Docela dlouho jsem váhala s přečtením poslední části. Měla jsem od autorky tak trochu zaspoilerováno a upřímně jsem se toho dost bála. Pak ovšem
Padmé dala povídku ke stažení, a to bylo přesně pro mě. Stáhla jsem si jí a udělala jsem si čas na to, si jí celou přečíst. A než se začnu rozepisovat, tak mám vzkaz pro všechny čtenáře.
Pokud se vám tato povídka líbila po částech, přečtěte si jí najednou. Nebudete litovat, a možná v tom objevíte mnohem víc, než při čtení jednotlivých kapitol. Stejně tak, jak se to podařilo mé osobě.
Jméno Justice - ano, mám to jméno ráda a mám tušení, že jsem ho chtěla i jednou do své povídky použít, nakonec ale zvítězilo jíné. Takže
Padmé, už i tímto máš za mě pozitivní body
Vůbec nevím, jak začít pořádně hodnotit a napsat ti nějaký komentář. Během čtení jsem si dělala různé poznámky, že ti musím to a to pochválit, ale obávám se, že to jednou budeme muset probrat osobně, jinak totiž napíšu mé plky stejně dlouhé, jako je sama povídka. Tak budu stručnější.
Justice je mladá slečna, ve které se (aspoň dle mého názoru) našla téměř každá slečna. Je to v podstatě rebelka už od první zmínky, která miluje filmy a seriály, dělá voodoo panenky a řeže si copy, čte tajně scifi a píše eseje na téma "andělé jsou gayové" a má vtip. Vývoj její postavy se ti,
Padmé, podařil, až s neuvěřitelným smyslem pro detail, dokonale popsat. Já žasnu, jak jsem se dokázala vcítit do této postavy a nebylo to násilné. Líbí se mi její počáteční názor na Deana, a jak i ona pochopí, že ne vše je takové, jak se na první pohled zdá. Co mi přišlo veselé, to byla její žárlivost na kluky W. (Sam jako přicmrndávač - to je dokonalé).
Koho musím vyzdvihnou je postava Castiela - je vidět, žes tu dobu, kdy se tvá povídka odehrává, fakt pořádně nastudovala. Protože máš tak zmáknutý vývoj charakteru Castiela, jak jsem to četla zatím pouze v nějakých povídkách od
Maky. Občas jsem měla pocit, že vidíš i to, o čem já nemám vůbec páru.
Scéna, která potěšila - byla to flashbacková scéna Bobby a Joy. Miluju vzpomínkové scény i v seriálu. Ale toto bylo tak mistrovsky popsáno, že to snad bylo lepší, i než veškeré podobné flashback scény v seriálu. A navíc jen ta zmínka o tom, že i kluci W. měli neštovice. To mě bavilo, protože se najednou zase o kousek stali lidštějšími.
V povídce využíváš napětí (já si div nekousala nehty, a to jsem to četla podruhé), které ale naprosto úžasně dokážeš rozbít humorem tobě vlastním. A nejsou to odstavce, ani věty - tobě stačí slovo a já se začala hlasitě smát. Bravo!
O tom, jak úžasně jsi propojila tvou fikci a seriálovou fikci, o tom jsem už psala - to je geniální.
Líbí se mi, že ač není povídka slashová, tak je neustále zmiňována ta tenká hranice mezi Deanem a Castielem, a je to dle mého popsáno tak, že ni neslashař proti tomu nemůže mít žádnou námitku, tak to prostě v seriálu je.
Padmé, bála ses toho, co řeknu na závěrečnou kapitolu. A víš co, kdyby podobnou myšlenku vepsal do své povídky někdo jiný, tak budu asi opravu zklamaná, že to je jeden z těch trapných konců. Ale víš co, to nemůžu napsat tady, použila jsi vše tak, jak mělo být použito. Mně se to líbí. Do děje to sedí perfektně. Prostě vše bylo řečeno a uděláno tak, jak mělo být.
Co napsat závěrem. Já doufám, že toto není konec příběhu Justice Singerové, že jí ještě jednou potkám. Hned prolog mi dává naději, že toto nebude konec. Nesmí být. Podařilo se ti vytvořit úžasnou postavu a byla by škoda jí zahodit.
Padmé, s klidným srdcem ti můžu říct, že lepší SPN povídku jsem nečetla. Jsi úžasná spisovatelka a máš v mé osobě obrovskou fanynku.
Díky!!!
PS: Abych jenom nechválila. Tak ano, ani po druhém přečtení jsem nepřišla na chuť té předposlední "citové" kapitole. Ta se ale lehce vytrácí ve stínu celé této úžasné povídky.
Domov 
Stránka 
