As The World Falls Down

Tato kapitola se odehrává po epizodách 04x19 a 04x20, (máme už tedy za sebou díl s Adamem a Jimmym), a odehrává se v průběhu 04x21, kdy je Sam zavřený v krytu, takže je možná dobré tu epizodu znát . A je to předposlední kapitola. Zatím bez bety, hodím na ni až poslední kapitolu, takže chybky omluvte.
Konec této kapitoly jsem psala v dost velkém rozpoložení, ale psaní mi vždycky tak nějak pomohlo. Komenty vítány, je to přece jen motivace.
Tuto kapitolu věnuji Nemix, zvláště určitou část. Enjoy   


Co jste četli minule?
Castiel dostal Justice z pekla. Ta stále tají, co jí démon Samael řekl, protože se bojí, že o anděla přijde. Castiel dostává varování od Zachariáše, že překračuje svoje pravomoce. Castiel tuší, že něco není v pořádku a že mu nadřízení lžou.
Když Castiel odchází za Deanem, zjeví se Justice Lilith a ujišťuje ji, že ať udělá Justice cokoliv, tak apokalypse nezabrání a Castiela stejně ztratí.  
Castiel se vrací, je rozrušený, začíná mít pocit, že andělé chtějí apokalypsu spustit a ne zastavit. Justice mu prozradí, co jí Samael řekl – zabitím Samaela Justice zlomila předposlední pečeť a svět tak přiblížila k jeho pádu. Castielovi dojde, že jeho podezření bylo správné a mizí. Justice se ocitne v domě, kde najde knihu s názvem As the world falls down. Než si ji stihne přečíst, zjistí, že se ocitla v domě proroka Chucka a Castiel je pryč.

13. kapitola
Sloužím Bohu a ne lidem. A určitě nesloužím tobě.

Opakovali to neustále dokola. Jsi voják, Castieli. Nesloužíš lidem. Sloužíš Bohu.
Nejdříve se bránil. On přece zjistil, že…
Vždy ho umlčeli. Konstatovali, že byl s lidmi příliš dlouho. Že se jimi nechal příliš ovlivnit. Přijal jejich emoce. Začal cítit.
A pak to začalo nanovo.
Jsi voják, Castieli. Nesloužíš lidem. Sloužíš Bohu.
Touha rvát se za pravdu, za něco, co považoval za správné, polevovala. Nejdřív byli klidní. Pak jim došlo, že jejich voják zjistil víc, než chtěli. Tak přiznali pravdu.
Nevěděl, co říct. Všechno, zač bojoval, bylo náhle pryč a ta mozaika, kterou tak pečlivě skládal, složila úplně jiný obraz všech událostí posledních dní. A udala směr dnům příštím. Neomluvili se. To on se musel kát – za to, že byl chytřejší, než čekali. Že vše odhalil. Jenže teď museli zvolit jinou metodu.
Jsi voják, Castieli. Nesloužíš lidem. Sloužíš nám!
A Castiel, anděl Boží, už jen přikyvoval. Ano, udělal chybu, když chtěl jít za Deanem a vše mu říct. Nebylo to správné. On musí poslouchat rozkazy. Není žádná vlastní vůle. Žádná vlastní rozhodnutí. Vše už bylo dáno. On to teď musí dovést do zdárného konce. Tak, jak chtějí oni. A nejhorší bylo, že to všechno, co říkal Samael, jeho padlý bratr, byla pravda. Varoval ho a on mu nevěřil! Ale to už bylo jedno. Všechno to bylo součásti plánu. Justice musela Samaela zabít. A oni to všechno věděli.
Ano, jsem Castiel , anděl Boží. Sloužím Bohu a ne lidem. Ano, poučím se. Slibuji.
Překročil svoje pravomoci. Ale za to samozřejmě nemohl. Je třeba přestat být milosrdný. Musí poslouchat rozkazy. Ať jsou jakékoliv.
Stále se ptal, proč to tak musí být. Copak to nevidí? Divili se. Byl mezi lidmi. Nevidí tu bolest? Tu zášť? Tu nenávist? Nevidí, jak si lidé ubližují navzájem? Tohle všechno bude smeteno. A nastane ráj na zemi. Je to přece pro dobro všech. Už dávno tak bylo rozhodnuto. Je to osud. Osud nás všech.
Musel to opakovat neustále dokola. Ano, poučím se. Poučím se.
A opakoval to, dokud tomu neuvěřili.
Dokud tomu sám neuvěřil.
Řekl to i Deanovi: Poučil jsem se, zatímco jsem byl pryč. Sloužím Bohu a ne lidem. A určitě nesloužím tobě.
V tu chvíli tomu možná i věřil, jenže teď někde v hloubi své nalomené existence cítil, že to je jen naučená fráze.
Když se otáčel k Deanovi zády, ani vlastně netušil, kam půjde. Kam vůbec má zamířit. Měl pocit, že teď nepatří nikam. Ani do nebe, ani mezi lidi. Všichni byli najednou tak cizí. Vzdálení. Dean, kterému bude muset lhát přímo do očí, i když mu důvěřuje. Ostatní andělé, chodící po zemi a doufající, že bojují proti Apokalypse, aniž by tušili, že všechno je jinak. Archandělé, kteří celou dobu tajili své skutečné záměry.
A když už nevěděl, co dál, ozval se Bůh. Byl šťastný. Doufal, že mu vše vysvětlí. Doufal, že se dočká odpovědí na všechny své otázky. Ale Otec byl stručný. Bolestivě stručný. Jakoby mu bylo jedno, co se v nebi děje, že za chvíli přijde konec. Nechtěl mluvit. Jen … požehnal a dal mu nový směr.
Poprvé za svou existenci si Castiel přál zemřít. Zmizet. Smazat všechna ta staletí, která měl za sebou. Vždyť on byl stvořen proto, aby sloužil Bohu, plnil jeho úkoly. Ale teď se Bůh od všeho odvrátil a jeho pověřil něčím, o čem věděl, že nikdy nedokáže splnit.  A nechápal ani účel tohoto úkolu. Přestával chápat smysl své vlastní existence, a proto ti přál nebýt. Ztratil vše, co měl, pro co existoval. Nebo ne?



Justice usoudila, že dnes rozhodně nemá dobrý den. Spíš to byl den blbec. A i to bylo slabé slovo. Od rána jí všechno padalo z ruky. Ani oprava jejího ocelového miláčka nešla tak, jak si plánovala. Válela se pod chopperem už pár hodin, ale nemohla přijít na to, proč motor tak podivně chrčí. Možná to bude tímhle šroubkem? Nasadila na něj klíč a zabrala. Nic. Zkusila to znovu, zapojila všechny svaly, zatnula zuby. Šroubek se ani nepohnul. Takže ještě jednou, odpočítala si to a zabrala…  Cítila, jak rudne, jak napíná všechny svaly v těle… Bylo to málo platné.
Rozhodla se, že si na chvíli odpočine, vyndala si z uší sluchátka a vypnula hudbu, chvíle relaxace bez rocku jí neuškodí. Jenže ona nerada relaxovala, potřebovala se něčím zaměstnat, aby na něj přestala myslet. Jenže to se jí k její zlosti také nedařilo.
Jak dlouho už je pryč? Pár týdnů? Možná už přes měsíc. Jediná pozitivní věc na této myšlence byla, že si uvědomila, že už to přestala počítat. Dny bez něj začínaly ubíhat rychleji. Trochu ji to děsilo? Už na něj zapomíná?
Ze začátku se ale dny vlekly, když po Chuckově domě bloudila jako duch, dívala se z oken, i když věděla, že dveřmi anděl rozhodně nepřijde, zaposlouchávala se do ticha i různých šramotů a snažila se pochytit zvuk křídel.
Chtěla utéct, někam se rozjet, ale zařekla se, že slib, že tu s tím bordelářským prorokem zůstane, dodrží, ačkoliv se to jevilo nesnesitelně. Ne, že by byla nějak výrazně pořádkumilovná, ale přece jen jí štvalo, když všude nacházela smradlavé ponožky, zmačkané mokré ručníky, obaly od jídla a hnijící nádobí.
Ten týpek buď spal, mluvil ze spaní nebo byl zavřený ve své pracovně a bušil do klávesnice. Na druhou stranu jí tohle všechno donutilo přestat stát denně na stráži a čekat na Castielův návrat, popřípadě ležet na posteli a civět do prázdna, a začít uklízet.  
Když už byl dům jak ze škatulky a vrcholem jejího snažení bylo, že donutila Chucka sundat ten jeho propocený župan, aby ho mohla vyprat, narazila na prorokova díla s těmi děsivými paperbackovými obaly.
Nejdřív jen tak povrchně projela pár stránek, na její vkus se to příliš hemžilo jménem Winchester. Když si začala knihy s sebou tajně nosit do koupelny, na záchod a v posteli si v noci říkala „ještě jednu kapitolu a půjdu spát… no dobře, tak ještě jednu“, došlo jí, že tomu podlehla.  
A došla jí i jiná věc, že jí tajné louskání toho braku pomohlo sblížit se s Chuckem. Nejdřív mu naznačila, že je to vlastně docela dobře napsané, jen by nemusel dělat z Deana takového hrdinu. Časem pokročili natolik, že si u piva povídali o tom, že by Chuckovo evangelium mohl někdo zfilmovat. Bavilo jí s Chuckem diskutovat, kdo by asi hrál Winchestry, ale její nápad, že by Deana a Sama mohlo hrát duo Affleck a Damon, se Chuckovi moc nezamlouval. Jí se zase nelíbila jeho myšlenka, že by Sama měl hrát Ashton Kutcher a Deana Ian Somerhalder. Co s takovými slaďoušky? Winchesterové jsou přeci drsní chlapi. Ovšem Bobbyho by zcela jistě mohl hrát jen Anthony Hopkins, na tom se shodli hned.
Jen jednu věc Chuckovi nepřiznala, vlastně to bylo dost šokující zjištění i pro ni a trvalo jí, než se s tím vyrovnala. Justice si uvědomila, že začíná chápat Deana. Prošel si peklem a to doslova, nemyslela tím zrovna to, že tam skutečně skončil tak, jako ona, natažený na hácích. Přišel o matku, pak i o otce, ke kterému vzhlížel. Stejně jako Justice o svou matku a v podstatě i o otce. Měl jen Sama, to byla jeho jediná rodina. Chtěl ho chránit. Celý život na cestách, lovení monster a strach o malého bratříčka. To byl Dean Winchester. Je tohle vůbec nějaký život? A teď se blížila Apokalypsa. Jak ten příběh bude pokračovat? Kam bude směřovat? Chuck se k žádné odpovědi neměl. Pracovnu raději zamykal.
A kam zmizel Castiel? Měla by čekání na něj vzdát? A proč by se vlastně měl za ní vracet? Její úkol, pro který byla předurčena, splnila. Zlomila pečeť a on tomu nezabránil. Svět byl díky ní opět blíž zkáze.
Justice se nadechla, tak daleko ve svých myšlenkách zacházet nechtěla, raději zase uchopila klíč do obou rukou a znovu se pokusila uvolnit ten zatracený šroub. Dopadlo to ještě hůř než předtím. Zabrala tak, že neudržela rovnováhu, svalila se na záda, bolestivě si narazilo loket a klíč jí vyletěl z ruky a přistál o pěkných pár metrů dál.
Otřela si čelo, s námahou vstala a s třením lokte došla ke klíči. Když se pro něj sehnula, ucítila něco zvláštního. Něco, co cítila jsem v přítomnosti anděla, ten pocit, že je blízko, že cítí jeho osobnost, jeho věčnost a měkké světlo jeho aury.
Pomalu se smiřovala s tím, že je pryč a tohle jsou jen ozvěny jejího toužebného přání. Aniž by tušila, proč to dělá, klekla si na zem, opatrně si vsula ruku do podpaží, pod triko a nahmatala otisk, který tam zanechal. Dotkla se ho svou dlaní a zavřela oči.
„Otče náš, jenž si na nebesích… zašeptala, ale pak se zarazila s trochu ironickým odfrknutím. Ne, tohle je jen veršovánka, naučené věty, o kterých si vždycky myslela, že existují jen proto, aby uchlácholili modlícího, že ho možná někdo slyší.
Nadechla se a zkusila to ještě jednou. „Castieli. Já nevím, jestli mě slyšíš. Nevím, kde jsi. Ale jestli mě slyšíš, jestli tam někde jsi… odpusť mi. Já jsem ti nechtěla lhát. Prosím, pochop, proč jsem to dělala. Nebo možná máš práci jinde. Zachraňuješ svět. Mě už chránit nemusíš, já jsem svůj úkol splnila, ale představa, že už tě nikdy neuvidím, mě děsí. Nemůžu se s tím smířit, prostě nemůžu. Jsi … můj přítel. Záleží mi na tobě. Jsem tu a čekám.“
Justice se odmlčela, aby potlačila slzy. Proč tu vlastně mluví jen tak do větru? Proč se modlí? Protože už je tak dlouho osamělá, že ho cítí všude? Sebrala klíč, vstala a zamířila zpět k domu a v duchu si říkala: Děvče, prober se! Není tu! Je pryč!

Jenže Castiel tam byl. Sledoval každý její krok od samotného rána, celý den, od chvíle, kdy k němu Bůh promluvil. Ale ona ho nemohla vidět, zůstal skrytý. Proč? Sám nevěděl.
Stál od ní pár metrů, díval se, jak má poházené nářadí na zemi, je zabraná do opravování a nevnímá okolí. Na hlavě měla černý šátek s bílými lebkami, aby se jí dlouhé vlasy nepletly do práce, jen pár neposlušných pramenů jí vyklouzlo a padlo jí přes soustředěním nakrčené čelo. Občas jemně pokývala hlavou a její rty se rozvlnily, tiše si zpívala píseň, kterou měla puštěnou tak hlasitě, že byla slyšet i přes sluchátka v jejích uších.  
Vnímal jen ji, že mu skoro ušlo, že už není sám.
„Neměla bys sem chodit, Anno.“ řekl Castiel, když dalšího anděla konečně zaregistroval.  
„Co se stalo Castieli?“ ignorovala jmenovaná jeho varování.
„To není tvoje starost. Raději běž.“
Anna se odmlčela a zadívala se na dívku. „Tušila jsem, že tě najdu tady.“  
Anděl mlčel. Justice si mezitím otřela hřbetem ruky čelo, na kterém jí zůstala šedivá šmouha.
„Castieli, čeká na tebe. Proč tu jen tak stojíš?“ zeptala se Anna naléhavě.
„Zdá se šťastná… beze mě.“ řekl anděl tiše.
„To se mýlíš. Nemusím jí číst myšlenky, abych věděla, že není šťastná.“
„Ale se mnou bude ještě nešťastnější.“ odpověděl Castiel hořce.  „Stejně jako všichni ti, kterým jsem vstoupil do cesty.“
Ten tón jeho hlasu přesvědčil Annu o správnosti její další otázky: „Castieli, co se stalo v nebi?“
Anděl přemýšlel. Co se může stát, když svěří část toho, co je neodvratné? Její osud už je stejně zpečetěn. Stejně jako jeho, Justice, Deana i Sama. A on bude ten, kdo je k tomu osudu dovede. A dovede k němu i Annu.
„Ona mě musí… přijmout.“
Bylo mu jasné, že tohle přiznání Anna nečekala, protože pár vteřin šokovaně mlčela, než mu vstoupila do zorného úhlu.
„Tebe?“
„Ano.“
„Ale tuhle výjimku měl jen Gabriel!“
Castiel neodpověděl, tohle přece věděl. Ale Gabriel byl jiný, on si svoji výjimku užíval. A zneužíval.
„Kdo ti to přikázal?“
„Otec.“
Anna zavrtěla hlavou. „Ale to… to znamená, že…“
„To znamená, že její život, jaký dosud znala, skončil.“ vyhnul se Castiel jejímu pohledu. „Bude žít věčně na útěku. Bude pronásledována. Bude se muset stále skrývat. Bát se. A jednou bude velmi trpět. A já budu ta příčina.“
„Castieli, nesmíš se na to takhle dívat. Ona je vyvolená. Každá oběť nepřináší jen utrpení. A zvláště ne tahle.“
„Prožila už tolik bolesti. Copak už to nestačilo? Ty i já víme, jak tenhle příběh skončí, Anno.“
„Musíš jí to říct, Castieli! Musíš…“
„Ne, já nemohu!“ zavrtěl poraženě hlavou „Nemohu. Otec mi to přikázal.“
Druhou větu vyslovil již tiše a odevzdaně. „Nemohu ji zničit. Nemohu ji takto ublížit. Ani nevím, jak …“
Anna pochopila, proč se zarazil. „Castieli. Věř mi, že pokud to tak má být, ta chvíle přijde sama a beze slov.“
Nechtěl o tom slyšet. Bál se na to jen pomyslet.
„Měla bys jít, Anno. A už za mnou nechoď.“ dodal, ale věděl, že zbytečně. Ona se zase objeví. Na to přesně oni spoléhají.
Jen co zůstal sám, Justice vyletěl z ruky klíč a přistál pár kroků od něj.
Dívka se zvedla, anděl sledoval, jak kráčí směrem k němu a když se sehnula, všiml si, jak se zarazila.
Ne, nemohla ho vidět, tím si byl jistý. Ale stála tak blízko, že cítil její vůni, kterou už si dokázal zapamatovat.
Justice si nečekaně klekla na kolena, vsunula ruku do podpaží… Castiel v tu chvíli ucítil, jakoby se ho dotkla. Jeho podstaty, andělské milosti, kterou jí dal, když jí vysvobodil z pekla. Byla teď jeho součástí a on její, stejně jako když vtisknul život do Deana. Slyšel každé její slovo. Nikdy ho nikdo nenazval přítelem. Nikdo mu nikdy neřekl, že mu na něm záleží, ačkoliv sám neuměl definovat, co to vlastně znamená, ale věděl, že to lidé neříkají jen tak.
Chtěl se zjevit, ale nedokázal to.
Dívka se s povzdechem a se skelným pohledem zvedla a zmizela v domě.

„Chucku?“ zavolala Justice, když zavřela dveře. „Už na to kašlu.“ volala do nitra domu, zatímco si sundávala boty. „Už se stáhnul novej díl?“
Narážela tak na jejich diskuzi z rána, kdy se domluvili, že se podívají na další epizodu Big Bang Theory.
„Chucku!“ houkla znovu, když mířila do kuchyně. Tam otevřela lednici a sáhla pro plechovku piva. Mezitím poslouchala, zda nebude nějaká odezva, ale nic.
„Kde zase je ten bláznivej nerd?“ divila se tiše, tohle dělal pořád, vždycky se nečekaně někam vypařil, aby se najednou zase objevil.
Možná si dal zase šlofíka na gauči… ovšem tentokrát se jeho „prorocká dvacetiminutovka“, jak říkal svému hlasitému chrápání, nekonala.
Chtěla se podívat do podkroví, ale když míjela zrcadlo, všimla si šedé šmouhy, co měla na čele.
„Bezva.“ vzdychla, sundala z hlavy šátek a pokusila se otřít. Uprostřed pohybu se však zarazila, protože přes zrcadlo spatřila, že Chuckova pracovna je pootevřená.
Chuck seděl u počítače celé noci, pak spal přes den a už si zvykla i na to, že měl těžké sny. Sice to nikdy nevyslovil, ale pracovna byla tak trochu tajemným místem, naposledy v ní byla, když se v domě proroka objevila poprvé.
Zaváhala, chvíli přemýšlela a obezřetně se rozhlédla. V domě se nic nehýbalo, asi vážně někam odešel. Mohla ho snadno přehlédnout, měla přece v uších sluchátka.
Jeho pracovna ji ale lákala, i když ji svíral pocit, že tohle zkrátka nesmí. Stejně jí to nedalo a po špičkách se vplížila dovnitř. Tam na ni padla ještě větší tíseň, ale zvědavost byla silnější.
Nejdřív opatrně otevřela zásuvku, kam Chuck naposledy uložil sešit s tím povědomým názvem. Hm, byl pryč.  
Nejraději by se plácla přes prsty a rychle vypadla, netušila, kam se prorok zase vypařil a hlavně se mohl odkudkoliv zase vynořit. Jenže na počítači ještě neběžel ten jeho úchylný spořič v podobě té prsaté herečky z Transfomers…. To znamenalo, že byl pryč malou chvilku. A na obrazovce byl rozepsaný text!  Svým způsobem je to cesta, jak zjistit, kde je Castiel! To byl ten nejpádnější důvod ze všech, proč by si to měla přečít!
Hryzla se do rtu, ještě jednou se rozhlédla a rychle se sklonila, aby lépe viděla. Prolétla poslední řádky…

„Je to pro tvoje vlastní dobro,“ řekl Bobby a pak spolu s Deanem zavřeli těžké, ocelové dveře.
„Chlapi? Hej!“ stihl ještě říct Sam.

Justice uslyšela nějaké zaskřípání a ohlédla se. Zřejmě to byl zvuk jejího svědomí. Proč Bobby a Dean zavírají Sama?
Tohle ji ovšem až tak nezajímalo.
Znovu zapátrala v textu, aby našla jméno, které hledala.

„Casi, počkej!“ zavolal Dean.
Anděl se neochotně zastavil a otočil. Ten odtažitý pohled měl Deana varovat, ale starší Winchester si ho nevšiml. Byl příliš zahleděný do sebe a to, co měl anděl v očích, přehlédl.
„Kdy jsi mi to chtěl říct?“ vyjel na něj.
„Poučil jsem se, zatímco jsem byl pryč, Deane…“
Než stihla Justice dočíst větu, někdo se dotkl jejího ramene. Vyjekla leknutím a Chuck, stojící za ní zařval také a navíc udělal nějaké prudké gesto, což by bylo v pořádku, pokud by nedržel nějakou velkou mísu.
„Sakra, Chucku! Přestaň se plížit jako duch. Hledala… hledala jsem tě po celém domě!“ křikla na něj rozzlobeně, ale zároveň přistiženě.
„Byl jsem pro… popcorn.“ Když vyslovil poslední slovo, poněkud nešťastně se rozhlédl po místnosti.
„No…to vidím.“ Konstatovala při pohledu na pracovnu pokrytou nabobtnalou kukuřicí, zřejmě s jeho oblíbenou slaninovou příchutí.
„Četla jsi můj text.“ řekl Chuck vyčítavě.
Nemělo cenu zapírat. „Jo, já… Chucku…“ Přejela si nervózně rukou po zátylku, než se odvážila: „Chucku, ty víš, kde je Castiel?“
Prorok se sehnul k rozházenému popcornu a začal ho překotně sbírat.
Justice se nadechla. „Chucku, prosím. Musím vědět, co se děje.“
„Nevím, kde je teď.“ Ozval se Chuck, ale do očí se jí nepodíval. Znala ho sice krátce, ale bylo jí jasné, že tenhle týpek je skutečně špatný lhář.  
„Takže byl pryč? A vrátil se?“ zkusila to znova.
„Já jenom píšu…“ zamumlal. To už dívka nevydržela, vyrvala mu z rukou mísu, do které sbíral nejen popcorn, ale všechno ostatní, co bylo na zemi.
„Chucku, já vím, že jsme o tom nikdy nemluvili, ale ty jsi prorok, věděls, jak se jmenuju a co já vím, co ještě, tak mi řekni, co se děje! Prosím! Já… to musím vědět.“
Konečně se na ni podíval, ale oči mu těkaly do všech stran. „Oni mi to zakázali…“
„Zakázali? Kdo? A co?“ zoufala dívka nešťastně.
„Justice, možná bys měla zůstat mimo tenhle příběh.“ konstatoval Chuck, čímž jí namíchnul.  
„Chucku, já nevím, kdo mě do tohohle „příběhu“, jak ty říkáš, připsal a pokud bych si mohla vybrat, tak s radostí řeknu ne. Ale svou úlohu už hraju a ráda bych věděla, jak dopadne!“
Chuck se napřímil a tiše řekl: „Ani nevíš, jak ti závidím, když nevíš, jak ten příběh dopadne. Nemyslíš, že je někdy lepší nevědět?“
Dobrá otázka, uznala neochotně.
„Promiň, Chucku.“ omluvila se nakonec. „Já jen…si nedokážu představit, že už bych ho nikdy neviděla. Někdy přece nemusí být ten příběh nalinkovaný od začátku do konce. Přece musí existovat možnost ho změnit.“
Prorok jí položil ruku na rameno. „Justice…“ Chtěl něco říct, ale místo toho se zeptal: „Nepodíváme se na další díl?“
Hořce se pousmála. Pochopila, co tím naznačil. On je přece prorok. Co je psáno, to je dáno. Nedá se to změnit. Jen to neřekl nahlas, protože věděl, že by jí ranil.
„OK.“ přikývla, protože někdy je skutečně lepší nevědět, co bude v další kapitole osudu.
Pustili si oblíbený seriál a ten popcon, co se válel na zemi, snědli. Justice pak usnula na pohovce a těsně před tím, než zavřela oči, jí napadlo, že by se možná mohla Chucka zeptat, proč Dean a Bobby zavřeli hodného chlapečka Sama do té díry. Ale byla už tak unavená, že byla líná i otevřít pusu.
Probudilo ji šílené chrápání. Nevrle zamžourala, mírně jí oslňovalo světlo z televize, kde běžela repríza asi milióntého dílu Tak jde čas. Mačkala se s Chuckem na gauči, on spal vsedě se zvrácenou hlavou, na klíně měl mísu se zbytkem popcornu a zařezával jak zběsilá motorová pila.
Malátně se vyhrabala na nohy, mírně do proroka šťouchla, ten padl do polohy ležmo, až si blahem zavrněl a dívka přes něj přehodila jeho usmolenou deku.
Pak, přidržujíc se zábradlí, zamířila do svého pokoje v podkroví. Původně tam měl Chuck sklad dost podivných věcí, ale když už tu měla zůstat, tak se rozhodli horní patro zkulturnit.
Po schodech vyšlapala víceméně po paměti, v somnambulním stavu potmě nahmatala kliku. Od měkké postele jí dělilo pár kroků. Vešla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Ten kovový, povědomý zvuk jí ale probral.
Tohle nebyla její ložnice. Polkla a zavřela oči. Ne, tohle je jen sen. Je to jen sen…, pokoušela se uklidnit, ale i když pozvolna zvedla víčka, pořád stála v Bobbyho krytu, s rozvrzanou postelí uprostřed.  
Pak si všimla mužské postavy, stojící v přítmí přímo před ní. Zatajil se jí dech.  Nebylo těžké rozpoznat, kdo to je, zvláště pokud vidíte jasnou mezeru mezi dolními končetinami. Dean Winchester. Cítila, jak se jí zvedl tlak, měl na sobě džíny a rozepnutou košili, která mu ledabyle zakrývala vypracovaný hrudník s tetováním.
Než se stihla vzpamatovat, udělal pár kroků a jedním, lehkým pohybem si košili sundal. Přimáčkla se zády na dveře, ale nebylo kam uprchnout. Ne, že by chtěla někam utíkat. Ten chlap měl něco do sebe, ty jeho zelené oči, ten jeho… rázný krok. Ale stejně to je největší a nejegoističtější blb pod sluncem a…
Nezvládla to ani domyslet, už byl u ní, cítila jeho vůni, jejich vzrušený dech se smísil. Justice cítila, jak se jí podlamují kolena a v břiše jí poletují motýlci jak v těžké pubertě. A co? Proč si to neužít? Je to jen sen, nikdo se to nedozví! A zrovna tyhle živé sny nebyly na škodu, být vyvolená má taky svoje výhody! A zajisté není první ani poslední žena, co má Deana Winchestra v erotickém snu. Drsně jí vzal kolem pasu a zvedl jako pírko. Ovinula mu nohy kolem boků, když ji přirazil na dveře a přisál se na její ústa. Přesně takhle si vždy představovala, že líbá Winchester – nepopsatelně! Tohle se musí zažít. Ten pocit, kdy tajete jako sníh na prudkém slunci! Zajela mu dlaněmi do krátkých vlasů a stehny mu ještě víc sevřela boky. Jejich jazyky se navzájem zběsile proplétaly, kousali se do rtů, připomínalo to spíš souboj o to, kdo bude mít navrch. Chtěla ho pokořit stejně jako on ji, až je tahle vzájemná hra vydráždila do nepříčetnosti.  
Justice cítila, že jí dochází dech, zvrátila hlavu a nechala jeho rty prozkoumávat svoje ušní lalůčky a šíji. Vychutnávala si to, ale najednou pocítila kromě vzrušení i zvláštní malátnost. Jeho doteky přestaly být něžné a příjemné, byly agresivní a ten žár, co cítila… ten znala! Prudce otevřela oči dokořán. To nebyl Dean!
Zaječela, zabořila mu nehty do ramenou, aby se mohla osvobodit a pokusila se kopat. Když to nepomohlo, čapla ho za dlouhé blond vlasy a trhla. On se ale jen smál a plazil na ní jazyk.
Samael!
Konečně se jí podařilo vysmeknout, jenže nebylo kam utéct. Zasmál, se, když upadla a pokoušela se po čtyřech odplížit.
„Tolik jsi mi chyběla, Justice!“
„Ne, pomoc!“ vykřikla, když jí popadnul za nohy a otočil k sobě.
„Myslela sis, že se mě zbavíš?“ bavil se princ pekla a začal z ní strhávat tričko, zatímco dívka zoufale kopala a škrábala, i když věděla, že je to málo platné.
„Nech mě, ty svině, nech…“
Byl to jen zlomek vteřiny. Přestala křičet, když spatřila, jak se zničehonic zjevil nad Samaelem Castiel, popadl ho za krk a mrštil s ním přes celý kryt jako s hadrovým panákem. Démon narazil do železné zdi tak silně, až ji promáčknul a svezl se na zem.
„Castieli.“ zašeptala vyděšeně, ale se znatelnou úlevou. „Ty ses vrátil?“
Anděl na ní shlédnul, ale nic neřekl.
Z druhé strany krytu se ozvalo zasténání. Stočila tam svoji pozornost a otřela si slzy. To nebyl Samael! To byl… Sam?
Mladší Winchester vypadal zuboženě, potil se, třásl, a když se jejich pohledy střetly, zasténal: „Pomoz mi! Už to nevydržím. Pusť mě ven!“
Justice tázavě zvedla oči k andělovi. Ten rychle vzal její tvář do dlaní a řekl: „Probuď se!“
Dívce se zatmělo před očima.
„Tak Justice, probuď se! Slyšíš?“
Vyjekla a vztyčila se do sedu, až se Chuck vyděsil.
„Jsi…jsi v pořádku?“ zeptal se prorok. „Křičela jsi ze spaní, nemohl jsem tě probudit.“
Justice se udiveně rozhlížela. Ležela na pohovce, v televizi běžel Tak jde čas a Chuck se tvářil dost ustaraně.
„Byl tu Castiel?“ vyhrkla.
„Cože?“ nechápal Chuck. „Ne, nebyl.“
Naštvaně nasála vzduch nosem.
„Chucku, příště už nepiš ty milostné scény s Deanem tak odvážné!“
„Ale…“ prorok nechápal tu náhlou změnu tématu. Pár takových scén ve svých knihách měl, přece jen Dean byl takový, ale proč měl zrovna teď řešit svoje spisovatelské návyky?
Justice vstala a zamířila do svého pokoje do patra a doufala, že tohle se jí snad nezdá.
„Jsem si myslel, že je to decentní!“ volal za ní rozhozeně. „A.. A nějaké milostné scény tam musí být … fanynky je mají rády!“
„Slepice!“ dostalo se mu odpovědi z horního patra a pak už jen následovalo bouchnutí dveří.
Justice padla do postele, objala polštář a přes hlavu si přehodila deku.
Apokalypsa si nějak dává na čas. Aspoň by byl klid! Pomyslela si škodolibě. Zavřela oči a pevně sevřela víčka a po pár minutách je naštvaně otevřela. Ne, takhle vážně neusne.
Sáhla pod postel a vytáhla flašku vodky. Teprve, když ucítila příval alkoholického tepla do žaludku, mírně se uklidnila. To zas bude ráno!
A bylo. Měla pocit, že spí asi tak dvě a půl minuty, když zaslechla, jak Chuck klepe na dveře a řve jak godzilla.  „Justice! Dobré ránko…“, zahlásil a vzal za kliku. „Chtěl jsem jen…“
Jediné, co ale uviděl, byl letící polštář, který ho vzápětí trefil do hlavy.
„Aha. Tak já asi…přijdu později.“ pochopil prorok a rychle zase zabouchl.
Udělal dobře, protože vzápětí by zřejmě přiletěla i ta prázdná láhev vodky. Prý „dobré ránko“! Tomuhle se říká „absolutní ironie“.  
Justice si dala polštář na hlavu a svěsila nohu z postele. Ani uzemnění, či jak se tomu říkalo, jí vůbec nepomohlo, místnost se dál točila jak zběsilá, žaludek bouřlivě protestoval a permoníci v hlavě opět sloužili svou nárazovou směnu.
Další hodiny strávila v posteli s mokrou utěrkou na hlavě a v pyžamu. Odpoledne už pocítila, že se ozývají chuťové buňky, takže si z mrazáku donesla litr čokoládové zmrzliny a jako pořádná panička v depresi jí do sebe celou natlačila.
Hned na to Justice usoudila, že by se mohla zkulturnit, protože pohled do zrcadla na holku ve vytahaném pyžamu, s mastnými vlasy a kruhy pod očima ji děsil víc, než démoni a pekelní psi. V koupelně si vlezla do sprchovacího koutu a nastavila svoje tělo uklidňujícímu proudu vody.  Když už získala pocit, že ze sebe smyla aspoň pach povaleče, roztáhla ten šílený závěs s puntíčky, co si Chuck přinesl z výprodeje…
„Ahoj, Justice.“
V první vteřině si myslela, že se jí to opět jen zdá. V té další jí došlo, že přímo proti ní stojí Castiel. Ve třetí vteřině jí došlo, že zjevit se takto je pěkná podpásovka. Poslední vteřina byla rozhodující, protože jí došla ta nejzásadnější věc – že je úplně nahá.
„Ty… jeden…“ dostala ze sebe. „Co tu… panebože… totiž…“
Zajíkla se, došlo jí, že jeho tatíka by asi volat neměla a také se velmi těžko vzpamatovávala z  jeho příchodu. Ano, vždycky přijde, když to nejmíň čeká. Konečně se zmohla na to, aby zatáhla závěs.
„Castieli! Koukej vypadnout!“ zavřískala konsternovaně. Anděl viděl její prsa! Z toho se snad nikdy nevzpamatuje! Ne on, ona! On už určitě někdy očumoval Evu. Ale ona není žádná první ženská, navíc tak úžasně obdařená, aby jí mohl očumovat anděl!  
„Myslel jsem, že jsi chtěla, abych se vrátil.“ ozval se zase tím svým suchým tónem.
Zvedla oči v sloup. „Přijde ti normální vlézt někomu do koupelny?“
„Když jsem se naposled objevil u Deana…
„A byl někdy Winchester nahej?“ skočila mu vyzuřeně do řeči, tahle diskuze jí uváděla to stavu šílenství.
Castiel se musel zamyslet, ale na podobnou situaci si nevzpomínal. I když možná Dean nahý byl, ale nevyváděl tak, jako Justice.
Než stačil odpovědět, přistálo mu něco na hlavě. Dívka ho popadla za ramena, otočila ho, vystrčila z koupelny na chodbu a přikázala: „Ne, že zase zmizíš. Tady stůj a ani se nehni, dokud nepřijdu!“
„Dobře.“ souhlasil Castiel. „Pokud jsem…,“ pak už jen uslyšel, jak se za ním zabouchly dveře a tak spíše pro sebe dořekl: „…udělal něco špatně, tak se omlouvám.“
Chuck, ponořený do svých chmurných myšlenek vylezl do prvního patra. Došel mu papír v tiskárně a měl pocit, že nějaký má nahoře. Také se mu zdálo, že Justice ječela, ale na to si zvykl, ječela vždycky, když někde narazila na jeho použité ponožky. Zrovna se drbal v rozkroku, když ho Castiel pozdravil: „Ahoj, Chucku.“
„Ahoj, Castieli.“ Odvětil se zívnutím, ušel pár kroků a pak se zarazil.  
Skutečně právě teď minul anděla s ručníkem na hlavě?
„Castieli? Ty…se vrátil?“ optal se překvapeně.
„Ano.“
„A co tu děláš?“
„Čekám na Justice, je v koupelně.“
„To jsem pochopil, ale proč máš na hlavě ručník Hello Kitty?“
„Justice mi řekla, abych se nehýbal, dokud nepřijde.“
„Aha.“ Prorok pomalu pokýval hlavou. „Tak…“ odmlčel se, když se zadíval na bílé koťátko s mašličkou, které měl Castiel přímo na obličeji. „…tak si hezky popovídejte. Jsem rád, že ses vrátil.“
„Děkuji, Chucku.“ odvětil anděl trochu tlumeně, froté trošku tišilo jeho hlas.
Chuck se nestačil divit. Blíží se Apokalypsa a v jeho domě se dějí opravdu dost podivné věci, na které nenarazil ani ve svých viděních. Sebral všechny papíry, co našel a usoudil, že je na čase zase začít psát.
Justice vyšla potichu z koupelny, už oblečená a musela se hryznout do rtu, až teď si všimla, co Castielovi hodila na hlavu. Postavila se přímo před něj a prohlížela si ho. Nemusela se mu dívat do očí, možná by v těch jejích viděl trochu provinění za to, že mu lhala, také spoustu otázek, proč tak rychle zmizel a kde byl tak dlouho, co dělal. Ale vrátil se! To bylo nejdůležitější!
Castiel ucítil, jak ho dívka prudce objala. Čekal otázky, spoustu otázek, ale teď poznal, že nepadne ani jedna a byl rád. Jen jí nedokázal objetí opětovat.
„Ty ses vrátil.“ Zašeptala do jeho baloňáku.
„Samozřejmě, že jsem se vrátil. Slíbil jsem to.“ Odpověděl a napadlo ho, jestli už si může sundat tu věc z hlavy.
„Takže… teď zůstaneš?“
Přece jen jedna otázka padla. A zásadní. Ano, teď zůstane. Dokud nesplní svoje úkoly.  
„Ano. Zatím.“
Tuhle odpověď čekala. Pustila ho a stáhla mu ručník z hlavy. Trochu mu rozcuchala vlasy, zase vypadal bezbranně, jen…
„Co se děje, Justice?“ zeptal se, když v jejích očích zahlédl jakýsi podivný stín.
Byl to stín překvapení. Tohle nebyl ten anděl, který ji před pár týdny opustil. Něco se stalo. Jeho světlo pohaslo. Byl jiný. Nedokázala to popsat. Ale rozhodla se nenaléhat. Byl tady a to bylo to hlavní.
Castiel neměl pojem o čase, andělé nedokázali odhadnout, zda utíká rychle nebo pomalu. Byli tu od počátku věků. Někdy jen tak seděl a rozjímal a netušil, jak dlouho to dělal. Hodiny? Dny? Měsíce? Ale mezi lidmi si uvědomoval, že čas plyne podle toho, s kým ho strávíte. A je jedno, co děláte. Podvečer strávil tím, že pomáhal Justice s opravou toho jejího pekelného stroje, jak choppera v duch nazýval. Nejdřív se cítil zmateně, když ho žádala o klíč, šroubovák, netušil, co to vlastně je, ale když vypozoroval, že tohle jeho tápání ji baví a na její tváři se objevuje úsměv pokaždé, když se přehrabuje v krabici plné špinavého nářadí a ona drží jakousi hadičku, aby z ní nevytékal olej, a se smíchem mu napovídá, jak ona věc vypadá, tak si uvědomil, že i tyhle věci mohou naplnit čas i lidskou duši.
Když ho požádala, aby raději tu hadičku podržel, že si ten šroubovák najde sama, ta mazlavá tekutina z hadičky mu vytryskla do tváře. Dívka se tomu začala smát. Nepřišlo mu na tom nic vtipného, a když položil dotaz, zda byl tento útok součástí opravy, smála se ještě víc. Sice to nechápal, ale byl rád, když se smála. Měl ten upřímný zvuk rád. Andělé se nesmáli, proto mu smích připadal tak výjimečný. Justice vzala jakýsi špinavý hadr a olej mu otřela.
Lidský dotek. Jakmile cítil, že prsty zavadila o kůži jeho schránky, trhl sebou. Musel potlačit nutkání jí všechno říct. Uvědomil si, co ho ještě čeká. Co musí udělat. Hledal v sobě slova, kterými by to nazval nebo zhodnotil. Je mu to líto? Nebo ne? Má to nějaký smysl – zničit jí život? Lhát Deanovi do očí? Nechat svět, aby shořel?
Znovu se natáhla, aby odstranila zbytek oleje a na krátkou chvíli spatřila jeho skutečnou podobu. Byl… jiný. Jeho aura už tolik nezářila. Jeho světlo pohaslo, jakoby na celé jeho existenci byla obrovská, černá skvrna.
Poznal, že si ho prohlédla a uhnul pohledem.
„Co ti udělali, Castieli?“
Tahle otázka ho zaskočila, ale na druhou stranu ho ujistila v další věci.
„ Přijala jsi, že dokážeš vnímat anděly i démony.“
„No jistě.“ pousmála se. „Už prostě nejsem ta vyděšená slepička, co jsi před pár měsíci zvedl z té mokré silnice.
„Co má společného slepice s tvojí osobností?“
„Jako bych nic neřekla!“ mávla rukou rychle, už trochu pozapomněla, že by u něj měla lépe volit slova, aby se vyhnula diskuzím na téma kur domácí. „Říkám, že nejsem ta samá holka, Castieli. Proto vím, že se ti něco stalo. Řekni mi to.“
Anděl se od ní odvrátil, aby se jí už nemusel dívat do očí.
„Dostal jsem úkoly, Justice. A nejsem si jistý, zda je dokážu splnit. Tohle vědomí mě ničí. Kdysi by mě nic takového nenapadlo. Udělal bych to, oč by mě moji nadřízení požádali. Ale teď jsou tu pořád otázky. Nevím, proč to po mě chtějí. Pořád se musím ptát… Předtím, to bylo snazší.“
Dívka se odmlčela, pak natáhla ruku a dotkla se jeho zad.
„Předtím, než jsi mě zvedl z té mokré silnice, bylo také všechno snazší. Nevěděla jsem, že přijde konec světa, ke kterému přispěju zabitím šílenýho prince pekla, který mě bude věznit v pekle. Ale i kdybych uměla vrátit čas, tak bych už tou holkou před tímhle vším nechtěla být. Teď teprve vím, kdo jsem, kam patřím. To, co prožíváme, nám ukazuje cestu a to nás dělá tím, kým jsme. A tu cestu jsi mi ukázal ty.“
Castiel se na ni překvapeně otočil. Ano, to není ta dívka, kterou zvedl před časem z mokré silnice. Je připravená na svůj úkol? Je připravená nést to břímě, které jí osud přichystal? Tak moc jí chtěl všechno říct. Ale nemohl a nedokázal to.
„Copak ty bys chtěl být ten anděl, co slepě plní rozkazy, které mohou někoho zničit?“
„Ale já takový jsem Justice! Plním rozkazy!"
„Ne, nejsi takový.“ Přerušila jeho pokus vrátit se do dob nedávno minulých. Jsem, ráda, že pochybuješ o tom, co děláš. A vím, že ať je to cokoliv, tak se rozhodneš správně.“
Zadíval se na její mírně zašpiněnou dlaň od šmíru, kterou mu sevřela zápěstí. Lidský dotek. Proč způsoboval tolik podivných změn? Byly to pocity? Nebo to byl jakýsi zmatek, co nedokázal popsat?
„Nepodíváme se na televizi?“  
Její dotaz mu přinesl úlevu. Od té doby, co televizi poznal, se vůbec nedivil tomu, že spolu lidé přestávají mluvit, když mohou všechny svoje problémy utopit v nepřeberné nabídce programů. A hlavně to bylo snazší, nemuset mluvit, nic neřešit.

==========================================

Jak dlouho už to trvalo? Hodinu? Dvě?
Tak dlouho už Dean volal Castiela, anděla Božího. Za okny už byla tma, když ho poprvé uslyšel. Nepřekvapilo ho to, i když s ním od chvíle, kdy ho v Illionis opustil, nepromluvil. S tímhle přece počítal, že ho Dean zavolá. Věděli to i oni. Věděli, že Dean nezvládne dívat se, jak jeho bratr trpí a jeho heroický komplex bude chtít vzít všechnu jeho bolest na sebe. V tu chvíli je třeba prostředník a kdo jiný by to mohl být než anděl, kterému věří. Je třeba získat Deana na svou stranu. Nešlo to po dobrém, tak to půjde „jinak“. Tohle všechno Castiel věděl. Znal ty plány, které ho zpočátku zaskočily, ale pak je přijal. Nebo ne?
Castiel se zadíval na Justice, která spala opřená o opěradlo pohovky, na jejíž druhé straně seděl. Netušil, kdy usnula, byl zabraný do nějakého seriálu. Teď sledoval dívčí, spící tvář, na které tančily stíny a světla z televizní obrazovky.
Všechno je dané. Každý má svou roli. On je tu od toho, aby je na ty role připravil, samozřejmě bez jejich vědomí. Proč se tomu kdesi v koutku své existence brání?
Dean se modlil. Až k němu Castiel dorazí, bude mu dál lhát, že Dean může zachránit svého bratra, vzít na sebe to břímě a zabít Lilith. Není jiná možnost. Není!
Je to jeho úkol! Poslání. Je to pro Boží záměr. Osud.
Tahle slova v něm vždy způsobila zmatek.
Castiel vstal, vzal deku, dosud přehozenou přes křeslo a opatrně ji přes dívku přehodil. Zřejmě ovšem ne dost opatrně, protože Justice se zavrtěla a pootevřela oči.
„Kam jdeš?“ zamumlala z polospánku a vzala ho za ruku. Než stihl odpověď, znovu si položila hlavu a okamžitě znovu usnula, ale jeho dlaň už nepustila. Castiel zůstal stát v předklonu, byl tak trochu v pasti. Věděl, že musí jít za Deanem, splnit to, co musí. Zároveň jí nechtěl pustit. Její blízkost ho zázračně uklidňovala, pomáhala mu … v čem vlastně? Blízko ní ztrácel svoji andělskou podstatu. Začínal cítit. Přibližoval se lidem. A věděl, že to by neměl.
Normálnímu člověku by asi v této poloze odpadly všechny končetiny, ale Castiel vydržel v předklonu další dlouhé minuty. Justice neměla žádné zlé sny, jako naposled, kdy střežil z vpovzdálí jejího spánek, který narušila noční můra o Samaelovi.
Za tu krátkou dobu, co byl mezi lidmi, pochopil, že jejich důvěra je velmi křehká. Přicházela postupně, muselo se o ni tvrdě bojovat. Na druhou stranu se dala velmi lehce ztratit. A on si nemohl dovolit ztratit teď její důvěru. Jenže pokud by se dozvěděla, co má Castiel udělat? Pochopila by to? Je to přece vyšší zájem. Anděl v něm říkal, že to musí pochopit. Ta část, která se dotkla lidského cítění, ho varovala.
Jenže archandělé ho sledovali. Stačil jediný „výpadek“ a oni mohli přijít. Jsou všude a poslouchají. A Deanovo volání bylo stále zoufalejší. Opatrně se vyprostil z dívčí dlaně tu svou a zamířil za lovcem.

"No to je dost! Čekám tu na tebe skoro dvě a půl hodiny."
"Co chceš?"
"Můžeš začít tím, co se to zatraceně stalo v Illinois!"
"Co tím myslíš?"
"Jdi s tím někam, chtěl jsi mi něco říct!"
"Nic důležitého!"

Justice se probudila s andělovým jménem na rtech. Vzepřela se na lokti a rozespale se rozhlédla. V televizi zrovna hrála hymna a obývací pokoj byl prázdný. Ani nečekala, že tu Castiel bude, až se probudí, ale doufat mohla.
Rozhodla se, že se přesune do své postele, jen potřebovala pár vteřin na vzpamatování. Promnula si pravé oko a během zívání si všimla, že na stolku před ní leží nějaké desky a na nich papír se vzkazem. Zamžourala a sáhla po papíru, musela se hodně soustředit, protože tohle byl skutečně ukázkový škrabopis.
Trvalo chvíli, než to pochopila. Naklonila se, aby viděla do nitra domu. V Chuckově pracovně se nesvítilo, pravděpodobně tu nebyl. Znovu si přečetla vzkaz, aby ho vstřebala.
Justice, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala. Ty už jsi součást tohoto příběhu, a proto bys měla pár věci vědět. Chuck
Dívka se podrbala v rozcuchaných vlasech a sáhla po deskách. Našla v nich popsané papíry a na titulní stránce byl napsán název: When the Levee Breaks.
Matně si vybavila, co četla naposled. Sama zavřel Dean a Bobby do krytu. Moc jí to nezajímalo,
chtěla spíš vědět, kde je Castiel. Jenže proč tak náhlá změna od našeho proroka? Pořád před ní ty svoje spisky zamykal. Rozhodla se to dál neřešit, opřela se a dala se do čtení.
-------------------------------------------------------------

Jeden úkol splněn. Dean složil přísahu. Tak proč anděl necítí zadostiučinění, že ten úkol splnil?
Jeho nadřízení mohou být hrdí. Ale on přesto bloudí po ulicích, naráží do lidí, kteří ho míjí jako bezduchou loutku a ještě se za ním pohoršeně ohlížejí. Co oni vědí? Jsou naprosto lhostejní. Nevnímají, co se kolem nich děje. Mají archandělé pravdu? Zaslouží si tento svět, aby shořel a lidé s ním? Castiel se musel zastavit. Stál uprostřed nějaké ulice, ani nevěděl kde a začal se rozhlížet. Z otevřeného kanálu se kouřilo a vycházel z něj zároveň neuvěřitelný puch. Z čínského bistra vylezl kuchař v umouněné zástěře a cosi vylil poblíž kanálu. Matka, která za sebou vláčela holčičku s tváří umazanou od lepkavé zmrzliny, co měla ve špinavé ruce, omylem stoupla do toho, co Číňan právě vylil, rozčílila se a začala před dcerou na kuchaře pokřikovat. Opodál se dva zarostlí bezdomovci hádali o láhev laciného alkoholu. U sloupu stála prostitutka ve strakatém kabátě a za přehnaným líčením schovávala nejen svůj nízký věk, ale tak příběh plný bolesti, který ji na ulici vyhnal. Dva mladí lidé se vedli za ruku, ale i když šli vedle sebe, byli od sebe vzdáleni. Myšlenkami, svými sny, už spolu nemluvili, propast mezi nimi byla citelná. A nejen mezi nimi. Lidé se přestali vnímat navzájem. Nenáviděli se. Trápili. Byli plní zlosti.
Castiel cítil, jak se na něj valí všechny tyto emoce, bolest, strach, nenávist, musel si složit hlavu do dlaní, protože nevěděl, jak se má tomuhle všemu bránit. Tam v nebi to jen pozoroval, teď to byl nucen prožívat.
Už nechtěl. Najednou si přál, aby to skončilo. Ano, může to skončit! On sám to může skončit!
Už nedokázal unést tu tíhu světa, kam byl vržen. V každém byla ta nenávist, strach, bolest! I v těch, co mu byli nejbližší, i v Deanovi, který se tak zoufale snažil zachránit svého bratra, který byl ztracen už od narození a….
Jen co na ni pomyslel, uslyšel ji. Volala ho jménem. Ona byla jednou z mála věcí, která mu bránila jít a pustit Sama Winchestra na svobodu a roztočit tak kola nevyhnutelného osudu a Božího plánu. Ona byla jediná, v jejíž přítomnosti pochyboval, zda všechny rozkazy, které dostal, jsou správné.
Zavolala jen krátce, vzápětí utichla. Okamžitě se zjevil tam, kde ji viděl naposledy, v obývacím pokoji u Chucka. Televize byla vypnutá, na pohovce byla jen shrnutá deka, kterou jí přikryl. Více než tma po celém domě ho znepokojil převrácený hrníček od čaje na stolku a jakýsi zmačkaný papír.
„Justice?“ zavolal, protože cítil její přítomnost, ale neviděl ji. Chucka necítil vůbec, nebyl tu.
Nahoře v patře zavrzaly dveře. Vyděsilo ji něco? Měla opět špatné sny?
Castiel opatrně vyšel po schodech. V úzké chodbičce vedoucí k jejímu pokoji byla také tma.
„Justice, to jsem já, Castiel.“ zkusil anděl opatrně. Dveře jejího pokoje se pootevřely. Udělal pár rázných kroků a prudce otevřel do jejího pokoje. Pak se stalo něco, co nečekal. Netušil, odkud se vynořila, ale bylo mu jasné, že čekala na správnou chvíli. Díky tomuto výpadu mu byla jeho andělská rychlost k ničemu, v nestřežené chvíli mu sáhla pod kabát…
Castiel vykřikl, když ucítil šílenou bolest. Musel se chytit za tvář, ze které mu vytrysklo bílé světlo. Zavrávoral, zranění ho oslabilo, zády narazil do stěny a svezl se na zem. Jen stěží stačil chytit Justice za zápěstí pravé ruky, ve které svírala napřažený andělský meč. Sledoval hrot, jak se k němu nemilosrdně blíží, ale víc, než to, že je slabý, vnímal její zběsilý výraz, který ho nenechal ani na chvilku na pochybách, že Justice, ta dívka, která mu věřila, a on věřil jí, ho chce zabít.
„Justice… prosím…“ zašeptal. To už se jí ale oči zalily slzami a ruka se jí roztřásla. S výkřikem, ve kterém se mísila nenávist se zvláštní bolestí, ho od sebe odstrčila.
Nastala chvíle napjatého ticha, do kterého se ozývalo jejich prudké oddechování. Castiel si uvědomoval, jaké to je, být zraněn. Stačilo málo a jeho existence mohla být u konce. Její rukou!
Dívka tiše zavzlykala. Pak se na něj znovu podívala, zatvrdila se a prudkým gestem, ve kterém bylo vše od pohrdání, až po pocit zrady, po něm hodila svazek popsaných papírů, co měla v druhé ruce a vyslovila slovo, které se mu zarylo do každé části jeho andělského já. ¨
„Zrádče!“
Castiel sáhl po jednom z papírů, co mu přistál na břiše a přelétl očima pár řádků.
Tak takhle to bude. Takhle to Chuck viděl a napsal. Už nebylo co taji.
Zvedl k ní modré oči. Cítil, že jeho rána se už zahojila a pak pomalu vstal. Upravil si kabát i kravatu. Celou dobu klečela na zemi, v dlaních svírala meč a čekala.
„Justice, není to tak, jak si myslíš.“ Pokusil se, ale bylo mu jasné, že udělal chybu. Vztyčila se a strčila mu pod krk andělský meč.
„Zabiju tě! Jsi zrádce, stejně jako Uriel! Nechceš Apokalypsu zastavit, chceš, aby začala! To ti nedovolím, slyšíš?“
Castiel zvedl odevzdaně ruce.
„Pokud si vážně myslíš, že jsem zrádce, tak mě zabij, Justice. Víš přece, že bych tě přemohl během jediného okamžiku, kdybych chtěl. A vidíš moji podobu. Vidíš moje světlo…“
Sevřela čelisti a zesílila tlak na meč. Castiel cítil, jak se chladný hrot mírně zaryl do kůže na jeho krku.
Její výraz se náhle změnil. Byla to opět ta stará Justice, ta zranitelná dívka, která svoji slabost a emoce skrývala za masku nenávisti a zloby.
„Řekni, že to není pravda, Castieli!“ vydechla a hlas se jí chvěl. „Tak řekni!“ zařvala.
„To, co prorok napíše, se již nedá změnit.“ Odpověděl anděl a v jeho tónu byla opět slyšet ta jeho nebeská odměřenost. Ta, která jí vždy dokázala úplně srazit až na samé dno.
„Takže všechno, cos udělal, cos řekl, každá chvíle od našeho setkání na té silnici…byla lež?“
„Ne, Justice.“ Řekl naléhavě a chtěl se pohnout, ale ona opět zatlačila na meč pod jeho krkem. „Nech mě všechno vysvětlit.“
Dívka se hryzla do rtu, ale neustoupila ani o krok. „Do toho. Čekám!“
„Měl jsem své rozkazy. Vysvobodit Deana ze zatracení. Řekli mi, že on je ten, kdo zabrání Apokalypse. Našel jsem tě, protože ty jsi vyvolená. Myslel jsem, že tak to má být. Jenže pak jsem se až příliš přiblížil…“
„Čemu?“ štěkla netrpělivě, když se odmlčel.
„Pravdě.“
Castiel chtěl říci „vám, lidem“. Ale nemohl. Teď už musel být tím, čím vždy byl. Andělem Božím, který plní rozkazy. Ten, který nic necítí. Neodhaluje své nejniternější myšlenky. Ano, dostal trest za to, že se přiblížil pravdě, ale tu poznal jen proto, že se příliš přiblížil lidem. Jejich emocím, myšlenkám, jejich světu. Vnímal Deana, vnímal jeho bolest, touhu chránit bratra. Vnímal Justice a její vinu za to, že zlomila pečeť a že ztratila všechny své blízké. A to nesměl.
„Jaké pravdě?“
Její otázka byla nasnadě.
„Tohle všechno je Boží plán. Osud, který už byl předurčen velmi, velmi dávno, Justice. To, že jsi zabila Samaela byla jeho součást, které jsem nemohl zabránit. Apokalypsa musí začít.“
Castiel cítil, jak se jí roztřásla ruka.
„Co… co to říkáš, Castieli?“
„Jsem jen Boží služebník. Teď musím jít a pustit Sama z toho krytu, aby zlomil poslední pečeť, kterou je Lilith, Samaelova manželka.“
Trvalo jí pár dlouhých minut, než tuto informaci dokázala vstřebat. Upustila andělský meč a složila si hlavu do dlaní.
Anděl musel odvrátit pohled. Tak, jako měl problém dívat se do očí Deanovi, když mu lhal, nemohl se dívat na ni, jak bojuje s tím šokem.
„Ale… proč? Proč, Castieli?“
Na tohle nedokázal odpovědět. „Takové jsou rozkazy.“
„Rozkazy? Ty tomu říkáš rozkazy?“ vykřikla. „Víš vůbec, o čem tu mluvíš? O miliónech mrtvých! O peklu na zemi! Tohle jsou ty tvoje rozkazy? Copak ty nechápeš, co to znamená?“
„To mi nepřísluší soudit, Justice.“
„Takže Samael měl pravdu, když říkal, že andělé nechtějí apokalypsu zastavit. Ty jsi to přece pochopil také! Proto jsi odešel, chtěl jsi mluvit s Deanem! Proč si mu to neřekl?“ Do dívčina hlasu se vkrádala zoufalá hysterie. Příliš mnoho otázek a ještě šílenějších zjištění.
„Byl jsem v nebi, Justice.“ Zopakoval znovu tu frázi. „A poučil jsem se. Sloužím Bohu, ne lidem.“
„A tohle je to, co Bůh chce? Masakr?“
„Já se neptám. Plním rozkazy.“
„Přestaň!“ vyjekla, až se jí oči zalily slzami. „Přestaň opakovat to slovo rozkazy! Castieli, ty víš, že jsou to špatné rozkazy! Byls tu s námi celou dobu, sám jsi pochopil, že ti lhali a chtěl si s tím něco dělat! Udělej to teď.“
Anděl sklopil modré oči.
„Ne, ne!“ upozornila ho tvrdě, vzala ho za klopy baloňáku. „Podívej se na mě!“
Castiel jí poslechl, i když se tomu bránil. Nemohl a nechtěl se na ni dívat. Měl strach, že selže!
„Ještě není pozdě, Castieli. Ještě tomu můžeme zabránit.“
„To nejde. Já nemohu, Justice!“
„Ale ano, můžeš.“ zatřásla s ním naléhavě. „Vždycky můžeš. Vždycky máš možnost volby. Nemusíš poslouchat nesmyslné rozkazy.“
„To, co napsal prorok, se nedá změnit.“
„Ale dá! Přestaň takhle mluvit! Ty nejsi jako ti, co tě nutí splnit tenhle nesmyslný rozkaz, co chtějí, aby svět shořel! Vím, že s tím nesouhlasíš, že to nechceš!“
Castiel jí od sebe odstrčil. „Co ty víš, co já chci, Justice Singerová. Neznáš mě. Dnes jsem se kolem sebe rozhlédl a viděl jsem to. Vy lidé se nevnímáte. Nevnímáte svět kolem sebe. Všude je jen nenávist, bolest a zloba!“
„Vím, co chceš, protože do tebe vidím, na to nezapomínej!“ křikla. „Castieli, rozhlédni se ještě jednou! Je tu spousta životů, které stojí za to chránit, které si zaslouží šanci! Naději a ne zatracení!“
Anděl se na ni díval. Visela na něm úpěnlivým pohledem, v její tváři se odrážela váha a pravdivost jejích slov, veškerá naděje a životy tohoto světa, který má teď on ve svých rukou.
„Musíš jít teď hned za Deanem a všechno mu říct. On jediný zvládne zabránit tomu, aby jeho bratr zabil Lilith.“
„Ne, to nemohu.“
„Ne?“ odsekla. „Fajn, udělám to sama, zavolám mu, nebo zavolám svému otci.“ Chtěla jít do pokoje hledat mobil, ale on ji chytil za paži.
„Justice, můžeš zkusit, co chceš. Stejně to nevyjde. Nepůjde to. Oni ti v tom zabrání. Já ti v tom zabráním.“
„To nemyslíš vážně.“ zašeptala. „Musíš něco udělat. Nemůžeš tam jen tak jít a pustit Sama ven!“ Justice sebrala pár rozházených papírů a ukázala mu je. „Podívej, zatím jsem to jen slova. Události, které se nestaly! Můžeme je roztrhat, zabránit jim. Prosím, nedovol, aby se ta slova naplnila. Castieli! Všechno se dá změnit! I těch pár hloupých prorockých slov!“
Anděl vzal z jejích rukou Chuckův příběh. Teď byli možná někde uprostřed toho příběhu. Tady byl jen napsaný, ale někdo ho musel stvořit. Ano, byly o jen papíry. Jen slova! Ona má pravdu.
„Justice, víš, co po mě žádáš?“ zeptal se tiše, už nevěděl, co dál. „Musel bych… dezertovat. Všeho se vzdát. Místa, kde jsem byl stvořen. Strávil tam začátky věků. Padnul bych. Nepronásledovali by jen mě, ale i tebe, tvého otce, Deana. Zabili by nás všechny!“
„Zapomněls, že já už v pekle byla. Dean také. Vím, co je to umírat. Co může být horší?“ přerušila ho dívka. „To, co jsi vyjmenoval, je jen malá cena za záchranu celého světa! Nemyslíš?“
Jsou to pochybnosti, co viděla v jeho tváři? Rozčílení? Rozhoduje se?  
„Justice, musím jít, je čas. Takové jsou rozkazy!“
Jen co tuto větu dořekl, vrazila mu facku. Věděla, že je to pro něj jako pošimrání, ale chtěla, aby skrze tuto ránu pocítil, jak moc jím pohrdá.
A Castiel pochopil. „Je mi to líto.“ vydechl.
„Ne, není. Ty ani nevíš, co to je. Na chvilku jsem doufala, že jsi jiný.“
„Justice, musíš pochopit…“
„Co mám pochopit? Na tom se nedá nic chápat, Castieli! Andělé chtějí zničit svět. To není žádný Boží plán, žádný osud! Prosím tě, udělej to, co je správné a zabraň tomu!“
„Justice, nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.“ Castiel si jí dotkl tam, kde měla jeho andělský otisk. Musel se jí dotknout, i když to neměl ve zvyku, aby zdůraznil naléhavost svých slov, jinak to neuměl. Vždyť puštění Sama z krytu je jen část jeho úkolu. Jenže to jí nemohl říct. Věděl, že teď jí musí udržet na své straně. „Teď, když už to víš, chci, abys mi dovolila odvést tě do bezpečí. Jsi důležitá pro můj další úkol. “
Justice zavřela oči a vytrhla se, aby tam přerušila spojení, které mezi nimi tak těžce vznikalo. Teď už si byla jistá, že ho nepřesvědčí.
„Castieli, pokud ty neumíš rozlišit, co je správné a co ne, tak to musím udělat já. Tvoje úkoly jsou mi ukradené. Chci zůstat se světem, jehož pád jsem zavinila. Nebudu sedět někde ve tvém andělském bezpečí, když budou umírat lidé. Jestli má tenhle svět padnout, jestli má shořet - Tak já chci shořet s ním.“
„To nemohu dopustit, Justice!“
„Proč ne, Castieli? Protože jsem tvůj další úkol na cestě za Apokalypsou? Protože máš rozkaz udržet mě naživu?“ Dívčí hlas zněl odtažitě a odevzdaně. „To pro tebe po tom všem znamenám? Jen další metu ve splnění rozkazů? Stejně jako Dean, kterého jsi zmanipuloval, aby přísahal loajalitu, aniž by věděl, co se chystá?“ Justice ovládla slzy, které se jí draly do očí, a nadechla se: „Kéž bych tě dokázala zabít. Tak moc bych si teď přála, abych našla sílu vrazit ti ten meč přímo do srdce a zabránit tak tomu, co chceš udělat. Jenže já jsem jenom člověk. Záleží mi na tobě, Castieli. To je má slabost, že nedokážu teď udělat to, co je správné. Ale jestli pustíš Sama z té kobky – Tak už se nikdy, nikdy neopovažuj vracet!“
Anděl věděl, že ji nepřesvědčí. Prohrál. Její důvěra, tak těžce budovaná a zkoušená byla teď v troskách. Její tvář, ve které viděl světlo, pohasla. I on možná na chvíli doufal, že v sobě ona najde sílu a zabije ho a ušetří ho rozhodování. Možná je ale lepší, že ho odvrhla teď, než později, protože by k tomu stejně došlo.  
Nadechl se. Chtěl si vrýt do paměti její vůni, která k ní patřila. Díval se jí do očí tak dlouho, dokud bez dalších slov nezmizel.
Justice Singerová chvíli bez hnutí stála, než si klekla a začala sbírat rozházené papíry. Přesně takhle se bude cítit za pár hodin Dean Winchester, až na něj jeho vlastní bratr vztáhne ruku. Bude to bolet víc, než ty rány, které mu Sam způsobí, protože neexistuje větší bolest, než když vás zradí někdo, komu jste bezmezně věřili a milovali. Bude ho bolet i to, že selhal a nedokázal Sama ochránit. Stejně tak ji bolí, že nedokázala Castiela přesvědčit.
Všimla si na jednom z papírů poslední věty, kterou Chuck vložil Deanovi do úst: „Jestli projdeš těmi dveřmi, už se nikdy nevracej.“
Už se nedokázala ovládat. Schoulila se do klubíčka, mezi ten příběh napsaný na papírech, který se právě teď blížil do svého finále. Co prorok napsal, se nedá změnit. Dívka se tiše rozplakala. Stejně jako Dean Winchester tiše plakal v troskách pokoje, i když zatím jen na papíře. Brzy se tohle všechno stane skutečností.  Každý tu má svoji roli. Každý ji musí hrát. Jenže co bude dál?

Chuck seděl ve své pracovně dole. Zamyšleně sledoval knihu, na které bylo napsáno As The World Falls Down a pak ji otevřel. Co bude dál? Obrátil list a na další čistou stránku začal velkými písmeny psát: E P I L O G