Temný Úsvit

Oblohou křižovaly blesky a zem byla smáčena nekonečným přívalem dešťových kapek, ale muži, který přes rameno nesl dítě, to zřejmě nevadilo. Oblast kolem něj prozářil blesk a nedaleko něj se ozval hrom, ale to ho nezpomalilo.
Došel až k nějakému dřevenému domu a vzápětí zabušil na dveře.
Jdete pryč! V tomhle pekelném počasí nikomu neotvíráme,“ ozval se starý mrzutý mužský hlas.
„To jsem já,“ Eirone.“
Dveře se pomalu otevřely a na prahu se objevil nějaký starý, shrbený muž, který zamžoural.
„Jsi to skutečně ty, co tady děláš v tomhle počasí a co to máš za py…, proboha Svatého vždyť je to dítě, pojď, pojď rychle dovnitř,“ stařec chytil toho mladého muže za rukáv a vtáhl ho dovnitř.
Jakmile za nimi zavřel dveře, blesk udeřil do místa, kde ještě před chvíli stál ten muž.
„Sundej si to, nechám to hned usušit u ohně, dej mi jí, co tě to napadlo?!“
„Našel jsem jí u jedné vesnice, neměla už nikoho.“
„Co se tam stalo, cos tam dělal?“ zajímalo starého muže, zatímco rozprostíral mokré oblečení, co nejblíže ohni.
Muž pokrčil rameny.
„Snažil jsem se něco ulovit.“
Stařec na několik vteřin ztuhnul.
„A ulovil si něco?“
„Jen dva, další byli příliš daleko.“
„Doufám, že myslíš zajíce,“ zamumlal stařec a pak přešel k té holčičce.
„Měli bychom jí to oblečení vysvléknout a uložit do teplé postele.“
„Udělejte to, kvůli tomu jsem přišel.“
„Chceš nám jí tady nechat? Nemůžeme se o ní jen tak postarat.“
„Takže jí necháte raději zemřít?“
„To jsem neřekl a mohl by ses prosím posadit, tohle mě znervózňuje.“
„Polonahý muž přistoupil k oknu a hleděl na neustálé přívaly deště.
„Tohle je to nejbezpečnější místo, tady jí jen tak nenajdou.“
„Kdo jí nenajde, o kom to mluvíš?!“
„Tady bude v bezpečí, alespoň po nějakou dobu,“ pokračoval muž, jako by se ho na nic neptal.
Stařec si povzdechl.
Čím víc tam venku trávíš čas, tím víc mám o tebe starost.“
Otočil se a stařec hleděl na jeho unavené oči.
„Myslím, že by sis mel odpočinout, já a Eiza se o ní postaráme.“
„Není na to čas,“zamumlal a pak se zas obrátil k tomu oknu.
„Eizaku já tě prosím…,“ Eizak ho zarazil zvednutím pravé ruky.
„Jsou tady, vycítili jí, sledovala její stín.“
„Kdo je tady, její stín…?!“ stařec se pokřižoval.
„Stínový vojáci se znovu vrátili,“ Eizak promluvil klidným hlasem.
„To není možné, stínoví vojáci už přece nejsou od dob…“
„Od dob, co byl Marakena svržen do propasti, ano já vím,“ Eizak stále mluvil klidným hlasem, ve kterém se však ozýval smutek.
„Lituješ toho, lituješ, že si mu onehdy nepomohl?“ otázal se ho stařec, jak neopatrněji dokázal.
„Není čeho litovat,“ odvětil Eizak ponuře, ale svůj obličej od okna neodtrhl.
„Myslíš, že nás najdou, že zjistí, kde jsme?!“
„Stínoví vojáci jen hledají vhodné lidi, lidi, které zabijí a následně si vezmou jejich stín, nepřísluší jim, aby dělali cokoliv jiného.“
Stařec se pokřižoval.
„V to doufám, protože kdyby ano, my dva jsme jen dva staří lidé.“
„Bude tu bezpečí a vy s ní, přinejmenším do té doby, než se jim to podaří,“ starý muž cítil, jak mu po celém tele vstávají chlupy, moc dobře věděl, o čem to Eizak mluví.
Přece tomu nevěříš, není přece možné přivést mrtvého,“ prohlásil po několika minutovém tichu, ale jeho hlas nezněl příliš přesvědčivě.
„Oni v to věří, přestávají se schovávat, ctí svojí příležitost, vědí o trojčatech.
„Máš na mysli tu pověru o tom, že jen čistá, zabitím neposkvrněná krev, ho muže přivést zpět?“
„Oni v to věří, jsou si tím jistý,“ dostalo se mu další kusé odpovědi.
Zoufale si rukou projel své prořídlé bílé vlasy.
„Někdo se o ty děti musí postarat, zajistit jim bezpečí.
„Lazarus se o ně postará.“
„Lazarus?!“ Eizaku vždyť je…, má kus jeho já v sobe!“
„Je to jejich otec, nikdo nestojí o jeho přítomnost víc než on.“
„Možná, ale přece…,“ další starcova slova přerušil srdceryvný ženský výkřik, který se brzo změnil v jekot.
Stařec sebou trhl.
„My jsme možná v bezpečí, ale co ostatní, co lidi venku?“
„To se mě netýká a stejne tak i tebe.
„Eizaku! Většina z nich tam venku je nevinná!“
„Jestli tomu tak je, neublíží jim, já je jen lovím a chráním neposkvrněné.“
„Tak mi alespoň dovol..,“ stařec se pro něco otočil a když se otočil nazpět, Eizak už tam nebyl a k němu se donesl další výkřik plný hrůzy a pak další a další, pokusil si zakrýt uši, ale příliš to nepomáhalo.
Aurika se nepatrně pohnula, zamrkala, ale pak zas usnula.
„Postarám se o ní,“ zašeptala stará bělovlasá žena.
Stařec se k ní obrátil a ve tváři měl vepsaný strach.
„Znovu to začíná a náš syn je uprostřed toho, kéž bych mu mohl více pomoct.
Položila mu konejšivě ruku na rameno.
„Pomáháme mu svojí vírou, Eriane.“
„Přál bych, abych mu mohl pomoci ještě víc!“
„Vím, že by sis přál, aby byl zas jako dřív, aby byl zas naším synem, ale od té doby, co k nim vstoupil, je někým jiným a potom, co ho Marakena poznamenal, jsme ho jako svého syna ztratili úplně.
„Já vím, já vím…,“ šeptal stařec a ruce se mu přitom chvěly.
„Zůstaň tady, nikam nechoď, já se za chvíli vrátím.“
„Kam bych chodil? Jsem už starý, slabý…“
„Eriane. Nemusím být vědma, abych věděla, co se ti právě teď honí hlavou.“
„Ale já přece…“
„Naše poslání je zde v tomto dome, nemůže nikterak ovlivnit to, co se děje venku, nesmíš nikdy opustit tento dům.“
„Já vím. Jen v tomhle dome jsem v bezpečí.
„Přesně tak. O Eizaka se neboj, nic se mu nestane.
Eriane přikývl a snažil se přitom nevnímat křik mísený s jekotem, do kterého se čas od času přimísil protáhlý chechot.
„Pane, moc tě prosím, chraň mého syna, chraň mého syna.“
Eizak si mečem klestil cestu, skrz živé i stínové vojáky, ani na vteřinu se nezastavil, žádný z nich se nezmohl na sebemenší odpor.
Procházel kolem klečících či ležících žen, většina z nich mela roztržené šaty a těla pokryté krvi, téměř všechny k němu vztahovaly ruce, žadonily o pomoc, ale on je všechny odstrkoval a ty ruce, které se nedaly, usekl a takhle postupoval až k lesu, na jehož počátku, ho za kolena objal nějaký muž, kterému chyběly končetiny a cosi drmolil, ukazoval mu na svých dlaních mince, mnoho mincí, ale ty Eziaka nechávaly chladným a tomu muži se vysmeknul, ale ten se nehodlal tak snadno vzdát a znovu se pokusil obejmout jeho nohy, ale on ho volnou nohou udeřil do obličeje a pak znovu a znovu, mužovy ruce se nakonec vrátily zpět k tělu a Eizak vstoupil do lesa.

O několik kilometrů dál na konci dlouhého lesu se nacházel polorozpadlý kostel, kostel, který v tuhle chvíli spíše sloužil jako chudobinec.
Nebyl příliš rozlehlý, rozhodne, nebyl postaven pro osmdesát malých či velkých dětí, které se proto musely uskrovnit, což ovšem šlo velmi těžce.
Bylo tam s nimi také několik jeptišek, většinou to byly staré a velmi protivné ženy.
„Nepřekážej tady, dávej pozor, nechávej pro nás volnou cestu,“ to byl jen zlomek jejich nepříjemného chování vůči dětem.
Ty se jim snažily vyhýbat, ale bylo tam tak málo místa, že se často stalo, že nějaké dítě do jeptišky narazilo a ty mu to potom řádně spočítali a nezáleželo jim na tom, jestli je to chlapec čí dívka.
Dva chlapci mohlo jim být tak osm let a stejně stará dívka běželi po chodbě, která byla pro jednou liduprázdná, jelikož všechny ostatní děti odvedly Jeptišky na tržiště, aby se pro ně pokusily najít nějakého vhodného kupce.
„Příliš často se jim to nedařilo, nikdo nechtěl mít nic do činění se žebrotinou s podvyživenými a nejspíš i nemocnými dětmi.
Všechny děti bez rozdílu dostávaly občas studenou kaši či kůrku ztvrdlého chleba, který se ani nedal rozkousat, ale i přesto, že to bylo nedostatečné jídlo, některé sestry si neustále stěžovaly, že je takhle brzo vyjí.
Všechny tři děti běžely chodbou a výskaly přitom, jak nejsilněji dokázaly.
Že mě nechytíš Eulriko, že mě nechytíš?!“ popichoval dívku jeden z chlapců.
„Tebe chytím vždycky Oriku.“
„To si jenom myslíš, to si jenom myslíš!“ Orik na ní vyplázl jazyk a vběhl do zatemnělé místnosti.
„Tam nesmíme! Jestli se o tom některá z „matek“ dozví, budeme ve velkém průšvihu.
„Tak si pro mě pojď a vyved mě odtud,“ donesl se k té dívce a druhému chlapci, Orikuv dunivý hlas.
„Eulrika pohlédla na chlapce, co stál vedle ní a řekla.
„Tvůj bratr se chová, jako malý.“
„My jsme malý, pojďme pro něj, než to někdo zjistí, ještě stále mě bolí zadek od posledního výprasku.“
„Tebe, že to bolí? Co bych měla říkat já, měla jsem vás tam nechat.“
„Jsi kamarádka, jediná, kterou tu máme.“
„Orine. Jsem ráda, že…,“ Eulrika nedokončila, co chtěla říct, protože se celým klášterem rozlehl k smrti vyděšený dětský křik.
„Oriku!“ oba dva se tam rozeběhli, ale jakmile do té potemnělé místnosti vstoupili, nic kolem sebe neviděli.
„Oriku jsi v pořádku, kde jsi, nic nevidíme!“ Eulrika na své pravé dlani, ucítila cosi lepkavého.
Vyjekla a škubla rukou.
Ozval se pobavený dětský smích.
„To není vtipné Oriku, měly bychom odtud odejít, dřív , než nás tady někdo…,“ znovu jí přerušil dětský k smrti vyděšený výkřik.
„Oriku! Nech už toho!“ Eulrika dupla nohou, ale Orik se neozval.
„Oriku! No tak nech toho, nedes nás, tohle se mi nelíbí,“ Orik se však stále neozýval.
Eulrika pootočila hlavou, snažila se nalézt Orina, ale v té tmě nic neviděla.
Orine, Oriku, kde jste, Orine, Oriku, kde jste, nenechávejte mě tady, já se bojím,“ nikdo z nich se neozval, ale ona těsně před sebou uviděla jiskry a pak uslyšela tříštivý naraz, jako když do sebe cosi narazí a pak další jiskry, další rána a nakonec nějaký mužský výkřik a vzápětí viděla, jak na ní dopadá velká mužská silueta.
Vyjekla, ale nebyla schopná se pohnout, silueta jí jen těsně minula a vzápětí se objevily další jiskry, další nárazy a jiný muž se sklátil k zemi, následován dalším a dalším, udělala krok a uvědomila si, že šlápla do něčeho mokrého.
Shýbla se a meč vedený proti její hlavě, jí jen těsně minul.
Muž stojící blízko ni se o to pokusil znovu, ale cosi se omotalo kolem jeho krku, utáhlo a ten muž se po několika vteřinách sklátil k zemi.
„Orine, Oriku,“ volala a strach z jejich slov přímo čísel, ale ani jeden z nich se neozýval, pak zčistajasna jí za ruku, uchopila nějaká jiná a začala jí táhnout pryč.
„Nech mě! Pokusila se jí vytrhnout, ale osoba, co jí táhla pryč, jí rozhodne, nehodlala pustit.
„Tady už nic nezmůžeme,“ promluvila tichým ženským hlasem,“ Eulrice se rozklepala kolena.
„Kdo jsi, co tady děláš, kde jsou Orik a Orine?!“
„Na místě, které je jistě lepší nežli toto.
„Kde jsou, co s nimi udělalas? Nech mě jít, budu křičet!“
„Klidně, ale nemyslím, že by je to přivedlo zpět.
„Tys…, tys je…, tys je…?!“
„Mohla jsem zachránit jen jednoho z vás, tys měla tu největší šanci,“ během svých slov zvýšila neznámá žena svůj stisk a Eulrice z očí vytryskly slzy.
„Chci je vidět, chci je vidět,“ vzlykala tiše.
„Nemyslím si, že by to bylo moudré.“
Chci je vidět, chci je vidět, byli to moji jediný kamarády.“
„Teď je tvým novým kamarádem život, musíme si pospíšit,“ žena jí začala táhnout rychleji a ona se jí jen marně vzpírala.
Už téměř vyšly z potemnělé místnosti, ale těsně na jejich konci,se před nimi objevily čtyři ženské siluety a všechny naráz zažehly pochodně a otevřenými ústy hleděly na mladou tak 25 letou ženu, která byla oblečená v kůži, v kůži, která byla potříštěná krví, i Eulrika mela na sobe krev.
„Co se to tady stalo, kdo jsi, jak si se opovážila vstoupit na toho posvátné místo.?!“ Mladá žena přejela všechny čtyři ženy opovržlivým pohledem.
„Tohle je Sv místo?!“ z jejího hlasu čišelo pohrdání.
Jedna z žen okamžitě vytáhla malý krucifix, ale ruce jí třásly tak, že ho skoro neudržela ve vodorovné poloze.
„Co si zač, kde jsou chlapci?!“
„Jsem lovkyně a jim už jsem nemohla pomoct.“
Všechny ženy se zachvěly, plamen pochodní zakmital.
„Okamžitě opusť náš klášter!“ přikázala jí nejstarší žena tím nejvyrovnanějším hlasem, jakého byla v tu chvíli schopná.
„Odejdu s touhle dívkou.“
„Nikam s ní neodejdeš, nedovolíme ty, abys jí obětovala té stvůře.
Já jí před tou stvůrou ochráním, ale kdo ochrání vás?“
„O čem to mluvíš? hodláš nám snad ublížit? Jsme boží služebnice!“
„To bych si nikdy nedovolila, ale to samé nemohu tvrdit o nich.“
„O kom?!“ zeptala se jedna z žen.
„O nich!“ mávla lovkyně ke zdi a vyděšené jeptišky sledovaly, jak se ze zdi noří průsvitní jezdci na svých koní.
„Modlete se, aby byly vaše duše čisté,“ byla její poslední slova a pak se kolem nich i s Eulrikou protáhla a brzo jim zmizela z očí.
Všechny ženy zbledly a vytáhly kříže, ale to ty jezdce nezastavilo, jakmile se ze zdi vynořil poslední, seřadili se vedle sebe, průsvitní, nehmotní.
„Nemějte strach, nemohou nám ublížit, nemohou ublížit čistým a neviním,“ jakmile nejmladší z nich domluvila, tři jezdci se zhmotnili a popojeli vpřed.
Tři jeptišky na nic nečekaly a rozeběhly se pryč.
„Sestry, co to děláte vraťte se, sestry!“ křičela za nimi ta čtvrtá, ale ony se nezastavily a snažily se dostat k východu, ale muži na koních, byli rychlejší, jednu probodli mečem, druhé švihem usekli hlavu a třetí se zřítila z okna.
Přeživší sestra tam jen stála, ústa otevřená v němém děsu.
Nakonec se vzpamatovala, postoupila do potemnělé místnosti, kterou svojí loučí prozářila, žaludek se jí zvedl a ona si rukou zakryla ústa, na zemi vedle sebe leželi oba dva bratři a jejich těla byla rozpárána.
Když se jí žaludek trochu uklidnil, vyplynulo jí z úst.
„Chraňte nás Vyšší síly, Marakena se vrací

Máš pravdu, to je přímo děsivý.

To jako vážne a nebo ironicky?

Kapitola 7

Venku stále pršelo, dešťové kapky neúnavně dopadaly na jejich dveře, a přestože byli oba dva v bezpečí, Eiran se nemohl zbavit nepříjemného pocitu.
Musel si znova a znova připomínat tvář svého syna, tu lhostejnost, nezájem.
„Eriane! Už s tím přestaň,“ žádala ho několikrát jeho žena, ale on si nemohl pomoct, musel přecházet z jednoho kouta do druhého.
„Eriane! Já tě prosím přestaň, tohle nám Eizaka nevrátí!“
Eriane se konečně zastavil a zahleděl na na svojí ženu.
„Je to moje vina. Kdybych je k nám tehdy nezval…“
„Přestaň s tím. Není to ničí vina, náš syn se tak rozhodl, chtěl se stát jedním z nich, tak se jim stal, nikdo nemohl jeho rozhodnutí změnit, pamatuješ na svá slova? Podpoříme tě, ať se rozhodneš jakkoliv?“
„Jistě, že ano, ale to jsem netušil…,“ Eriana přerušilo prudké zabušení.
Oba dva staří manželé sebou trhli a pohlédli na spící dívenku.
Zabušení se ozvalo znovu.
„Myslíš, že by to mohl být Eizak, že se vrátil zpět?“
„Každý den se modlím, aby se vrátil natrvalo, ale mé srdce mi říká, že to není náš syn.
„Jak bys to mohla vedet,“ zabručel Erian a chtěl otevřít, ale ona mu v tom zabránila.
„Neotevírej, náš syn to není!“
„Chci se o tom přesvědčit sám, když se tady objevil, neříkalas nic o předtuše,“ stařec ze svého ramene setřásl její ruku a poté ty dveře otevřel.
Hleděl na nějakou mladou ženu, která měla v náručí spící dívenku.
Oči se mu rozevřely dokořán.
„To není možné, náš pán nás vyslyšel,“ vyklouzlo mu z úst.
„Postarejte se o ní,“ ta žena mu tu spící dívenku předala a chystala se odejít, ale on jí na poslední chvíli chytil za ruku.
„Jsi to opravdu ty, jsi Chandria dcera našeho nejlepšího přítele? Bude mít radost, že si se vrátila.
„Postarejte se o ní a za žádnou cenu neopouštějte tento dům.“
„Jestli jsi to ty, řekni to, dej mi nějaké znamení, tvůj otec bude mít radost!“
„Postarejte se o ní a nikdy nepouštějte tenhle dům,“ zopakovala pouze ta žena
Erian se otočil na svojí ženu a v očích mel prosbu.
„Myslím, že by sis měla odpočinout,“ promluvila jeho žena, zatímco Eiron uložil onu dívku vedle druhé.
„Tady a tady,“ vtiskla té staré žene, do dlaní dva plné sáčky.
„Peníze nepotřebujeme, musíme jen dojít pro jídlo.“
„Všechno tam je,“ Chandria se otočila a odcházela ke svému koni, když na ni ta žena zavolala.
„Měla by si navštívit svého otce, je už starý a opuštěný, tvá přítomnost by ho jistě potěšila.“
Žena se zarazila, ale vzápětí se na toho koně vyhoupla a pobídla ho ke cvalu.
„Počkej!“ zavolal za ní Erian, ale ona svého koně nezastavila, brzo jim zmizela z dohledu.
Erian se rychle vrátil do jejich domu.
„Byla to ona, tím jsem si jistý, zcela jistě mě poznala, ale proč to na sobe nedala znát?“
„Když už to konečně pochopíš Eriane, stejně jako náš syn tak Chandria je už dávno někým jiným.
Erian zavrtěl hlavou.
„Ne. Přece to všechno nezmizelo, vždyť to byly tak veselé děti.“
„To všechno je pryč, přiznej si to konečně.“
„Ne! Věřím, že by náš pán neudělal něco tak krutého, jsem si jistý, že se k nám Eizak jednoho dne vrátí a bude zas takový jako dřív.Jeho žena si povzdechla, ale nesnažila se mu to vyvrátit, tohle říkal při každé návštěvě jejich syna, už dobrých deset let.
Otočila se ke spícím dívenkám.
„Zajímalo by mě, čí jsou to děti, proč je sem přinesli, doufám, že je snad někomu neunes…,“
„Tohle slovo už nikdy nevyslovuj, náš syn není žádný únosce, musel mít důvod, jí tady nechat, postaráme se o ně , jak nejlépe dovedeme, třeba to je jeho dcera, možná, že jsou to jejich děti a oni se o ně nedokáží postarat.“
„Nevyvracela mu to, přestože si byla jistá, že to nejsou jejich děti, ale bylo jí jasné, že on prostě musí v něco věřit, už mu nezbylo nic jiného, nežli víra.
„Půjdu si lehnout, ty bys mel taky,“ řekla a chystala se odejít do druhé světnice, ale v tom se ozvalo zabušení.
„Jenom ne další dítě,“ blesklo jí hlavou.
Eiran se k těm dveřím opatrně přiblížil.
„Kdo je to?!“
„To jsem já Eizak!“
Starcovo srdce radostí poskočilo a už už otvíral, ale naposlední chvíli se zarazil.
„Jsi skutečně můj syn, synu?!“
„Samozřejmě, že jsem to já, pusťte mě dovnitř, je tu zima.“
Erian se otočil na svojí ženu a ta zavrtěla hlavou.
„To není náš syn,“ mohl jí odezírat ze rtu.
„Otevři, otče, otevři mi, jsem to já, váš syn Eizak!“ ozvalo se zabušení a pak další, ale Erian neotvíral.
Jedna jeho část moc a moc chtěla, ale jeho otcovsky instinkt mlčel, necítil ono chvění, jako při jeho poslední návštěvě a nechtělo se mu věřit, že by se jeho syn tolik změnil, že by se mu zčistajasna, splnil jeho sen.
„Otče otevři! Já tě prosím, já tě žádám!“ do těch dveří znovu něco udeřilo, ale tentokrát to byl jiný zvuk.
Erian ustoupil dozadu a měl co dělat, aby uklidnil své roztřesené končetiny.
„Otče, matko, otevřete mi, otevřete mi rychle, je mi zima, otevřete!“ znovu do těch dveří cosi udeřilo a tentokrát bylo víc než jasné, že to nejsou lidské ruce.
Oba dva se pokřižovali a vzápětí Erian vykřikl.
„Odejdi od našeho domu, odejdi okamžitě!“
„Vydej mi ty děti, ty bláznivý starče, okamžitě mi vydej ty dvě děti!“ dolehl k nim hluboký až nelidský znající hlas.
Obe dívenky, které se probudily, se k sobe přitiskly.
„Dětí se nedotkneš, nikdy do našeho domu nevstoupíš, nikdy rozumíš!“
Ozval se táhlý, hluboký smích.
„Jsi jen stařec na prachu smrti, dřív nebo později, ty děti získám, nikdy se jim nepovede to, co s nimi zamýšlí, nikdy, nikdy!“ znovu cosi udeřilo do dveří, ale i když se celý dům chvěl, sláma jim dopadala z vrchu na hlavy, dveře nepolevily.
„Já se vrátím, vrátím se starče!“ po těchto slovech se dům ještě jednou otřásl a pak nastalo ticho.
Oba dva si jedno děvčátko přitiskli k sobe.
„Už je to pryč, už je to pryč,“ mumlali téměř souběžně, obě dvě holčičky se třásly a ve tváři se jim zračil strach.
V tom jedna z nich vyjekla a starého muže bodlo u srdce.
„Co se stalo, vidělas někoho?!“
„Prší na mě, já chci domů,“ zavzlykala jedna z nich.
Erian si zhluboka oddechl, ale bylo mu jasné, že teď tu střechu neopraví, ne v tomhle počasí.
„To přejde, déšť nám neublíží, pojďme spát, náš pán se postará o to, abychom byli všichni v bezpečí.“
Všichni čtyři se přesunuli co nejvíc dozadu a jeden po druhém usínali.
Erian usnul jako poslední, nešlo to tak lehce jak doufal, u srdce ho stále píchalo.
„Ještě si mě neber, pane, ještě si mě neber, pane,“ mumlal prosebně tak dlouho, dokud si pro něho spánek nepřišel.
Oblohu pročísl blesk, následovaný druhým.
Oba dva ozářili muže sedícího na koni, mohlo být mu tak 40 a měl u sebe další dítě, tentokrát chlapce, kterému bylo také osm let.
Mlaskl a jeho kůň překročil několik ležících těl, mužů, žen a sem tam nějaké dítě.
Všichni byli polonazí a na svých hrudích, měli vyrytý nějaký symbol.Téměř všechny těla překročil ten kun bez obtíží, ale u posledního starého bělovlasého muže se vzepjal a jezdec, musel použít veškeré své umění, aby ho uklidnil.
Naklonil se k jeho uším a něco mu do nich pošeptal.
Kůň zastříhal ušima a poté to tělo překročil.
Ozvalo se slabé zasténání a ten stařec pohnul nepatrně levou rukou, ale jezdec tomu nevěnoval pozornost, dojel až k Erianove domu.
Seskočil z koně i se spícím chlapcem, jako by to byla nějaká věc a ne živá bytost.
Stařec znovu zasténal, ale opět to zůstalo bez odezvy.
Zabušil a po chvilce znovu, Erian nakonec otevřel.
Muž mu do náručí vtiskl chlapce, Erian se zapotácel, pak mu pohled padl na ležícího bělovlasého muže.
Vykřikl a chtěl se k němu rozeběhnout, ale neznámý muž ho nekompromisně zatlačil i se spícím chlapcem dovnitř.
Bělovlasý muž se znovu pohnul, zachytil se svojí rukou o oděv jiného ležícího muže, který během několika vteřin vzplanul, ale bělovlasý muž se svojí rukou neucuknul, naopak se k tomu hořícímu tělu přitáhl ještě blíž.
Erian to sledoval s vyděšeným výrazem, nebyl schopen jakékoliv reakce.
Nakonec se ten bělovlasý muž od hořícího muže odsunul a na jeho tělu, nebyla nejmenší známka toho, že byl ještě před necelou minutou poměrně těžce zraněn.
Erian polknul, pomodlil se a pak se otočil na toho muže, který na to hleděl s kamennou tváří.
„Řeknete, co se to dělo, co se to stalo s naším přítelem?
„Zůstaňte tady, neopouštějte tento dům,“ jakmile domluvil, vtisknul mu do rukou dva stejně plné sáčky, jako to před několika minutami udělala i Chaindra.
„Kdo jste, co to bušilo na naše dveře?!“
„Hlídejte je pečlivě a nikdy neopouštějte tento dům.“
„Proč mi nechcete nic říct?!“
Muž se na něho zadíval a Erian měl pocit, jako by mu pronikal do jeho nitra.
„Jsme lovci. My lovíme je, oni loví nás,“ řekl po chvilce mlčení a pak než stačil Erian otevřít ústa, zmizel v deštivé noci.
Erian se obrátil ke svojí žene, která mu stiskla ruku.
Nic neříkala, jen na něho hleděla a on se cítil, klidněji a bezpečněji.
„Děkuji, že se mnou zůstáváš, se starým bláznem, který stále doufá.“
„Jsi víc než to Eriane, jsi víc než to.“
Erian se pousmál a poté rozvázal oba dva sáčky.
Z jednoho vypadlo několik bochníku čerstvého chleba a ve druhém bylo několik lahviček naplněných čerstvou vodou.
„To je zázrak,“ zašeptal tiše.
„Ano to je,“ přisvědčila jeho žena a za svými zády pohnula pravou rukou a střecha se sama spravila.
Erian si nesouhlasně povzdechl, ale její ruku ze své nepustil.

V žádném případě ironicky, vážně je to děsivý.

To me opravdu teší. Jsem rad, že se to tu někomu libí, co bych si bez tebe počal

Tobiáš klidně spal, když v tom ho vyburcoval dívčí křik.
Vyskočil a vztekle kopnul do nejbližšího kamene. Musel sice své matce slíbit, že se o ní postará, že na ní bude dohlížet, ale už nějakou chvíli mu pila krev a nejen s tím svým náboženským přesvědčením, ale též neustálým kňouráním.
„Co se děje?!“ chtěl vědět Sebastián, který stále pořádně nechápal, co se to tam dole vlastně stalo.
Přišlo mu jako by se ti dva tenhle Tobiáš a ten zlodějíček na něčem domlouvali, ale nemohl si na nic vzpomenout.
„Nejspíš tam narazila na myš, zůstaň tady,“ poručil mu Tobiáš a Sebastian nemel důvod, ho neposlechnout.
Tobiáš se tedy k jejímu provizornímu stanu rozeběhl, ale bylo zřejmé, že ho Patrik předběhl, protože se ze stanů vykutálel naprosto zmatený Roland se zkrvaveným obličejem.
Patrik se z toho stanu vynořil o pár chvilek později a kopnul do ležícího Rolanda, ten marně zvedal ruce.
„Nic jsem neudělal, přísahám, nechtěl jsem se jí dotknout, nechtěl jsem jí vyděsit, vždyť já vím, co smím a nesmím, vážně jsem o tom nevěděl, prostě jsem spal a najednou jsem se ocitl v tom jejím stanu, ale já jsem to vážně nechtěl, přísahám na Panenku, na cokoliv jen budete chtít.
„Já jsem tě varoval zlodějíčku, já jsem tě varoval!“ Patrik do něho znovu kopnul a pak ještě jednou.
„Já jsem slyšel a vážně jsem se od ní držel dál, musíte mi věřit, Panenka mi to dosvědčí!“
„Mě ta tvá Panenka nezajímá, šáhl jsi mi na sestru, pošpinil jsi jí i přes mé výslovné varování, jsem si naprosto jistý, že nebudeš nikomu chybět!“ Patrik ho chytil za kazajku a jednou rukou si ho k sobe přitáhl a druhou rukou ho chtěl udeřit, ale Tobiáš ho těsně před tím zarazil.
„To by myslím stačilo. Já si dovedu představit, jak moc chráníš čest naší neposkvrněné sestřičky, ale to ti nedává právo, ubližovat komukoliv, byt je to jen zloděj jménem Katharina!“
„Ty se do toho neplet!“ zavrčel Patrik a vytrhl se mu.
Tobiáš ho to však nehodlal nechat udělat.
„Nevím, jestli s ní něco měl a je mi to celkem jedno, ale rozhodne ti nedovolím, aby si mu ublížil.
„Co? Stal se z tebe ochranitel?!“
„Ani ne, ale nedovolím takové třasořitce, aby si vybíjela svojí potlačovanou frustraci, na někom tak slabém a ubohém!“
„Já přece nejsem…,“ Tobiáš mu došlápl na nohu a Roland zaúpěl a raději už mlčel.
Řekl jsem ti, aby ses do toho nepletl!“
„Slova mě nepřesvědčí bratříčku, jestli ho chceš ukopat k smrti tak klidně, ale jen v tom případe, že nejprve přepereš mě!“
„Nebudu se s tebou brát, ale on musí zaplatit, za to, že zneuctil naší sestru!“
Tobiáš se pohrdlivé ušklíbl a potom vešel do jejího stanu.
Mary vyjekla, ale nic neříkala, možná za to mohly jeho oči, ve kterých zářil poměrně silný žár.
„Co tam hledáš?!“ chtěl vědět Patrik a položil svojí nohu na Rolandovo břicho.
Ten se pomalu uklidňoval a snažil se vybavit, co se vlastně stalo, jak to, že se ocitl v jejím stanu, byl si jistý, že spí na svém místě, docela daleko od jejího stanu a pak se probudí vedle ní a svojí pravou ruku má položenou na jejím pravém prsu.
„Mohl bych…, potřebuji…, příroda volá…“
„Zkus se jen pohnout a promáčknu ti to tvé prohnané a zvrácené zlodějské břicho.“
„Ono není zvrácené, ono je spíše často hladové,“ setřel si krev z obličeje, ale nijak se nehýbal, něco mu říkalo, že to ten Patrik myslí vážně.
Tobiáš vyšel ze stanu.
„Nenašel jsem nic, co by naznačovalo, že by byla naše sestra jakkoliv poskvrněná.“
„Já jsem to říkal!“
„Zmlkni!“ varoval ho tiše Patrik a malinko zesílil svůj stisk.
„On ale byl vedle mě, ležel vedle mě, dotýkal se mě…,“
„Cítila si ho na sobe, pronikl snad do toho tvého pahorku?!“
Mary nejprve vytřeštila oči, pak zbledla a nakonec zrudla.
„Jak se opovažuješ, jak se jen opovažuješ…!“
„Zmlkni!“ okřikl jí Tobiáš. Nevím, co tam ten zlodějíček u tebe pohledával, ale je jisté, že tě očividně o tu tvojí panenskou nevinnost nepřipravil, takže tu přestaň šílet a ty ho pust, bratře!“
„Máš štěstí zlodějíčku!“ Patrik od Rolanda odstoupil.
„Ale on se mě dotýkal, dotýkal se mých prsou, Sv. trojice je mi svědkem!“
„A kde je ta tvoje Trojice, ty jí tady někde vidíš?!“
„Jsi zkažený skrz na skrz!“ obvinila ho a poté se rozeběhla k řece.
„Neutop se tam a pozor na žabáky!“ zakřičel za ní Tobiáš a poté se obrátil k Rolandovi, který se pomalu zvedal, už během zvedání se, mu bylo jasné, že bude mít na těle hezkých pár modřin.
„Teď mi řekni, co si sakra myslíš, že děláš?!“
„Nemám ponětí, přísahám. Prostě jsem spal a probudím se vedle ní, ale vůbec to nechápu!“
„Netvrdil jsi nám, že kradeš cennosti, ne panenství?!“
„Vždyť je to tak! Hele jsem zlodějíček a ukradnu téměř cokoliv, ale existují věci, kterých nedotknu, i kdyby se mi nabízely na zlatém podnosu.
„Takže moje sestra je věc?!“
„Ne jistě, že ne, tak jsem to nepomyslel, chci říct…, nebudeš mě mlátit, že ne?!“
„Já vážně nevím, jak se to stalo, opravdu!“
„Myslíš, že mi tohle stačí? Je ti jasné, že kdybych neměli společnou jistou věc, mohl bych tě teď klidně shodit z útesu.“
Roland polknul.
„To bys neudělal, když máme onu věc.“
„Pravděpodobně ne, ale kdybychom jí neměli,“ během svých slov tlačil Rolanda na úplný konec.
„My jí ale máme, že ano, máme jí stále?!“ Tobiáš ho přinutil dojít až na konec, nemusel se ani otočit, aby věděl, že sebemenší krok rovná se zřícení.
Tobiáš na něho hleděl a Roland z jeho tváře nedokázal nic vyčíst.
„Že jo?!“ zopakoval svojí otázku.
„Jistě takže předpokládám, že se budeš maximálně snažit.“
„Jistě, že ano, maximálně, ale jaká, že je to věc?“
Tobiášovi rty zvlnil úsměv a pak od něho odstoupil.
„To se již brzo dozvíš,“ a po té odešel ke svým sourozencům, Mary ho ignorovala Patrik na něj hleděl nevraživě.
„Jakou věc má na mysli? Vím, že nějakou, ale nemůžu si vzpomenout jakou,“ při přemyšlení, udělal krok dozadu a ocitl se na samém kraji, bleskově poskočil dopředu.
Roland chtěl sejít k řece opláchnout se, ale v tom se mu vybavila vzpomínka nad dnešní noc.
Vzpomněl si, že když usínal, tak neslyšně mumlal.
„Kéž bych mohl jednou spát vedle ní, dotýkat se jejího hebkého těla, dotýkat se jejich nádherných prsou,“ Panenko houpavá, ale já jsem to nemyslel vážně, já jsem to nemyslel vážně…,“ všichni tři na něho pohlédnul, on jim věnoval úsměv.
Všichni tři se od nej odvrátili.
„Musíme se ho zbavit, už je nám k ničemu,“ řekl Patrik.
„To si nemyslím. Zůstane s námi.“
„Kdo jsi, myslíš, že jsi?!“ Patrik se na Tobiáše podíval a v očích se mu rozhořel žár, ale Tobiáše to nechalo naprosto chladným.
„Může se nám ještě hodit, jsem si jistý, že se teď bude od Mary držet dál, kdo by taky vydržel to její neustálý náš Pán je, náš Pán je a tak dále.“
„Přestaň se rouhat! Jednoho dne budeš jeho pomoc potřebovat.“
„To si nemyslím a jak jsem řekl, Katharina tedy Roland zůstává tady.“
„Proč o něj tolik stojíš, vyvinulo se snad něco mezi vámi?!“ jakmile to Patrik dořekl, Tobiášova pest ho zasáhla do obličeje.
„Přestaňte oba dva!“ zakřičela Mary tak hlasitě, až sebou Roland, který byl od nich pěkný kus trhl.
„Tebe se to netýká bratříčku, starej se raději o své.“
„Neprovokuj!“ Patrik se chtěl postavit, ale čísi ruka ho přinutila, zůstat sedět.
„Připravte se, vyrážíme.“
„Otče? Tys k nám zavítal, to ve mě vyvolalo neskutečně blažený pocit,“ neodpustil si Tobiáš sarkastický tón
Lazarova ruka dopadla na jeho pravé rameno a Tobiášem projela palčivá bolest.
„Vyrážíme do města a ten zloděj vyráží s námi.“
„Proč?!“ zeptali se všichni naráz.“Protože jsem to tak řekl, ale jestli si myslíte opak, zkuste mě porazit, co ty na to Tobiáši?!“ Lazarovy oči se vpily do očí jeho syna, bylo to značně nepříjemné, ale Tobiáš to na sobe nedal znát.
„Nemám k tomu sebemenší důvod otče, ale možná, že by si Patrik rád vybil svojí frustraci.“
„Nemám tu potřebu, můžeme do toho města klidně jet, ale proč musí s námi, stejně tam jen něco ukradne.“
Lazarova pozornost se přesunula k němu a Patrikovo čelo se zbortilo potem.
„Přesně o to tady jde, o krádež.“
„Jdete ke svým koním, hned!“
Všichni tak učinili a o několik vteřin později, opustili to místo.

Roland je tak trochu chudák, neví co udělal, jak se tam dostal, zda ji opravdu nezneuctil.

Město, do kterého měli Lazarus jeho děti a Roland namířeno mělo jeden jediný kostel, kostel, který byl v tuhle chvíli zaplněn do posledního místa.
Všichni lidé se modlili. Někteří tiše, někteří nahlas.
Kněz stojící před nimi si odkašlal a upoutal tak jejich pozornost.
„Obyvatelé našeho města. Musíme se modlit a doufat, že náš pán vyslyší naše prosby a rozhodne se naše město ušetřit, neboť jak víte, tři města blízko nás, byla zničená a lidé zabiti těmi nejhoršími způsoby,“ nějaká stará žena zakvílela, přidali se k ní další.
„Ještě není nic ztraceno bratři a sestry, ještě stále máme naději, modleme se, upínejme se k našemu pánu a ten se zcela jistě rozhodne, být k nám milosrdný, zachránit naše město…“
„Tady vám žádné modlení nepomůže, s tím, co se děje kolem nás, nemá bůh nic společného,“ ozval se blízko nich nějaký mladý mužský hlas.
Mezi lidmi proběhlo mumlání a všichni hleděli toho, kdo řekl něco tak rouhavého.
V koute spatřili stát tak 30 letého muže, který mel na sobe hnědou kutanu.
„Jestli se nepletu, jsi mnich.“
„Mnichem jsem býval, ale to už je minulost.“
„Jak se opovažuješ, jak si dovoluješ odmítat slovo boží, ty který si se mu zaslíbil!“
Mladý muž se pohrdavě zasmál z jeho smíchu běhalo přítomným lidem po zádech mrazení.
„Pokud nesloužíš našemu pánu a nesdílíš naší víru v jeho velikost a dobrotu, okamžitě opusť tento kostel anebo…“
„Anebo co Pátere, udeří do mě blesk, začnu hořet, dojde mi kyslík?!“
Mezi lidmi to znovu zašumělo, ve vzduchu byl cítit strach.
Mladý muž ho nasál a pak se po těch lidech porozhlédl.
„Tento kostel se zabírá, můžou tady zůstat jen ti, kdož vyznávají Marakena, je tady mezi vámi někdo takový?!“ nastalo hrobové ticho, které bylo po několika vteřinách, vystřídáno vzlykavými zvuky.
„Ještě není pozdě, ještě máte příležitost, přijmout víru v jediného a skutečného boha, jedině Maraken vás může ochránit, naplnit…“
„To je lež!“ Maraken byl člověk, živá zrůda, co má na svědomí mnoho nevinných lidských životu, ale je mrtvý, je pryč, zatímco náš Pan je tady s námi a vždycky bude.
Mladý muž se odlepil od stěny a pomalu k němu postupoval.
Měl před sebou mnoho lidí, ale ti všichni před ním ustupovali.
Kněz sepjal ruce a začal se modlit, toho muže to však nezastavilo a postupoval k němu.
Kněz zvýšil hlas a snažil se tím dosáhnout toho, aby se k němu připojili i ostatní, ale nikdo se nepřipojil, všichni byli jako zkoprněly.
Mladý muž se usmíval a byl k němu blíž a blíž a nakonec stanul těsně před ním.
Knězova tvář zbledla a ruce se mu zachvěly.
„Není to krásný pohled, že ano?“ otázal se tiše mladý muž.
„Pokud budeš věřit v jeho sílu, jistě se dřív či později uzdravíš.“
Mladík, jehož pravá půlka byla pokrytá jizvami se ušklíbl a než se ten kněz nadál, chytil ho oběma rukama pod krkem a zmáčknul.
„Přísaháš, že budeš sloužit Marakenovi, že uděláš, cokoliv bude chtít, bez odmlouvání, vykonáš absolutně všechno a za to ti bude dán dlouhý život, nezranitelnost!“
Kněz cosi zasípal, jeden z poblíž stojících mužů mu chtěl jít na pomoc, ale jakmile udělal krok dopřed, vzduchem proletela sekera, která se mu zabořila do krku, a on se zhroutil k zemi.
Všichni ostatní ustoupili.
„Přijímáš tedy Marakenu?!“ otázal se mladý muž kněze.
„Nikdy je jen jeden Pán…“
„Dobrá. Vyřiď mu, že ho nemám rád a poté zvýšil svůj stisk a držel ho tak dlouho, dokud se ten kněz neudusil, poté uvolnil svůj stisk a knězovo bezvládné tělo se svezlo k zemi.
Oprášil si své ruce o kutanu a následně se obrátil ke stojícím lidem.
„Ptám se vás všech, kdo z vás přijímá Marakenu, nechť poklekne, ty kdož ne, můžou odejít,“ naprostá většina mužů a žen s třesoucími koleny poklekla a začala odříkávat tichou modlitbu.
Usměv, který se mu rozprostřel po tváři, velmi rychle pohasl.
„To je to, co jste si vybrali? Odmítáte sloužit a věřit v Marakena a i nadále trváte na tom svém bohovi?!“ jeho tvář se vzteky zkřivila a jeho zjizvěná tvář, vypadala ještě děsivěji.
„Je to vaše poslední slovo, definitivní rozhodnutí?!“
„Nikdo nic neřekl, všichni se již nahlas modlili.
„Ve jmenu syna, ducha i otce…!“
„Tak dost! Zjizvený muž udeřil rukou do oltáře, ozvala se dunivá rána a malá socha Ježíše Krista se zřítila k zemi a rozbila se na tisíc kousků.
„Tady to máte, tady je ta vaše síla, copak to nechápete?!“ Mnoho lidí se zachvělo, ale nepřestalo se modlit, snad jen pár přestalo, povstalo a začali odříkávat věrnostní slib.
„Tak se mi to líbí, tak je to správné a za to, že jste si zvolili tu správnou cestu, si můžete vzít jakoukoliv ženu a odvést si jí sebou.
V jejich očích, neboť to byli samí muži, se zaleskla chtivost a a dlouho se nerozpakovali, šáhli po první mladé, dobře vypadající žene a vytrhli je od jejich otců, bratrů, manželů, a když se je nějaký muž snažil bránit, jiný muž ho probodnul, usekl krk či rozpůlil vedví.
„Lidé začali křičet, ale nikdo z nich se nemohl hýbat, ať se snažil sebevíc, modlitby, výkřiky nepomáhaly.
„Tohle je velikost a síla Marakena a vy jste jí odmítli!“
„Odveďte si ty ženy a započtete kostel.
Všechny zbylé povětšinou staré ženy spílala ruce a žadonily, padaly na kolena, ale nebylo jim to nic platné.
„Mohli jste získat moc, věčné mladí, ale nyní se odeberete na věčnost ke svému Pánovi,“ jeho hlas se nesl celým kostelem a jakmile se zavřely velké masivní dveře, všechny svíce se zřítily k zemi a dřevěná podlaha začala hořet, některé svíce dopadaly mezi lidi, kteří začali okamžitě hořet a od nich chytil další a od toho zas jiný, nikdo z nich nemel kam uniknout, byli na sebe namačkaní tak, že neměli sebemenší šanci a oheň se rozšiřoval, zapaloval další a další lidi a kostelem se nesl nářek, výkřiky bolesti, marné a zoufalé modlitby a zjívený muž tam jen stál a sledoval, jak oheň stravuje jednoho člověka za druhým a k němu se ani nepřiblížil. Nakonec když křik utichl a nikdo z těch lidí už nežil, vzhlédl vzhůru a zašeptal pln radosti.
„Tihle všichni jsou pro tebe o Velký!“

Všech šest se zastavilo několik set metrů od vstupní brány, na které bylo více než patrné, že jí ještě před několika minutami olizoval oheň.
„To jako chcete jít do tohohle města, to jako fakt?“
„Snad nejsi plný strachu, Katharino?!“
„Jasně, že ne, ale nejsem si jistý, jestli tam uvnitř najdeme ještě něco cenného.“
„Co si o tom myslíš, otče, očekával jsi něco takového?“ otočil se Tobiáš na Lazara a ani se nesnažil skrýt jizlivost ve svém hlase.
Jeho otec nehnul brvou, upřeně hleděl v před, ale v jeho očích se na několik krátkých okamžiku, objevil strach.
„Pokračujeme dál,“ promluvil nakonec.
Mary se netvářila nadšeně, ale nic neříkala, Patrikovi to bylo jedno, Sebastián, který se stále snažil na něco vzpomenout z toho místa mrazilo, ale neodvážil se cokoliv říct.
„Tady máš svojí odpověď, zlodějíčku,“ Tobiáš se zasmál a vyrazil v před, jeho sourozenci, Lazarus a Sebastian ho následovali.
„Ha, ha,“ zasmál se suše Roland a chtěl popohnat svého koně, ale v tom projelo celým jeho tělem zamražení a on měl co dělat, aby se na tom koni udržel.
Bylo mu víc než jasná, že se v tomto městě usadila smrt, nemilosrdná, krutá, nikoho nešetřící.
„Většina lidí by z takového místa spíše prchala, ale ne, my se tam musíme vydat,“ zoufale potřásl hlavou a pobídl svého koně ke klusu, ale kůň se odmítal hnout.
„No tohle snad nemyslíš vážně, já nechci utéct, teda jo chci utéct, ale pešky bych se daleko nedostal, tak sebou pohni, no tak pojeďme do toho města, no tak,“ kůň se však stále nehodlal hnout.
„Fajn, fajn, dojdu tam pešky,“ zabručel nakonec a slezl z něho.
Jakmile se však postavil před něj s tím, že vyrazí k městu, kůň se vzepjal a kopytem ho slabě udeřil do zad, Roland se zhroutil k zemi.
Ostatní mezitím projeli branou a naskytl se jim pohled na spálenou zem, povalující se nádobí, nástroje a všude byl cítit nepříjemný zápach.
„Jsem pro, abychom odtud ihned odjeli,“ ozval se tiše Sebastián.
Patrik, Mary a dokonce i Tobiáš ihned zvedli ruce na souhlas, ale Lazarus to nevnímal.
Cítil kolem sebe jeho přítomnost, vnímal onu pachuť, kterou po sobe zanechávali jeho přívrženci.
Otče?“ oslovil ho Patrik, ale on ho nevnímal.
Tušil, co teď bude následovat, ale přesto svého koně neotočil a neopustil tohle místo.
„Není mu něco, vypadá nějak bledě, všimla si Mary.
„Jak by mu mohlo něco být, je to přece velký válečník,“ mávl rukou Tobiáš. Lazarus se však během několika následujících vteřin, zřítil z koně a tvrdě dopadl na zem, kde zůstal nehybně ležet

Kapitola 8

„Otče! Mary k němu chtěla přiskočit, ale Tobiáš jí zadržel.
„Nech mě. Musím mu pomoct!“
„Zbláznila si se? Něco se muselo stát anebo si snad myslíš, že takový chlapy padají jen tak?!“
„Ne to asi ne, ale…“
„Zůstaň vzadu. Já zjistím, co se stalo.“
Říkal jsi, že to může být nebezpečné.
„Nebezpečné pro ufňukanou, bohem posedlou holku.“
„Cože?!“
„Postarej se o ní Patriku, ty zlodějíčku pojď se mnou.
„Vážně musím?“
„Ano. Mám ti snad nějak pomoc?!“
„Ne to asi ne, ale co když mi to nějak ublíží…,“
„Zmlkni! Okřikl ho Tobiáš a odtáhl ho k ležícímu Lazarovi.
„Prohlédni ho, jestli není někde zranění.
„Je to tvůj otec…“
„Dělej. Já se porozhlédnu kolem.
„Já tomu nerozumím, jsem jen zlodějíček a ne ohledávač mrtvol.
Tobiáš ho udeřil špičkou své boty.
„Tohle bolelo.
„Tohle nebylo nic oproti tomu, co může následovat. Zjisti, jestli mu něco není a ne, aby ses ho pokusil okrást.“
„To bych si nikdy nedovolil!“
Tobiáš výhrůžně nadzvedl nohu.
„Vážně? Nejsem hyena, ale když žije, proč jsme tady, měli bychom z tohohle města vypadnout a ne se sem ještě vnucovat.“
„Udělej to,“ přikázal mu Tobiáš a potom poodešel stranou.
„Udělej to, udělej to, copak jsem nějaký otrok, co mám asi tak udělat? Vždyť je zřejmé, že je v normálu, jen tady prostě leží, asi ho to cesta zmožila a…,“ Roland vyjekl a uskočil stranou.
„Co je, co se děje?!“ chtěla vědět Mary.
„Nepřibližujte se sem, nikdo sem nesmí jít, nikdo….,“ znovu vykřikl a odskočil od Lazarova těla.
Mary na něj nechápavě zírala a Patrik k němu přiskočil.
„Co si myslíš, že děláš? okamžitě s tím přestaň!“
„Pozor u tebe je had!“ zaječel Roland a zas uskočil.
„Jaký had, tady žádný had není, přestaň ze sebe zlodějíčku dělat většího idiota než ty.
„Vždyť je u tvých nohou, velký, hnusný had s dlouhým kmitajícím jazykem.“
„Tady nic není! Jestli si myslíš, že budeš dělat vtipky, tak to se velmi mýlíš.“
„Chystá se zaútočit!“ Roland k němu přiskočil a začal nohama dupat do země.
„Hnusný had, opravdu hnusný had, jsi hnusný, hnusný had!“
„Přestaň s tím, přestaň s tím!“ Patrik ho udeřil do brady a Roland se zapotácel.
„To mám za to, že jsem ti zachránil život, ten had vypadal nebezpečně, mohl nám klidně ublížit.
„Přestaň už s těmi nesmysly, není tady žádný had a nikdy tady nebyl, je ti to jasné?!“
„Jasné. Myslím, že chápu, ale já ho viděl, skutečně jsem ho viděl…,“ odvrátil se Patrikova obličeje a sklonil se k Lazarovi, který se pomalu probíral.
Chtěl se zvednout, oznámit to Patrikovi a Mary, ale v tom Lazarus otevřel oči a nečekaně rychle ho chytil kolem krku.
Musíš odtud moje děti ihned dostat, musíš je odtud okamžitě dostat!“ zasípal a pak jeho stisk povolil a ruka mu klesla k zemi.
„Ne! Nemůžete být mrtvý! Kdo mě potom ochrání vůči Tobiášovi anebo hůř proti Patrikovi, on si na mě zasedl, no tak se proberte!“ Roland s ním zatřásl, ale Lazarus své oči neotevřel.
„Co tam s ním děláš, jdi od něho pryč.
„Nic. Všechno je v pořádku, on si chce jen odpočin out, myslím, že bychom měli jít.
„Pochybuji, že chce odpočívat na tomto místě, uhni mi stranou,“ Patrik ho chtěl odstrčit, ale Roland se nenechal, zčistajasna pocítil touhu, tomuhle ve skutečnosti surovému mladíkovi neustoupit.
Řekl jsem ti, abys ustoupil, mám ti k tomu snad pomoc?!“ Patrik si vyhrnul rukávy.
„Patriku, co to děláš?“
„Ty se do toho neplet Mary,“ okřikl jí.
„Tak bude to. Naposledy tě varuji!“
Roland polknul, ale neustoupil.
Patrikovi se v očích rozhořel žár a svaly na rukou se mu napnuly.
„Je zřejmé, že ti to jednou nestačilo zlodějíčku, fajn klidně si to zopakujeme podruhé, ale tentokrát tu není Tobiáš, aby tě z toho dostal, takže jestli nechceš olizovat svojí vlastní krev, jdi mi z cesty!“
Roland se však ani nepohnul. Jen tam stál a hleděl na Patrika. Kolem jeho nohou se začala formovat jakási zelená mlha, mlha, které si však nevšiml ani jeden z nich. Všimla si toho jen Mary, která vyjekla.
„Patriku! Nech ho být, musíme odtud pryč, tohle se mi nelíbí, pojďme odtud pryč, Tobiáši kde jsi, Tobiáši?!“ zakřičela několikrát jméno svého bratra, ale ten se ani neozval, ani neobjevil.
„Připrav se na bolest, ze které se jen tak nevzpamatuješ.“
„Míň mluv a víc bojuj,“ promluvil Roland zvláštním hlasem.
Patrik se na několik okamžiku zarazil, ale pak na něho zaútočil, naprosto jistý svým vítězstvím, ale jaké bylo jeho překvapení, když mu tu ruku zablokoval a druhou udeřil silně do břicha.
Patrik se s překvapeným výrazem prohnul, ale o několik vteřin později se zas narovnal a zaútočil znovu, nejprve pravou a hned vzápětí levou, byl si jistý, že něco takového, nemůže ten zlodějíček vykrýt, ale ke svému překvapení zjistil, že nejenže může, ale ještě mu dokáže způsobit bolest, Rolandova pravá noha ho udeřila do holena a Patrik se podruhé s bolestným výkřikem zapotácel.
Mary vyděšená, na to nechápavě hleděla. Viděla před sebou toho stejného zlodějíčka, ale tentokrát byl úplně jiný, chtěla jít na pomoc Patrikovi, ale nemohla se hnout, ať se snažila sebevíc, marně sebou škubala, jako by byla k té zemi přirostla.
Ta zelená mlha se mezitím kolem Rolanda ovíjela víc a víc a on tam jen stál bez hnutí a poslouchal šepotavá slovíčka, ozývající se kolem něho.
„Zmrzač ho, zmrzač ho Rolande, pomsti se mu, ubliž mu, poniž ho, vrat mu všechno, společně to dokážeme, stačí si jen přát, stačí jen přísahat Marakenovi, učiň tak a pak budeš neporazitelný, pak budeš silný, obávaný, u žen úspěšný a už nikdy tě nebude moc nikdo ponížit, nikdo jako je ten chlapec, co je teď před tebou, stačí si jen přát, vyslovit, co je třeba, stačí jen když řekneš, Věrně budu sloužit, věrně budu následovat, pokaždé pozvednu meč, pokud si to vyžádá, budu nemilosrdný, nebudu mít slitování, nechám se vést svou vírou v Marakena, jen to zopakuj, zopakuj…,“ V hlavě mu byly poplašné zvony, jeho nitro křičelo, že je to špatné, ale Roland ho neposlouchal, byl uchvácen svojí nove nabytou silou, mrštností.
„Chtěl jsem tě šetřit zlodějíčku, ale nemyslím si, že bys sis to zasloužil.“
„Budeš pořád jen mluvit a nebo už konečně něco podnikneš?“ v Rolandove hlase zaznívalo pohrdání, pohrdání, které vydráždilo Patrika na nejvyšší míru a proto se na něho vrhnul s úmyslem zasadit mu několik tvrdých ran, ze které se Roland jen tak nevzpamatuje, ale něco takového však on čekal, jeho ruce kmitaly sem tam, Patrik je nestihal vůbec sledovat, byl udeřen jednou, podruhé pak potřetí, pak počtvrté, po páté ráně vztáhl své ruce k obličeje a snažil si ho chránit, ale nebylo mu to moc platné, Roland ho udeřil do břicha, pak do nohy, pak zas do břicha a nezdálo se, že by mu to činilo nejmenší problém.
„Už dost, už dost, to stačí, to stačí,“ skučel zoufalý a omlácený Patrik, ale Roland neustával, zasazoval mu jednu ránu za druhou a přitom poslouchal ten samý hlas, který dokola opakoval. Přísahej, přísahej na Marakena a pak už nebudeš obyčejný, slabý, ponižovaný zlodějíček, přísahej na Marakena a to ti splní všechna tvá přání, společně nastolíme nové pořádky, stačí jen přísahat, stačí jen vyslovit jeho jméno, udělej to Rolande, udělej to a budeš někým jiným, mnohem lepším, obávaným a zároveň obletovaný, budeš mít moc každou ženu, na kterou si ukážeš,“ zelená mlha se kolem něho utvářela stále silněji a stávala se intenzivnější.
Mary něco křičela, ale stále se nemohla pohnout, měla své nohy jako přibité.
„Prosím přestaň, prosím přestaň,“ škemral Patrik, kterému mu po obličeji stékala krev.
„Tobiáši? Tobiáši? Kde jsi, zastav to, on zešílel, Tobiáši?!“ křičela v hlase měla strach, ale on se neobjevil.
Roland hleděl na Patrika, z jeho očí vyzařovalo opovržení.
„Myslím, že jsi pochopil, kde je tvé místo, zmiz mi z očí!“ Roland ho kopnul a Patrik se nedal dvakrát pobízet, odplazil se, jak nejrychleji dokázal, celé tělo ho přitom neuvěřitelně bolelo a stále nedokázal pochopit, co se to stalo, jak je možné, že ho spráskal někdo jako ten zlodějíček.
V Dálce se zahřmělo a Mary konečně mohla hýbat nohama.
okamžitě se rozeběhla k Patrikovi, ale ten jí však v bezmocném vzteku od sebe odstrčil.
„Nyní víš, co ti nabízíme, Rolande, moc, sílu, mrštnost, to všechno můžeš mít, stačí jen vyslovit ono jméno, vyslov to jméno, vyslov ho, vyslov Marakena, Marakena, Marakena.
Roland se usmíval a jeho pohled jako by byl nepřítomný.
„Vyslov to jméno a pak si můžeš přát cokoliv budeš chtít, stačí jen vyslovit ono jméno, vyslov ho, vyslov ho, vyslov Marakena.
„Mara…, Mara…,“ najednou mel pocit, že má neuvěřitelně ztěžklý jazyk.
„Vyslov to jméno!“ hlas se stal syčivější a důraznější.
„Maarake…, Marak…, Marekan…,“ ať se však snažil sebevíc, nedokázal to jméno dokončit.
„Dokonči to! Dokonči to!“! hlasy uvnitř jeho hlavy v tuhle chvíle bublaly.
„Maraken…, Maraken…, už už se mu na jazyk dralo poslední písmenko, ale vše přerušila bodová bolest, která se zmocnila celého jeho těla, bylo to jako by se čísi prsty zaryly do jeho ramenou.
Pokusil se jich zbavit, ale Maryininy prsty byly zaryté hluboko, tak hluboko, že Rolandovi bolestí vytryskly slzy a on cítil, jak stárne, jak se jeho pokožka mění, stejně tak i jeho ruce a nohy.
Dělal všechno proto, aby se Mary zbavil, ale nepodařilo se mu, zbavit se jejich zarytých prstů, snad i proto, že se cítil slabší a slabší, sledoval, jak jeho pokožka stárne a stárne, nakonec jí od něho někdo odtrhl a jeho tělo se zas začalo vracet do normálu, ale nikde už nebyla stopa ani po zelené mlze ani po onom ženském hlase.
„To by myslím stačilo,“ donesl se k němu Tobiášuv hlas.
Zamrkal, všechno bylo tak nějak rozmazané, přišlo mu, jako by na několik minut upadl do hlubokého spánku a teprve teď se probudil.
„Nech mě! Ublížil Patrikovi! Zaslouží si to!“
„Na to zapomeň a on a ublížit? Kde zůstalo? Bližnímu svému neublížíš?!“
„On není můj bližní!“ zavřískla a škrábla ho rukou do tváře.
Tobiáš jí chtěl udeřit, ale rozmyslel si to.
„Vzpamatuj se! Co se to tady stalo, proč se náš bratříček válí po zemi a proč používáš ten svůj dar?“
„Proč ho používáš ty?!“ vrátila mu to vztekle.
„To je něco jiného. Můj „dar“ nikoho nezabijí ani z nich nedělá chromé starce!“
„Je to moje věc, moje věc, slyšíš!“ Mary Tobiáše loktem udeřila do břicha, a když se svalil k zemi, na nic nečekala, rozeběhla se k Rolandovi, který před ní ustoupil, neměl tušení, co se tu dělo, proč leží Patrik celý zakrvácený na zemi, nebo proč se na něho řítí Mary celá bez sebe, takhle jí nikdy neviděl, vlastně ani netušil, že může být někdo jako ona, něčeho takového schopná, ale teď se na něj řítila, vlasy jí ve vzduchu vlály a v očích mela stejný žár jako její bratři.
„Já jsem nic neudělal, přísahám, já jsem nic neudělal, neubližuj mi, já jsem v tom vážně nevinně, ale Mary se nezastavila a přibližovala se k němu víc a víc.
Tobiáš zaklel a rozeběhl se za ní, dostihl jí těsně předtím, než se vrhla na Rolanda, srazil jí k zemi, ale ona se nehodlala tak snad vzdát, nezvykle rychle se jí podařilo otočit na záda a škrábnout ho jednou, dvakrát i potřetí.
„Uklidni se! Co je to s tebou, co je to s vámi se všema, no tak přestaň Mary, přestaň ty hloupá huso!“
„Já nejsem hloupá, já nejsem!“ zasyčela a poté ho volným kolem udeřila do břicha, Tobiáš jí musel pustit, čehož využila k tomu, aby ho znovu škrábla do obličeje do krku, do ramene.
„Rolande! Pomoz mi! Pomoz mi!“ zakřičel Tobiáš na Rolanda a ten k nim přiběhl a ze všech sil, chytil její ruce a přitiskl je k zemi a nepustil je, i když s nimi škubala.
„Co se to děje, co je to za místo, musíme je odtud dostat pryč!“
„A jak bys to chtěl provést, co se tu stalo, jakto, že je Patrik na zemi?!“
„Myslím, že za to můžu já.“
„Nebuď směšný, jak bys mohl…, dolu!“ zařval a Roland na poslední chvíli sklonil hlavu, těsně za ním se tyčil obří had, který kmital jazykem.
„Jak se sem dostal?!“ vyjekl Roland.
„Nevím hlavně se nehýbej!“
Tobiáš uchopil do ruky kámen a vzápětí s ním udeřil toho hada do obličeje, ten se zhroutil k zemi, na kamení byla čerstvá krev, Tobiáš ho okamžitě zahodil.
Mary se přestala bránit, zář v jejích očích pohasla a v očích se odráželo nechápavé zděšení.
„Proč na mě Tobiáši klečíš, copak nevíš, že je to strašný boží zločin a proč mi ten Roland drží ruce, nechte mě,“ Roland pohlédl na Tobiáše a ten přikývl, Roland jí ty ruce pustil a vzápětí postavil, cítil se takový slabý.
„Proč je Patrik na zemi, co se mu stalo?“
Tobiáš se postavil a z jeho slov, opět vyzařovala lhostejnost.
„Nemám tušení, já jsem tady nebyl.“Máš mu pomoc,“ vyčetla mu jeho sestra a pak se k němu sama vydala.
„Netuším, co se tu dělo, ale jisté je, že Mary je zas Mary.
„Kde se tady vzal, když jsme přijeli, nikde jsem ho neviděl.“
„Na tom už nezáleží, nemyslím, že by v tomhle městě něco mohlo být, pomož mi s naším otcem,“ jakmile to dořekl, jeho pohled zaletěl k ležícímu Lazarovi, ať už tady bylo cokoliv, rozhodne ho to zabíjelo, takže, kdyby ho tady nechal, časem by zemřel a oni by byli volní, především on by byl volný.
„Tobiáši?“ vyrušil ho z přemítání Roland.
„Odtáhneme ho pryč, ty křikl na Sebastiána, postarej se o Patrika a Mary.
Nenechá ho zemřít, ne tady ne teď, jeho „otec“ si zaslouží něco mnohem horšího a on byl rozhodnut, mu to umožnit, po několika minutách se jim podařilo Lazara dotáhnout za ohořelé hradby.
„Co teď?“ chtěla vedet Mary.
Tobiáš se zahleděl na ležícího otce.
„Počkáme, až se vzbudí, pak se uvidí.

Patrikovi dávají pěkně do těla. Tak já také počkám, až se Lazar vzbudí, možná to vyřeší.

To budeš čekat trochu dlouho:-)


Licia kráčela pomalu a obezřetně. Už se nezabývala tím uprchlým mnichem. Nyní pro ni bylo podstatné dostat se na obětní místo, přivést k němu někoho jiného a dozvědět se nové rozkazy. Bylo jisté, že utekl i díky její nedbalosti, bylo jí jasné, že ho měla pečlivě hlídat, ale teď už se s tím nedalo nic dělat,“ náhle se zastavila a pootočila hlavu doprava. Nosem nasála vzduch, nebylo pochyb, už nějakou chvíli jí sledoval nějaký muž, mladý, sebevědomý, ale naprosto nezkušený, rty se jí roztáhly do spokojeného úsměvu, nebude to sice ten mnich, ale cokoliv je pořád lepší nežli nic.
Rozhodla se, že mu dá příležitost se k ní přiblížit a proto pokračovala, jako by o ničem nevěděla.
Vnímala jeho zrychlené dýchání, rychle tlukoucí srdce, bylo zřejmé, že to bude nějaký mladík, co zatoužil po slávě či ukojení svého chtíče.
Pokračovala dál zvolnila svojí chůzi, předstírala, že se cítí naprosto bezpečně a pomalými kroky mířila ke studánce.
Kroky za ní se zrychlily, koutkem oka zahlédla muže mladého tak 25 let.
Na okamžik jí přišlo líto jeho smrti, ale jen na okamžik.
Došla k té studence, poklekla na kolena a sklonila svojí hlavu, předstírala, že z ní pije, ale doopravdy si rychle připravila malou, ale ostrou dýku.
Kroky zpomalily, až se zastavily úplně.
Ten mladík byl od ní tak 3 metry, hleděl na její holou kůži a cítil, jak vzrušení prostupuje celým jeho těla.
Celou cestu až sem si plánoval, jak to udělá, jak jí neutralizuje.
Jednou rukou vytáhl zpoza svého opasku nuž a do druhé uchopil kus látky, poslední, co by chtěl, bylo, aby ta žena začala křičet, on si chtěl jen užít, nic jiného, ale byl rozhodnutý, že v případe problémů, ukončí její život, její bezcenný život.
Všichni mu říkali, že ženy jsou dobré jen na ukojení chtíče a plození děti, říkali mu to tak dlouho, až tomu uvěřil, ale když si chtěl na místní krásce vyzkoušet své mužství, všichni ostatní ho zmlátili a potupně vyhnali z vesnice.
Přísahal, že za tohle ženy zaplatí, že jestli nějakou potká, vezme si od ní, cokoliv bude chtít a nezáleželo mu na tom, jak moc bude ta žena svolná.
Teď přímo před ním klečela jedna ne tak mladá, ne tak krásná, ale měla všechno, co potřeboval a on byl rozhodnutý si to vzít, pomalu se k ní přiblížil, přesvědčen, že o něm nemá ani ponětí.
Licia ho v tom nechávala, znovu se klidně napila křišťálově čisté vody.
Byl rozhodnutý, ale nějak se k tomu nedokázal přinutit, jako by v něm bylo něco, co ho od toho odrazovalo.
Licia malinko roztáhla nohy, byla si jistá, že tohle ho trochu povzbudí a také, že ano.
Přesvědčilo ho to, že se nemá čeho bát, skokem se u ní ocitl, obepnul jí šátek kolem krku a chtěl jim trhnout dozadu, učinit jí bezbrannou, ale ona mu nedala šanci, skrz místo mezi jejíma nohama, projela ruka i s dýkou a zabodla se do jeho varlat.
Mladík zavřísknul, jeho oblečení se zbarvilo krví a on se zřítil k zemi, kde se marně pokoušel tu dýku vytáhnout, jednak to nešlo a především tu byla šílená bolest.
Licia na nic nečekala, přiskočila k němu a druhou dýkou ho bodla několikrát do srdce.
„Mladík zachrčel a to bylo všechno, na co se zmohl, celé jeho tělo znehybnělo.
Neztrácela čas, otočila se na druhou stranu a pohybem ruky na určeném místě vyšlehl poměrně jasný plamen.
Otočila se k ležícímu mladíkovi, vytrhla mu z těla obě dvě dýky a poté ho rozřízla a začala z něho vyndávat orgány. Všechny je naházela do toho ohně a po každém vhození, ten oheň zapraskal a stal se mohutnějším.
Nakonec si krev, co měla na rukou, otřela o jeho kalhoty a pak se otočila k ohni a začala tiše odříkávat jakási slova.
To trvalo asi minutu a poté začaly plameny mihotat, plamen se naklonil nejprve na pravou a pak nalevo stranu, byl velmi blízko ní, ale ona neucukla, jen čekala, nakonec se ten plamen vrátil doprostřed a vzápětí se z popela vynořila nějaká stínová postava muže, kterému mohlo být tak 30 let, byl značně vysoké postavy, vypěstované svaly se mu leskly v ohni, vlasy černé jak uhel, tvář ostře řezanou, posetou snad stovkami jizev.
Licia se poklonila, jak nejhlouběji to šlo a v jejích očích se odrážela hrdost, pýcha a láska.
Čehož žádáš má věrná následovnice?!“ jeho hlas byl hluboký a dunivý a rozléhal se daleko do okolí.
„Zklamala jsem tě pane. Našla jsem onoho mnicha, jak si mi přikázal, ale unikl mi a nyní je u Lazara a jeho dětí.“
Plamen zakmital a ona reflexivně přivřela víčka, ale nezdálo se, že by se na ní muž v plamenech hněval.
„Vše postupuje tak jak má, tvůj záměr, obětovat mi toho mladíka, byl ušlechtilý, ale příliš brzký, chceš li mě potěšit, najdi mi dítě, Které dnešního dne dosáhlo osmého roku, najdi ho a přived ho sem, jeho obětováním, zas budu o něco blíž, lovci, lovci už několik pokusu překazili, ale věřím, že to pro tebe nebude problém, dokonce bych o nějakých věděl.
„Poslouchám tě můj pane,“ v jejím hlase zaznívala zbožnost.
„Jsou v jedné vesnici, která byla přepadena a vypleněna Stínovými vojáky, ale ten dům, ve kterém jsou ti děti je v bezpečí, ten kdo se o ně stará, se jmenuje Eiron.
„Eiron? Muž, co žije s čarodějnicí?“
„Představujte to snad pro tebe problém, Licie?“
„Nikoliv můj nejmilovanější, brzo ti přivedu požadované dítě.“
„Jdi. Vykonej, co jsem ti přikázal a na svého bratra prozatím zapomeň.
Po její tváři přeletěl úlek.
„Já vím všechno, pospěš si, třetí úplněk se pomalu blíží, tam bude naše šance.“
„Ano můj pane, jak poroučíte,“ znovu se uklonila a když zvedla hlavu, na místě před ní, nebylo ani památky po nějakém ohni.
Postavila se, odtáhla mladíkovo vykuchané tělo do houštiny, poté šla po jeho stopách, až narazila na statného černého hřebce, trochu jí překvapilo, že někdo takový, vlastnil něco tak ušlechtilého.
Vyhoupla se na něj, kůň se vzepjal, ale ona mu dala jasně najevo, že to on bude poslouchat ji a on to přijal.
Vytáhla obě dvě své dýky a zbožně na ně hleděla, měla pocit, že se v nich odráží obraz jejího pána, pána, od kterého se její bratr odvrátil, stejně jako ti tzv. lovci, tvář se jí na okamžik, zkřivila opovržením, ale po chvilce, byla její tvář kamenná, nečitelná, pobídla koně a ten se dal poslušně do běhu, oba dva mířili do vesnice, kterou ovládali stínoví vojáci, opovrhovala jimi, ale její pán si to přál a jeho rozkazy, byly pro ni svaté.

Mladá dívka mohlo jí být tak 17 let se neklidně převalovala na posteli, ať se obrátila, na jakou stranu chtěla, viděla ty samé obrazy, šlehající plameny, pobíhající lidi, švihající meče, uťaté končetiny, prudce se posadila a přerývavě dýchala.
Dovnitř vstoupila jiná mladá dívka, která se na tu sedící ustarané zahleděla.
„Už máš zase ty sny?“
„Mám je od doby, co jsme zachránily Tobiáše a jeho bratra Patrika.“
„Neměla jsi mu dovolit, aby se te dotknul, nejenom, že viděl tvojí skutečnou tvář, ale díky tomu jste svým způsobem propojeni.“
„Já vím. Musím je najít a varovat je.“
„To nepřipadá v úvahu,“ ta druhá se před ní postavila.“
„ Uhni stranou Lailo, musí vědět, co jsem viděla.“
„To nemůžeš,“ Lailiny oči získaly vzdorný výraz.
„Nechci ti ublížit Lailo, jsi pro mě jako sestra.“
„Ani já ti nechci ublížit, ale musíš tady zůstat.“
„Nemůžu tady zůstat, oni to musí vědět.“ Postavila se na nohy, hlava se jí zamotala, ale za chvíli to přešlo.
Laila jí však očividně nehodlala uhnout z cesty.
„Zůstaneš tady, všechny tu musíme zůstat.“
„Proč? Copak není naší povinností hledat zbloudilé, zmatené, zraněné a pomáhat jim?“
„Ano to je, těm dvěma jsi již pomohla, nyní už nepotřebují tvojí pomoc.“
„Lailo. Ty to nechápeš. Pomoct jim můžu teď, musíš mě jen nechat projít.“
„To nemůžu, nehodlám kvůli tobe porušit rozkaz.“
„Kdo ten rozkaz vydal?“
„Naše matka, nejvyšší kněžka, vrať se do postele Liadro.“
Liadru zamrazilo, měla divný pocit, něco nebylo v pořádku.
„Lailo. Nevěřím, že by něco naše matka vydala, vždyť to ona, nám říká, že máme pomáhat a nezáleží na tom, kolikrát.“
„Už jsem řekla, že zůstaneš tady,“ její hlas teď zněl jinak, tak nějak cize.
Liandra se jí dotkla, ale hned musela ucuknout.
„Lailo, co se ti stalo, kdo ti to udělal?“
„Nikdo mi nic neudělal, vše je v nejlepším pořádku, vrať se okamžitě do své postele!“ nyní z jejího hlasu čišela panovačnost, něco takového se jí vůbec nepodobalo.
„Lailo. Nech mě si promluvit s naší matkou.“
Laila jí však zadržela, Liandra musela stisknout zuby, z jejího dotyku sálalo teplo.
„Lailo! Vytrhla se jí a nevěřícně hledela na své pravé rameno, měla na něm malou, čerstvou spáleninu.
„Lailo, co se ti stalo, pojď, půjdeme za matkou, matka ti jistě pomůže.“
„Já nepotřebuji její pomoc a taky si nemyslím, že by ona mohla někomu pomoc,“ na rtech se jí objevil úsměv.
„Jak tohle….,“ další její slova zanikla v řevu, vyrozuměla z něho, že je jejich matka mrtvá, že jí někdo zavraždil.
„Panebože musíme se tam rychle dostat, někdo zavraždil nejvyšší kněžku!“
„Lailin úsměv se rozšířil.
„Já vím, byla jsem u toho,“ zpoza svého hábitu vytáhla zakrvácenou dýku, krev na ní byla očividně čerstvá.“
„Tys jí zabila, tys zabila nejvyšší kněžku, proč, proč si to udělala?!“
„Tebe zajímá proč? Naší ochránkyni zbytečných a slabých zajímá proč? Já ti povím proč,“ v jejích očích se rozhořel plamen a vzápětí se na Liadru vrhla.
Liadra dokázala uskočit, ale nešťastné se přitom uhodila kolenem do postele, tělem jí projela ostrá bolest.
„Nesnaž se Liadro, žádná z vás nemůže uniknout, chce vás všechny,“ znovu se jí pokusila bodnout, ale Liadra i přes značnou bolest padla k zemi a druhou nohou jí udeřila do břicha.
Laila se zapotácela, dýka jí vypadla z ruky.
„Lailo, nemusí to takhle skončit,“ pokusila se jí to Liadra rozmluvit, ale její přítelkyně jí zřejmě neměla v úmyslu, nechat naživu, neboť okamžitě hmátla po ležící dýce a znovu na ní zaútočila, mířila jí na srdce, ale místo do srdce, narazila do hliníkového talíře, který tam Liadra stačila nastavit.
„Přestaň se tomu vzpírat, víš stejně dobře jako já, že musíš zemřít, že je potřeba, co nejvíc duší, aby se nasytil,“ znovu na ní zaútočila, ale Liadra se jako již po několikáté jejímu útoku vyhnula, byla vždy rychlejší a teď děkovala Vyšším silám, že to tak je.
„Lailo, přestaň, o kom to mluvíš?!“
„Marakena je jediný a pravý, všichni ostatní neznamenají nic.“
„Ty ses zaprodala Marakenovi, ale proč Lailo, proč? Vždyť je to zabiják, necitelná zrůda, jestli se znovu dostane na tento svět…“
„Dost tlachání, přestaň se bránit,“ se řevem na ní znovu zaútočila, bodala napravo, pak zas nalevo, ale Liadře se dařilo všechny její útoky vykrývat.
Laila zavřískla a začala šeptat nějaká slova, nábytek kolem nich se začal vznášet, Liadra jasně cítila, jak se ten talíř v jejich rukou hybe, jak se jí ho snaží vyškubnout nějaká tajemná síla.
„Lailo, nedělej to, tohle nesmíš, jestli v tom budeš pokračovat, můžeš zemřít.“
„Pro svého pána jsem i ochotná zemřít,“ zakřičela její přítelkyně a poté pokračovala ve zvýšeném mumlání a ten talíř sebou škubal víc a víc, jeho ostré hrany, bodaly Liadru do dlaně, ale ona ho přesto nepustila.
Lailina tvář se zkřivila zlostí, její rysy dostaly vskutku šíleného výrazu, ještě více zrychlila mumlání, stěny v tom pokoji se začaly otřásat, stejně jako podlaha a bolest, kterou Liadře způsoboval onen talíř, byla v tuto chvíli nesnesitelná s vetší silou se jí zarývaly okraje do dlaně a z nich začala vytékat krev, kousla se do jazyka, ale nepomáhalo to, bolest byla příliš velká a v následujícím okamžiku, jí ten talíř vyletěl z rukou a dopadl na zem .
Pokusila se po něm hmátnout, ale nedokázala ho vzít do svých, do krve rozedřených dlaní.
Laila se zasmála, napřímila se a vzápětí po ní mrštila onu dýku, ale její spokojený úsměv, netrval dlouho, dýka se od Liadry, která už očekávala to nejhorší, odrazila.
Laila zaječela, otočila se a rozeběhla se pryč, ale nemohla uniknout, rychle letící dýce, ta se jí zabodla do krku a ona se skácela k zemi. Vzápětí chvění ustalo a všechno, co bylo ve vzduchu, se s rachotem zřítilo k zemi.
Zírala na svojí mrtvou přítelkyni, na dýku zabořenou v jejím krku, nedokázala pochopit, co se stalo, jaktože je ještě stále naživu, proč se od ní ta dýka odrazila, vždyť nedokázala vyřknout žádné ochranné kouzlo.
Došlo jí, že bolest ustala, že se kromě slabé bolesti hlavy, cítí dobře a i ta bolest hlavy, za chvíli zmizela.
„Díky vám Vyšší síly, díky vám,“ zašeptala a poté s námahou postavila, šlo to značné těžce, vzhledem k tomu, že měla do krve rozedřené dlaně, ale nakonec se jí to podařilo.
Prošla kolem Laily, v jejíž tváři se zračil smrtící údiv, prošla dveřmi a vstoupila do rozlehlé chodby, která byla ozařována, několika loučemi.
Oči se jí zalily slzami a musela opřít o stěnu i přesto, že si tím způsobovala značnou bolest.
Kamkoliv pohlédla, tam leželo nějaké ženské tělo, všechny měly svá roucha zbarvené čerstvou krví, žádná z nich se nehýbala.
Pomalu kolem nich procházela, nad každou se sklonila, sepjala ruce a odříkala pár slov, až konečně došla k dalším dveřím, jakmile je otevřela, na zem dopadly nějaké dvě mladé ženy, byly mrtvé stejně jako ty předchozí, ale jejich výrazy byly jiné, odráželo se v nich zděšení, zděšení, které se mísilo s krutým poznáním.
stejně jako u ostatních, i tady se Liadra krátce pomodlila a postupovala dál, prošla dalšími dveřmi a ocitla v malé skromné pracovně, za dubovým stolem seděla nejvyšší kněžka, hlavu opřenou o stůl, nehýbala se.
Po tváři jí začaly stékat nové slzy, ale i přesto se donutila k té žene přistoupit blíž.
Sklonila se a chtěla se nad ní pokřižovat, ale v tom se ruka nejvyšší kněžky pohnula, dotkla se její ruky a ona uslyšela.
„Vezmi si můj prsten a dones ho tomu, kdo jako jediný přežil.“
„Matko? Co tím myslíte?“
„Vezmi…, vezmi ten prsten a předej ho tomu, kdo jako jediný přežil,“ zopakovala stará žena a po těchto slovech, jí ruka poklesla.
„Matko, co tím myslíte, kdo to udělal, byla to Laila, nejvyšší kněžko?!“ třásla s ní však marně, nejvyšší kněžka byla mrtvá.
„Jak jste to mohly dopustit?“ zašeptala Liadra a vzhlédla vzhůru, nedostalo se jí žádné odpovědi.
Zvedla její druhou bezvládně visící ruku a pomalu jí ten prsten stáhla.
Na pohled to byl poměrně obyčejný prsten s malým zeleným smaragdem, ale jakmile si ho navlékla na svůj prst, zaplavil jí pocit klidu a ten smaragd začal intenzivně zářit, jeho zář se zvyšovala a zvyšovala, nakonec byla ta záře natolik intenzivní, že musela přivřít oči.
Cítila se o mnoho klidnější, přišlo jí, jako by se všechny její špatné myšlenky rozplývaly, stejně tak i vzpomínky a místo nich se jí před očima začaly zjevovat postavy, čtyř mladíků, jedné dívky a jednoho dospělého muže.
Jeden z mladíků se otočil., zavolal její jméno a pak se všichni rozplynuli.
Pohlédla na své dlaně, nebyla na nich ani stopa po zranění.
Přitiskla svojí ruku i s prstenem k srdci.
„Najdu je matko, najdu je a pomstím vaší smrt,“ hned jak ta myšlenka dozněla, smaragd zčernal.
„Omluvám se,“ vyklouzlo jí omluvne z úst a smaragd zas nabyl svojí zelenou barvu.
Přikryla nejvyšší matku dekou, to samé udělala u všech ostatních sester, pak vyšla ven, zvedla ruce nad hlavu, svraštila tvář a chrám vzápětí obklopily plameny.
Zavrávorala, ale dokázala se udržela na nohou.
Zahvízdala, během okamžiku k ní přiběhl kůň, na kterého se vyhoupla.
Naposledy se ohlédla na hořící chrám, prstem se dotkla smaragdu a pak pobídla koně do cvalu.

Ten prsten má tedy kouzelnou moc, někdy by se hodil i v normálním životě.

To nepochybne, ale vše má dve strany:-)

Kapitola 9

„On se stále neprobouzí, měli bychom něco udělat.“
„A co bys jako chtěla dělat? Myslíš, že něco jako tohle pomůže?!“ Tobiáš kopnul do ležícího Lazara.
„Tobiáši! Je to náš otec!“
„Vážně? Jak si můžeš být tak jistá, vidíš mu to snad napsané na čele,“jsem to já váš milující otec,“.
„Jsi hrubý. Měl by si navštívit boží stánek.
Tobiáš si odplivl.
„To bych už raději navštívil prostituční doupě.
Mary vyjekla, ale než mohla cokoliv říct, ozval se Roland.
„Nerad vás vyrušuji z vaší diskuze o prostitutkách, které mám mimochodem docela rád, mám dojem, že se kk nám někdo blíží.
„Kdo? Já nikoho nevidím,“ zlodějíčku.“
„Zřejmě mám lepší zrak než ty, Patriku.
Patrik sice zaskřípal zubama, ale už nic neříkal, jako by se bál, že se do něho Roland znovu pustí.
„Jsou to nějací jezdci, myslím, že bychom se měli schovat.“
„To je dobrý nápad, my se můžeme schovat, ale jak chceš schovat koně, nemůžeš je jen tak poplácat po zadku a oni zmizí,“ Roland během svých slov, poplácal svého koně po zadku.
„Vidíš, co jsem ti říkal?“
„Popravdě nic nevidím Katharino.
„Cože? Kam zmizel, vždyt tady ještě před chvilkou byl,“ Roland kolem sebe zmateně mával rukama, nakonec se dotknul nečeho, čeho by asi neměl.
Ozvalo se tiché zařehtání a on si stáhl své ruce k telu.
„Pardon nic takového jsem nechtěl a ostatní ho pozorovali, sledovali jak mu rudnou tváře.
„Stále se o jistým lidech dozvídáme nové a nové věci,“ pronesl Tobiáš tajemně a poté dotykem své ruky zneviditelnil svého koně, ostatní udělali totéž, jen Mary se trochu zdráhala, nepřipadalo jí to správné, o čem takovém se v kostele přece nekáže.
„Ti jezdci jsou stále blíž a jejich vzhled se mi vůbec nelíbí, přijdou mi nějak mrtvolce bledí.“
„to asi proto, že jsou mrtví,“ sykl Tobiáš a pak zalezl za velký kámen.
Roland se otřásl.
„Jak si tím mužeš být tak jist, můžou mít jen extra bledou plet.
„Dva z nich jsem zabil, postarejte se o „otce“.
„Proč mi dva? Je to váš otec.“
„Prostě to udělejte.“
Roland potřásl hlavou, ale udělal, co po něm chtěl za pomoci Sebastiána odtáhl bezvládné Lazarovo tělo za jiný velký kámen.
Mary se chtěla pohnout vpřed.
„Kam si myslíš, že jdeš?!“
„Chtěla bych je uvitat ve jménu Pána.
„Kdybys nebyla moje sestra, řekl bych ti hodně zdaru, ale takhle tu zůstaneš.
„Nemůžeš mi poroučet, nejsi víc než já anebo Patrik.“
Tobiáš povytáhl obočí.
„Opravdu si to myslíš?!“ v jeho hlase bylo něco, co přinutilo Mary polknout.
„Pozorně ty muže sleduj a pak mi řekni, jestli stojí a tu jeho přízeň.
„Proč si takový? Jestliže nevěříš v dobrotu našeho pána, neznamená to…,“ Tobiáš jí rukou zacpal ústa, právě včas k jejich kameni přijel jeden z těch mužů, byl to jeden z těch, které zabil, když ještě ve vesnici hájil čest jedné dívky.
Muž svého koně zastavil těsně před tím kamenem, jeho kůň pohazoval hlavou a nervozně frkal.
Jeho jezdec si toho však nevšímal a pozorně se rozhlížel doprava, doleva, dokonce i nahoru, ale dolu se nepodíval, jen se z toho kone malinko naklonil a doi nosů, obou schovaných sourozenců, udeřil velmi silný hnilobný zápach.
Tobniášovi se zhoupnul žaludek, ale potlačil nutkání.
Mary neslyšně zahuhlala, ale on jí ty ústa neuvolnil, jen svojí ruku mírně nadzvedl, aby mohla lépe dýchat.
Kuň zahrabal kopyty. Jezdec nasál vzduch a poté toho kone obrátil.
Tobiáš své sestře uvolnil ústa.
„Ještě pořád toužíš potom, promluvit si s nimi a laskavosti tvého Pána?“
Mary nic neříkala, ani nic nemusela, ve tváři byla celá zelená.
„Beru to jako ne.
Jiný jezdec přijel až tesne k Sebastiánovi a Rolandovi.
Stejně jako ten první i tenhle se rozhlížel doprava, doleva i nahoru, ale ne dolů.
Roland sebou šil, přešlapoval nohou sem tam.
„Co to děláš, chceš snad, aby nás našli?“
„Ne to teda fakt nechci, odvětil, ale přešlapovat nepřestal.
„Můžeš s tím přestat?“
„Nemůžu. Tak děsně se potřebuji vyprázdnit.“
„Tohle nemůžeš myslet vážně!“
Roland se tiše uchechtal.
„Věř mi o těhlech věcech, já mluvím jen vážně a teď vážně říkám, že už to dlouho nevydržím, když už odjedou, kdy už zatraceně odjedou, už musí odjet a nebo se stane něco, velmi nepěkného, přeju si, aby už odjeli, aby zmizeli a já se mohl konečně…, beru zpět, beru to zpět?“ snažil se to zrušit, když mu došlo, co svým přáním způsobí, ale bylo již pozdě.
Jeden z těch koní se vzepjal na zadní a vzápětí všech pět jezdců zmizelo, jako by se náhle vypařili.
Sebastián na něj zíral, ústa pootevřené.
„Jak si to to udělal, jsi snad čaroděj nebo mág?“
„Nic takového. Já jsem nic neudělal, je to jen čistá náhoda, vážně jsem jen obyčejný zlodějíček, copak vypadám jako čaroděj anebo snad dokonce mág?“
„Ne to asi ne, ale jakmile si to vyslovil, všichni ty jezdci…“
„Já jsem nic neudělal, přísahám na Panenku,“ hned jak jeho slova dozněla, v duchu úpěnlivě prosil o prominutí.
„Možná, že máš pravdu, možná, že za to může tohle místo,“ zamumlal pochybovačně Sebastián.
„Jo. Tak to nejspíš bude, vždyť si viděl, co to s námi dělalo, k čemu nás to nutilo.
„Asi máš pravdu, doufám, že tohle místo brzo nadobro opustíme,“ zamumlal Sebastian a poté zpoza toho kamene vylezl a připojil se k ostatním a bylo očividné, že nikdo z nich nemá ponětí, co se to vlastne stalo.
„Proč jsem to udělal, proč jsem to jen udělal,“ ohlédl se dozadu, nepřekvapilo ho, co viděl, tam kde ještě před chvilkou byla malá čistá studánka, se nyní rozvalovalo bahno.
„Jak se toho zbavím, co mám udělat, musí přece existovat způsob.“
„Jsme navždy spojeni Rolanda ty a já,“ ozval se mu v hlave známý ženský hlas.
„Kdo jsi? Proč si mi o tom neřekla? To nebylo fér!“
Ozval se tichý smích.
„Plním ti tvé přání, na ničem jiném by nemělo záležet.“
„Ty moje přání ničí čistou vodu, to musí okamžitě přestat, ihned opusť mojí hlavu!“
Opět se ozval tichý smích.
„Nemůžu tě opustit, i kdybych snad chtěla, jsme spojený.“
„Ne! Chci, aby si zmizela, zmizni teď hned!“
Ten hlas se už neozval, ale Rolanda rozbolela hlava, svět kolem něj se zatočil.
„Možná, že by tu byla šance, jak se me zbavit, pokud to tedy chceš, stačí, abys přisahal věrnost Marakenovi.“
„Co s ním pořád máš, to je nějaký tvůj bahenní milenec?“ Rolanda silně rozbolely spánky.
„Tak dobře beru zpět, ale na toho Marakenu nebudu přísahat.“
„Jak myslíš, Rolande, jak myslíš, ale pamatuj, že pokud nebudeš využívat přání, která se ti nabízí, místo zániku čisté vody, začnou umírat lidi.
„To bys neudělala!“
„Využívej svá přání a nikdy se to nedozvíš.“
„Rolande! Pohni sebou, musíme se dostat do nějakého města, snad tam budou mít někoho, kdo si bude vědět s naším „otcem“ rady.
„Už jdu, už jdu,“ zavolal a po chvilce se k nim připojil.
„tak už si se vyprázdnil?“
„Na tohle nemusím odpovídat, kam, že to vyrazíme?“
Tobiáš pokrčil rameny.
„Vidíš snad, že tu mám mapu, prostě pojedeme a časem na nějaké město narazíme.“
„Opravdu skvělý plán.
„Máš li lepší, tak jsem s ním!“
„Ne asi ne, tak pojeďme.
„ S kým sis to tam povídal?“
„S kým? Nikým, s kým bych si já asi tak mohl povídat.“
„Vy dva se postaráte o otce,“ obrátil se Tobiáš na Patrika a Sebastiána.
„Proč bychom tě měli poslouchat?“
„Pojd me přesvědčit, že to já bych mel poslouchat tebe.
Patrik po něm šlehl pohledem, ale z kone neslezl.
„Myslel jsem si to,“ ušklíbl se Tobiáš a vzápětí všichni vyrazili.

Obvyklá hádka, každý chce mít navrch, poroučet, rozkazovat a nikdo nechce poslouchat.

Erian ležel ve své posteli. Snažil se usnout, ale nedařilo se mu to.
Musel neustále myslet na svého syna.
„Eirane měl by si usnout, víš přece, že ve svém věku…“
„V mém věku? Co tím chceš říct? Snažíš se mi snad naznačit, že už jsem starý a slabý?“
„To netvrdím, ale už přece jen nejsi nejmladší a já si myslím, že…,“ tvář jeho ženy se náhle zkřivila v bolestnou grimasu.
„Co se děje, co se stalo? Mluv se mnou, mluv se mnou!“ Jeho žena se nehýbala a ve tváři měla strnulý výraz.
„Prober se má milovaná, prober se, no tak se prober!“ zatřásl s ní, ale nepomáhalo to, jeho žena se stále nehýbala a měla ten strnulý výraz.
Eiran vstal, obešel jejich postel, ale nenašel nic, co by mohlo způsobit její náhlou strnulost.
Aurelie se rozplakala, Eulrika se k ní přidala.
„Pšt, pšt to bude dobré, to bude dobré,“ Eiran k nim přistoupil a obe dve objal.
„Blíží se,“ ozval se tiše chlapec, který promluvil poprvé od chvíle, kkdy ho k nim ten přivedl.
„Kdo se sem blíží?“ chtěl vědět Eiran se sevřeným žaludkem.
Chlapec zvedl hlavu a hleděl na něho blankytně modrýma očima.
„Ona se blíží a nic jí nezastaví, ani tento dům, ani toto místo.
„Neboj se maličký, tady jste v bezpečí, dokud budeme tady, nemůže se nám nic stát…,“ ozvala se rána, pak další a nakonec dveře do jejich domů vypadly z pantů.
„to není možné. Tvrdili, že jsme tady v bezpečí,“ pohledem zaletěl ke své nehybné žene.
„Co se to s tebou děje, kdo ti co udělal?“ pak jí vzal za ruce a odtáhl jí pryč.
Věděl, že táhnout jí po zemi není správné, ale něco mu říkalo, že není dobré, nechávat jí na posteli.
Podařilo se mu jí dotáhnout ke stěne, více už nedokázal, jelikož do jeho domu vstoupila Licia a meč v její ruce, nevěstil nic dobrého. Obe dve dívky tiše vzlykaly, chlapec se na ní díval bez zájmu.
„Vydej mi ty děti starče,“ promluvila a pohnula rukou s mečem.
„Nikdy je nedostaneš!“
„Jsi si tím jistý, starče?!“ Licia se k němu pomalu přiblížila.
„Nedostane vás, to vám slibuji,“ otočil se k těm třem dětem, obě dvě dívky se k sobe tiskly a slzy jim stékaly po tvářích, ten chlapec mel netečný výraz.
„Smrt je nevyhnutelná, smrt si pro každého přijde.
„takhle nemluv, nikdy se k vám nedostane, to vám přísahám!“
Licia měla na tváři shovívavý výraz.
„Jak bláhové to jsou řeči starče, bez své čarodějky, nejsi nic.
„To ty za tím stojíš, to ty uza to můžeš?!“
„Já? Ne. Je to práce mého pána, velkého Marakeny!“
„Ten bastard je mrtvý a nikdy se mezi nás nevrátí!“
„Projevuj úctu starče!“ Licia udeřila mečem do stolu, ve stole se objevila hluboká puklina.
Eiran se jako už po několikáté ohledl dozadu na svojí ženu, ale ta stále bez hnutí ležela.
„Miluji tě lásko má,“ zašeptal vroucně a poté strhl ze zdi velký srp.
Licia se zasmála.
„Tímhle bys me chtěl zabít? Vydej mi ty děti a smrt bude rychlá, jestli tak neučiníš, pochopíš, že to byla velká chyba.“
Srp v jeho rukou se zachvěl, žaludek se mu stáhl ještě víc, srdce mu prudce tlouklo.
„Tyhle děti nikdy nedostaneš, tvůj prašivý pán se mezi nás nikdy nevrátí, slyšíš mě, nikdy se k nám nevrátí!“
Licia se na něho se řevem vrhla.
Pokusil se její meč zastavit zvednutým srpem, ale ona mu ho jednou ranou vyrazila z rukou.
„Stále si myslíš, že se k těm dětem nedostanu, hloupý starče?!“
„Nedostaneš!“ zachrčel Eiran a chtěl jí udeřit do brady, ale ona byla rychlejší, její meč mu zajel do břicha s takovou silou, že se jeho špička objevila na druhé straně jeho zad.
Eiran zachrčel, pokusil se jí uhodit, ale ona ten meč prudce vytáhla a on se zřítil k zemi.
Licia si opovržlivě otřela svůj zkrvavený meč o jeho oblečení.
„Máš štěstí starče, bylo to mnohem rychlejší, nežli jsem zamýšlela,“ kopla do bezvládného těla a poté obrátila svojí pozornost k sobe se tisknoucím dětem.
„to je velmi roztomilé, možná, kdybych měla nějaký mateřský pud, nejspíš bych se nad vámi smilovala, ale protože žádný nemám…,“ zvedla meč a chystala se jim setnout hlavy, všichni tři na ní vyděšeně hleděli.
Meč pomalu klesal k jejím krkům, byla si tím tak jistá, že nespěchala a to se jí vymstilo, neboť v okamžiku, kdy se její meč přiblížil prvnímu krku, se Eiranova žena pohnula, její ruce vystřelily vpřed a všechny tři děti zmizely a Licia tak švihla do prázdna.
„Zaječela a svůj pohled upřela na ležící ženu, v jejích očích se odrážela nenávist.
„Zdá se, že je ve staré čarodějnici víc, než jsem si kdy myslela.
„Nikdy je nenajdeš, nikdy neposlouží jako cesta ke svobodě tvého pána, nikdy se to nestane…,“ žena ztěžka zvedla ruce, ale Licie na nic nečekala, mrštila po ní svým mečem a ten té žene, proklál hrdlo.
Její ruce padly bezvládně k zemi.
„Já je najdu, ať jsi je poslala kamkoliv, nic to pro mě neznamená, můj pán bude svobodný, nezáleží na tom, jestli dnes či až za týden, ale stane se tak,“ vytáhla trhnutím svůj meč z jejího krku, otřela ho o její šaty a vzápětí opustila jejich dům.
Věděla, že bude muset co nejrychleji najít nějakého mladého muže a přivolat svého pána, bylo jí jasné, že se na ní bude hněvat, možná, že jí i ublíží, ale ona byla na všechno připravená, snesla by cokoliv, jen, aby mohla svého pana učinit šťastným, přivést ho zpět na tento svět.
Prošla kolem shromážděných stínovích vojáků, kteří jí nevěnovali jediný pohled.
„Vypalte všechny domy, žádný z nich nesmí být ušetřen.“
Jeden z nich nepatrně přikývl a ona bez zájmu sledovala, jak se všichni pomalu zhmotňují, ze všech byl cítit strach, strach těch, kteří zhřešili, kteří jim neunikli.
„Ani jeden dům nesmí zůstat ušetřen,“ zopakovala a pak se vyhoupla na nejbližšího koně a vyrazila do lesa, něco jí říkalo, že tam najde vhodné, mladé mužské tělo, nepochybovala o tom, žádný muž neodmítne, mít něco zadarmo.
Liadra kráčela rychlým krokem. Neměla tušení, kam má jít, kde hledat toho poslední, jak ho poznat, co když se s ním setká, ale nepozná ho?
V myšlenkách se vrátila k sestrám, nejvyšší matce ke své přítelkyni Laile, nedokázala pochopit, proč si něčeho nevšimla už dřív, kdyby ano, něco takového by se nemuselo stát, prudce potřásla hlavou, snažila se takové myšlenky potlačit, už se nedalo nic dělat, stallo se co se stalo a na ní teď je, aby ten prsten donesla poslednímu přeživšímu, náhle se zastavila a zaposlouchala se. Zprvu k ní doléhal jen slabý ptačí zpěv, ale když se více soustředila, donesly se k ní vzdechy, pomalé mužské vzdechy, někdo jí sledoval a to sledování bylo pro něj poměrně náročné, ale nepřekvapilo jí to, okolo jejich kláštera se nacházely poměrné nebezpečné lesy, mezi sestrami se vyprávělo, že se to jen hemží vrahouni, zloději a násilníky a proto tam nikdy nešla žádná sama.
Povzdechla si a znovu se zaposlouchala, plně se na to soustředila a tak se jí podařilo rozeznat nejméně tři druhy vzdechu. Stiskla ruku, ve které měla prsten.
Přemýšlela, co by měla ted udělat. Mohla se pokusit jim uniknout, ale i když to tak nevypadalo, byli by jistě rychlejší nežli ona, už jen kvůli jejím šatům.
Litovala toho, ale už se nedalo nic jiného dělat, nejvyšší matka si přála, aby okamžitě vyrazila a převlékáním by pošpinila její památku.
Nemohla tu ani zůstat, ovládala sice několik kouzel, ale vzhledem k tomu, že nesměla zabít, by jí ty obranná nepomohla, jelikož si byla jistá, že by ti muži udělali, cokoliv, aby se k ní dostali, cokoliv, aby si jí mohli vzít proti její vůli a dělat s ní, co se jim zlíbí.
Zachvěla se, uvědomila si, že se jí zpotily ruce.
Byli od ni asi tak deset metrů, což nebylo moc, ale mohlo by to stačit k tomu, aby se dostala ke stromu, kde by mohla mít alespoň nějakou šanci.
Pomalým krokem se vydala k nejbližšímu stropu a během chůze se snažila zjistit, jestli ti, co jdou za ní zrychlili a nebo jdou stejným tempem, pokud mohla soudit, nezrychlili, ale nejspíš jen proto, že z nich vyzařovala sebejistota, stoprocentní přesvědčení, že jim nemůže nikam uniknout
Tlukot srdce zesílil v ústech měla najednou vyprahlo, ale přestože se to jevilo jako bezvýchodné, dál k tomu stromu pokračovala, přesvědčená o tom, že udělá vše proto, aby se k tomu prstenu nedostali, na jejím vlastním těle jí až tak nezáleželo, nebo by alespoň nemělo, podle učení nejvyšší trojice, je tělo pouze přechodným místem, pokud se mu něco stane, oprávněná duše, přestoupí do jiného, ale přestože se řídila vírou v nejvyšší trojici, nechtěla o toto tělo přijít, pro ní to nebylo jen tělo, vnímalo ho, jako svojí nedílnou součást.
„Odpust mi matko, odpust, jestli se dopustím zrady?“ vypustila ze svých úst a poté se rukou dotkla kůry stromu.
Právě včas neboť o několik vteřin později před ní stanuli čtyři vysocí, urostlí a značné vysocí mladí muži, mohlo jim být tak 20 let.
Zhluboka se nadechla a upřela na ne ten nejautorativnější pohled, kterého byla schopná a vzápětí jim přikázala.
„Okamžitě odejdete! Přikazuji vám to ve jménu nejvyšší trojice!“
Všichni čtyři se však zasmáli, zmáčkli své ruce, ozvalo se zakřupnutí.
„Vyzývám vás naposledy, odejdete ve jménu nejvyšší trojice!“
„Ta tvoje trojice, pro nás nic neznamená,“ promluvil jeden z nich opovržlivě a udělal krok dopředu.
Liadra opanovala nával paniky, která se jí snažila zmocnit a zvýšila sílu své ruky na ten strom.
„Tohle by nás snad mělo zastavit kněžko?!“ reagoval další posměšně.
„Možná, že bychom si mohli ušetřit zbytečné plýtvání časem, bud nám po vůli a mi ti slibujeme, že budeš v pořádku,“ z jeho slov čišela lež, ale i kdyby ne, neměla plánu, odevzdat se jim.
„Takže jak se rozhodneš, kněžko, můžeš být klidně o ten strom opřená, nám to vůbec nevadí, byt rudy ukázal na mladíky vedle sebe, miluje, když si muže ženu vhodně tvarovat,“ zvedl se jí žaludek, ale potlačila nutkání zvracet a dál se toho stromu držela.
„Naposledy vás vyzývám, abyste toto místo okamžitě opustili,“ snažila se o co nejpevnější hlas, ale tem mladíkům, neušlo, že se jí chvěje.
„Všechny jsou mrtvé, všechny ty tzv čisté sestry jsou mrtvé, pochcípaly jedna po druhé a zvláštní na tom je, že je všechny pozabíjela jedna z vás.“
„Kdo ti to řekl?!“
„Viděl jsem to. Dostal jsem se do toho vašeho kláštera několik z nich jsem obšťastnil, škoda jen, že si tenhle nejlepší sex, nemohly pořádně vychutnat, ale faktem je, že ještě některé žíly, když jsem je činil šťastnými a jako každá správná ženská, přitom slastně řvali,“ ostatní pokývali hlavou.
„Jak jsi slyšela, jeden z nás mel to štěstí, ale pak si to musela podpálit, takže jsi jediná…,“ mluvčí chtěl postoupit dopředu, ale v tom se mu cosi zarylo do stehna.
Zaječel a ustoupil o krok dozadu.
Uviděl na své pravé noze dva zabodnuté ostny.
Vztekle si je vytrhl, z otevřené rány mu začal vytékat pramínek krve.
„Ty děvko! Tohle jsi neměla dělat, chtěl jsem být k tobě něžný!“
„Stvůra jako ty, nemá ponětí o tom, co je to něžnost,“ Liadra si odplivla, ale stále se toho stromu držela.
„Však já te naučím,“ zavrčel jiný mladíky, zkasal si nohavice a následně se k ní rozeběhl, ale když byl od ní asi jen metr, ze stromu vyletělo několik ostrých hrotů a jeden z nich se mu zabodl do paže, druhý do břicha, třetí do druhé ruky a čtvrtý do čela, mladík zařval, zavrávoral.
„Ta mrcha nějak ovládá ten strom, musíme jí dostat od toho stromu!“ zakřičel jeden ze dvou zdravých mladíků.
„Jdu na to,“ ozval se druhý a rozeběhl se k ní.
Stejně jako proti tomu předchozímu, trak i na něj mířilo několik ostnů, ale jemu se jim podařilo vyhnout, pošlapal několik hub a ocitl se už témeř u ní, už vnímala jeho smrdutý dech.
„Myslím, že tady si skončila,“ zasyčel a uhodil jí do tváře.
Liadry se zmocnila palčivá bolest, ale stále se toho stromu držela.
Myslíš si, že mi můžeš vzdorovat, že máš šanci me přemoct?!“ znovu jí udeřil a poté jí uchopil za volnou ruku a trhl s ní, mel velikou silu a jí bylo jasné, že pokud nic nepodnikne, brzo jí od toho stromu odtrhne a ona jim pak bude vydána napospas.
„Odpuste mi to, odpuste mi to,“ zašeptala.
„Já ti to hned odpustím, zažiješ takové odpuštění, že na něj nikdy nezapomeneš,“ zaryčel ten mladík a chystal se jí znovu škubnout rukou, ale ona ho předběhla a vši silou ho svojí nohou udeřila mezi jeho nohy.
Mladík zařval, pustil jí ruku, ona na nic nečekala a vši silou do něj strčila.
Ten čtvrtý si všimnul, že se na zemi objevilo několik ostrých hrotů, které prostě vyrostly ze země.
Varovně zakřičel, ale jeho přítel ho neslyšel, a i kdyby ho slyšel, nebylo by mu to nic platné, jakmile jeho tělo na ty hroty dopadlo, ty projely jeho tělem a vyrašily na druhé straně.
„Rode! Rode!“ ten čtvrtý vytáhl nuž a mrštil ho po Liadře, ta nestačila uhnout a tak se jí ten nuž zabodl do pravého ramene, o z očí jí vytryskly slzy, ale ten nuž si nevyndala, nemohla, nechtěla uvolnit svoji ruku.
„Však já te k tomu donutím, za všechno zaplatíš! Za všechno!“ pěnil vztekle čtvrtý mladík, sebral ze země dřevenou kládu přiskočil k ní a udeřil jí do břicha, pak znovu a ještě jednou, tyhle nárazy Liadře vyrazily na chvíli dech, ale stále se toho stromu držela.
„Ty povolíš, ty povolíš!“ syčel mladík a prudce jí tu dýku z ramene vytáhl.
Chtěla mu jí vyrazit, ale se zraněnou rukou nemohla hýbat a tu druhou nemohla použít a byl k ní natočen stranou, aby ho tam nemohla zasáhnout.
„Jsi bezmocná, co, jsi úplně bezmocná,“ nožem nadzvedl její šaty a začal do nich řezat.
„Tak me zastav, no tak zastav mě, uvolni tu ruku, no tak, udělej to, uvolni ji!“
Liadra mela stisknuté zuby, snažila se nevnímat pulsující bolest, svojí ruku měla stále přitisknutou.
„Myslel jsem si to, věděl jsem to, už jsi skončila co, už jsi úplně bezmocná,“ mladík se zasmál a udeřil jí nejprve do obličeje a pak do břicha a následně její šaty rozškubnul a naskytnul se mu tak pohled na její nahé tělo.
„Nejsi vůbec špatná, nejsi vůbec špatná,“ s mumláním se začal svlékat, Liadra se otřásla, ne zimou, ale hnusem, mohla by tu ruku uvolnit, mohla by se ho pokusit zastavit, ale věděla, že musí vydržet, že bud bude rychlejší anebo si jí tenhle mladík vezme a všechno bude ztracené.
Mladík se již téměř svléknul, ale pak se zarazil a jeho pohled mu utkvěl na prstenu, který měla na zdravé ruce.
„Copak to tady máme? To vypadá jako slušný bonus, nevadí, když si ho vezmu,“ šáhl po něm a chtěl jí ho stáhnout z prstu, ale ona zakřičela cosi v cizím jazyce.
„Křič si, co chceš, ale nikdo a nic te nezachrání, zabodl nuž do jednoho jejího prstu, z hrdla se jí vydral výkřik, on jí ho se smíchem stahoval, ale když už jí z toho prstů téměř serval, ucitil, jak mu skrz jeho záda cosi proniká, otevřel ústa, vyhrnula se mu z nich krev, oči se mu rozšířily a on sklonil hlavu, hleděl na dlouhou tyč, zabořenou v jeho těle.
Zvedl hlavu, cosi vybublal a pak se zřítil k zemi.
Liadra prudce oddychovala, s mírným námahou zatlačila ten prsten zpět na probodnutý prst, tvář se jí přitom bolesti křivila.
Pohlédla dopředu, ale nikde nikoho neviděla, na zemi nebyla známka, že by tam někdo byl. Znovu se zachvěla, ale tentokrát zimou, shýbala se pro své šaty, ale hned jí bylo jasné, že jsou nepoužitelné.
Přešla tedy k ležícímu mladíkovi, který na sobe neměl žádnou krev, dva z nich zemřeli po proniknutí jedu z ostrých ostnů, ale necítila lítost, necítila smutek. Vysvlékla ho z šatů, příjemně sice nevoněly, ale budou muset stačit.
Při oblékání jí značné problémy činilo probodnuté rameno a také probodnutý prst, ale nakonec se do těch šatů nasoukala.
Sedla si na pařez a pokusila se tou druhou rukou vyléčit rameno, ale nedokázala to, bolest zraněné prstu, byla příliš intenzivní.
S nemalou námahou se postavila, cítila se nějaká zeslábla, ale i přesto byla rozhodnutá, pokračovat v cestu, najít posledního přeživšího, odevzdat mu prsten,“ zapotácela se, ale podařilo se jí udržet na nohou.
Ještě jednou pohlédla na čtyři ležící těla a poté namáhavě opsala skoro zdravou rukou kruh a poslala ho k tomu lesu, ten začal hořet.
Probodnuté rameno jí činilo nesnesitelnou bolest, ale ona se přesto vydala na cestu, kousajíc se přitom čas od času do jazyka. Krev jí vytékala jak ze rtů, poraněného prstu, ale především z hlubší rány na rameni, snažila se jít rovně, ale klopýtavě se nakláněla chvíli na levou chvíli na pravou, končetiny jí přišly ztuhlejší a ztuhlejší, bolest už byla tak neúnosná, že na nic nedokázala myslet, ale přesto se i nadále potácela směrem dopředu.
Nakonec se jí podařilo doklopýtat k nějakému jezírku, chtěla si kleknout a napít se, ale místo toho se zřítila k zemi, neschopná jakéhokoliv pohybu.

Liadra jim tedy všem ukázala, paráda.

Roland se zastavil, nohy už ho značne bolely.
Řekl tady snad někdo něco o přestávce?“
„Já mám nohy a ty nohy nejsou na něco takového zvyklé.
„Ušli jsme jen kousek a ty už nemůžeš?!“
„Ušli jsme nejméně pět kilometry, prošli jsme dva dlouhé husté lesy, proč sebou máme kone, když na nich nemůžeme jet?“
„Protože nechceme, aby se našemu „otci“ něco stalo a nebo ty jsi schopní hlídat při vyšší rychlosti mužské bezvládné tělo?“
„No to asi ne, ale můj otec to není, proč ho neneses ty a Patrik?“
„Protože musím dávat pozor na cestu?“
„Hledáš snad někoho? Po celou tu dobu, jsme nikoho neviděli, já na tohle nejsem jistý a jsem si jistý, že ani Mary new.“
„Tak ty víš, jak se moje sestra cití?“
„To jsem neřekl, ale myslím, že málá přestávka, by nikomu neuškodila?“ zatímco mluvil, v duchu se mu formulovala myšlenka, že si bude přát, aby zastavili a řádne si odpočinuli, ale zavrhl to, nehodlal hrát onu hru s tím hlasem.
„Myslím, že má pravdu. Ušli jsme velkou dálku a ten muž se ještě stále neprobudil, jestli máme jít dál, musíme nabrat sílu.
„Ptal se tě snad někdo mnichu?“
„Nikdo se me neptal, jsem vám zavázaný, že jste mi pomohli, ale myslím, že si pleteš své místo tobiáši.“
„Opravdu, proč si to myslíš?“
Sebastián před jeho pohledem neucouvnul.
„Nejsi náš vudce, ani velký hrdina, který vykonal mnoho težkých věcí a všichni ho za to musí poslouchat, podle me jsi jen sedmnáctiletý mladík, který se cítí být nenaplněný.“
„Čím chybějící láskou k našemu Pánu?!“
„Jsem sice mnich, ale to neznamená, že bych svou víru někomu vnucoval, ne myslím, že ti chybí trochu lásky, porozumení.“
Tobiáš se zasmál.
„Velmi vtipné mnichu, copak nevíš, že se nám nečeho takového od rychtáře dostalo nadbytek anebo si snad myslíš, že nás náš „otec“, nezahrnoval láskou, péčí, laskavostí?!“ z jeho hlase čísela ironie,“ Mary se ošila, ale nic neřekla.
„Myslel jsem to tak, že…,“ Tobiáš k němu přiskočil a silně mu stiskl rameno.
„Pro tvé vlastní dobro ti doporučuji, přestaň na něco takového myslet,“ poté od něho poodstoupil a rozhlédl se po ostatních i když jeho sourozenci nic neřekli, unava z nich přímo sálala.
Ve tváři se mu zračilo opovržení.
„Dobrá. Uděláme si tedy krátkou přestávku, za chvíli se vrátím.“
„Kam jdeš?“ zastavila ho Mary.
„ty jsi ta poslední, komu bych se měl zpovídat, raději se k němu pomodli, popros ho, ať najdeme někoho, kdo Lazarovi pomůže.
„Tobiáši. Možná, že má ten Sebastián pravdu, možná, že ti…,“ tobiáš si položil prst na ústa, bylo to výmluvné gesto, Mary ho znala a tak veděla, že nemá cenu pokračovat.
„Škoda, že tak tichá nejsi častěji sestřičko,“ ušklíbl se a poté odešel.
„Pojdte někdo sem, tady někdo je, někoho jsem našel,“ dolehl k nim vzrušený Rolandův hlas.
Všichni se k němu rozeběhli.
„Čemu si nerozumněl na vete všichni zůstaňte na svých místech?!“
„Potřeboval jsem se vyprázdnit, to jsem měl snad udělat před ostatníma?!“
„Nehraj si se mnou Katharino, je klidně možné, že už se Lazarus neprobudí..“
„A to by byla škoda, co?“ Roland polknul a ustoupil stranou.
Ostatní hledeli na ležící mladou ženu, která byla očividne zraněná.
„Co se jí stalo, měli bychom jí nějak pomoc,“ ozvala se Mary.
„Jak bys jí chtěla pomoct, jsme tady jen my,“ ozval se Patrik, který od ní nemohl odtrhnout zrak.
„Tahle nás zachránila od té slenivky chechtavé,“ promluvil tobiáš a znel nezvykle krotce.
Všichni na něj překvapene pohlédli, ale nikdo nic neříkal.
„Já jsem tam byl, ale na nic si nepamatuje.
„Tak to máš vskutku štestí bratře,“ do Tobiášova hlasu se znovu vrátila tvrdost.
„Jenže ta chechtává rostlina nebo co to bylo, roste odtud docela daleko, tak co dělá tady?!“
Tobiáš jen unavene zavrtěl hlavou a pak se k ní sklonil.
Chtěl se jí dotknout, ale vybavila se mu vzpomínka, jak při posledním dotyku zestarla.
„Uděláme další nosítka, přece musí být poblíž nás nějaká vesnici, kde jim budou moc pomoct.“
„Skvělý nápad Katharino. Bežte s knězem obstarat nějaké dřevo, nejlepší bude několik dlouhých kusů a my se zatím pokusíme zjistit, jak moc je na tom špatné.
„Nosič, dřevorubec, co budu příště?“ brblal Roland, ale odešel se Sebastiánem.
„Ještě stále žije, ale má na kahánku,“ opět se do Tobiášova hlasu vloudila jistá nežnost, oba jeho sourozenci na něho pohlédli, ale to už jim opět čelit chladným pohledem.
„Nezírejte na me a zjistěte, jestli je ještě jinde zraněná.
„To jí budeme muset vysvléknout.“
„V žádném případe,“ zaprotestovala Mary.
„Uklidni se. Je jasné, o co Patrikovi jde, ale má pravdu v tom, že jí musíme svléknout.“
„Ale to je hanobení.“
„Naznačuješ nám snad, že jí chceme znásilnit?“
„Ne to jistě ne, ale nemůžete jí svlékat proti její vůli…“
„Možná, že sis toho nevšimla, ale přesto oblečení, nezjistíme, jestli je zraněná ještě nikde jinde, na hrob naší matky ti slibuji, že se jí nedotknu ani já ani Patrik a pokud by se přece jen něco takového stalo, klidně ho zmrzačím a nebo on me, pokud to dokáže.“
„Dobře. Veřím vám.“
„To je od tebe velmi laskavé,“poděkoval jí Tobiáš jizlive a pak se jí každý dotknul, vždy na jiném městě.
Chtěli začít se sundáváním šatů, ale v tu chvíli začalo pod každou jejich rukou zářit zelené světlo.
Všichni tři ucukli a světlo zmizelo.
„Co to bylo?!“ Mary se třásl hlas.
„To netuším, pojďme to zkusit znovu,“ jakmile se jí však všichni tři dotkli, opět se jim pod rukama rozzářilo zelené světlo a všechny tři začaly pálit dlane.
„Dobrotivý bože,“ vydechla Mary a stáhla své ruce k sobe, zelená záře zmizela.
„To je…,“ Patrik byl přerušen prudkým výdechem ležící dívky, ta se nepatrne pohnula a všichni tři nevěřícně hleděli na poměrně hlubokou ránu v jejím pravém rameni, pomalu se zacelovala, stejně jako její natržený ret, rozbitý nos.
Mary vyskočila nohy a hluboce se pokřižovala.
Její bratři sice zůstali klečet, ale v jejích očích se zračilo překvapení s minimálním náznakem strachu.
„Co jsi zač?!“ vydechl po chvilce Patrik.
Liadra neboť to byla ona, měla v očích stejný údiv, který byl též smíchán s naznakem strachu.
„Lepší otázkou by bylo, kdo jste vy?“
„Co tím myslíš? Ze me se po dotyku nestává stařec,“reagoval Tobiáš útočně, když se mu podařilo znovu se zkoncentrovat.
„Co tím myslíš?“ nechápal Patrik.
„Vyléčili jste me, vyléčili jste me pouhým dotykem, vy jste mě vyléčili,“ pootočila hlavou a spatřila od lesa přicházet Rolanda se Sebastiánem a oba dva nesli plno klád.
„Sebastiáne, jsi to opravdu ty?“
Sebastiánovi vypadly všechny klády z rukou.
„Liadro jsi to ty, to je neuvěřitelný!“
„Proč nejsi v chrámu s ostatními?“
Sebastián sklonil hlavu.
„Všechny krome me vyvraždili.
„Proboha. Stejně jako byly zabity všechny sestry kromě me.“
„Chceš snad říct, že je matka mrtvá…?!“
„Vy se znáte, jste snad sourozenci?“
„Ne. Jako malý jsme však spolu vyrůstali, on odešel do chrámu dvanácti mnichů a já jsem se přidala sestrám.
Tobiášovi se hněvivě zaleskly oči, ale nikdo si to nevšimnul.
„Matka je mrtvá? Kdo je zabil také ten netvor?!“
„Netvor?!“ Liadra překvapene povytáhla obočí? Kéž by to byl netvor, byla to jedna z nás, u netvora bych aspoň necítila vinu, netvorovi bych nedokázala nečemu takovému zabránit.
„Proč by to jedna z vás dělala, myslel jsem, že vy sestry žijete ve vzájemné rovnováze.“
„Její mysl se nechala oklamat Marakenou.“
„Marekenou? On je přece mrtvý!“
„Zatím. Ještě je tam stále uvězněný, ale jeho moc každým dnem sílí, řady jeho přisluhovačů rostou, počet duší na jeho osvobození přibývá, a jestli nejsou ani mniši z Kruhu dvanácti…“
„Zůstali jsme jen my dva Liadro,“ zašeptal Sebastián a stiskl jí ruku.
Tobiáš stiskl ruku v pěst.
Liadra si setřela slzy z tváří.
„Jestli nezbyl nikdo krome nás, tak to znamená, zalovila v kapse a vzápětí vytáhla prsten, který jí sveřila umírající matka.
„Tohle nemůžu přijmout, nech si ho u sebe.“
„Je určený tobe Sebastiáne, musíš si ho vzít.“
„Ne já nemůžu. Vždyt nejsem ani jeden z nich, byl jsem tam na výcviku, nemůžu,“ stáhl si svojí ruku k sobe, ale ona si jí přitáhla zpátky.
„Ten prsten patří tobe, vem si ho,“ Sebastián se jí pokusil znovu vykroutit, ale ona ho tentokrát držela pevne a ten prst mu nasadila, jakmile ten prsten doklouzal na konec prstu, smaragd se rozzářil jasnou zelenou barvou.
„Proč si to udělala, já nejsem ten pravý.“
„Jsi jediný a já ti veřím, stejne jako ty veřila matka a nejvyšší mnich a co se týče vás,“ obrátila se k Patrikovi, Mary a Tobiášovi, nevím, jak se vám mám ovdečit.“
Patrik otevíral ústa, ale Mary ho předběhla.
„Můžeš nějak pomoci našemu otci?!“
Liadra přikývla a Patrik zklamane zavřel ústa.
Poklekla k jejich otci, ale jakmile se dotkla jeho čela s bolestným usyknutím ucukla.
„Co se stalo?!“
„Vašemu otci nemohu pomoc, tomu muže pomoci jen jedno místo.“
„Takže to znamená, že si můžeme přát něco jiného?!“ otázal se Patrik.
„Zavedeš nás na to místo?!“ Mary na nic nečekala.
Patrik vztekle zaskřípal zubami a ona po něm vrhla odsuzující pohled.
„To místo je poměrně daleko a na to místo koně nemůžou.“
„To znamená, že budeme muset jít celou cestu pešky?!“
„Ne. Jen od vstupu až na konec.“
„Co je to za místo?!“
Liadra zaváhala, ale nakonec řekla.
„Je to pohřebiště prastarých, jen kosti Marakeny mohou vašeho otce opět probudit.“
„Tohle nemůžeš myslet vážně,“ ozval se znechucený Patrik.
„Je to jediné cesta, jak vašeho otce znovu probrat k životu:“
Mary si přitiskla ruku k ústům, ale neznatelné přikývla.
„Můžeme to klidně zkusit, ale pokud si dobře vzpomínám, měli jsme se vydat k rokli Zapomenutí.“
„Bez našeho otce to nemá smysl, nic o ní nevíme, nemáme tušení, co nás tam čeká.“
„Chápu tě strašpytle.“
„Já nejsem žádný strašpytel!“ Patrikovův obličej zrudnul.
„Nechte toho,“ zasáhl mezi ne Sebastián.
„Ale, ale, našemu mniškoví s tím prstenem nějak narostla sebedůvěra.“
„Omlouvám se. Je mi jasné, že bych do toho neměl mluvit, ale měli bychom držet při sobe.
„Proč? Protože společně jsme nějak výjimečný, má me překvapit, že nám náš „otec“ něco zatajil?“
„Tobiáši prosím,“ Liadra na něho pohlédla a on pokrčil rameny.
„Jak myslíte, vydejme se tedy na to pohřebiště.“
Jako už po několikáté si Patrik a Mary vyměnily překvapené pohledy.
„Fajn. Předpokládám, že tady nemůžu zůstat.
„Přesně tak Rolande. Nemusíš se ničeho bát.“
„Kdo řekl, že se bojím, proč bych se mel bát pár kostí?“
„Pomůžu ti,“ zamumlala mu do ucha a pak se připojila k ostatním.
Roland zamrkal a vydal se k nim.
Všichni vyskočili na koně, Liadra si sedla za Tobiáše.
„Nebojíš se me dotýkat?“ zeptal se jí škadlive.
„Jsou dotyky a dotyky, Tobiáši,“ její úsměv vykouzlil úsměv i na jeho jinak podmračené tváři.
Roland si položil bezvládné Lazarova tělo přes kolena a doufal, že mu při jízdě nespadne.
Jeho kuň zahrabal kopyty.
„Jenom klid. Věř mi, že me se tam taky nechce, ale dopadne to dobře, no musí to dopadnout dobře,“ jeho kuň pohodil hlavou a poté se vydal za ostatními, z lesa se vynořilo pět průsvitných koní se stejně průsvitnými jezdci

Kapitola 10

Eizak se vynořil z lesa. Jeho oblečení bylo na několika místech potrhané, na tvářích mel několik čerstvých šrámů, z lokte mu na zem kapala krev, ale nezdálo se, že by to nějak vnímal.
Pomalu překračoval těla a mířil ke kašně, do které stále přitékala voda, ale v tuhle chvíli, byla už spíše rudá. Naklonil se a ponořil svůj do krve rozedřený loket do vody. Když ho vytáhl, krev mu už na zem nedopadala.
Zpoza opasku vytáhl do ruda zbarvené dýky, obě dvě ponořil do vody, po nich následoval dlouhý meč.
Jakmile si všechny své zbraně očistil, zasunul si je zpět a poté postoupil dopředu.
Kolem něho leželi ti samí, jako když to místo před několika dny opouštěl, žádný z nich už nežil, pomalu ale jistě se rozkládali.
Překračoval je bez potíží, všude přítomný zápach, na něj jinak nepůsobil.
Došel tak až k domu svých rodičů.
Zastavil se a pořádně nasál vzduch.
Přestože byly dveře zavřené a napohled to vypadalo tak, jak to opustil, cítil, že se něco stalo a nebylo to nic dobrého.
Vytáhl svůj meč a štouhl jim do dveří.
Ozvalo se zavrzání, zevnitř k němu doléhalo tlumené dýchání, jasne vnímal tlukot srdcí. Obepnul své prsty okolo toho meče. Nemusel dlouho přemýšlet, ať byl uvnitř kdokoliv, nerozhodne to nebyli jeho rodiče, toto dýchání patřilo mužům podstatně mladším, nežli byl jeho otec, mohli být tak čtyři a podle namáhavého supení, usoudil, že ve svých rukou drží těžší zbraň, než by bylo v jejich případe záhodno.
Zrak se mu na několik vteřin díky slzám zamlžil, ale po uplynutí těch několika vteřin, nebyla po slzách ani památka.
Ti muži uvnitř byli lidé, nejspíš nějací hlupáci, kteří se dostali do tohohle města a řekli si, že zkusí své štěstí.
Kdyby to byli oni, kdo měli na svědomí smrt jeho rodičů, bylo by to příliš jednoduché, ne jeho rodiče zabil někdo, kdo člověkem tak úplne není.
Znovu se mu v očích začaly tvořit slzy, ale on je potlačil, přestože pro něho ti muži nepředstavovali žádné nebezpečí, musel si udržet ostrý zrak a čistou mysl.
Znovu tedy svým mečem šťouchl do těch dveří a ty se zas o malinko pootevřely, hovor uvnitř toho domu se malinko zvýšil, zdálo se, že se dohadují, co by měli teď udělat.
„Jindy by si snad i našel čas si s nimi trochu pohrát, ale čím dřív se vydá po stopách vraha, tím líp, na potřetí tedy mečem štouhl do těch dveří, reakcí byl vzteklý výkřik a na prahu se objevil malý obtloustlý muž, jež ve svých rukou držel meč, meč, který ho táhl k zemi.
„Co tady chceš, pobudo?!“ vyštěkl na Eizaka, marně se snažící ten meč pozvednout.
„Chci vidět své rodiče!“ promluvil Eizak tiše, ale důrazně.
Muž se uchechtl.
„Tak ty bys chtěl vidět své rodiče? Táhni pryč ty mizerný pobudo!“
„Kdo je to?“ dolehl k těm dvěma nějaký chraplavý hlas.
„Je to jen nějaký pomatený pobuda a já ho odtud hned vyženu,“ stiskl ústa a zabral ze všech sil, podařilo se mu ten meč, malinko nadzvednout, pot se mu perlil jak na čele, tak na tvářích.
„Raději si ho nevšímej, mohl by být nebezpečný.
„Ten a nebezpečný,“ muž se zasmál, ale připomínalo to spíše zachrochtání.
„Myslím to vážně Enunde, v tom městě se pohybují různá individua.
„Já to zvládnu,“ zasípal Enund a pak svým napůl zvednutým mečem zamával, ale podařilo se mu jen zasáhnout svojí nohu.
„Zaječel, upustil ten meč na zem a s hrůzou sledoval, na prýštící krev z jeho vlastní nohy.
„Chci jen vidět svoje rodiče,“ zopakoval Eizak.
Muž odlepil své oči od prýštící krve a pohlédl Eizakovi do tváře.
„Nikdy je neuvidíš…,“ chtěl nepochybně pokračovat, ale Eizak mu to neumožnil, zarazil mu jednu ze svých dýk do jeho otevřených úst, prorazil mu dutinu a pak jí zas se škubnutím vytrhl.
Muž vytřeštil oči, malinko zvedl jednu ruku, ale to bylo vše, vzápětí se zřítil k zemi.
Eizak si tu dýku otřel o jeho šaty a vstoupil do domu svých rodičů.
„Enunde to jsi ty? Už si se zbavil toho pobudy,“ donesl se k němu nějaký mužský hlas.
Nereagoval na něj, vytáhl svůj meč a přitiskl se ke steně a čekal.
„Nemám náladu na tvé srandičky,“ ozval se nějaký druhý hlas, zněl značně rozezlene, opět na to nereagoval.
„Jdi se tam podívat Orsane.“
„Proč já? Proč to musím být pokaždé já?“
„Jsi tady nejméně důležitý.
„Tak to ti fakt děkuji,“ zabručel Orson, překročil ležícího Eriana a poté se dostal ke dveřím.
„Nikdo tady ne…,“ nedokončil to, neboť na svém krku, ucítil velmi ostrý meč.
„Kde jsou mí rodiče?“
„Nikdy se k nim nedostaneš,“ zasípal Orsan sám ani nevěděl proč.
„Dobrá,“ pronesl Eizak jedno jediné slovo a poté mu pomalu velmi pomalu proříznul hrdlo.
Orsan chtěl ječet, snažil se to ze sebe dostat, ale z úst mu nic nevyšlo.
Eizak na svých rukou cítil jeho čerstvou teplou krev a po tele rozlévající příjemný pocit, upustil tělo, které se svezlo k zemi.
„Orsane! Co to tam vyvádíš?!“ nepřišla žádná odpověď.
„Orsane! Hodláš me snad jakkoliv provokovat?!“ mluvčí zvýšil hlas, ale jinak to nepomohlo.
„Fajn. Jak myslíš, počkej na me, já mu to jdu pořádně vysvětlit.
Bud opatrný, něco se mi na tom nezdá.“
„Žádný strachy, za chvíli budu zpátky,“ muž udělal několik kroků a pak se zastavil.
Sedící muž si všimnul, že se otřásl.
„Co se děje? Vidíš snad ducha?“
„On je…, on… je…,“ snažil se ze sebe stojící muž něco dostat, ale nedařilo se mu to.
Ten čtvrtý stal.
„Co je to s tebou? No tak otoč se a řekni mi z čeho si tak vyděšený,“ jeho kumpán však nereagoval, jen tam stál.
Eizak stále schovaný ve stínu, vytrhl svojí druhou z dýku z jeho břicha a poté položil mužovy ruce na místo, kde ho probodl.
Muž se nehýbal, zíral na něho, Eizak jasně slyšel jeho prudce bijící srdce.
„Slyšíš me? To tam mám k tobe přijít?“ hlas čtvrtého muže zněl víc a rozmrzeleji.
Probodnutý muž otevřel ústa, ale vyšlo mu z nich je zachrčení.
Eizakův zrak padl na oba dva ležící staré lidi, na jeho rodiče.
Jeho otec byl mrtvý, nejméně deset hodin, ale jeho matka ještě stále žila, doléhal k němu, velmi slabý puls.
Ten čtvrtý muž k tomu třetímu přistoupil, ruka dopadla na jeho rameno.
„Mohl by ses ke me laskavě otočit?!“ oslovený muž však takto neučinil.
Kumpán si ho tedy k sobe otočil sám a hledel do bledé k smrti vydešené tváře.
„Co se ti stalo, proč držíš ty ruce na svém břiše.
Naproti němu stojící muž otevřel ústa, ale místo slov ze sebe jen dostal zachrčení.
„Dej ty ruce pryč,“ zavrčel jeho kumpán, ale jakmile se jích dotknul, uvědomil si, že jsou nějaké vlhké a že skrz ne, cosi prosakuje.
„Co to má být?!“ přistoupil k němu natolik blízko, že Eizak jimi mohl nechat projet svůj meč.
V okamžiku kdy tím čtvrtým mužem projel meč, pokusil se ten muž ucuknout, ale dosáhl jen toho, že mu ten meč projel hlouběji do těla.
Z úst mu začala kapat krev, ze stínu se vynořil Eizak.
„Proč…, proč si to udělal?!“ vysoukal ze sebe muž.“
„Měli jste je pohřbít,“ promluvil Eizak a pak z nich se škubnutím vytáhl svůj meč.
Muž natáhl ruce, ale vzápětí se zřítil k zemi a podlaha se zbarvila do ruda.
Několika kopanci je oba dva odsunul stranou a poté poklekl ke své matce, která namáhavě otevřela své oči.
„Eizaku!“ stiskla mu ruku, její stisk byl velmi slabý.
„Kdo vám to udělal, kdo dokázal vstoupit do tohoto domu?“
„Ta jenž slouží tomu, jehož moc neustále roste.“
Eizakova tvář se zkřivila nenávistí.
„Ne synu. Tohle není správné, nesmíš se tomu poddat, neměl si je zabíjet, jestli to tak bude pokračovat, přivede tě to zpět do Marakenových služeb.“
„Dokážu se o sebe postarat. Pohřbím vás a pak se hned za ní vydám a zúčtují s ní.“
„Ne!“ její prsty se vší silou zaryly do jeho ruky.
„To nesmíš! Musíš se spojit s ostatními a společně najít ty tři deti, dříve než ona,“ jeho matka se zachvěla, život z ní vyprchával velmi rychle.
„My spolu nepracujeme, každý lovíme sám.“
„Nyní se to musí změnit, spoj se s nimi a najdete ty děti, najdete ty děti dřív nežli…,“ znovu se zachvěla a její tělo se stávalo studenějším a studenějším.
„Slib mi to synu, slib mi, že se s nimi spojíš a společně je najdete, možná…, možná…, ženě, se nedostávalo dechu.
„Učiním, co bude třeba matko,“ zamumlal a poté položil její hlavu na zem.
„Já vím synu,“ šeptla a jas v jejích očích pohasl a s ním také zmizela magie, která se až do teď vznášela nad jejím tělem.
Eizak se zvedl. Odešel ven najít dva kameny, když je našel, vrátil se dovnitř a křesáním se mu podařilo založit oheň.
Přesunul svojí matku ke svému otci a oběma položil obě ruce pokojně na hrud a poté ten dům opustil.
Zastavil se až o kus dál a nehnutě sledoval, jak jejich dům hoří.
Jak tam tak stál, donesly se k němu šepotavé hlasy, hlasy, které už několik slyšel.
Otočil se a hleděl na deset průsvitných jezdců, z nich každý jako by ho propaloval pohledem.
Zaujal bojové postavení a oběma rukama pevně stiskl svůj meč.
Dech se mu nepatrně zrychlil stejně tak i tlukot srdce, ale jeho nohy zůstaly pevné a stejně tak i jeho ruce, beze strachu hleděl na ty jezdce a sledoval, jak se jeden po druhém stávají hmotnými, každý z nich, představoval jeden jeho hřích, zločin, kterého se dopustil, bez ohledu, na kom byl vykonán.
Už, už se zdálo, že na něho zaútočí, ale pak se všichni vrátili do své nehmotné podoby a opustili to místo.
Eizak zamrkal, ale nebylo pochyb, stínoví vojáci, byli odveleni někam jinam.
S mírným zklamáním zasunul svůj meč do pochvy a pak vstoupil do lesa a nechal se jim pohltit.

Eizak je docela drsnej.

Má drsnou školu:)

Dva muži, dve ženy a dve zhruba 10 leté děti pracovali na poli. Každý dělal, co bylo v jeho silách.
Jeden z mužů se zastavil uprostřed vytrhávání zarostlého plevelu.
Jedna z žen se k němu natočila.
„Děje se snad něco Joahu?“
„Nejsem si jistý, ale myslím, že bychom měli jít všichni do domu.
„Ještě jsme neskončili, jestli to tady necháme nedokončené, déšť by to mohl poničit.“
Joah vzhlédl vzhůru k obloze, zamračeně hleděl na velké, černé mraky z nichž bylo patrné, že brzo začne pršet a jeho žena měla pravdu v tom, že jestli teď odejdou a nechají to tak, riskují, že o všechno přijdou, tohle pole byla jejich obživa, ale v tuhle chvíli, nemohl se prostě zbavit pocitů, že je blízko nich něco, před čím by se měli okamžitě schovat domu, kůže po celém těle mel napjatou, každou chvíli ho zamrazilo, v těch mracích bylo něco zlověstného, něco, co nedokázal vysvětlit, ale čelo se mu z toho bortilo potem.
Jeho žena se ho dotkla a on sebou trhl.
„Nechtěla jsem tě vyděsit, jen jsem chtěla vědět, jestli stále trváš na tom, že bychom měli okamžitě odejít do našeho domu?“
Joah se zahleděl před sebe v dálce něco videl, nebyl si úplně jistý co, bylo to ještě příliš daleko.
„Ario vidíš to také?“ obrátil se na svojí ženu.
Ta zamžourala očima.
„Nejsem si jistá, ale myslím, že se sem blíží nějací lidé, mají na sobe kněžská roucha, alespoň si to myslím.“
„Kněžská roucha? Že by nás konečně vyslyšely a poslali nám někoho, kdo pokřtí naší maličkou,“ ústa se mu roztáhla v úsměv, který však ihned zmizel, jelikož mu padl pohled na meč, který mel jeden z mužů u pasu.
„Tohle nebudou ti dobří, řekni ostatním, že musíme okažite do domu.
„Co se děje? Ty je snad znáš?“
„Vyřid to prosím ostatním, musíme, co nejrychyji do domu.
„Dobře, ale co naše pole, jestli ho déšť zničí, nebudeme mít co jíst.
„Jistě se něco vymyslí, ale ted jdi rychle jim to řekni, no jen jdi,“ naléhavě do ní postrkoval a tak se jeho žena vydala k ostatním, kteří už také přestali pracovat a nervózně se kolem sebe rozhlíželi.
„Jakmile jim vyřídila, že musí do jejich domu, všichni okamžitě odhodili nářadí, ženy si k sobe přitiskli děti a pomalu se s nimi vydaly k jejich domu, který stál nedaleko nich.
Druhý muž se připojil k prvnímu.
„Doufám, že k tomu máš dobrý důvod Joahu. Jestli nám déšť zničí setbu, můžeme zemřít hlady.
„Já vím, a kdybych nemusel, nikdy bych to neudělal, ale ti muži, připadají mi povědomý, mrazí mě z nich.
Druhý muž se zahleděl dopředu a poté potichu zamumlal.
„Mám z nich stejný pocit, jsou ještě daleko, ale jako bych už se s nimi setkal.
„Myslíš, že je to pravda?“
„To, že se prý Marakena vrací? To se sem spíš dřív vrátí Francouzi, pojď, půjdeme do domů a uvidíme, možná, že tudy jen procházejí, možná, že se budeme moc vrátit na pole a postarat se o nej, dřív, nežli začne pršet,“ jakmile to dořekl, rozpršelo se.
„Hm. Tak asi ne, no tak pojď, nemysli na to, nevěř těm povídačkám o tom, že se Marakena vrací, protože, kdyby tomu tak bylo, musely by se tu objevit i ty nestvůry, ty, které dřív zabíjel, ale teď mu prý slouží, všechno to jsou jen hloupé babské povídačky, kterým se nesmí věřit.“
„Asi máš pravdu. Marakena je mrtvý, byl přece svržen do té nehlubší propasti.“
„Přesně tak, tak už pojď,“ oba dva muži zamířili k jejich domu, ale zastavili se, když zjistili, že jejich ženy a děti stojí venku.
„Proč nejste uvnitř, vždyť na vás prší?!“
„Uvnitř jsou nějaké děti,“ promluvila jeho žena.
„Děti? Jak to myslíš děti?“
„Má pravdu. Uvnitř jsou tři malé děti,“ ozvala se druhá žena.
„A proč tam nejste s nimi?!“
„Je na nich něco divného,“ zašeptala jedna z žen a pokřižovala se.
„Nezačínej s tím, neviď u každého ďáblovo znamení!“
„Muži můj, na tehlech děti je ale cosi podivného,“ promluvila Joahova žena a obe dve děti horlivé přikyvovaly.
Joah se zamračil a obrátil na toho druhého muže, který nakouknul do toho domu.
Uviděl dvě dívky a jednoho chlapce, všem mohlo být tak 8 let a všechny obklopovala jakási záře.
„Moje žena má pro jednou pravdu,“ jeho žena se pomodlila.
„Nevím, co jsou zač a ani co znamená ta záře, ale všichni dovnitř a to hned,“ postupně je tam všechny natlačil, žena jeho přítele se bránila nejvíc, ale nakonec i jí tam dostrkal.
Jakmile zapečetil své dveře, čtyři muži, oddaný v černých kněžských rouchách, zrychlili své kroky a o dvě minuty později se ocitli u jejich domu.
Za žádnou cenu se k těm dveřím nepřibližujte, nedotýkejte se jich, at se bude dít cokoliv, rozumíte mi?!“
Všichni přikývli a pak se jejich pozornost obrátila k tem třem dětem, které se k sobe tiskly.
„Co jste zač a jak jste se sem dostaly?“ otázal se jich Joah, který zároveň sledoval ty čtyři muže, jejíž tváře mu přišli povědomé.
Ani jedno dítě nic neřeklo.
„Umíte doufám mluvit?“
„Holčička uprostřed po chvilce přikývla.
„Dobře. Jak se jmenujete a jak jste se sem dostaly?“
„Zeptej se jich na tu záři, kolem jejich těla,“ šeptla jedna z žen.
„Kušuj,“ žena sešpulila rty, ale nic neřekla.
Ty tři děti se stále držely za ruce.
„Takže máte nějaká jména?“
„Já jsem Aurika, tohle je Eulrika a tohle je Rian.
„Mé jméno je Joah, ale stále nevím, jak se…,“ přerušilo ho zahřmení, během kterého ho všechny tři děti chytly za ruku.
„Musí mít něco s Ďáblem, musí mít něco s Ďáblem,“ mumlala jedna z těch dvou žen
Řekl jsem ti kušuj, nejsou to žádné…,“ Joahovi se zajiskřilo před očima, před očima mu projely obrazy minulosti, viděl sám sebe, jak stojí vedle nějakých mužů, křičí na ne, ohání se mečem, muž vedle něho padá k zemi, krev stříká na všechny strany, jiný muž přichází o své končetiny, trhá mu je velký černý pes, cítí, jak se mu meč boří do pravého ramene, proniká hluboko do masa, muži kolem něho padají, ale ostatní stále bojují, povzbuzování mohutný mužským hlasem, velký černý pes na něho doráží, snaží se mu ukousnout hlavu, ale on se mu brání ze všech sil a nakonec se vedle něho zjevuje vysoký muž obličej plný jizev a jednou přesnou ranou usekává tomu psu hlavu a zbytek těla dopadá dunive na zem.
Pootáčí svojí hlavou a nedaleko sebe vidí muže, který stál nyní před jeho domem, jak s úsměvem, probodává srdce, černě oblečenému muži, jehož obličej, je pomalován, jakýmisi ornamenty.
Obrazy zmizely a on hleděl na vyděšeně tváře své rodiny.
„Říkala jsem to. Ty děti musí být spolčeny s ďáblem!“
Joah bezmocně potřásl hlavou.
„Ty jsi něco viděl, že ano?“ zeptala se ho jeho žena.
„Já nevím…,“ ozvalo se zabušení a všichni sebou trhli.
„Venku nikdo není a už ani neprší,“ oznámil desetiletý chlapec.
Jeho matka vrhla zlý pohled na ty tři děti.
„Jsou skutečně pryč,“ potvrdil nevěřícně Joah.
„To je přece dobrá zpráva a mé ženy si nevšímej, ta vidí ďábla i v naší posteli.“
„Co s nimi uděláme?“
„Je na nich něco zvláštního, ale rozhodne je nevyhodíme.
„To jistě ne, ale jak je chceš uživit.“
„Na něco přijdeme,“ odvětil a zrak mu padl na tři plné sáčky na jejich rozviklaném stole.
Ti tři už se netvářily tak vyděšeně, ale stále se držely za ruce.
„Ďáblově, ďáblové,“ mumlala matka té desetileté dívky, po chvilce opustila ten dům.
„Jak jsem si jí jen mohl vzít?“ zavrtěl jeji muž hlavou a pak se vydal za ní.
„Pojďte, najdeme vám nějaké místo na spaní, teda aspoň doufám.“

To jsou opravdu děti ďábla??

To bych neřekl, ale je to 14 století tam lidé ve všem viděli dábla...