Dream or Reality

no parada toto pokracovanie cozee??.... no uz sa velmi tesiim na pokracovanie,lebo som zvedava,kto je ten zly ujo,co nam chcel zabit sammyho...aa tiez sa tesim na to,ze zacne prituhovat,tak ako nam to janka slubila.. takze len tak dalej a dovidenia a dopisania

Janni, ty nás napínáš čím dál víc!!! Já už chci další kapku, jak čtu tvoje náznaky, jak se bude povídka vyvíjet dál!! To mi nemůžeš dělat, takhle kousek dopředu prozradit a ještě nedat pokráčko!!!
POvídka je to skvělá a čím dál tím lepší!!!!

9. část

O tři dny později…

„Máš něco?“
„Ne. Absolutně nic,“ Sam s bouchnutím zavřel laptop a podíval se z okna. „Zkusil jsem všechno, ale o tom chlápkovi není nikde ani jediný záznam. Někdo si dal dost práce s tím, aby se o něm nedalo nic zjistit.“
„Takže víme jen to, že šlo o nájemného vraha. Což nám opravdu hodně pomůže objasnit situaci,“ řekl ironicky Dean.
„Proč by na mě někdo posílal nájemného vraha?“
„Asi proto, že sázel na jistotu. Musí nás znát natolik dobře, že nechtěl riskovat. A nebýt těch mých snů, tak se mu to podařilo hned napoprvé,“ přemýšlel nahlas Dean. „Mělo mi to dojít hned. Koho by asi napadlo použít omamný plyn…“
„Ale proč šel po mně?“ skočil mu Sam do řeči. „Vím, že jsme pár lidí naštvali, ale že by až tak moc?“
„To nevím a dokud na to nepřijdeme, nejspíš nikde nebudeme v bezpečí. Určitě pošlou dalšího, aby dokončil práci.“
Sam se na něj podíval a nevěděl, co říct. V hlavě měl desítky dalších otázek, ale nechtěl bratra rozrušovat ještě víc. Stejně by na ně nedokázal odpovědět.
„Same… já si jenom na chvilku…“ nedopověděl Dean a svalil se na postel.
„Deane?“ Sam nechápavě sledoval, jak jeho bratr zavírá oči a nereaguje na jeho volání. Zkusil s ním zatřepat, ale marně. Dean spal jako zabitý. „Je to možný? Je to stejné, jako tehdy v autě. Určitě bude mít zase vizi. Ale proč vždycky usne? Proč ji ve dne nemá jako já?“ přemýšlel a čekal, až se probudí, protože mu Dean zakázal budit ho dřív, pokud bude mít další vizi. Nechtěl přijít ani o vteřinu svého snu, protože sebemenší detail rozhodoval o Samově životě. Asi za 15 minut, které se Samovi zdály nekonečné, se Dean probral snad ještě víc rozrušený, než posledně.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ křiknul na Sama, když konečně popadnul dech.
„Asi 15 minut…“
„Kolik je hodin?“ Dean se rychle podíval na hodinky a jeho bratr si všimnul, že se mu v očích objevila panika. „Musíme vypadnout. Hned!“ zařval, okamžitě vyskočil z postele a sebral ze země tašku.
Sam bez zbytečných otázek udělal totéž, rychle shrábnul pár svých věcí, co měl v pokoji a utíkali do auta. Dean se rozjel ještě než Sam stačil zavřít dveře Impaly a za nimi zůstal jen oblak zvířeného prachu. Ještě než stačil prach dosednout zpátky na zem, ozvala se ohlušující rána a motelový pokoj, ze kterého bratři před chvíli utekli, se změnil v hořící peklo. Sam se otočil s šokovaným výrazem ve tváři.
„Věř mi, že nechceš vědět, co jsem měl v té vizi,“ okomentoval to Dean jedinou větou, aniž by se na Sama podíval.

„Deane, nemám řídit?“ ozval se Sam znepokojeně po pár kilometrech. Viděl na něm, jak moc je rozrušený a nervózně se pořád dívá do zpětného zrcátka.
„Ne. Určitě nás sleduje. Nesmíme zastavit ani na vteřinu,“ odpověděl Dean a ostře vybral další zatáčku. Sam věděl, že nemá smysl přesvědčovat ho o opaku. Měl tušení, že je čekají krušné chvíle.

A nemýlil se. Několik dalších dní se neslo v podobném duchu. Dean měl vize čím dál častěji, útoky se stupňovaly, byly víc a víc agresivnější a jim se jen tak tak dařilo zachraňovat si životy. Poslední vize přišla opět v poslední chvíli a Deanovi už pomalu docházely síly. Nekonečné množství snů, ve kterých vidí umírat Sama, se na něm začínalo podepisovat, dostával čím dál větší strach, že už nedokáže rozlišit realitu od vize. Už ani neměl čas a sílu přemýšlet, kdo za těmi útoky stojí a čemu vděčí za to, že je předem vidí ve svých snech. Plně se soustředil jen na to, kdy zase přijde další. Útočníci jim byli neustále v patách a Dean to nedokázal pochopit. Dělali všechno proto, aby za sebou zahladili stopy, ale nebýt vizí, pokaždé by je dostali. Tohle Deana znervózňovalo nejvíc. Kdo si dal tolik práce s tím, aby jim byl neustále v patách? Proč mu tolik šlo o Samovu smrt? Ani několik týdnů je neodradilo, naopak se zdálo, že po jeho smrti někdo prahne čím dál víc. Někomu byl trnem v oku a Deana užíralo, že nedokáže přijít na to, kdo to je. Vyčerpaně složil hlavu do dlaní. Už byl unavený. Unavený z neustálého strachu, že to nezvládne. Že nedokáže zabránit tomu, co se zřejmě nezadržitelně blížilo. Zvednul hlavu a zadíval se na horizont, nad kterým právě vycházelo slunce.

Sam z auta pozoroval svého staršího bratra, jak sedí na skalnatém výběžku a věděl přesně, co se mu právě honí hlavou. Poslední dny nemyslel na nic jiného a pomalu se Samovi opět vzdaloval. Oba se užírali vlastními výčitkami. Dean si vyčítal, že to za žádnou cenu pořád nedokáže zastavit a Sam zase, že je to všechno jen kvůli němu. Viděl na Deanovi, jak je kvůli tomu všemu zničený a nevěděl, jak by mu pomohl. Nedokázal najít nic, co by je přivedlo na stopu toho, kdo po něm jde. Vlastně ani neměl možnost, protože byli neustále na cestě a báli se kdekoliv chvíli zdržet. Už nedostali příležitost, aby se mohli na dalšího útočníka řádně připravit a pokusit se ho zajmout. A po tom, co se stalo s tím prvním střelcem, by to bylo asi stejně k ničemu. Sam netušil, kdy tohle skončí, ani jak. Povzdechnul si, vystoupil z auta a šel za Deanem. Mlčky se posadil vedle něj a také upřel zrak na vycházející slunce před sebou.

Dean se na něj podíval. Najednou nevěděl, jestli se usmívat nebo plakat. Pohled na Sammyho ho naplňoval smíšenými pocity. Byl šťastný a hrdý, že má takového bratra, že tam sedí s ním, po jeho boku. Věděl, že na něj se může vždycky spolehnout. Jen na něj. Přestože byly doby, kdy si moc nerozuměli, poslední roky v něm nacházel oporu, kterou tolik potřeboval k tomu, aby zvládnul všechny ty hrůzy, co jim život přinášel. Svého mladšího bratra miloval nade všechno. A teď, když se na něj díval, po tom co stalo v posledních pár týdnech, pohltil ho najednou strach. Strach ze selhání, strach z toho, že je to možná naposledy, co jsou spolu. Beznaděj. To je to slovo, které se mu v poslední době honilo hlavou častěji, než by si přál. Sice se mu zatím podařilo bratra pokaždé zachránit, ale pokud se jim nepodaří přijít na to, kdo zatím vším stojí, dlouho už tenhle nápor nezvládne. Prostě začínal mít pocit, že je to beznadějné a dřív nebo později tomu jeden z nich podlehne. Ale nechtěl to vzdát. Nemohl to vzdát. Představa, že by zůstal bez Sama, byla pro něj byla nesnesitelná. Bez něj by jeho život ztratil smysl.
„Same?“
„Jo?“
Dean se nepřítomně zadíval před sebe a po chvíli zpět na Sama.
„Měli bysme pokračovat v cestě,“ řekl nakonec a vstal.
Sam přikývnul a Dean šel pomalu k autu. V půli cesty ho zastavil bratrův hlas.
„Deane?“ ten se zarazil a otočil se na něj. „Vím, že je toho na tebe moc, ale uvidíš, že to společně zvládneme,“ uklidňoval ho Sam.
Dean se smutně usmál a nastoupil do auta. Rozhodl se, že zkusí přespat v motelu, protože si potřebovali pořádně odpočinout a s přespávání v autě už je bolel snad každý sval v těle.

Těsně před svítáním se Dean probudil s křikem a Sam byl okamžitě na nohou. Automaticky začal rychle balit věci, které si vzali na pokoj z auta a sledoval po očku Deana. Zdálo se mu, že je ze svého snu až nezvykle vyplašený.
„Ne.“ zašeptal Dean nevěřícně. „Bože, to ne,“ promnul si tvář dlaněmi a zhluboka vydechnul. Srdce mu tak bušilo, že měl strach, aby mu nevyskočilo z hrudi.
Sam se zmateně zastavil.
„Co je Deane? Co jsi viděl?“
Dean neodpověděl a místo toho se šel rychle opláchnout a obléct. Sam ho pozoroval a v očích se mu zračil zmatek. Nechápal jeho chování. Po každé vizi mu okamžitě o všem řekl a teď to vypadalo, že se mu do toho nechce. Viděl na něm, jak je nervózní a snaží se to skrývat. Šel si pro bundu a když si ji oblékl, podal Samovi klíče od Impaly.
„Vem si auto a jeď,“ řekl Samovi, který na něj pořád nechápavě hleděl.
„Cože? Kam mám jet?"
„To je jedno, kamkoliv kde tě nenajdou.“
„Chceš říct, že ty tady zůstáváš?“ Sam nevycházel z úžasu.
„Ne. Já taky odjíždím. Jen ne s tebou.“
„Co?!“ Sam měl pocit, že jeho bratr snad není při smyslech. „Jak to myslíš, ne se mnou? Tak kam jedeš?“
„Nevím, prostě co nejdál od tebe. Musíme se rozdělit,“ přiškrceně odpověděl Dean. „Naše společná cesta je u konce.“


TBC...

to je stále lepšie a lepšie teším sa čo bude ďalej

Ježííííš co to je? Co mě to děláš? Oni se rozdělí?
JANNI TO JE TAKOVÁ NÁDHERA, VÁŽNĚ LEPŠÍ A LEPŠÍ Prosím,prosím,prosím o pokráčko co nejdřív

Waw, tak je chlap je nejaký nájomný vrah.. a prečo ide po Samovi...a oni sa rozdelia, toto nie, nie, mňa porazí... Trvám na tom, že sem musíš čo najskôr hodiť pokračovanie, inak ma budeš mať na svedomí..

boze to co videl dean v tej poslednej vizii, ze sa musia rozdelit??? a preco ten chlap isiel iba po sammym? ako to, ze ich vedia tak rychlo vystopovat? preco ma dean tie vizie? boze uz mi preskakuje z tolkych otazok, na ktore chcem poznat odpoved. no musim povedat, ze je to napisane ozaj brilantne a s kazdym novym pokracovanim sa pribeh stava este lepsim a lepsim. prosim prosim pokracko co najskor, lebo tiez tu asi dusu vypustim. no pises to tak nadherne, ze opat musim pouzit tychto smajlov

janni: ty ma raz privedie do hrobu! ked citam tvoje poviedky tak ani nedycham a ty to skoncis v najlepsom

pokracovanie..

pááni, ty ma chceš dostať do hrobu prosíím rýchlo pokračko a však to nemysliš vážne s tým rozdelením

já už u týto části zase zatajovala dech, krááása. Moc moc chci vědět, co viděl Dean v té poslední vizi a proč se musím rozdělit, to neeee!!

Všem děkuji za přízeň. No, ale jak tady tak vidím ty hrobečky, asi bych měla trochu zvolnit, co? Nerada bych vás měla na svědomí.
A taky jsem si teď všimla, že už tady mám pomalu víc stran a příspěvků, než ve "Všeobecné diskusi". Ta moje ukecanost se projeví snad všude, jak tak sleduju. Měla bych trochu ubrat.

10. část

„O čem to sakra mluvíš? Můžeš mi to laskavě vysvětlit?!“ nevydržel to už Sam a zvednul na Deana hlas. Nabízené klíče nepřijal.
„Prostě už nemůžeme zůstat spolu.“
„Proč?!“ nechápal Sam a dožadoval se odpovědi. „Nejsi to náhodou ty, kdo má vize, které mi zachraňují život? Jak mi pomůže, když se rozdělíme?!“
„Zachrání ti to život.“
„O čem to pořád mluvíš?! Proč mi neřekneš, co bylo v té vizi? Budeme jednat podle ní, stejně jako už tolikrát před tím!“ skákal mu neustále do řeči Sam.
„Já jednám podle vize a zachraňuju ti život!“ Dean už ztrácel poslední zbytky trpělivosti, tohle už na něj bylo moc.
„Jak mi můžeš zachránit život tím, že odjedeš? To nedává smysl. Jak budu vědět, co mám dělat já? Tak mi řekni, co bylo v té vizi a zabráníme tomu…“ trval na svém Sam.
„Říkám ti, co máš dělat. Držet se co nejdál ode mě.“
„A to jako proč?“ Sam pořád čekal na odpověď, kterou konečně pochopí.
Deanovi se o tom vůbec nechtělo mluvit, protože ho úplně rozhodila skutečnost, že nemůže dál zůstat s bratrem a díky tomu se může stát ještě snadnějším terčem. Ale pro tentokrát neměl na výběr. A ani dost času, aby nad tím přemýšlel.
„Tentokrát tě nedokážu zachránit. Nemůžeme zabránit mé vizi, pokud zůstanu s tebou. Jedině když zpřetrháme veškerý kontakt.“
Sam se na něj díval jako na šílence. Vůbec neměl ponětí, o čem jeho bratr mluví.
„A řekneš mi už konečně proč nebo to z tebe budu muset vymlátit?“ ozval se s výzvou v očích.
„Fajn,“ rezignoval Dean. „Zastřelil jsem tě. Stačí ti to jako dostatečné vysvětlení?“
Sam zůstal stát, jako když ho opaří. Snažil se srovnat v hlavě, co mu Dean právě řekl.
„Co je to za blbost? Snad tomu nevěříš?“
„To se ví, že tomu sakra věřím!“ zvolal Dean. „Pokud sis nevšimnul, už hezkých pár týdnů mám posraný vize, který se do posledního puntíku vyplní! Nemám nejmenší důvod jim přestat najednou věřit, i kdyby se mi zdály sebeabsurdnější!“
„Tak jak se to tedy stalo? Musel jsi k tomu mít nějaký důvod. Musel jsi to v té vizi vidět. Určitě je i jiný způsob, jak se s tím vypořádat. Nejen tvůj odjezd,“ Sam se nechtěl smířit s myšlenkou, že by zůstali každý sám. I ve dvou mají co dělat, aby se ubránili. Každý zvlášť budou jako červi na háčku. „Proč jsi to tedy udělal?“
„Nevím, fakt nevím. Sám to nechápu. Jeli jsme v autě, najednou jsem zastavil a oba jsme vystoupili. Pak jsem vytáhnul zbraň a zastřelil tě,“ vysvětloval Dean a připadalo mu to ještě absurdnější, než to znělo.
„Kdy se to stalo? A kde?“
„To je právě to. Nemám tušení. Nevím kolik bylo hodin, jen že to bylo ve dne. Bylo zataženo, stejně jako teď, takže to může být dneska. Vůbec nedokážu popsat, kde jsme byli, prostě se to může stát kdekoliv. Proto nebudu nic riskovat a s tebou už nikam nepojedu. Když se vydáme každý jiným směrem, tak tomu zabráníme.“
„Ne, ne, ne. Musíme prostě přijít na to, proč se to stalo. Je to přece úplná blbost, to bys nikdy neudělal.“
„Ne dobrovolně.“
„Ty myslíš, že tě k tomu někdo donutil?“ zeptal se Sam.
„Jinak si to neumím vysvětlit.“
„Webber,“ vydechl Sam a nešťastně se podíval na Deana. „Musel to být někdo, kdo má podobnou schopnost. To by vysvětlovalo, co jsi udělal.“
„Ty myslíš, že takových, jako je Webber, je víc?“ Deanovi se tahle představa vůbec nelíbila.
„Nic jiného mě nenapadá. Takže s tím musíme počítat…počkej, ale musel tam přece někdo být. Musel jsi někoho vidět. Přemýšlej.“
„Myslím, že jsem viděl v dálce na silnici nějaké auto... ale možná to byla jen náhoda…“
„Nic není jen náhoda. Co to bylo za auto?“ skočil mu do řeči Sam s nadějí v hlase.
„Nedokážu ho popsat. Dál už snad stát ani nemohlo,“ odpověděl naštvaně Dean. „Dokud jsem se neprobudil, ani se nepohnulo. Jen tam prostě stálo.“
„Podívej, když si dáme pozor…“ začal Sam, ale Dean ho přerušil.
„Tohle jsme prostě projeli, brácho. A budeme se s tím muset smířit. Asi je přestalo bavit, že v jednom kuse zdrháme hrobníkovi z lopaty a tak se pojistili na maximum. Když tě nedokážou zabít oni, tak to za ně obstarám já. Fakt chytře vymyšlený,“ měl chuť mlátit hlavou do zdi.
„Deane, na mě ta schopnost neúčinkuje. Dokážu se o sebe postarat.“
„Zato na mě účinkuje, jak už jsem se mohl přesvědčit. Takže dokud budu s tebou, jsem ta jejich nejlepší zbraň. Prostě nepřipadá v úvahu. Se mnou nebudeš v bezpečí, pokud se nám tohle nepodaří nějak vyřešit. Což nepodaří, protože vůbec netuším, jak.“
„Už vím, co se může stát. Takže se před tím můžeme nějak ubránit…“
„Jak?“ přerušil ho zase Dean. „Tak, že mě zastřelíš jako prvního? Ale no tak. Oba dobře víme, jak by to probíhalo.“
„Dokážu si s tím poradit,“ přemlouval ho pořád Sam, ale bratr ho nehodlal poslouchat.
„Já si s tím ale poradit nedokážu. Tentokrát ne. Takže si vem auto a jeď. Udělej to pro mě.“
„Deane, to je úplná šílenost,“ nesouhlasil Sam a nelíbilo se mu odhodlání, které viděl Deanovi v očích.
„Ne. Šílenost by byla, kdybych zůstal s tebou… Na, tady máš můj mobil,“ podával ho Samovi. „Kdybych ti kdykoliv volal, odkudkoliv a říkal ti cokoliv, neposlouchej mě, jasný?“ dával instrukce Samovi, který na něj civěl neschopný slova. „Může to být past. Prostě nereaguj a rychle zavěs. Tvoje číslo znám, takže by to na mě mohli použít. A telefon si teď musíš nechat, můžeš ho potřebovat.“
„Děláš si srandu? Jak tě asi potom najdu?“
Odpovědí mu bylo jen Deanovo mlčení.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ naštvaně naléhal Sam.
„Same…“
Tomu už všechno došlo.
„Ty už nepočítáš s tím, že se ještě uvidíme,“ pronesl nevěřícně. „Prostě to chceš vzdát!“
„To není pravda! Jenom jsem se na to všechno začal dívat reálně. Už nemá smysl, něco si namlouvat. Jsme absolutně v pasti a smyčka se víc a víc utahuje. Z toho už se ven nedostaneme. Ne společně,“ jemu samotnému dělalo problém se s tím smířit. Ale bylo to tak. „Ještě naposledy se můžu pokusit zachránit ti život, díky své vizi. Pak už to bude jenom na tobě. Věřím, že se o sebe zvládneš postarat.“
„Ne, bez tebe to nezvládnu a ty to dobře víš. Nebýt těch vizí, o kterých netuším, proč je máš, tak jsem byl už před měsícem mrtvej. Takže asi tak se o sebe dokážu postarat, když odjedeš.“
„Fakt mi to usnadňuješ, díky.“
„Nechci ti nic usnadňovat! Copak nepřemýšlíš? Co se asi stane, když tě najdou? Jak se dokážeš ubránit?“
Nad tím Dean nechtěl přemýšlet.
„To nevím, něco vymyslím. Hlavní je, abys nebyl vedle mě, až to na mě ten magor vybalí. Pak mu bude schopnost k ničemu. A ty se musíš držet co nejdál od lidí, nikde se nezdržovat dlouho, protože by takhle mohli využít kohokoliv, pokud by tě našli. Byla by to pro ně nejsnadnější cesta.“
„Víš co? Končíme s touhle nesmyslnou debatou. Nemůžu uvěřit, že tě tady pořád poslouchám…jedeme spolu a hotovo. Po cestě něco vymyslíme.“
„Máš pravdu, nemá cenu se tady dál zdržovat. Prostě udělej, co ti říkám a jeď,“ znovu podával klíče a mobil Samovi.
„Ne.“
„Same, podívej. Nechci to udělat o nic víc, než ty, ale sám víš, že nemáme na výběr. Dokud tady bude někdo, kdo mě dokáže nutit dělat věci proti mé vůli, nejsi se mnou v bezpečí. Prostě nejsi. Nebudu lhát a tvrdit, že to budeš mít sám lehký, protože nebudeš. V těhle šílenejch sračkách, do kterých jsme se dostali, už nedokážu předvídat absolutně nic dobrýho. Ale prostě musím... věřím tomu, že si dokážeš poradit. Jsi ten nejlepší lovec, jakýho znám. Určitě přijdeš na způsob, jak z toho ven.“
„A co ty?“ ptal se Sam se sevřeným hrdlem.
„Já jsem hned druhej nejlepší lovec, takže…“ usmál se něj Dean, ale v očích měl smutek. Před očima se mu začaly promítat jeho sny, ve kterých Sam umírá. Rychle vrazil Samovi klíče s mobilem do ruky a otevřel mu dveře.
Sam se podíval ven na Impalu, která stála zaparkovaná kousek od dveří. Nohy jakoby mu někdo přibil k podlaze. Nevěděl, co má bratrovi říct, nevěděl, jak by ho přesvědčil, že to spolu zvládnou. Všechno co mu Dean říkal, byla bolestná pravda, ale on tomu přesto pořád nechtěl uvěřit. Kdo může být sakra schopný zajít takhle daleko, aby ho zabil? Měl pocit, že už jen odchod z těchto dveří, pro něj bude smrt. Proto zůstával nehnutě stát.
„Same…“ Dean si přál, aby už tohle všechno bylo za ním. „Běž. Já se o sebe postarám. A ty se dobře starej o Impalu nebo si to pak ode mě schytáš.“
Sam se nadechnul, aby něco řekl, ale nakonec zase jen vydechnul a do očí se mu začaly hrnout slzy. Nechtěl, aby to dopadlo tahle. Nechtěl se s bratrem rozloučit, když ví, v jakém je nebezpečí. Po tom všem z toho Deana určitě jen tak nevynechají.
„Věř mi, že z toho nemám žádnou radost, ale nedokázal bych se smířit s tím, že jsem tě zabil vlastní rukou,“ dodal Dean, když viděl, že se jeho bratr stále nemá k odchodu.
Sam věděl, že bratra už nic nepřesvědčí. Vzal si tašku a bundu, krátce se podíval na Deana a odcházel k autu.
„Sammy?“ zavolal na něj Dean a on se zastavil s rukou na klice. „Buď opatrný.“
Sam se zadíval na svůj odraz v okénku auta a pak se otočil na Deana.
„Ty taky,“ odpověděl mu krátce a rychle nastoupil do auta. Okamžitě nastartoval a rozjel se, protože o pár vteřin později, už by to asi nedokázal. Když vyjížděl z parkoviště na hlavní silnici, zastavil. Pevně stisknul volant a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Věděl, že až odjede, už Deana nejspíš nikdy neuvidí. Zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu znovu neodbytně draly do očí. Sešlápnul plyn, najel na hlavní silnici a hnal Impalu daleko od svého bratra.


TBC...

tak jsi je vážně rozdělila -já tady tak brečím u toho Nejdřív šok že by podle vize Dean měl zastřelit Sammyho a pak ten konec -kdy se opravdu rozdělí Já mám dost,tahle část mě opět dala zabrat Janni super, nádhera a budu se zítra těšit zase na další část prosíííím

Skvělý!!! Poklona, tak krásně to napsat!!!
Já si pořád myslela, že se nerozdělí, že to neudělají a nakonec takhle To nééé!!! Já se musím ještě učit, ale teď mi tvoje povídka tak zamotala hlavu, že to nebude moc snadný!!
Už aby bylo pokráčko, musí být co nejdřív!!!

OMG, tá poviedka je brutálnejšia a brutálnejšia...Dean zabije Sammyho a to ich rozdelenie...waw..som v shocku...bravo.. a, samozrejme, ďalšieeeee...

nice
tesim dalej

ja nemam slov...booze oni sa rozdelili ..ta poviedka teda nabera na intenzite a je to coraz lepsie janni,proste parada ..uz sa neviem dockat pokracovaniaa

ako toto by malo dostatocne vyjadrit moje pocity. ja nemozem uverit tomu, ze si ich rozdelila, to bolo tak smutne no a to, ze dean zabil sama no pani, ozaj nam to tu pekne kompilkujes, ale o to viac sa tesime na pokracko, takze dufam, ze co najskor ho tu najdem ozaj nadherne napisane.

tak já jen zírám a nemůžu přijít na ta správná slova ......... máš to fakt krásně vymyšlený samé překvapení.........a teď je to tak smutný


neůžu se dočkat dále

Samabel, zas tak krásně to vymyšlený nemám, no však uvidíte, až do dopíšu do konce. "Trochu" kýč, ale co už, že. Ale jak vidíte, já si prostě potrpím na dramata...

Janko, bohužel tě zklamu, zítra nový díl nebude. Po této 10. části si udělám menší pauzu, určitě to přežijete. Objevila se zde hrozná spousta nových povídek, takže se v pohodě zabavíte. A já si musím postupně taky přečíst všechny resty, abych nakonec nepsala o něčem, co už napsal někdo přede mnou.

Všem děkuji za krásná slova, mám radost, že se vám to ještě pořád líbí, i když už to natahuju do druhé desítky...
Takže -

jaj mna pri tej tvojej poviedke uz asi poraziiii ale je to skvele a nemozem sa dockat pokracka stale zaujimavejsie

myslím, že další část bude určitě zase neobyčejná

tak pauzička?.....hmm, to se budu těšit o to víc

oh my god o bože já si dala hned 2 části najednou a to už je na mě moc..janni čím dál lepší ty si fakt borec je to nádhernýýýýý ale rozdělit je ou bože to jakože už sem na konci měla co dělat
prostě nádhera

Díky Blanka!
I tobě, SNlois! No jo, já jsem vám říkala, že to klukům rozhodně nehodlám usnadňovat. A potrápím je ještě dost a dost, i když třeba jen psychicky. Prostě nebudou mít ani chvilku oddych, tak jsem sama zvědavá, jak si s tím poradí.

nemáš začo a buď si istá, že my budeme sledovať (presne povedané čítať ) každulinký ich krok.