Temný Úsvit

Roland se každou chvíli otáčel. Nemohl si pomoct, jako by ho k tomu cosi nutilo.
Jako první si toho všimnul Patrik, ale jen se pohrdavě ušklíbl a dál se věnoval svému koni.
Pak si toho všimla Mary, ale protože považovala Rolanda, za nevychovaného podivína, nevěnovala tomu, vetší pozornost.
Tobiáš se ani neohlédl, plně se soustředil na přítomnost Liadry.
Ta sice jejich přítomnost vnímala, ale rozhodla se vyčkávat.
Sebastián, který mel přes nohy přehozené Lazarovo nezvyklé lehké tělo, se k Rolandovi přiřadil.
„Děje se něco, vidíš tam snad někoho?“
„Tím jsi, nejsem jist, ale Panenka by mi jistě dosvědčila, že za námi něco anebo někdo je.“
„Panenka? Nikoho nevidím, ale to neznamená, že tam nikdo není.“
Roland se zašklebil.
„Tak vy mniši uklidňujete nervózní poutníky?“
„Nemám ani zdání, jak se utišují nervózní poutníci, ale jestli si můžu tipnout, řekl bych, že nějakými tišícími bylinami.“
„Roland se zasmál, ale hned zase zvážněl.
„Kdyby to byl jen můj pocit, tak by na tom moc nezáleželo, protože já vidím a cítím zlo, všude kolem sebe, ale jde o to, že ten muj kůn je nějak nervózní.
„To je pravda, přijde mi, jako by něco větřil.“
„Přestaň. Opravdu mi vůbec nepomáháš…,“ Roland na několik okamžiků něco zahlédl.
„Viděl jsi něco?“
„Já nevím. Možná, že ano, ale nejsem si tím vůbec jistý, bylo to velmi rychlý.
„Jak to vypadalo?“
„To nevím jistě, bylo to průsvitné, vypadalo to jako člověk, ale to je nesmysl, nic takového přece neexistuje nebo snad ano?“
„Měli bychom se rychle připojit k ostatním,“ řekl pouze Sebastián a popohnal koně.
„Dávej pozor na Lazara,“ zavolal na něj Roland a pak také pobídnul koně, ten se nenechal prosit a vystřelil vopřed a Roland měl co dělat, aby se na něm udržel.
„Zpomal! Zpomal!“ křičel, ale kun se zastavil teprve až vedle Mary a Tobiáše.
Ten se zamračil.
„Co to zas vyvádíš Katharino? Nemůžeš něco jednou dělat normálně?!“
„Já bych i rád, ale za námi něco je!“
„Leda tak tvá zločinecká minulost,“ prohodil opovržlivě Patrik.
„Ne. Ta je tu stále se mnou, něco jiného, něco velmi divného.“
„Přestaň nás s tím zlodějíčku obtěžovat, rádi bychom se dostali do místa, kde můžou pomoci našemu „otci“, že ano Liadro.
„Přesně tak. Měli bychom si pospíšit, cesta je ještě poměrně dlouhé a jestli nás tu zastihne tma, nemuselo by to pro nás, znamenat nic dobrého.
„Přísahám, že za námi něco je, něco jsem viděl!“ trval na svém Roland, ale nezdálo se, že by mu někdo z těch tří věřil.“
„Zmlkni nebo ti k tomu pomůžu,“ pronesl výhrůžně Patrik, Mary nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale nic k tomu neřekla.
„Přísahám, že jsem to viděl, přísahám na Panenku, že za námi něco je!“
„Přestaň kvákat zlodějíčku,“ zavrčel Tobiáš.
„Nebuď k němu takový Tobiáši,“ pronesla Liadra a položila mu ruku na rameno.
„Jsem takový, jaký musím být k tokovým jako je on,“ zamumlal Tobiáš a Roland přestože mu to přišlo divné, k ní pocítil vděčnost, ale ta zmizela, když se jejich oči střetly.
Okamžite je sice odvrátila, ale on v nich přesto viděl poznání, že ví to samé, co ona.
Otevřel ústa, ale Sebastián mu nedovolil promluvit.
nechápavě zahuhlal.
„Nemá to cenu, nikdo by ti nevěřil.“
„Jestli o tom ví, tak proč se jí zastáváš? Myslel jsem, že jsme přátelé!“
„To nejspíš jsme, ale nesmíš to vyslovit.“
„Proč ne? Sebastiáne! Za námi někdo a nebo něco je a ty nechceš, abychom se tomu postavili anebo spíše utekli?“
„Nechci, aby to slyšeli?“
„Proč ne? Skrýváte snad něco?“
„Ne. Musíš mi prosím veřit, oni nám neublíží, nikdo z nás přece nespáchal žádný ohavný zločin.“
Roland se zachvěl a otočil se dozadu, ale jako povětšinou, tam nikoho neviděl, ale stále je cítil.
„Prosím, Rolande. Už se o tom nezmiňuj, alespoň ne do chvíle, než dojedeme do toho místa.
„Proč ne, co skrýváte? Myslel jsem, že jste mnich a já nevím co?“
„To jsme, tedy bývali, ale je důležité, aby o tom trojčata nevěděla, prosím musíš mi věřit!“
Rolandovi na čele vyrazil pot, znovu se ohlédl, ale ani tentokrát nikoho neviděl.
Olízl si suché rty.
„Tak dobře Sebastiáne. Pokusím se předstírat, že je vše v nejlepším pořádku.“
„Budu ti moct vděčný, na postarej se o něho chvíli, musím si jet s Liadrou o něčem promluvit.
„To půjde dost těžko, když je s ní pořád Tobiáš.“
„To už nech na me, bud na něho opatrný,“ Sebastián nadzvedl Lazarovo tělo, jako by téměř nic nevážilo a předal ho Rolandovi, ten překvapeně vyhekl, ale podařilo se mu Lazara udržet.
Když Sebastián odjel, zamyšleně zamumlal.
„Co se to tady děje, co a nebo kdo jsou ti, co nás sledují a proč se Sebastián chová takhle a kdo je ta Liadra, jak to, že se při každém jejím slově či dotyku, chová jako krotký beránek, v tom musí být nějaká kouzla, ale já nesnáším kouzla, co když je to, nějaká krvelačná čarodějnice, která nás chce svést z cesty a poté…, vrazil si facku.
„Vzpamatuj se Rolande, už zas se necháváš unášet svými představami, je klidně možné, že za tebou nikdo není, že si to jen představuješ,“ vlepil si i druhou facku.
„Au! Tohle fakt bolelo,“ z blízka se k němu doneslo koňské zařehtání a jeho zamrazilo.
„Nejsem blázen, že ne, nezdá se mi to jen, že ne?!“ pošeptal ke svému koni, který souhlasně zastříhal ušima.
„Ted nevím, jestli jsem se mel ptát, prostě to budeme ignorovat a vydáme se za ostatními,“ chystal se popohnat koně, ale v tu chvíli Lazarus zcela nečekaně otevřel oči a jeho ruku se vymrštila vzhůru a zasáhla Rolanda do obličeje, ten vyjekl a v obraném reflexu, udeřil Lazara do obličeje a ten znehybněl.
„Panebože…, panebože, já jsem ho zabil, já jsem ho zabil, umlátil jsem ho svým loktem,“ panikařil ve svém nitru, ale pak si uvědomil, že Lazar dýchá a srdce mu také bije.
Zhluboka si vydechl a snad tisíckrát v duchu poděkoval Panence.
Hned tedy znovu popohnat koně, ale v tom na jeho pravé rameno dopadla čísi ruka a on začal ječet.
Ostatní se zastavili a jen nevěřícně hleděli na to, jak sebou Roland na tom koni poškubuje, jak šermuje rukama kolem sebe.
Patrik si zaťukal na čelo, Mary se nechápavě odvrátila, stejně tak i Tobiáš, jen Sebastián s Liadrou se na sebe nejprve podívali a pak se vydali k Rolandovi.
Ten zatím marně bojoval s prsty, které se ho dotýkaly ze všech stran, byly tak studené a lepkavé.
„Nechte mě! Nechte mě! Zakřičel několikrát, ale ty prsty nezmizely, naopak se jich u něho objevilo víc a pak ještě víc a odněkud na něho doléhal, velmi smrdutý dech, nemohl dýchat, hlava se mu točila a ty prsty se ho znovu a znovu dotýkaly a byly víc a víc lepkavější.
„Rolande! Sebastián se k němu chtěl rozeběhnout, ale Liuadra ho zarazila.
„Co děláš, musíme mu pomoct!“ pokusil se jí vytrhnout, ale ona ho držela pevne.
„Ne Sebastiáne! Oni na to čekají! Je to jeden z nich, je to tak trochu i můj přítel!“
„Ne Sebastiáne! Jsme poslední, nesmíme se k nim ani přiblížit!“
„Jestli ale nic neuděláme, tak ho…,“ Sebastin se zaťatými pěstmi, sledoval, jak Roland padá na zem, jak sebou marne škube, přestože nic neviděli, oběma bylo jasné, co se tam s ním právě děje, dostal se do moci lepkavých pavučin.
„Pomozte mi prosím, pomozte mi prosím, kdokoliv, kdokoliv!“ křičel zoufalý Roland, jehož odpor s každou pavučinou slábl a slábl.
Sebastián se na to nedokázal dívat, chtěl mu jít na pomoc, ale Liadra ho nepustila, na pohled křehká žena, ho držela velmi pevně.
„Pomožte mi prosím., pomožte mi prosím.,“ sípal Roland a již se téměř nebránil a jistě by ho byly, během několika vteřin obalily, kdyby je něco nerozseklo.
Odněkud k nim dolehl vřeštivý zvuk a Roland byl volný, všechny ty neviditelné pavučiny, se na něm, během několika okamžiků rozpustili.
Liadra se zamračila, ale Sebastián v duchu zajásal, ale trochu ho mátlo, že nikde nevidí toho, kdo Rolanda zachránil, všechno se to seběhlo tak rychle, zničehonic se u něj objevil vysoký muž s kapuci a osvobodil ho od těch pavučin a pak velmi rychle zmizel ve křoví.
„To neměl dělat,“ promluvila nesouhlasné Liadra.
„Je to člověk, patří nám!“
Liadra prudce potřásla hlavou.
„Ty to nechápeš. Abychom se na to místo dostali, bylo nutné přinést jistou obet.
„Tys o tom věděla? Tys věděla, že se mu tohle stane?!“
„Něco za něco Sebastiáne. Tohle místo vyžaduje dary a on byl ten nejméně postradatelný…“
„Co je to s tebou, co se to stalo?!“ Sebastián od ní odstoupil.
„Dospěla jsem, Sebastiáne, uvědomila jsem si, že s pouhou láskou, vírou v dobro, bych nikam nedošla.
„Vždyť by to byla vražda, vražda Liadro!“
„Ne. Byla by to výměna Roland za Lazara.“
„To je šílené…“
„Tvrdíš snad, že Roland je důležitější než Lazar, že Roland ty tři naučí, co je třeba, že je provede roklí?!“
„Ne to asi ne, ale stejně…“
„Ted už je to jedno. Zlodějíček je naživu.
„To tedy znamená, že Lazara nikdy neuzdravíme?“
Liadra se zahleděla před sebe.
„Ne. To pouze znamená, že to nebude snadná cesta.“
„Jak moc nesnadná bude?“
„To já nevím, Sebastiáne, ještě nikdy se odtamtud nikdo nevrátil, ještě nikdy oběť určena jako dar nepřežila, může tam být cokoliv, může tam být kdokoliv, musíme jen doufat, že někde uprostřed naší cesty, nezačneš litovat toho, že je Roland stále naživu,“ a po těchto pochmurných slovech, se od něho Liadra odpojila a přešla k trojčatům, Tobiáš se jí na něco zeptal, ale ona mlčela.
Sebastián obrátil svůj zrak k pomalu se zvedajícímu Rolandovi a v hlavě se mu ozvala její slova:
„Může tam být cokoliv, může tam být kdokoliv, musíme jen doufat, že někde uprostřed naší cesty, nezačneš litovat toho, že je Roland stále naživu,“ prudce potřásl hlavou.
„To se nikdy nestane, my to nějak zvládneme.“
„Díky, díky,“ zamumlal otřesený Roland, když mu Sebastián pomohl vstát.
„Od toho jsou přece přátelé,“ řekl, ale v hlavě se mu znovu a znovu, ozývala její slova.
Roland se vrávoravě otočil dozadu, ale již to necítil, ať to bylo cokoliv, bylo to pryč.
„Pojďme. Za chvíli se setmí, musíme si najít nějaké bezpečné místo.
„Co uděláme s Lazarem? Nechtěl jsem ho omráčit.
„Bude v pořádku, Pojďme,“ Roland se však nehýbal.
„Věděl jsem, že si pro mě přijde, Věděl jsem, že to bude spíš dřív nežli později, ale nečekal jsem, že to bude teď a tady.“
„Přestaň na to myslet, zvládnul jsi to, jsi naživu, Pojďme, opravdu si musíme najít nějaké místo,“ oba dva tedy odešli k ostatním, Lazara položila přes koně.
Když procházeli kolem malé studánky, Roland odvrátil hlavu, místo průzračné vody, tam bylo bahno.

To je právě ono, jsou přátelé, ale když mu něco našeptává opak, pak to bude těžké rozhodování.

Kapitola 11

Ve vesnici, ve které se nacházely ty tři děti, pobíhali lidé.
„Co se to děje, co se stalo?“ Snažil se Joah někoho zastavit, ale nikdo se nezastavil, nikdo mu nic neřekl.
„Co se děje Joahu? Zeptala se ho jeho žena.
Přitiskl si jí k sobe.
„to nevím, ale vůbec se mi to nelibí, pokusím se zjistit, co se tu deje, proč se všichni lidé chovají tak divné.
„Bud opatrný,“ jeho žena ho políbila a pak ho pustila.
„Budu. Ty se zatím postarej o deti, nenech žádné jít ven, v tomhle nastalém zmatku, by se jim mohlo něco stát.“
„Postarám se o ne, hlavně se nám vrat.“
„Já se vrátím,“ slíbil a chtěl odejít, když ho zadržela.
„Myslíš, že se tu objevil on, že je to pravda?“
„Mohl by, ale za tím bude určitě něco jiného, za chvilku se vrátím.
Jeho žena za odcházejícím Joahem hleděla a nemohla se zbavit svíravého pocitu, ale když jí zmizel z očí, otočila se a vrátila se do jejich chalupy, kde na ní hledělo deset dětských vyděšených očí.
Jednoho po druhém pohladila po vláskách.
„Bude to dobrý, budu te dobrý,“ zopakovala několikrát.
Rian pohlédl na Eulriku a ta beze slova pohlédla na Aulriku.
Ženu zamrazilo.
„Není vám snad dobře?“ zeptala a doufala, že si nevšimnou jejího třesoucího hlasu.
„Je to blízko, řekl Rian, je to dlouhé, promluvila Eulrika, je to kruté,“ doplnila Aulrika.
Ty Dvě starší děti od nich couvly.
„O čem to mluvíte?“
„Je to tady,“ promluvily všichni tři jedním hlasem.
Žena se kolem sebe rozhlédla.
„Co je tady?“ pronesla šeptem.
„Smrt,“ odpověděly znovu všichni tři jedním hlasem.
Joah mezitím postupoval dopředu, snažil se najít někoho, kdo by mu řekl, co se tu děje, ale nikdo toho nebyl schopný, každého koho zastavil, stále jen opakoval.
„Jsme ztracení, jsme ztraceni, náš pán se od nás odvrátil, všichni tady zemřeme, všichni tady zemřeme!“
Joah postupoval dál, až nakonec narazil na starého u zdi přitisknutého muže.
Byl to místný žebrák, jako obvykle mel u sebe pisku, ale tentokrát v nich nemel žádné drobné mince, ale byla až po okraj naplněna bahnem.
„Proč máš misku plnou bahna? Počkej hned ti něco dám,“ rukou se dotknul svého měšce, ale žebrák ho zadržel.
„Nechci tvé peníze,“ zaskřehotal.
„Nechceš mé peníze?!“
„Ne. Kdybys mel pro mě, spíše aspoň kapku čerstvé vody.“
„Co tím myslíš? Ve studni je místa dost a je přístupná každému.“
„žebrák namáhavě pozvedl své ruce s miskou.
„Připadá ti tohle jako čerstvá voda, Joahu?“
„chceš mi snad říct, že je ve studni místo vody bahno?“
„Ne v jedné, ale ve všech, ve všech je jen bahno, jenom samé bahno!“
„To není možné! Ještě večer tam byla čistá voda.“
„Ted je tam jen bahno a my nemáme co pít a za všechno můžou ty děti.“
„Ne! To je nesmysl! Ty za nic nemůžou!“
„Tvoje švagrová to tvrdí a nejspíš na tom něco bude.
„Moje švagrová je nemocná, okamžité s tím přestaň, ty děti to nemohly způsobit!“
„Začalo to jejich příchodem Joahu, jejich příchod zamořil všechnu naši vodu, nemáme co pít, všichni tu zemřeme, všichni tu zemřeme!“
Joah se mu vytrhl.
„Zjistím, co se stalo, ale ty děti za nic nemůžou!“
„Snad jen jejich smrt může vše zvrátit, snad jen jejich smrt.
„Zmlkni!“ obořil se na něj Joah, ale nezdálo se, že by ho vnímal, rty se mu sice stále pohybovaly, ale jeho oči byly skelné.
„To je nesmysl. Nemohla přece zmizet všechna voda,“ přemítal nahlas, ale během několika následujících okamžiků se přesvědčil, že je to pravda, v každé studně, do které nahlédl, nacházel jen bláto, bláto a zase jen bláto.
Zoufale si pročísl vlasy.
„To se přece nemůže dít, Pán nemá důvod nás takto trestat,“ otočil a hleděl na zvětšující dav, který se srocoval okolo jeho švagrové, která tvrdila, že ty děti jsou Ďáblovým nástrojem.
„To ne! Tohle ne!“ vydal se k tomu shromáždění, a čím k němu byl blíž, tím jasněji k němu doléhaly její slova.
„Říkala jsem vám to, já jsem vám to říkala! Jsou to ďáblovi děti, poslal je k nám, aby nás svedl, aby nás přinutil bud zemřít anebo se k němu přidat, to oni nám otrávily studny, to kvůli nim nemáme žádnou vodu, proto vám říkám, musíme je zabít, to je naše jediná naděje, jen tak se k nám navrátí čerstvá voda!“
Okolo stojící lidí vyjadřovali souhlas, mnoho z nich se chopilo na zemi ležících kamenů, všelijakých klacků.
„Pojďme je zabít, čím dřív budou tyto ďábelská stvoření zabitá, tím rychleji se k nám vrátí čerstvá voda.
„Ve jménu našeho Pána, ve jménu našeho Pána,“ začali křičet lidé a stále víc jich do rukou bralo kamínky, velké i malé.
Joah se před ne postavil a opovržlivě se zahleděl na svojí švagrovou, která ve vzduchu mávala nějakým klackem.
„Poslouchejte me dobře! Nevím, co se tu stalo, jakto, že všechna voda zmizela, ale těch děti se nikdo nedotkne, ty za nic nemůžou, rozumíte mi?!“
Davem se neslo nepřátelské hučení, ale Joah neustoupil a to i přesto, že mel v ústech sucho a srdce mu prudce bilo.
Nech nás projít Joahu, nech nás projít, dřív než si začneme myslet, že ses ocitl v jeho moci.“
„Varoval jsem svého bratra, varoval jsem ho, že se má od tebe držet co nejdál, ale neposlechl a oženil se s tebou a teď vidím, že je to ještě horší, než jsem si myslel, jsi šílená, trpíš bludnými představami, neposlouchejte ji!“
„Jak se opovažuješ! Byla jsem vyslána naším Pánem, abych chránila tuto vesnici a má povinnost mi nařizuje, abychom ty děti, okamžitě zabili, protože to ony jsou příčinou toho, že z naších studní, zmizela všechna voda.
„Ty děti za nic nemůžou, jestli jim chcete ublížit, budete muset přejít přeze me.
„Slyšeli jste ho! Sám se přiznal, je v jeho osidlech!“ zavřískla jeho švagrová a lidé se začali hrnout dopředu.
Joah se nohama zapřel do země, povedlo se mu prvních pět mužů srazit na zem, ale těch lidí bylo příliš, tlačili se na něj ze všech stran.
„Přestaňte! Ty děti za nic nemůžou!“ zakřičel, ale byl to zoufalý výkřik, srazil k zemi další tři muže a dvě ženy, které se mu snažily vyškrábat oči, poté se pokusil jednomu muži vyrvat kámen, ale těsně předtím než se mu to povedlo, ho zasáhl kámen do čela.
Zavrávoral, před očima se mu zajiskřilo a on padl na zem, Davem zavládla radost a masa se pohnula dopředu, mnoho z nich na něho šlapalo, každou chvíli se ozval zvuk, křupání, praskání, a když přes něj konečně přešli, zůstal na zemi nehnutě ležet.
Dav si to namířil k jeho chalupě.
„Panebože!“ vyklouzlo jeho žene, když se podívala z okna a viděla blížící se dav.
„Je to blízko, je to dlouhé, je to kruté,“ zopakovalo jedno dítě po druhém.
„Chraň nás náš pane, prosím ať je můj manžel v pořádku!“
„Dvě starší děti se k ní přitiskly.
„Máme strach, možná, že bychom se těch tří měli zbavit, co když je to jejich vina!“
„Žena však po krátkém váhání, zavrtěla hlavou.
„Ne. Váš otec a strýc v ne věří.“
„Oni nás ale kvůli nim zabijí, musíme se jich zbavit!“
„Ne! Toho se neodváží, toho se neodváží…,“ ale čím blíž ti lidé byli, tím mín o tom byla přesvědčená.
„Ne! Vykřikl desetiletý chlapec a pak přiskočil k Rianovi, zvedl ho do výšky a vší silou ho prohodil oknem.
„Co to děláš?!“ zaječela jeho matka, ale ven se neodvážila.
Dav radostně zahučel, obklíčil pomalu vstávajícího Riana.
Ten na ne hleděl beze strachu.
„Vidíte? Vidíte! Je to ďáblovo stvoření! Je to ďáblovo stvoření, zabijte ho! Zabijte ho!“ ječela žena, která je vedla.
Desítky rukou po něm mrštily kameny, ale k jejich zděšení se od něj všechny odrazily a zasáhly nejblíže stojící lidi a ti padli na zem.
Joahova žena na to hleděla, prudce oddechující.
„Říkal jsem to! Nejsou to lidské bytosti!“ vykřikl vítězoslavně její syn a poté uchopil Eulriku a prohodil jí oknem, jeho sestřenice učinila to samé s Aurikou, ani jedno dítě se nebránilo, ani nekřičelo, to muselo znamenat, že je to pravda,“ žene se při myšlence, že ve svém dome měla ďáblovi děti, zhoupnul žaludek.
„Teď už se o ně postarají, všechno zas bude dobré,“ pronesl její syn, zatímco se díval, jak několik vesničanů zapaluje dřevo a to pokládá před ty děti, kteří tam bez hnutí stály, jen se držely za ruce.
oheň se kolem nich rychle rozšířil, ale nezačal je stravovat, jak si všichni mysleli, po chvilce se zvětšil a pak ještě více, nakonec byl ve stejné výšce, jako jejich tváře, ale ani teď se jich nedotknul, přestože hořelo všude kolem nich.
„Musí jít nějak zabít, musí!“ zakřičel nějaký muž a vzal do rukou dlouhý klacek a chystal se s ním Riana udeřit, ale v tom se u nich zničehonic, objevila mladá žena na černém koni a mečem si k těm dětem začala klestit cestu.
Ženy ječely a muži se jí marně snažili strhnout z koně, seděla na něm jak přibitá a sekala na všechny strany, do hlav, do krků, do ramene, postupovala k těm dětem blíž a blíž, nakonec se lidé potřísněni krvi, s křikem rozprchli, marně se je Joahova švagrovo snažila zastavit.
jezdkyně projela ohněm, jako by tam ani nebyl, sklonila se pro děti a jedno po druhém, posadila na koně, oheň kolem nich zmizel.
Obrátila svého koně, ale naproti ní, stojící žena, jí nehodlala pustit.
Překročila několik ležících lidí, z nich někteří ještě žili, nevěnovala jejich sténání pozornost.
„S těmi Ďáblovými stvořeními, nikam neodjedeš.“
Na jezdečine tváři se rozprostřel pobavený úsměv.
„Jak tomu hodláš zabránit, stařeno?“
„Já nejsem žádná stařena a nenechám vás odjet.
jezdkyně v dáli zahlédla osamělou jezdkyni, jak se k nim pomalu blíží.
„Odstup a zapomeň, že jsi ty děti tady někdy viděla.“
„Ne! Ty děti musí zemřít!“
Ta druhá jezdkyně byla Licia.
Neznámá žena pozvedla svůj meč.
„Jsi o tom skutečně přesvědčená?“
„Nebojím se tě! Náš Pán mě ochrání!“
„V tom případe, můžeš se svým pánem rozmlouvat o tomhle,“ švihla rukou a její meč se zabořil do ženiny pravé paže. Z té paže vytryskla krev a žena se zapotácela.
Neznámá jezdkyně na nic nečekala, pobídla koně a ten vyrazil vpřed.
„Proklínám te! Proklínám te!“ křičela za ní Joahova švagrová, zatímco se marně snažila zastavit tryskající krev.
Jakmile byla ta žena i s těmi dětmi dostatečně daleko, do všech studní se vrátila čerstvá voda.

Tak přece za to můžou ty děti?

To se dozvíš později.

V jiné vesnici se několik místních mladých dívek koupalo v nedalekém rybníku.
Dvě z nich na sebe stříkaly vodu a smály se přitom.
Další tři je pozorovaly, v okamžiku kdy se jedna z nich odvrátila, ozval se výkřik.
Otočila se zpět a neveřicne hleděla na obe Dvě dívky, byly celé od bláta.
„Co se stalo, kde se tady vzalo?“
„To nevíme. Šplouchaly jsme vodu a ona se zničehonic proměnila v bahno.
„To je nemožné!“
„Je to tak. Všichni jsme to viděly, čistá průzračná voda…,“ mluvící dívka zmlkla a zírala stejně jako ostatní na vodu kolem sebe, všechna se měnila v bahno.
Všechny začaly ječet a drásat se z vody ven, bšem až na jednu se to podařilo, ať se snažila sebevíc, nedokázala se z té vody dostat, jako by jí něco drželo.
Bahno se během několika okamžiků utvořilo všude, jen tesný prostor kolem ni, zůstaval nezmenený.
Dívky si zakryly ústy a po chvilce zaslecha, jak jedna z nich šeptá.
„Veděla jsem to, já jsem to veděla, je to čarodějnice, je to čarodějnice!“
Všechny se velmi rychle oblékly do šatů a vzápětí se rozeběhly do vesnice, nevnímajíc její zoufalé volání a zapřísahání, že není čarodějnice, že se jen nemůže hnout z místa.
Znovu a znovu se pokoušela osvobodit, odtrhnout se od na, ale nešlo to, jako by tam byla proste přilepená a tak smrti vydešená sledovala, jak tomu rybníku přibíhá několik statných chlapů, všichni se vrhájí do rybníka, prorážejí nahromaděné bahno a snaží se k ní dostat.
„Já nejsem čarodějnice, já nejsem čarodějnice!“ křičela a slzy jí stékaly po tvářích, ale nezdálo se, že by nějakého toho muže zajímalo, dva jí chytli za ruce a třetí za vlasy, zakřičela bolestí, ale oni toho nedbali a škubli znovu a pak ještě jednou a pak zas znovu a ona cítila, skrz pronikající bolest,že se od toho dna pomalu odlepuje a zadoufala, že se jí snaží jen pomoc, ale to vzalo za své, když uslyšela.
„Já jsem to říkal, říkal jsem, že je to prokletá čarodějka, to ona je uhranula, to ona za všechno může.
„však také bude spravedlivě odsouzená, tahejte, nenechte se odradit, jejími čarodějnými kejkly, můžeš se tam snažit držet ze všech sil čarodějnice, ale my tě odtamtud stejne dostaneme! Tahejte chlapi, už je skoro venku!“
„Nechte me! Já jsem nic neudělala, já přece nejsem žádná čarodejnice, to jsem já Rose!“
„Rose je jen schránka, kterou si posedla, ale zapřísahám našeho Pana, já tě z ní vyženu, tahejte chlapi tahejte!“ muž co jí tahal za vlasy zvyšil svojí intenzitu, slzy jí po tvářích stékaly proudem, ale nikdo tomu nevenoval pozornost, znovu zatáhli a pak ješte jednou a to, co jí v té vode drželo, jí pustilo.
Okolostojící vesničani zajásali a okamžitě po ležící dívce, začali házet shnilé ovoce, malé klacky, stejně tak i malé kamínky.
„Dost!“ zastavil je jeden z mužů, který se v té vesnici, očividne choval velké úcte, neboť všichni okamžite přestali a jejich zraky se na něj upřeli.
„Oblečte jí do hadru, které jí jako čarodejnici náleží a poté jí předvedte před tribunál, tam bude rozhodnutá, jaký trest bude následovat.
„Upálení! Ukamenování! Roztržení konmi!“ ozývaly se hlasy a všichni si na ní s odporem ukazovali.
Dva muži jí surove postavili na nohy, nedbajíc toho, že jsou na jejím tele bodlinky a nějaká stařena jí navlékla do hadrů, davajícíc si pozor na její ruce, ale Rose nemela v úmyslu se nikoho dotýkat
Přestala plakat a upřela svůj zrak na muže stojící před ní.
„Prosím otče! Já přece nejsem žádná čarodějnice, já jsem Rose vaše dcera, neupalujte me, já jsem nic neudělala, já za to bahno nemůžu, prosím otče, nedelejte to, moc vás prosím!“ pokusila se ho dotknout, ale on ucuknul, jako by se jí štítil.
„Otče…, otče…,“ Rychtář se odvrátil a odešel s ostatníma do vesnice.
Nějaká žena jí do očí chrstla sul.
„to tě naučí, dáblova následovnice.
„Nechte me jít! Moc vás prosím, nic jsem neudělala, přísahám ve jménu našeho Pana…,“ jeden z mužů jí udeřil loktem do obličeje.
„Už jeho jméno nikdy nevyslovuj, ďáblova poběhlice!“
Rose tedy mlčela a nechala se těmi muži táhnout do vesnice, na okrajich cesty, stáli nuzne oblečení lidé, kteří na ní křičeli, házeli šišky, kaštany, nesnažila se tomu uhýbat, neměla kam, byli na obou stranách.
„Zmizte chátro mizerná!“ zařval jeden z můžů, co jí drželi a všichni žebraci se rozprchli.
Táhli jí tedy dál, tisknou jí přitom velmi bolestne pravou i levou paži.
Nakonec došli doprostřed vesnice, kde už snad byli shromážděni všichni a ti lidé na ní bud křičeli, syčeli a nebo jí ukazovali zmrzačená miminkja a obvinovali ji, že to její vína, že za to bude potrestána, nějaký hoch sotvo osmiletý jí udeřil kamenem do rtu, nikdo ho nezastavil, jiný kluk jí kopnul do kolene, vychrstl ledovou vodu do obličeje.
Dorazili až těsne před rychtáře, který na ní hledel opovržlive.
„Už když si se narodila, jsem tušil, že s tebou budou jen potíže, porod to byl težký a dlouhý a to ani nemluvím o tom, že ta porodní bába do dne zemřela!“ mezi přítomným davem to zašumělo.
„Přísahám otče, přísahám, že s tím nemám nic společného, nech mi to můj Pan…“
„Zmlkni!“ okřikl ji.
„Upálit, upálit! Upálit! Křičela jedna část přítomných lidí, zatímco jiná se dožadovala ukamenování.
„Ticho!“ zakřičel rychtář a všichni jako na povel ztichli.
„Vzhledem k usvědčujícím důkazum, jsem se rozhodl, že budeš ukamenována!“
Dav propukl v jásot a všichni hned začali ze země sbírat kaminky různé velikosti.
Rose padla k zemi, sepjala ruce.
„Prosím otči nedelejte to! Jsem nevinná, já jsem nevinná!“
Jejímu otci však zhnusení ze tváře nezmizelo.
„Rozsudek bude vykonán během několika minut, přivázejte jí ke stromu,“ mezi přítomnými vesničany propukla nová vlna radosti.
V okamžiku, kdy se jí chystali dva muži uchopit a odvléct jí ke stromu, sebou Rosa škubla a její oči získaly žár.
Přihlížející vyjekli a couvli.
Oba dva muži jí chtěli zneškodnit ruce, ale v tom začali její ruce hořet a ti muži už od ní nestačili uskočit a tak je zachvátil ohen.
V naprosté panice do sebe několikrát narazili a pak se rozebehli k okolo stojícím lidem, ti se pokusili před nimi uhnout, ale několika se to nepodařilo, jelikož nemeli kam utéct, ohen přeskočil na jednoho, pak na druhého, na třetího, čtvrtého člověka.
Jiný muž se pokusil Rose zezadu udeřit do hlavy kamenem, ale jakmile se k ní přiblížil příliš blízko, ze země vyrazil horký plamen a spáliul mu jeho mužství, to potkalo několik dalších mužů.
Všichni pobíhali sem a tam, navzájem do sebe narážely, několikrát se udeřili.
Rychtář se to pokoušel zklidnit, snažil se nastolit klid, ale nikdo ho neposlouchal, mezi lidmi vládla naprostá panika a Rosa tam jen stála a v očích mela ten žár.
„Dobrý bože, co se ti stalo?: Já…, já…, nemyslel jsem, že je to skutečné, já jsem jen chtěl…,“ Rose k nemu poodešla.
„Ano, co jste chtěl, otče? Učinit ze me výstražný příklad, upevnit si svojí autoritu?“ byl to sice její hlas, ale znel tak vzdálene mnohem hlouběji.
„Prosím přestaň, přestaň rose ve jménu své matky, prosím…,“ Rose ho chytla pod krkem a nadzvedla ho mírně do vzduchu, jako by skoro nic nevážil.
„Nemyslím si, že bys k mé matce cokoliv cítil a ani si nemyslím, že bys mel zůstat naživu.
„Rose! Jsem tvůj otec, já ti přikazuji…!“
„Příliš pozde ses jim stal,“ a po těchto slovech mu s neuvěřitelnou lehkosti, zlomila vaz a pustila jeho bezduché tělo k zemi.
Ti co to videli začali ječet, ale ona si jich nevšímala, sepjala ruce a vzduch kolem nich začal vibrovat.
„Co to dělá, co to děla? Mel by jí někdo zastavit, někdo zastavit,“ šeptali ti, co přežili bez uhony, ostatní horlive přikyvovali, ale nikdo se k ní nepřiblížil.
Vzduch kolem ní stále vibroval a pomalu se začal přesouvat i dál a lidé začínali pocitovat velký nedostatek vzduch.
„Přestaň s tím Rose, vždyť nás zabiješ,“ zasípala jedna z žen, ale ona měla ruce stále sepjaté a z jejich úst začaly linout naprosto cizá slovo, slova, která mela za následek, že se vzduch stával víc a víc hustším a lidé kolem začali padat n a zem, marne lapajíc po dechu.
„Rose přestaň. To jsem já Gavriele tvá nejlepší přítelkyni,“ zasípala jedna mladá žena, která po ní házela schnilá rajčata, Roseniny ruce se k sobe ještě více přitiskly a vzduch se stal témeř nedýchatelným, další a další padali jak mouchy k zemi, marne se snažíc, nabrat do svých plících vzduch.
„Ke smrti všech nedošlo. Za rose se zčistajasna objevil nějaký urostlý muž v černém plášti a vší silou jí stiskl pravé rameno, Rose boleastne vykřikla, žár v jejich očích pohasl a ona se zřítila k zemi v bezvědomí, vzduch se stal opět dýchatelným.
„Jsme zachráněni, jsme zachráneni, dekujeme vám, děkujeme vám!“ muž položil spící Rose na svého koně a pak se na nej sám vyhoupnul.
„Děkujeme vám, děkujeme vám, bůh vám žehnej.
Jeho kůň se vzepjal a on ho musel uklidnit.
„Nedělám to kvůli vám,“ promluvil mrazivým hlasem a poté kuň vyrazil vpřed a nechal za sebou, zaražené vesničany.

Takže posednutá nějakým zlem, ještě že ten černý jezdec na koni tomu udělal konec.

Trojčata, Sebastien, Roland a Liadra vstoupili do hustého temně vyhlížejícího lesa.
Nemám z toho vůbec dobrý pocit,“ ozvala se Mary, která jela vedle Tobiáše a Liadry.
„Nejsi sama, jen zas nezačínej s tím svým Pánem.“
„Proč se k němu stavíš tak odmítavě? Vždyt je naší součastí.
Tobiáš zívnul.
„Je tady ješte někdo tak unavený jako já?“
Mary se otočila a hledela před sebe.
„Nemusíš být na ní takový,“ promluvila Liadra.
„Snažím se jí jen ukázat, že ten jeji Pán všechno nedokáže, že by se neměla na něho bezmezne spoléhat.
„Ona to jistě časem pochopí, ale to neznamená, že bys na ní mel být takhle hrubý.“
„Já na ní nejsem hrubý a vůbec, jak by někdo jako ty, mohl něco vedet o hrubosti.“
„Mnohem víc, než by si dovedl představit, pomyslela si, ale nahlas řekla.
„Máš pravdu, co bych já křehká žena o tom mohla vedet.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ Tobiáš se otočil a pokusil se najít její rty, ale ona se mu vyhnula.
„Mel by si se radeji soustředit na cestu a pro příště, bud na svou sestru o něco milejší, stejne jako ty a Patrik, i ona si tím prošla.“
„Práve proto to musí zvládnout, nemůže být přece žádná křehotinka, když je náš otec Lazarus, v jeho hlase bylo znát opovržení.
„Prostě na ní bud příště hodný?“ položila mu svou ruku na levé rameno.
„tak dobrá. Jestli te to poteší, pokusím se být o něco milejší.
Pohladila ho po vlasech a Roland s pootevřenými ústy sledoval, na jeho vlasech, nepatrný stastický výboj.
Otočil se k Sebastiánovi, který mel ted na starost Lazarovo tělo.
„Nevšímej si toho Rolande.“
„Nevšímej si toho? Ona nějak manipuluje s Tobiášem, opakuji s Tobiášem a ty mi říkáš, abych si toho nevšímal?“
„Ona ví, co dělá? Nemusíš se toho obávat, nikdy by nás nezradila, patřila přece k sesterstvu.“
„Kdo tady mluvil o zrade? Jen mi to přijde divný, to je asi tak všechno, je to prostě…?“ Roland zmlkl a škubnul sebou.
„Rolande? Jsi v pořádku? Málem si shodil Lazarovo tělo.
„Omlouvám se, ale myslím, že jsem něco videl, jako by něco probehlo kolem me.
„Přestaň Rolande, já jsem nic nevidel, nic tady není.“
„Když o tom mluvíš, je to docela divné, všude kolem jenom stromy, žádní ptáci, žádná zveř a…?“ znovu sebou škubnul.
„Tohle si musel videt, to si musel videt!“
„Uklidni se Rolande. Musíme pokračovat.“
„Ale vždyť to proběhlo tesně blízko tebe!“
„Já jsem nic nevidel a už s tím přestaň,ů Sebastián zvyšil svůj hlas a ostatní se zastavili.
„Nechjápu proč mi neveříš. Něco kolem nás probehlo, bylo to velmi rychlé, ale přece se mi to nezdálo.
„Klidne mohlo, tohle místo může vyvolat různé pocity, vidiny.
„To nebyla žádná vidina! Bylo to něco jako stín a menilo to svojí barvu.“
„Poslouchej se. Víš vůbec jak to zní?“ Sebastián ho s křečovitým úsměvem poplácal po rameni.
On sám sice nic neviděl, ale cítil to, cítil jako by se něco otíralo o jeho tělo, vzpomněl si na Liadřina slova o tom, že v tomhle lese, může být cokoliv, že doufá, že nezačne litovat toho, že není Roland po smrti.
„Nic tady není a nikdy tady nebylo, je to jen les, kde nikdo není…“
„A ted mi řekni, že to cos řekl, neznělo divne.
„To nic není Rolande. Čím rychleji půjdeme, tím rychleji vyjdeme, na konci toho lesa je něco, co může Lazarovi pomoc, ale nejprve se tam musíme dostat, tak na to prosím přesta%n myslet, vypni svojí bujnou fantazii a pojdme.“
Roland za svými zády cítil nečí přítomnost, nebylo to lidské, bylo to velmi studené a jako by to k němu šeptalo, ale nic neřekl, pochopil, že to nemá cenu.
Nasadil ten nejpohodovejší úsměv, jakého byl v tuhle chvíli schopný.
„Máš pravdu. Pojdme at už jsme z toho lesa venku,“ jakmile to dořekl, ucítl na svým zádech ledový polibek a potom další, celé jeho tělo se otřáslo, ale to už Sebastián nevidel, protože se obrátil ke koni, přes kterého byl položený Lazarus, kůn nervozne frkal a hrabal kopyty, ale nevěnoval tomu pozornost, vzhledem k místu, kde se nacházeli, na tom nebylo nic divného..
Roland na svém zatylku ucitl další ledový polibek a pak ještě jeden a pak další, něco se k němu přitisklo, ale když se otočil, nevidel nic neobvyklého.
„Pojdď s námi Rolande, zavedeme te na to nejlepší místo, na kterém si ještě nikdy předtím nebyl, pojd s námi a zapomeň na všechno kolem sebe, na starosti, na bolest, pojd jen s námi…,“ do oka mu něco spadlo a když si prostřel oči, hledel na tři průsvitne modré ženy a všechny obklopovala bledá aura.
„Kdo jste?“
„Pojd s námi Rolande, pojd s námi, přijmy svůj osud.“
„Můj osud je zůstat tady a nějak se z toho dostat.“
„Z toho se nikdy nedostaneš, z toho vede jen smrt, ale my ti nabízeme něco lepšího, pojd s námi Rolande a osvobod se, pojd s námi Rolande!“
„Ne! Mého otce jste dostaly, ale u me se vám to nikdy nepovede!“
Ozval se ledový smích a všechny tři se rozplynuly, chtěl si oddechnout, ale Maryinin křik mu to neumožnil.
Pohlédl dopředu a videl, jak se stežéí na svém koni udrží, jak ten pohazuje hlavou sem a tam a snaží se jí vyhodit ze sedla.
„Uklidni toho kone Mary!“ zakřičel Tobiáš a chtěl se k ní přiblížit, ale v tom se jeho vlastní kůň vzepjal a vyhodil ho ze sedla.
Tvrdý naraz mu na několik vteřin vyrazil dech a to stejné pocítili i Mary s Patrikem, oba dva téměř současne spadli ze svých koní.
Liadra, která se na to koni dokázala udržet, seskočila na zem a poklekla k Tobiášovi, který zas mohl dýchat.
„Co se stalo, co je s temi konmi?“
„To já nevím, jak to mám vedet? To jsou kone našeho otče, to jsou jeho kone!“
„To je jedno, už je to dobré, jste všichni v pořádku?“
Mary beze slova hledela na své pravé krvácející koleno.
„Mary!“ Liadra k ní přiskočila.
„To nic není, budu v pořádku,“ mumlala otřesená Mary.
„Jak se to mohlo stát, jak je možné, že všichni tři naráz přestali dýchat?!“
„Na tom ted nezáleží Sebastiáne, najdi co nejrychleji kopřivu, rychle najdi ji!“ přikázala mu Liadra a on se jí vidal hledat.
Roland na to koukal, byl strašne rád, že jsou všichni v pořádku, ne, že by je mel rád a oni jeho, ale jejich smrt, by jim nepřinesla nic dobrého.
Sam ani nevedel proč, odtrhnul od nich svůj zrak a zahledel se na blízský vysoký a napohled mohutný strom.
Chtěl od něj své oči odtrhnout, ale v tom k němu vítr zanesl zvuky, znelo to jako skřípání a když se na ten strom zahledel pozorne, povšimnul si, že se naklání a že zcela jistě brzo spadne a to přímo na ležící trojčata.
„Všichni ihned pryč!“ zařval ze všech sil a oni ho poslechli, Tobiáš se odtamtud dostal sám a Mary a Patrika odtáhli Liadra se Sebastiánem, práve včas, neboť se ten strom s rachotem zřítil k zemi a jen velmi tesne minul Patrikovu nohu.
Všichni na něj upřeli své oči.
„Jak si to vedel?“ vyrazil ze sebe nakonec Sebastián a přiložil kopřivu na zraněný Marynin kotník.
Ta usykla, ale jinak ze sebe nevydala ani hlásku.
„Já nevím, prostě jsem to videl.
„Nemohl jsi to jen prostě videt, vždyť ten strom vypadal velmi pevne.
„To je jedno,“ ozval se Tobiáš a s menší námohou se postavil.
„Mel bys ještě odpočívat,“ ozvala se Liadra, ale on zavrtěl hlavou.
„Jsem v pohode,“ a poté přistoupil k Rolandovi, který instinktivne ucuknul.
„dobrá práce Katherino, tedy Rolande,“ promluvil a vzápětí se mu bolestí zkřivila tvář a on se zřítil k zemi.
„Tobiáši!“ Liadra k němu přiskočila.
„Jsem v pořádku, jsem v pořádku,“ snažil se jí odstrčit, ale ona se nenechala.
„Máš nalomenou holenní kost, mel jsi zůstat ležet.
„To nic není, za chvilku zas budu dobrý,“ zavrčel tobiáš, ale jeho zkřívená tvář, mluvila o nečem jiném.
„dokážeš ho uzdravit?“ otázal se jí Sebastián.
„Možná kdyby zůstal ležet, ale takhle ho budeme muset vzít do…,“ její slova zanikla v dlouhém a pomerně blízkém vytí.
„Co je to to?“ zachvěla se Mary, které už krev netekla.
„Nejspíš nějací psi?“ reagoval Patrik, který si jako jediný nic nezlomil, ani nenalomil.
Liadra se postavila, chmátla rukou po nejdelším klacku.
„Kéž by to byly psi.
„tak co to je?“ chtěl vedet Roland
Liadra zklidnila hlubokým dýcháním své tlukoucí srdce a poté odpověděla.
„Jsou to poslové.“
„Poslové čeho?“
„Poslové smrti.“
„Poslové smrti, Roland polknul a pro koho jdou?“
„Pro ne,“ s chvějící rukou ukázala na trojčata.

Chudáci, já dobře vím, co je to zlomená noha. A poslové smrti??? To jsem zvědavá, co bude dál.

Kapitola 12

„Co po nich chtějí?“ Roland ustoupil dozadu.
přišli si pro ně,“ Liadra to řekla tónem, jako by to bylo něco normálního.
„Co tím myslíš?“
„Ty děti měli zemřít, náraz toho stromu by nedokázali přežít.
„Ale já jsem je zachránil!“
„Práve o to jde Rolande. Nevím, jak si to udělal, ale narušil si tím křehkou rovnováhu a oni jí přišli napravit.“
„Tohle nemyslíš vážne Liadro,“ ozval se protestne Sebastián a přistoupil k ní.
Mary na ní vydešene hledela, Patrik se mračil, jen Tobiáš se usmíval.
Roland do něj bojácne štouchl, Tobiáš nereagoval.
hej prober se. Blízko nás jsou psi, kteří vás chtějí roztrhat!“ ani to však nezabralo, Tobiáš se dál usmíval a hledel na Liadru, která se naklonila k sebastiánovi.
„Už konečne žačínáš chápat, proč byla Rolandova obet nutná a jak moc je špatné, že k tomu nedošlo.
Sebastián se zachvěl.
„Já jsem to nezastavil, ale to přeci neznamená, že je musíme nechat zemřít, jsou to ještě děti!“
„My dva nejsme o nic starší, ale máme tíhu zodpovědnosti, nechme je strážcům lesa, pak se snadněji dostaneme k místu, které Lauzara opět probudí.“
„Liadro! Jak to vůbec můžeš vyslovit?!“
„Víš stejne dobře jako já, že to Lazarus musí přežít, jen on je schopen se mu postavit, ne já, ne ty, ani ten Roland a už vůbec ne ty trojčata, ty ho jen zdržují a co hůř, číní z něho slabocha.“
„Liadro…?“ Sebastián od ní odstoupil.
„Netvař se tak Sebastáane. Oba dva víme, co musíme udělat.“
„Já nedovolím, aby se těm dětem něco stalo.“
Liadra se usmála, zamrazilo ho.
„Jsou to trojčata, a i když si to stále neuvědomují, jsou spolu velmi provázání.
„To neuděláš!“ Sebastián se před ní postavil, ale ona ho pohrdlive odstrčila.
„Jak mi v tom chceš zabránit? Pochop, že si pro ně přišli, jestli je nedostanou, půjdou po nás, můžou nás zabít, jestli se tak stane, kdo ochrání Lazara, kdo zajistí, aby se Marakena nedostal ven.
„Nevezmou si je!“ Sebastián se před ní znovu postavil, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.
„Stačí jen jeden jediný, stačí, aby jeden z nich udělal chybný krok a ti dva ho budou následovat, ať už budou chtít či nikoliv.
„Přestaň s tím! Vzpamatuj se! My je máme chránit, pomáhat jim…“
„Zmlkni Sebastiáne. Vůbec si se nezměnil, jsi pořád takový ufnukaný, nerozhodný, pochop, že je nutné přinášet oběti, jestliže se tomu ten zlodějíček vyhnul, musí se to týkat těch tří!“
„Ne! Nedovolím ti to!“
Ted už se Liadra zasmála nahlas a Roland se na ní zahledel, v jejích očích bylo něco, co se mu nelíbilo.
Blízko něj se ozvalo dlouhé zavytí a on před sebou spatřil tři velké černé psi, kteří na něj cenili své zuby.
Polknul a jeho čelo se zbortilo potem.
„Přeji si, aby ihned zmizeli, přeji si, aby ihned zmizeli, no tak udělej to, s těmi jezdci to tak bylo, přeji si, aby ti psi zmizeli, přeji si, aby ti psi zmizeli, no tak udělej to, přeji si to!“ zoufale opakoval to samé, ale nic se nestalo, ti psi tam stále byli, hledeli chvíli na mněj a chvíli na trojčata, na Mary, která se tiskla ke stromu, na Patrika, který mel rozšířené oči a ruce se mu chvěly a na Tobiáše, který však jak se zdálo, jejich přítomnost vůbec neeviduje a jen se usmíval a hledel na Liadru.
„Přestaň ze sebe dělat hlupáka Sebastiáne, jen je nech, ať si je vezmou, pamatuj, že Lazar je ten, kdo se proti němu postaví, že on musí přežít a když tady nebudou, bude to mnohem snažší!“
„Toho se nikdy neodvážíš! Jsou to tři živé bytosti.“
„Tak sleduj,“ Liadra natáhla ruku vpřed a Tobiáš se odpojil od svých sourozenců.
„Přestaň s tím!“ sebastián se její ruku pokusil srazit k zemi, ale nepodařilo se mu to.
„Tobiáši kam to jdeš, vrať se zpátky!“ zavolala na něj Mary, ale od toho stromu se neodlepila.
Nezdálo se, že by jí vnímal, s každým krokem byl k těm psům blíž,, ti se nechýbali jen na něj hledeli, z huby jim na zem kapala čerstvá krev.
„Tobiáši! Ty zatracený hlupáku, vrať se zpátky!“ zakřičel na něho Patrik, ale ani od se od toho stromu neodlepil.
„Liadro přestaň! Jistě existuje i jiná cesta, nesmíš je nechat zemřít!“
„Jak jsem řekla, byly by Lazarovi jen na obtíž, jdi Tobiáši, jen jdi,“ povzbuzovala ho tiše.
Sebastián pohlédl na Rolanda, který v jeho očích zahlédl prosbu.
Znovu polknul, srdce se mu prudce rozbušilo.
„Zastav to Liadro! Ty to dokážeš!“
„Ne! Liadra do nej udeřila a Sebastián spadl na zem.
„Zůstala jsem poslední, všichni ostatní jsou bud mrtví a nebo se zaprodali Marakenovi, ale tohle ho zastaví, jakmile se Lazarus probudí, bude o mnoho silnější.
„Liadro!“ Sebastián se pokusil vstát, ale Liadra mu svojí nohou stoupla na břicho.
„Ty to nepřekazíš, ti tři zemřou, ti tři musí zemřít, pokračuj Tobiáši, jen pokračuj!“
A Tobiáš k těm psům zas o něco postoupil, byl k ním už poměrne blízko, ti psi tam jen stáli a cenili své zuby, ale Rolandovi bylo jasné, že jestliže někdo nesáhne, tak ho dřív a nebo pozdeji roztrhají a jestli je to pravda, to samé potká Mary a Patrika, ani jednoho z nich nemel rád, ale tohle nesměl dopustit, ale on přece není žádný, rozhlédl se kolem sebe, ale nezdálo se, že by chtěl Tobiáše kdokoliv zastavit, Mary s Patrikem, byli přitisknuti ke stromu, Sebastián byl příliš daleko a Liadra za to mohla, za jiných okolností by pocítil pocit uspokojení, ale v tuhle chvíli pro něj nebyl čas.
„Panenko stůj při me,“ pomodlil se bleskove a pak se k Tobiášovi rozebehl.
„Ne!“ zaječelas Liadra, ale nemohla se pohnout, Sebastián přes její nohy překřížil ty svoje.
„Nikdy k tomu nedojde.“
„Tohle to nic nemění, ten hloupý zlodějíček, nemá absolutní šanci,“ zavrčela a marne se snažila osvobodit, Sebastián jí držel pevne.
„Ještě uvidíme,“ zašeptal Sebastián a vzápětí se jeho prsten rozzářil do ruda a ti psi začali vít a škubat sebou.
„Co to děláš? Okamžite s tím přestaň!“ zavřískla Liadra a pokusila se mu ten prsten vytrhnout, ale Sebasttián zvedl ruku do výšky, barva kamene na tom prstenu se ještě více rozzářila a ti psi začali vít hlasitěji a škubat časteji, ale Tobiáš se k ním přesto přibližoval.
„Přestaň s tím hlupáku, přestaň s tím!“ křičela Liadra marne se snažící na jeho ruku dosáhnout.
ůPospeš si Rolande, pospeš si, dlouho jí takhle nahoře neudržím, pospeš si!“ křičel Sebastián, který musel přemáhat stupnující se bolest.
„Tobiáši stůj! Stůj! No tak se zastav!“ Rolandovi se podařilo chytit tobiáše za kazajku, ale jeho to nezastavilo a stále se k tem psům blížil, ti sice v tuhle chvíli leželi na zemi a bolestne knučeli, ale to neznamenalo, že měli vyhráno, že se po něm nevrhnou,, pokud se jim Tobiáš dobrovolne naservíruje.
„No tak! Uzastav se! Zastav se!“ supel Roland, ale jeho pokusy odtáhnout ho od nich, byli marné.
„Ano tak je to správné, to je ono, jenom jdi Tobiáši, jenom jdi!“ křičela Liuadra, které se poidařilo loket vrazit do Sebastiánova žludku, ten bolestne heknul a uvolnil své sevření.
Ona se vrhla na jeho ruku s prstenem a snažila se mu ho z toho prstu dostat, ale Sebastián se bránil, snažil se jí zbavit, ale ona nepřestávala zkoušela to znovu a znovu, její nehty, se zarývaly Sebastiánovi do kůže a to mu působilo velké bolesti, ale on se nepřestával bránit, prsten však už nemířil na ty psi a ti pomalu získávali svojí moc zpět, všichni tři se postavili na všechny čtyři a znovu začali výhrůžne vrčet a Tobiáš už byl skoro u nich.
„Patriku pomoc!“ zakřičel zoufalý Sebastián, kterému začaly docházet síly.
Patrik nejprve váhal, ale když se k němu chtěla rozebehnout Mary, předběhl a podařilo se mu Liadru dostat ze Sebastiána.
„Pust me ty hlupáku, jestli nezemře, dáváš jim do ruky mocnou zbraň!“ Liadra se snažila Patrika zbavit, ale ten jí držel pevne.
„Dekuju, děkuju,“ zamumlal přerývave Sebastián a namířil svoji ruku na ty psi, ale než se mohl kámen znovu rozzářit, Liadře se podařilo Patrikovi na několik vteřin vyškubnout a vzápětí se do prstu s prstem zakousnout.
Sebastián vykřikl a ten prsten se zbarvil do ruda a jeho zář pohasla.
Liadra vítezne zaječela. A všichni tři psi vyrazili vpřed, mířili na Tobiášův krk, ale nedosáhli na něj, protože na něho Roland zezadu skočil a povalil ho na zem, jejích ostré zuby ve vzduchu cvakly naprázdno.
„Ne! Ne! To je špatne! To je špatne!“ křičela Liadra, ale Patrik jí nepustil.
Psi dopadli na zemi a s očima podlitími krví, hledeli na Rolanda, který z Tobiáše rychle slezl, chytil ho za nohy a začal ho táhnout pryč.
„Ne! Ne! Ne!“ Patrik se Sebastiánem jí pustili.
Roland mezitím táhnul ležícího Tobiáše pryč, psi ho pořád sledovali, ale nezdálo se, že by chtěli znovu zautočit, nakonec se mu ho podařilo dotáhnout k ostatním, pustil se jeho nohou a Tobiáš se pomalu zvedl a Roland čekal, že se do něho pustí, ale on se jen zeptal.
„Kde to k sakru jsme, co tady děláme, co na me zíráte?!“
„Ty to nevíš?“
„Co bych mel vedet Katherino?!“
„Nic myslím, že nic, že jsi zas zpátky,“ Roland couvl a přiblížil se k Sebastiánovi a společne s nim sledoval, jak Liadra beží k tem psům, jak se je snaží přesvedčit, aby se na ty tři vrhli, ale oni se nehnuli a jen na ní zírali.
Celá vzteklá sebrala ze země kámen a udeřila jednoho z nich do těla.
Sebastián varovne vykřikl, ale ona od nich neutekla, místo toho se sebrala pro další kámen.
„Je to tvoje vina Sebastiáne, budeš zodpovědný za vše co se stane, práve si poskytnul Marakenovi, neskonalou výhodu, uvědomuješ si to vůbec, víš jak by to bylo jednoduché, jak by to bylo snadné, kdyby ti tři zemřeli, no tak pohnete se, jdete je zabit, vy je musíte zabít, jejich smrt přivede Lazara zpět v plné síle, no tak vy zatracení psi, no tak se zvedejte!“ udeřila druhého psa do těla a všichni tři vydali dunivé varování, ale ona se neohlížela a země sebrala další kámen.
„Liadro přestaň! Jenom je tím rozzuříš, přijdeme na jiný způsob, na způsob, při kterém nebude muset nikdo zemřít, ne nedelej to!“ chtel se k ní rozebehnout, ale Roland a Patrik ho zadrželi.
„Je ztracená, musíme jít, musíme probudit Lazara.
„bez ní to nebude nic lehkého, nemůžeme jí nechat…“
„Nemůžeme se ani nechat sežrat, pojdme, pojdme odtud, Mary, Tobiáši.“
„Všechno je to tvoje chyba Sebastiáne, všechno!“ zaječela Liadra a pak tím kamenem udeřila toho třetího do nosu a všichni tři se na ní vrhli a zaživa jí rotrhali.
Utíkali, seč jim síly stačily, ale i přesto k nim doléhal její křik, který však slábnul, až utichl úplne.
„To je hrozné, to je hrozne!“ vyražela ze sebe Mary, zatímco Patrik s Rolandem se snažili popadnout dech.
„Kdo byla ta ženská, co byli ti psi zač?“ zajímalo Tobiáše.
„Jak to myslíš?“
„Co je to za blbou otázku?“
„Ty si na ní nepamatuješ?“
„Jistě, že ne Katharino! Jinak bych se přece neptal a vůbec, kdepak je náš „otec“?!“¨
„Tamten Tobiáš sice nebyl sám sebou, ale rozhodne se mi líbil víc,“ bručel Roland.
„Nikde tady není, vždyť jsem ho sem položil,“ ozval se Sebastián.
„Třeba se probudil a šel se vykoupat,“ ozvala se Mary.
Tobiáš po ní šlehl vše říkající pohled.
„Tady je krev a vypadá čerstve,“ zavolal Roland.
„to neznamená, že musí být jeho zlodějíčku!“ Roland od Tobiáše odstoupil.
„To nevím, ale tady na zemi jsou dva kusy látky a jedna zcela určite patří jemu.
„Ukaž! Tobiáš mu jí vytrhl z ruky.
„Jo. To může patřit našemu „otci“.
„Co to znamená?“ zeptala se tiše Mary.
„To zjistíme, až ho najdeme,“ Tobiáš začal sledovat krvavé stopy a ostatní ho následovali.
Po několika minutách došli k mladému ležícímu muži, který mel prořízlé hrdlo.
Mary se odvrátila.
„To je definitivne otcova práce,“ prohlásil Tobiáš.
„Proč to udělal, co se stalo, když jsme tady nebyli?“
„těžko to ujistíme odtud, jdeme všichni tedy postupovali dopředu stále po krvavých stopách a po chvilce nalezli dalšího mladého muže, který díru v lebce a o něco později našli dalšího a pak ještě jednoho.
„Kdo mohl něco takového udělat?“
„Co na tom záleží. My musíme najít našeho „otce“.“
„A co když to byl práve on, co když ty muže zabil?“
„To zjistíme jen tehdy, pokud ho najdeme.
Mary se rozhlédna po ostatních.
„Myslíte, že snad mohl zešílet?“
„Přestaň s tím. Clovek jen tak nezešílí.
„Tobiáši. Víš štejne tak dobře jako já, že náš otec, není tak úplne člověk.“
„Mohla bys prosím zmlknout.“
„Tobiáši. Má pravdu. Na tom Lazarovi je něco divného.“
„Tebe se nikdo neptal zlodějíčku.“
„Nechte toho, někdo nebo něco se blíží.“
„Proč si to myslíš mnichu?“ otázal se ho pohrdlivě Tobiáš.
Sebastiánův pohled sklouzl na zářící prsten na jeho ruce.
„Tam vepředu!“ vykřikla Mary a všichni spatřili skupinu 4 jezdců, jak se k nim pomalu blíží.
„Tamhle je náš otec. Jsem si tím jistá. Otče! Otče!“ křičela Mary a on jí slyšel, ale nezastavil, ani se neotočil.
„Co se to děje? Zcela určite me slyší!“ nechápala Mary.
„Otče! Zakřičel Patrik, jak nejsilněji dokázal, ale ani ted se Lazarus neotočil a brzo jim zmizel z očí.
„Měli bychom jet za ním.“
„Naše kone jsou o kus dál, smerem jakým se k nám blíží ti čtyři jezdci!“
„Tobiáši s naším otcem se cosi děje!“
„On si poradí, zůstaň tady.
„Myslím, že bychom se za ním přece jen…“
„Řekl jsem, zůstaneme tady,“ zopakoval Tobiáš tónem, kterému nebylo radno odmlouvat, a Mary o krok ustoupila.
Roland otevřel ústa,. Ale hned je zas zavřel.
„Počkáme na ty jezdce, ale Mary by se mela schovat.
„Ne. Nebudu se schovávat!“
„mary. Bude to tak lepší, prosím,“ požádal jí Sebastián.
„Tak dobrá, ale když si byl její beránek, mela jsem tě radši,“ řekla Tobiášovi a pak odběhla za strom, vyhnula se přitom tomu, u kterého ležel onen mladík s rozbitou hlavou.
„O čem to mluví?!“
„O ničem. Je jen trochu rozrušená, už jsou skoro tady,“ o chvíli pozdeji, už všichni tři rozeznávali tváře tří mužů a jedné ženy, tři z nich meli za sebou díte.

Pěkně jim Liadra dává. A ty děti stále chtějí zabít?

Lazarus ležel na míste, kde ho jeho děti, Roland, Sebastián a Liadra zanechali.
Nehýbal se, oči mel stále zavřené, ale jeho mysl byla již při vědomí.
Slyšel Rolanda jak mluví o těch psech i Liadru jak říká, že si pro ně přišli, ale stále se ještě nemohl hnout.
Hlavou mu probleskla vzpomínka, jak vstoupili do toho města a on padl k zemi omráčený.
Pokusil se otevřít oči, ale nepodařilo se mu to, jako by na nich něco bylo, něco, co je tlačilo zpátky.
Pokusil se o další pohnutí svých končetin, ale veškeré jeho pokusy byly marné.
Podařilo se mu nepatrne olíznout popraskané rty, jeho tělo se pomalu vzpamatovávalo, ale nebyl si jistý, jak dlouho bude takhle paralyzován, musí někoho zabít, ale k tomu potřebuje lidskou bytost.
Na mysli mu vytanula vzpomínka na údálost, která se odehrála před patnácti lety, jještě před tím, než potkal ženu, se kterou zplodil své tři děti.
Mnohokrát si říkal, že je to chyba, že někdo jako on, by nemel mít děti, ale stalo.
Ten den bylo velké horko, na obloze ani mráček, muži kolem něj se sotva vlékli, ale on je hnal dopředu.
Jejich Pán a vudce si to tak přál. Měli najít a zneškodnit skupinu nepřátelských mužů, kteří se pokoušeli převzít jedno z měst.
Byli to prý obávaní bojovníci a on veděl, že vzhledem k tomu, v jakém jsou jeho vojáci stavu, to nebude nic lehkého, obzvlášt, když mu cestou odpadl další voják a pak zase a zas, ale když už to vypadalo, že do tábora tech mužů, dorazí jen on sám, narazil na svojí sestru Licii a její skupinu následovníků.
Všichni to byli statní muži a zdálo se, že jsou také při síle.
Obrátil se tedy na svojí sestru a ta mu řekla, že nedaleko odtud je, magie prosycené jezero. Nemel magii příliš v lásce, nemyslel jsem si, že jí potřebuje, jemu stačil meč a rychlé nohy, ale vzhledem k tomu, co se nacházelo za roklí nesmrtelných, nepochyboval, že někdo, kdo žíje s magii se může hodit.
Ohlédl se na své zbývající muže.
Z dvaceti mu jich zbylo tak deset a z toho pět z nich, bylo na pokraji zhroucení.
Chtěl jim oznámit, že konečně našli místo, kde si budou moct odpočinout a nabrat nové síly, ale stačilo, několik okamžiků, které věnoval Licii a když se otočil, těch pět mužů, leželo na zemi mrtvých.
Nesouhlasne vse zamračil, ale Licia mu řekla, že si to tak přál jejích pán, že nemá místo pro slabé.
Řekl, že ti muži nebyli slabý, jen na něco takového nebyly připravení.
Licia se cháípave pousmála, nemel z toho úsměvu dobrý pocit.
Řekla mu, že jejich pán ocenuje jeho přístup k jeho vojákům, ale, že by je mel chápat jen jako nástroje ke splnění úkolu a že se jich má zbavit, pokud se projeví jako zbabelci a nebo budou příliš slabí, Lazarus setřásl její ruku ze svého ramene
„Vypadala překvapene. Řekla mu, že před pár dní ny něco takového udelal sám.
Lazarus její poznámku ignoroval, otočil se k ní zády a odcházel.
Ušel několik metrů, když za sebou uslyšel kroky, ty kroky se snažily být co nejméně hlučné, ale on je přece slyšel, rychlým tahem vytáhl z pochvy svůj meč, bleskove se otočil a usekl naproti němu stojícímu muži hlavu.
Tomu se hlava skutálela z krku a jeho tělo ho i se zdviženou dýkou v pravé ruce následovalo.
Uvědomil si, že to byl jeden z Liciiných mužů, nezdálo se však, že by jí to nějak zarazilo.
Pouze mu řekla, že to byla rychlá a pohotová rána a poté přikázala dvěma svým mužům, at se o to tělo postarají.
Ti toho bezhlavého muže zvedli do výšky a vzápětí ho shodili ze srázů, Licia potešene sledovala padající tělo a poté se obrátila ke svému bratrovi a řekla mu, že je čas vyrazit, že nepřátelský tábor čeká, že dřív dřív je vyřídí, tím rychleji, budou moct jejich pánovi přispechat na pomoc.
Lazarus se otočil ke svým mužům a chystal se jim dát rozkaz, ale tak nějak si uvědomil, že ho nemá dát komu, všech deset mužů, leželo vedle sebe, všech deset mužů mělo podřízlá hrdla.
Otočil se zpět ke své sestře a v očích se mu rozhořel žár.
Dva nejbližší muži couvli dozadu, ale Licia mu s úsměvěm nabídla čutoru s vodou a on jí přijal a zhluboka se z ní napil, jeden z jejich mužů se k němu zezadu přiblížil, ukrást mu z pasu visící sáček, Lazarus ho nechal přijít až téměř k němu a pak provedl optočil a švihl mečem.
Muž vyjekl, ale vzápětí si uvědomil, že břicho i krk má v pořádku a tak se začal smát, smích ho však velmi rychle přešel, když se mu podlomila kolena a jemu došlo, že je má rozseknuté, s jekotem se zřítil k zemi, z rozseknutých nohách se mu řinula krev, ale on se i přesto, pokusil doplazit k opodál ležícímu meči, Lazarus mu však nedal šanci, při každém jeho pohybu, do něho sekl, jednou, po druhé, po třetí, po čtvrté, po páté se už muž nedokázal pohnout a začal prosit o rychlou smrt, ale Lazarus mu jeho meč hodil na osekané tělo a poté přešel k Licii v jeho očích, měl stále ten žár, ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát se v nem odrážela krev.
Licia mu popřála ke skvěle odvedené práci, její snaha, přinesla své ovoce, její bratr se v poslední době trochu ztrácel, jako by jeho mysl zaplnovalo i něco jiného, nežli jen oddaná práce jejich pánkovi, ale tohle vždy dokázalo přivést zpět, učinit z něho zas toho tvrdého, rychlého, nekompromisního muže, kterému nedělá problém, zabít kohokoliv, at už muže, ženu a nebo dítě, byla si, že v tuhle chvíli by si dokázal troufnout i na nestvůru.
„Vzpomínka před očima vyprchala a on otevřel oči.
Uvidel jak se nad ním sklání nějaký mladý muž, mohlo mu být tak 18 let.
„On je naživu!“ zaječel mladík a to bylo poslední, co udělal, Lazarova ruka vyletela vzhůru a chytla ho kolem krku a stiskla tak silně, že se během několika vteřin ozvalo křupnutí a mladík se zřítil k zemi.
„Brane! Brane! Zaječel nějaký jiný mladík.
„Zabij ho!“ začal křičet jiný.
Druhý mladík se k Lazarovi rozebehl mávající přitom malou dýkou, ale Lazarus mu nedal šanci, nejprve ho svými nohami podrazil a jakmile ten mladík s heknutím dopadl na zem, bleskove mu tu dýku vytrhl a zaryl mu jí do krku.
¨Mladík začal hrčet, pokusil se svými rukami tu dýku vytrhnout, ale jakmile si ty ruce přiblížil ke svému krku, Lazarus mu je zlomil jednu po druhé.
„brane!“ zaječel třetí mladík a sebral ze země nějaký kámen a mrštil ho po Lazarovi, ale ten jen nastavil svou pravou pěst a kámen se rozdrobil na tisíc kousíčků.
Mladík smrtelně zbledl, otočil se a začal utíkat.
Lazarus se za ním nepustil hned, nejprve vytáhl svůj meč a zvedl ho do výšky, meč se na slunci leskl.
V očích se mu rozhořel žár, žár, ve kterém se odrážela krev a teprve potom se za tím mladíkem pustil.
„Nech me nic jsem neudělal, nech me!“ vykřikoval a každou chvíli se ohlížel za sebe, Lazarus nikterak nespěchal, nepatrně zvětšoval rozdíly mezi nimi, čekal, až mladíkovi dojdou síly a on se bude muset někde zastavit, aby nabral nové síly, uběhli asi kilometr, když se mladík zastavit, ztežka dýchal, tělo mel zpocené, ale byl rád, že se Lazara zbavil, ta uleva však trvala jen krátce, poněvadž něco projelo zezadu jeho stehneš a vyjelo zepředu.
Mladík zaječel, ale nemohl se pohnout, bránil mu v tom meč, který byl zajetý v jeho stehně.
Otočil se k Lazarovi, který na něj hledel s kamenou tváří, svůj meč držel zabodnutý v jeho stehne.
Mladíkovi po tváři stékaly slzy.
„Nech me prosím žít, slibuji, že už nikoho nezabiju, nikoho neokradu,, neznásilním, nepřwepadnu, jen me prosím nech žít, moc tě prosím,“ jeho hlas přešel do knučivého tónu.
„Ani na jedné věci mi nezáleží,“ řekl Lazarus a pak svůj meč z jeho stehna vytáhl.
Mladík otevřel ústa, ale Lazarus ho očividne, nehodlal nechat jít, neboť ho srazil k zemi, nedbajícíc toho, že mu z nohy tryská krev , chytil ho za obe dve ruce a začal ho táhnout po ceste, vytékající krev, zanechávala na zemi táhnoucí se krvavou stopu.
„Co jsem ti udělal, proč to děláš, nechej me jít, nechej me jít,“ knučel celou dobu onen mladík, ale hlas se pomalu vytrácel, až utichl úplne.
Lazarus se zastavil, pustil mrtvého a postupoval dál.
Nedalreko před sebou spatřil tři další mladíky, kteří se před ním snažili utéct.
Malinko zrychlil a brzo dostihl prvního z nich, ten se ho pokusil udeřit, ale Lazar mu velmi rychle proříznul hrdlo a postupoval k dalšímu, ten se snažil zrychlit, ale nebylo mu to nic platné, Lazarus ho brzo dostihl, tvrde ho prirazil ke zdi a jednou rukou ho držel u toho stromu a druhou sebral ze země poměrně velký kámen.
„Mladík otevřel ústa, v očích mel prosbu o smilování, ale Lazar mu vrazil ten kámen do čela, mladíkovi se tam udělala krvavá rána a on se sesul k zemi.
Poslední mladík se ze zoufalství pokusil vyšplhat na strom, ale Lazarus přesne mířenou ranou, umístil onu malou, ale pomerne ostrou dýku, mezi lopatky a mladík se výkřikem bolesti zachytil o kuru stromů.
„Přestaň, přestaň, proč to děláš, vždyť přece sloužili tomu samému, tak s tím přestaň nezabíjej me, i já se jsem oddaný Marakenovi, nech me žít, nech me žít…!“
„Marakena už dávno není mým pánem,“ procedil Lazarus skrt stisknuté zuby.
„Ne! Vykřikl mladík, ale poté mmu Lazarus kolenem, rozbil hlavu o strom.
Poté od něj odstoupil, vytrhl mu tu dýku z lopatek, otřel jí o jeho potrhaný šat.
Otočil se a zahledel se před sebe.
Videl přijíždět čtyři jezdce, nedokázal je rozeznat, ale nebyl rozhodnut s nimi zkřížit svůj meč, jeho touha, byla pro tuhle chvíli zcela nasycená,“ šlápl dop kaluže krve.
Zahvízdnul a brzo přišla odpověď v podobě koňského zažrání.
O několik vteřin pozdeji k nemu přiklusal mohutných černý hřebec, který pohazoval hlavou, Lazarus zasunul, svůj meč do pochvy, vyhoupnul se na něj a oba dva vyrazili vpřed a nevšimnul si přitom ke stromu přivazaných čtyř koní.
Žar v jeho očích zvýrazněný krvavým leskem se ztrácel, až se ztratil úplně.
Zastavil svého kone, nedbal, že kůň netrpělivě hrabe kopyty, pohazuje hlavou a z nozder mu vystupuje dým.
Ohlédl se za sebe, nikoho neviděl, ale nemohl se zbavit dojmů, že by se mel vrátit.
Jeho kůň sebou škubnul a on ho musel uklidňovat.
Vzpomněl si slova toho mladíka.
„Proč to děláš? Stejně jako ty i já sloužím Marakenovi!“
Před očima se mu vynořila jeho sestra Licia.
Vpálené znamení na prsou ho zabolelo.
V očích se mu opět rozhořel žár a nyní to však byl žár nenávisti.
Mlasknul a jeho kůň vystřelil vpřed.
O chvíli později k němu dolehl nějaký dívčí hlas, zněl mu podvědomě, ale nezastavil a nic na tom nezměnil, ani mladý mužský hlas.
Byl rozhodnutý za každou cenu nepřipustit návrat Marakeny i kdyby to mělo znamenat, že zabije všechny ty, kteří se mu rozhodli sloužit.

Z Lazara se vyklubal docela pěkný kat.

Eizak zastavil svého kone tesne před nějakou vesnicí.
Nemel potřebu chodit mezi lidi, jídlo a pítí mel dost a jeho kůn se napojí v blízké studánce.
Seskočil z něho a obezřetne se kolem sebe rozhlédl.
Nikde nikoho nevidel, ale přesto vedel, že někdo přijíždí, dva jezdci a jedna jezdkyne.
Přistoupil tesne k mohutnému rozloženému stromu a vstisknul se do jeho stínu.
Jeho kuň zařehtal a pak znovu, Eizak pohlédl na tu studánku a jeho rysy ztvrdly.
Ve studence, ve které se ještě chvíli nacházela, čístě průzračná voda, se nyní rozvalovalo bahno.
Kůn se vzepjal na zadní a hrábl do toho bláta a vzápětí se ozvalo zasyčení.
Eizak stiskl ruku v pěst, ale nezbývalo mu nic jiného, nežli zpoza toho stromu vyjít a toho kone odtáhnout pryč.
Vzápětí za sebou uslyšel frkání, ale neotočil se, ani se nezastavil, dovedl svého kone k odlehlému koni a tam ho poplácal po šiji a následne se zahledel na ty příchozí.
Byli to dva muži a jedna žena. Ta žena mu byla povědomé a brzy si vzpomeň. Byla to kovářovic dcera, se kterou si jako malý často hrál, jeho rty se nepatrne roztáhly.
Vyšší z těch muži seskočil z kone a pomalu k němu přistoupil.
„Proč jsi nás sem přivolal Eizaku? Zapomněl si snad, že každý z nás pracuje sám, jsme tu proto, abychom lovili a ne, abychom ztraceli čas.“
„Eggare. Nech ho promluvit,“ ozvala se žena, za kterou sedela vyděšená Alurika
„Mluvení je sem ani nepřivede, ani nezabije,“ zavrčel Errach.“
„Oni nám neutečou. Každým dnem je jich víc a víc.“
„přesně jak tvrdíš, je na čase zas jít svojí vlastní cestou.“
„Eggare. Pro tuto chvíli se beztak staráme o deti, s nimi za zády, nemůžeš mezi ne vjet a začít sekat do všech stran.
„Můžeme se o tom klidne přesvědčit,“ odplivl si Eggar.
„Tak trochu má pravdu Chandro,“ ozval se druhý muž.
„To nepopírám Ryare, ale Eizak by nás nesvolával bez duvodu,“ jakmile domluvila, zahleděle se na něj, ale z jeho tváře nešlo nic vyčíst.
„To doufám. Rád bych se s někým pomazlil, jestli budu ztrácet příliš času, mohly by mi ruce zrezivet, takže do to Eizaku a pamatuj, čím míň slov, tím více času na zabijení.“
Chandra pokrčila rameny a seskočila z kone, pak se otočila k Aulrice a nežne jí postavila na zem.
Muž na druhém koni, udělal to samé s Aurikou, která byla očividne také vydešená, ale jako by jí přítomnost toho mladého muže uklidnovala.
Eggach ze svého kone sundal chlapce, neudělal to ani nežne ani pomalu, ale nezdálo se, že by to tomu chlapci vadilo.
Chandra se znovu zahledela na Eizaka, pokusila se vyhledat jeho oči, ale on je mel sklopené, s tichým povzdechem to vzdala.
„proč máš toho kone přivázaného k tomu stromu?“ chtěl vedět mladý muž a chystal se poslat svého kone ke studánce, ale pak si povšimnul, že v té studence je samé bahno.
„Tak kvůli tomu si nás zavolal?“ v Eggarove hlase nešel přeslechnout mírne výhrůžný tón.
Eizak pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne kvůli tomu ne.
„To nás jak doufám přivadí k tomu důležitějšímu.
„To bezpochyby ano,“ přikývl Eizak a pak je všechny přejel pohledem, u Chandry se zastavil nejdéle a ona pocítila náznak radosti, ten však byl vzápětí zkalen, neboť řekl.
„Dávej si pozor, ve tvém srdci klíčí láska.“
Mladý muž vedle ní vyznamne povytáhl obočí, Eggar zakašlal.
„Nevím, co máš na myslí,“ reagovala mírne utočne Chandra, ale ve skutečnosti byla ráda, že to zmínil, ale Eizak pokračoval.
„Neupínej se příliš k těm detem, my se jen staráme o jejich bezpečnou cestu,pro nic jiného tu není místo.
„Potřebují nežnost a vřelé hcování.
„To nám nepřísluší,“ Eggar souhlasne pokýval hlavou, mladý muž vedle ni, jí očima vyjadřoval podporu.
„pochopitelne. Nemusíš mít strach Eizaku.
„tak už bys mohl konečne přejít k tomu, proč tu jsme.“
Mladý muž neslyšne mlasknul, Eggar to však vyčetl z jeho vyrazu a významne si poklepal na pochvu svého meče.
„Musíme pomoci Lazarovým detem.
„Nikdy,“ Eggar odmítave mávnul rukou.
„Proč?“ chtěl vedět mladý muž.
„Není moudré se k Lazarovi přibližovat a ty to víš,“ ozvala se vyčítave chandra.
„Lazarus s nimi není, potřebuji naší pomoc, abych se dostali na druhou stranu, bez naší pomoci, ho nemusí přežít.“
„Nejsme za ne zodpovědný, jestli je to vše, nashle za nekonečnou dobu,“ Eggar se chtěl vydat ke svému koni, ale Chandra ho zadržela.
Chtěl se jí vyškubnout, ale její prosebný pohled ho zarazil.
„tohle nedelej,“ zavrčel, ale zůstal stát na místě.
„Lazarus upadl do bezvědomí, díky temné magii našeho bývalého pána, Eggar si odplivnul a když se probudil, zapomněl na své tři děti.
„Štastný to muž,“ prohodil Eggar.
„Co to znamená?“ zeptala se tiše Chandra a výhybala se přitom přímému pohledu na jeho tvář.
„Myslím, že se k němu navrátily jeho vzpomínky mna dobu, kdy ho Lícia zradila, má ve své mysli jen zabijení.“
„Proč si to neřekl hned Eizaku?“ Eggar se dotknul sekery, kterou mel zavešenou z druhé strany.
„Nejprve se musíme postarat o jeho děti, provést je bezpečné udolím a pak ho přívést zpět, přimet ho, aby si vzpomenul:“
Proč? Takhle se mi líbí víc, rychlý, nemilosrdný.“
„Musí je provést roklí, copak jste zapomněli?“
Eggar cosi zavrčel.
„Dobrá, ale co uděláme s těmi dětmi, nemůžeme je vzít sebou, budeme mít dost práce s těmi třmi a možná i samy se sebou.“
„Mluv za sebe, já s tím problém nemám.“
„V tom se mýlíě Eggare, postihne to každého a ty to víš.“
„O tom se ještě přesvedčí, tak na co ještě čekáme, čím dřív, se o ty tři postaráme, tím dřív se budeme moct k Lazarovi, připojit k pořádné krvavé hostine.
„Chtěl si říct, tím dřív budeme moct pomoct Lazarovi vzpomenout si,“ opravil ho vedle něj stojící mladý muž.
Eggarovi oči se nebezpečne zužily, ale nezdálo se, že by to na toho muže, udělal nějaký dojem, jen tak ledabyle si pohrával s težkým palcátem.
„Uvědomuješ si Eizaku, že jsme lovci, tohle neděláme, my je pouze honíme a zabijíme, nic jiného.“
„To platilo, dokud byli moji rodiče naživu,“ v jeho hlase byl slyšet naznak citu, který se však vzápětí vytratil.
„Nemel by to být práve onen důvod, proč nechat Lazara, ať si trochu zařádí, je jisté, že se k Licii nedostane, ale to neznamená, že by nemohl rozlámat pár kostí, rozsekat či rozčtvrtit pár těl.
„Ne Eggare. Jestli ho necháme příliš dlouho ponořeného do vůne čerstve stříkající krve, tak ho odtamtud, už nikdo nikdy nevytáhne.
„Pochopitelne takže nasadat,“ posadil chlapce na kone a pak na něj sám vyskočil, to samé udělala Chandra i ten mladý muž s holčičkami a pak také vyskočili na své kone, Eizak je po chvilce následoval.
„Když si tak vševedoucí, tak jistě víš, kdo probudil tu prokletou zmiji, která muže za vysychání naší čerstvé vody, že ano?“
Eizakovi se před očima vybavila Rolandova tvář.
„Nemám zdní,“ odvetil bez hnutí.
Eggar se zachmuřil, ale nic neřekl, jen popohnal svého kone vpřed, ostatní ho po chvilce následovali.
O několik minut pozdeji dojeli k trojčatům, Rolandovi a Sebastiánovi.
Rolanda při pohledu na Eizaka, zamrazilo, začalo mu hučet v uších, ale nikdo si toho nevšimnul, Eizak mu venoval jen letmý, ale vše říkající pohled.
„Kdo jste, co tady chcete?“ vyjel na ne Tobiáš.
„Je mladý, ale už je tak kuražný a nebo snad tak hloupý,“ okomentoval to Eggar.
Tobiáš se chtěl pohnout vpřed, ale Roland s Patrikem ho zadrželi.
Podívali se na sebe, bylo to trošku divné, ale nepustili ho.
„Jsme lovci a protu to chvíli i vaši průvodci.“
„Žádné nepotřebujeme,“ odplivl si Tobiáš.
„Slyšel jsi hocha, nikoho nepotřebuji, je čas jich pár poizabijet,“ jakmile to Eggar dořekl,“ nad jeho hlavou, velmi blízko proletel nějaký kámen, který se roztříštil o protejší strom.
„Zatracene! No tak uklidni se! No tak uklidni se!“ ze všech sil se snažil uklidnit svého kone a nakonec se mu to podařilo, chlapec za ním se tvářil klidne.
„Všichni k zemi!“ zakřičel Eizak a všichni tak učinili.
Nad jejich hlavami proletela další skupina kamení.
„Kdo to po nás pálí, nikoho nevidím?!“ zakřičel Tobiáš.
„Ani nemůžeš.“
„Jak to?!“ zajímalo Rolanda, který se držel u zemi a tisknouc si své uši tak silne, že ho začali bolet.
„Před námi je mýtina ozven, to znamená, že cokoliv si přeješ, přijde to odtamtud.“
„Má to snad znamenat, že si někdo z nás přál po ostatních házet kameny?“
Já ne, dušoval se Roland, já taky ne, přidala se Mary, ani já, připojil se Patrik, jen Tobiáš nic neříkal.
„Tohle nemyslíš vážne, že ne.
„Pomyslel jsem na to pouhou vteřinu a hned jsem to zas zavrhnul!“
„Stačí i pouhá vteřina.“
„To je ted jedno, co budeme delat?“ Roland nepatrne nadzvedl svou hlavu, ale hned jí zas položil zpátky na zem,“ nad jejich hlavami proletěla další sprška kamenů.
Můžeme si něco přát, něco, co tohle zruší?“ zeptal se Roland.
„Mohli bychom , ale muselo by to být něco společného.
„Tak v tom případe máme velký problém,“ zamumlůalal Roland a jen tak tak se stačil zachránit, před další sprškou kamenů, kamenů, které tentokrát jednoho z nich zasáhly, Sebastián vykřikl a vzápětí se zřitil k zemi a všichni hledeli na krvavou ránu na jeho čele.
„Sebastiáne!“ Roland s ním zatřásl, ale nic se nestalo.Kameny přestaly létat.
„Co se stalo, je snad mrtvý, proč se tem kamenům nevyhnul?!“
„Tuším, že kvůli tomuhle,“ šeptala Mary a ukázala na jeho ruku z prsten, prst, na kterém byl ten prsten, byl zbarven do ruda.
„Proboha,“ Mary se chtěla pokřižovat, ale neudělala to.
Roland překvapene zamrkal, ale nikterak to nekomentoval.
„Je ten mnich mrtvý?“ otázal se Tobiáš lhostejným tónem.
„Ted by se mohl přidat k nám,“ poznamenal Eggar, ale Chandra nesouhlasne potřásla hlavou.
Eizak se sklonil k Sebastiánovi.
„Není mrtev, tedy ne ted.“
„Tím myslíš co?“ zepal se Roland s neblahou předtuchou.
„Za jiných okolností by ho taková rána usmrtila, ale to ten prsten nedovolí.“
„Nechci být otravný, ale mohl bys být konkrétnější.“
Eizak se otočil k Chandře, ale ta uklidnovala rozrušené deti.
Bylo na nem videt, že nerad o tom mluví.
„Myslím, že bychom to měli vedet?“
„Tenhle prsten, prsten pradávných posvátných, chrání svého majitele před smrtí, úrazem, ale na oplátku si od svého majitele bere jeho životní sílu.
„Proboha! Musíme mu ho sundat!“
„To nepůjde a to není všechno.“
„Ono je toho víc?!“
„Jeho majitel nemůže zemřít, ale pokud upadne do bezvědomí, zameří se ten prsten na všechny ostatní živé bytosti, okolo něj.“
„To jako, že nás začne vysávat?!“
„Ano. Tak nějak by se to dalo říct, ale je tu možnost, jak to zastavit.“
„Poslouchám?“ zasípal Roland se staženým hrdlem.
„Přiznej se ostatním, přiznej se, že to ty můžeš za to, že studny, tune, potoky vysýchají, mění se v bláto.“
„Cože? Jak je tohle možné?“
„Rolande. Oba dva to víme moc dobře. Přiznej se jim.“
„To nejde! Něco takového po me nemůžeš chtít. Jestli to zjistí, tak me zamordují!“
„Rolande! Poslouchej me! Jestli s tím něco neuděláš, tak to bude čím dál tím horší, začnou vysychat vetší a vetší plochy vod a za nějakou dobu, nebude k sehnání ani kapka, čerstvé vody, to chceš?“
„Ne jasne, že ne, Panenka mi je svedkem, ale já to nemůžu udělat, musí tu být přece ještě jiná možnost, nějaká, která by me nevystavovala veřejnému posměchu, nepřátelství a nebo nečemu horšímu.“
„Jistě, že existuje další možnost.“
„Tak sem s ní!“
„Smrt. Jakmile bys zemřel, vše by se navrátilo zpět, to je to, co chceš, raději zemřeš, než aby si se přiznal, to je tvoje volba Rolande?“ Eizak mluvil stále klidným hlasem, ale Rolandovi bylo, jako by na něho křičel.
„Uvidíme se u koní,“ Eizak se zvedl a odešel pryč.Roland se pomalu postavil, ruce i nohy se mu třásly.
„Smrt je vysvobozením, smrt?!“

Kapitola 13

To je jako - smrt je pouze začátek.

Kapitola 13

Trojčata a ostatní dorazili k nějaké vesnici.
Eizak dal pokyn a všichni se zastavili.
Došel až k Rolandovi, který se staral o ležícího Sebastiána.
Eizak mu pohledédl do tváře, z Rolandovi tváře vyzařovala unava.
„To nic není, budu zas v pořádku,“ zamumlal slabým hlasem.
Eizak nic neřekl, jen významne pohledl smerem k ostatním.
„Proč jsme se Eizaku zastavili? Myslkel jsem, že máme v plánu, co nejrychleji dohonit Lazara,“ ozval se nevrle Eggar.
„Zabere to jen chvilku,“ odvětil Eizak a pak se levým prostředníčkem dotknul Sebastiánova čela.
Zprvu se nic nedělo, ale poté sebou Sebastián škubl a otevřel své oči.
„Jaký význam má ta tvoje hra, Eizaku?!“
„hra? Nechápal Roland, který se však hned cítil lépe.
„Kde to jsem, co se stalo?“ chtěl vedet Sebastián a chtěl se zvednout, ale Eizak mu to nedovolil.
„Je třeba ještě chvíli odpočívat.
„Mohli bychom ty děti dostat laskave do bezpečí, jestli se budeme každou chvíli zastavovat, Lazarus me připraví o veškerou práci.“
„Eggara,“ chandra se na něho vyčítave zahledela.
„Tohle na me nezskoušej. Chtěli jste, abych vám s nimi pomohl, ale je, aby nám Lazar unikal víc a víc, už si snad zapomněl, že jestli ho v tom necháme příliš dlouho, nikdy už se z toho nedostane.“
Eizak ho ignoroval a pomohl Sebastiánovi se posadit.
„Co se tu stalo, proč jsem ležel na tom koni?“ zopakoval Sebastián svojí otázku.
„trochu si se zranil, ale už budeš jistě v pořádku, že je to tak, Eizaku?“
„Ano. Pokud se tedy odvážíš učinitz složité rozhodnutí,“ Eizak sice hledel na Sebastiána, ale Roland jasně cítil, že má na mysli jeho.
Polknul a poté pohladil svého kone po hříve.
„Jaké rozhodnutí?“ nechápal Sebastián.
„Pravdu o tom, co se za tím doopravdy skrývá, co to způsobuje, říct jí dřív, nežli bude úplne pozdě.
Sebastián zmatene zamrkal, bylo očividné, že nemá tušení, o čem to Eizak mluví.
„Je mi líto, ale nic z toho mi nedává smysl.“
„nevadí. Hlavne, že si v pořádku, časem si to jistě uvědomíš, jakékoliv možné následky, nejsou nic oproti tomu, co může následovat, jestli tak neučiníš,“ jakmile Eizak domluvil, pomohl mu z Rolandova kone a dovedl ho k volnému koni.
Sebastián mu poděkoval s jeho pomocí se na toho koně vyšvihl.
„Můžeme už konečne vyrazit a nebo si musím najít pár jedinců, která zabiju?“
„Eggara! Jsou tu děti.“
„Mají ten nejvyšší čas se začít učit, svět kolem nich není bezpečný a my je neochráníme, takže čím dřív s tím začnou, tím budou později silnější,“ Eggar si z opasku vytáhl svůj meč potežkal si a pak se obrátil k chlapci, který za ním seděl.
„Na vyzkoušej si ho.“
Chtěl mu ho předat, ale Eizak ho zastavil.
„Pamatuješ na dohodu Eggare, žádné dítě se v tomto věku nedotkne meče?“
„Vážne? Ono něco takového existuje? Eizaku doba míru už dávno minula, čím dřív se naučí bojovat tím líp, čím dřív prolijí nějakou krev, tím víc budou připraveni,“ znovu tomu chlapci ten meč podával, ale Eizak ho znovu zastavil.
„Eggara. Pamatuuj, co jsem ti řekl,“ promluvil tiše, ale zcela jasne.
„Nikdo z nás nikomu neporoučí Eizaku,“ ušklíbl se Eggar, ale ten meč zastrčil zpátky.
„Tady nejde o poroučení, tady jde o zachování lidskosti.“
„ta me ani neochrání, ani nenasytí,“ odplivl si Eggar a pak se kone obrátil k vesnici.
„Co se to mezi nimi děje?“ zeptala se tiše Mary.
„To není naše věc, už abychom byli v té vesnici,“ jakmile Tobiáš domluvil,“ ozval se kručivý zvuk a všichni se obrátili na Rolanda, který však zvedl ruce.
„Já jsem to nebyl,“ kručený se ozvalo znovu, vycházelo od Tobiáši.
„Pojedeme?!“
Mary se nepatrne pousmála, ale úsměv jí hned zmizel z tváře, když viděla Tobiášovu zamračenou tvář, kručení se ozvalo znovu a bylo zas o něco hlasitější.
Není to žádná hanba,“ promluvila Chandra.
„Já nemám duvod nějakou cítit,“ zavrčel Tobiáš a popohnal svého kone vpřed.
„Tobiáši!“ zakřičela za ním Mary, ale on nezastavil.
„Bude v pořádku,“ uklidnil jí Eizak, který se během svých slov, očima zameřil na Rolanda, který mel náhle v ústech suchu a těžko se mu polykalo.
Topbiáš ujel asi sto metrů, když se jeho kůn zčistajasna vzepjal a Tobiáše shodil k zemi, Patrik a Mary ho následovali.
„Jste v pořádku, co se to stalo?“ Roland chtěl k Mary pokleknout, ale ta ho rukou odehnala pryč.
Vrátil se tedy ke svému koni, ale nevyšvihl se na něj, protože ho do nosu, udeřil pomerne intenzivní záměr.
Přitiskl si nos, ale nikdo nevidel nic, co by to mohlo způsobit.
Očividne to však bylo skutečné, protože si každý z nich zmáčknul svůj nos a zakryl svá ústa.
„Proboha, co je to za smar,“ zahuhlal Patrik, Mary se zatočila hlava, kdyby jí ten mladý muž nezachytil, jistě by se zřítila.
„Stáhnete se dozadu, pokusím se zjistit, odkud to přichází,“ přikázal jim Eizak a všichni ho uposlechli, dokonce i Eggar, který se sice tvářil zachmuřene, ale neprotestoval.
„To bude dobré,“ zašeptala Chandra a přitiskla k sobe všechny tři děti.
Eizak mezitím přešel k Tobiášovi, který se pomalu zvedal.
„Jsi v pořádku?“
„Nic mi není,“ odsekl Tobiáš a oprášil se.
„Vrat se k ostatním, já se pokusím zjistit, odkud se ten zápach bere.
„To si nemyslím, jdu s tebou.“
„Poslechni me. Vrat se ke svým sourozencům.
„Chci vedet odkud se ten puch vedel!“ Tobiášovi v očích zazářil jas, na Eizaka to neudělalo žádný dojem, ale nehodlal se s ním přít.
„Pokud si o tom pevne přesvedčený, tak tedy pojd, ale varuji tě, to co uvidíš, nemusí být nic pěkného.
Tobiáš se na něj pohrdave zahledel.
„Nemusíš mít žádný strach.“
„Dobrá pojdme tedy,“ Eizak moc dobře vedel, co ten smrad znamená i to odkud se bere, ale neviděl důvod, proč by mu to měl říkat, pokud je Tobiáš přesvedčený o tom, že chce jít s ním, oba dva vstoupili do té vesnice a ostatní ustoupili ještě více dozadu, jelikož ten zápach byl stále nesnesitelný, tedy ne podle Eggara, který ho plne nasál.
„Vůne boje a my jsme přišliu pozdě.
Zepředu k ním dolehl slabý davivý zvuk.
„Stalo se snad něco?“
„Uklidni se maličká., to se jen tvůj bratr učí životu,“ zastavil Eggar Mary.
„Co tím myslíš?“ chtěla vedět s mrazením v zádech.
„Tohle,“ rukou ukázal na k ním přibíhajícího Tobiáše, který byl v obličeji bledý.
„Tobiáši, co se stalo, co si tam videl? Mluv s námi!“
„Jsou tam samé mrtvoly, jsou tam samé mrtvoly muži, ženy a dokonce i děti, všude je krev…,“ oči mel rozšířené, rty se mu chvěly.
„Už je to pryč,“ mary ho chtěla obejmout, ale on jí odstrčil.
„Nech me být,“ zakřičel.
„Kolik jich je?!“ Eggar ho chytil za rameno.
„Eggara!“ okřikla ho Chandra, ale on ho nepustil.
„Kolik je tech mrtvool?!“
„Tobiáš se mu vyškubl.
„Desítky tak možná dvacet, 30, 40…“
„A všichni jsou mrtvý, nikdo z nich nežije?“
„Ne. Jsi hluchý! Všichni jsou mrtvý, všichni všichni všichni…!“
„Už je to pryč, už je to pryč,“ Chandra Eggara odstrčila.
„Já to vedel, vedel jsem, že to tak bude, vedel jsem, že to udělá, kdybychom se nezdržovali!“
„Eggara! Přestaň s tím!“
„O kom to mluvíš, kdo by mohl něco tak odporného učinit?“
„O lazarovi vašem otci!“
„Panebože,“ Mary si zakryla ústa.
„to by už stačilo Eggare.“
„Eggar se obrátil k Chandře s výzvou ve své tváři.
„Tak me zkus zastavit slečinko!“
„Už ani slovo Eggare!“ Chandra se jeho vyhrůžným pohledem nenechala zastrašit.
„Má pravdu Eggare, už ani slovo,“ přidal se Ryar, který se postavil vedle Chandry a ruku si položil na svůj meč.
„Toho byste se neodvážili.“
„Jestli v tom budeš pokračovat, tak ano!“
Eggar se zasmál a oči se mu zužily.
„Vy si skutečne myslíte, že byste me dokázali zastavit, vy dva, vy takové nic, já zabíjel, když jste se vy ještě váleli v matčine lune!“
„Nechceme s tebou bojovat, ale budeme, jestli v tom budeš pokračovat.
„Pro mke za me, já se jen snažím ten dětem ukázat, co je čeká a nemine, co je to skutečný svět a kdo vlastne je jejich otec.“
„Už ani slovo Eggare! Naše poslední varování!“ Ryar a Chandra naráz vytáhli své meče.
„Jestli to tak chcete mít, tak tedy klidne,“ Eggar vytáhl svůj a oba dva si je měřil.
Trojčate s těmi třemi dětmi se stáhly dozadu.
„přestaňte. Máme držet při sobe,“ pokusil se jim to rozmluvit Sebastián, ale Eggar ho volnou rukou tvrde udeřil do břicha a on se skácel k zemi.
„Nemám rád ukecená mnichy, já je vlastne nemám vůbec rád, tak kdo z vás začne, ty a nebo ty a nebo snad oba najednou?!“
„Nemusí začínat nikdo z nás, nechceme prolít tvojí krev.
„Na to už je trochu pozde, tak pojdte a nebo bych mel snad začít já?“ Eggar svých mečem zatočil ve vzduchu, švihl do prázdna a pak chtěl proti nic vyrazit, ale v tom mezi ně skočil Roland, který zakřičel.
„Jsem to já! Jsem to já!“
„O čem to breptáš? Zmiz mi nz cesty!“
„Jsem to já! To já můžu za to, že ze studni mízí čerstvá voda, to je moje práce!“
Mary vyjekla a rukou si zakryla ústa, Patrik na něho zíral s otevřenými ústy, Ryar a Chandra si vyměnili pohledy.
„Tak v tom případe,“ Eggar namířil svůj meč k jeho krku.
„Proč si to udělal ty zatracený hlupáku, proč?“
„Já jsem nechtěl, nevedel jsem, že něco takového způsobím, chtěl jsem se jen cítit výjímečný, něco dokázat…!“
„Tak v tom případe já musím, ne chci udělat tohle,“ Eggar se rozmáchl, mířil na jeho hlavu, ale jeho meč narazil na jiný.
„Jak ses sem tak rychle dostal?!“
„Toho chlapce se nedotkneš!“ promluvil Eizak tiše, ale nekompromisne.
„On za to může! Eizaku! Konečne jsme ho našli, konečne ho můžeme zabít!“
„Já vím, ale nedotkneš se ho,“ zopakoval Eizak.
„Tak na to bych se ještě podíval,“ Zvedl svůj meč do ruky, ale nakonec neudeřil, po několika okamžících nechal svojí ruku i s mečem klesnout.
„Tohle chcete?“ pohledem, ve kterém se zračilo opovržení přejel tváře Eizaka, Ryara a Chandry, ti všichni stáli před Rolandem s vytasenými meči.
„toho chlapce se nedotkneš, Eggare.“
Eggar nyní již klidný zasunul svůj meč zpet za pas.
„Možná, že ne ted, možná, že ne zítra ani třeba za týden, ale ten mladík zemře, to ti zaručuji!“ poté se vydal pryč, nikdo z nich se ho nesnažil zastavit.
„Co Ted se mnou bude?“
„Rozhodl si se správne.“
„Začínám o tom pochybovat, můžete me toho zbavit?“
Chandra pohlédla na Ryara a ten na Eizaka, všichni tři zavrtěli hlavou.
„Myslel jsem si to,“ Roland sklopil hlavu.
„Už je to v tobe zakořenené, ale dokázal si se jí postavit.
„Jí? Jak víš, že je to ona?“
„Moc dlouhý příbeh.“
Řekni mi ho.“
„Možná někdy pozdeji, ted si musíme pospíšit.“
„Jak daleko je podle tebe Lazarus?“ otázala se tiše.
Eizak se ohledl k trojčatům a detem.
„Ne tak, abychom ho nedostihli, ale bojím se, aby již nebylo pozde.
„To zjistíme, až se k němu dostaneme.“
„Bez Eggara to nebude snadné.
„On se vrátí.“
„To doufám, ale co uděláme s dětmi? Nemůžou s námi a jestli bude Lazarus v každé vesnici před námi, nikdy nenajdeme bezpečné místo.“
„O jednom místě bych vedel,“ ozval se Ryar.“
„Oba dva na něho pohlédli.
„Budeme se muset rozdělit. Já se postarám o ty děti a vy jedte s trojčaty, Rolandem a Sebastiánem za Lazarem, jestli má někdo Lazara vrátit, tak jedine jeho deti.
„Dobře. Drž se. Stastnou cestu a opatrujte se,“ Chandra ho objala a poté se od nich Ryar odpojil a zamířil k těm detem.
Eggar půjde po Lazarovi, to víme oba dva Eizaku.
„Jeho smrt je východisko, ale to neznamená, že ho nechám umřít.“
„Něco takového jsem ani nenavrhovala.
„Chandra se rozloučila s Aulrikou, Eurikou a chlapcem.
Roland přistoupil k trojčatům.
„Ubožaku?“ Tobiáš přešel ke svému koni.
„Vedel jsem, že s tebou není něco v pořádku,“ Patrik také odešel a Roland se otočil k Mary.
„Je mi to líto, nechtěl jsem to tak, chápu, že me musíš nenávidet.“
„Ne,“ bylo jediné, co řekla a pak se připojila ke svým bratrům.
Roland se vydal kje svému koni a ignoroval přitom ženský šeptavý hlas.
„To nebylo moudré rozhodnutí Rolande.“
„Zmlkni!“ zamumlal a poté vyskočil na svého kone a vyjel za ostatními

Doufám, že se jim to povede - vrátit Lazara do života.

Lazarus vstoupil do města. Lidé před nim ustupovali.
On si jich však nevšímal a kráčel přímo k místnímu hostinci.
„Hej ty, co tady chceš?“ zavolal na něj nějaký vysoký a pomerne svalnatý muž, Lazarus na něho nereagoval a dál kráčel k té hospode.
„Hej. Ptám se tě, co tady chceš?!“ zavolal na něj znovu ten muž, ale on ho znovu ignoroval.
„Nechej ho být,“ pokoušel se toho muže zastavit nějaký muž, ale on ho od sebe odstrčil.
„Nemám rád, když si někdo myslí, že me může igorovat.“
„Royi. Uklidni se. Vždyť se zas tak moc nedeje,“ nevzdával se muž, co se ho snažil od kontaktu s Lazarem odradit.
On ho však znovu odstrčil.
„Co jsi? Muž a nebo zbabělec?“
„Já chci hlavne žít.“
Roy se ušklíbl.
„Ty mi tvrdíš, že bych se ho mel bát? Já? Já, který zabil tři statné chlapy najednou?!“
„ty ho neznáš. Poslechni me, drž se od něj dál!“
„To už by stačilo!“ Roy si odplivl sevřel ruce v pěst a pak se vydal k Lazarovi, který se u té hospody zastavil.
Jakmile ho nějaký muž uvnitř té hospody uviděl, okamžite se zvedl a vyběhl zadním vchodem. Takto učinilo pět statných chlapů a hostinský se jim ani nedivil.
Taky by sám nejraději utekl, ale veděl, že musí zůstat.
Osztatní, kteří v té hospode zůstali si začali vzrušene šeptat a všichni ukazovali na Lazara, který se chystal vstoupit dovnitř, ale v tom na jeho rameno, dopadla težká mužská ruka.
„Royi! Nech ho být!“ snažil se ho muž za jeho zády přesvědčit, aby od Lazara odešel, ale ten ho ignoroval, stejně jako jeho ignoroval Lazarus.
„Zeptám se te ještě jednou cizinče, kdo si a co tady chceš?!“
„Chudák Roy,“ zašeptala jedna stará žena.
„Myslím, že ho nebude škoda,“ zabručel nějaký postarší muž vedle ní.
„Možná, že nic nebude, slyšel jsem, že se s ním něco stalo, že prý změknul,“ přidal se nějaký muž s dlouhou bradkou.
„Nesmysl. Jen se na něj podívejte, je to ten samý Lazarus, se kterým sem se nedávno potkal,“ ozval se nějaký muž, kterému chyběla jedna ruka a jedna noha.
„Co ty o tom můžeš vedet mrzáku?!“
„Chlapce, chlapče. Jednou me zastavil, když jsem se chystal provést nějakou špatnost, myslel jsem, že je po me, ale on me ušetřil.
„Tomuhle ty říkáš ušetření, tomuhle?!“
Mrzákova pěst vylétla vpřed a šklebící muž se zřítil ze židle na zem.
„spon dá na chvilku pokoj,“ okomentovali to ostatní muži a poté se plne věnovali Royovi a Lazarovi.
Ten ze svého ramen e setřásl Royovu ruku, ale ten se nehodlal vzdát tak snadno, myslel si, že to on je tu postrach, že jeho se všichni bojí a pak si sem přijde nějaký cizinec a všichni z něho doslova strachy šílí, to znamenalo jediné, bude je muset přesvědčit, že to on je stále postrachem města.
Tiskl tedy Lazarovi pravé rameno tou největší silou, jaké byl jen schopen a Lazarus se pomalu otočil.
Royi se spokojene pousmál, konečne ho k tomu přinutil,. Ted už to bude snadné.
Lazarus si ho beze slova změřil od hlavy k pate a Royovi nemohlo ujít pohrdání, které se objevilo v Lazarových očích.
„zmocnil se ho vztek, něco tzakového si nikdo nikdy nedovolil a tenhle cizinec s tím nebude začínat, byl si tak jistý, že jedna dobře mířená pěst bude stačit, ale jakmile svojí ruku vystřelil k Lazaravě obličeji, došlo mu, že to byla nejspíš chyba, jeho tvrdá pěst, ze které všichni ostatní šíleli strachy, narazila do lehce sevřené Lazarovi pěsti a celé Royovo tělo zaplavil příliv neskutečné bolesti, prsty ho brněly, nedokázal s nimi hybat.“ Neplytvej mým časem chlapče,“ promluvil Lazarus klidně.
Royem projela nová vlna zlosti, nikdo mu nebude říkat chlapče, nikdo!“ Jeho druhá ruku vystřelila vpřed, tentokrát mířil na Lazarovo pravé oko, ale nikdy se tam nedostala, jelikož Lazar nastavil svůj loket a jakmile se s ním jeho ruka střetla, ozvalo se křupnutí a vydešený Royi sledoval, jak mu dva jeho prsty zvadly, at dělal, co chtěl, nedokázal je ovládat.
Ženy se otočili a někteří muži udělali to samé, ostatní ihned sklonili své hlavy, nikdo nechtěl, aby se na ně upřel Lazaruv pohled.
„Co jsi zač, cos mi to udělal s prsty?!“
„To je varování chlapče. Pokus se me znovu dotknout a nebudou to jen prsty.
„Co mám ted dělat? Nemůžu s nimi hýbat, jsem mrzák, za tohle mi zaplatíš!“ jak beze smyslů, zvedl Roy s námahou kus težkého dřeva s funením ho dostal nad hlavu.
„Royi! Nedelej to!“ zakřičel nějaký muž, ale on se s ním pokusil udeřit Lazara do hlavy, ten se však ani neotočil a loktem ho udeřil přesne doprostřed obličeje, Roy se zapotácel, upustil to dřevo na svojí nohu, městem se nesl jeho řev, Lazarus vstoupil do krčmy.
„Nějaký malý muž, který se chystal vyjít z krčmy, před nim začal ustrašene couvat, Lazar mu však nevěnoval jediný pohled a přistoupil k Hostinskému, který se snažil zachovat klid, ale příliš se mu to nedařilo.
„Kam utekli ti muži?“
„Ja… ja…ja…cí… muži?“ vykoktal ze sebe s námahou.
Lazarus ho bez nejmenší námahy zvedl do váhy, nedbal toho, že ten hostinský váží přes metrák.
„Já se nikdy nepotám dvakrát,“ jeho hlas byl stále klidný.
„do jeskyne, do jeskyne,“ hostinský rostřesene ukázal do dálky, Lazarus ho pustil a hostinský tvrde žuchnul na zem, ale přes zřejmou bolest, vypadal štastne.
K lazarovi se doneslo téměř neznatelné šeptání, otočil se a vzápětí vyrazil dvema překvapeným mužům nože z rukou.
Muži se chtěli dát na utek, ale on jim k tomu nedal příležitost, škubnul nejprve jejich rukama, ignoroval křupnutí i jejich následní řev a pak jim srazil hlavy dohromady a a oba dva muži se zřítili k zemi a podlaha kolem nich se začala plnit jejich krví.
Všichni ostatní se přitiskli ke steně, všichni se snažili dívat někam jinám.
Lazarus zvedl ze stolu objemný džbánek, který byl až po okraj naplněný pivem a všichni s otevřenými ústy, sledovali, jak jeho obsah pije na jeden zátah.
Když ho vyprázdnil do posdslkední kapky, rozhlédl se po všech těch lidech.
„Prosím neubližuj mi, prosím neubližuj mi, mně neubližuj, me také neubližuj.
Lazarova pravá ruka se zlehka dotkla jeho meče a lidé se začali chvět.
„Je tu někdo, kdo me může k té jeskyni dovést?“
Všichni mlčeli.
Lazarus sáhl do kapsy ze které vytáhl plný váček a když s ním zatřepal, uslyšeli všichni cinkot stříbrných míncí.
Nekteří muži se olízli, některým žernám zasvitilo v očích, ale nikdo se nepřihlásil.
„Lazar se chystal ten sáček opět zasunout za pás, když se ozvalo.
„Já te tam dovedu,“ lidmi se prodrala dívka, mohlo jí být tak 15 let.
„Ty nikam nepůjdeš,“ nějaký vousatý muž se jí snažil stáhnout zpátky, ale ona se nenechala.
„Jak moc dobře znáš ty jeskyně?“
„Skrz na skrz,“ odpověděla a v jejím hlase zněla sebejistota.
„Tak dobrá, půjdeš se mnou.“
„Nedelej te to prosím, neodvádejte mojí dceru pryč, nic vám neuzdělala, neubližujte jí!“ nějaká žena padla na kolena.
„Přestaň, matko! Ty peníze potřebujeme!“ její dcera se vytrhla jejímu sevření a popošla blíž k Lazarovi.
„Pokud splní svojí část, vrátí se vám.“
„Panebože, prosím o smilování, prosím o smilování!“
Dívka k němu došla.
„Kolik mi dáte, pokud se mnou budete yspokojený?“
„Tolik kolik si zasloužíš.“
„V tom případe, doufám, že je ten sáček velmi hluboký,“ dívka si z očí odhrnula vlasy a Lazarus zjistil, že je slepá.
„Víš jistě, že to dokážeš?“
„Naprosto,“ dívka se nepatrne pousmála a poté se její ruka dotkla jeho tváře, lidé strnuli hrůzou, její matka začala kvílet ještě s větší intenzitou, Lazarus nic neudělal, ten dotyk mu odněkud přišel podvědomý.
„Dívka svojí ruku odtáhla.
„Tak a můžeme vyrazit.“
„Jak se jmenuješ?“
„Gloria.“
„Prosím nezabijejte jí, moc vás prosím!“ zoufala žena chtěla obejmout jeho nohu, ale on se tomu vyhnul.
Gloria nesouhlasne potřásla hlavou a vzápětí opustila krčmu, nikdo se jí nesnažil zastavit, Lazarus jí po chvilce následoval, nevnímal ženino kvílení.
Gloria kráčela s takovou samozřejmostí, vyhýbala se nebezpečným místům, znovu mu někoho připomněla, ale nedokázal si vzpomenout.
„Jak je to daleko?“
„To záleží na tom, jestli je chcete zabít hned anebo je trochu „potrápit“,“ pronesla to takovou samozřejmostí, že ho to malinko zarazilo a opět se dostavil onen povědomý pocit, zahnal ho a vzápětí sevřel meč ve své ruce.“Jste jako můj otec, ten se taky rád často mazlil se svým mečem,“ zasmála se Gloria.
V lazarových očích se zablýsklo, ale hned to zase zmizelo a on svůj meč zasunul zpět za pás.
„Kdo byl tvůj otec?“
„Pokrčila rameny.
Nemám zdání. Máma tvrdí, že to byl valečník, velmi dobrý válečník.“
„Jak to tedy víš s tím mečem?“
Zastavila se a otočila se k němu.
„Viděla jsem ho ve svých snech, byl vám docela podobný, jen tvář mel o něco ostřejší a měl na ní více jizev…,“ Sklonila hlavu.
Lazarus na ní hledel a nevedel co má říct.
Po několika vteřinách svojí hlavu vztyčila.
„Pojdme. Měli bychom to stihnout do večera.
„Mohla bys mít problémy?“
„Já? Myslím na vás,“ v jejích slovech se ukrývala drzost, ale on nevidel duvod je trestat.
„Rád bych se s nimi utkal tváří tvář.“
„Myslela jsem si to, po téhle ceste u nich budeme do hodiny.“
Lazarus přikývl, pak si uvědomil, že je slepá, takže to asi nevidela, ale jak to vypadalo, pochopila to, jelikož začala lézt do kopce a on v dálce spatřil ne příliš velkou jeskyni.

To bylo dobrý - pokus se mě dotknout a nebudou to jen prsty.

Licia přijela k potoku. Seskočila ze svého kone a poslala k vode.
Podívala se nahoru. Slunce se chýlilo k západu, „její“ muži by tady měli být každou chvíli.
Pohrfdave se ušklíbla.
Nikdo z těhle rádoby Marakenových služebníků nic neznamenal, nikdy ji nedosahoval ani z poloviny, byla tak hrdá na to, že to právě ona, je tou vyvolenou, která může s jejich Pánem hovořit, byť zatím jen v plamenech.
Její kůň neklidne zafrkalů a zahrabal kopyty.
Nejprve vytáhla svůj meč, meč na kterém se ješte stále držela krev poslední oběti.
Když zjistila, že to jsou muži, na které čekala, zasunula ten meč zpátky, jakmile její pohled padl na bezvlédné mladé ženské tělo, na rtech se jí rozšířil úsměv.
„proč vám to tak dlouho trvalo?!“ obořila se na ty muže.
„O
mlouváme se naše paní, měli jsme menší potíže, ale přinesli jsme to, o co jste nás zádala.“
„Žádala? Jsi si jistý, že si zvolil vhodný výběr slov?!“
Muž polknul a ohlédl se na dva své kumpány, kteří udělali krok vzad.
„Stále na tom trváš?!“
„samozřejme, co si nám přikázala,“ zamumlal ten muž ustrašene.
„To už je mnohem lepší,“ Licia ho pohladila po zádech a jeho zamrazilo.
„Doufám, že je stále naživu, protože mrtvá by my byla k ničemu.“
Muž se znovu ohlédl na své kumpány, ale ti předstírali, že něco hledají na zemi.
Povzdechl si a poté se otočil zpět k Licii, která si netrpělive podupávala.
„Jistě, že je naživu,“ pronesl co nejsebejistějším hlasem, ale doopravdy si tím nebyl jist, docela pospíchali a nebyl si jistý, jestli se ta žena parkrát nepraštila, vrhl na ní rychlý pohled a nenalezl žádné známky poranení.
„tak se o tom přesvedčení,“ Licia ho ani nemusela odstrkovat, odsunul se, jak nejrychleji to šlo.
Poklekla k ní a položila svojí ruku na její srdce.
Muži zatajili dech, znovu je zamrazilo po celém těle, výraz její tváře byl nečitelný.
„Připravte, ty rozdelej ohen, ty si vymen kalhoty,“ obrátila se znechucene na třetího.
Ten nejprve nechápal, ale pak mu došlo, co má na mysli a zrudnul do ruda.
Dca zbývající muži vykonala, co jim přikázala, jeden rozdělal ohen a druhý tu dívku, která se začala probouzet vysvlékl do naha.
Dívka otevřela oči, ve kterých se jí zračil strach.
Licia se natáhla pro nuž, dívka cosi zahuhlala, jeden z mužů jí chytil za ruce, druhý za nohy a třetí jí držel za hlavu.
Dívka znovu cosi zahuhlala, pokusila se muže, co měl svojí ruku na jejich ústech kousnout, ale ten si dával pozor, nedělal to poprvé.
„Slibuji, že to bude rychlé,“ zašeptala Licia, ale odraz v jejich očích, vypovídal o nečem jiném, dívka sebou znovu škubla, ale veškerá její snaha byla marná, ti muži jí drželi velmi pevne.
Licia přiložila ten nuž k jejímu břichu, vzápětí do nej řízla, objela s ním celé její břicho, nedbaljíc toho, že ta dívka sebou škubu, cosi huhlá, po tvářích jí stékají slzy.
Řízla znovu a pak ješte jednou, nakonec došla k jejímu srdci, vnořila sbojí ruku dovnitř a se skubnutím jí to srdce vytrhla.
Dívka sebou naposledy škubla a poté její tělo znehybnělo.
Licia se postavila, držíc její srdce ve své ruce.
„Postarejte se o to tělo, já si promluvím s naším Pánem.
Všichni tři muži přikývkli a odtáhli mrtvou dívku dál do lesa.
„Přijd ke me můj Pane a řekni mi, co mám vykonat dál,“ tahle slova šeptala s tichou úctou a poté to srdce vhodila do plamenů.
Ozvalo se zasyčení, plameny vyšlehly do výšky a Licia se zatajeným dechem sledovala, jak se v nich zhmotňuje mužská postava.
„Zatím si vedeš výborne Licio,“ promluvil mohutným hlasem.
„Velmi, velmi si toho vážím můj Pane, ale ty děti jsem ještě stále nezabila.
Muž v plamenech se zachmuřil a jí bodlo u hrudi.
„Zapomeň na ty děti, Licio.
„Můj Pane?!“ Licia se zatvářila překvapene.
„Mám pro tebe velmi důležitý úkol a veřím, že ho dokážeš splnit.
„Udělám cokoliv, co mi poručíš!“
„Já vím. Potřebuji, abys našla a zabila jednu mladou slepou dívku.“
„Jak poroučíš, můj pane, jak jí mohu najít?“
„Je s Lazarem, nebude těžké ho najít.“
„S Lazarem?“ Licia se od toho ohne malinko odtáhla.
„Má to snad znamenat, že to nedokážeš, že me zklameš?!“
„Ne můj Pane, to se nikdy nestane, učiním, jak mi poručíš, ihned se vydám na cestu.
„Výborne. Jsem si jistý, že se o to postaráš a mohla bys pro me udelat ještě jednu maličkost?“
„Cokoliv můj Pane, cokoliv!“
„Postarej se o ty tři.“
„Licia se postavila.
„s nejvetěí radostí, můj Vládče!“
Mužská postava se rozplynula a plameny klesly.
Podívala se na ty muže, přemýšlela, jestli je má zabít postupne či najednou, většinou dávala přednost pomalému, velmi dlouhému umírání, ale její Pán , pro ní mel úkol, který vyžadoval rychlé jednání.
Vytáhla svůj meč, pevne ho uchopila do obou rukou a potom se k těm mužům rozuměli.
Ty se spolu bavili a neohlíželi se za sebe.
Všimli si jí, ale to už byla blízko sebe, zmohli se jen na pootevření úst, jelikož nejprve jeden z nich přišel o hlavu, druhému proklála srdce a třetímu projela svým mečem krk skrz na skrz.
Jakmile se jí podařilo svůj krví pošpinění meč, vytáhnout z jeho krku, hvízdla na svého kone, který okamžitě přiběhl, ona se na něho vyhoupla a mlasknutím ho pobídla k trysku. Namířila si to k městu, ze kterého Lazarus s tou dívkou odešel.

No, fuj, vytrhnout někomu srdce.

No je to Licia. Nejspíš jsem mel varovat co?

Kapitola 14

Lazarus a Gloria dorazili k té jeskyni. Šli velmi rychle i poté, co slunce zapadlo, ale nebyli ani udýchaní, Gloria je tou cestou nbezpečne provedla.
Lazarův pohled spočinul na třech nedaleko pasoucích se koních a vzápětí ze svého šatu vytáhl poměrne dlouhý nůž, ale než se k jim mohl vydat, Gloria ho chytla za ruku.
Překvapene sebou škubl. Jak ho mohla videt, když je slepá a navíc hleděla na jinou stranu.
„Na těch mužích mi nezáleží, ale těm koním prosím neublížuj.“
Lazarus se jí vyškubl, ale zůstával na místě.
„Nechci je zabít, jen je zmrzačím, aby na nich nemohl žádný z Marakenových sluhu uniknout?“ po těchto slovech se k těm koním chtěl vydat, ale ona ho znovu zadržela, na křehkou a tak mladou dívku, měla obdivuhodní stisk.
„Neubližuj těm koním, oni Marakenovi neslouží.“
Lazarovi se v očích zalesklo, Gloria se zachvěla, ale ruku mu nepustila.
„Nechám je pro nás, zůstaň tady, nikam se nehni.“
„Vím, že je to pro tebe důležité, ale přenech to jiným a vrat se ke svým dětem.
„Já žádné děti nemám a tobě radím, aby si něco takového už nikdy více nezminmovala.
„Rozumím,“ Gloria sklonila hlavu.
Lazarus vytáhl meč a během několika vteřin vstoupil do té jeskyne.
Gloria si díky hmatu našla pomerně vysoký pařez, na který se posadila a čekala.
Netrvalo dlouho a z jeskyne se nejprve ozvali k smrti vyděšené mužské výkřiky, pak řinkot meču, následován ječivými výkřiky, které snad ani nemohly být lidské.
Několikrát se zhluboka nadechla, srdce jí začala prudčeji bušit, oční víčka se jí chvěla.
„Prosím! Prosím! Prosím! Zříkám se Marakeny, zříkám se ho, jen me prosím nezabíjej!“ neslo se k ní kňourově.
Ze služby k Marakenovy se lze vykoupit jedinou cestou a tou je smrt,“ přerušil knučivý hlas, mohutný Lazarův hlas a vzápětí uslyšela švih a pak to všechno utichlo, kolem ní se rozprostřelo až hrobové ticho, rukama si k tělu přitáhla své nohy a cítila, jak jí z očí prýští slzy.
O několik vteřin později z té jeskyne vyběhl nějaký muž. Měl potrhané oblečení a z levé napůl useknuté ruky mu pryštila krev, ale byl naživu a mířil jednomu přivázenému koni.
Pak ovšem spatřil na pařezu sedící Glorii a zaváhal.
Ruka ho čertisky bolela a pryštící krev, nebyla nikterak dobrým znamením, měl by naskočit na nejbližšího kone a pokusit se dostat na nějaké bezpečné místo, ale na druhou stranu, před ním byla nějaká dívka, která sem jistě přišla s LazaremNechápal sice, proč by sem Lazar tahal nějakou dívku, ale na tom mu ani tak nezáleželo, právě se mu naskytla příležitost k pomstě, zmrzačí jí a pak jí zabije a nají zohovené tělo, vyryje znak jeho Pána, který mu umožnil uniknout Lazarovu běsnění.
Rty se mu zkřivily a on k ní začal pomalu postupoval.
Vítr k ní donesl neznámý mužský pach.
Malinko zvedla hlavu.
„Lazare jsi to ty?“ zeptala se, přestože si byla více než jistá, že ten zápach patří jednomu z těch mužů, které přišel Lazarus zabít a kterému se nějak podařilo uniknout.
Natáhla ruce před sebe.
„Odejdi, zachraň se.“
Muž v duchu zajasal, tohle bylo ještě lepší, nežli čekal, byl si jistý, že je slepá,bude to ještě snažší, nežli čekal, možná až příliš snadné.
„Dostal jsi dar života, odejdi prosím,“ vyzvala ho Gloria, která necítila strach, snad jen nepatrný svíravý pocit, který se ale nejspíš vztahoval k tomu muži.
„Neboj se malička, máme trochu času pro seber, jsem si jistý, že nás ted Lazarus rušit nebude,ů při svých slovech si vzpomněl, jak Lazarus jeho spolubojovníky porcuje na několik částí.
„Prosím odejdi, zachran se.“
„Tvoje starost me dojímá, ale myslím, že něco takového nemám v úmyslu, Gloria cítila, jak se jí svými prsty dotýká, jak jí vzápětí trhá její šaty.
Uvnitř sebe sama se zachvěla, ale nikterak se nebránila.
„Copak maličká, to se ani nebudeš bránit? No jen do toho mtrochu se snaž, nemám rád, když je to příliš snadné,“ svými prsty jí přejížděl po odhaleném těle, ona se znovu zachvěla, ale stále se nebráníla.
„No jak myslíš, jenom chvilnku počkej,“ nepatrne od ní ustoupil a začal si sundávat kalhoty.
Gloria na tom pařezu seděla, nehýbala se, ale vnímala, že se její tělo třese .
„Prosím ne, prosím ne,“ šeptala si pro sebe, ale nepřestala se třást.
„Copak si to tam šeptáš, maličká?“ muž měl své kalhoty téměř na zemi, ale už se k ní nedostal, někdo mu položil těžkou ruku na rameno, muž se prudce otočil, ale na víc se nezmohl, Lazar mu jedinou ranou oddělil hlavu od těla, hlava se chvíli kutálela po tráve, až narazila do jiného pařezu.
Ríkal jsem ti at se z toho místa nehneš,“ promluvil Lazarus a poté její téměř nahé tělo obalil nějakým kožichem, Gloria na něm ucítila cosi mokrého a protože ten kožich zapáchal mužským pachem, usoudila, že to bude krev, nikterak jí to nevyvedlo z míry, nepatrne se usmála.
„Mělas štestí, trvalo to o něco déle, než jsem si myslel, tady máš svojí odměnu,“ podával jí ho do rukou, ale ona ho odmítla.
„Ty peníze ty patří, svojí část si splnila.
„Já se do té vesnice nevrátím, už tam pro me není místo.
„A kam chceš jít?“
„Kamkoliv půjdeš ty.
„Já cestuji sám, nikoho sebou nepotřebuji.
„Já se dé té vesnice již nevrátím,“ zopakovala Gloria tiše.
„Proč ne? Vždyť je tam bezpečno, mám práci, nemohu se s nikým zdržovat.
„Protože si tam pro me dřív či později přijde tvá sestra.“
„Licia?!“ Lazaruv obličej ztvrdl.
„Ano. Vem me sebou, mohu ti být užitečná.“
„Proč by si pro tebe má sestra měla příjít, jak o tom mužeš vedět?“
„Vem me sebou Lazare, nenechávej me své sestře,“ v jejím hlase se ozývala nalehává prosba.
Lazarus na to nic neřekl, nejprve otřel svůj meč o ležící bezvládné tělo a poté se k ní obrátil.
„Tak dobrá, ale budeš dělat co ti řeknu, zůstaneš kde ti řeknu a už žádná slova o nějakých dětech.“
„Přijímám,“ Gloria se postavila.
„Mohl bych tě taky dovést do nějaké bezpečné vesnice.
„Prosím něch me jít s tebou.“
Lazarus zasunul svůj meč za pás a šel se postarat o kone.
Gloria si s úlevou odhrnula vlasy z čela.
„Odpust mi matko,“ zašeptala a poté se připojila k Lazarovi.
Ten jí chtěl pomoct na koně, ale ona to zvládla sama, znovu mu někoho připomněla.
„Kde jsou další?“
„Nedaleko odtud, ještě si to můžeš rozmyslet.“
„Není co, vím, co musím udělat,“ zamumlala neslyšitelne a poté její kůn vyrazil vpřed.
Lazarus se za ní chtěl vydat, ale v tom ho bodlo na hrudi, nemusel se ani dívat, veděl, že je to jeho vpálené známení, Licia opět zabijela nevinné.
V očích se mu rozhořel žár, svaly na rukou se mu napjaly a on vzápětí pobídl svého kone.

Licia tedy opět zabíjela?

Má to v krvi

Licia seskočila z kone. Vydala se k tomu hostinci, ve kterém se před nějakou chvíli objevil i Lazarus.
Došla až téměř ke dveřím, když jí zastavil nějaký muž, pomerne vysoký a svalnatý.
„Ztratila ses? Možná, že bych ti mohl pomoci,“ cítila jeho smradlavý dech, ale nikterak na to nereagovala.
„Myslím, že si me neslyšela, takže ti to tímhle dám jasne najevo,“ muž chtěl jí chtěl rukama obejmout kolem pasu, ale ho chytla za prsdty a s lehkostí mu zlámala jeden po druhým.
Muž bolestne zařval, ale to už se k němu otočila, její ruka vystřelila k jeho krku, zmáčkla ho jen velmi jemně, ale i to stlačilo na promáčknutí krkavíce, muž se svezl k zemi a jeho vytřeštěné oči, svědčili o tom, že něco takového, rozhodne nečekal.
Rozhlédla se po ostatních, kteří okamžitě udělali krok vzad a pak pro jistotu ještě jeden.
Licia se na rtech zvlnil nepatrný úsměv a poté do toho hostince vstoupila.
Každý před ní co nejrychleji ustupoval, tak rychle, že často sházovali na zem téžké dřevené lavice.
„Co ti mohu nabídnout k pítí?“ paní?“ otázal se hostincí a třásl se mu přitom hlas.
„Jak daleko jsou ty jeskyne?“ zeptala se a upřela na něho svůj pohled, hostinský smrtelne zbledl, měla stejný pohled jako ten muž, který odtud odešel s Glorii.
„Proč vás zajímá jeskyně má paní? Není na nich nic zajimavého.“
Licia ho chytla za oblečení, zvedla ho do vzduchu, jako by nic nevážil, vzápětí ho roztočila a nakonec s ním mrštila na druhou stranu, hostinského tělo narazilo do zdi a všichni uslyšeli několikanásobné křupnutí.
Všichni ti, co tam seděli a nebo stáli, se chtěly dát na utek, ale dřevené dveřene jak s jedné tak s druhé strany se zabouchly.
Licia vytáhla meč.
„Můžete mi říct, co chci vedet a já vás nechám jít a nebo mi nemusíte říkat nic, já vás všechny zabiju a ty jeskyne si najdu sama.
„toho se neodvážíš, ty si jen jedna, nás je tu několik,“ do popředí vystoupil nějaký mohutný chlap, který vypadal, že by dokázal zabít tři statné muže najednou.
Licia si ho beze slova prohlédla, na rtech jí během toho pohrával pohrdavý úsměv.
„Me se nikdo nebude nikdy smát!“ mohutný muž vytrhl pevne usazený dřebený stůl a mrštil jí po Licii. Ta se nehýbala a všichni se zatajaným dechem začali, že se roztříští o její hlavbu a to bude její konec, stůl se však tesně před ní rozpadl na drobné kousíčky.
„čarodějka, čarodejka, čarodějka, jistě je spřažena s temnými silami, jistě je jejich otrokyni,“ neslo se šeptem hostincem.
I mohutný muž byl zřejme otřesen, ale během několika vteřin se vzpamatoval a přiskočil k ní.
„Myslíš, že mi tím nažewneš strach, že se snad bojím tvých čar?!“
„Možná, že bys měl. Znovu a naposledy vám nabízím možnost se zachránit, řeknete mi, jak daleko jsou ty jeskyne.
Nějaký muž se chtěl pohnout, ale jiný ho zadržel.
„On se o ní postará.“
„Proč tě ty jeskyne tak zajimají, není tam nic pro ženu a už vůbec nic pro Dáblovo stvoření.
„Opravdu si to myslíš?!“ žár v jejich očích rozhořel.
Mohutný muž se snažil pohled do jejich očí vydržet, ale s každou přibývají vteřinou to bylo težší a težší.
„Řekni mi znovu, že jsem jen slabá žena.“
„Jsi jenom slabá žena a jestli odtud hned těd neodejdeš, zabiju tě!“
Tohle jsem chtěla slyšet,“ zaššeptala spokojene Licia a mohutný muž sledoval, jak se její oči mění, jak získávají jinou barvu, objevuje se v nich odraz nějakého tvora.
Zamrkal několikrát rychle za sebou, ale odraz mohutného tvora v jejich očich nezmizel.
„Odted už nic neuvidíš, ničeho se nedotkneš,“ promluvila Licia takk tiše, aby jí slyšel jen on.
„To se neodvážíš, me nemůžeš porazit!“
„Podívej se mi do oči, podívej se mi a řekni mi, co v nich vidíš,. Podívej se do nich!“
„Ne! Nechci se ti dívat do očí, jestli se chceš dostat do těch jeskyní, musíš se dostat přes země, takže vytáhni meč a bojuj, tedy jestli to vůbec umíš?!“ v jeho hlase zazníval výsmech, ale jí to nechávalo chladnou, vzduch kolem nich ztežkl všichni ti lidé to cítili.
„Podívej se do mých oči a řekni co tam vidíš, řekni mi to!“
„Nikdy neudělám, co po me chceš ty prokletá čarodějko, protože já jsem…,“ nedokončil to co chtěl říct, protože pohlédl do jejich očí a viděl v nich sám sebe, jak zabijí jednoho muže po druhém, ušetří jen jednoho jediného a následne si svým mečem, usekává své vlastné ruce a následne si vypiuchuje své oči.
„Tohle… tohle… tohle nikdy neudě…, neudělá…,“ v jeho očích se rozhořel stejný žár, jako byl v jejich očích.
Licia ustoupila dozadu a on se pomalu poněkud ztuhle otočil ke všem těm mužům, kteří tam stáli a tázave na něj hleděli.
„Mariasi, co se děje, proč si se od ní odvrátil, proč si se obrátil k nám, co děláš s tím mečem? Mariasi, co to…?!“ Marias tomu co mluvil, proklál srdce, pak ten meč vytáhl a probodl dalšího a pak dalšího, jiným třem mužům naráz probodl břicha.
„Mariasi přestaň, přesťan my jsme tví přátele, Mariasi, Mariasi…,“ další a pak další padali k zemi, nejčastěji bodnuti bud do srdce či do břicha, občas také do krku.
„Nemůžu, nemužů…,“ šeptal Marias a z očí mu stékaly slzy, ale přesto nepřestával a dal zabíjel muže za muže, některé zmrzačil mín některý víc, marne se před ním snažili uniknout, marne bušili do zavřených dveří, kam,enná podlaha se postupne zaplnovala čerstvou krví.
Snažil se s tím přestat, zabodnout ten meč do země, do stolu, ale pokaždé ho zas vytáhl a zabil dalšího, tohle trvalo asi deset minut a pak byli všichni až najednoho po smrti, 30 povětšinou statných mužů, bylo pozabito, během pouhých deseti minut.
Nakonec se zastavil u posledního, mladíka, kterému mohlo být tak osmnáct let, ten se třásl, po tváři mu stékaly krupeje potu.
„Nezabije me, nezabije me,“ knučel tiše.
Marias od něho mátožne odstoupil, otočil se k Licii, která se spokoje usmívala.
„Nemůžu to udělat!“ vyrazil se zebe.
„To je pravda, nemůžeš, protože to chceš udělat.“
„Ne!“ vykřikl, ale během toho položil obe dve ruce na zakrvácený stul a jednou ranou si usekl kus pravé ruky, hostincem se nesl jeho řev.
„Pomož mu s tou druhou!“ přikázala Licia k smrti vydešenému mladíkovi a ten jí uposlechl, přistoupil k Mariasovi, který mu předal svůj meč a položil zdravou ruku na stůl.
Mladík zvedl meč nad hlavu, ale poté zaváhal.
„Udělej to!“ vykřikla Licia a on tedy švihl, jakmile se půlka Mariasovi ruky oddělila od těla, upustil ten meč na zem.
„Zvedni ho a propíchni s ním jeho oči,“ Licia se k němu malinko přiblížila.
„Ne! To neudělám!“
„Zvedni ten meč a udělej to!“ zopakovala to Licia a on ten meč pomalu zvedl, ruce se mu přitom třásl, ze rtů mu stékal pramínek krve.
„Udělej, co ti přikazuji a budeš svobodný!“
„Odpust mi to, odpust,“ mladík nejprve Mariasovi propíchl jedno a pak druhé oko a Marius s bolestným řevem vyběhl z hostince.
„Udělal jsem, co jsi chtěla, udělal jsem to, tak me nech jít, nech me jít…“
„Dobrá. Můžeš odejit, ale nejprve mi řekni, jak daleko jsou ty jeskyne a jak je to dlouho, co odtud odešel Lazarus?“
„Kdo je to Lazarus.?!
Licia se u něho v mžiku objevila.
„Muž co odešel se slepou tak šestnáctiletou dívkou?!“
„Před…, před dvema hodinami, ty jeskyne jsou blízko, docela blízko, tak už můžu jít?!“
„Veděla jsem, že budeš rozumný, tak můžeš jít,“ Licia ho pohladila po vlasech, bylo to také mrazivé, ale on se tím nezabýval, byl rád, že tomu unikne, ale jakmile se dostal ke dveřím, uvědomil si, že něco není v pořádku, jako by se tu někde něco pálilo, nikde nic neviděl, ale pak mu došlo, že mu hoří jeho vlastní vlasy.
„Otočil se k Licii, která v klidu popíjela medovinu, kterou sebrala nějakému mrtvému muži
Říkala jste, že me necháte jít, že me necháte jít, že budu žít, že budu…,“ víc už nedokázal říct, jelikož se ten ohen postupne rozšířil po celém jeho těle.
„Lhala jsem,“ Licia dopila medovinu a opustila hostinec, který díky hořícímu mladíkovi, během několika hodin, vyhořel do základu.