Dean

Terrik: Nejprve velká gratulace k zápočtu Mě to čeká zítra A teď k povídce... Teda! Peet je fakt takový sadista?! To jsem nečekala! Taková hodná duše se zdá být No, na jednu stranu bych chtěla, ať je ten mrtvý John, ale na druhou stranu to nepřeji Peetovi. I když si myslím, že pokud to John přežije, tak Peeta zabije... Tak piš piš piš!!!

P.S. Tady vidíš, jak skvěle píšeš, když tu sedím místo toho, abych se učila

konec trápení

_________________________


Bobbymu vrtala v hlavě otázka, proč se Peet tak zajímá o Johna. Jindy by byl rád, že se neukáže. Přišlo mu to divné, ale na takhle náročné mozkové operace byl unavený. Sam už dávno spal a Bobby dopil poslední skleničku a šel taky. Spali jak chrupkali jako růženky, pravda trochu mohutné růženky, ale i tak…, potřebovali to, zasloužili si to.

Bylo kolem půlnoci a Peet dorazil do motelu, kde měli s Johnem „rozmluvu“ Na recepci nikdo nebyl, a tak šel najít ten pokoj. Zkusil vzít za dveře, byli odemčené. Nikde nebyli policejní páska, toho trochu uklidnilo. Vešel dovnitř. Na podlaze byla trocha špatně vyčištěné krve a v pokoji nikdo nebyl. Peet viděl, jak jde z pod dveří u koupelny světlo. Počkal až ona osoba vyleze ven.
Peet přemýšlel co poví, když to nebude on, nadruhoustranu ani netušil co poví, když to bude John.
„Sorry jsem šel zkontrolovat jestli už nehniješ“
„Nebo, jé kde se tady bereš, já jsem asi vlezl do špatného pokoje…“
Peet se zasmál sám sobě, připadal si jako naprostý pitomec.
Koupelnové dveře se otevřeli, vyvalila se pára a v ní se skýtal John
„Ahoj
Pověděl Peet „No to bylo ještě blbější než to hniješ“ Pomyslel si a čekal co přijde
„Nazdar, tebe bych tu nečekal, přišel si zkontrolovat jestli moje mrtvola už nesmrdí“
Peet se uculil „Si myslí jak je vtipnej“ proběhlo mu hlavou
„No ani ne, já jsem přišel, no…“
„To je jedno, sedni si“
Peet si přisedl ke stolu a než stačil cokoliv vymyslet začal John sám…
„No jak bych to řek, asi jste měli všichni pravdu,“
Peet se nadechoval
„Nech mě mluvit. Vím, že nejsem nejlepší otec, ale svý chlapce miluju, záměrně bych jim nikdy neublížil, ale teď jsem to asi hodně zvoral“
„Že by se ti rozsvítilo:“
„No možná jsem si uvědomil, že jsem se v tomhle případě choval jako …“
Peet chtěl namítat, že jenom tentokrát, ale i tak to byl na Johna víkon.
„No ale mě to říkat nemusíš..:“
„Já vím. Jak mu je?“
„No možná to přežije…“
„Je to tak zlí..:“
„A co si myslel, že si dělám srandu…“
„Myslel jsem, že to děláš mě naschvál“
„Seš debil“
„A jak to teda vypadá“
„hele já mam hlad pojď se najíst, pak ti to povím…:“
John kupodivu souhlasil. Jak by řekl Bobby „slabá chvilka“
Oba se do motelu vrátili až nad ránem, úplně pod obraz…
„Hele…si mi ani neřek… proč ses jim neozval…“
„Si mi rozbil mobil…. Doktore“
„Jo a ty si někde byl, jako u doktora…“
„Jo“
„A u kterýho“
„Koukáš na něj“
Peet chtěl zavrtět hlavou, jenže ta se mu zamotala a upadl do opileckého spánku.
„Nic nevydržíš…“
A následoval Peeta

Ráno dalšího dne bylo kruté. Oba bolela hlava a ani jeden nechápal, proč šli spolu. Značně rozladěni nasedli do auta a odjeli. Bobby se Samem se dostavili do nemocnice, ale sestřička jim řekla, ať počkají v kanceláři, že doktor brzy dorazí.
John s Peetem dorazili za hodinu. Na Johnovi byli patrné známky souboje starého několik dní. Vstoupili do místnosti.
Bobby se podíval překvapeně do Johnovi tváře. Rozesmál se
„Tak takhle to bylo“
Sam nechápal
„Jo Bobby takhle“
Přiznal se Peet
„Jste jako malý kluci“
Oba sklopili hlav, ale neodporovali.
„škoda že jim tohle nevydrží dýl, den dva a zase budou na nože“
Proběhlo Bobbymu hlavou, Sam se dožadoval vysvětlení a vpuštění k Deanovi
„Ne počkej, půjdu tam já“
„Ty??!!“
Sam skoro po těchto slovech po Johnovi skočil
„Ano já“
„A co mu povíš tentokrát“
„Uklidni se!“
Sam zmlkl a Peet doprovodil Johna do pokoje. Ten opatrně vstoupil, uviděl rozcuchaného chlapce, ležícího v bělostné posteli, uviděl svého chlapce…
„Ahoj synku“
„Jdi pryč…“

bohdy: tak zítre držím palce a neboj já se kvůli téhle stránce na to podívala až to ráno, co jsem dělala zápočet. Bylo to tak tak.... ale FF mi dalo sílu
Jinak děkuji za komentáře a asi jsem tě s Johnem zklamala on se zase umoudřil. ale ještě není všemm dnům konec

Terrik: i já gratuluju k zápočtu a jsem ráda, že ti ff dodalo sílu.....
já jsem ráda, že to nebyl John a myslím si, že i když teď přišel na chvilku k rozumu, tak to nebude dlouho trvat - on už je prostě takový....

těším se na další část.....a chudák Deanek.....

Pěkně se nám to s Johnem vysvětlilo. A teď bude eště usmiřování. Taky se těším na zítra, snad bude pokračování. Navíc máme spešl den - pátek 13. Tak to by chtělo Supernatural! Takže pokračko, pokračko!
PS: Tak snad ve zdraví zvládneme tenhle třináctej pátek... Aby sme si mohli vychutnat tuhle bezva povídku.

Terrik: Také ti gratuluji k zápočtu. A držím palce i Bohdy.
To se pěkně "ukázali" ti dva - John a Peet. Rozmlátit si navzájem huby, pak se ožrat a potom zase nanovo. Měli by se víc starat, jak z toho Deana dostat, než řešit jejich staré, hloupé problémy. Tak rychle, rychle pokráčko.

Jo opilectví je věčné

__________________

„Ale Deane…“
„Jdi..“
John se rozešel směrem k posteli, nedbal synovo žádosti
„Jdi, zmiz odsud“
Dean se roztřásl, neměl se rozčilovat a John to věděl, jeho hrdost mu ale nedovedla odejít.
„Nebudeš mi…“
„Co?“
Dean křičel, chtěl aby odešel a on ho nevnímal
„Deane..“
„Co já chci aby si šel“
„Ale já ne, chci s tebou mluvit“
„Ne, jdi, hned“
Dean napřáhl ruku směrem ke dveřím a vytrhl infuzi, kterou měl na zápěstí, ostatní zařízení, hlídající ho jako oko v hlavě, již taky nebyli na svém místě a spustil se poplach.
„Hej co blbneš, Johne…“
Peet seřval nejdřív jeho a pak Deana.
„A ty taky, máš být v klidu“
neřekl ani slovo, jen otočil hlavu směrem k oknu a nechal se ošetřit…
“Ať jde pryč…“
John sebou cukl ale Peet ho už odváděl pryč, pomalu ho vedl ke dveřím.
„Nech ho“
„To si ho naočkoval ty?“
„co“
„No třeba, že Sam by tohle udělal, vím to a chápu to ale Dean by mi tohle nikdy neřek, to by si nedovolil.“
„Myslím, že to udělal dobře, je na čase si uvědomit, že je to člověk. Né univerzální voják..“
John jen zavrtěl hlavou a odešel
„Zase ty kecy….Nic jiného neumíš“
Zařval ještě směrem k Peetovi.
„Umím… dát ti přes hubu“
Špitl a vrátil se do nemocničního pokoje.

Monitor ukazoval zrychlený tep.
„Musíš se uklidnit“
„Rozkaz..“
„tak Deane, já to myslím dobře…“
„já vím“
Odkýval, ale bavit se nechtěl, dál koukal do okno, bylo mu mizerně, jak na těle tak na duši.
„Seš neuvěřitelný, sotva se probereš a my máme naději, že to přežiješ, začneš vyvádět tak, že bych tě zase nejradši uspal“
„Do toho“
„Deane“
Okřikl ho celkem hrubě.
Dean zpozorněl a umírnil se.
„Já jen chtěl aby šel pryč“
Řekl skoro lítostivě a Peet pochopil.
Nechal Deana samotného a odešel…

Bobby se Samem čekali stále ještě v kanceláři. Sam byl značně vytočen, jelikož už s otcem mluvil. Jeden minutový rozhovor a Sam byl zuřivý jak vyhladovělí pes. Bobby ho uklidňoval a snažil se ho přemluvit, aby šli domů, že je tam Peet stejně nepustí.
Měl pravdu, Peet je poslal domů.
Bobby byl celkem zvědavej, co je zač ten ožilí duch, kterému se Samem nevědomky dali život.
Ale než dojeli domů, bylo okolo jedenácté. Sotva se dobelhali do postelí a usnuly.

John se opíjel v baru. Peet věděl kde a ani netušil, proč za ním šel, ale vyrazil.
„Máš tu místo“
„Pro tebe? Nikdy“
„Ale, snad se nečertíš“
Provokoval Peet,, věděl, že nesnáší dětinskosti, ale nemohl si to odpustit.
„Co chceš“
„Povídat si“
„Já nevěděl, že si i psycholog“
„Ne ale jednou si tě Mary vzala… no a prostě by jsme měli najít nějakou společnou řeč, alespoň v tomhle případě…“
A jak řekl tak udělali, našli společnou řeč ve Whisky a v cestě k Bobbymu. Vpadli do obýváku a zhroutili se do křesel.
Bobby ráno jen vrtěl hlavou, tohle nechápal, nesnášeli se ale opít se uměli dokonale.
„Vaše ranní nevolnost mě nezajímá, zajímá mě ten duch a Dean, tak se koukejte vzchopit“
Peet pospíchal do nemocnice, jednak už měl službu, a jednak měl ve stole prášky na hlavu.

„Ty si se opil“
Uculil se Dean na doktora, který posedával na jeho lůžku“
„Malinko“
„Hooodně“
Dean se usmál, škodolibě se usmál.
„jsem rád, že ti mé neštěstí pusobí jako lék.“
„Si piš“
„Kdyby si viděl, jak vypadá táta…“
Dean otočil Hlavu a zesmutněl.
„Vážně chce se mnou mluvit…“
“Jo“
„Skousnu hodně, ale tohle přehnal…“
„Co mu zavolat, ať přijde, probrat to v klidu…“
Dean nerozvážně kývl.
„Ale bude lepší až odpoledne, až bude trochu při vědomí“
Dodal Peet a uložil své tělo vedle na pohovku a proklínal ten zlatý mok.
„Nebude ti vadit, když si zdřímnu?“
„Ne, ale nemáš se ožírat“

Skvělé pokračování! Tak John se nám zase na chvíli uklidnil a hraje si na otce, jo jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží tentokrát! Ale byla jsem vážně příjemně překvapená z Deana! Takhle s Johnem vytřít! To bych od něj nečekala Jen tak dál!!!

P.S. Test mám úspěšně za sebou

Bohdy:gratulujem!
Terrik: si to zasa rozbalila, no aj tak som nezmenila nazor na Johna... nech ide do certa s tymto spravanim na otca...len pokracuj!!! ...potom aj ja prihodim nejake to pokracko....

Takže je tu pokračování, omlouvám se dřív jsem to nestihla
Dneska Johnovi dojde jakej je blb. Ale to na jeho charakteru nic nemění žeee...

Bohdy i já gratuluji snad nám to půjde takhle i dál
FooFighterkaSN:
To je vydírání takže takhle ty jedna to je horší než torturing na fanouška, a že to se ti taky povedlo říct že umře kvůli němu a šlus, dál nic
Jsi sadista a to pořádnej... a a to je dobře ale vopovaž se v té povídce nepokračovat
______________________

Peet so vzbudil až kolem poledne. Podíval se směrem k posteli
„Jen spi…“
Prohodil k Deanovi, ten se celé dopoledne neprobudil, Peet se obával toho rozhovoru co navrhl. Doufal, že uklidnění situace napomůže uzdravení, na druhou stranu… no viděl to černě. Už to i slyšel, hádka, řev, facka…
„Jsem strašném…“
Zavrtěl hlavou nad svým pesimismem a odešel „něco dělat“. Koneckonců, už takhle prosopal kus směny.
„Ale nejdříve oběd..“
Šel směrem k jídelně,
„Hej, ahoj..“
Doběhl ho jeho kolega
„Ahoj děje se něco“
„No ten kluk, Dean.“
„Co je sním“
„V noci bloudil po chodbě..“
„Co?“
„Asi horečka, ještě nevím. Blouznil.“
„Aha. A dobrý“
„jo, ale sotva se držel na nohou…“
„Já vím,“
„No jen jsem ti to chtěl říct….“
„Díky…“
„Jo a jinak vypadáš krááásně..“
Usmál se škodolibě a zalezl do jednpho z pokojů.
„SSS. Ty Jsi taky krasavec..“


„Jak můžeš bejt takovej“
„Jakej, co zase“
„Syna máš v nemocnici, naštval si ho, pak tu máme toho podělaného ducha, a ty jdeš a ožereš se s Peetem, mimochodem od něj taký velice zodpovědný tah“
„Same, nekřič..“
„Ale…“
Sam zoufale pohodil rukama.
„Víš Johne“
Pokračoval Bobby tišeji
„Jde o to , že jsme asi probudili jednoho ducha, tedy dali mu život…“
„Já vím, toho kluka..“
„jak to víš“
„našel jsem to včera, ještě před tím barem“
„Kde“
„v jednich zápiskách“
„A co tam bylo…“
„No něco podobného. Malá šílená holka kdysi povraždila několik lidí a nakonec svou rodinu. Rodinka si po smrti vesele vraždila, a ta holka čekala až je někdo zabije aby ona znovu „Ožila“ – v jistém slova smyslu“
„No a jak to zabít“
„Těžko, duch je inteligentní, netouží jen po pomstě, užívá si svou roli. Zabít se dá pouze pokud se chystá popravit svou oběť. Tehdy se zhmotní, a stačí jedna přesně mířená rána do srdce stříbrem, a je to“
Bobby se Samem poslouchali a nakonec Bobby konstatoval
„To zní snadně…“
„Jo ale jak ho chytneš u své oběti…?“
„Detail“
Dodal Sam uštěpačně.
„Hele to můžeme vymyslet potom, teď pujdem za Deanem. Všichni“
„Co, sám víš, že ho to akorát naštve.“
„Nenaštve, ale když nepřijdeš, Bude ho mrzet, že si to vzdal. Bude to stejné jako potvrdit to co si myslí.“
„No kooec konců nepovedlo se mi to, je na čase to srovnat“
Bobby se Samem kývli a všichni odjeli do nemocnice.

„Peete ahoj“
„Nelez mi na oči“
„Copak, Whisky…“
„Jo“
„Chtěl jsem, „
„Já vím, můžeš za nim, ale zkus ho šetřit ano…“
John souhlasil a vyrazil vstříc svému synovi. Vstoupil do pokoje, byli zatažená okna a svítilo jen nouzové světílko. Nikdo je neodtáhl protože Dean stejně celé dny spal, tak aby měl alespoň přítmí. John pohldil Deana po vlasech. Stále byl trochu naštvaný, kvůly tomu výstupu, nemohl skousnout, že ho uhodil vlastní syn, ale ovládal se. Sedl si do křesla vedle lůžka a začetl se do knížky, která ležela na stolku. Byli to skoro dvě hodiny co seděl u postele a Dean stále spal. Peet se přišel podívat jestli je všechno v pořádku. Z Deanova věčného spní nebyl nadšený, nelíbilo se mu to. Svalstvo rychle ochabovalo a organismus odvykal pohybu a bdění.
„Budeme ho muset vzbudit, a nenechávat ho spát tak moc…“
„A jak to uděláme…“
„prozatím ho vzbuď. Já zmizím ať máte klid…“

John poslechl, nejdříve na Deana jen mluvil, pak s ním jemě zatřásl.
„Dobré ráno.“
„Co …“
„Peet říkal, že tě mám vzbudit“
„Sadista“
John se zasmál
„Spíš od rána a jsou skoro 4 odpoledne“
„A není to jedno…“
„Ne“
„Je“
„není“
„je“
„Nehádej se“
„ty jsi si začal“
„Nezačal a dost“
„proč si přišel…“
„Chtěl jsem ti říct, že mě to mrzí….“
„Co?“
„To co jsem ti řekl, to jak jsem se zachoval.“
„Jo, já vím…“
Chvilku mlčeli a John hypnotizoval dveře…
„Ale musíš uznat, že si se mohl alespoň snažit mě nezabít…“
„Kdybych se nesnažil,byl bys mrtvej“
Zasyčel Dean vztekle… Johna zamrazilo…
„Deane, já…“
„Co?“
„Promiň…“
Položil mu ruku na rameno, zvedl se a odešel, v očích se mu hromadili slzy…
Dean jen neslyšně promluvil….
„Vždyť já nechci aby si odešel…“

Terrik: teda já Deana obdivuju, po tom všem je ještě schopnej říct, že nechce, aby John odešel....no co no - John je pro něm prostě vzor....
Peet se nám začíná kapánek vybarvovat, jen co je pravda...
jsem zvědavá, jak zabijí tu holku - tak nějak hádám, že oběť bude pro změnu opět Dean

To řekl Dean skvěle, že kdyby se nesnažil, tak by byl už John mrtvej Ale Johna nelituju!!! Tak nějak tuším, že bude chtít použít Deana jako obětního beránka

tak máme tady nějakou další dávku. Tak snad se bude líbit....


_________________

Plynuli dny a po duchovi stále žádné stopy, ani náznaky. John byl za Deanem, ještě několikrát v nemocnici. Byli to strohé a chladné rozhovory. Dean si přáll, aby to bylo jinak, ale John byl psí čumák. Neuměl dát najevo, že se o něj bojí. Vše probíhalo stylem Jak je a co nového. Nic víc. Peet si všiml trochy zlepšení, Dean už občas procházel po chodbě nebo seděl v křesle, ale stejně to bylo pořád málo. Dalo se říct, že léčba zabírala, ale hodně pomalu, navíc psychický sta pacienta se horšil každým dnem.
„Johne ahoj, musím s tebou mluvit“
„Jo děje se něco“
„No děje. Nemůžeme ho už držet v nemocnici.“
„Vezmu ho domů“
„Jo ale on by tu měl zůstat“
„Předchvílí jsi…“
„Já vím, jde o to, že je na tom pořád špatně, ale pomalu se uzdravuje, ale taky upadá do naprosté apatie, nic ho nezajímá, nic s ním nepohne, vtípek jsem neslyšel už řádnou dobu. Musí změnit prostředí, jinak ho nezabije nemoc ale jeho vlastní hlava“
„A jak mu s tím já pomůžu“
„Teď bych ti jednu vrazil“
„Jo já vím, no ale myslím to tak, že nevím co dělat“
„Vezmeš ho domů, budeš se o něj starat, necháš ho chodit ven, čumět na televizi, sakra necháš ho třeba i hrát s legem… je to fuk, ale nesmí ležet, přemýšlet a utápět s v situaci, rozumíš“
„Co se děje“
„Nic, jenom ztrácí chuť žít, stává se to u dlouhodobě nemocných a někdy to o jejich životě rozhodne. Nepotřebuji aby vše vzdal zrovna teď když to vypadá slibně“
“Nebude se mnou chtít jít“
„Ale bude chtít jít z nemocnice“
„Zavolám samovi ať u Bobbyho trochu uklidí, je tam pěknej chaos“
„Jo zavolej a při té příležitosti můžeš dát dohromady vaše rodiné vztahy“
„Seš vtipnej, já bych rád, ale není to tak lehký“
„Štve mě to ale chápu…“
John odešel nejdříve k Deanovi, zjisti jestli vůbec chce jít

„Dneska?“
„Jo Peet říkal že jo“
Deanovi zasvítili oči, John poznal co Peet myslle, do teď ta zelená kukadla byla vyhaslá, ale při zmínce o odchodu v nich plál nepatrný plamínek
„Chtěl bych…“
Dodal opatrně a čekal co se bude dít
„Tak jo sbalím ti věci a pak vyrazíme. Teda nejdřív dostaneme seznam rozkazů co smím e a co ne“
Dean se zlehka usmál a zabořil hlavu zpátky do polštáře, koukal do stropu“
„Nevadí ti to?“
„Co Deane“
„Že budu s vámi“
John přestal cpát věci do tašky a přisedl si na postel.
„To co jsem řekl byla blbost, budu tě mít rád u sebe, moc rád, jen se bojím, aby ti to neublížilo…“
Dean pořád koukal nahoru
„Děkuju, zešílel bych tu“
„Nemáš zač,…“
Dobalil věci a pomohl Deanovi do oblečení.
„Já nechci mikinu“
„Jen si jí vem“
„Nejsem malej a svítí tam sluníčko“
„Malej nejsí ale nemocnej jo takže tohle si vezmeš“
Začal ho soukat do černé klokanky, upravil mu kapucu a hodlal mu dát ještě bundu
„Too už ale ne“
„Jak chceš, ale uvidíš co ti poví Peet“
Dean se chtěl obout ale hlava se mu točila, John ho tak tak chytil a posadil do křesla. Zavázal mu tkaničky a když se zvedl všiml si Deanova pásku. Byl o hodně víc utažený než jindy, stará rýha byla dobrých 5 cm od té nynější. Celého si ho letmo prohlédl, až ho zamrazilo. Až nyní si všiml jak ho to poznamenalo. Pohublé tělo a posmutnělé oči jeho syna v něm probouzeli smutek. Nedal na sobě nic znát
„Tak je to, počkáme na Peeta“
Ten přišel za chvilinku sotva vstoupil už křičel
„Vezmi si bundu, jinak nikam nejdeš“
„Ale…“
„Žádný ale…“
John se culil a navlékl ho ještě do bundy.
„Takže..“
Začal Peet a pokračoval dlouhým výčtem léků a informací co a jak. Pro jistotu to měl všechno na papíře a dal jim to sebou. Dean v křesle kroutil očima, byl rád že konečně vypadne. Rozloučili se a vyrazili k autu.

„Nevěděl jsem že je to tak daleko“
Začal Dean když vyšli z nemocnice.
„Unavenej“
„Trochu“
Dean uviděl otcovo auto, bylo až na druhé straně parkoviště. Tamhle je, už je to jenom kousek.
K parkovišti vedlo 30 schodů. Deanovi se zdálo že jich je snad 1000. John viděl, že se drží z posledních sil
„Víš co, sedni si tady a já pro něj dojdu“
Dean kývl a John ho posadil na lavičku. Za chvilku přijel dozadu hodil tašku a na sedadlo spolujezdce pomohl Deanovi. Sotva se posadil do auta usnul
„Jsi jak šípková růženka“
John ho připoutal a jeli.
Doma už čekal Bobby se Samem. John se snažil Deana probudit, ale marně, cesta Pokoj- parkoviště ho vyřídila a tak ho John odnesl do postele.

Dole se obědvalo a na schodišti se objevil Dean
„Hele kdyby si mu u pusy zamával hamburgrem, tak bys ho vzbudil“
Smál se Sam.
„Ha ha“
Odpvědděl belhajíc se ze schodů dolů. John k němu šel, v jedné ruce sklenku a druhou mu pomohl ke stolu.
Pohodlně se usadil a sebral Samovi talíř
„Hej“
„Jdi si pro jinej“
Sam se na oko tvářil uraženě, ale byl rád, že to byl zase jeho bratr. Společně se najedli. Sam vytáhl Deana na chvilku ven. Obešli šrotiště a vrátili se dovnitř, Dean se usadil k televizi ale za chvíli už pospával.
John se při pohledu na Deana pošeptal Bobbymu
„Bobby, vím jak toho zmetka zlikvidujeme…“

Terrik: Teda, ty jsi to pěkně rozjela, jednu část za druhou. Také mám z toho takový neblahý pocit, že Dean to ještě pěkně odskáče. Takže, rychle další kousek.

janca:nestras ja nechcem,aby to bol Dean...ale John by si zasluzil poriadnu nakladacku,niezeby to nebolo pekne ako sa teraz sprava k Deanovi, ale aj tak...

Tak no jak se John chová je fajn ale tak víme, že je na syny tvrdý, takže jeho současný stav není nijak rozhoduující. Nicméně sse už chci dostat ke konci povídky. Tohle je takový sentimentální kousek tak snad se bude líbit.

____________________
„Chceš ho jako návnadu?“
„No myslím, že pro něj by to byl bombónek“
„Jo taky by mohl špatně skončit, taky mě to napadlo ale to nemůžeme“
„já vím ale co místo Deana dát někoho jiného, třeba mě“
„Ta podoba…“
„Boooobby…“
„Pardon, no ale to je blbost, teď toho necháme, zatím je klid a budeme se soustředit na relaxaci, zasloužíme si ji všichni a ten mladej rošťák nejvíc“
Podíval se na chrupajícího Deana, vypadal spokojeně a procházka kolem zahrady mu vlila barvu do tváří.
„Jo Bobby asi máš pravdu, vezmu je někam, kde budou mít klid, nechci tě už obtěžovat“
„Co, nezbláznil si se, zůstaňte tady, už několikrát jsem říkal, že je tu místa dost a…. pořád…, sakra jsou tu zvyklí trávili tu čas jako děti a vracíte se sem. Proč tu prostě nemůžete žít.“
„Bobby je to tvůj dům, nemůžeme tě obtěžovat, navíc jsme pořád na lovu“
„Ano a v mezičase se motáte po motelech, sakra vždyť je to snadný tenhle barák je velkej pro deset takovejch…“
„Ale když ti budeme vadit….“
„Neboj, k čertu já už mám taky věk a…“
„a???“
„A nechci tu být sám…“
Dodal Bobby smutně a John poznal, že jsou pro něj více než jen známí, poznal, že v nich a hlavně v klukách má rodinu, poznal a byl za to rád rád.
„Nehledě na naše spory Bobby, vždycky jsem byl za tebe rád, moc rád…“
Připily si nový začátek.

Bylo pozdní odpoledne a Bobby stále popíjel a povídal s Johnem, najednou jim došlo kolik je hodin.
„Měli by jsme ho vzbudit a měl by se najíst, Peet říkal, že bez infuzí musí pořádně jíst.“
John přikývl a šel zavolat Sama
„Same, Same… pojď dolů“
„Co je „
„Spíš není, zajedeš pro něco k jídlu“
„Ok“
Sam odjel a za chvíli byl zpět, Bobby připravil jídlo a John šel vzbudit Deana. Ten protestoval, nechtělo se mu vstávat, ale měl smůlu. Další protesty byli směřovány k mikině, že je v domě a tudíž nemusí být navlečený jako eskymák.
„Jo ale eskymáci neměli zápal plic a nemají horečku“
„Ale je tu teplo“
„Jo pro nás je tu teplo pro tebe ne, tak se obleč“
Narazil mu mikinu na hlavu, ten si ji vztekle oblék. John mu pomohl na nohy, situace byla pro Deana potupná, byl oblékán, podpírán, doprovázen a ještě hlídali každý jeho pohyb…

„Takže chtěl bych vám něco říct“
Začal Bobby
„Proslov…“
Rejpnul si Dean
„Takže jsem rád, že tu zůstáváte, jsem rád, že tomuhle místu odedneška budete moci říkat domov, jsem rád, že vás budu mít nablízku…“
Deanovi vypadla vidlička z ruky
„Tady“
Vyhrkl Dean a oči se mu rozzářily radostí..
„Né genius, konkrétně ty máš domov na dvoře u psa“
Sam se zasmál a Deanova ješitnost byla raněna.
„Nicméně pánové jsou zde pouze dvě koupelny“
„To je snad dost, ne? Normální rodiny maj jednu“
Namítal Sam
„V normálních rodinách je to dost, ale s tvým bratrem, by jsme potřebovali sprchy hokejového týmu..“
Další rána na Deanovo Ego
„Jste se na mě domluvili“
„Ne Deane, ale zapomeň na ty tvý dvouhodinový lázně…“
„To přežiju,…“¨
Usmál se
„.. my tu fakt můžeme zůstat“
V jeho obličeji se zračilo štěstí, John se na něj díval a viděl svého syna spokojeného, po dlouhé době se smál a měl radost, stejnou reakci uviděl i na Samovi. Oba se celý večer provokovali a pošťuchovali, Bobby četl noviny a John probíral knížky. Kluci nakonec skončili u televize, Dean usnul opřený o Samovo rameno.
„Jdu spát“
Prohlásil John
„No šel bych taky“
Uchechtl se Sam a John si všiml jeho bratra spokojeně spícím na jeho ramen
„Necháme ho spát tady“
Podepřel Deana než se Sam zvedl a pak ho položil, zvedl mu nohy na gauč, přikryl ho a nechal spát.
V domě se rozhostila atmosféra klidu a míru. John po mnoha letech cítil úlevu a pocit klidu. Byl rád, za to co Bobby udělal a věděl, že odteď to bude jen lepší… Bobby šel jako poslední uléhal do postele,
„a mám vás konečně na očích, ale že to trvalo. Doufám, že se John uklidní, a když ne tak ho uklidním sám“
Lehl si a s úsměvem na tváři usnul též…

teda při čtení této kapitolky jsem se přistihla, jak se přiblble usmívám
trocha sentimentality bylo potřeba - ale teď už zase trochu akce - prosím a neboj se torturingu

torturingu se nebojím, jn je třeba se na něj nachystat, ale bude holky bude
Jo a stím přiblblým úsměvem... no řekněme že ja se culila taky

Jééé, ta poslední část je opravdu miloučká! Moc pěkně se ti podařilo vystihnout tu pohodovou atmosféru, která momentálně obývá Bobbyho dům spolu s Winchestrama.

Při narážce na Deanovy dvouhodinový lázně, jsem ho úplně viděla, jak se dotčeně tváří.

citácia :

Nicméně sse už chci dostat ke konci povídky.

On už bude pomalu konec??? Nééé!!! Tahle povídka je super, nechcíí konec...

Petík: jééé děkuju to je tak krásný a neboj zas tak rychlí konec to nebude

máme tady další díl... a maličko torturingu a maličko poodhalení identity ducha
______________________

Plynuly další dny, některé byli lepší některé méně, a když se zdálo, že je z toho Dean skoro venku přišlo ráno a sním horečky, zimnice… bolesti. A tak se to opakovalo už dva měsíce. Záchvaty přecházeli pojednom dvou dních. Takové jedno ráno přišlo i dnes. Bobby byl se Samem obhlédnout terén, jak říkali, ale Bobby chtěl ty dva nechat samotné, takovej test snášenlivosti jak to pracovně nazval. Nicméně vyjeli a prohledávali okolí, jestli se duch někde neusadil, měli jeho dobrý popis a doufali, že hodlá zapadnout mezi lidi. John zůstal s Deanem doma. Ten se dožadoval případu a chtěl jet s nimy, ale měl smůlu, ani jeden nehodlal povolit. Sam s Bobbym vyrazili brzo ráno. Když se vzbudil i John Dean ještě spal. Zajel do krámu pro něco k snídani.
„To snad není možný, pořád spí“
Zavrčel když se vrátil domů. Šel se podívat nahoru.
„Deane“
Přistoupil k posteli, Dean nespal ale klepal se zimou.
„Deane…“
„Tati…“
Zamžoural na tvář otce a rozkašlal se.
„Pojď vezmu tě dolů, lehneš si tam, budu tě mít na očích…“
Dean nechtěl, byla mu zima a odkrývat se nehodlal,
„Ne, já budu tady“
„Dole je větší teplo a navíc je ta deka úplně propocená“
Vytáhl ho z postele a to doslova, byl jako hadrový panáček, sotva vláčel nohy po zemi.
„pojď pomalinku“
Sešli schody. John ho položil na gauč .
„eee“
Zavrtěl se, když John kontroloval teplotu, neměl rád když na něj pořád někdo sahal, tedy pokud nešlo o ženu.
„Cos dělal chlape..“
Povzdechl John
„Vydrž hned sem tu…“
Odešel a vrátil se s několika dekami, přikryl ho až ke krku, naládoval léky a nechal ho znovu spát.

Byl už večer a Bobby se Samem zůstali v Motelu, nemělo cenu jezdit domů, když budou zítra pokračovat. Sam se seděl za notebookem a najednou zkoprněl.
„Bobby“
„Jo,“
„Našel jsem ho“
„kde?“
„Nový dobrovolník ve věznici pro nezletilé“
„Tam je jako v ráji, samá lepší duše“
„Jo a včera tam našli jednoho mrtvého kluka“
„Co se mu stalo“
„Prý sebevražda…počkej, tady:… mladík se oběsil v cele na provaze vyrobeném z prostěradel…“
„Aspoň víme kde je“
„Ale proč sebevražda“
„Co když to nebyla sebevražda“
„Ale podle všeho byla, musíme počítat i s tím, že ho k činu nějak přinutil“
„Proč by to dělal, to je snad k ničemu a navíc jestli je to stejné jako s tou holkou tak ta je vraždila ne?“
„Co my víme…Ale ta holka se dala zabít ve chvíli kdy pohlcovala jejich duši ne v době, kdy vraždila, aspoň tak nějak to tam bylo, bylo to dost zmatený“
„Zejtra to omrkneme“

Obývacím pokojem se rozléhal křik a tiché vzlyky. John přiběhl z kuchyně uviděl Deanovo křečovitě zkroucené tělo, to on křičel.
„Deane, Deane!!“
Nereagoval, nevnímal ho. Najendou napětí povolilo, křik ustoupil, místností už jen zněla prosba o pomoc, a občasné výkřiky starchu.
„Deane“
„John nevěděl co dělat. Hladil ho po vlasech, jako malého ho to uklidňovalo, mluvil na něj ale nic nepomáhalo. Dean se z noční můry neprobíral.
„No tak,…“
Nakonec si sedl na gauč a přitáhl si ho k sobě, přesně tak jako tehdy v tom sklepě. Teď se trochu uklidnil, … probral se.
„Deane“
„Tati?!“
„Už jedobře…“
„Já , měl jsem, sny…“
„o čem…“
„To co se stalo, zdálo se mi to znovu a bylo to horší…“
„Šššš…“
trochu jím kolíbal
„Bude to dobré, nemysli na to,“
Chtěl ho trochu odvléct od těchto myšlenek tak začal
„Volal Bobby, že asi zjistili, kde je“
„Kde“
„Pracuje ve věznici“
Dean se usmál, byl rád že si s ním otec pvídá. John se chtěl zvednout k odchodu ale Dean se odhodlal
„Zůstaň tu prosím, mám strach“
Joha zamrazilo, nikdy neslyšel nic podobného, ale zůstal a povídal s ním dokud neusnul.
„Snad to kluci vyřídíte rychle, jinak může být pozdě…“
zamyslel se a začetl se do knihy
Titulka hlásala: Carouse – duch sběratel
Četl asi hodinu a nakonec zavřel knihu a povzdechl….
„Toho jsem se bál“

Tak šup, šup, pokračování, prosím, prosím, dokonce i gatě už nosím...

Tak jsem se po jednodenní absenci dostala zase na net a hned tři pokračka!!! Teda, ty jedeš holka A tak to má být Skvělé pokračka!!! Všechny tři! John si to u mě dost žehlí! Ta prostřední část byla super! Taky jsem měla ten přiblblý úsměv na rtech A teď ta poslední!!! Skvělý torturing Už se těším na další!!! Myslím pokračko... ale i ten torturing

Terrik: Já tušila, že to nebude jen tak. Dean je na tom opravdu špatně. Snad Bobby a Sam najdou brzy řešení. Pokračujem, pokračujem.

Bezva, že nebude rychle konec!

Na co asi John přišel? Prosíííííííím, prosííííííím pokračování!