Temný Úsvit

Tahle čast obsahuje trochu víc násilí, jen abyste vedeli:)

No, to máš pravdu, bylo to docela drsný.

Ale zvládneš další, že?

Roland jel jako poslední. Znovu a znovu se mu v hlave přehrávalo to, co udělal, ale už to nemohl vzít zpátky.
Viděl, že se ostatní občas otočili, v některých očích a tvářích četl povzbuzení a v některých jen opovržení a zhnusení, nikterak ho nepřekvapovala, že se to týká Patrika a Tobiáše. Malinko ho překvapilo, že nic takového nevidí v očích Mary, ale nejspíš jí za to ani nestál.
Doléhaly také k němu šepotavé hlasy Eizaka a chandry, ale nedokázal zaslechnout cokoliv jasnějšího a bál se k ním přijet blíž.
Přejížděli přes nějaký malý kamenný most, pohled mu sklouzl na tekoucí vodu, byla stále čistá, ale nemohl se zbavit dojmu, že je v ní cosi zlověstného.
„Mohl bys sebou pohnout Katharino!“ zakřičel na něho netrpělivě Tobiáš.
Roland se narovnal a chtěl svého kone popohnat, ale v tom se ozvalo zasyčení a před jeho konem se objevil jakýsi přízrak, nešlo ani poznat zda se jedná o muže či ženu, ale podstatné bylo, že to vydesilo jeho kone, který se vzepjal na zadní a překvapeného Rolanda vyhodil ze svého hřbetu, Roland se ponořil.
Eizak okamžite obrátil svého kone, seskočil z něho, na nic nečekal a do té vody skočil.
Mary chtěla ze svého kone také sesednout, ale Tobiáš jí zadržel, v jejich očích se objevil vzdor, ale netrouflka si seskočit.
„Jestli ten hloupý zlodějíček zemře, bude to pro všechny nejlepší.
„To se pleteš Tobiáši,“ ozvala se Chandra, která ustarane pozorovala vodu, Eizak se s Rolandem ještě stále nevynořil, to nebylo vůbec dobré.
„Tvůj názor me nezajímá,“ zavrčel Tobiáš.
Mary od svých bratrů malinko popojela, nechápala proč se v jejich bratřích bere tolik zloby, u Tobiáše jí to ani nepřekvapovala, ale Patrik?“
Uplynula minuta, pak druhá, následne třetí, ti dva se ještě nevynořili.
„Myslíte, že se utopili?“ oslovila Mary Chandra.
„Ne. Eizak je prvotřídní plavec, to by to musela být mnohem vetší a rozbouřenější řeka.
„Tak proč se ještě neobjevili?“
„To já nevím, ale jistě se každou chvíli vynoří,“ Chandra se snažila znít co nejpřesvedčivěji, ale Mary stejne neunikly náznaky obav.
„Nepřeji si jerho smrt.“
„To ani tví bratři.
„Na to bych tedy peníze nevsadila,“ obe dve se na tu vodu zahledely, ale dosud nevyplaval ani jeden z nich a minuty ubíhaly.
Eizak Rolanda našel okamžite, uvědomil si, že se Roland při dopadu lehce uhodil do hlavy, ale to by nebyl nikterak velký problém.
Chtěl s ním vyplavat nahoru, dostat ho z téhle podivné řeky, ale jakmile se dotkl jeho pravé ruky, kolem celého jeho těla, se omotaly chaluly, velmi pevne se utáhly.
Pokusil se jich zbavit, ale hned mu došlo, že je to díky kouzlu, ale i tak to zkoušel znovu a znovu, ale ty chaluly byly kolem něj utažené příliš silně, nedávaly mu příliš moc velkou možnost jak se jich zbavit.
Nebál se toho, že by se mohl utopit, jako každý voják, který sloužil Marakenovy, dostal na oplátku jistý dar, ale bál se o Rolanda, který se ještě stále neprobouzel.
Napnul tedy své svaly, vložil do toho maximální soustředení a cítil, jak ty chaluhy pomalu praskají, ztracejí svojí sílu, ale tesne předtím, nežli se mu podařilo zbavit se jich na dobro, se před ním objevilo nepatrné zlatavé světlo a ty chaluhy se kolem něho zase pevne obtočily.
Cosi zahuhlal a poté zaslechl nějaký ženský hlas, který mu byl povědomý.
„Neměl si se za ním vrhnout Ioe.“
„Jmenuji se Eizak a nedovolím ti, aby ses toho vhlapce zmocnila!“
Ozval se bublavý smích.
„Už jsi se o to jednou pokoušel, vzpomínáš Ioe a selhal jsi, stejne jako selžeš i tentokrát.“
„Jmenuji se Eizak a nedovolím ti, abys mu ublížila!“
„Pokud mi nemůže sloužit, je mi k ničemu a ty to víš, není nic, co bys mohl udělat, abys tomu zabránil Ioe!“
„Jmenuji se Eizak!“ koncentroval se, vložil do toho všeho a všechny ty chaluhy popraskaly, odplavaly pryč.
„Zlepšil si se Ioe, ale i tak ti to není nic platné,“ voda se začala vařit, pokusil se chytit Rolanda za triko, ale to triko bylo velmi kluzké a jeho prsty po něm sklouzávalky.
„Ráda jsem tě ještě viděla Ioe, ale nejsem si jistá, jestli se uvídíme ještě někdy příště,“ to zlatavé světlo zmizelo a voda se stávala více a více važící a on to na sobe začínal pocitovat, stiskl zuby a znovu se pokusil uchopit Rolanda, ale ani tentokrát se mu to nepodařilo a horkost vody začínala být nesnesitelná.
Dolehl k němu šplouchavý zvuk, vzápětí ucitil, jak ho někdo tahá za oblečení, otočil hlavu a uvidel Chandru, naznačil jí, že to zvládne, ale že se musí ona postarat o Rolanda, Eizak jí s vypětím všech sil obeblavasl, chytil jí za pravou nohu, Chandra chytla Rolanda za pravou, snažila se nedbal toho, že voda je téměř vařící a dala Eizakovi znamení a ten s nimi začal plavat na hladinu, každý zaber ho vyčerpával, hučelo mu v uších, měl pocit, jako se by mu měly svaly každou chvíli roztrhnout a každým dalším tempem byli blíž a blíž k hladine, ale když už tam skoro byly, něco udeřilo Chandru do levé tváře, té se zkřivila tvář, ale přesto Rolanda nepustila, Eizakovi se během několika následujících vteřin podařilo vynořit a zakřičet na trojčata, aby jim šli pomoc, Tobiáš s Patrikem se nepohnuli, ale Mary se k němu ihned rozeběhla, Tobiáš se jí pokusil zastavit, ale ona ho od sebe s nebývalou silou odstrčila.
Natáhla k Eizakovi své ruce, jakmile se jich Eizak dotkl, Mary bolestne vykřikla, ale nepustila se.
Patrik se podíval na Tobiáše, který se nehýbal, jen na to hledel.
„Musíš táhnout Mary, vím, že to zvládneš, můsíš tahat,“ šeptal Eizak, který mel po celém těle malá popálená místa.
„Sama to nedokážu, co se tam stalo?“
„Musíš Mary, ty to dokážeš!“ Mary tedy zabrala ze všech sil a Roland se začal pomalu posouvat, ale nebylo to dostatečne rychlé, jelikož rolandovi na nohách vyskočily rudé pupínky.
„nedokážu to, nedokážu to,“ sténala Mary, která se do toho znovu zapřála a táhla je seč jí síly stačily, ale Eizak, Chandra a Roland na ní byli příliš silní.
ůVedeš si dobře, ještě chvilku,“ povzbuzovala jí Chandra, která ale ve skutečnosti veděla, že takhle se ven nikdy včas nedostanou a Roland v tom nejmírnějším případě přijde o své nohy.
„Já už nemůžu, moc me to mrzi, moc me to mrzí,“ sténala Mary z čela jí stékal pot, svaly jí neuvěřitelne bolely.
„Vydrž Mary, ještě kousek, ještě kousek,“ vařící voda už téměř pohltila celé Rolandovi nohy.
„Omlouvám se, omlouvám se,“ Mary Chandryni ruce už téměř pustila, ale naposlední chvíli tomu zabránily jak Patrikovy tak i Tobiášovy ruce.
„Zaberte!“ zakřičel Tobiáš a trojčata táhla jak nejsilněji dokázala, znovu a znovu a mnakonec se jim podařilo jak Eizaka, Chandru tak i Rolanda vytáhnout.
Odněkud k nim dolehl ječivý ženský zvuk a všechna ta voda zmizela a nahradilo jí černé bahno.
Mary padla k zemi, kde přerývave dýchala, ani se nesnašila svými rukami pohnout, prostě je pro tuto chvíli necítila.
„Vedla sis dobře, všichni jste si vedli dobřew dobře,“ promluvil Eizak, který také ležel na zádech a také se nedokázal pohnout.
„Neuidělali jsme to kvůli němu,“ ozval se Tobiáš.
„Na důvodu nezáleží.“
„Bude v pořádku?“ chtěla vedět Mary.
„Nevím. Doufám, že ano, ale vskutku nevím.“
„Proč vám to trvalo tak dlouho?“ chtěla vedět Chandra, která ležela vedle Eizaka a stejne jako on, i ona nebyla schopná pohybu.
„Trochu jsme se zamotali do chalul.“
„Chandra veděla, že jí neříká pravdu, ale nenaléhala na něho.
Můžeš vstát?“ Mary otočila svojí hlavu k Patrikovi a ten zavrtěl hlavou.
„A ty?“ obrátila se na Tobiáše.
„Vidíd snad, že bych stál, co je to s námi?“
„At už bylo v té vode cokoliv, jsme dočasne paralyzováni,“ zamumlal Eizak.
„Tak to ti pěkne děkuji Katharino,“ zabručel tobiáš, ale neznělo to nepřátelsky.
„Jak dlouho to potrvá?“ chtěla vedet Mary.
„Nejspíš několik minut, proč?“
„Protože sem někdo jede, myslím, že je to váš přítel, kterému říkáte Eggar.“
Eizak si s Chandrou vyměnily pohledy a pokusili se vstát, ale všechna jejich snaha byla marná.
Eggar zastavil tesne před nimi, natolik daleko, aby na něho nemohli dosáhnout.
S pobaveným úsměvem seskočil ze svého kone a pomalým krokem si to namířil k Rolandovi, který se začal pomalu probouzet.
„Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že to bude tak snad,ů promluvil s úšklebkem a vzápětí k Rolandovi poklekl.
„Eggare! Nedělej to! On o tom nic neveděl, nezabijej ho!“
„To me nezajímá a neboj, nechci ho zabít, ne tady a ne ted.“
„Eggare! Nedělej to. On musí s námi zůstat!“
„Eggar na něj vrhl opovržlivý pohled.
„Proč? Protože to tak chceš Oiene?!“
trojčata si vyměnila překvapený pohled a Chandra si rukou přikryla ústa.
Po Eizakove tváři přeletl bolestný stín.
„Já tě prosím, nedělej to, nech ho tady s námi.“
„Ty bys ze všech měl nejlépe vedět, že já své slovo vždycky dodržím, neboj nebude ho to tolik bolet, ne víc, než to bolelo ty, které si zabil ty Oiene,“ Eggar zvedl Rolanda, jako by skoro nic nevážil.
„Chvilku mi to trvalo, ale nakonec mi to došlo, tenhle chapec tě Oiene nezpasí,“ položil Rolanda na svého kone a vzápětí se na něj sám vyhoupnul.
„Takhle to není, neodjíždej s ním Eggare.“
„Myslím, že se ještě uvidíme, pokud je tedy do té doby nepozabíjíš, mejte se,“ mlasknul a jeho kůň sním a Rolandem vyrazil vpřed.
„Eggare! Eggare! Eggare!“ křičeli všichni až na Eizaka,“ přestali křičet teprve tehdy, když jim zmizel z očí.
„Co s ním udělají?“
„Nějak moc se staráš, sestřičko!“
„Rozhodne víc než ty,“ odsekla Mary utočne.
Tobiáš se zatvářil překvapene.“
„Zachráníme ho, tím jsem si jistá, ale ted chci vědět jinou věc, je to pravda Eizaku, byl si skutečne Oienem?!“
„Kdo je to ten Oien?!“
„Kdo to byl. Je to pravda, Eizaku?!“
„Ten po chvilce přikývl.
„Nejvyšší trojice,“ zachraptěla Chandra.
„Vysvětlí nám už někdo konečně, kdo to byl?!“
„Byl to mladý, krvežíznivý muž, který měl k Marakenovi, před jeho svrhnutím nejblíže, ničeho se neštítil, před ničím se nezastavil, zabíjel bez rozdílu, muže, ženy dokonce i děti.“
„Tak jako ted Lazarova sestra Licie?“
„A co se s ním stalo?“
„Jednoho dne po obzvlášt krutém a velmikrvavém nájezdu na vesnici plne nevinných lidí, Oien zničehonic zmizel, mezi lidmi se povídalo, že nejspíš zemřel, ale to zřejme, nebude tak úplně pravda, že?“ Chandrin pohled spočinul na Eizakovi

Ještě, že se všichni neutopili. Ty chaluhy byly ale potvory.

Kapitola 15

Ryar se s třemi dětmi blížil k opuštěnému stavení. Opuštěné bylo jen na pohled.
Zbývalo jim k němu jen několik set metrů, když zastavil svého kone i s dětmi.
Bylo složité ohlídet tři malé děti, která za ním seděly, ale zdálo se, že ti tři na sebe vzájemne dohlížejí, jako by mezi nimi bylo nějaké pouto, přestože se nejspíš nikdy neviděly.
„Co se děje, Ryare?“ zeptal se chlapec, obe dve dívky se kolem sebe rozhlížely a v očích se jim odrážel strach.
„Nic se nedeje, zůstaňte na koni,“ Ryar seskočil z kone a obešel ho.
Kun neklidne frkal a slabe hrabal kopyty.
Ryar se mu ani nedivil i on cítil, že něco není v pořádku, jako by se vzduchem nesla vůně krve.
Položil svojí ruku na meč.
„Zůstaňte na tom koni, ani se nehtete,“ promluvil k dětem a poté ten meč vytáhl.
„My máme strach,“ promluvily všechny tři děti najednou.
„Zase to bude dobré, hlavne za žádnou cenu neopouštějte toho kone, slibujete?“
„slibujeme,“ pronesly ti děti zároven, ryarovi se vybavila Lazarova trojčata, ale byl si zcela jistý, že to nejsou jeho děti.
Kun zafrkal hlasitěji, pohodil hlavou a z nozder mu vyšel slabý kouř, to mohlo znamenat jediné, někdo a nebo něco se k ním blížilo a bylo více než jasné, že nemají dobré úmysly.¨
Meč v jeho rukou se nepatrne zachvel, ale během několika vteřin, získal nad svým tělem úplnou kontrolu a udělal tři kroky vpřed.
„Ryare nikam nechod!“ vykřikly děti, ale on se nezastavil, postoupil dál, bylo mu jasné, že at se k ním blíží cokoliv, utékem by se jich nezbavili.
Zhluboka se nadechl a stejne zhluboka i vydechl a poté ten meč sevřel ještě pevněji, čím blíž byl k tomu lesu, tím víc byl přesvedčený, že nejspíš bude čelit nečemu či někomu, který si nejspíš vezme jeho život.
Zastavil se ohlédl se za sebe, deti se k sobe tiskly a všechny měly ve svých očích,zvláštní výraz.
Otočil se a udělal krok, pak další a pak ještě jeden a nakonec se zastavil u vstupu do lesa.
Chtěl udělat další krok, ale v tom ho do nosu udeřil takový zápach, že se zapotácel, vzpamatoval se rychle, ale ne tak rychle, aby dokázal zastavit několik řvoucích mužů oblečených do nějakých kůží, obličeje začernené, mohlo jich být tak deset a někteří z nich měli sekery, palcáty, nože, či meče.
„Uteč Ryare!“ zakřičely děti, ale z toho kone neslesly.
Ryar neutekl, neměl to v úmyslů. Hleděl na ty ječící muže, alespoˇn si myslel, že jsou to muži, v očích ani ve tváři neměl strach, spíš poznání, že z tohohle nemůže vyjít živí, byl zdatný, uměl se bránit, nebál se zabíjet, ale Eizakových schopností ani zdaleka nedosahoval.
První muž se na něho řítil, puch ho předbíhal, ale Ryar se ho snažil nevnímat, udeřil ho nejprve mečem do hlavy muž se zapotácel a vzápětí ho probodl, muž se zřítil k zemi, ale to už se k Ryarovi blížil daší a ze strany jiný a z další také jeden, Ryar neztratil hlavu, prvního bodl do břicha, k druhému se bleskove otočil a probodl mu hrdlo, vzápětí se věnoval třetímu, který švihl sekerou, ta ho minula jen o kousek, nepatrne se otřela o jeho pravé ucho, Ryarovi vyhrykly slzy, okamžite se jich zbavil, ale to už se na něj tlačili další a snažili se ho zasáhnout, nějakého muže s malým mečem odrazil s vypětim všech sil, s tvrdým kopancem ho poslal k zemi, dalšího udeřil loktem do obličeje, ale pořád jich bylo příliš a jemu pomalu, ale jistě docházely síly, to ovšem neznamenalo, že by to vzdal, bojoval ze všech sil, rozdal dsalší a další ránu, muý po muži padali k zemi, ale v tom se jednomu z nich podařilo, bodnout Ryara svým mečem do paže.
Projela jim ukrutná bolest, jeho meč se náhle stal velmi těžkým, odrazil dalšího muže a pak ještě jedno, ale o chvilku pozdeji ho další muž zasáhl do levé lopatky, bolest se stupnovala, stávala se tak nesnesitelnou, že Ryar už dále nemohl bojovat, jiný muž sekl svojí sekerou do jeho nohou, skrz oblečení prosákla krev a Ryar se zřitil k zemi, ale ani ted nepřestával bojovat, povedlo se mu probodnout dalšího a pak ještě jednoho, ale když už zbývali jen dva, žádného dalšího už zabít nedokázal, jeden z nich ho svým palcátem udeřil do ruky, ve které držel Ryar svůj meč, z úst se mu vydral výkřik a jeho zakrvacený meč dopadl na zem.
„Ryare!“ chlapec chtěl seskočit z kone, ale obe dve dívky ho s vypětím síl zadržely.
„Utečte! Utečte!“ zakřičel Ryar a poté mu jeden z mužů proklál jeho vlastním mečem jeho srdce.
Ryar se zachvel a poté jas v jeho očio pohasl.
Zbývajíci dva muži vítezne zaječeli a poté se rozeběhli ke koni, na kterém byly ty děti, jakmile se k němu však přiblížili, kůn se nepatrne vzepjal, všechny děti se ho křečovite držely a toho muže kopnul, ten dopadl na zem.
Kun se rozeběhl a děti měly co dělat, abny se ho udržely, jediný muž na nohou cosi zaječel a mrštil po nich svým palcátem, který jim proletěl tesne nad ušima, kone to nezastavilo, ten cvalal jak nejrychleji pryč z toho místa.
Druhý muž se zvedl, spojil své ruce s tím prvním a oba dva začali mumlat nějaká slova vzduch kolem nich se začal chvět, před tím konem a dětmi se začal zjevovat jakýsi přízrak, děti vydešene zaječely, ale kůn nezastavil, proskočil skrz zhmotňující přízrak, oba dva muži se zřítili k zemi beze známky života, kůň s dětmi cválal ještě notný kus a pak zčistajasna padl k zemi a a děti dopadly na zem, ale nebylo to nikterak tvrdé přistání.
„Prober se koníčku, prober se,“ snažila se Aulrika toho kone probrat, ale ten se nehýbal, nezdalo se, že by byl naživu.
„Probud se, musíš nás odnést do bezpečí, probud se,“ zkoušela to znovu, ale všechno bylo marné.
„Je pryč, stejně jako Ryar,“ promluvil chlapec.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Aurika.
Chlapec se kolem sebe rozhlédl, nacházeli se hluboko nějakého lesa, všechno kolem bylo bylo tak ponuré, tak zlovestné.
Nedaleko od nich se ozval nějaký zvuk připomínající houkání.
„Já se bojím,“ zašeptala Aulrika Já taky,“ přidala se Aurika, to já taky,“ připojil se k nim šeptem chlapec.
všichni tři se k sobe přitiskli sa vydešene hleděli na mohutné stromy, které byly všude kolem nich.
Po několika minutách Aurika vykřikla.
Támhle je nějaké světlo.“
„Kde?“
„Přímo před námi,“ všichni tři viděli v dálce odraz nečeho, co mohlo být světlo.
Beze slova na sebe pohlédli, poté sevřeli vzájemne své ruce a vzápětí se k tomu světlu vydali.

Gloria schovaná za skálou slyšela ryk boje. Výkřiky plné bolesti, vzteku, bezmocného zoufalství i úpěnlivé výkřiky proseb, ale nezdálo se, že by cokoliv zabíralo, jelikož ty hlasy utichaly jeden za druhým, až se nakonec kolem ní rozhostilo ticho.
Čekala asi dve minuty a poté udělala krok vpřed.
„Lazare jsi tady někde?“ otázala se a natáhla ruce před sebe.
Nikdo se však neozval, všude kolem ní pnovalo ticho velmi tíživé ticho.
Udělala další krok a uvědomila si, že šlapla do nečeho měkkého.
Klekla na kolena a rukou to místo ohmatala.
Přišlo jí to jako lidské břicho, lidské břicho, na kterém bylo něco tekutého, rychle odtáhla svojí ruku, ale bylo již pozdě, před jejíma slepýma očima se objevil muž s Lazarem, muž se snaží bránit, udeřit lazara železným kladivem, ale Lazar mu ho vyraszí z rukou a vzápětí do něj zaboří svůj meč a několikrát s ním v jeho břiše zatočí doprava a pak doleva a následne ho vytáhne.
Gloria se otřásla, ale zvedla se a pokračovala dál, po chvilce narazila na další ležící tělo, bylo ještě pomerné teplé a podle všeho mel prořízlý krk, začala litovat, že se ho vůbec dotkla, ale nebylo možné tomu utéct, znovui se před jejim vnitřním zrakem objevil Luzarus a nějaký ani ne 20 letý mladík.
Nezdálo se, že by chtěl bojovat, ustupoval před Lazarem a dýka v jeho rukou se třásla.
„Nezabije me, já nezabijím, já nejsem jako oni.“
„Máš ale rozkaz me zabít, že ano?“ uslyšela Lazaruv chladný hlas.
„Ano tak mi to přikázali, ale nemohu jinak, mají mojí rodinu.“
„Ty aale nesloužíš jim, ale Marakeny, zřekni se ho a já te ušetřím.
„Já nemůžu, já nemůžu, jestli se ho zřeknu, tak ho zabijí, dej mi šanci, nech me žít.“
„Já nedelám rozdíly,“ jakmile to Lazarus dořekl, vytrhl tomu mladíkovi dýku z ruky a vzápětí mu s ní podřízl hrdlo.
Mladík zachraptěl, vztahl k němu ruce, ale Lazar ustoupil a nechal ho dopadnout na zem a následne vykrvácet.
Gloria sklonila hlavu a cítila, jak jí po tvářích stékají slzy.
Znovu se postavila a udělala několik dalších kroků, pokaždé když šlápla na nějaké lidské tělo, nezastavila se, nesklonila se, prostě pokračovala dál, čím dál došla tím víc k ní dolehal pach z pomalu se rozkladajících těl, které tady mohli být i několik hodin, možný i dní, podle všeho Lazar nebyl první.
Nakonec došla na konec k nějaké zdi, nechtěla se jí dotýkat, ale při šlápnutí na poslední tělo o něco zakopla a kdyby se té zdi nezachytla, jistě by si ubližila.
Jakmiole se jí dotkla, před vnitřním okem se jí zjevil další pohled, tentokrát se v něm nevyskytoval Lazarus ani žádný muž, které zabil, ale šest normálne vypadajících lidí, muž, žena a čtyři děti, dospělý odpočivali a děti skotačily před tou zdí.
Náhle jedno z dětí zahlédlo přjíždět skupinu jezdců a začalo cosi křičet, Gloria nerozuměla, byl to nějaký cizí jazyk, muž ty děti okamžitě nahnal za jejich matku, sebral ze země pomerně velký klacek a výhrůžne hledel na přijíždějící skupinu.
Všichni to byli muži, zastavili se asi tak 3 metry od něj a všichni naráz seskočili z kone.
„Co tady chcete, už odemne nikdy nic nedostanete!“ vykřikl muž, co stál před svou rodinou a mířil na nejbližšího muže tím klackem.
Muži se rozesmáli a poté všichni naráz vytáhli velké meče.
Nejbliž stojící muž se při pohledu na mladou ženu olizl.
„Tvoje práce skončí, až to přikáže Lord.
Muž se otočil na svojí ženu a své děti, které byly k sobe přitisknuté a všichni měly ve tvářích vepsaný desivý strach.
Zena zavrtěla hlavou.
„Nikdy se mé ženy nedotkneš!“
Muž před nim si znovu olizl své rty.
„Myslel jsem si to,“ řekl a poté švihl svým mečem a hlava muže stojící před ním, se skutálela k zemi.
Jeho mladá žena začala ječet a stejne tak i jejich děti.
„Křik ti nijak nepomůže, krasotinko, už je to nějaký čas, co jsem si zařádil,“ ostatní chlapy se zachechtaly a začali se k té žene a k těm detem přibližovat.
„Nebojte se mé děti, všechno zas bude dobré, všichni se zas sejdeme na svobodném místě a zase budeme spolu.
Malá sotva pětiletá dívenka se rozplakala.
„Já chci zůstat s tebou, já nechci odejít.
Matka jí jemne pohladila po bilých vláskách.
„Bude to jen chvilička, maminka vám slibuje, že to nebude bolet a pak až bude po všem, všichni se zas sejdeme…,“ žene selhal hlas.
Stejně starý chlapeček, který mel také bílé vlasy chytil svojí sestru za ruku.
„Neboj se Licie, všechno zase bude dobré.“
„Slibuješ, Lazare?“
„lazarus přikývl a poté se jeho ruka spojila s další dívkou a její ruka zase s dalším stejně starým chlapečkem.
„To by myslím stačilo,“ odplivl si největší muž a poté k ní přiskočil a zezadu jí přirazil ke zdi, žena se snažila bránit, pokoušela se ho zbavit, ale ten muž byl silnější a navíc mu přispěchali na pomoc další dva chlapy, kteří jí chytli za ruce.
„Utíkejte!“ křičela ta žena, zatímco z ní ten voják trhal šaty.
Děti se chtěly rozeběhnout, ale jiní čtyři muži byli rychlejší a zabránili jim v tom.
Děti se je snažila kousnout, kopnout, vřískaly, jak nejsilněji dokázaly, ale nikdo nepřišel, nikdo jim nepomohl.
„Nezabijte me dfěti, prosím, nezabijejte je!“ prosila toho muže ta žena.
„Zmlkni!“ zavrčel a sundal si své oblečení a poté do jí před zraky jejich děti znásilnil.
Žena se přestala bránit, neměla už na to sílu, jen hledala na své čtyři děti, které byly k smrti vydešené, ale přwsto jim ti chlapy, co je drželi, nedovolili otočit je, naopak je nutili na to koukat, sledovat, jak se u jejich matky střídají.
Nakonec od ní odstoupili.
„Nechte me děti žít, se mnou si dělejte, co chcete, ale je nechte žít.
Nejvyšší muž zřejme velitel ostatních, jí zatahal za vlasy.
Řekl jsem ti, že máš mlčet,“ zasyčel a poté vrazil jejim čelem do zdi, ženino čelo se během několika okamžiků zaplnilo krví a ona následne dopadla na zem.
Velitel si o její téměř nahé tělo otřel své ruce.
„Postarejte se o ty děti!“ přikázal těm, co je drželi.
„ti to chtěli vykonat, ale zastavil je hluboký mužský hlas.
„Těch dětí se nikdo nedotkne.
„Velitěl se vztekle otočil, ale okamžite vychladil a couvnul dozadu.
„Samozřejme můj pane, náš Lorde, jak poroučíš, jak si přeješ, slyšeli jste našeho pána, okamžitě ty děti dostante na kone, slyšeli jste me, no tak pohněte sebou!“
Gloria s námahou odtrhla svou ruku od té zdi, cítila, že na ní zůstalo cosi lepkavého.
Ozvalo se za ní křupnutí, otočila se.
Je tady někdo?“ zavolala a snažila se, aby její hlas zněl co nejvyrovnaněji.
„Nemůžeš nikdy zůstat na místěm, o kterém řeknu, že bys na něm měla zůstat,“ ozval se Lazarův hlas.
„Můžeme vyrazit,“ oznámil jí a hned poté si všimnul otisku na zdi.
„Ty ses té zdi dotýkala?!“
„Ano. Neměla jsem na vybranou, je mi líto.“
Lazarus nejprbe zatnul pěst, ale poté řekl.
„Není k tomu duvod, minulost zůstala minulosti.“
„Když je to tak, proč stále myslíš na pomstu?“
Zalesklo se mu v očích, svaly na rukou se mu napnuly, ale vzápětí se uvolnil.
„To se té netýká.“
„To byli tvý rodiče?“
Slyšela jeho naštvaný povzdech, ale přesto jí odpověděl.
„Ona byla moje matka, on se o nás jen staral.“
„Ty máš čtyři sourozence?“
„Uvidíme se u koní,“ pronesl a poté slyšela jeho odcházející kroky.
Glorii se vybavily ty čtyři malé děti, dvě dívky, dva chlapci a všichni mely bilé vlasy.
Dolehlo k ní zaheřtání.
„Počkej na me,“ zvolala a i přes svou slepotu se pomerne rychle dostala ke svému koni a s malou námahou se na něho vyšvihla.
„Nikdy se o nich nezminuj,“ promluvil Lazarus tiše, ale varovne a pak se svým konem vyrazil vpřed, Gloria ho vzápětí následovala.

No, to je fakt dost hnusný, když se musely ty děti dívat.

bohužel taková byla tehdejší doba a také je to řádne poznamenalo.

Eggar vláčel Rolanda po zemi. Roland se snažil všemožne zastavit, vytrhnout se mu, ale Eggar byl příliš silný.
„Přestaň se vzpouzet, máš to marný,“ zavrčel nakonec unaven rolandovými neustálými pokusy.
„Tak me nechte jít, co po me chcete, zabít me, zmrzačit?!“
Eggar se zastavil, ale Rolanda ze svého stisku nepustil.
„Nic takového jsem neměl v úmyslu, ale když už si se o tom zmínil,“ volnou rukou si z kapsy vytáhl ostrý nuž a přiblížil se s ním k Rolandovým vlasům.
„Co chcete s tím nožem dělat?!“
„Co myslíš,“ švihl rukou Roland vykřikl, nůž se vlasů nedotknul.
Eggar si ten nuž zastrčil zpátky do kapsy.
„Už je mi jasné, proč si tě vybrala, jsi typický ufnukaný zbabělec.
„Já nejsem zbabělec.“
„Jistěže ne. Ty jsi neskutečný hrdina, ochránce slabých a bezmocných.“
Roland sklopil oči.
„Snažil jsem se nejak přežít a tohle byla jedinečná příležitost, nemohl jsem si to prostě nechat ujít, ale kdybych vedel, že je…“
„Tak by si to nikdy nepřijal? Ušetři me toho, ona si vybírá jen ty, o kterých ví, že to nikdy neodmítnou.
„Přísahám, že kdybych to veděl, tak…“
„Zmlkni. Nezáleží na tom, jestli si to chtěl a nebo ne, podstatné je, jestli si se stal jedním z nich.
„O kom to mluvíte?“
„Na tohle vážne nemám čas.“
„Opravdu! Prosím řeknete mi to, přísáhám na Panenku!“
„A to je kdo? Nějaká tvoje zlodějská milenka?“
Roland stiskl ruce v pěst.
„Ona není žádná moje milenka!“
„To je úplne jedno, pojdme zjistit, jestli si jedním z nich.“
„Jedním z koho? Jestli me nechcete zabít, nechte me jít.“
„Neřekl jsem, že tě nechci zabít, jen chci mít jistotu.“
„O čem to mluvíte?“
„Dost bylo řečí, pohni sebou,“ Eggar mu silne stiskl pravou paži, Roland zaúpěl.“Jak jsem řekl zbabělec a uknučenec, pokud ted ze sebe vydfáš hlasku, tím nožem, co mám v kapse, ti rozpířu hrdlo.
Roland polknul.
„Když to uděláte, nikdy se nedozvíte, jestli k ním patřím.“
Eggarovi se zalesklo v očích.
„S tím bych se nějak vyrovnal, pohni sebou, čím dříve to budeme mít za sebou, tím dříve se budu moct věnovat jiným vecem.“
„Jakým věcem? Vyklouzlo Rolandovi dřív, než si uvědomil, že má mlčet.
Eggar ho pustil, ale během několika vteřin, mu ke krku přiložil svůj ostrý nuž, Roland velmi jasne cítil ostrou špičku.
„O čem jsme spolu mluvili, vzpomínáš?“
Roland beze slova přitákal.
„Promluv ještě jednou a nebudu váhat.
Roland otevřel ústa, Eggar se na něho podíval, pohledem naznačil k jeho krku, Roland svá ústa zavřel.
„na zloděje a zbabelce docela chápavý, nechám ti volnost, předpokládám, že nejsi tak tupý, aby si se mi pokoušel utéct, hádám správne?“
Roland opět otevřel ústa, ale zas je zavřel a jen přikývl.
„Musí to být hrozné, nechápu, jak můžeš být zlodejem, jak si mohl vůbec přežít, nezapomeň ani jedno slovo, nemají rádi, když moc mluví.“
V Rolandových očích se objevil otazník, ale Eggar ho zamerne ignoroval a popostrčil do něj a pak znovu a poté ještě jednou.
Roland tedy postupoval dopředu, přemýšlejíc, jestli by se nemel pokusit o utek, byl přece mladý a mel pomerne rychlé nohy, ale když si vzpomněl, jak rychle mu Eggar přiložil svůj nuž ke krku, tyhle myšleného přešly.
Neměl sice ponětí, kam ho Eggar vede, ani o kom mluví, ale bylo jisté, že ho nechce zabít, tedy alespoň ne tady na tomhle místě, necítil moc velkou úlevu, vlastne necítil žádnou, celé jeho tělo bylo napjaté, srdce mu bušilo.
Eggar do něj znovu pichnul špickou svého meče.
„ted zaboč doleva, udělej pět kroků, pak zaboč doprava, udělej deset kroků, poté se vrat osm kroků a zaboč doleva a udělej 15 kroků a pak se zastav u vykotlaného stromu.
Roland se chtěl zeptat, proč musí dělat něco tak složitého, ale nezeptal se.
„Udělej co jsem ti řekl a předem ti říkám, ani na to nemysli,“ Rolanda zamrazilo, přesne v tuhle chvíli pomyslel na to, že by to mohla být šance k uniku.
„Pokud neuděláš přesne, co jsem ti řekl, už nikdy se nepomodlíš té své panence, jeden chybný krok, jedna jediná změna a už se nikdy neuvídíme, ne, ty už nikdy nikoho neuvidíš,“ Rolanda zamrazilo, cítil, jak mu jeho nohy a ruce naráz ztuhly.
„Měl bys začít, jestli to zvládneš, sejdeme se za deset minut, u toho stromu, jestli tam nebudeš…,“ Roland slyšel kroky, které se od něho vzdalovaly.
Otočil se a hledel na mizejícího Eggara.
Chtěl na něho zavolat a zeptat se ho, jakže to bylo, ale bál se, že splní svojí hrozbu, rozhodne nechěl mít, podříznuté hrdlo.
Tvář se mu svraštěla, snažil se vzpomenout, jakže to bylo.
Říkal pět kroků doleva a nebo pět kroku doprava a pak co, zatočit doleva a nebo snad doprava a nebo se snad vrátit zpět o tech pět kroků?
Bezradne se kolem sebe rozhlédl, všude byly stromy, ale žádný z nich nebyl ten, o kterém mu Eggar říkal.
Znovu se mu na mmysl vetřela myšlenka, že by se mel přece jen pokusit o utek, ale zapudil jí, protože nechtěl, nemohl riskovat, že by se mu mohlo něco stát, přemítání ho vyrušil táhlý zvuk, který připomínal houkání, škubnul sebou a teprbe ted si uvědomil, že se pomalu, ale neuprosne stmívá.
No to snad ne,“ problesklo mu hlavou, ani ted se neopovážil promluvit nahlas.
Mysli Rolande mysli, musíš si vzpomenout, začal litovat, že se Eggara nezeptal, co se stane, jestli na to zapomene a kolem něj se snese tma, znovu k němu dolehl ten táhlý zvuk a jemu se sevřely utroby, měl pocit, že v tuto chvíli neudělá ani jeden krok, zahnal takový pocit a znovu se pokoušel soustředit, vzpomenout si, jak to Eggar říkal.
Bylo to těch pět doprava a nebo doleva, mohl by to risknout, ale varování, že jeden chybný krok, znamená problem, mu velmi jasne utkvěl v hlave.
Pročísl si rukou vlasy a na tváři se mu usadil zoufalý výraz.
Sepjal ruce a zavřel oči.
„Pomož mi panenko, moc tě prosím, pomož mi vzpomenout, šeptal tiše, ale vroucne.
Znovu k němu dolehl houkavý zvuk a pak zas, najednou mel pocit, že se klem něj ochladilo a s každou ubíhají minutou, se kolem něho šířila větší tma.
„Pomož mi prosím, moc tě prosím,ů šeptal v duchu.
Kolem uší mu zazněl jakýsi šepot, a když otevřel své oči, spatřil před sebou slabé zářící stopy, bylo jich pět, každá byla velká jako jeho jeden krok.
Zářící stopy smeřovaly doleva, poté se stočily doprava a vytvořily deset stop, poté se vrátily o osm stop nazpět a a zabočily doleva, kde vytvořily patnáct stop, když Roland došlápl na poslední, uvědomil si, že stojí před mohutným vykotlaným stromem.
Zamrkal. Byl si víc než jistý, že ještě před několika minutama tu nebylů, ale když otevřel své oči, ten strom tam pořád byl a on si uvědomil, že ty zářící stopy zmizely.
„Moc ti děkuji Panenko,“ poděkoval v duchu a pak se rozhlédl kolem sebe, jestli nahodou neuvidí Eggara, ale at napínal své oči sebevíc, Eggara nikde neviděl.
Otevřel svá ústa, ale nevyšly z nich žádná slova, jen několikrát zalapal po vzduchu, čekal minutu, dve pak tři, čtyři, ale Eggar se stále neobjevil.
Pomyslel si, že se mu možná něco stalo, ale to zavrhl, ale nenacházal žádné jiné vysvětlení, proč tady není, ledaže by tohle byla lež a on mu naletěl, ale nechtělo se mu veřit, že by ho unesl od ostatních, jen proto, aby si u měho takovým způsobem vystřelil.
„Rolande,“ ozvalo se šeptave za jeho zády.
„Nech me! Už nikdy neudělám nic,ů vykřikl a zapomněl přitom, že nemá mluvit.
„Otoč se Rolande,“ ozval se ten hlas znovu, zcela určite patřil žene, ale nebyl si jistý, jestli té samé, co mu poslední dobou našeptávala všechny ty věci.
„Kdo je to, kde je Eggar?“
„Otoč se Rolande a vše zjistíš.“
Nebyl si jistý, jestli to má udělat, ale jako by se jeho tělo rozhodlo za něj, pomalu se otočil, nejprve hledel jen do tmy, ale během chvile se tesne před ním zhmotnily tři povznášejícící se přízraky, jejiž oči zářily.
Polknul, hlava se mu zatočila.
„kdo a nebo co jste?“ vysoukal nakonec ze sebe.
Jeden z přízraků k nemu natáhl ve vzduchu vlající látku.
ůPodej mi Rolande a všechno se dozvíš.
„To není dobrý nápad, myslím, že bych mel jít.“
„Neboj se, jen mi podej svojí ruku,“ byl to lidský hlas, zněl jako žena, ale on před sebou neviděl žádnou lidskou bytost, žádná ústa.
„Opravdu bych mel jít, já…,“ jeho tělo se zachvělo a on natáhl svou ruku vpřed a dotknul se vlající látky.
„Velmi dobře Rolande, pochválil ho ten hlas.
Roland se před očima zjevil nějaký obraz, viděl několik věco v rychlém sledu, poté ucítil, jak z něho stéká pot, chtěl se tomu přízraku vytrhnout, ale nezdařilo se.
„Neboj se Rolande, nechceme ti ublížit.“
Rolandovi se v uších rozeznel křik, který přešel v jekot a ten následne v vřískot znovu a znovu sebou škubnul, měl pocit, jako by celé jeho tělo oblepil led, celý se třásl a ten vřískot se stupnoval a před očima mu probehlo několik dalších obrazců, následne ho příšerne rozbolela hlava v uších mu hučelo, chtělo se mu zvracet, oči ho začali příšerne pálit a vřískot se změnil v ženský hlas, který neustále opakoval: Ne! Ne! Ne ! Ne! Ne!“
„Ne!“ zaječel a poté se složil na zem, přízrak ho pustil a poté zmizel.
O několik vteřin později se k nehybnému tělu sklonil nějaký muž a zatřásl s ním, Roland nereagoval.
Zkusil to znovu, ale opět neuspešne.
„No tak kluku, prober se, prober se ty zatracený zlodějíčku, neříkej mi, že si se mu zaprodal, no tak prober se, prober se!“ znovu s ním zatřásl a Roland otevřel oči, byl v nich výraz naprostého zmatení.
„Kde to jsem, kde jsi byl, co to bylo?“
„To byly přízraky uskutečnení, prokázaly, že si se nestal jedním z nich.
„Jením z nich? Myslíte toho Marakenu?“
„Přesne toho. Jsi z toho venku, takže stávej, musíme si pospíšit.
„Z čeho jsem venku, kam si musíme pospíšit?“ Roland byl očividne mimo sebe.
„Jak na to můžu pořád zapomínat,“ zabručel Eggar neboť to byl on a poté si přehodil Rolanda přes rameno, jako by nic nevážil.
„Co se mnou chcete dělat, kam me to chcete dostat, kde je tu nejbližší hospada, doufam, že tam mají něco k jídlu, nejsem si jistý, jestli na to budu mít, nerad bych spal venku, chtěl bych si někam zajít…,“ blábolil Roland bez přestávky.
Eggar zakoulel očima.
„Vážne! Jak je možné, že na něco takového pokaždé zapomenu, tak tohle bude dlouho noc,“ s tichýmmručením se vydal na cestu a snažil se přitom nevnímat Rolanda a jeho neustálé mluvení.Pečínka, pivečko, kuřátko, medovina, zlatáky, dukáty, stříbrnáky, drahokamy, zlato, šaty, šperky, voda, bahno, Roland ze sebe chrlil jedno slovo za druhým, Eggar měl co dělat, aby ho neshodil na zem a nebo nehodil do křoví či z nějakého srázu.
„Slepička, kravička, ovečka, prasátko, kohoute, dvorek, hnů, farmář, vejce,“ Eggar skřípal zubama,cítil, jak se mu napínají svaly, ale dokázal se pokaždé ovládnout a nakonec i s Rolandem došel na místo, na kterém se nacházeli Eizak, Chandra a trojčata.
Jako první si ho všimla Chandra, která vyskočila na nohy a tasila svůj meč.
„Je dobré vedět, že jsi vždycky připravená,“ prohlásil Eggar a položil roilanda na zem.
„Paprika, petržel, kmín, česnek, rozmarýn….“
„Co si mu udělal?!“ zeptala se ho Chandra, nepřestávajíc na něho mířit.
„To přejde, podstatné je, že prošel.“
„Prošel?!“ Chandre ve tváři svitlo poznání.
„ty si ho podrobil testu přízraků uskutečnění?!“
„Byla tzo ta nejjistější volba.“
„Mohl si ho zabít!“
„Ale nezabil. V těchto časech se musí jednat rychle, kde je Eizak?“
Chandra sklonila svůj meč a ohlédla se dozadu na spící trojčata.
„Odešel a Ryar je…“
„Je mrtvý ano já vím,“ nebyla si jistá, ale přísahala bych, že v jeho hlase zslechla náznak lítosti.
„Jak dlouho to ještě potrvá?“
Eggar pokrčil rameny.
„Nemám ponětí. Možná hodiny, možná dny.“
„Brambory, mrkev, cesta, necesta, svetlo, tma a…,“ Roland zívnul a během několika následujících vteřin, usnul tvrdým spánkem.
Chandra a Eggar na sebe beze slova hledeli, nakonec jako první promluvila Chandra.
„Jestli chceš, můžeš se k nám připojit.
„Takže je to dobrý?“
„Nic není dobré, ale sama ty děti ochránit nedokážu.“
Eggar přikývl a lehl si vedle zhluboka oddychujícího Rolanda.
„Vzbud me za čtyři hodiny, pokud se tedy Eizak nevrátí.“
Chandra pohlédla před sebe.
„Nevrátí,“ zamumlala po chvilce.
„Tak za čtyři hodiny,“ zopakoval Eggar a poté usnul.
Chandra popošla k plápolajícímu ohni.
Zahleděla se do něj, v plamenech jako by se odrážely její vzpomínky, jejich hádka, Eizakova bolest v očích, jeho snaha dokázat jí, že je někdo jiný, neposlouchala ho, nechtěla to slyšet, vyhnala ho pryč.
„Vrat se Eizaku prosím, my tě potřebujeme…, já tě…,“ oheň náhle vyšlehl do výšky a ona jen tak uskočila.
„Chandro, chandro…,“ všude kolem ní se ozýval povědomý mužský hlas.
„Nikdy je nedostaneš,“ vykřikla a rychle ten ohen uhasila,“ v uších se jí rozezněl zlověstný smích.
„Bez Oiena je to jen otázka času, jen otázka času.“
„Jmenuje se Eizak!“
Znovu se ozval zlověstný smích a uhašený plamen vyšlehl do výše.
Eizak, který jí sledoval z nedalekého křoví, se otočil a odešel pryč.
Chandra zahlédla jeho siluetu.
„Eizaku prosím…,“ zašeptala.
„Slyšel jí, ale nezastavil, nemohl, už nebyl více Eizakem.
„Chandra chtěla jít za ním, ale Eggar jí zastavil.
„Musíš ho nechat jít.“
„Proč si to udělal?!“
„Proč si se zamilovala, proč si to porušila?!“
Říká se tomu cit Eggare, doufám, že jednou taky nějaký získáš!“ odsekla a poté odešla spát.
Eggar hledel na mizejícího Eizaka.
„Pro dobro nás všech, doufám, že se to nikdy nestane!“
„Ryare…,můj synu…“

Kapitola 16

Tobiáš se probudil. Nestačil si ani pořádně protřít svoje oči, když si uvědomil, že se nad ním sklání nějaký muž.
Nedokázal rozeznat, o koho jde a tak se rychle pokusil dostat opodál ležícímu meči, ale ten muž mu zlehka stoupil na nohu.
Tobiáš bolestně usykl a totéž udělali Mary a Patrick, přestože oba dva spali.
„Zajímavé mel by ses naučit, že snažit se dostat k cizímu majetku, se nemusí vyplácet.“
„Nechtěl jsem ho ukrást, jen se s ním bránit, Eggare,“ odsekl Tobiáš, ale svojí ruku si přitáhl k tělu.
„Jistě. Tímhle to začíná a končí to vyvražděním rodiny.“
Tobiáš na něho nechápavě zíral.
„Eggare mohl bys jít ke mně,“ dolehl k nim Chandřin hlas.
„Pro tentokrát si z toho vyváznul snadno chlapce, ale pokud se chceš dožít dospělosti, mel by ses naučit spát, jako by si byl každou chvíli připraven vyskočit a začít zabíjet.“
„Eggare! Mohl bys prosím ke mne,“ ozvala se znovu Chandra.
Eggar si rukou poklepal na svůj meč.
„Zapamatuj si má slova a budeš zas o něco blíž k přežiti dalšího dne,“ a poté odešel k Chandře, která se na něho vyčítavě zahleděla.
„Jak dlouho je chceš chránit? Je jim už šestnáct let, je to ten nejlepší čas začít.“
„Jsou to ještě děti. Jejich matka by nechtěla…“
„Jejich matka už je dávno mrtvá, po jejich matce netouží Marakenovi přisluhovači.“
„K nám se nikdo nedostane, jsou s námi v bezpečí.“
„Jistě stejně jako byly ti další tři děti v bezpečí s Ryarem.“
„Eggare!“
Eggar mávnul rukou a nožem říznul do ztuhlého králičího masa.
„S tímhle dlouho nevystačíme.“
„Já vím, ale nemůžeme se jen tak objevit v nejbližším městě.“
„ O to víc je nutné, je začít učit. Dřív či později nás někdo z nich najde, snažíme se je zabíjet, ale stále jich je víc než nás, my dva ty tři nemůžeme chránit proti přesile.“
Chandra zavrtěla hlavou.
něco takového přece nemůžeš chtít po Mary, vždyť je to křehká dívka.“
„Pcha. Křehká či nekřehká, tam na tom nezáleží, pochybuji, že na to bude někdo z nich brát zřetel, když se ji bude smažit zabít.“
„Myslím, že to přeháníš Eggare. Tak reálné nebezpečí nám jistě nehrozí.“
„Jak myslíš, ale bez Eizaka to bude o dost těžší.“
„To tys ho vyhnal, kdybys to nikdy neřekl…“
„Tak by to skrýval tak dlouho, dokud by s tím nepřišel někdo jiný a my byli v nějaké svízelné situaci.
„Co tím chcete říct, proč už tu Eizak není?“
„Tobě nikdo neřekl, že poslouchat za zády je nevhodné,“ zavrčel Eggar a vzápětí přiložil ostrý nuž k Tobiášove krku.
Ten ztuhl a z tváří mu vyprchala veškerá barva.
„Toho se neodvážíš,“ zasípal Tobiáš, ale vyraz v jeho očích, vypovídal o tom, že si tím není vůbec jistý.
„Vsadíš se mladíku?“
„Eggare! Dej ten nuž pryč!“
Eggar však místo toho trochu na ten nuž přitlačil a Tobiášovi z očí vyhrklo několik slz.
Eggare! Chandra se k nim přiblížila.
„Je ti to příjemné mladíku, líbí se ti, jak si bezbranný?“
„Ne,“ zasípal Tobiáš, kterému srdce prudce tlouklo.
„Tak co kdyby si s tím něco udělal?“
„Co tím myslíš…?“
Eggar odtáhl svůj nuž od jeho krku.
„Řekni to svým sourozencům, při západu slunce začneme.
„S čím začneme?“ chtěl vědět Tobiáš, zatímco si rukou masíroval krku.Eggar vytáhl meč, několikrát s ním zašermoval do prázdna a pak řekl.
„Začneme se učit zabíjet.“
„Jo jasné, cokoliv,“ zamumlal Tobiáš a potom odkráčel ke svým sourozencům, kteří už byli vzhůru a střídavě hleděli na přicházejícího Tobiáše a ležícího Rolanda, který se každou převracel z jedné strany na druhou.
„Co se stalo, co je s tebou, co tady dělá Eggar a ten zlodějíček a kde je Eizak?“
Tobiáš se zastavil a zahleděl se na ně.
„O západu slunce nás začne učit zabíjet,“ řekl jen a poté pokračoval dál, Mary s Patrickem na sebe pohlédli.
„Copak si se úplne pomátnul?!“
„Uklidni se Chandro. Nikdo přece ve skutečnosti neumře, jen se musí naučit bránit.“
„Jak si to udělal?“
„Našel jsem jeho citlivou stránku, stránku, která ho a jeho sourozence zabije, pokud se jí brzo nezbaví.“
Chandra se po trojčatech ohlédla, všimla si, že se Roland pomalu probouzí a poté se pohledem vrátila k Eggarovi.
„Myslela jsem, že mi chceš pomoct?“
„Přesně to dělám a teď mě omluv, musím jít připravit místo, kde budeme moct započít s výcvikem.“
„Ty se toho nevzdáš, že ano?“
„Pokud chceš, aby se dožili dalšího měsíce, dalšího úplňku, tak nic jiného nezbývá a pokud se k nám připojíš, tím to bude rychlejší, sama si řekla, že už se Eizak nevrátí,“ Eggar zastrčil svůj meč za pás a odešel.
Chandra se znovu ohlédla za sebe, viděla, jak Patrick od Rolanda poodstoupil, jak se na něho opovržlivě dívá, Mary se odvrátila na druhou stranu a poté se vydala k nedalekému rybníku.
„Ono se to zlepší, chce to jen čas.“
„Je jasné, že si to zasloužím, ale myslel jsem, že tady bude i Eizak, že mi s tím tak nějak pomůže, ale koukám, že tady není, co se tu stalo?“
„To je víc než dlouhý příběh, podstatné je, že jsi v bezpečí, že je to…,“ její další slova zanikla v dívčím vřískotu.
„Mary!“ Chandra se společně s Rolandem rozeběhla k rybníku.
Když tam doběhli, viděli u vody stát klepající se Mary.
„To je voda tak studená?“ otázal se Roland.
Mary třesoucí rukou ukázala před sebe, a když se Roland otočil, žaludek se mu zhoupnul, Chandra se odvrátila a jen velmi těžko, zadržovala hrnoucí se slzy.
Na stromě bylo pověšené Ryanovo zohavené tělo.
„Co se tady děje, proč tady tak ječíš,“ doběhl k nim Eggar, jakmile spatřil Ryarovo tělo na několik vteřin ztuhl, ale vzápětí vytáhl svůj meč a švihnutím přesekl větev, ke které byl ryar připevněný, jeho tělo dopadlo na zem, těsně k nohám Mary, která chtěla znovu začít křičet, ale Chandra jí nejprve zakryla ústa a poté jí odtáhla o kus dál, kde se jí snažila uklidnit, přestože sama byla velmi rozrušená.“
„Co se stalo, kdo mu to udělal?“ chtěl vidět Patrik, kterému se také dělalo při pohledu na Ryara špatně.
Eggar oba bratry hrubě odstrčil.
„Nic, co by vás mělo zajímat, vraťte se zpátky do tábora.“
Tobiášovi se zalesklo v očích a bojovně vystrčil svojí bradu.
„Proč bychom měli poslouchat, nejste náš otec!“
Eggar ho bleskově a velmi tvrdě přirazil k nejbližšímu stromu.
„To máš pravdu chlapče, já nejsem váš otec, takže ti říkám, vraťte se ihned do tábora!“
„Já se vás nebojím…“
„Ne to jistě, že ne, ještě jsem ti nezadal důvod,“ zavrčel Eggar a poté ho pustil.
Tobiáš po něm šlehl nepřátelským pohledem a poté společně s Patrikem a Mary odešel.
„Bylo to nutné?“
„Nutnější než si myslíš, měla bys na ně dohlédnout, já se o něho postarám.“
„Možná, že bych se o něho měla postarat já.“
„Zvládnu to. Pohřbít ho dokážu, tak už jdi a vem si sebou Rolanda.“
„Je mi to líto. Nikdy mě něco takového nenapadlo, kdybych to jen věděla…“
„Já o tvojí lítost nestojím a Ryarovi je už k ničemu, jdi!“
Chandra vydala povzdech a začala se od Eggara vzdalovat, ale v okamžitě, kdy se ocitla u Rolanda, se otočila.
„Co ješte chceš?“
„Myslíš, že je dostali, že těm dětem ublížili?“
Eggar na ní upřel velmi chladný pohled, ve kterém se neodrážel žádný cit.
„Je mi to jedno a teď vypadnete, hned!“
„Pojd Rolande,“ oba dva to místo opustili.
Eggar udeřil svojí mohutnou rukou do stromu a pak ještě jednou.
Chandra a Roland se zastavili a ona ho ustarane pozorovala.
„Myslíš, že se z toho dostane?“ zeptal se tiše Roland.
„Nevím bojím se, že ne.“
„V tom případe ho musíme najít a přivést zpět.“
„To není dobrý nápad.
„To je ten nejlepší nápad, jestli ho někdo dokáže přesvědčit, tak je to on.“
„Ne Rolande. To není dobrý nápad.“
Roland otevřel ústa, ale v tom k nim dolehl křik.
„Prosím at to není další mrtvola.“
„Co se děje, jste v pořádku?“
„My jo, ale všechno je pryč?“
„Co tím myslíte?“ chtěla vedet Chandra, ale vzápětí jí to došlo.
„Všechno bylo pryč, jejich koně, jejich zásoby.
„My tady zemřeme,“ zašeptala Mary.
„Nikdo tady nezemře.“
Patrik se kolem sebe rozhlížel.
„Myslíte, že to byli ti samí, co takhle odporne zavraždili Ryara?“
Chandra popošla dopředu.
Podle stop, které se kolem nich nacházely, usoudila, že tady bylo tak deset mužů, kteří byli nejspíš oblečeni v těžkých kožešinách.
Většina stop vedla pryč, ale některé stopy, se kroutily kolem stromů a následně mířily dolu k rybníku.
Chandra poklekla a jedné z těch stop se dotkla.
Byla čerstvě vytvořena. Nestačila se ani pořádně narovnat, když k ní dolehl řinkot meče.
„Všichni tady zůstaňte, pokuste se být, co nejméně nápadný,“ zakřičela na trojčata a Rolanda a poté se s napřaženým mečem rozeběhla dolů k rybníku

Co ho tam asi čeká, u toho rybníka.

Nic hezkého

trojčata a Rolanda a poté se s napřaženým mečem rozeběhla dolů k rybníku
Tři osmileté děti vánoce pomalu kráčela za světlem, které se s každým ujitým metrem zdálo jasnější a jasnější.
„Jak je to ještě daleko? Už skoro necítím svoje nohy,“ fňukala tiše Aulrika.
„Jistě dojdeme za chvíli na konec,“ utěšoval jí chlapec, Aurika její ruku stiskla ještě o něco silněji, všichni tři uslyšeli nějaký zvuk.
„Co to bylo? Já se bojím.“
„Za chvíli tam dojdeme,“ chlapcův hlas zněl přesvědčené.
„Doufám, že máš pravdu, chtěla bych se vrátit k mamince či tatínkovi.“
„To není možné, no tak pojďme, každou chvíli tam musíme dojít,“ nepřestával je chlapec povzbuzovat.
Znovu se ozval ten zvuk, který už několikrát slyšeli.
Všichni si pohlédli do tváře a poté se zastavili.
„Proč jsme zastavili,“
„Nevím,“ odtušil chlapec šeptem.
„Vidíte něco či někoho?“
„Ne a ty?“
„Taky ne, to světlo je pořád před námi.“
„Já už nemůžu, chci si lehnout a odpočívat,“ chlapec však Aulriku zadržel.
„Ted nemůžeme usnout, musíme pokračovat dál.
„Já jsem ale tak moc unavená,“ Aulrice se klížily oči.
„Ne. Musíme pokračovat dál, no tak nesmíš usnout.“
Aulrika zívla a vzápětí zas.
„Jenomže já chci, chviličku se prospíme a poté szas budeme pokračovat,“ jakmile to dořekla, složila se k zemi.
Aurika vyjekla.
„Co se stalo, co jí je, já se tak bojím?“
Chlapec uslyšel nějaké kroky a vzápětí ho do tváře udeřilo světlo ze svítilny.
„Děti? Co tady dělají tři malé děti,“ ozval se chraplavý mužský hlas.
„Aulrika omdlela, můžete se o ní postarat?“
„Bože můj, svatí na nebesích,“ starý muž se sklonil a vzal ležící Aulriku do náručí, nepatrně sebou zavrtěla.
„Bude zase v pořádku. Zavedu vás k sobe domu do tepla.“
Aulrika a chlapec se na sebe pohlédli a poté přikývli.
Řeknete mi, co tady tak malé děti jako vy dělají, tady to místo není bezpečné ani pro dospělého jedince natož pro malé děti, kde máte rodiče?“
„Jsou mrtvý, náš opatrovník byl zavražděn.“
Stařec se pokřižoval.
„Dobrotivý bože, je to horší a horší, pojďme je to odtud kousek.“
Po několika minutách došli k nějaké chalupě.
„Není to nic moc, ale doufám, že si tu budete moci odpočinout.
„Děkujeme, pane,“ zamumlal chlapec a poté ho i s Aurikou následoval dovnitř.
Uvnitř narazili na ženu, které mohlo být tak sedmdesát let, ale oči měla poměrně živé a úsměv přátelský.
„věděla jsem, že tam venku někdo je, ale netušila jsem, že to jsou tři malé děti, jste v pořádku, musíte být promrzlé, snad vás náš malý ohníček a postel trochu zahřeje.
„Děkujeme. Chtěli jsme dojít k tomu světlu, ale Aulrika, už nemohla jít dal.“
Stařec si se stařenou vyměnili pohled.
„Za světlem říkáš? Tam venku žádné světlo není, jediné světlo, které jste mohli vidět, bylo to, které vycházelo z mé svítilny,“ promluvil nakonec stařec, který mezitím uložil Aulriku.
„Viděli jsme jasné světlo, bylo přímo před námi,“ trval na svém chlapec a Aurika přikyvovala.
„Ať už jste chlapče viděli cokoliv, nic tady není, nemůže být, se svojí milovanou tady žijeme přes čtyřicet let a něčeho takového bychom si všimli.“
„My to viděli,“ zopakoval chlapec, kterému se stejně jako Aurice klížily oči a chtělo se mu spát.
„Ať už to bylo cokoliv, nyní jste v bezpečí, do té postele se vejdete všichni tři.“
„A kde budete spát vy?“
„My si nějak poradíme,“ klidné a dlouhé sny,“ popřáli jim ti dva a potom odešli do vedlejší světnice a k chlapci doléhal jejich tlumený rozhovor, ale téměř ho nevnímal, byl tak unavený, že jakmile vlezl do té postele, tak usnul, Aurika to samé.
Stařec se napil z vedra.
„Musí to být ony, nikdo jiný by to světlo neviděl, měli bychom se jich zbavit.“
„Nedělej unáhlená rozhodnutí, jsou to ještě malé děti.“
„Jestli to jsou oni, musíme se jich zbavit, než se to stane.“
Stařena položila svojí ruku na rameno.
„Než se k nečemu takovému rozhodneme, musíme mít jistotu.“
„Copak není jistota, že viděly světlo, světlo, které nikdo nevidí.
„Jsou to malé děti, jsou velmi unavené a vyděšený, mohly vidět cokoliv, mohly si to jen představovat, ty sám bys mel ze všech nejlépe vedet, co dokáže lidská představivost.“
„Já vím, já vím, ale oni se nechovají jako osmileté k smrti vyděšené děti, je na nich něco, z čeho mě mrazí v zádech.“
„Přivedl jsi je sem a tak jsou pod ochranou naší střechy:“
Stařec se podrbal na téměř holé hlave.
„To máš pravdu, neměl jsem je sem vodit.“
„Ale ani si je tam nemohl nechat, my nejsme žádní vrazi.“
„Něco udělat musíme.“
„Stařena vyhlédla z okna a nasála studený vzduch.
„Zavoláme ostatní.“
Stařec to okno zavřel.
„Jestli je zavoláme a ony to nebudou, tak zemřeme.“
Stará žena se na něho podívala.
„Já jsem na to připravena, už jsme tady dost dlouho, myslím, že je čas jít.
„To se nestane, protože to jsou ony děti!“
Pohladila ho po tváři.
Pokud si o tom tak přesvědčený, zavolejme je, ale jsem si jistá, že to počká do rána.“
„To máš pravdu. Do rána to jistě vydrží,“ stařec svojí ženu letmo políbil a poté ulehl k plápolajícímu dříví.
Žena čekala, až její muž usne a pak odešla do vedlejší světnice, přistoupila k spícím dětem a zlehka se toho chlapce dotkla.
Ten sebou zavrtěl a spál dál.
„Probuď se, musíte odtud okamžitě odejít,“ znovu s ním lehko zatřásla a chlapec se probudil, zamrkal a poté se zeptal.
„Co se děje, už nás tu nechcete?“
„Takhle to není, jen tu není bezpečno, rychle vzbuď své sestry,“ z druhé místnosti k nim dolehlo zamlaskání.
„Za chviličku se vrátím,“ šeptla a poté odšourala ke svému muži, který se převrátil.
Sklonila se k němu a zlehka ho políbila na čelo a on se opět ponořil do hlubokého spánku.
Zvedla se a vrátila se k dětem, které už byly vzhůru a zmateně se na sebe dívaly.
„Moc mě to mrzí, ale tady zůstat nemůžete, tady něco máte,“ do rukou jim vložila malou čutoru a krajíc chleba.
„Já jsem ale stále unavená.“
„Já vím, ale tady zůstat nemůžete, jdete prosím rychle, čím dál budete, tím hůř vás budou hledat.“
„Kdo nás bude hledat?“
„Velmi zlý lidé a teď už prosím jdete a za žádnou cenu ty čutory neztraťte, no tak už jdete, pospěšte si.“
„Venku je tma.“
„Povede vás světlo.“
„Ten starý muž povídal, že tam žádné není.“
„Pro nás ne, ale vy ho vidíte, tak už jdete, rychle, rychle a neztraťte ty čutory, hodně štěstí, hodně štěstí,“ jakmile byly všechny děti venku, zavřela za nimi dveře.
„Já chci spát, jsem tak unavená.“
„Musíme pokračovat, ona si to přála.“
„Já si přeju lehnout.“
„Napij se z té čutory,“ Aulrika tak učinila a během několika vteřin, se cítila o mnoho odpočatější.
„Jak si to věděl?“
„Chlapec pokrčil rameny.
„Prostě jsem to věděl, tamhle je to světlo.“
„Co když je to zlo, co nám chce ublížit?“
„Chlapec se k nim obrátil.
„Věříte mi?“
Obe dvě dívky přikývly a jejich ruce se spojily a oni se vydali k tomu světlu.
Když byli od té chalupy dostatečně daleko, zevnitř se ozval jekot, ale oni ho neslyšeli, bok po boku se pomalu blížili k tomu světlu.
Když už byli téměř u něho, to světlo náhle zmizelo a je obklopila neproniknutelná tma.
Všichni tři zaječeli, ale během několika vteřin se na každé straně objevili dvě mladé ženy, které byly obklopeny jakousi září.
Neřekly ani slovo, ale všichni tři cítili, že jsou s nimi bezpečí.
Obe dvě ženy je provedly temnotou až s nimi nakonec došli na nějakou paseku, kde ty děti u ohne viděli sedět vysokého muže a nějakou mladou očividně slepou dívku.
Obe dvě ženy se pousmály a poté, jako by se ve vzduchu rozplynuly.
Muž se otočil, jeho tvář potemněla a v očích se mu rozhořel žár.
Gloria neboť to byla ona, vycítila, že se něco děje, vyskočila na nohy a vrhla se před ty děti, alespoň doufala, že tam jsou.
„Uhni mi z cesty!“ přikázal jí Lazar s napřaženým mečem, ale ona, přestože cítila jeho zlobu, touhu zabíjet, neodstoupila.
„Těch dětí se nedotkneš.“
„Jsou to její děti, musí zemřít!“
„Ani se jich nedotkneš!“ zopakovala tím nejsilnějším hlasem, jakého byl schopen.
I když to neviděla, domyslela si, že jeho tvář nyní vyzařuje pohrdání.
„A kdo mě zastaví? Slepá dívka, uhni mi z cesty!“
Gloria se zhluboka nadechla.
„Těch děti se nedotkneš, Lazare!“
„Varoval jsem tě!“ Lazar švihl mečem a mířil na její břicho, ona cítila, jak se k ní ta velmi ostrá špička blíží, ale neuhnula, jen nastavila rozevřenou pravou dlaň, Lazar čekal, že jí ten meč tu dlaň probodne, ale stalo se úplně něco jiného, meč se u té dlaně zastavil a následně se rozžhavil tak, že ho musel Lazarus upustit na zem, na zemi získal meč, opět svojí běžnou barvu.
V Lazarových očích se objevil údiv, něco takového se mu ještě nikdy nestalo, něco takového viděl jen jednou jedinkrát.
„Kdo doopravdy jsi?!“
„Nezabij…,“ začala Gloria, ale vzápětí se zřítila k zemi.
Nyní mel jedinečnou příležitost, ale místo, aby se toho chopil, se sklonil ke Glorii a zkontroloval její tep.
Žila. zřejmě musela omdlít vyčerpáním.
Zvedl svou tvář a zahleděl se na ty tři děti, které na něho hleděli se strachem a také s jistou zvědavosti.
„Byly jí docela podobné.
Zasunul svůj meč a rukou ukázal k ohni.
„Vypadáte, že se chystáte každou chvíli omdlít, u ohně je místa dost.“
„Kdo jste a co tady děláme?“
„Jste v bezpečí, neublížím vám,“ zamumlal Lazar a potom přenesl Glorii blíž k ohni, všechny tři děti si vyměnily pohledy a pak k tomu ohni také přistoupily.
„Byly jí vskutku tak podobné, jejich smrt by s ní jistě zamávala, oslabila, ať už by chtěla či nikoliv, rukou se dotknul svého meče, ale nevytáhl ho.
Jen je pozoroval, jak se ukládají jeden vedle druhého, jak postupní usínaní.
Touha zabít je náhle zesílila a on už svůj meč skoro vytáhl, ale nakonec ho zase zasunul zpět.
Gloria se malinko pohnula.
„Jsou ještě pořád naživu,“ pronesl tiše.
„Já vím, děkuji.“
„Kdo jsi, jak si to udělala?!“
„Jsem prokletá,“ zamumlala jen a poté zas usnula.
Lazarus přihodil do ohně.
„Jsem prokletá, to už někde slyšel, ale nemohl si vzpomenout kde.
Když tak hleděl na ty spící děti, přišlo mu, jako by to už zažil, jako by viděl spící děti v jeho blízkosti už dříve, ale nedokázal si nic vybavit, prudce potřásl hlavou.
Bude se muset o ty děti nějak postarat, jen by mu překážely v zabíjení dalších Marakenových služebníků.
Jeho pohled spočinul na spící Glorii.
Snažil se vzpomenout, koncentrovat, vybavit si vzpomínky, ale nedařilo se mu to, ať se snažil sebevíc, nedokázal se ponořit do své minulosti, někdo nebo něco, mu v tom bránilo.

Jsem zvědavá, co mu v tom brání.

Máš nějakou oblibenou postavu?

Oien kráčel od Chandry a dětí pryč.
Chtěl by s nimi zůstat a chránit je, ale nemohl, ne dokud nenajde způsob, jak je přesvědčit, že se změnil.
Byl od tábora necelý kilometr, když okem zahledl skupinu několika mužů. Mohli být od něj tak 40 metrů a všichni do jednoho, byli oblečeni v nějaké kožešině.
To nebylo však to, co ho tak upoutalo.
Ti muži měli sebou koně, o kterých si byl víc než jistý, že patří Chandře a dětem.
Schoval se za nejbližší strom a ohlédl se dozadu, kde sice neviděl stoupat žádný kouř, ale to nic neznamenalo.
Chtěl se otočit a vrátit se k nim, zkontrolovat, ale včas se ovládl, jestli to udělá, všichni Marakenovy přisluhovači, o nich budou vědět.
Něco mu říkalo, že ti muži v kožešinách mu neslouží.
Očividně nebyli ani z této zemi, mluvili jazykem, který mu byl povědomý, ale nedokázal mu rozumět, možná, že to bylo tou vzdálenosti, přiblížil se o několik metrů, schovával se za stromy, nakonec od nich byl asi tak šest metrů a zcela jasně rozeznával jejich tváře, většina z nich je měla špinavé a zarostlé.
Přitiskl se nejblíže možnému stromu, ale nezdálo se, že by ti muži věnovali pozornost okolí, jeden druhého překřikovali a přehazovali si různé věci,
Snažil se dohlédnout co nejdál, pokusit se najít nějaké další muže, ale jak to tak vypadalo, těch všech šest mužů bylo všechno.
Pomalým co nejtišším pohybem, vytáhl ze svého pasu meč a přiblížil se k prvnímu muži, který se každou patou vteřinou napájel nějakým nápojem, raději ani nemyslel na to, co za nápoj by to mohlo být.
Našlapoval velmi tiše, velmi obezřetně kladl nohu před nohu a zároveň pozoroval ostatní muže, ale všichni byli otočení a očividně zaměstnaní, nějakou svou vlastní zábavou.
Rozhodl se, že pět z nich zabije a jednoho donutí mluvit, jeho matka ho vždy žádala, aby omezil zabíjení, aby tak činil co nejméně, ale ani jeho matka ani jeho otec, již nebyli naživu a on už nebyl tím mužem, kterého žádala.
Udělal poslední krok a poté ho chtěl svými rukama obejmout kolem krku, ale při došlápnutí, se ozvalo velmi nepatrné šlápnutí, bylo téměř neznatelné, ale ten muž ho přesto zaznamenal, škubnul sebou, ale nic víc mu Oiene neumožnil, pohybem mu zlomil vaz, mrtvé tělo se tiše sesulo k zemi.
Oien zvedl ze země svůj meč a přistoupil k dalšímu, ten byl stejně jako první kus za ostatními a zrovna se cpal jídlem, které bylo určeno trojčatům.
Oien se ho zlehka dotknul a když se ten muž otočil, ze všech sil mu zmáčknul krk.
Ten chlap cosi zachrčel, z úst mu vypadly sežvýkaného zbytky, pokusil se Ioe udeřit, ale on přitlačil a škrcený muž se během několika vteřin sesunul bezduše k zemi.
Oien se s odporem očistil a přiblížil se k dalším, tentokrát byli dva blízko sebe, nebylo možné nejprve zabít jednoho a pak teprve druhého, na to byli příliš blízko sebe, ale ani nestal o tom, aby si ho všimli ti zbývající tři.
Zastavil se u nich tak blízko, jak jen to bylo možné, byl rád, že se pravidelně myl, jeho pach byl téměř nezachytitelný, také díky vetru, který foukal na jinou stranu.
„Myslím, že jsme je měli zabít, počkat si tam na ně.
„Oni si to nepřáli, měli jsme to tam jen poničit a odvést jejich koně,“ odvětil druhý muž a labužnicky si olízl své prsty.
„Tak jsme se měli alespoň trochu pobavit!“
„Copak ti nestačilo, co jsme udělali jednomu z nich, skoro bych si přál vidět jejich výrazy, až toho Ryara najdou.
„To já taky,“ zachechtal se jeho společník a chystal se zakousnout do kuřete, ale v tom mu jeho krkem projela čepel.
Pojídající muž zakašlal, vykulil oči.
Druhý muž šáhl po zbrani, ale Oien byl rychlejší a jeho krkem projela ostrá dýka.
Oba dva muži se pokusili promluvit, vydat ze sebe hlásku, ale on jim to neumožnil a škubnutím, vytáhl nejprve z jednoho svůj meč a z druhého dýku a následně jim necitelně podřízl hrdla, odehrálo se to velmi rychle, ti muži, nestačili ani zamrkat.
Oien meč i dýku očistil o trávu, poté meč zastrčil za pás a přiblížil se k dalším dvěma, snad ještě mohutnějším, ale na něj to neudělalo žádný dojem, necítil strach, dokonce ani obavu.
Jeho zrak padl na odložený těžký palcát, který si jeden z těch dvou, bezstarostně položil za sebe.
Zamýšlel to jinak, ale tohle mu nahrálo.
Zvedl ten palcát ze země, jako by skoro nic nevážit, udělal ještě jeden krok a poté ten palcát zvedl nad hlavou, ale než udeřil, dotknul se obou mužů a když se ti dva otočili, oběma naraz roztříštil lebky, dal do toho svojí maximální sílu, ozvalo se křupnutí, ze rtů těch dvou vyšel cosi jako povzdech a pak se sklátili k zemi, krev z jejich proražených hlav, mu trochu potřísnila oblečení, ale on toho nedbal, překročil je a namířil si to k tomu poslednímu, ten se rozeběhl pryč.
Oien se zastavil, odhodil ten mohutný palcát, vytáhl za pasem zastrčenou dýku a mrštil jí po utíkajícím muži, který běžel, jak nejrychleji dokázal, ale letící dýka byla rychlejší, probodla mu dlaň a on se s výkřikem překotil o před ním stojící pařez.
Při dopadu si rozbil své rty, ze kterých mu vytryskla krev.
Pokusil se tu dýku vytáhnout, zbavit se jí, běžet dál, ale ať se snažil sebevíc, ať do toho dával co největší sílu, nedokázal tu dýku ze své dlaně vytáhnout, jako by tam byla, proste zakořeněná.
Oien k němu kráčel pomalu nespěchal, věděl moc dobře, že se ten muž, jeho dýky nemůže zbavit, byl to osobní dar od jeho dřívějšího pána.
Nakonec k němu došel.
Teprve teď si uvědomil, že ležící muž není ani tak muž jako spíš mladík, ale to na tom nic neměnilo.
Sklonil se k němu, přitáhl si ho k sobe a zeptal se tichým, ale vše říkajíc hlasem.
„Kdo vám to nařídil?!“
„O čem to mluvíš? Nechej mě žít, já jsem nikomu nic neudělal!“
Oien ho jednou rukou držel a druhou vytáhl zpoza pasu další dýku, na které se ještě leskla krev.
„Zkusíme to znovu a tentokrát předpokládám, že budeš hovornější.“
„Co jsi zač, proč ti zaleží na nějaké ženské a hloupých dětech?!“
„Na to jsem se te neptal,“ promluvil Oien temně a tou druhou dýkou tomu mladíkovi probodl druhou dlaň.
„Panebože, panebože…,“ začal ten mladík ječet.
„Může to být klidně i horší, jestli nezačneš ihned mluvit!“
„To bolí…, to bolí…,“ kňučel mladík, kterému slzy stékaly po tvářích.
Oienova ruka zamířila k jeho šatu.
„Prosím už ne, prosím už ne.
„Řekni mi co chci vědět a nechám té jít.“
Opravdu?!“ v mladíkových očích se objevila jiskra nadeje.
„Opravdu tak mluv.“
„Vím, jen tom, že si říkají velká trojice, nevím nic bližšího, snad jen to, že jsou velmi mocní a prý to nejsou lidé, jsou to prý nějaké stvůry, nikdy jsem je neviděl, přísahám!“
„Proč vás poslali ukrást zásoby a kone?!“
„Měli jsme hlad, ale také proto, abychom odvedli jejich pozornost, abychom je rozdělili, ten starý zabiják, mel u toho rybníku zůstat sám.“
„Proč? Chteli jste, aby trpěl smrtí Ryara?“
„Na tom nám vůbec nezáleželo, nemáme vás rádi a udělali jsme to s hrdostí, nebylo to zas tak těžké, nejste tak neporazitelní, jak se o vás říká.“
Oien se ovládl.
„Proč tam tedy Eggar musí zůstat sám?!“
Mladíkovi oči tekave klouzaly tam a zpátky, jako by se bál, že by ho mohl slyšet ještě někdo jiný.
„Mluv!“ vyzval ho Oien.
Mladík tedy polknul a pak řekl.
„Chtějí, aby tam zůstal sám, jelikož na něho chtějí poslat Igany…“
Oie nehnul brvou.
„Jsi si tím jistý?!“
„Jsem. Přísahám.“
„Proč ho chtějí zabít?!“
„Aby se mohli snáze dostat k trojčatům, nic dalšího už nevím, přísahám!“
„Věřím ti,“ Oien se postavil.
Mladík vydal úlevný povzdech.
„Takže mě necháte jít?!“
„Samozřejmě,“ Oien od něj poodstoupil a vzápětí vytáhl svůj meč.
„Co to děláš? Tvrdil jsi, že splníš svojí část!“ vyjekl vyděšeně mladík.
„Však jí také plním,“ zamumlal Oie a poté tomu mladíkovi proklál srdce.
Vytáhl z mrtvého mladíka svůj meč, očistil ho o trávu, přivolal si jednoho z poblíž pasoucích se koní, bleskově se na něho vyšvihl, nasměroval ho k táboru a vzápětí ho pobídl ke klusu.
věděl, že přímo do tábora nemůže, ale k tomu rybníku ano

Eggar se chystal pohřbít svého syna. Po jisté době se mu podařilo vyhrabat dostatečne hlubokou ránu. Přál by si pro Ryara něco víc, ale nebyl na to čas, tohle místo nebylo bezpečné, ti vrazi by se mohli kdykoliv vrátit.
On sám by je s radostí přivítal, ale byl si jistý, že by byl ve velké nevyhode, nejen kvůli tomu, že už nějakou dobu nikoho nezabil, ale především kvůli trojčatům a ostatním. Podebral Ryarovo zohavené telo a začal ho pomalu do vyhloubeného hrobu, když za sebou uslyšel nějaký krok. Na několik vteřin se zarazil, ale poté pokračoval v pokladání Ryara do země.
„Odpočívej slibuji, že zaplatí za to, co ti udělali.
Chtěl tu dílu zasypat, ale náhle na něho zezadu cosi skočilo a povalilo ho na zem.
Eggar se toho pokusil zbavit, ale to stvoření zarylo své drápy do jeho zad.
Eggar sebou škubnul a pak znovu, pokoušel se to stvoření shodit, zbavit, ale to se ho drželo velmi pevne a po chvíli ho znovbu škráblo a pak zas, po zádech mu začala stékat krev.
„Zmizni ze me ty bestie!“ vykřikl a pokusil se to stvoření udeřit pestí, ale nedokazal se k nemu dostat.
Ozval se zvuk připomínající křupání a Eggar videl, jak nějaké zeleno hnedé stvoření hoduje na ležícím Ryarovi.
„Nech ho být!“ zařval, ale to stvoření s hnedo zelenýmmi strupami nepřestalo a ozvalo se další a další křupání.
„Vypadni od něj!“ Eggar sebou praštil na zem, stvoření přisáte na jeho zádech zavřeštelo, slyšel praskání, syčivý zvuk, ale když se zas narovnal, to stvoření se pořád drželo jeho zad a jiné stvoření už mezitím témeř dohodovalo na Ryarovi.
Eggar se znovu pokusil toho tvora, ale dosáhl jen toho, že do něj ten tvor znovu zasekl své drápy, ještě více mu rozerval jeho kuži.
„Eggare!“ dolehl k němu ženský křik a někdo vzápětí toho tvora z jeho zad strhl.
Tvor vřeštel a jeho drápy se snažily zasáhnout Chandrinu tvář, ale ta jeho pokusy vždy uspesne zblokovala svým mečem a sama se ho snažila zasáhnout, ale at do toho dávala sebevětší sílu, nedokázala ho svým mečem probodnout a ten tvor na ní cosi vychrlil a jistě by to poleptalo její tvář, kdyby Oie v pravý včas neusekl tomu tvoru hlavu.
Ozvalo se zavřeštění, hlava se odkutálela od zbytku tela a na Chandru a Oiena vytrysklo cosi zeleno hnedého.
Eggar se mezitím snažil dostart k jinému hodujícímu tvoru, ale s každým krokem se stával pomalejším a pomalejším, celé tělo jako by mu hořelo, před očima se mu ztracel obraz, hlava ho neuveřitelne třeštila, ale on se přesto nezastavil a skaždým dalším krokem byl k tomu tvoru blíž, ale další další krok byl horší a horší, nevnímal, že na něho Chandra něco křičí, že je jeho tělo vbíc a víc rozpalené, že se mu hlava točí, zdvihá žaludek, že se mu postupne znehybnují všechny prsty.
Chandra se za ním rozebehla, ale jakmile se ho dotla, musela ucuknout, Eggar byl neuvěřitelne horký, Eggar udělal poslední krok a ocitl se u toho tvora, který na něho vyplivl zelenohnedý sliz, který se mu rozlepil po obličeji, ale Eggar nepotřeboval vidět, nožem tomu tvorovi téměř na slepo vjel do prostředního oko.
Tvor zavřískl a ve vteřine explodoval a Eggara a Chandru pokryl zeleno- hnědý sliz, Eggar dopsadl na zem tesne vedle Ryarova rozebraného těla.
Chandre se zvedl žaludek, měla co dělat, aby nezačala zvracet, ale ovládla to, pokusila se znovu Eggara dotknout, ale ani tentokrát se jí to nepodařilo, jeho tělo bylo ještě stále příliš horké.
„Chandro. Myslím, že moje cesta je tu u konce, od ted budete muset pokračovat jen vy dva ty a Eiz…, ty aeiz… ty a eiza…,“ nedokázal to vysvětlit, ztuhl uprostřed jeho jména, ústa mu zůstala otevřená.
Jeho smrti, jako by jeho tělo získalo zpět svojí bežnou teplotu, Chandra mu jemne zavřela ústa a zamáčkla oči.
„My se o ně postaráme já a otočila se na Oiena, který jí beze slova pozoroval.
„my se o ně postaráme já a Eiz…, zhluboka se nadechla, Oien tam stále stál, jen na ní hledel.
Chandra se postavila, zbavila se skoro celého hnedo- zeleného hnisu a poté se přibližuji k Oienovi a podívala se mu do tváře.
„Postaráme se o ně já a Eizak, je to tak Eizaku?“
„Jsi si tím jistá? Zeptal se jí témeř neslyšne.
Letmo ho plibila na čelo.
„Kým se cítíš být ted v tuto chvíli?““Nemohu nadále popírat svojí minulost.“
„Na to se neptám. Ptám se, kým se ted v tuto chvíli cítíš být?“
„Eizakem. Mé jmeno je Eizak.
„Pak tedy bud Eizakem, postarej se prosím o ne,“ požádalo ho tiše a pak se vydala nahoru k trojčatům,Rolandovi a Sebastiánovi.
Eizak svým mečem nabodl zbytky obou Igonu, pohodil je do křovi a potom pro Eggara a Ryara vyhloubil ješte vetší díru a oba dva tam uložil.
Zavřel oči, vnímal jak vzpomínku na jeho minulost odplouvají, pak své oči otevřel, tu díru zasypal a poté se vydal k ostatním.
Ti ho přivítili s nechápavými výrazy, ale nezdálo se, že by to někomu vadilo.
„tak kam ted?“ přerušil nakonec Roland nastalé ticho.
„Eizaku?“ obrátila se Chandra na něj.
„Vím o jednom místě, není to příliš daleko?“
„A co to bojování? Ted když je Eggar mrtvý, znamená to, že z toho nic nebude?“
„Tobiáši jak můžeš být tak necitelný!“ Marry od něj poodešla stranou.
Tobikáš pokrčil rameny.
„On by to tak chtěl.“
Eizak na něho pohledl takovým zvláštním pohledem až Tobiáše zamrazilo.
„Nepřijdeš o to, to ti slibuji.“
„Myslíte, že se ty nestvůry vrátí?“ otázala se tiše Mary.
„Pochybuji o tom.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ chtěl vedět Patrik.
Eizaskův pohled zaletel k rybniku k jejich hrobu.
„Povedlo se jim, kvůli čemu přišli.“
„Je to kvůli me,“ zamumlal Roland.
„Ne Rolande. Tohle s tebou nikterak nesouvisí.“
„Jak si tím můžeš být tak jistá?!“
„Jen ho nech, pokud si Katharina myslí, že je to jeho vina, bude to tak nejlepší,“ ozval se s ušklebkem Tobiáš.
Mary ho kopla do holeně, Tobiáš vykřikl, stejne jako ona i Patrick.
„Proč si to udělala?!“
„Občas si neuvěřitelný idiot!“
„Starej se radeji o svého boha!“ zavrčel Tobiáš a v jeho očích se zajiskřilo.
„Tady mi Pán nepomůže, ale vy můžete, tak se podle toho začni chovat!“ Mary opetovala jeho pohled.
„Nemysli na to Rolande. Všechno co potřebuješ v tuhle chvíli je mít čistou hlavu.
„Komu patřili ti muži k Marakenovi?“
„Eizak a Chandra zavrtěli hlavou.
„Tak komu tedy?“
„Nezabývej se tím, musíme vyrazit.“
Roland jí však chytil za ruku.
„Poslali je ti z Velké trojice, že ano?“
Chandra překvapene zamrkala.
„Jak o nich víš?!“
Roland se k ní ještě trochu přiblížil a poté zašeptal.
„Vím to, protože můj otec je jedním z nich.“
„Ale to by přece znamenalo…“
Že v den mých šestnáctin zemřu, ano já vím…,“ Roland se od ní odloučil a přešel k ostatním.

Rolanda jsem si docela oblíbila, tak ho přece nenecháš zemřít.

Ne, ale možná budeš chtít, aby radeji zemřel

Kapitola 17

„Zpomal, Lazare. Musíš trochu zpomalit, pro ty děti je to nepříjemné.“
Lazar zastavil svého koně, kone na kterém seděly i ty tři děti a bylo očividné, že jim tahle rychlá jízda nedělá moc dobře.
Gloria zastavila svého koně vedle jeho, i když byla slepá, všechno dělala tak jako by normálně viděla, jako by byla něčím vedena, to Lazarovi znovu někoho připomnělo, ale opět si nic nemohl vybavit.
„Nežádal jsem je, aby sem přišly, kdybys nebyla slepá, svěřil bych je tobe.
„Gloria se na něho podívala a jeho zamrazilo, byl to divný pocit, nikdy předtím, se mu nic takového nestalo, ale za tu dobu, co byl s ní, tak už několikrát.
„To není špatný nápad, přelezte si ke me, u me to bude lepší.“
„Nehodlám na vás čekat, čím dřív dostihnu dalšího, tím rychleji je pošlu do pekel.“
„Pojďte děti, nesmíme Lazara nechat příliš dlouho čekat,“ promluvila tiše, ale Lazarovi neunikla výčitka v jejím hlase.
V očích se mu zalesklo, ruka se dotkla meče, ale nevytáhl ho.
Aulrika se podívala na Eulriku a ta zas na chlapce a poté z Lazarova kone seskočili.
Všichni tři po doskočení zavrávoraly, trochu se jim z té opravdu rychlé jizdy motala hlava.
„Rychle nasednete, pokud tady nechcete zůstat,“ popostrčil je Lazarus svojí rukou ke Glorii, která se malinko naklonila.
„Ty jim nepomůžeš se za mě posadit?“
„Jsou už na to dost velké,“ odvětil Lazarus chladne, jeho kuň zahrabal kopyty a z jeho nozder vyšlehl slabý plamen, všechny tři děti sebou trhly, ale to už se Gloria dotkla jednoho z nich.
„Nebojte se, stačí, když mi budete věřit a já se vás postarám.“
„Jak bys mohla, jsi přece slepá?“
Na Glorininých rtech se objevil slabý úsměv.
„Slepá neznamená vždy bezbranná,“ a poté za sebe posadila nejprve Aulriku, poté Eulriku a nakonec chlapce.
Lazaruv kůň znovu zahrabal svými kopyty do země a z nozder mu vyšlehl vetší plamen nežli napoprvé a Lazar si uvědomil, že to není jen z netrpělivosti, ale že jeho kůn něco cítí, něco , co se k nim blíží z hlubiny, z hlubiny, ze které byl ten kůň zrozen.
„Co se děje?“ zajímalo Glorii, která se dotekem přesvědčila, že děti za ní, jsou dostatečně pevne usazený.
„Nic se neděje, je čas vyrazit, slunce zapadne každou chvíli,“ Lazarus chtěl popohnat svého koně, ale ten se odmítal hnout z místa.
Zamračil se. Tohle mu nikdy neudělal bez pádného důvodu, jeho kůn nebyl žádný zbabělec, za tu dobu, co na nem jezdil, spolu prošli nepředstavitelné věci.
„Něco se děje Lazara, náš kůn se nechce hnout.
„My se bojíme, chceme jít domu.“
Lazarus se ušklíbl.
Žádný domov už není, držte se za mnou!“
Všechny tři děti se k sobe přitiskly a on seskočil z koně a vytáhl meč.
Pozorně se kolem sebe rozhlédl, ale neviděl nic, co by představovalo nebezpečí, vlastně byl kolem nich až nebezpečný klid.
Jeho kůn znovu zahrabal kopyty a vzápětí varovně zařehtal.
Lazarus nic neviděl, ale o několik vteřin později se nad jeho hlavou objevil stín a on spatřil jak se k němu snaší nějaká opeřená nestvůra.
„Skloňte hlavy!“ zakřičel a poté máchl mečem a pak ještě jednou a znovu a znovu, třikrát se mu povedlo toho tvora zasáhnout, ale žádný z těch zásahů nebyl dost citelný.
„Pozor!“ vykřikl chlapec a Lazar se díky němu vyhnul tvorovu velmi ostrému drápu, dokázal se sehnout pravě včas, takže ty drápy cvakly naprázdno, tvor zavřeštěl, zamával svými mohutnými křídly a namířil si to k Lazarově koni, kterému z nozder vyšlehl plamen, jež zasáhl toho tvora do pravého křídla a to křídlo vyňalo, tvor znovu zavřeštěl, svým mohutným zobákem se pokusil Lazara klovnout do hlavy, ale tomu se podařilo i tentokrát jeho útoku vyhnout, ale při tvrdém dopadu se udeřil do lokte, ze kterého mu začata prýštit krev.
Tvor zavřeštěl mnohem mohutněji nežli předtím, ale nyní to bylo radostné a znovu se vrhl na Lazara, který se sice postavil a uchopil do svých rukou meč, ale přesto, že se tu bolest snažil nebrat na zřetel, cítil, že ho ta rána oslabuje, že mu znesnadňuje soustředění a ten tvor se na něj řítil velmi rychle, drápy vytažené a byl už skoro u jeho hlavy, už už se chystal do ní své drápy zaseknout a Lazarovi tak jeho tvář rozdrápat, ale v tom zakolísal a vzápětí začal mávat křídli, ale nedokázal se pohnout z místa, ať se snažil sebevíc, ať do toho dával tu největší sílu, stále byl na místě marně mával křídly.
Lazarus ač tím překvapený, nezaváhal ani minutu a mečem tomu tvoru probodl jeho srdce, ten ze sebe vydal poslední skřek a poté se jeho mohutné tělo zřítilo k zemi, Lazar uskočil a vzápětí se mu tvář zkřivila bolestí, ten zraněný loket pálil jak čert, stisknul rty a podařilo se mu tu bolest dostat pod kontrolu.
„Lazare!“ dolehlo k němu dětské volání.
On se otočil a viděl všechny tři děti, jak se sklání nad bezvládně ležící Glorii.
„Co se stalo, kdo jí co udělal?!“
Obe dve dívky se rozplakaly a chlapec třesoucím hlasem řekl.
Seděla na tom koni a pak natáhla svojí ruku vpřed a ta stvůra sebou náhle nemohla hnout, celou tu dobu držela tu ruku nataženou, a když jí poklesla, ta stvůra se zřítila k zemi a ona stejně tak.
„To je nesmysl,“ Lazar ho odstrčil a poklekl k ležící Glorii, která mela úplně propocené čelo.
„Dotknul se jí.
„Slyšíš me? Co se stalo?“
„Jsi naživu, fungovalo to,“ zamumlalas Gloria.
„Jistě, že jsem naživu, co mělo fungovat, kdo jsi, co jsi to udělala?“
Gloria však nereagovala.
Byla naživu, ale zřejmě byla vyčerpaná.
„Pomůžeš jí?“ otázal se ho chlapec z uctivé vzdálenosti.
„Musíme se jí dostat někam, kde si bude moc odpočinout, ale kolem dokola není žádné takové místo a slunce každou chvíli zapadne.
Chlapec pohlédl na dívky a poté řekl.
„My bychom o jednom místě věděli.
„Proč bych vám mel věřit?“
„Protože jsme deti a chceme jí pomoc.
„Opravdu? Všichni tři před jeho pohledem ustoupili dozadu.
„Jakl je to daleko?“
„Tamhle tudy za tím modrým světlem.“
„Za jakým modrým světlem? Žádné tu nevidím,“ Lazarus se vztyčil.
„Za támhle tím modrým světlem přímo před námi,“ chlapec ukázal před sebe, ale Lazarus nic neviděl.
„Já nic nevidím, jestli se me tu snažíte obelhat, bude vás to bolet.“
„Co je to obelhávání?“
My te povedeme,“ a poté se ruce všech tří spojily dohromady a vydaly se k tomu modrému světlu.
Lazarus uchopil Glorii do náručí tak jemně jak toho byl schopen, přenesl jí na svého koně, který nyní stál klidně.
Poté přešel k tomu druhému a do jedné ruky vzal uzdu jednoho a do druhé ruky uzdu toho druhého a vydal se do tmy za dětmi.
Vidět před sebou jít tři deti mu přišlo povědomé, jako by něčím podobným před krátkým časem prošel, ale když se na to začal znovu soustředit, opět ho neuvěřitelně rozbolela hlava a to ani raději nemyslel, na svůj do krve rozedřený loket.
Deti šly s naprostou jistotou černým lesem, Lazar je s koňmi následoval, musel být velmi opatrný aby o něco nezakopnul.
Nakonec se po několika minutách ocitli před starou chalupou.
Tady by si mohla odpočinout,“ promluvil chlapec.
Lazarus pustil uzdy a vytáhl meč.
„Myslím, že bude stačit, když zaklepeš.“
Lazarus se na něho podíval, jako by mu nerozuměl, on nebyl typ, který by klepal.
„Není to tak těžké, koukej takhle se to dělá,“ chlapec přistoupil ke dveřím a zaklepal na svojí drobnou rukou.
Všichni nejprve uslyšely šeptavé hlasy a vzápětí se ty dveře s vrzáním otevřely a v nich se objevila stará žena.
„Co tady děláte? Chcete snad umřít?!“
„Ona je zraněná stejně jako on ,potřebují si odpočinout.“
„O kom to mluvíš?“ její pohled padl na Lazara a ve tváři se jí zjevil des, chtěla rychle přibouchnout dveře, ale Lazar byl rychlejší a zabránil jí v tom.
„Neubližujte nám, nezabíjejte nás, my se k němu už nechceme přidat, už znovu nechceme prožít jeho mučení…“
„Nejsem tu jako jeho sluha ani cokoliv jiného, ne už více,“ Lazarus silou otevřel dveře.
Co se deje ženo má?“ dolehl k němu stařecký hlas.
„Nic můj drahý, jen nějací pocestní.“
„Jací pocestní?“ jakmile se stařec přiblížil, na místě ztuhl a jen hleděl na Lazara a i jemu se ve tváři začal objevovat des.
„Nejsem tu proto, abych vás zabil,“ promluvil Lazarus jako první.
„tak proč si sem přišel a přivedl si sem ty deti?“
„Máš snad pocit, že se ti musím zpovídat?“
„Ne samozřejmě, že ne, hluboce se omlouvám, omlouvám se…“
„Dost!“ přerušil ho rázně Lazarus.
„Ano pane, samozřejmě, ženo běž přichystat postel….“
„Ty děti sem přivedli mě,“ řekl Lazarus a poté odešel pro Glorii, kterou vzápětí přinesl do chalupy, již pravidelně dýchala, ale stále se neprobrala.
„Ta dívka je slepá! Co se stalo?“
„Je slepá od narození, jen si potřebuje odpočinout v teplé posteli, máš něco pro mé koně.
„Jsme jen chudí staří lidé…, ihned jim něco donesu,“ stařec chtěl odejít, ale v tom si všimnul zakrváceného oblečení.
„Můj pane? Jste snad zraněný?“
„Budu v pořádku.“
„Hned vám na to něco donesu.
Lazarus položil svojí ruku na jeho rameno a nepatrně ho zmáčknul.
„Budu v pořádku,“ zopakoval a poté mu to rameno pustil.
„Samozřejmě já se omlouvám, ihned odnesu něco vaším koním, moc se omlouvám,“ stařec se vzdálil.
„Mám pro vás též připravit lužko?“
„To nebude třeba.“
Stařena přikývla a chtěla se vzdálit, ale on jí zadržel.
„Jestli se někoho pokusíte zavolat, zabiju vás.
„To bychom si nikdy nedovolili.“
„Vím komu teď sloužíte,“ v Lazaravých očích se zablýsklo a poté jí pustil.
„Já jsem je nechala jít, nezabíjejte nás prosím.“
„To záleží jen na vás, Reano,“ Lazarus se rukou dotknul svého meče a poté zamířil k malým kamnům.
„On nás zabije, že ano?“ otázal se jí tiše stařec.
„Kdyby ne, nebyl by to lazarus.“
„Tak co uděláme?“
Stařena pohlédla nejprve na ležící Gloria a poté na ty tři děti.
„Nechtěla jsem jim je vydat, ale též nechci zemřít, už jsem na tomto světě příliš dlouho na to, abych z něho tak náhle odešla.“
„Tak co tedy uděláme?“
„Ty děti jsou výjimečné, ale přes Lazara se k nim nedostaneme.“
Na ženině rtech se objevil úsměv.
„To už nech na mě, všimnul sis, že je Lazarus zraněný?“
„Ano. Je to jasně vidět, ale jak nám to pomůže? Není to natolik závažné zranění, aby ho to nějak ochromilo.
„To bezpochyby ne, ale přitáhne to je.“
„Snad si je…,“ Říkal, že jestli je zavoláme, zabije nás.“
„To má v plánu tak či onak, jen budeme proste rychlejší,“ jakmile domluvila nepatrně foukla do dřevené píšťalky z dálky k nim dolehlo zavytí slyšitelné jen jejím uším.

A copak, copak to ta žena má za lubem?? Koho chce přivolat??

nikoho hezkého:)

Licia projela kolem jeskyně, ve které řadil Lazarus.
Jindy by jí pohled na rozsekaná těla uspokojila, ale tentokrát ne, jelikož každý muž, mel na prste prsten, který značil, že je oddaný Marakenovi.
Vztekle zaskřípala zuby a seskočila z koně.
Dotkla se muže, který byl jako jediný venku, ležel u nějakého kamene, na kterém bylo patrné, že na něm před několika hodinami někdo sedel.
Lazarus to byl nemohl, takže to musela být ta slepá dívka a ten u kamene ležící muž, zřejmě nedokázal odolat příležitosti, ke které se však jak vidmo nedostal, kopla do ležící mrtvoly a poté přešla, ke svému koni a vyhoupla se na Něho.
Měli stále několik hodin náskok, ale jí to nikterak nevadilo, věděla, že dřív nebo později je dožene a tu dívku zabije.
Popohnala svého koně k běhu a zastavila ho asi až po dvou hodinách.
Stačil jí jediný pohled, aby věděla, že tady byli a poté se zas odjeli pryč, nepřekvapilo jí, že poblíž nalezla další mrtvé muže přesto se v ní opět vzedmul vztek, i tito muži měli na svých prstech Marakenovi prsteny, ale jeden z nich ho mel pokroucený, jako by se ho snažil sundat, dokázat Lazarovi, že on už Marakenovi neslouží, tvrdě do toho muže kopla, nenáviděla tyhle slabochy, kteří jejímu pánovi nesloužili celým svým srdcem, kteří se k jeho jménu přidali jen proto, že doufali v nějaký užitek v nějaké výhody.
Chtěla přejít ke svému koni, nasednout na něj a dál je pronásledovat, ale po chvilce se zarazila u šesti stop.
„Na to aby patřily dospělým mužům, byly příliš malé a stopy té dívky byly poblíž Lazarových.
Poklekla na jedno koleno a k jedné té stope, si přičichla.
Cítila z ní strach, nejistotu a též byla zkrápěna slzami.
Podle velikosti usoudila, že mohou patřit dětem, dětem, kterým mohlo být tak 8 let, na všech šesti stopách bylo cosi podobného.
Udeřila vztekle rukou do země a poté se zvedla, přešla ke svému koni, vyhoupla se na něj a hrubě ho popohnala kupředu.
Zastavila se opět až tak po dvou hodinách, seskočila z koně, který byl očividně vyčerpaný, ale ona toho nedbala.
Rozhlédla se kolem sebe a před sebou spatřila na zemi ležet ohavné stvoření.
Vytáhla nuž a přistoupila k tomu stvoření, které ještě očividně stále žilo.
Odsekala na jeho tele několik šupin, až se dostala k srdci, do kterého zabodla svůj nuž.
Tvor ze sebe vydal chraplavý zvuk, několikrát sebou zaškubal, jeho krví podlité oči na ní hleděly a pak definitivně pohasly.
Licia nedbala krve, která potřísnila její šat, udělala otvor v jeho hrudi a následně z ní vyňala jeho srdce, bylo veliké a zvláštně zabarvené, ale byla si víc než jistá, že plně postačí.
Několikrát do toho tvora bodla a podařilo se jí ho tak dostat kousek dál, pohled jí padl na krev, která ještě tak úplně nezaschla.
Protože kolem neviděla žádného mrtvého muže, předpokládala, že krev patří někomu z nich, pravděpodobně Lazartovi, který se snažil ostatní chránil.
Přestože se v něm opět probudila touha po zabíjení a neštítil se téměř ničeho, stále u něho přetrvávali ty ochranářské instinkty, kvůli kterým se tak odcizil od jejich otce a pána Marakena.
Naskládala na sebe několik malých dřívek a poté na ne položila své ruce a chvíli je nad nimi držela, o několik vteřin později začal ty dřívky stravovat oheň.
Maličko od toho ohýnku odstoupila, sebrala ze země velké zelené srdce a vzápětí ho hodila do plamenů.
Ozvalo se zasyčení a plamen vyšlehl do výšky, Licia trpělivě čekala.
Hleděla s posvátnou úctou, na pomalu se zhmotňující odraz velkého muže.
„Proč mě přivoláváš srdcem takového tvora Licio?!“ otázal se jí ten muž mohutným hlasem.
„Odpust mi pane, ale tohle srdce bylo nejčerstvější, ten tvor ještě žil.
„Tvůj bratr se značně činí, více než jsem očekával.“
„To ano můj pane, ale již brzo ho doženu a tu dívku zabiju, přesně tak jak si poručil.
„Výborně, ale již nechci, abys zabila tu dívku.“
Licia překvapeně zamrkala.
„Nechceš můj vládce, nepředstavuje snad pro tebe hrozbu?“
„Ne takovou jakou by pro mě představovala při svém spojení s Rolandem?“
„S tím ubohým užvatlaným zlodějíčkem? Obávám se, že tomu nerozumím, můj pane.
„To ani nemusíš, nic takového po tobě ani nechci.“
„Jaké rozkazy tedy pro mě máš můj milovaný, mám je snad nechat být, ted když jsem tak blízko?“
Marakena mávnul rukou a plameny se rozeběhly do stran, Licia se však ani nepohnula, dovolila plamenům se k ní přiblížit, nehnula přitom jediným svalem.
„To jsem nikdy neřekl, má drahá dcero.
„Co mi tedy přikazuješ? Mám je zabít všechny? Velmi ráda to učiním?“
Plameny se stáhly zpátky.
„Nic takového. Pokud se ti je podaří dostihnout, zabiješ ty tři děti.“
Licia se zarazila. Poprvé za celý svůj život hleděla na zhmotněnou postavu bezne slova, tentokrát z jejich úst, nevyšlo její obvyklé, jak si přeješ, můj pane.
Marakena na ní hleděl.
„Má to snad znamenat, že odporuješ mému přání, Licie?!“
Zavrtěla prudce hlavou.
„Ne můj pane. O bych si nikdy, nikdy nedovolila.“
„Jejich smrti mi otevře cestu zpět na lidský svět, bez jejich prolité nevinné dětské krve, by se tak nemohlo nikdy stát.
„Vykonám, co poroučíš,“ zašeptala a poté políbila svůj prsten.
„Přivolej mě tedy srdcem jednoho z nich, nejlépe srdcem toho chlapce,“ po těchto slovech se Marakenův odraz rozplynul a s ním se rozplynul i do teď plápolající oheň.
Licia přešla ke svému koni, který si trochu odpočinul, pomalu se na něho vyšvihla a lehce ho pobídla.
Kůň se nevzpíral, poslušně se rozeběhl.
Licii se v mysli znovu ozvala Marakenenova slova.
„jejich srdcem me opět přivoláš, nejlépe srdcem toho chlapce.“
Stiskla ruce v pest, ale hned je zas uvolnila a sledovala stopu krve táhnoucí se po zemi.

Chandra dojela až k Rolandovi, ten odvrátil hlavu na stranu a předstíral, že si prohlíží ubíhající krajinu.
„Rolande,“ oslovila ho tiše, nereagoval.
„Mluv se mnou, chtěla bych ti pomoct.“
„Není o čem mluvit. Vše je jasně dané.“
„Nic nemusí být dané, nech me to říct Eizakovi, ten jistě na něco přijde.“
„Nejspíš má jako Marakenův osobní muž mnohé zkušenosti.“
„Rolande Eizak nebyl dobrým mužem, nikdo z nás nebyl ani já, ani Eggar ani Ryar, ale to, že to víš, ti nedává právo ho soudit, tys tam nebyl, tys ho neviděl, Oien a Eizak jsou úplne rozdílní!“
„Promiň, já vím, že je Eizak na naší straně.“
„Když to víš po celou tu dobu, proč jsi žil takový život, proč si přijal ten šeptavý hlas? Jestli je tvůj otec jeden z trojice…“
„Nechtěl jsem s nimi mít nic společného, doufal jsem, že když se stanu obyčejným zlodějíčkem, nikdy mě nenajdou a je možné, že jsem se do toho ponořil natolik, že jsem si začal myslet, že jsem skutečně nikdo, každou minutu toho lituji, ale už se to nedá zvrátit, za pár dní oslavím své šestnáctiny a poté zemřu…“
„To nemůžeš změnit, udělat něco, co by tomu zabránilo? Tvůj otec a další to očividně dokázali!“
Nikdy bych nic takového neudělal, to raději zemřu.“
„Takže existuje způsob, o co se jedná?“
„Nechtěj to vedet, nikomu nebudu chybět.“
„To není pravda, budeš chybět mne, Eizakovi, Sebastiánovi a možná i trojčatům.
Roland se tiše uchechtal.
„To určitě. Měli bychom se soustředit na cestu,“ Chandra ho však nehodlala pustit.
Řekni mi, jak se tvému otci podařilo přežít své šestnácté narozeniny?“
„Nechceš to vedet.“
„Já to chci vedet Rolande, zachránil jsi trojčatům život, dokázal si se přiznat k té chybě, chtěla bych ti pomoct.“
Roland povzdychl a poté jeho pohled padl na před ním jedoucí Mary.
„Proč se na ní koukáš? Tedy já vám, ale…“
„Ne tím to není…, můj otec přežil, protože se napil panenské krve, jen tak můžeme přežít své šestnáctiny.“
„Dobrotivé síly…“
„Něco takového já nikdy neudělám, neukončím něčí život, jen proto, abych mohl žít dál, tak teď když to víš, bys to měla říct ostatním anebo ještě líp, možná je načase, se od vás oddělit, nechci vás dostat do ještě větších potíží.“
„Zůstaň tady s námi, najdeme způsob.“
„Žádný jiný způsob není, nech mě odjet!“
„Ne. To by nebylo řešení, zůstaň tady s námi, prosím.“
„Tobiáš se zastavil, stejně tak Mary, Patrik, Eizak a Sebastián.
„Myslím, že máš na víc, než marnit svůj čas s Katharinou,“ zavolal na ne posměšně Tobiáš, Mary ho kopla do nohy, všichni tři bolestně vykřikli.
„Ty si se snad úplne zbláznila! Snad si se do nej nezamilovala?!“
„Kopnu te klidně znovu i přesto, že mě to bolí stejně!“
Tobiáš se od ní odvrátil a k Mary se přitočil Patrik.
„Nemůžeš do nej příště strčit či tak něco?“
„Nedovolím, aby je urážel.“
„Koho? Toho zlodějíčka? Vždyť je to hňup.“
„Není to hňup, zachránil nám životy a něco ho trápí.“
„Koho to zajímá, vždyť to kvůli se každá voda změní v bahno.“
„Na tom mi nezáleží, tedy zaleží, ale teď potřebuje pomoc a já bych mu chtěla pomoc.“
„Možná bys chtěla, ale nepomůžeš mu, zakazuji ti to!“
„Na to nemáš právo! Jsme stejné staří!“
„Jenže já jsem kluk a ty si dívka a muži mají vždy pravdu.“
„Zkus mě o tom přesvědčit, Patriku!“ Mary bojovně vystrčila bradu.
Když si věřila v boha, bylo to s tebou mnohem snazší.“
„Tys byl tehdy taky jiný,“ odsekla a popojela k Rolandovi a Chandře.
Patrik zaskřípal zubama, ale zůstal na miste.
Eizak na to hleděl s kamenným výrazem ve tváři, po chvilce se chystal dát pokyn, že je čas pokračovat dál, ale v tu chvíli vzduch kolem nich prořízl jekot.
Všichni až na něj sebou škubli.
„Co to bylo?“ zeptala se Mary, která tím jekotem byla očividně otřesená.
Než mohl Eizak promluvit, ten jekot se ozval znovu a vzápětí se nad jejich hlavami objevil stín, který během několika vteřin zmizel.
„Co to bylo?“ chtěla vedet Mary.
„Nic, co byste chtěli vedet, pojedeme jinou cestou.“
„Co to bylo za zvuk, měli bychom to vedet,“ ozval se Tobiáš, jsme dost velcí, abychom to zvládli, přinejmenším tedy alespoň já jsem,“ dodal arogantně.
„Tak tedy dobrá…,“ z křoví vyběhla nějaká žena pokrytá krví v šatech téměř rozervaných, své nehty zaryla do Tobiášova kolene.
„sundejte jí ze mě! Sundejte jí ze mě!“ zakřičel Tobiáš a sám se té ženy pokoušel zbavit, ale ona se ho držela pevně.
„Strašlivý netvor, strašlivý netvor z nejhlubšího nitra země, strašlivý netvor,“ opakovala pořád to samé, stále tisknoucí své nehty do Tobiášova kolene.
Chandra si všimla, že Mary a Patrik trpí stejně.
Eizak tu ženu od Tobiáše odtrhl.
„Nechte mě, strašlivý netvor, zavraždil všechny, strašlivý netvor, zavraždil všechny.“
„Už je to pryč, ten tvor už je pryč.“ Eizak mluvil tichým uklidňujícím hlasem a žena se přestala zmítat.
„Co se stalo, co to bylo za tvora?“
„Bylo to velmi rychlé, země se zčistajasna rozevřela a z její hlubiny vylétlo to stvoření a na všechny zaútočilo, všechny pozabíjelo…“
Eizak, který od ní odstoupil, uviděl na zemi ležet navlas stejnou ženu, která mela na tele hluboké krvavé šrámy.
Žene se zaleskly oči a otočila se k Rolandovi, ale než mohla cokoliv podniknout, Eizak jí zezadu proklál mečem, ona se zřítila k zemi.
Mary a Chandra vyjekly.
„Eizaku! Co jsi to udělal?!“
Poodstoupil stranou a obě dvě uviděly její ležící rozdrápané tělo.
Mary si rukou zakryla ústa.
„Taky podlehla vábení temné vody.“
„Co to znamená?“ chtěl vedet Patrik, když předtím vrhl nsa Rolanda velmi nepřátelský pohled.
„Dokáže krátce po své smrti ještě nějakou chvíli působit jako živá bytost a učinit to, co jí bylo přikázáno.“
„Proč by chtěla zabít toho zlodějíčka, proč by někdo vůbec chtěl zabíjet takovou nicku?“ zajímalo Tobiáše.“
Roland zůstal v klidu.“
Eizak se na Tobiáše podíval takovým způsobem, až se Tobiáš zachvěl.
„Třeba proto, aby už znovu nemohl nevděčným dvojčatům zachránit život.“
„My jsme ale trojčata,“ ušklíbl se Tobiáš.
„Já tu vidím dva bratry, ne tři,“ odvětil Eizak ledově a vyhoupl se na svého koně, Tobiáše a Patrika zamrazilo a ani jeden z nich se neodvážil cokoliv říct.
„Jak se něco takového může vůbec dostat na tento svět?“ zajímalo Sebastiána, který kolem ležící ženy projel, aniž by na ní pohlédl.
„S každým dalším zabitým člověkem se uvolňuje víc a víc takovým tvorů a nezáleží na tom, jestli zabijí Licia či váš otec Lazarus.
„No to je úžasné, neodpustil si Tobiáš, náš velký otec ukrutný válečník na náš svět, vypouští takové stvůry.
„Nemá o tom ani ponětí, hlupáku!“ okřikla ho Mary.
„Nepokoušej své štěstí, sestřičko!“
„Já se te nebojím, tady kolem nás je o mnoho děsivějších věcí, než ty bys vůbec dokázal být, Tobiáši!“
Tobiášovi zaplály oči, ale než mohl seskočit z koně, přijel k němu Eizak a varovně na nej pohlédl a Tobiáš, si to hned rozmyslel.
„Lazarus nebude příliš daleko, jestli budeme mít štěstí, brzo ho dohoníme.“
Ale i kdyby, co pak? Jak ho chcete přimet, aby si vzpomněl, na nás na svoje děti?“ ozval se pochybovačně Patrik.
Roland se bál, že snad Eizak vybuchne, ale ten naprosto klidným hlasem odpověděl.
„To vy ho přivedete zpět,“ a poté pobídl svého koně a ostatní ho víceméně zmatení následovali.

Stařec se probudil uprostřed noci. S mírnou námahou se postavil.
„Ještě tady nejsou,“ ozval se blízko nej, šeptavý ženský hlas.
Škubnul sebou.
„Tys me teda vylekala, myslel jsem, že se za mnou plíží Lazarus.
„Pochybuji, že by toho byl schopen.“
„Proč si to myslíš? Jsem si víc než jistý, že by pro něj nebyl žádný problém nás oba dva zabít.
„Obyčejně nejspíš ne, ale ať už ho zranilo cokoliv, to zranění je poměrně hluboké.“
„Pokud je to tak vážné, proč se nenechá ošetřit?“
Stařena pokrčila rameny.
„Je to Lazarus.“
Stařec se znovu zadíval na místo, kde ležel Lazarus, bylo na něm poměrně dost krve.
„Takže je tu šance, že by se o nej mohli postarat…,“ Lazarus se pohnul a stařena mu rukou zakryla ústa.
„Tišeji, chceš, snad aby nás uslyšel, chceš to snad zhatit ještě dřív, než se tu objeví?!“
Stařec zavrtěl hlavou a ona mu uvolnila ústa.
„Zdá se, že ho to nevzbudilo, každou chvíli tady jistě budou,“ jakmile to dořekla, dolehlo k jejím uším tlumené štěkání.
Na rtech se jí zvlnil úsměv.
„Co? Už jsou tady?“
Stařena se k němu natočila, otevřela ústa, ale než mu to mohla potvrdit,“ ozval se Glorinin hlas.
„Opravdu nerada vás vyrušuji, ale mohla bych dostat něco k pití?“
Oba dva sebou škubli a starci přeletěl přes tvář úlek.
„Jenom klid. Půjdeš s ní ke studni a já se o to postarám.“
„Jsi si jistá, že je zvládneš? Ty ze všech nejlíp víš, že když ochutnají krev, stávají se neovladatelní.
„Zvládnu to, hlavně se sem s ní sem nevracej.“
„Jak to mám udělat? Jsem starý muž.“
„Však ty jí zvládneš nějak zabavit, dřív to pro tebe nebyl problém.“
„Dřív jsem býval silný a mladý.“
„Však ty to zvládneš, v následujících 20 minutách se proste, nemůžete vrátit.,“ její slova dozněla v suchém kašli.
„Raději ji hned vem ven, ještě vzbudí ostatní, rychle budou tady každou chvíli.“
„Možná bych se mela zas vrátit do postele,“ zamumlala Gloria, ale stařena jí chytla za ruku.
„Se suchým hrdlem by to nebyl ten nejlepší nápad, tady můj manžel te doprovodí ke studni.“
„Možná bych mela vzbudit někoho jiného…,“ stařena měla chuť jí prohodit oknem, ale ovládla se, ti psi tady budou každou chvíli, a jestli jí uvidí, tak se na ní vrhnou a ona tomu nezabrání, Lazarus se probudí a zabije jak ty psy tak i jí.
„Mému muži můžeš věřit. Chci pro tebe někoho, kdo se tu vyzná, cesta k té studni je mírně zapeklitá, prosím, me přece věříš ne?“
Gloria na ní hleděla prázdným pohledem, pak se obrátila ke spícímu Lazarovi a tem třem malým dětem, všichni spálí tak tvrdě.
„Bude v pořádku?“
„Ovšem, že bude?“ zalhala jí stařena.
„Tak dobře, mám v ústech opravdu sucho.“
„Však tě čerstvá voda osvěží, věř mi, žiju tady už dostatečně dlouho.“
„Za pár minut jsme zpět,“ Gloria vyšla ven a stařec jí chtěl následovat, ale stařena ho zachytila.
„Pamatuj za žádnou cenu jí nesmíš dovolit vrátit se dřív, než za 20 minut, je ti to jasné?“
„Ano. Spolehni se na mě,“ zamumlal stařec a potom vyšel ven a vzápětí se připojil k Glorii, která byla překvapená tím, že jí není zima.
„V našem kraji máme nezvyklé teplé noci,“ ozval se stařec a pousmál se.
Glorii zamrazilo, zmocnil se jí divný pocit, ale nedala to na sobe znát. Jak daleko je ta studna?“ zeptala se tiše.
„Není to moc daleko, ale budeš muset chvíli počkat, než ta voda začne téct.
„Jak dlouho to potrvá,“ Gloria proti své vůli zívla, stařec hleděl na její prsa.
Zaplašil okamžitě myšlenky, které ho bezprostředně potom napadly, nebylo by to tak těžké, byla mladá a zajisté nebyla tak silná a navíc byla patřičně unavená a pochopitelně slepá., znovu potlačil takové to myšlenky.“
„Můžeme k té studni? Mám opravdu žízeň,“ Gloria se pokusila rozptýlit jeho myšlenky, vycítila, že myslí na něco velmi špatného.
„Cože? Samozřejmě za chvíli tam budeme,“ Gloria by šla nejraději za ním, ale nechtěla vzbudit podezření. A tak šla první a on se nedokázal přestat dívat, na její mladé, zcela jistě ještě panenské tělo.
Prudce potřásl hlavou, nesmí se nechat zlákat, nesmí tomu podlehnout, ale šlo to velmi těžko, když od něho byla takový kousek, unavená a téměř bezbranná, byl si víc a víc jistý, že kdyby chtěl, dokázal by jí zlomit a vzít si co chtěl, bylo to už tak dlouho, co pod sebou cítil mladé hebké dívčí tělo.
Olízl se jazykem a vzpomněl si na slova své ženy.
„Udělej, co musíš, aby si jí zdržel, nesmí se sem vrátit dřív než za dvacet minut.
„Za dvacet minut to bez problému zvládnu,“ zasmál se a pak na svůj vek velmi čile přiskočil ke Glorii a povalil jí na zem.
„Ta vyjekla a snažila se ho zbavit, ale on byl o dost silnější, jako by se jí nesnažil na záda převalit starý muž, ale statný mladý muž.
„Nech mě být, nech mě být!“ pokusila se křičet, ale on jí jednou rukou zacpal ústa a druhou roztrhl její oblečení.
Gloria se ho snažila kopnout, ale na jeho hlavu svou nohou nedosáhla a on jí svým jazykem začal přejíždět po jejich ňadrech, Gloria do toho dala maximální sílu, ale nebylo jí to nic platné, ten muž na ní byl příliš silný, a čím víc se jí dotýkal, tím víc před jejíma očima mládnul a ona sama začala stárnout.
„Neboj se malička, už to dlouho nepotrvá, už to nebude dlouho trvat,“ šeptal ten muž, který už nebyl starcem, ale mužem, kterému mohlo být tak 50 let a stále mládnul a svými prsty pomalu sjížděl k neintimnější časti jejího těla, z očí jí vytryskly slzy, ale to ho nezastavilo a s každým dalším pohybem byl k jejímu neintimnějšímu místu jejího těla blíž a blíž a stával se mladším a mladším.
„Už to bude, už to každou chvíli bude,“ šeptal konejšivě nyní už 35 letý poměrně pohledný a svalnatý muž, Gloria už se téměř nebránila, nemela sílu.
Muž na ní sedící se však nedostal tam, kam chtěl, jelikož ho zezadu někdo probodl.
Gloria cítila jak na její nahé tělo, začala dopadat krev řinoucí se z jeho břicha a též pootevřených úst.
„To se nikdy nemělo stát,“ zasípal nyní 25 letý muž a v okamžiku, kdy z něho muž za ním vytáhl svůj meč, se svalil na stranu.
Gloria byla sice volná, ale zároveň se i všem odhalila její nahota.
Mary odvrátila hlavu, Sebastián s Rolandem sklopili hlasu, jen Patrik s Tobiášem na ní nepokrytě hleděli.
Chandra do nich tvrdě šťouchla a oni se neochotně otočili na druhou stranu.
„Už je to dobré, už je pryč!“ Chandra se k ní sklonila a obalila kolem jejího nahého těla svůj plášť.
Gloria se jí dotkla a před jejíma slepýma očima proběhlo několik různých obrazců, viděla pobíhat lidí, slyšela křik, prosby, nadávky a pak to zmizelo.
„Ona je slepá,“ Ozval se Roland, který se odvážil otevřít oči.
Eizak s Chandrou po něm vrhli pohled, ze kterého ho zamrazilo, a on ustoupil o krok dozadu.
„Omlouvám se, já to tak nemyslel.“
Eizak Glorii pomohl vstát, nechtěla se ho dotknout, ale nemohla tomu zabránit.
Před očima se jí objevily nové obrazy a tentokrát byly o mnoho děsivější, viděla tohoto mladého muže sedět na velkém černém hřebci, který sám o sobe působil velmi děsivě, ale ne tak děsivé jako jezdec na něm sedící.
Muž byl oblečen do černého pláště, z jeho postoje čišela krutost, jeho rty byly semknuté, v jeho očích se blýskalo a meč v jeho pravě ruce, byl celý od krve a ve druhé ruce držel hlavu nějakého muže, ze kterého ještě odkapávala krev.
„Tohle se stane každému, kdo se opováží postavit našemu pánovi Marakenovi,“ jakmile to dořekl, hodil s tou hlavou mezi desítku na zemi ležící muže, jeden z nich se pokusil té hlavy dotknout, ale v tom dal ten muž svému koni pokyn a ten k tomu muži přiběhl a svým kopytem mu rozdrtil lebku, stříkající krev pošpinila i jezdcův plášť, ale ten si z toho nic nedělal.
„Chce si ještě někdo z vás šáhnout na tu hlavu?“ jeho mohutný hlas se rozléhal do daleka.
„Všech 9 zbylých klečících mužů sklonilo své hlavy a začali tiše odříkávat.
„Sloužíme jen tobě o Marakeno, jsme připraveni tě následovat, pro tebe zabíjet i umírat, naše životy patří jen tobě.“
„Jsem rád, že zbytek z vás je rozumný, ty ukázal na nějakého postaršího ve tváři zjizveného muže.
„Ano můj pane?“ zeptal se oslovený muž s třesoucím hlasem.
„Vidíš tamtoho mladíka?“ jezdec ukázal na za ním stojícího pobledlého mladíka.
„Ano. To je můj syn.
„Tak syn říkáš, zabij ho!“
„To nikdy neudělám.“
„Slíbil jsi věrnost svému pánovi! Udělej to anebo to udělám sám a poté to nebude vůbec rychle.“
Starý muž sebral ze země svůj meč a namířil jeho špičku na srdce svého syna.
Ten nic neříkal, jen na něj hleděl.
Dobrá,“ muž v plášti seskočil ze svého koně.
„Oiene nedělej to!“ vykřikla nějaká mladá žena, ale on jí ignoroval, jediným rozmachem usekl tomu starci hlavu a vzápětí zabodl tomu mladíkovi meč do břicha.
„Jestliže se kdokoliv z vás toho meče jen dotkne, zabiju ho ještě pomaleji,“ Gloria se od Eizaka odtáhla, Eizak si vyměnil pohled s Chandrou.
„Zřejmě se proste ráda, předvádí nahá,“ ozval se jízlivě Tobiáš, když Glorii z těla spadl plášť.
Mary po něm vrhla znechucený pohled a Chandra ho Glorii znovu navlékla.
„ať už si viděla cokoliv, Eizak už takový není.“
Gloria na to nic neřekla.
„Kdo to vůbec je?“
„Na tom teď nezaleží, musíme se dostat k Lazarovi, už je poměrně blízko,“ jakmile to Eizak dořekl, všichni uslyšeli děsivý křik a nejen trojčatům, ztuhla krev.
„Co to bylo?“
„Zjistím to, vy zůstaňte tady.“
„Bud opatrní Eizaku.“
„Proč bychom tu měli zůstávat?!“
Chceš se snad o tom hádat Tobiáši?!“
Tobiáš místo odpovědi jen potřásl hlavou.
„Vrátím se co nejdřív,“ zamumlal Eizak, vyskočil na koně a brzo jim zmizel z očí.
„Po pár minutách dojel k té chalupě.
Hned jak jí uviděl, mu bylo jasné, že se tady něco stalo.
Dveře dokořán, pokryté krví. Seskočil z koně, který byl očividně neklidný a pomalu se k tem dveřím přiblížil.
Nepřekvapilo ho, že na podlaze vidí krev, udělal několik dalších kroků, krve přibývalo, koutkem oka zahlédl na podlaze ležet dva mohutné černé psi, oba dva měli na sobe neklamné známky probodnutí, postoupil dal a našel další dva psi a na konec u steny ležet nějakou starou ženu, pokud to tedy byla žena, nebyl si jistý, vypadalo to, že jí ty psi rozsápali těsně před tím, nežli je někdo zabil a tím někým mohl být jen Lazarus, který byl očividně zraněný.
Prohledal tu chalupu celou, ale nikde nenašel Lazarovo tělo, zato si uvědomil, že v téhle chalupě očividně spaly tři malé děti.
Vrátil se zpátky ke dveřím a pohled mu padl na otisky na zemi.
Bylo jich 14, ale 4 z nich pokračovaly, někam jinam nežli dalších 10, což mohlo znamenat, že sem přišel někdo další, pomohl Lazarovi zabít ty bestie a potom odešli i s těmi dětmi, ale kdo by něco takového dokázal a kam šli?“ Eizak viděl, že je zem zkrápěna krví,. Že v každé velké mužské stope je kapka krve.
Váhal, ale nakonec se rozhodl, že se vrátí k ostatním, nemohl riskovat, že by vůně čerstvé krve, mohla přilákat další černé psy, Lazara ty děti a tu tajemnou osobu, najde později,“ přešel ke svému koni, ale předtím než se na něho vyhoupnul, mu pohled padl na blízký keř, byla o nej zachycená nějaká látka.
Přičichnul si k ní.
Ta vůně mu byla povědomá.
„Licia!“ procedil nesvistne skrz sevřené zuby, vyšvihl se na koně a vyrazil k ostatním.