Prosím ne!

Tak pokud to bylo sentimentální, tak mě se to moc líbilo Také mě velice zajímalo, co se po té příhodě se Strigou stalo a tohle je fakt dobré vysvětlení. Takže už se opravdu těším na pokračování a na rozhovor Deana s Johnem

Tak jsem dočetla i minulou část. Musím říct, že to byl pro Deana hrozný zážitek v tom hořícím domě. Je to docela pochopitelné, že Dean chce po tom všem mezi lidi, doufá, že mu to pomůže lépe zažehnat ty hrozné myšlenky. Takže rozhovor otec - syn.

janča, bohdy, FooFighterkaSN, Nemix děkuju moc:D:D
Nemix: Ano máš pravdu.je to dost sentimentální a vzhledem k obrazu johna dost divné, ale já si tu přředstavu zamilovala:D Jsem ráda že ti to v povídce nevadí. celá je taková spíš miloučká.... jak by řekl glum... ale v nějakej jinej by to asi opravdu bylo jak pěst na oko.... byl to risk...douho jsem váhala jestli to tam dam....ale vyšlo to:D no a tady je kousek...malinkej. No a John se ukáže jako blb....

_____________________

„Deane“ John zaklepal na dveře pokoje a opatrně stlačil kliku…
„No tak Deane…“
„Tati, nech mě…“
„Deane…odemkni…“
„ne…Chci být sám…“
„Odemkni je to rozkaz!“
Dean se neochotně zvedl a odemkl dveře.
„Myslím, že by jsi si to s tou školou měl ještě rozmyslet.“
„Ale…“
„Ne ale, Deane, potřebuješ odpočinek, jestli se na to budeš cítit, půjdeš v pondělí…“
„Ne, já jdu zítra.“
Odporoval mladík
„Aani omylem…“
John začal pociťovat vztek ze vzpurnosti svého syna…
„Říkal jsi že můžu jít…“
„To jsem ale netušil jak budeš reagovat, doktor má pravdu, potřebuješ klid…“
„Potřebuju mezi lidi…“
Povzdechl si…
„Ne, v pátek máš jít na kontrolu a podle toho se uvidí, jestli půjdeš do školy…“
„Ale…“
John začínal ztrácet trpělivost.
„Deane, neexistuje nic, proč by si mě neměl poslouchat. Umřela no ano i to se stává! Ale to neznamená, že jsem přestal být tvým otcem.Rozumíš!!!“
Vykřikl ve zlosti a hned toho litoval.
„Deane…já..“ ………jsem idiot………
Uvědomil si co řekl.
„Nech mi tati…“
„Deane..“
Chtěl mu položit ruku na rameno, chtěl ho obejmout….
„sss. Nech mě být…“
Uhnul před otcovou rukou.
„Mrzí mě to…“
„Jdi pryč..
Křičel rozrušeně a stěží zadržoval slzy. John odešel z pokoje. Za dveřmi narazil na Jima, kterého přilákal hluk.
„Stalo se něco? Slyšel jsem hluk.“
„Zvoral jsem to Jime, a pořádně….“

No tak to teda John fakt pohnojil Ale nepochybuji, že to bude žehlit Tak prosím rychle piš, ať se brzy dozvíme něco víc. Abych ti nemusela přistřihnout křidýlka

Tak abych nepřišla o křidélka je tu zase kousek:D
____________

Odpoledne
Jim se nehodlal vzdát. Tehdy, když mluvil se Samem říkal, že je to jeho vina.... tedy neříkal ale Jim poznal, že si to myslí. Znal kluky od mala a měl je přečtené jako bibli. John souhlasil, aby Sama vyzvedl a cestou nakoupili něco k jídlu. Sám zůstal doma a přemýšlel nad dopoledním rozhovorem s jeho synem.¨

„Ahoj tygře…“
„pastore Jime…proč jste tu“
„To je mi přivítání…“
Odpověděl škádlivě a Sam se usmál.
„Myslel jsem, že autem by si jel radši. A navíc doma není co jíst.“
„Aha.“
Jim otevřel vůz a Sam naskočil. Za chvíli už byli na cestě,
„Jak je Deanovi.“
„No. Je smutný, ale nedá to na sobě znát, potřeboval by svého brášku…“
Podíval se šibalsky na Sama.
„Proč si s ním ještě nemluvil?“
Sam se nadechl..
„Víte pastore, já nevím jak? Nevím co mu mám říct, jak se chovat?“
Lhal…
„Je to tvůj bratr, nemusíš říkat nic, jen buď s ním,“
„Ale on nebude chtít…“
„To máš pravdu…ale musíme se snažit.“
Zbytek cesty Sam mlčel, několikrát se nadechl ale pak to zase spolkl a mlčel dál. V obchodě to bylo stejné, Sam jen házel věci do košíku a mlčky přikyvoval na otázky.
Při cestě do motelu, to už Sam nevydržel. Zatraceně, Jim Byl dobrý pokud šlo o získávání informací, jeho mlčení a pokukování s předstíraným nezájmem dokázalo z člověka dostat víc, než sebehorší mučení…

John slyšel zaparkovat auto. Šel otevřít dveře a nabídnout případnou pomoc s vykládáním. Kolem nohou se mu prohnal Sam s obličejem oteklým od slz.
„Jime?“
Zeptal se John opatrně.
„Už vím proč se takhle chová…“ Odpověděl Jim a vytahoval tašky
„Co jsi?...“
“Neboj nic, pověděl mi to sám…“
„Jak to děláš…“
Jim se usmál a mrkl na Johna..
„Chápu,..“
Zašklebil se John a došel pro zbývající dvě tašky….

„To vážně udělal?“
„Jo Johne udělal, byla to sobecká touha po svém bratrovi…“
„Hmmm“
„Johne, on to neudělal schválně, byla to hloupost, ale s tímhle nepočítal…“
„Já vím, tohle bych mu za vinu nikdy nedával…. Prostě… co si o mě myslíš??“
Rozčiloval se na Jima…
„Nic, já jen, že on je přesvědčený, že za to může…“
„Blbost…“
„Já vím, ale on to musí taky pochopit…“
John pokýval hlavou
„A Jime… Dean to ví…“
„Ne, a toho se bojím….“
„Jdu za ním….“
John se zvedl ze židle…
„Za kterým,?“
“No za Deanem ne, ten by mě leda.. to je jedno… jdu si promluvit se Samem….“
Bylo slyšet jen cvaknutí kliky…
„No to jsem zvědaví, a co uděláme s tím druhým…“
Povzdechl si pastor

„Same?“
John opatrně vstoupil do pokoje
„Sameeeee.“
John si povzdechl, když viděl jeho syna ležet plačícího na posteli s tváří zabořenou do polštáře.
Sam se ani neotočil. John si přisedl na postel vedle něj. Jemně jím zatřásl a pokusil se ho zvednout. Sam chvíli odporoval, ale nakonec se podvolil. John si ho opřel o sebe a jemně třel ruku po jeho rameni.
„Jim mi řekl co se stalo…“
Začal opatrně….
“Chci aby si věděl, že její smrt nebyla tvoje chyba, rozumíš?“
Sam zavrtě hlavou…
„Tati, já můžu za to, že Deanova Abby umřela…“
Jak řekl Deanova Abby Johna bodlo u srdce, uvědomil si jak moc ji její syn miloval a o kolik přišel, za jakých podmínek o ni přišel. Z myšlenek ho vytrhlo Samovo oklepání jak mu po zádech přejela zima…
„Same, nemohl si vědět, že se něco stane, prostě si mu vypnul telefon…..nic víc.“
„Ale ona mu volala, ona říkala, že potřebuje pomoc aby Dean přišel. A já mu to neřekl.“
„Nebylo to od tebe hezké, to opravdu ne, měl si nechat Deana ať se rozhodne, a jak ho znám stejně by za ní šel až večer.“
„Ale tat…“
“Ne Same, nemůžeš za to, šlo o démona a ten, když si je vybere zabije je tak jako tak. Kdybychom to věděli dřív mohli jsme jí pomoci, ale takhle ne.“
„O démona?“
„Ano, měla mladšího brášku,…“
„Já vím…“
„bylo mu půl roku…“
„Ten démon chtěl jeho?“
„Ano, stejně jako u dalších obětí. Same…“
odmlčel se…
„Kdyby si mu ten vzkaz vyřídil, mohl zemřít i Dean, téměř jistě by zemřel i on…“
„To nevíš…“
“Ale ano….vím. Šel by za ní jen tak. Zůstal by v tom domě uvězněný s ní. Zemřeli by oba…“
John si všiml, že se Sam uklidnil.
„Ale on mě bude nenávidět.“
„Nebude Sammy, nebude…“
Objal syna a doufal, že měl pravdu….

No to je teda nářez!!! Souhlasím s Johnem, že i kdyby to Sammy Deanovi řekl, stejně by to nic nezměnilo a Abby by umřela. A myslím, že Dean Sammymu odpustí. Přece jen... Sammy je pro něj vším...

Terrik: to je super - hmm pastor Jimm je teda frajer, že ví, jak na ně - a to že je John blbe - to ostatně víme a bylo by hloupé to do povídky nedat....

jsem zvědavá, co bude dál, protože vůbec netuším, kam směřuješ

směřuju, směřuju... myslela jsem, že už jste to prokoukli..ale nevadí, alespoń budete trochu napnutí

no však víš jak, jistý nápad mám, ale ani se neodvažuju hádat ráda se nechám překvapit

Hooolky děkuji za čtení a dávám vám sem kousíček. Obávám se že mě za ten konec moc nepochválíte
_______________________________________________________________________________
Jak řekl John. Dean do školy nepůjde. Jeho napružený syn zůstal doma. Lítost byla na chvíli přehlušena vztekem. Celý čtvrtek z něj nedostal ani slovo. Dean se zavřel v pokoji a nevylézal. Ani Sammy za ním nedokázal jít. Nechtěl se mu podívat do očí. John nejdříve nenáviděl sebe, za to co řekl, ale jeho povaha brzy zvítězila a hněv schytal Dean. Pastor byl zatím pouhým přihlížejícím a nemotal se do jejich situace.
„Deane…“
Křičel John když Sammy v pátek odešel do školy.
„Sakra Deane!“
Ten neochotně vylezl z pokoje.
„Co je…“
„Nemysli si, že budeš celý den ležet. Obleč se, jedeme do nemocnice…“
„Nikam nejedu…“
„Deane“
„Nic mi není..“
“Na to se tě neptám…okamžitě….“
“Už jdu….“
Dveře zaklaply… John nevěřícně máchl rukama v gestu…. Já ho snad zabju…

„John. Já si nemyslím…“
„Vím Jime….“
„Dobře, vědět je jedna věc a naložit s věděním je věc druhá..“
John nadzdvihl obočí a podíval se na pastora.
„jako, že jsem se choval jako pitomec…“
„Lépe bych to nevystihl…“
Usmál se pastor…


„Tak se na to podíváme…Podle testů je vše celkem dobré, jen by to chtělo více klidu a žádné přetěžování. Ty ruce se hojí pěkně, ale moc bych to nenamáčel. Raději držet v suchu a mít zavázaní, aby se tam nic nedostalo. Z téhle můžeme sundat dlahu, ale stáhneme ji aby se tepna opět nepotrhala…““
“Doktore můžu už do školy?“
Lékař se podíval na Johna.
„No Deane, myslím, že by bylo lepší, kdyby si ještě zůstal doma.“
„proč…“
“Otrava kouřem není sranda, i když ti je celkem dobře..“
„Nic mi není…“
„Podle tohohle pořád ano…“
Řekl doktor a zaťukal na desky s výsledky…
„Chce to opravdu klid, žádné rychlé pohyby nebo námahu. Dej tomu týden…ano? Už jenom proto, že si měl být v nemocnici déle, ale s tebou je to k nevydržení..“
Dean se zašklebil.
„Ale já nechci…“
„Ne chlapče, příští pátek tě čekám a pak se uvidí…“
„Ale mě nic není…“
Rozčiloval se Dean na doktora..
„Bude, jestli nezměníš tón…“ Zarazil ho John.
„Omlouvám se…“
„V pořádku… „ usmál se lékař a rozloučil se s nimi…

Cesta domů byla tichá. John chtěl několikrát začít rozhovor ale Dean se nedal
„Víš..:“
„Ne…“
Odsekl Dean…
„Já…“
„Nechci mluvit…“
“Jen…“
“Ne…“
“No tak…“
“Ne….“ Když se znovu John nadechoval ke slovu zpražil ho Dean nenávistným pohledem. John okamžitě polkl všechno co chtěl říci.

Víkend byl příšerný. Sam se potuloval kdekoliv po okolí, jen aby se nesetkal s jeho bratrem. A Dean dělal totéž, jenže v domě, a proto aby se nesetkal s jeho otcem. Jediný kdo si plně uvědomoval smutnou komičnost této situace byl Jim. Sledoval jejich tichou válku a zároveň bádal. Vlastně si spíše doplňoval informace. Pokud šlo opravdu o žlutoočka byl dávno pryč a oni neměli jedinou šanci ho najít.
Jim právě četl latinské texty, když si k němu přisedl Dean.
„Jime,“
„Ano?“
Odpověděl překvaeně pastor.
„Sam si myslí, že se na něj zlobím?“
„Nevím, proč myslíš…“
„No přijde mi to tak. Asi si myslí, že mu to dávám za vinu, že kdybych nebyl s ním…nic by se nestalo…“
Mluvil tiše a s rozpaky. Bylo to vlastně poprvé, kdy o tom mluvil…“
„Možné to je Deane. Možná proto se ti vyhýbá….“ Jim věděl, že to není celá pravda, ale slíbil Samovi, že mu to nepoví….
„Ale to není… já bych s ním šel z novu…ona… no…“ Nemohl vyslovit její jméno…“Měla být pryč, já nevěděl, že neodjeli….“
„Možná by si se ho měl zeptat, nebo s ním promluvit….“
Dean přikývl a odešel…
„Co se stalo?“
ptal se John..
„Nic“ odpověděl Jim.. „Jen tu asi budeme mít trochu napjatou atmoséru..“
„Víc než teď??“ zeptal se udiveně John a pastor přikývl
„To abych někde sehnal kyslík, nebo se tu udusím…Zaskřípal zubany a odešel..
Jim pokýval…
„Skončím na psychiatrii…“



Same…“
Zavolal Dean na bratra….
„No?“ odpověděl Sam nejistě. Doufal, že proběhne do pokoje a nikdo si ho nevšimne…
„Pojď ke mně….“
A orevřel dveře od pokoje. Sam se nadechl, nemělo cenu protestovat a tak pomalu vešel. Posadili se na postel.
„Proč se mnou nemluvíš?“ Začal opatrně Dean…
„Co? To není pravda…“
„Ale Sammy..:“
„Ne Deane, já jen…“ Nadechl se „Je to moje vina…“
Slzy se pomalu začínaly drát na povrch a chlapec sklopil hlavu.
„Ne!“ pohladil Dean bratra po vlasech. „Není…“
„Ale je,…“
“Není…Pastor Jim mi to řekl. Řekl mi, že si to dáváš za vinu…“
Sam na něj vyjeveně zíral…
„Slíbil mi, že ti to nepoví…“
„Ale Sammy, nemohl si tomu zabránit, nebyla to tvoje vina…“
Sam nedokázal slzy zadržet…
„Ale ona umřela,..“
„Ano…ale ne kvůli tobě..“
„Ty se na mě nezlobíš..??“
“ne, nemám proč…Pojď sem-…“
Vzal bratra do objetí. Sammy cítil úlevu a radost.
„Mrzí mě to Deane. Kdybych věděl co se stane, nikdy bych ti ten telefon nevypnul…“
Dean se zarazil a vrátil Samam zpět do sedu…
„Jaký telefon????“

Je pravda, že kdyby Dean šel za Abby, umřel by s ní. Ale s tím odpouštěním to nevidím tak růžově. Určitě si bratři nepadnou kolem krku a "všechno je OK". Bude to podle mě nějakou chvíli trvat, než to Dean překoná.

Terrik: náhodou mě se ten konec líbí - je to mnohem víc realističtější, než když by se vzájmně poplácali po rameni a bylo po problému...
takto se mi to moc líbí
mám ráda tohoto Johna a mám ráda tohoto Deana a mám ráda tuto povídku

No tak to bude drsný!!! I když Dean Sama zbožňuje, tohle myslím jen tak nepřejde. Prosím rychle pokračování!!!

Děkuji za komečntáře a máte pravdu, kolem krku si nepadnou.... John vybuchne, Samy se rozbrečí a Dean... no nebuduprozrazovat. Každopádně mám takovou obavu, jestli jsem to s tou sentimentalitou nepřehnala. Snad ne a jestli jo tak mi to odpusťte, měla jsem takovou náladu... a to jsem se ještě krotila:D
________________________________________

Jak si mohl, na co si myslel…..
John se podíval na Jima…
„Neměli bychom….“
“Ne Johne, nechej je, musí to tak být…“
Odpověděl Jim a smutně se podíval na dveře, zpoza kterých vycházel křik…
“Ale….“
„Neboj, Dean mu nic neudělá, nevztáhl by na něj ruku….“
“Mám strach, že jo….“
“Ne Johne, to by to muselo být opačně, Dean skvěle ovládá sebekontrolu…“
“Já nevím Jime, nikdy jsem ho neslyšel ani zvýšit hlas, natož aby na něj takhle ječel….“
„Věř mu…“
Jim upil z hrnku.
Vypadni… zmiz!!!
„Ale tohle by už stačilo….“
“Johne…nedělej to!“
“Nebude na něj takhle ječet….“
John položil hrnek a vrazil do pokoje, kde se odehrávala hádka.
„Ty zmetku, proč si to udělal….“
Když John vstoupil. Dean zrovna držel Sama za ramena a třásl jím…
„Tak dost!“ Vykřikl John a odtáhl Sama za sebe do bezpečí…
„Ne“ Dean se po něm natahoval.
„Deane dost“ Rozkřikl se John.
„Dost, já mám přestat…??.!!“
Křičel na otce a dál se dobýval k Samovi… Stěží zadržoval slzy. John viděl v synově tváři nepříčetnost a zlobu….
„řekl jsem dost.“
„Dej mi pokoj..“
Vyhrkl Dean zuřivě a hleděl otci z blízka do oči.
„Varuji tě Deane. Uklidni se…“
Přiblížil se k otci ještě blíže
„Proč…“
Vyprskl a strčil do otce…. To bylo už moc. John neváhal a jednu mu vrazil. Dean se zakolísal ale John ho chytl za košili u krku.
„Tak pozor mladej…!!“
Tlačil ho k protější zdi….
„Koukej se uklidnit, tohle ti tolerovat nebudu….“
„A jemu jo….“ Znechuceně kývl směrem k Samovi….
John ho přirazil ke zdi.
„Uklidni se, nebo se máš na co těšit…“
Uvolnil tlak na jeho hrudi a otočil se k odchodu.
„Jdi Same…“
Pokynul mladému chlapci a ten rád poslechl…

Jen zaklaply dveře, opustila Deana veškerá zlost. Slzy si najednou našli cestu na tvář a ruce se rozklepali. Dean se pomalu po zdi sesunul na zem.
„Promiň Sammy…“ šeptal tiše, pro sebe a sklopil hlavu do dlaní… nechal slzy téct….


John dovedl Sama do kuchyně.
„Same. Co se stalo…“
Zeptal se Jim jemně a otřel chlapci slzy…
„Já myslel, on říkal, že to ví…. Tak….“
“Víš Same. Nemohl si to před ní tajit, jednou by na to přišel a bylo by to mnohem horší…“
„Horší. Jime…. Přizabil by ho kdybych nepřišel…“
Vložil se do toho John. A Jim mu „poděkoval“ vražedným phledem
„Same on potřebuje jen čas, uvidíš, že se to srovná….“
„Jime, řekl mi…“
Další proud slz se valil z očí
„Co Same?“
“Řekl mi, že jsem ji zabil, že za to můžu já, že mě už nechce vidět…. Už není můj bratr…“
Jim si ho přitáhl k sobě a lehce ho objal…
„Já ho přetrhnu…“
Praštil John se Skleničkou s Whisky o stůl…
„Ne Johne….“ Bylo pozdě. John se vydal k pokoji a Jim konejšil rozrušeného mladíka…

„Deane, co si sakra my….“
Nedořekl to, vztek se kterým vstoupil byl rázem pryč. Jeho syn seděl opřený o zeď a tiše plakal. Bylo to něco co Johna dokonale vykolejilo. Znal Deana jako tvora co nikdy nedá najevo jak mu je. Ale teď? Najednou si vzpomněl jak mu bylo tehdy když Mary umřela. Viděl svého chlapce, zase to byl jeho 4-letý Dean.
John pomalu zavřel dveře. Teprve teď si ho Dean všiml. „Tati…“
Zakuckal se a otřel si slzy z tváří….
„Deane..já…“
Ať se John snažil sebevíc nemohl potlačit touhu sevřít ho v náručí… Klekl si před něj na zem a zvedl mu hlavu.
„Deane..“
„tati. Já mrzí mě to…
„ššš…“
Dean se třásl a John se obával, že to bylo strachem z něj. Pomalu se posadil vedle.
„Deane…Já chápu jak ti je…“
Protáhl ruku za jeho zády a jemně jí třel po jeho ramenu….
„Tehdy, když zemřela vaše matka, měl jsem chuť zmlátit každého kdo se jen přibížil. Nedovedl jsem si představit co bez ní bude dál. Ale Deane….“
Chytl ho jemně za bradu a přinutil se podívat mu do oči…“
„Sam za to nemůže. Udělal hloupost ale…“
“Tati… Já to vím. Mrzí mě to, já jen…“ “já vím. Bolí to, a nechce to přestat…“
Dean kývl hlavou. „Ale neměl…“
“Ano, neměl se thrabat ve věcech, to ne ale ze svého sobeckého pohledu, ti povím, že díky tomu žiješ ty…“
Dean se na něj nechápavě podíval.
„Když ti Abby volalala…“
Otřel mu slzu z tváře..
„Když ti volala bylo to necelých dvacet minut před tím, než někdo oznámil střelbu u jejich domu… V tu chvíli byl démon už uvnitř a uvěznil je tam. Kdyby si se tam vydal, akorát by si tam zemřel s ní….
„Jak to…“
„Démon posedl jejího strýce. Rodiče zastřelil a jí si hodlal nechat jako…“
“Ne, to by..“
„Ano, byl to násilník. Zavřel ji v pokoji a nechal jí tam. „
„říkal si že byl posedlí…“
„Ano, byla to taková dohoda dvou zmetků… Démon může se svojí obětí spolupracovat, čím více je hostitel zvrhlý tím lépe. V domě bylo malé děcko, bylo mu šest měsíců to zmizelo. Předpokládáme, že si ho odnesl, a vzhledem k tomu, že už nepotřeboval nikoho z nich opustil tělo jeho strýce a zanechal ho v bezvědomí v jejich domě..“
„Jak to víš…“
„Jim přišel na to, že šlo o stejného démona...“ polkl „Který zabil vaši matku…“
„Ale mohl jsem jí přeci zachránit….“
„Nemohl Deane, zabil by tě. Sousedé viděli černý kouř a ty jsi se tam dostal o deset minut déle. Kdyby si tam byl dřív, zabil by tě…“
„Ale…“
„Vím, že je to těžké, snad kdybychom tušli dřív mohli jsme pomoc, takhle ale ne…“
„Jenže, co když jo…“
John cítil třes probíhající tělem jeho syna… „Pojď sem…“
Řekl lehce a přitáhl ho ho do náruči…
„nebraň se tomu…“
Viděl Deanovu snahu zadržet slzy
„Uleví se ti.“ John konejšivě hladil chlapce po vlasech….
“Tati, jak si to vydržel…“
John se zhluboka nadechl…
„Měl jsem vás dva…“
Řekl a hlas se mu chvěl. Cítil jak se Dean zachytil za rukáv jeho košile a drtil ji v prstech.
„Strašně mi chybí…“
„Já vím Deane, já vím… Vzpomínej na to krásný s ní, …“
John by mu rád řekl, že to přestane bolet, ale sám věděl, že ne, že pořád bude ta prázdnota, která se jen tak nezacelí. Ještě chvíli ho držel ochranitelsky v náručí než si všiml, že chlapec usnul….
„Hlavně mu to prosím odpusť Deane…“
Povzdechl si a tahal ho do postele. Dean něco zamumlal ale neprobudil se. John ho položil, sundal mu boty a přehodil přes něj lehkou deku…
„jen spi… nic lepšího teď pro tebe není…

Terrik: budu se opakovat - ale jak nemám sentimentalitu ráda, tak do této povídky se mi to hodí......
jak tak koukám, tak si se opravdu rozhodla, že smrt Abby byla opravdu nadpřirozená no proč ne - je to fajn.....
hodně se mi v této části líbil John - to bylo pro něj typické - jak vystartoval za Deanem - prostě super
moc se těším na další část - opravdu že jo .....

sentimentálne nesentimentálne pokracko sa mi paci Sam Deana nakoniec zachránil aj keď teraz o to Dean veľmi nestojí už sa len musia vysporiadať a možno že mu Dean aj raz za to poďakuje...aj keď vážne neviem

uf... tak jsem si oddychla, já přemýšlela jestli to nepředělám, ale prostě alespoń jednou se John může chovat trochu lidsky
Jsem ráda že to vidíte podobně...a pokráčko bude brzy...a konec už taky bude za pár kapitolek...

Fakt super!!! Mě sentimentalita nevadí, když je v rozumné míře a ty jsi jí nepřekročila, takže dobrý A máš pravdu... John nemusí být až takový necita Takže tohle jsem taky uvítala. A jsem vážně zvědavá, jak se bude dál ubírat vztah Deana a Sama. Myslím, že Dean časem vychladne. Ale bude to určitě těžké. No, nechám se překvapit. Tak prosím o brzké pokračování!!!

nemám co dodat:D

____________________________


John se vártil k Jimovi a našel ho samotného.
„kde je Sam?.“
„Usnul. Co Dean…“
„Usnul. „ Jim se nadechl.
„Neřekl si mu nic, čeho budeš liovat…že ne?“
„Ne Jime, já… tohle bylo dost divné. Víš…“
Jim na něj zkoumavě pohlédl.
„Víš vidět u Deana slzy je dost neobvyklé…“
„uvědom si Johne, že máš syna né vojáka….“
“Já vím sakra…“
Jim se kysele usmál.
„Jen jsem nějak nevěděl co děla…“
„Myslím, že to od tebe ani nečekal.“
„To ne, a co dál?“
„Co myslíš…“
Zeptal se Jim opatrně, i když věděl, o co jde….
„No myslím Sama a Deana?“
„Jo, Johne, na to mám jediný recept….“
„John se pochybovačně usmál…
„čas…“
„Toho jsem se bál….“

V neděli vládla domem opět tichá domácnost. Dean se Samovi vyhýbal a Sam se snažil omluvit, tedy sbíral k tomu odvahu. John s Jimem sledovali němí rozhovor, kteří kluci vedli. Sammy s očima štěněte se pokoušel zachytit bratrův pohled a Dean se svou maskou nezájmu ignoroval všechny Samovi pokusy John byl na prášky, tedy spíše na whisky…
„Už aby bylo pondělí a Sammy šel do školy. Alespoň bude chvíli klid….“
„Johne, je neděle tedy není to ani jeden den co se … no pohdali a ty už máš dost?“
„Jsem slaboch, přiznávám…. ale sleduj je…“
Ukázal na chlapce. Dean se snažil přepnout televizi, ale měl špatný ovladač. Sam si toho všiml a s milým ale opatrným úsměvem mu podával správný. „Tady…“
Dean vytrhl ovladač z bratrovi ruky a s nezájmem přepnul televizi. Sam chvíli seděl a nakonec to vzdal. Zvedl se a odešel do pokoje. Jen co za ním zaklaply dveře, Dean se za ním podíval a jeho obličej posmutněl…
„No je to normální Jime?“
„Jak říkám, dej jim čas….“
John obrátil oči sloup a odešel….

Při obědě bylo dost,…ticho…. Sam se cpal. Ať se stalo cokoliv v poslední době by snědl koně i povozem. Jim dělal nezúčastněnou osobu a Dean se rýpal v talíři…
„Proč nejíš?“
Zeptal se John směrem k Deanovi.
„nemám hlad…“
„Od rána si nic nejedl…:“
„Nechci, možná dýl…“
“Deane!“
„Fakt nechci tati….“
Řekl celkem klidně a vstal od stolu…Sam zbystřil
„Můžu to dojíst?“ zeptal se bratra…
„Ty můžeš všechno Sammy….“
Odpověděl Dean jízlivě a nechal talíř na stole
„Deane…“
Volal na něj otec, ale nevšimal si ho….
„Johnatane Deane Winchestre, stůj!“
Dean se zastavil ale neotočil.
“Co to mělo znamenat…“
“Nic…“
„Opravdu?“
“Ano…“
„Tak si příště vyber lepší odpověď…“
John věděl, že se jeho syn trápí ale ani proto se nebude chovat jako spratek. A navíc, na Deana plata jen pevná ruka, žádný domlouvání.
„Můžu jít?“
Ptal se a stále stál zády k otci..
„Ano…“

Zbytek neděle se nesl ve stejném duchu. John si jich nevšímal, nemělo cenu přilívat olej do ohně. Až po večeři zašel za Deanem.
„Můžu?“
Zaklepal John na dveře.
„Jo..“
Ozvalo se tiše…
„Co děláš…“
“Nic moc…“
John se podíval po pokoji…
„Co je to?“
„Věci do školy?“
“Deane, to vidím taky, ale proč jsou…“
„Zítra je pondělí, jdu do školy…“
“Myslím“ nadechl se aby se uklidnil „že o tomhle jsme už mluvili..:“
„Ty jsi o tom mluvil, já ne…“
„slyšel si doktora…“
Dean zakroutil hlavou..
„Nikam…“
„Půjdu…“
“Ne nepůjdeš…. A to je poslední slovo!“
Dean se posadil zoufale na postel…
„Tati..“
“Deane, prosím ne..“ Chlepaec chvíli koukal do země…
„Dobrou noc tati…“
Řekl nakonec tiše, bez náznku vzteku.
John se usmál.
“Dobrou…“


„Deane, vzbuď se, Deane…“
Někdo jím třásl.
„Tati?“
„Deane, Sam je pryč….“
„Co? Kde?“
„Na posteli jsem našel tohle…“
John podával Danovi přeložený lis papíru nadepsaný….Promiň Deane…“
“Co je to?“
„Já nevím, nečetl jsem to….“
„A kde je Sam?“
John ukázal Deynovi aby četl….
„Deane, strašně mě to mrzí, nechtěl jsem ti nikdy ublížit, vím že jsi pro mě dělal vždycky všechno…
Celá stránka byla jedna velká omluva, Deanovi stékala slza po tváři
…. Bude to takhle lepší… nehledejte mě prosím….
Dean si setřel slzu z tváře…
„Co mysláí tím, nehledejte mě, co si myslí že bude dělat?“
Rozčiloval se Dean
„Půjdu ho najít….“ Řekl John
„Půjdu s tebou….“
“Ne Deane, ještě pořád by si měl být v klidu….půjde se mnou Jim…“
„Tati…. Sammy je někde venku.. a ty i řikáš, abych byl v klidu!“
„Deane…“ povzdechl si John „Dobře, dobře tak se obleč….“
John byl bledý strachy, když vysvětloval Jimovi situaci…
„Víš, kam by šel???“
“Ne Jime netuším…“
„Dobře, hned jsem dole..“
Všichni se setkali v kuchyni. Jim trochu znejistěl, když uviděl Deana ale nechal to být, každá ruka je teď dobrá….

Seděli v autě a ani nedutali. Dean třímal dopis založený v kapse bundy a doufal.
„kam mohl jít?“ zeptal se John chlapce?
„Tati… já… no možná na autobus… je to po hlavní cestě tři kilometry odsud. Tam je mezistátní nádraží….“
„Dobře.“ John sešlápl plyn…..

Terrik - super - přiznám se, že toto mě vůbec nenapadlo - fakt jsi u mě zaperlila ač to bude znít divně, tak věřím, že tímto útěkem se to mezi bratry dá zase dopořádku

prosím, prosím rychle piš

akorát jsem to dopsala:D
Jsem ráda, že jsem tě překvapila.... a že jsem zaperlila
_____________

Jeli pár minut, když Dean zakřičel.
„tati. Stůj…“
John v leknutí šlápl na brzdu…
„co je?“
Ptal se rozzuřeně John
„Tam…“
Ukázal Dean na příkop ve kterém leželo pomuchlané auto….
Všichni vyskočili z vozu. Osoba v autě byla žena, něco kolem padesáti. Byla mrtvá. Prohledávali okolí nehody, byla to jediná osoba na místě, nikdo jiný tam nebyl.
„Tati…“
Byl to zoufalý výkřik.
„Co se stalo.“ John obešel vrak a viděl jak Dean cosi třímá v ruce…
„Co to je…“
„To je… to je Sammyho mobil.“
John se s hrůzou podíval na Jima. Ten naštěstí Zachoval chladnou hlavu a přiskočil k Deanovi. Chlapec se totiž pomalu kácel k zemi.

„Tak Deane. Prober se…“
Jim ho opřel o auto a snažil se ho probrat.
„Hej Johne.“ Jim lehce strčil do lovce.
„Vzpamatuj se musíme ho najít…“
„Jo kývl“. John a přistpil k synovi…
„Hej Deane…No tak kámo prober se…“
Párkrát ho popleskl po tvářích. Dean se začal probírat..
„tati…“
“Jo , jo,jenom klid. Musíme ho najít, zvládneš to?“
Dean rychle přikývl a odlepil se od auta…

Všichni tři přešli příkop a vydali se k poli. Tam by snad mohly najít nějakés topy. Po půl hodinovém hledání se vrátili k autu. Nenašli vůbec nic… Nikdo tudy nešel a nikdo tam ani nebyl, ani kapka krve, nebo zválená tráva…
„tady nic není, musel jít jinam, asi ho ztratil……“
Řekl John a oba mu kývli na souhlas. Dean obešel auto aby mohl nastoupit, ale najednou se zastavil.
„Tati..“
Zašeptal a přecházel na druhou stranu silnice…
„TATI..“
Tentokrát to bylo hlasité volání..
„tati tady je“ křičel a sbíhal ke svému bratrovi. Ten ležel na druhé straně silnice. Dole v přikopu
„Sammy už jsem tady…“
Uklidňoval sám sebe a sápal se k malému chlapci…
„Jsem tu…“
Otočil ho na záda, byl bledý,..
„No tak, prober se…“
Dean třásl s jeho bratrem.
„Same…“

Jim slyšel Deanovo prosby, když k nim scházel.
„Tak Same!!!“
Pastor si klekl vedle nich. Prohlédl Sama. Všiml si bílé tekutiny vytékající ze zadní strany chlapcovi hlavy, viděl strašnou spoustu krv ekolem a necítil puls. Chvíli ještě zkoumal těloale pak se Otočil k Deanovi. Jemě ho chytil za ruce a pohlédl mu do očí.
„Je mrtví Deane…“
Dean se podíval na svého malého brášku… Začal jím třást, ve snaze ho probudit…
„ne ne, já to tak, nemyslel, neeee, Same, Ne…Prosím ne!“

Terrik: CO TO SAKRA JE to jako chceš svým čtenářům přivodit infarkt nebo co????!!!!!!!!!! řekni, že nemyslíš vážně, že by Sammy umřel - to přeci nejde - a zvlášť ne v této povídce - vždyť už si Dean zažil tolik...

jako takhle, mě jako zvrácené osobě se to hodně hodně hodně moc líbí i bych byla pro, aby to takto dopadlo, ale........no víš jak - jsem cíťa, ač se to nezdá

jinak to shrnu - bylo to perfektní

asi jsem mdium... nějak jsem tu reakci tušila asi budu žlutoočkovo:D...
Neboj takhle to nekončí. Neřeknu ti jestli přežije nebo bude víc mrtvích, ale konec to není
A infarkt. to néééé... doufám že dýcháš...... nádech....výdech... hezky v klidu....

No a moooc děkuju za pochvalu ....doufám že neděkuji immemoriam

hi hi hi - neboj, mě jenom tak něco neporazí - však já obvykle v svých dílech zabíjím Deana, tak proč by jednou neměl umřít i někdo jinej a víš, možná by to tak opravdu mělo zůstat - sice nevím, co máš v plánu a hrozně moc se těším na další část, ale pokud to dopadne špatně - tak tě sice asi bohdy zabije (o její zdraví bych se bála mnohem více než o mé ) ale já budu opravdu spokojená

já obvykle v svých dílech zabíjím Dean
to bylo krásně řečeno
No snad to bohdy nezabije .... kdopa by ji křísil. By musela nastoupit Sera a nechat ji oživit....
No jak to dopadne se rozhoduju, snad te nezklamu....