Castiel - nástroj bolesti

Máme tady další dávku... takovou oddechocou:D no prostě Dean a nemocnice

_______________
Kapitola13: Já jdu domů!

Castiel z Baltazerem nalezli Deanův pokoj. Bylo v něm ticho a šero. Bobby se Samem spali každý shroucený v jednom křesle. Castiel se ujistil, že žije a tudíž nebylo třeba více zůstávat. Pokynul na druhého anděla a oba se vzdálili. Baltazar nechápal proč, nechápal jak jen tak může odejít… to se tak změnil?…
„Proč jsme tam nezůstali..“
„Myslím, že by to nebyl dobrý nápad…“
“Jak to, snad…“
„Počkáme až mu bude lépe, tedy spíš až ho pustí, myslím že teď to není nejlepší řešení…“
“Co se děje…“
„Nic, jen nejsem ten koho by chtěl vidět….“
Baltazar musel uznat, že měl pravdu…

„Bobby…“
Sam přešel k lovci a jemně jím zatřásl. Bylo něco kolem osmé hodiny a v místnosti se rozprostíralo ranní slunko…
„Co…“
„probouzí se…“
Zašeptal Sam a oba se seskupili kolem postele. Doktor, kterého Sam zavolal byl již na cestě.
„Dobré ráno,“ Pozdravil když vešel do místnosti a přistoupil k mladíkovi…
„Deane, slyšiš mě??“
„Hmm“
Pomalu otevíral oči. Bylo to těžké probuzení, víčka jako z olova a hlava se točila jako na kolotoči.
„Deane, slyšíš mě, jmenuji se doktor McKenzi, víš co se stalo?“
„Tak trochu..“
Zamumlal Dean, lékař zkontroloval přístroje a zasvítil baterkou do očí pacienta. To ho probralo dokonale. Chtěl se po něm ohnat ale .. au…
„Jenom klid kovboji, hezky pomaličku….“
Dean moc nechápal. Doktor potřeboval Deana zkontrolovat, a tak Bobyho se Samem poslal na chodbu…
Nejprve si prohlédl levou ruku. Bál se o její budoucnost.
„Cítíš tohle…“ Jemně ho bod do palce u ruky a čekal na reakci. Ta se naštěstí dostavila. Dean jemě škubl rukou.
„Au…“
„Opatrně říkám, žádné pohyby…“
Vrátil na ruku ledový obklad a obešel postel. Sedl si na židli a začal povídat…
„Víš co se stalo“
Začal doktor opatrně..
„Ne jenom si pamatuju nějakého šílence s nožem“
Dean lhal moc dobře věděl co se stalo…
Doktor přikývl. Vylíčil mu jeho stav a situaci..
„Doktore..“
“Ano..“
“Ta ruka..
„Hm..“
„Budu jí…“
Nějak mu to nešlo říct, jen myšlenka na to ho děsila..
„Myslíš jestli bude v pořádku, pohyblívá a citlivá??“
„Nějak tak…“
„Tak mám dobrou zprávu, podle všech testů v ní cit zůstal včetně reflexů…“
„Ale?“
„Ale šlehy byli přeřezané a tudíž budou několik týdnů nepožívané, takže bude následovat rehabilitace,.. ale pak by měla být v pořádku…“
Dean si oddychl, slyšel sice, týdny, měsíce a až pak…ale i tak si oddechl
„A doktore..“
„Ano…“
„Kdy můžu jít…“
„No upřímě bych byl rád kdyby jste zůstal alespoň týden“
„Co to ne, už je mi dobře, šel bych dneska“
“Bohužel nic mě neopravňuje tě tu držet ale doporučuji ti to…“
Doktor byl rázný ale sympatický, a to i pro Deana, který doktory přímo nesnáší
„Ale… tohle už nepotřebuju..“
Ukázal na prázdnu krevní konzervu..
“Ne, ale…teď si se probudil“
„Takže bych chtěl domů…“
„ale potřebuješ dostatek živin, odpočinku, tekutin, péče….“
„Slibuji budu vzorný…“
„Sakra chlape jsi neuvěřitelnéj…“
Dean se usmál..“ mohl bych tedy?“
„Co když se dohodneme na zítřku“
Dean chvíli přemýšlel..
„Dobře ale zítra bych rád odešel..“
„ Dobře, jsem rád, že alespoň trochu rozumu se našlo“
„Díky“
Dean to nebral jako nějakou tragédii, konec konců ztráta krve pro něj nebyla nic nového tak jaký pak copak, ted je důležitější najít Case a zjistit výsledek. A roztrhat toho sadistického zmetka na kusy, otrhat mu jedno pírko za druhým, voškubat ho jak slepici…
Dean se najednou zarazil, všimnul si jak mu stoupá tlak a těžko by doktorovi vysvětloval proč…
¨
„Nejsi normální….měl by si tu zůstat a ty si klidně chceš jít domů..“ Ječel hystericky Sam když po něm Dean chtěl aby podepsal propouštěcí papíry, protože propisku neudrží…
„Ale Samme, dyť už mi nic není…“
„Nic není, včera si byl na operaci, a vypadáš příšerně“
„Taky nejsi krasavec“
„Si bílej jak stěna a obec, zůstaneš tu a tečka“
„Ne“
„je ten doktor normální, pustit tě?“
“On na rozdíl od tebe normální je..“
„To by tě asi nepouštěl“
„nemůže mě tu držet…a navíc fakt mi nic není, ležet můžu kdekoliv“
„Zůstaneš tu..“
„Ne já jdu domů….!
„Vole..“
Sam vztekle naškrábal podpis na papír…
„A piš si, že budu jak hlídací pes…“
Dodal, praštil s tužkou a šel pro kafe. Bobby stál u dveří a kroutil hlavou….
„Co je…“
Nic, já jenom že má pravdu Deane, je to hloupost“
„Bobby…“
“Já vím…“
Usmál se na něj soucitně a šel k němu.
„Asi tě obleču co…“
„to je tak ponižující…“
Zasyčel vztekle a Bobbymu se na tváři objevil neskrývaný škodolibí úsměv…McKenzie dorazil do místnosti se závěsem na ruku.
„nemám z toho radost, a to myslím vážně…“
„Já vím..“
„ No alespoň instrukce… pojď posaď se“ Dean se zvedl sesunul nohy z postele…. A … málem sletěl dolů…
„Houu…chlapče“
Chytl ho doktor…
„Pomalu, ztráta krve zanechá následky…“
„Jo.. už je to dobrý..:“
“Vážně by jsi měl zůstat…“
„Ne já to zvládnu …“
“No dobře…“
Doktor pomohl Bobby s oblečením Deanova trika a pak začal.
„Až léky přestanou působit dostaví se bolesti, tady tohle si vezmeš, třikrát denně. Pravidelně a na bolesti pak tohle…“
Podával mu několik lahviček..
„Na ruku je dobrý dávat led. Jednak tolik neotéka a taky to tiši bolest. Hlavně ji musíš mít pořád nahoře nebo v závěsu. Nepouštět podel těla. Jinak se překrví a , může to poškodit 4hodinvou práci a tobě zničit naději na úplné uzdravení. Alespoň týden absolutně v klidu jasný“

Dean kýval. Doktor vzal modrý šál a opatrně do něj umístil Deanovo ruku. Popruh mu zapnul za krkem. Odstranil i poslední kapačku. „Tak a je to … opravdu oparně… pojď pomůžu ti dolů“ Chytl ho za pravou paži a ignoroval jeho pohled „to zvládnu“ Dean stoupl na zem a nejraději by se zase vrátil na postel. Hlava opět obíhala jakési kolo a nohy ho odmítali nést
„Dobrý. Zeptal se lékař…“
„Jo, jo už jo…“
„Zvládneš to?“
„Ano… díky“
Doktor se na něj usmál, chytil ho a doprovodil je do auta. Deana posadili na přední sedadlo impaly. Lékař se s nimi rozloučil a Sam nastartoval. Bobby je následoval svým vozem. Dena opíral hlavu o okénko a ani se nepokoušel se Samem mluvit. Ten byl jeho lehkovážností doslova rozzuřený a jakákoliv snaha o konverzaci by byla obrácena do hádky. Spokojeně se tedy opřel a zavřel oči…

Teda! Tak jsem se po delší době dostala konečně na net a vidím hned pokračování!!! Super!!! Jsem ráda, že to Dean zvládl a už se těším, až se potká s Casem Chci vidět to trhání pírek

Terrik: Také jsem ráda, že se z Deana nestal poloviční mrzák. A dost mě zajímá, jestli splní tu svoji výhružku a Case "ošklube jako slepici".

_________________________DOČASNĚ POZASTAVENO________________________
Nemám náladu stresovat se nad něčím co jsem dělala pro radost a pro zábavu.....

Terrik: To snad né!!!!

Chápu Tě, Terriku, ale mučíš nás víc než Deana

Já to sice taky chápu, ale víš, že mučení je trestný, ne?

snažim se ale nějak jsem se zasekla...ale už už je to blízko...

Věřím ti, že se odsekneš a půjde ti to dobře dál

Já jsem si zatím přečetla dvě kapitoly.... Sakra, co tím autor měl na mysli "klácení Padmé"

Terrik:
Sam se ušklíbl : „Tady spíš nepřítel mého nepřítele je podělaná situace…“

(Co si budeme povídat byl rozcuchaný a slaaadký… pardon) neomlouvej se, nemáš za co

„Tak jakej je plán B“ Bobby se zasmál: „Podělanej“
„To bylo i Áčko..“ Upozornil Sam

„jen klid Raffy…“ Usměrnil Dean Anděla uzavřeného v ohnivém kruhu..
„Raffy?“
„Jo, máš blbý jméno moc dlouhý, vlastně seš celej… divnej…“

„A co bych z toho jako měl…“
„život??"

„Šije se to k sobě, ale to neznamená že skrz na skrz, už mě to lechtá na plicích..“ „Pardon, nikdy jsem to nedělal….nemáš sešívačku?“
„děláš si prdel….“


„Zatím z tebe vypadlo 3x Bobby a jinak nic… z toho plán fakt nesložíme…“„Bobby…“
„Děláš si prdel, teď jsem něco řek…“


„To snad ne… to není možná…“ Rozčiloval se Sam a Bobby se podíval na Baltazara…
„Vypadám, že něco vím?“



Dean byl střídavě v bezvědomí a lekař v mdlobách

Bože Terrik, já už nemůžu, tady je jedna hláška za druhou Co se týče celé tvé povídky, tak řeknu jen jedno - přečetla jsem si ji už dvakrát a líbí se mi čím dál tím víc. Jen jedno mě zde chybí - konec! Kde je??? Prosím, prosím, prozraď nám jak to dopadne , nebo mě máš na svědomí a zůstane mi tohle

Terrik: Taky čekám, co bude dál.