Brotherhood - doba tréninku

Nemix ty jedna:D


Kapitola 17: Překvapeni

Vstoupily do sklepení, tedy alespoň jim to sklepení připomínalo. Byla todlouhá chodba celá kamená včetně stropu, podlaha chyběla a místo ní byla jen udupaná hlína. Ve vzduchu bylo cítit vlhko a chlad. A Dean se začínal modlit aby tu nebyly krysi.
„Je to divný Damiene?:!
„Co?“
„No nepřijde mi to jako doupě, je tu až moc velkej pořádek, ta podlaha je udupaná ale nic tu neroste, sakra dyť sem musí pršet, měl by tu bejt aspoň mech ne, a ty zdi jsou uplně čistý.“
Caleb se zastavil, sakra no jo, nevšiml si toho a musel uznat, že to bylo přinejmenším zvláštní.
„Vypadá to jako normální sklep.“
Dean jezdil baterkou po stěnách úzké chodby a přemýšlel nahlas. Caleb musel uznat, že to opravdu začíná vypadat dost podezřele.
„Paráda, kam teď“ Zvolal Dean, když stanuli před křižoovatkolu.
„Vím já.“ povzdechl si Caleb a posvítil do jednoho znich.
„Hele tady jsou stopy.... lidské...od vojenských bot, řekl bych“
Dean zvedl pohled k druhému muži a lehce naklonil hlavu do kzřečovitého úsměvu.
„To si dělaj...“
„Ne myslím, že ne Deauce.“
Chvíli na sebe koukali.
„To je ale blbá sranda.“ Rozčiloval se Dean a Caleb jen z hluboka dýchal aby zahnal zlost. Za chvíli ale naštvaný výraz vystřídal poraženecký smích.
„Víš jak jsme pitomý?“
Zasmál se pro sebe, když se do ticha ozval drsný hlas.
„To to trvalo pánové.“ Oba zvedli baterky a světlo ozářolo dvě dobře známé tváře. Tváře, které se škodolibě usmívali.
„Kde se flákáte?“
„My..“Koktal Caleb, ale zarazil se
„My!“ Začal větu znova, tentokrát podrážděně, mírně řečeno.
„My vás hledali a vy si tady...tady...“
Hledal správná slova ale nakonec jen vztekle zasyčel. Dean stál vedle, svěšená ramena, nasupený výraz a pusu otevřenou údivem do kořán.
„Jenom klid Junior.“ sklidnil Caleba John a otočil se na syna.
„Tak kde jste byli... tak dlouho.“
Dean oněměl, alespoň tak si připadal. Nakonec se drze opřel o stěnu a nevěřícně kroutil hlavou. Bylo ticho. Oba kluci zírali střídavě na sebe, na jejich otce a na zem. Nezmohli se na slovo, byli rádi že jsouv v pořádku, ale celkem se jich to dotklo a vyděsilo je to.
„Tak kluci, byl to jenom trénink..“
„Jo..“ Usykl Dean nevrle „My víme...“
„Bylo to dost pitomý.“ Odhodlal se nakonec Caleb a Dean se přdal. „Nám budete říkat, že jsme nezodpovědný a sami uděláte tohle. Co to je za kravinu...“
„Tak b rzděte hoši.“ Usměrnil je Mac. Byl to jen trénink a musím uz nat, že dobrý, pravda bylo to trochu necitelné, ale..“
„Trochu?“ Zkočil mu do řei Dean.
„Deane, ticho.“ okřikl ho otec a Dean sklopil zrak.
„Ano trochu. Musíte pochopit, že tohle se může stát opravdu a nikdy není nic lepšího nežř být připraven, myslím že jste si vedli dost dobře a myslím, že není důvod být naštvaný.“ Dopověděl Mac a podíval se na dvě zamračené tváře. A koneně mu to došlo, oni nebyli naštvaní, byl to jenom strach.
Oči jim těkali po místnosti, nevěděli co říct, oba by jim nejraději skočili kolem krku, ale neudělali nic.
„Jen jedna otázka. Proč jste nevolali Jima nebo Bobyho, tohle by se nemělo opakovat, nemůžete vyrazit jen tak.“ Caleb se vzpamatoval a podíval se na Johna.
„Ty telefony, vůbec nefungovali, ani jeden, a nejdou,...“ vyndal telefon z kapsy. „Tady jo, už to funguje, ale před tím ani za nic.“ „
Mac s Johnem na sebe zírali. Nbechali je v lese bez dozoru a bez funkčních telefonů s jednou zbraní. Hezké.
„To jsme nevěděli,to opravdu nebylo v plánu. V tom případě nemám připomínky.“ Odpověděl John a Mac se obracel zpátky do tunelu.
„Pojďte dovnitř, tady je chladno...“
„Dovnitř?“ Zeptal se opatrně Dean...
„Jo dovnitř“ usmál se Mac šibalsky a všichni ho následovali.

„Co to je?“ Ptal se starší z chlapců
„Tohle je prosím srub...“
Oznámil Mac a shledal se s protesty.
„Tedy mi mu říkáme srub. Je to bývalé sklepení, nahoře byla lovecká chata a tdy dole bylo tohle. Trochu jsme to kdysi opravili...“
„Trochu?“ vyjekl Caleb, jelikož místnosti měli dřevěnou podlahu, koberce, kamna, nábytek. Prostě všechno
„Trochu víc, nicméně je to hezké místo a dá se tu i dobře ukrýt.
„Byla by postel?“ zeptal se Dean zničeho nic a Caleb musel uznat, že to byla dobrá otázka.
„Jo tamhle je druhá ložnice, tam spíte vy.“ Dean přikývl a otočil se k odchodu.
„Jdu taky.“ Oznámil Caleb a oba zmizeli za dubovými dveřmi.
„To se nám asi moc nepovedlo.“ zeptal se lékař když zabouchli dveře
„Neboj Macu jsoe jenom utahaný..“ Odpověděl John a oba se usadili do krřesla se sklenkou whiskey.
„Jsem rád že už jsou tu, kdyby tušili jak jsem se báli my.“
„To mi povídej Johne a ty telefony,...“
„Příště vymyslíme něco bezpenějšího.“
„Souhlasím“
„Byl to plán na rychlo a bylo to poznat, ale řekl bych, že jim to dost dalo.“
„Jo, to jo, ale obávám se že nám to jen tak neodpustí.“ Usmál se Mac a podíval se na dveře
„Víš co je ale horší Macu?“
„ne???“
„Až z nich opadne ten strach a únava, budou už jenom naštvaný a to bude něco...“Lékař přikývl a ďábelsky se usmál:
„Nezmizíme dneska v noci?“
„Našli by nás Macu, jsou moc dobrý...“

jo jo - tak přesně takto jsem si to představovala - no téměř takto - já tam měla více hádek - ale to třeba teprve přijde

Terrik - jsem spokojená a moc se mi to líbí

Já to tušila, že je to past Super!!! Moc se mi to líbilo, i ty výčitky Johna a Maca, když zjistili, že klukům nefungovaly ty telefony. Měli štěstí, že se jim nic nestalo!!! Už se moc těším na pokračování

Tak další kousek, jsem zvědaví Nemix, jaká byla tvá představa, a jesti to bylo zase stejné jdu se oběsit
Bohdy: No oni ty telefony nebyli největší broblém, tedy alespon pro Deana
Děkuji za komentáře a kousek je tu....

Kapitola 18: Jak si mohl?

John měl pravdu, tedy tak napůl. Únava z chlapců zmizela, a prvotní šok taky. Caleb se dokonce probudil s celkem veselou náladou. Stále si totiž připadal jako pitomec, že se nechal tak nachytat, ale bral to. Za to Dean. Byl nevrlý sotva oči otevřel. Nemohl jim odpustit tenhle hloupý žert. Když vstal, Caleb se už ládoval snídaní a Mac s Johnem debatovali před televizí.
„Ahoj.“ Pozdravil Dean suše.
„Ahoj, jak ses vyspal?“
Ptal se John.
„Normálně“ odsekl trochu nevraživě Dean a zasedl ke stolu. John se nevěřícně podíval na Maca a zaťal pěsti.
„Co se bude dít dál?“ Ptal se Caleb se zájmem a natahoval se po dalším chodu.
„Dál seženeme náklaďák.“
„Proč?“ podíval se vyděšeně na svého otce.
„Protože jestli budeš takhle žr… jíst, neprojdeš dveřmi a normální auto tě neuveze.“ Odpověděl Mac jako by nic a Dál pokračoval v rozhovoru s Johnem.
„Haha… ne fakt, co bude dál.“
„Nic, dneska pojedeme domu…“
„Jo… „ kývla a pokraoval „…a jak že jsme uspěli včera?“ Dean hodil Calebovi nepřátelský pohled „Vážně to musíme rozebírat?“ Sykl tiše.
„Co blbneš Deauce?“
Dean jen zakroutil hlavou a věnoval se snídani.
„No nedopadlo to nejhůř, koneckonců našli jste nás ne?“ Usmál se John a Caleb mlčky souhlasil.
„Nešlo o soutěž, ale bylo třeba vyzkoušet, jestli si umíte poradit, ale co si budeme povídat, těžký jste to neměli ne?“ Caleb opět mlčky souhlasil a Dean něco mumlal do hrnku s kafem.
„Říkal jsi něco Deane?“ Zeptal se John důrazně.
„Ne, e“ odpověděl Dean ale věděl že je pozdě zapírat, jeho otec to z něj stejně dostane.
„Jsi si tím jistý?“
„Ano“ vrel nevrle.
„Opravdu,, mě se zdá, že si něco říkal?“
„To se ti asi opravdu jen zdálo.“ Znělo to poněkud arogantně. A byla to poslední kapka, John toleroval jeho včerejší náladu, ranní nenaloženost ale tohle ne. Zvedl se a přistoupil k synovi
„Co jsi říkal?“ Dean mlčel a hleděl otci s mírně zakloněnou hlavou do očí.
„Nic.“
„Co-jsi-říkal?!“ zdůraznil John.
„Od kdy tě to zajímá.“ Pronesl Dean a… …a jednu schytal.
„Ptám se co …“
„Nic, jenom…“ vykřikl Dean najednou.“jenom, že to bylo, bylo to sobecký, odporný, co jsi si myslel, že ti skočím radostí kolem krku. Víš jak jsem se bál, víš…“ zadržoval slzy „Víš jak mi je, když tě nemůžeme najít, když nevíme kde jsi? Jak si mi tohle mohl udělat. Ode dne kdy umřela máma se bojím, že ztratím tebe nebo Sama a ty uděláš tohle. Jestli mě nesnášíš stačí říct, ale prosím tě tohle mi už nedělej!“ Křičel Dean zpufale, vysmekl se z otcova sevřeníí a zmizel v pokoji. Místností se rozezněl zvuk bouchnutí dveří a
pak bylo ticho. Všichni jen mlčky hleděli.

Caleb se vzpamatoval jako první.
„Půjdu za ním…“
„Jo, běž.“ Souhlasili oba muži a dál stáli zkoprněle.

„Macu, já..“ John hledal ty správná slova
„Nenapadlo tě to, mě taky ne.“ Dopověděl lékař Johnovu myšlenku.
„Víš ode dne, kdy zemřela Mary se o ně strachuji tisíckrát víc, nenapadlo mě, že by Dean,“ John si přejel rukama po obličeji.
„Jo, vím že má ochranitelské pudy, ale nevšiml jsem si jak se ve skutečnosti bojí.“ Mac položil příteli ruku na rameno.
„Macu, co mám dělat. Poslední dobou si s ním opravdu nevím rady…“
„Zvládneme to. Myslím, že by nebylo od věci ještě den dva zůstat, po tomhle by to nemuselo být špatné.“
„Dovedeš si představit jak bude protestovat.“
„Musí se problému postavit a mluvit o něm.“
„Nebude chtít.“
“Musíš se snažit Johne, je to tvůj syn a asi potřebuje pomoc, nemyslíš?“
„Jo, jen nevím… sakra od pěti let je samostatnej,… já tohle asi neumím.“
„Je samostatný, protože musel, a proto na tobě lpí, mohl by si ho přizabít a on by ti to odpustil, jenom aby tě neztratil.“
“Zase ze mě děláš hyenu…“
„Ne nedělám, ale tak to je. A tohle je pro něj asi celkem zrada. Z jeho pohledu si zahráváš s jeho city, i když až se uklidní bude dělat že nic. Ale Johne tentokrát to z něj musíš dostat, tentokrát na něj musíš mít čas a promluvit si s ním, pořádně. Protože tohle se nahromadilo za dlouhou dobu.“ John protočil oči, neměl rád tyhle rozhovory, mnohem raději rozdal příkaz a bylo to. Dean se neptal a plnil. Tečka. To byla jeho představa výchovy. Jasné a účelné. Ale v těhle situacích nevěděl co říct.
„Neval oči.“
„Víš jak jsem na tohle šikovný.“
„No hlavně se nerozčiluj, jo?“
John kývla posadil se do křesla, nechal zatím Caleba konat svoji práci. Ostatně byl mnohem šikovnější v takových věcech a Dean mu důvěřoval.


„Hej Deauce, no tak neblbni.“¨
„Damiene nechej mě, jo!“ Křčiel Dean z poza zavřených dveří malé koupelny.
„Nenechám, pro si mi něco neřek.“
„Nebylo co.“
“No tak nekecej.“
„Damiene prosím nech mě ano. Nechci s tebou mluvit.“
„Budeš muset.“
„Ani mě nehne.“
„No tak Deauce, to mám zavolat milostivé otce, aby tě vytáhli z koupelny.
„Damiene nevyhrožuj.“
„Udělám to.“
„Ne, prosím. Fakt, nic mi není, jenom chci být sám.“
„Takže vlastně říkáš. Je mi mizerně, strašně jsem se bál ale protože jsem tvrdohlavej paličák nechám si to pro sebe.“
„Damiene..“
“No tak Deauce, nejsem psycholog, ale přítel chci si jenom pokecat.“
„Calebe opravdu ne.“
„Dobrá tak aspoň vylez z koupelny.
„Nechci.“
„No tak si jako malej. Vlastně ani jako malej si tak nevyváděl.“
„Nebylo proč.“
„Ale bylo a moc dobře to víš, co se s tebou děje?“
„Nic.“
„Nic? Ty odporuješ svému otci,vypadáš jako chodící Zombie a zavíráš se v koupelně, jako..“
„Opovaž se to říct…“
„Jako hoooolka..“ poslední slovo si Caleb obzvláště vychutnal.
„Drž hubu.“
„hoooolka“
„Zklapni…“
„Už mlčim. No tak polez.“
“Nejradši bych se někam zahrabal.“
Vzdychl Dean a pomalu otevřel dveře. Caleb viděl známky slz na jeho tváři a mile se usmál.
„Ty si blboun co.“ Pověděl Caleb.
Dean padl hlavou na Damienovo rameno a byl rád, že to nikdo neviděl.
“Jestli o tomhle cekneš tak tě hodim do vody…“ vyhrožoval Dean a Caleb se od srdce zasmál.
„Neboj, Budu mlčet jako hrob.“

Terriku: nepodnikej žádné sebevražedné činy víš, narozdíl ode mne, jsi na ty kluky až moc mírná - v tomto se odlišujeme - i když tvá představa se mi líbí, tak si já prostě myslím, že by se Dean takto nezachoval - není mu to podobné - ale protože toto je ff, tak proč ne
doufám, že další kapitolka bude o rozhovoru Johna a Deana - to by mohlo být zajímavé - i když nějak doufám, že to nebude moc sentimentální a že Dean nic nepoví, protože Dean o svých pocitech prostě nemluví - ale to nechám na tobě - ty jsi autor a od vymýšlení kravin mám svou hlavu

Terrik: To já jsem čekala, že se jednomu z kluků v tom lese něco stane a druhý bude zmateně pobíhat kolem, hledat pomoc a pomalu se blíží noc a je chladno - to by teprve páni otcové měli pilno. Ne, jak říká Nemix, ty jsi autor, je to dobré, jen pokračuj. Jak tě znám, tak se brzy bude něco dít a nebude to dobré pro nikoho.

sakra dámy vy mě máte přečtenou... (janča:e opravdu se něco stane:D, dobré to nebude ale víc nepovím, i kdy jak znám osazenstvo tak už to stejně všichni tuší, nebot je to tu samé medium )

s tím Deanem, jde o to že mu je zde 17, co mi víme třeba i náš "skutenčný" Dean byl v tom věku trochu citlivější, tedy tak by se to líbilo mojemu já?D
Jinak v cele kolekci brotherhood je John mírněn a více tlaen do role otce, takže asi tak, ale máte pravdu na našeho klasického Deana to nesedí... o to víc sním....

jsem ráda za komentáře a nemix se nemusí bát, John je sice do role otce tlačen ale to neznamená že mu to jde

Vysvětlení postavy:
Cullen Ames - otec Macklanda Amese, tedy dědeček Caleba.... mimochodem pěknej pracháč

Kapitola 19: Nepřítel před branami

„Tak co budeme dělat, zaslechl jsem, že ještě den dva zůstaneme.“
„A co tu jako chtěj vyvádět?“
„Jo to netuším Deauce, ale můžu se zeptat.“
„Jenom to ne, nepotřebuju rozhovor s otcem opravdu ne, myslím, že to pro dnešek naprosto stačilo“
„A neměli by jste si to vysvětlit?“ Ptal se Caleb opatrně.
„Zbláznil si se Damiene, nechci, a není ani co si vysvětlovat.“
Odsekl Dean téměř nepřátelsky.
„Tak se hned nerozčiluj.“
Někdo zaklepal na dveře…
„Bože ať to není táta.“ Modlil se Dean v duchu.
„Calebe?“
„Jo tati?“
„Pojď zajedeme pro auto.“
„Zajedeme?“
„No jasně, myslíš si, že jsme s Johnem přišli pěšky?“
“No o tom nepochybuji.“ Škádlil otce Caleb, ale přesně věděl o co jde, Mac vyklízel Johnovi prostor.
„Už jdu, a kde sakra je tady schovaný auto?“
„Neptej se, všechno uvidíš.“
Dean dělal na Caleba posunky a všemožné ksichty, ale bylo mu to houby platné. Caleb se neohrabaně zvedl a následoval svého otce.

John chvíli přecházel v obýváku. Nebyl si jistý co dělat. Sakra byl to jeho syn, to přeci nemůže být tak těžké. Omyl je to těžší než… než cokoliv jiného. Proč to aspoň není Sam. Tohle stejně skončí tak, že se Dean omluví a on bude rád, že má klid a nechá to tak. A přesně to se stát nesmí.
Zhluboka se nadechl a váhavě zaklepal na dveře.
„Mary buď se mnou ….“

„Kde jste tohle všechno sebrali?“ Ptal se Caleb unešeně, když jakýmsi schodištěm sešli skoro až pod horu a vylezli u cesty ... u cesty, kde byli i jejich auta.
„To si děláš srandu? A my to obcházeli jako blbci.“
„No o to šlo.“ Usmál se Mac.“
“No, a kde jste k tomu přišli?“
„Je to tvého dědečka. Víš můj otec bratrstvu celkem fandí a tohle se mu naskytlo náhodu, šlo o splacení nějakého dluhu, nebo o úplatek, a tenkrát jsme to s Johnem viděli a za pár dní to bylo naše.“
„Cullen to koupil?““
“Ne Dostal to jako zástavu, která propadla. Byl to zámek pak chata a.. no rozmanitá historie, ale to podzemí to je síla. Původně to chtěl taky využívat a tak to nechal kompletně opravit. Zavést elektřinu a vodu, no a všechno, takový dokonalý bunkr.“
„Fíha to je paráda, takže to má i další pokoje než ty dvě ložnice a obývák.“
„Jistě. Jak jsme šli kolem tich dveří, tak ty vedou do sklepa a z toho do garáže kam zaparkujeme auta, na druhé straně obýváku jsou taky dveře a tam je hala s kuchyní, je to opravdu velký, ale momen tálně tam nejde topení, dlouho tu nikdo nebyl a nekontroloval to, bude to chtít revizi, ale jinak dobrý ne?“
„Neskutečníý“ Calebovi svítili oči nadšením, miloval hrady a pevnosti a tohle bylo něco.
„Mimochodem je to dar budoucí trojici…“
Poznamenal Mac mimochodem a s Calebem to málem švihlo.
„Můžu dál?“
Zeptal se John opatrně.
„Jo“ odpověděl tiše Dean.
John vešel, jeho syn seděl na posteli a pročítal tlustou knihu.
„Nechceš mi říct něco o tom co se stalo ráno?“ Začal John trochu hruběji než plánoval.
„Ne pane.“ Odpověděl Dean, oddaně jako vždy.
„Víš co jsem ti naposledy říkal?“
„Aní, že…“
„Že si na mě nebudeš vyskakovat a nebudeš drzej. Tak to bylo myslím.“
„Ano pane.“
„A co jsi udělal?“
„To samé.“
„To jest“
„Ječel jsem na tebe a praštil dveřmi“
„Přijde ti to normální?.“
Dean mlčel, připadalo mu to jako rozhovor s cizím člověkem
“Deane!“
„Ne pane, mrzí mě to.“
„Mělo by. Mě je líto, že jsme tě vyděsili, nenapadlo mě, to. Byla to moje chyba. Omlouvám se. Ale ty si rozmysli, jak se budeš příště chovat. Až se vrátíme, máš zaracha do odvolání, není to jen za dnešek, je to za posledních pár měsíců.“ John mluvil klidně a důrazně. Nekřičel, ale nebyl v tom ani cit. Byl to jen další rozkaz.
„Ano pane.“
Odpověděl Dean suše.
„Dobrá. Odpoledne chce Mac Jít na lov zvěře. Půjdeš s námi.?“
„Na Bambiho? Ne asi ne“ Usmál se Dean, ale když viděl otcův výraz všechen úsměv zmizel.,
„Dobře, kdyžtak se půjde tak ve dvě.“
„Ano.“
John odešel, nebyl si jistý jak to zvládl, ale určitě to nebylo to co myslel Mac….

Caleb s Macklandem se vrátili pár minut potom. Upřímně Mac čekal, alespoň, že bude otec se synem ve stejné místnosti. Když ale viděl Johna samotného a navíc zavřené dveře bylo hned jasno.
„Jak tošlo.“ Optals e, i když odpověď znal.
„Dobře Macu.“
„To jest.“
„Promluvit si prý nechce, dostal zaracha.“
„Takhle jsem to opravdu nemyslel.“ Povzdechl si Mac.
„Já vím, ale nebude si vyskakovat.“
„Jo, to asi ne, ale zep…“
„Nech to běžet Macu, když bude chtít přijde.“
„Nepřijde Johne a ty to víš…“


John, Mac a Caleb po obědě vyrazili do lesa. Caleb se snažil přemluvit i Deana ale neuspěl. Tak sbalili zbraně a vchodem, kterým poprvé přišli se dostali na vrchol kopce. Caleb si užíval výhled na lesy, kterého si před tím ani nevšiml, když se najednou otočil.
„Co to bylo?“ zeptal se Caleb když seza nimi ozvalo šramocení.
“Asi vítr .“
Odpověděl Mac. Caleb se ještě rozhlížel ale nic neviděl. A tak tři muži vyrazili kupředu.

„Vzduch čistý pánové, usnadnili nám to víc než by kdo čekal.“
„Jo aloe ten démon nás skoro našel… slavné médium. Elkins ho měl tenkrát zabít“
Zasmáli se tři muži v křoví a počkali až lovci zmizí z dohledu.

tak jak to tak čtu, tak John je opět Johnem - nepřekvapil - ale tak toto jsem očekávala - to byl teda rozhovor jako poleno
ale jinak se nám vyvíjí nová dějová linie - jsem neskutečně zvědavá, co přinese a zase mám o čem přemýšlet - super Terrik

Paráda Tuším, že Dean nakonec přece jen bude muset zvednout zadek z té postele, protože záchranná mise se blíží Doufám, že nakonec John ocení, jakého má syna. Terrik, super a těším se na další pokračování

je to voják - martiňák, jak říkáme my... mozek zelenej, ten nic kloudného nevymyslí, jsem ráda že jsem nemix opět trochuu navrtala mozek, a bohdy to je pěkné -- bude muset zvednout zadek
Děkuji a za komentáře:D

Kapitola 20: jdete s námí!

Dean seděl v obýváku a četl.
„To už jsete tu, co jse zapomněli?“
Zeptal se když, slyšel kroky …
„My nezapomněli nic…“ zasmál se kdosi a pak vše zčernalo

„Co s ním…“
„Já nevím, máme přivést toho magora, ale co s tímhle?“
“ohle je návnada ty blbe, co by si chtěl dělat.“ Rozčiloval se Gery nad tupostí svých kumpánů a kopnul do svázaného Deana.

„Tak co teda…“ptal se dál jeden Jery.
„No zatím z něj vymlátíme kód na ten trezor.“ Ukázal na menší železnou s kříň s kódovaným zámkem
„Jo proč si nepřivydělat“ Usmál se třetía chrstnul na Deana studenou vodu.

Bylo to skoro dvě hodiny co vyšli a Caleb se pyšnil párem zajíců. John prohlásil, že to musí být zaječí senioři na vycházce, jinak to s jeho muškou není možný. Caleb protestoval, že je vynikající střelec a Mac zatím sejmul... pařez
„Dobrá střela“ Konstatoval vesele Caleb.
Další hodinka uplynula a Caleb se najednou s bolestí, a hlavou v dlaních zhroutil k zemi.
„Calebe co je…“ Přispěchali k němu oba lovci.
„Calebe no tak synu, co se děje..“
„Tati... je to Dean.“ Opakoval stále dokola Caleb. Bolest najednou ustopila.
„Dean, co je sním.“ Vyhrkl John.
„Nevím něco se děje. Musíme zpátky.“
Odhodili ulovenou kořist a spěchali směrem k domovu. Caleb se snažil zjistit víc, ale Dean musel být zřejmě v bezvědomí, najednou necítil nic, a znepokojovalo ho to.
„Asi bychom měli přidat.“ Popohnal dva starší lovce a v duchu se modlil.

„Myslím, že ten polodémonskej skrček už něco tuší“
„Pokud je tak dobrej jak tvrdí grifin, tak určitě.“ Tři muži hleděli na bezvládné mladé tělo.
Následoval další kýbl zatraceně ledové vody.
„Tak hele, Deane, ty nám teď hezky řekneš jakej je kód k tomu trezoru a my ti moc neublížíme.“
Nabízel Gary.
„Myslím, ...“ zakuckal se Dean „Myslím...“
„No povídej, co myslíš...“ usmál se lovec s nadějí...
„Myslím, že ty a tvý anální kolegové, máte smůlu.“ vysmál se mu Dean a jednu schytal.
„Spratku!“ vykřikl lov ec a udeřil Deana do břicha.
„Neřeknu...“ Chrčel Dean.
„Ty Gery, co je v tom trezoru tak důležitého?“ Ptal se jeden
„Hele jak je velkej, musí tam bejt i prachy.“
Na to slyšeli všichni tři, peníze. Byli to jen tupí nájemní zločinci, co udělali špinavou práci a ničím se moc nezabívali. To že Jim do trezoru ukryl, jak sám říkal Relikvie Bratrstva, neměli ani tušení.
„Tak co?“ Vrátili se k Deanovi „Povíš.“
„Ne, já to nevím.“
„Ale víš.
„Já jako proč ty pitomče.“
další rána.
„To já nevím, ale ty si raději vzpomeň.“
Znovu ho udeřil a odstoupil.
„Když budeš takhle pokračovat, nezbude mi v tej hlavě nic na co bych si moh vzpomenout.“ procedil Dean skrze zaťaté zuby.

Gery mu chtěl odpovědět, ale přerušil ho hluk.
„Jsou tu...“ Usmál se a ukázalna dva muže, jeden uštědřil Deanovi silnou ránu a pak všichni zaujali pozice.

„Opatrně Calebe.“ šeptal Mackland. Postupovali chodbou až stanuli před kuchyni. Opatrně otevřel dveře.
„Deauce.“ vykřikl Caleb když spatřil Deana přivázaného na židli.
„Calebe počkej...“ stihl ještě říci Mackland než do hry vstoupili jejich nepřátelé.

„ale, kdo se nám dostavil na večeři.“ Vtipkoval Gery a vůhružně přiložil Deanovi nůž na krk.
„Co.. sakra...“
„Ale Johny, nerozčiluj se.“
Provokoval Gery Johna a ukázal na mladíka vedle něj.
„Ty... Pojď sem. A žádné blbosti.“
Caleb se podíval na otce a na chvíli, zaváhal.
„No tak...“ popohnal ho a přitlačil nůž, na krku se objevila stopa krve.
„Hej hej, nech toho už jdu.“
Sakra grifin měl pravdu, on ho bude bránit zuby nehty.
Pomyslel si a potutelně se usmál.
„Co chcete.“ zeptal se Mackland.
„Tvého, vlastně oba, … dobře vaše kluky. A mimochodem už je má.“ Rozchechtal se, John sebou vztekle trhl ale zbraně dvou můžů ho rychle zklidnil.
„Povím vám jak to bude. Vezmu si tyhle dva a vy nás necháte odejít.“
„To jsi děláš...“
„Pššš, Johny, jak jsem řekl. Jestli nechcete, aby jste je příště viděli až v márnici, necháte nás jít. A ty.“ ukázal na Caleba. „Ty půjdeš dobrovolbně.“
„proč?“
„protože jinak uvidíš jak ti přítel umře před očima. Hrdino“ zasmál se a Caleb neochotně přikývl.
Dean rozhovor skoro nevnímal, po poslední ráně, kterou mu uštědřili, těsně před příchodem otce, nebyl schopný udržet pozornost, a cítil jak si ho bere temnota. John sledoval svého syna balancujícího na hraně vědomí a najednou mu události posledních dní připadali nicotné.

„Pochopili? Myslím, že jo, tak jdeme.“ Zavelel. Svázal Calebovi ruce a hrubě zvedl Deana ze židle.
„Auuui...“ uniklo tiše a Johnem projel vztek.
„opovažte se nás sledovat, zabiju je.“ vyhrožoval Gery.
„Jedeme,“ popohaněli chlapce chodbopu. Kumpáni ještě zabednili dveře, aby se nemohli dostat ven tak snadno.
„Jste pitomci, neumíte z jednoho kluka vymlátit kód.“ rozčiloval se Gery.
„šéfe, řezali jsme do něj jak smyslů zbavený a nic, ani nemuk.“
„Sakra.“ zaklel lovec „Ale grifinovi to vysvětlujete sami.“

Mac s Johnem se vydali k východu. Sbalili sbraně. Nemluvil, neplánovali, věděli přesně co budou, co musí dělat. Šli stejnou cestou jako ráno Mac s Calebem. Jejich návštěva o ní očividně nevěděla a to byla jejich jediná šance.
„Kdo myslíš že to byl.“
„Šel po Calebovi Macu, to bude Grifin.“
„Proč?“
„Stále si myslí, že je to démon, asi mu stáří leze na mozek.“
Chvátali, doufali že mjužům nadběhnou. Nebylo kudy jinudy by jeli, kde jinde by měli auta. Museli to stihnout...

No já doufám, že to stihnou Jak ti parchanti zacházeli s Deanem Bych jim duši z těla vymlátila, za to všechno Super pokračování a já jsem napnutá jak kšandy, jak to bude dál!!!

teda Terrik: to bylo super - až se mi dech zastavil
hrozně moc se mi to líbí - a to že Deaneček zase dostal po tlamičce, to jedině chválím
jsem neskutečně zvědavá, co bude dál - tak doufám, že nebudeš dlouho napínat - vždyť se na každé pokračko klepu jak ratlík

Děkuji, já se té kapitoli bála, vůbec sem nevěděla jak ji napsat... byla to taková ta přechodná... vůbec se mi nezamlouvala a přepisovala jsem ji pořád dokola a skončila upůvodní.

No a tady další kousíček...

Kapitola 21: LAPILY LAPKU.


John s Mackem konečně dorazili ke spodnímu východu. U silnice stála dodávka, ale nikde nikdo.
„Myslíš, že je to jejich Johne?“
„Koho jiného. Ale kde sakra jsou. Není to tak daleko.“
Mmuži obešli dodávku ze strany, ze které by neměli být vidět a čekali. Snažili se uklidnit. Oba by se nejraději rozběhli do lesa a vyrvali jejich syny ze spárů nepřátel.

„Co s ním šéfe?“ Zeptal se Jery a ukázal na Deana.
„Nemá cenu se s ním tahat, Grifin chce jenom Caleba.“
Šéf bandy se zamyslel, byla to pravda, koneckonců jeden vězeň znamená méně problémů a menší šanmci že se něco zvrtne.
„Shoď ho!“ řekl rozhodně a pevněji sevřel Caleba. Čekal odpor, a měl pravdu...
„Néé, co.. Deauce, sakra nechte toho.“
„Uklidni se ...“ Okřikl ho Gery a přes ústa mu přelepil pásku.
„Tak dělej, už ho hoď dolů. Ale hlavně ho rozvaž, ať to vypadá jako nehoda...blbče“
„Hezký let!“ procedil posměšně Jery a polobezvládné tělo shodil dolů.
Caleb vytřeštil oči a vší silou se nsažil vysměknout ze secření ale marně. Cítil slzy, cítil vztek.

Mac s Johnem začínali o sprýávnosti jejich rozhodnutzí. Začínali věřit tomu, že ta dodávka je jenom náhoda. Bylo to už dost dlouho...
„Macu, slyšíš.“ Přerušil ticho John.
„Jo.“ Mackland tiše odpověděl. John opatrně vykoukl.
„Dean?“ polilo ho horko. Jeho prvorozený nikde. Viděl tři muže vláčejícího Caleba, ale neviděl Deana, nebyl tam.
„Macu...“
„Vidím Johne, jen klid, určitě je v pořádku.“ zareagoval lékař rychle.
John se snažil věřit, ale bylo to těžké.
Skupinka se blížila.
„Dej hodozadu.“
„Jo šéfe.“ odpověděl Charlie a táhl Caleba do zadu k, autu.

Když charlie zabouchl za Calebem dveře a chystal se nastoupit, využil John situace a strhl ho k zemi. zatím už Mac mířil na zbylé dva muže, držel je v šachu.
John se nechal unést strachem a zlostí, popadl muže a začal ho bezhlavě mlátit.
„Co je s Deanem!“ křičel a chytil muže za límec.
„Johne!“ Hlas jeho přítele ho vrátil na zem.
„Spoutej ho“... nevěřím.... Nechal muže ležet spoutaného na zemi a šel k Macovi
„karta se obrátila co, pánové.“ Poznmenal ironicky Mac.
„Kde je Dean?“ ptal se John, ale Mac ho zastavil.
„Máme Caleba, zeptáme se jeho. Neztrácej tady čas.“ John uznal, že má pravdu, sakra byl tak neschopný uvažovat.
„Hodíme je dozadu.“ Řekl John a drapl dva muže. Mac otevřel a uvidil syna.
„Díky bohu“ Caleb byl v pořádku. Pomohl mu ven a společně s Johnem na jeho místě zavřel Geryho tlupu.
„tati...“ vzlykal Caleb. Až teď si oba lovci všimli zarudlých očí od pláče.
„Calebe co se stalo, kde je Dean?“ Caleb se zoufale podíval na svého učitele.
„Ne, Junior...“ nemohl John uveřit
„Shodili ho dolů....“ zašeptal tiše...
John stál jako opařený, jeho syn... Ne to nemůže být pravda.
„Co...“
„Nahoře, tam...“ Caleb nemohl mluvit...
Mac se naštěstí vzpamatoval rychle.
„Musíme jet, není to taková propast, je tu velká šance...“ Uvědomil si, že ho nevnímají.
„Johne. Jedeme.“ oba se vzpamatovali. Doběhli k Macovu zaparkovanému autu. Byl to teréní vůz a lesní terén mu nedělal problém. Lékař znal cestu, vedoucí pod sráz.
„Macu jak dlouho...“ Ptal se John netrpělivě.
„Vydrž, do pěti minut jsme tam.“
Měl pravdu automobil za chvíli zastavil a tři muži zběsile vystoupili. Stráň byla prudká a kamenitá a.... a Johnovi se zhroutil svět
„Deane!“

teda co to je - to je BEZVADNÉ!!!!

Terrik okamžitě přidej další část - toto je super!!!!!!

Ježíšmarjá co nám to děláš!!!!! Okamžitě přihoď pokračování, nebo mě máš na svědomí!!!!! To je tak SUPER!!!!! Snad bude Dean v ohrožení života a John si to bude vyčítat a bude se o Deana starat

no v ohrožení bude, výčittaví, .ka... no taky se zasale že by se staral... no uvidíte
.... bála jsem se oppravdu, jak se to bude číst, psala jsem to na přerdnášce a trochu mi ta přednáška rušila a odváděla mě od myšlenek, nebejt to ten blbej docent vzala jsem si sluchátka:D
mooooc děkuji máte neuvěřitelnou trpělivost a výdrž,
a v neděli se snad dostaví další část:D budu se snažtit

Mám dost Když si tě představím na nějaké přednášce se sluchátkama na uších, jak píšeš spn povídku A už se těším na neděli

njn probíral nějakou degeneraci a deformaci, a výchovu-..... no hrál mi do noty... tedy do klávesnice
a teď mi to došlo! Co se chechtáš

To víš, já pilná studentka vždy přednášky pečlivě poslouchám Takže se bavím při představě tebe se sluchátky na uších Koukám, že ty sis tu pálku taky oblíbila A co že nepřidáváš pokračování Makat se bude

tak dufam, ze bode este dost takýchto prednasok tato cast bola AWESOME, nech uz je nedela

Nojo no já jsem pilná až před zkouškou tak hodinku:D
No nic, pod pohrůžkou od Bohdy (makat se bude) jsem makala a přidává další kousek,
FooFighterkaSN: taky sadistka prej víc přednášek:D booože,

Děkuji za komentáře, já se přiznám, že jsem až teď pochoopila tohle: nech uz je nedela, furt mi nešlo do hlavy, kdo nemá co dělat, ale už vím že to je že se těší na neděli, no jo jsem se zase projevila jako inteligent:D

---

kapitola 22: žije!

Mac si klekl vedle mladého chlapce. Caleb držel Johna opodál, a čekal na verdikt. Ani jeden nemluvil. S upřeným pohledem sledovali každý Mackův krok. Lékař váhavě nahmatal puls. ….a… Sklopil hlavu…. úlevou…. Žil.
„Volejte záchranku!“ křičel přes rameno. Oba kývli a Caleb duchapřítomně zareagoval.
Mac se zatím snažil zjistit rozsah zranění.
„M..“ Zamumlal Dean a Mackland mávl na Johna.
„Deane…“ konejšivě ho pohladil po tváři a kousek ustoupil aby k němu mohl John. „Nehýbej s ním“ zašeptal mu přes rameno. Mac pokračoval v prohlídce. „Jak se ti dýchá?“ zeptal se Mac,ale Dean ho moc nevnímal, hleděl nepřítomně někam za dva muže.
„Deane.“ Zkusil to Mac hlasitěji a tentokrát uspěl.
„Jde to Macu..“ zachraptěl tiše. John hledal slova, sledoval svého syna, celého od krve, celého v bolestech. Snažil se ho uklidnit, třásl se bolestí a strachem. John ho hladil po vlasech a snažil se ho odreagovat.
„Bude to dobrý Ace uvidíš…“ šeptal a díval se mu do skelných očí
„Zvládneš to…“

Připadalo jim to jako věčnost, než dovrtulník přistál na mýtině o kousek dál.
Dva zdravotníci obratněpřesunulik chlapce na nosítka a během chvíle byli ve vzduchu. John s hrůzou sledoval scénu která se odehrávala a ztrácel se v řeči lékařů….bože, je to jeho syn…..

Mac si uvědomil šok jeho přítele a syna. Oba vypadali těsně před zhroucením. Bledí a duchem nepřítomní.
„No tak žije, teď se musíme dostat do nemocnice. Bude vás potřebovat, tak se dejte dohromady.“ Možná to bylo od Maca trochu hrubé, ale bylo to třeba. Oba nakonec přikývli a nastoupili do vozu. John se soustředil na zkrvavené ruce a Caleb… Caleb seděl vzadu a držel Deanův přívěsek, který našel ležet vedle svého přítele. Mac se ani nesnažil o rozhovor nemělo to cenu.

Za hodinu dorazili k nemocnici. Mac zaparkoval a John s Calebem se hnali dovnitř.
„Hele, v klidu, nechte mě, řeknou mi víc než vám. Tak trochu trpělivosti ano.“ Snažil se Mac o trochu pořádku. John chtěl něco namítat, ale Mac měl pravdu. Jeho jméno bylo v medicíně pojem a v podobných situacích se dozvěděl vždycky to co potřeboval.
„Dobrá, my… počkáme tam.“ Ukazoval John na bufet a Mac s úlevou přikývl…

Téměř po hodině je našel oba sedět nad hrnkem kafe a nervózně podupávat nohou. Přisedl si k nim.
„Tak co, mluv.““ Vyjekli oba současně.
„Vydržte.“ Snažil se je oba uklidnit i když to nemělo moc cenu.
„Právě ho operují, podle toho co zatím vím je, že za prvé, nemá poškozenou páteř, což je skoro zázrak, vzhledem k tomu co se stalo, a za druhé nemá vážnější zranění hlavy.“
„A co tak trvá?“ ptal se John zoufale.
„Má dost otevřených ran a ztratil hodně krve. Musíme vydržet.“
Tohle John nesnášel – čekání. Caleb zoufale položil hlavu na stůl a povzdechl si. John zpozoroval reakci mladšího lovce.
„Nemůžeš za to Caleb, není to tvoje vina.“ Snažil se ho povzbudit John a pohladil ho po vlasech. Věděl přesně, že Caleb si to dává za vinu.
„Jdu si zavolat.“ Oznámil Mac a nechal je samotné.

„Tati, tady Mac.“
„Ahoj snyu.“ Ozval se z telefonu noblesní hlas staršího muže.
„Tati, potřeboval bych pomoc.“
„Co se děje? Něco s Calebem?“ Hlas zvážněl…. Macův otec byl jednou z nejváženějších osob v New Yourku a uměl svého postavení řádně využít. Před tím než Mac Adoptoval Caleba si byli dost vzdálený, Culen mu nikdy neodepřel vzdělaní nebo finance, ale výchovu přenechal na profesionálech, jak rád říkával. Ale tehdy, když uviděl svého nového vnuka a dozvěděl se o bratrství, stali se Mac s Cullenem znovu otcem a synem.
„Ne tati, Caleb je v pořádku.“ Odpověděl a pustil se do vyprávění událostí posledních hodin.
„A Dean? Macu jak je na tom…“ Byla první otázka, když se konečně dostal ke slovu. Měl možnost se s Deanme setkat a padl mu do oka, spíše si ho přivlastnil jako další vnouče a Dean neprotestoval, měl Cullena rád.
„Při troše štěstí to bude v pořádku …“ Odpověděl Mac a doufal, že otec vnímal i to ostatní.
„A ty myslíš…“
„Nemyslím, byl to Grifin, potřebujeme aby si ho nějak, já nevím uklidil?“
„Uklidil? Moc koukáš na televizi drahý synu.“
„Ne to nemyslím, byl bych rád kdyby už ho konečně zavřeli, nechci ho zabít, tedy né, že bych nechtěl, ale problémy nepotřebujeme.“ Mac začínal ztrácet kontrolu, obyčejně byl klidný, ale už toho bylo moc.
„Chápu, zkusím to a o tu dodávku v lese se taky postarám. Pozdravuj Johna a mého vnuka a … že držím palce.“ Dodal smutně, věděl jaké je to mít syna na pokraji smrti, moc dobře si pamatoval Macklandovu nehodu a prognózu doživotního kóma.
„Díky tati, budu.“
Odpověděl Mac a zavěsil….

Terrik: Jsem vážně ráda, že ti to nakonec s tou nedělí docvaklo, protože jinak bychom na pokračko mohli čekat do haleluja A čekání se vyplatilo Super super super Doufám, že Dean se jen tak nepostaví... na nohy Trocha torturingu nikdy neuškodí Takže se už moooc těším na pokračování... A doufám, že máš celý týden samé nudné přednášky od rána do večera

no supééér: já už byla jako na trní, kde že je další část
takže Terrik, viděla bych to takto - Dean nakonec bude v pohodě, ale tu bolest a torturing a uzdravování, které určitě nebude příjemné - to by si mu dopřát mohla
další věc - ten starej Cullen se mi fakt líbí - nechceš jeho postavu v povídce trošku rozvést???? (ale to je jen taková má touha - jestli ne, tak si to v hlavičce urobím sama )
a jsem moc zvědavá, jak na tuto situaci zareaguje Sam, protože naposledy to byl fracek rozmazlenej a teď mě zajímá jeho chování

takže žádné lelkování a koukej Nemix přidat další dávku této super povídky