As The World Falls Down

Moc se omlouvám za zpoždění, ale stala se mi ta děsivá věc, kdy jsem měla už skoro vše napsané a pak mi spadl počítač a vše bylo v háji, takže jsem to musela celé napsat znovu, protože to po neukončených kapitolách zveřejňovat nechci. Takže jsem se cítila asi takto:

Pozn. autora - Jeden problém nastal, když jsem popisovala anděla, který má na sobě ženský vessel (který se nápadně podobá jedné slečně z tohoto fóra ). I když má tělo ženy, tak pořád je slovo anděl rodu mužského, takže jsem používala mužský rod. To říkám, kdyby s tím měl někdo problém.



---------------------------Konec keců


9. kapitola
„Čas plyne, Deane. Není to snadné, ale v případě nutnosti ho lze ohnout“

„Bobby je v hrozně nebezpečným věku. Tihle chlapi najednou dostanou pocit, že musí všechno dohnat. Přijde na ně druhá míza a…“
Dean praštil pěstí do stolu, až jeho bratr nadskočil i s notebookem.
„…a co myslíš, že se stane? Je v hajzlu! Objeví se nějaká zlatokopka, mladá holka co ho o všechno obere, on skončí na ulici, zešílí z toho….“
„Deane!“ přerušil ho Sam nevrhle. „Bobby zrovna není multimilionář, to sis už možná stihl všimnout.“
„Zlatokopkám stačí málo. Co když ho trefí šlak při…“
„Prosím tě, nech toho. Snažím se něco dělat!“ Sam se děsil, že bude muset Deanovy šílené teorie dál poslouchat.
„Tak nepracuj! Bobby je důležitější!“ Dean prudce zaklapnul bratrův notebook, Sam naštěstí stihl včas uhnout, jinak by dostal přes prsty.
„Musíme ho zachránit před tou holkou! Tak…co si o tom všem myslíš, Sammy?“
Sam vzdychl, bylo mu jasné, že dokud se nevyjádří, nebude mít už dnes klid: „ Tak za prvé – měl by ses přestat dívat na televizi, Deane. Příhody nesmrtelnýho Richarda a toho doktora v ujetých botách ti úplně vymyly mozek. To, co tu říkáš, zní jako nějakej scénář k blbý telenovele…Proboha, to jsou všichni fanoušci seriálů tak divní?“
„Jmenuje se Ricardo, Same, Ricardo! Je to hrdina! Kdyby umřel, tak je všechno v háji! Když zabijou v seriálu jednu ze stálých postav, vždycky to jde do háje! A na doktora Sexy mi nesahej…“
„…a za druhé -,“ zvýšil Sam hlas, aby toho televizního žrouta umlčel. „Vůbec nevíme, kdo ta holka je. Myslím, že je to hlavně Bobbyho věc a my bychom se do toho neměli plést.“
„Same, přemýšlej.“ Dean zúžil zelené oči do dvou škvírek. „Řekla, že hledá Roberta Singera. Kolik lidí zná Bobbyho pravý jméno?“
„No…já, ty, Rufus…moc ne. Jen blízcí.“ uznal Sam.
„Takže připouštíš, že je to podezřelý…“ naklonil se k němu Dean.
„Připouštím, že je to neobvyklé, ale stojím si za tím, že je to jeho věc. Mě to nezajímá. Deane, že ty jsi zase začal číst bulvár?“
„Já se tu snažím pomoct Bobbymu od zlomeného srdce a ty řešíš bulvár!“ Dean se dotčeně napil piva a doufal, že si Sam nevšiml té sbírky bulvárních časopisů, co si schoval do kufru Impaly a zabrblal:. „A i kdyby… člověk musí být přece informován o společenském dění! Neříkej mi, že nejsi ani trochu zvědavej, kdo ta holka je.“
„Ne, nejsem.“ odvětil Sam a opět otevřel notebook. Dean už nic neřekl, jen poslouchal klapavý zvuk klávesnic, občas foukl do hrdla lahve a po očku bratra pozoroval. Znal ho, na práci se teď rozhodně nesoustředil, nasadil mu brouka do hlavy. Za chvíli to přijde…
Sam přestal psát a opatrně prohlásil: „Dobře. Uznávám, že mě taky zajímá, kdo to je.“
„Já to věděl!“ zajásal Dean vítězoslavně.
„….ale jen trochu! Trochu!“ hájil se Sam rychle.
„Věděl jsem to! A pak, že já čtu bulvár!“
„Zmlkni Deane! Uslyší tě Bobby!“
„Fajn, tak kdy se ho na ni zeptáš?“ ztišil Dean hlas.
„Já?“ podivil se Sam.
„Jo, ty.“
„A proč já? Ty se na tu informaci klepeš víc než já!“
„To je logická dělba práce, Same. Ty se ho zeptáš a já mu pak promluvím do duše. Přece jen jsem tu já větší odborník na ženský.“ Dean se potěšeně zavrtěl na židli a v duchu se musel pochválit, jak to pěkně zní. Dean Winchester, odborník na ženy. Vysoká škola života, kterou absolvoval s vyznamenáním!
„Už jsem ti někdy řekl, že jsi nechutnej egomaniak?“ rýpnul si Sam dotčeně.
„To z tebe mluví závist, Sammy, jen závist.“ ujistil ho bohorovně Dean. „Ale to tě přejde, až budeš mít za sebou to, co já.“
„Až budeš v Bobbyho věku a přijde za tebou taková kočka jako za ním, tak se můžeš plácat po zádech, ty…odborníku!“
„Takže ty si taky myslíš, že ta holka patří k němu?“
„Deane, přestaň mě chytat za slovo, já si nem…“
Sam zničehonic ztichl, když si všiml, jak Dean ztuhnul a zadíval se za něj. Podle jeho výrazu mu bylo jasné, kdo mu stojí v zádech. Sam se otočil.
Ve dveřích kuchyně se jako Bůh pomsty tyčil Bobby, v ruce držel jakýsi ocelový klíč na opravu aut, a zpod kšiltovky je zachmuřeně pozoroval. Sam polkl a zadíval se na Deana, kterému konečně zmizel z úst ten nadřazený úsměv. Místo toho mu v očích jasně četl „máme průšvih, kámo“. Ani jeden totiž netušil, jak dlouho tam stál a co všechno slyšel.
Bobby se po chvíli ticha pohnul a ačkoliv to vypadalo, že oba dva tím klíčem přetáhne, minul je a zamířil k lednici. Jen co jí otevřel, klíč s řachnutím položil na stůl, až se oba bratři oklepali leknutím. Bobby chvíli prohlížel lednici a k údivu obou z ní vytáhl jablečný džus, beze slova zase sebral své nářadí a odešel z kuchyně.
Sam s Deanem si oddechli, padla slova „to bylo o fous“, ale než se tomu stihli zasmát, Bobby se nečekaně vrátil a řekl: „Ujišťuji vás, že jsem nechytil druhou mízu. Ještě nějaký otázky?“
Dean začal něco koktat, ale jeho nedůstojné projevy ukončilo zahekání…Sam ho nejspíš pod stolem nakopnul.
„To děvče ke mně rozhodně nepatří.“ promluvil Bobby klidně. „Moc dobrý scénáristi teda nejste, vás by nezaměstnali ani u tý nejhorší telenovely. Idioti. A Same - tvůj bratr má kufr plnej bulvárních sraček.“
I suverénnímu Deanovi došla řeč, chvíli lapal po dechu ze zjištění, že Bobby slyšel zřejmě úplně všechno a Sam se cítil trapně.
„No…“, Dean se rozhodl nezklamat a pokusil se situaci rozčísnout svým neomaleným humorem. „Tak… to jsme rádi, Bobby. To je fakt super. Jo, super zpráva. Uff, to jsem si oddechli, viď, Same?“ Jmenovaný se trochu strojeně zašklebil a Dean dodal: „To totiž znamená, že ta roštěnka je volná, ne?“
„Na tebe ale určitě nečeká, Deane!“ odsekl Bobby prudce. „Takže pracky pryč, jasný?“ Vzápětí svého výpadu zalitoval. Jeho ostrá reakce byla přehnaná. Nebo možná spíš typicky „otcovská“. Tatínek brání dceru před floutky.
Od chvíle, kdy se Justice poprvé objevila u domu, kde bohužel narazila na jeho dva adoptivní syny, tušil, že se budou dřív nebo později ptát.
Viděl to i teď v jejich očích, Dean i Sam na něj zaraženě hleděli, bylo jasné, že je jim dlužen vysvětlení. V jednu chvíli ho napadlo, že kdyby se jim svěřil, možná by se mu ulevilo. Co by se stalo, kdyby to vyslovil nahlas? Ta dívka je moje dcera. Hoši, jsem otec tý holky…Nechcete si o tom popovídat?
„Zapomeňte na to.“ Slyšel se Bobby říkat. "Už o tom nechci nikdy slyšet ani slovo, jasný?“
Bobby Singer se rozhodl, že tuhle část života si nechá navždy pro sebe a odešel do své pracovny. Možná kdyby Dean a Sam nebyli takoví zabedněnci, leccos by jim došlo. Třeba to, že strýček Bobby měl i nějaký ten soukromý život, před kterým ho Dean plánoval tak chrabře chránit. Rozhodl se nechat je v nevědomosti, třeba si jednou vzpomenou na tu ženu, která malému Samovi zašila roztrhané kalhoty, zatímco on jí při tom s vyvalenýma očima pozoroval. Nebylo divu, moc žen kolem Sammyho nebylo, možná jen obtloustlé učitelky ve škole. Dean by si mohl vzpomenout, jak jí nepokrytě zkoumal výstřih a natřásal před ní svá "nedospělá pírka" jak mládě páva, a oderval se od jejího žlábku až ve chvíli, kdy mu donesla kus koláče. A navíc byla tak hodná, že mu dovolila, aby ho ten nenažranec vdechnul na posezení úplně celý. Asi si mysleli, že je to jen nějaká návštěva. Nebo si zkrátka nepřipouštěli, že by Bobby mohl někoho mít a pustili ji z hlavy. Jediný, kdo o ní věděl, byl John Winchester.
„Bobby, je hezká,“ řekl mu John tehdy, zatímco oba z vedlejšího pokoje sledovali, jak servíruje chlapcům jídlo a limonádu. „Ale, není to moc rychlý? Co o ní vlastně víš? A proč po ní ti démoni šli? A proč už nejdou?“
John vyslovoval polohlasem otázky, které si Bobby nepřipouštěl. John nakonec popřál svému příteli hodně štěstí a odjel s kluky pryč, (i když bylo těžké od ní ty syčáky odtrhnout), s tím, že až bude třeba, vrátí se.
Bobby rychle zamrkal a zaklonil hlavu, aby zabránil slzám drát se na povrch. Třeba si to chlapci nepamatovali, protože se to vlastně nikdy nestalo. Možná to byl jen krásný sen, který měl kdysi jeden lovec, co uvěřil, že ještě není pozdě na to mít rodinu. Ona byla jako pírko, které se zničehonic objeví, poletuje kolem vás a vy se ho snažíte chytit. Nečekaně se vám to podaří, jste překvapeni, jste uchváceni tou ladnou krásou a abyste ho neztratili, sevřete to lehoučké chmýří do své ochranitelské dlaně. Cítíte, jak vás jemně lechtá, je s vámi, vy ho držíte a když už jste si jisti, že je vaše, neopatrně dlaň rozevřete. Pírko vám proklouzne mezi prsty a mizí…
Po smrti Karen si myslel, že už ho nic takového nepotká a ani o to neměl zájem. Jeho život nabral zcela nový směr. Poznal Rufuse a ten ho zasvětil do umění lovu. A Bobby se rozhodl trénovat a zdokonalovat. Noc co noc vyrážel na lov, štvát další a další démony. Dělalo mu dobře, když slyšel jejich řev poté, co jim chrstnul do tváře svěcenou vodu, když se vzpouzeli během vymítání, řvali na na něj ty nejsprostší nadávky, slibovali bolestivou pomstu, ale on je s klidem posílal zpět tam, kam patřili. Ty, které posedli, pak odvezl do nemocnice a aniž by si počkal na slova díků, zmizel. Stačilo mu pomyšlení, že zachránil dalšího člověka a na ničem jiném mu nezáleželo. Nechtěl, aby někdo další trpěl tak, jako on, když ztratil svou ženu. Bylo mu jedno, jestli je horko nebo zima, nebo jestli je světlo nebo tma. On měl ve své duši tmu pořád.
Jediná dvě malá světýlka v té tmě byl Dean a Sam. Jejich otec, posedlý pomstou ještě víc než Bobby, si nevážil toho, že mu alespoň něco zbylo a tak chlapci velmi často zůstávali na krku strýčkovi Bobbymu.
Vše se změnilo v den, kdy s Johnem dostali tip, že v jednom městečku na jihu se zdržuje více démonů, než je obvyklé. Bobby se stavil večer u Johna v motelu, aby ho vyzvedl a vydali se společně na cestu. Ale jen co mu jeho přítel otevřel, došlo mu, že jeden z nich nikam nepojede.
„Strejdo Bobby, koukej!“ křičel Sam, který se vynořil zpoza trochu unaveně tvářícího se otce. „Že vypadám jak příšera z bažin?“
„Chytil neštovice..“ vysvětlil sklesle John, ale jeho mladšímu potomkovi to očividně nevadilo, že vypadá v obličeji jak pizza s ančovičkami a smetanou.
„Tati!!“ ozval se z koupelny kvílivý hlas. „Co když mi to zůstane?“
„Oba chytili neštovice.“ upřesnil potichu a zavoláním svého staršího syna ujistil: „Neboj se Deane, říkal jsem ti, že to zmizí!“
„Dean se bojí, že se pak už nebude líbit holkám ve škole!“ prozradil Bobbymu Sam.
„Co to řek´, ty jeden hnusnej bacilonosičáku?“ Deanův hlas se nebezpečně zvýšil. Sammyho to pobavilo a vycítil svoji příležitost. „Deana nebudou chtít holky, Deana nebudou chtít holky, protože má ksicht plnej bradavic!“
Starší bratr, kterému se představa, že bude vypadat jak Quasimodo, vůbec nezamlouvala, natolik si na sobě zakládal, se vyřítil z koupelny s hlavou obalenou v ručníku a zařval: „Drž hubu, ty malej skřete!“
„Deane! Pozor na jazyk! Sakra… Okamžitě toho nechte! Přestaňte tu lítat! Same! Deane!“ snažil se John, zatímco z nočních stolků padaly lampičky, krabičky od čínských nudlí a prázdné plastové lahve, jak se chlapci naháněli po miniaturním pokoji, ale bylo mu to málo platné. „Já tě přerazím!“ ječel Dean, zatímco Sam na něj vyplazoval jazyk a úspěšně mu unikal.
„Kluci, no tak! Poslechněte tátu!“ zvýšil Bobby hlas a bratři se jako na povel zastavili. Bylo jasné, kdo má u nich autoritu.
„Měli byste odpočívat. Neštovice nejsou žádná sranda. Musíte se teď o sebe navzájem postarat, ne se rvát. Šup do postele.Oba dva.“
Sam s Deanem sice brblali, ale zázrakem poslechli.
„Vrátím se brzy, jen zjistím, co tam mají za sněm a dám vědět.“ ujistil Johna Bobby, i když ho nerad nechával samotného.
Jen co dorazil do jižanského městečka, pustil Winchesterovi na chvíli z hlavy, jako vždy, když šel po „kořisti“. Všechno vypadalo na pohled normálně. Nikdo tu nedělal žádné rituály, žádní duchové nebo jiné nadpřirozené síly. Jako agent Woody obešel pár domů a všude to bylo podobné: Manžel se začal chovat divně, soused zmizel, spolužákovi zčernaly oči.
Bobby si na jednoho z nich počíhal v temné uličce. Démoni tu ovšem nebyli jen tak na rekreaci, aby si užili. Ten, kterého chytil, vzdoroval příliš dlouho. Bobby si zase po dlouhé době nevěděl rady, nevěděl, jak ušetřit oběť, aniž by tomu člověku nějak ublížil. Démon se mu vysmíval, vylezlo z něj, že tu není sám, mlel cosi o poslání, o velkém domě se zahradou a že pán si přijde pro radost.
Nedávalo to vůbec smysl a Bobby zuřil sám na sebe, že je bezmocný, dokud mu démon neoznámil: „Ale můj úkol je u konce. Konečně jsi totiž tady.“ Po této větě démon svého hostitele opustil.
Bobby usoudil, že démoni jsou ještě šílenější, než si myslel a nepřikládal jeho sdělení žádnou velkou váhu. Spěchal za chlapci, bylo mu jasné, že John už z nich musí šílet.
Už odjížděl z města, když mu nečekaně skočil před auto nějaký člověk. Bobby stačil dupnout na brzdu a začal křičet cosi o idiotech, ale ten mladík se jen zasmál, krátce mu ukázal černé oči a utekl. Bobby vyskočil z auta, ale démon byl rychlejší.
„Co to má k sakru…“ podivil se lovec, ale to už mu padl do oka dům, u kterého zastavil. Vila byla obehnána železným ozdobným plotem, na kterém začínalo růst psí víno, hádal, že za pár let vyroste tak, že nebude vidět do velké zahrady, kde byl pečlivě posekaný trávník a záhony květin lemující dlážděné cestičky. Bobbyho uhodila do nosu vůně heřmánku a přistoupil blíž. U jednoho záhonu klečela žena v klobouku a zástěře a štíhlými pažemi v obřích rukavicích trhala plevel. Tento obrázek se navždy vryl Bobbymu do paměti, ostatní vzpomínky na ten den okamžitě zbledly a zmizely. Byl přece jen obyčejný chlap, takže mu pohled padl nejdříve do ženina výstřihu, kam lehký vítr občas navál pramen jejích dlouhých, světlých vlasů, které se jí uvolnily z pod klobouku. Pak putoval výše, přes šíji, až k tváři, kterou měla jemně opálenou, asi na zahradě trávila hodně času.
Žena se na chvíli přestala věnovat práci, rukou si otřela zpocené čelo a zadívala se kamsi doprava. Jeho upřený pohled zřejmě zafungoval, najednou se otočila.
Nevyděsila se, že na ní zpoza plotu civí cizí chlap. Dívali se na sebe pár vteřin a pak se usmála. Kdyby tenhle moment šel uložit do všech smyslů, aby tam navždy zůstal, tak by to tehdy určitě udělal. Jenže vzpomínky začínaly mizet a smazávat obrázek toho dne z paměti.
„Hledáte někoho?“ zavolala a vstala.
Bobby se cítil jako puberťák, protože nebyl schopen slova. Než k němu došla, sebral se.
„Jsem agent FBI…Woody.“ Zmateně začal po kapsách hledat falešný odznak a byl rád, že se před odjezdem nepřevlékl do své umaštěné košile. „Jsem tu kvůli…“, zarazil se, vlastně nevěděl, co mi má vymyslet. Nevěděl, proč tu byl.
„Joyanne“, představila se a dodala jakési příjmení.
Chtěl něco říct, ale od domu se ozvalo zavolání: „Joy! Joy, kde jsi?“
„Tady jsem.“ odpověděla k jeho překvapení. „Jsem v pořádku. Hned tam budu!“ Otočila se zpět na Bobbyho: „Promiňte. To je má sestra, hledá mě.“
„Joy?“ zopakoval v nepříjemné předtuše.
„Ano, já vím, že je to trochu zvláštní. Tak mi říkají od dětství“, pousmála se. „Maminka mi tvrdila, že jsem taková její radost, i když já si myslím, že jsem zas až taková radost nebyla….“
„Slečno…“, uteklo Bobbymu spontánně, i když jí nerad přerušoval, takhle by jí mohl poslouchat až do rána a nikdy by se mu její tón hlasu neomrzel. „Myslím, že vám hrozí nebezpečí.“
Nakažlivý úsměv z její tváře okamžitě zmizel. „Kdo jste?“ zeptala se, ale neznělo to podezíravě ani ustrašeně.
„Když vám to řeknu, neuvěříte mi.“ Bobby nepřestával překvapovat sám sebe, nechápal, kde se v něm bere tolik upřímnosti.
„Zkuste to, agente Woody. Pokud je to tedy vůbec vaše jméno.“ vyzvala ho.
„Jmenuji se Robert Singer… Bobby. Jsem lovec. Existují věci mimo naše chápání. A já myslím…, tedy jsem si jistý, že vám hrozí nebezpečí, Joyanne.“ Za normálních okolností by něco takového z úst nevypustil, ale byl si jistý, že tahle žena zkrátka ví, o čem mluví.
To, co odpověděla, ho šokovalo, ale zároveň utvrdilo v jeho domněnce: „Já vím, pane Singere. Nemusíte se o mě bát. Já ochránce mám.“
Bobby netušil, jestli si z něj nedělá legraci, aby ho odbyla a tak ze zeptal: „A koho?“
„Když vám to řeknu, neuvěříte mi. A zkoušet to nebudu. Promiňte.“
„Víte aspoň, proč vám hrozí nebezpečí?“ snažil se Bobby a přistoupil blíž k plotu. S takovou ženou se nikdy předtím nesetkal.
Možná chtěla něco říct, ale vyrušil je ženský křik: „Joy?“
Na zahradě se objevila žena, pochopil, že je to její sestra, byly si podobné, i když ta druhá měla přísnější pohled.
„Kdo jste?“ utrhla se na něj. „Jděte dál od toho plotu, jste na soukromém pozemku!“
„To je agent FBI.“ Vysvětlila Joy rychle, ale nezdálo se, že by to její sestru nějak uklidnilo.
„To určitě. Nejdřív pošťák, pak poslíček…Ty zrůdy jsou schopné vymyslet cokoliv!“
Bobby nemohl být už více překvapenější. Tady šlo o víc, než jen o pár drzých démonů.
„Nechte mou sestru být!“ křikla žena a zatímco ji táhla pryč, polohlasem jí vyčítala: „Musíš se s každým takhle vybavovat? Copak ses ještě nepoučila?“
Joy ji nevnímala a ohlédla se. Pohled z očí do očí trval sice krátce, ale stihli si jím sdělit úplně vše a také to nejdůležitější: nevidíme se naposledy. A lovec se v tom pohledu celý ztratil. Ten starý Bobby Singer zmizel. Byl tu jiný, který našel ve tmě světlo. Věděl, že ho potkal osudový vztah, silnější a intenzivnější, než bylo jeho manželství s Karen.
„Od té doby, co jsi se objevil, jsou pryč.“ řekla mu později Joy s tím úsměvem, který si zamiloval.
Sešli se za městem, ani netušil kde, bylo mu to jedno, protože existovala už jen ona.
Ano, šli po ní démoni. Bobby netušil proč, ale přestali. Možná si to měl uvědomit dřív, ale díky tomu, že už neměl v duši temnotu, nedokázal ji ani vnímat.
„Kdo je ten tvůj tajemný ochránce?“ ptal se, zatímco jí hladil po vlasech, vonících po heřmánku. ¨
„Ne „on“, ale „ona“.“ opravila ho pobaveně a jejich prsty se navzájem propletly. „I když vlastně záleží, co má na sobě… Nemusíš žárlit, Roberte.“
Měl rád, když mu tak říkala.
„Tolik tajností najednou…Stejně bych jí…nebo ho, rád poznal.“
„Existují věci, které jsou ještě mimo tvoje chápání, lovče.“ řekla Joy s úsměvem.
„Mimo moje chápání? Viděl jsem duchy, upíry, vlkodlaky!“
„Nevím, jestli bys to… snesl.“ pravila vážně. Tak mi zatím nech moje tajemství.“
Udělal by pro ni cokoliv. Nevěřil té klišovité frázi „nemůžu bez ní žít“, člověk může bez toho druhého žít, protože si dokáže zvyknout. Ale byl si jistý, že bez ní žít nechce a pokud to může ovlivnit, udělá to. Její sestra mohla protestovat jak chtěla. Bobby Singer si vezl svou ženu snů po pár týdnech v tom ospalém městečku k sobě domů. Zpětně si uvědomoval, jak to bylo šílené. Jenže tyhle osudové vztahy jak z kýčovitých románů jsou šílené, intenzivní a zůstanou ve vás navždy…ale o to jsou tragičtější.
Chtěl žít normálně. Chtěl odčinit dluh, co měl vůči Karen. Přestal se bát. Jenže jestli si lovec někdy myslel, že může žít v rodinné idylce, tak se spletl. Stíny ho vždycky dostihnou.
Ten den byla malá Justice na světě asi měsíc a každý den od svého narození oslavovala mocným křikem, hlavně v noci. Děti že jsou radost? To si rozhodně nemyslel. Spíš starost. O to víc mu udělalo radost, když se mu to odpoledne podařilo jí uspat na první pokus. Četl jí z knihy o vymítacích rituálech. Byla hrozný řvoun, všechna chrastítka jí byla ukradená, spala jen když jí četl ze svých knih.
Pamatoval si, že když usnula a on jí svou obří rukou pohladil po maličkatém bříšku, venku se nečekaně zatáhlo a začal foukat prudký vítr.
Nejprve vyšel do prvního patra domu, aby zavřel střešní okna, pak zaslechl, jak ho Joy volá. Přišel ke schodišti, aby si ji mohl z výšky prohlédnout.
„Půjdu sebrat prádlo, bude pršet.“ oznámila mu jeho družka.
Pozoroval ji, jak bere do ruky proutěný koš, jak si ladným pohybem odhazuje vlasy z čela. Otevřela dveře a ještě se otočila a zvedla oči. Zase ten její pohled… Byla to jen setina vteřiny, kdy ho napadlo, že ji vidí naposledy, než tuhle vtíravou myšlenku zapudil Vždyť jde jen pro prádlo. Došlo mu to až později, když se probíral s šílenou bolestí hlavy.
Ano, tahle část života byla jako krásný sen. Ale s velmi krutým probuzením. Doslova. Jen co vyšla ze dveří, Bobby ucítil tupou ránu, pak se mu jen zatmělo před očima a řítil se ze schodů. Nevěděl, co se stalo, netušil, jak dlouho tam ležel, kdo ho omráčil. Vzbudil se v rozestavěném krytu, netušil, jak se sem dostal. Jejich tiše si broukající dítě leželo zabalené v dece na železném lůžku, které sem nastěhoval, aby si občas mohl odpočinout během stavby. Netušil, jak se sem dostal, pár minut mu trvalo, než přišel k sobě. Volal její jméno a když se vypotácel z železných dveří, přímo za nimi uviděl ležet svoji Joy. Dusila se vlastní krví, rozdrásané šaty se jí lepily do hlubokých ran a natahovala k němu ruku. Chtěl něco udělat, ale věděl, že nemůže udělat nic. Jen mu cosi dopřálo se s ní naposledy rozloučit. A ona řekla něco, čemu vůbec nerozuměl. Zřejmě blouznila z bolesti: „Roberte…viděla jsem naši…naši dceru. Je krásná… jsem tak pyšná…Ochraň ji…slib mi to!“
Pak jí ztratil navždy a s ní i víru, že by mohl normálně žít a být dobrým otcem vlastní dceři.
--------------------------------------------

Justice se nestihla ani vzpamatovat z Castielových výhružných slov a jen co anděl zmizel, od domu se ozvalo zavrzání dveří.
Na zápraží vyšla žena v bleděmodrých šatech s velkým košem v ruce, ještě se na pár vteřin otočila do nitra domu, pak přivřela dveře a vydala se k sušáku s prádlem.
Vítr foukal stále silněji a Justice si tak musela přidržovat vlasy, které se jí pletly do očí.
Žena skládala prádlo do koše a Justice věděla, že jí zná, i když jí předtím nikdy neviděla. Castiel hovořil o trestu, ale dívka měla pocit, že se právě ocitla v nebi, protože jí anděl splnil jedno z největších přání.
Když byla malá, bála se tmy, krčila se ve velké posteli v tetině domě, kde ji děsil každý kout a modlila se ke svému andělíčkovi, aby jí přivedl maminku zpátky. A teď tu byla! Justice ani na vteřinu nezapochybovala, že je to ona.
Sebrala ze země kousek prádla, co se sušáku serval vichr a pomalým krokem se vydala směrem k ní. Nepřemýšlela, ale věděla, že za chvíli vysloví to, co jí bylo odepřeno vyslovit.
Žena sundala poslední kousek ze šňůry a začala se rozhlížet, zřejmě zjistila, že jí něco chybí. Pak si konečně všimla blížící se dívky.
Justice mohla podle řeči těla ženy hádat, co se v ní asi odehrává: Nejprve si všimla kusu prádla a oddechla si, že se neztratilo. Pak jí konečně zřejmě blesklo hlavou, co tu ta dívka dělá…proč je tak zvláště oblečená…. Proč k ní přistupuje tak pomalu….proč se tak třese…
Justice se zastavila pár metrů od ní. Nevěděla, co má říct, jen natáhla ruku s prádlem. Žena na ni také beze slova šokovaně hleděla.
Justice cítila, jak se jí do očí derou slzy. Je to ona!
Žena se pohnula, aby k ní přistoupila a natáhla se pro prádlo. Jejich ruce se setkaly v okamžik, kdy si po tváři Justice razila cestu velká a horká slza. Chtěla ji oslovit, ale měla stažené hrdlo, ale než stihla poprvé v životě vyslovit nahlas „mami“, z domu se ozvala rána a třískot rozbitého skla.
Žena sebou trhla a odvrátila od Justice hlavu.
„Roberte? Roberte!“ vykřikla zděšeně a rozběhla se zpět do domu.
Justice konečně došlo, že vlastně vůbec nechápe, co se tu děje. Po váhání se rozběhla do domu za ní a jen co stanula mezi dveřmi, sen o nádherném shledání se změnil v krutý obraz. V muži, který ležel bez hnutí na zemi, poznala Bobbyho, svého otce, i když nevypadal jako zarostlý a týden nemytý poustevník. Žena, o které ani na pár vteřin nepochybovala, že je její matka, klečela u něj a zoufale se bránila démonovi, který jí držel zezadu za krk a zatímco pravou rukou se snažila uvolnit dusivé sevření, její levá se natahovala k Bobbymu.
Justice věděla, co Bobby občas nosil v kapse, rychle přiskočila a dřív, než stačil démon zareagovat, vytáhla placatku se svěcenou vodou a chrstla mu její obsah do obličeje. Ten ženu přestal škrtit a s dlaněmi na tváři a řevem se válel po zemi.
Joy se schoulila do klubíčka a očividně lapala po dechu, zatímco Justice se k ní sehnula a položila jí dlaň na záda. Nevěděla, co má říct, otřesena tím vším, do čeho jí anděl vrhl. Proboha, vždyť stroj času je jen ve filmech!
Žena zvedla hlavu, zadívala se na řetízek s přívěškem anděla, který měla Justice na krku a na její ztrápené tváří se objevil lehký úsměv. Ano, měla na krku ten samý!
Bylo jasné, že nepochybuje, že dívka je její dcera a sevřela jí paži. Justice víc nevydržela a chtěla matku konečně obejmout, ale ani tentokrát se jí to nepodařilo. Něco je od sebe odervalo, Justice přeletěla půl místnosti a dopadla na stůl, který se pod její vahou zlomil. Cítila, jak se jí zatmělo před očima a vyrazila si dech, chvíli si připadala jak nemotorný brouk, který skončil na krovkách a nemůže se dostat zpátky na nohy. Když se jí konečně podařilo zvednout se na lokti a prokouknout zatmění, které jí přivodil náraz do hlavy, utrpěla další šok.
Před sebou spatřila něco obrovského, jakoby jí někdo vyhodil uprostřed noci na silnici, kde se najednou zjevil náklaďák o velikosti třípatrového domu a ozářil jí prudkými, dálkovými světly. Přesto pocítila náznak naděje, cítila se přesně jako v přítomnosti Castiela, na pár okamžiků zadoufala, že se vrátil a hodlá jí oznámit, že už má svůj trest za sebou.
Nadechla se a zavřela oči, aby zvládla tu andělskou podobu, a když je otevřela, spatřila na místě, kde před chvíli seděla její matka, plnoštíhlou dívku, s blond vlasy v culíku, oblečenou v černém kostýmku. Za okny se mezitím setmělo, déšť stále nepřicházel, ale blesky už ozařovaly temnou oblohu a při jednom z nich uviděla její černá křídla, jež zabírala půlku spodního patra.
Démon, ochromený svěcenou vodou se už vzpamatoval a hodlal zaútočit. Moc toho nezvládl, blondýnka ho s kamenným výrazem čapla pod krkem a zvedla do výšky. Chvíli škubal nožičkami jak chycený motýl, než mu z úst i očí vytrysklo jasné světlo. Ještě než ho upustila, připlížil se k ní zezadu další. Bez mrknutí oka, pustila bezvládného hostitele prvního démona a druhého přirazila ke zdi tak prudce, až celá popraskala a se stejnou rychlostí ho zbavila démonské existence.
Vypadalo to, že další nepřátelé už nejsou na blízku, protože jen s ním mrštila o zem, poupravila si bílou košili a sako, které se jí při té akční scéně trochu posunulo.
Pak svoji pozornost obrátila na zírající Justice. Ta okamžitě pochopila, že to zrovna není milá pozornost, protože ve vteřině byl ten anděl s mohutnou tělesnou schránkou u ní, chňapl ji za paži a donutil vstát.
„Kdo jsi?“ houkla jí do obličeje tichým, přesto mrazivým hlasem.
Justice lapala po dechu, nevěděla, co má říct, ale pomohl jí výkřik, co se ozval za nimi: „Seraphiel! Dost! Nech ji!“
Ten hlas patřil vyděšené Joy. „Neubližuj jí! Myslím…že, to je…. Justice!“
Za normálních okolností by jistě padl nějaký jiný dotaz, třeba jak se může dospělá dcera setkat se svojí dávno zesnulou matkou. Anděl byl zřejmě na podobné nestandardní situace zvyklý, protože přijal tuhle informaci s naprosto nevzrušeným výrazem. Justice měla pocit, že jí popraskají všechny kosti v těle, anděl jí nepustil, místo toho položil velmi věcnou otázku: „Kdo tě sem poslal?“
Joy k nim doběhla, po tváři ji z rány na čele stékal pramínek krve. „Seraphiel, prosím, pusť ji. Podívej se na ni. Je vyděšená!“
„Mohl ji sem poslat démon!“ řekla Seraphiel temně.
Justice se konečně sebrala a zavrtěla hlavou…“Ne, ne…“
„Vidíš?“ řekla Joy. „Ona určitě nelže!“
„Tak to musel být anděl!“ Seraphiel a konečně Justice pustila.
Joy objala svou dceru kolem ramen. „Neboj se! To je Seraphiel, přišla nám pomoct! Jak si se sem dostala?“
Justice se ovšem nedokázala nijak uklidnit. Konečně na ni dolehlo, co se tu děje. Vedle ní je její matka, co má být x let mrtvá, nějaká těžkotonážní blondýna s křídly se tváří, že by ji nejraději urvala hlavu, Castiel nikde, támhle leží v bezvědomí její otec o několik let mladší… Co to má znamenat?
„Nevím!“ zařvala Justice hystericky. „Nechte mě být, já nevím! Nevím, co se to děje! A nesahejte na mě!“
Vytrhla se té osobě, o které si před chvíli myslela, že to je její matka, ale teď doufala, že tohle je jen špatný sen, krutý žert, nebo nějaký andělský Matrix, co jí Castiel naprogramoval do hlavy, aby jí uvedl do naprosté schízy a pak se objevil s vítězoslavným pohledem, že jí konečně řádně vytrestal. Ale on nikde nebyl, ztratil se! Copak to vážně udělal a vrátil jí v čase? Ale proč, proč?
„Tak kdo tě sem poslal?“ zvýšila Seraphiel hlas, očividně už jí ta mladá hysterka přestávala bavit. Joy se opět pokusila anděla uklidnit.
„Castiel! křikla Justice ve víře, že jen co odpoví na tenhle dotaz, jmenovaný se konečně objeví. Třeba je to nějaké heslo k tomuhle šílenství.
Na Seraphielině tváři se objevily vrásky. „Castiel?“
Joy se na ni zadívala: „Ty ho znáš?“
„Ano. Je z mé posádky…“
„Vy andělé skutečně umíte poslat lidi do minulosti?“ podivila se Joy.
„Jen ve výjimečných případech. Nemůžeme si s časem jen tak hrát..“ řekla Seraphiel a v jejím hlase se objevil náznak neklidu a spíše pro sebe dodala: „A Castiel nedělá nic, co by nebylo bezpodmínečně nutné…“
Justice ale cítila úlevu, ona zná Castiela, třeba ví, jak se z tohohle dostat.
„Co ti řekl? Musíš mi to říct!“ začala Seraphiel naléhat.
„Chtěl… chtěl, abych si našla odpovědi sama. Já nevím, proč mě sem poslal!“ řekla Justice nervózně.
„Dobře, zkusíme to vzít od začátku, když už musíme slovíčkařit.“ Seraphiel se tvářila stále stejně, ale bylo jasné, že je netrpělivá. „Chci vědět, proč za tebou přišel, to ti musel sdělit naprosto přesně!“
Joy se s napětím zadívala na svou dceru. Ta se hryzla do rtu, než zašeptala: „Prý se blíží Apokalypsa….“
Seraphiel, zjevně také bez emocí, jako její kolega z posádky, či co to říkala, se přidušeně zeptala: „Mluvil o pečetích?“
„Ano…“
„Zmínil jméno Lilith?“
Justice kývla.
„Co to znamená, Seraphiel?“ zeptala se Joy, když se anděl odmlčel a bylo jasné, že to není jen prázdná dramatická pauza.
„Nevinný muž prolije v pekle krev…“ Seraphiel si řekla opět cosi nepochopitelného pro sebe, než se zadívala na Joy: „Znamená to, že to začalo! A tvá dcera je vyvolená!“
„Takže…“ začala Joy, ale nedořekla. Seraphiel jen nepatrně kývla hlavou. Očividně si rozuměly beze slov. „Teď přišel čas, kdy se to potvrdí. Proto ji sem Castiel poslal!“
Justice obě sledovala a měla pocit, že se za chvíli zblázní. Zatím žádná odpověď nepřicházela, nebo o čem to ten andělskej zmetek mluvil!
„Přenesu dítě i tvého druha, aby byli v bezpečí…a ji…, ukázala Seraphiel na vystresovanou Justice, která si byla jistá, že se tu děje něco, co se jí týká, ale všichni jí jaksi odmítají říci co. „…odveď dolů.“
Justice se ani nestihla pozastavit nad slovem „dítě“, protože ta žena, kterou se stála zdráhala nazvat v duchu matkou, nebo si připustit, že je to ona, ji vzala za ruku a táhla kamsi do podzemí..
Justice pocítila šílený strach. Cítila, že se brzy stane něco strašného.
„Kam to jdeme?“ pokusila se zeptat, ale Joy neodpověděla. Místo toho ji zavedla do prostor pod domem, o kterých neměla Justice ani tušení. Vypadalo to jako protiatomový kryt, částečně ještě rozestavěný, všude byly nakresleny nějaké znaky, zřejmě aby zahnaly démony. Dívka s otevřenou pusou zírala na prostor, zvrátila hlavu, aby si prohlédla i strop a když ji sklopila zpátky, nadskočila leknutím.
Přímo do tváře jí zblízka zírala Seraphiel, pořád měla ten svůj výraz, co jí naprosto vyváděl z míry i u Castiela. Navíc pojem osobní prostor těmhle okřídlencům zřejmě nic neříkal!
Teprve pak si všimla, že anděl drží v náručí cosi zabaleného a podle tvaru bylo jasné, co to asi je.
Justice se zatočila hlava a ucouvla. …spíše bylo jasné, kdo to je. To je naprosto absurdní, všechno tohle, co se tu děje, to přece není normální! Justice zabořila tvář do dlaní.
Anděl sem zřejmě stihl přenést i Bobbyho v bezvědomí, ten ležel opodál. Seraphiel významně hleděla na otřesenou dívku, když dítě předávala Joy, která jej opatrně uložila na lůžko uprostřed místnosti.
„Co se to děje?“ zašeptala Justice šokovaně, když ten andělský, zpytavý pohled už nemohla dál vydržet.
„Prosím, řekne mi někdo, co se tu děje!!“ zaječela a docílila akorát toho, že to dítě rozeřvalo na celé kolo.
„Co by se dělo?“ nenechala jí Seraphiel na pochybách. „Taky jsi musela být někdy malá.“
„Ne, to je zlý sen! Vezmi mě pryč. Castieli! Castieli, slyšíš!“ vykřikla dívka a do očí jí vyhrkly slzy, zatímco Joy konejšila toho uječence v plínách. „Už ses dost pobavil, tak toho nech, ty….“
„Neopovažuj se tu větu dokončit!“ přerušila jí Seraphiel tvrdě. „Vzpamatuj se a uvědom si, proč tě sem přivedl! Chce ti ukázat tvůj osud, Justice Singerová! Přijmi ho! Dostalo se ti požehnání, božské ochrany! Přestaň pochybovat o záměru našeho Otce i mého bratra a přestaň ho urážet! Přijde den, kdy budeš děkovat okolnostem, žes potkala někoho, jako je Castiel! Joy, z tvé dcery vyrostl nevychovaný spratek bez špetky úcty a pokory!“
„Seraphiel…prosím!“ ozvala se jmenovaná a položila už klidné dítě zpět na lůžko. „Nech mě s ní promluvit. Pochop, že se asi někdo nepřesouvá v čase každý den!“
Jmenovaná přikývla a dodala směrem k šokované a také zahanbené Justice: „Chci jen, abys Castielovi něco vzkázala, dobře si to zapamatuj a až bude čas, nezapomeň mu to říct…Byl tím nejlepším bratrem, jakého jsem mohla mít. Strávila jsem mezi lidmi už nějaký čas a něco jsem se naučila - někdy nestačí jen příkazy, kterými se řídíme. Někdy je třeba i svobodná vůle! Oddanost nejen svému cíli, ale konkrétním lidem. Proto je náš Otec stvořil. Řekni mu, že vždycky stojí za někoho bojovat!“ Seraphiel se odmlčela, zdálo se, že to, co říká, je pro ni těžké vyjádřit. „A teď si pospěš, Joyanne. Nemáme moc času.“
Jen co anděl zmizel, Joy uchopila svou dceru za ramena a pevně je sevřela:„Justice. Potřebuji, abys mě teď poslechla a zůstala tady. Ať se děje, co se děje, rozumíš?“
Dívka se třásla strachy a zoufalstvím: „Když… já nevím, co se to děje.“
„Zvykni si, že tvůj život teď bude plný divných věcí. Můj byl takový od samého začátku.“
„Ale já netušila,, že jsem taková. Dokud…nepřišel Castiel. “
Joy pokývala hlavou. „Přišel, aby ti pomohl. Poslechni ho, Justice, prosím! A teď tu počkej. Slib, že tu zůstaneš!“
„Kam jdeš?“ zeptala se Justice podezíravě. „A proč ti říkala, že je málo času? Málo času na co?“
„Neptej se a počkej tu.“ odpověděla Joy, pustila ji a otočila se k odchodu. Víc už Justice nevydržela, chytila ji za ruku a vykřikla: „Ne, nechoď pryč! Já vím, co se stane…zabije tě! Ten démon Samael!“
„Já vím.“ Joy ji pohladila tak, jak po tom vždycky toužila, když byla malá a stýskala si po ní. „Slib, že uděláš, co jsem ti řekla.“
„Slibuju.“ dostala se ze sebe Justice přiškrceně. Joy se zadívala na ležícího Bobbyho a dlouze se nadechla. V očích se jí objevil smutný lesk, když se na něj usmála.
To už Justice nevydržela, hlas se jí zlomil, když jí poprvé oslovila nahlas: „Mami…Já to takhle nechci. Kdybys věděla…celý život jsem byla tak sama. A hlavně mi neopakuj to klišé, že to není pravda. Nebyla jsi se mnou. Nezvládla jsem to bez tebe!“
„Justice, přestaň takhle mluvit! Zvládla jsi to. Stojíš tady, přede mnou!“ Joy sevřela dceři třesoucí se ramena. „Ano, nebyla jsem s tebou a věřím, že to nebylo příjemné. Ale osud nám dopřál příležitost, abychom se setkaly, takže ti teď něco řeknu a nebudu ti lhát: Lidé jako ty a já to nikdy nebudou mít snadné. Narodili jsme se kvůli určitému úkolu a musíme ho splnit, ať se nám to líbí, nebo ne, bez ohledu na to, co nás to bude stát. A ta cena bude veliká – připrav se na to. Vím, že je to těžké, ale musíš to přijmout.“
„Ale...to není fér.“ zašeptala Justice. Zase se cítila malá, ztracená, jako když byla dítě a bloudila po chodbách tetina domu a bála se každého temného koutu.
„Máš svého anděla. Začni mu důvěřovat. On tě povede z té tmy, které se tolik bojíš.“ odpověděla její matka, jako kdyby věděla, nač Justice myslí. „Až přijmeš svůj osud, bude ti líp, i když se ti to teď nezdá fér. A najdeš to, co hledáš.“
„Co jsi našla ty?“ zeptala se Justice.
Joy se pousmála a poupravila jí řetízek s přívěškem anděla. „Našla jsem tvého otce, ty nejlepší chvíle s ním, tebe… I když to nebylo na dlouho, neměnila bych, protože každý den za to stál. A teď mám i víru, že nic z toho, čím jsem si prošla, nebylo marné. Nezklam mě, Justice!“
Justice už neměla co namítat. Matka jí na krátkou chvíli ještě pevně objala, než se rychle sebrala, sama si setřela slzy a pak za sebou zavřela těžké dveře.
Justice okamžitě přitiskla ucho na chladný kov. Slyšela tlumený rozhovor, Joy mluvila se Seraphiel. Pochytila jen pár slov… Anděl se ptal, jestli je připravená. Jako nikdy předtím, zněla odpověď.
Najednou se celá místnost začala třást. Dívka se vyděšeně rozhlížela a zachvátil ji příšerný pocit. Věděla, že něco se blíží, něco krutého, co je horší, než všechno, co dosud znala. Cítila, že celé její tělo zachvátila šílená křeč, jakoby se jí dotklo …. samotné peklo. Ten šílený, spalující žár, náhle slyšela křik nevinných, před očima se jí začaly zjevovat šílené obrazy… Justice zabořila obě ruce do vlasů, celé její tělo nekontrolovatelně třáslo a cítila, jak jí kůže zvlhla ledovým potem. Musela si sednout na zem, jinak by omdlela.
A pak to přišlo. Byla si jistá. Byl tady. Ten, o kterém mluvil Castiel. Cítila, že část její duše ho cítí. On tě stvořil, si jeho dílem! říkal Castiel. Ta slova se ale změnila, teď slyšela ten hlas, co vycházel z těch nejhlubších útrob pekla: Jsi moje dílo…Jdu si pro tebe, Justice!
Dítě se rozkřičelo a kdyby mohla i ona, začala by křičet také.
„Nikdo mě nepřivítá? Žádné slavobrány, dary, roztleskávačky?“ Justice prudce otevřela oči. Ten hlas už nebyl démonský, ale lidský.
Pomalu vstala a všimla si, že na dveřích je malé okénko, nebo spíše průzor, který je pootevřený. Dvěma prsty do něj opatrně strčila, aby alespoň něco viděla…
Viděla Seraphiel a Joy. Stály k ní zády, škvírou neviděla příliš, ale stál tam!
Samael, princ pekla.
Vypadal přesně tak, jak ho viděla ve svém snu. Kdyby vedle sebe stáli Castiel a Samael a ona by měla hádat, který z nich je anděl, rozhodně by neukázala na Castiela. Ten si svého hostitele zřejmě vybíral mezi právníky nebo pojišťováky, ale princ pekla lovil ve „vyšších vodách“. Jeho tělesná schránka by se skvěle vyjímala na obálkách módních časopisů, nebo v nabídkovém katalogu gigolů na jeden večer.. Pod dokonale padnoucím oblekem smetanové barvy, kterou doplňovala žlutá košile a kravata, se rýsovala vypracovaná postava a jeho tvář lemovaly dlouhé, kudrnaté, blond vlasy. Vše doplňovala růže tmavě modré barvy v klopě saka. Elegantní, zlověstné...
Justice měla pocit, že stojí u okraje pekelné jámy a někdo se jí pokouší stáhnout dolů. Děcko zabalené v dece pofňukávalo, sebrala všechnu odvahu, přestala přemýšlet o tom, že se děje něco neobvyklého, potichu se k němu připlížila a vzala opatrně do náruče.
„Pssst.“ snažila se dítě houpat na třesoucích se rukou, ale každá Samaelova věta na ni působila jako kdyby na ni sáhla smrt.
„Seraphiel!“ zvolal nadšeně. „Už dlouho jsme se neviděli… kdy to bylo naposled?“
„Když tě svedla Lilith.“ napověděl mu anděl odměřeně.
„Tak to si asi pamatujeme každý jinak!“ zasmál se Samael žoviálně a dodal: „Já mám pocit, že to bylo v den, kdy jsem se konečně osvobodil z vlivu našeho autoritativního tatínka. Šťastný to den.“
„To záleží na úhlu pohledu.“ odpověděla Seraphiel klidně.
„Tak to zkrátíme, ne?“ navrhl Samael konečně. „Mimochodem…Joy…těší mě! Po těch letech, kdy se tě snažili dostat moji neschopní přisluhovači, jsem se rozhodl přijít osobně.“
„Ani se jí nedotkneš!“ vykřikla Seraphiel varovně.
„Ach, Seraphiel, Seraphiel. Pořád stejně naivní jako před staletími, že? Kdo tu řekl, že jsem přišel kvůli ní?“
Justice se sevřel žaludek, tiskla k sobě dítě ještě pevněji a znovu se opatrně přiblížila k okénku.
Vzápětí málem vykřikla leknutím, spatřila totiž, jak Samael odhodil Seraphiel přímo na ocelové dveře krytu takovou silou, že se prohnuly.
„Ne! Seraphiel!“ zoufalý křik Joy napovídal, co se děje.. Justice odskočila od dveří, už si netroufala nahlédnout znovu.
„Nech jí!“ Joy se do hlasu vkrádaly slzy. „Prosím…“
Samaelův smích se odrazil od stěn krytu. „Tak ty mě prosíš? O její existenci? Tak moc jí máš ráda, Joyanne? I přes to, že ti celou dobu lhala? Všichni andělé jsou prolhaní pokrytci!“
„Joy, neposlouchej ho!“ vykřikla naléhavě Seraphiel.
„Myslíš si, že celý tohle je nějaký Boží plán?“ pokračoval Samael. „Ne, tohle byl můj nápad! MŮJ plán! Proč myslíš, že jsem ti postavil do cesty toho trubce, Joy? Proč jsem ho přilákal do toho města? Ty už mě dávno nezajímáš! Bylas jen cesta! Chci to, cos přivedla na svět! To mi patří! Až začne Apokalypsa, budu to velmi, velmi potřebovat! Viděl jsem v proroctví tvou dceru, ne tebe!“
Jeho slova zakončila prudká záře, která svou silou pronikla skrz škvíry dveří i okénko a Justice se do uší zaryl matčin děsivý křik.
Dítě se dalo znovu do pláče, stejně jako dospělá dívka.
„A teď, když jsme spolu sami, Joy, tak mi ustup od těch dveří.“
Justice slyšela i přes náhlou ztrátu své ochránkyně v matčině hlasu rozhodnost svou dceru bránit: „Ustoupím, až mi řekneš, jak může mé dítě ovlivnit Apokalypsu.“
„Nemusím ti nic vysvětlovat.“
„Co jsi viděl v tom proroctví?“
„….a ani zpovídat! Podívej Joy, marně se pokoušíš získat čas.“
„Je to jen dítě, Samaeli. Těžko ti může zabránit začít Apokalypsu.“
„Plevelu je třeba zbavit se v zárodku.“ odsekl démon nevrle. „Nemám čas na tvé řeči, nerad se zdržuji blízko lidí. Štítím se vás. Jste největší boží omyl. Nemůžu se dočkat, až se tenhle svět zhroutí! Zasloužíte si to!“
„Už si skončil? Chci ti něco navrhout. Myslím, že tě to bude zajímat!“
Justice zpozorněla a znovu se připlížila k průzoru ve dveřích. Její matka stála neohrožená v tváří v tvář Samaelovi, u nohou jí ležela mrtvá Seraphiel a stíny jejích křídel pokrývaly celou zem.
„To si nemyslím, ale pokračuj.“ vyzval Samael Joy. „Pár minut navíc mě určitě nezabije…“
Pak se slizce zasmál vlastnímu ubohému vtipu.
„Hádám, že ty vůbec nevíš, jak má moje dcera ovlivnit Apokalypsu. Něco jsi viděl, ale nevíš přesně co.“
„Dejme tomu.“ připustil démon neochotně. „A dál?“
„Jak víš, že ona má Apokalypse pomoci zabránit a ne ji třeba… pomoci spustit?“
Justice se zachvěla. Její nejhlubší obavy teď matka vyslovila nahlas.
Nastala chvíle ticha, kdy měla dívka pocit, že slyší jen splašený tlukot svého srdce, až se bála, že ji démon může slyšet.
„Co mi teda navrhuješ?“ zeptal se démon klidně.
„Dej jí čas.“
Samaela návrh Joy pobavil. „Jen tak? Jsi šílená!“
„Nabízím ti svou duši! Dej mi nějaký čas a pak přijď. Ale nech mou dceru být, dokud si nebudeš jistý, jakou úlohu v tom vašem konci světa sehraje!“
Justice si položila dlaň na ústa, aby nevyjekla šokem.
Tentokrát se Samael rozesmál nahlas. „To nemyslíš vážně, Joy. Nabízíš mi duši, která prokazatelně patří do nebe. Miláček našeho tatínka a všech andělů chce do pekla. Ty nevíš, co tě čeká. Věčnost v utrpení! Jestli mi dáš duši, den co den tě budou prznit ty nejhorší pekelné zrůdy. Budeš moje hračka, můj otrok, co mi bude lízat podrážky. Vážně to chceš?“
„Je to moje dcera.“
Řekla to tak prostě a samozřejmě, že Justice vyhrkly z očí slzy. Chtěla křičet, ale nemohla, strach ji zcela ochromil.
Samaela zřejmě také zarazila ta odhodlanost, protože mlčel. Velmi dlouho mlčel, než se vyjádřil: „Celkem se mi to zamlouvá. Duše úplně zadarmo. Ale něco se mi na té dohodě nelíbí, Joy. Ten čas. Nejsem démon z křižovatky, jsem princ a můžu si vymyslet vlastní dohodu. Takže tady je můj návrh: Nechám zatím tvou dceru být, dokud nezjistím, jakou roli má v Apokalypse hrát, jak navrhuješ. Ale ty se mnou půjdeš hned, nebo naše dohoda neplatí!“
Joy neváhala. Ani na vteřinu. Justice necítila v jejím hlase ani špetku strachu.: „Souhlasím.“
Samael zněl potěšeně: „Výborně. Tak a teď přijde má oblíbená část - polibek, Joyanne, abychom stvrdili naši krásnou dohodu!“ Při těchto nechutných slovech si upravil svůj oblek a kravatu. „Ale buď na mě hodná. Ještě nikdy jsem žádnému tak významnému člověku pusu nedával. Ukradneš mi mé démonské panenství! Já budu líbat smrtelníka, co vidí anděly a ďábly. Ach, mám z toho trému… co koukáš? Nestůj a pojď sem!“
Malá Justice v dece se dala do plačtivého křiku. Ta druhá se svezla na zem, už nechtěla vidět víc, schoulila se do třesoucího se klubíčka, protože měla pocit, že právě se její srdce rozpadlo na milión kousků. Sice se nedívala, ale před očima měla ten obraz, jak se její matka líbá s tím démonem, jehož skutečná podoba je snad to nejodpornější, co kdy viděla.
„Neplač, maličká!“ zaslechla po dlouhých vteřinách napjatého ticha Samaelův hlas, tentokrát už nelidský, démonský. „Uvidíme se brzy. Tak zatím!“
Jen co dořekl, uslyšela Justice táhlé, vzteklé vrčení. Vyskočila na nohy a pohlédla ven. Z tmavých koutů sklepa vylézala jakási monstra, tvarem připomínala psy, byla i na všech čtyřech, ale to, co viděla, bylo mnohem děsivější. Žluto-červené oči se upíraly na její matku a z tlam jim odkapávala jakási slizká tekutina. Jejich těla byla pokrytá čímsi, co připomínalo hadí kůži, sem tam jim čouhaly nevzhledné chlupy, z hřbetů jim trčelo cosi, co vypadalo jako tlusté ostny. Na obřích prackách měly drápy a jazyky, které jim visely z vyzubených tlam vypadaly, že jim z nich čouhají ostré hřebíky.
„Mami!“ vykřikla Justice. „Rychle, pojď dovnitř! Otevři ty dveře!“
Joy pomalu couvala, psi stále vyčkávali na správný moment.
„Mami, rychle, zevnitř to nejde otevřít! Pospěš si…mami…mami, co děláš? Ne, mami!“ Justice začala bušit pěstmi do dveří jako smyslů zbavená, když její matka pouze přistoupila ke dveřím a jen zavřela průzor na západku, aby už dcera nic neviděla.
Dívka měla pocit, že jí plíce vyskočí z hrudi, když nelidsky křičela děsem a snažila se otevřít těžké dveře, za kterými slyšela jen štěkot a zuřivé vrčení těch stvůr. V jednu chvíli se vrhla i k omráčenému Bobbymu a prosila ho, aby se probudil, lomcovala s ním, ale marně.
Trvalo to sotva pár minut, ale Justice měla pocit, že právě zestárla o několik dlouhých let. Štěkot ustal a rozhostilo se ticho, do kterého se ozývaly dívčiny tiché vzlyky a děcko na lůžku si cosi broukalo.
Pak se dveře samy otevřely.
Justice vyšla ven ve chvíli, kdy Seraphiel obklopilo světlo a její tělo zmizelo. Joy ležela na zemi ve vlastní krvi, v očích bolest, ale zároveň smíření. Dívka se s pláčem vrhla ke své matce a objala jí, bylo jí jedno, že má zakrvácené celé tělo. Slyšela, jak matčino srdce nepravidelně bije a v hrudí jí chrčí..
Ze smutku jí vyrušilo váhavé zavolání: „Joy?“
Zvedla hlavu, poznala totiž Bobbyho hlas.
Pak si všimla, že matčiny oči se zahleděly nad ní a ten pohled plný bolesti se změnil na částečně úlevný.
Stál nad nimi Castiel.
Justice zavrtěla prudce hlavou a ještě víc se k matce přitiskla, nechtěla jí pustit, odmítala to, pevně rozhodnutá, že nikam neodejde, raději tu zemře s ní.
„Joy?“ Bobbyho hlas se z krytu ozval ještě naléhavěji.
Castiel už neváhal, vzal Justice za ramena, aby jí mohl od matky odtrhnout. Měl sice větší sílu, ale i tak měl pocit, že nikdy mu nešlo nic tak ztěžka.
Justice chtěla zavolat na Bobbyho, ale nestihla to, byla během chvilky opět v polorozbořeném kostele. Spolu s Castielem se zjevila uprostřed holubího hejna, vyplašení ptáci se okamžitě vznesli vzhůru, až Justice rozcuchali vlasy.
Když si konečně uvědomila, kde je, pohlédla nejdřív na své zakrvácené oblečení a pak na Castiela, který stál před ní. Ano, teď pochopila, co jí tím vším chtěl říct.
Nenáviděla ho, tak šíleně ho nenáviděla a chtěla, aby to věděl! Rozpřáhla se jak nejvíc mohla a udeřila ho pěstí do brady.
Andělova hlava se jen pootočila do strany, zatímco v její ruce cosi povážlivě zapraskalo.
Zkroutila se bolestí na vlhkou zem a vypustila ze sebe několik vulgárních nadávek.
Castiel si hřbetem dlaně otřel krvavou skvrnu z tváře. Byla to krev její matky. Měla ji na rukách, ve vlasech, na oblečení, a teď i jeho při pohledu na rudou tekutinu přepadl až dosud neznámý pocit, který neuměl pojmenovat. I on má krev na rukou! A možná jí bude víc! Musel tu dívku potrestat, aby si všechno uvědomila. Nevěděl, co je dobré a co zlé, co je už příliš kruté. Tušil jen hranice těch pojmů. A teď cítil, že jedna z těch hranic padla.
Klekl si k ní a vzal jí za zraněnou ruku. Vztekle se mu vytrhla, on se ale nenechal odbýt. Chvíli se přetahovali, než jí nabodl na svůj přísný modrý pohled. Zkrotla a sama vložila svou dlaň do jeho.
„Nešel po ní.“ zašeptala roztřeseným hlasem. „Chtěl mě! A ona se obětovala!“
Anděl se na ni ani nepodíval, jen jí soustředěně léčil zlomenou ruku.
„Je mi to líto.“ promluvil tiše.
„Ne, není.“ řekla s jistotou, protože už to zase od něj znělo tak všedně. Ale s tímhle andělským přístupem už se smířila. „Škoda, že se neumíš ani radovat, protože ti teď říkám, že jste vyhráli. Už jsem to pochopila. Ale chci, abys věděl, že to nedělám kvůli tobě nebo tvýmu Bohu. Dělám to kvůli ní. Příště mě radši hoď rovnou do pekla, protože tohle bylo to nejhorší, cos mi mohl udělat, ty hajzle!“
Poslední slovo ze sebe téměř vyplivla, vytrhla mu nenávistně ruku a promnula si zápěstí. Zároveň si začínala uvědomovat nevyhnutelnost svého osudu. Hledala otázky a vážně je našla. Už není kam utéct. Už nemá na vybranou! Jenže já nejsem taková hrdinka jako moje matka! Jsem ta, co Apokalypsu může odvrátit? Nebo jí naopak pomoci spustit? Co je horší?
Anděl tušil, co se jí honí ve zmatených myšlenkách a přál si, aby jí mohl ulehčit nějak to utrpení, kterému byla vystavena. „Justice, vím, že se bojíš. Ale věř, že jsi pod ochranou mého Otce a všech andělů, kteří mají jediný cíl – zastavit Apokalypsu!“
„Vážně?“
Tenhle dotaz Castiela překvapil, nicméně se nadechl: „Ano. My tě ochráníme tak, jak jsem slíbil. Nevíme, jaká je tvá úloha, ale to nic nemění na tom, že ty jsi ta vyvolená.“
„Ale jestli mě teď Samael chce, znamená to, že on ví, co se stane!“
„Zjistíme to, Justice!“
„Slib mi to, Castieli!“ požádala ho.
„Slibuji. Ale ty teď musíš opakovat po mně: Odevzdávám se plně do služeb Bohu a jeho andělům!“
Justice pevně sevřela rty, musela se nejdřív sebrat. Bylo jí z toho fyzicky i psychicky zle, když se sebe trhaně a těžce dostávala ta slova: „Odevzdávám se….plně…do služeb Bohu…“ musela se odmlčet než rychle dodala: „… a vám andělům!“
Ten neklidný pocit v Castielovi narůstal. Začínal se ho děsit, bylo to jako něco těžkého, co mu dopadalo na jeho andělskou milost a tvořilo tam velký stín. Proč se mu náhle vkrádá na mysl otázka, že tu dívku zrazuje, stejně jako možná Deana? Že možná se děje něco, co ani on sám neví? Je v nebi příliš malý pán. Co když ti vyšší něco tají? Nechápal, proč se na to ptá právě teď a tedy. Snad ho zneklidnily její pochyby?
„Přísahej, že budeš následovat Jeho vůli a slovo tak rychle a poslušně, jako svého vlastního otce..“ Anděl věděl, že nikdy se mu nic neříkalo tak těžce. Musel se od ní odvrátit, popošel k rozpadlému oltáři a pohlédl vzhůru, na rozbitou mozaiku kostela.
Přísahám, že budu následovat tvoji vůli a slovo, Otče… řekl si anděl v duchu. Jen si přeji, abys mi dokázal říct, jaký záměr máš. Těch otázek a pochybností už je příliš mnoho. Chci plnit tvou vůli. Ale přestávám si být jistý, že to je tak správně.
A pak Justice pronesla do ticha neodvratitelné: „Přísahám.“