Prosím ne!

Terrik: toto je opět super - usmívám se nad pokračováním jako blbec - asi jsem fakt zvrácená Dean opilej - Sam naštvanej a John už z nich pomalu leze po zdi - PARÁDA
koukej psát rychle dál - svou kledbu mám neustále u sebe

Ano, Sam se nám pěkně vybarvuje. Nemůže snést, že už není "tátův chlapeček". Dokonce mi připadá, že žárlí na Deana.

A kousek je na světě... zase jen malej.... ale už se pojračuje dál:D
A s tou žárlivostí....no tys mi to prokoukla

---

Současnost.
Dean opustil pastora a mířil za Samem. Mířil opravdu pomalu. Necítil se zrovna nejlíp a nebyl si ani jistý zda jde rovně.
„Počkej…nech ho…“
Zastavil Deana John
„Co se děje, tati?“
„Já nevím… ale nech ho. Přijde sám. Uvidíš.“
„Dobře.“ Dean klopil hlavu k zemi. John chvilku sledoval nehybného syna, nakonec mu položil ruku na rameno a lehce jí přejížděl nahoru a dolů..
„Copak?“
Dean zvedl hlavu. John si všiml zadržovaných slz.
„Půjdu si na chvíli lehnout…“
„Ptřebuješ…“
“Ne, zvládnu to.“
Lehce se usmál a odcházel do pokoje. John si vzdychl a podíval se na Jima upíjejícího kávu.
„Dej tomu čas.“
„Já vím…“
Souhlasil zoufalý otec a přidal se ke svému příteli…

Týden zpět…

„Vstávat…“
John nemilosrdně odtáhl závěsy a pustil nesnesitelné sluníčko do pokoje..
„Co?“
„Žádný co. Vstávej!“
„Tati, je neděle!“
„Deane!!! A vezmi si sportovní oblečení!“
Dean koukal na budík na stolku….
„T si dělá…“
Bylo půl šesté….
John zamířil do Samova pokoje. Dean jen slyšel otcův křik a Samovo protesty. Vše akončeno hlasitým plesknutím.
„Zase“ zakroutil Dean hlavou a rval se do tepláků.Nebylo mu dvakrát dobře, ani se moc nevyspal. „Už nikdy nebudu…“
“Pít!“
Dokončil jeho myšlenku otec opět stojící ve dveřích.
„Jsem rád, že jsi tak odhodlaný, ale teď sebou hoď“
„Ano, pane!“
Za deset minut byli oba synové nastoupeni v kuchyni. Dean vypadal trochu zvalchovaně a Sam opět nahodil svůj, poslední dobou velmi oblíbený, znechucený obličej.
John seděl na židli u stolu a prsty poklepával o dřevěnou desku.
„Takže pánové, Dean z leva, Sam z prava“
„Cože!“
Sam se rozčiloval a vztekle dupl nohou o zem.
„Samueli!“
„Proč nemám kratší cestu, jsem mladší…“
“A pěkně drzej!“
Odpověděl John stroze.
„Neboj to tě nezabije, je to pár kilometrů, a když sebou hodíš stihneš i snídani…“
Samovi z očí tryskal vztek a nenávistně hleděl na oba starší muže¨.
„Tady… je tam vedro, vezmite si čepice…“
Podal jim lahve s vodou a kšiltovky…
„Běžte…“
Sam remcal a vztekle trhl dveřmi, … marně… Lomcoval klikou.
„Nebylo by dobré si odemknout synu!“ John ztrácel trpělivost. Sam uraženě sebral klíče z věšáku a odemkl. Dean raději mlčel, byl vděčný, že to dopadlo jenom takhle.
John zavřel dveře, když oba zmizeli za první křižovatkou.
„Bože dej ať se uklidní…“ Oddechl si a ještě se na chvíli natáhl na sedačku….

Terrik a je to tu zase - usmívám se od ucha k uchu a celé si to představuju - je to tak úsměvné ale hrozně se mi ta Samova nevraživost a drzost líbí
tak šup šup ať je tu další část.....

Nemix to uz vsetko napisala a upne s nou suhlasim Ale aj tam mi to neda a prosim o dalsiu super cast

Terrik: Jsem mooc ráda, že pokračuješ!!! Taťka John si teda zažívá svý... Dean opilej a Sam věčně nas**nej... Jen ať si chlapci zaběhaj - co je nezabije to je posílí. Dalšíí pokráčko!

Takže kousek je na světě. Já vím moc akce tu v tom není, ale je to spíše rodiné, no nocméně už se dostaneme taky k tomu ohni, slibuji bude to brzy. Snad se vám bude kousek líbit

__________________________________

Týden zpět….

„Tak co…“
„Co… nic!“ Odsekl Sam vztekle.
„Ptám se co se děje.“
Naléhal Dean a stále běžel, věděl, že má jen chvilku než dorazí domů.
„Myslím, proč se chováš tak divně…“
„Nnechovám, úplně normálně“
“Aha,, a proto tady běháme jak šílencií.“
„Nevim jak ty, ale mě k tomu donutil táta.“
„Jo a o tom mluvím. Co tě štve?“
„Nic.“
„Nelži Sammy. Máš nějakej problém?“
Zastavili se u vchodových dveří.
„Ty jsi problém! Tak mě nech.“
Strčil do bratra, ten se zakymácel a spadl ze schůdků vedoucích k domu.

John slyšel jak se kluci dohadují, respektive, jak se Sam dohaduje a šel se podívat. Zvedl se z postele a kráčel ke dveřím. Otevřel je právě ve chvíli, kdy Sam strčil svého bratra.
„Samuely.“
Rozčílil se John a udeřil Sama po hlavě.
„Za co…“
„Na zahradu hned!“
„Ale…“
„Same, to je rozkaz!“ Sam se otočil na Deana „Promiň.“ Zavrčel skoro neslyšně a odešel na zahradu za domem.
„tati…“
„Neříkal jsem ti, ať ho necháš?“
“Jen jsem s ním mluvil…:“
Odpovídal Dean, sbírajíc se ze země.
„O to jde, nech ho, nemá to cenu…“
“Myslíš, že je to dobrý nechat ho a nevšímat si ho?“
„A co jiného.“
„Nevím, zeptat se co ho trápí, štve já nevím tati…“
„Bude se vztekat.“
„Ne bude rád, že se zajímáš. Přestane si myslet, že na něj kašleš.“
John chytl Deana za rukáv a táhl ho dovnitř. Zabouchl za ním dveře.
„Tak hele…“Postavil syna proti sobě.
„Já s ním mluvil…“
Dean byl trochu mimo, čekal řev, pár facek, zákazy, cokoliv co by vyrovnalo tu předchozí drzost. Místo toho slyšel vcelku mírná hlas jeho otce.
„A co?“
„Co? No co. Deane, on žárlí…“
Řekl John klidně a trochu pobaveně.
„Jak… žárlí.. na co?“
„Na tebe… tedy vlastně na Abby:“
Dean jen zdvihl obočí.
„Ano, máš oči jen pro ní… a on se cítí odstrčený.“
„Ale…“
„Mě to nevysvětluj“
„To je kravina. Já ho přeci…“
„Já vím.“
„A co s tím mám dělat?“
„Nech ho uklidnit, nebo už ho přetrhnu…“
Řekl John skrz zaťaté zuby.
Dean se usmál
„Běž se osprchovat a pak přijď vyčistím ti ty dlaně. A Deane“
„Hm“
„Ve sprše je kartáček“
Popíchl syna. Dean se podíval na dlaně plně drobných kamínků. S trpitelským výrazem odešel do koupelny.

John došel na zahradu, viděl svého pubertálního syna vztekle kopat míčem o zeď.
„Udělal ti ten dům něco..“
Sam se jen ohlídl a nechal míč míčem.
„Proč jsme tady?“
„Protože“ nadechl se John „Očividně máš dost energie, když můžeš strkat do svého bratra“
„Já nechtěl! A omluvil jsem se!“
„Ale udělal jsi to. Musíš být zodpovědný za své činy. Tak dost řečí a začni…“
Sam se jen nadechl, ale neprotestoval, nechtěl si to ještě zhoršit. John ho nechal, a odešel do kuchyně. Oknem bylo vidět na zahradu. Chvíli na to se z koupelny vyvalila pára a v ní vyšel Dean. Došel k otci a posadil se ke stolu. John měl připravenou dezinfekci.
„Tak ukaž.“
„Je to dobrý, to ani nemá cenu.“
„Deane.“
Dean natáhl ruce a John se zašklebil.
„Víš, mě to bylo jasný.“
Vytáhl z lékárničky malý kartáček.
„CO?“
„Nekecej Deane a dej sem ty ruce.“
Chvíli protestoval ale nakonec prohrál. John byl posedlý ošetřením ran. Vyhýbal se nemocnicí co mohl, chřipkám a podobným nemocem věnoval pozornost jen okrajově, ale jak šlo o dezinfekci, byť sebemenších ran u jejich synů byl nekompromisní.

Dean syčel a ruka krvácela více, než před tím. John ji otřel vlhkou gázou.
„Tahle dobrá dej sem druhou.“
„Tam…“
Nestačil to doříct a John už dřel druhou ruku.
„Jsi sadista.“
„Ne, ale takováhle kraviny tě můžou přijít draho, to přežiješ.“
„Tím si nejsem jistej.“
John se zasmál. Obě rány potřel dezinfekcí a lehce je zavázal obvazem.
„Hotovo.“
„To je tyátru kvůli…“
„Nech toho…“
„Ale dyť to nic není…“
„Teď už ne.“
Přikývl John…
„To si udělal schválně, za ten včerejšek.“
„To mě nenapadlo, Ale dobrej nápad.“
Dean zasyčel a odešel do pokoje. Po nějaké chvíli se vrátil Sam, spocený a nasupený, jako obvykle.
„Koupelna čeká.“
Pobídl ho otec, jeho syn se ani neobtěžoval odpovědět.
John si sedl do křesla a přemýšlel, jestli po něm něco nehodí. Poslední dobou měl opravdu pocit, že svého syna někam zavře a nechá ho tam vychladnout. Do toho zamilovaný Dean myšlenkami stále u té své a navíc pořád se snažící uklidnit Sammyho. Což vedlo akorát k dalšímu vzteku, trestu, hádce, vzteku, trestu… a tak pořád dokola. Seděl na sedačce a vzpomínal na svou Mary, jak za ní běhal a jak ho její otec nemohl vystát. Jeho, automechanika, který navíc uteče s armádou..
„To byli časy…“
Povzdechl si….

Současnost..

John slyšel křik a hlasy v jednou z pokojů. Nebyl jediný i Jima to vzbudilo. Oba se potkali v kuchyni.
„Odkud…“
Ptal se Jim ale John ho zastavil
„To je Dean.“
Vrhli se ke dveřím od pokoje. John neváhal a sedl si na postel. Jeho syna očividně sužovali noční můry. Zmítal se na posteli a nesrozumitelně mluvil. Byl úplně promočený, pramínky potu stékaly z vlasů.
„Musíme ho probrat“
John kývl a zatřásl se synem.
Ne, kde jsi… Abbby…. Kde…au… už jsem… neee.. aby… vydrž… prosím….
Oběma mužům slova svírali srdce. John bojoval se slzami.
„Deane, halo, Deane…“
Nebyl k probuzení…
„Chlapče no tak….“
Tělo se po chvíli uklidnilo a velké zelené oči se snažili přiviknout na světlo..
„Tati?“
„Jenom klid, byl to jen zlý sen…“
„Tati…“ Vydechl Dean. Jim Johnovi naznačil, že je nechá o samotě. Zhasnul a odešel zpátky do pstele.
„Je líp?“ Zeptal se John a ucítil jen jak Dean kývl.
„Tati?“
„Ano?“
„Mohl by si chvilku zůstat…“
John se usmál, bylo to sice malý krůček ale i to znamenalo hodně, Dean byl přesvědčený, že musí vše zvládnout sám, tohle byl první náznak prosby o pomoc…
„Budu tady… neboj…“

Terrik: Přesně, jak jsem si to myslela. Žárlivec Sam. Už abychom byli u podstaty věci, co Sam neuváženě provedl.

Terrik: takto dlouhé pokračko jsem ani nečekala a je naprosto super - no jo žárlivec Sam - na jednu stranu ho chápu - vždy byl pro Deana hlavním středem jeho zájmu a najednou má konkurenci......
teda ale to čištění dlaní - to bylo teda dost sadistické - au au au - úplně soucítím s Deanem - to je fakt za trest

doufám, že píšeš dál a pokračko tu bude co nevidět

ty dlaně je zkušenost mé kamarádky...jsem to tammuselá dát. Ona si sedřela celý záda a doktor jim dal rejžák

Tak v první řadě děkuji za komentáře
A je tu další kousek. začínáme odkrývat onu událost. Nic méně teď přemýšlím jestli to uděláme trochu démonické či nikoliv. Tak uvidíme:D

________________________________________

Současnost

„Kam Jdeš?“
Divil se John, když uviděl pastora ve své „uniformě“.
„A, dobré ráno Johne. Chtěl bych se stavět na policii a zjistit co se vlastně stalo.“
„Pojedu s tebou…“
„Johne, myslím, že by si měl zůstat doma. Neboj já to zvládnu. Navíc v tomhle mi poví mnohem víc.“
“Ok. Tak dobrá. Hodně štěstí.“ Jim se usmál a odešel do deštivého dne.
Za nějakou dobu dorazil na policejní stanici, která to vše vyšetřovala.
„Dobrý den, jsem pastor Jim Moriss.“
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“
Ptala se mladá slečna na recepci…
„Jsem tu ohledně…“
“A dobrý den..“
Ozvalo se za ním
„Vy musíte být Jim Moriss.“
Kapitán se k němu blížil a podával mu ruku
„Ano to jsem já dobrý den.“
„Já jsem Kapitán Kentnsi. Mluvili jsme spolu po telefonu.“
„A, ano.“
Přikývl Jim a policista ho dovedl do své kanceláře
„Prosím posaďte se“
Pobídl návštěvníka kapitán a sám se sedl za pracovní stůl
„Případ je stále v šetření pane Morissi.“
“Vím, ale podle jednoho z policistů by mohl být podezřelým i Dean Winchester, přítel té dívky.“
“A, ano… to nedorozumění. Víte náš policista, který toto obvinění sdělil, zcela bez důkazů, již byl potrestán. Dean je jako podezřelí mimo, ale jako svědka ho budeme potřebovat.“
„Mohu vědět co se stalo, tedy máte už nějakou představu…“
„No představu, tak trochu…“
Policista se pustil do vyprávění a Jim poslouchal. Uběhlo asi dvacet minut, než si vše pověděli.
„Takže asi tak…“
“Děkuji vám kapitáne, za vaši ochotu. A pokud jde o Deana, určitě se dostaví.“
“Vím, že to není lehké, ale čím dříve, tím lépe.“
“Samozřejmě“
Usmál se pastor a odešel.

Ráno před požárem…
Chlapci seděli u snídaně a John si užíval chvilkového míru. Dean včera večer přišel s nápadem, který konečně uklidnil rozbořené vody. Domluvil se se Samem, že dnes vyrazí někam spolu. Nejen že tím přeruší jeho domácí vězení, ale dokonce dostanou i Impalu. Byla to taková nabídka, kterou neodmítl ani on. Přestože se snažil odolávat, nakonec Deanovým slibum podlehl.
„Tak dnes ve čtyři….“
„Ok“ Kývl Sam a oba odešli do školy. John se jim do rozhovoru nemíchal, nebyl nadšený, že budou trajdat po městě, ale alespoň bude mít klid. Jak se mu stýskalo po lovu, už aby zase něco bylo. Bude jen on, auto a ticho. Být otcem 24 hodin denně bylo něco, co mu dávalo opravdu zabrat, přesto že se bratři o sebe starali sami…

Chlapci se vrátili krátce po třetí, Dean byl po tělocviku a zmizel v koupelně.Sam se převlékl a čekal u dveří na bratra. Byl nedočkavý jako štěně, které má jít na procházku.
„Deaaane, dělej….“
“Už jdu, vydrž…“
Sam si přešlápl a jeho bratr vylezl z koupelny.
„To je doba!“
„No co… jdem?“
„Jo“ A rázem byl kyselí obličej ta tam. John byl ve městě a nechal jim vzkaz ať jsou do osmi doma.

Strašně se smáli, když vycházeli z kina, až se na ně lidé otáčeli.
„Tak to bylo dobrý.“
Zajíkal se Sam a z očí mu tekli slzy smíchu. Dean sotva popadl dech a tak jen přikyvoval. Trvalo pěknou chvíli než se oba uklidnili.
„Kam teď?“
„Co kulečník?“
“JO“ Samovi se rozzářili oči.
Zapadli do herny na konci ulice.
„Počkej jdu na záchod.“ Řekl Dean a hodil bundu na křesílko.
„Zatím to připrav“
Křikl na Sama a odešel. Ten upil colu ze sklenice a uslyšel Deanův mobil Přemýšlel, má-li se hrabat bratrovi ve věcech, ale co kdyby to byl táta…
Vytáhl telefon z kapsy u bundy…
Abby…
Nakonec to zvedl…
„Ano?“
„Ahoj… je tam Dean?“
Ptala se po někudy překvapeně.
„Ne on… je na záchodě…“
„Aha a můžeš mu něco vzkázat?“
“Jistě?“
Snažil se znít co nejméně znechucen jejím hlasem.
„Potřebuji aby večer přišel, vlastně co nejdříve, je to důležité, asi se něco děje. Porosím vyřiď mu to….“
„Dobře.“
Kývl Sam. A zavěsil. Vrátil telefon do bundy a připravil stůl. Nedalo mu to, Dean nikde, využil příležitosti a vzal znovu telefon do ruky. …. Vypnul ho. Cítil se jako podrazák, ale co! Dneska je Dean jen jeho, ta nádhera si ho už užila dost, zejtra je taky den.
Vrátil se ke stolu a netrpělivě čekal na bratra.
„Kde ses flákal…“
„Koukej co mám.“
Odpověděl Dean a táhl dva obrovské Cheesburgery.
„No to tě omlouvá….“

tak proto je Sam ze smrti Abby tak hotvej a vyčítá si to až se toto dozví Dean - no ani si to nechci představit.......
jsem opravdu zvědavá, kdo za tím požárem bude mít noc - a abych se přiznala, ani já nevím, zda tam chci démonický element nebo ne...... Terrik rozhodnutí je na tobě

hlodá mi to v hlavě od rána... no asi trochu jo.... jo a Nemix byla jsi 111 příspěvek

wow no tak to mě těší - to je pocta

no já bych tam něco více spn dala - ale ne nic převratného......ale jak myslíš, jenom už se rozhodni a začni psát

já píšu píšu

Já už ani nevím, co k tomu dodat. Je to každým pokračováním napínavější a napínavější. Ten Sam je takový osel, že to zamlčel a tím možná způsobil tu katastrofu.

Terrik: Tak jsem konečně zpět a tolik pokraček Fakt super!!! Takže Sam zatajil Deanovi hovor... no nechtěla bych být v jeho kůži, až na to Dean příjde Tak prosím brzy přihoď pokračko

Nejprve veliká omluva z aprodlevu, výkend byl pracovní a houbařský...no a když máte houby, tak je pak zase pracovní no jinak je tu konečně vysvětlení toho co se v domě stalo. Předem informuji, že ignoruji fakt, že John zjistil pravdu o požárech a 6-ti měsíčních dětech až později. Možná to bude někomu trochu vadit, ale co rok sem rok tam:D a vůbec, ono vlastně nebylo řečeno jak dlouho to ví tedy pokud mi něco neuniklo Tak pěkné čtení a zde je pokráčko
No a samozřejmě velké dík mým čtenářům:D

____________

Den požáru
Sammy utrpěl hořkju porážku v kulečníkové bitvě, ale náladu mu to nezkazilo. Konečně měl svého velkého bratra zase pro sebe. Nikdy by nevěřil, že bude tolik toužit po jeho společnosti. Většinou mu jeho hlídání akorát pilo krev, ale teď…¨
Oba se vydali na cestu domů. Smáli se než došli k impale. Dean se podíval na svoji krásku a široce se usmál.
„tak jedeme zlato…“
Sam zdvihl obočí…
„Ona je zlato“ ukazoval na auto „ty jsi osina…“
Sam věnoval bratrovi pokřivený úsměv
„Haha…“

Doma byli během chvilky. Když odemykali dveře blížila se osmá. John seděl v křesle nad knihou. Lehce se usmál, jak zaslechl veselý rozhovor zpoza dveří.
„Ahoj…“
„Ahoj, jak jste se měli?“
„Skvěle…je to kulečníkový poleno…“
„Nejsem…“
John se podíval ne Samma
„Copak, snad jsi nevěřil, že porazíš svého bratra,…“
„No nevěřil to ne,…..“
„Ale doufal…“
Dodal pobaveně Dean…
grrrrrrrrrrrrrrr
„Jo Deane, co máš s telefonem.“
„Nic, proč?“
„Volala Abby, že se ti nemůže dovolat…“
„A co chtěla..?“
„Nic, řekl jsem jí že přijdeš večera a prý jestli se za ní dneska stavíš….“
„Měla být s rodiči někde u jezera…:“
„no není..“
„A…“
„Prosim tě jdi, a vrať se brzy…“
„Díky.“
Dean si vzal zpět bundu, a šel.
Hej, počkej…“
„Co tati?“
„Jedli jste?“
„jo…“ Zavřel dveře a vydal se k domu Abby.
John se zaměřil na Samma
„Co jste vyváděli…“
Sam chvíli mlčel, koukal si na boty. Pak zvedl hlavu a s vážnou a zamyšlenou tváří se otce zeptal.
„Naučíš mě kulečník?“
„Co?!“
Vyjekl John…
“No…jo….jestli chceš…“
Vykoktal ze sebe a sledoval svého syna, který zcela vážně dumal nad svou prohrou…
„Nikdy jsi to hrát nechtěl….“
„Já ho musím porazit.“
Zabručel a ani se na Johna nepodíval a odkráčel do svého pokoje…
John seděl na gauči a stále koukal na místo, kde jeho syn stál.
„Kulečník? Sammy? Spíš šachy ne?“
Lehce zatřepal hlavou a vrátil se ke svému čtení…

Součaasnost
Jim našel Johna sedíc v kuchyni. Ládoval se obědem.
„Tak co si se dozvěděl? Co Dean?“
„Asi tě nepotěším.“
„Podezřívají ho?“
„ne…to ne. Dean je brán jako svědek, ale jde-li o ten požár, asi to bude ještě dost zajímavé….“
„Zajímavé nebo zasrané..“
Zeptal se John a doufal v první odpověď.
„To druhé…“
Přisedl si k němu a začal vyprávět….

Před požárem
Dean šel zkratkou, z kapsy vytáhl telefon, ale byl vypnutý….
Pitomá baterka, pomyslel si a strčil ho zpátky do kapsy. Abby bydlela s rodiči a malým bráškou na odlehlejším místě města, kde stálo jen pár rozlehlých domů. Jejich byl poslední v ulici, blízko u pole. Dean zatočil na křižovatce, ulice byla potemnělá, několik starých lamp nesvítilo a domy byly vesměs prázdné.
„Co…“
Zastavil se, když spatřil obrovskou záři…
„To ne, …“ Rozběhl se…
„to nemůže být on…“
Míjel jednu vyhaslou lampu za druhou…
„Bože Abby…“
Poslední dům…a pak…
„Aby…“
Byla vidět postava v okně
„Ať to nejsi ty… prosím…“
Bezhlavě doběhl k vchodovým dveřím a vrhl se dovnitř….
„Abbyy…. Kde…“
Začal kašlat, Kouř dráždil oči a znemožňoval dýchání…
„Abbyyyyy“
Vyběhl po schodech. Otevřel první dveře.
„O bože…“
Téměř neudržel žaludek… na zemi leželi oba její rodiče, byli mrtví, Dean cítil pach spáleného masa a zmocňovala se ho panika.Uslyšel kroky,
„Abyy..“
Doufal…
„Kdo…“
Ani to nedořekl….
„My se známe Deane….“
Dean se nestačil vzpamatovat, ucítil tlak jakým ho osoba odhodila na stěnu… Ležel bezvládně na podlaze. Ten člověk si kněmu přisedl…usmíval se….
„Hezkou smrt…“
Bože ty oči…
Dean upadal do bezvědomí, než se ale všude rozhostila tma, viděl jak černý dým opouští lidské tělo….
:
:
:
:
:
„Au…pálí, strašně pálí…co je…“
Bylo to jako sen, chvíli trvalo než bolest způsobená hořícími rukávy mladíka probudila.
„Co, co…“
Rychle ze sebe strhl bundu… Koukal na popálené ruce a tápal…
„Abby..“
Zamířil do jejího pokoje. Dveře byly zamčené.
„Abby… Abby..“
Bušil do dveří, ale nic se neozývalo…
„Abby…“
„Deane…“ ozval se slabounký hlas
Žíje…
„Abby….“
Pokusil se vyrazit dveře… povedlo se…
„Abby…“
Dívka ležela na zemi, měla ohořelé šaty, vyseli na ní jako cáry. Obličej pokrývala krev.
„Abby…jsem tady…“
„Deane…uteč…“
„Ne…ne já tě dostanu ven…“
Vzal dívku do náručí, všiml si spálené kůže na nohou, která mu uvízla na kalhotách..
„To bude dobré… uvidíš…“
Sotva dýchal, a stěží viděl na cestu… ale měl jí, držel ji u sebe, i když tušil, že to bude asi naposledy…
Doběhl s ní dost daleko od hořícího domu a opatrně ji položil na zem
„Prosím…ne“
šeptal mladík držící mladou dívku.
„Vydrž, prosím…“
Abby se soustředila na pronikavé oči, ve kterých se leskly slzy. Zoufale ji svíral a snažil se zadržet pláč. Z dáli byli slyšet sirény a před nimi zuřil požár. Mladík ochranitelsky svíral dívku, jejíž tělo bylo k nepoznání. Popálená pokožka se zbarvila černí a obličej se změnil v jednu velkou krvavou ránu. Ale i tak, pro něj byla nejkrásnější. Ta nejkrásnější pod sluncem…
„Je mi to líto…“
Šeptala z posledních sil a snažila se ho utěšit…
„Nezapomeň na mě prosím….miluji tě..“
“Ne… ty se uzdravíš…“
Odporoval ale v hlouby duše věděl, že lže sám sobě…
“Ty víš že ne….“
Bojovala o každé nadechnutí….
„Prosím…“
“Neboj se…. Jen na mě vzpomínej….a netrap se….“
„Miláčku…“
„Mrzí mě jak to končí….chtěla jsem…. Chtěla jsem být s tebou… navždy…“
Slova umírající dívky bodala jako nůž vetnutý přímo do srdce…. Vlastní zranění nevnímal a jen se modlil…ano on se modlil, žádal, aby jeho dívka přežila. Poslední slova však vzala i poslední naději….
„Miluji tě….“
Zašeptala z posledních sil a vydechla…. Zmocnilo se zoufalství a strach…

Současnost….
„Takže ti říkáš, že nejde o obyčejnou nehodu?“
“Ne Johne, tohle je Bohužel, Démonické, policista říkal, že našel síru, takže vyvodili šíleného žháře. Navíc jedna z obětí je jejich strýc, dříve trestaný za různé malé zločiny, ale jednou hospitalizovaný léčebně.“
„Proč?“
„Byl agresivní, jedna dívka ho odmítla tak ji zmlátil. Byl prohlášen za nepříčetného…a tak…“
“Takže on je podle všeho labilní, tudíž to policie hází na něj….a my máme ještě nějaký jiný důkaz, že to tak není?“
Pochyboval John o nadpřirozenosti případu….
Jim zvážněl, upřeně se podíval do Johnovi tváře…
„Měli syna, bylo mu právě šest měsíců…“

Terrik: Vůbec nevadí, že jsi byla na houbách. Hlavně, že jsi to přežila A pokračko je fakt luxusní!!! Tak historie se opakuje Chudák Dean Ten musí trpět. Ale jak se mu nalepila Abbyina kůže na nohavici, tak mě se lehce zhoupl žaludek Popsala jsi to opravdu věrohodně. Takže díky moc a prosím o brzké pokračování

Terrik: Jupí! Tak už tady máme dlouho očekávané pokračování - konečně víme, co se stalo. Takže démon... Jak jsi to všetko tak pečlivě popsala, tak se člověku až derou slzy do očí. Krásné a smutné... Ale co měl ten šmejd za lubem? Proč je chtěl všechny zabít?
Prosím další brzkou dávku!
PS: Hrozně se mi líbí, když příběh/povídka začne nějakou akcí a člověk neví - co, jak, kdy, proč; a pak se postupně k tomu dostává a až se tam ty úvodní slova objeví! Opravdu super!!!

Terrik: nehci opakovat holky, tak dodám jenom WOW WOW WOW

děkuji děkuji děkuji... jsem ráda že se vám to líbí

Máme tu pokračování, vzhledem k tomu že můj přístup na internet je momentálně omezen tak přkládam jak to jde, ale většinou nejde:D takže alespoň pokračování mě povídky. Je to trochu oddechovka, Dean chce do školy Je tam návrat do minulosti, ke kterému mě inspirovala nejedna zahraniční povídka na to téma, bohužel si nepamatuju jak se jmenují ale byli moooc pěkné. Takže je tu takový rodiný kousek... a příště zase nějaká akce... tedy alespoň myslím:D
:______________________________

Bylo to již pár dní od nehody. Dean byl rozhodnut jít do školy. Očekával, že vše bude lepší než opatrné chování jejich blízkých. Celkem chápal o co jim jde, ale rozčilovalo ho to. Proč se sakra nemůžou chovat normálně.
„Tati?“
John se odtrhl oči od výzkumu.
„Co se děje.“
„Nic, jenom, že zítra už půjdu do školy.“
„John se nadechl a podíval se na Jima, sedícího vedle.
„Jsi si tím jistý?“
Zeptal se pastor.
„Víš, že doktor říkal…“
„že mám zůstat aspoň týden doma, já vím, ale mě nic není.“
Oba se na něj podívali
„Vážně.“
Dodal rychle.
„Proč si nechceš odpočinout, stejně už je středa, ty dva dny, co se změní.?“
„Ale tati, prostě zítra půjdu….“
„Dobře jak chceš, ale nejdřív si promluvím s tvým učitelem.“
„Proč!!!“
Vyhrkl Dean zamítavě.
„Prostě proto, a na tělocviku tě nechci vidět, jasný?“
„Proč by si s ním měl mluvit?“
„Deane,…“¨
„Žádný Deane??? Proč. Nic mi není, nepotřebuju zvláštní zacházení, dejte s tím pokoj!!!“ Ječel na otce a celý svět, pak se otočil, odešel do pokoje a praštil dveřmi.
Jim se podíval na svého přítele a pokynul mu hlavou směrem k chlapcovu pokoji.
„Jime, on chce být sám.“
„Ne, on potřebuje, aby si za ním šel. Zvykl jsi si, že vždy všechno překousne sám, teď za ním jdi, i když asi bude protestovat…“
„To je slabé slovo, vždycky vyvádí, když o něco jde…“¨
„Jo já vím, třeba po tej Strize…“
„to mi nemusíš připomínat….“¨

Striga….
Byli to již tři týdny od toho útoku a Dean měl stále před očima otce, jak drží jeho malého brášku. Pocit zklamání z něj přímo sálal a Deana užíral k smrti. Celou cestu k Pastoru Jimovi a ani pak s ním táta nepromluvil ani slovo. Když se za tři dny vrátil sbalil je a jeli dál. Následovali rozkazy a úkoly, ale jinak nic, ostatně jako vždy. John nepředpokládal, že Dean potřebuje slyšet, že ho stále miluje, že je to stále jeho syn, za kterého by dal život. Dean si to ale v téhle době přebral po svém. Bral tuto situaci jako výraz zklamání staršího syna,.
„Deane..:“
Zavolal otec od dveří.
„Ano pane…“
„Vrátím se za tři dny. Dej pozor na Sammyho,…“
„Ano pane….“
„Hodnej kluk…“
Otočil se a odcházel od motelu. Dean za ním zavřel dveře.
Večer se s bratrem nasnídali, Dean si udělal úkoly a Sammy mezitím usnul. Mladík se posadil na svou postel. Nechtěl usnout, nemohl. Musel se starat o svého bratra,
„Deane?“
„Copak…“
„Proč nespíš…“¨
Ptal se Sammy, když ho probudilo vrzání podlahy.
„Spím Sammy jdu se jen napít…“
„Ale tvoje postel je ustlaná…“
„Sammy spi…“
Chlapec zalehl a Dean se šel projít po kuchyni. Nakonec se vrátil na postel. K ránu ho však spánek na chvilku přemohl…..
Přestávky ve škole trávil pozorováním bratra, přes den téměř nejedl. Bylo to něco podivného. Sevřený žaludek odmítal jakékoliv jídlo a navíc Deanovi myšlenky poletovali jen kolem bratra. Vše se opakovalo i další dny. Ve čtvrtek, kdy se John vracel, ho zastihl telefon pár kilometrů před motelem.
„Ano, John Witmann..“
„Dobrý den pane Witmanne, tady paní Rogersová, třídní vašeho syna..“‘
„Dobrý den, děje se něco, jsou kluci v pořádku?“
„Sammy ano, ale váš syn, Dean on…“
„Co.??“
John skoro přehlédl červenou a prudce dupl na brzdu…
„Vyučující, pan Davis si všiml, že byl Dean nějaký bledý, chtěl ho odvést k našemu školnímu lékaři, ale na chodbě Dean omdlel,“
„Je v pořádku??“
„Teď už ano, vypadá to na vyčerpání, Můžete přijet?“
Zeptala se opatrně, jelikož jí byl představen jako velmi zaměstnaný otec…
„Samozřejmě, do čtvrt hodiny jsem tam….
Sešlípl plyn…

„Pane Witmanne. Těší mě…“
„Mě také, kde je ….“¨
“Pojďte se mnou…“
Odvedla Johna do kanceláře. Při pohledu na svého otce, Dean zbledl snad ještě víc….
„Tati…promiň…“
Vykoktal ze sebe Dean, Johna to zamrzelo. Jeho synovi bylo zle a byl to on, kdo se omlouval.
„Co Deane…To není tvoje chyba…“
Klekl si k synovi, který seděl na kožené sedačce….“
„Lékař říkal, že jde nejspíš o vyčerpání, a nedostatek cukru v krvi, ale doporučuje navštívit lékaře, mohlo by jít o něco horšího….“
Oznámila paní Rogersová a usmála se.
„Mě nic není….“
Bránil se Dean.
„Jasně tygře…“
Usmál se John jemně…
„Pani Rogersová mohu si syna odvést?
„Samozřejmě….“
„Ale Sammy ještě neskončil..“
„Neboj já ho vyzvednu potom….“
„Ale…
„Pojď půjdem…“
Pomohl synovi na nohy. Když ho chytil za paži všiml si, že je strašně hubený. Tedy oproti ostatním dětem byl normální, ale Dean byl díky tréninku mohutnější než ostatní dětí, tedy až do teď.
Dojeli domů, Dean cestou nepromluvil slovo, kromě odpovědí na přímé otázky.
„Pojď, lehneš si uvidíš, že ti bude líp…
„Ale musím vyzvednout Smmyho…“
„Deane, ty si musíš lehnout a najíst se, nic víc…“
Usmál se na chlapce a pohladil ho po vlasech.
„Ne tati…“
„Co je Deane?
„Nic, jen ho musím vyzvednout“
„Nemusíš…. Sjedu pro něj…“
„Musím na něj dát pozor, když je ve škole…“
„Co je proč tak šílíš…
Sklonil se k synovi, který zoufale těkal očima po pokoji…..
„Já musím hlídat Sammyho….musím… už se mu nemůže nic stát…“
„Co by se mu mělo stát?“
Ptal se John opatrně, i když začínal tušit….
„Já ho hlídal, každou noc, opravdu tati… nespustil jsem z něj oči, aby…“
„Deane…“
„Nesmím tě už zklamat….“
Z očí se mu koulely slzy…
„Tak Deane, copak se děje….“
Položil chlapci ruku na rameno..
„Tati, mě to strašně mrzí… „
“Co…“
John věděl o co jde, ale jak mu radil Jim… musel ho nechat to říct…
„To s tou strigou. Mrzí mě, že jsem tě zklamal, odpust mi to…. Prosím… už to nikdy neudělám…““
“Pojď sem..“
Přitáhl si chlapce k sobě a pevně ho objal….
„Nebyla to tvoje chyb, já vás nechal samotné…“
“Ale řekl jsi…“
„Já vím Deane, ale nemůžeš za to.. To byl ten důvod proč si omdlel… ty jsi vůbec nespal viď….“
“Ale to je dobrý…“
Postavil chlapce před sebe
„Ne Deane, není. Musíš se starat i o sebe, a navíc, co by bylo se Samme kdyby se ti něcoi stalo. Co by bylo se mnou, víš jakej já měl o tebe strach, když mi zavolala…“

“Promiň tati…“
Zašeptala vrhl se zpět do otcovi náruče…
„To je dobrý Deane,…“
Hladil ho po vlasech, chlapec plakal úlevou a vyčerpáním dokud neusnul omotaný kolem otcova krku….

Současnost
„jo Jime tenkrát to bylo asi jedinkrát, kdy jsem z něj něco dostal…“
„Je načase to zopakovat Johne, jinak to špatně dopadne…“
„Zvládne to…“
„Ne nezvládne, pouze to v sobě udusí, a jednou si to najde cestu ven, to co dělá, dělá od mala a je v tom mistr….“
John se nadechl…
„Já vím… půjdu za ním…
„Johne?“
„Hm?“
„Nemám jít já?“
„Ne, ty mě pak budeš zachraňovat…“
Jim se souhlasně usmál…..

Terrik: to, co se dělo po dílu se Strigou zajímá téměř každého - tvá varianta je sice na mě až moc sentimentální - ale do této povídky se to hodí - takže jo, líbí se mi to.......

jsem moc zvědavá, jestli si Dean s otcem opravdu promluví.........

aj ja som velmi zvedava ci sa nakoniec porozpravaju, ale podla mna to nebude az take jednoduche a pastor Jim este zohrá svoju ulohu a bude zachranovat obidvoch...