Temný Úsvit

Kapitola 21

Seina dovedla Orena do nedaleké chalupy, celou cestu je sledovalo několik stařen, ale žádná z nich se k nim neodvážila přiblížit.
Oren se posadil na židli, která zavrzala.
To není tvoje vina, ona by vrzala, i kdyby na ní dosedla živoucí kostra.“
„Tos me uklidnila, už jsem si začal myslet, že jsem nějak přibral.“
„Seina se pousmála.
Trochu přibrat by ti neuškodilo.“
„No dovol. Myslím, že mám ideální váhu…,“ Oren se odmlčel a pohled mu utkvěl na překrásnou zahradu rozprostírajíc se za oknem.
„Vidím, že sis splnila svůj sen.“
„Ano splnila,“ přisvědčila tiše.
„Proč mi to zní, jako by to bylo něco špatného.“
„Chtěla jsem zahradu, do které se bude moct kdokoliv uchýlit, kdokoliv, kdo bude potřebovat pomoc, ale jak vidíš, nikdo v ní není a nejspíš je to má vina.
„To neříkej, jak by to mohlo být tvá vina?“ Orena ruka se dotkla té její, ona s tou svou ucukla.
„Promiň, nemyslel jsem tím nic osobního či snad intimního.“
„Já vím a je to moje vina, protože si myslím, že mě něco pronásleduje.“
Oren vstal a bedlivě se kolem sebe rozhlédl, neviděl nic podezřelého.
„Nemůžeš to vidět, nemůžeš to cítit, ale je to se mnou, kamkoliv vstoupím, tam k Něčemu. dojde.
„Seino jestli má někdo z vás čistého ducha, tak to budeš ty.“
„Proto jsem s tebou nechtěla jít, a jak doufám tak ani nebudu muset, nechci někam jinam, přinést další utrpení, tamto město stačilo a pak tohle, nechci další.“
„Seino. My tě potřebujeme, Lazarus tě potřebuje, ať to dělá cokoliv, není to tvoje vina.“
„Dělá to skrze me, čeká, až se pohnu dál, čeká na příležitost, znovu zabíjet a já tomu nesmím dát příležitost.“
Chtěl jí uchopit za ruce, ale zavčas si uvědomil, že jí je to nepříjemné.
„Prosím. Musíš jít se mnou, pokud by se mi podařilo váš čtyři dát dohromady, Marakena by, nemel možnost, znovu rozpoutat na zemi peklo.“
„I kdybych s tebou nakrásně šla, tak je tu stále Licii, která se k němu vrátila a také náš mladší bratr.
„Ty víš, kde ho najdu?“
„Ano, ale nemyslím si, že by to mělo cenu, je stejne jako Licia plne oddaný našemu otci.
„Myslel jsem si to, ale přesto to musíme zkusit, možná, že když budeš se mnou, podaří se nám ho spíše přemluvit.“
Zavrtěla hlavou.
„Opovrhuje mnou, myslí si, že jsem slabá, že jsem Marakenu zradila a já nemůžu jít, nemůžu riskovat, že v dalším městě vyvolám nějakou zkázu.“
„Prosím. Marakena každým dnem sílí, jeho přisluhovačů přibývá, stejně tak nestvůr z nejhlubších hlubin.“
Seina se otočila a hleděla na svojí rozsáhlou zahradu, překrásnou, ale opuštěnou.
Dívala se na ní asi pět minut a poté se otočila zpět k Orenovi, který mel v očích prosbu.
„Za ty léta si se vůbec nezměnil.“
„Takže to znamená ano?“
„Pojedu s tebou, pomůžu ti najít mého bratra, ale nepojedeme běžnou cestou.“
Orena zamrazilo, ale jinak to na sobe nedal znát.
„Bál jsem se, že to řekneš, proto si mluvila o tom, že musím zemřít?“
Přikývla, vstala a rukou ukázala na poměrně vysokou černou květinu.
„Vidíš jí?“
„Nedá se přehlédnout a popravdě ti tu zahradu tak trochu hyzdí.“
„Já vím, ale je to jediná cesta.“
„Jediná cesta?“ zmocnil se ho neblahý pocit, který se vzápětí potvrdil.
„Ano díky této květině mohu cestovat říší mrtvých a nikoho tak neohrozím.
„Můžeme to zkusit běžnou cestou, jistě se nestane nic hrozného.“
„Vzpomínáš na vesnici, ve které si mě hledal na kosti, na tu nebohou pološílenou dívku, to všechno se stalo jen kvůli mě.“
Oren otevřel ústa, ale ona ho nenechala promluvit.
„Pochopitelně můžeš odejít, vrátit se k Lazarovi.“
„Jak už jsem minimálně jednou řekl, nemůžu to udělat i když představa, že mám zemřít a cestovat skrz říší mrtvých, mě zrovna nenaplňuje, ani nevím, jestli je to vůbec možné.“
„S tou květinou ano…,“ její další slova přerušil hlomoz a křik a když se Oren otočil, uviděl skupinku zbídačených lidí, jak se k té zahradě blíží vyzbrojení krumpáči, sekerami, planoucíma pochodněmi.
„Co chtějí dělat? Měli bychom je zastavit,“ Chtěl vyskočit, ale Seina ho zadržela.
„Nemůžou jí ublížit, není to poprvé, co se jí pokoušejí zničit, ale má zahrada žije skrz mě, takže by me museli nejprve zabít.
„A proč to neudělají?“
„Protože jejich strach ze mě, přebije jejich nenávist.“
Znovu zatoužil dotknout se její ruky, obejmout jí, ale neodvážil se.
„Tahle kytka ze mě udělá mrtvého?“ zeptal se místo toho.
„Přesně ta.“
Olízl se najednou mel sucho v hrdle, ale přesto se zeptal.
„A která kytka mě zas ožije, existuje nějaká taková, že ano?“
„Jsi skutečně vytrvalý a ano existuje, roste vedle té černé, ta rozkvetlá bílá.
„Tak v tom případe, na co čekáme?“ Oren se zvedl, ale její ruka se dotkla jeho a jim projelo zachvění.
„Nemusí se to povést, nemusíme přežít ani jeden z nás, taková cesta je nevyzpytatelná, jestli se něco pokazí, už nikdy nemusíme vejít zpátky do světa živých, proto te prosím, pořádně si to promysli.
Oren, který koutkem oka sledoval onu skupinku lidí, jak se marně snaží proniknout do zahrady, pevným hlasem řekl.
„Já jsem na to připravený, co je potřeba udělat?“
„Utrhneš lístek té černé květiny a spolkneš ho, ale ještě předtím si do kapsy vložíš lístek té bílé květiny.
„Jo to myslím dává smysl, bylo by to dost blbé, pochutnat si na tom četném lístku a pak zjistit, že jsem si zapomněl utrhnout ten bílý,“ Seina v jeho hlase cítila náznak strachu, nevyřčenou obavu, ale už nic neříkala.
„Než tak učiníme, mel bys též vedet, že se celou tu dobu, musíme držet za ruce a za žádnou cenu se nesmíme pustit, protože kdyby ano…, tak by tam jeden z nás mohl zůstat,“ dořekl Oren, který se snažil zklidnit, poměrně rychle bušící srdce, ale příliš se mu to nedařilo.
Seina se na něho pronikavě zahleděla.
„Já vím, nejsem ani jako Eizak, ani jako Lazarus, ale i tak se pokusím zabránit Marakenove návratu.“
„Já vím, jsi připravený?“
Polkl, otřel si své nepatrně zpocené ruce o kalhoty.
„Ano jsem, pojďme na to,“ s nádechem stiskl nabízenou pravici a oba dva vyšli pomalu ven.
Jakmile je lidé spatřili, přestali se snažit a stáhli se daleko dozadu.
„Jeden černý kvítek a jeden bílý kvítek, ten bílý kvítek si nesmíš vzít dřív, než tě ovane chlad.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se, ale ona ho nevnímala, volnou rukou utrhla z černé květiny dva lístky, jeden si nechala, druhý mu podala.
„Nepolykej, rozžvýkej,“zamumlala a pak si ten svůj strčila do úst, Oren učinil to samé, ústa mu zaplavila příšerná chuť, mel sto chutí to vyplivnout či spolknout, ale neudělal ani jedno, poctivě ten lístek žvýkal a nepřestal, dokud nebyl rozžvýkaný úplně.
Jeho posledním myšlenkou bylo, že je to skutečně, neskutečně odporné a poté se jeho vědomí rozplynulo a jeho tělo dopadlo na zem ve stejném okamžiku jako Seinino.
Lidé zajásali a okamžitě vtrhli do zahrady, kde začali vše ničit a pálit.

Aha, tak to je zajímavé, černá květina - smrt a bílá květina - život. Máš to pěkně vymyšlené.

Snažím se:)

Lazarus pročesal celý les, snažil se nevynechat jedinou skulinku, jediné místo, ve kterém by se mohli skrýt, ale přes veškerou jeho snahu, se mu nepodařilo najít ani stopu ani nějaké znamení, kam se ti zahalené postavy s dětmi mohly vydat.
Jeho nohy křičely únavou, ale on toho nedbal.
Nakonec se však přece jen zastavil, všude kolem nej, byla hluboká tma, nemělo cenu pokračovat v hledání, ani on se nedokázal v takové tmě orientovat, jako naschvál nesvítil ani měsíc ani hvězdy.
Poslepu nahmatal nejbližší strom a rukou se o něho opřel.
„Kdyby to nebyly její děti, nechal by toho a vrátil se k tomu, co si předsevzal, ale fakt, že to byly děti, jeho sestry ho nutil se nevzdat.
Chtěl se odpoutat od toho stromu a pokusit se v té tme nalézt nějaké bezpečné místo k přespání, ale zarazil ho zvonivý smích.
Narovnal se a pomalu vytáhl svůj meč.
Zvonivý smích se ozval znovu, ale on nikoho neviděl, byl stále obklopený naprostou tmou, nedaleko zaslechl soví zahoukání a poté zas ten dětský zvonivý smích.
„Pojď s námi, Lazare, pojď s námi, zavedeme tě na bezpečné místo, pojď s námi,“ před obličejem se mu cosi zalesklo, nedokázal to rozeznat, bylo to příliš rychle.
„Tady zůstat nemůžeš a ty to víš, následuj nás, zavedeme tě na bezpečné místo,“ znovu mu před obličejem cosi zasvítilo, poté se to malinko posunulo a Lazarus sledoval pomalu se rodící světlo, světlo, o kterém se pokud si dobře vzpomínal, zmiňovaly ty děti.
U ucha se mu ozval smích a potom ho za něj někdo jemně zatahal, máchl rukou do prázdna.
„Přece by ses kvůli tomu nezlobil, pojď s námi a my tě zavedeme na bezpečné místo, sám přece dobře víš, že tady zůstat nemůžeš.“
„Kdo jste? Je tohle nějaký trik?“
„nějaký trik, nějaký trik?“ neslo se ozvěnou.
Někdo nebo něco ho zatahalo za druhé ucho.
„Ty věříš na triky, ty takový velký válečník, neříkej nám, že z nás máš strach,“ jeho tělem prostoupil ledový vítr a on se proti své vůli zachvěl.
„Nemusí to být tak nepříjemné, stačí jen jít s námi a my tě zavedeme na bezpečné a teplé místo,“ před očima se mu znovu zablesklo a zářící světlo ho na několik vteřin oslnilo.
„Táhnete odemne!“ vykřikl a ohnal se do prázdna svým mečem.
„Jsi hlupák, Lazare, jsi hlupák, na ty děti zapomeň, už jsou pro tebe ztracené,“ dětský smích zesílil, pokusil si rukama zakrýt uši, ale příliš to nepomáhalo.
„Lazare, Lazare, Lazare, Lazare…,“ opakovaly dětské hlasy dokola jeho jméno a znovu se jeho tělem prohnal ledový vítr.
„Ukažte se mi!“ přikázal jim, ale odpovědí mu byl jen škodolibý vítr a pak ucítil štípnutí a pak další a další a pak ještě a ještě a on se proti nim nemohl bránit.
Pak to náhle přestalo, vzduch se mírně oteplil a on za sebou uslyšel nějaké kroky.
Otočil se a hledal na přicházející starce, který v ruce držel svítilnu.
„Dobrý bože, jak dlouho tady jste?“ vyklouzlo tomu starci, když si povšimnul, že má Lazarus na těle pár krvavých šrámu.
„Budu v pořádku, co tady děláte?“
„Já jsem polesný, kontroluji tyhle lesy a snažím se pomoct tem, kdo se zabloudí.“
„Já jsem nezabloudil,“ zavrčel Lazarus mírněji než původně zamýšlel.
Stařec se podrbal na své téměř holé lebce.
„Jistě. Omlouvám se, hlavně, že jsem vás našel včas, neslyšel jste anebo neviděl jste něco podezřelého, podivného?“
Lazarus si ho prohlížel se žárem v očích a starci se zachvěla ruka, ve které držel Svítilnu.
„Neubližujte mi prosím, jsem jen polesný.“
nehodlám ti ublížit, pokud mi řekneš, jestli si viděl tři zahalené postavy, které u sebe mely tři malé děti kolem 8 let.“
„viděl, ale držel jsem se od nich dál, vycházelo z nich cosi děsivého, vzali tři koně, vysadili na ne ty děti a poté odjeli směrem na západ.“
„Vy jste se je je nepokusili zastavit?“ zeptal se Lazarus temně a starci se rozklepala kolena.
„Omlouvám se, omlouvám se, jsem jenom…“
„Jenom polesný, já vím, zbyl vám ještě nějaký kůň?“
„Ano, ale oni si vzali ty nejlepší.“
„Všimli jste si na nich něčeho? Pořádně se zamysli!“ Lazarus k němu přistoupil a nedbal toho, že ho ty krvavé šrámy pálí.
„Já… já…,“ starcovo čelo se orosilo potem.
„Jistě si na něco vzpomínáš a já bych byl rád, kdybys mi to řekl.“
Stařec se náhle přestal třást, na čele nemel náhle ani stopy po potu, výraz jeho tváře se změnil.
„Mel jsi ty hlasy poslechnout, mel jsi jít s nimi, její děti odteď patří mne.“
„Nepatří ti, stejně jako ti už nepatřím já,“ procedil Lazarus skrz sevřená ústa a poté svým mečem zajel hluboko do starcova těla.
Když svůj meč vytáhl, tělo se zřítilo k zemi a on bez hnutí sledoval, jak se rozkládá v práh.
Sebral na zemi ležící svítilnu, nijak ho nepřekvapilo, že oheň stále svítí.
Narovnal se a poté se vydal dopředu a po chvilce narazil na poměrně slušného koně, vyhoupl se na něj a stále nebral na vědomí ty pálicí krvavé šrámy, zamlaskal a kůň se rozeběhl vpřed, bylo sice možné, že lhal a ty postavy na západ vůbec nejely, ale bylo to jediné pojítko, které mel.
„Opatruj se, Lazare, opatruj se,“ ozval se nějaký dětský hlas, který poté přešel ve smích.
Před Lazarem se cosi rozzářilo, jeho kůň se vzepjal, ale on se na něm udržel a po chvilce ho zas pobídl ke cvalu.
Vesnici projel tryskem, na nikoho se neohlížel, vyděšení lidé mu uskakovali z cesty, jen tak tak, že si nic nezlomili.
Následuj mé světlo a zavedu za těmi dětmi,“ ozval se mu u ucha dívčí hlas a vzápětí se před ním rozzářilo zelené světlo.
Co jsi zač, proč bych ti mel věřit?“
„Nemusíš, ale jen já tě k nim mužů dovést, rozhodnutí je jen na tobě,“ jakmile dívčin hlas dozněl, světlo začalo pohasínat, ale on jí zarazil.
„Dobrá budu te následovat, víš, co jsou ty postavy zač?“
„Ano, ale nemohu říct, neztrácej mě ze zřetele,“ jeho kun se zastavil, jednou, podruhé se vzepjal, ale Lazarus ho pokaždé přinutil k poslušnosti, dal mu najevo, že on je jezdec, že ten kun bude dělat to, co on chce a tak se kůň nakonec podřídil a poslušně běžel souběžně s tím slabé zářícím zeleným světlem.
„Zrádkyně, zrádkyně, zrádkyně,“ neslo se vzduchem syčivě, zelené světlo nesoucí se ve vzduchu, před Lazarem, však nepřestalo zářit.

No snad udělal Lazarus dobře, že následoval to zelené světlo.

Patrik jel vedle Tobiáše.
„Proč ho ten Eizak nenechal odejít, vždyť ten Roland není ani člověk.
„Copak to můžu vedet, možná, že jsou to milenci,“ ztišil hlas.
Patrik se otřásl.
„Něco takového ani nevyslovuj.“
„Jiný důvod mě nenapadá vždyť i ta Chandra, si myslí, že mel jít s ní, že by nás to zbavilo všech potencionálních problémů, slyšel jsi přece tu ženskou, jakmile dosáhnou šestnácti, musí se podrobit výcviku a nic takového se nestalo, ten Eizak ho s ní jít nenechal, ne, že by se mu chtělo, takže se teď mám obávat toho, že mě může klidně jednou v noci podříznout a nebo udělat něco horšího, vždyť se podívej na toho mnicha, snažil jsem se z něho něco dostat, ale bylo to marné, ať už tam dole viděl cokoliv, bud mi to nechtěl říct a nebo si na to nepamatoval, kdoví, co mu ti dva milenci udělali.“
Patrick se znovu otřásl.
„Mohl bys přestat říkat něco takového?“
„Prober se! Tam kde jsme žili, to zas nebylo tak výjimečné, zatímco já jsem těšil řezníkovu dcerušku z vedlejší místnosti se ozývaly zvuky, které mohly vydávat jen dva muži.“
„Přestaň s tím,“ Patrik popojel na druhou stranu.
Vedle Tobiáše se zastavila Mary.
„Mohl by si přestat šířit takové lži!“
„Lží? Souložila si snad s tím zlodějíčkem, že tvrdíš něco takového?“
Mary zrudla a popohnala koně dopředu.
Roland, který jel s Glorii příliš blízko za Tobiášem, nemohl předstírat, že to neslyšel, ale nezdálo se, že by cokoliv z toho trápilo Glorii.
Otevřel ústa, ale v tom dal Eizak pokyn a všichni koně se zastavili téměř naráz.
„Co se deje Eizaku?“ chtěla vedet Chandra, která vrhla dozadu pohled na Rolanda.
Eizak nic neřekl, seskočil z koně a udělal několik kroku dozadu a vzápětí dopředu, všichni ho nechápavě pozorovali, ale nikdo se neopovážil slézt z koně.
„Eizaku? Co to děláš? Musíme najít Lazara,“ ozvala se Chandra, ale on jí nevnímal, přistoupil ke křoví, skrz které měli projet a položil na nějaký místo klacek, který sebral ze země, ozvalo se cvaknutí a všichni sebou škubli.
„Co je to Eizaku?“ Chandra chtěla slézt z koně, ale on jí v tom pohybem ruky zabránil.
„Co se děje, proč nemůžeme jít dál?“ nechápala Mary.
„Počkej tady,“ šeptla Glorie a seskočila z koně.
„Co to děláš?“ Roland jí chtěl zachytit, ale ona se mu vyhnula a zamířila k Eizakovi, který k ní vzhledl.
„Touhle cestou jet nemůžeme,“ obrátila se k ostatním.
„Proč, protože to říká slepá holka?“
„Po celé té cestě jsou rozložené pasti, které čekají, až do nich nějaký kůň stoupne a jakmile se tak stane, přijdou jsem ti, kteří ty pasti nastražili a toho koně zabiji a stejně tak i jeho jezdce.“
„Kdo by dělal něco tak strašného?“
„Pytláci, zloději a vrazi,“ promluvil Eizak.
„Takže je to pravda, opravdu tudy nemůžeme jet?“
„Je to tak. Budeme to muset objet.“
„To nepřichází v úvahu, objet tak rozlehlý les zabere několik hodin a já už jsem unavený,“ ozval se odmítavě Patrik.
„Všichni jsme unavení, ale nemáme žádnou jinou možnost.“
„Tak nějakou vymyslete, nehodlám ten les objíždět jen kvůli pár vrahům zlodějům či jiné pakáži.“
„Taky je můžeš najít, pozabíjet a projít jejich chalupou,“ ozval se Eizak blízko něj, Patrik sebou trhl, nemel vůbec ponětí, jak se k němu dostal tak rychle, když ještě před chvíli byl na druhé straně.
„klidně. Já se jich nebojím a raději je zabiju, než, abych kvůli nim objížděl celý les.
„Patriku přestaň, nevíš, co mluvíš, nejsi připravený na boj.“
„Nepotřebuji, aby si me poučovala, Chandro!“ Patrik chtěl seskočit z koně, ale Eizakova ruka mu to nedovolila.
„Nech mě, postarám se o ně.“
„Ty zůstaneš tady,“ Eizak mluvil tiše, ale důrazně.
„Tak to ani náhodou,“ Patrik se znovu pokusil z toho slézt, ale ani tentokrát se mu to nepodařilo, Eizak ho znovu dotlačil na jeho místo.
„Myslím, že žádné zabíjení nebude potřebou,“ozval se Roland.
„Ptal se tě snad někdo Kat…, zlodějíčku?“ vyštěkl na něj Tobiáš.
„Co tě k tomu vede?“
„Tu jejich chalupu, ve které čekali na naskytnutou příležitost, vidím docela dobře a podle toho, jak je ohořelá, bych řekl, že už tam nikdo nebydlí nějakou dobu.
„Počkejte tady,“ přikázal jim Eizak a poté se k té ohořelé chalupě vydal.
Patrik s Tobiášem chtěli jeho příkaz ignorovat, ale nemohli sléz z koně, jako by k němu byli v tuhle chvíli připoutání.
„Co to má jako znamenat?!“
Gloria se vyhoupla na koně, na kterém seděla společně s Rolandem.
„To tady máme jako čekat, až se vrátí? Nechte mě z toho koně slézt, kručí mě v žaludku.“
„To ještě chvíli vydržíš, za chvilku se vrátí.“
Tobiáš máchl rukou do prázdna, ale už se nesnažil slézt.
Po deseti minutách se Eizak vrátil, jeho tvář byla jako obvykle bez výrazu.
„Cos tam našel, co tam bylo?“ vychrlili na něj všichni až na Chandru své otázky, ale on jim místo slov podal deky.
„Co to má být?“
„To je deka, bude se vám hodit.
Čí to bylo deka, co když obsahuje nějaké choroby?“ Patrik si je štítivě prohlížel.
„Berte či zahoďte,“ odvětil bez zájmu a vzápětí se vyhoupl na svého koně.
„Jsou ty přikrývky bezpečné?“
„Nikdy nebyly použitý, ať je tam dal kdokoliv, ti, co tam žili, už jsou nejméně pět let po smrti.“
„Máš ponětí, jak zemřeli?“
Nechtěj to vedet,“ Chandra nechtěla.
Všichni až na Patrika, který tu deku znechuceně zahodil si je nechali, srolovali je a vložili si je pod zadek.
„Musíme najít nějaké vhodné místo k přespání,“ ozval se Roland.
„Nepovídej, to by nás skutečně nenapadlo,“ zavrčel Tobiáš.
„Co to chalupa bylo by to možné, tak ráda bych si zas po delší době odpočinula v posteli,“ otázala se Mary, Eizak však zavrtěl hlavou.
„Myslela jsem si to.“
„Ale potom kde Eizaku, kde bychom mohli najít jakžtakž pohodlné a především bezpečné místo? Brzo se setmí a dnes, stejně jako včera nebude svítit měsíc.“
„V tom případe, přespíme v tom dome.“
„Vždyť si říkal, že to není možné?“
„Řekl jsem, že to nedoporučuju.“
„Což znamená?“
„Pojeďme do toho pitomého lesa, jistě tam najdeme místo, kde se budeme moct vyspat, pokud to tedy naše slečinky vydrží.“
„My to zvládneme, otázkou je, co vy?“
„Do lesa v noci nikdo nevstoupí.
„Vážně? Protože si to řekl?“
„Do lesa v noci nikdo nevstoupí,“ zopakoval Eizak.
„Tak to ani náhodou, už mě unavujou ty vaše rozkazy, nejsi můj otec, nejsi žádný můj příbuzný, jsem už dost starý na to, abych se o sebe dokázal postarat sám.“
„Tobiáši přestaň s tím.“
Tobiaš seskočil z koně, tentokrát mu v tom Eizak nezabránil.
„Tobiáši přestaň, nebudeme se přece rozdělovat, když Eizak říká, že je v tom lese v noci nebezpečno, tak tam je nebezpečno, třeba v to v tom dome nebude tak strašné.“
„Přeji vám příjemnou noc, v tom dome, já jdu spát do lesa.
„Eizaku udělej něco!“
„Sám se tak rozhodl. My je chráníme, ale nemůžeme je vodit za ruce.“
„Konečně si řekl něco moudrého, uvidíme se ráno, pokud tedy v tom zatuchlém dome, přežijete,“ Tobiáš se vydal k lesu.
„Eizaku! Nesmíš ho nechat jít, co když se mu něco stane?“ Eizak se však nehnul z místa.
„Prosím! Přiveďte našeho bratra zpět, je to…, ale je to též můj bratr.“
„Dohlednu na něj, běžte do té chalupy, zavřete a neopouštějte jí, dokud se zas nerozední.“
„A co když budu mít potřebu?“
„Udrž jí v sobe,“ Eizak se od nich odpojil a sledoval Tobiáše, který se k tomu lesu blížil, ale s každým krokem méně ochotně, jako by se ho najednou zmocnil špatný pocit, jako by si uvědomoval, že je to špatný nápad, ale přesto se nezastavil, stále pokračoval vpřed, nemohl připustit, aby se mu vysmáli, ale s každým ujitím krokem to bylo horší a horší, svíravý pocit narůstal.
Otočil se a sledoval jak jeho sourozenci a ostatní míří k té chalupě.
Chtěl se za námi rozeběhnout, ale potlačil to, za žádnou cenu nesmí působit jako zbabělec, udělal tedy další krok a ocitl se téměř na samém začátku rozlehlého a velmi temného lesa, vítr pohyboval větvemi, profukoval skrz jeho lehké oblečení, zachvěl se, zatoužil se připojit k ostatním, ale i tentokrát to potlačil a chystal se udělat další krok, když se mu u ucha, ozval nějaký dětský hlas.
„Jen pokračuj, jen vstup hlouběji, už se na tebe těšíme, těšíme se na naše společné chvilky, něco mu rozcuchalo vlasy a vítr to nebyl.
Trhl sebou a ruce se mu zachvěly.
„Je tady někdo? Jestli ano, nechte mě na pokoji.
Kolem něj se rozezněl zvonivý dětský smích.
„Nás se bát nemusíš, my si chceme jen hrát,“ někdo ho zatahal za obe dve ucha.
Škubl sebou.
„Nechte mě být,“ chci tu jen přespat.“
„Však to samé chceme i my, jen pojď dál, pojď dál hlouběji k nám,“ před očima se mu zajiskřilo, on zavřel oči a cosi by ho vtáhlo hlouběji, kdyby ho Eizak nechytl za ruku a nevytáhl z toho lesa.
Ozvalo se zlostné zasyčení a před jeho očima se ve vzduchu, vystřídalo několik zářících barev, všechny během chvilky pohasly.
„Eizaku…, já myslel, že mě tam necháš, co to bylo…?!“
„Světla zemřelých děti, něco je tu drží a nenechá je to jít.“
„Proč si mě nevaroval?!“
„Eizak se na něho podíval a Tobiáš nepatrně sklonil hlavu.
„Tak dobrá varoval, vezmeš mě za ostatními?“
„Jdi tam sám, tam trefíš, řekni jim, že ti byla zima.“
Tobiáš se ušklíbl, ale pak se zachvěl.
„Jo to by šlo,“ zamumlal a pak se od Eizaka odloučil a zamířil k té chalupě.
Eizak vytáhl meč a přiblížil se na okraj toho lesa, těsně k hranici na centimetr, před nim se vyrojilo několik světel.
„Nám nemůžeš ublížit.“
„Už vám bylo ublíženo dost, byl tady Lazarus?“
Všechna Světla blikla, nemrkl.
„Byl a též si s námi nechtěl hrát.“
„Kam odešel?“
Vznášející se Světla znovu zablikala, opět to s ním nehnulo.
„Odjel na západ, hledat děti, děti, které si nechal unést.“
„Kým?“
„ To my nevíme, nezajímá nás to, to ví jen ta zrádkyně!“
„Někdo z vás ho doprovází?“
„Ano,“ ozvalo se sborové zasyčení a Světla se spojila v jedno, on na to však nijak nereagoval a tak se zase rozpojily.
„Jak je to dlouho, co odjel?“
Všechna Světla ho obklopila a on hleděl na v nich vytvořená ústa.
„Budeš si s nimi hrát, když ti to řekneme?“
„Ne. Řeknete mi to?“
„pojď k nám blíž.“
„Zůstanu, kde jsem, jak je to dlouho?“
Ozvalo se hromadné povzdychnutí a pak jeden z nich řekl.
„Nebude to déle než půlhodina, mel si nám ho tu nechat.“
„Najděte si jiné,“ pronesl, chladne, zasunul svůj meč, obrátil se a následně odešel pryč.
Světla zakmitala a poté zhasla úplné.
„Eizaku! Konečně jsi zpátky! Začala jsem mít o tebe strach.“
„Lazarus z toho lesa odešel před půl hodinou.“
„Půjdeš za ním?“
„Ne. Zůstanu tady.“
Chandra by ho nejraději objala, ale neodvážila se.
Eizak si lehl ke stene a okamžitě usnul.
Chandra se nadechla, sklonila se k němu a zlehka ho políbila na tvář.
„Miluju tě Eizaku, kéž bys ty dokázal milovat mě,“ zašeptala a poté si lehla vedle něj a usnula tvrdým spánkem.

Tak to má Eizak dobrý, když ho Chandra miluje. Nebo také dost zlý.

Pro Chandru je to rozhodne težké

Kapitola 22

Lazarus se zastavil stejně tak i blízko něj poletující světlo
„Proč zastavuješ, Lazare?“ zeptal se ho dívčí hlas.
„Můj kůň už dál nemůže.“
„Svého koně již nepotřebuješ, následuj mě.“
„Pešky je nebudu moct nikdy dohnat.
„Jsou támhle za kopcem,“ světlo se posunulo a ozářilo nevelký kopec.
„Jestli to tak je, okamžitě zhasni, nesmí te vidět!“
„Neboj se, Lazare. Oni mě neuvidí, nemohou, vidí jen tmu.“
Lazarus poslal svého koně pást.
„Jak to myslíš, že vidí jen tmu? Kdyby viděli jen tmu, nikdy by se k těm dětem nemohli přiblížit.
„Přilákalo je světlo, které ty děti provází?“
„Jaké světlo?“ zeptal se, ale pak si vzpomněl, jak mu ty děti říkaly, že je povede světlo.
„Co jsou zač, jdou zabít?“
„Co jsou zač, to ti nemohu říct, ale můžeš je zabít světlem, ale to bych být tebou nedělala,“ světlo se objevilo za jeho hlavou, bleskově se otočil.
„Stále podezíravý a nemůžeš je zabít, protože pak by ses nikdy nedozvěděl, kdo je poslal.“
„Není to snad jasné?“ obešel to světlo, které zablikalo, ale zůstalo stát na místě.
„Jestli máš na mysli, svého otce, tak ten to neudělal, Marakena je chce mít mrtvé, bojí se jich, bojí se, že by mu mohly překazit jeho návrat.
„Jak by malé děti mohly…,“ nedokončil, co chtěl říct, dolehly k němu kroku.
„Nevěř tomu, co vidíš, ale co uvnitř sebe cítíš,“ zašeptal dívčí hlas a poté to světlo zhaslo.
Připravil svůj meč, ale před ním se neobjevil nikdo, kdo by mohl představovat hrozbu, alespoň ne na první pohled, před ním stály mladé ženy, mohlo jim být tak 20 let a všechny byly slepé.
Chtěl sklonit meč, ale jako by se v jeho nitru cosi zpříčilo, pocit, že to nesmí udělat.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Jen pouhé pocestné, kteří míří na boží místo, pomůžeš nám poutniče?“ žena měla sladký téměř omamující hlas, potřásl hlavou.
„Tady žádné posvátné místo není, měly byste se vrátit tam, odkud jste sem přišly.
„To nemůžeme, ušly jsme již tak dlouhou cestu a navíc, náš drahý otec, si přál být na tom místě pohřbený,“ promluvila prostřední z nich, její hlas zněl ještě sladčeji.
Náhle se cítil být slabý, meč v jeho rukou neuvěřitelně ztěžknul, víčka se mu začala klížit.
Opravdu bychom ocenily tvojí pomoc, poutniče,“ promluvila třetí a jeho únava se znásobila, sotva se držel na nohou, meč mu vypadl z rukou a jakmile s řinkotem dopadl na zem, všechny tři slepé ženy naráz zaječely a vrhly se na něho, chtěly ho povalit na zem, zarýt mu své poměrně dlouhé nehty do krku, ale on se jim ztěžka dokázal vyhnout, chmátnul po meči, ale jedna z nich ho odkopla dál.
„Tady tvoje cesta konči Lazare!“ zasyčela jedna z nich a poté ho srazila k zemi, jako by téměř nic nevážil.
Neměl si sem chodit, oni o tvojí společnost nestojí, oni chtějí jen ty děti,“ přidala se druhá, zatímco třetí ho řízla svým nehtem do tváře.
„Co jsou zač, co chtějí tem dětem udělat?“ zasípal Lazar a pokusil se jich zbavit, ale nemel na to sílu.
„O něco takového se nemusíš starat, již brzy tě to trápit nebude,“ promluvila jedna z nich a poté ho řízla, totéž udělala ta druhá a následně i třetí a poté znovu, do nohy, do ruky, lehce do krku.
„Co jsou zač, na co ty děti chtějí?“ vyrazil ze sebe znovu a opět se jich pokoušel zbavit, ale jak ruce, tak nohy mel neuvěřitelně ztěžklé.
„Jsi velmi vytrvalý a kdybychom mely čas, rády bychom si s tebou ještě chvíli pohrály, jenže my ho nemáme, bud sbohem Lazare,“ každá z nich se ho chystala říznout do citlivého místa a tím ukončit jeho život, ale nedostaly se k tomu, uprostřed pohybu je ozářilo prudké světlo, zavřeštěly a snažily se dostat z Lazara pryč, ale jakmile se hnuly, hnulo se i světlo, pokusily se zakryt své tváře, ale nebylo jim to nic platné, ono světlo zintenzivělo, mnohonásobně zesílilo a během několika vteřin se jejich těla rozložila, zůstala po nich jen černá hromádka, která vydávala silný zápach.
„Prober se, Lazare! Prober se, Lazare!“ zopakoval několikrát dívčí hlas, intenzita světla zeslabila a Lazarus otevřel oči, zamrkal, a když blízko sebe spatřil černou hromádku, vyhrabal se rychle na nohy.
„To bylo těsné, velmi těsně,“ ozval se dívčí hlas.
„Co byly zač? Nikdy jsem nic takového neviděl.
„Čím hlouběji půjdeš, tím děsivější bytosti najdeš, ještě můžeš couvnout, zapomenout na ty děti, vrátit se k tomu, co tak dobře znáš, k zabíjení Marakenových přisluhovačů.“
Prudce zavrtěl hlavou.
„Musím ty děti zachránit a zjistit, co jsou zač ti, co je chtějí!“
„Proč? Vždyť ty přece nejsi otcovský typ anebo snad ano?“ Lazarovy před očima probleskla vzpomínka na tři šestnáctileté děti.
„Ty postavy už tam nejsou?“ oznámil mu dívčí hlas.
Udeřil rukou do země.
„Nezoufej, Lazare, mohu je opět najít.“
„Tak tedy pojďme.“
„Budeš je honit pešky?“
Ohlédl se na svého koně, který ležel na trávě, přičichl k ní, byla něčím otrávená.
„Zdá se, že nemám na výběr.“
světlo nejprve zablikalo a pak se ozvalo.
„Následuj mě tedy a nezapomeň, neřiď se tím, co tvé oči vidí, ale tím, co tvé tělo cítí.
„To zvládnu,“ odvětil ledově a následné zasunul svůj meč za pás.
„O tom není pochyb, Lazare,“ světlo rozpustile zakroužilo kolem jeho hlavy a poté se vydalo vpřed a on ho následoval.

Mary se probudila. Místo, kde tuto noc nocovali, jí nahánělo hrůzu, nemohla se zbavit pocitu, že se tu skrývá, cosi zlověstného, cosi, co čeká jen na svojí příležitost.
Pootočila hlavu a zadívala se na své bratry, mela je ráda i přesto, že se poslední dny chovali strašně. Chtěla se zas uložit ke spánku, ale v tom se ozvalo zaskřípání. Škubla sebou, ale nezdálo se, že by to kohokoliv jiného vzbudilo a tak se chystala položit hlavu na zem, ale opět se ozvalo ono zaškrábání, tentokrát bylo o něco intenzivnější.
„Patriku probuď se!“ zatřásla svým bratrem, ale ten jen něco zamručel a spal dál, Tobiáš byl dál a na druhé straně mela Rolanda.
Vybavilo se jí, jak jí chtěl ublížit, na ten křik, na skutečnost, že mu Eizak dal nějaké rukavice, zaskřípaní se ozvalo znovu, pohledla vzhůru a začala ječet, v dalším okamžiku se již tak proděravělá střecha řítila k zemi, Eizak s ní na poslední chvíli škubnul a ztrouchnivělé dřevo se roztříštilo o zem, Roland vyskočil, stejně tak i Patrik.
„Co se stalo? Vždyť nás to mohlo zabít!“
„Mohlo nás to zabít!“ vyjekl Patrik.
„Mohlo, ale nezabilo,“ odvětil Eizak nevzrušeně.
Patrik zaskřípal zubama.
„Mary! Už je to dobré, už je to dobré,“ utěšovala jí Chandra.
„Zachránila si mi život,“ ozval se Roland.
„Co budeme dělat teď, že by nám nezbývalo nic jiného, než jít do toho lesa?“ ozval se provokativně Tobiáš, ale Eizak na něho nereagoval a pozorně pozoroval děravou střechu.
„Hej na něco jsem se ptal!“ Tobiáš zvýšil hlas, ale Eizak ho stále nevnímal.
„Na co hledíš Eizaku?“ zeptala se ho tiše Chandra.
„To dřevo se mělo, propadnou už mnohem dřív.
„Ty myslíš spadnout na nás a tak nás zabít?“
„Tak to mělo být,“ přikývl Eizak, který si tu proděravenou střechu stále prohlížel.
Chandra potřásla hlavou.
„Myslím, že tě teď nechápu.“
Eizak ukázal na zemi ležící dřevo.
„Co je s ním?“ nechápala zprvu Chamndra, ale poté si to uvědomila, to dřevo bylo značně prožrané a prosáklé, mělo spadnout už před několika hodinami.
„U Svaté trojice,“ zašeptala.
„Někdo nebo něco to tam drželo dostatečně dlouho.“
„Ty myslíš někdo z nás?“
„Je to možné,“ Eizak vyšel ven a zahleděl se do dálky, venku byla poměrně zima, foukal studený vítr, ale on to nikterak nevnímal.
„Co se děje, jak to, že to dřevo spadlo, je to jeho vina, šli jsme sem i přesto, že on sám říkal, že to není bezpečné.“
„Zmlkni Patriku! Bylo to, to nejlepší místo anebo si raději chtěl spát venku, když je tam poměrně chladno?!“ uzemnila Patrika Mary.
„Jak to se mnou mluvíš ty…,“ před Mary se postavil Sebastián, Roland byl pár kroku od nich, nebyl si jistý, jestli by mel zasáhnout, obzvlášť kvůli jejich nepřátelství vůči němu, za což je až tak nemohl vinit.
„Uhni knězi! Tohle je mezi mnou a moji sestrou!“
„Uklidni se Patriku, žijeme,“ ozval se Tobiáš, který se obrátil k Chandře.
„O čem jste a ty a Eizak mluvili, že by nějaké důvěrnosti, například Já tě miluji, kéž by si ty, dokázal milovat mě?“
Chandřina tvář nevyjadřovala žádnou emoci.
„Moc dobře jsem te slyšel, proč ztrácíš čas s někým jako on, když je tu kolem dost těch, kteří by ti tvoje teplé dotyky oplatili, stačí mi jen říct,“ Mary se zhnuseně odvrátila.
„Připravme se, za chvíli vyrazíme,“ oznámila Chandra všem bez zakolísání hlasu, ale uvnitř sama sebe se snažila uklidnit prudce bijící srdce, dovnitř vešel Eizak, jestli to slyšel, nedal to na sobe znát, přeletěl všechny svým pohledem.
„Je čas vyrazit.“
„A kam? K nějaké další polozřícené chajde, která nás může pro tentokrát klidně pohřbít?!“
„Ne. Do blízkého města, Tobiáši,“ odpověděl Eizak nevzrušené, Tobiáš vztekle zatnul ruce v pest.
„Do města? Poblíž je nějaké město?“ zeptal se Sebastián, který od Mary odstoupil.
Glorie k ní přišla a položila svojí ruku na její.
„Neboj se,“ zamumlala a poté svojí ruku odtáhla.
„Co tím myslíš?“ chtěla vedet Mary, ale Glorie hleděla na druhou stranu.
„Ano. Blízko nás je město, ale dřív jsme tam jít nemohli.“
„A proč ne?!“ vyštěkl na něj Patrik, Chandra se pohnula dopředu, byla rozhodnutá, se mezi ne postavit, ale něco takového nebylo nutné, Eizaka tvář byla stále klidná, ruku mel volně položenou na svém meči.
„Protože v noci touto krajinou, cestují mrtví.“
„Patrik s Tobiášem vyprskli, Sebastián s Rolandem se zachvěli a Mary si rukou zakryla ústa.
„Kolik myslíš, že nám je, nech si takové povídačky pro jiné,“ Tobiáš chtěl kolem Eizaka projít, ale ten ho zadržel s minimální silou, ale přesto důrazně.
„Nepůjdeš tam, kam si myslíš, že chceš jít.“
„jsi s tím jistý?“ Tobiáš ho chtěl odstrčit, dal do toho svojí veškerou silu, ale i přesto se mu nepodařilo Eizaka ani neodstrčit, ani jakkoliv pohnout byt o jen o centimetr.
Řekl jsem ti, abys mě nechal jít, já už tady s vámi nechci být, jestli je tady nějaké město, tak chci jít do toho města.“
„Půjdeme, ale mne teď.“
„Přestaň mi rozkovat! Je mi přes šestnáct let a ty nejsi nikdo, takže mi uhni!“ Tobiášovi se v očích objevil žár, svaly se mu napnuly, ale ani tak s Eizakem nic nesvedl, ten jen řekl.
„Vrat se k ostatním.“
„Už jsem ti…“
„Vrat se k ostatním,“ zopakoval Eizak tichým, ale důrazným hlasem, všichni vnímali rapidní zhoustnutí atmosféry, dokonce i Tobiáš, který začal couvat zpět.
„Jak moc krutý byl Eizak, tedy Eion, když sloužil u Marakeny?“ zeptal se Roland šeptem Chandry.
„Nechci o tom mluvit.“
„Prosím, Chandro, jestli ho ti dva hlupáci vyprovokují, rád bych věděl, co od něho můžu čekat.“
„To se nikdy nestane.“
„Prosím. Řekni nám to, prosím,“ připojil se k Rolandovi Sebastián, kterému při pohledu na Eizaka běžel mráz po zádech a prsten na ruce ho nepatrně svědil.
„Nechci o tom mluvit, ale po boku Marakeny rozhodne nestali muži či v případe Licie ženy, kteří věděli, co je to svědomí, někdo takový se před ničím nezastavil, nic pro ne nebylo přepážkou, dennodenně se brodili po kolena v krvi a..“
„To stačí, dovedeme si to živě představit,“ přerušil jí Roland, který mel co dělat, aby nezačal zvracet, stejně tak i Sebastián.
„Něco takového se nestane, že?“ otázala se téměř neslyšně mary, která byla ve tváři bledá.
Mary to si neměla slyšet.“
„Neměla, ale slyšela, můžou v něm mí bratři tu krutost probudit?“
Chandra potřásla hlavou.
„Ne. Není to v jejich silách.
„Sebastián s Rolandem si oddechli.
„Ty to miluješ, je to pravda, co říkal Tobiáš?“
„Zaleží na tom?“
„Mary přikývla.
„Záleží a myslíš, že on miluje tebe?“
„Možná kdysi, předtím než jsme se přidali k Marakenovy.
„A proč jste to vůbec udělali, copak jste neviděli, jak je krutý?“
„Viděli a to nás přitahovalo, byli jsme mladí a chtěli jsme něco dokázat, získat moc, šířit strach a děs, to nás tehdy naplňovalo.“
„stejně jako našeho otče?“
„Jsi dívka, na takového věci by si nemela myslet.“
„Prosím řekni nám to.“
„Ano. Váš otec nás naverboval do jeho armády, mnohé nás naučil.
„Co například?“
„Nechci o tom mluvit.“
„Prosím, Chandro, moc tě prosím.“
„On nás…,“ další její slova přerušil Eizakův hlas.
Venku se už začíná rozednívat, běžte připravit své koně.“
„Všichni tak učinili.
Když kolem něho procházela Chandra,“ pocítila nutkání se ho dotknout, dát mu najevo, že ona je s ním, ale odolala.
Eizak se na ní díval, jeho tvář zůstávala bez výrazu, ale v jeho očích bylo něco, co by jí možná potěšilo, během chvíli to však zmizelo.
„Co je to za město?“ chtěl vědět Sebastián, kterého ten prsten nepřestával mírně škrabat.
„Je to město, kde bychom se mohli najíst a napít.
„Je to bezpečné město?“
„Co je to za hloupé otázky knězi?“
„Jen mám nepříjemný pocit Tobiáši, nic víc.
„Bude to tam jistě bezpečnější, nežli tady,“ ozvala se tichým hlasem Glorie.
„Co ty by o tom mohla vedet?“ utrhl se na ní Patrik.
„Jen pocit.“
„Nech si ten pocit pro sebe a možná, ze bych měli spát po skupinách, je klidně možné, že na ten zlodějíček nebo co to vlastně je, přináší smůlu,“ Roland sebou škubl, ale jinak na to nereagoval.
„Zůstaneme všichni pohromadě,“ uslyšeli všichni Eizakův hlas, pronesený tonem, kterému nebylo možné odporovat, bylo v něm cosi temného, Roland, Sebastián a Mary se zachvěli, všichni tři se podívali na Chandru a ta se na ne povzbudivě, pousmála a to i přesto, že mela útroby sevřené velmi nepříjemným pocitem.
„Eizak není Eion, Eizak není Eion, Eizak není Eion,“ zopakoval Roland několikrát neslyšně to samé a pak pobídl svého koně, stejně tak učinili i ostatní.
Za městem, se ze země zvedlo hejno Havranů a krajinou se nesl šeptavý mužský hlas.
„Vracíš se ke mně Eione, je to jen otázkou času,“ krkavci se polekaně rozkrákaly

To snad ne, aby se Eizak/Eion vrátil!!!

Proč ne? Vždyt Eiona neznáš?

Oren otevřel oči, celé jeho tělo se mírně chvělo, zjistil, že má na pažích i na nohách zježené chloupky, ale kromě tohohle to vypadalo, že zůstal celý, že opět dýchá a srdce mu bije.
Pohlédl na stranu a spatřil na zemi ležet pobledlou Luisu.
„Seino? Seino? Jsi v pořádku?“ promluvil na ní, nereagovala.
„Seino?“ zlehka se jí dotkl, byla značně studená.
„Seino! No tak prober se!“ začal rukama třít její tělo víc a víc, ale ona se stále nehýbala, oči měla zavřené.
Postavil se a rukou si prohrábl vlasy a snažil se vzpomenout, jestli se během jejich zvláštní cesty, stalo něco, co by zapříčinilo její nynější stav, ale nemohl na nic přijít, stejně jako on, i ona mela při sobe kvítek bílé růže.
Ta cesta byla velmi divná, jako by se pohyboval v jakémsi meziprostoru, různé zvuky se kolem něho ozývaly, zněly jako by se o něco odrážely a některé hlasy mu byly povědomé, ale nedokázal je zařadit, už jen proto, že ho ze soustředění vyrušovaly proměnlivé návaly chladu a horka.
Z myšlenek ho vyrušilo slabé zasténání.
„Povšimnul si, že se pohnula.
„Díky trojici! Myslel jsem, že už jsi pryč, že se něco pokazilo.“
„Nepatrně se usmála a on si uvědomil, že se jí do tváře pomalu vrací její barva.
„Tak co se stalo?“
„Tohle se děje pokaždé, ale neuvědomila jsem si, že to bude o dost intenzivnější, když cestuji s někým.“
„Takže je to tak nějak moje Vina.“
„Ne.“ Rukou se dotkla té jeho.
„Nemusíš se o mě bát, budu v pořádku, to já jsem se spíše bála o tebe.“
Oren si odkašlal v ústech mel najednou suchu.
„To přejde,“ povzbudivě se na něho pousmála a poté s jeho pomocí vstala.
„Kde to jsme?“ otázal se Oren a rozhlížel se přitom kolem sebe.
„Jsme před městem, kde si odpočineme a potom…,“ Seina se náhle zachvěla a vzápětí zavrávorala a jistě by spadla, kdyby jí Oren včas nezachytil.
„Jsi v pořádku?“ otázal se jí ustarané.
„Ano. Nic mi není, Oren však nemel pocit, že je všechno v pořádku, obzvlášť když viděl pohled, kterým se dívala na to město.
„Něco se stane, že?“
Po chvilce váhání přisvědčila.
„Stane se něco podobného, jako v tom městě, kde jsem te našel anebo něco, jako v tom městě, kde jsem našel tu pomatenou dívku?“
„To ti nemohu říct, pojďme a odpočiňme si, dokud to jde.“
„Nemyslíš si, že je to kvůli tobě, že ne?“
Nereagovala, pomalu kráčela k městu.
„Seino, odpověz mi.“
„Nelze se tomu vyhnout, nelze se tomu vyhnout,“ zašeptala stále pokračující v cestě.
„Ať se tady děje cokoliv, nemůže to být tvoje vina.“
Luisa se zastavila, otočila se k němu.
„Možná bys mel odemne odejít, zapomenout na to, že jsi me našel, zapomenout na Lazara, Licii a druhého bratra.“
„To neudělám, proč se mě pořád snažíš odehnat, chci vám pomoct, dát vás dohromady, získat tak možnost zničit Marakena, zabránit tomu, co má přijít.“
„Nemůžeme zničit někoho, komu svými skutky přispíváme,“ hlas měla tichý, nepřirozeně podbarvený.
„To není pravda, alespoň, co se tebe a Lazara týče.“
„Ano je, Lazarus Marakenovi pomáhá tím, že zabijí jeho přisluhovače, já svojí přítomností, možná, že bych se měla vrátit do své zahrady a navždy tam zůstat.“
„Vždyť je zničena a my to spolu dokážeme, vím, že nechceš, aby Marakena váš otec znovu přišel na tento svět.“
„Nebojujme proti tomu, nechme tomu volný průběh.“
„A co bych dělal, kdybych proti tomu nebojoval, lovil ryby, chytal městské krysy? Boj je součástí mého života, ale k boji, na který se chystám, potřebuji i tebe. Prosím zůstaň tu se mnou, tomuhle městu se jistě nic nestane, Vždyť tu budeme jen jednu noc, klidně můžu spát na slámě nebo i na zemi, ale ne tady, prosím.“
„Dobrá. Přespíme tam jednu noc.“
Oren si oddechl.
„Věděl jsem to.“
„Přespíme v místním hostinci na jedné posteli, přitisknuti k sobe.
Oren zakašlal, nebyl na ženy příliš zvyklý a už vůbec ne na tak krásné ženy.
„Cením si toho, ale myslím, že bychom měli jen odpočívat.“
„Neměla jsem na myslí něco takového, ne kvůli tomu, na co právě myslíš.“
„Já? Myslím na dobré víno a jídlo.“
„Jistě, že, jako každý muž.“
„Pokud tam mám v tom městě přespat, potřebuji, aby byl v mé blízkosti někdo silný, někdo kdo to dokáže zastavit.“
„Co?“ zeptal se s nepříjemným pocitem.
„Zlo, které ze mě vyjde a bude chtít zpustošit město.
„Seino. Něco takového se nestane.“
Seina se na něho zahleděla a on mel pocit, jako by mu hleděla do jeho nejhlubšího nitra.
„Dokážeš mé udržet, zabránit tomu zlu, opustit mé tělo?“
„Já nevím, jak to zlo vypadá?“
Pokrčila rameny.
„Nemám tušení, vím jen, že to přichází, že to zlo, opouští mé tělo krátce po půlnoci a následně po městě rozsévá zkázu.“
„Můžu ti nějak pomoct, zbavit se toho zla?“
„Ne. Je mojí součástí, je uvnitř mě, ale můžeš ho zadržet, donutit ho zůstat uvnitř mě.“
„A jak to bude vypadat, co mohu čekat?“
Sklopila oči, a když se na Orena znovu podívala, měla v očích slzy.
„Nemám tušení.“
„To je dobrý, já to zjistím sám.“
„Děkuju,“ zašeptala, pohladila ho pravou rukou po tváři a poté se pomalým krokem vydala k tomu městu, kde na ne již, dva muži čekali.
„Za vstup zaplatíte dva stříbrňáky!“ vyštěkl na ne jeden z nich.
„Dva? Za co, za vstup do města, je v tom snad zahrnutý nocleh či pohoštění?“
Jeden z nich si Orena nepřátelsky změřil.
„Ne. Je v tom zahrnut pouze pohyb po našem krásném městě,“ Orenův pohled padl na hromady odpadku, od všeho možného pošpiněnou zem.
„Tak za pohyb vaším krásným městem říkáš? Chystal se vytáhnout svůj meč, ale Luisa ho zastavila, podala oběma mužům dva bílé lístky a zeptala se:
„Stačí vám to?“
Oren byl připraven vystartovat, ale k jeho překvapení ti dva řekli skoro nastejno.
„Jste velice štědrá naše paní,“ a poté se rozestoupili tak, aby ona a Oren mohli projít.
„Jak si to udělala, nějaké kouzlo?“ zeptal se jí obdivně.
„To je dar po mé matce,“ odvětila tiše.
I když ho sžírala zvědavost, nezeptal se a společně zamířili k hostinci, přičemž se jen těsně minuli s Eizakem a s ostatními, kteří vcházeli jinou branou

Licia zastavila svého koně před dřeveným můstkem.
Ohlédla se za sebe a poté se přes ten můstek vydala, nevěnovala pozornost skřípení a vrzání, ani tomu, že ten můstek drží velmi lehké provazy, přešla na druhou stranu a můstek se zřítil do hluboké propasti.
Neotočila se, pokračovala stále dál, šla tak dlouho, dokud nenarazila na malý tábor, ve kterém se nacházel bělovlasý muž a několik k sobe přitisknutých lidí.
Muž se obrátil.
„Licie rád tě vidím,“ promluvil zvesela.
„Stále se snažíš sehnat našemu Pánovi nové přisluhovače?“
„Má práce nikdy neskončila, mé kněžské roucho mě k tomu zavazuje, všichni ti, které zde vidíš, jsou šťastní, že mohou sloužit Marakenovi.
Znovu přeletěla pohledem onu skupinku, někteří z nich byli zmrzačeni, jiný na pokraji smrti.
„To jistě.“
„Co tě sem přivádí, sestro, chceš se zpovídat z návalu své slabosti, o chvíli, kdy si pochybovala o našem Pánovi?“
Nepřekvapilo ji, že to ví, tak jako každý z nich, i její druhý bratr mel jistý dar.
„Potřebuji tvojí pomoc,“ promluvila asi po minutě ticha a vzápětí odkopla postaršího muže, který se jí snažil chytit za nohu.
„Mojí pomoct? Opakoval zamyšleně bělovlasý muž?
„Ano tvojí pomoc!“ potvrdila netrpělivě Licia, nesnášela tyhle jeho hrátky, ale byl stejně jako ona oddán jejich Pánu a otci.
„Nejsem si jistý, jestli je mohu opustit, nejsem přesvědčen o tom, zdali si plně uvědomují, že sloužit Marakenovi je čest.“
„Tahle skupina mrzáků?“
„Bud hodná Licie! Každý z nás máme své vlastní metody, vždy je to o tom, vybrat z plevele to nejlepší.“
„jistě se ti podařilo,“ ušklíbla se a pravou nohou šlápla na záda muži, který se zoufale snažil odplazit pryč.
Není to vůbec lehké, zdejší lidé, byli příliš dlouho, bez laskavosti a dobroty našeho pána.“
Muž bolestně zaúpěl, ona na to nikterak nereagovala.
„Potřebuji, aby si pomohl získat mé děti,“ slovo děti vyslovila s opovržením.
„Když nemáš ráda děti, proč sis je pořizovala?“ zajímalo jejího bratra, zatímco uchopil mladou dívku za vlasy a začal jí táhnout pryč.
Ostatní lidé vykřikli, ale to bylo vše, na co se zmohli.
„Přikázal mi to náš Pán a tak jsem si našla nějakého muže, nechala se od něj oplodnit a poté, teď ani nevím, jestli jsou ho zabila, možná jsem ho nechala roztrhat,“ zvýšila tlak své nohy na mužova záda, ozvalo se křupnutí, muž sebou škubl a poté se přestal hýbat.
„A k čemu potřebuješ mě, sestro? Pokud si dobře vzpomínám ty a Lazarus jste na zabíjení a já a naše sestra jsme spíš na praktičtější věci.
„Ani mi o ní nemluv!“
„Já jí mám rád, je klidně možné, že po čase stráveném se mnou, by začala našeho Pána milovat stejně jako my,“ muž vzal nuž a začal dívce odřezávat vlasy.
„Prosím. Neubližujte mi, já jsem věrná následovnice Velkého Marakeny,“ škemrala tiše, ale on jí ty vlasy nepřestával odřezávat.
„Nemusíš se bát maličká, nebude to vůbec bolet, jen potřebuji pár tvých vlasů.“
„Proč, co s nimi chcete dělat?“
„Tím se maličká nemusíš zabývat, slibuji, bude to jen chvilička,“ chystal se jí vyškubnout poslední zbývající vlasy, Když ho Licia zadržela.
„Na tohle není čas.“
Setřásl její ruku.
Nemám rád, když mě někdo vyrušuje.“
Licia ho chytla za ruce, vytrhla mu nuž, zahodila ho do dálky a poté ho přinutila se postavit.
„Ty děti unesly černé postavy!“
„Černé postavy říkáš, proč si to neřekla hned,“ muž se oprášil.
„Nečekala jsem, že si budeš hrát s vlasy nějaké děvky.“
„Vyjadřuj se o nich slušně, jsou to mé přítelkyně, že ano maličká?“ políbil třesoucí se dívku na rty a poté kolem ní pohodil její vlasy.
Černé postavy, co s nimi můžou mít v plánu?“
„Nemám tušení, ale hodlám to zjistit, ale já sama je zabít nemohu.“
„Jistě. K tomu je potřeba někdo jako já, muž si svlékl kněžské roucho.
„Kolik duší si zatím pro Marakenu získal?“
„Nechci se chlubit, ale řekl, že docela solidní počet.“
„Přidal se k němu někdo dobrovolně?“
Na rtech se mu rozšířil zlověstný úsměv.
„Ani v jednom případě,“ vzpomněl si na ten kostel, kde někteří z nich škemrali, přísahali, že budou Marakenovi sloužit, ale on je stejně nechal všechny upálit.
„Možná, že bychom jí mohli vzít sebou, třeba budou chtít udělat výměnu.“
„Nikdy jsem neslyšel o ničem takovém, ale vzít jí sebou můžeme, přece jen se musím v noci něčím zahřát, že?“
„To bezpochyby Idione, to bezpochyby.“
Idion se maličko předklonil a ukázal prstem na třesoucí dívku.
„Pojď k nám maličká, projedeš se s námi,“ ostatní lidé vrtěli hlavou, ale ona neměla na výběr, poslušně se k nim vydala, Idion jí vytáhl na svého koně.
„Drž se mě a vše bude dobré, slibuji ti, že se, se mnou, budeš mít dobře,“
„Smilování, smilování, neberte ji, neberte ji,“ skučeli na zemi ležící lidé.
Idion mávl rukou, zem se zachvěla, mávl podruhé a ze země vyrostly ostré klíny, které všem tem lidem skrz záda probodly srdce.
„Můžeme jet sestro,“ oznámil klidným hlasem, oprášil své ruce, pevněji k sobe tu dívku přitisk a poté popohnal svého koně dopředu.
Licia nejprve bez mrknutí oka sledovala duše opouštějící těla mrtvých mužů a žen a následně mlaskla a její kůň brzy dohonil koně jejího bratra a dívky, která byla k smrti vyděšená, ale neopovážila se toho muže pustit.
kůň, kterého zanechala na druhé straně, se po spasení trávy skácel k zemi

Kapitola 23

Asi sedmiletý chlapec si hrál s pískem.
Mladá žena ho s úsměvem pozorovala, ale během několika vteřin jí úsměv pohasl a ve tváři se jí objevil strach.
Přiskočila k tomu chlapci, chytla ho za pravou ruku a chtěla ho odvést do chalupy, dřív než se ten přicházející muž přiblíží příliš rychle, ale ten si povšimnul toho, o co se snaží a razantně zrychlil svůj krok.
„Pojd Eizaku. Musíme jít,“ promluvila.
„Já si chci ještě hrát,“ Eizakovi se nikam nechtělo, líbilo se mu hrát si s pískem.
„Eizaku prosím! Musíme jít!“ naléhala na něj jeho matka a každou chvíli kontrolovala přibližujícího muže, moc dobře věděla, co jí čeká, jestli jí její muž zastihne venku.
„Eizaku! Hrát si můžeš i zítra, no tak pojď už.“
„Tak dobře,“ Eizak vstal, oklepal své ruce, ale než s ním mohla odejít, objevil se před ní nějaký muž, jehož se za ruku držela asi sedmiletá holčička, která se na Eizaka usmála, ten jí to nesměle oplatil.
„Erio?“ oslovil jí ten muž přátelsky.
„Ted nemůžu mluvit, musím se s Eizakem okamžitě vratit.“
„Muž se ohlédl a jeho tvář se zamračila.
„Nech mě se o něj postarat, zbavím tě ho a nikdo už nebude ani tebe ani tvého syna týrat.“
Prudce zavrtěla hlavou.
„To nemohu. Je to můj manžel, přísahali jsme si před bohem lásku.“
„On neví, co je to láska, ví jen, co je to násilí, nech mě se o něho postarat, svým obličejem se téměř dotýkal toho jejího.
Odtáhla se, koutkem oka viděla, že její muž je jíž téměř u nich, musela okamžitě odejít, nechtěla, aby ublížil tomu muži či snad jeho dceři.
„Musím jít, neměj o nás strach, pojď Eizaku,“ začala svého syna táhnout pryč, holčička jim zamávala.
Její manžel se u toho druhého muže zastavil a v očích měl nenávist.
„Ještě se pokus k mé žene jen přiblížit a zabiju tě,“ zašeptal tak, aby to slyšel jen on.
„Nedotkni se ji a nic takového se nestane,“ odvětil mu druhý muž stejně tiše.
Jejímu muži se napjaly svaly, na čele mu vystoupila nepatrná žíla.
„Nezahrávej si se mnou, Orane, mohl bys toho velmi litovat.“
„Chovej se k ní jako manžel, Muane.“
„Přesně tak se chovám,“ Muan si odplivl a odešel za svojí ženou a synem.
Oran se chtěl vydat za ním, sledovat ho, zjistit, jestli má v úmyslu ublížit své žene či svému synovi, ale holčička ho zatahala za rukáv.
„Co je Chandro?!“
„Potřebuju čurat,“ špitla.
„Dobře. Zavedu tě k nějaké žene, která se o tebe postará,“ neochotně se otočil a odešel se svojí dcerou hledat ženu, která se o ní postará.
Mezitím se Eizak s jeho matkou dostali domu, jeho matka ho poslala do druhé světnice a pokusila se dřeveným stolem zablokovat dveře, ale její muž byl rychlejší, vyrazil ty dveře a tvrdě jí udeřil do tváře, žena při dopadu bolestně vykřikla, Eizak se objevil na prahu a vydešene hledel na své rodiče, nechápal, co se děje, proč to jeho tatínek dělá.
„Běž se schovat!“ vykřikla jeho matka a pokusila se svého muže udeřit pekáčem, ale ten jí ho vyrazil z rukou, přinutil se jí postavit a poté jí několikrát tvrdě udeřil, nejprve z jedné a pak z druhé strany.
„Přestaň! Přestaň!“ vzlykala jeho žena celá zakrvácená, ale on nehodlal přestat, byl rozlícený, mel v sobe tolik vzteku, potřeboval si ho někde vybít a ona se klidně stýká s jiným mužem, mluví s ním, ačkoliv jí to striktně zakázal.
„Co ti říkal, na čem ses s ním domlouvala, chceš s ním smilnit?!“ křičel na ní a smýkal s ní z jedné strany na druhou, žena nebyla schopná mluvit, jen vzlykala.
Odpověz mi!“ zařval nepříčetně, ale ona nic neřekla, měla ústa tak rozbitá, že nebyla schopná cokoliv říct.
„Odpověz mi! Já ti přikazuji, abys mi okamžitě odpověděla!“ řval na ní nepříčetně a srazil jí tvrdě k zemi, ale vzápětí jí zas postavil na nohy.
„okamžitě mi to řekneš! Já jsem tvůj manžel, já jsem tvé všechno! Patříš jen mě, je ti to jasné, jenom mne, jenom mne!“ znovu jí srazil k zemi a zas postavil na nohy, žena měla v očích prosbu, ale to na něho neučinkovalo, znovu a znovu na ní řval, něčím dřeveným jí udeřil do pravé ruky, ozvalo se zakřupnutí, žena ze se vyrazila bolestný skřek, toho ještě víc rozlítilo, zasadil jí několik dalších ran do obličeje, jedna rána zasáhla její pravé oko, to nevydrželo.
Pokoušela se cosi říct, ale z úst jí vyšlo pouhé zachrčení.
„Takže ty nebudou mluvit, ty pekelná couro.,“ chtěl jí znovu udeřit, ale tomu překazil Eizak, který ho vší silou udeřil do varlat, muž ze sebe vydal skřek, zapotácel se, rukou se dotknul svých varlat.
„Maminko?! Maminko?!“
Jeho matka ho začala z posledních sil strkat pryč, snažila se ho přimět, aby odtud utekl, ale on to nechápal, chtěl zůstat s ní.
Matka do něj znovu strčila a cosi přitom sípala, ale podruhé už nemohla, protože jí její muž chytil za vlasy.
„Tak toho malého bastarda si proti mě poštvala, to byla velká chyba!“
Jeho žena cosi zasípala, rukou ho udeřila do tváře.
Muž se zasmál, Eizak ho chtěl znovu udeřit, ale tentokrát byl připravený, vlepil svému synovi tak silný pohlavek, že Eizak dopadl na zem o několik centimetrů dál. S ním si to vyřídím později, ale nejprve je třeba dát lekci tobě,“ promluvil ke své úpějící žene a pak její hlavou udeřil o podlahu jednou, podruhé, potřetí, když se chystal i po čtvrté, uvědomil si, že je zcela nehybná.
okamžitě jí obrátil na záda a hleděl na její zkrvavený obličej.
„To ne, to ne…,“ zjištění, že je jeho žena mrtvá, že jí ubil k smrti, vedlo k jeho okamžitému vystřízlivění, všechen ten vztek ho rázně opustil.
Vyskočil bleskové na nohy, pohled mu padl na Eizaka, který se pomalinku probouzel.
Přiskočil k němu a začal s ním třást.
Jestli to řekneš, vrátím se a zabiju tě, vrátím se a zabiju tě!“ poté ho pustil a rychle se rozeběhl pryč.
Eizak se připlazil ke své nehybně ležící matce a malinko s ní zatřásl, nereagovala.
„Už je pryč, už je pryč, už zas budeme sami, probud se maminko, no tak probud se, jeho matka však nereagovala, zůstavala stále nehybná, v očích odraz děsu.
Eizak se rozvzlykal a namočil se přitom do krve, která byla všude kolem.
Ve dveřích se objevil Chandrin otec.
Na první pohled bylo jasné, že jeho matce už pomoc nemůže, že přišel příliš pozdě, ale její syn byl naživu, musel ho dostat do bezpečí, přiskočil k němu a násilně ho odtrhl od jeho matky.
Eizak křičel, kopal kolem sebe, snažil se ho udeřit, osvobodit, ale ten muž ho držel pevně, musel ho dostat do bezpečí a nejbližší bezpečné místo, byl jeho dům, ve kterém žil se svojí dcerou Chandrou.
„Chci ti pomoct, poslouchej mě,“ snažil se Eizaka zklidnit, ale ten sebou nepřestával zmítat, skončilo to asi o o deset minut, kdy mu došly síly a on ho tak mohl odnést z toho domu, celou cestu do jeho domu, Eizak opakoval jediné slovo.
„Maminko, maminko, maminko, maminko.“

„Proč jsme se zastavili tady, neříkejte mi, že nemáme peníze?“ ozval se Patrik rozčíleně, když se skupinka zastavila u vysazených stromu.
„Doufám, že vy dva nemáte v úmyslu přespávat tady u těch stromů?“ otázal se jich štiplavě Tobiáš, Eizak na jejich stížnosti a poznámky nebral zřetel.
Mary pohlédla na Chandru, která chtěla k Eizakovi přistoupit, ten jí však zarazil zvednutou ruku.
„Dohlední na ne, za chvíli jsem zpět,“ pronesl tiše a poté se rychlým krokem vydal do hostince.
„Kam jdeš?“ zavolala za ním, ale on se nezastavil.
„Jestli on jde do hostince, tak já taky,“ skrz ostatní se prodral Tobiáš, chtěl projít kolem Chandry a sledovat Eizaka, ale ona mu to nedovolila.
Řekl, ať tady počkáme,“ promluvila tichým, ale nekompromisním hlasem.
„Mne jedno co říká, jeho neposlouchám a ženskou už vůbec ne, takže mi uhni z cesty,“ chtěl jí odstrčit, ale nepodařilo se mu to, jako kdyby byla Chandra k zemi přibitá.
„Tobiáši nech toho!“ zavolala Mary, která se cítila být zahanbená tím, jak na ně okolostojící lidi hledí a mezi sebou ši šeptají.
„Myslím, že je to zbytečné, on je tak umíněný, že tě nebude brát na zřetel,“ ozval se vedle ní stojící Roland.
Mary se zachvěla, jen si nebyla jistá, jestli je to teplotou vzduchu anebo jeho přítomností.
Sebastiána, který se chystal něco říct, začal zas jako už po několikáté svědit ten prsten.
Pokusil se ho sundat, ale po pár marných pokusech to vzdal.
„Možná, že by sis ho mel poslechnout,“ ozval se za ním Gloriinin hlas.
„Co tím myslíš poslechnout, vždyť je to jen prsten,“ nechápal.
„Zkus si přiložit k uchu a porozumíš.“
Patrik, který to zaslechl, se pohrdavě ušklíbl, ale protože to neviděla, nikterak na to nereagovala.
„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“
„Když to neuděláš, ten prsten tě nikdy nepřestane svědit.“
„Co ti o tom můžeš vedet?“
Glorie na to nic neřekla, stáhla se dozadu.
Tobiáš se mezitím znovu pokusil projít kolem Chandry, ale ani tentokrát se mu to nepovedlo, mávl tedy proto zlostně rukou a stáhl se dozadu.
Chandra si oddechla, neměla sice ponětí, kam Eizak šel, ani proč to po ní chtěl, ale něco jí říkalo, že pustit Tobiáše, by nebylo moudré.
Sebastiána začal ten prsten svědit mnohem víc, bylo to již téměř k nevydržení, nepomáhalo hlazení, ani foukání.
Nakonec potřásl rukou, přiblížil tu ruku i s tím prstenem ke svému uchu.
Zprvu se nic nedělo, poté se mu však v uších rozeznělo šumění, které se proměnilo v pískání, chtěl tu ruku sklonit, když v tom mu oči zeskelnily a on se náhle ocitl na nějaké louce.
Udiveně a také trochu vyděšeně se kolem sebe rozhlížel.
„Kde jste kdo?“ zavolal, ale jedinou odpovědí mu byla jeho ozvěna.
„Rolande, Tobiáši, Patriku, Glorie, Mary, kde jste kdo?“ zakřičel, ale nikdo se neozval.
Jeho prsten zářil a jeho jas se odrážel od nejbližšího stromu.
„Dobrotivé vyšší síly,“ vyklouzlo mu z úst, na tom strome byla totiž krví vyryta jména jejich skupinky, byli tu všichni, Mary, Tobiáš, Patrik, Roland, Eizak Glorie, Chandra, jen jeho jméno mezi nimi nebylo.
„Co to znamená?“ blesklo mu hlavou a chtěl se k tomu stromu přiblížit, ale v tom s ním někdo škubnul a on otevřel své oči.
„Co se stalo?“ vypravil ze sebe.
„Co se stalo? To nám řekni ty, skoro to vypadalo, jako bys tady usnul anebo tak nějak ztuhnul?“ uchechtl se Patrik.
Sebastián se ohlédl dozadu, ale Glorii nikde nevidel.
„Kde je Glorie?“
„Kde by byla…, vždyť tu asi ještě před minutou byla, ještě před chvíli jsem se na ní díval, nebýt té slepoty, mel bych i o ní zájem.“
Sebastián na něco takového raději nereagoval a přešel k Chandře, která se tvářila ustaraně.
„Neviděla si Glorii? Před chvíli jsem s ní mluvil a teď tam není.
Zavrtěla hlavou. Kolem me neprošla a dozadu jistě také nešla, nevím, proč by to dělala.“
„To já nevím, pokusím se jí najít.“
„Slyšel jsi Eizaka, měli bychom zůstat na pohromadě.
„Já vím, ale musím jí najít, neboj se o me, dokážu se o sebe postarat.“
Chandra pohledla k hospodě, která byla před nimi, Eizak se stále nevracel, ale co bylo ještě divnější, za celou dobu do nikdo ani nevstoupil, ani z ní nevyšel a pomalu, ale jistě se schylovalo k večeru, jestli si mají najít nějaké ubytování, mají nejvyšší čas.
„Ani se nehnete!“ přikázala ostatním a poté se k té hospodě rozeběhla.
„Hej!“ vykřikli Tobiáš s Patrikem téměř současně, ale zůstali na místě.
Sebastián se od ostatních odpojil, neměl sice zdání, kde by mel začít hledat, ale byl rozhodnut, udělat maximum pro Glorinino nalezení, prsten už ho nesvědil, takže se na něj nedíval a nevšimnul si tedy, že nyní září jinou barvou.
Chandra doběhla k hospodě, chtěla do ní vstoupit, ale jako by jim v tom bránila nějaké odstředivá síla, která se jí neustále snažila vytlačit ven.
Eizaku! Eizaku!“ zakřičela několikrát, žádná odpověď takže se znovu a poté znovu a pak ještě jednou pokusila onu barieru prolomit a na čtvrtý pokus se jí to podařilo, doslova vpadla dovnitř a jen tak tak udržela rovnováhu.
Oči se jí hrůzou rozšířily, asi minutu hleděla na kupu na sebe naskládaných mužů, na krev kolem nich a poté se její pohled přesunul k Eizakovi, který tam stál s napřaženým a značně zakrváceným mečem.
Nedokázala ze sebe dostat jediné slovo, jen na něho a ten jeho krví pokropený meč hleděla.
„Neměla si sem chodit,“ pronesl Eizak bez emoce, zasunul svůj zkrvavený meč za pás a poté kolem ní prošel, nepokoušela se ho zastavit.
hleděla na tu hromadu mrtvých mužů dalších pět minut a poté se vypotácela ven, rukou se musela opřít o nejbližší strom, věděla, jaký Eizak je, co z něho ty rukavice a život v předchozích letech udělal, ale nikdy by si nepomyslela, že se něčeho takového dopustí v tomhle městě s dětmi, které čekaly u těch stromů.
Hlavě jí hučelo, musela potlačit zvracení, ve tváři byla značne bledá.
Někdo jí položil ruku na rameno, škubla sebou.
„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ ozval se povědomý hlas.
Otočila se.
„Orene, Seino, Co tady děláte?“
„Snažíme se najít Lazara.“
„Viděli jste to tam…?“
„Ano Viděli, ale Eizak je nezabil.
„Ne? Tak kdo tedy?“
„To já.“
Chandra vytřeštila oči
„Cože? I já tomu nechci věřit, ale nemůžeš krýt Eizaka.“
Oren se hořce pousmál.
„Kéž by to tak bylo.“
„Ale já jsem ho viděla, stál tam se zakrváceným mečem, nic neřekl.“
„Omlouvám se, Chandro, kéž by to šlo jinak,“ zamumlal Oren a poté se Seinou opustili město a zanechali tam zmatenou Chandru, která tam stála asi ještě dalších pět minut a poté se pomalu vrátila k ostatním.
„Kde je Sebastián, to se ještě nevrátil?“ zeptala se jich, na Eizaka se nepodívala.
„Ne. Můžeme už někam jít, začíná mě bolet celé tělo,“ ozval se nevrle Patrik.
„Měli bychom počkat, až se vrátí.“
„Však oni si nás najdou,“ Tobiáš zívl a poté se vydal ke druhému hostinci, ostatní ho následovali.
Eizak na Chandru pohlédl.
„Nemela si tam chodit,“ zopakoval to, co už jednou řekl a poté se vydal za ostatními, ona ho celá zkoprněla, následovala a v hlavě se jí ozývala Orenova slova.
„Omlouvám se, Chandro, kéž by to šlo jinak.“

Dlouho jsem tady nebyla a ejhle - pokráčko. Díky.

Uplynulo osm let od chvíle, kdy Chandřin otec přivedl Eizaka do jejich domu. Prvních několik dní byl Eizak vyděšený, často se budil v noci ze spánku, ale s přibývajícími dny se stával klidnějším, možná k tomu také přispívala Chandra, která se o něho starala, všechno mu ukazovala, naučila ho i pár věcí, jako je třeba šití, pletení košíků a další věci, on jí na oplatku naučil rychle běhat, schovávat se, schopnost najít dobré houby a jiné věci.
Otec své dceři vštepoval, že je pro ní Eizak spíše bratr nežli cokoliv jiného a ona tak Eizaka brala, ale čím byli starší, tím více si uvědomovala, že to co k němu cítí, není sesterská láska, ale něco mnohem víc, obzvlášť když z neuživeného, poměrně malého chlapce, vyrostl silný a značně pohledný mladík, stejně jako se z ní stala pohledná dívka, o kterou mělo zájem mnoho zdejších chlapců, ale ona mela oči jen pro Eizaka, ale dávala si pozor, aby to její otec nikdy nezjistil, nepochopil byl to a neřekla to ani Eizakovi, bála se, že jí stále vnímá jen jako svojí mladší sestru, alespoň jí tak přede všemi oslovil a stejně tak si počínal i když od ní odháněl chtivé mladíky, vždy tak činil se slovy.
„Mé sestry se nedotýkejte, není pro nikoho z vás a žádný z mladíků si ho nedovolil napadnout, natož vyzvat k boji, Eizak mel nejen urostlou postavu, ale i v očích, jako by se odráželo cosi temného.
Na jednu stranu se jí líbilo, jak hají její čest, ale na druhou stranu jí bylo nepříjemné, že na ní myslí stále jen jako na sestru, vždy doufala, že jsou jeho city stejně silné jako její.
Jeho otec vrah jeho matky se nikdy nenašel, někteří lidé sice tvrdili, že ho párkrát zahlédli, ale nikdo se k němu nedokázal dostat natolik blízko, její otec se snažil ji a Eizaka co nejvíce chránit, ale šlo to dost těžko při jeho těžké práci, ale Eizak mu řekl, že teď už se o sebe a o Chandru dokáže postarat, že by mel více odpočívat, ale Chandřin otec nebyl takovým typem.
Chandra stále u studny, čekala až se do jejího vedra náplni voda, když uslyšela někoho křičet své jméno.
„Chandro! Chandro! Chandro!“ leknutím upustila lano, za které držela, a vedro se zřítilo do hluboké studny.
„Co se děje? Právě sem upustila vedro s vodou!“ obrátila se rozzlobeně na asi čtrnáctiletého mladíka, který sotva popadal dech.
„Moc se omlouvám, ale stala se hrozná věc.“
„Jaká hrozná věc?“ zděsila se.“
„Na nohy tvého otce spadla těžká větev a úplně mu je rozdrtila!“
„U Svaté Trojice! Kde je?!“
„V lese! Je u něho Eizak a místní ranhojič, ale obávám se, že už mu nemůže pomoct.“
„To je strašné!“ Chandra se s tím mladíkem rozeběhla k lesu a ani jeden z nich si nevšimnul, že je sledují nějací tři mladící.
Oba dva doběhli během pěti minut k místu, kde na zemi ležel její otec.
„Nedívej se na mě!“ zvolal její otec, ale pozdě, zahledla jeho rozdrcené nohy plné od krve, zamotala se jí hlava, zhoupnul se jí žaludek, ten mladík společně s Eizakem jí včas zachytili.
„Neměl si jí sem vodit,“ podíval se její otec káravě na toho mladíka.
„Jen jsem chtěl, aby o tom věděla, netušil jsem, že umí tak dobře běhat,“ zamumlal ten mladík omluvně.
„Já vím, někdo jí to naučil,“ promluvil její otec smířlivě, nedal na sobe znát, co Právě prožívá i přesto, že to muselo být strašné.
„Budu v pořádku Chandro, jdi domu, Eizak se o mě postará, no tak jdi a odpočin si,“ vybídl svojí dceru.
„Mám tě ráda tatínku, budu se modlit k Velké trojici, aby ses zas brzo uzdravil.“
„Já vím, bude to zas dobré, no tak jdete.“
Chandra pohlédla na Eizaka, který se téměř neznatelně pousmál.
„Pojďme,“ obrátila se na mladíka vedle sebe, ten ještě jednou hodil omluvný pohled a poté oba dva odešli.
Za dvě minuty se tam objevili tři statní chlapy, kteří tu větev společně odstranili, všem se naskytl hrůzný pohled, obě dvě nohy byly úplně rozdrcené, Eizak pohlédl na ranhojiče, ale ten jen potřásl hlavou.
„To je dobré synu, však my něco vymyslíme,“ pronesl Chandrin otec a položil mu svojí ruku na rameno, Eizak se proti tomu neohradil.
Eizak se náhle postavil, jako by cosi vycítil.
„Co se děje můj synu?“ otázal se ho jeho otec, neodpověděl.
„Synu? Postarej se o Chandru, dohlédni na ní, já ti věřím,“ zašeptal.
„Dohlédnu, otče…,“ zašeptal Eizak a poté se rozeběhl pryč.
„Jak ještě dlouho starý příteli?“ otočil se Oran na bělovlasého muže.
Ten mu položil svoji ruku na jeho.
„Už jen pár minut příteli.
„Jsou ještě tak mladí, mám o ne strach.“
„Tvůj syn se o ni postará.
„On není mým…“
Starý muž si přiložil prst na ústa.
„Já to vím, ale to na tom nic nemění.“
„Děkuji,“ zachraptěl Oran a poté mu hlava poklesla a tělo znehybnělo.
Eizak běžel jak nejrychleji dokázal, to co slyšel, byl křik, dívčí křik, jistojistě patřil jeho sestře Chandře.
Doběhl na tu paseku Právě včas, jeden z mladíků se pokoušel ze Chandry servat šat, zatímco druzí dva do nemilosrdně kopali do bezmocného mladíka.
„Pomož mi! Zastav je!“ křičela Chandra v marném odporu, ten mladík jí udeřil do tváře, ale na více se už nezmohl, Eizak k němu přiskočil, chytil ho za kazajku a prudce s mním trhl, otočil si ho k sobe a uštědřil mu jednu, druhou a poté třetí tvrdou ránu, po čtvrté ho udeřil kolenem do břicha, mladík se se skučením svalil k zemi, další dva nechali být na zemi ležícího mladíka a vrhli se na Eizaka,
Ten je přivítal tvrdými ranami svého lokte, oba dva se zapotácela, ale on jim nehodlal dát žádnou šanci na vzpamatování, uštědřil každému dvě tvrdé rány, jednu do nosu, jednu do brady, ozvalo se křupnutí, oběma se jak z úst tak z nosu vyřinula krev, pokusili se ho zasáhnout současně, ale on uhnul a následně jim podrazil nohy, oba si při dopadu vyrazili dech, Eizak na nic nečekal a začal jim zasazovat jednu ránu za druhou, možná by je umlátil i smrtí, kdyby na něj Chandra nezakřičela.
„Dost vždyť je zabiješ!“
Odstoupil od nich, oba dva mladíci byli zkrvaveni, sotva se hýbali.
„Okamžitě odtud vypadnete!“ přikázal všem třem, ti tak učinili i přesto, že jim běh musel způsobovat velkou bolest.
„To bylo něco neuvěřitelného, tvrdé, ale neuvěřitelné,“ ozval se ten mladík, který mel napuchlé pravé oko a rozbitý ret.
„Omlouvám se, nechal jsem se unést.“
„To ano, ale zachránil si nás, táta je..,“
„Mrtvý…“
Chandra sklonila hlavu.
„Opravdu to nerad dělám, ale zachránili jste mi život, chtěl bych být váš přítel, jestli chcete, jmenuju se Ryar.
Chandra zvedla hlavu.
„Těší mě Ryare.“
„Eizak nic neřekl, jen mu stiskl ruku, Ryar bolestné zaúpěl.

Sebastián ušel několik set metrů, pořádně se kolem sebe rozhlížel, ale Glorii nikde neviděl.
Glorie byla sice výjimečná dívka, na které bylo cosi zvláštního, ale nechtělo se mu věřit, že by došla dál než sem, už jen proto, že se musel cestou sem, prodírat skrz lidi, kteří rozhodně ochotně neustupovali, takže když mel on takové potíže, raději ani nemyslel na to, co mohlo potkat ji, co když jí někdo přepadl anebo hůř zabil, možná, že teď někde leží mrtvá a okradená, zamrazilo ho po celém těle.
Chtěl se vydat na cestu, pokusit se jí najít na druhé straně, bylo klidně možné, že hledal na špatné straně anebo se už vrátila k ostatním a on tady ztrácí čas, prsten ho opět začal svědit.
Pokusil se ho sundat, ale jako už po několikáté, ani tentokrát se mu to nepovedlo a navíc ten prsten začal zářit, nejprve slabě, ale s každou přibývající vteřinou jeho záře zesilovala a stejně se tak se zpomalovala chůze okolo chodících lidí, až se zastavili úplně.
„Co se to děje?“ zamumlal nezřetelně a znovu ho po celém těle zamrazilo, ale tentokrát to bylo krátké, hlava se mu zatočila a vzápětí mu přišlo, jako by se s ním točil celý svět, pokusil se něčeho dotknout, spadnout na zem, jakkoliv to zastavit, ale nemohl to zastavit, všechno kolem se pohybovalo tak rychle, neuvěřitelně rychle, ale závrať necítil.
Nakonec to přestalo, mrazení zmizelo, prsten ho přestal svědit a jeho záře pohasla.
Sebastián zamrkal, poté ještě jednou a znovu, ale nebylo pochyb, rozhodne se, nenacházel v tom městě, popravdě se nenacházel v žádném městě, byl uprostřed nějakého nekonečného lesa, kde byly všechny stromy vysoké a mohutné a nejspíše několik desítek let staré, některé dokonce byly staré přes sto let.
„Co se to děje, kde to jsem?“ mumlal napůl rozčíleně a napůl vyděšeně.
Udělal několik kroku vpřed, pak se však vrátil zpátky, nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje, ale ať napínal zrak sebevíc, nedokázal nikoho zachytit.
„Je tady někdo?!“ zavolal, ale nikdo se neozval, snad jen jeho vlastní odezva.
„Je tady někdo?!“ zkusil to znovu ještě hlasitěji, ale i tentokrát se nikdo neozval, chtěl se jít podívat na druhou stranu, jestli tam nenajde něco, co by mu napovědělo, kde vlastně je, ale dřív než udělal krok, dolehl k jeho uším křupavý zvuk, jako kdyby někdo šlápl na větvičku, bleskově se otočil a byl si téměř jistý, že za jedním z těch stromů, zahledl cíp oblečení.
„Hej zastav! Chci si jen promluvit!“ zakřičel, ale postava, která ho sledovala se rozeběhla pryč.
On učinil to samé a volal přitom.
„Chci si jen promluvit, zjistit, kde to jsem, zastav!“ bylo to marné, ale ať už to byl kdokoliv, pomalu, ale jistě ho doháněl, podle vzrůstu to nemohl být dospělý, uběhlo dalších pět minut, když se mu podařilo utíkající postavu zrazit k zemi, ta postava sebou zmítala, snažila se ho zbavit, ale on jí držel pevně, donutil ji se otočit na záda, přes obličej mela ona postava kapuci.
„Nedělej to prosím,“ uslyšel dětský hlas.
„Chci zjistit, co jsi zač.“
„Nedělej to prosím, nikdo mě nesmí vidět!“
„Já ti nechci ublížit,“ odvětil Sebastián mírně a poté mu tu kapuci stáhl.
Naskytl se mu pohled na zohavenou dětskou tvář.
„Co to…?!“ začal, ale poté se s ním opět roztočil svět, chlapcova zohyzděná tvář zmizela a on ucítil, jak s ním někdo jemně třese.
„Sebastiáne, Sebastiáne?“ doléhal k němu Glorinin hlas.
Otevřel oči a uvědomil si, že se rukou opírá o nějakou zeď, nohy se mu chvějí, srdce mu prudce buší.
„Jsem ráda, že si zpět!“ zašeptala Glorii, která nevnímala posměšky a úšklibky okolostojících lidí, kteří se začali pomalu rozcházet, ale přitom na něj ukazovali prstem.
„Glorie kam jsi šla, kde to jsme, co se stalo?“
Glorie ho místo odpovědi vzala do ruky.
„Zavedu nás za ostatními.“
„Jak by si mohla, jsi slepá…, tedy nemyslel jsem to tak, jak to možná vyznělo.“
„Vím, kde jsou,“ odvětila s úsměvem.
„Co se to se mnou děje?“
„To ten prsten. Oprávněným osobám umožňuje prozření.
„Co myslíš tím prozření?“
„Drž se mě pevně, zdejší lidé neznají dobré způsoby.“
„Proto bych nás mel vést já, už je mi mnohem lépe.“
Gloria nepatrně zvýšila svůj stisk.
„Já nás tam dovedu,“ zašeptala.
Sebastián tedy rezignoval a nechal se vést a překvapeně sledoval, jak se lidé před nimi rozestupují, ještě dříve, nežli se u nich objevili, netrvalo dlouho a Glorie je dovedla k hostinci, ve kterém byli i ostatní.
Když jí chtěl poděkovat, položila si nejprve prst na ústa, a když ho dala pryč, tak řekla.
„Tohle přece přátelé dělají, pomáhají si, navzájem se podporují, jakmile to dořekla, pustila mu ruku a vešla dovnitř, on jí zmateně následoval.

„Co teď s námi bude?“ zeptala se Chandra Eizaka, ale byla to spíše řečnická otázka, než že by čekala, že jí na to odpoví, ale k jejímu překvapení řekl.
„Začneme pracovat.“
„Vždyť je nám teprve patnáct, Ryarovi teprve čtrnáct.“
„Dík, že mi to připomínáš, ale Eizak má pravdu, mí rodiče jsou mrtvý, vaši také a já pochybuji, že by se tady v tomhle městě našla nějaká dobrá duše, která by se o nás postarala, jen proto, že jsme roztomilý,“ Eizak na něho upřel mrazivý pohled a on couvl dozadu.
„Tak dobře jen někteří z nás jsou roztomilý.
„Nemusíš se ho bát, on by nikdy nikomu neublížil, že ne Eizaku?“ obrátila se na něho.
„Jen pokud by si to zasloužili.“
Ryar polkl, z nějakého důvodu se mu vnutila představa, jak z něho Eizak vymlacuje duši.
I kdyby chtěla pracovat, nemám ponětí kde, Vždyť zdejší muži jsou.,“ Chandra se otřásla.
„Hej my jsme také muži a všichni nejsou takový, ty bys mohla vypomáhat v hostinci, já u městské brány a Eizak by mohl jít pracovat, jako kovářův pomocník.
„Já vím,“ pronesla Chandra zasněně.
Ryar nadzvedl levé obočí, ale nikterak to nekomentoval.
„No můžeme to zkusit, co ty na to Eizaku? Eizaku? Kam šel, Vždyť tady ještě před chvíli byl.
Ryar pokrčil rameny.
„To nemám ponětí,“ jakmile to dořekl, dolehl k nim nějaký křik.
„Doufám, že zase někoho…,“ oba dva se rozeběhli a po chvilce spatřili na zemi válet se asi tak sedmnáctiletého mladíka, který mel rozbitý ret.
„Eizaku, co si to udělal?“ zvolala Chandra, ale pak si uvědomila, že drží nějakou patnáctiletou dívku, která sebou vztekle zmítala.
„Nech mě! Musím to dokončit, on si to zaslouží!“ zmítala sebou vší silou, ale Eizak jí držel silněji.
„Uklidni se,“ promluvil a potom jeho pohled padl na Ryara, který v první řade nechápal, proč se na něj dívá, ale pak si všimnul, že ten mladík vstává a ve tváři má zlost.
Polknul, ale před toho mladíka se postavil.
Ten ho prudce odstrčil a Ryar dopadl tvrdě na zadek.
„Co se tady děje?!“ ozval se nějaký hluboký mužský hlas a všichni na několik okamžiku ztuhli.
„Ona mě uhodila!“ ukázal mladík na dívku, kterou držel Eizak, ta se přestala zmítat a bojovně hleděla na onoho muže.
Ten muž chytil toho žalujícího mladíka za uši, ten zaúpěl a poté řekl.
„Můžeš jí pustit Eizaku, Eizak tak učinil, ta dívka se oprášila a poté od něho poodstoupila.
„On jim ukradl poslední kouska chleba,“ promluvila a provrtala přitom znechuceně mladíka před sebou.
„To není pravda! Ona lže! Nikdy bych nic takového neudělal, jen jsem měl, proste hlad a ono se to tak nabízelo, ale nikomu jsem to neukradl, bylo to tam položené.
Dívka si odfrkla.
Muž si povzdechl.
„Kolikrát ti mám říkat, že my máme chleba dost, že si můžeš kdykoliv přijít, že ho máme rozdávat chudým a ne jim ještě brát jejich poslední zbytky.
„Ale otče…,“ začal ten mladík protestovat, ale jeho otec ho zarazil.
„Netvrď o své sestře, že lže, když to není pravda,“ Ryar, Eizak a Chandra se na sebe překvapeně podívala a také nechápu, jak te mohla přeprat, Vždyť je to holka a navíc o dva roky mladší, to si říkáš můj syn?!“
„Omlouvám se, otče, už se to nikdy nestane,“ zamumlal zahanbeně ten mladík, ale v tom ho ta dívka zarazila.
„Omlouvám se, trochu jsem to přehnala, jen mi to přišlo nesprávné.“
Mladík se na ní podíval.
„Ty se mi omlouváš?“
„Jo. Jsi můj bratr a teď je řada na tobě.“
„Omlouvám se jasné, omlouvám se, že jsem ukradl ten chleba, že jsem tě nazval lhářem, že jsem tak neschopný syn,“ odešel rychlým krokem pryč.
„Eggare!“ zavolala na něho ta dívka, ale on se nezastavil.
„Toho přejde, můžu si s tebou Eizaku promluvit, dohlední prosím Chandro na mojí dceru.
Chandra se podívala na Eizaka, ten naznačil, že bude za chvíli zpět a poté odešel s tím mužem.
„Já jsem Ryar,“ představil se té dívce Ryar nesměle.
„Já jsem Deira a to byl můj bratr Eggar.
„Já jsem…“
„ Chandra já vím, můj otec s tvým a Eizakovým otcem často obchodoval, strašně me mrzí, co se stalo, co teď budete dělat?“
„Rozhodli jsme se pracovat.“
„Už jste si něco našli? Jestli ne tak můžete pracovat u našeho otce.“
„No já myslel, že bych byl jako stráž u brány a tady Chandra by mohla vypomáhat v hostinci.
„Tak to v žádném případě, chodí tam ti nejhorší muži, kteří když se napijí, tak je jen tak něco nezastaví a ne, pro ne není odpověď.“
„Zní to jako bys s tím měla zkušenosti, ale je ti jen patnáct.
„A tobě jen 14, ale já se o sebe dokážu postarat, nebojím se jich, ale zakázal mi to táta…“
„Myslíš, že by nás k sobe vzal, že by se tam u vás něco našlo?“
„Určitě. Máme poměrně velké hospodářství, a když to nevyjde anebo toho budete mít dost, můžete se ke připojit.“
„Připojit k čemu?“ otázal se opatrně Ryar.
„Přece k Armádě, k Armádě, která se buduje k naší obraně, k boji proti stvůrám, které mohou přijít z nejhlubšího pekla, proti zlu, které na nás číhá a je mezi nimi jeden naprosto úžasný mladý voják, je o něco starší než já, ale to vůbec nevadí, třeba budu mít štěstí a dostanu se do jeho blízkosti, je prý silný, rychlý, hbitý, velmi bystrý.
„A jak se jmenuje?“ chtěla vedet Chandra.
„Deidra se malinko zamračila a podezíravě se na ní zahleděla.
„Slibuješ mi teď a tady, že se o nic nepokusíš, že se mu nebudeš snažit vetřít do přízně, protože kdyby ano, musela bych ti ublížit, což by byla škoda, jelikož se mi líbíte, jen jako přátelé,“ zchladila vzápětí Ryarovu radost.
„Proč bych měla něco takového dělat?“
„Slib mi to!“ Deira sevřela ruce v pest.
„Raději to slib, vzpomeň si, co udělala svému bratrovi, natož co by mohla udělat nám,“ zašeptal Ryar Chandre.
„Slibuji, že se ho nikdy nepokusím svést,“ pronesla, i přesto, že se jí to zdálo absurdní, proč by se mela zajímat o nějakého vojáka, když myslela na jiného.
Na Deidřine tváři se rozprostřel úsměv
„Moc ráda se stanu vaší přítelkyni, stejně jako můj bratr, je to sice tak trochu zbabělec, má nenechavé ruce, ale má i dobré vlastnosti a kdo ví, třeba ho i něčemu přiučíte.
„A jak se jmenuje ten muž, o kterém si nám řekla, ten voják?“
„Deidra se zahleděla do dálky a poté zašeptala.
„Jeho jméno je Marakena, Marakena Úžasný!“

Jakoby se bála, že jen při vyslovení toho jména se něco ošklivého stane.

Kapitola 24

Licie, Idion, který u sebe držel mladou dívku, ujížděli krajinou, Licie štvala svého kone, skoro jako by se snažila svému bratrovi ujet, ale pro neho nebyl žádný problém, držet s ní krok, jeho kun byl rychlý a nic na tom nezměnila skutečnost, že sebou ta dívka čas od času škubala, marně se snažíc osvobodit.
Náhle Licie svého koně zastavila, idion učinil to samé a stejně jako ona i on seskočil ze svého koně k zemi srazil také tu dívku.
Licie se ušklíbla, ale nic neřekla, zahleděla se dopředu.
„Co se děje Licie, narazila si snad na nějakou stopu?“ otázal se jí její bratr a došel k ní
„Možná, že ano, měl by si jí tady nechat.“
„Copak? Snad jsme nějak nezměkly potom, co jsme té chudince usekli hlavu.
Licie na to nereagovala.
Ne. Jen nám bude překážet, cítím, nečí přítomnost.“
„Můžeš to konkretizovat? Já vím, že můžeš,“ zatímco to říkal, chytil tu dívku za vlasy a přitáhl si jí blíž k sobe.
„Co po mě chcete, proč mi to děláte?!“ úpěla, ale ani on ani Licie na to nereagovali.
Licie se nadechla, plně se soustředila, cítila něco, co jí bylo povědomé, ale nedokázala říct co, jako by to bylo zastřené.
„No?“ ozval se Idion netrpělivě a poté začal hladit tu dívku druhou rukou po těle.
„Mohl bys toho nechat?! Přijde mi to povědomé, ale nemůžu to určit.:“
„Nemůžeš to určit? Ty, že to nemůžeš určit?“ v jeho hlase zazníval posměšný hlas, ona se k nemu zprudka obrátila, ale poté nechala svojí ruku klesnout.
„Co se děje, ztratila si snad svou tvrdost?“
„Za tebou, bratře,“ řekla, Idion se obrátil a viděl blízko něho se pomalu zhmotňující mraky, které se s každou úplnou vteřinou víc a víc zhušťovaly a pomalu se k nim přibližovaly.
„To nejsou obyčejné mraky,“ zamumlal Idion a Licie zachytila v jeho hlase stopu strachu, ale neměla mu to za zlé, i ona slyšela o takzvaných mračných bojovnících
„Co se to děje, co je to s těmi mraky?!“ ozvala se vyděšená dívka.
„Zmlkni!“ obořil se na ní Idion a poté začal pomalu ustupovat, stejně jako Licie, mraků bylo stále víc a víc a získávaly temnější nádech.
„Co se to děje, proč se k nám tak přibližuji a…?!“
„Řekl jsem ti, abys zmlkla!“ vykřikl Idion a poté tu dívku uhodil do tváře, ta spadla na zem.
„Nemůžeš jí sebou tahat, pokud před nimi chceš uprchnout!“ zakřičela Licie, která měla v rukou svůj meč, přestože jí bylo jasné, že pokud by na to došlo, proti mračným bojovníkům, by nemela šanci.
„Když jí tady nechám, zabijou ji a já přijdu o zábavu!“
„Svoji sadistickou stránku ukojíš později, ale je to na tobě, buďto se odtud dostaneme a najdeme Černé Postavy anebo se budeš pokoušet, udržet si tu ženu a všichni budeme trpět, rozmýšlej velmi rychle,“ mraky byly již velmi temné, sálala z nich jakási síla a Licie dobře pozorovala, pomalu se tvarující těla.
„Dělej rychle Idione!“ vykřikla a ustoupila o pár kroku dozadu, ale jak si zkontrolovala rychlým pohledem, už nebylo kam dál ustupovat, bud se jim teď postaví v beznadějném souboji anebo uhnou na stranu, mrační bojovníci po nich nepůjdou, obzvlášť, pokud jim tady nechají tu dívku.
Pohlédla na svého bratra, který očividně váhal, hleděl na pomalu se zvedající dívku a poté na v mracích se zhmotňující postavy i jemu bylo jasné, že pokud se ty postavy zhmotní, zabijou ho, stejně jako by zabili licii proti mračným bojovníkům, neexistovala obrana.
Dívka se zvedla a vytřesenými očima hleděla na husté temné mraky, které se vznášely téměř u ní, poté otočila hlavu k ldionovi, poprvé si přála, aby se pro ní natáhl, vzal jí k sobe na koně, ale on tak neučinil, vrhl pohled na Licii, která pochopila, uskočila na stranu, poté vyskočila stejně jako Idion na koně a oba dva se rozjeli pryč.
„Nenechávejte mě tady!“ zakřičela dívka a chtěla se za nimi rozeběhnout, utéct z tohoto místa, před těmi děsivými mraky, ale jakmile se obrátila, zpoza mraku vystřelila černá ruku, která jí chytla za nohu, dívka s křikem upadla na zem, své nehty zaryla do země, ale nebylo jí to nic platné, mohutná černá ruka škubla a poté znovu a vzápětí byla vřískají dívka vtažena do temných mraků, Idion a Licie to slyšeli, ale nezastavili, právě naopak, oba dva pobídli své koně ještě vetší rychlosti.
Do všech stran rozpínající se temné mraky, se rozplynuly během několika vteřin, po dívce nebyly ani stopy.
Po několika set metrech Idion s Licii zastavili, téměř naraz seskočili z koni, z koní, kteří byli na pokraji zhroucení.
Oba dva prudce oddychovali.
„To bylo těsné, nikdy me nenapadlo, že něco takového kdy spatřím.“
„Náš Pán Marakeny je jednou spatřil.“
„Víš jak v hluboké ucte mám našeho pána a otce, ale pochybuji, že se s nimi setkal.“
Licinina tvář se zachmuřila, v jejích očích to zajiskřilo.
Idion zvedl ruce v obranu.
„Dobrá. Je to tak jak říkáš, co teď budeme dělat? Naši koně nevypadají, že jsou schopni v nejbližší době pokračovat a uštvat je k smrti nemá cenu.
Licie neodpověděla, jen se zahleděla do dálky.
„Vidíš něco, sestro?“ zeptal sez několikametrové dálky.
„Myslím, že ano, odvětila a poté se rozeběhla, on se rozeběhl za ní, za pár vteřin se mu naskytl pohled na přijíždějící vůz, který byl tažen dvěma statnýma konmi, na rtech se mu zvlnil úsměv a oba dva k tomu povozu brzy dorazili.
Jejich přítomnost oba dva koně vyděsila, ti se vzepjali a vozka, mel co dělat, aby je uklidnil.
„Co tady děláte? Myslel jsem, že se tomuto místu lidé vyhýbají.
„My jsme jen dva pocestný, kteří se snaží dostat do nějakého města?“
Mužův pohled padl na uřícené koně.
„Jedno město je odsud nedaleko, zrovna tam jedu, rád vás svezu.
Idion pohledl na Licii, muže z toho zamrazilo.
„Dekujeme, ale nám budou stačit jen koně.
„Co tím myslíte?“
„Tohle!“ Idion bleskově vyskočil na povoz, chytil muž pod krkem a prudce škubl, ozvalo se zapráskání a muž se složil na povoz, Idion se postavil a s odporem do toho muže kopnul, ten přepadl přes vůz a dopadl na zem.
„Nastup si sestřičko, nejen, že máme dva silné a čerstvé koně, ale navíc tu máme poměrně čerstvé bochníky,“ do jednoho se hned zakousl.
„Stačilo ho omráčit..“
„omráčit?! Mel jsem mu rozpárat břicho!“ Idion se vyhoupnul na jednoho z těch dvou koni, Licie je nejprve odvázala od povozu a poté se vyhoupla na toho druhého.
„Myslím, že bychom se měli vydat na západ, tam jistě najdeme i tvé děti.
„Nejsou to mé děti, zplodila jsem je, protože si to tak přál náš Pán.“
„Říkej si tomu, jak chceš,“ ušklíbl se Idion a poté plácnul svého koně do zadku a ten se rozeběhl.
Licia toho svého lehce kopla do slabin a během chvíle bok po boku mířili k západu, kde by se mely nacházet černé postavy

Idion je dost velkej drsňák. To jak zabil toho člověka.

Eizak udeřil rýčem do zmrzlé země, ozvalo se zazvonění, udělal to tedy ještě jednou a poté znovu, ale zem byla příliš zmrzlá.
„Eizaku nemá to smysl!“ ozvala se za ním Chandra.
„Už to skoro bude,“ odvětil tiše a znovu udeřil.
Opatrně se ho dotkla.
„Už je příliš velká zima, vlastně bys tu neměl být, můžeš onemocnět.
„Cítím se fajn.“
Chandra se podívala na jeho zmrzlé ruce, nemohla pochopit, jak v nich dokáže udržet ten rýč.
„Eizaku. Měli bychom jít dovnitř, Eggar, Deidra i jejich otec tam jsou, jejich otec mě poslal, abych tě přivedla, říkal, že se sklidilo vše, co se dalo, že už to nemá cenu,“ Eizak od ní poodstoupil a chystal se znovu tím rýčem udeřit do země, ale v půli rozmachu se zarazil.
„Eizaku?“ Chandru zamrazilo, mel v očích podivný výraz, jako by se na něco soustředil.
„Eizaku, co se děje?“ oslovila ho znovu, ani tentokrát nereagoval.
„Slyšíš mě?“ chtěla se ho dotknout, ale on uhnul, pořád hleděl dopředu.
Chandra se tedy též zahleděla dopředu, ale at se snažila sebevíc, nikoho neviděla.
„Eizaku. Musíme jít, začíná foukat opravdu nepříjemný vítr,“ on se však ani nepohnul, stále jen hleděl před sebe.
Bezradná Chandra se otočila a chystala se odejít do chalupy, požádat toho muže, co se jich ujal, aby se pokusil Eizaka přesvědčit, ale jakmile udělala první krok, zarazila se, něco se k ní doneslo, bylo to velmi slabé, ale něco to bylo.
„Tohle slyšíš?“ otočila se zpátky k Eizakovi.
„Blíží se sem jezdci a nemají přátelské úmysly,“ odtušil Eizak tiše a poté jí podal rýč.
„Co chceš dělat? Musíme okamžitě do chalupy!“
„Ty tam běž, já se o ne postarám.
„Jak? Vždyť je ti teprve patnáct a navíc nemáš žádnou zbraň!“
„Já se o ně postarám,“ zopakoval znovu a upřel na ní ledový pohled, Chandra couvla dozadu, nyní již slyšela koňský dusot hlasitěji, bylo očividné, že se k nim blíží velkou rychlostí a že jich musí být asi deset.
„Eizaku. Musíme jít! Tady zůstat nemůžeme!“ zakřičela na něho, ale on zůstal stát na místě, v očích se mu rozhořel žár a on se pro něco shýbnul, když se narovnal, uviděla v jeho rukou dlouhý meč.
„Kde si k němu přišel? To je jedno, tady nemůžeš zustat, musíme okamžitě odejít, třeba se tudy jen přeženou, no tak pojď, za chvíli tady budou…,“ Eizak k ní přiskočil a udeřil jí tím mečem do hlavy, Chandra se v bezvědomí svezla k zemi.
Eizak jí chytil za ruce a začal jí táhnout pryč, dusot koňských kopyt byl čím dál silnější, už k nemu doléhali i pokřiky jezdců, bylo jasné, že tu budou do pěti minut, dotáhl tedy Chandru za křoví, ukryl jí tak, aby nebyla vůbec vidět a sám se schoval za nejbližší křoví, neuplynulo ani pět minut a jezdci se na to místo přiřítili, všichni byli vysocí a svalnatí, navzdory zimě byli oblečeni jen do nějakých cáru a každý druhý z nich, mel v rukou loučen.
Naráz se všichni zastavili, seskočili z koní, vypadalo to, že jim ty hořící loučen é nedělají žádné potíže.
Nejvyšší z nich se kolem sebe rozhlédl, zaměřil se na nejbližší dům se slavenou střechou a poté se otočil k ostatním.
„Všechno to tady zapalte, jestli je někdo uvnitř, nesmí se dostat ven, nesmí to přežít.“
Ostatní muži se zachechtali a vzápětí se k tem domu rozeběhli, Eizak na nic nečekal, nejprve vší silou mrštil rýčem, který zasáhl jednoho muže do týlu, muž se okamžitě složil k zemi, ostatní začali cosi řvát, ti co neměli louče, se začali kolem sebe rozhlížet, ale nikoho neviděli.
Eizak hmátl po nejbližším kameni, nebyl tak velký, jak by potřeboval, ale i tak by mohl stačit, vší silou s ním mrštil a podařilo se mu trefit dalšího muže do hlavy, ten se nejprve zapotácel a poté se svezl k zemi, z hlavy mu pršťela krev.
Někdo tady musí být, okamžitě ho najdete!“ zařval jejich vůdce vztekle a vzápětí mrštil svojí loučen na slámovou střechu, ta začala okamžitě hořet, další mu tam hodil svojí a k tomu se přidal třetí a k tomu čtvrtý, oheň brzo přeskočil na další slaměnou chalupu, ze které pak přeskočil na třetí, brzo hořely všechny tři a od nich během chvíle chytla i stáj, koně vyděšeně řičely, pokoušeli se vyběhnout ven, ale dva u stáje stojící muži, je bodnými ranami, pokaždé zahnali zpět do hořící stáje, ostatní muži se mezitím snažili najít Eizaka, ale ten byl dobře ukryt a mrštil po nich dalším kamenem a pak dalším, pokaždé se mu podařilo zasáhnout nějakého muže, jednou do obličeje, podruhé do krku.
„Najdete ho! Někde tady musí být! No tak ho najdete!“ vřískal jejich vůdce nepříčetně, ale jeho muži ho nemohli najít, žádného z nich nenapadlo, že by se ukrýval za malým křovím, k zemi padl další, Eizakovi se ho podařilo zasáhnout malinkým kamínkem do očí, vydával skřeky, snažil se ten kámen dostat ze svých očích, ale přitom se mu podařilo nehtem si ty oči probodnout, v tom se ozvalo se zasténání, Eizak si uvědomil, že se Chandra probírá, zbývající muži to zaslechli a okamžitě se k tomu křoví vydali, mezitím se chořící chalupy řítily s praskotem k zemi, oheň se stravoval celé, ale nikdo uvnitř zřejmě nebyl, jelikož nebyl slyšet žádný křik, jen jeden z mužů se k té hořící chalupě přiblížil.
„Někde tady musí být, já nic neslyším.“
„ty a ty obejdete ty chalupy a pokuste se je najít, nikdo nesmí uniknout a ty a ty se postarejte o toho v tom křoví, zaplatí za to, co udělal.
Oba dva vybraní muži se k tomu křoví rozeběhli, Eizak mohl vycouvat, schovat se za strom, ale to by tady musel nechat Chandru, což nepřicházelo v úvahu, zbývala tedy jediná věc, pokusit se ti dva zabit, uchopil ten meč, co nejsilněji a čekal.
„Co se stalo Eizaku, proč držíš…, proboha!“ vyjekla když spatřila hořící chalupy a stáje.
„k zemi!“ přikázal jí Eizak a poté už se k němu první muž přiblížil natolik blízko, že mohl vyskočit a zajet mu svým mečem do krku.
Muž zachrčel, ohnal se po něm svojí rukou, Eizak vytáhl svůj meč z jeho krku a zaměřil se na druhého, pokusil se ho udeřit, ale ten jeho úmysl vystihl a rozmachem mu ten meč vyrazil z rukou, Chandra vyděšeně vyjekla.
„Vždyť si ještě kluk, to bude hračka,"uchechtl se ten muž a poté ho chtěl probodnout, ale Eizak ho nohou tvrdě zasáhl mezi jeho nohy, mluv obličej se nejprve zkroutil do bolestné grimasy a poté se svezl k zemi, Eizak na nic nečekal, vyrval mu meč z rukou a poté se rozpřáhl, Chandra zakřičela a mužova hlava se odkutalela několik centimetru, oba dva pošpinila stříkající krev.
„Co si to udělal?!“ zaječela na nej.
Musíme k ostatním,“ řekl místo odpovědi, chytil jí za ruky, nebránila se, společně se rozeběhli za těmi dvěma muži, kteří byli posláni najít ty ostatní, velitel těch mužů se je pokusil zastavit, ale Eizak ho v běhu sekl do stehna, nebyla to rána tak hluboká jak chtěl, ale přesto ten muž zavrávoral.
„Chyťte je! Zabijte je!“ křičel, ale muži kolem nej byli bud mrtvý a nebo neschopni pohybu, oslepený muž neustále zakopával o ležící těla.
„Proč jsou tady, co jsou zač, proč to dělají, proč se nás snaží zabít?!“ chrlila ze sebe Chandra jednu otázku za druhou, ale Eizak na to nemel čas, cestou bodl jednoho dotírajíc muže do boku, dalšího, který mel zkrvavený obličej, do pravého stehna, nakonec se jim podařilo ty dva dostihnout, ti se snažili dostat k Eggarovi a Deideiře, Eggar křičel a švihal kolem sebe klackem, jeden z mužů mu ho vyrazil a poté ho udeřil do obličeje a vzápětí mu uštědřil tvrdou ránu do hlavy, Eggar se zřítil k zemi.
Deidra vykřikla, ale nemela čas zjistit, jak je její bratr na tom, ti dva muži se jí snažili udeřit, srazit na zem, ale ona se nedala, kopala, škrábala je, klackem je bodla do břicha, ten mužům se jí ten klacek podařilo vyrvat a následně jí povalili na zem, Deidra dopadla do kaluže krve, Eizak za ní viděl jejího nehybně ležícího otce, otce, který ležel v kaluži krve.
„Nechte mě! Nechte mě!“ vřískala a snažila se je udeřit kamenem, co sebrala ze země, ale oni ji ho vyrazili a tvrdě udeřili a poté znovu a znovu a následně z ní začali rvát šaty, nepřestávala křičet, ale její odpor slábl, klekli si na ní tak, že nemohla hýbat nohama a zároveň jí chytli i ruce, šel z nich strašný puch, deidra se rozkašlala, muži se zasmáli a dal z ní trhali šaty, už byla téměř nahá a on se jí chtěl začít dotýkat, ale v tom nejprve jednomu projel Eizakuv meč skrz záda a vynořil se z břicha a druhému usekl nejprve jednu a následně i druhou ruku, ten muž vyskočil, krev se mu řinula z obou pahýlu, chtěl Eizakovi ten meč vykopnout, ale on mu nedal šanci, nejprve mu jedním švihem přesekl pravou nohu, muž dopadl na zem a poté mu nemilosrdně usekl hlavu, ta se skutálela na Deidřino téměř nahé telo, ta tu hlavu s odporem odhodila pryč, Eizak z ní odtáhl oba dva mrtvé muže.
„Dekuju, myslela jsem, že mě znásilní a poté mě zabijí…, Eggare!“ otočila se ke svému bratrovi, u kterého už byla Chandra, která se mírně třásla, jen si nebyla jistá, jestli to bylo tím, že jí chtěli zabít a nebo tím, co právě viděla, co Eizak udělal.
Ten odhodil zakrvácený meč, kopanci odvalil ty mrtvá těla o něco dal a sebral ze země poměrně čistý meč.
Když se Deidra ujistila, že se Eggar pomalu probíhá, obrátila se ke svému otci.
„Otče…,“ hlesla a položila mu svojí ruku na jeho obličej, ve tváři mel bolestný výraz, bylo očividné, že ho smrt zastihla nečekaně.
„Tady nemůžeme zůstat,“ promluvil po několika minutách Eizak
„A kam bychom podle tebe měli jít, co byli ti muži zač, proč to udělali, proč se nás snažili zabít, co jim nás otec udělal?“
„To nevím, ale můžou přijít další, ten muž, co jsem ho nezabil, už nejspíš utekl, tady zůstat nemůžeme.
„A kam by si chtěl jít? Kdo se nás postará, Vždyť nám není ani osmnáct, nemáme ani jídlo ani pití, všechno shořelo!“
„máme koně,“ ukázal dozadu na čtyři koně, kteří mepatrně spálenou kůži.
„A kam bys chtěl jet, co když napadli i další místa a nebo města?!“
Eizak neodpověděl, sklonil se a pomohl vstát otřesenému Eggarovi, který se raději neotočil, nechtěl hledět na mrtvolu svého otce.
Deidra nejprve přikryla jejich otce plátnem, které leželo opodál, poté se postavila a zahleděla se na ostatní.
„Zbývá nám jediné místo, kam můžeme jít,“ hlas se jí třásl, ale ve tváři mela odhodlaný vyraz.
„A tím místem je?!“
„Armáda, kterou buduje Marakena Úžasný, jen tam dostaneme příležitost, pomstít se tem, kteří zavraždili našeho otce a zničili náš domov!“
„Armáda?“ Eggar se podíval na Chandru ta na Eizaka.
„Jsem pro, jen tam se můžeme řádné připravit a poté najít a zabít vrahy vašeho otce.
„Proč si myslíš, že to neudělali ti dva?“ zeptal se Eggar, kterému se příliš nezamlouvala představa, že by mel vstoupit do armády.
Protože když sem ti dva přišli, už tu ležel ty idiote!“ zakřičela Deidra a vzápětí jí vyhrkly slzy z očí.
„Není jiná možnost?!“
„Eizak se na Eggara podíval, nemusel nic říkat, on to pochopil, rezignovaně tedy rozhodil rukama.
„Tak tedy armáda,“ zamumlal a poté přešel k jednomu z těch čtyř koní.
„Je to moudré Eizaku, Vždyť o tom Marakenovi nic nevíme,“ obrátila se Chandra pochybovačně na Eizaka.
„Nevíme, ale brzo zjistíme, on je jedinou cestou, jak v tom světě obstát,“ a po těchto slovech též zamířil ke koním.
„S Marakenou stvoříme nový svět a náš otec bude pomstěn,“ zamumlala Deidra se stisknutou pěsti a vydala se též ke koním.
Chandru zamrazilo, pohled ní padl na osekaného muže a poté na ležící telo toho, kdo se jich po smrti jejího otce ujal.
„Armáda, armáda…,“ zopakovala několikrát a poté se připojila k ostatním a vzápětí všichni vyskočila na vybrané koně i když Eggar poněkud váhavě a poté je pobídli ke trysku a směřovali k místu, kde by se mel nacházet vojenský tábor Marakena
Úžasného.
„Cestou narazili na Ryara, který se vracel z města, mel stejně jako oni krví potříštěné oblečení, řekl jim, že to město přepadli nějací krutý jezdci, že ti ničili vše, na co přišli a zabili každého, kdo se jim připletl do cesty, že on sám unikl jen tak tak.
Oni mu pro změnu řekli, co se stalo u nich, když slyšel o smrti jejich otce, sklonil hlavu, ale poté jí zvedl a prohlásil, že se chce také připojit k armádě, posadil se tedy za Eggara a o několik minut později, dorazili k rozlehlému vojenskému tábořišti, který byl plný různorodých lidí.

Teď zase šokoval Eizak, pěkný zabiják.

A to je zatím jem "eizak"

Lazarus kráčel, nemávne dopředu, kráčel tak již přes dvě hodiny, téměř se nezastavil ani nenapil, jeho čutora byla stále ještě téměř plná.
Svetlo před ním se náhle zastavilo.
„Co je, co se děje?“ otázal se nevrle.
„Nemyslím si, že by byl dobrý nápad pokračovat.“
„Já ti děti musím najít a tys sama tvrdila, že jsou pomerne blízko, takže je možnost ty postavy brzo dohonit.
Svetlo zablikalo a obkroužilo kolem jeho hlavy.
„To jsem říkala, ale já již nemohu dál, před námi je pustina ukrutnosti.
„Co to znamená?“
„Nemohu o tom mluvit.“
„Jestli je to tak, půjdu sám.“
„To nemůžeš, je to příliš nebezpečné, v té pustině se odehrály strašné věci, nikdo jí nedokáže přejít, aniž by přitom ztratil svůj rozum.“
„Ty černé postavy tudy prošly anebo to snad byla lež?!“
Svetlo rozzlobeně zablikalo.
„Já nikdy nelžu, my nemůžeme lhát, můžeme jen svádět a mámit.
„V tom případe tady zůstaň a nebo se vrat k ostatním, ale pokud jsou ti děti tak blízko, nehodlám to vzdát, já jí dokážu přejít!“
„Tebe jen tak něco neodradí, že Lazare?“
„A tohle nebude výjimkou, teď už to zvládnu sám,“ chtěl se dát pohybu, vkročit na černý písek, ale světlo ho náhle oslepilo.
Bylo to jen na několik vteřin, ale i tak mel Lazarus před očima mžitky.
„Proč si to udělala?“
„Tohle by ti mělo pomoct, pamatuj u pustiny Utrpění, je nejdůležitější se příliš nezastavovat ani u ničeho nezdržovat.
„Co tím myslíš?“
„Měj na paměti, že to, co se ti jeví napohled skutečné, nemusí to tak doopravdy být a to samé platí obráceně, opatruj se Lazare, uvidíme se na druhé straně," svetlo se rozplynulo.
Lazarus potřásl hlavou, položil ruku na svůj meč a poté vkročil na černý písek, ozvalo se zakřupnutí, pak zasyčení, poté opět křupnutí, zasyčení, křupnutí, zasyčení, křupnutí, zvuky se stávaly nesnesitelné, ale on si rukama nezacpal uši, ruku mel stále položenou na svém meči, zvuky ustaly a on udělal několik dalších kroku, kráčel velmi opatrně, něco mu říkalo, že to tak bude lepší, že by byla chyba zkoušet po tom písku běžet, ale aby si to ověřil, sebral ze země modře zbarvený kamínek a vší silou ho vrhl dopředu, kamínek se dokutálel asi čtyři metry, zastavil se u jiného modrého kamínku, nic se nestalo, ale jakmile udělal Lazarus další krok, písek se na tom místě rozevřel a oba dva modré kamínky se propadly do hloubky, díra se uzavřela.
Sundal si ze sebe plátěnou košili, pohodil jí do písku, písek se rozevřel a pohltil ji, vzal čutoru, dlouze se z ní napil, pak jí zavřel a poté se vydal na cestu.
S každým krokem se bořil do černého písku, pokaždé se ozval křupavý zvuk, po třetím krokům kolem něho rozezněly šeptavé hlasy, nerozuměl jim, ale cítil, že se díky nim stává unavenějším, s každým krokem cítil vetší a vetší únavu a ty šeptavé hlasy sílily, víčka se mu klížily, nohy ruce mu těžkly, už mu téměř sklouzla ruka z meče, ale naposlední chvíli na ten meč zatlačil a jak únava tak i ty hlasy zmizely.
Učinil dalších pět kroků a s každým ušlým krokem si uvědomoval, že je vetší a vetší vedro, slunce jako by náhle neskutečně pálilo, cítil teplo po celém svém tele, vnímal žár, pot, který mu stékal z čela i z jiných časti těla, patro v ústech měl suché, nemohl téměř polykat, očima zaletěl ke své čutoře, ale vzápětí zase hleděl vpřed a činil jeden krok za krokem, žár zesílil, vlasy se mu začaly lepit, pot z neho stékal, nedokázal už ani pořádně otevřít ústa, patro v ústech mel úplně vyučené, oči mu začaly slzet, čelo i tváře jako by mu hořely, znovu očima zaletěl ke své čutoře, ale ani tentokrát se jí nedokázal, oblečení se mu lepilo na tělo, ztěžovalo mu to pohyb, ale ani se nezastavil, ani se toho oblečení nedotknul a činil další kroky, hlava ho bolela, přes slzy neviděl téměř na cestu, ale stále pokračoval, stále mířil dopředu a poté slunce přestalo žhnout, ústa už nemel suchá, jazyk přilepený k patru, oči přestaly slzet, oblečení bylo opět volné, čas od času ho profouknul slabý větřík, Lazarus pokračoval neúnavně dál, nedbal na bolavé nohy, na bolavé ruce, na svalovou křeš, kráčel stále dal, černý písek se vlnil, téměř jako by se pohyboval, ale ani tomu nevěnoval pozornost, ušel dalších pět kroku, ale konec se zdál byl v nedohlednu, ale on se nezastavil a učinil krok, pak další a další, jeho nohy křičely bolesti, vnímal naskakující puchýře, bolest, která mu prolézala tělem, ale nic z toho nezastavilo, další kroky navzdory vyčerpání, puchýřům i faktu, že konec stále nebyl dohlednu.
Ušel několik dalších metrů, únava a bolest byla téměř nesnesitelná, sevřel rty a pokračoval dál, kousnul se do jazyka a pokračoval dál, pevněji se dotknul svého meče a pokračoval dál, po dalších deseti krocích se mu podlomily nohy a on klesl na písek, okamžitě se vzchopil a udělal další čtyři kroky, ale nohy se mu znovu podlomily, své ruce již téměř necítil, ale přesto se o ne opřel, ignoroval vystřelující bolest a kráčel dál, po dalších pěti krocích se však opět zřítil k zemi, bylo jasné, že je jeho telo na pokraji zhroucení, ale on se nehodlal vzdát, nehodlal se vrátit a tak se znovu postavil se tváří od bolesti zkřivenou a poté když už nemohl chodit, nohy ho nedokázaly unést, tak lezl po čtyřech, nevnímal, jak se mu ostrý černý písek zarývá do nohou, ušel takhle asi deset metru a poté mu poslušnost vypověděly i ruce, klesl k zemi a už se nedokázal postavit, bolest byla strašlivá, celé telo ho bolelo, své nohy a ruce téměř necítil a konec se zdál být v nedohlednu, ale on se navzdory tomu všemu začal plazit, písek ho štípal do rukou, do tváře, do čela, ale on stále pokračoval, plazil se dál a už už se zdálo, že je na konci, že z toho bude brzo venku, ale vzpomněl si na slova té dívky ze světla.
„Na tom místě není nic takové, jak se zdá, zabočil tedy na jinou stranu a východ ven zmizel, on se tedy plazil na jinou stranu, ale i to plazení se pomalu, ale jistě nemožným, jeho telo začínalo být natolik ochromeno, že s ním již téměř nedokázal hýbat, ať se snažil sebevíc, posouval se dopředu jen velmi pomalu a pomalu a pomaleji a pomaleji, až se nakonec nedokázal pohnout vůbec, napínal své svaly, ale nedokázal to.
Znovu a znovu se napínal, dělal vše proto, aby se pohnul, ale jeho tělo už toho nebylo schopno, po tváří mu přeletěl stín beznaděje, ale v žádném případe to nehodlal vzdát, ale nemel ponětí, co má udělat, jak se má pohnout, náhle mu jeho ruce chytli čísi ruce a začaly ho táhnout dopředu, nemel ani sílu pozvednout hlavu, ale ať to byl kdokoliv, neúnavně ho táhl stále dopředu až ho nakonec z toho písku dostal a vytáhl ho na tvrdou zem.
„Tohle vypijte!“ uslyšel nejaký mladý hlas, nedokázal ani ukrčit jestli je to ženský či mužský, vypil, co mu bylo podáváno, stejně by se nemohl bránit.
„Kdo jste?“ vyrazil ze sebe s námahou.
„Někdo kdo se o vás postará, zvednete ho, musíme donést do chýše.“
Lazarus cítil jak ho někdo zvedá, jak ho někam nese pryč, pochopitelně se mu to nelíbilo, ale nemohl dělat nic, během několika následujících vteřin, upadl vyčerpáním do bezvědomí, mladá žena a dva statní muži ho donesli do malé, ale čisté chatrče.

„Takže kam se vydáme teď?“ zajímalo, když se řádně najedl.
„Lazarus muže být kdekoliv, jak si nám náš „otec“ zapomněl nechávat krvavé stopy,“ ozval se Patrik, Mary ho chtěla kopnout do nohy, ale neudělala to, moc dobře věděla, že by to bolelo i ji, i přestože neměla ponětí, jak je to možné a Eizak se nemel k řeči a Chandra nevěděla.
„Najdeme vhodný tábor,“ promluvila po krátkém váhání Chandra, vrhla pohled na Eizaka, nezdálo se, že by proti tomu něco měl, ale bylo to těžké určit, vzhledem k tomu, že on mel takovou tvář téměř po celou dobu.
„Co tím myslíš tábor? Otázal se Tobiáš a v jeho hlase zaznívalo znechucení.
„Já bych chtěl zůstat tady,“ ozval se nesouhlasně Patrik, vždyť tady máme všechno, co potřebuje, proč se trmácet za někým, kdo o nás nestojí či neví, to je fuk.
„A co bychom v tom táboře měli dělat?“ připojila se Mary k diskuzi.
„Myslíme si, znovu pohlédla na Eizaka, jeho tvář byla stále bez výrazu, že byste se měli naučit bojovat.“
Proč? vždyť od toho máme přece vás udatné bojovníky?!“
„Nikde není psáno, že s vámi budeme po celou tu dobu, nikdo z nás nemůže vedet, jestli nás někdo či něco nezraní nebo dokonce nezabije.
„Já se nepotřebuji nic učit, to, co umíš, mi bohatě stačí.“
„Tobiáši tady už nejsi ve městě, teď už se tvůj život neskládá z neškodných rvaček a svádění mladých dívek.“
„Starej se o sebe Chandro, já se nepotřebuji nic učit, ani já ne, přidal se rozhodne Patrik. Chandra si nejprve neslyšně povzdechla a poté se obrátila k Mary.
„Co si o tom myslíš Mary, myslíš si, že je tohle město natolik bezpečné a nebo, že jsou tví bratři natolik schopní, že tě dokáží ochránit, kdyby se něco vyskytlo?“
Ji se neptej, je to jen holka, co byla ještě nedávno oddána bohu, co ta o tom muže… aaaaa,“ vykřikli všichni tři bolestně, když Mary kopla Patrika do holeně.
„Proč si to udělala, copak jsi se úplně pomátla?!“ vyštěkl na ní zlostně.
„Chci se naučit bojovat, postarat se sama o sebe a možná taky postarat a ty dva, kteří si říkají mí bratři!“
Patrik s Tobiášem se uchechtli.
„Dobrá. Myslím, že by se mělo hlasovat, kdo chce zůstat v tomhle místě a kdo se chce vydat na nedaleké místo a tam se chce naučit bojovat, bránit se, přežít?“
„Já nikám nejdu, já taky ne, tady máme vše, co potřebujeme, je zbytečné se kamkoliv ploužit, zapomeňme na toho, komu vy tak rádi říkáte náš otec.
„Já se chci naučit bojovat, já taky," ozvala se tiše Glorie.
„Slepá holka se chce naučit bojovat, to nemůžeš myslet vážně.“
„Ano to přesně chci,“ odvětila Glorie klidně, oba dva se zakuckali.
„Já nevím, jestli zůstávat v tomhle městě je rozumné, ale nechci bojovat, používat násilí,“ ozval se nesměla Sebastián.
„V tom případe je to na tobě Rolande.“
„Proč by nás mel zajímat názor někoho, kdo možná není ani člověk, zapomeňme na to, tady to místo je nejlepší!“
„Rolande?“ oslovila ho Chandra, ignorujíc přitom Tobiáše.
Ten se nejprve podíval na ní, pak na Eizaka, poté na Mary a na konec na ty dva, kterým na rtech hráli opovržlivé úšklebky.
„Chci se naučit bojovat, chci, abyste věděli, že jsem s vámi, že nikomu z vás nechci ublížit, navzdory tomu, co se stalo, co jsem udělal.
Eizak se beze slova zvedl a vyšel ven.
„Co se tam stalo, myslím v té druhé hospodě?“ zeptala se Mary Chandry.
„Nemůžu, nechci o tom mluvit, pojďme koně už jsou připravené.
„Můžete jet bez nás, my tady zůstaneme!“
„Skutečně? Máte nějaké peníze a nebo si snad myslíte, že vám kvůli vašemu úsměvu, dají hned všechno zadarmo?“
„Předpokládám, že nás tady nějaké peníze necháte.“
„Tak to předpokládáš špatně Patriku, ale můžete samozřejmě zůstat tady a na jídlo a nocleh si vydělat, jejich pohled padl na poměrně velkou hromadu hnoje.
„Tak to ani náhodou,“ zabručeli oba dva naráz.
„V tom případe si běžte vybrat svého koně a přestaňte myslet na to, na co právě myslíte, něco takového se vám nepovede, oba dva sebou škubli, ale poté opustili hostinec a namířili si to ke koním, zlostně se na ně vyhoupli, ostatní také nasedli na své koně a vzápětí vyrazili-.
„Zpoza hostince je s hladovým výrazem ve tváři pozorovalo několik ohyzdných mužů v kapucích.
„Jeli asi 15 minut, přebrodili jeden malý potok, slunce je pálilo, ale nikdo z nich se nezastavil, ani se nenapil.
„Už tam brzo budeme,“ slyšeli říkat Chandru, ale příliš tomu nevěřili, Tobiáš předjel Mary, která podle neho jela příliš pomalu, ocitl se vedle Chandry, pohled mu padl na její sáček s penzemi, zatoužil si ho vzít, sebrat ji ho, ale zůstalo jen u touhy, neodvážil se, i když to byla žena, uměla to s mečem mnohem lépe než on a on se nechtěl nechat poničit či jinak zesměšnit, ale přitom by se mu ty peníze hodily.
Chandra si byla vědomá jeho myšlenek, nebylo to vůbec těžké uhádnout, ale nikterak jí to nevzrušovalo.
Eizak se chystal vjet hlouběji do lesa, když se celým prostranstvím rozlehl řev, který jistojistě nebyl lidský.
koně se vzepjali a všichni měli co dělat, aby je uklidnili, Eizak zvedl ruku a všichni z těch koní slezli, ale každý si svého koně pevne hlídal, ten řev se ozval znovu, téměř všechny zamrazilo v zádech, měli pocit, jako by jim na krk dýchal ledový vítr.
„Co to je, kdo může něco takového vydávat?“ chtěla vedet vyděšená Mary.
„To já nevím, ale hned to s Eizakem zjistíme, zůstaňte tady!“ upřela varovný pohled na Tobiáše a Patrika a poté se rozeběhla za Eizakem, který v tom lese zmizel hned, jak seskočil z koně.
„Počkejte tady, strašpytlové,“ uchytl se a poté se rozeběhl.
„Co to děláš, no tak zastav, slyšel jsi ji!“ zakřičela za ní Mary, ale on nezastavil, ten nelidský zvuk se ozval znovu, k nemu se vzápětí přidal nejaký praskavý zvuk, všem, kteří tam zůstali přeběhl mraz po zádech.
Tobiáš se bleskově prodral lesem, vyběhl z neho ven a málem zakopl a velký kámen , který byl před nim, zachvěl se po celém tele a s otevřenými ústy hleděl před sebe, hleděl na něco, co mohlo být ženou, ale tvář mela děsivou.
Začal ustupovat dozadu, ale asi po třech krocích zakopl o ležící větev a zřítil se k zemi, ta bytost vydala ze sebe zavřískání a srazila k zemi jak Chandru tak i Eizaka a poté se k ležícímu Tobiášovi rozeběhla, Tobiáš začal křičet, ty krvavé vypoulené oči, jizvami, krvavými škrábanci a kusy potrhané kůže na obličeji se k nemu velmi rychle přibližovaly, z úst jí strašlivě táhlo, Tobiáš se rozkašlal, najednou nemohl dýchat, točila se mu hlava, srdce mu prudce bilo, pokusil se postavit, uhnout před tím děsivým tvorem, ale ani ruce ani nohy ho neposlouchaly, jako by je měl zkamenělé.
„Orene!“ zaječela Chandra, které se podařilo zvednout, ze strany toho tvora na poslední chvíli srazil Oren, společně dopadli na zem, tvorovy, ostré zuby se mu zakously do ramene, Oren zařval, ale volnou rukou udeřil toho tvora do pravé tváře.
Tvor ze sebe vydal další nelidský skřek a vzápětí odmrštil Orena na nejbližší strom, Oren tvrdě narazil, ale jeho vědomí vydrželo, svezl se na zem, neschopen vstát.
Tvor vyskočil na nohy, upřel své vypoulené oči na Tobiáše, který se stále nedokázal zvednout, chtěl se k nemu rozeběhnout, zabořit do jeho těla své ostré zuby, ale Eizak mu nedal příležitost, skočil na neho a srazil ho k zemi, obrátil ho na záda a pak mu uštědřil jednu, druhou, třetí, čtvrtou ránu, tvor sebou zmítal, snažil se Eizaka škrábnout do krku, ale ten ho jednou rukou udeřil a druhou vždy jeho pokus zablokoval, sázel mu jednu ránu za druhou, ignoroval strašlivý pach, linoucí se tomu tvoru z úst a tvorův odpor pomalu, ale jistě slábl, Eizak mu uštědřil další a další rány až nakonec musel Oren zakřičet.
„To stačí Eizaku!“ Přestaň , přestaň a nebo ji zabiješ!“
Eizak už toho tvora znovu neudeřil, pomalu z neho slezl, nemohl téměř hýbat s rukama.
„Eizaku!“ Chandra k němu přiběhla a viděla ty zrudlé zápěstí.
„Jsem v pořádku,“ mírně jí od sebe odstrčil a poté zamířil k Tobiášovi, pomohl mu vstát, nic neříkal, ale pohled v jeho očích byl víc než výmluvný.
„Já…, já…,“ slova se mu zadrhla v hrdle a on užasle hleděl, jak ta děsivá tvář mizí, jak se místo ní objevuje tvář pěkné čtyřicetileté ženy.
„Kdo je to?“ vyrazil ze sebe ohromeně.
„To je Seina, Lazarova sestra.
„Ale jestli je to jeho sestra, tak to znamená, že je to moje teta.
„Proč si sem chodil, mohl si umřít?!“
„Nemusím ti nic říkat, nejsi moje matka!“ odsekl jí se znovu nabytou sebedůvěrou a poté se otočil a vrátil se k ostatním, jeho chůze byla malinko váhavá.
Chandra pohlédla na Orena, kterému z ramene prýštil nepatrný proutek krve.
„Budu v pořádku,“ nuceně se pousmál.
„Mel jsi mi to říct hned!“
„Já vím, ale nemohl jsem, slíbil jsem to.
Eizak vzal ležící Seinu do náručí a vstoupil s ní do lesa, Chandra s Orenem ho následovali.
Když přišli k ostatním, Eizak nevnímal jejich tázavě pohledy a položil Seinu do mechu.
Mary pohlédla na Chandru, ale ta slabé zavrtěla hlavou, následně si lehla a usnula tvrdým spánkem, stejně jako Oren a ostatním nezbývalo nic jiného, než si také lehnout a usnout.

Kapitola 25

Lazarus zamrkal. Tělo ho stále bolelo, ale již to nebylo tak intenzivní, mohl hýbat rukama i nohama, rukou si sáhl do rozkroku, zdálo se, že je vše tam, kde má být, pokusil se posadit, ale už při zvedání se mu zatočila hlava tak se raději zase položil.
Dovnitř vstoupila nějaká mladá dívka a v rukou nesla mísu, ze které se kouřilo.
„Ty už jsi vzhůru?“ zeptala se překvapeně.
„Proč bych, nemel být?“ reagoval lazarus podezřívavě.
„Nemyslela jsem to nijak zle, jen, že podle mého otce jsi mel ještě nějakou dobu spát.
„To není třeba, cítím se zdráv,“ zamumlal a poté se pokusil pomocí svých rukou nadzvednout, ale nepodařilo se mu to, svaly ho stále bolely, nebyly schopné takové zátěže.
Dívka položila mísu na stůl a opatrně k němu přistoupila.
Bylo na ní vidět, že se ho trochu bojí, že má z něho značný respekt.
„Nemel by si se pokoušet vstát, tvé tělo na to ještě není připraveno, vyšší síly k tobe musely být vskutku milostivé, když ti dovolily přežit v pustině.
„Nespoléhám se na pomoc žádných sil,“ zavrčel, ale již se nepokoušel posadit.
Dívka si zakryla rukou ústa.
„Něco takového bys, nemel ani vyslovovat.“
„Co je to vůbec za místo, jak je možné, že tady může někdo žít?“ v břiše mu zakručelo.
„Všechno ti povím, ale nejprve se musíš najíst, dívka k jeho posteli přišoupla dřevenou židli.
Nabrala lžící plnou hrst rýže a přiblížila se s ní k Lazarovým ústům.
Ten ucukl.
„Musíš jíst, nabrat zpátky svojí sílu.
„Dokážu se najíst sám.“
Dívka se zatvářila pochybovačně, ale tu lžíci mu vtiskla do pravé ruky, vzápětí mu hlavu podepřela polštářem.
Lazarus začal onu lžíci pomalu přesouvat ke svým ústům, ale ruka se mu přitom malinko chvěla, cítil, jak se mu svaly napínají, jako by vykonával mimořádně těžkou práci, asi po minutě to vzdal, nechal klesnout ruku, položil lžíci do misky.
„To není žádná hanba, však ona se ti tvá síla brzo vrátí,“ pousmála se dívka povzbudivě.
Lazarus na to nic neřekl, jen se nechal krmit, jídlo nebylo nejhorší, ale ten pocit ponížení, uvědomení si vlastní nemohoucnosti bylo veliké.
Když dívka vyprázdnila misku, zvedla se a chtěla odejit, ale on jí se zatnutými zuby chytil za rukáv.
„Mel by si své tělo šetřit, ještě pár dní a budeš zase v pořádku.“
„Já nemám pár dní, jak dlouho jsem spal?“
„Přes dva dny, ale myslím, že bys v tom mel pokračovat,“ jemně vykroutila cíp svých šatu ze sevření jeho prstů.
„Dva dny?“ zopakoval Lazarus tichým hlasem a poté zas zapřel své lokty o postel.
„Tohle nesmíš dělat, tvoje tělo ještě není připravené,“ dívka ho chtěla rukou zatlačit do postele, ale když uviděla jeho pohled, ucukla s ní ke svému tělu.
„Jak daleko jsou odtud černé postavy?“
Dívka si zakryla své uši.
„Jak daleko jsou černé postavy?“ zopakoval Lazarus svojí otázku.
Jsou blízko, ale nemůžou nám ublížit,“ zamumlala vyděšeně ta dívka.
„Jak přesně jsou daleko?“
„Asi dvě hodiny, ztišila hlas, nemusíš se bát, oni sem nechodí, není tady nic, co chtějí.“
„kterým směrem jsou?“
Dívka sebou škubla, ohlédla se dozadu, u dveří nikdo nestál, u okna také ne.
„Na tom nezaleží, jsme tady v bezpečí, oni hledají výjimečné děti a tady už žádné děti nejsou,“ při vyslovování se jí roztřásly ruce.
Lazarus jí je chytil, bolest svalů už byla mnohem menší.
„Chceš říct, že oni unesli z téhle vesnice všechny děti?“
Potřásla hlavou, v očích se jí zračil strach.
„Nesmíme o tom mluvit, nikdo nemluví o černých postavách!“
„Ale víš, kde jsou, víš, co s těmi dětmi chtějí udělat?!“
Vykroutila své ruce z jeho.
„Už musím jít, řeknu tatínkovi, že už je ti lépe,“ jakmile to dořekla, otočila se a vyběhla z místnosti.
„Počkej! Potřebuji vedet, kde jsou?!“ zakřičel za ní Lazarus, ale ona se nezastavila.
Zatnul zuby, opřel se lokty o postel a začal se pomalu zvedat, ignoroval vystřelující bolest, která se s každým centimetrem zvyšovala a už se mu téměř povedlo se posadit, ale těsně předtím se mu podlomily lokty a on dopadl zpět na záda.
Zlostné máchl rukou do vzduchu.
Takže ať byly ty černé postavy kdokoliv, či dokonce cokoliv, ty tři malé děti nebyly první, ale stále se nemohl zbavit, představy, co s nimi můžou udělat, co s nimi chtějí udělat a on k nim nemůže, není schopen se ani posadit, natož, aby dokázal v rukou držet svůj meč.
Běžící dívka se málem srazila s mužem, který nesl nějaké dříví.
„Zastav, má dcero, co se stalo, byl snad k tobe ten muž hrubý?“
Zastavila se a zavrtěla hlavou.
„Vůbec ne můj otče.“
„Tak co se tedy stalo má dcero, proč tak uháníš má dcero?“
„Ptal se na strašné věci, můj otče.“
„Jaké otázky má dcero?“ její otec položil dříví na podlahu a zahleděl se na ní.
Dívka se kolem sebe rozhlédla, a když nikoho neviděla, zašeptala.
„Ptal se na černé postavy, můj otče, na to, kde jsou, jak se k nim dostane.“
„Slyšel ho někdo, má dcero?“ otázal se jí stejně tiše a také se kolem sebe rozhlédl.
„Byli jsme tam jen my dva, můj otče.
„Doufám, že máš pravdu, má dcero, co jsi mu řekla?“
Řekla jsem mu, že jsou blízko nás, ale že se jich nemusí bát, můj otče.
Mužova tvář se zachmuřila.
„To si mu nemela říkat má dcero.“
„Já vím, ale ten jeho pohled očí.“
„Není to tvá vina, má dcero, nyní ho však musíme rychle dostat do bezpečí, „Nesmíme riskovat, že by se o tom dozvěděl někdo další,“ za jeho zády se ozvalo zakašlání, její otec se otočil a hleděl na sebe sama.
„Zdravím te můj bratře.“
„I já te zdravím můj bratře, jak se daří tomu cizinci?“
„Dobře. Již je vzhůru.“
„To je dobře, bude lepší, když co nejdříve opustí tohle místo, můj bratře,“ a po těchto slovech kolem nich prošel, dívka se zachvěla.
„Připrav vše na převoz, má dcero, bude nejlepší, když ho odtud dostaneme před půlnoci.“
„Jak si přeješ, můj otče, ale nejsem si jistá, jestli je na tu cestu připravený.“
„Nemůžeme nic riskovat, zařiď at se k němu kromě tebe nikdo nedostane, má dcero.“
„Zařídím, můj otče,“ dívka svého otce letmo políbila na tvář a poté se vydala zpět k místnosti, kde ležel Lazarus.
Ten se chystal znovu usnout, nabrat další síly, ale těsně předtím než zavřel své oči, zpozoroval v koute nějaký pohyb.
Nemuselo to nic být, ale to by Lazarus nesměl strávit v armádě tolik času, znovu spatřil nějaký pohyb.
Zavřel oči, ale byl připraven se kdykoliv skutálet z postele, doufal, že to zvládne.
Několik vteřin se nic nedělo, ale poté se k jeho posteli rozeběhl asi desetiletý chlapec s velkým nožem, Lazarus se překulil, při dopadu pocítil velkou bolest, ale byl schopen stále hýbat svými končetinami a cítil, že v nich má s každou uplynulou vteřinou více síly.
Chlapec několikrát zuřivě bodl do prázdné postele, poté na ní skočil, padl na kolena a následně sklonil hlavu, na to Lazarus čekal, uštědřil mu největší ránu pěstí, jaké byl schopen, chlapec zavrávoral, nuž mu vypadl z rukou.
Během několika vteřin se však vzpamatoval a vztekle chňapnul po noži, Lazarus ho odkopnul nohou, chlapec vydal nějaký skřek a chtěl Lazara udeřit pěstí do hlavy, ale zabránila mu v tom ta dívka, která mu zacpala ústa.
Chlapec sebou zmítal, kopal nohama, ale ona mu jeho ústa nepustila, tohle se dělo asi další dvě minuty a poté chlapec znehybněl.
„ty jsi ho zabila?“ zachraptěl ohromený Lazarus.
Prudce zavrtěla hlavou.
„Nikdy bych svému bratranci neublížila, l jen jsem ho uspala, máme mnohem méně času, než jsem si myslela, dokážeš vstát, nabídla mu svojí ruku, on se díky ní dokázal postavit na nohy.
„Proč, co se stalo?!“
„Není to bezpečné, musíme te odtud dostat pryč, doufám, že jsou připravené kone.“
„kam me chcete vzít, co se děje?“
„Jestli se o o tobě dozvědí, tak jsem, přijdou a ublíží nám.“
„kdo? Černé postavy?“
Dívka si zakryla rukou ústa.
„Doved mě k nim a já se o ně postarám.“
To nikdo nedokáže!“
„Já to chci zkusit, musím, jsou tam tři deti, které unesly, já je musím zachránit.“
„To nemůžeš, nikdo nemůže, když se jednou nějakého dítěte zmocní, už pro to dítě není návratu.“
„To zjistím sám,“ jemně jí od sebe odstrčil, udržel se sice na nohou, ale nohy se mu nepatrně chvěli.
„Musíš se dostat do bezpečného místa, nesmíš tam jít, jinak skončíš jako má sestra.“
„Oni unesli tvojí sestru.
Přikývla.
„V tom případe, ti jí přivedu zpět.“
zavrtěla prudce hlavou.
„Nikdo to nedokáže.
Já nejsem nikdo, já jsem Lazarus,“ pronesl Lazarus temným hlasem a poté se vydal k nedaleko stojícímu koni.
Oba dva uslyšeli sněť hlasu.
„Můžeš jet se mnou.“
„Mé místo je tady, mě neublíží, hodně štěstí cizince,“ dívka ho ostýchavě políbila na tvář.
Lazarus se na ní podíval, v jeho očích jako by se odrážel její odraz, poté pohledl vpřed a následně pobídl koně ke trysku, ten okamžitě vyrazil, lidé na to místo doběhli pozdě.
Lidé se na ní nepřátelsky dívali, ale nikdo se jí nedotknul.
„On jí přivede zpět můj otče.“
Její otec nic neřekl, jen hleděl na vzdalujícího se Lazara

Mason: Po delší době jsem zasedla k počítači a je tady další pokráčko. Díky.

Chandra přistoupila o něco dál sedícímu Orenovi. Ten hleděl upřeně do dálky.
„Orene? Oslovila ho tiše, nereagoval.
„Orene?“ učinila tak znovu.
„Věděl jsem, že to nebude snadné, nejen je najít, ale také přesvědčit,“ zamumlal po několika vteřinách.
Nemusela se ptát, bylo jí jasné, o kom mluví.
„Co se stalo, kdo anebo co jí to udělalo?“
„Nechci, nemůžu o tom mluvit.“
„Tobiáš jí viděl, musím mít nějaké vysvětlení, díky, kterému je uklidním.
„Nemyslím si, že by o tom chtěl mluvit.“
„Tak to očividně neznáš Tobiáše, mel bys mi to říct, měli bychom to vedet.“
Oren se postavil.
„Nikdo neřekl nic o tom, že bychom měli cestovat s vámi, musíme se vydat vlastní cestou.“
„Hledáte Lazara, stejně jako my, proto bychom měli zůstat pohromadě.“
„Ne Chandro. Pokud by se to znovu projevilo, bude lepší, když s ní budu jen já, nemel tam být nikdo, ten pokoj byl úplně vzadu, nikdo by nejspíš nic neslyšel.
„Tak co se stalo, co to je, co se jí stalo, řekni mi to.“
Oren se podíval na Seinu, ta nepatrně přikývla a poté se znovu zahleděla do země. Eizak stál poblíž ní, Tobiáš se držel na druhé straně tábora a čas od času na ní vrhal napůl nenávistné a napůl ustrašené pohledy.
Roland si toho povšimnul, ale rozhodl se v tom raději nehloubat, přestože ho zvědavost svírala stejně jako Sebastiána, Patrika a Mary.
Glorie se zvedla a přešla k Seine, položila svojí ruku na její hlavu, Seina zvedla hlavu a nepatrně se pousmála, Glorie se jí dotkla znovu, ale opět se nic nestalo, nespatřila žádný obraz, žádný výjev, dokonce ani záblesk.
„Co tam ta bláznivá slepá holka vyvádí?“ otázal se Patrik Sebastiána, ale ten jen pokrčil rameny.
„Není bláznivá,“ ozvala se pohoršeně Mary.
„Je fuk, co si myslíš, pro mě je,“ odsekl Patrik a poté přešel k Tobiášovi.
„Myslela jsem, že je lepší než Tobiáš, že si s ním budu rozumět, že mi bude podporou…“
Sebastián otevřel ústa, chystal se promluvit, ale v tom ho začal ten prsten opět svrbět, před očima se mu na několik okamžiků zamlželo, když si rukama protřel své oči, byl očividně na tom samém místě, ale všichni byli pryč.
„Halo? Kde jste, slyší mě někdo?“ ozvěnou mu byl jen jeho vlastní hlas.
Zachvěl se, na několik vteřin mel pocit, jako by kolem něho někdo prošel, ten pocit byl značný i přesto, že tu byl sám.
Udělal jeden, pak druhý krok, teprve teď si uvědomil, že je na některých stromech cosi vyryto.
Přistoupil k těm stromům blíž a ztěžka polknul.
Na těch stromech byla veškrábaná slova, která nejenže nedávala smysl, ale navíc byla psaná krví, odskočil od toho stromu, opět se zachvěl, cítil, jak mu na zádech vstávají chloupky.
„Halo, je tady někdo?“ zavolal znovu, opět žádná odezva.
Učinil tedy další krok, při dalším kroku, se ozvalo křupnutí.
Udělal krok dozadu, a pote se pomalu shýbnul, opatrně odhrnul listí, Hleděl na promáčklou dětskou hlavu v již značném rozkladu.
Uskočil dozadu, přitom zakopnul o malou větev, dopadl na zem, opět se ozvalo křupnutí, vyskočil na nohy, ale kamkoliv šlápl, tam se ozvalo křupnutí, klesl na kolena a rukama začal rozhrabávat listí, ale během příštích několika vteřin si přál, aby to nikdy neudělal, protože se mu podařilo odkrýt tři dětské zetlelé hlavy.
Vyskočil na nohy, chtěl se dát na útěk, dostat se pryč z tohoto děsivého místa, ale ať se namáhal sebevíc, nedokázal se pohnout.
Těsně před ním, prošlo procesí neskutečně bledých lidí, nikdo z nich si ho nevšímal, všichni jen kráčeli vpřed, brzy mu zmizeli z očí, srdce mu prudce bušilo, čelo mel zpocené a navíc se stále nemohl hnout z místa, znovu se zachvěl, tentokrát mel pocit, jako by cosi procházelo jeho tělem či velmi blízko o něco delší dobu, nežli v předešlých případech.
„Sebastiáne?“ dolehl k němu odněkud dívčí hlas, on sebou škubl, prsten ho přestal svědit, něco mu padlo do oka, když se mu povedlo vytřít své oči, uvědomil si, že vedle něho stojí Gloria a dívá se na něho tím svým pohledem.
Ostatní se chovali úplně normálně, jako by se nestalo nic divného.
„Už je to pryč, už se toho nemusíš bát,“ promluvila uklidňujícím hlasem a poté dala svoji ruku pryč z jeho ramen.
„Tys to taky viděla, co to bylo za místo, co se tam stalo?“
„Něco takového, muže vidět jen nositel prstene.
„Tak jak…?“
„Nebojuj s tím, čím dřív to přijmeš, tím to bude méně bolet,“ zašeptala, obrátila se a odešla pryč.
„Co tím myslíš, Glorie?!“ zavolal na ní, ale ona se nezastavila.
„Poddat? Čemu se mám podat, co tím myslela, jak to vůbec mohla vedet…?“
„Co s ní hodláš udělat Eizaku, tedy za předpokladu, že je to vůbec ona?“ oslovil Tobiáš Eizaka a bylo mu jedno, že Seina sedí velmi blízko nich.
„To není tvoje starost Tobiáši.
„To je tedy má starost, stačí, že tady máme jednu stvůru, za žádných okolností nepřipustím, aby s námi cestovala další!“
I když Seinu jeho slova bodala, nereagovala na ně, nemohla ani nic říct, mel v podstatě pravdu, byla svým způsobem stvůra.
„To není tvoje starost, Tobiáši,“ zopakoval Eizak stále klidným hlasem.
„Už mě to začíná unavovat, nehodlám si nechat poroučet od někoho, jako si ty!“ Tobiáš chtěl Seinu uhodit, ale Eizak mu tu ruku nejprve bez obtíží chytil, poté mu jí zkroutil za záda a následně ho povalil na zem, chystal se mu na tu ruku kleknout kolenem, ale v tom mu zabránila Chandra.
„Eizaku! Je to ještě dítě, nemá absolutně ponětí, kdo jsme ani, čím jsme prošli, nech ho!“
„Pust mě ty zatracený…,“ Eizak mu s tou zkroucenou rukou malinko pohnul a z Tobiášových úst vyšel bolestný výkřik, stejně tak i z úst Patrika a Mary, oba dva se s bolestnou grimasou chytli za levou ruku.
Eizak pohlédl na Chandru a tu zamrazilo, v jeho očích byl odraz muže, který si nechával říkat Eion, odraz zmizel, ale ten mrazivý pohled v ni zůstal, Eizak pustil Tobiášovu ruku a naprosto klidně se postavil, absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že před několika vteřinami povalil na zem poměrně svalnatého mladíka.
Tobiáš se pomalu zvedal a vztekle přitom mumlal.
„Viděli jste to? Vždyť mi mohl zlomit ruku, je to šílenec a násilník!“
„Jdi ke svým sourozencům,“ vyzvala ho Chandra.
„Kdo si myslíš, že jste…?!“
„Jdi k nim!“ přikázala mu v jejím postoji, bylo cosi děsivého, Tobiáš nejprve couvnul dozadu, pak se obrátil a vydal se ke svým sourozencům, cestou mumlal nějaké nadávky.
„Mohl jsi mu ublížit?“ obrátila se na Eizaka Chandra vyčítavě.
„Vím, co dělám, odtušil jí mrazivě Eizak a následné se vydal ke koním.
Chandřiny oči se střetly se Seininimi, mela v nich omluvu.
„To není tvoje vina, je to hodně komplikované, zůstaňte tu prosím s námi, nepřipustíme, aby se to znovu opakovala.“
Seina zavrtěla hlavou.
„Není to něco, co se dá ovlivnit, je to mojí součástí, tohle byl špatný nápad, mela bych se vrátit, dřív než ublížím někomu, u koho by byla bolest mnohonásobně vetší, Chandra nemusela dlouho přemyslet o kom mluví, věděla, že má Seina na mysli Orena, který na ne ustaraně Hleděl.
„Zůstaň tady s námi, prosím.“
„Nemůžu. Ten chlapec me viděl.“
„Ten to nikomu neřekne.
Seina se smutně pousmála.
„Toho se nebojím.“
„Tak čeho? Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneme pospolu.“
„Pronásleduje mě smrt, Chandro, nemůžu tady zůstat.“
„Tak alespoň tuto noc s námi zůstaň.“
„Tak dobrá, děkuju vám za vše.“
„Přála bych si pro tebe udělat mnohem víc.
„Je tu jeden způsob, který by me zbavil tohoto prokletí, ale k němu nikdy nesmí dospět.
„Jaký je to způsob?“Seina se na ní podívala, Chandra mela pocit, jako by jí hleděla do jejího samotného nitra.
„Přivést Marakenu na tento svět.“
„To se nikdy nestane!“
„Já vím. Tak to má být.“
„Ale to potom nikdy…“
„Jestliže zůstane, tam kde teď je navěky veku, je tohle jen nepatrná cena…,“ Seina Chandře stiskla ruku, poté jí pustila a následně odešla do stínu.
Chandra potřásla hlavou a poté přešla k ohni, kde se opékal králík.

„To je úžasné místo!“ vydechl obdivně Ryar, který se nemohl nabažit pohledu na široko daleko rozkládající se tábořiště.
„A to ještě nic není, tohle všechno je teprve předvoj!“ oznámila jim Deidra s hrdostí v hlase.
„Předvoj?“ nevěřila Chandra.
„Ano. Je to tak. Hlavní armáda Marakeny Úžasného, je o několik set metrů dál.“
„jak to všechno víš?“ zajímalo Ryara, který se na ní čas od času podíval, ale tak, aby si toho nevšimla, za tu dobu, kterou u nich strávili na statku, zjistil, že umí být pěkně rázná, stačilo si jen vzpomenout na ležícího Eggara.
Ten se ušklíbl.
„Myslím, že sem chodila pokaždé, když mě a našemu otci tvrdila, že jde do města pro nějaké jídlo či přikrývky.“
„Však jsem taky nakonec šla, i když po nějaké době, prostě se mi líbilo, že v naší blízkosti táboří někdo tak úžasný, dodávalo mi to klid a pokud si dobře vzpomínám, vždycky jsem něco přinesla, myslím, že to táta věděl, ale nevadilo mu to…,“ hlas se jí zlomil, Chandra se jí chtěla konejšivě dotknout, ale ona ucukla.
Ryar otevřel ústa, ale v tom se zezadu k Deidře přiblížil nějaký mladý voják, ale ona mu chytla ruku dřív, než jí mohl poplácat po zadku a druhou ho zlehka udeřila mezi nohy.
Ten mladík se zašklebil, ale nezdálo se, že by mel bolestí anebo snad, že by byl dokonce rozzlobený.
„Kde najdu vašeho Velitele Marakenu??“ otázala se Deidra.
Ukázal kamsi dopředu, několik set metru rovně, nemůžete ho minout, ale teď ve svém stanu není.“
„A kde tedy je?“
Mladík pokrčil rameny, otočil se a odešel.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se nechápavě Chandra.
„Jako by si neznala muže, myslí si, že jsme snadno k mání.“
„Něco takového si tedy nemyslíme,“ ozvali se Ryar a Eggar téměř najednou.
„No jistě, že ne, vy nejste muži, ale stále jen chlapci,“ zpražila je.
„Tak to ani náhodou,“ zabručel Eggar, ale Deidra mu nevěnovala pozornost.
Vykročila vpřed a ostatní jí následovali, prošli kolem mužů a několika žen většina z nich značně zapáchala, ale nikdo z nich na to raději nikterak neupozornil, nechtěli je naštvat.
Většina muži si je prohlížela bud s úšklebkem či s pohrdáním, ale našli se i tací, kteří se při pohledu na ne, speciálně na Eizaka zamračili, položili svojí ruku na meč, Chandra z toho nemela příliš dobrý pocit, cítila kolem sebe jisté nepřátelské vibrace, ale nakonec se jim podařilo dojít ke stanu, který se na pohled nelišil nikterak od ostatních, až tedy na malý červený šatek, který byl připevněný k tyči.
„To je jeho stan,“ zamumlala Deidra toužebné.
Chandru, která stála těsně za ní zamrazilo, nemohla si pomoc, ale celé tohle místo jí nahánělo husí kůži, jako by bylo něco ve vzduchu.
„jak si tím můžeš být tak jistá?“ zajímalo Eggasra.
„Protože jsem mu ten šatek sama dala, aby ho chránil.“
„Možná, že je to jeho stan, ale podle toho vojáka tam není a vzhledem k tomu, že tohle tábořiště je opravdu rozlehlé, může být kdekoliv,“ ozval se Ryar, kterému stejně jako Chandře běhal, mraz po zádech.
Deidra otevřela ústa, ale předběhl jí mužský bolestný výkřik, který se ozýval za tím stanem.
Všichni na sebe pohledli a potom ten stan obešli, naskytl se jim pohled na skupinu asi 15 mužů 5 žen, jak jsou rozestoupeni v kruhu a sleduji muže, které biči šlehali tři muže a dvě ženy na holá záda.
„To je strašné,“ Chandra se chtěla odvrátit, ale Eizak jí zarazil.
„Pokud se k nim přidáš, musíš tomu čelit,“ zamumlal téměř neslyšitelně.
„Proč? Vždyť je to kruté!
„Museli něco udělat, něco hrozného, jinak by velký Marakena něco takového nenařídil,“ ozvala se Deidra, které to bičování nikterak nevadilo.
Zato Eggarovi a Ryarovi se z těch ran a především z těch výkřiků zvedali žaludky, ale ani jeden z nich se neodvážil otočit.
Chandra se obrátila k Eizakovi, ale z jeho tváře nemohla nic vyčíst.
Jeden z mužů oblečený do nějaké uniformy, pozvedl bič a chystal se znovu švihnout, ale zarazil ho zvučný mužský hlas.
„To stačí. Odveďte je k ranhojičům, budiž to pro ne ponaučením.
Muži v uniformách od ležících mužů a žen odstoupili, ty se začali pomalu s bolestným sténáním zvedat ze země.
„To je on,“ zašeptala Deidra téměř nábožně.
Eizakovi oči se střetly s Marakenovými, ten na sobe nedal cokoliv znát a vyzval všechny přítomné, aby odešli, vrátili se ke svým povinnostem, ti ho ihned odešli, nakonec tam zůstali jen Deidra a ostatní.
Ta padla na kolena a svými rty se dotkla jeho pravé ruky.
„Tak ráda te zase vidím o Veliký.“
„Nejsem Veliký. Jen pomáhám vybudovat armádu, která bude schopná čelit zlu, která na nás všude číhá,“ jakmile domluvil, přejel pohledem i ostatní, u Eizaka se znovu zastavil, ale jen na několik vteřin.
„Můj pane, přišla jsem a přivedla jak svého bratra tak mé přátelé, protože náš…“
„Váš dům přepadli nějací jezdci, všechno zničili a vašeho otce zabili, já vím,“ Marakena mluvil tichým vlídným hlasem, Deidra mu hltala každé jeho slovo, doslova na něho visela očima, ale jak Chandra, tak i Eggar a Ryar měli z toho Marakeny podivný až svíravý pocit, Eizak na něho nehleděl, zabýval se hromadou zbraní, které byly naskládané nedaleko.
„Deidro. Víš sama ze všech nejlíp, že já zde přivítám každého, kdo chce bojovat proti zlu a temnotu, muže, ženy, nemocné i chromé, ale vy jste ještě děti.
„Prosím. Nemáme kam jít, všechno se naučíme, nech nás tady,“ zaryla mu své prsty do ruky.
Marakenův pohled padl na její velmi volné šaty, které téměř nezakrývaly její poprsí, poté jako už po několikáté upřel svůj pohled na Eizaka, který si pohledem prohlížel zbraně a nakonec řekl.
„Tak dobrá, můžete se k nám připojit, ale zbraní se nedotknete, dokud vám nebude šestnáct let.“
Deidra vydala zklamaný povzdech, ale stiskla mu ruku na znamení souhlasu.
„A co tady tedy budeme dělat?“ ozval se Eggar.
„Budete prát prádlo, pomáhat s vařením, případně budete asistovat u zraněných a ne Eggare, není to práce jen pro ženy, rovnoměrně se na ní podílí jak muži tak ženy,“ Eggar zavřel ústa.
„Tak dobře, ještě, že mi už brzo bude šestnáct,“ zabručel.
„jdete s tímto mužem, ten vám ukáže vaše stany,“ Marakena ukázal na vysokého a na tváři zjizveného muže.
„Dekuji, dekuji, věděla jsem, že nás přijmeš, slibuji, že s námi budeš spokojený, uděláme vše proto, abychom se mohli stát součástí této úžasné armády,“ vychrlila ze sebe Deidra.
Marakena si znovu prohlédl její volné šaty.
„Tím jsem si jist,“ pronesl a poté odešel pryč.
„No není to úžasné? Sice jsem si to představovala trochu jinak, ale všichni už brzo budeme mít šestnáct let a pak se z nás stanou skutečný bojovníci, dokonce i z mého bratra Eggara,“ ten se ušklíbl.
„Následujte mě, zavedu vás do vašich stanů?“ vyzval je vysoký holohlavý muž a o pár minut později jim přidělil stan.
Nejdéle se držel u Eizaka, na kterého upřel pátravý pohled, ten ho nikterak nevnímal.
„Prosím, je to skromné, ale je tam vše, co je potřeba, muž ustoupil a Eizak vešel do stanu, Ten muž u jeho stanu stal další tři minuty a poté se otočil a odešel trénovat skupinu mužů.
Skupina pěti dívek dováděla v malém rybníku. Náhle jako by všechny ztuhly a naráz pohledly vzhůru a vzápětí se z jejich hrdel vyšel jekot.
Přímo nad jejich hlavami se totiž objevily mraky, ale nebyly to obyčejné mraky, nejen proto, že byly extremně temně, ale také z nich vyzařovalo cosi, co jim způsobovalo mrazení.
Všechny dívky se vzpamatovaly, otočily se a chtěly utéct pryč, ale v tu chvíli jako by se ty temné mraky rozevřely a z nich se do vody zřítila mladá nahá dívka.
Mraky se během několika vteřin rozplynuly.
těch pět dívek zaváhalo. Půlka z nich se chtěla ihned rozeběhnout domu, ale druhá chtěla zjistit, jestli je ta dívka naživu, jak je možné, že vypadla z mraku a ještě k tomu nahá.
Nakonec se k ní tedy ty dívky sklonily, slyšely její slabé dýchání.
„Probuď se,“ šťouchla do ní jedna z dívek opatrně, ležící dívka nereagovala.
„Probuď se,“ zkusila to druhá se stejným výsledkem.
Třetí nabrala do dlaně trochu vody a vzápětí jí vychrstla na ležící dívku.
Ta prudce zalapala po dechu a následně otevřela oči, oči, které kolovaly kolem dokola napůl vyděšené napůl zmatené.
„Tady máš,“ jedna z dívek jí podala dva šátky, ležící dívka si jimi zakryla intimní partie.
„kde to jsem, kdo jste?“ zeptala se ztěžka.
„Na tady napij se,“ jedna z dívek jí podala malý měchýř s vodou, ale ležící dívka ho odmítla.
„Musím se k nim okamžitě dostat,“ zamumlala tiše, ale naléhavě.
„Ty teď musíš odpočívat, odneseme tě do vesnice, kde se o tebe postarají,“ pronesla dívka, co u ní seděla konejšivě, ale ležící dívka zavrtěla hlavou.
„Musím se k nim dostat, prosím, pomož mi se k nim ostat,“ zaryla své prsty do ruky té dívky.
„Ty musíš odpočívat,“ pokoušela se jí sedící dívka uklidnit.
„Musím je varovat! Musím!“ její hlas nabyl na intenzivnosti, nehty se do dívčiny kůže zaryly ještě silněji, tu dívku to začalo bolet, ale nepokusila se svojí ruky vymanit.
Čtyři dívky couvly o několik kroků dozadu a začaly si vyměňovat pohledy.
„Prosím! Pomož mi! Musím je najít!“ zašeptala ležící dívka, ve tváři mela soustředivý vyraz, jeji nehty se bolestně zarývaly do ruky dívky, co u ni seděla, ostatní dívky si všimly, že voda v rybníku začíná vřít.
Jejich pohledy byly nyní mnohem četnější, častokrát taky pohledli na ležící dívku.
„Musím se k nim dostat, musím je varovat!“ ležící dívka poslední slovo vykřikla a bublající voda vytryskla do vzduchu a horké kapky dopadly na ty čtyři dívky, ty začaly ječet a vzápětí se rozeběhly pryč.
„Musím je najít! Musím je najít!“
„Koho?!“ sedící dívka osvobodila svojí ruku, mela na ní krvavé škrábance.
Ležící dívka se malinko nadzvedla, celé její tělo bylo nyní nezvykle horké, dokonce i její oči jako by hořely, sedící dívku zamrazilo. Zatoužila se postavit a utéct, ale jako by nemohla, nedokázala své nohy přijet ke spolupráci.
„Pomož mi je najít!“ zasípala nadzvedlá dívka.
„Koho? Koho máš na mysli?“ sedící dívce začínalo být nepříjemné teplo as ona nemohla pryč, nemohla se hnout, kůže na rukou jí pomalu začala červenat.
„Eizaka, Lazara, ostatní, musí to vedet!“ dívčina horká ruka dopadla na mech s vodou, ozvalo se syčení, když tu ruku dala pryč, sedící dívka s hrůzou zjistila, že v tom mechu nezbyla jediná kapka, do tváře i oči se jí vkradl des.
„Nezabíjej mě, jme prosím,“ zašeptala prosebně.
Já te nechci zabít, to oni to zavinili a já je musím varovat.“
„Před kým, o kom to mluvíš?“ donutila se k smrti vyděšená dívka k této otázce.
téměř nahé dívce dopadla hlava zpět na písek, písek pod ní zrudnul, ale nezdálo se, že tomu věnuje pozornost.
„Musí vedet, že se vrací, že se Marakena vrací…,“ po doznění slov, ztratila vědomí, voda v rybníce přestala vřít a písek získal zpět svojí starou barvu.
Na smrt bledá sedící dívka si uvědomila, že může opět hýbat jak nohama tak i rukama, vyskočila na nohy a rozeběhla se k vesnici, v hlavě jí každou chvíli znělo.
„Musí vedet, že se vrací, musí vedet, že se Marakena vrací!“
O několik minut později se u toho rybníka objevilo několik mužů s vidlemi, rýči, hráběmi nebo jen s kameni, ale ta dívka už tam nebyla