z něho vůbec dobrý pocit.
Pohledem zaletěl k ohniště, které už bylo vyhaslé, což bylo zvláštní, jestliže Licia někam šla, určitě by se postarala o to, aby se ten Oheň znovu rozhořel, ale o to ohniště, se už několik hodin nikdo nestaral. Udělal dva kroky dopředu, ovanul ho chladný vítr, vítr, který vůbec nezaregistroval, když ležel na zemi.
Otřásl se, ale pokračoval dál. Když udělal další dva kroky a prošel kolem toho vyhaslého ohniště, z toho zčistajasna vyšlehl jasný plamen a on jen těsně uskočil do bezpečí.
„Šálí mě snad zrak?!“ ptal se sám sebe, plamen se znovu rozhořel a osvětlil planinu ve vzdálenosti několika desítek metrů a Sebastián si všimnul nějaké postavy, co se nacházela za nevysokým křovím.
Mel takový divný pocit, jako by mu něco říkalo, aby tam nechodil, ale jestli tu byl nějaký člověk, on to musel zjistit, co když je to vrah, co čeká, až znovu usne, aby ho mohl okrást anebo hůř zabít,“ znovu se rychle pomodlil a opatrně k tomu křoví postupoval.
Několikrát se zastavil a ohlédnul se za sebe, nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje, ale ať se snažil sebevíc, nikoho neviděl a tak pokaždé udělal krok vpřed.
Oheň v ohništi opět vyšlehl do výše a ozářil ještě víc místa než předtím a on si uvědomil, že ta postava je žena, žena vysoká, neobvykle svalnatá a nahá čímsi obalená.
Zachvěl se. Neviděl jí do tváře, ale tušil to.
Chtěl se obrátit a vrátit se zpět k ohništi, ale v tom k němu dolehlo jakési mumlání, stejné mumlání, jaké slyšel ve svém snu, mumlání ustalo, vystřídal ho tichý, oslavný zpěv, nebyl si úplně jistý, ale znělo to jako Óda na Marakena, jeho velké, ale velmi krvavé činy, na jeho nebojácnost, síly, rychlost, běhal mu z toho mráz po zádech, teď už bylo jasné, že ta žena je Licia a provádí nějaký obřad, zachvěl se a před ním se vynořila vzpomínka, na to, jak jim Páter vypráví o Marakenu, o tom, jaký byl bojovník, že zbavil Svět hrůz, které dnešní lidé neznají, ale neštítil se přitom ničeho, aby to dokázal, zabíjel lidi, ženy, může, děti bez rozdílů, skrz jejich krev se probrodil až k těm největším a nejstrašnějším nestvůrám, ale lidé mu nepoděkovali, byli šokováni, zhnuseni, ohromeni, k smrti vyděšení, vyhnali ho ze své vesnice, tak to udělali v každé kam přišel, všude ho předcházela jeho strašlivá pověst a navíc se šeptalo, že během svých bojů zešílel, že pomalu nedokáže rozlišit mezi nestvůrou, temnou bytostí a člověkem a tak se nakonec několik odvážných mužů rozhodlo, že se ho zbaví, že ho odstraní pro dobro všech.
Jednoho dne se přikradli do jeho pokoje, omráčili ho, svázali a odnesli k velmi hluboké rokli, někteří jí pojmenovali Rokle smrtelných, jelikož tam už mnozí lidé ukončili svůj život.
Donesli ho tam a chtěli ho svrhnout, ale on se probral, podařilo se mu vyškrábat z toho pytle a několik z nich zabil, poradil si klidně i se třemi, bylo mu jedno, zdali jim přitom něco utrhne, řádil jako zběsilé utržený a jejich řady se tenčili a ti co přežili, chtěli utéct, zachránit se, ale jeden z nich, ten nejmenší, neztratil rozvahu, uchopil do rukou těžký kyj a zatímco on bojoval se třemi muži, udeřil ho, co největší silou do hlavy, kyj se mu rozpadl v rukou a on už se loučil se svým životem, ale Maraken se otočil kolem dokola a za pomocí jiného muže, který do něho strčil, se zřítil do té rokle.
Všichni celý šťastní, čekali a čekali, ale nikdy neslyšeli dopadnout tělo, ani po několika hodinách.
Nakonec se všichni přeživší vrátili do vesnice s tím, že tohle zcela jistě nemohli přežít a byli přijati jako hrdinové, všichni mysleli, že už je konec, ale po několika klidných dnech, se začaly dít divné věci, ti muži začali být zlostnější, útočnější, agresivnější a pak jednoho dne zmizeli.
Všichni si oddechli, ale jen do doby, než našel místní mlynář u svého mlýnského kola, ležet čtyři nahá ženská těla a každé mělo na svém těle, nožem vyryto jeho jméno.
Potřásl hlavou. Něco takového se stalo před desítkami let, nechtělo se mu věřit, že by Licia byla tak stará a hlavně,už nikdo velmi dlouho nevykonal oběť Marakanovi, o které si myslel, že ho může přivést zpět.
Bylo také klidně možné, že si jen dopřává měsíce tak, jak byla stvořena, ale v okamžiku, kdy už po několikáté sám od sebe vyšlehl plamen do výšky a on v její pravé ruce spatřil dýku zborcenou krví, mu bylo jasné, že právě vykonala, jede z těch obřadu, že před chvilkou jistojistě vyryla tou dýkou nějaké nebohé dívce jeho jméno na hrud.
Hlava se mu rozbušila, tep se mu zrychlil, cítil že se ho snaží ovládnou paninka, chtěl se odtrhnout, ale nedokázal to, musel hledat na to, jak si tu dýku od krve přikládá k ústům…,“ znovu ho ovanul ledový vítr a protože to vůbec nečekal, zavrávoral, sice se udržel, ale nedokázal zabránit došlápnutí na větvičku.
Ozvalo se sice jen nepatrné křupnutí, ale i to stačilo, Licia upustila dýku na zem, pohybem ruky se oblékla a upřela na něj své oči.
Byly to oči plné krutosti, byla v nich znát touha po krvi.
Sebastiánovi se začaly klepat jak ruce, tak i nohy, snažil se donutit otočit se, rozeběhnout se pryč, ale nedařilo se mu to, jako by mu nohy přirostly k zemi.
Udělala krok vpřed, během několika vteřin prošla křovím a stanula před ním.
Byla nejenom o hlavu vetší, ale také mnohem silnější, a kdyby se rozhodla ho zabít, neměl by proti ní nejmenší šanci.
Tohle si neměl vidět, nikdy si to nemel vidět,“ promluvila tichým, ale mrazivým hlasem.
„Já já jsem nic neviděl, nikomu nic neřeknu, přísahám při Vyšších Silách!“
„Marakena si nepřeje, aby si zůstal naživu.“
„Ale vy přece obětujete jen mladé ženy, že?“
Pohlédla na něj a žár v jejích očích se rozzářil.
„On tě taky nechce obětované.“
„Nechce?“
„Ne? Chce tě vidět mrtvého.“
„Oheň potřebuji oheň,“ zašeptal zoufale a sledoval přitom její ruku, jak se blíží k jeho krku.
„Můžeme se dohodnout, můžeme si být nějak vzájemně užitečný, jsem hodné vzdělaný a nevadí mi žádné náboženství…,“ Licia ho chytla pod krkem, ale než mohla stisknout, jemu se v pravé ruce objevila hořící loučen, nechápal to, ale rozhodne na nic nečekal, zaútočil s ní na její oči a podařilo se mu zasáhnout pravé oko.
Licia zařvala, pustila se a zapotácela.
Nezpanikařil, zapálil jí vlasy a pak se rozeběhl pryč, děkoval přitom Vyšším silám, že ho konečně osvobodili.
Běžel, jak nejrychleji dokázal, za sebou slyšel křik, otočil se a viděl, že jí obklopily plameny, ale nezdálo se, že by jí jakkoliv zastavily, protože skrz ne prošla nezraněná, jen pravé oko mela začernělá.
„Dobrý Bože,“ zašeptal Sebastian a pak se znovu rozeběhl, nedbal vytí, nedbal řevu, křiku, hromů, běžel a běžel, ale ona ho pomalu doháněla, mela delší nohy a jako by jí cosi pohánělo, ale on bojoval, běžel a běžel, a když už se zdálo, že se jí zbavil, objevila se přímo před ním, z rukou jí cosi vyšlehlo, ale minulo ho to o kousek, ale ten kousek ho stál rovnováhu, spadl na zem a začal se kutálet z nějakého srazu.
„Znovu už ne, znovu už ne,“ křičel, ale nezastavil se, zmizel Licii z očí, která se zastavila na samém kraji, jako by nemohla dolu.
Sebastián padal a padal viděl, že se blíží konec srázu, snažil se všemožně zastavit, ale nedařilo se mu to, a když se dokutálel na konec, přepadl přes něj a začal se řítit do nekonečně hluboké rokle.
„Prosím! Prosím!“ dokázal ještě zašeptat a pak ztratil vědomí.

„Tys jsi něco viděl, že ano?“ oslovil Rolanda zcela nečekaně Tobiáš.
Ten sebou trhl a málem spadnul z koně.
„cože? Nějak nevím, o čem je teď řeč.“
„Myslím, že to víš moc dobře zlodějíčku.“
„Je mi líto, ale opravdu netuším. Sletěl jsem z koně a zřejmě jsem omdlel.
Tobiáš zastavil jeho koně.
„Dobře. Podívej se mi do očí a zopakuj to.
„Nemusím se dívat do žádných očí!“ odsekl vzdorně,“ sám překvapen razancí.
Tobiáš se zamračil, svaly ve tváři se mu napjaly.
„Nepokoušej se mě naštvat zlodějíčku!“
„Já se tu nikoho nepokouším naštvat, ale taky se nebudu nikomu dívat do očí, proste jsem ležel na zemi a to je všechno.“
„Opravdu. Já jen, že zatímco si tak ležel, mumlal si každou chvíli něco jiného, skoro to vypadalo, jako bys byl spíše v jakémsi transu, nežli ve skutečném bezvědomí.“
„Já jsem si nic nemumlal, jak bych asi tak mohl cokoliv mumlat, když jsem o sobe nic nevěděl?“
„Takže jsem to asi říkal já? Já mluvil o kostech, o zničených domech, trhovních stáncích, o kusech oblečení, na kterých byla zaschlá krev a toho starce, co mu táhlo z úst, jsem si taky vymyslel a nejlepší na tom je, že si říkal něco, co znělo velmi zajímavě.“
Rolanda zamrazilo, vnímal zpocené ruce a stejně tak i krupky potu na svém čele, v uších mu hučelo, oči ho začaly pálit, moc dobře věděl, co to znamená, začala se zmocňovat absolutní panika, teď už jen zbývaly nohy, čekal, kdy se mu znehybní.
„Neboj se, nic se ti nestane, ne dokud máš mě,“ ozval se mu v hlavě známý ženský hlas a ten jako by mu dodal potřebné uklidnění, ruce se mu přestaly chvět, oči pálit, hukot v uších zmizel a on se zahleděl na Tobiáše s výrazem, který by mohl klidně říkat.
„Co jsem podle tebe řekl, snažíš se mě nějak zastrašit?!“
Po Tobiášově tváři se mihnulo překvapení, ale vzápětí zas nalezl potřebné sebevědomí.
„Nevím, co to přesně říkal, v okamžiku, kdy si to začal odříkávat, mě otec vyhnal, poslal mě k mým sourozencům.“
„Takže nic nevíš?“
„Já ne, ale ať to bylo cokoliv, tvář mého otce, nikdy nebyla taková.“
Roland cítil, že se ho znovu zmocňuje další vlna paniky, ale když hrozilo, že nad ním převezme kontrolu, opět se ozval onen ženský hlas.
„Dokud si se mnou, nemusíš se bát, dokud jsme ty a já jeden, nemáš se čeho bát,“ jakmile její slova odezněla, opět se uklidnil, dýchalo se mu mnohem lépe.
„Předpokládám, že to byl spokojený úsměv, když zjistil, že se pomalu probouzím.“
„Myslím, že bych ho spíše nazval temným až smrtícím,“ ušklíbl se Tobiáš a pak popojel k ostatním.
„Rolandovi se stáhlo hrdlo.
„Možná, ale možná, že ani jiný vyraz, neumí…,“ cítil, že to co si namlouvá, nebude pravda, poznal ho už před pár lety a bylo mu jasné, že když Lazarus chtěl, dokázal, vykouzlit jakoukoliv grimasu i tu nejpřátelštější, zamrazilo ho a znovu se mu vybavila slova o tom, že jen skrz tu rokli vede záchranu, ale Lazarus jí nesmí projít, že on ho musí zabít, zamrazilo ho a on pohlédl vpřed.
Ve stejném okamžiku, Lazarus zastavil svého koně a obrátil se k němu.
Nic neříkal, jen na něho hleděl a on mohl v jeho očích číst.
Co v nich viděl ho děsilo, jestli opravdu říkal nahlas to, co říkal v tom městě a Lazarus to ví, proč ho nezabil, proč s ním pokračuje dál, vadí mu snad přítomnost jeho dětí, nikdy se na něco podobného neohlížel anebo snad, hrůzou se mu zježily vlasy, možná, že ho chce do té rokle shodit, možná, že ho chce předběhnout…, Roland mel najednou tak vyschlé hrdlo, nemohl ani polykat.Lazarus se pomalu otočil a vzápětí pobídl svého koně.
„To není dobré, to není vůbec dobré, možná, že bych mel obrátit koně, pokusit se od nich ujet, proč jsem jim jen já pitomec dával ten klíč, mohl jsem je klidně vzít do města, možná, že by se mi tam naskytla příležitost a já mohl zdrhnout, jsem to ale pitomec, pitomec, já nechci být shozený, tohle přece Panenko nedopustíš, neřekl jsem, že ho shodím, jen jsem opakoval slova toho chlapa, proč jsem je jen opakoval,“ snažil se během svého horečného přemítání otočit koně, ale ten se nehodlal hnout z místa.
No tak! Přece mě v tom nenecháš, teď máme jedinečnou příležitost, já k té rokli nechci, já v ní nechci umřít, ten jeho pohled znám, on mě tam zabije, no tak se otoč, otoč se!“ kůň se však nepohnul.
„No tak přece mě v tom nenecháš, hned jak dorazíme do nějakého živého města, koupím tedy spíš ukradnu pro tebe, to nejlepší seno.
Kun nesouhlasné zafrkal.
„Tak jo oves ten nejlepší, ale musíme se odsud nejprve dostat, takže jedeme v tom spolu.
kůň na něho hleděl, ale nehýbal se.
Rozhodil rukama.
„Co víc bys chtěl? Co takhle kostka cukru, donutí tě, se odtud hnout? Přece mě v tom nenecháš, nemůžu jít pešky, no tak se pohni,“ celý zoufalý chytil jeho uzdu a pokoušel se ho z toho místa dostat, ale všechny jeho pokusy byly marné.
Patrik, který si toho všimnul, k němu chtěl jet, ale Lazarus ho zarazil, stejně tak i Tobiáše.
Oba dva na něj pohlédli, ale on nic neříkal, jenom čekal.
Tobiáš mel nutkání ho ignorovat, vyrazit k zlodějíčkovi, ale rozmyslel, tentokrát, jako by z jejich otce sálalo něco, co by nechtěl obrátit, proti sobe.
„Jestli s námi nechce jít, můžeme jet bez něho, k čemu ho potřebujeme, je to nevychovaný pobuda,“ ozvala se Mary.
„Kdyby bylo na mě, klidně bych tě za něj vyměnil,“ odsekl Tobiáš.
Mary otevřela ústa, ale vzápětí je zas zavřela, její kůň se začal chovat neklidně.
Brr, brr, co je to s tebou, jenom klid, no tak uklidni se,“ snažila se jí uchlácholit, ale kůň nepřestával podupávat kopyty a Tobiáš si všimnul, že všem unikají z nozder slabé obláčky.
„Možná, že bychom měli kousek popojet, vypadá to, že naši „koně“, jsou trochu nervózní.
„Cítí maso, živé čerstvé maso,“ odvětil klidně Lazarus a dál sledoval Rolandovo marné počínání.
Mary vyjekla a rukou si zakryla ústa.
„Tím mi chceš říct, že mají rádi lidské maso?!“
„Tím chci říct, že už dlouho nejedli, reagoval stále klidně Lazarus.
„Jestli je někde blízko nějaký člověk, měli bychom ho najít a bud mu pomoc anebo ulehčit trápení.“
„Na to není čas, jedeme do rokle smrtelných.“
Tobiáš se rozhlédl kolem sebe.
„Jedeme? Už dobrou čtvrthodinu zíráme na to, jak se Katharina marně snaží přesvědčit svého koně, aby s ním utekl.“
„Takhle o něm nemluv,“ vyhrkla Mary.
„Ale ale, co to slyšíš, snad se nám sestřička nezakoukala?“
„Do takového zkaženého člověka? Nikdy, ale urážíš tím boha.“
Nechápavě nadzvedl obočí.
„Jak tímhle urážím našeho Pana?“
„Mary mu nemohla odpovědět, protože její kůň a stejně tak i koně všech ostatní, byly víc a víc nervóznější, všichni hrabali kopyty v zemi.
„Půjdu se tam podívat, jemu to beztak ještě chvíli potrvá,“ Tobiáš slezl z koně
„Až ho najdeš, vrať se hned zpátky.“
„Ano tatí, ty tu hlavně uhlídej naše koně, nerad bych, aby mě předběhli a já tam už jen našel, čerstvě ohlodané kosti.“
„Tobiáši!“ vykřikla pohoršene Mary.
Tobiáš zvednul ruku a pak sešel z kopce, mezitím Roland odevzdaně mávnul rukou, pustil jeho uzdu a naskočil zpátky na toho koně.
„Tak jo ať je po tvém, ale až tam budu ležet, nebude žádné seno, žádný oves!“
Když přijel k nim, pohledem se jim vyhýbal.
„Nic neříkejte,“ zamumlal a myslel přitom na to, proč mu to nebylo splněno, co je sakra magického na tom, že chtěl obrátit koně.
„Měli byste sem jít, tohle bys mel náš otče vidět,“ dolehl k nim Tobiášův hlas a zněl vyrušené, to se nestávalo často. Lazarus pokynul a všichni slezli z koní.
„Zase nějaká provokace?“ zeptal se Roland.
„U něho je možné všechno,“ prohlásil Patrik a pak slezl sraz, stejně tak i Lazarus, Roland chtěl pomoct Mary, ale ta ho od sebe odstrčila, pocítil nutkání jí zezadu chytit za krk, ale odolal tomu, co to se mnou je,“ blesklo mu hlavou a pak stanul vedle ostatních.
Hleděl na ležícího mladého muže, který byl od krve, hrud mel odhalenou, vypadal jako mrtvý.“
„Hm. Mrtvé tělo. Víte, nechci znít necitelně, ale já už jsem jich pár viděl, takže jestli mě omluvíte.
„Přečti to,“ vyzval ho tiše, ale důrazně Lazarus.
„Máš na mysli to vyrytý jméno?“
Mary se odvrátila.
„Přečti to,“ zopakoval Lazarus a jeho mrazivý hlas, mu pronikal do každého částečku jeho těla.
„Dost blbe se to čte, ale myslím, že je tam napsáno…,“
„Vyslov to.“
„Možná, že by mel někdo jiný.“
„Vyslov to.“
„Mara…, Marakena, jo myslím, že je to tak,“ Roland byl v obličeji až křídově bledý.
„Kdo je to ten Marakena?“
Lazarus na Sebastiana několik vteřin hleděl a pak se obrátil a pomalu kráčel ke koním.
Tobiáš ho zastavil, celé Lazarovo tělo, jako by hořelo.
„Kdo je to ten Marakena?!“
Lazarus na něho hleděl, ale on se nemohl zbavit pocitu, že hledí skrz něj.
Lazarovi se vybavilo několik mužů v černých kápí, rozpálené železo, značení na jeho hrudi a slova, které jeden z nich pronášel.
„Díky tomuto ohni z Posvátných hor, bude velký válečník a dobyvatel sídlit v tobě a tvé sestře,“ zatímco on sebou škubal, snažil se tem, co ho drželi vyškubnout, jeho sestra tam stála s hrdě vztyčenou hlavou, s hrudí odhalenou.
„Tímto je s vámi navždy spojen,“ vykřikl jiný muž a vzápětí jim bylo současně, vpáleno na hrud jeho jméno.
„Nikdo to není,“ a poté se vyšplhal nahoru.
„To určitě,“ pomyslel si Tobiáš a chtěl ho následovat, ale v tom se Sebastián nepatrně pohnul a zašeptal.
„Licia, Licia…,“ Lazarus se zarazil, jako by se celé jeho tělo napjalo a vzápětí sešel zpět k ležícímu Sebastianovi
Chceš ho dorazit?“ otázal se ho jízlivě jeho syn.
„Vezmi ho nahoru.“
„Chceš se s ním tahat?“
Lazarus se bez jediného slova otočil a odešel.
„A toho tam mám jako potáhnout?“
„Zloděj ti pomůže,“ ozval se Patrik.
„Co kdybys mi pomohl ty bratříčku?!“
„ Krmím koně bratříčku.“
„Pomož mi s ním,“ obrátil se na Rolanda.
„Jeho se nedotknu.“
„Kvůli tomu, že má to „znamen“í?“
„Ne kvůli tomu, že je to mnich.“
„Přestaň se vykrucovat a popadni ho za ruce, být tebou nepokoušel bych otce, možná, že by nemusel vydržet do rokle…“
„Fajn fajn. Kdo je Licia?“
„Nemám ponětí, další otcovo tajemství, ale já ho z něho dostanu.“
„Drž se od něho dal.“
„Společně to zvládneme, Rolande.“
„Co tím myslíš?“
„Slyšel jsem tě, slyšel jsem všechno, můj otec tam u tebe nebyl.“
„Cože? Proč si tedy tvrdil opak?!“
„Proč ne? Věděl jsem, že budeš vystrašený.“
„Jsi horší, než jsem si myslel.“
„Každý jsme nějaký, ale myslím, že máme něco společného.“
„To si nemyslím.“
„Já ano. Chceš zabít mého otce a já ti v tom pomůžu.“
„Já ho přece nechci zabít.“
„Poslouchej mě pořádně. Přeješ si zabít mého otce, je to jediná možnost, rozumíš, Rolande, je to jediná možnost,“ zatímco mluvil, v jeho očích se rozzářil jas.
„Chci zabít tvého otce, chci zabít tvého otce,“ promluvil po chvilce Roland bezbarvě.
„Ano. To chceme oba dva,“ pousmál se Tobiáš a poté oba dva vystoupali sráz se Sebastiánem, který to slyšel, ale nemohl se ani hýbat, ani mluvit

Kapitola 6

Nějaká malá snad osmiletá dívenka si hrála u stromu s dřevenými kolíky.
Dolehl k ní hlas jejího otce, který jí vyzýval, aby s tím přstala a připojila se k němu, že je čas vrátit se domu.
Ona se postavila, ale než se k němu mohla vydat, znenadání se u ní objevil muž na koni.
Vyjekla a on se po ní ohnal kratkou dýkou, jen tesně jí minul.
Dala se na útek a jezdec se se smíchem vydal za ní a každou chvíli švihal onou dýkou, pokoušejíc se zasáhnout její krk.
Ta dívka ječela a bežela ze všech sil, ale ten muž na koni byl u ní pokaždé blíž a blíž, jako kdyby jí nechtěl hned zabit, jako by se mu tahle hra líbilo.
„Auriko!“ zakřičel její otec a rozeběhl se k ní, ale v okamžiku kdy už byl skoro u ní, kdy se jí dotykal, zpoza stromu se zčistajasna vynořil jiný jezdec a švihem svého meče, připravil jejího otce o hlavu, ta se odkutálela o kus dál, tělo se zhroutilo k zemi a stříkající krev, zasáhla k smrti vydešenou holčičku a ta klopýtla, dopadla na zem. Muži na koních jí obklíčili, obema se rty roztáhly v pomstychtivý výraz, ale nežli mohl jeden z nich bodnout, někdo na jeho kone zezadu skočil a shodil překvapeného muže na zem.
Druhý jezdec okamžite šáhl po dýce, ale cizinec byl rychlejší, mrštil po tom druhém jezdci jakýsi ostrý předmět, který se mu zabodl do krku a jezdec nejprve rozhodil rukam a a pak z toho kone spadl.
První muž se pokusil vstát, ale kůň, který mu ještě před chvíli patřil se vzepjal a při dopadu, mu roztříštil hlavu.
Dívenka odvrátila hlavu, hledala svého otce, ten ležel nehybne o kus dál.
„Tatínku!“ vykřikla a zečala se k němu plazit, ale muž, co jí zachránil, jí to znemožnil, seskočil z okne, přiběhl k ní a zachytil jí ruce.
„Musím za tatínkem, musím za tatínkem,“ vzlykala ta dívka a celá se přitom třásla.
„Nesmíš se ho dotknout, tohle už není tvůj otec.
„Já chci ke svému tatinkovi, nech mě být, nech mě…,“ on jí však nepustil.
„tohle už není tvůj tatínek, je mrtvý, stejně jako všichni ostatní v tvé vesnici,“ mluvil tiše.
„Ne! Maminka! Musím za naminkou, musím za ní,“ pokoušela se mu vytrhnout, ale on jí držel pevně.
„Nikdo z nich už nežije, jsi jediná, kdo to přežil.
„Proč, co se stalo, proč to udělali tatínkovi, co se stalo mamince, já je chci vidět, já je chci vidět!“ znovu a znovu se mu snažila vyškubnout, ale on jí nepustil.
„Musíme pryč, musíme odtud pryč, dřív než se to stane.
„Já nechci pryč, já nechci pryč…,“ vzlykala Aurika, alke už se mu nesnažila vytrhnout.
Muž, kterému mohlo být tak 30, mel kratké černé vlasy, hnědé oči, se zahledel před sebou a k jeho uším doléhal tichý křik, pláč, projevy bolesti.
„brzo přijdou další, musíme vyrazit na cestu.
„Já nikam nechci, já chci zůstat tady!“
„Tady už nic není, jen bolest, prolitá krev a zlo, kterému se musíme vyhnout,“ koutkem oka zahledl, jak se tělo jejího otce zachvělo, jak se nad nim vznáší nějaký šedý stín.
Aurika se chtěla na něho podívat, ale on jí v tom zabránil, vstal a razne si jí přehodil přes rameno, nedbal toho, že ho mlatí pestmi, že se do něho snaží kopat.
„Pust mě! Pust mě!“ křičela, ale on to nebral na zřetel pomalu kráčel k ke klidně se pasoucímu koni, pro kterého, jako by mrtví muži ani neexistovali.
Aurika nepřestávala křičet, ale nezdálo se, že by jí někdo slyšel, že by snad někdo přicházel.
Šetři svůj dech, budeš ho ještě potřebovat,“ zamumlal neslyšné a pak udeřil nejprve jednoho rukou do zadku a pak i toho druhého a oba dva se rozeběhli pryč.
Aurika svým odporem zmožená usnula.
Tiše si povzdechl, otočil se směrem k té vesnici.
Ještě stále k němu doléhaly tiché výkřiky, marné prosby, mužský smích, ale vždy po několika vteřinách vide k nebesům vznášet se šedý stín.
Je méně času, nežli jsem myslel, Marakenovi stoupenci si rozhodne nedívají na čas,“ Aurika se neklidně zavrtěla, ale neprobudila se, tak jako už po několikáté byl rád za to, že jeho oblečení je načichlé uspávací vůni, takhle je to vždy snadnější.
„Stínoví vojáci, opovržlivě se ušklíbl, je to už dlouho, co se s nimi setkal.
To mohlo znamenat jen jediné, Lazarus se vrátil pro své děti a vzal je z toho města.
Aurika se znovu pohnula a cosi zamumlala.
Ze značné dálky k němu doléhal několikanásobný konský dusot, jestli mohl dobře posoudit, miřili na západ.
„Rokle smrtelných, Lazare, Lazare.
Přistoupil k ležícím mužům a sebral jim jak obe dýky, tak i malé jezdecké bičíky, jakmile to udělal, oba dva muži se rozplynuly a zbylo po nich jen zakrvácené oblečení.
„Tohle je ta vaše Armáda?!“ znechuceně do těch věcí kopl a poté se pomalu i s Aurikou vydal na cestu.

„Co jste mu udělali?!“ vyjela na ne Mary, když se konečně Tobiášovi s Rolandem podařilo i se Sebastiánem vyškrábat nahoru.
Položili ho na zem a oba dva mlčeli.
„Na něco jsem se ptala? Uvědomujete si, že je to mnich?“
„Mphla bys sklapnout Mary? Myslíš, že se hned cítím líp, že se celý nedočkavý třesu z toho, že je to mnich, že čekám jen a jen na to, až se probere a dá mi nějaké to svoje rozhřešení?!“
„Mary otevřela ústa, ale nevyšlo z nich jediné slovo.
„Bude v pořádku,“ prohlásil Roland, ale neodvážil se jí pohlednout do očí.
„Doufám, že jste mu neubližili, něco takového by náš pán…,“ Tobiáš už jí neslyšel, odešel o kus dál.
Roland se křečovitě usmál.
„Vždyť víš jaký je, no měla bys to vedět.“
Mary se od něj odvrátila, odešla k ohništi, od kterého se vrátila a poklekla k ležícímu Sebastiánovi.
„Kdybych mohl nějak pomoc….“
„To nebude třeba,“ odtušila téměř neslyšne.
Roland polknul a ohlédl se dozadu na Tobiáše, který v naprostém klidu ukusoval ze stehna.
„Můžeš mě odtud dostat?!“ zamumlal tiše.
„Říkal jsi něco zlodejíčku?“ za zády se mu objevil Patrik.
„Já? Co bych asi tak já mohl říkat, snad jen, že je docela hezký a že bych si strašne rad odpočinul v nějakém hostinci, smočil své nohy v teplé vode.
„Můžeš o tom jen snít, náš otec chce jít rovnou k té rokli.
„Och ano. Ta rokle.“
„Pokud samozřejme nemáš něco, co by nám to znemožnilo, zlodejíčku?“
„Co? Já ale kdeže? Mám tak prázdné kapsy, že to není vůbec hezké.
„Drž se od mé sestry dál, tobiášovi je to možná jedno, ale já nedovolím, aby se jí jen dotknul někdo, jako jsi ty?“
„Ty mi lichotiš…,“ Patrik se na něho vyhrůžne zahledel.
„Jestli se jí jen dotkneš, zabiju te,“ Rolanda zamrazilo a snažil se pochopit, proč by mu každý vyhrožuje.
Mary přestože se skláněla nad Rolandem, je bezpochyby poslouchala, jelikož sebou trhla, ale dál mu z těla stírala krev.
„Já a dělat nemravnosti? Jsem zloděj, ale cennosti, ne panenství.“
„Tak na to nezapomeň,“ zavrčel Patrik a v očích mu na chvíli zazářilo.
„Co mají všichni s těma očima, copak je to nějaký druh moru?!“ blesklo mu hlavou a vzápětí tiše vyslovil.
„Kéž by přepadl přes kámen,“ jakmile to dořekl, Patrik se s výkřikem zřítil k zemi.
„To je bezva, musím vymyslet něco většího, proč nejdeme do nějakého města, nebo i vesnice, Panenko, co jsem tri provedl, dovedeš i vůbec představit, co bych s tím dokázal, co bych si mohl všechno přát?!“
Mary přiběhla k Patrikovi, který se pomalu zvedal.
„Co se stalo, není ti nic?“
„Jsem v pořádku, zřejmě jsem musel přes něco přepadnout, ale ještě před chvilkou tu nic nebylo.
Roland se kysela zašklebil a zahleděl se na její šaty.
Hlavou mu proběhla myšlenka, že by si mohl přát, aby se jí ty šaty nadzvedly, ale zavrhl to.
Začal si pobrukovat a zamířil k Tobiášovi, který s lhostejným výrazem pozoroval zvedajícího se Patrika, ale než k němu došel, přinutilo ho zastavit koňské zažrání.
Trhl sebou, ale nikde žádného koně neviděl, ale přestože v jeho blízkosti žádný nebyl, ozvalo se to znovu a pak ještě jednou, prostupovalo to celým jeho tělem.
„Ať to hned zmizí!“zmizelo to.
„Potřásl hlavou.
„Vážně to chce nějaké město.
Mary mezitím odběhla nabrat čerstvou vodu ze studánky, ale zřejmě tam něco objevila, jelikož se vzduchem, nesl její zděšený výkřik.
Roland s Tobiášem se tam rozeběhli najednou.
„Uviděli ji, jak u té studánky stojí a ve tváři se jí zračí zhnusení.
„Co se stalo, napadl tě snad někdo?!“
Zavrtěla hlavou.
„Tak proč si ječela?!“
„To ta studna…, to ta studna, ještě před chvilkou byla průzračně modrá a teď je…, teď je…,“ Mary ustoupila a oba dva hleděli na velmi špinavou vodu.
Tobiáš jen potřásl hlavou a odvrátil se.
Roland chtěl učinit totéž, ale v tom v té vodě zabublalo a on uslyšen onen známý ženský hlas.
„Přej si něco Rolande, stačí si jen přát, máš takové možnosti, stačí si jen přát…,“
…, dost!“ zakřičel a ten ženský hlas se vytratil.
„Koukám, že se tady někdo té vody napil.
„Kdo já? To ne, jen po mě něco lezlo, ale už je to pryč, měli bychom se vrátit ke koním a k tomu Sebastiánovi.
„To je určitě trest našeho pána, zcela jistě nás za něco trestá, co jsi zase provedl Tobiáši?!“
Ten otevřel ústa, chystal se odseknout něco ostrého, ale nakonec nechal svá ústa zavřené a jen mávl rukou.
Odešel a Mary ho následovala a Roland chtěl následovat ji, ale v tom ta voda znovu zabublala a po chvilce zas, trhl sebou, otřásl se a pak odešel za ostatními.
Voda se rozčeřila a vzápětí vytryskl malý proud do vzduchu a mýtinou se nesl tichý ženský hlas.
„Neunikneš před tím, co sis sám vyvolil, Rolande,“ jakmile ten hlas dozněl, všechna ta voda, se se zasyčením vypařila.

Je to pěkně krvavý a nějak se to zamotává, ale líbí se mi to.

Janča: Krvavý? To ješte nic není