Tiché tajemství

Tak tohle je má další povídka. Doufám, že se vám bude líbít a těším se na komenty:)

Auto ve kterém seděli Sam a Dean se řítilo opuštěnou krajinou.
Jediným zvukem byla hudba, která se linula z cd přehrávače.
Dean se snažil soustředit na řízení, ale nebylo to nic jednoduchého, vzhledem k tomu, že hrála píseň, jejímž slovům on nerozuměl.
„Mohl bys tam prosím dát něco, čemu bych rozuměl,“ nevydržel to nakonec a otočil se na Sama, kterému očividně nevadilo, že tomu nerozumí.
„Raději řid, Deane. Nerad bych se někde vyboural.“
„To se může klidně stát. Víš aspoň, jak se ta písnička jmenuje?“
Sam se zamyslel.
„Myslím, že mi můj známý, který mi to cd dal, říkal, že se to jmenuje: Ked pride Laska.“
Dean protočil oči.
„Odkdy si holduješ v takové musice?“
„Raději se soustřeď na řízení. Město, do kterého jedeme, je ještě daleko.
„No jo ty mudrci. Já netušil, že jsi milovník slovanských písní.“
„To ani ne, ale dobře se u nich relaxuje.
„To bych tedy neřekl,“ zabručel dean, ale poté se už raději soustředil na řízení.
Po další hodině před sebou spatřili zapíchnutou rezavějící ceduli.
„Městečko Please Down 2 mile.
„To je mi tedy název.“
„Me spíše zajímá, jestli je to pravda,“ promluvil zamyšleně Sam.
„Co máš Přesně na mysli? Jestli je okolní krajina opuštěná?
S klidným svědomím můžu říct, že ano.
Sam zavrtěl hlavou.
„Já myslel ta informace, že jedna žena je čarodějnici a dokonce i jasnovidka.“
„Popravdě. Ve městě, které je široko daleko jediné, by me to ani nepřekvapilo, ale my tam jedeme kvůli tomu, abychom zjistili, jestli je pravda to, že unáší děti a vaří si je v kotli.“
„Tohle není legrace Deane
„Ti lidé můžou udělat nějakou hloupost.“
„Prosím tě jakou? Chceš mi snad tvrdit, že by jí byli jako schopní upálit?
Já si myslím, že to tak daleko nedojde, jsme přece v jednadvacátém století.“
„Sám si to řekl, Deane. Jsou široko daleko jediní lidé a to může s jejich psychikou pořádně zamíchat.“
„Já si myslím, že to přeháníš,“ prohlásil Dean a potom rychlým pohybem přepnul cd a tentokrát se ozvala písnička v jeho rodném jazyce. Welcome to wherever you are.
„Tohle je nohem lepší,“ pousmál se spokojeně.
„Jsi jako malý kluk, jako malý kluk, co chce, aby bylo vše podle něj," poznamenal Sam, ale nezdálo se, že by mu změna písničky až tak vadila.
„Jen mám prostě rád písně, kterým rozumím,“ pokrčil Dean rameny.
Tak a jsme tady,“ řekl o pět minut později, když projeli kolem stejně zrezavělé tabule, na které bylo napsáno:
„Vítejte v městečku Please Town a 400 obyvatel.“
Jak tak tím městeček projížděli, zmocňoval se jich takový podivný pocit.
Připadalo jim, že vzduch je tu těžší nežli obvykle.
„Má tady být 400 obyvatel, ale nevidím ani jednoho a všechny obchody jsou zavřené, okna zatlučená, nemám z toho moc dobrý pocit.“
„Já taky ne, ale musíme najít tu ženu a zjistit, co se to tady děje.
„Jo to bychom asi měli,“ neochotně souhlasil Dean a vystoupil z auta.
V tu chvíli se za nimi ozvalo:
„Mohli byste prosím vypnout ten přístroj?“
„Oba dva se otočili a spatřili asi50 letého plešatého muže.
„Tou hudbou myslíte CD?“
„Přesně tak. V období polední siesty, nesmí hrát žádná hudba.
„Tak jo,“ Dean vypnul CD přehrávač.“
Smím vědět, proč jste přijeli do našeho města?“
„Hledáme tady jednu ženu, která…,“ začal Sam, ale dean ho přerušil.
„Slyšeli jsme, že se tady koná nějaká zajímavá výstava.
Ten muž si je podezřívavě měřil.
„O žádné výstavě nic nevím,“ prohlásil nakonec.
„Vážně ne?“ Dean se zatvářil zklamaně.
„Ano. Jsem si tím jistý. Dodržujte klid,“ a poté odešel.
„Proč si me přerušil?“
„Já ti ani nevím. Možná proto, že jsem mel z toho chlapa divný pocit.
Všimnul sis, jak si nás prohlížel, jako by nás v něčem hodnotil či tak nějak.
„Přestaň, Deane. Zajdeme do hospody, snad se tam něco dozvíme.“
„Jo snad jo, ale nezapomeň, nesmíme rušit polední siestu.
„Tamhle někdo je!“ vykřikl náhle Sam,“ a rukou ukázal k jednomu oknu.
„Já tam nikoho nevidím… tedy počkat zahlédnul jsem tam nějakou mladou ženu.“
„Přesně. Stejně jako já a zdá se mi dost bledá a ty její oči, něco s nimi není v pořádku.“
třeba je jen nevyspalá.“
„Já ti nevím. Přišlo mi to, jako by se me bála, jako by nikdy neviděla žádného cizího člověka.”
To trochu přeháníš, ne?”
„Možná, ale jsem si jistý, že měla v očích strach, když na me hleděla.
Nastalo tíživé ticho, které nakonec přerušil Dean.
„Jdeme do té hospody ne,” i on mel pocit, že se na něho ta žena či spíše dívka dívala a v očích měla strach.

Skvelé Mason, veľmi zaujímavý začiatok som zvedavá čo sa s toho vyvinie a čo sa v tom meste vlasne deje

jj pridávam sa...je to super...
momentálne mam od teba rozcítanú jednu poviedku a moc sa mi tvoje veci páčia...

calla: Zrození, či osudový polibek?

zrození...už som niekde v polovici...ale pomaly odpadávam... je to skvelé...

Tak vydrž. V Osudovém polibku te teprve něco čeká a budu rád, když budeš zaroven číst i Tiché tajemství.

jasne budem čítať to si píš... ja sa rýchlo pokúsim dohnat aj osudový polibek...

V okamžiku kdy vstoupili do místní hospody veškerý hovor, který tam doposud čile probíhal náhle utichl.
Všichni, co tam byli na sama a Deana upřeli pohledy a nebyli to zrovna moc přátelské pohledy.
Sam, kterému byly ty pohledy nepříjemné, se chtěl otočit, ale Dean ho zadržel.
„Nevím, co proti nám mají, ale já se rozhodne kvůli nim nehodlám najíst v autu, už jen proto, že bych si ho pořádně zasvinil.
„Tak bychom měli najít jinou hospodu, tady zřejmě nejsme moc vítaní.
„Nehodlám jít pryč jen proto, že se pár chlápkům nelíbím.
„My se ale zřejmě nelíbíme všem.“
„Přece nejsi strašpytel Sama. Jdeme normálně ke stolu. Třeba na nás přestanou čumet, když zjistí, že si z těch jejich pohledu nic neděláme.
„Tak jo. Mám už docela hlad.
„To je můj brácha. Ničeho a nikoho se nebojí,“ poplácal dean sama po zádech.
Sam se usmál, ale byl to takový nejistý úsměv.
Nevadilo mu ani tak to, že na něho všichni koukají, ale spíš to, co v jejich očích viděl.
Byl v nich strach. Stejný strach, jaký viděl v očích té mladé dívky, co je špehovala za tím oknem.
„Pojď, Same! Tady je volný stůl!“ zavolal na něho Dean, když se Sam nehýbal.
Lidé, kteří seděli mezitím stolem, mu jen velmi neochotně uhýbali z cesty, a co bylo ještě divnější, skoro jako by se snažili, aby o něj ničím nezavadili.
Sam mel prostě čím dál tím podivnější pocit, ale přesto pokračoval, až došel ke stolu, u kterého seděl Dean.
„Konečně si dorazil. Jako bys nevěděl, že v takto malých městečkách žijou většinou podivíni.
„Já ti nevím Deane. Mám takový pocit, že to nás považují za podivíny, ne li rovnou za vetřelce.“
„Myslím, že trochu přeháníš.“
„Vážně? Nevšimnul sis něčeho?“
Čeho jsem si mel všimnout, tedy kromě faktu, že mi kručí v břiše a tamhleten hospodský se nám nějak nechce věnovat,“ mávl směrem k muži, který stál u výčepu a usilovně drhnul jednu sklenici nejméně už patnáct minut.
„Na ulici jsme nikoho nepotkali a tady je alespoň padesát lidí.“
„Holt tady vaří dobré pivko, ale očividně jen pro domácí,“ zamumlal trochu podrážděný Dean, kterému opravdu kručelo v břiše.
„Soustřeď se Deane!
Pivo tady sice můžou mít dobré, ale není tu žádná žena a ani žádný muž pod 30.“
Dean přestal myslet na kručící žaludek a zamyslel se.
„To je fakt. Třeba tady ženský do hospody nechodí, ale že by sem nezavítal nikdo mladší než třiceti let.
„A co děti? Slyšel jsi anebo viděl nějaké dítě, tedy když nepočítám tu dívku, které mohlo být tak 16,17 let.
„Myslíš jako, že je z nějakého důvodu zadržují doma, že snad nesmí ve dne na ulici? Ale no tak Same.
„Já vím zní to divně, ale určitě v tomhle městě nejsou jenom samý chlapy…“
„To teda doufám. Být obklopen samými chlapy, není zrovna příjemná představa a..,“ Deana přerušilo hlasité zakručení žaludku.
Dean naštvaně pohlédl na Hospodského, ale ten se k nim očividně nehodlal dostavit, jelikož tam čistil pořád tu jednu a samou sklenici.
„To z ní chce mít broušené sklo nebo co?“ Dean se zvedl.
„Deane, co chceš dělat?“
„Co asi tak? Jdu se zeptat pana hospodského, proč nám ještě nedonesl jídelní lístek.“
Dean přistoupil k výčepu, ale nezdálo se, že by ho ten hospodský vnímal.
„Vnímáte me? Rádi bychom si něco objednali.“
Hospodský přestal utírat tu sklenici a zamračeně se na Deana zahleděl.
„Už nic nemáme. Všechno došlo.“
„Fajn. Taky jste to mohl říct dřív,“ Dean se chystal otočit, ale v tu chvíli z kuchyně vyšli tři muži a nesli talíře naložené jídlem.
„Víte nejistě, že nic nemáte? Me totiž dost kručí v břiše,“ na potvrzení, že ozvalo zakručení a několik poblíž sedících chlapů se tlumeně zasmálo.
„Deane!“ zavolal na něho Sam.
„Teď ne. Snažím se nám zajistit jídlo.“
„Deane! Ozval se Sam po chvilce znovu a zněl naléhavě.
„Řekl jsem, že teď zařizuji jídlo.“
„Deane!“ zakřičel Sam tak hlasitě, že sebou několik mužů trhlo.
„Co je?!“ Dean se otočil.
„Myslím, že nám někdo krade auto.“
„Cože?“ Dean pohlédl ven a spatřil, jak je jeho auto omotáno asi šesti provazy a osm silných mužů se ho snaží odtáhnout.
„Co to má být? Nějaká pravěká odtahová služba? Tak to tedy ne!“
Dean se chtěl rozeběhnout ke dveřím, ale někdo mu nastavil nohu, o kterou zakopl a dřív než se dokázal zvednout, někdo ho praštil do hlavy a on ztratil vědomí.
Poslední co slyšel bylo Samovo přidušené Deane a pak už nic.

waw waw waw...pri poslednej vete som ani nedýchala...
parádna časť.... to ako im kradli auto bolo super... Dean a jeho hlad skvelo opísal...a ten časník bol super ako leštil ten pohár tesim sa na pokracovanie...

nova poviedka to si ma neskutocne potesil.
Takze: "Ked pride laska" a ked som si to predstavovala, ako to Sam vyslovuje, tak ma skoro hodilo o zem a vedela som si zivo predstavit ten Deanov vyraz to mesto vyzera fakt divne. ta hospoda sa mi vobec nepozdava. chudacik Dean, akoze tak mu srka v bruchu a jemu tam nie su ochotni dat najest sa a strasne sa mi pacil ten vyrok s tou odtahovkou ale kde to beru Impalu??? Deanove zlaticko,?? toto nem dopadne dobre, uz to citim v kostiach. Toto bude tiez velmi zapeklite. Koxo, Mason, ty vies, ako ma dostat
apropo- ty tu mas este poviedku Zrozeni?? ako to, ze som ju nikde nenasla?

Faith: Tys nečetla zrození? To je první díl a pak na něho navazuje Osudový Polibek:) Jinak ho najdeš v dokončených a Dean se samem si ještě užijou...

necitala a tak strasne sa hanbim ale ja to dozeniem, neboj. daj mi chvilku
no, tak toto si mi teda napovedal. v tvojej poviedke som uz pripravena na vsetko a predsa ma vzdy nieco prekvapi

Když se Dean po několika hodinách probudil, první co uviděl, byl Samův ustaraný obličej.
„Jak se cítíš, Deane?“
Dean se s námahou posadil.
„Ty se me ptáš, jak se cítím? Kdo ví po kolikátý už me takhle majzli po hlavě.
„No zdá se, že se ti ještě kolečka nepolámala.
„Ha. Moc vtipný, kde to vlastně jsme?“
„Sam ani nevím. Možná v nějakém pokoji pro hosty?“
„Já si nevzpomínám, že bych si nějaký zaplatil a už vůbec ne, aby me sem někdo dopravil v bezvědomí a..,“ Dean si si uvědomil, že nemá na sobe svoje oblečení.
„Co to jako má být?“ zamumlala a zatahal za oblečení, které vypadalo jako z 19 století.
„Nemám tušení. Jakmile sem te ti chlapy donesli, přikázali mi, abych ze sebe sundal moje oblečení a oblékl si tohle.“
„Tím chceš jako říct, že me svlékli a převlékli chlapy?“ Dean se zhnuseně zašklebil.
„Už to tak nevypadá, ale to není všechno.
„Co tím jako myslíš, že to není všechno?“
„Sebrali nám všechno. Peněženku, mobily, kříž, svěcenou vodu, knížku, prostě všechno.“
„To přece nemyslíš vážně…,“ Dean prohmatal kapsy svého nového oblečení, ale nikde jí nenašel.
„To není možné. Přece mi jí nevzali.“
„O čem to mluvíš, Deane, co ti měli vzít?“
„Ale nic. Snad jenom můj zapalovač,“ nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.
Sam se na něho pochybovačně zahleděl.
„Co ti sebrali a nezkoušej mi lhát.““Já? Copak jsem ti už někdy lhal.
„Deane! Chci vědět, co ti podle tebe vzali, co si předemnou zatajil?“
Dean vstal a popošel k oknu, které bylo zamřížované.
„Deane! Chci vědět, co ti měli vzít!“
Dean si povzdechnul.
„Někdy jsi horší nežli ty bachny v tom vězení, ve kterém jsme před nějakou dobou byli.
„Nezkoušej to zamluvit. Myslím, že máme spoustu času,“ poznamenal sam a pohlédl k zamčeným dveřím.
Deana polilo horko. Nenapadal ho jediný nápad, jak z tohohle ven.
Skrz okno se nedostane, prorazit dveře taky nemělo smysl a na pro kopání zdi, neměl patřičné nástroje.
„Deane! Chci to vědět! Co předemnou tajíš?“
„Musím na záchod,“ Dean se chtěl kolem Sama prosmýknout, ale ten ho zadržel.
„ty zcela jistě nepotřebuješ na záchod, už jen proto, že tu žádný nemají.
„Cože? To přece nemyslíš vážně.“
„Já v tuhle chvíli nemám opravdu náladu na žerty. Támhle v rohu je malý nočníček, takže jestli opravdu musíš, tak si posluž, já se nebudu dívat,“ Sam se chystal otočit, ale Dean ho zadržel.
„Tak jo. Fajn řeknu ti to, ale hlavně zůstaň v klidu.
„Poslouchám.“
„Nejdřív mi musíš slíbit, že zůstaneš v klidu.“
Proč bych ti měl něco takového slibovat?“
„Prostě mi to brácho slib.
„Dobře. Slibuji ti to.“
„Když jsem se v tom autě probudil, tedy jestli to byl jen sen, našel jsem jí v kapse.
„Co jsi našel, deane?“ Samův hlas zněl nezvykle nebezpečně a Dean měl divný pocit, ale přesto se přinutil pokračovat.
„Měl jsem v zadní kapse onu postříbřenou dýku a byla na ní krev.“
„Jsi si tím jistý?“ zeptal se nakonec Sam po několika minutách mlčení.
„Jo. Bylo to ona ta krev na ní byla.
„Idiote!“ vybuchl náhle nečekaně Sam a udeřil Deana silně do obličeje.
Ten se zapotácel, ohromen Samovou reakcí.
„Přísahal jsi, že zůstaneš v klidu!“
Ty si jí zabil?!“ vyštěkl na něho Sam a ruce měl sevřené v pěst.
„Koho? O kom to mluvíš? O Lilith? Já jsem nemohl nic dělat. Ona se zabila sama.
„Jak si to jen mohl udělat Deane?!“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Dean, který měl ze Samova chování malinko strach.
„Ty jsi jí zabil? Ale kdy a kde?!“
„Já vážně nevím o čem to mluvíš, ale uklidni se prosím,“ Dean se chtěl dotknout samovi paže, ale ten ho od sebe hrubě odstrčil.
„Takže už to dává smysl!“
„Co dává smysl?!“
„Teď už vím, proč nás zdejší lidé nemají rádi.“
Dean zoufale zavrtěl hlavou a jednou rukou se pokoušel zastavit krev, která mu tekla z nosu.
„Ty jsi jí zabil! Ty si zabil čistou nevinou pannu starosty!“
„Já jsem přece nikoho nezabil!“
„Ale ano! Nebo mi chceš snad tvrdit, že jí zabil někdo jiný a tu dýku ti někdo podstrčil?!“
Dean rozhodil rukama.
„Já vážně nevím. Sakra vždyť se mi to všechno zdálo anebo ne?!“
Sam, který se pomalu uklidňoval se posadil na skromnou postel.
„Možná jo, ale než ti chlapy odešli, jeden z nich mi řekl, že tě viděli, ale že tomu nedokázali zabránit, ale jsou stoprocentně přesvědčení, že jsi to byl ty!“
Dean si prohrábnul vlasy.
„Já si na nic nevzpomínám! Stopro to musel být sen, proč bych ksakru zabíjel nějakou holku?!“
„Oni tě chtějí zabít Deane!“
„Proč? Protože u me našli tu zakrvácenou dýku?!“
„Právě proto. Tady očividně platí jiná pravidla.“
„Jak to myslíš jiná pravidla?“
„Oni nežijou jako normální lidé. Jejich komunita je uzavřená a jsou něco jako Amishové.“
„Kdo?“
„Deane! Mohl bys trochu číst?“
„Promiň, že na čtení nemám čas ani chuť.“
„To je jedno. Jde o to, že tito lidé očividně žijou podle pravidel divokého západu tak v polovině 19 století a tehdy platilo zub za zub oko za oko.“
„Ale já jí nezabil! Musíš mi věřit! Jsi přece můj brácha!“
„Proč si ke mně nebyl upřímný? Jak říkáš, jsem tvůj bratr!“
„Promiň! Asi jsem měl strach, jak by si reagoval a nebo jsem doufal, že zmizí, ale ona prostš nezmizela. Jak me chtějí zabít?“
Sam neodpověděl.
Same“ Jak me chtějí zabít?!“
„Sam mu pohlédl do očí.
„Chtějí tě upálit!“
To je krása. Kolik času mi zbývá?“
Sam se zahleděl ven skrz zamřížované okno.
5 hodin. Pak tě na veřejném prostranství upálí, ale ještě předtím se z tebe místní kněz pokusí dostat ďábla.“
„Já přece v sobe žádného ďábla..,“ Dean tu větu nedokončil.
Musíš mi věřit Same! Já bych jí přece nezabil!“
Sam se však po krátkém váhání otočil k Deanovi zády.

wowky! akoze Deana prezliekali chlapi ale teraz on uz nezabil Jo? toto nenadvazuje celkom na predoslu poviedku??? ale no, ze ho chcu verejne upalit a vymiest z neho diabla a toto som od Sama vazne necakala, ze nebude verit vlastnemu bratovi...
apropo- Amish people- poznam minule sme ich brali v skole
skvele pokracko

Faith: Tak trochu ano, ale všechno se teprve vyvine.

tak teda to bolo pokracko... to s tou dýkou bolo super...skvelo vymyslené... chudak Dean a Samova reakcia... tesim na dalsiu cast...

Mason tak toto ma už naozaj začalo zaujímať skvelo si to vymylel som zvedavá ako sa s toho dostanú. že chcú Deana upáliť na hranici tak to je niečo. a o tým Amishoch som už tiež počula. teda nedávno som ich videla v jednom seriály tak ma to v tvojej poviedke zaujalo.

V jakém? Earth Final Conflict?

Bobby seděl ve svém domě na židli a pročítal si nějaké papíry.
To je strašné. Kdo má tohle všechno platit,“ mumlal nespokojeně.
Nakonec tu hromadu papíru odsunul stranou a zahleděl se na hodinky.
Už to bylo přes dvanáct hodin. Bylo divné, že Sam a Dean ještě nezavolali.
To se jim rozhodne, nepodobalo.
Doufal jen, že jim nic nestalo. Mel o ně tak trochu strach od té doby, co někdo zabil Jo a Sam mu vyprávěl o Deanove divném snu.
Snažil se o tom najít něco v knihách, ale nikde nebyla zmínka a takových snů.
Unaveně zívl. Vstal a chtěl si nalít kafe, když v tu chvíli se ozvalo prudké zabušení.
„Koho to sem démoni nesou,“ zabručel a zamířil ke dvéřím,
Zabušení se ozvalo znovu a tentokrát bylo ještě razantnější.
„Jenom klid. Já už jsem blízko,“ zavolal a potom ty dveře otevřel.
Trochu ho vyděsilo, když mu do náruče spadl nějaký muž, který měl na svém těle několik řezných ran.
„Co se stalo?“ Bobby mu zvedl hlavu a poznal lovce, se kterým občas spolupracoval.
„Thomasi? Slyšíš me?“
Thomas zasténal, ale po chvilce přece jen zvedl hlavu.
„Je to zlé Bobby, je to moc zlé.
„Co je zlé, o čem to mluvíš?“ Bobby se ho pokusil dotáhnout na postel, poblíž které mel lékárničku, ale Thomas byl neuvěřitelně těžký a ty řezné rány se mu vůbec nelíbily.
„oni jsou venku,“ promluvil zčistajasna Thomas.
„Kdo je venku? Myslíš jako démoni z pekla? To není možné. Brána je přece zavřená!“
Thomas slabě potřásl hlavou.
„Už není. Někdo jí před nedávnem otevřel.“
„To je hloupost. O tom bych přece věděl a pak pekelnou bránu přece nemůžeš jenom tak otevřít.“
Thomas se pokusil vstát, ale po chvilce se vyčerpaně zřítil k zemi a Bobby si povšimnul, že má krvavé šrámy po celém těle a některé z nich byly i dost hluboké.
„Tohle ti udělali démoni? Ty ses s nimi střetl a přežils to?“
Thomas se zachvěl, ale přinutil se k odpovědi.
„Objevili se tam zničehonic. Zrovna jsme já Mary a děti večeřeli.
„snažil jsem se děti a Mary chránit, ale ti démoni mi nedali šanci, Mary a děti zabili…, zachvěl se mu hlas, ale on se donutil pokračovat.
Rozsápali je na malé kousíčky a pak se chtěli dát do me, ale jako by je někdo zastavil, jako by je kdosi řídil…,“ Thomasovy se z očí vyřinuly slzy a už nemohl pokračovat.
„Ty si je nemohl zachránit. Vždyť si se rval jako šílenec, ale jestli to byli opravdu démoni zpoza pekelné brány, neměl si sebemenší šanci.
„Měl jsem tam umřít s nimi!“
„Ne! To by nechtěli! Máš ponětí, kdo mohl tu bránu otevřít?“
„Nevím. Vím jen, že to musí být někdo velmi mocný, když ho démoni poslouchají.
„O nikom takovém nevím. Myslíš jiného démona?“
„Ne! Mám takový dojem, že ti dva démoni mluvili o nějakém člověku, že je prý tak mocný, že se mu raději podřídili, že jim za tohle všechno slíbil velkou moc.
„Vzpomeneš si, jestli zmiňovali, jak vypadá nebo jeho jméno, tetování či něco jinak zvláštního?“
„Při tom rozhovoru kuchali mojí ženu, myslíš si snad, že jsem se přitom snažil poslouchat, jak ten jejich pán vypadá?!“
„Omlouvám se. Moc me to mrzí. Jen prostě nemohu uvěřit, že by jeden člověk dokázal otevřít pekelnou bránu a přinutit démony, aby ho poslouchali.“
„Chceš snad říct, že jsem lhář?!“
Thomas se rozkašlal.
„Já ti věřím. Hlavně klid a nech me, abych ti to ošetřil.
Thomas ho však od sebe odstrčil.
„Já nechci žít! Já nemám pro co žít! Zabili mi ženu, děti, ale mě nechali naživu! Me!“
Prosím Thomasi! Ty musíš žít. Jestli je to pravda, stojí před námi velký problém a bude nás muset být co nejvíc, abychom tomu mohli čelit.“
„Ty to nechápeš Bobby! Já už nemám důvod žít! Pomsta me neuspokojí a navíc ze mě bude nejspíš doživotní mrzák, takže me hod ven a nechej me tam umřít!“
„To nepřichází v úvahu! Musíš jenom chtít!“
„Já ale nechci. Podívej se na me Bobby! I kdyby si me dal do kupy, nebudu mít sílu s nimi bojovat, budu ti k ničemu!“
„Tohle je těžké, ale jsem si jistý, že to zvládneš, že se s tím vyrovnáš.“
„Zmlkni! Jak o tom může mluvit někdo, kdo nemá žádnou ženu, žádné děti, co o tom tedy sakra můžeš vědět? Chci jenom, abys me nechal umřít!“
„Ne!“ Bobby se snažil nedat najevo, jak moc ho jeho slova ranila.
„Když me zabiješ, řeknu ti, co o tom chlapovi vím.
„Tvrdil jsi, že nevíš, kdo to je.“
„To je pravda, ale lhal jsem ti ohledne jeho popisu, ale řeknu ti to jen tehdy, když me zabiješ!“
„Ne!“ Bobby se nemusel ani rozmýšlet.
Toužil se dozvědět, kdo je ten tajemný člověk, kdo dokáže kontrolovat Démony, ale ne za cenu smrti přítele.
„Bobby…,“ zaúpěl Thomas a z úst mu začala vytékat krev.
Thomas se ztěžka usmál.
„Koukám, že se me nebudeš muset ani dotknout. Ti démoni me zřídili hůř než jsem si myslel.
„Thomasi! Zavolám záchranku!“
Thomas mu však z posledních sil vyrazil mobil z ruky.
„Ne! Prosím nech me umřít a já ti řeknu…, z úst se mu vyřinula sebou a on sebou několikrát škubnul, oči se mu rozšířily.
„Thomasi! Thomasi!“ Bobby s ním několikrát zatřásl, ale on se nehýbal.
Nakonec po nějaké chvilce otevřel oči.
„Sbohem příteli a ten muž je…,“ něco mu zašeptal do ucha a pak mu hlava klesla na zem a jeho oči získaly skelný výraz.
Bobby se jen těžce vzpamatoval z toho, co právě slyšel.
„Thomas se musel splést. Jeho oči ho musely klamat, protože něco takového prostě…
Ne! Musí to být naprostý nesmysl! To by nikdy, nikdy neudělal, „ ale ten popis na něho seděl až se strašlivou přesnosti.
„Odpočívej pokoji příteli,“ zašeptal a přivřel Thomasovi oči.
Pak vzal do ruky mobil a vytočil nějaké číslo.
Cekal několik vteřin a pak se ozval nějaký ženský hlas a Bobby řekl:
„Svolej všechny. Stalo se to, čeho jsme se tak dlouho obávali.
Ne! Prostě to udělej,“ a poté zavěsil.
„To musí být omyl! To musí být omyl!“

waw...to bolo niečo a ten koniec... tak to som hrozne zvedavá kto je ten muž... už aby tu bolo pokracovanie... ale ako obyčajne skvelá práca...

opať skvelá práca. tvoje poviedky sú čím dalej lepšie. tiež som zvedavá kto je ten muž.
a k tvojej otázke Earth Final Conflict som nevidela Amishi ale boli v jednej časti Cold case, neviem či to poznáš

Jo. Znám a na ten díl si vzpomínám a teší me, že vás ten tajemný muž zaujal.

Sam a Dean sice seděli na stejné posteli, ale nedalo by se říct, že by spolu mluvili.
Dean by chtěl, ale Sam to odmítal.
„Já vím, že jsem ti to měl říct, ale neudělal jsem to, ale já si nezabil, nebo si na to nepamatuji tak mi Same odpust. Měli bychom držet při sobe, tedy jestli ses nerozhodl, že me necháš upálit.“
„Nemluv nesmysli, Deane,“ promluvil Sam po dlouhé době.
„Jestli něco neuděláme, tak si me usmaží jako nějaký karbanátek.
Sam vzdychl, ale bylo na něm vidět, že o tom dlouho přemýšlel.
„Chtěl bych ti věřit, ale to, že si měl předemnou to činí o mnoho těžší.“
„Proboha Same. Každý má přece nějaké to tajemství i ty táta a jistě ho má i Bobby.
„To nepopírám, ale rozhodne se v něm nevyskytuje zakrvácená stříbrná dýka…, neříkej mi, že si s ní zabil i Jo, Ellen přece říkala, že jí někdo probodl postříbřenou dýkou a na světě jich moc není.“
„Já to fakt nevím, ale řekni, proč bych je zabíjel, proč bych to dělal?“
„Nevím,“ Sam vstal z postele a přistoupil k zamřížovanému oknu a zahleděl se dolu na ulici.
Nemohl si nevšimnout pomalu rostoucí hranice.
Doteď doufal, že to nemyslí vážně, ale jak se zdálo, oni chtěli Deana vážně upálit a to bez jakéhokoliv soudu a Sam…, mu věřil, že to neudělal nebo tomu chtěl věřit.
V tom si ho všimnul jeden procházející chlap a sebral ze země kámen, který po něm mrštil a ten kámen se odrazil o železné mříže.
„Je jasné, že tenhle rok nevyhraje cenu oblíbenosti,“ konstatoval Dean.
Musím se odtud dostat a zjistit, jestli to je pravda a zkusím to s tebou nebo bez tebe,“ ale i při vyřčení těchto tvrdých slov, bylo jasné, jak moc si Dean přeje, aby byl Sam na svém místě.
„Chceš to ještě zhoršit?“
Dean se zasmál.
„Promiň, ale jak moc to můžu zhoršit?“
„Jak by ses chtěl odtud dostat? Dveře jsou hlídané a skrz ty mříže se nedostaneme.“
„Na něco přijdeme, tedy za předpokladu, že mi věříš a pomůžeš mi.“
„Nedá se říct, že bych ti úplně věřil, ale nechci, aby tě upálili, ale je to trošku podivné.“
„Co je podivné? Že můj bratr pochybuje o mé nevinně?“
„Ne. Jestli ti lidé tady žijou jako Amishové, tak to jejich chování je nanejvýš podivné.
„Jo. Odtáhli mé auto pomocí provazů.
„Tohle jsem zrovna nemyslel.
„Jestli me paměť neklame, tak jsou Amishové něco jako komunita lidí, kteří žijí v duchu 18 či 19 století, ale v té době se už přece neupalovalo.“
„Třeba to tady mají tak trochu pokroucené,“ Dean si zaťukal na čelo.
„Ještě podivnější je, že se venku pohybují jen samí muži a ženy zůstávají doma.
Pochopitelně muži mají v těchto společenstvím vždycky návrh, ale ženy se mohli svobodně pohybovat po ulicích.
Dean mu poklepal na rameno.
„Pane profesore. Mohl byste se prosím vrátit do současnosti?“
„Cože? Pomiň nějak jsem se zamyslel.
„Toho jsem si stačil všimnout. Za jak dlouho si me budou chtít opéct?“
„Nevím. Možná dneska, možná zítra.“
„To není moc jistý termín, ale bude nám muset stačit“
„Děláš jako by si byl už venku.
„Lepší je být optimista nežli pesimista, ale myslím, že me už něco napadlo.
„Bojím se zeptat, co?“
„No tak trochu optimismu:!“
„Je ti doufám jasné, že jestli nás chytí a rovnou nezabijou, tak nás nejspíš upálí oba dva?“
„No aspoň zaklepeme na nebeskou bránu současně, pokud nás tedy nepošlou rovnou do pekla a že bychom tam byli docela vítaní.
„Občas nemohu pochopit, kde se v tobě v těchto situacích bere humor.“
„Já taky ne. Možná, že to jen jakási obrana proti takovým situacím.
„Jo. To by ti bylo i podobné. Jaký máš plán?“
Dean se zahleděl ke dveřím a pak se otočil zpět k Samovi a na rtech mu hrál slabý úsměv.
„Jak moc jsi dobrý herec Same?“
„Ty moc dobře víš, že žádný herec nejsem.
„Jsem si jist, že v každém člověku to dřímá.
Deane to nemyslíš vážně…,“ zaprotestoval Sam, když mu došlo, co Dean chystá.
„Myslím to smrtelně vážně. Připrav se a zkus si vymyslet nějakou velmi bolestivou nemoc.
„Tohle nemůže vyjít.
„Může, pokud se budeš opravdu snažit. Je to naše jediná šance.“
„Jsi blázen víš to, ale fajn, pokusím se do večera vymyslet nějakou strašlivou nemoc.
„díky Same! Věděl jsem, že me v tom nenecháš!“
„Tohle není odpuštění:“
„Jasně. Tys to musel říct, co?“
„Prostě se mi jen těžko věří, že si něco takového zatajil před svým bratrem.
„Tak jo. Jestli se odtud dostaneme, můžeš mi to vyčítat, jak dlouho chceš, ale tu nemoc musíš nejen vymyslet, ale důvěryhodně zahrát.“

No konečne tvoja nová poviedka huráá huráá tak som sa na ňu tešila a po prečítaní častí si ma nesklamal a čakanie sa určite oplatilo je to skvelé úžasný dej páči sa mi ako vieš nadväzovať na predošlé poviedky ako vymýšlaš dej a celí príbeh si v tom majster a ja len hltám každé slóvko tebou napísané vieš to úžasne spracovať a je to napínavé zároveň tajomné tým myslím aj toho tajomného človeka čo Bobbymu pošepkal Thomas proste excelentná práca a nemôžem sa dočkať pokračovania

Sonig: těší me, že jsem nezklamal a slibuji, že se to ještě trošku více zamotá, ale nebude chybět ani "odlehčení"...