Ok, tady to máte, já padám.
Dalo mi to vážně pěkně zabrat, takže pokud se vám to nebude zamlouvat nebo některé věty dávat smysl, je mi to vážně jedno.
Víc ze sebe prostě nevymáčknu, nemám na to momentálně dost klidu. A nehodlám kvůli téhle povídce úplně zešedivět.
Aspoň jsem pro vás nachystala o něco delší část, než jsem původně zamýšlela, abych vám trošičku vynahradila tu dlouhou pauzu.
Dokonce mi to hlásí příliš velký příspěvek, tak to musím rozdělit na dva.
18. částTéměř okamžitě uvnitř našel, co hledal.
„Co je to?“ zeptal se Dean při pohledu na malinkou dřevěnou krabičku, kterou držel jeho bratr v rukou.
„To, díky čemu by nás tady Lester neměl najít,“ odpověděl Sam a zaujatě si prohlížel zvláštní ornamenty vyřezané do zapečetěné krabičky.
„Jo? Na mě to tedy nepůsobí moc věrohodně,“ pochyboval Dean. „Co je uvnitř?“
„To nevím. Kate říkala, že si její otec navozil z celého světa spoustu zvláštních předmětů. Tohle bude asi jeden z nich. Ta krabička je prý vyrobena z posvěceného dřeva a používá se k různým rituálům. Ovšem když víš jak na to…“
„A její otec věděl jak na to? Co byl zač? Nějaký čaroděj nebo co?“
„Ne. Byl profesor historie. O černou magii se prý začal zajímat po smrti jeho ženy…“
„Jak zemřela?“ přerušil ho Dean a tušil co uslyší.
„Když bylo Kate půl roku, uhořela nad její postýlkou,“ zazněla očekávaná odpověď. „Způsob, jakým zemřela, mu nedal spát, a proto se spoustu let snažil přijít na to, kdo nebo co ji zabilo a proč.“
„To mi něco připomíná,“ zamumlal Dean. „A přišel na to?“
„Kupodivu mnohem dřív, než náš otec,“ odpověděl Sam a jeho bratr se na něj překvapeně podíval.
„Byl taky lovec? Něco bychom o něm snad slyšeli, ne?“
„Ne, lovec nebyl. Pokud vím, nikdy na to ani nepomyslel. Kate mi vyprávěla, že když jí bylo asi 10 let, začal jezdit po světě a domů si vozil zvláštní knihy, ze kterých se ona ani její bratr nikdy nenaučili číst. Jejich otec nad nimi proseděl celé dny i noci a Kate se zdálo, že o vše ostatní ztrácel zájem.“
„To se ho nikdy nezeptali co bylo v těch knihách?“
„Ptali se a on samozřejmě zprvu lhal. Až o mnoho let později jim prozradil, že jsou to knihy o nadpřirozeném světě. Legendy, rituály, vše o temných silách…v nejrůznějších jazycích, včetně těch nejstarších.“
„K čemu to měl, když se zlem nebojoval?“
„Právě proto shromažďoval všechny ty informace. Aby nemusel se zlem bojovat, ale dokázal se mu ubránit.“
„Nějak mi to nedává smysl…“
„Snažil se pochopit smrt své ženy a nakonec pochopil mnohem víc, než by si přál. Chtěl před tím uchránit své děti a v případě Kate se mu to dařilo docela dlouho, ale její o devět let starší bratr postupně na všechno přišel a otec ho do toho musel konečně zasvětit.“
„A to se ani on nechtěl stát lovcem, když zjistil, že příšery jsou skutečné? A jedna z nich navíc nejspíš zabila jeho matku?“ ptal se zvědavě Dean.
„Prý k tomu nikdy nedostal příležitost. Musel se starat o Kate, zatímco jejich otec cestoval a navíc ho důrazně žádal, aby zbytečně nevyhledával nebezpečí. Možná na to někdy myslel, ale věděl, že by Kate zůstala sama, kdyby se mu něco stalo. Navíc ho ani neměl kdo naučit bojovat. Jeho otec byl učitel. Co uměl ze všeho nejlépe, bylo studovat nepřítele do detailů. Ale do boje se vydával jen v krajních případech. Setkával se s mnoha lovci a navzájem si pomáhali. Ale podrobnosti Kate neznala. O tom, čím se její otec celá léta zabýval, se dozvěděla teprve před pár lety, když se u ní poprvé projevily zvláštní schopnosti.“
„To vážně celou dobu nic netušila?“
„Ne. Její bratr i otec se postarali o to, aby měla co nejhezčí dětství, řádně dostudovala… aby prostě žila normální život. Nikdy jí nepřišlo divné, proč její táta leží v jednom kuse v knihách. Bylo to v náplni jeho práce, takže neměla důvod k nějakému podezření.“
„Když přišel na to, kdo je vrahem jeho ženy, nechtěl se pomstít?“
„Chtěl, ale nevěděl jak. Kolt se mu nikdy nepodařilo najít a bez něj nemělo smysl, aby se pokoušel žlutookého démona vyhledat. Navíc se potom dozvěděl o Lesterovi a najednou měl úplně jiné starosti. Všechny jeho vědomosti stačily bohužel jen k tomu, aby pochopil, že jej nejspíš nikdo nedokáže přemoct.“
„Kromě tebe,“ prohodil Dean ironicky. „A dostáváme se k části příběhu, kterou bych raději prospal.“
Sam se na něj otráveně podíval.
„Promiň, to byla fakt blbá připomínka, vzhledem k tomu, že v posledních týdnech mi spánek nepřinesl zrovna příjemnou vzpruhu,“ prohlásil Dean a vytrhl bratrovi krabičku z ruky, aby si ji také zblízka prohlédl.
„Ty nejsi zvědavej, co v ní je?“
„Nezáleží na tom, co je uvnitř, ale na tom, jestli to funguje,“ odpověděl Sam.
„A funguje?“ ptal se dál jeho bratr. „Třeba už je Lester na cestě k nám, zatímco tady tlacháme.“
„To je možný.“
„Takže jaký je plán? Schovat se do zpovědnice a čekat, jestli se ukáže další z jeho zabijáků?“
„Sice by byl bezpochyby obrovský zážitek, vidět tě ve zpovědnici,“ usmál se Sam, „ale myslím, že není potřeba se obávat. Pokud tady nenašel Kate, nenajde ani nás. Zatím je všechno přesně tak, jak mi popsala, takže snad nelhala.“
„Snad,“ zamyšleně řekl Dean a přejel prstem po pečeti.
„Dokud zůstane krabička nepoškozená, včetně pečeti, nemělo by nám od něj nic hrozit,“ dodal Sam a vzal mu ji z rukou, aby ji ukryl zpět na bezpečné místo za oltářem. „Působí prý v okruhu zhruba tří mil. Takže se musíme zdržovat jen v tomto městečku.“
„Hmm… Doufám, že jsme v tom největším zapadákově z celé Montany,“ neodpustil si další poznámku Dean a pomalu odcházel z kostela, následován svým bratrem.
„Měli bysme odtud zmizet, než si nás někdo všimne,“ řekl venku, zatímco se rozhlížel, jestli už se tak nestalo.
„Kate sem chodila každou noc kontrolovat krabičku, jestli je v pořádku na svém místě, a prý si jí nikdy nikdo nevšimnul. Nejbližší dům je odtud několik set metrů a zdejší lidé prý chodí spát se slepicemi,“ uklidňoval ho Sam, ale také měl obavy, aby i přesto nevzbudili něčí pozornost.
„Takže vážně zapadákov,“ protočil Dean panenky a otevřel dveře Impaly. „Hele, další vyprávění o Ryersonovic rodině už bych dneska asi nezvládnul. Potřebuju nutně pauzu a ty taky. Co takhle trocha spánku, když jsi přesvědčený o tom, že nás tady nenajdou?“ navrhoval bratrovi a ten souhlasil. Sám toho měl po dlouhé cestě dost a potřeboval si hlavně utřídit myšlenky.
Nastartoval a vydal se dalším směrem, který mu popsala Kate.
„Ty to myslíš vážně, že se chceš nastěhovat do jejího domu?“ zajímal se Dean a jen pouhá myšlenka na to, mu naháněla husí kůži. Ten kostel by se mu možná nakonec zamlouval víc.
„Nemáme na vybranou, všude jinde bysme byli nápadní a navíc bych tam neměl …“ zarazil se v půlce věty.
„Co?“
„Soukromí,“ odpověděl stručně po menším zaváhání a Dean si řekl, že udělá lépe, když se teď nebude snažit pochopit, co tím myslel. Raději už nic nenamítal a doufal, že jeho bratr ví, co dělá.
Mezitím projeli dlouhou ulicí stoupající do kopce, minuli několik domů, až dojeli na samý konec městečka a Sam pomalu dostával strach, jestli nejede špatným směrem. Zdálo se totiž, že v těchto končinách už žádný další dům být nemůže. Než však stačil nahlas vyslovit svoje obavy, po průjezdu prudkou zatáčkou se před nimi objevil cíl jejich cesty. Světla Impaly na okamžik ozářila veliký dům, jenž se opět ponořil do tmy, jakmile Sam zaparkoval kousek od něj.
„No páni!“ zvolal Dean, když vystoupil a prohlížel si místo, kde se chystali na nějakou dobu zabydlet. Pomyslel si, že je to nejspíš nejdražší barák z celého městečka.
„Tady budeme fakt nenápadní, co říkáš?“ mrkl na Sama a smál se od ucha k uchu. „Určitě si vůbec nikdo nevšimne, že jsme se sem nastěhovali.“
„To víš, že si toho všimnou.“
„No fajn. Vidím, že máš ve spoustě věcí jasno. To se mi ulevilo,“ ironicky zareagoval Dean.
„Deane, čím víc se teď budeme snažit skrývat, tím víc budeme nápadní…“
„Což zní logicky,“ pokračoval v ironii Dean.
„Musíme sem zapadnout, jinak nás může Lester najít i bez svých schopností. Stačí, když mu dá někdo tip na dva podivíny, co si v Montaně hrají na „neviditelné“. Máme šanci, jen když se budeme chovat jako normální lidi…“
„Vidíš? A to je jádro problému,“ skočil mu horlivě do řeči Dean. „Ani jeden z nás není tak dobrý herec, aby nám ostatní spolkli, že jsme normální.“
Sam se zasmál a než stačil odpovědět, jeho bratr pokračoval.
„Řekni mi, co je normálního na tom, že se vetřeme do cizího domu?“
„Než Kate odjela, postarala se o to, aby zde naše přítomnost nebyla ničím nápadná. Prý se tady lidé zbytečně nevyptávají, samozřejmě pokud se jim nezavdá příčina. To je jasný, že pak se drby šíří rychlostí blesku.“
„No a jak to chceš tedy vysvětlit, že jsme tady? Co jim řekla?“
„Od teď jsme její příbuzní, které k sobě pozvala. Měla přijet se mnou, ale…“ odmlčel se a Dean na něm viděl, že se s její smrtí hned tak nevyrovná. „Nikdo zatím netuší, že zemřela, takže budeme muset trochu improvizovat,“ dopověděl Sam tiše a vzal z auta tašku, kterou mu Kate svěřila. Dean vzal zbytek jejich věcí a dál už se na nic nevyptával.
„Potřebuješ si odpočinout. Promluvíme si ráno,“ řekl mu a vydal se po schodech ke vchodovým dveřím.
Sam vytáhnul z tašky klíč, který mu dala Kate spolu s klíčem od kostela a podal ho Deanovi, aby odemknul. Že se do domu ani jednomu z nich nechce, bylo vidět už z jejich váhavých pohybů. Věděli však, že jinou možnost momentálně nemají a tak po krátkém zaváhání vstoupili dovnitř. Dean nahmátnul vypínač, a když ho stisknul, měkké světlo zalilo rozlehlou halu, ve které zůstali rozpačitě stát. Rozhlíželi se kolem sebe a nevěděli, kterým směrem se mají vydat. Dean chtěl něco říct, ale pak si všimnul Samova výrazu a ztratil řeč. Nebyl si jistý, zda tuší správně, co se mu honí hlavou, a proto raději mlčel. Doufal, že ráno na tom bude lépe. Oba se musejí vyrovnat se spoustou věcí, a tady na to snad budou mít konečně klid a hlavně potřebný čas.
„No… já… půjdu se…“ koktal Dean, dokud ho bratr nepřerušil.
„Nahoře. Tam budeme spát. Kate a její otec bydleli dole, nahoře jsou prý pokoje pro hosty.“
Deanovi bylo hrozně. Nechtěl teď myslet na Kate, ani na to, proč jsou v jejím domě, zatímco ona… V duchu se okřiknul, aby nezačínal s výčitkami, když to sám zakazuje Samovi. Nikdo z nich nemůže za to, co se stalo. Jediný, kdo za všechno nese vinu, je Lester.
„Dobře, tak… jdu si zabrat ten největší pokoj,“ pokus o úsměv se nezdařil a rty se mu zvlnily pouze do křečovitého úšklebku.
Nakonec zapadnul do prvního pokoje na který narazil poté, co vystoupal po schodech do prvního patra a unaveně se svalil na velikou postel. Zůstal civět do stropu a přemýšlel nad tím, jak museli být Ryersonovi asi bohatí, když si mohli dovolit takový dům…
Sam chvíli postával na vrcholu schodiště a přemýšlel nad tím, co mu o domě vyprávěla Kate. V hlavě mu znovu zazněla její slova a zrak mu padl na tašku, jenž držel v ruce. Při představě, co ho čeká, se mu sevřelo hrdlo. Zhluboka se nadechnul a popošel k pokoji, ve kterém právě usnul jeho bratr, aniž by si sundal boty nebo jakoukoliv jinou část oblečení.
„Zaslouží si odpočinek víc, než kdokoliv jiný,“ pomyslel si, zhasnul mu světlo a vešel do protějšího pokoje, aby si konečně taky lehnul.
Domov 
Stránka 
Navíc...aby nám v tom kostele nenastydli, co? 
Tak za tu dobu, co jsem je tam chudáky nechala trčet, se možná Dean naučil celou Bibli nazpaměť. 
pokráčko brzo 
(čti sebe, tedy mě) 
...... vždyť já vůůůůůůbec nevybaruju, jsem spokojená se vším co napíšeš 
No tak se nechám překvapit....když teda pohrdáš mou dobrou upřímnou radou 
Jsem ráda, že se ti to líbilo. 
... ale paradne pokracko 
Chrys proč mě tohle děláš 
Jen doufám, že nebudu mít problém s popisováním děje, na který se tak těším. 
bue pokračovať ďaleej 
pokračovanie bolo veeľmi doobré,no a ten koniec totáálne napíínavýýý 
a ja to tu potom budem rozdýchavať hodiny 
To by byla fakt škoda, přijít o konec.